načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záhadné jezero Titicaca a Altiplano - Doc. Otto Horský

Záhadné jezero Titicaca a Altiplano

Elektronická kniha: Záhadné jezero Titicaca a Altiplano
Autor:

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázal cestovatelský zájem a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 127
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázal cestovatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce devatenáctého a dvacátého století. Realizovaný projekt expedice Titicaca.2004.CZ, garantovaný českými odborníky z univerzit a odborných pracovišť, byl přednostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca, a to v jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Studie byly zaměřeny zejména na historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí, včetně obrazové dokumentace, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. To je, dokumentace krajiny a přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny v roce 2004. Získané odborné poznatky doplňují tradici české latinoamerikanistiky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky (B. Janský, 2000), v poslední době pak objevem záhadných skalních rytin nad ruinami Incawasi poblíž města Huayatara (O. Horský, 2004) a zejména pak objevem ruin nejvýše položeného sídelního komplexu na světě, severovýchodně od jezera Titicaca (Barteček, 2005). Kniha, kromě přírodovědeckých poznatků, podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Zařazeno v kategoriích
Doc. Otto Horský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

RepRonis

ostRava 2010

jezero titicaca

otto HoRský

Záhadné

a altiplano


Záhadné jezero Titicaca a Altiplano

Text © Otto Horský, 2010

www.horsky.estranky.cz

Foto © Otto Horský a internet

Grafická úprava © Otto Horský a Repronis s.r.o.

Malované obrázky © Karel janák, Quispe S. Gervacio

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-47-0 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Napsat tuto knihu by bylo prakticky nemožné bez mé účasti

na Expedici Titicaca. 2004.CZ. Je proto mojí milou povinností,

abych poděkoval všem účastníkům expedice a zejména

profesorovi Ivo Bartečkovi, vedoucímu expedice, za její

organizaci a dokonalý průběh celé cesty. Poděkování také patří

těm, kteří přispěli buď cennými radami nebo připomínkami

k obsahu knihy, a to docentovi Pavlovi Bláhovi, profesorům

Angel García Yagüemu z Madridu a Josému Luisovi Tellería

Geigrovi z La Pazu, dále pracovníkům z výzkumné organizace

PELT v městě Punu, geografovi Ing. Freddy Coila a řediteli

projektů, Ing. Jorge Enrique Alatovi. Další poděkování patří

p. Jiřímu C. Chalupovi za technické rady, mému příteli, malíři

Karlu Janákovi a konečně, malíři Quispe S. Gervaciovi,

indiánovi z jezera Titicaca, jehož obrázky jsou ozdobou této

knihy. Poslední poděkování, ale o to vřelejší, patří mé manželce

Marii za revizi textu knihy.


3

PŘEDMLUVA

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici.

Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázalcesto

vatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce devatenáctého a dvacátého

století.

Realizovaný projekt expedice Titicaca 2004, garantovaný českýmiodbor

níky z univerzit a odborných pracovišť, byl přednostně směřován k popisu

současného stavu jezera Titicaca, a to v jeho přírodovědném ispolečensko

vědném rozměru. Studie byly zaměřeny zejména na historicko-topografický

popis jezera a jeho pevninského zázemí, včetně obrazové dokumentace,

od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných

informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy

a ostrovy jezera, tzn. zdokumentování krajiny a přítomnosti člověka tak, jak

byly nalezeny v roce 2004.

Získané odborné poznatky doplňují tradici české latinoamerikanistiky,

která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné úspěšnou doku

mentací pramenů Amazonky (B. Janský, 2000), v poslední době pak obje

vem záhadných skalních rytin nad ruinami Incawasi poblíž města Huayatara

(O. Horský, 2004) a zejména pak objevem ruin nejvýše položeného sídelního

komplexu na světě, severovýchodně od jezera Titicaca (Barteček, 2005).

Kniha „Záhadné jezero Titicaca a Altiplano“ je rovněž jedním z výsledků

studií realizovaných během expedice Titicaca 2004. Kniha, kromě přírodo

vědeckých poznatků, podává populární formou vizuální svědectví o krajině

a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místníchindián

ských komunit.


4

PREFACIO

El interés de los países checos por América Latina tiene tradicióncentena

ria. Al principio fueron las misiones jesuíticas durante los siglos XVII y XVIII

y después la cooperación económica y cultural en los siglos XIX y XX.

La Expedición Titicaca 2004, respaldada por expertos de universidades

y centros especializados checos, se orientó hacia la descripción de la situa

ción actual del lago Titicaca, en sus aspectos natural y humano. El estudio

se centró especialmente en la evolución morfológica del lago y susalrededo

res, incluyendo amplia documentación del contexto geográfico y biológico,

que abarca hasta el estado actual del patrimonio material y cultural de la

población, que habita en las orillas e islas del lago y documenta el paisaje

y la presencia humana encontrada en 2004.

El estudio complementa la rica tradición checa, que ha destacado con

las notables y exitosas contribuciones sobre las fuentes del río Amazonas

(B. Jansky, 2000), el descubrimiento de misteriosos grabados rupestres cerca

de las ruinas de Incawasi, Huayatara (O. Horsky, 2004) y especialmente, de las

ruinas del complejo residencial más alto del mundo, al Noroeste del lagoTi

ticaca (I. Bartecek, 2005). El libro “Misteriisso Lago Titicaca y el Altiplani”

es uno de los resultados de los estudios realizados durante la expedición

Titicaca. El libro, además de conocimientos científicos, lleva en forma

popular un testimonio visual del paisaje y el hombre en la zona del

lago Titicaca, en particular sobre la forma y los hábitos de vida de las

comunidades indígenas locales.


5

Úvod

Příkladem vzájemného vztahu a spolupůsobení člověka a životního

prostředí je již po celá tisíciletí jezero Titicaca. Díky laskavé přírodě aohle

duplnému využívání přírodních zdrojů se zde vytvořil ekosystém, který

umožnil postupné osídlení okolí jezera již v dávné minulosti. Aby toto pří

rodní bohatství, které poskytuje jezero a jeho okolí, bylo možno využívat

dnes a v budoucnosti, je třeba si vzít příklad z předchozích generací a chovat

se ekologicky, hospodárně a ohleduplně.

Svaté jezero Inků umožnilo postupné osídlení až na dnešní úroveň ko

lem 450 000 obyvatel, soustředěných zejména v městských oblastech, jako

jsou Puno, Juli, Pomata, Yunguyo, Huancané, Mohó, Conina, Illave a Juliaca.

Aby byl zaručen další pozitivní rozvoj těchto měst či městských aglomerací,

je třeba postupovat v souladu mezi člověkem a přírodou.

Jezero Titicaca se nachází na severní straně náhorní plošiny Collao mezi

Peru a Bolívií. Jeho geografické umístění je následující: 15° 13’ 19’’–16° 35’ 37’’

jižní zeměpisné šířky a 68° 33’ 36’’–70° 02’ 13’’ západní délky. Hladina jezera

se v současné době vyskytuje na úrovni 3 810 metrů a zasahuje na peruánské

straně provincie Puno, San Román, Azángaro, Huancané, Moho, El Collao,

Chucuito a Yungayo, všechny patřící do departementu Puno, na bolivijské

straně jsou to provincie Ingavi, Murillo, Los Andes, Aroma, Pacajes, Camacho,

Omasuyos a Manco Capac, patřící do departementu La Paz.

V povodí jezera se vyskytuje v přilehlých svazích 841 lagun či jezer, které

jsou odvodňovány do jezera Titicaca a přinášejí v rozličném fyzickém stavu

biologické a chemické materiály, tolik potřebné ke tvorbě biotopů vytváře

jících životní podmínky k rozvoji asi 400 forem života, nepostradatelných

pro zajištění základních životních potřeb lidské populace a etnik, obývajících

břehy jezera a jejich blízké okolí. Podle posledních odhadů se jedná o více

než 360 000 obyvatel, bez stovek tisíc turistů přijíždějícíh se každoročně

pokochat krásami jezera.

Jezero Titicaca plní neodmyslitelnou základní úlohu pro rozvoj, přítom

nost a zachování druhů divoce žijících ptáků a mnoha druhů ryb, přičemž

mezi nejvýznamnější zdroje poskytující jim útočiště a potravu patří „totora“,

všudepřítomný vodní rákos, který navíc působí i jako termoregulátor zvy

šující teplotu vody v jezeře v místech výskytu až o 3 °C. Rákos poskytuje

možnost bezpečného hnízdění, kladení vajec a ochranu proti predátorům

a umožňuje lépe snášet krutosti místního klimatu.


6

Zejména v posledním desetiletí se vedou seriózní diskuze o nebezpečí

kontaminace naší planety a o negativním vlivu lidské činnosti na životnípro

středí, vyvolávající změny globálního klimatu a ohrožující bezprostředněbu

doucnost Země. Jezero Titicaca nezůstává stranou od tohoto ohrožení. Také

jeho se týkají tyto negativní vlivy, a pokud jim nebudeme čelit, naše budoucí

generace přijdou o možnost obdivovat tento opravdový klenot And. Ale nejen

to. S tím souvisí další pozitivní rozvoj nejen přírodní, ale i kulturní, historický,

demografický. Je proto velmi záslužným činem, že vznikla a vzniká celá řada

bilaterálních a mezinárodních projektů na záchranu jezera Titicaca tak, aby

bylo zachováno ve stejném či lepším stavu pro budoucí generace.


7

Legendy jezera

Titicaca

Jedna z pověstí o jezeru Titicaca praví,

že když se vytvořil vesmír, existovalo

zde pouze toto jezero a jeho vody byly

svaté. Bůh Stvořitel, Wiracocha, nařídil

Slunci a Měsíci, aby se vynořily z jeho

vod a aby dali světu více světla. Když vy

stupovaly z vod, Měsíc prý zářil více než

Slunce. Když vesmír viděl tuto nesprave

dlnost, zesmutněl. Měsíc i Slunce potem

něly, nebe ztmavlo a vesmír se rozplakal.

Jeho slzy byly tak velké, že zaplavily celý

svět při potopě zvané Una Pachacuti, což

znamená „Voda, která změnila svět“. Tuto potopu přežili pouze dva lidé,pla

vící se na malé lodičce. Kolem nich plavala nafouknutá a páchnoucí mrtvá

těla pum s vnitřnostmi vyvrhnutými na vodní plochu. V aymarštině, která

je údajně starším jazykem než jazyk kečua, „titi“ znamená divoká kočka nebo

puma, „caca“ znamená věčné město. A skutečně, celá řada expedic vmi

nulém století, mezi nimi zejména expedice Francouze Jacquese Cousteaua

v roce 1961, objevila a zdokumentovala pod vodou v hloubce asi pěti metrů

zbytky města. Dnes je známo, že asi kolem roku 1200 naší éry se dostavila

obrovská sucha. Do jezera nepřitékala skoro žádná voda, a tak odpařováním

výrazně poklesla jeho hladina. Obnažené břehy poskytovaly velmi úrodnou

půdu. Místní obyvatelstvo je rychle zalidnilo. Archeologové se domnívají,

že později se klima opět upravilo, sucha přestala a někdy kolem roku 1500

se voda vrátila do původní úrovně. Venkované museli postupně jižzalidně

nou oblast opustit a opět ponechat jezeru.

Stejný scénář se opakoval i v dávnější minulosti. Důkazy o tom přinesly

expedice následující po Cousteaovi, které přišly s ještě zajímavějšími ob

jevy. V blízkosti ostrovů Slunce a Měsíce zdokumentovali ruiny jiného města

v hloubce přesahující třicet metrů. Toto již nelze vysvětlit obdobím sucha

kolem roku 1200. Došlo snad k tektonickému poklesu části zemské kry pový

buchu některé blízké sopky? Nebo drastická sucha trvala dlouhá staletí?

V každém případě se archeologové začínají domnívat, že zde existovaly idří

vější civilizace než dosud popsané. Civilizace, o nichž zatím nemáme ani

ponětí.

Manco Capac a Mama Ocllo dle

současného malíře


8

Místní indiánské obyvatelstvo považuje pověsti o božském původu Inky

za svaté. Proto také inckému vladaři říkali Bůh Slunce. Inka byl natolikbož

ský, že dokonce měl i svůj vlastní jazyk, jemuž normální poddaní nerozuměli.

Jedna z dalších pověsti praví, že z vod jezera Titicaca se vynořil Bůh Stvořitel

a stvořil první inky, Manco Capaca a jeho sestru Mama Ocllo. Bůh je pověřil,

aby ho zastupovali na zemi a aby ji postupně osídlili. Manco Capac si vzal

svoji sestru za ženu a vypravili se spolu na dlouhou cestu na sever zahle

dáním země zaslíbené. Po strastiplné cestě dorazili do úrodného údolí, kde

založili město Cusco.

Tato mytologie je v souladu s výsledky archeologických výzkumů. Dnes

je známo, že příslušníci vyspělé civilizace Tiahuanaco, kteří dosáhli největ

šího rozkvětu někdy ke konci prvního tisíciletí naší epochy, migrovali nase

ver za hledáním úrodnější půdy. Mohlo to být i o něco později, když nastala

již uvedená obrovská sucha.

Tito noví příchozí obsadili úrodná území u Cusca a podmanili si původní

obyvatelstvo. Postupně pak vybudovali město Cusco a inckou říši. Ta dosa

hovala největšího rozkvětu za inky Pachacuteca (někdy kolem roku 1438). Byl

to velký dobyvatel, ale i tvůrce zákonů, myslitel, stavitel a sjednotitel říše.

Za jeho vlády došlo k rekonstrukci města Cusca a jeho paláců a svatostánků

do podoby, známé pozdějším dobyvatelům. Na všech těchto stavbách, ale

i v jiných částech Peru, je patrný vliv předchozí kultury Tiahuanaco.

Posvátné údolí inků poblíž královského města Cusca. Tudy kráčel první inka, když hledal místo,

kde by se usadil


9

Historie jezera

a Altiplana

Historie a prehistorie osídlení okolí

jezera Titicaca je velmi složitá a pohnutá.

K jejímu objasnění přispívá nejen arche

ologie, ale i geologie, geofyzika, paleonto

logie, limnologie a další příbuzné obory.

Výsledky dosavadního výzkumu poukazují

na skutečnost, že osídlení a pohyby oby

vatelstva v různých údobích či epochách

zde byly vždy úzce spjaty s probíhajícími

klimatickými změnami.

Historii oblasti jezera Titicaca a při

lehlého Altiplana můžeme rozdělit na tři

základní velké epochy: prehispánskou,ko

loniální a republikánskou.

Evoluci prehispánských civilizací můžeme dále rozdělit do čtyř velkých

period, a to: formativní, klasickou, postklasickou a inckou.

Formativní perioda začala přibližně 1200 let před n. l. a trvala do roku 133

n. l. Její začátek klademe do období, kdy se v oblasti usadily první společ

nosti věnující se zemědělství a pastevectví. Na Altiplanu se jednalo o kultury

Tiawanacu I a II.

Perioda klasická trvala od roku 133 n. l. do roku 1200 n. l. a obvykle

je dál dělena na tři kulturní horizonty: Tiawanacu III, nebo také Tiawanacota

(133 až 375 n. l.), Tiawanacu IV, nebo také vyspělý horizont (375 až 715 n. l.),

Tiawanacu V, nebo také horizont expanze (715 až 1200 n. l.). V klasické pe

riodě se úspěšně rozvíjelo zemědělství spojené s dobře propracovaným

závlahovým hospodářstvím a pravděpodobně i s využíváním přirozených

hnojiv, zejména guána. Významný rozvoj zaznamenalo stavebnictví, archi

tektura, budování komunikační sítě, obchod, hrnčířství a umělecká výroba,

založená hlavně na zpracování kovů, zejména zlata a stříbra. Byly budovány

větší městské aglomerace s výstavbou domů z nepálených cihel – adobe,

chrámů, pevností a sídel vládnoucí vrstvy z kamene. Mezi nimi dominuje

hlavně Tiawanacu s chrámy Kalasaya, Pumapunku, Podzemní chrám astup

ňovitá pyramida Acapana. V chrámu Kalasaya se nachází i známá megalitická

vstupní „Brána slunce“ s hrozivě vypadajícím bohem se žezly v obou rukou

a s dvanáctiměsíčním ideografickým kalendářem.

Relikt vstupní brány v Tiawanacu


10

Organizuje se dobře fungující stát s většími osadami a městy, s cent

rálním vládním a církevním zřízením, dochází ke stratifikaci společnosti.

Z Tiahuanaka (Tiawanaco) se stalo teokratické centrum a hlavní sídlo he

gemonistického státu, který vnucoval svůj náboženský vliv menšímstředis

kům i ve vzdálených oblastech. Během této historické fáze byl po celé oblasti

rozšířen dávný monoteistický kult boha se žezly. V kulturním horizontu Ti

awanacu IV sahala říše od peruánského Ayacucha až po Aricu a Atacamu

v Chile, v posledním, expanzivním horizontu od severního Peru až nase

verovýchod Argentiny. Nedá se prokázat, zda ke vzniku tak rozsáhlé říše

docházelo na základě dobyvačných válek, či z prostého důvodu šíření ná

boženského kultu. Předpokládá se, že kultura Tiawanacu vymizela někdy

v letech 1150 až 1200 n. l., pravděpodobně z důvodů dlouhotrvajícího sucha,

které postihlo danou oblast.

Perioda postklasická, nazývaná také „Post Tiawanacu“, je kladena doob

dobí 1200 až 1430 n. l. V průběhu této periody prošla oblast Altiplana fázípoli

tického a kulturního zvratu. Pro toto období je charakteristický vznik nových

obřadních center a drobných regionálních států, z nichž nejvýznamnějším

se stal stát s kulturou a civilizací Colla, nebo také Aymara. Stát sahal až doob

la st i dne šního p er uá nského Cusc a a do Chuquis ac a v Bolív ii. Mezi nejv ýznam

nější kultury na Altiplanu patřily Pacajes podél řeky Desaguadero, Charcas

severovýchodně od jezera Poopó, Lupacas mezi Punem a Desaguaderem

a Carancas v místech dnešního Orura v Bolívii.

Incká perioda je kladena do let 1430 až 1532. Je charakterizována naAl

tiplanu dobytím území civilizace Colla Inky, kteří se dostali ke konci pat

náctého století až do Chuquisaca a Tarija v Bolívii. Začátek incké dynastie

Kult boha se žezly v rukou, Tiawanaco


11

se počítá od panování inky Pachacuteca.

Inka Huayana Capac kolonizoval i údolí

řeky Cochabamba v Bolívii. Těsně před

příchodem Španělů byla většina Altiplana

Inky podmaněna. Mezi nejvýznamnější

hospodářské aktivity incké periody patřilo

dobře organizované a fungující zeměděl

ství s důmyslným závlahovým hospodář

stvím, dobytkářství, hornictví s těžbou

zlata, stříbra a mědi a uměleckýmzpraco

váním kovů. Práce byly organizovány a řízeny centrálně jako společenské

aktivity s velmi přísným pracovním režimem a přídělovým systémem. Stáda

lam a alpak sloužila jako zdroj obživy a vlny potřebné k oblečení ve velmi

drsném klimatu Altiplana.

Koloniální epocha začíná příchodem Španělů v roce 1532. Koloniální

správa totálně změnila situaci. Země byla rozdělena na „encomiendas“, tedy

indiánské vesnice dané v léno, a na správní celky „repartimientos“. Hlavní

důraz kladli Španělé na dobývání zlata, stříbra a mědi. K této práci využívali

místní indiánské obyvatelstvo, zejména v Bolívii. Bylo zanedbáváno pěsto

vání alpak (alpaka je domestikovaná lama, která se chová kvůli produkci

velmi kvalitní vlny), přednost se dávala importovanému hovězímu a ovčímu

dobytku a lamám (lamy jsou také známé pod pojmem velbloud Jižní Ame

riky), které sloužily k dopravování těžkých nákladů, zejména pro převozvytě

žených minerálů do přístavů. Byl vytvořen politicko-administrativní systém

organizovaný kolem vznikajících a rostoucích městských aglomerací.

Počátek republikánské epochy je spojován s datem vyhlášení republiky.

V Peru byla republika vyhlášena v roce 1821 a v Bolívii v roce 1825. Během

této epochy se velmi prohloubilo zabírání půdy patřící původnímu indián

skému obyvatelstvu ve prospěch španělských dobyvatelů a postupně sevy

tvářející vrstvy zbohatlých kreolů (potomků evropských přistěhovalců).

Vznikaly velké farmy a statky, neboť se ukázalo, že původní systém stavěný

na „encomiendas“ již nestačil uspokojovat všechny zájmy a potřebyrozvíje

jícího se hospodářství. Tento systém velkostatků se udržoval na peruánském

Altiplanu až do roku 1953 a v Bolívii až do roku 1969, kdy byly uvedeny vplat

nost zemědělské reformy. Na mnoha místech systém velkostatků dále přežívá,

protože v podmínkách Altiplana je výhodnější než rozdělení půdy na malá

políčka. Začala být znovu věnována pozornost pěstování vlny, která napo

čátku dvacátého století byla pro země Altiplana hlavním vývozním artiklem,

po zemědělských reformách však její produkce stagnovala.


12

Během historické fáze Tiawanacu III byl po celé oblasti rozšířen dávný monoteistický kult boha

se žezly (postava na levém bloku skalní rytiny v Incawasi). Foto O. Horský, kresba K. Janák


13

Ekosystém andského

Altiplana

Podle mytologie se potomci Boha

Slunce, Manco Capac a Mama Ocllovyno

řili z hlubokých vod jezera Titicaca, aby

založili incké impérium, srovnatelné svou

velikostí s římským či egyptským. Inkové

dokázali postavit na vysokou úroveň ze

mědělství, vodní hospodářství istavebnic

tví a podle vzoru svých dávných předků

se naučili žít v souladu s přírodou vdrs

ném a nehostinném prostředí andského

Altiplana. Je proto naší povinností usilo

vat o zachování biodiverzity přírodního

prostředí a původního ekosystému.

Po velkých záplavách v oblasti and

ského Altiplana v letech 1986 až 1987 podepsala Evropská unie s Peru aBolí

vií dohodu o spolupráci při vypracování binacionálního plánu racionálního

využívání vodních zdrojů jezera Titicaca, řeky Desaguadero a jezer Poopó

a Salar de Coipasa a jejich ochrany a prevence před povodněmi. Zkráceně

byl tento plán nazván začátečními písmeny hlavních objektů studia – TDPS.

Jedná se tedy o projekt mezinárodní, vycházející z potřeb využívánípřírod

ních a vodních zdrojů a jejich ochrany na území dvou států, Peru a Bolívie.

Za účelem realizace tohoto ambiciózního projektu byla vytvořena meziná

rodní organizace s názvem PELT (Proyecto Especial Lago Titicaca) se sídlem

v Punu na peruánské straně a v La Pazu v Bolívii.

Evropská unie jmenovala odbornou komisi evropských konzultantů, kteří

v letech 1991 až 1993 spolupracovali s organizací PELT na zpracovánízáklad

ních představ a potřeb k realizaci binacionálního plánu racionálního využití

a ochrany celé oblasti TDPS. Následně byly zpracovány rešerše všech dosud

existujících materiálů a jejich ověření studiemi a měřeními přímo v terénu.

S využitím existujících topografických podkladů a družicových snímků byly

postupně zpracovány studie a mapy zahrnující celou oblast TDPS, a togeo

logické, geomorfologické, hydrogeologické, ekologické, socioekonomické,

studie kvality vody a další. Na řece Desaguadero a na jezeru Titicaca bylare

alizována nová topografická měření. Všechny studie byly začleněny dokom

plexního programu modernizace a ochrany hydrologického systému TDPS

Manco Capac a Mama Ocllo vystupují

z vod jezera Titicaca


14

a jsou již využívány v dalších doplňkových programech péče o přírodní

prostředí. Nedílnou součástí již hotové závěrečné zprávy je i studie kulturní

a socioekonomická, hodnotící z historického pohledu současnou situaci

indiánského obyvatelstva žijícího na Altiplanu.

Oblast TDPS je tvořena povodími jezera Titicaca, řeky Desaguadero, je

zera Poopó a solného jezera Salar de Coipasa. Geograficky se nachází mezi

republikami Peru, Bolívie a Chile, přibližně mezi 14° 03’ a 20° 00’ jižní šířky

a 66° 21’ a 71° 07’

západní délky dle Greenwiche. Hlavní součástí TDPS jená

horní plošina, Altiplano, umístěná mezi hřbety andských Kordiller, které

se od 14° jižní šířky rozdělují na dvě ramena, a to na Západní Kordillery

(Cordillera Occidental) a Východní Kordillery (Cordillera Oriental, nebo také

Real). Na severovýchodě Východní Kordillery oddělují systém TDPS odpo

vodí řeky Amazonky, na jihovýchodě pak od povodí řeky Rio de la Plata.

Z hlediska geomorfologického můžeme rozdělit systém TDPS na pohoří

s horami přesahujícími 4 200 metrů, svahy a úbočí s výškami mezi 4 000

až 4 200 metrů a náhorní plošiny s výškami od 3 657 m do 4 000 m. Třetina

území TDPS (39 %) je zastoupena horami, další třetina je řazena k jednotkám

typickým pro Altiplano, asi pětina je tvořena pahorky a náhorními plošinami.

Méně než desetinu z celkové plochy systému TDPS zaujímají vodní plochy.

Altiplano je pustá a bezodtoká kotlina se sladkovodním jezerem Titicaca

na severu, se středně slanými jezery na jihu, z nichž největší je jezero Poopó

Situace umístění hydrologického systému Titicaca, Desaguadero, Poopó, Coipasa (TDPS)


15

a se solnými jezery Salar de Coipasa a Uyuni v jižní Bolívii. Altiplano jeprů

měrně 200 km široké. Z Peru pokračuje přes Bolívii k jihu v délce asi 900 km.

Vzhledem k vysoké nadmořské výšce pánve a jejímu geografickému umístění

v tropickém pásmu je vystavena celá tato oblast intenzivnímu slunečnímu

záření, nízkým teplotám a suchému vzduchu.

Během čtvrtohor byla a je evoluce Altiplana úzce spjata s globálnímizmě

nami klimatu. Výrazné nástupy suchých a vlhkých period, období horka či

zalednění vždy hrály zásadní roli při velikosti rozlohy jezer v celé oblasti

a při výšce jejich hladiny. Ve svrchním pleistocénu byla oblast pozname

nána několika ledovými dobami (glaciály a interglaciály), které zásadním

způsobem ovlivnily rozsah jezer na Altiplanu. Nejstarší čtvrtohorní jezera

Mataro a Cabana pokrývaly prakticky celé Altiplano a jejich hladina byla asi

o 200 m výše, než je tomu dnes. Zatopená plocha dosahovala asi 50 000 km

2

ve srovnání s dnešní zatopenou plochou jezera Titicaca 8 400 km

2

. Pozdější

následná holocenní jezera Ballivian na severu a Escara na jihu Altiplana již

měla výškovou úroveň vodní hladiny nižší a byla od sebe oddělena úžinou

Ulloma-Callapa. Podle doložených indicií byla hladina jezera v některýchúdo

bích dokonce o 30 až 60 metrů nižší, než je tomu dnes. Svědčí o tomarcheo

logické nálezy a pohřbená fosilní řečiště pod vodní hladinou. Celková plocha

systému Titicaca, Desaguadero, Poopó a Salar de Coipasa je 143 900 km

2

.

Typické Altiplano v blízkosti jetera Titicaca


16

Charakteristiky jednotlivých povodí jsou následující:

 Titicaca

Plocha povodí: 61 102 km

2

Střední výška hladiny: 3 810 m

Změřená maximální hloubka: 283 m

Plocha jezera při střední výšce hladiny: 8 400 km

2

Objem vody při střední výšce hladiny: 932 milionů m

3

Podíl povodí z celkové plochy TDPS: 39 %

 Desaguadero

Plocha povodí: 31 153 km

2

Délka řeky: 398 km

Střední spád: 0,045 %

 Poopó

Plocha povodí: 23 880 km

2

Střední hodnota plochy jezer Poopó a Uru Uru: 3 191 km

2

Střední výška hladiny: 3 686 m

Maximální hloubka: 3 m

Podíl povodí z celkové plochy TDPS: 38 % včetně povodí Desaguadera

 Salar de Coipasa

Plocha povodí: 32 699 km

2

Střední hodnota plochy solného jezera: 2 225 km

2

Střední výška povrchu jezera: 3 657 m

Podíl z povodí celkové plochy TDPS: 23 %

Nejdůležitějším článkem hydrologického systému TDPS je jezero Titicaca,

vyplňující hlubokou příkopovou propadlinu tektonického původu. Ta je asymet

rická a dosahuje hloubky přesahující 250 metrů. Hlavní zdroje vody, zásobující

jezero, procházejí peruánským územím, a to řeky Ramis, Illave, Coata a Huancané.

Vodní síť přináší do jezera Titicaca během hydrologicky průměrného roku

celkem 201 m

3

/s vody, vodní srážky pak dalších 270 m

3

/s, což je dohromady

471 m

3

/s. Vzhledem k poměrně vysoké teplotě vzduchu během dne a velmi

intenzivní sluneční radiaci se skoro 95 % vody přitékající do jezera Titicaca

či vody z dešťových srážek vypaří a jen asi 5 % se dostává do vytékající řeky

Desaguadero. Odpařování vody a další ztráty byly vyčísleny hodnotou 436

m

3

/s, což znamená, že do řeky Desaguadero se dostane jen 35 m

3

/s. Díky

tomu, že řeka během svého průběhu územím Bolívie přijímá vodu i z dalších

toků, vlévá se do jezera Poopó během roku průměrně 89 m

3

/s.


17

Vysoký odpar vody je jednou z hlavních příčin, proč tak obrovské

zásoby vody nelze využívat energeticky a jen velmi omezeně kzávla

hám či k jiným účelům. Voda v jezeře je zásaditá, její PH se pohybuje

v rozmezí mezi 7,75 až 8,00. Je bohatá na různé soli, vyživující plankton,

který je zase základní potravou pro celou řadu organismů žijících vje

zeře. Chaluhy (al g a s) v příbřežních oblastech jsou důležitou potravou

pro dobytek. Rákos (totora) je potřebným stavebním prvkem pro místní

etnikum, ale i potravou, hnízdištěm ptactva i významným tepelným

a biologickým regulátorem. Všudypřítomný plankton je důležitý prový

živu ryb, z nichž nejdůležitější jsou orestie (19 druhů) a trichomycterus

(2 druhy), dále měkkýši, krabi a obojživelníci (18 druhů), z nichž nej

známější jsou gigantické žáby (ranas gigantes), vyskytující se zejména

v oblasti bolivijské strany jezera a dosahující váhy až 3 kg. Ptáci sevy

skytují v nevelkém počtu. Nejvíce se zde objevují kačeny a husy, dále

pak čírky (zarcetas), sluky ( b e c a ci n a s), tenkozobec opačný (av o ce t a),

břehouš-koliha (chorlito) a ibis. Místní obyvatelstvo většinu těchto ptáků

loví pro chutné maso, nebo je využívá pro sběr vajec. Celkem jeuvá

děno až 60 různých druhů ptáků.

Hydrologický systém TDPS Družicový snímek systému TDPS


18

Zatímco jezero Titicaca má sladkou

vodu, řeka Desaguadero má v závislosti

na výšce hladiny v jezeru Titicaca mě

nící se stupeň salinity a proměnlivou

velikost průtoků. Ve svém dolním toku,

stejně tak, jak tomu je u jezer Poopó

a Uru Uru, obsahuje značné množství

těžkých kovů a minerálních solí jako

produkt odpadu z intenzivní hornické

činnosti. Na velikosti přítoku vody pak

jsou zcela závislé biologické podmínky

potřebné pro rozvoj a život různých

organizmů, ať již fauny či flory. Předús

tím do jezera Poopó se řeka rozdvojuje

na dvě říční ramena, z nichž rameno

pravé se vlévá přímo do jezera, rameno

levé ústí do jezera Uru Uru. Během svého 398 kilometrů dlouhého toku pro

chází Desaguadero třemi morfologickými jednotkami, a to širokou otevřenou

rovinou (od Puente Internacional po Nazacara), horskou oblastí (od Nazacara

po Chilahuala) a inundačním územím (od Chilahuala po jezero Poopó). Kromě

řeky Desaguadero, přivádějící vodu z jezera Titicaca, se zde vyskytují i další

méně významné toky zásobující jezero Poopó jako Márquez, Huana, Crucero

a Sevaruyo. Během záplav vlévá jezero Poopó své vody do solného jezeraSa

lar de Coipasa prostřednictvím řeky Río Laca Jahuira, která je dlouhá 130 km

a teče ve směru východ–západ.

Jižně od povodí řeky Desaguadero se Altiplano rozděluje na dvě povodí,

a to jezera Poopó a solného jezera Salar de Coipasa. V přilehlých svazích Jižní

Kordillery se vyskytují sedimentární a vulkanické horniny, snadno podléha

jící erozi. Celá tato horská oblast obou uvedených povodí tyčící se nadAltipla

nem se vyznačuje hustou říční sítí usnadňující rychlé odplavení erodovaných

Sedimentální pánev Salar de Coipasa,

Bolívie. Snímek byl pořízen 2. 8. 1972

družicí ERST-1 (Wiliams Cartea 1976)

Jezero Poopó v roce 1992, v roce 1994 a v roce 1995




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist