načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záhadné příběhy z pátrací služby - Michal Dlouhý

Záhadné příběhy z pátrací služby

Elektronická kniha: Záhadné příběhy z pátrací služby
Autor:

Kriminální příběhy, které se skutečně odehrály a byly vyřešeny četnickým sborem. Záhadné příběhy,opředené tajemstvím, se datují od roku 1918. Kniha je volným pokračováním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 112
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4622-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kriminální příběhy, které se skutečně odehrály a byly vyřešeny četnickým sborem. Záhadné příběhy,opředené tajemstvím, se datují od roku 1918. Kniha je volným pokračováním titulů Případy z pátrací služby a Veselé příhody z pátrací služby.

Zařazeno v kategoriích
Michal Dlouhý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MICHAL DLOUHÝ

ZÁHADNÉ PŘÍBĚHY Z PÁTRACÍ SLUŽBY

Praha 2014

Nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE


© JUDr.Michal Dlouhý 2014

© Nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE 2014

ISBN 978-80-87872-75-8


Vroce 1992 jsem chystal pro Českou televizi desetidílný cyklus kriminálních příběhů v přímém přenosu podle Škvoreckého knížky Hříchy pro pátera Knoxe. Tehdy jsem se seznámil s nadporučíkem kriminálkyMichalem Dlouhým, který mi byl doporučený za odborného poradce. Domnívám se, že tato spolupráce byla užitečná oběma stranám. Mně – jako autorovi scénářů a režisérovi pomohl Michal usadit příběhy vzniklé z čiré fantazie do reálných a logických souvislostí – sám přitom načichl uměleckýmprostředím, tím televizním fluidem, a později se rozhodl využít svůj celoživotní zájem i sběr materiálu o našem četnictvu a jeho práci v době našichpředků na územích tehdejší Československé republiky. Případy zpracovávané četníky se staly základem úspěšných televizních sérií, které česká televize vysílala pod názvem Četnické humoresky.

Další případy pak později zpracoval literárně. A nyní vychází – zatím – poslední část – pod názvem Záhadné příběhy z pátrací služby.Vzniklsoubor povídek, které mají na jedné straně badatelskou hodnotu a na druhé straně svojí imaginativností, mystickou atmosférou, nástinem dobovýchsouvislostí jsou i poutavým čtením pro všechny milovníky záhad a kriminálních zápletek.

Bezesporu některé z nich se stanou v budoucnosti opět základemkriminálního televizního filmu či seriálu. Kruh se uzavírá.

Prof. Dušan Klein

režisér a scénárista


PÁR ŘÁDEK ÚVODEM

Záhadné příběhy z pátrací služby je soubor krátkých povídek volně

navazujících na již vydané Případy z pátrací služby a Veselé příhody z pátrací

služby. Povídky jsou zpracovány na základě skutečných kriminálních činů,

sjejichž řešením se při výkonu pátrací služby potýkali příslušnícičeskoslovenského četnického sboru. Soubor je tvořen kriminálními případy, které

nebyly literárně zpracovány.

Úkolem četníka bylo dle litery dobového předpisu: „Odkrýti a objasniti

trestné činy, zjistiti, vypátrati a zadržeti pachatele a jejich pomocníky, zjistiti, jak

dalece jsou účastni na trestném činu, a konečně vypátrati zcizený majetek nebo

zameziti škodě.“ Pro úplnost je třeba dodat, že na území meziválečnéhoČeskoslovenska přetrvávala od dob monarchie právní dualita. To znamená, že

v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, původně patřících do rakouské části

monarchie, platilo rakouské trestní právo představované rakouským trestním zákonem č. 117/1852 ř. z. a rakouským trestním řádem č. 119/1873 ř. z.

Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, původně spadajících do uherské části

monarchie, platilo uherské trestní právo představované uherským trestním

zákonem z. čl. V z roku 1878, uherským přestupkovým zákonem z. čl. XL

zroku 1879 a uherským trestním řádem z. čl. XXXIII z roku 1896.

Pátrání bylo prováděno na základě ustanovení trestních řádů a vždysouviselo s objasněním záhady obestírající kriminální čin. Pátrající četník byl

v případě nebezpečí z prodlení oprávněn i bez přítomnosti vyšetřujícího

soudce provádět řadu úkonů: ohledání místa trestného činu za účelemzajištění stop a známek činu, předběžný výslech svědků a osob z činupodezřelých formou vyptávání, opatření k dopadení uprchlého pachatele, domovní

prohlídku a prohlídku osoby za účelem dopadení osob podezřelých z činu

a nalezení věcí důležitých pro trestní řízení, zatímní zabavení věcí důležitých

pro trestní řízení, zatímní zadržení osob podezřelých z trestného činu akonfrontaci podezřelých osob se svědky a s poškozenými. Z výše uvedeného

přehledu je zřejmé, že četníci měli při výkonu pátrací služby značnépravomoci. Bylo však i několik úkonů ryze procesního charakteru, k jejichžprovedení četník nebyl oprávněn: provedení formálního výslechu pod přísahou,

donutit svědky nebo podezřelé k výpovědi, vynutit vydání věci důležité pro

trestní řízení, vydat zatykač, prohledávat spisy proti vůli jejich majitele,zabavovat a otvírat poštovní a jiné zásilky a provádět sekci mrtvoly před soudní

pitvou.

Při páchání každého trestného činu vystupuje do popředí nejen jeho

pachatel, ale v mnoha případech i jeho oběť a samozřejmě prostředí, vekte>6


rém je čin spáchán. Při objasňování činu vstupuje na scénu i představitel

spravedlnosti, v našem případě četník. Vždyť téměř každý zná oblíbenoudětskou hru na četníka a zloděje. I v boji za spravedlnost jde ve své podstatě

o hru kdo z koho. Většinou dříve či později vítězí četník. Vyskytly se však

případy, kdy četník jednotlivec prohrává a někdy za svou prohru platí i daň

nejvyšší — svým životem, který přesně v duchu služební přísahy nasazuje

pro blaho společnosti.V těchto případech však nastupují ne jako mstitelé, ale

jako rameno spravedlnosti další četníci a zločinec bývá zpravidla zahnán do

úzkých. Někdy zločinec, který zůstal nakonec osamocen, nevidí jinévýchodisko a z obavy před dopadením si raději přivodí vlastní smrt.

Doba, ve které se záhadné příběhy odehrávají, na nás dýchá svojí poezií. Byla plná pro nás těžko pochopitelných pověr. Ačkoliv pověry měly velmi hluboké kořeny, nemohli je četníci při výkonu pátrací služby v žádnémpříadě opomíjet, ba naopak, museli poznávat názory a pověry panující vjednotlivých regionech. Pouze tímto přístupem mohli uspět při řešení záhady spojené s nejedním trestným činem. Mnoho pohnutek k takovýmto činům zpověr přímo vycházelo. I poctivci totiž věřili, že krávy nejlépe tloustnou na cizí trávě, natož jakou hodnotu mají pro pověrčivou osobu svěcené či jinak těžko dostupné věci získané krádeží. Často se k tomu ještě přidala i lidská hloupost, přímo svádějící k pověrečným úkonům potulných cikánů či podvodníků. Na pověry ale věřili i zločinci, ti u sebe například nosili kusprovazu z oběšence, třísku z šibenice, nebo na místě činu zanechávali svojeexkrementy, vše proto, aby nebyli dopadení či aby se vyhnuli šibenici. Spáchání nejednoho podvodu či krádeže napomohla víra ve věštění či v zázračné účinky různých rostlin, ale i například dřeva ze ztrouchnivělé rakve nebo moči z mrtvoly.

Pověrčivost mnohdy ovlivňovala i veřejné mínění, které často označilo určitou osobu za pachatele činu, a až jeho vyšetřováním za využití vědeckých metod a technických prostředků se četnictvu podařilo očistit pověstneprávem nařknuté osoby a usvědčit z činu jeho skutečného pachatele a postavit ho před spravedlnost.

Všechny příběhy vycházejí ze skutečnosti, byly zpracovány za využitídobového tisku, odborné literatury a podle pamětí nebo vzpomínek bývalýchpříslušníků četnictva. Příběhy jsou řazeny do celku podle časové posloupnosti, jak se udály, a byly vybírány tak, aby přiblížily odlišnosti výkonu pátracíslužby v jednotlivých částech státu, tj. v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, naSlovensku a na Podkarpatské Rusi.

Policejní rada

plk. JUDr. Michal Dlouhý

7


8


OKRADENÝ CIKÁN

(Slovensko)

V lednu roku 1919, kdy československá správa dokončila obsazování Slovenska, byl do funkce velitele četnické stanice Pavlovceustanoven strážmistr František Kozák, který do převratu působil řadu let

v bosenském četnictvu. Na čerstvě nabílené stěně četnických kasáren

bylo ještě znatelné místo po oválné tabuli, která nesla nápis „Magyár

Király csendör laktanya“. Slováci stále měli v živé paměti maďarskéčetníky s jejich fackami a údery doprovázenými nadávkami.Českoslovenští četníci byli slušní, nebili a nenadávali, přesto jim místní lid nevěřil

arovněž tak ani nedůvěřoval trvalosti nového stavu.

V obvodu této stanice se nacházel cikánský tábor čítající na 300 obyvatel. Byl tvořen seskupením chatek, postavených z vepřovic a všeho cikánům dostupného materiálu. Některé z nich byly dokonce i bez střechy. Ves měla svého rychtáře nazývaného biró, který mělpřirozenou autoritu a prováděl rozkazy pana strážmistra Kozákatýkající se zejména hygieny a pořádku v táboře.

Zanedlouho po obsazení území se krajem rozneslo, že Češipovedou válku s Maďary a že na Slovensku chystají pro tuto válku velké odvody. Všude panovalo zděšení a zmatek. Pod vlivem této zprávy prchlo mnoho mladíků do lesů, aby se vyhnuli válce.

V této době nevzbudila téměř žádnou pozornost náhlá smrt sedmadvacetiletého cikána Fero Áče, houslisty a nejlepšíhohudebníka cikánské vesnice. Pro svoji oblibu měl Fero velmi slavný pohřeb, na nějž se sjelo na dva tisíce cikánů z celého kraje.

Záhy po pohřbu, o kterém se hovořilo v celém kraji, pod vlivem náhlosti Áčova úmrtí a povědomí o jeho strachu z hrozícího odvodu, začaly kolovat různé zvěsti. Tvrdilo se, že mladík nezemřel, ale vesele hraje u jedné cikánské kapely v Kluži v Rumunsku, kde je primášem, aje rád, že se tak před odvodem zachránil. Celý slavný pohřeb byla komedie a místo mrtvoly byly v rakvi kameny... Věc vymyslel primáš Anton Ďurko, který chtěl z vesnice vystrnadit nebezpečnéhokonkurenta, jenž by ho z role primáše dříve či později vytěsnil.

Uvedené pověsti se donesly i na četnickou stanici. Uherský trestní řád, zákonný článek XXXIII z roku 1896, ve svém § 94 ukládalčetnic>9


tvu povinnost pátrat z úřední povinnosti po všech trestných činech,

o kterých se dozvědělo. V případech, že šlo o veřejnou pověst,ukládala uherská služební instrukce pro četnictvo, že „pověst má býtisledována až tam, odkud vyšla, a tím má býti zjednána jistota, má-li pověst tanějaký podklad čili nic“. Strážmistr Kozák učinil o kolující zvěsti hlášenínadřízeným. Udělal dobře, neboť věci se chopil i tisk, který si dělalposměšky z pohřbu, při němž byla na oklamání úřadů pochována hromádka šutrů. Věcí se zabývalo dokonce i ministerstvo spravedlnosti.

Od krajského soudu v Košicích došlo ve smyslu odstavce druhého

§ 240 uherského trestního řádu nařízení k provedení exhumacemrtvoly, která jako jediná mohla vnést do případu jasno. Strážmistr Kozák

obdržené nařízení uvítal. Spolu se strážmistrem Janem Nedomou se

odebrali do cikánského tábora, aby zde konání exhumace oznámili,

a na den jejího provedení zajistili svědky, kteří by potvrdili totožnost

mrtvoly. Rodiče zemřelého zprávu rovněž uvítali. Alespoň bude konec

všem řečem. V rakvi Fero určitě je, řekla matka, sama ho tamukládala a předtím mu oblékla nové černé šaty. Biró rozhodl, že spolu s ním

se exhumace zúčastní i primáš Ďurko, který se tehdy sám nabídl, že

rakev s mrtvolou bude poslední noc hlídat, a u mrtvoly skutečněstrávil celou noc. Ďurko se sice zdráhal, což strážmistry vůbecnepřekvaovalo, ale biró svojí autoritou rozhodl...

V den exhumace se na hřbitově shromáždila spousta zvědavců.

Hřbitov neměl oplocení, takže četníci měli co dělat, aby zvědavceudrželi na jeho hranicích. Obecnímu sluhovi a zároveň hrobníkovi trvalo

téměř hodinu, než vykopal rakev. Strážmistr Kozák poočku pozoroval

vedle něho stojícího Ďurka. Ten čím dál víc blednul. Když byla rakev

otevírána, chtěl Ďurko zmizet. Pohotový strážmistr ho však přidržel

za rukáv kabátu, čímž jeho útěku zabránil.

Po odkrytí víka všichni přítomní vzkřikli úžasem. Uvnitř rakve ležel

mladík jako živý, tělo vůbec nebylo porušeno hnilobným procesem,

neboť půda na hřbitově byla tvořena suchým pískem a mumifikovala.

Byl to skutečně Fero Áč, což všichni poznali, ale ležel v rakvi nahý!

Někdo mu ukradl jeho nové černé šaty!

Ďurko tedy musel kápnout božskou. Roztřásl se, ale přísahal, že on

šaty neukradl. Na půdě v jeho chatce však byly nalezeny nové černé

šaty. Jaká to byla hanba! Ferova matka v nich poznala šaty, které syno- 10


vi oblékala do rakve. Vrhla se na Ďurka a poškrábala ho v obličeji.

Cikán okradl cikána! Kdo to kdy viděl! Nemůže být větší pohana!

Vě c však měla ještě dohru u okresního soudu ve VelkýchKapuša

nech. Anton Ďurko byl odsouzen na tři měsíce s podmínkou! Dletvr

zení soudu je prý pravděpodobné, že se polepší. Ďurko se tomu smál,

kdo kdy viděl cikána, který by se polepšil...

11


ČERT

(Podkarpatská Rus)

Vrchní strážmistr František Valoušek z četnické stanice v Kyjově bylkoncem května 1920 rozkazem zemského četnického velitelství pro Moravupřidělen na Podkarpatskou Rus postupně obsazovanou československousprávou. Byl sem přidělen záměrně, neboť od roku 1902 až do konce světové

války sloužil v bosenském četnictvu, a protože obyvatelstvo Podkarpatské

Rusi žije v podobných podmínkách jako obyvatelstvo v Bosně,předpokládalo se, že bývalí bosenští četníci místnímu obyvatelstvu lépe porozumí.

Dne 7. června 1920 se vrchní strážmistr Valoušek spolu s dalšími četníky

z Čech, Moravy a Slezska hlásil u zemského četnického velitele proPodkaratskou Rus v Užhorodě plukovníka Aloise Jirky. Dostali za úkol obsadit

okresy Kralovo, Chust a Tiačevo, po odchodu rumunského vojska ačetnictva, které obsadilo po skončení světové války pozice dosavadní maďarské

správy. Přitom obdrželi rozkaz provést zevrubný popis obvodu přidělené

četnické stanice a vyznačit průmyslové závody, lesy, řeky, silnice, zřídla,naleziště nerostů atd., a tento zaslat co nejdříve zemskému velitelství doUžhorodu. Vrchní strážmistr Valoušek byl určen jako velitel četnické stanice

vTereble.

Na svoje stanoviště se spolu s podřízenými četníky na zkoušku Beerem,

Fučíkem, Sobotkou a Konopáskem dostali po strastiplné cestě až 16. června

odpoledne. Po vybavení Maďary a Rumuny zpleněných četnických kasáren

zahájili četníci popisování staničního obvodu. Jako základ sloužila vrchnímu

strážmistrovi maďarská speciální mapa, kterou objevil na půdě kasáren.

Te reblja, maďarsky Talaborfalva, se rozkládala na pravém břehu stejnojmenné řeky, měla zhruba 700 domů s necelými 2.500 obyvatel. Připrůzkumu pralesů a hor objevil vrchní strážmistr se svými podřízenými nejednu

zajímavost. Například v povodí Malé Ugolky objevili prameny nahořkléléčivé vody, které místní obyvatelé říkají ,,borkut“. Pod kopcem Urszavou byli

salašníkem upozorněni na výskyt černých kamenů podobných uhlí.Nedaleko Te rebly objevili dvě studny, ze kterých vyvěrala slaná voda, jíž domorodci

říkali ,,ropa“ a používali ji na solení pokrmů. Všechna tato místa včetně

vydatnosti pramenů vrchní strážmistr Valoušek pečlivě zanesl do jižzmíněné maďarské speciální mapy a odebral vzorky, aby je spolu s hlášenímodeslal k prozkoumání do Užhorodu. 12


Když jednou po službě vrchní Valoušek spolu s četníkem na zkoušku

Janem Fučíkem navštívili hostinec žida Herszkovicze, aby zjistili místnípoměry,zaslechli z vedlejší místnosti usedavý nářek ženy. Na dotaz co se stalo,zjistili, že zítřejšího dne se bude vdávat dcera hostinského a dle staréhožidovského rituálu jí stříhají vlasy, a proto až do smrti bude nosit na hlavě paruku.

Obsluhující nejmladší dcera hostinského četníkům kromě toho prozradila,

že mnozí mladí židé chtějí dostat nevěstu bez ostříhaných vlasů, ale věřící

rodiče by jim dceru bez ostříhání nedali. Jelikož nářek neustával, rozhodli se

četníci vstoupit do vedlejší místnosti, kde byla mladá urostlá židovka proti

své vůli stříhána. Jelikož otec trval na ostříhání dcery i po upozorněnívrchního strážmistra, udal jeho i holiče okresnímu soudu v Tiačevu pro zločin

veřejného násilí podle § 173 a těžkého ublížení na těle podle § 227 uherského trestního zákona, podle něhož se zločinu dopustí ten, kdo proti vůli

mužské osobě ustřihne vousy nebo osobě ženské vlasy. Český soudce, který

před přidělením na Podkarpatskou Rus dostal příkaz jednat zpočátku smístním lidem vlídně a se všemi ohledy, žalované nakonec osvobodil.

Jelikož jediný telefonní přístroj byl umístěn na poštovním úřadě, docházel

tam vrchní Valoušek často, aby podával hlášení jak hlavnímu služnému doTiačeva, tak zemskému velitelství do Užhorodu, a přebíral od nich instrukce. Při

svých návštěvách poštovního úřadu se spřátelil s českým poštmistremJosefem Janglem.

Ihned po vzniku Československé republiky vyvstala pro státní správu

potřeba zpracování místopisu, který by zahrnoval seznam obcí a osad nově

vzniklého státu. Původní obsah místopisu byl rozšířen na všechna obydlená

lidská sídliště, která lze nějakým jménem označit. Za tím účelem bylyosloveny všechny státní orgány, které mohly napomoci realizaci uvedeného

záměru. Ministerstvo vnitra vydalo dne 28. srpna 1920 výnos č. 45.138,kterým uložilo velitelům četnických stanic, aby vypisovali všechny objekty jim

svěřené.Vrchní Valoušek měl díky své pečlivosti v práci se speciální mapou

obvodu uložený úkol v podstatě splněný. Naproti tomu poštmistr Jangl měl

z výnosu ministr pošt a telegrafů č. 54/III-1920, který uložil všem poštovním

a telegrafním úřadům podrobně vypsat všechny objekty svých doručovacích

okresů, hlavu poněkud zamotanou. Místnímu lidu, který byl z převážné části

negramotný, totiž téměř žádná korespondence nedocházela. Se svým problémem se svěřil panu vrchnímu, který mu nabídl přátelskou pomoc připrovádění soupisu objektů.

13


Většinou docházel vrchní Valoušek na poštovní úřad za účelem podání telefonického hlášení či pošty. Jednoho říjnového dne však přišel panpoštmistr Jangl na četnickou stanici. Už to bylo samo o sobě divné. Ještědivnější bylo to, co sdělil svému příteli. Poštmistr shromáždivším se četníkům oznámil, že dopoledne přišla na poštovní úřad Jarema Popovička z Terebly vyzvednout šek na 1.000 dolarů, který dostala od svého muže. Manžel Fedor byl již přes deset let v Americe, kam odešel za prací, a pracoval v hutích v Pittsburku. Poštmistr se snažil prostoduchou Jaremu přesvědčit, abypeníze nevyzvedávala a nenosila je domů, neboť by jí je někdo mohl ukrást.Navrhl jí, aby je raději poukázala jako vklad do banky. Jarema však trvala na svém a pod přísahou nevyzrazení svěřila panu poštmistrovi, že si pro ty penízepřijde dnes o půlnoci čert. Aby nepřišla o svou duši, musí peníze vyzvednout. Pan vrchní se pousmál a řekl, že za svoji téměř dvacetiletou službu učetnictva už viděl ledacos, dokonce medvěda i rysa ostrovida ulovil, ale sčertem ještě tu čest neměl...

Pan vrchní nenechal nic náhodě a již kolem desáté večer vyrazili spolu s četníky na zkoušku Beerem a Konopáskem zaujmout pozice k postřížce na čerta. Krátce poté, co na kostelíčku odbila půlnoc, se u domku Jaremy Popovičky objevil čert. Měl kozí rohy, červený plášť a kravský ocas. Prošel okolo ukrytých četníků a vstoupil do chalupy. Jarema byla vzhůru, svítila,klečela před obrazem boží rodičky, modlila se a v hrůze očekávala, co se bude dít. Četníci přistoupili blíže ke vstupním dveřím. Za chvíli se dveře opětotevřely a čert ještě Jaremě hrozil, že pokud někomu řekne, že mu dala peníze, přijde si pro ni a odnese ji do pekla. Vystrašená Jarema nestačila ani slíbit mlčení, a četníci se vrhli na čerta. Chytili ho a odvlekli dovnitř do jizby. Čert byl tak zaskočený, že se nezmohl na žádný odpor. Uvnitř mu z hlavy strhli rohy a plášť s ocasem. Pojednou vystrašená Jarema zjistila, že se nejednalo o čerta, ale o souseda Michala Hurtuka, kterému celá šťastná neprozřetelně prozradila zaslání 1.000 dolarů od manžela.

Hurtuk vylákané peníze musel vrátit Jaremě Popovičce a potom bylčetníky odveden k okresnímu soudu do Tiačeva, kde byl udán pro zločinpodvodu. Kozí rohy a červený plášť s kravským ocasem byly přiloženy jakodůkazy spáchání zločinu ke zprávě o zatčení. Pan vrchní Valoušek si neodpustil na adresu okresního soudce poznámku, že snad protentokrát pan soudce v zájmu vlídného a ohleduplného chování k místnímu lidu čertaneosvobodí... 14


Výsledkem snažení velitelů četnických stanic, přednostů poštovních úřadů,

okresních politických správ, slúžnovských úřadů, okresních soudů a obecních

úřadů se podařilo shromáždit podklady, které byly vzájemně porovnány

avsrpnu roku 1922 byl vydán Chytilův MÍSTOPIS REPUBLIKY

ČESKOSLOVENSKÉ, který obsahuje 1648 stran.

15


ČETNÍKOVY OČI

(Čechy)

V létě roku 1920 se ve služebním obvodu četnické stanice Vejprnicenebývale rozmohlo řádění pytláků. Pátrání jednotlivých četníků tříčlenné stanice

však nepřinášelo žádné ovoce. Proto velitel stanice, vrchní strážmistr Josef

Dvořák, rozhodl, že druhého dne, 11. září časně ráno, vyrazí za účelemstíhání pytláků celé osazenstvo stanice. Pytláci totiž nejraději chodili ,,nasvítání“. Nejvíce měli spadeno na místního domkáře Bohumila Kucla. Pokaždé se

mu ale podařilo včas zmizet a nikdy se četníkům nepodařilo u něho najít

usvědčující důkazy.

Pan vrchní dorazil do kasáren již kolem třetí hodiny ranní. StrážmistrVáclav Vondra i četník na zkoušku Jan Zentner už byli vystrojeni a vyzbrojeni přesně podle § 9 odst. 1 Služební instrukce pro četnictvo. Po krátké kontrole a dohovoru vyrazili na postřížku. Ihned po opuštění budovy četnickýchkasáren si trojice vztyčila bodáky na karabinách a odebrala se směrem k lesu nazývanému U hrušky.

Dle předchozí dohody šli oba podřízení četníci společně po jednomokraji lesa a jejich velitel zamířil k cihelně, aby mohl očekávané pytláky z druhé strany lesa obchvátit. Právě když minul cihelnu, ozvaly se v krátkém sledu za sebou do ranního ticha dva výstřely. Zkušenému sluchu pana vrchníhoneuniklo, že každý z výstřelů vyšel z jiné zbraně. Výstřely zazněly z druhého okraje lesa, kde byli jeho podřízení.Ticho, které opět nastalo, vnášelo dovelitelovy mysli neklid.

Sejmul z ramene karabinu a hnal se na místo, odkud zazněly výstřely. Po chvíli se setkal s četníkem na zkoušku Zentnerem, který mu sdělil, žestrážmistr Vondra se oddělil a že v ohybu lesa střílí. Když dvojice četníků pokrátké chvíli dorazila na místo incidentu, naskytl se jí hrůzostrašný pohled.

Na zemi ležel strážmistr Václav Vondra mrtev. Obličej měl po výstřelu zbrokovnice rozbitý k nepoznání. Vedle jeho pravé ruky ležela služební karabina. Asi dva metry od nohou zastřeleného strážmistra byla pošlapaná tráva a polámané větvičky ve křoví, jednalo se o pytlákův úkryt, v němž ho četník překvapil. Pachatel i oběť se střetli tváří v tvář a výstřel z brokovnice byl veden z bezprostřední blízkosti přímo do obličeje. Celkem 13 broků zasáhlo strážmistrovu hlavu tak nešťastně, že některé z nich pronikly očními důlky do lebeční dutiny a přivodily okamžitou smrt. Při pádu na zem ještě

16




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist