načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záhadná egyptologie - Vladimír Liška

Záhadná egyptologie
-40%
sleva

Elektronická kniha: Záhadná egyptologie
Autor: Vladimír Liška

Alternativní pohled na záhady spojené s dějinami a kulturou staroegyptské civilizace. Ve výkladu dějin starověkého Egypta zůstává stále mnoho nezodpovězených či kontroverzních ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 59
+
-
2
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 171
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Skupina třídění: Dějiny civilizace. Kulturní dějiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, XYZ, 2011
ISBN: 978-80-738-8523-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alternativní pohled na záhady spojené s dějinami a kulturou staroegyptské civilizace. Ve výkladu dějin starověkého Egypta zůstává stále mnoho nezodpovězených či kontroverzních otázek. Tato kniha českého záhadologa a spisovatele se snaží připomenout, že vedle oficiální egyptologie existují i názory nezávislých badatelů, kteří předkládají vlastní odpovědi na nevysvětlené záhady dějin a kultury starých Egypťanů. Autor nabízí své úvahy o počátcích staroegyptské civilizace, pyramidách v Gíze, faraonech či o náboženských představách panujících ve starověkém Egyptě. Kniha je polemikou s názory a závěry vědecké egyptologie.

Popis nakladatele

Egyptologie už od chvíle svého mocného vzestupu po rozluštění staroegyptského písma v 19. století zažívala v nepřetržité kontinuitě badatelského úsilí neustálý boom doplňovaný objevy, nad nimiž lidstvo již mnohokrát strnulo v němém úžasu. Ale čím více poznatků egyptologové shromažďovali, čím více přibývalo jejich objevů, tím patrnější bylo, že dějiny této nejstarší civilizace lidstva jsou plné otázek a otazníků, na které se buď těžko odpovídá, nebo na ně neexistuje pouze jedna odpověď – a rozho

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Liška - další tituly autora:
Husitství Konec jednoho mýtu Husitství Konec jednoho mýtu
Záhady a otazníky starých pověstí českých Záhady a otazníky starých pověstí českých
Posvátná místa České republiky Posvátná místa České republiky
 (e-book)
Šedé eminence evropských dějin Šedé eminence evropských dějin
 
K elektronické knize "Záhadná egyptologie" doporučujeme také:
 (e-book)
Encyklopedie starověkého Egypta Encyklopedie starověkého Egypta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Vladimír Liška, 2011

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, s. r. o., 2011

Cover photo © Thinkstock, 2011

ISBN 978-80-7388-523-6


„Pravdy, poznatky, vědomosti a ‚skutečnosti’ jsou závislé

na čase: jsou časem překonávány a čas je mnohdy

odhaluje jako omyly. Čas dělá z včerejšího vědění

vědecké bludy, otřepané vtipy.“

Erich von Däniken


6

Prolog

Egyptologie na rozcestí?

Dějiny starověku jsou jednou z  nejobsáhlejších a  nejzajímavěj

ších historických vědních disciplín. Starověk je totiž kolébkou

prvních vyspělých civilizací našeho světa a mnohé události s ním

spojené jsou dodnes předmětem dohadů i  spekulací nejen mezi

archeology a  historiky, ale i  novináři, spisovateli a  soukromými

badateli, pro které se studium tak vzdáleného života našich pra

předků stalo celoživotní vášní.

Jako by zde působila zvláštní magie dávných věků, promlouva

jící k nám přes propast času v ozvěnách něčeho nepostižitelného,

tajemného a  někdy i  bizarního. Sevřeni v  okovech všemocného

vědecko-technického pokroku i  technologií hledíme s  nadějemi

do  budoucnosti a  obracíme se ke  kořenům toho, co naši dnešní

civilizaci učinilo tím, čím je.

Možná hledáme jen skrytou moudrost člověčenství, která je

nám již notně vzdálena, snad proto tíhneme k tak dávným dobám

našeho zrodu, abychom se pokoušeli najít ztracené předivo toho, co


7

Prolog

je nám dosud zapovězeno poznat, v  podivném klubku polopravd

a  mýtů, jichž je právě starověká epocha lidstva plná. Vedle popis

ných faktů, nashromážděných generacemi archeologů, historiků,

ale i odborníků na starověké umění a architekturu, zůstává ve sta

rověku stále mnoho věcí nepochopených, záhadných i kontroverzních, což této dějinné epoše dává punc nezměrné přitažlivosti.

Jednou z klíčových vědních disciplín této velké epochy dějin

lidstva se stala egyptologie, která od chvíle svého mocného vze

stupu po rozluštění staroegyptského písma v 19. století (1822) za

žívala v  nepřetržité kontinuitě badatelského úsilí neustálý boom,

doplňovaný objevy, nad nimiž lidstvo již mnohokrát strnulo v ně

mém úžasu. Ale čím více poznatků egyptologové shromažďovali,

čím více přibývalo jejich objevů, tím patrnější bylo, že dějiny této

nejstarší civilizace lidstva jsou plné otázek a otazníků, na které se

buď těžko odpovídá, nebo na  ně existuje odpovědí více – a  rozhodnout, která z nich se blíží pravdě, je stále velice obtížné.

Z egyptologie se tak časem začalo stávat mysterium; stále více

lidí bylo přesvědčeno o tom, že dějinná pravda, která je dnes po

řád jen částečně odkrytá, zahrnuje mnohem více, než se dosud

oficiálně v  egyptologických kruzích přiznává. Řada především

soukromých badatelů, kteří se touto starověkou civilizací zabý

vali a dále zabývají, dospěla k přesvědčení, že egyptologové, tito

odborníci sázející na  exaktní výzkumnou práci, sice odvádějí dobré výkony, ale jejich poznatky i závěry mnohdy vyznívají příliš schematicky, kategoricky, a chybějí jim hlubší analýzy týkající

se především otázek „jak“ a „proč“.

Typickým příkladem takového přístupu je snaha vysvětlovat

zjištěné poznatky pomocí náboženských atributů, neboť starověký Egypt byl doslova prosycen složitou náboženskou i věroučnou

soustavou a s ní spojenou symbolikou, která z dochovaných staroegyptských textů doslova čiší. Soubory těchto textů (např. Egypt

ská kniha mrtvých) zcela zřetelně vypovídají, že život dávných

Egypťanů byl ponejvíce ovlivňován právě náboženstvím a  moc

i vliv tehdejší privilegované kněžské kasty byla pro existenci této


8

Záhadná egyptologie

přes tři tisíce let trvající civilizace rozhodující. Dokonce i původ

staroegyptských králů byl odvozován od  složitého systému tamních božstev, v  jejichž hierarchii není ani dnes snadné se přesně

a  kvalifikovaně orientovat. Královská funkce tak měla ve  starém

Egyptě božský původ i podstatu.

To pochopitelně vyvolalo mezi egyptology snahy měřit své ob

jevy a  poznatky náboženskými představami dávných Egypťanů,

aniž se vždy bralo v potaz, že i ony mohou v určitých případech

sehrávat jen roli jakýchsi kódů nebo šifer, za nimiž se může skrý

vat úplně jiná realita. Vládnoucí teokratická staroegyptská kasta

tak před ostatním obyvatelstvem mohla pod nánosem teologické

symboliky téměř dokonale maskovat podstatu a povahu toho, co prapůvodně se staroegyptským náboženstvím nemuselo souviset

a  mělo možná úplně jiný základ, než jaký tomu pozdější kněž

ská mystika přisoudila. A  odtud byl už jen krůček ke  kacířské

myšlence, že egyptologie se dopustila i  řady omylů, či dokonce

vědomých podvrhů v  soustavě dodnes prezentovaných názorů

a  učených závěrů, které z  tohoto vědního oboru činí poměrně

uzavřenou disciplínu.

To, že egyptologie volá po  novém, nonkonformním přístupu,

si už ve druhé polovině 60. let minulého století jako jeden z prvních uvědomil soukromý badatel, spisovatel a  podnikatel Erich

von Däniken, jenž na  sebe upozornil svým bestsellerem Vzpo

mínky na  budoucnost, který mu otevřel dveře mezi uznávané re

prezentanty záhadologické literatury faktu. Däniken byl první, kdo oficiální egyptologii nastavil zrcadlo a poukázal na řadu ne

jasností i  kontroverzních výkladů, které podrobil alternativním

hypotézám a teoriím.

Vědecký svět se však tehdy proti jeho novátorským názorům po

stavil a důrazně protestoval proti tomu, aby se nějaký nedouk pletl do  záležitostí tak vážené vědy. Däniken však v  desítkách dalších knih pokračoval v kritických náhledech na celou epochu starověku

a dál rozvíjel své myšlenky spočívající na jediné teoretické premise:

Lidská civilizace a její starověká kultura byla ovlivněna mimozem


9

Prolog

skými návštěvníky a  jejich kulturními a  technologickými zásahy do vývoje lidstva. Zároveň zdůraznil, že o tom existuje ve starověkých mýtech a legendách řada důkazů, nemluvě o některých archeologických artefaktech, s nimiž si prý vědci nevědí rady, protože ne

zapadají do vžitého schématu kulturního evolucionismu.

Tato idea vpadla mezi odborníky na starověkou epochu a pre

historii jako časovaná nálož. Ne že by snad obrátila stávající výklady dějin starověku naruby, k tomu nebyly Dänikenovy vývody dostatečně průkazné, ale přece jen se začalo časem ukazovat, že leccos začíná volat po doplnění i případných opravách dávno již

vyslovených odborných závěrů. Týkalo se to i egyptologie, stěžej

ní vědy o starověku. Däniken poukázal na některé nejasnosti, kte

ré oficiální egyptologie buď přehlížela, nebo obratně retušovala

mlčením, aby tak tyto nejasnosti skryla před veřejností.

Tak vznikl počátkem 70. let minulého století nový obor pa

leoastronautika, k  němuž se časem začala hlásit řada Dänikeno

vých stoupenců, mezi kterými nechyběli ani vědečtí pracovníci či

novináři, jimž byl způsob kritického myšlení velmi blízký, i když

s Dänikenem ne ve všem souhlasili. Přesto ale uznávali, že svými názory píchl do vosího hnízda, a to, co mělo zůstat v egyptologii,

ale i  dalších oborech zabývajících se prehistorií a  starověkem ta

buizováno, najednou začalo díky němu vyplouvat na povrch.

Logika Dänikenových úvah, prohlašovaná jeho odpůrci jen

za  ničím nepodložené spekulace, začínala být ve  svém souhrnu

stále preciznější a  byla podkládána jasnou argumentací opřenou o konkrétní příklady. Ostouzený nedouk začínal vědeckému světu dokazovat, že ví přesně, o  čem mluví, a  je schopen se svým protivníkům postavit i ve zcela věcných diskusích. Vědečtí konzervativci ale prohlásili paleoastronautiku za pseudovědu a její přední

reprezentanty, kterých začalo přibývat, za  mystifikátory dávných

dějin lidstva a tvůrce „fantastické archeologie“, která prý není ni

čím jiným než pseudovědou.

Jenomže boom nového oboru se jim zastavit nepodařilo, pro

tože paleoastronautičtí badatelé mezitím ve  svých publikacích


10

Záhadná egyptologie

i specializovaných časopisech zcela pregnantně vyjadřovali svá sta

noviska a formulovali teze, na jejichž základě bylo možné paleoast

ronautiku rozvíjet, a utvářet tak další nové pohledy na starověkou

minulost lidstva. Díky jejich studijnímu i výzkumnému úsilí začalo

přibývat nečekaných otázek a nevyřešených či nedořešených záhad.

Jejich závěry lze shrnout do následujících obecných tezí:

1. Vznik vyspělých starověkých civilizací nebyl dosud vědou do

statečně vysvětlen.

2. Starověká náboženství a jejich mytologie odrážejí skrytou his

torickou realitu, která byla v mnoha ohledech nesprávně interpre

tována. Je třeba tuto mytologii dešifrovat na základě současných

poznatků i  dnešních technologických vymožeností a  pokusit se

precizovat její pravdivé jádro.

3. Technologické znalosti byly ve  starověku na  mnohem vyšší

úrovni, než se dosud předpokládá.

4. Do vývoje lidstva pravděpodobně zasáhli příslušníci velmi rozvi

nuté, neznámé civilizace, která mohla být mimozemského původu.

5. Teorie o  vzniku člověka typu homo sapiens sapiens naráží

na řadu nezodpovězených otázek, které věda nebere příliš v potaz.

Je třeba nově přehodnotit darwinismus a  evolucionismus, neboť

řada moderních vědeckých poznatků těmto teoriím již neodpoví

dá, nebo je s nimi v rozporu.

6. Zvýšená pozornost badatelů se musí zaměřit na  záhady sou

visející s archeologickými nálezy z epoch prehistorie a starověku.

7. Musí být vyhlášen boj proti vědomému utajování těch poznat

ků a objevů z nejstarších epoch lidského vývoje, které nezapadají

do současných evolucionistických vědeckých výkladů a teorií.


11

Prolog

Teze stoupenců paleoastronautiky vyvolaly ve vědeckém světě

poprask. Myšlenka mimozemských zásahů do vývoje lidstva byla

zásadně odmítnuta s výsměchem, neboť údajně znehodnocovala

výsledky letitých vědeckých výzkumů starověkých kultur a prin

cipiálně je stavěla do  jiného světla. Žádaly se nezpochybnitelné důkazy, avšak ty nebyly v dané chvíli k dispozici. Paleoastronautika byla teprve na počátku svého budoucího rozvoje a její zápas

s vědeckým doktrinářstvím byl velmi obtížný.

Až časem, když poznatků o  oprávněnosti paleoastronautic

kých teorií a  hypotéz začalo přibývat, se začalo stále zřetelněji

ukazovat, že na  „dänikenovském“ způsobu myšlení a  uvažová

ní může něco být. Tak například Bhaktivedantův institut v USA

shromáždil do devadesátých let minulého století postupně desítky archeologických a paleontologických nálezů, prohlašovaných dosud jen za  falsa či „anomálie“, a  představil jejich soubor od

borníkům i  veřejnosti. Jednalo se o  nálezy, které nezapadaly ča

sově do evoluční teorie lidského vývoje a o jejichž průkaznosti se

ve většině případů dalo jen stěží pochybovat. To znamenalo prů

lom. Na paleoastronautiku se od této chvíle začalo i ve vědeckém

světě pohlížet s jistým respektem.

Stranou novátorských přístupů nezůstala ani egyptologie. Za

čalo se ukazovat, že tato starobylá kultura skrývá mnohem více

záhad, než egyptologové dosud připouštěli. Paleoastronautičtí badatelé kladli úplně nové otázky, stanovovali nové hypotézy

a  teorie o  klíčových okamžicích staroegyptských dějin. Stavby pyramid, dávná božstva, tabuizované znalosti dávných Egypťanů

– to vše se pojednou začínalo drát na povrch v souvislostech, které

by egyptology ještě před půlstoletím vůbec nenapadly. Některé

zažité vědecké teorie začaly být zpochybňovány jako zastaralé

a byl nastolen požadavek jejich dalšího přezkoumávání.

Tato kniha chce na  některé důležité a  zároveň sporné otázky

a otazníky ve vztahu k oficiální egyptologii poukázat. Pevně dou

fám, že se stane svědectvím toho, že tato dosud nejlépe zmapo

vaná starověká civilizace stále skrývá mnohá tajemství, k jejichž


12

Záhadná egyptologie

definitivnímu rozluštění se mnozí nezávislí badatelé možná při

blížili více, než si egyptologové v současnosti připouštějí.

Rozhodně to však neznamená, že by tato kniha měla zpo

chybňovat výsledky vědeckých výzkumů starověkého Egypta. Jde

spíše o  alternativní interpretace některých poznatků, které sice

na  někoho mohou působit překvapivě, nicméně posouvají naše

poznání o  této starověké civilizaci k  hranicím dosud jen tušené

historické reality.

Možná to v  budoucnu pomůže nasměrovat egyptologii k  no

vým výzkumům, které by doplnily všechny dosud sporné poznatky,

k nimž tato věda po dobu své existence dospěla. Zda by to zároveň

mohlo vést i  k  revizi toho, co dosud egyptologové svou neúnav

nou prací světu přinesli, zůstává otevřenou otázkou. Ale vzhledem

k tomu, že se každý vědecký obor vyvíjí a zdokonaluje metody své

ho výzkumu, nelze takovou možnost a priori vyloučit.

Témata egyptologie jsou natolik široká a  obsáhlá, že je nelze

vměstnat do  jedné knihy. Volil jsem proto metodu dílčích sond

k  těm nejožehavějším otázkám a  otazníkům, jež jsou s  touto

historickou vědou spjaté a  o  nichž se stále diskutuje. A  zároveň

chci poukázat i na to, že paleoastronautický „revizionismus“ vůči

egyptologii stále existuje a nebyl dosud v mnoha směrech objek

tivně zhodnocen.

Chtěl bych ještě upozornit na to, že bylo problematické přede

vším přesné určování letopočtů vymezujících vlády jednotlivých

egyptských panovníků, protože údaje egyptologů se v tomto smě

ru stále liší a chronologie dějin starověkého Egypta je neustále do

plňována a zpřesňována. A protože dosud nelze vinou variability

v určení přesné chronologie dospět ke zcela objektivně platnému

výsledku, přidržel jsem se nakonec ve  většině případů chrono

logie vlád egyptských králů předního francouzského egyptologa

Christiana Jacqa (nar. 1947), kterou je ovšem třeba považovat jen

za přibližnou, a navíc se liší od datace jiných badatelů, jejichž kni

hy jsem studoval.


13

Prolog

Tento přístup jsem považoval za jediný možný způsob, jak se vy

hnout případným komplikacím, aniž bych se stával arbitrem toho,

čí chronologie je nejpřesnější, neboť její objektivizace není egypto

logy dokončena.

Autor


14

Část I.

Zrození nové vědy

Za vznik nové historické vědy zvané egyptologie nepochybně vdě

číme Napoleonu Bonapartovi (1769–1821). Ne proto, že se v roce

1798 tento budoucí francouzský panovník pokusil Egypt dobýt

a  vylodil se v  této zemi s  téměř čtyřicetitisícovou armádou, ale

proto, že s  sebou na  tuto riskantní vojenskou akci vzal i  vědce –

orientalisty, techniky, astronomy a  další odborníky. Jejich cílem

bylo získat co možná největší množství poznatků o  jedné z  nej

starších civilizací na Zemi...

Mezi nimi byl i velice zručný malíř aristokratického původu

Dominique Vivant Denon (1747–1825), který nedělal při Napo

leonově egyptské expedici nic jiného, než že kreslil vše, co kolem

sebe viděl, a  shromažďoval unikátní kolekci starověkých soch,

sarkofágů a  dalších starožitností. Bonaparte celé tažení v  Egyp

tě nakonec prohrál a  už o  rok později svou nemocemi zdevas

tovanou armádu opustil a vrátil se zpět do Francie, kde během

několika měsíců zosnoval vojenský státní převrat. Denon však


15

Zrození nové vědy

zůstal v Egyptě a pokračoval ve své záslužné badatelské a malíř

ské činnosti.

V  roce 1801 Francouzi v  Egyptě kapitulovali před Angličany

a Denon byl nucen značnou část svých sbírek předat vítězům. Ale

i to, co se mezitím dostalo do Paříže, včetně kopií řady předmětů

odevzdaných Angličanům, představovalo vzácný materiál k  další

mu studiu. Zmizela však jedna čedičová deska popsaná třemi typy

písma, která se později stala klíčem k  rozluštění egyptských hieroglyfů. Ta se totiž mezitím ocitla v londýnském Britském muzeu.

Francouzští vědci však během let 1809–1813 realizovali ješ

tě další zcela ojedinělý projekt. Stalo se jím vydání čtyřiadvaceti

svazků Popisů Egypta, do nichž zahrnuli veškerý Denonův obra

zový materiál, a před celou Evropou náhle vyvstala v plné kráse civilizace budící i po tisíciletích respekt a touhu odhalit všechna

její tajemství. Náhle byly alespoň na papíře k mání památky i zce

la neznámé znaky, jimž nikdo nerozuměl. Tušilo se, že jde možná

o písmo, ale jeho rozluštění se francouzským orientalistům zdálo nemožné.

Někdy v té době se do Paříže ale dostal odlitek oné čedičové des

ky, obsahující trojjazyčný text. Jedna jeho část byla v řečtině, tedy

v jazyce, který už všichni dobře znali. Pokud by i zbývající dvě části,

psané v  hieroglyfech i  zjednodušeném starověkém egyptském dé

motickém písmu, měly obsah totožný s řeckým textem, skýtalo by

to reálnou šanci dosud neznámé písmo starých Egypťanů rozluštit.

Rivalita mezi Francouzi a  Angličany se za  Bonapartova císař

ství projevovala hlavně na poli válečném, pozadu však nezůstávali ani vědci obou zemí. Všichni věděli, že rozluštění hieroglyfů by

znamenalo epochální objev i průlom do poznání života starově

ké egyptské říše, která všechny udivovala svou monumentalitou

a dosud málo známou kulturou, budící jen úžas a obdiv.

Hieroglyfické písmo bylo jedním ze tří typů písma, jímž se

ve starém Egyptě psalo, a bylo tesáno do kamene. Zbylé dva typy,

vyšlé rovněž z  hieroglyfů – písmo hieratické a  démotické –, se

používaly k záznamům na papyrusové svitky. O hieroglyfech se


16

Záhadná egyptologie

ale počátkem 19. století nevědělo nic, a ani trojjazyčný text na již

zmiňované čedičové desce, které se začalo podle místa nálezu

říkat „Rosettská“, zpočátku vůbec nic neřešil, i  když její řecký

text byl odborníkům srozumitelný. Mnozí tehdejší jazykovědci

dokonce hieroglyfy považovali za  pouhé ideogramy (obrázkové

písmo). Francouzští i angličtí filologové tápali ve tmě...

Jeden muž se však nevzdával. Jean-François Champollion

(1790–1832) byl už od dětství geniálně nadán ke studiu staroby

lých jazyků. Jako pětiletý se sám naučil číst a  ve  dvanácti doká

zal plynule hovořit latinsky, řecky i  hebrejsky. Ve  třinácti letech

už zvládal i  arabštinu a  chaldejštinu a  učil se koptštinu, tvořící

nejmladší vývojovou fázi staré egyptštiny. Bylo mu teprve šest

náct a již ovládal 12 jazyků; mezi jiným se začal učit i čínsky. Své

studium v Grenoblu završil v roce 1807 na výtečnou a s takovou

odbornou erudicí, že byl přijat za člena tamní akademie věd.

Jeho celoživotní láskou se však stal starověký Egypt. Vše, co

s  touto zaniklou civilizací souviselo, ho nesmírně lákalo, a  to

včetně hieroglyfů, o  nichž se tvrdilo, že nejdou rozluštit. Pro

Champolliona to byla výzva, které nemohl odolat.

Takzvaná Rosettská deska byla nejdůležitějším objevem egyptské vo

jenské a vědecké expedice Napoleona Bonaparta. Právě její nalezení

pomohlo k rozluštění písma starých Egypťanů.


17

Zrození nové vědy

Bonaparte tehdy válčil už s téměř celou Evropou a hrozilo, že

i  mladý Champollion bude povolán do  armády. Jeho starší bratr

Jean-Jacques, rovněž filolog, však zmobilizoval všechny své vlivné

známosti, aby jeho sourozenec nemusel rukovat. A  když v  roce

1809 přišla nabídka, aby François nastoupil jako profesor historie

na univerzitu v Grenoblu, ten tuto nabídku s povděkem přijal. Ale

hieroglyfy, s  nimiž se po  večerech neustále mořil, své tajemství

pořád nevydávaly. Champollion byl jimi přímo posedlý a už tušil,

že nejde o  obrázkové písmo, ale o  znaky, které mají nějaký svůj

fonetický systém. Jenomže jak je číst?

Bonapartovo císařství se v následujících letech začalo hroutit,

až padlo v roce 1814 úplně. Ve Francii byla obnovena monarchie,

ale Champollion to příliš nevnímal. Byl pohroužen do své vědec

ké práce od rána do noci.

Dne 26. února roku 1815 se však Bonapartovi podařilo uprch

nout z  ostrova Elby, který měl být jeho doživotním „panstvím“

z milosti vítězů nad jeho režimem, a 1. března přistál u francouz

ských břehů. Armáda přešla na jeho stranu a bylo obnoveno bo

napartistické císařství.

V  Grenoblu se Napoleon Bonaparte dokonce s  Champolli

onem setkal a  byl nadšen jeho znalostmi o  Egyptě. Tehdy také

mladému vědci slíbil, že jeho práci bude podporovat.

Jean-François Champollion byl tím mužem, který se rozluště

ním hieroglyfů stal duchovním otcem moderní egyptologie.


18

Záhadná egyptologie

Toto setkání zřejmě zprostředkoval Champollionův starší bratr,

vykonávající funkci jednoho z císařových tajemníků. François však

na  rozdíl od  bratra nikdy bonapartistou nebyl a  o  politiku se pří

liš nezajímal. Avšak jeho setkání s  císařem se mu stalo osudným.

Když byl Bonaparte poražen 18. června 1815 u Waterloo a ve Fran

cii byla opět nastolena monarchie, ocitl se François Champollion

na černé listině royalistické vlády. Byl propuštěn z univerzity a jako

údajnému velezrádci mu dokonce hrozily galeje. Nakonec z  toho

bylo vyhnanství v Alpách, kam se dočasně uchýlil.

Mohla si však Francie dovolit ztratit svého nejlepšího klasické

ho filologa ve chvíli, kdy se v Anglii pokoušel jiný vědec, Thomas

Young (1773–1829), vyřešit s  konečnou platností záhadu hiero

glyfů, což trápilo i Champolliona už několik let? Zdá se, že to bylo

vládnoucí francouzské aristokracii jedno. Faktem je, že dokud žil

francouzský panovník Ludvík XVIII., viselo obvinění z velezrady

při politických čistkách royalistů nad Champollionem neustále

jako Damoklův meč. Roku 1821 mu dokonce hrozil nový soudní

proces, ale naštěstí pro něj se prokázalo, že se o politiku nezajímá,

zato o  hieroglyfy ano. François Champollion začal být konzer

vativní royalistickou vládou považován za  celkem neškodného

podivína – a to rozhodlo. Konečně se mohl bez obav věnovat mi

lované vědě o starém Egyptě.

K úspěchu, vedoucímu nejen k rozluštění hieroglyfů, ale k ob

jevu celého systému tohoto starobylého egyptského písma, nepo

chybně přispěly Champollionovy vědomosti, zejména pak znalost

kopštiny, v níž byl naprosto nepřekonatelný. Soustředil pozornost

na hieroglyfy, obkroužené zvláštním rámečkem, v nichž posléze

poznal kartuše se jmény Ptolemaios a  Kleopatra na  základě řec

kého textu. Ale až v  roce 1822 se mu bez pomoci řeckého textu

z  Rosettské desky povedlo zcela samostatně určit jméno dalšího

panovníka v kartuši – Ramesse.

V  tu chvíli už měl za  sebou letitý výzkum hieroglyfů, během

kterého poznal, že některé znaky znázorňují písmena, jiné zase

slabiky. Když předstoupil se svým objevem před francouzské aka


19

Zrození nové vědy

demiky, mnozí s  jeho názory nesouhlasili. Ale důkazy byly více než výmluvné a jednoznačné. Champollion všem ukázal, že umí přečíst hieroglyfy na Rosettské desce. Další léta prověřila, že François

Champollion měl pravdu a rozluštěním hieroglyfů otevřel lidstvu

cestu k poznání staroegyptské civilizace.

Okamžitě se mu dostalo veřejného i  akademického uznání

za  jeho epochální objev a  byl jmenován kustodem egyptských

sbírek v  Louvru. Roku 1828 se mu splnil i  jeho životní sen. Byl

vyslán s  vlastní expedicí do  Egypta, kde shromáždil další hiero

glyfické nápisy z několika starověkých chrámů, ale vytvořil i sou

bor řady cenných předmětů, které časově zařadil a katalogizoval.

Teprve teď se ukázalo, že léta strávená po  Bonapartově pádu

v  hmotné nouzi poznamenala krutě jeho zdraví. Onemocněl tu

berkulózou a  ani suché egyptské podnebí ho už nedokázalo za

chránit. Počátkem března roku 1832 tak zemřel v Paříži muž, který otevřel dveře moderní egyptologii.

Samozřejmě že Jean-François Champollion nebyl jediný, kdo

se zasloužil o  vznik tohoto nového vědního oboru. Existovala

řada dalších archeologů, ale i  dobrodruhů, kteří v  Egyptě vyko

nali kus práce neméně záslužné, než byla Champollionova. Ale ruku na srdce: nebýt geniálního Champollionova objevu, činnost

všech dalších průkopníků egyptologie by byla nesmírně ochuze

na o  poznatky, které v  hieroglyfických textech zůstaly obsažené.

Nerozumět hieroglyfům by znamenalo pro rodící se egyptologii

handicap, který by bylo jen velmi obtížné překonat. Snad by se to nakonec podařilo někomu jinému, avšak osud rozhodl jinak.

Champollionovi patří prvenství. Právě on se stal prvním egypto

logem v pravém slova smyslu.

Psát o  jeho pokračovatelích, podílejících se jako on v  19. sto

letí na budování základů moderní egyptologie, přesahuje rámec této knihy, ale snad stojí za  to stručně si připomenout alespoň tři z  nich. Jedním z  nejproslulejších byl sir Wiliam M. Flinders

Petrie (1853–1942). Zatímco Egypt se stával cílem mnoha dob

rodruhů, kteří sem přicházeli pouze rabovat poklady, Petrie byl


20

Záhadná egyptologie

jedním z těch nadšených archeologů, které zajímalo, z jaké doby

ten či onen nález pochází i proč a jak byly stavěny pyramidy, po

važované už tehdy za vrchol staroegyptského stavitelství.

Petrie, který zasvětil poznávání starého Egypta celý svůj život,

vyrostl časem v jednoho z největších mezinárodně uznávaných

egyptologů. Zkoumal pyramidy v Sakkáře a Dášuru, chrám Ra

messe II. v Nebeši a zajímal se i o obří sochy faraona Amenhote

pa II., nazývané dnes Memnonovy kolosy. V roce 1891 na pláni

v  Tell al Amarně odkryl zbytky rozvalin starodávných staveb

a  objevil zde i  královský palác a  jména dvou faraonů, u  nichž

dosud chyběl jakýkoli doklad jejich existence – Amenhotepa IV.

a Achnatona.

Petrie také určitou dobu spolupracoval s mladým a nadějným

archeologem Howardem Carterem (1874–1939), budoucím ob

jevitelem slavné Tutanchamonovy hrobky. Právě od něj se Carter

naučil, že smyslem archeologie není jen hledat cennosti, ale že je

mnohem důležitější věnovat pozornost i zdánlivým maličkostem,

které mohou o životě ve starém Egyptě vypovídat mnohem více.

Právě tato dvojice při vykopávkách v Tell al Amarně narazila po

prvé několikrát i  na  jméno Tutanchamona, ačkoli si nebyli jisti,

kým vlastně tento faraon byl. Pro Cartera se pak hledání Tutan

chamonova hrobu stalo životní výzvou, což ho nakonec dovedlo

k jednomu z největší archeologických objevů 20. století (viz část

IV. – Záhadní faraoni).

Petrie zjistil, že Amenhotep IV. vládl pět let a po něm nastou

pil na egyptský trůn Achnaton. Nevěděl, že šlo o jednoho vládce,

který si pouze změnil jméno. Zjistil to až později, když dospěl

k  poznatku, že skutečně objevil sídelní město zapomenutého fa

raona Achnatona, který se jako první a zároveň i poslední egypt

ský vládce pokusil zavést ve  své říši monoteismus – kult sluneč

ního boha Atona.

Po  Petriem sem přicházejí další egyptologové, ale on se na

vždy zapíše do dějin egyptologie jako první muž, který podrobně

zkoumal Achetaton i  pozůstatky po  vladaři, jehož jméno mělo


21

Zrození nové vědy

být z egyptské historie navždy vymazáno a zapomenuto, protože

byl po své smrti egyptským kněžstvem i svými nástupci na trůně

prohlášen za kacíře.

V roce 1913 zkoumal Petrie hrobku faraona 12. dynastie Sen

vosreta II. (vládl cca 1895–1878 př. n. l.). I ta byla vykradena, ale

nedaleko od ní našel v hrobech manželky a dcer tohoto egyptské

ho panovníka zlatý poklad, který je dnes v  newyorském Metro

politním muzeu. Petrie vydává desítky knih o archeologii, egyp

tologii i o svých objevech, názorech a badatelských zkušenostech.

A stává se slavným.

Později, když mu už mu táhlo na  devadesátku, ještě vedl vy

kopávky v Sýrii a Palestině. Od roku 1892 působil jako profesor

na londýnské University College a předával zde svým žákům cen

né poznatky i rady.

V  Palestině jej uprostřed druhé světové války dostihla smrt.

Byl mu dán požehnaný a dlouhý život, který naplnil beze zbytku,

a až do konce zůstala jeho největší láskou egyptologie, jíž věnoval

většinu svých odborných prací. Velikán, jenž egyptologii pový

šil na  skutečnou vědu. Skromný muž, který toho při své vášni

archeologa a historika nikdy moc nepotřeboval a často pracoval

ve velice těžkých podmínkách. Za své celoživotní dílo se dočkal

už v roce 1923 obrovského uznání, které si plně zasloužil.

Mezi další význačné egyptology 19. století lze zařadit německého

filologa Richarda Lepsia (1810–1884), jenž vedl v letech 1843–1845

výzkumnou expedici do Egypta. Jeho výprava přivezla domů množ

ství cenností, které se staly základem Egyptského muzea v Berlíně.

Všechny předměty Lepsius pečlivě popsal a časově zařadil.

To hlavní však bylo množství nových poznatků, které zařadil

do  svých pozdějších vědeckých publikací. Měl velice zvláštní na

dání či to, co lze nazvat badatelskou intuicí. Ať zkoumal hrobky,

trosky starověkých chrámů nebo pyramid (kterých objevil několik

desítek), stále se snažil představit si za  těmito zbytky dávné civi

lizace skutečný život. Nešlo mu jen o to, uchopit nějaký předmět

a co možná nejpodrobněji ho popsat, ale kladl si i otázky souvise


22

Záhadná egyptologie

jící s kulturou starověkého Egypta v mnohem obecnějších souvis

lostech. Skutečně se v jeho případě dalo hovořit o typicky němec

ké důkladnosti a důslednosti.

Sbírky, které založil, i poznatky, k nimž dospěl, včlenil do mo

numentálního dvanáctisvazkového díla Památky Egypta a  Etio

pie. Ale proslulost mu zajistila především jeho Chronologie Egypta

(1849) a Egyptská kniha králů (1850). V nich nastínil jako první

egyptolog chronologii této starověké civilizace včetně jejího děle

ní na epochy, do nichž se snažil zařadit vlády jednotlivých panov

níků, vycházeje i z poznatků některých dochovaných starověkých

spisů. A  přestože se dopustil v  těchto knihách i  některých omy

lů, staly se základem pro další zpřesňování datace starověkých

egyptských dějin.

Nelze nevzpomenout také zakladatele české egyptologie

prof.  Františka Lexu (1876–1960). Ačkoli byl tento pardubický

rodák původně vynikajícím matematikem a  fyzikem, záhy se

začal zajímat také o  filozofii a  psychologii, či spíše o  psycholo

gii písma, a stal se nakonec středoškolským pedagogem v Praze

a Hradci Králové.

K  egyptologii ho dovedla náhoda, když zkoumal některé hi

eroglyfy, a  postupně se z  něho stal znalec hieratického a  démo

Jedním z těch, kdo se nejvíce zasloužili o rozvoj české

egyptologie, byl akademik prof. František Lexa.


23

Zrození nové vědy

tického staroegyptského písma. Studium egyptských jazyků ho

uchvátilo a mnoho věcí konzultoval i s tehdejším předním českým

orientalistou prof. Rudolfem Dvořákem. To už byl Lexa učitelem

na malostranském gymnáziu, ale jeho hlavním koníčkem se stala

egyptologie a nějaký čas strávil v Berlíně, kde byla egyptologická

katedra na velmi vysoké odborné úrovni. Tehdy poznal, že hiero

glyfy sloužily především jako písmo k zápisům věroučných textů,

a začal se o náboženství starých Egypťanů zajímat mnohem více.

To ovšem nebylo vůbec snadné. Vyznat se ve spletitosti nábo

ženských představ, rituálů a  množství bohů starověkého Egypta

je i  pro dnešní egyptology nesnadný úkol. Vždyť staroegyptské

náboženství je dodnes spojeno s některými záhadnými otazníky,

pro které není jednoznačné a objektivní vysvětlení (viz část III. –

Podivní bohové).

Už v  roce 1917 vydal František Lexa svou první egyptolo

gickou práci, v  níž se zaobíral staroegyptským mudroslovím.

Po roce 1918 se nejprve stal soukromým badatelem a pedagogem,

ale od roku 1922 již působil na Karlově univerzitě, nejprve jako

mimořádný a později i řádný profesor. Zabýval se staroegyptskou

literaturou a mezi jeho nejvýznamnější práce patřila nepochybně

Učebnice démotštiny, na  které pracoval bezmála deset let, přede

vším v období nacistického protektorátu (1939–1945).

Mezi další jeho významná vědecká díla patří dvousvazko

vé Egyptské čarodějnictví (1923), třísvazková Magie ve  starově

kém Egyptě (1925), Egyptská mravní nauka (1926) či již zmíně

ná Učebnice démotštiny, jejíž první svazky vyšly už před druhou

světovou válkou a další pak po roce 1945. Nezanedbatelný podíl

měl František Lexa i  na  překladech staroegyptské literatury, je

jichž výbor vydal v roce 1947. Působil i v pražském Orientálním

ústavu, kde proslul jako vynikající organizátor. V  roce 1952 byl

pro své nesporné zásluhy o  rozvoj české egyptologie jmenován

akademikem a později se výrazně podílel i na přípravách založe

ní Československého egyptologického ústavu UK, avšak prvních

výsledků práce této nové instituce se již nedočkal, protože v úno


24

Záhadná egyptologie

ru roku 1960 zemřel. Vychoval však celou řadu vynikajících ná

stupců a čeští egyptologové se od té doby zasloužili o celou řadu

cenných poznatků i  objevů a  vydobyli si širokou mezinárodní

prestiž, čímž navázali na odkaz akademika Lexy, jenž je právem

považován za otce české egyptologie.

Jedno je jisté. Pokud Champollion rozluštěním hieroglyfic

kého písma otevřel bránu novodobé egyptologii, pak se Petrie

a Lepsius stali skutečnými tvůrci metod výzkumu tohoto tenkrát

ještě tak mladého vědního oboru. Champollion byl jakoby po

rodníkem, Petrie s  Lepsiem pak prvními vychovateli nově zro

zeného dítěte, které nakonec vyrostlo v  obra mezi historickými

vědními disciplínami.

Tak se začalo rozmotávat předivo tajemství týkajících se jedné

z nejstarších rozvinutých civilizací našeho světa. Předivo vedoucí

často i  do  slepých uliček dohadů, hypotéz a  teorií, ale od  počát

ku doprovázené  množstvím hmotných archeologických nálezů

i  architektonických skvostů, dodnes spojených s  řadou pozoru

hodných otázek. Mezi nimi se skvěly i nejproslulejší stavby staro

věkého Egypta – pyramidy Staré a Střední říše...


25

Část II

Pyramidy a pyramidální omyly?

Egyptské pyramidy byly už ve starověku pokládány za jeden z divů

světa, i když tento „svět“ byl tenkrát omezen pouze na značný kus

Evropy a část Asie a Afriky. Pohled na něj byl neúplný i hodně ne

přesný, vždyť americký kontinent s Austrálií teprve čekaly na své

objevitele.

Traduje se, že vůbec prvním Evropanem, který o  egyptské ci

vilizaci podal podrobnější zprávu, byl řecký historik Hérodotos

(484–430 př. n. l.) Ten procestoval nejen celý Egypt, ale i  Malou

Asii, Černomoří, Babylonii a  jih Itálie. Ve  svých Dějinách (Histo

riés apodexis – česky Výsledek bádání), které se staly jedním z vý

znamných děl antické kultury, věnoval Egyptu značnou pozornost,

a  poprvé tak přiblížil svým současníkům zajímavosti o  civilizaci

považované už tehdy za nejstarší lidskou kulturu vůbec.

Jeho největší obdiv však právem patřil pyramidám a  další

úžasné stavbě starých Egypťanů, kterou nazval labyrintem. Ten


26

Záhadná egyptologie

se však do dnešních časů nezachoval, ačkoli někteří badatelé do

sud skálopevně věří, že labyrint nebyl stále nalezen a čeká kdesi

pod dávnými nánosy písku či zavátých sutin na svého objevitele.

Hérodotos o  labyrintu, který považoval za  tehdejší div světa,

uvedl: „I pyramidy byly nad pomyšlení veliké a  každá z  nich se

vyrovnala mnohým i velikým stavbám řeckým, labyrint však pře

konává i pyramidy. V labyrintu je dvanáct krytých dvoran s bra

nami proti sobě navzájem. Šest je jich obráceno k  severu, šest

k jihu a těsně na sebe navazují. Zvenčí je obklopuje společná zeď.

V labyrintu jsou dva druhy místností. Jednak podzemní, jednak

nadzemní nad nimi, na počet je jich tři tisíce, po patnácti stech

obojího druhu. Nadzemní místnosti jsme sami viděli, protože

jsme je prošli a mluvíme o tom, protože jsme si je sami prohlédli.

O  podzemních místnostech však jsme se dozvěděli jen z  rozho

vorů. Egyptští dozorci nám je nechtěli za  žádnou cenu ukázat,

pravili, že jsou tam uloženy rakve králů, kteří tento labyrint pů

vodně dali postavit, a posvátných krokodýlů. Proto tedy mluvíme

o  podzemních místnostech jen z  doslechu, ale horní místnosti,

které jsou velkolepější než jakékoli lidské dílo, jsme sami viděli.“

(cit. dílo, část II. kap. 148)

Starořecký historik Hérodotos (5. stol př. n. l.) byl první, kdo před

stavil ve svých Dějinách tehdejšímu antickému světu starověkou

egyptskou civilizaci.


27

Pyramidy a pyramidální omyly?

Dále Hérodotos uvádí, že se labyrint nalézal u velikého umělé

ho jezera, napájeného kanálem z Nilu, v jehož středu se nacházely dvě pyramidy, zčásti ponořené pod vodou. Jako očitý svědek byl touto gigantickou stavbou doslova unesen.

Dalším historikem, který o egyptských pyramidách referoval,

byl Diodóros Sicilský (80–29 př. n. l.), který Egypt rovněž navští

vil a v úžasu stál před třemi obřími pyramidami v Gíze. Plejádu

antických historiků a  zeměpisců, kteří pyramidy na  vlastní oči

spatřili, můžeme ještě doplnit dalším řeckým historikem Strabónem z  Pontu (64 př. n. l.–19 n. l.), jenž se o  nich zmínil ve  své

Géografice. Bohužel se jeho další historické dílo Paměti (řecky

Hypomnémata) nedochovalo. Je to škoda, protože v něm o svých

cestách po Egyptě pravděpodobně referoval.

Také římský zeměpisec Plinius starší (23–79 n. l.) zanechal

ve svých Přírodních dějinách (latinsky Historia naturalis) zmínky

o  pyramidách, když se na  svých cestách ocitl v  Egyptě. Plinius

starší však v  roce 79 tragicky zahynul, když zblízka pozoroval

běsnící sopku Vesuv, jejíž erupce pohřbila římská města Pompeje

a Herculaneum. Doplatil na svou zvídavost, když se nadýchal sirných plynů a zemřel zadušením.

Tito čtyři antičtí historikové a  učenci byli jednoznačně pře

svědčeni o  tom, že egyptské pyramidy byly úctyhodným dílem lidí a  prostředky na  jejich stavbu poskytli vesměs egyptští králové (faraoni). A už tenkrát se tradovalo, že pyramidy byly jejich hrobkami. Neboť nic nebylo ve starověkém Egyptě důležitější než

celoživotní příprava jeho obyvatel na posmrtný život, jenž tvořil nejvýznamnější osu tamní náboženské víry (blíže viz část III. –

Podivní bohové).

Že byly pyramidy budovány egyptskými faraony jako monu

mentální hrobky, je koneckonců i  názor soudobých egyptologů,

kteří tak reflektovali nejstarší historické záznamy o  těchto ka

menných kolosech (některé pyramidy však byly později stavěny

i z vysušených cihel) a zpřesňovali dochované informace o nich novými poznatky na základě vlastních archeologických výzkumů.


28

Záhadná egyptologie

Toto zjištění bylo celkem jednoznačné do  chvíle, kdy se počali

kolem těchto velkolepých výtvorů staroegyptské civilizace motat

někteří všeteční šťouralové, kladoucí oficiální egyptologii nepří

jemné otázky, mezi nimiž převažovaly dvě nejpodstatnější: Proč

byly vůbec pyramidy budovány a jak jejich výstavba probíhala?

Jedním z prvních, kdo začal klást řadu provokativních otázek

a  poukazoval na  některé nejasnosti kolem staveb tří velkých py

ramid v  Gíze, byl již zmiňovaný švýcarský badatel a  spisovatel

Erich von Däniken. Ačkoli některé jeho úvahy vyznívaly poněkud

úsměvně, jako třeba jeho konstatování, že si lze těžko představit,

že by faraonovi dělalo obzvláštní potěšení být ve dne v noci, rok

za rokem rušen hlukem stavebních prací, přesto narazil na řadu

znepokojivých otazníků.

Mezi ně patřily kupříkladu otázky, jak a  čím byly v  lomech

vyřezávány obrovské žulové kvádry, jakým způsobem je staří

Egypťané přepravovali na staveniště, jak je dosazovali na přesně

určená místa za  pomoci primitivních nástrojů a  technologií, je

jichž používání vědci dodnes přepokládají? Z jakých důvodů byly

vůbec obří pyramidy budovány a proč se v žádné z nich nenašla

jediná z mumií mrtvých egyptských vládců, když se mělo jednat

o jejich hrobky?

Tak nějak prý mohla

vypadat krajina kolem

tří gízských pyramid

bezprostředně po jejich

dokončení.


29

Pyramidy a pyramidální omyly?

Däniken všechny tyto otázky samozřejmě vztahoval hlavně

k největší z pyramid v Gíze, jejíž výstavba je dodnes připisována

faraonovi čtvrté dynastie Staré říše Cheopsovi (nebo Chufuovi –

vládl cca 2551–2528 př. n. l.). V lecčems se i mýlil. Třeba v tom,

že Cheopsova pyramida je uvnitř plná hieroglyfických nápisů; to

není pravda.

To však nic neměnilo na  faktu, že se pokusil vůbec popr

vé o  průlom do  dosud tradovaných názorů egyptologů na  tyto

kamenné monumenty a  snažil se poukazovat na  jejich slabiny.

Od egyptologů si však nevysloužil nic jiného než posměch a ob

viňování z diletantismu.

Přesto dokázal jedno. Podařilo se mu svými otázkami posílit

před odbornou i laickou veřejností zájem o problematiku jedné

z nejstarších civilizací starověku a vyvolat diskuse směřující k re

vizi některých názorů a  závěrů odborníků, týkajících se především Cheopsovy a Chefrenovy pyramidy.

Před čtyřiceti lety se egyptologové Dänikenovi smáli. Od  té

doby však paleoastronautika, kterou pomohl založit, přinesla to

lik pozoruhodných, byť nonkonformních poznatků, dotýkajících

se pyramid, že je odborníci na starověký Egypt nemohou už jen

tak přehlížet. Ve svém souhrnu totiž nabízejí zajímavé teorie, hy

potézy, ale i některá konkrétní zjištění, jež otřásají v mnoha smě

rech  dosud vžitými závěry egyptologů o  pyramidách a  částečně

odhalují i  to, co se zamlčovalo nebo odsouvalo na  okraj jejich

pozornosti a zájmu.

Najednou se ukázalo, že tři největší pyramidy v Gíze (Cheop

sova, Chefrenova a Menkaureova) jsou obestřeny mnoha dosud

nevysvětlenými záhadami, o nichž se bude možná vést ještě dlou

ho řada polemik. A zároveň vyšla najevo další skutečnost, totiž že

oficiální egyptologie je zčásti postavena na  pouhých odhadech,

dohadech a hypotézách, čímž zákonitě vyvstala otázka, zda nelze

najít i  hypotézy jiné, alternativní a  z  hlediska egyptologie jako vědy i  zcela netradiční. Tak došlo ke  konfrontaci egyptologie

s paleoastronautikou, která trvá již dlouhé desítky let.


30

Záhadná egyptologie

Ale v jakých bodech vlastně k tomuto střetnutí názorů a idejí

došlo? Co se stalo hlavními spornými otázkami kolem pyramid?

Všeobecně platí, že pyramidy jsou stavbami, na nichž se podí

lely specializované skupiny dělníků i stavitelů, a šlo o vskutku vel

kolepá díla starověkých egyptských „inženýrů“. Ovšem v případě

tří největších pyramid v Gíze, zejména té největší, Cheopsovy, se

objevila celá řada pochybností. Bylo by vůbec možné takové ka

menné kolosy vybudovat? A pokud ano, jak?

Většina egyptologů se domnívá, že tajemství úspěchu spočí

valo především v  precizní organizaci práce. Na  tomto tvrzení

může být kus pravdy, avšak na druhé straně je třeba přiznat, že

i  egyptologové často vycházejí z  pouhých hypotéz a  neexistuje

žádný objektivně podložený historický fakt, jenž by dokládal, jak

organizace práce při stavbě Cheopsovy pyramidy vypadala. Je

sice pravdou, že nám antičtí historikové zanechali alespoň nejo

becnější popis prováděných prací, avšak jejich informace nelze

považovat za zcela objektivní, protože v časech, kdy svá díla se

pisovali, se už v Egyptě o stavbách pyramid dochovalo jen málo

zpráv.

A  tak se pouze tuší, kolik dělníků na  stavbách tří největších

pyramid v Gíze pracovalo. Přitom je evidentní, že by takové stav

by vyžadovaly obrovské množství pracovních sil, pokud měly být

započaty a dokončeny ještě za života těch faraonů, kterým je vý

stavba těchto kamenných monumentů připisována.

Starořecký dějepisec Hérodotos ve  svých Dějinách uvedl, že

pouze na  stavbě Cheopsovy pyramidy pracovalo 100  000 lidí

po dobu 20 let (cit. dílo, kniha II., kap. 124–134). Přitom soudobé

odhady egyptologů hovoří o tom, že by bývalo postačovalo pouze

20–30 000 dělníků. Celkově bylo na  Cheopsovu pyramidu zpra

cováno kolem 2 300 000 kvádrů o průměrné váze 2,5 tuny. Prů

měrná váha je ovšem zcela matoucím pojmem, protože některé

bloky vážily mnohem více (4–5 tun), nemluvě o obřích žulových

monolitech uvnitř celé stavby, které byly použity při budování tzv.

Velké galerie, vnitřní vzestupné chodby vedoucí do  tzv. králov


31

Pyramidy a pyramidální omyly?

ské komory. V té byl objeven poměrně malý a prázdný sarkofág

z červené žuly bez víka o rozměrech 2,28 krát 1,04 krát 0,98 me

tru. Strop královské komory je ovšem tvořen devíti obrovskými

kamennými bloky o celkové váze 400 tun, sesazenými k sobě tak

těsně, že se mezi ně nevejde ani žiletka!

Obří žulové monolity Velké galerie a stropu královské komory,

tvořící stavební jádro Cheopsovy pyramidy, jsou z  technického

hlediska jejich výroby, přepravy a  usazení na  místo určení do

dnes předmětem nejrůznějších dohadů. Důvod je jediný. Staří

Egypťané s  ohledem na  jejich tehdejší technologické možnosti

v  tomto případě dosáhli výkonu, který mnohým badatelům při

padá doslova nadlidský. Ale bylo tomu tak doopravdy?

Mnozí egyptologové se skutečně tváří tak, že tajemství pře

pravy a osazování pyramidy velkými kamennými bloky už dávno

rozluštili. Jenomže i  v  tomto případě jsou k  dispozici pouze hy

potézy, a těch je dokonce několik. Podle jedné z nich byly kvádry

přepravovány na  dřevěných saních, podle jiných po  dřevěných válcích a  podle dalších prý bylo využíváno šikmých ramp z  ne

pálených cihel, na  které se lila při přepravě neustále voda, aby

po ní saně nebo smyky, tažené dělníky, lépe klouzaly. Přitom se

odborníci shodují v názoru, že takto by bylo možné přepravovat

pouze bloky do váhy 10 tun, protože pak by začala být třecí síla

již příliš velká a  přepravu by prakticky znemožňovala. Miliony

litrů vody, jimiž se údajně skrápěly rampy z nepálených cihel, by

časem takovou rampu rozpustily a proměnily v beztvarou bahni

tou hmotu. Navíc je archeologicky doloženo, že na stavbě tří největších pyramid v Gíze byla použita i řada kamenných monolitů, vážících desítky tun, v případě Menkaureovy pyramidy dokonce

až 220 tun!

Bylo spočítáno, že na stavbu těchto tří gízských pyramid mu

selo být zpracováno téměř 9 milionů kubických metrů kame

ne, což činilo zhruba 12 milionů kvádrů (některé odhady jsou

ale nižší a mluví se o 9 milionech kvádrů). A to vše za pouhých

80 let. Přitom mnohé tyto bloky, zejména ty největší, musely být


32

Záhadná egyptologie

zpracovány s maximální přesností tak, aby do sebe co nejtěsněji

zapadaly.

To pochopitelně vzbuzuje i  mezi egyptology rozpaky a  není

asi náhoda, že technice přepravy těžkých kamenných bloků je

v jejich odborných publikacích většinou elegantně věnována jen

velmi obecná pozornost s patrnou tendencí se této problematice

raději vyhnout a  překlenout ji tak, aby se nikdo raději příliš ne

zabýval detaily.

Jenomže právě detaily jsou v tomto případě nesmírně důležité.

Jedním z  nich je, že stavba pyramid se omezovala na  pouhé tři

měsíce v  roce, kdy docházelo v  nilské deltě k  záplavám. Tak to

alespoň egyptologové tvrdí. Jiná teorie však zase hovoří o tom, že

práce určitých specializovaných skupin byla celoroční a  v  době

nilských záplav, kdy rolníci nemohli pracovat, docházelo ke  sta

vebnímu boomu a  na  staveniště byly dočasně přesouvány další

desetitisíce lidí. Pokud ovšem není v  této základní otázce jasno,

jak mohou egyptologové objektivně hodnotit organizaci prací

na výstavbě těchto kamenných kolosů?

Hérodotos mluvil o 100 000 dělníků, což se zdá dnešním egyp

tologům jako přemrštěné číslo. Soudí se, že ve skutečnosti stačila

pouhá pětina tohoto počtu. To je možné pro celoroční specia

lizované práce (vyřezávání kvádrů, jejich vybrušování, přípravy

na transport, budování transportních saní, dřevěných válců atd.).

Ale v  době záplav mohl být počet dělníků mnohonásobně vyšší

a stavební ruch byl umocněn. Takže Hérodotos mohl mít ve svém

odhadu počtu pracovních sil, které budovaly Cheopsovu pyrami

du, pravdu. Jednalo se ale o počet, který platil pouze po dobu tří

měsíců, než v Egyptě došlo k zahájení zemědělských prací, které

ani stavby pyramid nesměly narušit.

Máme tedy k  dispozici některé základní matematické údaje.

Cheopsova pyramida obsahuje 2 300 000 kvádrů různé velikosti,

práce trvaly 20 let, ale aktivní doprava hotových kvádrů pouze

3 měsíce v roce, čili celkem 60 měsíců, což je přibližně 1800 dní.

Denně tedy muselo být k  této  pyramidě dopraveno a  usazeno


33

Pyramidy a pyramidální omyly?

na  místo 1277 kvádrů. Počítáme-li, že jeden pracovní den trval

14 hodin, tj. 840 minut, vychází nám, že každou minutu musel

být k pyramidě dopraven a usazen minimálně jeden až dva bloky.

To je prakticky nemožné, protože takového výkonu by snad byli

schopni pouze naprogramovaní roboti.

Z  uvedených výpočtů naprosto evidentně vyplývá, že pokud

se na stavbě Cheopsovy pyramidy v Gíze pracovalo jen 3 měsíce

v roce, a to po dobu 20 let, nebylo v lidských silách tento kamen

ný kolos v  uvedeném časovém rozpětí postavit. Muselo to tedy

být jinak.

Další kalkulace vycházejí z předpokladu, že by práce na Cheop

sově pyramidě trvaly nepřetržitě po celých dvacet let, včetně výro

by a přepravy kvádrů. Potom by tato činnost trvala 7200 dní a denně by bylo třeba dopravit a  usadit přibližně 320 kvádrů. Během

jednoho pracovního dne tak musel být zhruba každé 3–4 minuty

dopraven a  usazen jeden kvádr. Což je stejně nepravděpodobné

jako v  prvém případě. A  i  kdyby se pracovalo ve  dne v  noci bez

přestávek, tak by přibližně každých 7 minut musel být vyroben, transportován a usazen 1 z kvádrů, jejichž váha kolísala mezi 2–5 tunami.

Lepšího matematického výsledku lze dosáhnout jedině tím, že

stavba Cheopsovy pyramidy netrvala 20, nýbrž 30 let (Cheops prý vládl podle dnešních egyptologů 23–35 let, údaje se i v tomto ohledu značně rozcházejí). Pak by se čas, nutný k  výrobě, přepravě a usazení jednoho kvádru prodlužoval na cca 10–12 minut při nepřetržité čtyřiadvacetihodinové práci, kdy lze předpokládat,

že dělníci v  lomech a  na  staveništi dřeli po  směnách a  celé úze

mí, kde stavební ruch běžel na plné obrátky, by navíc muselo být

v noci řádně osvětleno.

Egyptologové tak mohou hovořit o kouzlu precizní organizace

práce starých Egypťanů vskutku jen hypoteticky, protože z  uvedených výpočtů plyne, že výstavba tří kamenných kolosů v Gíze

byla téměř nemožná a znamenala by jen nelidské vypětí i naprosté vyčerpání nasazených pracovních sil. Ale tři největší egyptské




Vladimír Liška

VLADIMÍR LIŠKA


15. 1. 1955

Vladimír Liška, přední český záhadolog a spisovatel se narodil 15.1.1955.

Vystudoval Pedagogickou fakultu UK (obor historie, český jazyk). Stal se jedním z vedoucích ufologického projektu Záře. Jeho zájmy: archeoastronautika, historie, ufologie a parapsychologie, na toto téma vydal v různých masmédiích celou řadu odborných studií.

Liška - Vladimír Liška – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist