načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zahalte jí tvář – P.D. Jamesová

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Zahalte jí tvář

Elektronická kniha: Zahalte jí tvář
Autor: P.D. Jamesová

- V sídle Martingale žije rodina Maxieových. Paní domu přijala jako pomocnou sílu do kuchyně svobodnou matku Sally Juppovou, kterou ovšem téměř nikdo nemá rád. Jen mladý doktor Maxie ji ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 219
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání třetí
Spolupracovali: přeložila Zlata Kufnerová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0959-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V sídle Martingale žije rodina Maxieových. Paní domu přijala jako pomocnou sílu do kuchyně svobodnou matku Sally Juppovou, kterou ovšem téměř nikdo nemá rád. Jen mladý doktor Maxie ji zahrnuje pozorností, a dokonce jí navrhne sňatek. Druhý den ráno najdou Sally v jejím pokoji mrtvou, s tmavými podlitinami, které jí zůstaly na krku po škrcení. Někdo se nejspíš rozhodl, že nastal čas zaplatit za své hříchy, a nyní je na detektivovi Scotland Yardu, šéfinspektorovi Adamu Dalglieshovi, aby vraha vypátral…

Zařazeno v kategoriích
P.D. Jamesová - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Zahalte jí tvář - 2 CD Zahalte jí tvář - 2 CD
 (e-book)
Vánoční vražda a jiné povídky Vánoční vražda a jiné povídky
The Lighthouse The Lighthouse
 (audio-kniha)
Vánoční vražda a jiné povídky Vánoční vražda a jiné povídky
 (e-book)
Černá věž Černá věž
 (e-book)
Já si tě najdu Já si tě najdu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zahalte jí tvář

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

P. D. Jamesová

Zahalte jí tvář – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017


Přeložila Zlata Kufnerová


ZAHALTE JÍ TVÁŘ

Kapitola první

1

Přesně tři měsíce před vraždou na Martingale uspořádala paní

Maxieová večeři. Po letech, když se na skandál kolem proce

su již pozapomnělo a titulky v novinách srovnaných v zásuv

ce příborníku bledly, Eleanor Maxieová vzpomínala na ten

jarní večer jako na vstupní scénu k tragédii. Paměť ve své

selektivnosti a perverzitě zahalila onu naprosto spořádanou

večeři aurou jakési zlověstnosti a znepokojení. Při zpětném

pohledu se jevila jako rituální shromáždění oběti i podezře

lých pod jednou střechou, jako inscenovaná příprava k vraždě.

Všichni podezřelí však ve skutečnosti přítomni nebyli. Přede

vším ten víkend na Martingale chyběl Felix Hearne. Nyní ve

vzpomínkách však seděl u stolu paní Maxieové i on a úvodní

výstupy jednotlivých herců sledoval pobaveným, cynickým

pohledem.

Tenkrát ovšem byla ta večeře samozřejmě naprosto normál­

ní a trochu neslaná nemastná. Tři z hostů, doktor Epps, vikář

a slečna Liddellová, správkyně Útulku pro dívky u Svaté Marie,

společně večeřeli příliš často, než aby to pro ně vzájemně moh

lo být čímsi novým nebo podnětným. Catherine Bowersová

byla nezvykle zamlklá a Stephen Maxie se svou sestrou Debo

rah Riscoeovou zase jen stěží skrýval rozmrzelost nad tím, že

večeře musí být zrovna teď, kdy má Stephen po více než měsí

ci služeb v nemocnici konečně volný víkend. Paní Maxieová

právě zaměstnala jako panskou jednu ze svobodných matek

z útulku slečny Liddellové a dívka dnes poprvé obsluhovala

u stolu. Rozpačité ovzduší, jež večeři poněkud znepříjemňo

valo, však sotva způsobila přítomnost Sally Juppové, která

5


P. D. JAMESOVÁ

6

nosila na stůl a zručně odnášela prázdné talíře, což slečna Liddellová sledovala s uspokojením.

Aspoň jeden z hostů byl ale pravděpodobně naprosto šťasten. Bernard Hinks, chadfleetský vikář, byl starý mládenec, a tak vítal každou změnu umožňující mu uniknout výživným, avšak nechutným pokrmům své sestry, která mu vedla domácnost a nikdy ji nelákalo jíst mimo dům. Pro něj večeře znamenala příjemnou společenskou událost. Byl to jemný muž s vlídnou tváří, vypadal starší než na svých čtyřiapadesát a měl pověst člověka bezvýrazného a plachého, pokud ovšem nešlo o náboženství. Teologie byla jeho hlavním, téměř jediným intelektuálním zájmem, a třebaže farníci jeho kázáním ne vždycky rozuměli, přijímali je s povděkem alespoň jako bezpečný důkaz vikářova vzdělání. Ve vsi však oceňovali, že se jim z vikářství dostává rady i pomoci, a pokud se jim rada zdála někdy poněkud nesrozumitelná, aspoň na pomoc se mohli bez obav spolehnout.

Pro doktora Charlese Eppse znamenala večeře prvotřídní krmi, konverzaci se sympatickými dámami a vůbec příjemné rozptýlení od trivialit jeho venkovské praxe. Byl vdovec, žil v Chadfleetu již třicet let a většinu pacientů znal natolik, že mohl přesně předpovědět, zda budou žít, nebo zemřou. Byl přesvědčen, že lékař může sotvaco udělat, aby na věci něco změnil, že je moudré vědět, kdy člověku nadešla poslední hodina, aby ostatním nezpůsobil moc velké potíže a sebe netrápil, a že přílišný medicínský pokrok jen prodlužuje život o pár nepříjemných měsíců k větší slávě pacientova doktora. Přesto všechno nebyl zdaleka tak hloupý, měl víc zkušeností, než byl Stephen Maxie ochoten uznat, a některým pacientům sdělil, co je nevyhnutelně čeká, ještě než nadešel jejich čas. Paní Maxieové posloužil při porodu obou dětí a byl ošetřujícím lékařem i přítelem jejího manžela, pokud zmatený mozek Simona Maxieho byl vůbec ještě schopen cenit si přátelství. Doktor Epps nyní seděl u stolu a nabíral vidličkou kuřecí suflé

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

7

s výrazem muže, který si svou večeři zasloužil a nemá v úmyslu nechat si ji náladou jiných zkazit.

„Tak vy jste se ujala Sally Juppové a jejího dítěte, Eleanor?“

Doktor Epps nikdy neměl zábrany bavit se o samozřejmostech. „Ona i ten chlapec jsou milí. A pro vás je to povyražení mít zase v domě takové mrně.“

„Doufejme, že je stejného názoru i Marta,“ poznamenala paní Maxieová suše. „Pomoc samozřejmě zoufale potřebuje, ale je velmi konzervativní. Možná nám ani nepoví, jak se na to opravdu dívá.“

„Však ona se s tím smíří. A morálních předsudků se brzy zbaví, když má v kuchyni pomocnici.“ Nad morálkou Marty Bultitaftové doktor Epps mávl zavalitou rukou. „Stejně jí to dítě přiroste k srdci. Jimmy je roztomilý klučina, ať už je jeho otcem kdokoliv.“

V tomto okamžiku usoudila slečna Liddellová, že by měla dát k lepšímu vlastní zkušenost.

„Nemyslím, doktore, že bychom měli problém nemanželských dětí zlehčovat. Samozřejmě musíme prokázat křesťanskou lásku,“ – slečna Liddellová se uklonila směrem k vikáři na výraz uznání přítomnosti jiné autority a zároveň se omlouvajíc, že se mu plete do řemesla – „já mám však pocit, že se společnost jako celek s těmito dívkami příliš mazlí. Dostane­li se takovým dětem více pozornosti než manželským, společenská morálka začne upadat. A to už se taky děje! Je spousta chudých a počestných matek, jimž se nevěnuje ani zpoloviny tolik péče a pozornosti, jakou jsou zahrnovány tyto dívky.“

Slečna Liddellová se rozhlédla po kolemsedících, zrudla a opět se pustila s chutí do jídla. No dobrá, možná teď všechny poněkud ohromila, ale bylo třeba to vyslovit. A bylo právě na ní, aby to řekla. Zahleděla se na vikáře, jako by ho žádala o podporu, ale pan Hinks se na ni jen udiveně podíval a pak se opět soustředil na večeři. Slečna Liddellová, již spojenec

P. D. JAMESOVÁ

8

přehlížel, si podrážděně pomyslela, že milý vikář je až příliš zaujatý jídlem! A tu se ozval Stephen Maxie.

„Tyhle děti se určitě neodlišují od ostatních, až na to, že k nim máme větší povinnost. Nemyslím, že by jejich matky byly jiné. Ostatně, kolik lidí se v praxi řídí morálkou, podle níž opovrhuje dívkami, které ji porušily?“

„Spousta, pane doktore, ujišťuju vás.“ Slečna Liddellová, již zaměstnání poznamenalo, nebyla zvyklá, aby jí mladí oponovali. Stephen Maxie může být nadějný mladý chirurg, ale proto ještě není odborníkem na padlé dívky. „Ale šokovalo by mě, kdyby některé mravy, o nichž jsem slyšela ve své práci, byly pro dnešní mládež opravdu typické.“

„Pokud jde o to, co je pro moderní mládež typické, můžete mi věřit, že právě tohle není natolik vzácné, abychom si mohli dovolit opovrhovat někým, koho to postihlo. Sally mi připadá naprosto normální a slušná.“

„Umí se chovat. A taky má obstojné vzdělání. Je to dívka s maturitou! Nikdy by mě ani nenapadlo ji vaší matce doporučit, kdyby nepatřila v mariánském útulku k těm nejlepším. Je sirotek, vychovala ji teta. Já ale doufám, že nebudete litovat. Sally je zvyklá tvrdě pracovat a chopit se příležitosti. Minulost je už pryč a je třeba na ni zapomenout.“

„Je asi dost těžké zapomenout na minulost, když má člověk tak hmatatelné memento,“ podotkla Deborah Riscoeová.

Doktor Epps, jemuž ten rozhovor šel na nervy, protože vyvolával špatnou náladu a možná i horší trávení, se snažil rychle zasáhnout. Bohužel jen přispěl k rozkolu.

„Je to vzorná matka a pohledná dívka. Třeba se seznámí s nějakým slušným chlapcem a ještě se provdá. To by bylo nejlepší. Nemůžu říct, že bych svobodným matkám nějak fandil. Příliš často se spoléhají na jiné a někdy končí špatně psychicky. Občas si myslím – já vím, že to je šílené kacířství, slečno Liddellová –, že by bylo nejlepší, kdyby ty děti hned po narození adoptovala nějaká slušná rodina.“

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

9

„O dítě se musí postarat matka,“ namítla slečna Liddellová. „Je její povinností o ně pečovat.“

„Celých šestnáct let a bez pomoci otce?“

„Je ­li to možné, pochopitelně se také snažíme najít otce, pane doktore. Sally byla bohužel velice paličatá a nechtěla nám jeho jméno prozradit, proto jsme jí nemohli pomoct.“

„Dneska je dobrý každý šilink.“ Stephen Maxie, jak se zdálo, se přímo zvráceně snažil udržet téma rozhovoru. „A mám takový dojem, že Sally nebere ani státní přídavek na dítě.“

„Žijeme v křesťanské zemi, drahý bratře, a za hřích se má platit smrtí, ne několika šilasy příspěvku.“

Deborah sice mluvila šeptem, ale slečna Liddellová to slyšela a zdálo se, že tu poznámku slyšet měla. Paní Maxieová ná hle usoudila, že je čas zakročit. Nejméně dva z hostů byli toho názoru, že to měla udělat už dřív. Paní domu nebyla zvyklá, aby se jí něco vymklo z ruky. „Chci zazvonit na Sally,“ pra­ vila, „a tak bychom snad měli změnit téma hovoru. Zřejmě se znemožním, protože se hodlám zeptat na církevní slavnost. Vím, může to vypadat, jako bych vás sem pozvala kvůli tomu, ale my bychom opravdu měli přemýšlet o možném datu.“ Byl to předmět, k němuž všichni hosté rozhodně měli co říci. Když konečně přišla Sally, konverzace byla tak nejapná, jak si jen Catherine Bowersová mohla přát.

Když Sally obcházela stůl, slečna Liddellová ji sledovala. Jako by dívku po rozhovoru při večeři poprvé viděla zřetelně. Sally byla velice štíhlá. Těžké narudlé vlasy jí pod čepečkem padaly dolů, až se zdály na její útlou šíji příliš těžké. Dětské paže měla dlouhé, pod narudlou kůží se jí rýsovaly lokty. Široká ústa měla ukázněně zavřená, zelené oči se střízlivě soustřeďovaly na úkol. Slečny Liddellové se náhle zmocnil iracionální záchvat náklonnosti. Sally si počíná velice pěkně, opravdu velice pěkně! Vzhlédla, aby zachytila dívčin pohled, a usmála se na ni, aby vyjádřila svůj souhlas a dodala jí odvahu. Jejich oči se v té chvíli setkaly. Celé dvě vteřiny hleděly jedna

P. D. JAMESOVÁ

10

na druhou. Pak se slečna Liddellová začervenala a odvráti

la zrak. Rozhodně se musela zmýlit! Sally by se určitě nikdy

neodvážila takhle na ni podívat! Celá zmatená a zděšená se

snažila ten krátký zrakový kontakt analyzovat. Třebaže sama

si ji měřila s protektorským výrazem souhlasu, v dívčiných

očích nevyčetla podřízenou vděčnost, jež byla příznačná pro

Sally Juppovou z mariánského útulku, nýbrž pobavené opo

vržení, jakýsi náznak zarytosti a antipatie, jež svou intenzitou

působily až děsivě. Pak se zelené oči sklopily a záhadná Sally

byla opět poddajnou, podrobenou dívkou, oblíbenkyní slečny

Liddellové. Onen okamžik však vykonal své. Slečny Liddello

vé se náhle zmocnila předtucha. Bývalou Sally doporučila bez

výhrad. Vždyť všechno vypadalo tak uspokojivě. Dívka se jevi

la nanejvýš pozitivně. Snad až příliš dobrá pro práci na Mar

tingale. Ale už se stalo a teď bylo pozdě uvažovat o tom, zda

to bylo moudré rozhodnutí. Ze všeho nejhorší by byl Sallyin

potupný návrat do Útulku u Svaté Marie. Slečnu Liddellovou

v té chvíli poprvé napadlo, že příchod její favoritky na Mar

tingale by mohl způsobit komplikace. Samozřejmě nemohla

předvídat jejich rozsah ani to, že skončí násilnou smrtí.

Catherine Bowersová, která přijela na Martingale na víkend,

toho během večeře mnoho nepronesla. Byla to obyčejná sluš

ná dívka, a proto ji poněkud zděsilo, když si uvědomila, že

straní slečně Liddellové. Od Stephena bylo pochopitelně veli

ce šlechetné a galantní, že se Sally tak důrazně zastal, Cathe

rine však vždycky rozčilovalo, když její přátelé, kteří neměli

představu o tom, co to je být ošetřovatelkou, vykládali, jaké

má ušlechtilé povolání. Romantické představy jsou sice krás

ná věc, ale pro ty, kteří vynášejí po nemocných mísy a pracují

mezi delikventy, je to jen malá útěcha. Svrběl ji jazyk, chtěla

se zapojit do hovoru a povědět své, ale kvůli Deborah, kte

rá seděla u stolu proti ní, raději mlčela. Večeře, jako ostatně

všechny neúspěšné společenské záležitosti, se zdála trojná

sobně dlouhá. Catherine si pomyslela, že snad v žádné rodi

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

11

ně ještě tak dlouho neseděli u kávy a že se mužští ještě nikdy

tolik neloudali. Ale konečně bylo po všem. Slečna Liddellová

se vrátila do útulku s náznakem, že by nebylo dobře, kdyby

tam slečna Pollacková, její jediná zástupkyně, zůstala příliš

dlouho sama. Pan Hinks zahuhlal, že se ještě musí připravit

na zítřejší kázání, a zmizel v jarním povětří jako přízrak.

Maxieovi a doktor Epps se pak spokojeně usadili kolem hoří

cího krbu v salonu a bavili se o hudbě. Nebyl to předmět rozho

voru, který by si Catherine vybrala. Dala by přednost dokonce

i televizi, jediný televizor však měli na Martingale v Marti

ně pokoji. Když už se mělo debatovat, Catherine doufala, že

se řeč stočí na medicínu. Doktor Epps by mohl třeba pozna

menat: ‚No ovšem, slečno Bowersová, vy jste přece zdravotní

sestra, to je pro Stephena moc pěkné, když má někoho, kdo

sdílí jeho zájmy.‘ Pak by se mohli bavit oni tři, zatímco by pro

změnu zase Deborah ostrouhala a konečně by si uvědomila,

že muži už mají po krk krásných ženských, které jsou k niče

mu, třebaže jsou elegantně oblečené. Také by jí snad došlo,

že Stephen potřebuje někoho, kdo rozumí jeho povolání a je

schopen s jeho přáteli vnímavě i zasvěceně diskutovat. Ale to

byl jen krásný sen a jako většina snů měl daleko ke skuteč

nosti. Catherine seděla, ruce vztahovala k chabému plamín

ku hořícího polena a snažila se vypadat nenuceně, zatímco

ostatní se bavili o jakémsi hudebním skladateli se záhadným

jménem Peter Warlock, o němž nikdy neslyšela. Snad jí jen

vzdáleně připomínal zapomenutou dávnou minulost. Debo

rah sice tvrdila, že mu nerozumí, dokázala však jako vždycky

se svou neznalostí koketovat. V její snaze zapojit Catherine do

rozhovoru tím, že se jí zeptala na paní Bowersovou, spatřo

vala Catherine blahosklonnost, nikoliv zdvořilost. A tak když

nová služebná vešla se vzkazem pro doktora Eppse, pocítila

úlevu. Jedna z jeho pacientek na vzdálené farmě začala rodit.

Lékař se zdráhavě zvedl z křesla, otřepal se jako chundelatý

pes a omluvil se. Catherine se chopila poslední příležitosti.

P. D. JAMESOVÁ

12

„Nějaký zajímavý případ, doktore?“ zeptala se s rozzářenýma

očima. „Ale kdepak, slečno Bowersová.“ Doktor Epps se roz

hlížel, kde má kabelu. „Tahle žena rodila už třikrát. Ale je to

příjemná paní a je ráda, když mě tam má. Bůhví proč! Mohla

by porodit sama, ani by nemrkla. Tak na shledanou, Eleanor,

a dík za výbornou večeři. Chtěl jsem ještě zajít nahoru k Simo

novi, ale navštívím ho zítra, když dovolíte. Mám dojem, že

budete potřebovat nový recept na sommeil. Přinesu ho.“ Přá

telsky společnosti pokynul a odšoural se s paní Maxieovou

do haly. Zanedlouho se venku ozvalo odjíždějící auto. Doktor

Epps byl vášnivý řidič a měl rád malé rychlé vozy, z nichž se

mu ovšem obtížně vystupovalo a vypadal v nich, jako když si

vyrazil na vyjížďku ošklivý starý medvěd.

„Fajn,“ prohlásila Deborah, když zvuk motoru utichl, „tak

to by bylo. Co kdybychom zašli do stájí a podívali se na Bococ

ka a jeho koně? Pokud se ovšem Catherine chce projít.“ Ca

therine se velice chtělo na procházku, ale nikoliv s Deborah.

To je neuvěřitelné, říkala si, že Deborah nevidí nebo nechce

vidět, že ona a Stephen by rádi byli spolu sami. Ale pokud

to Stephen nedá jasně najevo, ona sotva může. Čím dřív se

Stephen ožení a vymaní se z toho babince, tím líp pro něj. Pijí

mu krev, pomyslela si Catherine, která se s něčím podobným

setkala při četbě románů. Deborah, která naštěstí o těchto

upířích choutkách neměla tušení, vykročila ven otevřeným

francouzským oknem a namířila si to přes trávník.

Stáje, které kdysi patřily Maxieovým a nyní je vlastnil Samuel

Bocock, byly jen dvě stě yardů od domu na opačné straně lou

ky. Starý Bocock tam při světle venkovní lampy čistil postro

je a hvízdal si při tom. Byl to malý snědý chlapík s trpasli

čím obličejem, šikmýma očima a širokými ústy, na němž bylo

znát, jak je rád, že vidí Stephena. Všichni se šli podívat na tři

koně, s nimiž se Bocock snažil rozběhnout svůj malý podnik.

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

13

To je ale komedie, ušklíbla se v duchu Catherine. Deborah se

předvádí, mazlí se s nimi, jako by to byli lidé. To je neukoje

ný mateřský pud, usoudila znechuceně. Měla by raději část

své energie věnovat výchově dětí. Jenže ona by to asi stejně

nezvládla. Catherine si přála, aby se vrátili domů. Stáj byla

úzkostlivě čistá, jenže ostrý pach koní po drezuře nelze ničím

odstranit, a Catherine to z nějakých důvodů vadilo. V jednom

okamžiku pohladil Stephen koně po krku a jeho snědá ruka

se těsně přiblížila k její. V té chvíli tolik toužila dotknout se

jí, pohladit ji, nebo dokonce zvednout ke rtům, že musela až

zavřít oči. A pak si vybavila další vzpomínky, až necudně pří

jemné, kdy jí táž dlaň hladila ňadro, pomalu a něžně, a slibo

vala rozkoš. Tenkrát ta ruka na její bílé pleti vypadala ještě

snědší. Catherine se vypotácela do jarního soumraku a sly

šela za sebou pomalý, váhavý hovor Bocockův i horlivé hlasy

Maxieových. Vtom se jí opět zmocnil jeden ze záchvatů zniču

jící paniky, které ji přepadaly od doby, co Stephena milovala.

Přicházely nečekaně a veškerý zdravý rozum i vůle proti nim

byly bezmocné. V takových okamžicích jí všechno připadalo

neskutečné a téměř fyzicky cítila, jak se pod její nadějí sesou

vá půda. Všechna nejistota a trápení se tedy soustředily na

Deborah. To Deborah byla její nepřítel. Deborah, která byla

již jednou vdaná a aspoň poznala, co je štěstí. Hezká, ego

centrická a neužitečná Deborah. Když Catherine v houstnou

cí tmě naslouchala hlasům za sebou, udělalo se jí z nenávisti

až nevolno.

Než se vrátili na Martingale, stačila se vzpamatovat a černé

mraky se rozplynuly. Opět byla ve své normální kondici, sebe

vědomá a jistá. Šla si brzy lehnout a byla v tak dobré náladě,

že téměř věřila, že by za ní Stephen mohl přijít. Ale pak si

namluvila, že to je v domě jeho otce nemožné, že by to byla od

něho hloupost, zcela neodpustitelné zneužití pohostinnosti.

P. D. JAMESOVÁ

14

Přesto ve tmě čekala. Po chvíli zaslechla kroky – jeho a Deborah. Bratr a sestra se tiše smáli a nepřestali, dokonce ani když míjeli dveře jejího pokoje.

2

Nahoře v nízké vybílené ložnici, kterou Stephen obýval od dětských let, se natáhl na postel. „Jsem utahanej,“ prohlásil.

„Já taky.“ Deborah zívla a usedla na lůžko vedle něho. „Ta dnešní večeře byla děsná. Škoda že ji mamá vůbec uspořádala.“

„Všechno jsou to takoví pokrytci,“ podotkl pohrdavě Stephen.

„Nemůžou za to. Byli tak vychovaní. Ale já si nemyslím, že Epps a pan Hinks jsou špatní,“ namítla Deborah.

„Myslím, že jsem se dost znemožnil,“ mínil její bratr.

„Kapánek jsi to přehnal. Trochu jsi připomínal sira Galahada, když ses té holky tak vehementně zastával, až na to, že ona je zřejmě víc hříšnice než oběť hříchu.“

„Ty ji nemáš ráda, viď?“

„Můj milý, o tom jsem vůbec nepřemýšlela. Teď tady pracuje. Vím, že to tvým osvíceným názorům zní velice reakčně, ale nebylo to tak míněno. Mě prostě v žádném ohledu nezajímá a doufám, že ani já nezajímám ji.“

„To je mi líto, už kvůli ní.“ Ve Stephenově hlasu zazněla agresivita.

„Při večeři to bylo naprosto zřejmé,“ odsekla suše Deborah.

„To mě vyprovokovala ta jejich zatracená samolibost. A ta Liddellová. Je absurdní dát staré panně spravovat domov, jako je zdejší útulek.“

„Nevím proč. Možná je trochu omezená, ale je milá a svědomitá. A kromě toho bych řekla, že tenhle útulek už dost trpěl právě přemírou sexuálních zkušeností.“

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

15

„Proboha, Deborah, nebuď lascivní!“

„A co ode mne čekáš? Jaká mám být? Vždyť se vidíme jen jednou za čtrnáct dní. Nemám náladu účastnit se těch společenských večeří, které mamá pořádá, a sledovat Catherine a slečnu Liddellovou, jak se spolu chichotají, protože si myslí, že ti ta hezká holka popletla hlavu. To je druh vulgarity, v němž si Liddellová obzvláště libuje. Zítra bude vědět celá vesnice, o čem se tady mluvilo.“

„Jestli si tohle myslely, tak musí být praštěné. Vždyť já tu holku skoro ještě ani neviděl. A vůbec jsem s ní nemluvil. To je ale absurdní nápad!“

„Právě to jsem měla na mysli. Proboha, bratříčku, ovládej své dobyvačné pudy, když jsi doma. Měl by sis sociální cítění vybít v nemocnici a netahat je domů. Je to nepříjemné zvláště pro ty z nás, jimž takové city nejsou vlastní.“

„Dnes jsem nějak předrážděný,“ přiznal Stephen. „Prostě si nevím rady.“

To by ani nebyla Deborah, aby okamžitě nepochopila, co tím myslí.

„Není tak trochu nudná? Proč to elegantně neskončíš? Předpokládám, že tu je s čím skoncovat.“

„Ty sakra dobře víš, že je – či spíš bylo. Jenže jak?“

„Mně to nikdy nepřipadalo nijak těžké. Umění spočívá v tom, že dokážeš toho druhého přesvědčit, že tě opustil sám. A po několika týdnech tomu prakticky věříš taky.“

„A když ten druhý nechce hru přijmout?“

„Lidé zemřeli a červi je sežrali, nikoliv však pro lásku.“

Stephen by se byl rád zeptal, kdy a zda se podaří přesvědčit i Felixe Hearnea, že ji opustil. Na téhle věci, jakož i na jiných, si uvědomil, že v Deborah je jistá krutost, která jemu chybí.

„Myslím, že jsem v těchhle záležitostech zbabělec,“ usoudil. „Nikdy nevím, jak se někoho zbavit, dokonce to neumím ani s nějakým otravou na večírku.“

„To tedy ne,“ potvrdila sestra. „A to je právě tvůj problém.

P. D. JAMESOVÁ

16

Jsi příliš velkej slaboch a citlivka. Měl by ses oženit. Mamá bys tím opravdu potěšil. Vezmi si nějakou prachatou, pokud ji najdeš. Samozřejmě nonšalantně bohatou, ne takovou, která se topí v penězích vulgárně.“

„Proti tomu nejsem. Ale kterou?“

„No jo, to je fakt.“

Náhle se zdálo, že Deborah toto téma přestalo bavit. Zvedla se, přešla k oknu a opřela se o římsu. Stephen sledoval její

profil, tolik se podobající jeho, teď však záhadně jiný, rýsující

se na temném pozadí noci. Žíly a tepny umírajícího dne se na

obzoru napínaly. Ze zahrady dole k němu pronikalo celé bohatství nesčetných vůní anglické jarní noci. Zavřel oči a v chladné tmě vychutnával ticho Martingale. V takových chvílích dokonale chápal, proč se matka a Deborah ze všech sil snaží toto dědictví udržet. Byl první Maxie, který šel studovat medicínu. Prosadil si svou vůli a rodina to akceptovala. Mohl si vybrat něco ještě méně výnosného, třebaže bylo těžké si představit, co by to mohlo být. Časem, až se vyrovná s biflováním, překážkami a riziky, až přežije tu nesmyslnou rivalitu, mohl by se stát specialistou. Možná by mohl být dokonce natolik úspěšný, že by sám vydržoval Martingale. Zatím se s tím však rodina bude potýkat, jak se dá, šetřit na domácnosti, což se nijak nedotkne jeho pohodlí, méně přispívat na charitativní účely, více se věnovat zahradě, aby se ušetřily tři šilinky na hodinu pro starého Purvise, a bude zaměstnávat nekvalifikované dívky Martě k ruce. Nic z toho mu nebude nijak na obtíž, což ho utvrzovalo v tom, že on, Stephen Maxie, dokáže být otcovým nástupcem, stejně jako Simon Maxie dokázal být nástupcem svého otce. Kéž by se mohl radovat z Martingale, z jeho krásy a ticha, aniž by byl k němu připoután odpovědností a pocitem viny!

– – –


ZAHALTE JÍ TVÁŘ

17

Na schodech se ozvaly šouravé opatrné kroky, pak někdo zaklepal na dveře. Byla to Marta s večerním teplým nápojem. Kdysi, když byl ještě malý, stará Nannie rozhodla, že teplý nápoj před spaním odhání ošklivé sny, jež v jistou dobu jeho i Deborah tolik trápily. Hrůzné sny pak časem ustoupily konkrétnějším obavám dospívání, teplý nápoj před spaním se však stal rodinnou tradicí. Marta, stejně jako před ní její sestra, totiž byla přesvědčená, že to je jediný účinný prostředek proti reálným či pomyslným nebezpečím noci. Marta právě opatrně postavila podnos na stůl. Stál na něm modrý šálek z wedgwoodského porcelánu, který používala Deborah, a hrneček z korunovace Jiřího V., který děd Maxie koupil Stephenovi. „Přinesla jsem ovaltinu i pro vás, slečno Deborah,“ pravila Marta. „Napadlo mě, že vás tu najdu.“ Mluvila tiše, jako by byli spiklenci. Stephen uvažoval, zda uhádla, že s Deborah hovořili o Catherine. Připomínalo to starou milou Nannie, která vždycky přinesla kakao a byla ochotná zůstat a trochu si popovídat. Ale přece jen to nebylo totéž. Martina oddanost byla mnohomluvnější, sebevědomější a méně přijatelná. Šlo o jakousi náhražku citu, který potřeboval stejně jako vzduch. Když o tom tak uvažoval, napadlo ho, že Marta občas vyhledává nějakou oběť.

„Ta večeře byla báječná, Marto,“ poznamenal.

Deborah se odvrátila od okna a štíhlými prsty s rudě nalakovanými nehty sevřela šálek, z něhož se kouřilo.

„Škoda že konverzace neodpovídala výborné kvalitě jídla. Od slečny Liddellové se nám dostalo přednášky o sociálních důsledcích nelegitimních sexuálních vztahů. Co si myslíte o Sally, Marto?“

Stephen věděl, že to není moudrá otázka. Deborah většinou takové otázky nekladla.

„Zdá se tichá,“ odvětila Marta, „ale zatím tu samozřejmě není dlouho. Slečna Liddellová o ní mluvila moc pěkně.“

„Podle slečny Liddellové,“ mínila Deborah, „je Sally vzor

P. D. JAMESOVÁ

18

všech ctností až na jednu, a i to byl náhodný poklesek někde na mezi, čemuž se ve tmě nevyhne ani dívka s maturitou.“

Ta nečekaná zloba v sestřině hlase Stephena udivila.

„Já si nemyslím, že takový vzdělání je pro služebnou dobrý, slečno Deborah.“ Marta tím chtěla říct, že se sama bez vzdělání dokonale obejde. „Jen doufám, že si uvědomuje, jaký ji potkalo štěstí. Madam jí dokonce půjčila dětskou postýlku, ve který jste vy oba spali.“

„Proč ne, teď už v ní přece nespíme.“ Stephen se snažil, aby nijak neprozradil, jak ho to rozčiluje. O Sally Juppové se toho namluvilo už dost! Pro Martu to však nebylo dostatečné varování. Vypadalo to, jako by nebyla znesvěcena jen rodinná postýlka, ale i ona sama. „Vždycky jsme tu postýlku opatrovali, doktore Stephene. Měla se uchovat pro vnoučata.“

„Ale houby!“ vyjela Deborah. Otřela si pobryndané prsty a postavila šálek na podnos. „Nebudeme přece mluvit o vnoučatech, dokud nejsou na světě. Já jsem předem ztracený případ a Stephen ještě není ani zasnoubený. Tak proč na to myslet. Ten si nejspíš nakonec vezme kyprou a čipernou zdravotní sestru, která si radši koupí novou hygienickou dětskou postýlku na Oxford Street. Díky za ovaltinu, milá Marto.“ I navzdory úsměvu to byl pokyn k odchodu.

Dali si dobrou noc a za chvilku už cupkaly po schodech dolů stejné opatrné kroky. Když dozněly, poznamenal Stephen: „Chudák Marta. Měli bychom ji víc šetřit, dělá nám děvečku pro všechno a už je toho na ni trochu moc. Musíme myslet na to, že by mohla jít do důchodu.“

„Proč?“ Deborah se opět otočila k oknu.

„Teď má aspoň pomocnici,“ prohodil Stephen.

„Pokud pro ni Sally neznamená spíš komplikaci než pomoc. Slečna Liddellová tvrdila, že to dítě je výjimečně hodné. Jenže to se říká o každém, když neprořve každou druhou noc. A ještě tu je praní. Sally asi v kuchyni moc nepomůže, bude­li vždycky polovinu dopoledne prát plínky.“

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

„Řekl bych, že i ostatní matky perou plínky,“ namítl Stephen, „a ještě si najdou čas na jinou práci. Mně se to děvče líbí a myslím si, že bude pro Martu přínosem, pokud jí ovšem dá příležitost.“

„Aspoň že v tobě má energického zastánce, Stephene. Škoda jen, že až nastanou nějaké potíže, ty budeš téměř s jistotou v bezpečné vzdálenosti v nemocnici.“

„Jaké potíže, proboha? Proč si ksakru myslíš, že ta holka přišla dělat potíže?“

Deborah zamířila ke dveřím. „Protože je dělá neustále, nebo snad ne?“ odpověděla. „Dobrou noc.“

P. D. JAMESOVÁ

20

Kapitola druhá

1

Přes tento začátek, který nevěštil nic dobrého, probíhaly prv

ní týdny Sally Juppové na Martingale úspěšně. Nebylo ovšem

známo, zda si to myslí i ona. Nikdo se jí na její názor neptal.

Po celé vesnici se vykládalo, jaké má to děvče štěstí. A pokud

za to neprojevovala dost vděčnosti, jak by měla, a to se dětem

Štěstěny dost často stává, dokázala své pocity skrývat za mas

kou pokory, uctivosti a učenlivosti, což většina lidí docela ráda

akceptovala. To však nezmátlo Martu Bultitaftovou a prav

děpodobně by to nezmátlo ani Maxieovy, kdyby se nad tím

zamýšleli. Ti však měli dost vlastních starostí a příliš si uleh

čovali zátěž s chodem domácnosti, než aby problémům před

cházeli.

Marta musela uznat, že dítě samo je minimální problém.

Připisovala to vynikající výchově slečny Liddellové, neboť

nedokázala pochopit, že by zkažená dívka mohla být dobrou

matkou. James byl klidné dítě. Během prvních týdnů na Mar

tingale mu stačilo ke spokojenosti pravidelné krmení, aniž

svůj hlad dával najevo příliš hlasitě, a mezi krmením spal

jako dudek. To však nemohlo trvat donekonečna. Když nastalo

období, které Sally nazývala ,smíšená strava‘, Marta se často

kvůli ní rozčilovala. Vypadalo to, že kuchyně tu je především

pro Sally a Jimmyho, pro něhož se jídlo stalo spíš příležitos

tí k trénovaní síly než příjemnou nutností. Ve vysoké židličce

se v polštářích houževnatě vzpíral, prskal mléko i krupičnou

kaši, ale pak náhle zkrotl a byl opět jako beránek, dítě k zulí

bání. Sally řičela smíchy, popadla ho, bouřlivě ho objímala,

laskala a hrála si s ním, což Marta sledovala s opovržlivým

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

21

nesouhlasem. Jimmy se svými kučeravými vlásky a s nosí

kem téměř schovaným mezi buclatými tvářičkami, které byly

červené a tvrdé jako jablíčka, trůnil v kuchyni a vládl jí jako

malý Caesar. Sally s dítětem trávila stále více času, a tak ji

Marta během dopoledne často vídala skloněnou nad kočár

kem, z něhož co chvíli vykoukla buclatá nožka nebo ručka

svědčící o tom, že doba, kdy Jimmy většinou spal, nenávrat

ně pominula. Bylo jasné, že dítě bude stále náročnější. Sally

dokázala zvládat práci, která jí byla přidělena, uměla sladit

požadavky svého syna s těmi, které na ni kladla Marta. Když

se začalo projevovat napětí, registroval je s výčitkami svědo

mí během svých návštěv doma jednou za čtrnáct dní jedině

Stephen. Paní Maxieová se jen čas od času zajímala, jest

li Sally není příliš přetížená, a s odpovědí, jíž se jí dostalo,

byla spokojená. Deborah si ničeho nevšímala, a pokud ano,

mlčela. Rozhodně bylo těžké zjistit, zda toho na Sally není

moc. Její přirozená bledost pod záplavou rudých vlasů i útlé

paže vedly k tomu, že působila křehkým dojmem, ale Marta

to pokládala za nanejvýš ošidné. „Vypadá, že neumí do pěti

počítat, ale prohnaná je jak stádo opic,“ říkala.

Jaro pomalu uzrávalo do léta. Koruny buků se zazelena

ly a rozprostřely své síťovité stíny nad silnicí. Vikář oslavil

Velikonoce k vlastnímu potěšení a mezi jeho ovečkami nebylo

více výhrad k výzdobě kostela než obvykle. Slečna Pollacko

vá z mariánského útulku trpěla nespavostí, na což jí doktor

Epps předepsal speciální tablety, a dvě schovanky domova

se provdaly za nepřitažlivé, avšak zjevně se kající otce svých

dětí. Slečna Liddellová přijala na jejich místa další dvě zhře

šivší matky. Sam Bocock si dal inzerát na svou stáj do míst

ního listu Chadfleet New Town a překvapilo ho, kolik mla

dých lidí, chlapců i dívek ve špatně padnoucích jezdeckých

kalhotách a jasně žlutých rukavicích bylo ochotno zaplatit

přes šest šilinků za hodinu, aby se mohli pod jeho dozorem

producírovat po vsi. Simon Maxie ležel ve své úzké posteli

P. D. JAMESOVÁ

22

a nebylo mu líp ani hůř. Večery se protahovaly a rozkvétaly

růže. Zahrada na Martingale byla prosycená jejich těžkou

vůní. Deborah je řezala do vázy a měla pocit, že zahrada i celý

Martingale na něco čekají. Dům byl vždycky nejkrásnější

v létě, tento rok však Deborah vnímala jakousi atmosféru

očekávání, téměř předtuchy, což bývalo jeho jinak chladné

mu poklidu cizí. Zatímco se Deborah vracela s růžemi domů,

zbavila se těch morbidních představ sarkastickou úvahou, že

nejzlověstnější událostí, která se vznáší nad Martingale, je

výroční církevní slavnost. A když jí nečekaně hlavou prolét

la slova ,čekání na smrt‘, řekla si, že otec na tom není hůř,

naopak o něco líp, ale že o tom nikdo asi neví. Uvědomila si,

že její láska k Martingale není zcela racionální. Občas se ji

snažila uvést do pravých mezí, to pak říkala, ,až to budeme

muset prodat‘, jako by zvuk oněch slov mohl působit coby

výstraha i talisman.

Církevní slavnost kostela svatého Cedda se konala na Mar

tingale každý červenec již od časů Stephenova pradědečka. Po­

řádal ji výbor složený z vikáře, paní Maxieové, doktora Eppse

a slečny Liddellové. Jejich povinnosti nebyly nijak náročné,

neboť slavnost, stejně jako církev, se těšila podpoře a konala se

rok co rok prakticky beze změny jakožto symbol stálosti upro

střed chaosu. Výbor však bral své povinnosti vážně, scházel se

na Martingale od počátku června do počátku července pravi

delně na zahradě na čaj a vydával usnesení, jež se s loňskými

shodovala co do slov i okolností. Jediným členem výboru, kte

rý se kvůli slavnosti tu a tam cítil trapně, byl vikář. Ve své šle

chetnosti raději hledal v každém to nejlepší a nalézal ušlechtilé

pohnutky všude, kde to jen šlo. Sám se zapojil do konání dob

ročinnosti, neboť již dávno zjistil, že charita není jen ctnost,

ale i politika. Jednou za rok však pan Hinks stál tváří v tvář

opravdu nepříjemné skutečnosti, pokud šlo o jeho církev. Měl

obavy z exkluzivnosti oné slavnosti, z jejího negativního účin

ku na bouřliváky z místního listu Chadfleet New Town, obával

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

23

se, že církev je spíš společenskou než duchovní hybnou silou

v životě vesnice. Jednou navrhl, aby slavnost začínala i končila

modlitbou a církevním zpěvem, avšak jediným členem výbo

ru, který tuto inovaci podpořil, byla paní Maxieová, které na

slavnosti vadilo především to, že je nekonečná.

Letos měla paní Maxieová radost, že jí ochotně pomůže

Sally. Při slavnosti se kolem ochomýtala spousta lidí, a tře

baže někteří přišli spíš pro vlastní povyražení, než aby něco

užitečného udělali, s úspěšnou organizací a průběhem dne

odpovědnost nekončila, neboť většina členů výboru očeká

vala pozvání na Martingale na večeři. Catherine Bowersová

napsala, že v sobotu, kdy se bude slavnost konat, má volno,

ale že by bylo příliš opovážlivé, kdyby se ,na jeden z vašich

perfektních víkendů daleko od hluku a špíny toho příšerné

ho velkoměsta‘, jak se vyjádřila, pozvala sama. Nebyl to první

dopis toho druhu. Catherine vždycky toužila po jejích dětech

víc než ony po ní. Za určitých okolností by to bylo dokonce

v pořádku. Pro Stephena by byla nevhodnou partnerkou pro

manželství v každém ohledu, třebaže ubohá Katie by ráda

viděla své jediné dítě na vdávání už pod čepcem. Ona sama

uzavřela nerovný sňatek, jak se říkalo. Christian Bowers byl

malíř, který měl více talentu než peněz a záleželo mu právě

jen na tom talentu. Paní Maxieová se s ním jednou setkala, ale

nelíbil se jí. Na rozdíl od jeho ženy mu však věřila, že je umě

lec. Koupila pro Martingale jeden z jeho raných olejů, ležící

akt, který teď visel v její ložnici, kde jí poskytoval uspokoje

ní, jež nemohla splatit ani občasnou pohostinností věnova

nou jeho dceři. Pro paní Maxieovou byl ten obraz totiž lekcí

o pošetilosti nerozumného sňatku. A protože potěšení, které jí

ten obraz skýtal, bylo pořád živé a opravdové a protože kdysi

chodila s Katie Bowersovou do školy a povinnosti vyplývající

ze starých sentimentálních svazků pro ni byly dost důležité,

měla pocit, že by Catherine měla na Martingale přijíždět jako

její osobní host, když už ne jako host jejích dětí.

P. D. JAMESOVÁ

24

Byly tu však jiné problémy, které jí působily jistou starost. Paní Maxieová si nemyslela, že by se měla věnovat bůhví jaká pozornost tomu, co jiní někdy nazývají atmosférou. Zachovávala si klid tak, že se s obtížemi, které byly příliš zjevné, aby se daly ignorovat, vyrovnávala svým selským rozumem, a ostatní házela za hlavu.

Na Martingale se však děly věci, jež nebylo možné přehlédnout. Některé se samozřejmě daly očekávat. Paní Maxieová při vší své necitlivosti nebyla schopna pochopit, že Marta a Sally se v kuchyni sotva mohou shodnout a že pro Martu bude ta situace nutně obtížná. Především nečekala, že by se to mohlo časem zhoršovat. Po řadě nekvalifikovaných a nevzdělaných služebných, které přicházely na Martingale proto, že to pro ně byla v místě jediná pracovní příležitost, se Sally jevila jako vzor inteligence, chápavosti a kultivovanosti. Nyní mohla dát paní domu příkazy a být si jista, že budou splněny, zatímco dříve, i když je neustále opakovala, byl výsledek takový, že si raději udělala všechno sama.

Na Martingale by se málem vrátila předválečná pohoda, kdyby ovšem Simon Maxie nevyžadoval náročnější ošetřování. Doktor Epps ostatně varoval, že to tak nepůjde dlouho. Brzy vyvstala nutnost přijmout stálou domácí ošetřovatelku nebo umístit pacienta do nemocnice. Obě alternativy paní Maxieová odmítla. Ta první by byla nákladná, nevyhovující a na neurčito. Druhá by znamenala, že Simon Maxie by zemřel v cizím prostředí místo ve vlastním domě. Rodina nemohla žádat sanatorium nebo soukromou péči. Znamenalo by to tedy lůžko pro chronické případy v místní nemocnici, která se podobala kasárnám, byla přeplněná a neměla dostatek personálu. Než u Simona Maxieho propuklo poslední stadium nemoci, pošeptal své ženě: „Že jim nedovolíš, aby mě odvezli, Eleanor?“ A ona ho ujistila: „Samozřejmě že ne.“ Tento slib, o němž oba věděli, že není snadný, ho uklidnil natolik, že usnul. Škoda že Marta měla tak krátkou paměť, aby si vzpomněla, co práce musela

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

25

zastat, než přišla Sally. Nový režim jí poskytoval čas i energii,

aby mohla kritizovat. Ale zatím to nedělala otevřeně. Trousila

jen zastřené narážky, ne že by si přímo stěžovala. V kuchyni

bezpochyby vzrůstá napětí, říkala si paní Maxieová, a po slav

nosti bude zřejmě nutno tu věc vyřešit. Nijak však nespěchala.

Slavnost se měla konat už za týden, a hlavní tedy bylo úspěšně

se s ní vyrovnat.

2

Čtvrteční dopoledne před církevní slavností strávila Debo

rah nákupy v Londýně, obědvala s Felixem Hearnem v jeho

klubu a odpoledne s ním šla do kina na Baker Street, kde

nově uváděli jeden starý Hitchcockův film. Tento příjemný

program doplnil odpolední čaj v restauraci Mayfair, která si

uchovává zastaralý názor na to, jak má vypadat odpovídající

odpolední pohoštění. Deborah, nacpaná okurkovými send

viči a domácími čokoládovými zákusky, usoudila, že odpo

ledne bylo opravdu velice úspěšné, i když na Felixův vkus

poněkud neintelektuálské. Jenže on to nesl statečně. To, že

nebyli milenci, mělo své výhody. Kdyby spolu měli poměr,

zdálo by se nezbytné, aby využili příležitosti a odpoledne

strávili společně v jeho greenwichském domě, neboť i tako

vý svazek znamená stejně neúprosné a neměnné zvyky jako

manželství. A třebaže milování by bylo bezesporu příjem

né, nenáročný přátelský vztah, z něhož se oba těšili, Debo

rah vyhovoval víc.

Nechtěla se znovu zamilovat. Právě z této pošetilosti ji vylé

čily měsíce zničujícího utrpení a zoufalství. Vdávala se mladá

a Edward Riscoe zemřel za necelý rok na obrnu. Přesto poklá

dala manželství, založené na přátelství, shodných zálibách

a na vzájemně uspokojujícím sexuálním požitku, za rozumnou

základnu pro život, jíž lze dosáhnout bez příliš vzrušujících

P. D. JAMESOVÁ

26

emocí. Felix, jak se domnívala, byl do ní zamilovaný natolik, aby o ni stál a aby mu to nevadilo, a ona tomu pokušení podléhala jen v občasných záchvatech a docela vážně očekávala, že ji požádá o ruku. Nicméně začínalo být poněkud podivné, že se tak dosud nestalo. Nebylo to proto, že by se mu ženy nelíbily, to věděla. Většina jejich přátel ho samozřejmě pokládala za typického starého mládence, výstředního, poněkud pedantického a věčně se bavícího. Možná to od nich bylo příliš nelaskavé, neboť tu byl nepopiratelný fakt jeho válečných zásluh. Muž, který obdržel francouzský i britský řád za účast v odboji, nemůže být ani měkkota, ani cvok. Byl jedním z těch, jejichž fyzická odvaha, ta nejuctívanější a nejpřitažlivější ctnost, byla ověřena při mučení v celách gestapa a nikdy nemohla být zpochybněna. Nyní se už nenosilo o takových věcech uvažovat, ale přesto se na ně zcela nezapomnělo. Co ony měsíce ve Francii s Felixem Hearnem udělaly, nikdo netušil, jeho výstřednosti mu však procházely a nejspíš mu dělaly dobře. Deborah se líbil, protože byl inteligentní a vtipný, a byl to taky ten nejzábavnější klevetník, jakého znala. Měl ženský zájem o drobné životní události a intuitivní smysl pro lidské vztahy. Nic nepokládal za triviální a teď s živým zaujetím naslouchal, jak Deborah vypráví o Martingale.

„Víš, je to blaho mít zase trochu volno, ale já si nemyslím, že to je nadlouho. Marta si bude chtít za nějaký čas vyrazit. A já jí to opravdu nemám za zlé. Ona Sally nemá ráda a já taky ne.“

„Ale proč? Svádí snad Stephena?“

„Nebuď vulgární, Felixi. Nemohl by sis vymyslet nějaký delikátnější důvod? Ve skutečnosti si ale myslím, že na něj zapůsobila, a jsem přesvědčená, že nikoliv náhodou. Kdykoliv je Stephen doma, ptá se ho na rady kvůli dítěti, třebaže jsem se jí pokusila vysvětlit, že se specializuje na chirurgii, nikoliv na pediatrii. A chudák Marta si ani nemůže postěžovat, aby se Stephen Sally honem nezastával. Uvidíš sám, až v sobotu přijedeš.“

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

27

„Kdo jiný tam bude kromě Sally Juppové, spřádající milostné intriky?“

„Samozřejmě Stephen. A Catherine Bowersová. Setkal ses s ní, když jsi byl na Martingale posledně.“

„Já vím. Oči bezvýrazné jako ztracená vejce, ale hezká postava a víc inteligence, než jste jí ty i Stephen ochotni přiznat.“

„Pokud na tebe udělala takový dojem,“ odsekla Deborah, „můžeš jí svůj obdiv projevit, čímž obrovsky pomůžeš Stephenovi. Jednou si s ní trochu začal, a teď na něm visí jako pijavice, což ho šíleně otravuje.“

„Jak neuvěřitelně bezohledné jsou krásné ženy k prostým chlapcům! A řekl bych, že tím ,trochu si s ní začal‘ chceš naznačit, že ji Stephen svedl. To ovšem obvykle vede ke komplikacím a on se z toho musí dostat sám jako mnoho jiných před ním. Ale já přijedu. Mně se na Martingale líbí a dovedu ocenit dobré jídlo. A kromě toho mám dojem, že ten víkend bude zajímavý. Dům plný lidí, kteří si lezou vzájemně na nervy, to musí jednou vybouchnout.“

„Poněkud přeháníš.“

„Ani moc ne. Stephen nemá rád mě a ani se to nikdy nesnažil tajit. Ty nemáš ráda Catherine Bowersovou. Ona nemá ráda tebe a svou averzi rozšířila nepochybně i na mne. Marta a ty nemáte rády Sally Juppovou a ona, chudák holka, nejspíš nenávidí vás všechny. A bude tam ta dojímavá bytost, slečna Liddellová, a tu nemá ráda tvá matka. To budou perfektní orgie potlačované nenávisti.“

„Nemusíš jezdit. Vlastně si myslím, že by bylo lepší, kdyby ses neukázal.“

„Ale Deborah, tvá matka mě už pozvala a já jsem pozvání přijal. Minulý týden jsem jí odpověděl svým pěkným zdvořilým tónem a teď si to poznamenám do černého notýsku, abych na to nezapomněl.“ Sklonil hezkou upravenou hlavu nad diářem. Tvář s pletí tak bledou, že na ní téměř nebyl patrný začátek

P. D. JAMESOVÁ

28

vlasů, od ní odvrátil a ona si všimla řídkých řas proti bílému

čelu, vrásek a kruhů pod očima. Deborah napadlo, že musel mít

hezké ruce, než se dostal do spárů gestapákům. Nehty mu už

nikdy úplně nedorostly. Snažila se představit si jeho ruce, jak

manipulují se zbraní, obtáčejí se kolem šňůr padáku, svírají se

v pěst ve vzdoru nebo v úsilí vydržet. Ale nemělo to smysl. Měla

dojem, že neexistuje souvislost mezi Felixem, který se kdysi roz

hodl trpět pro věc, a pohotovým, vtipným a ironickým Felixem Hearnem z nakladatelství Hearne and Illingworth, právě tak jako neměla nic společného dívka, která si kdysi vzala Edwar

da Riscoea, se ženou, jíž byla nyní. Deborah náhle opět pocítila

známou nostalgii a lítost. V této náladě pozorovala Felixe, jak

si pečlivou rukou cosi křečovitě zapisuje pod sobotní datum,

jako kdyby si zaznamenával schůzku se smrtí.

3

Po čaji se Deborah rozhodla navštívit Stephena, jednak proto,

aby se vyhnula davům lidí vracejících se z práce, ale především

proto, že jen málokdy zajížděla do Londýna, aniž se zastavila

v Nemocnici svatého Lukáše. Vyzvala Felixe, aby ji doprovodil,

on však odmítl s odůvodněním, že se mu z pachu dezinfekce

dělá špatně. Pak ji se zdvořilým poděkováním za společnost

posadil do taxíku. V těchto věcech byl až škrobený. Deborah se

snažila přemoci nelichotivé podezření, že už ho rozhovor s ní

nudí, a proto se raději v pohodlí ujíždějícího taxíku soustře

dila na to, že se těší na Stephena. Tím více ji vyvedlo z míry,

když shledala, že v nemocnici není. Bylo to taky velice neob

vyklé. Vrátný Colley jí vysvětlil, že doktor Maxie měl telefo

nický hovor a pak odešel na jakousi schůzku mimo nemocni

ci, tvrdil prý však, že to nebude dlouho trvat. Službu za něj

převzal doktor Donwell. Ale doktor Maxie se už určitě brzy

vrátí, je to skoro hodina, co odešel. Nechce jít paní Riscoeová

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

29

nahoru do lékařského pokoje a počkat tam? Deborah se chvíli

zapovídala s Colleyem, kterého měla ráda, a pak vyjela výta

hem do čtvrtého poschodí. Doktor Donwell, plachý a pihovatý

mladý odborný lékař, zahuhlal cosi na pozdrav a co nejrychleji

zmizel na oddělení a ponechal Deborah samotnou mezi čtyř

mi odřenými křesly, rozházenou haldou lékařských časopisů

a neuklizenými zbytky po odpoledním čaji. Usoudila z toho,

že měli opět roládu a jako obvykle někdo použil podšálek coby

popelník. Deborah začala sbírat talíře, ale když si uvědomi

la, že to je nesmyslná činnost, jestliže neví co s nimi, vzala si

jeden časopis a přešla k oknu, kde mohla svůj zájem rozdě

lit mezi čekání na Stephena a letmou informaci ze zajímavěj

ších nebo srozumitelných lékařských článků. Z okna viděla na

hlavní vchod do nemocnice. Zdálky rozeznávala lesknoucí se

křivku řeky a věže Westminsteru. Nepřetržitý hluk pouliční

ho provozu tvořil nevtíravé pozadí obvyklých zvuků nemoc

nice, mezi nimiž se ozývaly dveře výtahu, zvonění telefonů

nebo rychlé kroky po chodbě. Nějakou starou ženu nakládali

u vchodu do sanitky. Z výšky čtvrtého patra se postavy dole

zdály podivně malé. Dveře sanitky se tiše zavřely a vůz se bez

hluku rozjel. Náhle je spatřila. Byl to Stephen, toho poznala

jako prvního, ale tu rudou hlavu téměř na úrovni jeho ramen

si nemohla s nikým splést. Zastavili se na rohu budovy. Zdálo

se, že spolu hovoří. Černá hlava se skláněla k rezavé. Po chvíli

viděla, jak si podávají ruku, nato se Sally otočila, až jí ryša

vé vlasy v slunci zazářily, a svižně, bez ohlédnutí, odcházela.

Deborah nic neuniklo. Sally měla na sobě svůj šedý kostýmek.

Byla to levná konfekce, seděl jí však dobře a dával vyniknout

zářivé kaskádě vlasů, které měla teď rozpuštěné, bez čepeč

ku a sponek.

Je chytrá, pomyslela si Deborah. Chytrá, protože ví, že se

musí obléct jednoduše, aby její hříva vynikla. Chytrá, že ne­

zvo lila zelenou barvu, jíž dává přednost většina rudovlásek.

Chytrá, protože se rozloučila mimo nemocnici a odolala zcela

P. D. JAMESOVÁ

30

jistému pozvání na večeři v ústavu, spojenou s nevyhnutelnými počátky pozdějších rozpaků nebo lítosti. Až dodatečně Deborah překvapilo, že si tak střízlivě dokázala povšimnout, co má Sally na sobě. Bylo to, jako by ji poprvé pozorovala Stephenovýma očima, a když ji tak spatřila, dostala strach. Pak zaslechla výtah, rychlé kroky po chodbě, a nakonec stál ve dle ní. Neodstoupila od okna, takže okamžitě pochopil, že ho viděla. Měla pocit, že to nedokáže unést, jestli jí o tom neřekne sám, a takhle to bylo snazší. Nevěděla, co vlastně očekává, ale když promluvil, zmocnilo se jí nové překvapení.

„Znáš tohle?“ zeptal se.

Na natažené dlani držel neumělý uzlíček z pánského kapesníku, jehož rohy byly svázány. Jeden uzel rozvázal a z uzlíku vysypal tři nebo čtyři drobné tabletky. Podle jejich šedohnědé barvy nebylo pochyb, co to je.

„Nejsou to otcovy prášky?“ Měla dojem, jako by ji z něčeho obviňoval. „Kdes k nim přišel?“

„Našla je Sally a přinesla mi je. Určitě jsi nás spolu viděla oknem.“

„Co udělala s dítětem?“ Ta pošetilá nepodstatná otázka byla venku dřív, než si ji mohla rozmyslet.

„S dítětem? Ach, s Jimmym, ani nevím. Předpokládám, že ho nechala u někoho ve vsi nebo ho hlídá matka či Marta. Přijela, aby mi je předala, zavolala z nádraží Liverpool Street a požádala, abychom se setkali. Našla je v otcově posteli.“

„V jeho posteli? Ale kde?“

„Po straně mezi matrací a podložkou. Měl shrnuté prostě

radlo. Chtěla je upravit, narovnávala pod ním nepromokavou plenu a vtom si všimla, že je v rohu matrace pod podložkou hrbolek. A objevila tam tohle. Otec musel ty prášky schraňovat několik týdnů, možná měsíců. Dovedu si představit proč.“

„Ví otec, že je našla?“

„Sally si myslí, že ne. Ležel na boku zády k ní, když upravovala prostěradlo. Vstrčila kapesník s pilulkami do kapsy

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

31

a odešla jakoby nic. Mohly tam být samozřejmě už dlouho – otec bere sommeil nejméně osmnáct měsíců – třeba na ně taky zapomněl. Možná už ani nemá sílu si je vzít. Nikdo z nás neví, co se mu děje v hlavě. Problém je, že se o to ani nesnažíme. Kromě Sally.“

„Ale Stephene, to není pravda. My se o to snažíme. Sedáme u něho, ošetřujeme ho a děláme všechno pro to, aby měl pocit, že jsme s ním. Jenže otec teď jen leží, nehýbá se, nemluví, dokonce jako by lidi kolem sebe ani nevnímal. To už není on! Kontakt mezi námi se přerušil. Pokoušela jsem se s ním komunikovat, přísahám, ale k ničemu to nevede. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že si ty tablety schovává. Nedovedu si představit, jak je dokázal nasbírat, jak na to přišel a tak.“

„Když mu je náhodou dáváš ty sama, všímáš si, jestli je opravdu spolkne?“

„To ne. Vždyť víš, jak nemá rád, když mu příliš pomáháme. Teď už snad nic nenamítá, ale my mu vždycky tablety dáme a pak nalejeme vodu do sklenice a podáme mu ji k ústům, když máme dojem, že to chce. Tyhle si musel našetřit už před měsíci. Nevěřím, že by to dokázal teď, aniž by si toho Marta všimla. Většinu nejtěžší práce kolem něho přece obstarává ona.“

„Tak se mu tedy podařilo Martu podvést. Ale proboha, Deborah, já jsem to měl vědět, měl jsem být informován. Jsem přece lékař. Při takových věcech si připadám jako nějaký řezník. Jsem dobrý na to, abych pacientovi pomohl, pokud ho ovšem nebudu obtěžovat jako člověka. Aspoň že Sally se o otce stará jako o lidskou bytost.“

Deborah měla chuť zdůraznit, že ona, matka a Marta dokážou udržovat Simona Maxieho v pořádku, aby byl v čistotě a najedl se, což stojí nemálo úsilí, a že se nezdá, že by Sally dělala víc. Pokud však Stephen chce vyčítat, sotva mu v tom kdo může zabránit. A nakonec z toho má vždycky ještě dobrý pocit, i když se ostatní cítí hůř. Mlčky sledovala, jak se přehrabuje v zásuvce stolu. Našel malou lahvičku, v níž byl

P. D. JAMESOVÁ

32

zřejmě původně aspirin, pečlivě do ní odpočítal tablety – bylo jich deset – a nalepil štítek, na nějž napsal název a dávku léku. Bylo to téměř automatické počínání muže navyklého pečlivě léky označovat. Deborah se v hlavě honily otázky, které se však neodvažovala vyslovit. Proč Sally přišla za tebou? Proč nešla za matkou? Nalezla ty tablety opravdu, nebo to byla jen obyčejná lest, jak se s tebou setkat o samotě? Jenže je musela najít. Tohle by si nikdo nevymyslel. Chudák otec. Co Sally říkala? Proč se o ni pořád tolik starám? Nenávidím ji, protože má dítě, kdežto já ne. Teď jsem si to přiznala, ale to věc nijak neusnadňuje. A ten uzlíček z kapesníku. Muselo mu trvat celé hodiny, než ho svázal. Vypadal, jako by ho svázalo malé dítě. Chudák táta. Byl tak vysoký, když jsem byla malá. Že jsem se ho vždycky trochu bála? Ach bože, pomoz mi, abych toho litovala. Chci, aby mi ho bylo líto. Co si teď Sally myslí? Co jí Stephen řekl?

Stephen se obrátil od stolu s lahvičkou v ruce.

„Myslím, že bys to raději měla vzít domů. Dej to do lékárničky v otcově pokoji. Matce ani doktoru Eppsovi zatím nic neříkej. Asi bude moudřejší, když přestaneme otci ty pilulky dávat. Než půjdeš, vystavím ti předpis z naší ambulance, tentýž lék, ale ve formě roztoku. Dávej tátovi na noc polévkovou lžíci do vody. Měla bys na to sama dohlédnout. Marta se musí spokojit s tím, že jsem ty tablety vysadil. Kdy se ukáže doktor Epps?“

„Má přijít se slečnou Liddellovou po večeři. Předpokládám, že pak zajde taky nahoru. Ale na pilulky se bude sotva ptát. Otec je přece bere už tak dlouho. Doktorovi se jen vždycky zmíníme, když je lahvička prázdná, a on je znovu předepíše.“

„Nevíš, kolik je jich doma teď?“

„Je tam nová lahvička, ještě neotevřená. Měli jsme ji načít dnes večer.“

„Nech ji tedy v lékárničce a dej mu tekutý lék. S Eppsem promluvím, až se s ním uvidím v sobotu. Přijedu zítra večer.

ZAHALTE JÍ TVÁŘ

33

Teď bys měla jít na ambulanci se mnou a bylo by rozumnější, abys jela hned domů. Zavolám Martě a požádám ji, aby ti schovala večeři.“

„Dobře, Stephene.“ Deborah by nelitovala, kdyby přišla o večeři. Veškerá radost z prožitého dne byla tatam. Nastal čas vrátit se domů.

„A byl bych radši, kdybys Sally o tomhle neříkala.“

„To mě ani ve snu nenapadlo. Jen doufám, že ona je schopná chovat se stejně diskrétně. Nechceme přece, aby si o tom vykládala celá vesnice.“

„Tohle není fér, Deborah, ale ty tomu sama nevěříš. Sotva najdeš někoho spolehlivějšího, než je Sally. Dělala si kvůli tomu velkou starost. Byla docela milá.“

„To věřím.“

„Opravdu jí to dělalo starost. Je otci velice oddaná.“

„Tu oddanost zřejmě rozšířila i na tebe.“

„Kruci, jak to myslíš?“

„Prostě mi nejde do hlavy, proč o těch tabletách nepověděla mámě. Nebo mně.“

„Tys jí zatím nedala moc důvodů, aby ti důvěřovala, či ano?“

„Proboha, co bych měla dělat? Vodit se s ní za ruku? Pokud koná svou práci jaksepatří, nijak mě nezajímá. Nemám ji ráda a nečekám, že ona bude mít ráda mě.“

„Není pravda, že ji nemáš ráda,“ namítl Stephen. „Ty ji nenávidíš.“

„Ona si snad v tomhle směru stěžovala?“

„S



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist