načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zack - Mons Kallentoft; Markus Lutteman

Zack

Elektronická kniha: Zack
Autor: Mons Kallentoft; Markus Lutteman

- Nová severská krimi série inspirovaná řeckou mytologií. - Někdo brutálně zavraždil čtyři Asiatky z masážního salonu v Södermalmu ve Stockholmu, zatímco pátá žena je nalezena ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 400
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1622-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nová severská krimi série inspirovaná řeckou mytologií.

Někdo brutálně zavraždil čtyři Asiatky z masážního salonu v Södermalmu ve Stockholmu, zatímco pátá žena je nalezena u Söderské nemocnice s vážnými zraněními. Stopy na jejím těle nasvědčují tomu, že byla napadena zvířaty.

Zack Herry je chlapík z předměstí, který má slibně nakročeno mezi nejlepší kriminalisty stockholmské policie. Po nocích však vymetá kluby a šňupe kokain s lidmi, které by měl ve skutečnosti zatýkat. Ví, že mu to nebude procházet věčně, ale nedokáže přestat.

Spolu s kolegyní Deniz se Zack snaží zjistit, co stojí za södermalmskými vraždami. Jde o nenávist, rasismus nebo obchodování s lidmi? Jedna věc je jistá: když nenajdou vraha, zemřou další ženy.

Zack je příběhem detektiva, který se jako moderní Herkules snaží vyčistit stockholmské kriminální podsvětí.

Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v reklamě a jako novinář. Debutoval románem Pesetas  (Pesety, 2000) a za tuto knihu získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Z úspěšné série o kriminální inspektorce Malin Forsové zatím v nakladatelství Host vyšlo pět dílů, na které navazují romány Vodní andělé  (2012), Vindsjälar  (Větrné duše, 2013) a  Jordstorm  (Zeměbouře, 2014). V češtině byla vydána také kniha Food Junkie — Posedlý jídlem  (2013; česky Host 2014). V současnosti připravujeme první díl autorovy nové kriminální série vycházející z řecké mytologie.

Markus Lutteman (nar. 1973) je švédský novinář a autor několika dokumentárních a biografických knih. Román  Zack  (2014) je jeho prvním beletristickým dílem. Ve Švédsku zaznamenal obrovský ohlas, práva byla prodána do řady zemí, například do Francie, Nizozemí a USA. Druhý díl série s názvem Leon vyšel ve Švédsku v květnu 2015.

Zařazeno v kategoriích
Mons Kallentoft; Markus Lutteman - další tituly autora:
Letní smrt Letní smrt
Podzimní vražda Podzimní vražda
Zimní oběť Zimní oběť
 (e-book)
Vodní andělé Vodní andělé
Zack Zack
Leon Leon
 (e-book)
Leon Leon
Bambi Bambi
 (e-book)
Bambi Bambi
Lovci ohně Lovci ohně
Krvavý měsíc Krvavý měsíc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

mons kallentoft

markus lutteman

mons kallentoft

markus lutteman

host

329 Kč

isbn 978-80-7491-508-6

zack

nová severská krimi série inspirovaná řeckou mytologií

Někdo brutálně zavraždil čtyři Asiatky z masážního salonu v Söder

malmu ve Stockholmu, zatímco pátá žena je nalezena u Söderské

nemocnice s vážnými zraněními. Stopy na jejím těle nasvědčují

tomu, že byla napadena zvířaty.

Zack Herry je chlapík z předměstí, který má slibně nakročeno

mezi nejlepší kriminalisty stockholmské policie. Po nocích však

vymetá kluby a šňupe kokain s lidmi, které by měl ve skutečnosti

zatýkat. Ví, že mu to nebude procházet věčně, ale nedokáže přestat.

Spolu s kolegyní Deniz se Zack snaží zjistit, co stojí za söder

malmskými vraždami. Jde o nenávist, rasismus nebo obchodování

s lidmi? Jedna věc je jistá: když nenajdou vraha, zemřou další ženy.

Zack je příběhem detektiva, který se jako moderní Herkules

snaží vyčistit stockholmské kriminální podsvětí.

mons kallentoft (nar. 1968) pracoval v reklamě a jako novinář.

Proslavil se sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové. V češtině

zatím vyšlo šest dílů: Zimní oběť (2011), Letní smrt (2011), Podzimní

vražda (2012), Jarní mrtví (2013), Páté roční období (2014) a Vodní

andělé (2015). Mimo sérii vyšla kniha Food Junkie — Posedlý jídlem

(2014). Zack je prvním dílem nové kriminální série, na které se podílí

s Markusem Luttemanem.

markus lutteman (nar. 1973) je švédský novinář a autor několika

dokumentárních a biografických knih. Román Zack (2014) je jeho

prvním beletristickým dílem. Ve Švédsku zaznamenal obrovský ohlas,

práva byla prodána do řady zemí, například do Francie, Nizozemí

a usa. Druhý díl série s názvem Leon vyšel ve Švédsku v květnu 2015.

zack

Část

první

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

Část druhá

15

16

17

18

19



ZACK



mons kallentoft

markus lutteman

brno 2015

Z AC K


Copyright © 2014 by Mons Kallentoft & Markus Lutteman

First published by Stockholm Text Publishing ab

Published by arrangement with Nordin Agency ab, Sweden

Cover photo © Dennis Matheson (www.flickr.com/

photos/dennis_matheson/3260507529)

Translation © Marie Voslářová, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

isbn 78-80-7491-622-9 (Formát PDf)

isbn 978-80-7491-623-6 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-624-3 (Formát MobiPocket)


Kdo přižene lidožravé koně?

Kdo přemůže thráckého krále Dioméda?

Kdo zachrání nevinné?

Náš hrdina, náš hrdina, náš hrdina.



9

PROLOG

1999

Dvanáctiletý chlapec leží na zádech v rozbujelé trávě a rychle, pře

rývaně dýchá.

Srpnová noc je tmavá a teplá.

Železitý pach čerstvé krve se mísí s vůní lučního kvítí a on roz

šířenýma, bdělýma očima hledí k nezměrnému nebi.

Obloha je plná zářivých bodů. Dokonce i uvnitř souhvězdí jako

Velká medvědice, Kasiopea nebo Orion se na sebe mačkají spousty

dalších malých hvězdiček. V dlouhém pásu táhnoucím se po nebi

se hvězdy kupí tak hustě, že utvářejí bílou mlhu.

Mléčná dráha.

Jeden učitel jim ve škole říkal, že Slunce je jenom nevýznamná

tečka na okraji galaxie Mléčná dráha. A jestli je Slunce nevýznam

ná tečka, co je potom Země? Zrníčko písku, které skoro nestojí

za pozornost.

Nebylo lehké se s tím smířit. Jako by tím pádem nic, co člověk

dělá, nemělo význam.

Když teď chlapec leží na louce a  hledí do nepochopitelného

nekonečna, přeje si, aby to byla pravda. Aby nic nemělo význam.

Aby to, co se ten večer stalo, prostě zmizelo v obří galaktické změti

věcí, které nehrají žádnou roli.

Ten druhý leží ve vysoké trávě jen o několik metrů dál. Chlapec

se tím směrem neodvažuje obrátit a podívat se tam.

Kašle, cítí rozbolavělá žebra. Tričkem začíná pronikat vlhko

a on si náhle uvědomí vysoké tóny, které vyluzují cvrčci. Ten zvuk

se mu nelíbí. Je to, jako by svým křikem chtěli žalovat:


„Tady je! Vidíme ho!“

Chlapec ví, že už tu nemůže zůstávat. Musí pryč. Ale je tak

strašně unavený.

Cítí, jak se mu tělo tiskne k zemi, jako by planeta zrychlovala.

Hvězdy se přibližují. Bílý pás Mléčné dráhy je čím dál zřetelnější,

stejně jako ďábelské obličeje, které se ukrývají v tmavých prosto

rech mezi hvězdným prachem.

Vezměte mě pryč. Pryč do vesmíru. Tam do velkého zapomnění.


ČÁST

PRVNÍ

O tom, jak se likvidují zapomenutí,

jak se rozevírají hladové čelisti

a jak dosud živí křičí v podzemí



13

1

stockholm 2014

Ve staré budově loděnice panuje horko.

Na nevelkém tanečním parketu se podrážky lepí na rozlité pivo

a vzduch je tak vlhký, že těla mají sotva šanci zbavit se potu.

V místnosti nejsou okna, nikdo neví, že omšelé cihlové zdi už

zalévá ranní slunce. Tady neexistuje zavírací doba, žádné poslední

objednávky na baru. Organizátor zkrátka nechává party pokračo

vat tak dlouho, dokud mu připadá, že to stojí za to — nebo dokud

nepřijede policie. Je normální pondělní ráno uprostřed června, ale

stockholmští andělé noci mávají křídly jako nikdy předtím.

DJ zvolna přidává na intenzitě a dunění basů zrychluje. Taneč

níci odpovídají zajásáním a  teplota ve staré montážní hale ještě

stoupá.

Mladý muž uprostřed parketu odhodil tričko. Tančí se sebe

důvěrou člověka, který se nestará, co si myslí ostatní. Na zpocené

čelo se mu lepí několik světlých pramenů vlnitých vlasů, a když si

je odhrne, všimne si jeho pohybu několik žen. Pohlédnou mu do

obličeje a pokračují dolů k svalnatému, nahému a úplně hladkému

trupu. Líbí se jim, co vidí.

Dvě z nich se s ním opakovaně snaží navázat oční kontakt. Je

jim okolo dvaceti, jedna má rovné světlé vlasy na mikádo, druhá

je tmavší dlouhovláska. Obě mají na sobě přiléhavé šaty, které

končí vysoko nad koleny.

Něco si šuškají, hodnotí jeho vzhled, plné rty a  rovný, silný

nos jako božsky krásné. Jako by to byl hrdina z nějakého starého

dívčího románku nebo z řeckého antického dramatu. Muž na ně


14

několikrát zběžně pohlédne. Nic víc. Teď chce jenom tančit. Ne

chat své tělo reagovat na energické hudební smyčky a osvobodit

mozek i duši od myšlenek a pocitů.

Napije se z láhve piva, kterou drží v ruce, a rozhlédne se. Po

tom se mu po tváři rozlije široký úsměv a pohled se mu projasní.

Udělá několik kroků dopředu, zakopne o kabel, ale znovu najde

rovnováhu a zamíří k tmavovlásce. Ta vteřinu rychle uvažuje, co

mu řekne, ale pak ji odstrčí stranou urostlý muž v černém nátěl

níku, který se za ní náhle vynoří. Oba muži zvednou pravou ruku

a jejich dlaně se se silným plesknutím setkají. Obejmou se a dlou

hán řekne světlovlasému mladíkovi něco do ucha. Ten odpoví při

kývnutím a oba se protlačí pryč z parketu.

Rezavé pisoáry na záchodech páchnou močí, obklady na zdech

jsou pokryté tagy a plné samolepek propagujících undergroundové

kluby či různé obskurní internetové stránky.

Zapadnou za nimi dveře a  hudba zeslábne tak akorát, aby si

už nemuseli křičet do uší. Muž s holou hrudí chytí kamaráda za

rozložitá ramena a trochu s ním zatřese.

„Sakra, Abdulo, hrozně rád tě vidím. Už jsem si začínal myslet,

že se neukážeš.“

„Měl jsem dost práce, znáš to.“

„V tuhle dobu?“ Zack pohlédne na hodinky. Je 3.35. „Pracuješ

pozdě.“

Abdula se usměje.

„Jenom proto, abych sehnal něco dobrého pro svého kama

ráda.“

Otevře dveře jedné ze tří kabinek a vysekne teatrální hlubokou

poklonu.

„Až po vás, seňore Herry.“

Poklop záchodu je plný tenkých zářezů po žiletkách a jiných

ostrých předmětech. Abdula na něj vysype obsah malého průhled


15

ného sáčku a rozdělí ho stříbrnou Visa kartou banky Nordea. Peč

livě servíruje kokain a Zack zatím očima sklouzne na kartu.

khan, abDulah, píše se pod šestnácti číslicemi.

Ví, že kamarádovo jméno i příjmení se ve skutečnosti píše ji

nak, ale finančnímu úřadu se v  roce 1993, kdy se rodina Kahno

vých přistěhovala do Švédska, podařilo obě jména poplést. O mno

ho let později Abdula úředníky požádal, aby svou chybu napravili,

a oni souhlasili — když zaplatí několik tisíc. A tak se rozhodl zů

stat u špatně zapsaného jména.

„No tak si posluž,“ řekne a podá Zackovi tlusté růžové brčko.

Zack na kamaráda udiveně pohlédne.

„Co to krucinál je? Začal sis obstarávat brčka v  McDonald’s?“

„To není z McDonald’s. Tam je mají moc dlouhá a tenká. Tohle

jsem vzal v  tom novém mléčném baru u  náměstí Mariatorget.

Vlastně bylo taky dlouhé, ale rozstřihl jsem ho napůl. Teď je

akorát.“

„No jo, ale k čemu vůbec potřebujeme brčko? A růžové? Co se

stalo s  tou chromovanou trubičkou, kterou jsi měl v  tom super

pouzdře?“ zeptá se Zack a  trochu sarkasticky přitom zdůrazní

slovo super.

„Kvůli policajtům, chápeš,“ vysvětlí Abdula s mrknutím. „Když

nosíš v kapse takovou věc, hned začnou mít kecy, i když jsi jinak

čistej.“

„No jo. Tak to sem dej,“ řekne Zack a natáhne se po brčku. Při

blíží k  němu nos, silně potáhne a  posunuje trubičku podél čáry

kokainu.

Chvíli zůstanou sedět vmáčknutí na podlaze vedle záchodové

mísy a jen se na sebe dívají, než droga začne působit. Myšlenky se

jim pročišťují. Pohled rozjasňuje. Všechno je v pohodě. Všechno

je fajn. Svět má dokonale ostré kontury.

Zack pohlédne Abdulovi do očí. Známých má hodně, ale jen

jednoho opravdového přítele. Už toho spolu hodně zažili. Roky


16

plné šílenství, potíží a neustálého boje. A vzájemné lásky, jako by

byli bratři.

Dal bych za tebe život, pomyslí si Zack.

Ta myšlenka mu naplní hruď. Abdula se setká s jeho pohledem

a vypadá to, jako by mu četl myšlenky. Přikývne v odpověď.

Už zase na parketu. Plíce musejí bojovat, aby v ulepeném horku

vstřebaly alespoň nějaký kyslík. Pomalu se stírá hranice mezi pa

nikou a extází.

Monotónní beaty dohánějí Zacka k  šílenství. K  příjemnému

šílenství. Po těle mu stéká pot a blond vlasy má ve vlhku čím dál

zvlněnější. Těsně u  nich tančí dvě dívky. Ta blondýna a  tmavo

vláska. Rameno na rameni. Stehno na stehně. Hudba duní. Další

návštěva záchodu. Čtyři lidé nacpaní v kabince. Karta klepe na po

klop záchodu jako datel. Dívky se chichotají. Můžou si dát první.

Když se předkloní, jejich výstřihy už skoro nic nezakrývají. Pohodí

hlavou dozadu, až se jim rozlétnou vlasy, a instinktivně si přidrží

ruce u nosních dírek. Vstávají. Těla se na sebe tisknou v těsném

prostoru. Rty se setkávají. Jazyky.

„Líbal tě jazykem?“

Tři Asiatky na ošoupané pohovce v obývacím pokoji sídlištní

ho bytu ze sedmdesátých let se rozjařeně chichotají. Mekongská

whisky udělala své. Nálada už je dost povznesená.

„To jsou ale otázky! Neřeknu,“ odpovídá mladá žena klečící

na polštářku u  stolku naproti nim, ale prozrazuje ji stydlivý

úsměv.

„Ale Mi Mi, vždyť je ti jen osmnáct,“ předstírá rozhořčení nej

starší z žen v místnosti a druhé dvě se znovu rozesmějí.

„Nebylo ti náhodou teprve sedmnáct, když k tomu došlo?“

„Ne, měla jsem už po narozeninách. Bylo to v říjnu. Šestnáctého

října,“ odpoví a chvíli se u té vzpomínky zdrží.


17

V misce vody na stole se pohupují čtyři čajové svíčky a miho

tavě ozařují terakotové tapety. V pokoji voní koriandr, chilli, rýže

a sušené ryby, které měly ženy k večeři.

Rýžová whisky na stole pomalu dochází, stejně jako Coca-Cola

ve dvoulitrové láhvi, prázdný už je i poslední sáček chipsů.

Ženy jsou unavené, těla mají celá rozbolavělá. Měly by jít spát,

ale je tak příjemné uvolnit se při večerním posezení. Nemluví sko

ro o ničem jiném než o životě doma, o záplavách, které právě po

stihly řadu vesnic v jejich rodné zemi, o dětech, které tam zůstaly

u prarodičů.

Ale z povídání o dětech a rodinách bolí srdce. Nikdy se necítí

dál od domova než v takových chvílích. Takže je úleva změnit na

chvíli téma a  věnovat se milostným záležitostem osmnáctileté

dívky.

Třiačtyřicetiletá Do Mya se předkloní a dolije si trochu whisky,

ke které přidá pořádnou dávku limonády. Obrátí se k Mi Mi.

„Dá si královna francouzáků ještě trochu?“

Mi Mi zrudne a ostatní se znovu hlasitě rozřehtají. Dívka vzpo

míná na ten večer u řeky. Jak tvrdé a zároveň měkké bylo Yan Nai

novo tělo. Teplé jako noc okolo. A jeho rty a tíha byly ještě teplejší,

vlhké jako déšť v prvních dnech monzunů.

Smích žen proniká pootevřeným oknem ven z  pokoje a  nese se

letní nocí. Po chodníku pod ním se rozhodnými kroky blíží osa

mělý muž. Spěšně pohlédne k oknu, potom zamíří přes hřiště ke

vchodu.

Na jediném zbývajícím řetězu se pomalu otáčí rozbitá houpač

ka. Kolem hnijící obruby pískoviště se válejí zelené střepy z roz

bité láhve.

Velký činžák je nepřátelský jako betonový bunkr. Podobných tu

stojí celá dlouhá řada. Béžové cihlové fasády, tmavošedé balkony.

Všude satelitní antény.


18

Výtah je rozbitý, ale muž by tak jako tak šel po schodech. Ne

chce způsobit větší hluk, než je nezbytné. Někde se vztekle roz

štěká pes.

Z pytle odpadků před jedním bytem ve třetím patře se schodiš

těm šíří zápach zkažených ryb. Pokračuje ještě o patro výš a zastaví

se u dveří s černým nasprejovaným nápisem ZabÍt VŠechnY neGrY.

Nic jiného tu není. Žádné číslo, žádné jméno, jenom malé ulepené

místo po odtržené jmenovce na poštovní schránce.

Opatrně stiskne kliku, předpokládá, že je zamčeno, ale dveře

se otevřou.

Obývací pokoj z předsíně není vidět, ale hovor žen k němu zře

telně doléhá ze dveří napravo. Všimne si mihotavého světla na zdi,

potom i  malé skříňky se sochou Buddhy a  čtyř čajových svíček

v malých fialových svícnech.

Když Mi Mi spatří, jak do pokoje vchází neznámý muž s pistolí

v ruce, ztuhne. Chce vykřiknout, ale nemůže, a jakmile si uvědomí,

že je po všem, že přichází konec, vynoří se jí v  hlavě v  rychlém

sledu vzpomínky. Šplouchání a smích, když se koupala se sestře

nicí Myat Nou v řece Gyaing, první výlet na velké tržiště v Pa-An,

deštivý den závěrečných zkoušek, babiččiny vrásčité ruce v jejích

vlasech, Yan Nainovy ruce na jejím těle a jeho přívětivé hladové

oči, pohled, který si v sobě chce nést už napořád.

A také svit pouličních lamp, který škvírou v plachtě chvílemi

dopadá dovnitř nákladního auta. Po tom, co se v táboře s pláčem

rozloučila s rodinou.

S Yan Nainem.

Na korbě, kde se mačká se všemi těmi cizími lidmi, je to hroz

ně nepohodlné. Světla se v průhledu ven míhají čím dál tím rych

leji.

Nakonec už má blikání stroboskopu dost. Lehkost po kokainu se

vytratila a Zack začíná cítit, že je to všechno až nepříjemně blízko,


19

těla, pot, touha a nadrženost. Spěšně se rozloučí s Abdulou, zku

šeně prokličkuje ven tančícím davem a skoro poklusem seběhne

po masivních starých dřevěných schodech dolů k velkým železným

vratům. Vyhazovač s bicepsy napumpovanými steroidy je za ním

zavře, zvuky se konečně ztlumí na slabé dunění a  on se ocitne

uprostřed pohádkového letního rána.

Denní světlo, slunce, ptačí cvrlikání.

Zhluboka se nadechne voňavého, průzračného vzduchu, ne

chává se unášet nádherou nového dne a vnímá živoucí svět kolem.

Potom pěšky vyrazí směrem do centra. Chladný větřík vanoucí od

zátoky mu hladí obličej a nahý hrudník, až se mu zježí chloupky

na rukou, a on si uvědomí, že tričko zůstalo viset uvnitř.

Na vteřinu zaváhá. Má se pro něj vrátit, znovu se prodírat tím

klokotajícím kotlíkem potu?

Ohlédne se k obrovské budově, z níž právě vyšel, a připadá si

maličký. Tyčí se nad ním, veliká, mohutná a továrensky hranatá,

skoro nepříjemně hrozivá. Pozůstatek dávno minulého času, který

to odmítá vzdát. Který odmítá pochopit, že v těchto zeměpisných

šířkách už haly pro těžký průmysl nikdo nepotřebuje.

Velká písmena na zdi téměř vybledla, ale pořád lze tušit jejich

obrysy.

heralDus.

Zack přemýšlí, proč tu mocný průmyslový koncern nechává

tuhle budovu stát a chátrat. Možná jako připomínku zaniklé epo

chy? Nebo jako pomník neúspěchu, na který by se nemělo zapo

menout? Anebo je to jenom důsledek pověstné přizpůsobivosti

koncernu: Fajn, tady už se z toho očividně víc vytlouct nedá. Tak

to tu zavřeme a zaměříme se na jiný zlatý důl.

Tlumené basy ve vyšších poschodích rozechvívají okenní ta

bulky. Zack přemýšlí, jestli vedení koncernu ví, že stará loděnice

se změnila v neoficiální klub.

Pokračuje dál směrem do města. Tričko tam bude muset zůstat.


20

V ranním slunci se rozehřívá asfalt, zlehka z něj stoupá pára.

Voda za rákosem lemujícím břeh je klidná. Na druhé straně zátoky

se tyčí řady obřích budov. Luxusní novostavby s panoramatickými

okny obrácenými k vodě. Staré kamenné domy na způsob statků

s širokými pilíři podpírajícími střechy verand. Nehorázně okázalé

bílé motorové čluny zaparkované u soukromých mol.

Kdo na takových místech bydlí? přemýšlí Zack. Rockové hvěz

dy? Hokejisté, kteří opustili Kanadu a vrátili se domů?

Ne, určitě velká zvířata, ti, kteří mají doopravdy moc. Bohaté

rodiny, v nichž se hamižnost a bezohlednost dědí z generace na

generaci. Které možná, tak jako Wallenbergové, byly schopné ob

chodovat i s nacisty.

Fuj tajbl.

O osm minut později už sedí na zadním sedadle taxíku a una

vené čelo si opírá o okénko. Zvuk pneumatik na asfaltu ho uspává.

Potkávají několik policejních aut. Za oknem se míhají řady fád

ních věžáků, které se na sebe mačkají podobné lidem na tanečním

parketu. Jako tam, kde vyrostl on sám. Domy jako stvořené pro

šedou anonymní masu. Pro ty, pro které jinde není místo.

Které je jenom potřeba někde uskladnit.

Kteří nejsou na výsluní.

Jako on a jeho otec.

Bylo mu šest let, když se z Kungsholmenu v centru Stockhol

mu stěhovali na předměstí do Bredängu. Vzpomíná si, jak se táta

ze všech sil snažil, aby to znělo zajímavě, říkal, že budou bydlet

vysoko ve velikém domě, odkud uvidí hrozně daleko.

„Dokonce i hvězdy nám budou připadat blíž,“ tvrdil. „A najdeš

si tam spoustu nových kamarádů.“

Hned druhý den Zack dostal na dvoře výprask. Doma lhal a řekl,

že hrál fotbal a dostal míčem do nosu. Potom se ptal: „Tati, proč

jsme se sem přestěhovali?“ I když už znal odpověď.

Protože umřela maminka.


21

Vzpomíná si, jak se mu to táta pokoušel vysvětlit. Mluvil o pe

nězích. Zack tehdy nepochopil úplně všechno, ale velkou část ano.

Měli teď mnohem míň peněz, a tak už nemohli bydlet v centru města.

To směli jenom bohatí.

Beton teď znovu střídá zeleň, po obou stranách silnice se táh

ne les, mezi stromy občas probleskne vodní hladina. Napojují se

na silnici 222, v  tuto dobu skoro neskutečně prázdnou. Míjejí

Kvarn holmen a  velkým obloukem objíždějí návrší s  obrovským

komplexem činžovních domů Henriksdalringen. Pokračují přes

most do čtvrti Södermalm, okolo přístaviště, kde se několik trajektů do Finska chystá přijmout další dávku cestujících, kteří si

chtějí užít trochu rádoby luxusu a zas jednou zahnout partnerům

tam doma. Potom na Slussen a  dolů po nábřeží Skeppsbron ko

lem Starého města. Všude se třpytí voda. Otevírá se mu výhled na

ostrůvek Skeppsholmen, kde se na útesech tyčí domy jako podivné

přeludy z dávno zašlých časů.

Taxík má ulice jen pro sebe a k průjezdu centrem mu stačí jen

několik minut. Teď do lepších čtvrtí, na Östermalm. Těžké kamen

né budovy, staré peníze, moc, která se dědí. Zackovi se stahuje žaludek, jako vždycky, když se tu ocitne.

Auto zabočí do slepé ulice nedaleko parku Humlegården a za

staví před okázalým bílým čtyřpatrovým palácem s  kamennými zdmi a černou železnou bránou. Zack podá řidiči několik pomač

ka ných stokorun a vystoupí. Černá brána se nezvučně otevře. Zavře ji za sebou, vydá se po cestičce vydlážděné kameny přes pěstěný

trávník a vejde do těžkých dubových dveří. Není potřeba zadávat

žádný vstupní kód, což ho nepřestává fascinovat.

„To proto, že tu jsou hlavně kanceláře diplomatů,“ říkává vždyc

ky Mera. „Bylo by to nepohodlné.“

Ale stejně, myslí si Zack. Ráj pro bezdomovce. Zvlášť v zimě.

Občas si pohrává s  myšlenkou, že by tu zprávu rozšířil, aby

kravaťákům s těmi jejich aktovkami nezbylo než překračovat spící

22

opilce nebo kličkovat mezi zvratky a močí, až půjdou ráno do prá

ce. Prospělo by jim to.

Otevře dveře starého výtahu, usadí se na zelené kožené sedátko

a nechá se vyvézt až úplně nahoru, do šestého poschodí. Jsou tu

jenom dvoje dveře. První vedou na terasu. Zazvoní u těch druhých.

Otevře je třicetiletá žena v  tenkém županu z  černého hedvá

bí, s  rozcuchanými tmavými vlasy a  brýlemi s  kovovými obrouč

kami.

Mera Leossonová.

Její ostrý nos se zřetelně rýsuje proti bíle vymalované předsíni.

Trochu nakloní hlavu a zkoumavě se mu podívá do tváře.

Přistoupí k němu a věnuje mu vášnivý polibek zakončený jem

ným kousnutím do spodního rtu. Potom ho vezme za ruku a pro

vede ho prostornou bílou předsíní, kde se o pozornost přetahují

obrazy Američanů Richarda Aldricha, Justina Liebermana a  Ge

ralda Davise. Zackovi se líbí Davisovy šílené malby, zrcadla všech

vášní, které může člověk skrývat. A ví, jak je Mera na tyhle obrazy

pyšná.

Pokračují velkým obývacím pokojem, vybaveným důmyslně

zkombinovaným nábytkem ze sedmdesátých let, dánským desig

nem a opět současným uměním na stěnách. Vejdou do ložnice s ve

likou postelí ručně vyrobenou na zakázku, která mohla stát asi

tolik, kolik si Zack vydělá za rok.

Mera odloží brýle, rozváže si župan a pozadu ho shodí na po

stel.

Hlava s žuchnutím dopadne na podlahu. Polovina Mi Miina obli

čeje je pryč a žena vedle ani nemůže křičet, protože jí ústa zacpal

Mi Miin mozek.

Muž znovu stiskne spoušť. Díky tlumiči zní rána spíš jako úder

do boxovacího pytle než jako výstřel a  on cítí zpětný ráz. Další

z žen se kácí dozadu, protože ji kulka zasáhla do hrudníku.

23

Dvě už tedy leží na podlaze. Třetí napůl visí z pohovky, s no

hou zkroucenou do podivného úhlu.

Takže zbývá ještě jedna.

Ta nejstarší bába.

Tuší vůbec, jak je odporná?

A  jak zní její hlas? Kurvy by neměly vydávat zvuky. Všechny

ženské jsou stejné, jenom by klábosily a vybavovaly se, nárokují

si víc a víc místa, a někdy se jim ten prostor musí dát, i když třeba

jenom naoko.

Ale ne tady.

Ne teď.

Špína odtud musí pryč, a to pokud možno potichu.

Žena vykřikuje spoustu slov, kterým muž nerozumí, dívá

se na něj, spíná ruce a třese jimi jako při nějaké extatické mod

litbě.

Snad nevěří, že by jí to mohlo pomoct?

Leží na zádech a on ji ochutnává jazykem, všemi deseti prsty, a její

kůže je teplá a zvlhlá potem.

Zavře oči. Použije ostatní smysly, cítí, jak ženu zachvacují malé

křeče i v nejmenších svalech těla, a líbí se mu, že ji dokáže dostat

do takového stavu, je rád, že ho ona může vzít na tohle místo,

v tom hle okamžiku, který patří jenom jim.

Obrátí ji na břicho.

Políbí ji na krk.

Roztáhne jí nohy.

Vmáčkne se hluboko do tepla, kterým je.

Ale na ni je to příliš jemné.

Tiskne se k němu. Přiráží sama. Tvrdě. Čím dál tvrději.

Až to bolí.

Ale Mera to takhle chce. Chce, aby to bolelo, než se všechno

promění v jediné žhavé a pomíjivé teď bez hranic.

24

Když ji zaplaví první vlna, vykřikne. Zack se vzepře na rukou,

prsty zaboří do hedvábného prostěradla. Přitlačí ji dolů. I on teď

tvrdě přiráží. Také už je blízko.

Jejich těla do sebe narážejí.

Zack zavře oči.

Ne.

Ne, už zase. Nechce si vybavovat ty fotografie, teď ne.

Vidí její světlé vlasy a černobílý obličej z těch snímků. Leží na

zemi. Těsně pod bradou jí zeje černá rána.

Vzduchem prolétne zkrvavený nůž, zabzučí poslední kulka, ve

tmě cvakají zpěněné čelisti lovícího vlka. Všechno vybuchuje.

Potom je to pryč.

Ale nikdy to nezmizí úplně. Temnota nemá konec. Světlo, které

bývalo v matčiných blond kadeřích, už neexistuje.

Dívá se na usmívající se ženu, která na něj upírá jasné oči.

Lehne si vedle ní. Oddechuje.

Ona kolem něj ovine dlouhou nohu a šeptá mu do ucha:

„Zacku Herry, Zacku Herry, Zacku Herry.“

2

Obrovský betonový kolos na ulici Kungholmsgatan na Zacka po

horšeně shlíží.

Rozměrná budova v  různých odstínech šedé. Skoro provoka

tivně ošklivá. Jako by ji navrhl nějaký sadistický architekt a jejím

hlavním účelem bylo deptat kolemjdoucí svou nápadnou ohav

ností.

25

Jako vězení, pomyslí si. Nejenom pro ty, kdo sedí uvnitř, ale

pro všechny.

V téhle budově jsou ale lidé uvěznění ve svých kariérách. Práce

se jim stala drogou. Nenávidí ji, ale nedokážou se osvobodit. Ne

mají k čemu jinému se uchýlit.

Rukou si pročísne kudrnaté vlasy a látka úzké mikiny s kapucí

se napne. Meřina mikina. Bílá s růžovým potiskem a nejmíň o tři

velikosti menší, než by potřeboval. Na dálku signalizuje, že noco

val někde, kde to neměl v plánu, napadá ho.

Ale koho to zajímá?

Zazívá, až mu lupne v čelisti, otevře vstupní dveře norrmalm

ské policejní stanice a  vejde. Vlahý letní vítr okamžitě vystřídá

nehybná zatuchlost. Pondělní vzduch. Za recepčním pultem, chrá

něným neprůstřelným sklem, sedí vedle sebe několik policistů

v modrých košilích. Žena kolem čtyřicítky mu popřeje dobré ráno

a se srdečným pohledem se na něj usměje, ale když jí Zack úsměv

oplatí, policistka se zatváří rozpačitě. V  očích mužských kolegů

se naproti tomu odráží jenom chlad. Zack je mladší než oni, ale

dotáhl to podstatně dál.

Přiloží magnetickou kartu ke čtečce a projde dvojitými dveřmi.

Ošoupané linoleum, zašlé sádrové podhledy. Na prostředí se tu

podepisuje lhostejnost i chronický nedostatek peněz.

Ve stísněné šatně bez oken se vysouká z mikiny. Než ji pově

sí do oprýskané modré plechové skříňky, všimne si značky Juicy

Couture. Nemá ponětí, kolik taková věc stojí, ale tipuje, že hod

ně. Mera nemá moc kusů oblečení, které by pořídila pod tisí

covku.

Vydělává skoro čtyřikrát tolik co on. Přesto se občas vyjadřuje

v tom smyslu, že plat neodpovídá jejím představám. Míří vysoko,

chce vždycky všeho víc.

Její otec Allan Bergenskjöld řídí hypermarket ica Maxi ve čtvr

ti Nacka a vydělává miliony ročně.

26

Je na ni pyšný a Zack ví, že by nikdy nepřipustil, aby s ní chodil

zrovna on, nebýt těch dvou zfetovaných lupičů z Alby, kteří se mu

jednoho jarního večera před dvěma lety pokusili vykrást obchod.

Zack s kolegou Bennym Christiansenem zrovna skončili vyšet

řování jedné dopravní nehody nedaleko odtamtud, když dostali

hlášení o střelbě v hypermarketu.

První, co uviděli, když dorazili na místo, byl mladý prodavač

ležící s prostřeleným ramenem na zemi u pultu s masem.

Potom uslyšeli, jak v kanceláři někdo vykřikl bolestí.

Zack se tam rychle připlížil.

Zevnitř k němu doléhaly vzrušené hlasy.

„Otevři tu kasu, ty kreténe. Nebo ti zlomím další prst!“

Zack uviděl vysokou, štíhlou postavu Allana Bergenskjölda,

kle čícího u trezoru zabudovaného ve zdi.

Roztřeseně začal nastavovat šestimístný kód, lupiči kolem něj

netrpělivě přešlapovali. Dva muži v  kuklách. Jeden z  nich měl

v ruce Glock.

„Tak dělej, sakra!“

Zack začal zlodějem s pistolí. Kopl ho ze strany do hlavy tak

silně, že muž narazil do regálu plného pořadačů a zůstal ležet na

zemi.

Druhý lupič se obrátil a překvapeně vzhlédl, ale vtom ho do úst

zasáhla drsná podrážka Zackovy levé kanady.

Přistál na koberci se skvrnami od kávy, hned vedle Bergen

skjölda. Dal se do křiku a pokusil se vstát, ale Zack ho udeřil do

obličeje, obrátil ho na břicho a nasadil mu pouta.

Allan Bergenskjöld tiše seděl vedle nich a fascinovaně přihlížel,

jak Zack muže klidně a systematicky prohledává. Ani si nevšiml,

když vešel Benny a spoutal toho druhého, který ležel v bezvědomí

mezi pořadači.

Na opulentní večeři v obrovské vile v Djursholmu, kterou Ber

gen skjöld Zackovi uspořádal jako poděkování  — „sklenka vína

27

a něco k zakousnutí, ve vší prostotě,“ jak se vyjádřil —, seděl Zack

s Merou u stolu.

Nejdřív mu byla protivná. Příliš bohatá, příliš okázale oblečená,

příliš chladná.

Příliš jiná než on sám.

Považoval za samozřejmé, že si žije na vysoké noze za tatínko

vy peníze. Ale jak večer pokračoval, postupně na ni měnil názor.

Bydlela samozřejmě v  bytě v  jedné z  Bergenskjöldových ne

movitostí, ale kariéru si budovala sama. Mera odmítala jít ve sto

pách otce, a dokonce přijala jméno své matky za svobodna, čímž

se vzdala příjmení Bergenskjöldová, které by jí v jistých kruzích

samo otevíralo dveře. Byla silná, stála na vlastních nohou a Zacka

dráždil její bystrý mozek.

Následujícího večera se setkali znovu a potom uběhl skoro tý

den, než se Zack zase vrátil do svého vlastního bytu.

Při té vzpomínce se usměje a oblékne si tenké bavlněné tričko

s výstřihem do V, které měl ve skříni na ramínku mezi koženou

bundou a džíny značky Acne.

Bundu si přehodí přes ramena.

Dostal ji od Mery k  sedmadvacátým narozeninám a  připada

la mu super. Černá, vypasovaná a  patřičně drsná. Značka Rick

Owens mu nic neříkala. Později se náhodou dozvěděl, že taková

bunda stojí dvaadvacet tisíc, a  několik týdnů se ji neodvažoval

obléct. Teď už skoro nenosí nic jiného, ani ve službě, ani když má

volno. Bunda má přesně tu správnou velikost, aby pod ní nebylo

vidět pouzdro se zbraní.

Nastoupí do výtahu a stiskne šestku. Opře se o stěnu kabiny, zavře

oči. Když se dá výtah do pohybu, pocítí vlnu nevolnosti. Přiloží

kartu k dalšímu čtecímu zařízení. Nad krabičkou visí nenápadná

bílá cedulka s černými písmeny.

ZVlÁŠtnÍ ÚtVar

28

Otevře se před ním kancelář. Mají tu lepší odvětrávání, vyšší

strop a novější monitory počítačů než na recepci. Stoly s nastavi

telnou výškou a lakovanými deskami ze světlého březového dřeva.

Nové černé otáčivé židle s pohodlnými koženými opěradly. Okna

s výhledem do zelených korun stromů místo na dlážděný dvůr.

Zack zahlédne záda Niklase Svenssona, který mizí za rohem.

Jinak je v kanceláři prázdno. Jde ke kávovaru a navolí nejdřív es

preso. Potom obyčejnou černou kávu, extra silnou. Obojí do jed

noho hrníčku.

Doufá, že to pomůže.

V konferenční místnosti se už sešli členové týmu. Niklas Svens

son, Deniz Akinová, Sirpa Hemälainenová a Rudolf Gräns. Všichni

sedí na svých obvyklých místech u  oválného stolu, ale Zack má

dojem, že si ho nějak divně prohlížejí.

Jako by věděli, co v noci dělal.

„Dobré ráno,“ pozdraví úsečně a usadí se vedle Deniz.

Ta vzhlédne od svého telefonu s výrazem, který vyjadřuje, že

mu to dobré ráno nijak zvlášť nevěří.

„Je všechno v  pohodě, Zacku?“ zeptá se, než se znovu vrátí

k procházení zpravodajských rubrik.

„V pohodě,“ odpoví on a rozhlédne se po ostatních.

Sirpa také upírá oči na svůj smartphone, Rudolf s Niklasem si

tiše povídají o nějaké velké policejní akci té noci.

„Osm aut a zásahovka,“ říká Niklas. „Skoro jako za starých dob

rých časů rave parties.“

„Kde přesně se to konalo?“ ptá se Rudolf a  narovná si černé

sluneční brýle.

„V  nějakém starém skladišti. Podle všeho to tam patří koncer

nu Heraldus. Řekl bych, že z toho média můžou udělat pořádný

skandál,“ odpoví Niklas.

Zack si vybaví blednoucí písmena na staré loděnici a cítí, jak

se mu po zádech šíří neklid jako praskliny v ledu.

29

Do prdele. Takže policie zasahovala v ilegálním klubu, kde byl

v noci on sám? Muselo k tomu dojít, zrovna když odešel. Nemohli

už tam pokračovat o moc déle. Ale proč? Tentokrát to bylo napros

to poklidné. Možná nějaký práskač nebo maskovaný policista.

Někdo ho tam viděl. A teď to všichni vědí.

„Sebrali patnáct lidí. Ale většinu už zase pustili,“ dodá Niklas.

A  co Abdula, snad nesebrali i  jeho? Kolik toho u  sebe mohl mít?

Krucinál. Sakra, sakra, sakra.

Zack by chtěl vstát, vyběhnout z místnosti a příteli zavolat. Ale

nejde to. Ne teď, ne tady a ne z tohohle telefonu.

Pokusí se několikrát tiše a klidně nadechnout, aby se mu zklid

nil pulz. Obrátí se k Niklasovi.

„Kdy k tomu došlo?“ zeptá se tak neutrálně, jak jen dokáže.

„Dneska v noci,“ odpoví Niklas. „Nebo spíš ráno. Kolem páté,

jestli jsem to dobře pochopil.“

Niklas se na Zacka dívá o několik vteřin déle než obvykle.

„Ty si občas někam vyrazíš, Zacku. Neznáš to místo?“

Někam si vyrazíš. Takhle se vážně může vyjádřit jedině příklad

ný usedlý taťka z Näsbyparku. Někdo, kdo se stará už jenom o to,

aby včas vyzvedl děti ze školky. Kdo za posledních pět let nevkročil

do hospody.

Nuceně a zdvořile se zasměje.

„No, ilegální rave parties nejsou nic pro mě. Bývají tam dost

mizerné bary. Pokud člověk zrovna nemá v oblibě teplé pivo nebo

energy drinky s nekolkovanou vodkou.“

Do rozhovoru se vloží Sirpa:

„Říkala jsem si, jestli jsi tam náhodou nebyl. Vypadáš, jako bys

toho v noci moc nenaspal.“

Sirpa, madam vševědoucí, expertka přes data. Přímočará jako

vždycky. Zack má rád její syrový šibeniční humor, ale teď mu zka

zila náladu. Je to vážně tolik vidět? přemýšlí. Nebo něco zaslechla?

Usměje se na ni.

30

„Ležel jsem v posteli a myslel na tebe, to určitě chápeš.“

„Ubožátko. Takové noční můry tě trápí?“ opáčí Sirpa a všichni

u stolu se rozesmějí. Dokonce i Zack.

Do místnosti vejde Douglas Juste. Podrážky bot značky Carmi

na tvrdě dopadají na podlahu.

„Dobré ráno!“

Formální tón, kterým to Douglas vyslovuje, Zacka dráždí. Ta

jeho přehnaná zdvořilost, jako by zdravil lidi, o  nichž nic neví,

a ne své kolegy, které dobře zná.

Zack nikdy nepotkal nikoho, kdo by se ve vedoucí roli pohybo

val s takovou samozřejmostí jako Douglas. Mohl by řídit jakýkoliv

velkopodnik. Je vysoký a mohutný. Vždy dokonale oholený. Vždy

dobře oblečený. Vlasy ani v devětačtyřiceti nejeví známky šedivění.

Dnes má Douglas na sobě dobře padnoucí béžový lněný oblek,

nejspíš z luxusního krejčovství A. W. Bauer & Co. Právě tam si ne

chává šít šaty. On, Wallenbergové, princ Daniel a miliardáři jako

Robert Weil.

Zack nechápe, že někdo utratí třicet tisíc za oblek.

Ale Douglas si to může dovolit. Pochází z rodiny, kde o peníze

už po generace není nouze. Z továrnické rodiny. Jeho pradědeček

založil několik průmyslových podniků v  oblasti jezera Mälaren.

Některé existují dodnes, s továrnami v Litvě, Polsku, Číně a Keni.

Zack si nikdy nedokázal pořádně vysvětlit, proč Douglas pracu

je na policejní stanici, a ne v nějaké honosné kanceláři úspěšného

manažera. „Chtěl jít svou vlastní cestou,“ říkali někteří. „Revolta

proti otci,“ proslýchalo se.

Jednoho dne se ho na to zeptám, pomyslí si Zack. Protože pod

tou uhlazenou slupkou je něco v  nepořádku. Douglas je člověk,

který se usmívá ústy, ale ne zbytkem obličeje. Muž, jehož usilovně

budované vztahy se pokaždé rozpadnou.

Ale pracoval se Zackovou matkou, než zemřela. A vždycky o ní

mluví hezky.

31

Douglas se usadí k užší straně stolu u dveří, rukou si pročísne

vlnité světlé vlasy a  urovná nějaké papíry, načež ze sebe vyde

re nezbytné odkašlání, které vždycky předchází jeho úvodnímu

proslovu.

„Dostal jsem jasné indicie, že našeho útvaru se zásadní organi

zační změny v rámci celostátní kriminální policie nijak nedotknou.

Samozřejmě se to dalo očekávat, ale stejně jsem to rád slyšel.“

Douglas skoro pokaždé zahajuje porady tím, že je informuje

o novinkách z vyšších míst. Pokud možno o takových, ze kterých

je zřejmé, že mu náleží místo u stolu při neformálních jednáních

nejvyššího vedení.

„Hrozné, tyhle neustálé organizační změny,“ vzdychne a v od

pověď se ozve souhlasné zamručení.

Na to já kašlu, pomyslí si Zack a hlava jako by se mu chystala

puknout z nevyspání i z obav, že Abdula možná sedí v cele.

Co se tam stalo? Poznal mě někdo?

V  tuto chvíli to však musí nechat být. Snaží se soustředit na

Douglase, který pokračuje dalším bodem programu.

„Byly vyneseny rozsudky v  případu s  pašeráky zbraní z  Väste

råsu. Určitě si na něj vzpomínáte.“

Ostatní přikyvují. Byl to první případ útvaru. Začalo to tím, že

se během krátké doby při různých zátazích našlo celkem čtrnáct

kvalitních kopií kalašnikovů. Policie se obávala, že se rozjíždí ma

sová distribuce automatických zbraní, a Zvláštní útvar dostal za

úkol najít zdroj a zastavit jejich přísun.

Zackovi a  jeho kolegům se nakonec podařilo vystopovat, že

zbraně pocházejí z ilegální továrny v severozápadním Pákistánu.

V přístavu v Göteborgu také našli kontejner obsahující sto sedm

desát tři kusy a zatkli tři osoby, které byly podezřelé coby hlavní

organizátoři dovozu.

Zack během operace zachránil život čtyřem göteborským po

licistům a  bylo mu uděleno vyznamenání. Na jedné islamistické

32

internetové stránce ale na jeho hlavu vypsali odměnu, a tak měl

od té doby chráněnou identitu — utajené osobní údaje.

„Jako obvykle dostali směšně nízké tresty,“ pokračuje Douglas.

„Šest měsíců, jeden rok a tři roky. Spíš než tresty jsou to přestávky

na oddech.“

„Ale co, nech toho. Vyhráli jsme,“ ozve se Deniz. „Hlavně že

jsme ty hajzly chytli. Aspoň chvíli teď nebudou běhat po ulicích

a pašerácká trasa je odříznutá.“

Deniz Akinová, pravý opak Douglase Justeho. Drsná, brutální

a jde přímo k věci. Nepřipustí, aby ji cokoli zastavilo na její cestě

vpřed, pryč od prostředí, odkud pochází.

Zack se na ni zadívá. Skoro vždycky bývají v týmu spolu a jemu

Deniz jako parťák vyhovuje, přestože nejraději by pracoval sám.

Když jde do tuhého, nechce nést zodpovědnost za nikoho další

ho. Dokonce ani za Deniz, která se přitom o sebe dokáže víc než

dobře postarat sama.

Deniz je pětatřicet let a jemu připadá krásná, má dlouhé tmavé

vlasy a velké tetování na pravé paži. Kondora letícího nad velikou

vlnou.

Zacka občas napadá, že by měl poukázat na nesmyslnost toho

motivu. Kondoři létají ve výšce několika tisíc metrů v Andách, a ne

u moře. Ale na to ji má příliš rád. A navíc: kdyby kondorem byla

Deniz, určitě by jí bylo jedno, že jejím údělem je létat v  horách.

Klidně by je opustila a utekla k moři.

Třeba to tak i myslela, když si to tetování nechávala dělat?

Zack nikdy nezapomene na tu deštivou noc během jednoho

beznadějného pátrání, kdy mu Deniz poprvé otevřeně vyprávěla

o svém původu.

O útěku z Kurdistánu.

Bylo jí dvanáct, když jednou pozdě večer viděla, co vidět nemě

la. Něco, na co nikdy nezapomene, i když by strašně ráda.

33

Denizina nejlepší kamarádka Jásmín se měla vdát za svého

bratrance, bylo to už nějaký čas domluvené. Jenže Jásmín se za

milovala do jednoho chlapce ze sousední vesnice a říkalo se, že se

o samotě scházejí v opuštěné stodole.

Oficiálně bylo příčinou úmrtí sebeupálení. Jásmín zkrátka ne

unesla tu hanbu a sama se upálila.

Ale Deniz znala pravdu. Seděla ukrytá za jakýmsi balvanem

a viděla čtyři Jásmíniny bratry, jak dívku obestoupili. Viděla, jak

jí polili šaty benzínem a škrtli zápalkou.

Téže noci Deniz uprchla. Vzala na záda mladšího bratra a vy

dala se na cestu.

Šlo by to rychleji, kdyby byla sama, ale hodlala zachránit i pěti

letého Sarkauta. Nechtěla, aby z něj vyrostl mladík, kterého ostatní

uznale poplácávají po zádech za to, že zabije vlastní sestru.

V  horách je pronásledovali vlci. Znělo to, jako by vytí šelem

přicházelo ze všech stran, protože ozvěna se zmítala mezi tmavý

mi horskými úbočími. Ukryli se v jeskyni, protlačili se tam úzkou

štěrbinou, skrz kterou se vlci nedokázali dostat dovnitř.

Seděli tam ve tmě celý den a celou noc, vlci přecházeli okolo

a hladově cenili zuby.

Na útěku také poprvé v životě kradla. Jídlo a peníze. Chvíli jeli

s nějakými podomními prodejci, museli znovu utéct a nakonec se

jim podařilo spojit se s celkem přátelskými pašeráky cestujícími

po pevnině do Řecka. Dala jim všechny peníze, které měla, a po

tom se v nákladním autě vezli víc než tisíc kilometrů po děravých

silničkách.

Když se přiblížili k hranicím, byla černočerná tma. Nesla Sar

kauta na zádech a  plížila se za pašeráky minovým polem, zakrý

vala bratrovi oči, aby se nemusel dívat na nafouklé mrtvoly uto

pených uprchlíků, které se za úsvitu vznášely v ledových vodách

řeky Evros.

34

Potom se s nimi pašeráci rozloučili a ona zůstala sama na řecké

půdě. Bez peněz, bez jídla a s vyhladovělým bratříčkem, který se

jí pevně držel za ruku.

Deniz zná život z jeho nejdrsnější stránky, ví, co to znamená

jíst, nebo nechat se sežrat. Bojovat, nebo zemřít.

Zack přemýšlí, jak by asi reagovala, kdyby znala jeho tajemství.

Douglas dál mluví o soudcích a trestech a zmiňuje dvě známé

firmy, které se mají brzy ocitnout na svobodě. Jsou to členové sku

piny Red and white crew, podezřelí, že mají prsty v nevyjasněném

zmrzačení spoluvězně ve věznici Hall.

„Po nebývale dlouhém trestu odpykaném ve švédských náprav

ných zařízeních známých svým drsným režimem se nyní tito dva

spoluobčané hluboce kají a učiní vše, co bude v jejich moci, aby

nalezli své místo jakožto zákona dbalí členové švédské společnos

ti,“ poznamená Douglas a z hlasu mu čiší ironie.

Zack už neposlouchá. Oči ho pálí a mozek běží na plné obrát

ky.

Jestli Abdulu sebrali, jak dlouho bude bručet?

A co já?

Deniz se znovu zapojí do hovoru a  tón jejího až příliš sebe

vědomého hlasu Zacka přiměje přestat myslet na Abdulu a vzpo

menout si na Meru. Na její obličej tu noc, v  předsíni podkrovní

ho bytu.

Je tak jiná než Deniz, a přece jsou si podobné. Obě tvrdě dřou,

jsou zatraceně chytré a mají ostré lokty. Ale zatímco Deniz pracuje

s realitou, Mera se zabývá fikcí, aspoň částečně. Má svou vlastní

firmu poskytující poradenství v  oblasti Pr, vymýšlí příběhy pro

výrobce všeho možného, které přimějí zákazníky kupovat jejich

produkty. Corporate storytelling. S  cílem přesvědčit lidi, že mají

chuť třeba na jogurt.

Mera se „přátelí“ se všemi novináři, kteří něco znamenají. Mají

z  ní strach. Vědí, že za jejím přitažlivým zevnějškem se skrývá

35

tvrdé jádro. Vědí, že nemá zábrany někoho potopit, když díky

tomu prosadí svou a upozorní na produkty svých klientů.

Zackovi se na ní líbí právě její bezohlednost, připadá mu sexy.

Vybaví si ji před sebou nahou. Cítí to teplo, když ji prsty hladí

po kůži, její sladkou vůni, když se nadechne v její blízkosti, její

chuť. Líbí se jí, když Zack vytáhne pouta. Má to radši než on sám.

„Z čeho jsi tak vyklepaný, Zacku?“

Douglas ho vytrhne z dřímoty. Kývne směrem k jeho pravé ruce,

která se chvěje na bílé desce stolu.

Zack si toho vůbec nevšiml. Ruku si automaticky položí na

stehno, kde na ni ostatní nevidí.

„To nic není. Jenom jsem dneska mizerně spal. Bylo hrozné hor

ko... a taky jsem nemohl dostat z hlavy některé krasavice,“ zamrká

na Sirpu a ta se usměje.

Ale Douglas z něj nespouští oči. V pohledu má soucit a ten tať

kovský výraz jde Zackovi na nervy. Jenže teď už si ho neprohlíží

jen on. Zírá na něj celý stůl, provrtávají ho očima.

Co si myslí? Co vědí?

Co když se toho zátahu na ilegální klub nějak účastnili? Ale to

je u  Zvláštního útvaru nepravděpodobné. Pokud se tedy do sítě

nechytla nějaká zvlášť ošklivá ryba.

Znovu se otočí k Sirpě. Jestli se to dostane na stůl jí, vypátrá do

puntíku všechno o každém, kdo tam byl. Při hledání informací ji

nezastaví kódování ani firewally. Co udělá, jestli najde v temných

koutech internetové džungle, kam by žádný policista neměl ani

zabloudit, jeho jméno?

Jako by ho přes velké sluneční brýle upřeně pozoroval i Rudolf,

nejzkušenější člen útvaru, a Zack dostane strach, jestli mu náho

dou nedokáže číst myšlenky.

Stěna za Rudolfem se pomalu zkroutí a Zack má dojem, že se

k němu ohýbá i zeď za jeho vlastní židlí.

Co se to krucinál děje?

36

Rychle vstane, skoro převrhne hrnek s kávou, omluví se a ode

jde z místnosti.

Rozrazí dveře na záchod, zavře za sebou a zamkne.

Chvíli úplně tiše stojí v příjemné, tiché temnotě. Unaveně se

opře o  zeď, ale trhne sebou, když se s  hukotem spustí sušák na

ruce a začne mu foukat horký vzduch na paži.

Zašátrá po vypínači. Ostré světlo ho přiměje couvnout a  in

stinktivně si rukou zastínit oči.

Dopotácí se k umyvadlu, opře se rukama o chladný okraj a při

pohledu na lesklý porcelán mu před očima tancují červené a fialové

skvrny. Sušák konečně zmlkne. Zack se dvakrát zhluboka nadech

ne a potom se na sebe podívá do zrcadla.

Není to nijak příjemný pohled.

Jako by během ranních hodin z jeho tváře zmizel veškerý pig

ment, a navíc s každou prospanou hodinou o rok zestárl. Po oto čí

hlavu, aby si lépe viděl na oční bělma. Má je skoro růžová. S ne

dostatkem spánku ráno sváděly boj kapky do očí, ale neměly šanci.

Znovu zavře oči. Pustí studenou vodu a několikrát si ji šplouch

ne na obličej. Ještě jednou se zhluboka nadechne, nakloní se

k zrcad lu a zadívá se sám sobě přímo do očí.

Zacku.

Seber se.

Vzpomeň si, kdo jsi.

Na vteřinu zahlédne svůj obličej v jiném zrcadle, na jiných zá

chodcích, jen o několik hodin dřív. Slyší dívčí chichotání, vidí za

sebou usmívajícího se Abdulu, cítí svědění v nose.

Ne, ne. Podívej se na sebe.

Kriminální inspektor Zack Herry. Tím jsi, a nikým jiným.

Ničím jiným.

Když otevře dveře do konferenční místnosti, hovor okamžitě

utichne. Všichni se na něj zadívají.

Mluvili o mně, pomyslí si. O tom, co jsem v noci dělal.

37

Posadí se a pohlédne na Douglase.

Tak to řekni, vyzývá ho v duchu. Co koukáš.

Ale v  očích nadřízeného nevidí žádná obvinění. Jenom usta

ranost a soucit.

Douglas se znovu obrátí k ostatním.

„Takže, jak jsem řekl, celostátní kriminálka opustí druhé po

schodí a místo toho...“

Zack neposlouchá. Má pocit, jako by se ocitl na divadelní scé

ně, kde publikum musí každou chvíli odhalit, že herec jenom

blufuje.

A co je tohle vůbec za ansámbl? pomyslí si a přelétne očima ko

legy. Usedlý taťka, uprchlice, veterán, geek a zbloudilý gentleman

z lepší společnosti.

Když vedení před rokem a  půl sestavovalo tenhle speciální

útvar, jako by se řídilo nějakou šablonou. Útvar se neměl věnovat

všedním a nezáživným policejním povinnostem, ale soustředit se

jen na úplně nejtěžší, nejsložitější, nejbrutálnější anebo mimo

řádně ošemetné zločiny.

Ale kdo jsem potom já sám? Ten, kdo se teprve musí předvést.

Zelenáč. Čerstvý absolvent, hvězda ročníku, jíž se už v  prvních

letech u policie podařilo udělat si jméno.

Nebo v něm hlavně viděli ostříleného kluka z předměstí, který

chce pomstít zavražděnou matku?

Kluka, který nikdy nemohl být dítětem?

Co tu sakra dělám? pomyslí si.

Zavře oči a pokusí se odvést myšlenky jinam.

Jsme různorodá sebranka, ale jsme nejlepší. A ze všech nejlep

ší jsem tady já.

Ale ta slova váznou.

Ozve se ostré zaklepání a Zack sebou škubne, Deniz se na něj

tázavě zadívá.

To budou z interního, pomyslí si Zack.

38

Jdou si mě odvést. Tohle je konec. Sbohem a  šáteček, milej šňup­

policajte.

Do dveří strčí hlavu Douglasova asistentka a milým, měkkým

hlasem řekne:

„Volá nějaký pan Westberg. Říká, že je to opravdu důležité.“

Douglas se zatváří podrážděně.

„Teď s  ním nemůžu mluvit, ale vyřiď mu, že se ozvu za čtvrt

hodiny.“

Asistentka za sebou zavře a Douglas si znovu odkašle.

„Takže, protože tu kupodivu nemáme žádný rozjetý případ, kte

rý by bylo potřeba probrat, navrhuju, abychom se pustili do restů

v administrativě.“

Podívá se na seznam.

„Deniz, cizinecká mi nechce dát pokoj, stěžují si na tu starou

zprávu ohledně Albánců. A Niklasi, ty bys měl dokončit ten referát

o únosu Tindry.“

Oba přikývnou a povzdechnou si.

Zack se uvolní. S ilegálním klubem se bude trápit jiné odděle

ní. Ale musí zjistit, čeho se zásah týkal. A musí se dozvědět jména

zadržených.

„Rudolfe, máš ještě něco?“ ptá se Douglas.

Takhle to končí skoro pokaždé. Než se rozejdou, Rudolf dosta

ne možnost sdělit ostatním své názory nebo návrhy.

Všichni utichnou a obrátí se k třiašedesátiletému muži ve slu

nečních brýlích a pomačkaném volném obleku. Sedí naproti Zac

kovi, opírá se a ruce má sepjaté v klíně.

„Děkuju za optání,“ říká klidným a vlídným hlasem. „Nenapadá

mě nic důležitého, co bych dodal. Tak jako jistě i mí kolegové mám

plnou hlavu moudrých slov o zločinu a trestu, kterými nás dnes

předsedající obdařil.“

Zack mrkne na Douglase a  v  duchu se usměje. Jehla ukrytá

v chomáčku vaty.

39

To je celý Rudolf.

Před deseti lety ho postihlo krvácení do mozku a on oslepl. Je

nadosmrti odsouzený žít v temnotě.

Jeho kolegové z krajského oddělení to těžce nesli. Ale když už

měli nachystané vhodné poděkování a  rozloučení s  oblíbeným

kriminálním inspektorem, Rudolf jim po telefonu oznámil, že se

už následující týden hodlá vrátit do služby.

Velitelé jednotky si vyměnili skeptické pohledy. Co si krimi

nálka počne s  tápajícím nevidomým člověkem? Jiné policisty,

kteří utrpěli zranění, zhroutili se nebo jinak přestali zvládat

běžnou práci, vždycky mohli posadit k  papírování a  přepiso

vání zpráv, ale co s  Rudolfem? Mužem, který nevidí ani vlastní

ruce.

„Chci odvádět svou práci, jako jsem to dělal dřív,“ řekl jim.

„Sluch mám v pořádku a mozek mi taky funguje. Budu potřebovat

pomoc očí ostatních, to je pravda, na druhou stranu se ale v tom

hle domě určitě najde i pár vyšetřovatelů, kterým se může hodit

pomoc mého mozku.“

Počáteční protesty rychle utichly.

Rudolf měl vždycky vynikající úsudek, ale teď, když už ne

mohl používat oči, jako by si uvědomoval některé souvislosti ještě

rychleji. Jako by ho už nic neomezovalo v myšlení. Zackovi někdy

připadalo skoro neskutečné, jak se dokázal vcítit do uvažování

pachatelů a předvídat jejich další kroky. Časem díky tomu získal

přezdívku Orákulum.

Když začal Zack s Rudolfem pracovat ve stejném týmu, často

zapomínal, že starší kolega nevidí. Každou chvíli se mu stávalo,

že požádal Rudolfa, aby se přišel podívat na nějakou fotografii

nebo si něco přečíst, a  když si pak uvědomil chybu, připadal si

vždycky jako idiot.

Ale Rudolf se nikdy nezlobil. Spíš to vypadalo, že ho těší, že

Zack jeho problému nepřikládá žádnou větší váhu.

40

Zack často přemýšlí, co se Rudolfovi odehrává před vnitřním

zrakem.

Co vidíš?

Vidíš mě, nebo nahlížíš někam do nejhlubších temnot?

3

Sukayana Prikonová vystoupí z eskalátoru, projde dveřmi na foto

buňku a ucítí příval dusného vzduchu z nákupního střediska.

Je ve stresu, stejně jako lidé, které potkává. Ale ten jejich je

odlišný.

Jiný stres.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist