načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zachrání doktor Proktor Vánoce? - Jo Nesbo; Per Dybvig; Kateřina Krištůfková

  > > > > Zachrání doktor Proktor Vánoce?  

Kniha: Zachrání doktor Proktor Vánoce?
Autor: ; ;

V celém Norsku vrcholí vánoční přípravy a také v zasněžené Dělové ulici se už všichni těší na Vánoce. Vtom však z rádia zazní zpráva, jež všem vyrazí dech: Veškerá práva k ...
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-11-13
Počet stran: 240
Rozměr: 145 x 210 mm
Úprava: 237 stran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrace Per Dybvig
v překladu Kateřiny Krištůfkové
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Umístění v žebříčku: 90. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2017-47
ISBN: 9788074736131
EAN: 9788074736131
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V celém Norsku vrcholí vánoční přípravy a také v zasněžené Dělové ulici se už všichni těší na Vánoce. Vtom však z rádia zazní zpráva, jež všem vyrazí dech: Veškerá práva k Vánocům koupil jistý chamtivý obchodník a nikdo nesmí Vánoce slavit, pokud nejdřív neutratí slušnou sumičku v jeho obchodních domech. Co ale budou dělat ti, kteří nemají tolik peněz? Nedostanou tudíž některé děti vůbec žádné vánoční dárky? Zvláště Líza se nemůže s takovou nespravedlností smířit. A tak se spolu s Bulíkem a doktorem Proktorem rozhodne Vánoce zachránit. Jenomže to není tak jednoduché, jak se zdá. Trojlístek se musí vypořádat nejen s různými překážkami, ale také s vánočním skřítkem, který představy o správném vánočním skřítkovi vůbec nesplňuje a vánoční nadělování dárků navíc dávno pověsil na hřebík. Do Štědrého dne přitom zbývá už jenom pár dní a čas letí jako splašený…

Jo Nesbo; Per Dybvig; Kateřina Krištůfková - další tituly autora:
Spasitel Spasitel
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 339 Kč
Sněhulák Sněhulák
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 339 Kč
Netopýr Netopýr
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 328 Kč
Levhart (paperback) Levhart (paperback)
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 239 Kč
Syn Syn
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 355 Kč
Žízeň Žízeň
Nesbo, Jo
Cena: 355 Kč
Žízeň (paperback) Žízeň (paperback)
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 239 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Zachrání doktor Proktor Vánoce?" mají také často zájem o tyto tituly:
Hadrový panák Hadrový panák
Cole, Daniel
Cena: 311 Kč
Temné hlubiny Temné hlubiny
Bryndza, Robert
Cena: 355 Kč
Geniální přítelkyně 3 - Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou -- Díl třetí Geniální přítelkyně 3
Ferrante, Elena
Cena: 318 Kč
Království meče Království meče
Niedl, František
Cena: 266 Kč
Vražedná vášeň Vražedná vášeň
Harasimová, Markéta
Cena: 266 Kč
Husitská epopej VI 1461-1471 -- Za časů Jiřího z Poděbrad Husitská epopej VI 1461-1471
Vondruška, Vlastimil
Cena: 391 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

jo nesbØ
zachrání
doktor
proktor
vánoce?










Tenhle příběh začal poslední adventní neděli
v odpoledním soumraku.
Celé Norsko zakrývala tlustá sněhová peřina,
hlavně zakrývala Oslo, hlavně hlavně Dělovou
ulici a vůbec nejhlavněji modrý křivý a podivný
domeček na konci ulice, kde by se někdo měl brzy
vzchopit a odhrabat cestu od schodiště kolem
zasněžené hrušně k brance. Copak tu nikdo nebydlí?
Ale bydlí, mezi brankou a schodištěm jsou vidět
stopy, malé i velké, za zamrzlými okenními
tabulkami hoří svíčky a z komína stoupá kouř.
Uvnitř v kuchyni sedí u stolu holčička odvedle
jménem Líza a hledí zasněně do vzduchu, přitom
naslouchá Julietě, veselé paní, která cosi míchá v
hrnci a přitom vypráví romantický vánoční
příběh o dvou zamilovaných, kteří byli spolu, jeden
druhého pak ztratili, ale nakonec se na Štědrý den
zase shledali.
„Mám děěěsně ráda romantický příběhy, co jsou
uprostřed smutný,“ vzdychla Líza. „Zvlášť když
jsou ještě i trošičku strašidelný.“
Pět dní do Štědrého dne
Kapitola 1.
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 3





Julieta Margarínová se zasmála a přilila do hrnce
mléko. „To proto, mademoiselle Lízo, že si lebedíš
tady pěkně v teplíčku a nemusíš být venku mezi
těmi neviditelnými ošklivými příšerami, co se tam
teď před Vánoci potulují.“





V témže okamžiku zaskřípaly dveřní panty na
chodbě a do kuchyně studeně zaválo. Julieta
s Lízou se na sebe podívaly. Někdo právě vešel.
Nebo to bylo něco. Na dřevěné podlaze v chodbě
zavrzaly kroky.
„K-kdo je?“ vykoktala Julieta třaslavě.
Žádná odpověď.
„Kd...,“ začala Julieta znovu, ale vyděšeně si
zakryla ústa rukou.
Ve dveřích vedoucích na chodbu se zjevilo cosi
strašlivého.
hranička dříví. hranička naštípaného březového
dříví vznášející se dvacet centimetrů nad zemí.
„Ach, ty vznášející se hraničko dříví!“ kníkla
Julieta. „Co po nás bezbranných ženách chceš?“
„Jídlo!“ odpověděla hranička.
„ Mon Dieu!“ vyhrkla Julieta, neboť je
Francouzka a mon Dieu znamená Bože můj. „hodláš nás
sníst obě, nebo se spokojíš s touhle malou? Chceš
sníst celý dům, nebo...“
„Chci rýžovou kaši!“ vysvětlila hranička dříví.
„Tak se slož tamhle u kamen,“ ukázala Julieta
a obrátila se zpátky k hrnci.
hranička se dovznášela k praskajícím kamnům,
s rachotem se sesunula do koše na dříví a za ní se
objevil mimořádně malý kluk. Měl ještě menší pr -
šáček a nejmenší pihy, jaké jste kdy viděli. Oklepal
si ze svetru sníh a z vlasů rudých jako oheň a z uší
si vytahal březové třísky.
„Máš hlad, Bulíku?“ zeptala se ho Líza.
„hlad?“ opáčil mrňavý kluk a utřel si do rukávu
nos. „Počkej, vysvětlím ti...“
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 5





„Jen to ne,“ zamumlala Líza.
„Vydal jsem se na tu polární výpravu s
nasazením vlastního života. V hlavě jsem měl přitom
jedinou myšlenku.“ Bulík zvedl neuvěřitelně krát -
ký ukazováček. „Uchránit ženy a děti, no, tedy
především ženy před mrazem a hladem. Za pomoci
jednoduchých nástrojů, bez komunikačních
prostředků nebo navigace, jsem se sám samotinký
prodíral sněhovým peklem, které hrozilo, že mě
zavalí. Nevzdal jsem se ale. Protože jsem Bulík
a Bulík se nikdy nevzdává, Bulík...“
„Bulík šel do garáže pro dříví,“ opáčila Líza
a ukázala na kuchyňské okno, za nímž měsíc
ozařoval vachrlatou dřevěnou kůlnu u branky.
„Přesně tak,“ přikývl kluk. „A teď je tento
vyhladovělý, vyzáblý Bulík maličko zklamaný tím, že
ženy a děti – především ženy –, pro něž nasazoval
svůj mladický život, nijak významně nepokročily
v přípravě..., Bulík obrátil oči v sloup a sesul se na
podlahu, „rýžové kaše.“
„Bulíku, byls pryč pět minut.“
„A za pět minut bude jídlo,“ zasmála se Julieta.
„Zvlášť když se hezky zvedneš a prostřeš, Bulíku.“
Bulík okamžitě vstal, vyskočil na kuchyňskou
linku, otevřel dvířka skříňky a začal vytahovat
talíře.
V téže chvíli se ozvala zpod podlahových prken
rána.
„Co to bylo?“ vykřikla Líza.
„Ale, to zas nejspíš Viktor něco vynalezl.“
Zaslechli na schodech do sklepa rychlé šoupání
nohou a vzápětí se v kuchyni zjevil vytáhlý hube-
6 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe





ný muž. Měl husté rozčepýřené vlasy, řídký vous,
široký úsměv, modrý plášť a brýle, které, jak se
při bližším ohledání ukázalo, byly plavecké. „Drazí
moji! Milí přátelé!“ pronesl a Julietu mlaskavě
políbil na tvář. „heuréka!“
„To znamená objevil jsem,“ šeptla Líza Bulíkovi,
který se vysoukal na dřevěnou lavici vedle ní.
„To Bulík ví, kamarádko,“ opáčil Bulík. „Co jste
vynalezl, doktore Proktore?“
„To teď uslyšíte, milí přátelé. Vylepšil jsem
rašplino tekuté mýdlo času, díky čemuž už není pro
cestování časem a prostorem potřeba speciálně
upravená vana.“ Zvedl do výšky plastovou lahvičku
od šamponu obsahující malinově červenou
tekutinu.
„Mýdlo nalijete do jakékoli vany, kbelíku nebo
bazénu a zamícháte, aby začalo pěnit. Pak už se
stačí jen ponořit, myslet si nějaké hodně vzdálené
místo a datum v minulosti, a když se vynoříte, šup
– jste tam! “
„Mon amour, ty jsi geniální!“ prohlásila Julieta
a objala profesora Proktora tak pevně, až maličko
zrudl.
„Dostanete Nobelovu fenu za cyziku!“ prohlásil
Bulík, který se mezitím na lavici postavil. „Můžete
to mýdlo prodávat do celého světa, na tom zbohat -
nete!“
„To bohužel nejspíš ne,“ usmál se doktor Proktor.
„Tohle jsou totiž poslední kapky rašplina tekutého
mýdla času, a když už rašple není, nezná nikdo
formuli, podle níž by se ho dalo vyrobit víc.“
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 7










„Zato ale můžeme vyrobit víc rýžové kaše!“
zvolala Julieta a postavila doprostřed stolu hrnec.
„Pusťte se do toho, uvidíme, jestli se dokážete
vypořádat s touhle!“
A tak se všichni vrhli na Julietinu rýžovou kaši.
Protože Líza a Bulík milují víc než Julietinu
rýžovou kaši už jen jednu věc, a to karamelový
pudink doktora Proktora. Mimochodem, Bulík má
rád všechno s karamelovou příchutí, právě proto
neustále nosí po kapsách lahvičku
karamelové omáčky. Jeho matka totiž není zrovna
skvostná kuchařka, takže když Bulík
a jeho sestra večeří, osvojil si Bulík zvyk,
že vždy odvede matčinu pozornost
(například zvoláním: „Koukni,
sedminohý pavouk!“) a pak si bleskově
stříkne na večeři trochu karamelové
omáčky. Ačkoli je třeba přiznat, že
rybí prsty s karamelovou omáčkou
chutnají trochu divně a hrášková
polévka s karamelovou omáčkou ještě
divněji.
Ale teď jsou v kuchyni u Juliety
a doktora Proktora. A zatímco si
pomlaskávají a libují, vykládá jim Julieta
Margarínová o tom, jak její bohatá
francouzská rodina slavívala Vánoce
ve velkém studeném zámku, jídala
přitom kachnu a měla spoustu
sloužících, ale žádné přátele ani příbuzné.
„U nás to bylo obráceně,“
spustil doktor Proktor, vstal a zapnul
rádio.
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 9





„Moji rodiče měli maličký teplý domeček a
žádné sloužící, ale na Štědrý den u nás byla
hromada příbuzných. Bylo nás tolik, až dům praskal ve
švech, doslova jsme vytékali okny a dveřmi ven.“
Naladil stanici s programem hrajeme na přání,
kde si mohli známí, milenci, sestřenice, bratranci,
kamarádi, spolužáci a spolužačky a kolegové
a kolegyně posílat vánoční přání a nechat si zahrát
nějakou písničku. „Všichni byli vynálezci a jeden
přes druhého vykládali o svých nejnovějších
vynálezech,“ pokračoval. „Měli jsme vždycky nové jídlo,
které stvořila máma s babičkou, a jako vánoční
dárky jsme si dávali věci, které jsme sami vynalezli.“
„Jako co třeba?“ zajímal se Bulík mezi dvěma
sousty.
„Ale, třeba svalové rukavice, díky kterým člověk
dokázal odhrabat tuny sněhu a neunavit se. Nebo
třeba lyže, na kterých se nedalo upadnout. Ovšem
většinou to byly jenom veselé výbušniny. A jeden
rok teta Inga vynalezla bonboniéru, kde všechny
bonbony mluvily. Když člověk krabičku otevřel,
vzájemně se překřikovaly, jak jsou chutné, a
nakonec všechny sborově pípaly: „Vezmi si mě, vezmi si
mě!“
„Chacha!“ zachechtal se Bulík. „A měli jste
vánočního skřítka?“
Doktor Proktor se zahleděl na chvilku do
vzduchu, než odpověděl. „Táta chodíval ven se slovy,
že musí vánočnímu skřítkovi pomoct. A za chvíli
dovnitř vešel vánoční skřítek s dárky, prohlásil, že
toho musí stihnout hodně, a jak rychle se objevil,
tak zase zmizel.“
10 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe





„Přesně takhle to dělá i můj táta!“ vykřikla Líza.
„Ale já podle bot poznám, že to je on, že je jenom
převlečený.“
„A co ty, Viktore?“ chtěla vědět Julieta. „Došlo
ti, že vánoční skřítek byl tvůj táta, když se každý
rok hned po skřítkově odchodu zase vrátil?“
„Ne,“ odpověděl doktor Proktor zasněně a vyhlédl
z okna. „Táta se vždycky vracel až hodně pozdě
v noci. Pomáhat vánočnímu skřítkovi byla totiž
dost zodpovědná a důležitá práce.“
„Chacha,“ zasmál se Bulík suše.
„Každopádně to vypadá, že takový Štědrý den
byl rozhodně zábavnější než ten u nás doma,“
vložila se do hovoru Líza. „V naší rodině si dáváme
jenom užitečné dárky. Třeba nový školní batoh
a peníze na členské příspěvky do sboru a tak. Táta
dbá na to, abychom kolem stromku tančili ve
správném směru, a když rozbalíme dárky, máma
papír posbírá a vyžehlí ho, aby se dal použít i příští
rok. Taky schovává jmenovky a zapisuje si, kolik
tak asi dárky stály, abychom příští rok těm, kdo
nám je dali, věnovali dárky přibližně stejné
hodnoty.“
„Tvoje maminka je důkladná,“ okomentoval to
doktor Proktor.
Líza se zasmála. „Loni jsem dostala dárek
zabalený do obyčejného bílého papíru, byl dokonce
použitý, popsaný. Na jmenovce stálo jenom OD
VÁNOČNíhO SKŘíTKA. Uvnitř bylo sněžítko, víte,
takové to skleněné těžítko, co s ním zatřesete a on
v něm poletuje sníh.“
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 11





„Jistěže vím,“ přikývl doktor Proktor. „Sněžítka
totiž vynalezl můj pradědeček.“
„No ale máma byla hrozně naštvaná, protože
netuší, komu máme letos dát podobný dárek! A já
jí nechci říkat, že známe jenom jediného člověka,
kterého by napadlo zabalit vánoční dárek takhle!“
12 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe





Julieta s Lízou se podívaly na zrzavého kluka,
který se tvářil, že neposlouchá, předstíral, že hraje
na trubku, a přitom si do svého němého
trubkového sóla pískal melodii koledy Veselé Vánoce, jež se
linula z rádia.
„Přiznal, že to byl dárek od něj?“ zeptal se
doktor Proktor.
Líza zavrtěla hlavou.
Doktor Proktor se podrbal ve vousech. „Pak se
nedá vyloučit, že ti ho dal vánoční skřítek.“
„Ale no tak!“ zasténala Líza. „Vánoční skřítek?
Nejsem malá!“
„Tak ty na vánočního skřítka nevěříš?“
„Ne! Copak vy ano?“
„Neee,“ protáhl doktor Proktor. „Nevěřím na něj.
Já totiž vím...“
Julieta zakašlala.
„Co víte?“ zeptala se Líza.
„Já totiž... ehm, vím...,“ spustil doktor Proktor
a zalétl pohledem k Julietě, která se na něj varovně
podívala.
„Řeknu to takhle,“ opravil se doktor Proktor.
„Vím, že v posledních letech věří na vánočního
skřítka čím dál tím míň lidí, protože při všech těch
nákupech dárků jsme na něj zapomněli. Lidi teď
věří spíš ve vánoční slevy v obchodních domech
pana Thraneho než ve vánočního skřítka. Doktor
Thrane s každými Vánoci víc a víc bohatne,
zatímco chudák vánoční skřítek a jeho jednoduché
dárečky už nikdo nepotřebuje.“
„Teď to znělo, jako by vánoční skřítek existoval,“
zasmála se Líza.
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 13





„To...,“ začal doktor Proktor, ale Julieta ho
rozhodným zakašláním umlčela.
„r adši mi řekni, jak slavíte Vánoce vy, Bulíku,“
obrátila se ke kloučkovi.
Bulle ze sebe vydal několik podivných
potlačených pazvuků, než se mu podařilo spolknout tolik
kaše, aby mohl promluvit. „To pokaždé záleží na
tom, jestli máma zrovna někoho má. Když ještě
žil dědeček a máma někoho zrovna někoho měla,
směli jsme jezdit k dědovi. A ten nám předčítal.“
„Z vánočního evangelia?“
„Ne,“ odpověděl Bulík a přidal si kaši. „Ze Zvířat,
jejichž existence vás nepotěší.“
„hm, to zní báječně.“
„Skvostně,“ přitakal Bulík a nabral si další lžíci.
„Víte třeba, proč se začaly v New Yorku stavět
mrakodrapy s obchody v přízemí a s byty ve vyšších
patrech?“
Ostatní na něj jen mlčky hleděli.
„Kvůli žirafám vampýřím ,“ vysvětlil Bulík.
„No ne,“ nevěřila Julieta a naklonila se k němu
přes stůl. „Povídej.“
„Moc se o tom povídat nedá,“ řekl Bulík. „Jen že
žirafy vampýří mají dost hnusné upíří zuby, s
jejichž pomocí se zakusují do obětí a sají krev a pivo
a tak...“ hlasitě vysrkl kaši ze lžíce.
„Fuj!“ zašklebila se Líza.
„Ale naštěstí se objevují jen v noci,“ dodal Bulík.
„Potácejí se ve tmě na dlouhých tenkých nohách
po ulicích. Jsou tak vysoké a nohy mají tak tenké,
že auta pod nimi v klidu projíždějí a většina řidičů
si jich ani nevšimne. A žirafy vampýří se o auta
14 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe





nezajímají, ženou se totiž za pivem a krví. A právě
k tomu se dobře hodí jejich dlouhý žirafí krk. Tedy
jim se hodí. Nám ne. Protože s těma nohama a
tímhletím krkem dosáhnou nejmíň do druhého
patra. Takže jestli rádi spíte při otevřeném okně...,“
Bulík zamával lžící, až se kaše rozlétla do všech
stran, „tak byste neměli mít ložnici ani lednici níž
než ve třetím patře.“
„ Mon Dieu!“ šeptla Julieta a doktor Proktor
vedle ní zabublal smíchy.
„Ale ještě hůř se mají v australském Severním
Terortorturiu,“ pokračoval Bulík s vytřeštěnýma
očima, „to je nejodlehlejší, nejděsivější místo na
naší planetě...“
„Bulíku!“ vykřikla Líza.
Julieta povytáhla obočí a zadívala se na ni.
„Všechno si to jen vymýšlí!“ zasténala Líza.
„No a co?“ namítla Julieta. „Pokračuj, mon ami.“
„Pesopýři,“ rozmáchl se Bulík pažemi. „Ooobří
rafani s netopýřími křídly. Po západu slunce
vylétají z děr v hejnech tak početných, že zatemňují
celé nebe. Před sto lety se začali stahovat do
obydlených míst a měst a podle mého dědečka se stali
nejhorší zvířecí hrozbou od řádění slonů tse tse na
africkém kontinentu.“
Julieta si vyděšeně zakryla rukou ústa: „Mais
non! A tihle pesopýři tedy sají lidem krev?“
„Krev?“ svraštil Bulík čelo. „Proč by měli sát
krev? Mluvíme o křížencích psa. Kadí!“
„ehm... kadí?“ obrátila se Julieta s otázkou
k doktorovi Proktorovi. „Viktore, co to znamená
francouzsky?“
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 15





„To ti vysvětlím později, miláčku.“
„A všechno to padá dolů,“ dodal Bulík a položil
si ruce na hlavu. „Lidem do vlasů, na klobouky, na
pleš, do zahrad, na terasy i do bazénů. A přitom
nejde o čokly, jejichž páníčkové by po nich
všechno sbírali do igelitových pytlíčků. Výkaly se leckde
vršily do metrové výšky. Lidem na té hnědé
mazlavé hmotě ujížděly nohy, brodili se jí a někdy se
v ní i utopili. A ten smrad! Mimochodem, dá si
ještě někdo trochu rýžové kaše?“
„Ne, díky,“ pronesli ostatní tři sborem a jen
sledovali, jak si Bulík lije na talíř zbytek bílé mazlavé
hmoty.
„Proto byla za zastřelení pesopýra vypsána
odměna,“ pokračoval Bulík. „Prostě se přemnožili.
Australani hrozně rádi na zahradě grilují, takže při
západu slunce rozpálili gril, vystřelili namátkou do
vzduchu a bum! už jim na grilu ležel čerstvě
připravený psí steak. Nejčastěji ho jedli s chlebem,
hořčicí a kečupem a podle mého dědečka právě takhle
vznikl výraz hot dog. A když už jsme u toho
kečupu...,“ Bulík vytáhl z kapsy lahvičku s karamelovou
omáčkou a zahleděl se na kaši na talíři.
„To není dobrý nápad,“ upozornila ho Líza.
„Souhlas,“ přitakal Bulík a vrátil lahvičku do
kapsy. „No, ale prostě můj dědeček se vydal do
Austrálie, aby zanesl pesopýry do ZJeVNu.“
„Do ZJeVNu?“ podivila se Julieta.
„Zvířata, jejichž existence vás nepotěší,“ vysvětlili
Líza s doktorem Proktorem jednohlasně.
„A jednou večer, když byl dědeček u někoho
grilovat, spadlo na gril něco jiného,“ vykládal dál
16 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe





Bulík. „Zastřelili nějakého létajícího jelenovitého
samce, s parožím a tak!“
Líza se plácla do čela. „To kecáš, Bulíku!“
„Ani náhodou!“ bránil se kluk.
„Tak fajn!“ Líza si zapřela ruce v bok. „Mohl bys
dojít domů pro tu dědečkovu knížku a toho
létajícího jelena mi ukázat?“
„To bych tedy nemohl.“
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 17





„Vidíš! Protože kecáš!“
„No tak, děti, no tak,“ uklidňoval je doktor Prok -
tor, Bulík už však vyskočil na stůl.
„V té knížce totiž není, protože jelenovitý samec
s tmavým masem není zvíře, jehož existence tě
nepotěší,“ vykřikl Bulík. „Ale naopak zvíře, jehož
existence tě potěší, protože to je vůbec nejlepší
nedělní steak na světě.“
„Tos řekl hezky, Bulíku,“ pochválil ho doktor
Proktor. „Tak hezky, že za odměnu smíš umýt
nádobí.“
„Nádo...? Za odměnu?“
„Ano. A můžeš svou nejlepší kamarádku
požádat, jestli by ti nepomohla utírat.“
Bulík zasténal, zavřel oči a svěsil zrzavou hlavu
i krátké paže. Pak hlavu zase zvedl. Otevřel jedno
oko. Zadíval se jím na Lízu. „Tyyy, Lííízo...?“
„Jasně!“ odpověděla Líza a vztekle si strhla
ubrousek. „Pomůžu ti.“ Začala sbírat talíře.
Bulík seskočil vedle ní a objal ji. „Ty jsi tak
hodná, Lízinko!“
„Jo, a ty toho umíš pěkně zneužívat!“ opáčila
a plácla ho po hlavě, ale ne moc tvrdě, a možná
se u toho i pousmála. Protože pokud by měla být
upřímná – což byla prakticky pořád – existovalo
ještě pár dalších věcí, které měla radši než
karamelový pudink, a jednou z nich byl Bulík.
Bulík s Lízou myli nádobí a Julieta s doktorem
Proktorem zatím pili u kuchyňského stolu kávu
a broukali si spolu s melodiemi na přání. A Líza vy-
18 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe





kládala, že si k Vánocům přeje lepší svět, kde by se
chudé děti měly lépe, a nevšímala si toho, že Bulík
se jí za zády šklebí a co nejhlasitěji zívá. A Bulík
pak líčil, že si přeje trochu mýdla času, aby se mohl
podívat do pařížského Moulin r ouge v roce 1922
na kankánové tanečnice.
„Zbožňuju kankánové tanečnice,“ prohlásil se
zavřenýma očima, a neviděl tedy Lízu, která se mu za
zády šklebila a dělala mu zaječí uši. A v téže chvíli
všichni čtyři ztichli, protože hlas v rádiu pronesl
jméno doktora Proktora.
„... Viktor Proktor posílá tuhle písničku své
přítelkyni Julietě Margarínové a všem v Dělové ulici,
i Líze a Bulíkovi, přeje krásné Vánoce!“
Vzápětí se ozvaly tóny tahací harmoniky a
ženský hlas začal zpívat francouzsky.
„edith Piaf!“ zasmála se Julieta.
„O čem zpívá?“ chtěla vědět Líza.
„O něčem romantickém, co je uprostřed trochu
smutné,“ odpověděl Julieta. „Poslouchej, teď to
bude veselé!“
A pak se dali doktor Proktor s Julietou do tance
a Líza se Bulíka zeptala, jestli si nechce taky
zatancovat, a ten souhlasil, ale jen pokud budou tančit
kankán. A tak si Líza s Bulíkem stoupli vedle sebe,
založili si ruce v bok a vykopávali nohy do
vzduchu, co nejvýš uměli, a přitom volali: „Kankán!“
„MIMOŘÁDNÁ ZPrAVODAJSKÁ reLACe! KrÁL
DNeS PrODAL VÁNOCe PANU ThrANeMU!“
hlas z rádia se ozval tak náhle a následující
věta byla tak šokující, že doktor Proktor s Julietou
PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe 19





uprostřed piruety uklouzli a Bulík s Lízou padli
nazad, každý s nohou ve vzduchu.
„A PAN ThrANe SDěLUJe VeŘeJNOSTI, Že
OD TOhOTO OKAMŽIKU Je PŘíSNě ZAKÁZÁNO
SLAVIT VÁNOCe VŠeM TěM, KTeŘí
NeNAKOUPILI V NěKTeréM JehO OBChODNíM DOMě
DÁrKY ZA NeJMéNě 10 000 KOrUN.“
20 PěT DNí DO ŠTěDréhO DNe






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist