E-kniha: Záchranářské pohádky – Zuzana Pospíšilová; Zdeňka Študlarová

Zuzana Pospíšilová, ilustrace Zdeňka Študlarová

Zuzana Pospíšilová, ilustrace Zdeňka Študlarová

Zuzana Pospíšilová ZÁCHRANÁŘSKÉ POHÁDKY Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6289. publikaci Ilustrace Zdeňka Študlarová Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 112 Vydání 1., 2016 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2016 Cover Illustration © Zdeňka Študlarová ISBN 978-80-271-9320-2 (ePub) ISBN 978-80-271-9319-6 (pdf) ISBN 978-80-247-5850-3 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reproduko

vána ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

5

Obsah

Předmluva ............................................................ 7

Tři sudičky ............................................................ 9

Dopis pro pana starostu ..................................... 14

Zachráněný obr .................................................. 19

Policejní víly ....................................................... 25

Nemocná sanitka ................................................ 30

Překažená loupež ............................................... 35

Skřítek Radar ...................................................... 40

Poplach v mraveništi .......................................... 46

Kufr ................................................................... 50

Červená pastelka ................................................ 55

Dareba ............................................................... 61

Zlomená nožka ................................................... 66

Papoušek ............................................................ 71

Vodník Puškvorec ............................................... 76

Smolař ................................................................ 81

V pokojíčku ........................................................ 86

Kocourek nešika ................................................. 91

Rychlý Jirka ........................................................ 96

Užitečný upír ................................................... 101

Statečný Ondra ................................................ 107

7

Předmluva

Hasiči, policisté a lékaři rychlé záchranné služby nám

v nouzi pomáhají a mnohdy nám mohou zachránit

život, a proto je velmi důležité vědět, jak jejich po

moc správně přivolat. Několik let už u nás funguje

integrovaný záchranný systém, kde lidem společně

pomáhají hasiči, policisté i lékařská záchranná služ

ba. Jeho telefonní číslo je 112. Vytočením tohoto čísla

se dovoláme pomoci v celé Evropě. Určitě byste také

měli vědět, že když potřebujete pomoc hasičů, budete

volat číslo 150. K policistům se dovoláte číslem 158

a lékařská pomoc k vám dorazí po vytočení čísla 155.

Všechna tato čísla jsou velmi důležitá a každý by je měl

znát. Pohádky v této knížce vám pomůžou si všechna

tato důležitá čísla zapamatovat.

Jak pochopíte, práce hasičů, policistů a lékařů je hod

ně náročná, proto jim občas pomáhají pohádkové

bytosti, alespoň v této pohádkové knížce. 8

9

Tři sudičky

Král Ludvík byl moudrý a milý. Nikdo mu neřekl jinak

než král Lidumil. Vládl spravedlivě a pro své poddané

měl pochopení. Ve dvou se to ale táhne lépe, a tak se

rozhodl, že se ožení. Chtěl vybírat pečlivě, aby mu

jeho budoucí žena byla na trůnu opravdovou opo

rou. Ani tentokrát ho štěstí nezklamalo. Do oka mu

padla princezna Milena. Byla hrdou nositelkou svého

jména, protože byla opravdu velmi milá. Král se do ní

okamžitě zamiloval a ona jeho lásku opětovala.

Za pár měsíců se konala velká svatba. Stoly se pro

hýbaly pod tíhou jídla a pití, v zámeckých sálech se

všechno lesklo a blýskalo a tóny krásné hudby se roz

léhaly do všech koutů. Ke svatební hostině byli pozvá

ni panovníci z okolních zemí, a ani poddaní nepřišli

zkrátka. Služebnictvo vlastnoručně roznášelo svatební

10

koláče a pečené husy, takže i obyčejní lidé byli spoko

jení a královskému páru přáli jen to nejlepší.

Brzy po svatbě královna Milena oznámila králi Ludví

kovi, že se mohou těšit na děťátko. Král byl v sedmém

nebi. Radostí poskakoval jako malý kluk. Svou paní

opatroval jako oko v hlavě a zavolal si ty nejlepší truh

láře, aby vyrobili nejkrásnější kolébku. Nezapomněl

ani na sudičky. Skoro každé odpoledne si vyjel na koni

na vyjížďku do podzámčí, aby vyzvěděl, kde by mohl

pro své dítko sehnat ty nejlepší sudičky.

11

„Ale ano, jsou tady,“ odpověděla mu selka, která zrov

na prala prádlo v neckách a sušila ho na šňůře mezi

dvěma jabloněmi, „jen nikdo neví, kde bydlí. Objeví

se pokaždé samy. Uslyší první pláč a jsou tu.“

Král chápavě pokýval hlavou, ale nepřestal si dělat

starosti. Co když se neobjeví? Nebo co když se jim

do zámku vloudí zlé sudičky, jak to bývá v některých

pohádkách?

Královna Milena si všimla, že králi na čele přibyly

vrásky, a tak se ho zeptala, čím se trápí.

Ludvík se jí svěřil a ona ho pohladila po vlasech a řekla:

„Nic se neboj, můj milý, určitě k nám najdou cestu ty

správné sudičky, uvidíš!“

Měla pravdu. Za pár týdnů se po zámeckých komna

tách rozléhal tenký dětský hlásek. Narodila se prin

cezna Liběna. Byla líbeznější než všechny květiny v zá

mecké zahradě. Oči měla modré jako chrpy a tvářičky

jako růžičky.

Král byl neskutečně šťastný. Nemohl se vynadívat na

ten malý zázrak v ručně vyřezávané kolébce. Málem

by zapomněl na sudičky. Když si to uvědomil, hned

se kolem sebe začal rozhlížet. Opravdu tam byly. Stály

12

u okna a hezky se usmívaly. Trpělivě čekaly, až jim král

uvolní místo u kolébky. On to taky hned pochopil.

Pozdravil je kývnutím hlavy a pak jim rukou pokynul,

aby přistoupily blíž. Když viděl jejich milé a usměva

vé obličeje, konečně se uklidnil. Věděl, že to jsou ty

pravé sudičky.

„Milá Liběnko, přeju ti, aby ti oheň vždy dobře slou

žil, ale nikdy ti neublížil,“ prohlásila první sudička.

„A já ti přeju, abys byla vždy zdravá a aby se ti vyhý

baly úrazy a nemoci,“ přidala se druhá sudička.

Nakonec se nad kolébku naklonila třetí sudička a řek

la: „Přeju ti, aby ti nikdo nikdy neublížil, aby tě nikdo

nepodvedl ani neokradl.“

Král bedlivě poslouchal. Taková přání se mu líbila,

a tak není divu, že se při nich usmíval. Nabídl sudič

kám pohoštění, ale ty s poděkováním odmítly. Měly

naspěch, protože ve vesnici se právě narodil krásný

a zdravý chlapec, kterému by měly taky požehnat.

Liběnka rostla jako z vody. Byla čím dál krásnější

a všechno zlé se jí vyhýbalo. Nikdo ale netušil, ja

kou to dalo sudičkám práci. Liběnka se bezstarostně

procházela po lese mezi hordou loupežníků, hrála

13

si s dětmi, které měly neštovice a jiné nakažlivé ne

moci. A při podzimním opékání brambor na poli jen

tak tak, že nezačala hořet celá louka.

Sudičky se jednou v noci králi svěřily, že samy Liběn

ku hlídat nemohou, ale král si hned věděl rady. Zřídil

policejní, hasičské a zdravotní hlídky, které fungují

dodnes.

14

Dopis pro pana

starostu

„Co to je?“ podivil se pan starosta, když otevřel dveře

svého bytu. Na zemi ležel list papíru. Pan starosta

ho vzal do ruky a začal číst. Šlo mu to těžko. Ne

proto, že by číst neuměl, ale pisatelovo písmo bylo

špatně čitelné. Když dočetl do konce, kroutil nad

tím hlavou.

V zámku zarachotil klíč. Paní starostová se právě

vracela domů. Když uviděla svého muže celého ble

dého sedět nad nějakým lejstrem, zeptala se: „Stalo

se něco?“

„Jen si to přečti,“ vybídl ji pan starosta a podal jí

papír.

15

„To je naškrábané, jako kdyby to psal nějaký kocour,“

prohlásila a pak začala číst, „zadám penze.“ Zarazila

se. „To je od nějaké úřednice?“ zeptala se udiveně.

„Jen čti dál!“ pobídl ji pan starosta.

„Mylyjon! Dones ho zýtra do párku.“ Paní starostová

se posadila vedle svého manžela. „To vypadá, že po

tobě někdo chce peníze! Musíme okamžitě zavolat

policii!“

Pan starosta neváhal ani chvilku, vzal do ruky telefon

a vyťukal číslo 158. Během několika minut ho navštívili

dva policisté. Byli bez uniformy, aby nebudili zbyteč

nou pozornost. Pan starosta jim ukázal dopis, který

našel doma na zemi.

„Zajímavé,“ prohlásil policista, zatímco jeho kolega

se snažil sejmout otisky prstů.

„Musel to podstrčit škvírou pod dveřmi,“ řekl jim pan

starosta.

„Tušíte, kdo to mohl udělat?“ zeptali se oba policisté

najednou.

Pan starosta zamyšleně zavrtěl hlavou.

16

„Nevadí. Zítra si na něho počíháme. Přinesete do par

ku igelitovou tašku s nastříhanými papíry a položíte ji

na smluvené místo. My tam do zítřka upevníme skryté

kamery.“

Panu starostovi spadl kámen ze srdce.

Druhého dne byli už od rána v okolním křoví schovaní

policisté. Pan starosta přišel do parku a svou tašku

s papíry velikosti bankovek položil na jednu z laviček.

17

Policisté místo nenápadně sledovali svými daleko

hledy. „Blíží se tam nějaká kočka,“ zašeptal jeden

z policistů.

„Kocour,“ opravil ho kolega se silnějším dalekohledem.

„A bere si tašku,“ vyděsil se třetí.

„Jde najisto! Koukněte, jak se rozhlíží,“ upozornil

další policista. „Nejspíš to bude on!“

Někdo začal odpočítávat a pak všichni naráz vyrazili,

aby kocoura i s taškou chytili. Seběhli se na něj ze

všech stran, aby ho obklíčili, ale přesto jim vyklouzl.

Upaloval směrem k městu. Policisté v těsném závě

su za ním. U prvního domu ale kocour upustil tašku

a vlezl do úzké okapové roury. Věděl, že tam se za ním

žádný z policistů neprotáhne.

„Co teď, šéfe?“ zeptal se jeden z policistů.

„Musíme počkat, až vyleze,“ nařídil velitel. Někteří

policisté číhali dole, jiní vylezli na střechu. Když ani po

několika hodinách kocour nehodlal svůj úkryt opustit,

změnil velitel plán.

„Zavolejte hasiče,“ zavelel.

18

„Někde hoří?“ zeptal se nechápavě jeden policista.

Velitel zavrtěl hlavou. „Nehoří. Pořádný proud vody

z hasičské stříkačky by ho ale mohl vystrnadit.“

„No jo, to je dobrý! Super nápad,“ přitakávali hned

ostatní policisté. Jeden z nich zavolal na hasičskou

stanici.

Hasiči přijeli okamžitě. Měli auto s vysouvací plo

šinou. Na ní dva hasiči vyjeli na střechu a do oka

pové roury začali proudem stříkat vodu. Dole čekali

policisté s přenosnou klíckou. Otevřeli vrátka klece

a čekali, až do ní kocour vklouzne. Ten se v rouře

neudržel a jako po toboganu sjel přímo do vězení.

Než se stačil vzpamatovat, byla vrátka zamčená na

několik západů.

Když pak porovnali otisky kocourových tlapek s těmi,

které našli na dopise, putoval do opravdového vězení,

kde si musel odpykat trest za vydírání.

Pan starosta policistům i hasičům poděkoval za skvě

lou práci. Věděl, že díky nim nemají v jeho městě

žádní darebáci šanci.

*

19

Zachráněný obr

V chaloupce pod lesem bydlela babička s dědečkem.

Zrovna teď seděli u stolu a večeřeli.

„Slyšela jsi to?“ zeptal se stařeček.

„Co?“ nevěděla babička. Příliš hlasitě cinkala lžící o ta

líř, a tak nic jiného nezaslechla.

„Takové úpění a sténání,“ vysvětlil jí dědeček a znovu

se soustředěně zaposlouchal.

„Teď! Teď to bylo slyšet zas!“ vykřikl dědeček. Vstal

ze židle a pospíchal k oknu. Kdyby byl mladší, určitě

by utíkal. Otevřel okno a pak to zaslechla i babička.

Z lesa se ozýval hlasitý nářek.