E-kniha: Záhada rozumu - Hugo Mercier; Dan Sperber

obsah

Úvod: Dvojí záhada

Část I

Zpochybnění dogmatu

1

Rozum před soudem

2

Útrapy psychologů

Část II

Pochopení inference

3

Od nevědomých inferencí k intuicím

4

Modularita

5

Kognitivní oportunismus

6

Metareprezentace

Část III

Nový pohled na rozum

7

Jak používáme důvody

8

Může být rozum modulem?

9

Uvažování: Intuice a reflexe

10

Rozum: K čemu to je?

Část IV

Co rozum

dokáže

Copyright © 2017 Hugo Mercier and Dan Sperber

All rights reserved

Cover picture credit:

The Elisha Whittelsey Collection,

The Elisha Whittelsey Fund, 1966

Translation © Marek Sečkař, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-986-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-987-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-988-5 (Formát MobiPocket)

obsah

Úvod: Dvojí záhada 9

Část I

ZPOCHYBNĚNÍ DOGMATU 23

Rozum před soudem 25

Útrapy psychologů 45

část II

POCHOPENÍ INFERENCE 61

Od nevědomých inferencí

k intuicím 63

Modularita 80

Kognitivní oportunismus 89

Metareprezentace 104

část III

NOVÝ POHLED NA ROZUM 121

Jak používáme důvody 123

Může být rozum modulem? 143

Uvažování: Intuice a reflexe 164

Rozum: K čemu to je? 192

část IV

CO ROZUM DOKÁŽE A CO NE 221

Proč je uvažování předpojaté? 223

Kontrola kvality:

Jak vyhodnocujeme argumenty 242

Temná stránka rozumu 258

Důvod pro všechno 273

Světlá stránka rozumu 285

část V

ROZUM V DIVOČINĚ 299

Je lidský rozum univerzální? 301

Uvažování o morálních

a politických tématech 325

Osamělí géniové? 343

Závěr: Nakonec přece jen

chvála rozumu 357

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

9Úvod: Dvojí záhada

Úvod: Dvojí záhada

Žerou a  pijí a  následně to všechno vyměšují. Spí a  chrápou při tom.

Potí se horkem, třesou se zimou. Vede je chtíč. Páří se. Jejich narození

a smrt nejsou na pohled nic pěkného. Zkrátka zvířata, lidé nejsou nic

jiného než zvířata! Ovšem, jenže lidé, jedině lidé, jsou nadáni rozu

mem. Rozum je odlišuje, staví je vysoko nad ostatní tvory. Přinejmen

ším to tak odedávna říkali západní filozofové.

V naší hanbě, v našem pohoršení nad lidskou zvířeckostí nás mohl

utěšovat alespoň poukaz na rozum, schopnost, díky níž jsou lidé vzdělaní a moudří. Vždy to byl spíše rozum než jazyk — zdálo se, že jakousi

formu jazyka mají i  jiní živočichové. Rozum spíše než duše  — ta je zase příliš tajuplná. Díky rozumu byli sice lidé stále ještě živočichové, zvířata to ale přece jen nebyla.

Rozum: Kazová superschopnost?

S Darwinem přišlo zjištění, že veškeré rysy společné všem lidem nejsou darem od bohů, ale výsledkem biologické evoluce. A jelikož i rozum je takový rys, i  on se musel nějak vyvinout. A  proč ne? Copak přirozený výběr nevedl ke vzniku celé řady takřka zázračných mecha

nismů?

Vezměte si třeba zrak. Tuto neuvěřitelnou biologickou adaptaci

využívá ke svému prospěchu většina živočišných druhů. Zrak spojuje specializované vnější orgány  — oči  — s  jistými specializovanými

částmi mozku, přičemž z  různých vzorců stimulace oční sítnice do

káže vyvodit velice přesné informace o vlastnostech, poloze a pohybu vzdálených objektů. To je nesmírně složitý úkol, ve všech ohledech Záhada rozumu

mnohem složitější než úkol rozumu. Odborníci na umělou inteligenci se usilovně snaží vytvořit jak model zraku, tak i model procesu uvažování. Počítačový zrak je dosud v  plenkách a  zdaleka nedosahuje výkonu zraku lidského. Pokud jde ale o  počítačový model procesu

uvažování, říká se (možná poněkud optimisticky), že si vede dokonce ještě lépe než lidský rozum. Pokud se tedy mohl vyvinout zrak, proč

ne rozum?

Převládá názor, že rozum — dokonce ještě víc než zrak — je více

účelová schopnost. Rozum pozvedá poznávání do nových výšin.

Zvířata rozumem nevládnou a  jejich poznávání se musí spolehnout

na instinkt; vědění a  jednání čelí tím pádem drastickým omezením.

S  pomocí rozumu však poznávání dosahuje vyšší úrovně vědomostí ve všech oblastech a zaměřuje jednání na nové, ambiciózní cíle. Tak se to alespoň obvykle tvrdí. Ale počkat: je-li rozum opravdu taková super schopnost, proč se na rozdíl od zraku vyvinul pouze u jednoho

druhu?

Je pravda, že některé mimořádné adaptace jsou poměrně vzác

né. Jenom několik málo druhů — například netopýři — využívá echolokační systémy. Netopýr vydává ultrazvuk, který se odráží od ploch v jeho okolí. S pomocí této ozvěny je schopen okamžitě identifikovat

a lokalizovat překážky nebo pohybující se kořist. Většina zvířat něco

takového vůbec nedokáže.

Zrak a echolokace mají mnoho společného. Jeden úzce vymezený

druh záření — v případě zraku světlo, v případě echolokace ultrazvuk —

poskytuje informace důležité pro celou řadu kognitivních a  praktic

kých cílů. Proč je tedy zrak tak běžný a echolokace tak vzácná? Protože ve většině prostředí je zrak mnohem efektivnější. Echolokace je adap

tivní pouze v  takové ekologické nice, kde je zrak buď nepoužitelný,

anebo má výraznou nevýhodu — například pokud bydlíte v jeskyních

a lovíte v noci jako netopýři.

Je tedy rozum tak vzácný — nebo dokonce jedinečný, omezený na

jediný druh — právě proto, že je adaptivní pouze ve velmi zvláštní ekologické nice, kterou obývají výhradně lidé? Tato fascinující možnost

rozhodně stojí za průzkum. Neslučuje se ale s naším běžným pojetím

rozumu jako schopnosti, která zlepšuje poznávání bez ohledu na prostředí, v němž působí, a úkol, jemuž se věnuje. Pochopit, proč pouze Úvod: Dvojí záhada

několik málo druhů disponuje echolokací, je snadné. Pochopit, proč pouze lidé disponují rozumem, je mnohem těžší.

Vezměte si kola. Zvířata kola nemají. Proč ne?

1

Vždyť postavit vozi

dla s koly je mnohem jednodušší než postavit vozidla s nohama nebo

křídly (stejně jako je mnohem jednodušší vyvinout modely myšlení

než modely zraku). Jenže umělá kola se vyrábějí odděleně a až násled

ně se připojí k vozidlu, zatímco biologická kola by musela vyrůst pří mo

in situ. Jak by mohlo být volně se otáčející kolo napojené prostřednic

tvím nervů a cév na zbytek těla, případně jak by mohlo fungovat, aniž

by bylo připojené? Schůdná biologická řešení si dokážeme představit jen stěží. A to je jen část celého problému.

Aby se mohla vyvinout složitá biologická adaptace, musí jí před

cházet množství evolučních kroků od primitivních předchůdců až po

plně rozvinuté mechanismy, přičemž každou další modifikaci musí přirozený výběr upřednostnit (anebo ji alespoň nesmí eliminovat). Například složité zrakové systémy hmyzu, měkkýšů či savců se všechny vyvinuly z pouhých buněk citlivých na světlo; při tom prošly dlouhou

řadou modifikací, z nichž každá byla buď adaptivní, anebo neutrální.

Podobná řada adaptivních kroků od zvířat bez kol až po zvířata s koly

byla zřejmě buď nemožná, anebo alespoň tak nepravděpodobná, že

nikdy nenastala.

Možná je tedy rozum ve vztahu ke zvířecímu poznávání totéž, co

jsou kola ve vztahu k pohybovému ústrojí zvířat: nesmírně nepravděpodobný evoluční výsledek. Třeba je rozum tak vzácný proto, že se

musel vyvinout skrze řadu velmi nepravděpodobných kroků, a  tak k tomu došlo pouze jednou, z evolučního hlediska velmi nedávno a ve prospěch jediného šťastného druhu — nás.

Ovšem ta řada kroků, skrze něž se rozum údajně vyvinul, zůstává

tajemstvím. Zdá se, že rozum nezapadá mezi jiné, obyčejnější kogni

tivní schopnosti lidí o nic lépe, než zapadají superschopnosti Super

mana nebo Spider-Mana mezi jejich běžné lidské vlastnosti. Mohli

bychom samozřejmě tvrdit, že rozum vůbec žádná biologická adaptace

není: spíše je to něco jako roub, jakýsi doplněk, kulturní zlepšovák — vynalezený v antickém Řecku, jak kdosi poznamenal. Jak by však druh, který superschopností rozumu nedisponuje, mohl něco jako rozum vymyslet? Rozum sice nepochybně těží z různých kulturních inovací, Záhada rozumu

ale sama schopnost určitého druhu produkovat, vyhodnocovat a po

užívat důvody přímo volá po evolučním vysvětlení. Dosavadní vysvětlení však bohužel příliš přesvědčivé není.

Problém je ale ještě horší. Ono nepřesvědčivé vysvětlení je podle

všeho dokonce zavádějící. Pro srovnání si představme, že u jednoho živočišného druhu se navzdory všem překážkám přece jen vyvinula

biologická kola. Nemáme ani potuchy, jak tato evoluce proběhla. Po

kud by však kola živočichovi umožňovala pohybovat se maximálně

efektivně v jeho přirozeném prostředí, dovedli bychom si alespoň

představit, proč se vyvinula. Jinými slovy, chápali bychom jejich funkci.

Očekávali bychom, že živočišná kola budou stejně jako jiné biologické

orgány vykazovat určité slabiny a  občas nebudou fungovat správně.

Neočekávali bychom však, že v tomto pohybovém ústrojí najdeme sys

témový nedostatek zpochybňující samu jeho funkci — například opa

kující se rozdíl ve velikosti kol na opačných stranách osy, kvůli němuž zvíře jen s obtížemi udrží směr. Biologický mechanismus popsaný jako

chybná adaptace je pravděpodobně chybně popsaný mechanismus.

Avšak rozum, tedy v tom smyslu, jak bývá běžně charakterizován, je

právě takový případ.

Psychologové tvrdí, že prokázali nedokonalost lidského rozumu.

Názor, že rozum koná svou práci docela mizerně, je dnes běžně přijímán. Řada experimentů psychology a  filozofy přesvědčila, že lidé se při uvažování dopouštějí nehorázných chyb. A  nejde jen o  to, že si při uvažování počínají špatně; oni jsou při něm navíc systematicky

předpojatí. Kola rozumu zkrátka nejsou vyvážená.

Na pozadí této očividné skutečnosti se rozhořely hádky. Rozum

je tedy nedokonalý, ale jak dalece? Jak lze vůbec stanovit, nakolik je rozum úspěšný a  nakolik selhává? Jaké mechanismy za to nesou

odpovědnost? Účastníci této polemiky se sice často dostávají do trp

kých sporů, nepodařilo se jim ale zpochybnit základní dogma. Všichni považují za pevně daný fakt, že úkolem rozumu je pomáhat jedincům

dosáhnout vyššího poznání a činit lepší rozhodnutí.

Pokud toto dogma přijmete, je skutečně nepochopitelné, proč se

rozumu nedaří být nestranným, objektivním a  logickým. Paradoxní je, že rozum nejenže lidi běžně nepřivádí ke společnému názoru, ale právě naopak, často přímo prohlubuje rozpory, které mezi nimi pa

13Úvod: Dvojí záhada

nují. Proč bychom ale vůbec měli to dogma přijímat? Inu, je zde váha

tradice... A  také se můžete ptát, jakou jinou funkci by měl tedy ro

zum mít.

Rozum je obvykle vnímán jako dvojí záhada. Není to obyčejný men

tální mechanismus, ale kognitivní superschopnost, kterou evoluce —

dříve to byli bohové — udělila výhradně nám lidem. A jako kdyby to

samo o sobě nebylo dost záhadné, ukazuje se, že ta superschopnost je

nedokonalá. Neustále svádí lidi z cesty. Je tedy rozum kazová super

schopnost? Opravdu?

Naším cílem je tuto dvojí záhadu vyřešit. Hodláme prokázat, že

rozum do mysli jedince, do společenských interakcí i do lidské evoluce

dokonale zapadá. Za tím účelem zpochybníme tradici, zavrhneme dog

ma a znovu se zamyslíme nad mechanismy rozumu i nad jeho funkcí.

Kam směřujeme

Filozofie se problému rozumu věnuje už více než dva tisíce let a v po

sledních padesáti letech se k ní navíc připojil intenzivní experimen

tální výzkum. Ruce k  dílu přiložili i  někteří z  největších myslitelů

všech dob. Bylo by nanejvýš opovážlivé tvrdit, že většina těchto úvah

se ubírala špatným směrem, kdyby nebylo skutečnosti, že filozofic

ká i  psycho logická tradice byly odedávna s  vervou napadány přímo

v rámci svých oborů.

Jak dobře vede rozum lidi k pravdivému vědění a správným rozhod

nutím? Jak dobře lidé rozum používají? Rozhodně nemáme v úmyslu

převyprávět zde všechny staré debaty, do nichž se dnes zapojili i psy

chologové a které nabyly takové intenzity, že se jim začalo říkat „války

o rozum“. Místo toho se v první části této knihy nazvané „Zpochyb

nění dogmatu“ zaměříme na ty střety, které ukazují, jak vážné jsou

problémy vyplývající z  běžných přístupů k  rozumu a  jak zoufale po

třebujeme tyto problémy vyřešit. Vyslovíme názor, že účastníci těchto

vášnivých debat se navzájem vyčerpali do té míry, že nejlepší by možná

bylo posbírat na bojišti všechno, co by snad ještě mohlo být k užitku,

a vydat se hledat nová dobrodružství na slibnější půdě.

Nejde nám ostatně ani tak o  vyvracení chatrných starých před

stav, jako spíš o to, abychom vyvinuli nové vědecké chápání rozumu,

14 Záhada rozumu

takové, jaké onu dvojí záhadu vyřeší. Prokážeme, že rozum rozhod

ně není žádný podivný kognitivní doplněk, že to není žádná super

schopnost, kterou lidem nadělila evoluce v  jakémsi rozmaru, ale že

celkem přirozeně zapadá mezi další lidské kognitivní schopnosti a na

vzdory důkazům svědčícím o opaku je k plnění své skutečné funkce

dobře uzpůsoben.

Abychom pochopili, jak se rozum mohl vyvinout a  jak funguje,

musíme věnovat pozornost nejen tomu, co činí rozum jedinečným,

ale i jeho místu mezi ostatními psychickými schopnostmi a tomu, jak

mnoho s  nimi má společného. Do procesu vyvozování inferencí se

zapojuje řada mechanismů, přičemž rozum je jen jeden z  nich. Ve

druhé části nazvané „Pochopení inference“ dáváme rozum do vztahu

k jiným inferenčním mechanismům. Celková představa je schematicky

vyjádřena na obrázku 1.

Obrázek 1. Jak je rozum zakotvený v různých kategoriích inference

Zvířata vyvozují inference neustále: na základě toho, co už vědí, do

spívají k závěrům ve věcech, o nichž zatím nevědí — například před

pokládají, co se stane následně, a podle toho jednají. Počínají si tak

prostřednictvím nějaké obecné inferenční schopnosti? Rozhodně

Inference

Intuice

Intuice o reprezentacích

Intuice o důvodech

RozumÚvod: Dvojí záhada

ne. Zvířata spíše využívají řadu různých inferenčních mechanismů, z nichž každý se zabývá jiným typem problémů: Co jíst? S kým se pářit?

Kdy zaútočit? Kdy utéct? A tak dále.

Lidé jsou stejní jako jiní živočichové: místo jedné všeobecné infe

renční schopnosti používají celou řadu specializovaných mechanismů. U lidí však mnoho těchto mechanismů nepředstavují „instinkty“, ale

nástroje získané díky interakcím s jinými lidmi v průběhu socializace.

Přesto se většina těchto naučených mechanismů zakládá na instink

tech: jestliže například mluvíme wolofsky, anglicky nebo jazykem

tagalog, nejedná se o instinktivní rozhodnutí, nýbrž proces, v jehož

rámci věnujeme zvláštní pozornost zvukům řeči a  procházíme jed

notlivými kroky nezbytnými pro osvojení jazyka vlastní komunity, v zásadě instinktivní je.

Pokud jsme schopni posoudit, jiní živočichové vyvozují inference,

aniž si to uvědomují. I lidé dospívají k celé řadě inferencí automaticky

a nevědomě — například když se učí mateřskému jazyku. Existuje ale

množství inferencí, kterých si lidé alespoň částečně vědomi jsou. Zde hovoříme o  intuicích. Dospějete-li k  intuici  — například že se vaše kamarádka Molly zlobí, přestože to sama neřekla, nebo to dokonce popírá —, tato intuice vám najednou plně zformovaná vyskočí ve vědo

mí; přitom ji ale rozpoznáte jako něco, co přichází zevnitř, jako závěr, který jste si nějak vytvořili ve své vlastní mysli. Intuice jsou jakési

mentální ledovce: vidíme jenom vrcholek, ale víme, že pod povrchem

se skrývá mnohem víc, co nevidíme.

Současné myšlení o myšlení (například slavná kniha Myšlení, rychlé

a  pomalé Daniela Kahnemana)

2

se z  velké části zabývá kontrastem

mezi intuicí a uvažováním, jako by se jednalo o dvě zcela odlišné formy

inference. My naopak zastáváme názor, že uvažování je samo o sobě

svého druhu intuitivní inference.

Mezi intuicí v obecném smyslu a uvažováním konkrétně se ve sku

tečnosti nachází ještě jedna přechodná kategorie. Lidé jsou schopni

vytvářet si nejen reprezentace věcí a událostí ve svém prostředí, ale i reprezentace těchto reprezentací. Máme přece intuice o tom, co si druzí lidé myslí, a  také o  různých abstraktních představách. Tyto intuice

o reprezentacích jsou zásadní pro naši schopnost rozumět jeden dru

hému, komunikovat a  sdílet názory a  hodnoty. Hodláme prokázat, Záhada rozumu

že rozum je mechanismus sloužící k produkci intuitivních inferencí o jednom druhu reprezentací — o důvodech.

Ve třetí části nazvané „Nový pohled na rozum“ se zásadně roz

cházíme s  dominantními přístupy; odmítáme běžný způsob, jakým

se rozum staví do protikladu k  intuici. Studium rozumu (ve smyslu

mentální schopnosti) a  studium důvodů (ve smyslu ospravedlnění,

zdůvodnění) pojímáme jako jedno a totéž, přestože filozofie i psycho

logie k těmto kategoriím dosud přistupují jako ke dvěma zcela odliš

ným tématům.

Zatímco obvykle bývá rozum vnímán jako vyšší schopnost umož

ňující lepší samostatné myšlení, my zastáváme názor, že nalézá užití

především v interakcích s druhými lidmi. Důvody produkujeme proto, abychom své myšlenky a činy ospravedlnili před druhými, a také abychom druhé přesvědčili, že mají myslet a jednat tak, jak sami navrhu

jeme. Vedle toho nevyužíváme rozum ani tak k hodnocení vlastních

myšlenek, jako spíše k vyhodnocování důvodů, které předkládají druzí,

aby se ospravedlnili nebo aby nás přesvědčili.

Zatímco obvykle bývá rozum vnímán jako užití logiky, nebo ale

spoň určitého systému pravidel, která mají rozšířit a zkvalitnit naše

vědění a  rozhodování, my zastáváme názor, že rozum je mnohem oportunističtější a eklektičtější a na žádná formální pravidla se neváže.

Hlavní role logiky v procesu uvažování je podle nás dost možná čistě

rétorická: logika pomáhá zjednodušovat a  schematizovat intuitivní

argumenty, čímž zdůrazňuje a často také zveličuje jejich sílu.

Proč se tedy rozum vyvinul? Co přesně nám na rozdíl od běžnějších

forem inference poskytuje? Co je ten zvláštní výdobytek, který má

význam jen a  pouze pro lidské bytosti? Ve snaze odpovědět na tyto otázky zabíráme téma v mnohem širší perspektivě.

Tvrdíme, že rozum má dvě hlavní funkce: produkovat důvody, kte

rými se ospravedlňujeme, a argumenty, kterými se snažíme přesvědčit

druhé. Tyto dvě funkce vycházejí ze stejného druhu důvodů a  jsou

úzce propojené.

Proč si vlastně dáváme tu práci a snažíme se před druhými ospra

vedlnit? Lidé se od jiných živočichů liší nejen nadmíru vyvinutými

kognitivními schopnostmi, ale hlavně tím, jak mnoho navzájem spolu

pracují. Spolupracují nejen s blízkými, ale i s úplně cizími lidmi; nejen Úvod: Dvojí záhada při jednorázových akcích, ale i  dlouhodobě; nejen v  rámci úzkého

repertoáru společných aktivit typických pro daný druh, ale i při společném hledání nových forem spolupráce. Taková spolupráce obnáší jedinečné problémy v oblasti koordinace a vzájemné důvěry.

První funkcí rozumu je poskytovat nástroje umožňující různo

rodou a  všestrannou koordinaci, kterou lidská spolupráce vyžaduje. Udáváním důvodů, které jejich počínání vysvětlují a zdůvodňují, lidé

sdělují, co motivuje a  také  — v  jejich očích  — ospravedlňuje jejich

myšlenky a činy. Při tom dávají druhým na vědomí, co od nich mohou

očekávat, a implicitně také naznačují, co od druhých sami očekávají.

Hodnocení důvodů druhých lidí má zásadní význam při rozhodování

o tom, komu můžeme důvěřovat a jak dosáhnout koordinace.

Lidé se od jiných živočichů liší také množstvím a  šíří informací,

které si navzájem sdělují, a  mírou, do níž na tuto komunikaci spoléhají. Aby se z nás byli mohli stát kompetentní dospělí jedinci, mu

seli jsme se hodně učit od druhých. Za své schopnosti a  všeobecné

znalosti nevděčíme ani tak osobní zkušenosti, jako spíše sociálnímu přenosu. Ve většině našich každodenních aktivit, v rodinném životě, práci, lásce i volném čase, spoléháme v hojné míře na to, co jsme se

naučili od ostatních lidí. Tyto obrovské a  životně důležité přínosy, které jsou důsledkem komunikace, jsou ale vyváženy naší zranitelností vůči dezinformacím. Nasloucháme-li druhým, chceme vždy pravdivé

informace. Pokud ale k druhým sami promlouváme, často je v našem zájmu je pomýlit, třeba ne hned přímočarou lží, ale překrucováním, vynecháváním a přeháněním informací, abychom je v jejich názorech

a činech lépe ovlivnili.

Nasloucháme-li tedy druhým, je v našem zájmu důvěřovat s rozva

hou a někdy také nedůvěřovat. Hovoříme-li k druhým, často musíme překonávat jejich pochopitelnou nedůvěru. Ideální by bylo, kdybychom

druhým nedůvěřovali pouze tehdy, jestliže si naši důvěru nezaslouží.

My však druhým často nedůvěřujeme spíše z opatrnosti — ne proto, že

bychom věděli o jejich nedůvěryhodnosti, ale protože si nejsme jistí

jejich důvěryhodností. Tato zdrženlivost je sice moudrá  — dvakrát

měř, jednou řež  —, v  konečném důsledku se ale můžeme připravit

o hodnotné informace. Komunikace, jež by mohla být ku prospěchu

mluvčímu i posluchači, často zadrhává právě kvůli nedůvěře.

18 Záhada rozumu

Druhou funkcí rozumu — funkcí, jež se naplňuje skrze uvažování

a argumentaci — je podle našeho názoru dosahování maximální efek

tivity komunikace i v takové situaci, kdy mluvčí postrádá v očích po

sluchačů dostatečnou důvěryhodnost. Rozum produkuje důvody, které

lidé používají jako argumenty k  přesvědčení zdrženlivého publika.

A zrovna tak umožňuje opatrnému publiku tyto důvody vyhodnocovat,

přijímat dobré argumenty a zavrhovat špatné.

Velká část naší předchozí společné práce se zaměřovala na tuto

argumentativní funkci rozumu, přičemž jejím výsledkem byl vznik

„argumentativní teorie uvažování“.

3

V  této knize chceme náš pohled

dále rozšířit, vzít v  potaz jak argumentativní, tak ospravedlňovací

funkci rozumu a vyvinout interakcionistický přístup k mechanismům

i oběma funkcím rozumu.

Čtvrtá část, „Co rozum dokáže a co ne“, poskytuje přehled všeho,

co rozum dělá. Zde ukážeme, do jaké míry je náš interakcionistický

pohled schopen vysvětlit, proč se rozum chová tak, jak se chová. Vra

címe se k některým dobře známým, ale špatně vysvětleným slabinám

rozumu, jako je například konfirmační zkreslení. Také věnujeme po

zornost některým jeho opomíjeným silným stránkám.

Přehled zahajujeme dvojím pozorováním: rozum je jednak před

pojatý a  jednak lenivý. Předpojatý, protože v  drtivé většině případů

nachází vysvětlení a  argumenty podporující naše vlastní hledisko,

a lenivý, protože se téměř nesnaží posuzovat hodnotu vysvětlení a ar

gumentů, které sám produkuje. Vezměte si třeba člověka, který rád

tráví prázdniny na pláži. Uvažuje-li o tom, kde stráví příští dovolenou,

mimoděk bude shromažďovat důvody, které hovoří ve prospěch ně

jakého slunného místa u moře, a to včetně těch, které jsou očividně

chabé (například že společnost, která ho na to místo dopraví, nabízí

letenky se slevou, přičemž táž sleva se vztahuje i  na mnoho jiných

destinací).

Používáme-li rozum osamoceně, obvykle to má dva typické výsled

ky. Pokud začneme se silným názorem, všechny důvody, které nás

napadnou, mají tendenci tento názor podporovat. Je tedy nepravdě

podobné, že bychom názor změnili; může se dokonce stát, že si vybu

dujeme ještě větší sebevědomí a budeme o svých názorech ještě pře

svědčenější. Někdy ale na počátku žádný silný názor nemáme, anebo Úvod: Dvojí záhada začínáme s  názory navzájem protichůdnými. V  tom případě nás rozum povede k takové volbě, kterou je shodou okolností snazší zdůvod

nit, přičemž to nebývá vždy ta nejlepší. Představte si například, že si

musíte vybrat mezi návštěvou u nesnesitelné tchyně, po níž bude ná

sledovat dovolená na pláži, a dovolenou na pláži, po níž se pojedete

podívat k  tchyni; druhá možnost je přitom o  něco levnější. Rozum vás bude nutit, abyste si počínali racionálně a rozhodli se pro levnější

možnost. Na druhou stranu je ale pravděpodobné, že budete mnohem spokojenější, pokud začnete u  tchyně a  nedopustíte, aby vám vidina návštěvy zkazila dovolenou na pláži. Takové rozhodnutí před

stavuje celkově lepší volbu, zahrnuje ale ony obtížně ospravedlnitelné

výdaje navíc.

Psychologové všeobecně uznávají, že rozum je předpojatý a lenivý,

často nedokáže napravovat mylné intuice a  někdy věci ještě zhoršu

je. Většinou se ale současně domnívají, že hlavní funkcí rozumu je posilovat individuální poznání — tedy úkol, při jehož plnění si vede značně mizerně. Interakcionistický pohled oproti tomu vůbec poprvé předkládá evolučně uspokojivé vysvětlení oněch často kritizovaných zkreslení a nedostatků, jimiž se rozum vyznačuje.

Dává smysl, že kognitivní mechanismus, který se snaží sám sebe

ospravedlňovat a druhé přesvědčovat, je předpojatý a líný — a my to

hodláme prokázat. Nezdary osamělého myslitele jsou důsledkem uži

tí rozumu v  „abnormálním“ kontextu. Stejně jako nečekáte, že pod

vodou bude psát pero (které pro tento účel nebylo navrženo) nebo že

tam budou dýchat plíce (jež se pro tento účel nevyvinuly), ani rozum

nemůže zaručit adaptivní výsledky mimo interaktivní kontext, v němž

se původně vyvinul.

Co se tedy stane, pokud rozum umístíme zpět do jeho „normál

ního“ prostředí? Pokud jej zapojíme do debaty, při níž si lidé navzájem vy měňují argumenty a  důvody? V  takovém kontextu řádně plní

funkci, pro niž se vyvinul. Zvláště v situaci, kdy spolu lidé navzájem

nesouhlasí, ale v jejich společném zájmu je nalézt pravdu nebo řešení problému, obvykle vítězí nejlepší nápad; bez ohledu na to, zda dotyčný zastával onen názor už na začátku, anebo k němu dospěl v průběhu

diskuse, je pravděpodobné, že se mu podaří přesvědčit i ostatní. Tento

závěr je možná až nepatřičně optimistický, podporuje jej ale množství Záhada rozumu důkazů, od studentů diskutujících o  logických problémech přes ro

kování soudních porot až po prognostiky snažící se předpovědět, kde

vypukne příští válka.

V  posledních třech kapitolách (část 5, „Rozum v  divočině“) uka

zujeme, jak pevně si stojí všechny vlastnosti a účinky rozumu, jimiž

jsme se zabývali dříve. Zjistíme, že osamělé uvažování je předpojaté

a lenivé, zatímco argumentace je efektivní nejen v naší snad až příliš argumentativní západní společnosti, ale i  ve všech ostatních kultu

rách, a nejen u vzdělaných dospělých, ale i u malých dětí. Jen málo

koho překvapí, že rozum je obvykle předpojatý a lenivý, zvláště pokud

uvažujeme o  morálních a  politických otázkách. Překvapivější bude ale možná zjištění, že dokonce i  v  oblasti morálky a  politiky může argumentace fungovat poměrně efektivně, přičemž účastníkům debaty

umožňuje formulovat přesnější morální soudy a  občanům zastávat osvícenější názory. Taková zjištění však můžeme očekávat právě tehdy,

pokud zaujmeme interakcionistické hledisko.

Poslední kapitola (kapitola 18, „Osamělí géniové?“) se zabývá vě

dou, jež bývá všeobecně považována za největší výdobytek lidského

rozumu. Věda je v mnoha ohledech jistě výjimečná, je ale výjimečný

i způsob, jímž vědci používají rozum? Vědecký pokrok bývá často při

suzován osamělým géniům, jako byli Newton, Darwin nebo Einstein.

Tvrdí se, že jejich rozum byl dokonalejší než rozum běžných lidí a ne

trpěl nedostatky, které sužují nás ostatní. A nejenže se tito géniové při

vymýšlení svých teorií obešli bez diskusí s druhými, ty diskuse by jim

dokonce mohly bránit v práci, kdyby jejich revoluční myšlenky nara

zily na nepochopení nebo opovržení jejich méně osvícených kolegů.

Lepší je počkat, až na svět přijde nová, méně předpojatá generace.

Naštěstí (pro naši teorii i  pro vědce) věda takto nefunguje. Vědci si

musejí vystačit se stejným rozumem jako všichni ostatní lidé, s jeho

předpojatostí i všemi dalšími nedostatky. Těží ale z jeho silných strá

nek a zvláště ze skutečnosti, že rozum je při vyhodnocování dobrých argumentů efektivnější než při jejich produkování. Jsou-li k dispozici argumenty, vědecká komunita dokáže přenést novou teorii z periferie do učebnic během několika málo let.

V těchto pěti částech a osmnácti kapitolách stavíme tedy interakcio

nistický přístup k rozumu do kontrastu s běžnými přístupy intelektuaÚvod: Dvojí záhada 21

listickými: domníváme se, že rozum je především sociální schopnost.

Nepopíráme, že může být původcem obrovských intelektuálních výdo

bytků, jako to dobře ilustruje právě případ vědy; naopak, vysvětlujeme,

jak jich dosahuje: prostřednictvím interakce s druhými.

Jelikož nemůžeme očekávat, že nám ihned slepě uvěříte, předlo

žíme vám argumenty, které budete moci posoudit podle jejich vlastní

hodnoty. Ukážeme vám, že pojetí rozumu jako mechanismu, který

produkuje intuitivní inference o důvodech, řeší první polovinu záhady: rozum není žádná superschopnost nevěrohodně naroubovaná na

zvířecí mysl; spíše se jedná o  dobře integrovanou složku nesmírně

rozvinuté mysli, jíž se lidské zvíře vyznačuje.

Pokud jde o druhou polovinu záhady, prokážeme, že ona zjevná

předpojatost, která bývala popisována jako žalostný nedostatek ro

zumu, ve skutečnosti představuje rys velmi dobře adaptovaný na jeho argumentační funkci. Z tohoto přístupu vyplývá řada někdy překvapi

vých predikcí ohledně lidského rozumu. A důkazy, které předkládáme,

tyto predikce potvrzují. Snad vás silou argumentů přesvědčíme, že

interakcionistický přístup je správný, anebo že je alespoň na správné

cestě. Tím pádem sama tato kniha poslouží jako ilustrace přístupu,

který obhajuje.

Část I

Zpochybnění

dogmatu

Je rozum schopnost, která lidem zpřístupňuje vyšší vědění a  moud

rost? Tento názor v  západní tradici vždy dominoval, v  posledních

padesáti letech jej ale zásadně zpochybnil experimentální výzkum

v oblasti uvažování. V kapitolách 1 a 2 ukážeme, že stará dogmata se

sice otřásla, ale zdaleka ne dostatečně. Nyní převládající pohled na

uvažování („duální proces“ nebo „rychlé a  pomalé myšlení“) je sice

lákavý, jedná se ale o provizorní chýši postavenou mezi zříceninami

starých představ.

25Rozum před soudem

1

Rozum před soudem

Jednoho chladného podzimního dne roku 1619 se třiadvacetiletý René

Descartes, sloužící jako dobrovolník v  armádě vévody bavorského,

ocitl v jižním Německu. Měl spoustu času a kolem nebyl nikdo, kdo

by mu stál za rozhovor. A právě tam, ve vyhřáté světnici, jak říká ve

své Rozpravě o metodě,

1

dostal neuvěřitelně ambiciózní nápad: zbaví se

všech názorů a představ, které přejal od druhých, a postupně vybuduje

všechno své vědění znovu od nuly. Jediným průvodcem mu měl být

rozum. Za pravdu uzná pouze to, co nedokáže zpochybnit.

Odmítnutí všeho, co se naučil od druhých, zdůvodnil Descartes

tím, že vyjádřil opovržení vůči všem kolektivním úspěchům. Tvrdil, že

nejlepší práce je dílem jediného mistra. Domníval se, že knihy, „po

kud vznikly a postupně mohutněly hromaděním názorů řady různých

osob, nepřibližují se pravdě tolik jako prosté úvahy jednoho člověka

se zdravým rozumem, který přirozeně přemýšlí o věcech, s nimiž se

setkává“.

2

Descartes by zřejmě opovrhl také dnes módní „moudrostí davů“.

Jediná moudrost, kterou uznával, přinejmenším ve vědách, byla moud

rost individuálního rozumu: „A tedy když nepřijmeme jako pravdivé

nic, co pravdivé není, a když vždy zachováme náležitý řád ve vyvozo

vání jedné věci z druhé, nemůže existovat nic tak vzdáleného, k čemu

bychom nedospěli, ani nic tak skrytého, abychom to neobjevili.“

3

Proč se Descartes rozhodl důvěřovat výhradně své vlastní mysli?

Věřil snad, že je nadán jedinečnými rozumovými schopnostmi? Právě

naopak, domníval se, že „schopnost správně soudit a rozlišovat pravdu

od nepravdy — tomu se právě říká zdravý smysl nebo zdravý rozum —

je ve všech lidech přirozeně stejná“.

4

Pokud jsme ale všichni obdařeni

Zpochybnění dogmatu26

schopností rozlišovat pravdu od lži, čím to, že se tolik rozcházíme

v názoru na to, co je pravda?

„Největší duše jsou schopny největších neřestí

právě tak jako největších ctností.“

Většina z nás se považuje za racionální bytosti. Navíc očekáváme, že

racionální jsou i druzí. Přivádí nás k zoufalství a někdy až k zuřivos

ti, pokud druzí obhajují názory, které sami považujeme za zcela ne

opodstatněné. Sotvakdy si ale myslíme, že ti, kteří s námi nesouhlasí,

rozum zcela postrádají. Spíše nás rozčiluje pocit, že dotyční používají

svůj rozum nesprávně. Jak je vůbec možné, že nechápou, co se (nám)

jeví jako zcela zřejmé?

Je-li rozum ona velmi užitečná schopnost sloužící k nalézání prav

dy, proč jej lidé, kteří jsou jím vybaveni, nepoužívají pořád tak, aby jej

využili co nejlépe? Očekáváme přece, že všichni lidé vybavení zrakem

budou vidět to, co vidí i druzí. Vezměte několik lidí a ukažte jim tře

ba strom nebo západ slunce: očekáváte, že všichni uvidí strom nebo

západ slunce. Zeptejte se ale skupinky lidí, co si myslí o různých otáz

kách, od logických úloh až po sociální problémy, a překvapeni budete

spíše v  případě, že dospějí ke stejným závěrům. Má-li nám rozum

stejně jako smyslové vnímání umožňovat přiměřené uchopení reality,

tyto skutečnosti by nás měly hluboce mást.

Descartes pro to měl vysvětlení: „Příčinou různosti v  názorech

není to, že jedni jsou rozumnější než druzí, ale jen to, že vedeme

své myšlenky po různých cestách a  neuvažujeme o  stejných věcech.

[...] Největší duše jsou schopny největších neřestí právě tak jako nej

větších ctností.“

5

To je ovšem pouze jiná formulace téže hádanky, neboť neměl by

snad rozum řídit i to, jakým směrem vedeme své myšlenky? A neměl

by nás rozum v první řadě chránit před intelektuálními neřestmi?

Descartes byl snad nejohnivější ze všech obhájců rozumu — a že

jich nebylo málo. Rozum měl však i řadu kritiků, často velmi vášnivých.

Zpochybňovali jeho efektivnost a odsuzovali jeho aroganci. Zvláště ne

smlouvavý byl v tomto ohledu náboženský reformátor Martin Luther:

„Rozum je svou přirozeností škodlivá běhna. Neuškodí mi ale, pokud jí

27Rozum před soudem

jen dovedu odolat. Avšak hle, ona je tak spanilá a skvostná. [...] Proto

dbej, abys držel rozum na uzdě, a nepodléhal jeho čarovným svodům.

Vrz té běhně do tváře bláto, ať se tvým očím zoškliví.“

6

Abychom byli spravedliví, Descartesovy a  Lutherovy názory na

rozum byly mnohem hlubší a promyšlenější, než naznačují tyto izo

lované citáty, a  ani se tak diametrálně nelišily. Lutherovy invektivy

se týkaly nároků rozumu v  otázkách víry. V  jiném kontextu popi

soval tentýž Luther rozum mnohem konvenčněji jako „vynálezce

i  správce veškerých umění, lékařství, práv a  všeho ostatního, čeho

lidé v tomto životě mohou nabýt na moudrosti, moci, zdatnosti i slá

vě“, a  také jako „podstatný rozdíl, jímž se člověk odlišuje od zvířat

a  jiných jsoucen“.

7

Descartes sám se naopak zdržel  — snad z  pře

svědčení, anebo možná z  opatrnosti  — kritického zkoumání víry ve

světle rozumu.

A přece, kdyby byl rozum postaven před soud, obžaloba i obhajo

ba by z  toho mohly udělat výjimečný případ. Obhajoba by ve shodě

s Descartesem, Aristotelem, Kantem nebo Popperem tvrdila, že lidé

chybují, protože nepřemýšlejí dost. A obžaloba by ve shodě s Lutherem,

Humem, Kierkegaardem nebo Foucaultem zastávala názor, že chybují,

protože naopak přemýšlejí příliš mnoho.

Obhajoba i  obžaloba by svá stanoviska mohly doložit velmi pře

svědčivými příběhy.

Eratosthenés a Unabomber

Pochybujete o moci rozumu? Jen se podívejte na vědy, prohlásila by

obhajoba. Díky pronikavému myšlení objevují vědci skryté skuteč

nosti a dospívají k hlubokým vhledům, které by jinak byly zcela nedo

sažitelné. Moderní věda poskytuje nespočet příkladů moci rozumu,

chceme-li ale jeden prostý a  přesvědčivý příklad, nic se nevyrovná

změření obvodu Země, které před dvaadvaceti stoletími provedl Era

tosthenés (276—195 př. n. l.), vrchní knihovník největší starověké

knihovny v egyptské Alexandrii.

8

Už tehdy se běžně přijímala představa, že Země není placatá, ale

kulatá. Tento pohled nejlépe vysvětloval zakřivení horizontu na moři

a zdánlivý pohyb slunce a hvězd. Nebylo to však, jak se říká, „nic než

Zpochybnění dogmatu28

teorie“. Nikdo tehdy kolem zeměkoule necestoval a nikdo ji samozřej

mě neviděl zpovzdálí, jako ji vidí dnešní kosmonauti. Jak by se tedy

dal změřit její obvod?

Eratosthenés se doslechl, že každý rok v  jeden konkrétní den

přesně v poledne svítí slunce v dalekém městě Syéné (dnešní Asuán) přímo na dno studny. Z toho pochopil, že zrovna tam a v tu chvíli je

slunce v zenitu, nachází se přímo nad městem. Syéné se tedy musela

nacházet na obratníku Raka a ten jediný den musel být letní sluno vrat

(podle našeho kalendáře jednadvacátého června). Syéné, uvažoval

Erato sthe nés, leží na stejném poledníku jako Alexandrie, pouze již

něji. Věděl, jak dlouho trvá karavanám cesta z Alexandrie do Syéné,

a  z  toho odvodil, že vzdálenost mezi oběma městy činí 5014 stadií

(starověká měrná jednotka).

Jestliže je o letním slunovratu v poledne slunce nad Syéné přímo

v nadhlavníku, o kolik stupňů jižněji od vertikály se nachází v sever

něji položené Alexandrii? Eratosthenés změřil délku stínu vrženého v tentýž okamžik obeliskem stojícím před jeho knihovnou (tak se to

alespoň vypráví). Určil, že paprsky slunce dopadají na obelisk v úhlu

7,2 stupně jižně od vertikály. Pochopil, že slunce je dostatečně vzdá

lené na to, abychom mohli vnímat jeho paprsky dopadající na zemi jako rovnoběžné, a že tudíž úhel mezi slunečními paprsky a vertikálou v  Alexandrii se rovná úhlu mezi vertikálou v  Alexandrii a  verti

kálou v Syéné, tedy mezi dvěma přímkami, které se protínají ve středu

Země (viz obrázek 2). Jinými slovy, onen úhel 7,2 stupně představuje

rovněž rozdíl mezi stupni zeměpisné šířky v Alexandrii a Syéné. Nyní

měl všechny informace, které potřeboval. Jelikož 7,2 stupně představuje jednu padesátinu z 360 stupňů, mohl Eratosthenés vypočítat

obvod Země jednoduše tak, že vzdálenost mezi Alexandrií a  Syéné

vynásobil padesáti. Výsledná hodnota, 252 000 stadií, se od hodno

ty 40 008 kilometrů, získané moderním měřením, liší jen o  jedno

procento.

9

Eratosthenés pochopil význam vzájemné souvztažnosti jinak zcela

nesouvisejících skutečností (rychlost karavan, slunce svítící na dno studny, stín obelisku), domněnek (kulatost Země, její vzdálenost od slunce) a  prostých geometrických představ ohledně úhlů a  rovnoběžek. Na základě těchto faktů změřil obvod tělesa, které si sice dokázal

29Rozum před soudem

představit, ale které jako celek nemohl spatřit. A nejde jen o to, že jeho

měření je ve výsledku přesné; přesvědčivým ho činí hlavně to, že se

jedná o čistý produkt lidského rozumu.

Obrázek 2. Jak Eratosthenés vypočítal obvod Země

Jak výmluvné, namítla by obžaloba, že si obhajoba rozumu vybírá jako

důkaz takový výjimečný úspěch! Jedná se opravdu o výjimku, a právě

proto si tento případ připomínáme i po více než dvou tisících letech.

Běžné uvažování nás tak daleko nezavede, a to je jenom dobře, proto

že nás často vede nesprávným směrem. Dokonce i výjimečné případy

užití rozumu nejenže nesnesou srovnání s  Eratosthenem, ale často

odvádějí myslitele úplně mimo cestu. Do redakcí nakladatelství, novin

i vědeckých časopisů denně míří dokonale vyargumentované bláboly

různých rádoby filozofů, vědců a  reformátorů, kterým se u  daných

instancí obvykle nedostane pozornosti, načež zkoušejí štěstí na in

ternetu. A  někteří z  nich u  teoretických absurdit nekončí, nýbrž se

dostanou až k absurditám praktickým, jednají podle nich a proslaví

se jako zločinci a  šílenci. V  tomto bodě by mohla obžaloba zmínit

případ Teda Kaczynského.

Jako mladík byl Kaczynski nepochybně brilantní myslitel. V roce

1958 se v  šestnácti letech dostal na Harvard. Ve své disertační práci

Střed Země

Syéné

Alexandrie

Slunce

Nadhlavník

Nadhlavník

+ slunce

7,2°

7,2°

Zpochybnění dogmatu30

na Michiganské univerzitě vyřešil matematický problém, který jeho profesorům unikal celá léta, načež byl přijat na Univerzitu v  Berkeley. O  dva roky později však matematiku i  akademický svět opustil

a přestěhoval se do srubu v Montaně, kde se z něj stal vášnivý čtenář

společenskovědních a  politických knih. Jeho četba i  vlastní texty se

točily kolem jediného problému  — byl přesvědčený o  destruktivní

povaze moderních technologií. Názor, že technologický pokrok je zkázonosný z hlediska životního prostředí i lidské důstojnosti, není v západním myšlení nijak výjimečný, ale Kaczynski se zde nezastavil:

dospěl k přesvědčení, že ještě větším katastrofám může předejít jen

násilná revoluce, která způsobí kolaps celé moderní civilizace.

Ve snaze tuto revoluci vyvolat začal Kaczynski v  roce 1978 posí

lat na univerzity, do firem i  jednotlivým lidem bomby. Tři lidi zabil

a mnoho dalších zranil. Napsal dlouhý manifest a v roce 1995 se mu

jej podařilo publikovat v New York Times a Washington Post, když slíbil, že „od terorismu upustí“. Unabomber, jak mu začali říkat v FBI, byl

nakonec roku 1996 zatčen a odsouzen na doživotí bez možnosti pod

mínečného propuštění. Dnes sedí v jedné věznici v Coloradu a pořád

čte a píše.

Co se s tím znamenitým mladým matematikem stalo? Zradil snad

Kaczynského rozum a proměnil ho v onoho „běsnícího šílence“, jak se o  něm psalo v  tisku? Kaczynského rodina přiměla jeho obhájce,

aby se ho pokusili prohlásit za nepříčetného. Obhajoba rozumu by

se s nimi v tomto dozajista shodla: viníkem nemohl být rozum, nýbrž nerozum. To, že by Kaczynski v  době svého zatčení trpěl jakoukoli závažnou psychickou chorobou, je ale nepravděpodobné. Stále to

byl ten inteligentní, brilantně se vyjadřující a nesmírně sečtělý muž.

Jeho činy — trvala by na svém obžaloba — nelze přičítat na vrub de

fektnímu uvažování. Aby to bylo jasné, stačí si přečíst Unabomberův

manifest:

Průmyslová revoluce a její následky byly pro lidský rod kata

strofální. [...] Destabilizovaly společnost, učinily život ne

uspokojivým, zbavily lidské bytosti důstojnosti [...] a způso

bily těžkou újmu přirozenému světu. Další vývoj technologií

situaci jenom zhorší. [...] Průmyslově-technologický systém

31Rozum před soudem

může buď přežít, anebo se může zhroutit. [...] Pokud systém

přežije, důsledky budou nevyhnutelné: není možné refor mo

vat nebo modifikovat systém tak, aby přestal zbavovat lidi

důstojnosti a autonomie. Pokud se systém zhroutí, důsledky

budou rovněž velmi bolestné. Čím víc se ale systém rozroste,

tím katastrofálnější důsledky bude mít jeho zhroucení, a tak

má-li se zhroutit, bude nejlepší, pokud se tak stane raději

dříve nežli později. Doporučujeme proto revoluci namířenou

proti průmyslovému systému.

10

To je bezesporu dobře vystavěný argument. Většina z nás by s premi

sou, že technologický pokrok neznamená nic jiného než katastrofu,

asi nesouhlasila, ale musíme si přiznat, že podobné názory zastávají

mnozí respektovaní filozofové a  společenskovědní teoretici. Co činí

Kaczynského výjimečným  — tvrdila by obžaloba rozumu  —, je sku

tečnost, že tento radikálně pesimistický názor dovedl až k logickým

důsledkům a ve shodě s nimi jednal. Jak to formuloval jeden z jeho

životopisců: „Kaczynski se zkrátka stal chladnokrevným zabijákem ne

navzdory svému intelektu, ale kvůli němu.“

11

Takže — opáčila by obhajoba rozumu — obžaloba chce, abyste vě

řili, že problém Teda Kaczynského, Unabombera, spočíval v tom, že

příliš mnoho přemýšlel. Jeho manifest je opravdu promyšlenější než

většina politických projevů. Jenže on se stal neblaze proslulým nikoli

kvůli svým myšlenkám, nýbrž kvůli svým zločinům. Nikde v jeho tex

tech nenajdeme ani stopu po argumentaci, která by dokazovala, že

posláním bomb několika bezmocným akademikům  — jeho bývalým

kolegům — by bylo možné spustit „revoluci proti průmyslovému sys

tému“. Pokud vám někdo tvrdí, že přílišné spoléhání na rozum může

vést k absurdním nebo nepřijatelným závěrům, podívejte se pořádně

na důkazy a naleznete spíše výpadky rozumu: některé premisy nebyly

řádně prověřeny a některé nezbytné kroky v argumentaci jednoduše

chybějí. Vzpomeňte: logická demonstrace nemůže být nikdy silnější,

než je její nejslabší článek.

Zpochybnění dogmatu32

Znalecké posudky ve prospěch obžaloby

Jelikož historické příklady, jakkoli jsou fascinující, nestačí k  tomu,

abychom z nich vystavěli případ, obhajoba i obžaloba rozumu by se

spolehly na výpovědi soudních znalců. Obě strany by bez potíží zís

kaly psychology ochotné vypovídat v  jejich prospěch. Odborníci na

uvažování spolu navzájem nesouhlasí. Polemiky, které se mezi nimi

odehrávají, jsou dokonce tak vášnivé, že se jim říká „války o rozum“.

Tato absence souhlasu mezi odborníky, kteří jsou  — jak doufáme  —

sami dobří myslitelé, je nanejvýš ironická: sofistikované uvažování o uvažování není schopno dosáhnout obecné shody v chápání uvažo

vání samého.

Obžaloba rozumu by se mohla cítit samolibě. Experimentální

psychologie uvažování se od šedesátých let rychle rozvíjela a opírala

se o  množství důmyslných experimentů. Nejznámější z  nich stavějí

lidi před problémy, které by měly být v zásadě snadno vyřešitelné jen s trochou prostého uvažování. Většina účastníků těchto experimentů

však s neochvějnou jistotou odpovídá na otázky chybně, skoro jako by

se stali obětí nějaké „kognitivní iluze“. Ve válkách o rozum byly tyto

výsledky využity na podporu tvrzení, že lidský rozum je silně defekt

ní. Obhájci rozumu naopak protestují, že takové experimenty jsou

umělé a zavádějící. Jako by byly určeny spíše k obelstění a zesměšnění

rozumných lidí než k pochopení běžného fungování rozumu. Psycho

logové, kteří ty experimenty vymysleli, samozřejmě trvají na tom, že stejně jako optické iluze odhalují důležité vlastnosti běžného přesné

ho zraku, kognitivní iluze zase odhalují důležité vlastnosti běžného

uvažování.

12

Filozofové, vědečtí autoři a novináři se však při hodnocení

lidské racionality zaměřili na zdánlivě pesimistické výsledky těchto

výzkumů a jejich neradostné závěry přinejmenším zveličili.

Počítáte-li aritmetické příklady, není důležité, zda čísla, která

sčítáte nebo odčítáte, představují zákazníky, stromy, nebo hvězdy, a  nezáleží ani na tom, zda jsou to čísla v  daném kontextu běžná, anebo překvapivá. Jednoduše na ně vztáhnete aritmetická pravidla a všechno ostatní můžete ignorovat. Podobně pokud předpokládáte,

že uvažování by mělo být jen aplikací logiky na daný soubor premis, do procesu by nemělo vstupovat nic dalšího. Přesto bylo mnohokrát

prokázáno, že znalost kontextu a  různá očekávání do procesu sku

33Rozum před soudem

tečně vstupují. Mnozí tvrdí, že právě to je hlavní příčina chybného

myšlení.

Zde máme klasický příklad.

13

Björn Borg, který byl tehdy oslavo

ván jako největší tenista všech dob, vyhrál v  červenci 1980 už pátý

wimbledonský turnaj za sebou. Daniel Kahneman a  Amos Tversky,

izraelští psychologové působící v Severní Americe, kteří zanedlouho

poté dosáhli světové proslulosti, předložili v říjnu téhož roku skupině

studentů Oregonské univerzity následující problém:

Předpokládejme, že se Björn Borg dostane do finále Wimble

donu i v roce 1981. Seřaďte následující možné výsledky od

nejpravděpodobnějšího až po nejméně pravděpodobný:

1. Borg zápas vyhraje.

2. Borg prohraje první set.

3. Borg prohraje první set, ale zápas vyhraje.

4. Borg vyhraje první set, ale zápas prohraje.

Sedmdesát dva procent studentů prohlásilo výsledek č. 3 za pravdě

podobnější než výsledek č. 2. Co je na tom tak zajímavého? Inu, jest

liže máte dvě tvrzení (například „Borg prohraje první set“ a „Borg zá

pas vyhraje“), potom jejich spojení („Borg prohraje první set, ale zápas

vyhraje“) nemůže být pravděpodobnější než kterékoli z obou tvrzení

pojaté samostatně. Borg by nemohl jak prohrát první set, tak vyhrát

zápas, aniž by prohrál první set; mohl by ale prohrát první set a zápas

nevyhrát. Pokud nám to nedojde, jedná se o případ takzvaného „kla

mu konjunkce“. Chcete-li abstraktnější příklad, vezměte si dva výro

ky, které představují písmena P a Q. Je-li pravdivá konjunkce „P a Q“,

musí být pravdivý výrok P i  výrok Q; může se ale také stát, že bude

pravdivý výrok P nebo výrok Q a  současně bude jejich konjunkce

„P a Q“ nepravdivá. Proto tvrdí-li se u jakýchkoli výroků P a Q, že je

jich konjunkce „P a Q“ je pravděpodobnější než P nebo Q samostatně,

musí se jednat o klamné tvrzení.

Kahneman a Tversky vymysleli mnoho problémů, u nichž se lidé

dopouštěli klamu konjunkce nebo jiných vážných chyb. Skutečně, jak

sami prokázali, pokud stejnou otázku položíte ne ve vztahu k Björnu

Zpochybnění dogmatu34

Borgovi a Wimbledonu, ale ve vztahu k nějakému neznámému hráči

a bezvýznamnému turnaji, lidé se tohoto klamu nedopouštějí. Správ

ně stanoví, že jednotlivá událost je pravděpodobnější než konjunkce

této události s jinou událostí. Proč by ale lidé proboha měli uvažovat

správněji o nějakém anonymním tenistovi než o slavném šampionovi?

Zde je jiný příklad z jedné naší knihy, který ilustruje, jak způsob,

jímž pojímáme logický problém, může výkon lidí dramaticky ovlivnit.

14

Předložili jsme lidem následující verzi úlohy, které se v  logice říká

„Dirichletův princip“:

Ve vesnici Denton je dvacet dva farmářů. Všichni farmáři mají

nejméně jednu krávu. Žádný z farmářů nemá více než sedm

náct krav. Jak pravděpodobné je, že nejméně dva farmáři

v Dentonu mají stejný počet krav?

Pouze třicet procent lidí udalo správnou odpověď, totiž že je jisté  —

nejenom pravděpodobné —, že nejméně dva farmáři mají stejný počet

krav. Pokud vám to není jasné, možná vám pomůže druhá verze téhož

problému.

Jiné skupině jsme předložili jinou verzi problému, jež je ale z hle

diska logiky zcela totožná:

Ve vesnici Denton je dvacet dva farmářů. Ke všem přijde na

návštěvu veterinární inspektor. K návštěvám veterinárního

inspektora došlo mezi prvním a sedmnáctým únorem tohoto

roku. Jak pravděpodobné je, že nejméně ke dvěma farmářům

v Dentonu přišel veterinární inspektor v tentýž den?

Tentokrát odpovědělo správně sedmdesát procent lidí: je to jisté.

Jak dokazuje Borg i  případ dentonských farmářů, lidé buď uspě

jí, anebo selžou v závislosti na tom, do jakého kontextu nebo rámce

logický problém umístíme, přičemž logika není vůbec dotčena. Není

to snad — tvrdila by obžaloba — jasný důkaz toho, že lidský rozum je

zásadně defektní?

35Rozum před soudem

Znalecké posudky ve prospěch obhajoby

Zatímco se mnoho psychologů zaměřovalo na experimenty, které

měly prokázat lidskou iracionalitu, jiní psychologové sledovali od

lišné cíle: identifikovat mentální mechanismy a procesy, které lidem

vůbec umožňují uvažovat.

Nelze zře