načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: ZAGGABIROZZI - Země Antikrista -- příběh o boji sil dobra a zla situovaný do let 1917-1986 - Hynek Mařák

ZAGGABIROZZI - Země Antikrista -- příběh o boji sil dobra a zla situovaný do let 1917-1986

Elektronická kniha: ZAGGABIROZZI - Země Antikrista -- příběh o boji sil dobra a zla situovaný do let 1917-1986
Autor:

První díl trilogie ZAGGABIROZZI s názvem Země Antikrista. Děj celé trilogie lze stručně popsat jako příběh o boji sil dobra a zla situovaný do let 1917-1986 s přesahem do budoucnosti a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 618
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-6106-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První díl trilogie ZAGGABIROZZI s názvem Země Antikrista . Děj celé trilogie lze stručně popsat jako příběh o boji sil dobra a zla situovaný do let 1917-1986 s přesahem do budoucnosti a pojednává o Zaggabirozzim - nechtěném nositeli Ďábla, který v lidském světě vystupuje pod jménem Kiril a odehrává se v prostředí za bývalou Železnou oponou na území tzv. sovětského bloku. Cílem autora je vytvořit výpověď jedné generace prostřednictvím smyšlené postavy - punkera s přezdívkou Smart. Děj románu má několik vrstev – osudy jednotlivých lidských hrdinů se prolínají se střihy do věčné paměti Zaggabirozziho (kapitoly Zaggabirozzi 1 až 14) a dalších nadpřirozených postav. První díl končí událostmi dne 16. října roku 1978. Hlavní událostí prvního dílu je narození Kirilova syna Emana. Jeho osudy, stejně jako osudy dalších osob z prvního dílu trilogie, pokračuje příběh až do konečného střetu v roce 1986.

Zařazeno v kategoriích
Hynek Mařák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZAGGABIROZZI

HYNEK MAŘÁK


Země Antikrista

1. díl

Každý v sobě nosíme kus vlastního Ďábla.

Největší jeho díl v sobě nese ten, který nemůže

zemřít.


Text © 2016 Hynek Mařák

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

1. vydání © Lukáš Vik, 2016

1. díl

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-104-2

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-105-9

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-7536-106-6

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


OBSAH

PŘEDMLUVA

ÚVODNÍ SCÉNA – CIRKUS BABYLON

ZAGGABIROZZI 1

KIRIL

ZAGGABIROZZI 2

ANTONÍN KRÁSNÝ JUNIOR

FERDA 1984

ZAGGABIROZZI 3

ELITA

SVATBA

SVĚT MJR. ANTONÍNA KRÁSNÉHO ANEB CO SE MÁ

STÁT, SE STANE

SÍLA ANONYMU

ZAGGABIROZZI 4

FERDA ROK 1958

ZEMĚ ANATHEMA

EMAN & NADĚŽDA & MARKÉTA & BEZEJMENNÝ, 23. 5.

1958, čas 22.25

BEZEJMENNÝ

EMAN: NAROZENÍ

BOHNICE

EMAN: INVAZE 1968

ZAGGABIROZZI 14

REKAPITULACE UDÁLOSTÍ DNE 16. ŘÍJNA ROKU 1978

CIRKUS BABYLON – HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

ANEB JESUS SMART SUPER STAR


PŘEDMLUVA

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

jako autor příběhu vám krátce popíši, oč mi v románu

jde, včetně svého pohledu na současné politické

uspořádání. Za účelem rychlého představení světů,

které budu líčit, použiji hudbu s  vizualizací, volně

přístupnou na YouTube. První ukázka:

Jedná se o  hudební dílo jihoafrické skupiny Die

Antwoord, která je v  kulturní branži respektovaná

svým originálním vizuálním vyjadřováním,

založeným na propracovaném imagi jihoafrických

slumů, magii a kontrastu s druhým světem v téže zemi


– světem bohatých. Jak jste si možná všimli, v textu

je použito slovo robot, jehož původ pochází od nás

z Čech a jedná se o smyšlený novotvar bratří Čapků.

Troufám si vám předvést, co tento pojem zažil, než

dorazil na místo svého nového působiště, odkud

k nám ve formě uvedeného videa dorazil zpět, obut

do pozměněného významu. Nabytý tímto věděním

vám převyprávím jeho podivuhodně spletité příběhy

a  provedu vás světy, kterými na své pouti kráčel

vstříc svému novému určení. Druhá ukázka:

Doporučuji vám spravit si náladu druhou ukázkou.

Je to velmi klidná skladba originálního, mimo hlavní

mainstream uznávaného izraelského zpěváka Asafa

Avidana. Tato skladba znázorňuje pocit harmonie,


kterým bych chtěl vyjádřit vítězství dobra nad zlem

ve svém románu.

Proč jsem použil tento příměr? Svět, který čtenáři

předkládám, vychází svou povahou z  křesťanské

mystiky promítnuté do mého příběhu. Při své snaze

vyjádřit se co nejsrozumitelněji uvádím čtenáře

v  prvním dílu do světa, který jsem musel vytvořit

a  popsat. Druhý díl je psaný modernějším stylem,

který má mnohem větší dynamiku příběhu a  je

více postaven na vypravěčském umění. Brutalita

a  celkový pesimismus prvního dílu má svůj důvod

– příběh je založen na vnímání světa z křesťanského

pohledu. Z  tohoto úhlu pohledu jsme v  době naší

komunistické zkušenosti vyrůstali v  herezi, protože

víra v Krista byla ze zákona stíhána. Mým záměrem

je ukázat lásku, potažmo víru v  Krista, jako hlavní

hybnou sílu. Čtenáře konfrontuji s  koncepcí

zahrnující několik světů, přičemž konečným

východiskem v  tom našem je cesta za svobodou –

vše zakomponováno do magické hry rozehrané před

čtenářem.

Svou koncepcí e-knihy s interaktivními odkazy usiluji

o  rozšíření limitů daných psanému slovu a  snažím

se vrátit románu spiritualitu, která je běžná v hudbě

či ve filmové tvorbě s vyústěním, jež směřuje k výše


řečenému  poznání. Na rozdíl od toho, co je běžně

dosažitelné na trhu ve formě magických příběhů PC

her a  ve filmové podobě. Ti starší nechť se zeptají

svých vnoučat. Ochotně vás uvedou do světa, který

znají a  který už dávno formuje jejich představivost

i vnímání. Proto se domnívám, že pro tuto generaci

nebude má imaginace výrazným problémem. Rozdíl

je v  pojetí – v  mém příběhu jsem záměrně spojil

fikci s  realitou uplynulého století, přičemž spěji

k  vyústění, které ve třetím dílu vrcholí zhroucením

železné opony a  vykročením za dlouhá desetiletí

ztracenou svobodou.

Román vychází z  pocitů i  vědění člověka, který

vyrůstal v  době normalizace. Pocitů člověka

chyceného v osidlech definovaných útlou knížečkou

Poučení z  krizového vývoje. Ten člověk už

neexistuje. Dle mého dnešního názoru je politický

pohled na reálný svět odlišný. Atmosféra románu

odpovídá pochopení politického uspořádání na

základě vnucené vnější síly za normalizace. Není

aplikovatelná na dnešní pochopení světa. Jedná se

o uvažování jedince, kterému byla násilím odebrána

svoboda a dokresluje atmosféru doby.

Dnes vnímám svět zcela jinak. Je však třeba si

uvědomit, že se nám v současné době boří naše zažitá

klišé o světě, jak jsme ho znali. K pochopení kořenů


toho, co se děje – a to si musíme připustit, ať chceme,

či nechceme –, bychom měli znát podstatu islámu,

pravoslaví, judaismu, buddhismu – a omlouvám, se

pokud jsem něco vynechal. Jakkoliv se prezentujeme

světu jako ateistický národ, troufám si říci, že to není

pravda. Je to nálepka, které je levné se držet a neplatí

v době, kdy je situace vážná. K pochopení toho, co se

v dnešní době děje, bychom měli znát aspoň rámcově

obrazy těchto náboženství, abychom mohli posoudit,

kam sahají hranice přijatelnosti pro každého

z  nás. Jinak se naše hodnotící soudy zjednoduší na

prohlášení: Islám? Špatně. Rus? Američan? Atd.

Naším cílem by mělo být vytvoření společnosti, která

udělala čáru za minulostí formou odpuštění – a už se

kádrováním u  nás doma dál nezabývat. Co si však

musíme naopak vštípit, je to, že bychom se v  této

převratné době měli povinně ptát našich politiků na

jasná vyjádření třeba i této podoby: Kdyby s ohledem

na nepodložené spekulace nastala hypoteticky ta a ta

situace, jak byste se zachoval? Cílem by nám měl být

úmysl udržovat společenství založené na vzájemném

respektu a zemi, odkud není třeba emigrovat.

V  rámci uspořádání světa, který jsem popsal,

chápu Rusko jednoznačně jako hybatele světových

sil. Rusové v  sobě mají obrovskou sílu. Projevili ji

v průběhu druhé světové války a za to jim dodnes patří


náš respekt i má poklona. My si však musíme položit

otázku, na jaké straně se nacházíme. Vnímám Rusko

jako multikulturní zemi ještě z  doby, kdy o  tomto

výrazu nebylo ani vidu ani slechu v  řádech tisíců

let zpět, hluboko do kmenových společenství. Svou

geografickou polohou je přirozenou křižovatkou

euroasijského kontinentu, oblasti, která do příchodu

Slovanů, jež vtiskli Rusku jeho charakter, byla

ovládána divokými kmeny Skythů, Hunů, Avarů,

Chazarů, Volžských Bulharů a dalších etnik. To činí

kulturu Ruska tak nesmírně bohatou tradicemi. Tuto

symboliku později v  románu vyjadřuji legendou

o dvou bratrech, kdy jeden se vydává za svou láskou

– ženou jménem East, druhý je očarovaný spanilou

kráskou jménem West. V  rámci výše uvedeného

respektu však vyjadřuji svůj názor, že i  Rusové by

měli respektovat naše rozhodnutí učinit krok, který

jsme provedli – totiž krok do Evropy, v níž dominuje

křesťanství. To nás mimochodem sbližuje s Ruskem.

Z důvodů, které jsem uvedl, se Rusko prezentuje jako

pravoslavné – ortodoxní, ve smyslu očistném.

V  tomto názvu se skrývá síla i  čistota, která je ryzí.

Abychom byli schopni pojmout svět kolem sebe,

svět, který se opírá o  tradice, je třeba mít aspoň

rámcový přehled o  těchto náboženstvích. Tvrdím,

že bez ohledu na naši deklarovanou směšnou víru


v „něco“ a denní švejkování jsme schopni spirituálně

uvažovat v  parametrech těchto kultur a  vyhradit si

své místo. Jinak se naše poznání světa smrskne na

směšné prskání malé země, světu prezentované

jako ateistické, ačkoliv to tak dle mého názoru není

a  nebylo. Náš původní, dnes špatně pojmenovaný

historický příklon k ateismu pochází z naší snahy vše

rozebrat a přizpůsobit sobě – vlastnímu národnímu

individualismu, přičemž poznávacím kódem je naše

schopnost vše humorem ironizovat.

Historicky však bylo toto naše pochopení světa

založené na křesťanství. Před křesťany zde byli

Keltové. Za bolševika nám pohled na svět zploštili

do jednoduchých sloganů namlácených do nás

formou přetaveného Švejka. Hašek byl génius v tom,

co vyjádřil, poněvadž znal podstatu toho, z  čeho si

legraci dělal. Z  katolíků, monarchie a  nedostatku

svobody. To nelze plně aplikovat na dnešek. Dnešní

typický český ateista není schopen formulovat

rozdílnost kultur kolem, velkou měrou jsme pak

náchylní k  víře v  každou na trhu dočasně volnou

slátaninu.

Vraťme se k Rusku – bez Bulgakova s Dostojevským

by pro mě nebyla literatura. Toto je intelektuální

výzva Rusům: Kde máte mezi sebou toho, který

mě porazí románem? Vyhlašuji soutěž. Ukaž se –


volám! Kde jsi, další Pasternaku, Tolstý, Solženicyne,

Charmsi?

Mým kolbištěm je literatura a  psané slovo. Toto je

hozená rukavice formou veřejně vyhlášené soutěže.

Kdo vytvoří lepšího Aljošu z  té doby? Začněme

rozplétat osud jedinečně krásné osoby Nataši

Michajlovny Križské. Vraťme se zpět do ponurých

dnů druhé světové války a  vykreslím vám Aljošu,

ze kterého budete plakat. A vykreslím vám Rusy, na

něž budeme všichni pyšní. Tento záměr mi umožní

ukázat ten pravý motiv, který dal ruskému národu

sílu vyhrát. Za tím účelem jsem pro plánovaný druhý

díl vytvořil schéma zrození trojjediného Aljoši,

jehož osudy v  historicky pro Rusko rozhodujících

momentech podpořím myšlenku národního

sjednocení a  složím Rusku poklonu v  literární

podobě. Katarzí znázorním pochopení souvislostí

z  pohledu Aljoši. Svět, který čtenáři ukazuji,

zobrazuji s limity, instinktem, pokorou a respektem,

jež byly vlastní mým vzorům. Dostojevskij, Kafka,

Bulgakov, Hašek, Meyrink, Perutz, Beckett a  další

a  další. Mým cílem je posunout hranice literatury

s odvahou, kterou měli oni.

Popis světů, které zobrazuji, se přizpůsobuje

vizualizaci toho, co jsme zvyklí přijímat v  podobě

filmu či videa. Scéna, kterou se chystám vrátit do


období války, bude plná patosu, zmarněných lidských

osudů a výrazových prostředků, které k patosu patří.

Tuto vlastnost jsme si ve své národní individualitě

zvykli přijímat s  nádechem ironie. Já se však

domnívám, že k  velkému románu patos patří a  na

tomto místě ironii odložím. Aplikováno na dnešní

svět si troufám říci, že se vyjadřuji prostředky, které

posunují hranice doposud literaturou vnímaného

tabu včetně destrukce vlivu času v  románu. To vše

s  vědomím, že navazuji na odkaz výše zmíněných

autorit z dnešního pohledu, přičemž pevně věřím, že

do příběhu vkládám kus naší národní identity brát

vážné věci místy s humorem. Za účelem co nejvyššího

propojení psaného slova s  hudbou využívám formy

e-knihy, která mi umožňuje vytvořit kompozici

s  interaktivními odkazy s  hudbou, přičemž pro

zdůraznění role hudby je součástí celé trilogie rovněž

koncept rockové opery Jesus Smart Super Star.

Toto je příběh ze země, která nemá přesné hranice

ani žádné konkrétní jméno. Označení země

Antikrista mi slouží jako univerzální dynamický

pojem, který se nevztahuje k žádnému specifickému

území, státu ani národu. Představuje volný název

pro lokalizaci krvavé implementace experimentu

zvaného komunismus. Kulisy, jež jsem zvolil,

zobrazují vůkolní svět v rozsahu, který je v rozporu


s oficiálním názorem panujícím v době a místě, kde

se děj románu odehrává. Přirozeně se vyskytnou

i pochybovači, kteří po přečtení skálopevně prohlásí,

že to není pravda, že tak to nebylo. Ale pro ty mám

ihned po ruce jednoduchou odpověď: Jestli sami

rozumíte lépe tomu, co je pravda, pak tedy přece

podejte vysvětlení vlastní. Nebo čtěte dál a sledujte,

kam vás dovede ta započatá Hra, v níž se hrací pole

cizích světů prolíná a  kříží s  jednotlivými lidskými

osudy, prchavými životními příběhy vetknutými

svými skutky do toho ohromného kola života

jako neviditelné souřadnice, jež prostupují napříč

univerzem ukotvené v bezčasí světa věčných.

Autor


ÚVODNÍ SCÉNA – CIRKUS BABYLON

TMA. TICHO. KUŽEL LEHCE ČERVENÉHO

SVĚTLA ZNENADÁNÍ SHORA PROŘÍZNE

ČERNOU TMU A  OZÁŘÍ PRKNA PRÁZDNÉHO

PÓDIA. NAD NÍM SE ROZSVÍTÍ HVĚZDNÁ

OBLOHA, JAK JI ZNÁME Z BĚŽNÉ BEZMRAČNÉ

NOCI, ALE OHRANIČENÁ CIRKUSOVÝM

STANEM JAKO V  OBROVITÉM PLANETÁRIU.

SVĚTLOMET NAMÍŘÍ PROUDEM SVĚTLA

A  HLEDÁ. KLOUŽE POMALU PO PLÁTĚNÝCH

STĚNÁCH, AŽ ZNOVA DORAZÍ NA PÓDIUM,

KDE OSLNÍ DOPOSUD SKRYTOU, OSAMĚLOU

POSTAVU. CHVÍLI TO TRVÁ, NEŽ ROZEZNÁME

VĚKEM SEŠLÉHO MUŽE S  BÍLE NATŘENOU

TVÁŘÍ. SILNÁ VRSTVA BARVY ZAKRÝVÁ

JEHO PRAVÝ VZHLED. HLAVU MÁ, CO DO

PROPORCÍ, K  TĚLU PONĚKUD VELKOU. NA

SOBĚ SLAVNOSTNÍ SAKO, DO TMY ZÁŘÍ JEHO

BÍLÉ RUKAVICE. TICHO PROLOMÍ JEHO STARÝ,

ŠEPTAVÝ, ALE ZŘETELNÝ, MÍSTY ZNUDĚNÝ

HLAS.

STARÝ MUŽ:

Můj život je plný bílých míst. Není to příběh se

začátkem a  koncem, jak jste, vy lidé, zvyklí řadit


své zážitky. Bílé skvrny provázejí mou životní dráhu

stejně nevyzpytatelně jako bubliny ve švýcarském

ementálu. Skáču si z  místa na místo, chvíli tady,

chvíli zase tam, oproštěný od lidského vnímání času

se nemusím řídit vašimi lidskými pravidly a, světe

zboř se, nemám konec ani počátek. Mým domovem

je černá díra. Otce s matkou nemám taky, mizí v té

tmě, co je nahradila, když mě vyvrhli ven. Ano,

právě tento detail je zdrojem největšího pozdvižení!

Skutečnost, že nemám předky ani rodokmen, původ

ani totožnost. No považte, nemám ani rodný list!

Vlastně nemám ani žádnou práci. Bez nucení se vám

rovnou přiznám: Nikdy jsem nepracoval! Teda díky

tomu jsem byl málem úředně vyškrtnut skoro na

celé jedno století, doslova jako bych neexistoval. Prý

podle zákona – příživa. Fuj, musel jsem si nějakou

práci nakonec obstarat, jinak bych vážně nedostal

doklady. A  bez dokladů nemáš nárok na existenci.

Prostě nejsi! Někdy závidím těm, co mohou doložit

svůj původ celá staletí zpět. To ale není můj případ.

Nit mého života se bezútěšně trhá na malé kousky,

které končí v pásu tmy za Mléčnou dráhou. Z příčin

jiných než přirozených mi šlape na paty Smrt všude,

kam se na své pouti vydám. Lépe řečeno, kde se

vynořím, protože můj život není spojitý. A  tak si

vyrývám svůj příběh do knihy života, kde se mi


zrovna zamane. Jednou jako mazaný panoš Ludvíka

XIII., nejstaršího syna Jindřicha IV. Navarrského

ze starobylého rodu Bourbonů a  spanilé Marie

Medicejské. Toho jejich koktavého, zapšklého

mrzouta s pyšným rodokmenem jsem snadno oslnil

už v  raném dětství, abych se nemusel otravovat

čekáním, až věkem doroste pro trůn. Obdarován

jeho přízní jsem si nenasytně plnými doušky užíval

rozmařilého života u  dvora. A  jindy se zase takto

svůdně usmívám do televizních kamer!

STŘIH. POSTAVA NA SCÉNĚ SE MŽIKEM

PROMĚNÍ V  KRÁSNOU SMYSLNOU ŽENU

ŽÁDOUCÍCH TVARŮ. KUŽEL SVĚTLA POMALU

PŘEJÍŽDÍ PO LADNÝCH KŘIVKÁCH JEJÍHO

STROZE ODĚNÉHO TĚLA, ZATÍMCO ŽENA SI

S  ÚSMĚVEM VRACÍ SPADLÉ RAMÍNKO ŠATŮ.

SVĚTLO SE ZASTAVÍ NA JEJÍM OBLIČEJI. ZÁBĚR

NA SLIČNOU TVÁŘ VPROSTŘED SVĚTELNÉHO

KRUHU. POKRAČUJE ZVONIVÝ ŽENSKÝ HLAS

PLNÝ DRÁŽDIVÉHO VESELÍ.

KRÁSNÁ ŽENA:

Inu, stačí jen kousek, maličko posunout ramenem,

aby mi uvolněné ramínko šatů svůdně sklouzlo

dolů a  navodilo tu lehce nestoudnou atmosféru,


že se stalo něco výjimečného, co se stát nemělo,

a  že se už už dychtivým pohledům odhalí, co mělo

zůstat slušně a počestně skryto. Ale já si to spuštěné

ramínko s  vyzývavým úsměvem volnou rukou

vrátím, kam patří, a nenuceně pokračuji v rozehrané

roli. Přesvědčte se sami.

JISKRNÝ PROUD SVĚTLA ZABÍRÁ ZNOVA CELÉ

TĚLO. VYZÝVAVÝ HLAS ŽENY PROMLOUVÁ,

ZATÍMCO ONA SE S  POTĚŠENÍM NECUDNĚ

PROTAHUJE PŘED ZRAKY OSTATNÍCH. VŠE

DOPLNĚNO NÁZORNOU GESTIKULACÍ

A DRÁŽDIVÝMI GESTY. DOKRÁČÍ K DOPOSUD

SKRYTÉMU SCHODIŠTI A  VYUŽIJE HO JAKO

EFEKTNÍ DOPLNĚK, SPUSTÍ HUDBA. Music

Carnivale, Jeff Beals

KRÁSNÁ ŽENA:

Kdeže jsme to vlastně skončili? (ZNUDĚNĚ) Aháá,

u  lidí... A  všimli jste si, že teď už jsem zase žena?

A  taky jsme trochu poskočili v  čase. (ZVESELA SE

ZHOUPNE V  BOCÍCH) To já si dělám, co se mi

zamane. A  teď právě v  záři všech těch reflektorů

i  namířených kamer šelmovsky přivírám oči,

rozpustile ze sebe vypustím úsměv zarámovaný rudou

rtěnkou a  bílými zuby. No, vydechnu ho jako páru


v mrazu a pomalu, líně jako kočka se mírně protáhnu

(DOPROVÁZÍ NÁZORNOU MIMIKOU TĚLA), až

tělo napne látku šatů a švy se mi na bocích vyrovnají,

prsa se vzedmou a bradavky se vztyčí proti tlaku naráz

těsného kostýmu. Doplňuji ten náhlý nedostatek

šatů v panice tahem zespodu, až se mi elastický okraj

sukně zatne do stehen a  pomalu, po milimetrech

nezadržitelně klouže vzhůru, zatímco ze mě všichni

muži kolem ani na moment nespustí oči a bez dechu

čekají, kde až se ten okraj nakonec zastaví. Omámeni

vůní mého parfému i navlhlým odérem z pórů mého

těla hromadně ztrácejí rozum i soudnost. Provrtávají

a  svlékají mě svými pohledy. Jako by jimi chtěli

zabrat a  kolonizovat každou odhalenou píď mého,

jinak střídmě a  ledabyle zakrytého, bělostného

území mé nahoty. Aách, nemůžu se těch světel

a  pohledů dosyta nabažit. Mužská žádost i  ženský

chtíč, miluji obojí naráz. Rezonují dokola vzduchem

jako magnetická pole a  probouzejí a  alarmují

spící mužské pudy. Bezmocné a  srovnané jako

zástup železných pilin, zmagnetizované ke krotké

poslušnosti vtahuji své nápadníky očima do své hry.

(S  ÚSMĚVEM PODOTKNE) Teda ženské myšlení

pro mě zůstává záhadou. Klidně se vám přiznám

– nezřídka překvapím i  sama sebe! (S  NOVÝM

ODZBROJUJÍCÍM ÚSMĚVEM MRKNE DO


KAMERY, ROZTOMILE POKRČÍ RAMENY

A  POKRAČUJE) Takhle si dlaní cudně zarovnám

lem příliš krátké sukně a přesně v momentě, kdy se na

okamžik mihne cíp mého, bílým prádlem zakrytého,

klínu, se ještě smyslně prohnu a zavlním na vysokých

podpatcích, než jim se zvonivým smíchem zmizím

z dohledu kamer a nechám je zkoprnělé a zmámené

jako zvěř v  říji, která ošálená mámivým hlasem

vábničky i  zbavená vrozené plachosti, chtivá páření

vběhne dobrovolně vstříc vlastní smrti. Áno, slyšeli

jste dobře – Smrti. Stačí jim jen naznačit – slíbit, co si

přejí slyšet, a vrhnou se k ní sami. Vždycky je někde

na dosah.

KRÁTKÝ ZÁBĚR NA HUBENOU MLČENLIVOU

POSTAVU V  KÁPI V  POZADÍ. OBLIČEJ VE

STÍNU NEZŘETELNÝ. NA PLÁŠTI OBRYSY

LIDSKÉ KOSTRY A  NEZNÁMÉ POHANSKÉ

SYMBOLY. NÁVRAT SVĚTLA KE KRÁSNÉ ŽENĚ.

PO KRÁTKÉ ODMLCE ZNOVA ŽENSKÝ HLAS

S POVZDECHEM.

KRÁSNÁ ŽENA:

Ach ti muži, vždycky je to stejné. Přetvoření v jepice,

jimž netřeba potravy, se v  rojích oddaně hrnou


splnit úkol, který jim uložím. V celých tuctech mřou,

zatímco já se královsky bavím.

VYBUCHNE V NEFALŠOVANÝ SMÍCH. ŽENSKÉ

CHICHOTÁNÍ NA SCÉNĚ SE POSTUPNĚ MĚNÍ

V MUŽSKÝ, HROZIVÝ ŘEHOT. VŠE PODTRŽENO

BURÁCIVÝM HŘMOTEM (JAKO PŘI STVOŘENÍ

SVĚTA), KTERÝ PŘECHÁZÍ V  RYTMICKOU

HUDBU. HUDBA VYGRADUJE A  VŠE UTICHÁ.

ZPĚT NAPROSTÁ TMA. NOVĚ ZAŽEHNUTÝ

KUŽEL ČERVENÉHO SVĚTLA ZNOVA PÁTRÁ PO

PRKNECH JEVIŠTĚ. ODHALÍ VZPŘÍMENÉHO

MUŽE V  PLNÉ SÍLE, SE VZEZŘENÍM VLÁDCE.

NA SOBĚ MÁ DLOUHÝ ČERVENÝ PLÁŠŤ

S  KÁPÍ, JAKÝ SE BĚŽNĚ NENOSÍ. MUŽ

PROMLOUVÁ, ZATÍMCO NA PLÁTNĚ ZA

NÍM BĚŽÍ ARCHIVNÍ ČERNOBÍLÉ ZÁBĚRY:

OZBROJENÝ DAV ÚTOČÍ – VŘSR, JINÝ DAV NA

TRIBUNÁCH SKANDUJE HITLEROVI. STŘÍDAJÍ

SE SYMBOLY KOMUNISMU A FAŠISMU, MARX,

ENGELS, LENIN, STALIN, HITLER. I. SVĚTOVÁ

VÁLKA STŘÍDÁ II. SVĚTOVOU, BOMBARDÉRY

A  VÝBUCH, NÁSLEDUJE CHARAKTERISTICKÝ

HŘIB PO VÝBUCHU ATOMOVÉ BOMBY.

STŘIH. POSLUŠNÉ DAVY ZDRAVÍ TRIBUNY

PŘI OSLAVÁCH PRVNÍHO MÁJE. DO TOHO


PO CELOU DOBU PANOVAČNĚ POKRAČUJE

MUŽSKÝ HLAS.

VLADAŘ:

Abychom si rozuměli, nemám proč držet se

vašimi pravidly. Ta jsou mi prostě, na mou věru

(S  IRONICKÝM DŮRAZEM), k  smíchu. Jeden

život, jedno tělo, zrození a  smrt, počátek a  konec,

dnes, včera. (POHRDAVĚ) To jsou vaše parametry.

Jak už jsem řekl, já nehraji vaši Hru. Stanu se tím,

co se mi zlíbí. Čím ale zahnat nudu? Být psem nebo

rybou už mě fakt nebaví. Mor už mě taky dávno

omrzel, to raději být hejnem vran nebo mořem.

A  kdo má pořád prosit Vítr o  pomoc? Já abych

se někoho dožadoval? To si raději zahraji přímo

s  lidmi. Ti jsou ochotní k  čemukoliv, jen najít toho

pravého. Co takhle třeba potopa! Vzedmutá hladina,

co zastíní klenbu obzoru a  hrozí rozbít napadrť vše

dole. Dobrá volba, ale předtím by to chtělo prostě

něco nového a trvanlivějšího. Myšlenku, která vydrží

aspoň století. Počkat! Už to mám! Stanu se davem!

Rozezleným davem falešných proroků! Zamísím

ženskou pomstychtivost a  závist dohromady

s nějakou jednoduchou vírou a do toho těsta namísto

soli přidám trochu slepoty. Pak zbývá už jen celý

ten plytký balast vydechnout do širého světa svým


otráveným zeleným dechem a čekat. Času mám dost.

Tak jsem tou nákazou zamořil ulice i  celá města,

vody i  zemi a  trpělivě čekám. I  ten věčně nerudný

Vítr mi nevědomky prokazuje službu. Však on už

se nějaký ten hňup najde, co z  toho s  pomateným

svitem v očích uklohní pomocí práva a filosofie těžce

stravitelný bochník s  názvem Objev nové morálky!

Zrození nového řádu! Ma-ni-fest no-vé do-by!

(ZALYKÁ SE ŘEHOTEM), ba dokonce Nové pojetí

dějin? Inu, stačí jen najít toho správného hledače

pravdy! A já se svezu na té vlně a za všechno se mu

patřičně odměním! Dopředu vidím, co se stane! No

uznejte, co může být krutějšího než rozvášněný dav

posedlý svým vlastním pěstěným fanatismem? Tupé

hordy ozbrojených nevzdělanců, moje malta i cihla,

nejlepší stavební materiál, základní kámen mého

novodobého chrámu! Je až k nevíře, jak to funguje:

„Psům psí smrt! Psům psí smrt!“ spílají sborově mí

nově zrození rekruti z  tribun všem těm, co nejdou

s  námi. (NA POZADÍ BĚŽÍ ARCHIVNÍ ZÁBĚRY,

HLAS POKRAČUJE) Hřímají zástupy s  prapory

a symboly v rukou namísto zbraní, vzhlížejí na svého

Führera (Bождя), sytí jeho kultem se bijí za moji věc,

omámení mým odvarem. Truňkem z  bolehlavu, co

jsem jim naservíroval svým nemocným dechem,

podobně jako kdysi v  poháru nebohému Sokratovi,


jen abych zahnal nudu! To byl konečně nápad!

Sklizeň zaseta, namísto zrna trochu otráveného

dechu s  líbivou myšlenkou! Teď už zbývá jen čekat,

ať se stane, co se stát má. Že jsem trochu předběhl

dobu? (OTRÁVENĚ) Už jsem vám přece řekl, že

koncept času je pro vás. Podívejte se laskavě na

události se sto- až dvěstěletým odstupem. Aha, vy už

budete zase všichni mrtví.

ZÁBĚR ZNOVA NA CELOU POSTAVU, MUŽ

REZIGNOVANĚ MÁVÁ RUKOU. KAMERA

S  ARCHIVNÍMI SNÍMKY JE VYPNUTÁ. OPĚT

ZÁBĚR NA DETAIL JEHO TVÁŘE. ZNUDĚNÝM

HLASEM PLNÝM SKEPSE A  OPOVRŽENÍ, ALE

S DŮRAZEM.

VLADAŘ:

Furt jen mřete... V  hlavě nic jiného než vlastní

smrt. Co, vy lidé, jste vůbec zač? Chystám se vám

něco vysvětlit, a než se dostanu do půlky, tak jste už

zase všichni mrtví. Moje příběhy nekončí s  vašimi

životy. Putují za svým posláním spolu s generacemi

vašich potomků a jejich vnuků jako věčná ozvěna ze

země, kde čas nehraje svou roli. Tak už to konečně

pochop, ty věrozvěste, s metrem v ruce o míře lidský

život. Já, na rozdíl od vás, co se obracíte v  prach,


zůstávám. Napříč staletími zaplňuji ten rastr života,

do kterého zatloukám, jeden za druhým, všechny

ty příběhy. Věším je na háky a  skoby jako použité

hadry. Nepotřebné kůže, které jsem už opustil

jako had, když přeroste svou velikost. Jakmile mi

nějaký život přestane stačit, jednoduše přejdu

jinam a  to, co zůstane, přišpendlím skobami jako

další použitou trofej. Nehybné jako naložené v octu

je pak za sebou nechávám viset v  tom prázdnu.

Tak s  gustem vtloukám jeden hřeb za druhým.

S kladivem v pravé ruce, náhradní skobou mezi zuby

se s vervou rozmachuji a provázen hlasitými výkřiky

bolesti, nenávistným syčením i srdceryvným pláčem

vtloukám do jejich údů ty hřeby stejně nemilosrdně

zrovna jako kdysi do tam toho, co zemřel na kříži, na

hoře Lebka spolu s  dalšími dvěma. Jošua. Nebo jak

se vlastně jmenoval ten prevít, ten darebák z levného

kraje, posel pouťových církví, ministrant falešných

proroků s  plnou hubou spásy, co pak měl ještě

tolik drzosti, že mi nakonec sprostě utekl? Copak

to je nějaký vděk? Oplátkou za mou velkorysou

ukázkovou demonstraci věčnosti. Pravda, sice

poněkud bolestivé, ale rozhodně ne falešné. Nabízí

všem nějakou duši se spásou. Nic takového já nemám

a nepotřebuji. A podívejte se, jak se mi daří! Tak se

procházím vašimi životy, sem a tam, jak se mi zrovna


zachce. Toulám se nocí i  dnem, mrazem i  horkem

vás provázím na vaší pouti. No hádej, kde se objevím

znova? Ach tak, zapomněl jsem se představit. Ale

upřímně – je to vůbec nutné?

MUŽ MIZÍ TANEČNÍM KROKEM ZE SCÉNY,

EFEKTNĚ DOPROVÁZEN VLAJÍCÍM PLÁŠTĚM,

KOUŘEM, ZÁBLESKY A  HROMEM. ZAZNĚJÍ

OSTRÉ TÓNY ROCKOVÉ MUZIKY. ÚRYVEK

ZE SYMPATHY FOR THE DEVIL (ROLLING

STONES). NA PLÁTNO PROMÍTNUT

NÁSLEDUJÍCÍ TEXT:

Please allow me to introduce myself

I‘m a man of wealth and taste

I‘ve been around for a long, long year

Stole many a man‘s soul and faith

... Dovolte mi, abych se představil, jsem boháč s vybraným vkusem, jsem tu již mnoho a mnoho let, mnohým jsem ukradl duši i víru.

... Pleased to meet you Hope you guessed my name, oh yeah But what‘s puzzling you Is the nature of my game, oh yeah, get down, baby

... Těší mě, že tě poznávám, doufám, že tušíš moje jméno, ale co ti asi vrtá hlavou, je, co mám za lubem, oh yeah, na kolena, bejby.

... I stuck around St. Petersburg When I saw it was a time for a change Killed the czar and his ministers Anastasia screamed in vain I rode a tank Held a general‘s rank When the blitzkrieg raged And the bodies stank

... Trčel jsem v Petrohradě, když jsem viděl, že nadešel čas na změnu, zabil jsem cara a jeho ministry, Anastázie křičela nadarmo, jezdil jsem s tankem, měl hodnost generála, když zuřil blitzkrieg a mrtvoly zapáchaly.

HUDBA UTICHÁ. ZNOVA TMA. OPONA

PADÁ. NA NÍ BĚŽÍ JAKO TITULKY K  FILMU

VELKÝMI PÍSMENY NÁPIS CIRKUS BABYLON,

ZATÍMCO DO SETMĚLÉHO HLEDIŠTĚ

NA CELÉ KOLO HULÁKÁ DRYÁČNICKÝ

HLAS NEVIDITELNÉHO, ZJEVNĚ OPILÉHO

VYVOLÁVAČE.

UVADĚČ:

Cirkus Babylon! Jediné představení svého druhu!

Herci v  rolích umírají a  postavy jsou skutečné!

Láska i  nenávist naživo! Zázraky na denním

pořádku! Zaplaťte vstupné a  obdržíte vaši lebku

z  minulého života! Za příplatek do ní vzkřísíme

i  vaše zemřelé já. A  za tuzér navíc se můžete

podívat svýma dávno mrtvýma očima! Poznejte

vlastní chyby předešlých životů! Neváhejte

navštívit cirkus ze země Anathema, kde nic

není nemožné a  budoucnost je na prodej! Věční

i  bohové v  lidských příbězích! Odhalte tajemství

smrti! První dějství začíná!

V HLAVNÍCH ROLÍCH:

(boogie nebo r ́n ́r rytmus)

Devil is coming back!

With monkey on His neck!

So don ́t hesitate, to change your fate, it ́s as simple

as breake yo ́ neck!

Yeah, Our Master is coming back!

Calling for all He owns,

instead of eyes black stones.

Dancing Sumo with Harakiri let ́s celebrate His

grace!

And than anihilate human race! Yeah, anihilate

human race.

...

Ďábel se vrací zpět!

S opicí na hřbetě!

Tak neváhej změnit svůj osud, nebo ti zlomí vaz!

Jo, náš Mistr se vrací zpět!

Svolává všechny, co Mu patří,

namísto očí má černé kameny

Tančíme Sumo s Harakiri! Oslavme Jeho

milosrdenství!

A nadejde anihiliace lidské rasy! Ano, anihilace

lidské rasy.

ZNOVA OPILÝ HLAS VLEZLÉHO UVADĚČE:

Poslední lístky k  prodeji! Odžijte si svůj život

pozpátku od smrti ke zrození! Zemřelí při porodu

gratis!

HLAS UVADÁ, OPONA PADÁ, ZAZNÍVÁ

KRÁKÁNÍ VRAN (Tom Waits)

ZAGGABIROZZI 1

Divné místo stvořil jsem k žití, pomyslel si zklamaně

a  nespokojeně sám Stvořitel, když procházel mlčky

svým dílem. Neztratil ale rozvahu, přijal svůj úděl

a znova neochvějně zahájil své dílo.

Tisíc let minulo, tisíc let odříkání a  tvrdé práce.

Tehdy se zastavil poprvé, aby spočinul a  zrakem

svým orlím s  potěchou obhlédl plody svého úsilí.

Pohlédl do minulosti a zarmoucen na duši viděl, co

jiní nevidí. Města dávno časem zavátá a  vylidněná,

národy vymřelé i nastupující, vše stejné, vše zmírající

v nesmyslném hašteření.

Obrátil se zkoumavým zrakem tentokrát

k  přítomnosti a  opět se dělo totéž. Všechny kolem

už jednou viděl. Každého jedince coby otec už

jednou laskal, všechny ty tváře znal. Nikdo nový se

už nerodí, smutný pomyslel. Pak zaměřil svůj zrak

s nadějí směrem k budoucnosti a bylo to zase stejné.

Faleš a přetvářka maskovaná za opravdové a vroucné

žití. Tak strnule postál několik staletí, zrakem bedlivě

měřil vše kolem, aniž by našel, co hledal. Už už

chtěl hromem a  bleskem zničit to, co s  takovou pílí

a  láskou po tisíc let budoval. Už už málem propadl

marnosti, už už se chystal podlehnout trpkému

pocitu zklamání z nezdařené práce.

Pak se poškrábal na hlavě a  pravil: „Já, kterému

přísluší soudit. Já, který vládnu mocí ničivou, tak

neučiním. Suďte sebe samé, to budiž vašim trestem!“

Jak řekl, tak se i  stalo. Neboť Jeho Slovo bylo

Zákonem. Nastala krátká doba klidu, lidé poctivě

soudili každý svůj čin a naslouchali hlasu svědomí.

Vida to Stvořitel, sklonil se opět k  práci, aby v  ní

neustal dalších tisíc let.

Minulo tisíc let a  Stvořitel se podruhé zastavil,

aby obhlédl a  změřil výsledky svého úsilí. Naráz

zkoumavě prohlédl skrze minulost, přítomnost

i  budoucnost a  naplněn zklamáním se neubránil

rozmrzelosti z tak očividné slepoty a falše lidí. Neboť

opět se rozbujelo zlo a násilí a marnivost s hrabivostí

neznala mezí.

„Seberu vám prostor!“ zahrozil hlubokým hlasem.

Ale bez účinku, lidská bláhovost byla nekonečná.

Jak řekl, tak i udělal. Odňal zemi prostor a jen duše

nehybné trčely v prázdnu, sevřené strachy a úzkostí

z  té všepohlcující výšky i  hloubky kolem. Ale

dlouho ten pocit nikomu nezůstal. Lidská paměť je

prchavá a po chvíli všichni znova začali s běsněním

a špatnostmi ještě nehoráznějšími než dříve. Zahrozil

Stvořitel podruhé, až nicota se zachvěla, vše ztichlo

a naslouchalo jeho hromovému hlasu. „Není dost, že

jsem vám vzal prostor, čeládko?“ zařval. „Vidím, že

ani čas si nezasloužíte!“

A  odebral lidem, jejich duším, čas. Tak trčely

duše navěky uzavřené, strnulé. Každý chycený

a  přikovaný pastí, do níž se narodil. A  nic nového

se nedělo, neboť čas, měřítko změny, ustal. A nikdo

nový nepovstal a nikdo nestárl a neumíral. Stísněný

pocit hrozivě věčné prázdnoty a  bezútěšnosti

všechny sevřel a zmrazil. Ale ani podruhé se nestalo,

co mělo. Co Stvořitel ve své dobrotě očekával. Strach

a tíseň sice trýznily dvojnásob, ale opět všichni začali

s hýřením a marnostmi ještě stokrát ohavnějšími než

kdy předtím. Lidská troufalost a opovážlivost nezná

mezí. Jako by výše trestu stupňovala i to bezpříkladné

řádění. Chtíč žádal orgie a  krev a  ta stříkala a  kosti

praštěly a  maso vyhřezlo ven, kde se kůže a  vazy

trhaly jako zapletené v kole, podléhaly podmanivému

rytmu, který násobil tu nezvladatelnou touhu

rozkoše.

ZKUS TO, žádal sladký polibek neřesti. PŘIDEJ SE

K NÁM, vábil sametový neznámý hlas.

Tu rozezlil se Stvořitel po právu znova, když viděl,

že ani druhý trest nesplnil jeho očekávání. Už už

chtěl ten podivný zbytek starého světa bez prostoru

i  času smést navždy do hlubin věčného zatracení.

Už už chtěl všechny proměnit v  mrazivou nicotu

nevědomí. Náhle však, jako by mu hlavou probleskla

myšlenka, se usmál, chvíli mlčky postál a pak pravil:

„Budiž. Není-li vám dost, že jsem odebral čas

i  prostor, mám tedy pro vás jiný trest. Vrátím vám

prostor i  čas. Vrátím starý svět i  s  člověkem, jak

jsem ho kdysi stvořil k  obrazu svému. Vrátím staré

pořádky. Žijte si jako prve, jak se vám zachce. Ale

nebude to zdarma,“ usmál se s úšklebkem. „Zároveň

se Světem vám nadělím i  Zaggabirozziho. Věčného

poutníka vašim nečistým svědomím. Připomínku

prvního hříchu.“

A tak byl na Svět seslán Zaggabirozzi, věčný poutník

brázdící Svět křížem krážem, neznaje únavy,

odpočinku ani smrti. A  jak Stvořitel pravil, tak

i udělal. A jen Jeho smích hřměl a duněl nad znova

stvořenými lesy a horami, rozběsnil moře, rozmetal

písek na pouštích a rozvál mračna v oblacích. A vše

se zase zdálo být jako prve. Jako kdysi dávno v těch

prvních dobách stvořen (Carmina Burana).

KIRIL

Rok 1986. Emanův příběh začíná v  minulosti,

z  níž neexistují žádné záznamy ani dochovaná

historická data. Tento sporý záznam sledu událostí

je jediným vodítkem k rekonstrukci jeho nejasného

původu rozleptaného po své ose dírami chybějících

míst a  časovými zvraty. Postaveno na ústním

podání zúčastněných osob, odvíjí se předivo tkané

struktury ve skocích a  odrazech nepravidelné

délky, směřujících k  cíli jako pavoučí síť ke svému

středu. Pokus o  věrnou rekonstrukci selhává ze

dvou zásadních důvodů, přičemž prvním z  nich je

velký časový odstup. Čas poslušně sehrál svou roli

obří mazací gumy a  nahradil fakta zapomněním.

Bezcitný jako louh vyleptal díry do lidských osudů

i  existencí, až zůstala jen prázdná místa rozesetá

bez ladu a  skladu na měňavém poli života. Sestavit

pravdivý obraz událostí jediného dne roku 1986

představuje stopovat v  daleké minulosti skutky

dávno zaniklých životů. Skládat z  rozbitých střepů

neznámé tvary a  příběhy, jejichž činy chtivě sahají

svými dlouhými prsty z dávné hluboké minulosti až

do našich dnů. Proplétat se zdánlivě nesourodými,

cizími lidskými osudy. Vždyť co za náhodu může

spojit osudy tak rozdílné a  navzájem neslučitelné

jako k věčné domácí izolaci dobrovolně odsouzenou

Juditu, armádního generála Kvočkina – hrdinu

Sovětského svazu a jeho dceru Naďu, vnuka Emana

s věčně rozesmátým Ferdou, který přežil i Osvětim,

majora Krásného – kapitána policie a zároveň agenta

StB s farářem a knězem – otcem Jakubem. A nakonec

i Smarta, pojítkem s děním příštím.

Ti všichni a ještě mnozí další jsou chtě nechtě jeden

vedle druhého zapleteni do hry, která nás spojuje

s  legendami z  počátku našich dnů. Dohromady

i  každý zvlášť se v  tom ohromném kole života

vzájemně svými skutky nevědomky podpírají

v  tom obludném soukolí, sahajícím až za hranice

našeho světa. Protože to nejsou jen osoby z  masa,

krve a  kostí, které ovlivňují trajektorii našeho děje.

A  ten děj nás bez ohledu na přání, víru či vyznání

nemilosrdně prožene vírem událostí, jejichž

společným jmenovatelem je fakt, že se dotýkají

Stvoření spojeného nejasným způsobem s  osudy

všech výše jmenovaných. Jako šíp, co protíná let ptáka,

zasáhne hlasem z druhé strany do jejich životů, aby

zaselo do jejich myslí stín pochyb i poznání. Bytost,

jejíž paměť nás vrátí až k samým počátkům vzniku,

k  oněm sedmi dnům stvoření Světa, ba ještě dál

a hlouběji až tam, kam sahá věčná paměť toho, který

pije z pramene mrtvé vody – Zaggabirozziho, legáta

prokletých s  břemenem věčného života i  paměti,

muže s Kainovým znamením na čele.

Druhým důvodem pro obtížnou rekonstrukci je

nezanedbatelný faktor strachu. Svědectví prostě

nikdy nevyšla na povrch a  zůstala navždy ztracená

osobním rozhodnutím jednotlivých aktérů navěky

zamlčet zprávu tak děsivého obsahu a  významu.

Hrůzu, kterou nikdo z těch, co měli možnost jí stanout

tváří v tvář, nechtěl byť jen neopatrnou, lehkovážnou

vzpomínkou přivolat zpět. Z  věrohodných zdrojů

víme, že Eman byl od samého dětství vychováván

pouze matkou Markétou. Svého otce nikdy

nepoznal. Totéž platí o  celé rodině z  otcovy strany.

Tak vlastně z jedné poloviny nevěděl, kdo je a odkud

pochází, což nebylo nijak pozoruhodné. S  ohledem

na pozdější souvislosti lze snadno obstát s tvrzením,

že v poválečných letech byly neúplné rodiny běžnou

součástí života. Tato se však od jiných v lecčems lišila.

Jak jinak interpretovat náhodu, že svého otce neznala

ani jeho matka? Ale nebyla to jen absence otce a jeho

původu, co rodinu činilo tak ortodoxně výjimečnou.

Byl to skrytý klíč k  pozdějšímu vývoji událostí.

Klíč, který se rozhodla Emanova matka dobrovolně

pohřbít, aby z  ní její tajemství nikdy nevyšlo ven.

Polknout jako hořkým pelyňkem nasáklou hostii

v  pevném přesvědčení, že tím konečně celý příběh

zastaví.

A  tak, aniž bychom chtěli, se ocitáme v  našem

pátrání rázem až někde v lednu roku 1940, kdy došlo

k nechtěnému početí Markéty. V rukou ten neznámý

klíč, který je vodítkem i spojnicí k počátku, kráčíme

pozpátku z  té závratné výše. Sestupujeme z  oblak,

kde sídlí naše těla, až dolů k  původním kořenům

zarytým hluboko v pevné zemi, kde kotví naše hlavy.

Ale chceme-li odstranit neznámá pole a nahradit tu

nesourodou množinu všech skutků a  náhod aspoň

přibližnými hodnotami, musíme se vydat ještě

hlouběji a dál do mrtvé historie. Tak zkusme sebrat

odvahu a  otevřít tu Pandořinu skříňku, zkusme

odsunout víko zakrývající dávný spletenec událostí.

Co nás však čeká za neznámými dveřmi?

ZPŘETRHANÉ TKÁNĚ ČASU PROPOUŠTĚJÍ

VODNÍ MASU, JEJÍŽ PŘÍVAL V  DENNÍM

JASU...,zaznívá přerývaně šepotem škvírou zpoza

pootevřených dveří, promlouvá vemlouvavě

i  výhrůžně zároveň prostorem napříč světy jako

hlas samotného Ďábla. Čí rodokmen tu odhalujeme

dennímu světlu? Nebo bude lépe ponechat vše,

jak je? Volba stojí na tobě samém, čti a  pokračuj,

nebo rovnou skonči a  odejdi, protože následuje

výčet událostí, jejichž příčiny jsou odolné lidskému

vnímání pojetí času a vzdálenosti. Dnes, či miliardu

let zpět? Tady a teď, či tehdy a tam? Z lidského pohledu

kdysi před dávnými miliardami let, neurčený počet

světelných let daleko. Slovy věčných, prostě tady

– jen v  jiné galaxii. Viděno tak či onak se stalo, že

prostoru i  času cizorodý předmět na své osamělé

pouti dráhou temné ekliptiky dospěl jako vesmírem

vržený bumerang do nejvzdálenějšího místa od

počátku své cesty. A jako nastavený magnetický pól

přitahovaný odvrácenou stranou Měsíce se dráhou

druhé půlky opsané kružnice vydal se zlostným

syčením pohybem rotujícího tělesa nazpět do místa,

odkud kdysi zasažený hněvem Stvořitele začal svou

nechtěnou pouť nebeskou sférou. To vše proto, aby

v  určený moment dorazil přesně na určené místo,

a  stal se tak spojnicí té pro lidské myšlení dávné

minulosti i jiného prostoru s naším běžným reálným

světem. Stejně tak si v  reakci na předem uvedené

nevyzpytatelná náhoda pohrála s našimi osudy.Lze

li tedy označit následující události dílem náhody.

Psal se 30. červen roku 1908, když kdesi v prostoru

centrální Sibiře, v  dnešním Krasnojarském kraji,

došlo k  explozi natolik silné, že popsáno lidskými

měřítky v  oblasti přibližně 2 000 km² vyvrátila

a  zpřelámala kolem 60 milionů stromů a  zvuk

výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti 1 000 km.

Bylo právě těsně před čtvrt na osmou ranního času,

když se sporým ranním světlem zamlžené pustiny

neobydlené sibiřské tajgy zčistajasna objevil záblesk,

který prozářil temnotu jasem silnějším než sluneční

paprsky italského pobřeží v Kalábrii za bezmračného

letního dne. (Podle části svědků se ozvaly dokonce

tři po sobě jdoucí exploze.) Napohled zvláštní jev

spojený s  pozdním východem slunce doprovázel

následný lesní požár, který byl pozorovatelný ze

vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se

dostalo nesmírné množství malých částic, především

popela z  lesních požárů, a  v  oblasti poblíž výbuchu

padal hustý, lepkavý černý déšť, který ulpíval na

věcech kolem jako mastně vazká hmota. Několik

následujících nocí byla noční obloha i  v  Evropě

podivně světlá a  jevy podobné polární záři byly

pozorovatelné i v oblasti Prahy, Varšavy a Budapešti.

Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky,

které se jen obtížně a  velmi dlouho hojily. Exploze

později vešla ve známost jako tunguzská událost,

někdy mylně nazývaná taky tunguzský meteorit,

ačkoliv v  oblasti žádný odpovídající meteorit nikdy

nalezen nebyl.

Následkem výše zmiňované příčiny – události nad

sibiřskou tajgou, poslušni stejnému impulsu, ale

lidským měřítkem cca o  10 let později, tedy v  roce

1918, omývali a  utírali v  malé vesnici na okraji

Kyjeva vystrašení vesničané starostlivě nahé tělo

jako zázrakem přeživšího novorozeného chlapce,

ušpiněného od hlavy k patě vazkou, mastně černou

hmotou. Chlapce, který prozatím ještě neměl jméno.

Co však předcházelo té vzedmuté vlně událostí?

Která z  příčin to protrhla hráze a  do jakého světa

a  odkud vlastně ten doposud neznámý přišel? Tak

se vprostřed krvavé spouště dokola poházených

mrtvol v  provizorní vojenské nemocnici ocitá bez

vysvětlení malý nalezenec, který evidentně nepatří

nikomu, zatímco zaslepené hordy rudých, posílené

chorobnou nenávistí podlého holohlavého muže

s bradkou, chladnokrevně pokračují v plenění.

Svět je ještě šokovaný vraždou Anastasie

Nikolajevny, cara Mikuláše a  celé carské rodiny

dynastie Romanovců v  noci z  16. na 17. července

roku 1918, ale rozpoutaná lavina násilí se už dávno

valí napříč zemí bez špetky soucitu, rozumu či

smilování. Ve stínu vyhasínající první světové

války proběhly nekontrolovaně události, které

svým dosahem ovlivnily světový vývoj po několik

dalších generací. Nečekaná série revolucí započatá

únorovým svržením carismu vynesla posléze

do čela nově vzniklého státu zvaného Союз

Советских Социалистических Республик nového

charismatického lídra přezdívaného krycím jménem

Vladimír Iljič Lenin. Nečekaná ani samotným

jejím největším propagátorem a  ideovým strůjcem

Leninem, který se v  době svržení carismu, ukrytý

přibližně 17. rok v  exilu, už osobně vzdal nadějí

na jeho porážku. Světu doposud neznámý pisálek,

který své megalomanské ambice materializoval

v přebytečném množství málo duchaplných spisů, se

ponížený faktem, že promeškal rozhodující okamžik

revoluce, vydal kvapem zpět do rodné vlasti, aby

v  Petrohradu (Sankt Petěrburgu) posléze sehrál

zásadní roli v dalším převratu, který dodnes známe

pod názvem Velká říjnová socialistická revoluce.

Po celou tu dobu stižený mesiášským komplexem

neúnavně chrlil ve svém militantním ateistickém

stylu další a  další spisy inspirované zejména záští

k  argumentaci, kterou převzal od Marxe a  Engelse.

Bez skrupulí prokládal své kapitoly násilím a návody

k  zabíjení všude, kde se mu nedostávalo invence či

myšlenek, přičemž přímo fanaticky radikalizoval svůj

pomstychtivý pohled na oponenty jeho komunistické

vize o novém lidstvu a společnosti. Nástup bolševiků

k moci umožnil Leninovi obrátit zbraně proti církvi,

která svou nenásilnou podstatou lásky k  bližnímu

byla v přímém protikladu ke komunistické ideologii.

Začal experiment, který ve světových dějinách neměl

obdoby v  celé dvoutisícileté historii křesťanství, od

dob pronásledování křesťanů v prvních třech stoletích

Římské říše. Pravoslavná víra byla vymazávána

z  paměti národa i  ze srdcí lidí přímo pod vedením

státu prostředky, které byly záměrně stejně surové

a  brutální jako za nejtemnějšího středověku. Cíl –

zapomenutí Boha na celém území SSSR. Zůstává

smutným faktem, že právě mírumilovné pravoslaví

netknuté násilím křižáckých výprav či středověkými

inkvizicemi se stalo pro svou povahu hlavním

ideologickým nepřítelem komunistů.

A tak jen co se Lenin z pozice nejvyššího představitele

nově vzniklého státu chopil moci, ukázal tento

muž zrcadlově znetvořené karmy pravou povahu

svého překrouceného – negativního charismatu.

Jako odvrácená strana Měsíce se v  něm zjevil nový

hrůzný význam původně náboženského pojmu

charisma – daru boží milosti, ale v  převrácené

formě. Plnému rozvinutí jeho talentu zosobnění

živé syntézy militantního filosofa, vůdce světové

revoluce a  masového vraha v  jednom zabránila až

poněkud nedůstojná a neplánovaná smrt následkem

vleklé syfilidy. Zůstává dodnes záhadou, jak se

mohl tento mistr plánů a  pětiletých strategií tak

hluboce mýlit jak v  sobě samém, tak v  odhadu

vývoje revolučních tendencí ve vlastní zemi, kde

svou nepřítomností promeškal, co se dalo. Ale jako

by zároveň se splněním vlastního životního úkolu

v  Leninovi vyhasl i  jeho dočasný talent vzdorovat

věčnosti materialismem. Nutno podotknout, že

patrně dehtem (či snad sofistikovaněji asfaltem)

vycpaný artefakt jeho ostatků dodnes úspěšně

v mauzoleu vzdoruje nástrahám času hrdě vystavený

coby kultovní národní památka země s  dobrým

vkusem k  prezentaci mršin. Předtím však, než se

i  se svou předvídavě dopředu asfaltem načichlou

aurou odebral napůl stižený debilitou a syfilitickým

kostižerem vepsí, stačil ještě inspirovat slepé masy

k  hromadnému následování jeho osobního pojetí

spásy a  jediné pravdy. Jako smrad z  komína při

nízkém tlaku se za ním dodnes táhne oddaný průvod

nevzdělaných posluhovačů, stejně jako později za

Stalinem nebo Hitlerem. Posluhovačů ochotných

nadále k exportu kultu revoluce napříč celým světem.

Ale ještě stále jsme v  Rusku, píše se rok 1918,

Lenin zatím v  relativně plné síle a  za jasného, leč

limitovaného vědomí (POCHOP – POLOVINY

SVÉHO JÁ SE COBY ATEISTA V BDĚLÉM STAVU

DOBROVOLNĚ VZDAL), rozdmýchává pomocí

svého dočasně přiděleného charismatu nenávist jako

v  předchozích stoletích vítr dýmějový mor, až se ta

vzedmutá vlna násilí valí doslova všemi směry bez

respektu k hranicím států či světadílů.

ABYCH TO ALE RADĚJI DOPŘEDU VYSVĚTLIL

– VÁŽNĚ JSEM CHTĚL TU JEHO TĚLESNOU

SCHRÁNKU VYUŽÍT K  DALŠÍM VYŠŠÍM

CÍLŮM NA MÉ CESTĚ K  ANIHILACI VÁS

LIDÍ A  CELÉHO LIDSKÉHO RODU. ALE TEN

NEVDĚČNÝ ZMETEK SE PROSTĚ VLIVEM MÉ

PŘÍTOMNOSTI ROZPADL ZA POCHODU JEŠTĚ

ŽIVÝ. CO VÁM MÁM ŘÍKAT – PROSTĚ SHNIL.

ŽE MU DÁVNO PŘESTAL FUNGOVAT MOZEK,

MI VŮBEC NEVADILO, NAOPAK. K  SMRTI

(?) MĚ NUDILY TY JEHO ZÁCHVATY PSANÍ.

UVAŽTE – 45 SVAZKŮ? TO UŽ JE ÚCHYLKA. BEZ

MOŽNOSTI POHYBU UŽ MI BYL ALE VÁŽNĚ

K  NIČEMU. ZANECHAL JSEM HO NAPOSPAS

TÉ JEHO DOMNĚLÉ VĚČNOSTI, O  KTERÉ

SI CHVÍLI PYŠNĚ MYSLEL, ŽE JI FAKT ŽIJE



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist