načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zahrada: Sféra - Jana Richterová

Zahrada: Sféra

Elektronická kniha: Zahrada: Sféra
Autor:

Svěží, čtivý příběh na pomezí fantasy a magického realismu, jenž především pobaví a potěší. Vizuálně bohatá kniha o skupině mladých městských lidí, v níž je jako v ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 329
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svěží, čtivý příběh na pomezí fantasy a magického realismu, jenž především pobaví a potěší. Vizuálně bohatá kniha o skupině mladých městských lidí, v níž je jako v rozmarném koktejlu namícháno v tom správném poměru tajemno, detektivní napětí, hororové obrazy, samozřejmě nezbytná ingredience romantických vztahů, vše navíc zakápnuté trochou osobitého humoru.

Související tituly dle názvu:
Zahrada Sféra Zahrada Sféra
Richterová Jana
Cena: 254 Kč
Sebevražedný oddíl 1 - Černá sféra Sebevražedný oddíl 1 - Černá sféra
Williams Rob , kolektiv
Cena: 260 Kč
Richterova škála Richterova škála
Hough Susan E.
Cena: 343 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jana Richterová

Zahrada

SFÉRA


ISBN 978-80-905628-1- 3 (ePub)

ISBN 978-80-905628-2- 0 (mobi)

ISBN 978-80-905628-3- 7 (PDF)


Prolog

K tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mně hluchý, skálo moje.

Neozveš-li se mi, budu podoben těm,

kteří sestupují v jámu.

Žalm 28

Světlovlasý muž vyšel z lomených dveří vysokého, úzkého gotického domu na malou

zahradu obklopenou zdmi. Za tichého zpěvu zažehl olejové lampády rozvěšené kolem

dokola tak, aby byly chráněny před deštěm a větrem. Zahrada rostla přirozeně a

volně, udržována jen občasnými jemnými zásahy, které ponechávaly rostlinám jejich

vlastní záměry. Přesto působila příjemně, včetně napůl zvětralého pahýlu jakéhosi

dávno odumřelého ovocného stromu uprostřed prostoru, na kterém se jeho pohled

zastavil. Zahradník jako by na chvíli zmizel ze světa, zcela ponořen do sebe. Ze zídky

ho tiše pozoroval jiskrným, trochu pichlavým pohledem velký starý havran. Tenhle

strom už to má za sebou, vsadím se s tebou, o co chceš. A ty jsi s odpuštěním starý

blázen, utěšující se bláhovými a neopodstatněnými nadějemi. Ohledně toho pařezu,

tohoto města a hlavně ohledně lidí, kteří v něm žijí. No, kdo chce kam...

Kdyby se muž, vytržený ze vzpomínek jeho ironickými poznámkami, na něj nebyl zle zamračil, havran by bezpochyby rozvedl své úvahy ještě košatěji. Takto se jen váhavě vznesl s krákoravým křikem a hlasitým pleskáním křídel vzhůru nad kopec, kde tak rád kroužíval. Buď jak buď, je vždycky užitečné mít přehled.

Ten dole se s opět vyrovnaným výrazem v úzké tváři nadechl svěžího podvečerního vzduchu. Svůj čaj si dnes půjde vypít dolů do města. Večerní procházku z kopce, kde bydlel, až na staré náměstí měl rád. Vyšel z domu a sestupoval po nepravidelném chodníku z ohlazených říčních kamenů kolem domovních průčelí a zahradních zdí pokrytých bujnou změtí popínavých rostlin do městského centra. Šel lehce a tiše, s nepatrným náznakem uvolněného úsměvu ve tváři. Rozpomínal se na všechny proměny míst, jež míjel, na útržky příběhů, které s nimi byly spojeny a jichž byl svědkem, ale bez hořkosti. Co bylo to bylo, nač věčně plakat nad rozlitým mlékem. Nakonec se před ním vždycky nějaká nová, třeba neočekávaná cesta objevila, i v hodně zlých chvílích.

Ušklíbl se pouze jednou, to když zrakem narazil na reklamu kosmetiky, hlásající, že i andělé vůni tohoto výrobku podlehnou. Neříkejte, komentoval v duchu vlezlý slogan. Billboardy neměl v lásce. S jeho milovaným městem prováděly totéž, co by se sochou Pallas Athény provedlo triko s logem McDonalda.

Procházel ulicí vtékající dolů do náměstí, kolem rohu s novým bistrem. Bistro mělo jednoduchý název U Anny a vypadalo nadprůměrně přívětivě. Válcovité nádoby s bohatými zelenými krušpány byly umístěné po obou stranách dvoukřídlých prosklených dřevěných dveří vchodu. Velkými tabulemi oken ozdobených jemně provedeným logem se linulo měkké nažloutlé světlo kulovitých lustrů, uvnitř násobené plochami zrcadel. Prostorný interiér byl teple barevně laděn mezi tmavou hnědí židlí z ohýbaného dřeva, smetanovými a černými dlaždicemi a bílými ubrusy.

Byl inspirován dobou třicátých let minulého století, ale nebyla to jenom bezduchá nápodoba. Prostor žil vlastním, příjemným, ležérním a zároveň upraveným způsobem, jako by bistro jen spikleneckým mrknutím vzpomínalo na staré dobré časy, kdy se ještě žilo poklidněji a vlídněji. Michal se pro sebe tiše usmál, poněvadž osobně schvaloval půvab tohoto místa, a pak se svýma pozornýma očima vnořil do hlubin bistra, aby se podíval, jak se dneska daří dívce, která tam téměř každé odpoledne pracovala.

Dívka byla vyšší, velmi štíhlá, s uzlem těžkých tmavých vlasů a očima v odstínu hořké čokolády. Aspoň pětaosmdesát procent kakaa, říkal si Michal. Pokaždé, když ji znovu spatřil, prožíval něco ze zázračnosti chvíle, kdy v kupce sena skutečně, proti vší rozumné naději naleznete jehlu. Ano, stává se to i dnes, ať si ten starý opelichaný skeptik kráká, jak chce. Byla tam dnes jako obyčejně, stála u

jednoho ze stolků a právě zapisovala objednávku mladého páru. Z jejího

soustředěného výrazu a úsporných, obratných pohybů vyzařovala spokojenost trochu

zastřená únavou této hodiny. Za chvíli upije z decentně ukrytého šálku kávy, dnes

nepochybně už pátého.

Michal se pousmál, tak vida, ani dnes ještě naděje neumírá. A pak, dříve než

ta dívka pozvedla své plaché oči a všimla si zájmu vysokého muže venku za oknem,

spokojeně přikývl a vyrazil do své oblíbené čajovny na šálek dobrého vietnamského

čaje. 1. Návrat Zde mihla se a zase zmizela! Jaroslav Kvapil, Rusalka „Michale? Michale, jsi tady?“ volal s nepatrným cizím přízvukem mladý muž, který právě vstoupil do domu. Byl štíhlý, ramenatý a vysoký, s jemnou olivovou pletí, delšími lesklými, velmi tmavými vlasy a pěstěným krátkým plnovousem. Rysy jeho tváře nesly nepatrnou stopu asiatské příměsi, která byla nejvíce patrná v tmavých, lehce mandlových očích. „Už jsem doma!“

Nahoře nad úzkým dřevěným schodištěm se otevřely dveře a zazněl odtud Michalův pozdrav. Ozvaly se kroky a Nikolaj zvedl oči ke schodišti. Ale nebyl to Michal. Dolů ze schodů pomalu scházela nějaká dívka, oblečená v dlouhých lněných bílých šatech. Její pohyby byly graciézní a plynulé a s každým krokem se jí lehké šaty kolem kotníků zavlnily v secesní křivce. Snášela se k němu stále níž a Nikolaje se zmocnil pocit, že kromě ní, úzkého schodiště a jeho samotného, soustředěného do svých otevřených, užaslých očí, už na světě nic dalšího neexistuje. Dívka si ho zvědavě prohlížela zpod dlouhých tmavých řas a Nikolaj si přitom živě vybavil krásnou a tajemnou Judith namalovanou Gustavem Klimtem. Tytéž výrazné oblouky tmavého obočí, krásně tvarované, smyslné rty a oči plné světla zastíněné ospalými těžkými víčky. Kdyby ovšem Judith kdy byla blond. Měla přirozeně zlatavé, vlnité, měkké a bohaté vlasy upravené do nepořádného uzlu na šíji. Také šperk na hrdle té krasavice evokoval secesi.

Nikolaj si uvědomil, jak fascinovaně to děvče pozoruje, a rychle se omluvil.

„Prostitě,“ občas, když byl vyveden z míry, upadal do své mateřštiny.

Blonďatá Judith se hypnoticky usmála a promluvila tlumeným altem, který její ženskou působivost ještě umocňoval. „ Vy jste asi Michalův spolubydlící, Nikolaj, že? Přijel jste už z dovolené?“ více nestačila, protože ze schodů dolů rychle seběhl Michal.

Po nezbytném trojím objetí, při kterém se dívce údivem maličko rozšířily oči a zacukalo jí v koutku úsměvem, je vzájemně představil. „Nikolaj Alexandrovič Zorin, architekt. Jak jsem vám, Maro, vyprávěl, vedeme tady už asi osm let takovou ležérní mužskou domácnost. Snad trochu spartánskou, ale nám vcelku vyhovuje. Nikolaji, Marie Solná, fotografka.“

„Mara, prosím,“ upřesnila dívka.

Michal navrhl, aby si společně dali čaj na zahradě, ale Mara řekla, že dnes spěchá. Musí ještě s kolegy pracovat na seminární práci, a než se dostane domů, chvíli to vezme.

„Kam jedete? Třeba byste si s námi mohla vzít šálek čaje a já vás tam potom přiblížím,“ nabídl jí Nikolaj.

„Až na okraj západního předměstí, ale nechci vás obtěžovat, vždyť jste sotva přijel.“

„Bude se obtěžovat s nadšením, přiletěl z R uska nabitý spoustou energie,“ vložil se Michal. „ Jděte na zahradu napřed a já přinesu čaj.“

Vyšli spolu ven lomenými dveřmi a sedli si tam na zahradní lavičku. Povíval příjemný větřík a přinášel jim vůni prvních květů krémových popínavých růží. Nikolaj vnímal jen magnetickou blízkost té dívky, hlasitý tep svého srdce a náhlou neschopnost najít slova, jimiž by s ní zahájil nenásilný, příjemný rozhovor. Co jen si o něm ta krasavice pomyslí, přemítal s obavami. Zavěšené lampády se jemně houpaly a jejich ověsky občas zacinkaly do prodlužujícího se, trochu křečovitého ticha.

Michal všem přinesl zelený čaj s mátou v malých skleničkách a v keramickém hrnku med. Mara se nadechla, a když se k tomu neměl on, sama zahájila povinnou zdvořilostní konverzaci otázkou, jak se Nikolaj měl na dovolené. K svému vlastnímu údivu byl schopen odpovídat jí v celých větách, i když do duchaplného projevu měl toho odpoledne velmi daleko. Jako by si všechny jeho nemalé společenské schopnosti vzaly bez varování volno. Chvíli jí v rámci obecně zavedené nezávazné hry odpovídal, ale sám se na žádnou aktivitu nezmohl. Nakonec pochopila, že s tímhle člověkem není žádná zábava, odvrátila pohled a řeč uvázla na mělčině. Ticho je přemohlo a společně, každý zabrán do sebe, vyhlíželi přes nižší část zahradní zdi, obrostlou zelení, kde se otevíral velkolepý výhled na město.

Ten Michal má ale neuvěřitelné štěstí, myslel si Nikolaj. Hrozně by ho zajímalo, kde a jak k té krásce přišel. Ačkoli, kdoví, jak to ti dva spolu mají. Jeho starší přítel byl totiž dost záhadný a nevyzpytatelný, co se týkalo osobních vztahů, názorů a vlastně celé životní praxe. Navíc si své podivínství s chutí pěstoval a rád ostatní vyváděl z míry.

„Už budu muset opravdu spěchat, děkuji vám za čaj,“ loučila se Mara a vstávala.

Sebrali sklenice a odnesli je do kuchyně. Pak, už sami bez Michala, nasedli do Nikolajovy sportovní hondy a vyjeli směrem k západu. Auto se svým charakterem k majiteli dobře hodilo, tmavě grafitově šedé a štíhlé, elegantně tvarované. Cesta byla také mlčenlivá, ale ticho teď bylo příjemné, ozvláštněné přitažlivou blízkostí a tajemstvím té dívky. Také její jemnou vůní, jež vyplnila prostor a předávala mu své lákavé vzkazy. Co to je? Černý bez, mařinka? A jasmín, určitě zachytil stopu jasmínu. Na místě byli nečekaně a nevítaně brzo, alespoň z jeho pohledu.

Před Mařiným domem, který měl mnohem více venkovský než městský charakter, se však už potloukali její dva kolegové s aktovkami a notebooky a rozhodně jeho názor o brzkém příjezdu nesdíleli. Oba měli ve tvářích nerudné, otrávené výrazy, že na sebe nechala čekat. Nikolaj najednou pocítil výraznou nechuť zanechat Maru v jejich pochybné společnosti. Podezřelá a nedůvěryhodná individua v uměleckém ohozu, zamračil se pro sebe. Jako by sám takovou chásku důvěrně neznal.

„Děkuji vám za svezení, Nikolaji Alexandroviči,“ řekla Mara a maličko se pousmála.

„Nemáte zač, Maro. A Nikolaj doopravdy stačí. Otčestvo používáme jenom při oficiálních příležitostech.“

„Ale je to vážně hezké,“ usmála se. „Takové neobvyklé. Tak navi,“ kývla na něj na rozloučenou, náhle byla duchem už někde úplně jinde a připojila se k těm hezkým, mladým, nesympatickým chlápkům s noťasy. O nějakou chvíli později seděli oba dva s Michalem ve vysoké chladivé hale a užívali si poklidného večera. Nikolaj, který byl několik minulých měsíců pryč z domu, přejížděl očima interiér a znovu oceňoval jeho prostou krásu.

Čisté bílé zdi, zaklenuté stropy s malými konzolami, dřevěné schodiště a majestátní lustr v byzantském stylu. Ačkoli ten úplně typický nebyl, protože vprostřed zlatého kovového věnce ozdobeného šestikřídlými serafy byla do křížové podpěry vsazena modravá poloprůsvitná kamenná koule. Když byl lustr rozsvícen, světlo se v ní krásně rozpouštělo a zesilovalo. Truhlice, stůl, židle, všechno bytelné, jednoduché, řemeslně dělané a opotřebované dlouholetým užíváním. Michal neměl mnoho nábytku, nechtěl prostoru ubírat na kráse. S tím Nikolaj vřele souhlasil. Věci, jež tady ponechal, byly nezbytné a půvabné zároveň.

V tomto historickém domě Michal žil, jak s oblibou říkal, odjakživa a převážně zde také pracoval, když zrovna nevyučoval na zdejší univerzitě. Pokud Nikolaj věděl, Michalovo vzdělání bylo obsáhlé a v některých oblastech úctyhodně hluboké. Jiných oborů si naopak dost okázale nevážil. Jejich zástupci za to Michala zrovna nemilovali, ale pouštět se s ním do polemik bývalo riskantní. Bylo pro ně tedy mnohem bezpečnější mluvit o doktoru Michalu Zahradníkovi rádoby shovívavým tónem jako o podivínském člověku. Ale většinou se mu jeho výstřednosti promíjely kvůli jeho osobnímu šarmu, který dokázal, pokud se mu chtělo, zacílit s přesností a účinky naváděné střely.

Vyučoval na filosofické fakultě na katedře religionistiky byzantologii a východní křesťanství a výuku ještě doplňoval soukromou psychoterapeutickou praxí, již si zavedl zde v domě. Ve vysokém půdním prostoru věžovité střechy si nechal za Nikolajovy pomoci zařídit pracovnu. To byl jeden z Michalových typických paradoxů, protože psychologie nebyla zrovna tou vědou, jež požívala jeho nejvyšší úcty. Ale o klienty neměl nikdy nouzi, a byl tedy dobrý. To, že byl opravdu velmi dobrý, Nikolaj nakonec věděl s naprostou jistotou z vlastní zkušenosti. Rychle se vytrhl, aby do těch nepříjemných vzpomínek nezabředl.

„Ach ano, Mara,“ reagoval Michal na nevyslovenou otázku. „Mara je moje klientka. To znamená informační embargo, jak víš. A co se mě týče, taky milostné embargo, a to ještě nejmíň dva roky poté, co tu terapii ukončíme. To jen na okraj. Ale prozradím ti o ní, že je to vážně nadaná fotografka, opravdu moc dobrá. Měl by sis příležitostně prohlédnout její práce. Třeba pro ni s Tomášem najdete nějaké pracovní uplatnění. A jí by nějaká zakázka, myslím, přišla vhod.“

„Díky, to zní zajímavě. Dobře udělané fotky by se nám mohly hodit, aktuálně i výhledově. Domluvím se o tom s Roháčem. Ale řekni mi o ní ještě aspoň něco, všechno přece nepodléhá absolutnímu utajení, že ne?“

„Líbí se ti, co?“ zeptal se Michal poťouchle.

„Jestli se mi líbí? Gospodi, komu by se taková krasavice nelíbila,“ ocenil její půvaby Nikolaj. „Jenomže, a to jsme spolu už mnohokrát důkladně probrali, já si o něčem takovém můžu nechat leda tak zdát.“

„Probrali, ale nikdy jsme k ničemu smysluplnému nedospěli. Dobře víš, že tenhle tvůj tvrdý a nekompromisní postoj nesdílím. Jenom si tím ubližuješ a ničíš svůj život. Neříkám ti, že nemáš zapotřebí velké opatrnosti a kusu práce na sobě, ale to se nakonec týká každého člověka. Pokud si tak ovšem chce říkat...no, to jsem odbočil, tak zpět k Maře.

Jak jsi viděl sám, je tak krásná, že by jí na to snad měli vystavit speciální zbrojní

pas.

Asi si domyslíš, že taková krása děvčeti na jedné straně zajistí spousty zájmu, ne

vždycky žádoucího, a na druhé straně o to méně přátelství. Chodí ke mně prakticky


od doby, cos odletěl domů do Ruska, a předtím už jsme se párkrát viděli u mě na

katedře. Baví mě a umí mě překvapit, což není zas tak obvyklé. Je to s ní tak trochu

jako s těmi vašimi skládacími dřevěnými panenkami. Myslíš si, že už ji máš, a ona

naráz provede nečekaný chameleónský obrat a ty zjistíš, že ti všechno jen proteklo

mezi prsty. Zajímavá holka.

Vlastně si někdy kladu otázku, kdo by tu měl komu platit za konzultace. A pak, skoro

jako

vzdor vší té její atraktivitě, má velké a originální umělecké nadání, pokud můžu

posoudit.“

Můžeš, dovolil mu v duchu Nikolaj.

„Není to jen taková ta sexy slečna v krátké sukýnce a s prázdnou makovicí, je to zajímavá osobnost.“

Nikolaj se zadíval z okna do tmavnoucí zahrady. Keře se změnily v černé siluety a vzduch proudící otevřeným oknem byl vlhčí a chladnější.

Michal se nadechl a váhavě dodal. „Kromě toho všeho řečeného, dobrého a hezkého, má ale taky pár dost vážných problémů. Logicky, co by u mě jinak pohledávala. No, a ty máš před sebou taky ještě dost práce, jak víš, takže nemyslím, že by tady bylo šťastné s něčím příliš spěchat,“ zadíval se zkoumavě na Nikolaje. „Na druhou stranu bych se však nevzdával optimismu, alespoň mírného,“ pokušitelsky se usmál.

To byl prostě celý Michal. Cenné rady pro situace, jež se nechystaly nastat. A především, jež by v zásadě neměly nastat. Za ten dlouhý čas, co bydleli společně, si však už Nikolaj zvykl na ten typicky Michalův způsob řeči. Na svérázné a většinou těžko ovlivnitelné názory, nedokončené věty, náznaky souvislostí, jimž nerozuměl, někdy i na reagování o tři kroky napřed nebo nazad. Povídat si s ním bylo vždycky jako jezdit zdviží v mrakodrapu, bláznivě rychle a nevypočitatelně nahoru a dolů, včetně akcelerace. Ještěže už se známe tak dlouho, myslel si Nikolaj, jinak by byl na zabití. Už kvůli té jeho zatracené tvrdohlavosti. Ačkoli, on tomu říkal terapeutický optimismus.

„Tak, pomodlit a spát,“ usmál se naráz Michal v té nejlepší míře. Ukončit konverzaci teda taky uměl. Ale dnes za to byl Nikolaj Michalovi docela vděčný, z nezvyklé únavy a rozrušení toho dne se mu už klížily oči. Kývl mu na dobrou noc a rozešli se každý do soukromí svého pokoje. Následujícího rána se mu nechtělo vstávat a musel se k jakékoli akci silně nutit. Kdyby bylo po jeho, zůstal by dnes tady, v Michalově světlém, tichém domě a snil by celý den o té krásné dívce ze včerejška. Ale pak se konečně ze svých sladce omamných, poetických představ pozvedl, osprchoval a protáhl. Koupelnové zrcadlo mu vrátilo jeho potěšitelný obraz. Zdvihl ruce, aby si upravil vlhké vlasy. Ujde to, zhodnotil svůj zjev, až na ty ruce.

Tenké, lehce vystupující, rovné i zakřivené jizvy, vytvářející zvláštní obrazce evokující malby primitivů nebo snad výtvory moderního umění, hustě od zápěstí nahoru jedna vedle druhé i přes sebe převážně po vnitřní ploše paží, byly už poměrně vybledlé, ale v tomhle množství si jich prostě každý musel všimnout. Nikolaj měl od svých šestnácti let ve svém šatníku všechna trika a košile jenom s dlouhými rukávy. Oblékl si jednu z nich, chladivě modrou, a zapnul manžetové knoflíky.

Pak přešel k východnímu koutu pokoje, kde měl na polici postaveny tři ikony, a zapálil před nimi tenkou svíčku z voňavého včelího vosku. Postavil ji do nádoby naplněné říčním pískem, otevřel knížku psanou cyrilicí, pokřižoval se a začal svým příjemným hlubokým hlasem zpívat tradiční ranní modlitbu. Svíčka pokojně hořela a ozařovala svým teplým zlatým světlem laskavé, klidné tváře světců na ikonách. V Nikolajovi se pomalu rozléval známý pocit bezpečí, klidu a vnitřního jasu. Po čtvrthodině melodického zpěvu prokládaného poklonami a křižováním vypil pohár vody a vydal se, spíše nechtě než chtě, do práce za svým kolegou, aby přesně v půl deváté, plus pár omluvitelných minut, vstoupil do Tomášova ateliéru, kde bylo prozatímní sídlo jejich čerstvě založeného podniku. „Čerstvě založeného“ znamenalo před Nikolajovými prázdninami. Společně užívaný prozatímní ateliér se nacházel v objektu bývalé staré fabriky, kterou se Tomášovi podařilo nějak šikovně a velmi výhodně odkoupit od města a zachránit tak před zbouráním. Teď měl uvnitř zařízený prostorný ateliér se spoustou světla a velkorysý loftový byt, který obýval sám. O dalších, ještě nevyužitých prostorách objektu nemluvě.

Jenom v přízemí, pokud Nikolaj věděl, se odbývaly zkoušky jakési hudební partičky, v níž se jeho kolega jednou nebo dvakrát týdně odreagovával. J edinou, zato výraznou nevýhodou toho nadějného objektu bylo jeho umístění ve staré, ošklivé průmyslové zóně, daleko od čehokoli, co si lidé mohli nějak spojovat s úspěchem či prosperitou. Těžko zde v současnosti uvést na scénu ambiciózní architektonický ateliér. Ale možná jednou, až revitalizace postoupí, tohle místo také dostane svou šanci.

„Privět, Tome,“ pozdravil, „kak u těbja?“

Zbytečné se ptát. Kolega Tomáš Roháč, více než slušně urostlý chlapík se svaly vypracovanými posilovnou, s rozježenými krátkými hnědými vlasy a tmavými kostěnými brýlemi, vzhlédl lehce popuzeně od zavaleného pracovního stolu. Měl oči neurčité barvy někde mezi šedí a zelení a v poměrně všední tváři se sevřenými čelistmi napjatý výraz muže, který každou minutu svého drahého času využívá efektivně.

„No, vítej nám, hrdino z dálky,“ procedil. „Jak vidíš, nenudím se.“

To ty nikdy, opáčil mu v duchu Nikolaj, kdybys měl ještě tolik talentu jako píle, tak už se tady dávno s nikým nebavíš. Trochu se zastyděl za svou jedovatost, byť pouze tajnou. Nechtěl takový být, ironický a s chutí provokovat, ale s Tomášem to zkrátka často jinak nezvládal. Musím na tom zapracovat, rozhodl se. Ale teď, nadechl se jako před skokem do studené vody: „Uveď mě prosím tě do obrazu, ať tady jsem co platný.“

Což se Tomáš jal bez odkladu věcně a rázně činit. Nikolaj si mimoděk vybavil obraz hřebíku zatloukaného do prkna silnými údery kladiva. Za prvé, za druhé, za desáté... V Tomášovi to bylo, jak trefně praví domorodé přísloví, jako v koze. Inu, tři měsíce slastného lenošení, rozmazlování tetou Dášou a poflakování po širé, svaté Rusi se v téhle malé zemi, v tomto malém městě jen tak neodpouští.

Navenek pokorně zapisoval za á, bé, cé a občas zvedl oči ke kolegovi, který se nikdy s žádnou prací a vůbec se života během nepáral. Nyní nebylo zbytí, než aby se Nikolaj s notnou dávkou zkroušenosti a bez odmluv pustil do díla. Nepochyboval, že si jej Tomáš s rozkoší vychutnává. Bude to zřejmě několik dní trvat, než se naskytne příležitost, kdy se v kratičké pauze mezi intenzivní prací bude moci nenápadně zmínit o fotografce Maře.

Tomáš a Nikolaj, každý úplně jiný, se spolu v práci pozoruhodně dobře doplňovali. Nikolaj byl z obou ten kreativnější, ten umělecky založený. Když bylo zapotřebí, dostal obyčejně nejpozději do třetího dne od nastolení problému originální a využitelný nápad, jak věc elegantně vyřešit. Ani se nad tím se samozřejmostí všestranně nadaného člověka nepozastavoval. Ještě než přišel do města studovat jako zahraniční stipendista, ukončil v Rusku souběžně gymnázium a konzervatoř. Dělal operní zpěv a podle všeho byl se svým znělým, barevně bohatým hlasem na pomezí basu a barytonu výborně disponován pro pěveckou kariéru. Jenže se nakonec rozhodl dále v hudbě nepokračovat a pustil se do studia architektury. Ale možná mohl stejně dobře dělat matematiku nebo třeba medicínu nebo klidně sociologii.

Teta Dáša by jej ostatně podpořila v čemkoli, oč by projevil zájem, jen aby v milovaném synovci viděla opět kousek vůle k životu. Rozhodně mu nesobecky a láskyplně umožnila opustit Rusko na dlouhý čas, možná napořád. Nikolaj prostě cítil, že pro něj bude přetržení pout s rodnou zemí blahodárné, a to bylo pro tetu hlavní, i když jí synovec bolestně chyběl.

Tomáš se musel sám tvrdě vypracovat z řevnivého sourozeneckého klubka na statku v jakési maličké podhorské valašské vesnici, celkem vzato ve svém úsilí nepodpořen ostatní rodinou, která měla dojem, že způsob, jakým žijí oni všichni, by pro něho mohl být úplně stejně dobrý. Tomáš časem vrostl do obrazu urputného, systematického a důsledného dříče, vytřásajícího ještě občas rodnou slámu z bot. Už na fakultě tak trochu pohrdal bohatými synáčky s jejich intelektuálními a uměleckými pseudoproblémy a více než trochu jim záviděl. To druhé samozřejmě nepřiznával ani sám sobě. J eho nový kolega Nikolaj Alexandrovič Zorin, kterého mu sám život se svým smyslem pro kanadské žertíky přihrál, byl přímo výkvětem této zlaté mládeže a podnětem pro neustálé tvůrčí i netvůrčí konfrontace.

Tomášův život byl sledem neutuchající, efektivní, k cíli napřažené chlapácké akce. Pokud zrovna nepracoval, „relaxoval“ v posilovně nebo nějakým jiným podobně sebemrskačským způsobem. Tak alespoň s kapkou ironie v duchu soudil Nikolaj.

Pak měl ještě tu svou divokou muzikantskou partičku. Koláž na toto téma, která se postupně před Nikolajovým duševním zrakem utvářela, zahrnovala veselé ženy nezatěžující se předsudky ohledně volné lásky, bohatý, nikdy nevysychající proud vína a hlasitý, vyšší kulturou zcela nedotčený hrdelní zpěv. Ten byl většinou doprovázený syrovými zvuky houslí, cimbálem, kontrabasem a Panovou píšťalou zvanou naj. Na tu hrál Tomáš, pokud zrovna nezpíval. Alespoň tak tomu říkal. Taky prý se tam s chutí tancovalo.

A k tomu všemu patřily ještě motorky a auta s přívěsy, na kterých se tenhle cirkus přesouval z místa na místo. Celá věc měla ve vztahu k Tomášově osobě jakousi příchuť neuvěřitelna. Když na svého disciplinovaného, zarputilého a čas nemarnícího kolegu Roháče Nikolaj hleděl, připadaly mu ty bohémské zkazky jako zpráva z jiné planety. Nebo jako svérázná místní variace na doktora Jekylla a pana Hydea. Čím ta magická proměna asi nastává, dumal Nikolaj, nasazením té odrbané hučky, které Tomáš říkal klobúk, anebo prvními ostrými tóny houslí? No, po sedmičce vína už ale nastane určitě.

Vzhledem ke skutečnosti, že Nikolaj do nově založené firmy vložil většinu kapitálu, dřel Tomáš většinou mlčky. Ale tři měsíce kolegovy nepřítomnosti Roháčově trpělivosti zřejmě daly zabrat na samou hranici únosnosti. Ne že by Tomáš jako architekt nemíval dobré nápady. Jenže je neměl zase tak často a rozhodně se nedostavovaly v souladu s aktuálními potřebami firmy tak jako u Nikolaje. Ale když už přišly, stály vždycky za pozornost. Jeho návrhy v sobě mívaly kus zemitosti a ráznosti, Tomášovi tak vlastní, a zároveň bývaly plynule a organicky propojeny s krajinným prostředím, ať už šlo o přírodu nebo o město. Jako by z něj přímo vyrůstaly, logicky a nezbytně. Kromě toho, že Tom zvládal hromady nepopulární práce a zpravidla na nic podstatného nezapomínal, občas Nikolajovu genialitu lehce usazoval na zem poukazem k prozaickým skutečnostem jako rozpočtům a mizernému vkusu klienta. Ačkoli s tím druhým problémem si při jednání se zákazníky charismatický, elegantní Nikolaj zpravidla dobře poradil. Po téměř třech týdnech, kdy jej Tomáš proháněl jako psa od samého rána do pozdního večera, si Nikolaj přinesl plakátovou reprodukci Repinových Burlaků na Volze a vyvěsil ji výmluvně nad svůj pracovní stůl, hned vedle fotokopie Vladimirské Bohorodice. Když to kolegovi nedocházelo, zauvažoval o tom, že si ještě nahlas pustí sborový zpěv Ej, uchněm. Pak ovšem v duchu došel k realistickému závěru, že poněkud hrubozrnný Roháč by ve své nevinnosti nepochopil ani toto navýsost výmluvné poselství.

Když to předevčírem vyprávěl doma u večeře, Michal se smál, až mu slzy stoupaly do očí. Nikolaj by se ostatně smál také, kdyby právě neusínal únavou. Michal se s Tomášem Roháčem seznámil krátce poté, co Tom začal pracovat s Nikolajem. Poháněn touhou co nejefektivněji využívat své zdroje a maximalizovat zisky, řečeno manažerskou hantýrkou, uviděl v Michalovi přesně toho správného kouče, který mu pomůže na cestě vpřed a vzhůru.

Po pravdě, zapůsobila na něj hlavně pověst, jíž Michal požíval v lepších kruzích města jako výjimečná osobnost, nevšední učenec a charismatický terapeut. Právě v těch kruzích, které Tomáš tolik nesnášel a do nichž by se tak moc rád dostal. Michal si o Tomášově žádosti myslel, že v tomto případě je spíš přání otcem myšlenky a že mu nemůže být v současnosti ničím zvláště prospěšný, ale nakonec rezignovaně pokrčil rameny a přikývl. Pak už Nikolaj vídal jen zavřené dveře Michalovy pracovny. Co spolu ti dva nadále při schůzkách ve věži asi jednou za měsíc probírali, netušil, a ani neměl chuť se po tom pídit.

Včera se Roháčovi zmínil o fotografce Maře, Michalově doporučení a případném firemním užitku z jejích služeb. Tomáš nepřítomně vzhlédl od počítače svýma obrýlenýma šedivýma očima a vyjel: „Ježkovy oči, na to se snad nemusíme scházet. Podívej se na to, když ty její fotky k něčemu budou, pozvi ji. Čtvrthodinu najdem. Pokud ovšem...“ Zatvářil se skepticky a pokračoval už duchem jinde ve vyřizování mailů. 2. Návštěva Olav rides along the mountains -With coal and smith He came upon an elven house Ólavur Riddararós Když Mara to odpoledne opouštěla Michalovu věž, působila už jen na pohled úplně jinak než posledně. Doslova zabalená v tušově černé přiléhavé kreaci, která zvýrazňovala její elegantní ženské křivky a ještě více prodlužovala její postavu. Začalo to nahoře malým roláčkem a končilo u kotníků dlouhou sukní s rozparkem. Následovaly krásné černé střevíčky s odvážnými podpatky. Paže byly volné, ozdobené stříbrnými náramky s měsíčními kameny. Byla trošku nalíčená, ale jemný make up nedokázal zakrýt bledost z nevyspání, unavené, uplakané oči a tmavé kruhy pod nimi. V ruce držela sluneční brýle jako masku nachystanou pro venkovní svět. Nikolaj se předchozí dvě hodiny nenápadně zdržoval v hale, aby mu náhodou nezmizela dřív, než s ní stačí promluvit. Nyní jí poněkud rozechvělý vykročil v ústrety.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila ho nezněle.

Aby ji neuváděl do rozpaků tím, jak zírá na její uplakanou tvář, hleděl kamsi neurčitě za její hlavu a zpravil ji o výsledku svého jednání s Tomášem. Vynechal jenom jeho předběžnou skepsi.

„Dobře, jak jste na tom dnes večer s časem, Nikolaji? Máte už něco? Kdybyste mě vzal domů, mohl byste se při jednom podívat na věci, které právě dokončuji.“

Pochopil, že se za tím skrývá malá prosba, aby dnes byla ušetřena cesty městem a spousty zvědavých pohledů. Jistěže to pro ni rád udělá. Ostatně, byl by šťastný, kdyby pro ni mohl udělat mnohem víc než takovou maličkost. „Samozřejmě, Maro, ale nejste dneska moc unavená? Tím chci říct, že vás klidně třeba jenom odvezu.“

Během pár minut byli v autě a chystali se vyrazit západním směrem. Usmála se, opřela hlavu o opěradlo, zavřela oči a setrvala tak po celou dobu jízdy. Seděla jen kousek od něj, ale nedobytně uzavřená do svého tichého světa. Mohl se trápit, jak chtěl, otázkou, kdo jí co provedl, a utěšovat šťavnatými představami, co by on na oplátku rád udělal mizerovi, jenž jí ublížil, ale nebylo mu to nic platné.

Když byli na místě, ještě chvíli spolu tiše seděli v autě. Nikolaj pořád čekal, zda Mara nepromluví o příčině své utrápené tváře. Ale připadalo mu neomalené a necitlivé ptát se jí, vlamovat se někam, kam ho nepozvala. Ona však jen seděla a mlč ela. Nakonec otevřela oči a poděkovala mu, trochu na rozpacích, ale vděčná, že se choval tak chápavě.

Pak se nečekaně zeptala: „Jak že to přesně děláte?“ Naklonila se k němu a třikrát jej symbolicky políbila. Obklopila jej její jemná vůně a srdce mu najednou tlouklo až v hrdle.

Nepatrně se usmála a navrhla mu setkání nad fotografiemi někdy po víkendu tady, u ní doma. Z představy, že se s ní ocitne sám v soukromí jejího vlastního domu, se mu zatajil dech. Ani nevěděl, jak se s ní rozloučil. Otočil před domem auto, zamával jí a ujížděl zpátky zahalený do vůně její pokožky a svých vlastních toužebných představ, jimiž občas probleskla příjemně mrazivá vzpomínka na její bezprostřední blízkost a dotek jejích rtů na jeho tváři. Čekal celý napjatý, že Michal u společné večeře přece jen něco o příčině Mařina stavu utrousí, ale čekal naprosto marně. Jeho přítel seděl za stolem a trochu nepřítomně žvýkal tmavý domácí kváskový chleba s černými olivami. Chléb pro ně upekl osobně otec Serafim a oba si jej velmi považovali. Byl výrazně nakyslý, chuťově plný a vydržel jim v dobrém stavu i čtrnáct dní. Michal byl přes sobotu a neděli zadumaný, a pokud zrovna neseděl obložený stohy knih u počítače a nepsal, hleděl nepřítomně z okna jako někdo, komu na mysli tanou docela jiné věci než ty související s Nikolajem a jeho zmatenými pocity ohledně krásné Mary. V domluvený večer, po dni, kdy nemohl myslet takřka na nic jiného než na to, co jej čeká večer, stál Nikolaj před brankou rodinného domu, v němž žila Mara. Hned za dveřmi ucítil tu typickou atmosféru starých bytelných venkovských domů se silnými zdmi, tu chladivou vlhkost a kořenitou, zemitou vůni. Bylo to trochu jako vstoupit do tůňky a teď, v teplém, téměř letním večeru, to bylo osvěžující a příjemné. Rozhlédl se kolem dokola.

„Ráda vám potom ukážu dům, jestli vás zajímá,“ usmála se trochu unaveně Mara, dnes opět úplně jiná než posledně, oblečená v divoce vzorované dlouhé tunice na ramínka. Ale i přes ty odvážné vzory byly barvy jejích šatů harmonické, převážně jemné zeleně a měkké běloby, jen občas oživené vstupem jiné barvy. Slušelo jí to, včetně prstenu s těžkým matně zeleným kamenem a bujných zlatavých vlasů, volně padajících na záda. Postavila na čaj a sedli si k počítači. Vsunula disk a rozklikla první soubor.

Za chvíli byl už Nikolaj bez návratu vtažen do světa jejích magických černobílých fotografií. Ne že by byly jejich náměty převratně originální. Čerpala v běžném prostředí města a okolí, zaměřujíc se na ukryté, sotva znatelné děje jako na doklady vlastního tajného života věcí, utvářejících náš svět. Věcí, jejichž bezděčnou přítomnost jsme se naučili nevnímat, věcí tvořících pozadí našich větších i malých příběhů. Mara jako by měla schopnost intuitivně vniknout do hlubiny svých objektů. Tam, v těch skrytých místech ležících mimo to, co je nám zjevné, podobně jako japonští mistři krajináři uchopila samotnou esenci věci, aby se s ní vynořila jako lovkyně perel a předložila úlovek divákovi.

Už prošli cykly věnované koloběhu vody ve městě i nevšedním archtektonickým detailům. Mara otevřela další soubor. Nikolaj nečekaně uviděl impozantní, strohé, nahé balvany na jakémsi opuštěném severském mořském břehu. Řada fotografií vyprávěla a rozvíjela každodenní dramata odehrávající se na rozhraní souše a vody.

„Kde je to focené?“

„Faerské ostrovy, o loňských prázdninách. Docela dlouho jsem žila v Dánsku.“ Tečku za touhle větou vyslovila maličko zřetelněji a Nikolaj pochopil. Na posledních třech snímcích byl zachycený velký starý havran sedící na kameni. „To je ten, co vykloval oči mrtvého krále. Pak byl tak chytrý, až mu to škodilo.“ Spiklenecky přivřela oči, melodicky se zasmála a zavřela soubory.

Po chvíli společného mlčení a vychutnávání aromatického bylinného čaje ve velkých květovaných šálcích se jí Nikolaj zeptal, zda by byla ochotna na zkoušku vyfotografovat něco z jejich práce. „Nechám to na vás, Maro. Sama posuďte, co za to stojí, a něco nám předložte. Já jsem přesvědčený, že nám máte co nabídnout, ještě to ale musí odsouhlasit kolega Roháč. Stačí vám čtrnáct dní?“ Nyní, když se z jejího kouzelného světa vynořil, usiloval o věcný, rozumný tón. Tím, že je úplně mimo ze zmatených fantazií plných beznadějných tužeb, jež se mu honí v hlavě, ničemu nepomůže.

„Snad ano, ale nemůžu s tím začít hned,“ odpověděla rozvážně. „Trochu mě tlačí nějaké zanedbané školní pohledávky. Ale tak za týden, deset dní bych na tom mohla začít pracovat, jestli nevadí.“

Nevadilo. Aspoň se bude mít na co těšit a potom, říkal si, že do té doby Tomáš nabude trochu lepšího rozmaru, což by věci pomohlo. Hlavou už se mu honilo pár nápadů, o nichž si myslel, že by mohly být oboustranně prospěšné. Ale první tah chtěl nechat na Maře.

„Teď ten dům, pojďte,“ vyzvala jej. „Původně je to selský statek a naše rodina ho vlastní už nejméně tři generace. Zdá se mi zajímavý a ráda si poslechnu, co si myslíte o tom, jak jsem si jej zařídila. Neobývám jej celý, jen tu část, kterou potřebuji. Zbytek je zavřený a tam nepůjdeme.“

Začali útulnou, trochu nepořádnou kuchyní. Takovou, ve které dostanete chuť posadit se na čaj a pár sušenek, klábosit a rozhodně nemáte strach z toho, že někomu upatláte leštěný chrom různých super přístrojů. Pokračovali pracovnou naplněnou rozmarným a barevným tvůrčím nepořádkem. Potom mu Mara ukázala ložnici s velkou a na pohled měkkou bílou postelí přehozenou světle modrým háčkovaným přehozem. Nad její pelestí visela zvětšenina té působivé fotky se starým havranem.

„Krumm,“ pronesla Mara zničehonic skřípavě, jako by toho havrana Nikolajovi představovala, a tiše se zasmála něčemu, co věděla jen ona sama.

Při pohledu na její postel mu znatelně stoupla tepová frekvence, a tak se raději rychle podíval někam jinam. Některé věci je lépe ani nepřipomínat. Zrak mu padl na toaletní stolek se zrcadlem. Na sloupcích zrcadla a v rozložených krabičkách byla pověšena a vyložena spousta krásných originálních cínových a stříbrných šperků se vsazenými polodrahokamy. Takhle shromážděné vypadaly jako měkce zářivý pohádkový poklad.

„Dělám je a tak trochu se tím i živím. Tím, že je nosím, jsem vlastně sama sobě reklamní plochou,“ vysvětlila. „Pojďte,“ pobídla jej dál. Vešli do dalších dveří, hned sousedících. „Na tohle jsem obzvlášť pyšná.“ Ta místnost, která si velikostí příliš nezadala s její ložnicí, byla koupelna. Vybavená velikou, hlubokou starosvětskou vanou na nožkách s prackami, zrcadlem s policemi, komodou s malými šuplíky a proutěným křesílkem s pohozenou osuškou. Nábytek byl nabílený a patinovaný. Na stropě visel malý křišťálový lustřík s ověsky a kupodivu se sem hezky hodil. Prosklené dveře vedly na venkovní terasu a spolu s velkým oknem místnost bohatě osvětlovaly. Zvenku se sem doslova vrhala zahrada kvetoucími jasmínovými větvemi. Mara otevřela dveře a dovnitř vevanuly všechny ty sladké a kořenné vůně.

„Krása, Maro,“ ocenil její dílo.

Spokojeně se usmála, sedla si na okraj vany a poklepala na něj, aby jej přiměla zaujmout místo vedle sebe. „Že ano,“ řekla. „Miluju koupelny.“

„Já je zase tolik nemiluju, ale dá se v nich většinou dobře zpívat.“ Zanotoval zkusmo a potichu kousek známé Figarovy árie. Hlas se mu nečekaně bohatě a melodicky rozezvučel, odrážen stěnami a vanou.

Mara vykulila oči a zasmála se. „No tohle. Jste samé překvapení.“

Také se usmál. „To už je dávno.“

„Já v koupelně moc nezpívám, tedy nic, co by stálo za řeč. Ale chodím do ní relaxovat a přemýšlet. To je někdy totéž, jak pravil medvídek Pú. Nebo snad řekl něco podobného. Můžu se skoro spolehnout, že to, co mě napadne v koupelně, dává smysl, dřív nebo později.“ Odmlčela se a zahleděla se ven. „A mimo všechny tyhle skvělé možnosti, koupelna je prostě nejvíc sexy místnost v domě. Kam se ložnice hrabe,“ vykládala. „Vy to tak necítíte?“

Nikolaj měl náhle dojem, jako by mu uvnitř těla cosi tiše a příjemně vybuchlo. Vlna energie, která okamžitě vtáhla jeho pozornost dovnitř, postupovala od hlubin směrem k periferii a zaplavovala jej intenzivními vjemy. Bylo to trochu jako náraz teplé slané vodní vlny, když si lebedíte na měkkém písečném mořském břehu. Neschopen slova souhlasně kývl. Seděl těsně vedle ní v její sexy koupelně na vaně, v níž se koupává a medituje přitom o moudrech medvídka Pú. Byl si naprosto vědom, že pocity, které to v něm probouzí, jen tak nerozchodí.

Ale Mara, jak už to u žen občas bývá, si s konverzací vystačila prakticky sama. Koukala do zahrady a povídala něco o svých loveckých výpravách na bleší trh. Když byl opět schopen se připojit, zjistil, že na něj s úsměvem hledí. „Nikolaji, co kdybychom si spolu přestali vykat. Michal sice říkal, že vy Rusové jste velmi formální, ale třeba máte liberálnější názory.“

Zatvářil se přísně. „To nepůjde, Maro. Tykání se totiž musí zapít. V tom jsme my Rusové naprosto nesmlouvaví.“

„Počkejte,“ požádala ho a zmizela.

Nikolaj vzdychl a snažil se trochu usadit svou překotnou srdeční akci. Vrátila se s podnosem s vysokými skleničkami naplněnými sytě růžovou malinovkou. Připili si společně na zdraví a na tykání.

„Maliny jsou z naší zahrady, s těmi nehýřím,“ zdůraznila výjimečnost té chvíle. „Já totiž nemůžu pít, myslím alkohol. Jsem opilá, sotva si čichnu ke špuntu. Někdy mi dokonce stačí, když se napijí kamarádi a já z toho mám v hlavě stejně, jako bych to táhla s nimi. Nebývá to zrovna příjemné, zvláště když mají smutnou opici. Jako by se to do mě nějak přelévalo. Občas se samozřejmě taky napiju, ale většinou s opravdu hroznými následky.“ Pak se pomalu naklonila, aby ho lehce políbila na ústa vlhkou pusou vonící malinami. „Tohle zase při tykání děláme u nás. Bez pardonu,“ a zasmála se.

Nikolaj v tu chvíli nabyl dojmu, že tu místnost musí okamžitě opustit, pokud mu mají být ještě co platné k rozvaze a opatrnosti nabádající rady Michala a otce Serafima. Pryč, než bude příliš pozdě, ještě než se ty horké vyšlehující plamínky vzmůžou a zachvátí jeho rozum i vůli. Sebral tedy veškeré své odhodlání, nadechl se a hrdinsky vykročil přes terasu do zahrady. „Ach, strýče Marku, potkal jsem tu nejkrásnější dívku na světě,“ vybavil si, co včera četl těsně předtím, než usnul. Michal mu zrovna minulý týden strčil na stůl Tristana a Isoldu. Jako každý správný jungián vždycky uměl vyhmátnout ten pravý obraz, příběh či b áseň jako komentář k situaci.

Mara se zastavila ve dveřích jako v rámu obrazu a tiše jej pozorovala zpod přivřených víček. V tuto chvíli připomínala Klimtovu překrásnou Judith více než kdykoli předtím. Nikolaj z rozpaků právě věnoval napjatou pozornost jasmínovému keříku a prsty probíral kvetoucí konce jeho větviček. Jeho srdce nepřestávalo pracovat jako splašené. V duchu se častoval šťavnatými nadávkami ve své košaté mateřštině. Tomáš Roháč, na něhož občas hleděl tak svrchu, by si v takové situaci jistě poradil úplně přirozeně. Na rozdíl od něj, který tam stál jak to boží dřevo, neschopen jakékoli smysluplné reakce.

Mara teď udělala několik kroků k němu, ale šla velmi pomalu, jako by se brodila hlubokou vodou. Náměsíčně sklopila oči a vzala jej za ruku. Chvíli zasněně váhala a pak mu automatickými, mimoděčnými pohyby rozepjala knoflíky manžety a rozevřela rukáv. Ta nečekaná důvěrnost jej na chvíli zbavila schopnosti rozumně myslet a reagovat.

Konečky jejích prstů přistály na jeho osobní planině Nazca a začaly pomaloučku mapovat siločáry jizev. Měl pocit, jako by pod jejími prsty staré, vybledlé jizvy začaly pulzovat, jako elektrické dráty po dlouhé pauze připojené znovu ke zdroji energie. Ne, tohle není žádná erotická hra, uvědomil si náhle a zmateně. Tohle je jiné, lákání a volání dávných věcí z hlubin, těch, jež tam měly umlčené a dřímající zůstat. A už mu před duševním zrakem začaly náhle a nezvladatelně naskakovat potlačované obrazy z minulosti, ostře barevné a čerstvé jako v ten den, kdy se mu zapsaly do paměti. Věděl, že každý pokus o jejich odsunutí je v tuto chvíli odsouzen k nezdaru.

Byl zase ve městě Kostromi, u tety Dáši, v jejím obrovském starém bytě s vysokými stropy a starožitným nábytkem. V hlubokých nocích, v hodině mezi psem a vlkem, kdy se znova a znova probouzel vlastním křikem, bolestně rozevírajícím křečí stažené hrdlo. Zase cítil potem promáčené tričko i nezvladatelný třes svého ubohého, odporně vychrtlého těla. Zase viděl kruhy pod svýma tmavýma mandlovýma očima, podobající se modřinám, rozkousané rty a téměř dohola ostříhanou hlavu v zrcadle pověšeném nad umyvadlem.

Udělalo se mu špatně ošklivostí. Vzpomněl si na lesklý ostrý nůž ve své ruce a na stružky krve stékající po pažích. Tělem se mu rozlévala úlevná, milosrdná bolest vyzařující z ran na pažích, jež odvracela jeho pozornost od pekla, které se usídlilo v jeho duši. Ochraptělý nářek, kterým se snažil překřičet hlasy, jež mu tvrdily, že je tomu tak už provždy a že nakonec za všechno to zlo může jen on sám.

Bílé dlaždice sprchy a útěšný vodní proud, který jeho krev vířil, ředil a splachoval odtokem pryč. A konečně vytoužená, milosrdná chvíle vysvobození, kdy jej opustily smysly a on se zhroutil dolů na ty bílé dlaždice. Jeho vědomí propadající se chromovou kanálovou mřížkou a unikající dolů spolu s jasně červenou krví. Voda, jež na něj ani potom nepřestala stékat svými jemnými pramínky. Tisíckrát si v těch nocích přával, aby ta voda mohla všechno odnést, aby ho spláchla z tváře světa. Jaká nesmírná úleva, jaká naděje se pro něj v těch letech skrývala v představě nebytí. Ale vysvobození nepřicházelo, ta hrůzná sekvence se odehrávala den za dnem, týden za týdnem, stále stejně, jako když se zasekne deska.

Mařin výraz byl v tom okamžiku výrazem dítěte, které naslouchá znehybněno strachem děsivému vyprávění. Takovému, jež je nutí zacpat si uši, utíkat a zachránit svůj nevinný svět před vpádem neznámých příšer. Ale nakonec to stejně nedokáže, protože je tou hrůzou, která se na něj valí, fascinováno jako malý králík, před nímž se tyčí kobra. Hrdlo se mu teď znovu stáhlo známou křečí a on stál neschopen vydat hlas nebo učinit pohyb. Nedokázal říct, jak dlouho tam tak stáli. Nakonec nějak našel sílu k bolestivému nádechu.

„Maro,“ požádal, nebo spíš bezmocně zaskučel roztřeseným hlasem. „Maro, nech už toho, prosím tě.“

Jeho hlas ji vytrhl a ona zmateně zareagovala jako někdo právě probuzený z nejhlubšího spánku. Prudce rozhodila ruce a pak je rychle přitáhla k sobě. Objala si rukama paže, jako by ji naráz roztřáslo chladno. Nebo jako by si chránila právě popálené prsty.

„Co jsem...promiň, prosím tě. Prosím, promiň,“ zazmatkovala. Dotkla se rukou čela a prsty protřela místo mezi krásnými oblouky obočí. Pak se otočila na patě a beze slova rychlým krokem zmizela v domě. Následoval ji. Atmosféra mezi nimi se najednou úplně proměnila, jako když do mořské vody vypustí sépie při úniku svou dýmovou clonu. Šla před ním, dodržujíc co největší vzdálenost mezi nimi. Bez dalšího otálení se pak v chladné předsíni rychle rozloučili strojeně veselými hlasy, vyhýbajíce se navzájem pohledem.

„Nerad jsem měl zase jednou pravdu,“ zavrčel na něj Michal o tři dny později večer. Mara před chvílí odešla. Nikolaj jí nabídl doprovod, ale ona spěchala. Prý už musí, ale jde někam jinam než domů, sdělila mu, míjejíc jej očima. Nebyla moc dobrá lhářka. Neustále uhýbala a unikala, aby mezi nimi zachovala největší možnou distanci. Jako kdybych byl nečistý, říkal si Nikolaj. Nakonec, celá ta léta si to o sobě myslím i já sám.

„Vy jste jako malá děcka. Jeden z vás na chvilku spustí oči a vy hned radostně uděláte cokoli, abyste si vzájemně ublížili. A pokud možno s bolestivými následky. Neupozornil jsem tě snad, že máš být opatrný? Zábavná pyrotechnika, zápalky a ostré předměty, oblíbené to hračky batolat,“ odfrkl si vztekle Michal.

Nikolaj polkl naprázdno a sklopil oči. Cítil se jako vypeskované dítě a neměl, co by chtěl anebo mohl uvést na svou obranu. Nějaké „netušil jsem,“ a „snažil jsem se,“ by Michal s rozkoší rozcupoval na kousíčky, jak ho tak znal. Mlčet zlato. Navíc už tak dost trpěl, protože po setkání s Marou se jeho noční můry, předtím uspané s Michalovou pomocí a s vypětím všech jeho vlastních sil, opět probudily a zahájily s ním svou známou děsivou a vyčerpávající hru. Temné kruhy z nevyspání pod očima hovořily samy za sebe. Odsunul od sebe plný talíř.

„Jez, sněz prosím tě něco. Vždyť přece víš, že hladověním své problémy nevyřešíš,“ pobídl jej Michal, náhle starostlivý. To už říkal na cestě do kuchyně, kam odnášel své nádobí. „Zastavím se ještě za tebou, než usneš.“

A zastavil. Tiše vklouzl do jeho pokoje s miskou zapálených dýmajících bylin. Ve směsi byl tentokrát kromě obvyklého kadidla, bazalky a tymiánu přimíchán také trpký, silný pelyněk. Michal obcházel pomalu celý pokoj za kolébavého modlitebního zpěvu a rozháněl očistný dým metličkou do všech koutů, kolem oken a dveří. Také nad postelí. Nakonec položil dýmající misku pod ikony. Usedl na kraj postele a vzal Nikolajovy sevřené ruce do svých dlaní. Hleděl pokojně do jeho tváře svýma modrýma očima a dlouho mu tiše zpíval. Nikolaj si ještě v posledním okamžiku před usnutím uvědomil, že v Michalově nezvykle bledém obličeji jsou přítomné stopy vyčerpání, narýsované ostrými vráskami kolem úst, a že jeho modré oči ztratily něco ze své obvyklé jasnosti. Nikolaj se konečně jednou pořádně vyspal. Od toho dne už ostatně spával lépe. Dost snění o krásné Isoldě a bláhových nadějí, rozhodl se. Stačilo jen nepatrně popustit svým touhám uzdu a hned to přineslo skvělé výsledky. Ještě pár dní takového bláznění a mohl by se rovnou pakovat na psychiatrii. Opřel se tedy vší silou do práce a trpělivě odvracel své myšlenky od čehokoli, co s ní nesouviselo. Kromě pracovního nasazení od rána do pozdního večera snad už jen odříkával či zpíval rozsáhlé modlitební texty a účastnil se dlouhých, meditativních bohoslužeb, vedených v malém dřevěném chrámě otcem Serafimem. Ani není třeba říkat, že z jeho nové, spořádané pracovní horlivosti měl Tomáš Roháč velikou a nelíčenou radost. Konečně viděl kus solidní práce, jak tomu říkával.

Nikolaj právě stoupal po schodech k ateliéru s těžkým nákladem vzorků obkladových kamenů, jež dnes obdržel, v náruči, když shora zaslechl nečekaný zvuk. Bylo to dueto uvolněných, radostných kaskád smíchu. Jemu tedy s těmi šutry do skoku nebylo. Vkročil do místnosti a s úlevou odložil své břemeno.

Ke svému překvapení uviděl svého pracovitého kolegu, jak sedí s rukama založenýma v týle a nohama v kvalitních kožených botách opřenýma přes okraj desky pracovního stolu. Roháč se smál plným, hlubokým, melodickým smíchem, který od toho suchara ještě nikdy v životě neslyšel. Jeho brýle ležely na stole a Nikolaj si s konečnou platností ujasnil, že Tomášovy oči jsou vlastně jadeitově zelené.

Na malém stolku před velkým oknem seděla sama čarovná Isolda v úplně obyčejných černých riflích a oválně vystřiženém černém tričku, komíhala nohama ve vysokých šněrovacích botách s cvočky a chechtala se jako divoženka. Ve svých bohatých zlatých vlasech měla těžkou plochou sponu a na krku jí visel veliký fotoaparát. Ve vzduchu byla cítit plná vůně arabské kávy, již Tomáš připravoval v džezvě po bosenském způsobu. Kdy se ti dva seznámili?

„Ahoj, Koljo,“ pravil ležérně Tomáš.

Nikolaj se nadechl, prudce a vztekle. Koljo. Ještě toho kousek. Takhle mu Roháč začal říkat, jsa ovlivněn jistým, v této zemi nesmírně populárním filmem, ještě kdysi na škole. Nikolaj toto oslovení upřímně nesnášel. Netřeba ani dodávat, že kolegové se nadšeně přidali a za chvilku se „Kolja“ velmi vžil.

„Ahoj vespolek,“ odvětil velmi mírně, do čehož vložil nevšední úsilí.

Podali mu hrnek s kávou a pak si vyposlechl Tomášovu chválu Mary. Kolega mu nadšeně předkládal přesně totéž, co se Nikolaj sám Tomášovi snažil trochu střízlivější formou sdělit už před čtrnácti dny.

„Pojď se podívat, prosím tě,“ zval ho Tomáš a Nikolaj se váhavě přiblížil, aby zhlédl Mařino dílo. Nezklamala a přinesla nádherné fotky jejich realizací, jak každého z nich zvlášť, tak obou společně. Musela toho spoustu nachodit a najezdit.

„Teď by Mara ještě chtěla udělat nějaké fotky přímo tady v aťasu a taky vyfotit nás dva při práci. Jestli jsi teda pro.“

Jestli je pro. Před třemi týdny by kvůli takové vyhlídce vyskočil radostí do stropu. Jenomže před třemi týdny ještě neměl v hlavě věci srovnané tak, jak má nyní. Po chvilce váhání zareagoval očekávaným a patřičným „to bude skvělé“, i když řečeným trochu nemastně a neslaně. Nebude to zrovna lehké, mít ji tady, ve své bezprostřední blízkosti, a přitom neztrácet ze zřetele, že by si myšlenky na důvěrný vztah mezi nimi dvěma vůbec neměl připouštět. Nehodlal však promarnit velké úsilí minulých dní, které jej stálo obnovení vnitřní rovnováhy. Bude to zkrátka muset vedle toho téměř neodolatelného pokušení nějak ustát. Jak, to netušil, neboť měl dojem, že právě vyčerpal všechnu svou fyzickou i duševní energii. Vydal se, když v minulých nocích bojoval se znovu probuzenými běsy svých starých nočních přízraků a ve dne se pak nevyspaný týral luštěním záhady, čím se Maře tak naprosto zprotivil. Neobtěžovala se totiž objasnit mu byť to nejmenší a vyhýbala se mu, jak jen mohla. A v těch pár případech, když už musela, s ním obcovala s ostentativním, alespoň dvoumetrovým odstupem jako bráhman s nečistým.

Teď, když mu odepřela svou přízeň, si uvědomil, jak snadno upadl do vleku svých bláznivých nadějí. Jak toužebně doufal, že by to mohla být pravda, že by se pro něj přece jen nějaká cesta našla. Měl z toho až závrať, když si to představil, on a tahle pohádková víla. Ty bláhovosti mu nasadil do hlavy Michal a on tu lehkovážnost nyní svému příteli pořádně zazlíval. Když tedy neměl rozum Michal, musel ho mít on. Nakonec, ať mu jiní radili, co chtěli, Nikolaj byl za své činy a jejich následky zodpovědný sám. Zaťal tedy pokaždé znovu zuby a léčil se způsobem, jenž se mu osvědčil už v minulosti. Tvrdě se postil, dřel do úpadu a snažil se vyprázdnit hlavu od každé jiné myšlenky.

A když už musel na Maru myslet, pokoušel se co nejupřímněji obnovit své původní, dobře uvážené rozhodnutí, k němuž dospěl kdysi v pouhých sedmnácti letech. Tehdy si umínil, že pokud mu ještě kdy na nějaké ženě bude záležet, nebo se do ní, nedej bože, zamiluje, udělá všechno proto, aby před ním byla v bezpečí. Ochrání ji třeba i proti její vůli před zlem, které v něm spí a o němž kromě Michala a jeho zpovědníka věděl jenom on sám. Nyní se mu to po všech těch letech, kdy se mu dařilo držet sám sebe na uzdě a považoval kapitolu nadepsanou „láska“ za definitivně uzařenou, skutečně přihodilo. Nový cit v něm plál jako právě založený stepní požár a Nikolaj už věděl, že cesta zpět neexistuje. Ne, teď už to v jediném horkém šílenství shoří všechno, a že toho v něm bylo za ta léta askeze nastřádáno dost. Bude to bolet? Ale jistěže. S tím se prostě bude muset vypořádat. Zároveň mu bylo docela jasné, že nedostane žádnou jinou možnost, jak Maře projevit opravdovost svého citu než tu, že se jí tiše, nenápadně odřekne a popřeje jí, aby šla dál nějakou šťastnější cestou než tou, již by sdílela s ním.

Napjal tedy všechny síly, aby svému hrdinskému předsevzetí dostál a potlačoval přitom horší impulzy, jako třeba skoro nezvladatelnou chuť skočit Tomášovi do úsměvu, byť jenom za prznění svého jména. Jako by nestačilo, že trpí jak poslední pes, musí být ještě ke všemu zesměšňován. Pouhá blesková představa rázného odvetného činu vykonaného na Roháčovi byla slastně úlevná. Rozbít mu hubu nikam nevede, přesvědčoval sám sebe stále znovu a snažil se nevěnovat dnešního dopoledne, ani dopoledne následující těm dvěma smíškům víc než jen roztržité pohledy od počítače a suché, zdvořilé poznámky. Jako by si teď s T omášem vyměnili role.

„Udělám nám kafe, jo?“ zeptala se Mara z čista jasna jednou ráno, kdy Tomáš vyřizoval pochůzky. Otevření jejich ateliéru v centru se už blížilo na dohled a Nikolaje z toho vědomí občas jemně zamrazilo. Mara, oblečená celá v černém a přiléhavém, kolem nich chodila tichounce jako kočka na lovu, jen občas slyšeli mezi prací cvaknutí její spouště. Bylo však téměř nemožné chytit ji při činu.

„Díky, kafe nebudu.“

„Nebudeš kafe, Koljo, nebo nebudeš kafe se mnou?“

Otočil k ní tvář, jak doufal, zcela vyrovnanou. „Zkus to, prosím tě, trefit někam mezi Alexandroviče a Kolju, jo?“

Jen se pobaveně usmála.

„V poslední době mám kafe až moc. Obvykle kafe vůbec nepiju, piju čaj, Maro. Jsem Rusák, jestli pamatuješ.“

„OK, čaj, Nikolaji.“

„Neumíš ho vařit,“ sdělil Maře trpkou pravdu, a aby měl pokoj, vstal a připravil si jej sám. Mara mu koukala pod prsty.

„Ty se na mě zlobíš? Nevím o tom, že bych ti byla něco udělala. A pokud jsem udělala, nebylo to naschvál.“ Dívala se na něj dětsky průzračnýma, krásnýma očima.

„Nezlobím a neudělala,“ odvětil mírně a neosobně místo toho, aby ji teď vzal do náruče a políbil. Toužil po tom tak, že raději udělal dva kroky od ní, aby pokušení nepodlehl.

„Tak proč se chováš, jako kdybych udělala? Tak chladně a cize?“

„Prostě mezi námi něco proběhlo, něco, co nemělo. Musela sis toho přece taky všimnout.“

„Jo, tamto. No, jo. Nemusíme o tom mluvit. Můžeme na to zapomenout.“

„Mluvit o tom nebudeme, ale zapomenout na to nemůžeme. Neměli bychom, protože věci se tím trochu změnily.“

„Natolik, že teď už spolu nebudeme přátelit?“

„Přátelit. To myslíš spíš kamarádit, že jo. Kamarádit bychom snad mohli.“

„Fajn,“ oslnivě se usmála, jako by právě dostala všechno, co si kdy toužebně přála. „Tak teda, kamarádi nafurt,“ uzavřela.

Polkl naprázdno, jak moc byla ta věta Tomášova.

Rychle se otočila, až blonďatý ohon zavlál a sklonila se k fotoaparátu. Mara pracovala nečekaně efektivně a za pár dní jim odprezentovala fotografie, které je oba zachycovaly při práci. Nádavkem i pár takových, které je při práci nezachycovaly, ale Maru bavilo udělat jim je. Tomášových fotek byla hromada, Nikolajových vlastně jen pár. Zatajil dech, když se uviděl Mařinýma očima. Jako by toho přísného, zadumaného, vlasatého a vousatého muže ani neznal. Nejvíce ze všech se mu líbila ta, na které byl zachycen v mimoděčném mlčenlivém dialogu se slavnou vladimirskou ikonou.

Tomášovy fotky byly různorodé, jako by ani nezobrazovaly téhož člověka. Byl na nich ten důvěrně známý, disciplinovaný a pracovitý chlap, ale pak tam byl zachycen také muž, o jehož existenci vůbec ani netušil. Jeho výraz odrážel zemité sebevědomí, mužskou dominanci a magnetickou, neodolatelně živočišnou smyslnost.

„Dobré odpoledne, pane Hyde,“ utrousil Nikolaj mimoděk směrem k jedné z těch nadsamčích fotek. Závidět někomu fakt není dobré, připomněl si.

Mara s Roháčem se k němu překvapeně otočili, ale pana Hydea pochopila jenom ona. Mrkla na něj a usmála se. Tomáš se zamračil. Tak přesně tyhlety nepřehledné hry neměl rád. Vzal si slovo, aby tady taky někdo řekl něco rozumného. „Asi se oba dva s kolegou Koljou shodneme, že tě, Maro, bereme,“ prohlásil stručně a jasně.

Nikolaj tedy kývl, více se ani nečekalo. Touha dát Tomášovi pěstí do hranaté čelisti za toho Kolju se tentokrát kupodivu ohlásila jenom mírně.

Po chvíli váhání Tomáš připojil. „Měl bych k tobě, Maro, ještě prosbu. Osobní. Nevím ale, jak jsi na tom s časem a mo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist