načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záchranáři -- Tragédie a příběhy - Petr Šámal

Záchranáři -- Tragédie a příběhy

Elektronická kniha: Záchranáři
Autor: Petr Šámal
Podnázev: Tragédie a příběhy

- Krkonoše. Tichý kraj pod nízko zavěšenými bílými mraky, odkud jsme kdysi posílali pohlednice ze školních výletů a kam možná dosud jezdíme na romantické dovolené. Hory zdánlivě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 365
Rozměr: 22 cm
Úprava: 8 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Úrazy a jejich prevence
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7039-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Skutečné příběhy záchranářů Horské služby přibližují záchranu lidských životů v Krkonoších. Vyprávění členů Horské služby pokrývá období od sedmdesátých let do současnosti. Popisuje průběh záchranných akcí, ty úspěšné, s dobrým koncem, ale i tragické. Obsahuje medailonky a vzpomínky záchranářů HS.

Popis nakladatele

Krkonoše. Tichý kraj pod nízko zavěšenými bílými mraky, odkud jsme kdysi posílali pohlednice ze školních výletů a kam možná dosud jezdíme na romantické dovolené. Hory zdánlivě mírné a poklidné. Turistům zaslíbené území, hustě protkané sítí horských bud a pavučinou dobře značených cest. Ale jsou to také hory, které – zachce-li se jim - dokáží na dlani i té nejsilnější ruky v jediném okamžiku vymazat čáru života. Toto je kniha skutečných příběhů, jejichž ozvěna v Krkonoších dosud neutichla. Protože paměť hor nejlépe nalezneme v osudech lidí, kteří se rozhodli patřit jim v dobrém i zlém.

(tragédie a příběhy)
Předmětná hesla
Horská služba České republiky. Oblast Krkonoše
horští záchranáři -- Česko -- 20.-21. století
Letečtí záchranáři -- Česko -- 20.-21. století
Horské záchranářství -- Česko -- 20.-21. století
Krkonoše (Česko a Polsko : pohoří)
Zařazeno v kategoriích
Petr Šámal - další tituly autora:
Umění jako symbol a dekorace Umění jako symbol a dekorace
Kriminalista Jiří Markovič -- Legenda pražské mordparty deviantům na stopě Kriminalista Jiří Markovič
 (e-book)
Kriminalista Kriminalista
Záchranáři -- Tragédie a příběhy Záchranáři
Literární kronika první republiky Literární kronika první republiky
Více než hra Více než hra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

titul.pdf 1 1. 11. 2016 23:20:11


titul.pdf 1 1. 11. 2016 23:20:11


Copyright © Petr Šámal, 2016

Photos © Petr Šámal, Karel Šanda, Wolfgang Berger,

Valerian Spusta, Ivo Doležal, Archiv Horské služby, 2016

Illustrations © Helena Pavlíková, 2016

Cover and layout © Jaroslav Uhlíř, 2016

Czech Edition © Nakladatelství Epocha s. r. o., 2016

ISBN 978-80-7557-342-1 (pdf)

Jména, postavy, místa a události v této knize, tak jak byly

uměle vytvořeny autorem, vycházejí ze skutečných udá­

lostí a z Archivu Horské služby, ale jejich podobnost se

skutečnými osobami, událostmi a místy je čistě náhodná.

Pravá jsou však v této knize jména a profily záchranářů –

členů Horské služby Krkonoše.


Věnováno bráchovi Jiřímu


„HRDINSTVÍ?

NAŠE ČINNOST NENÍ

ŽÁDNÉ HRDINSTVÍ.

OCEŇUJI NAPŘÍKLAD CHIRURGA,

KTERÉMU SE NESMÍ ZATŘÁST RUKA,

PROTOŽE NA JEJÍ PEVNOSTI

ZÁVISÍ LIDSKÝ ŽIVOT!

MY JSME LIDÉ JAKO KAŽDÝ JINÝ,

JENOMŽE SE VÍCE POHYBUJEME

V HORÁCH. DĚLAT Z NÁS ALE

HRDINY A PŘEHÁNĚT,

TO NÁM JENOM ŠKODÍ.

ZVLÁŠTĚ U TĚCH LIDÍ,

KTEŘÍ TAKÉ ŽIJÍ NA HORÁCH,

I KDYŽ TŘEBA U NÁS

ORGANIZOVÁNI NEJSOU.“

Jindra Hartman

37 let členem Horské služby



Tragédie

v

horách


10 Petr Šámal: Záchranáři Lednové slunce chystající se ukončit svoji celodenní pouť naposledy ozáří svými paprsky celou tu nádhernou scené­ rii horských hřbetů malebných Krkonoš, s nejvyšší horou Sněžkou v pozadí.

Zapadající slunce vždy dokáže vytvořit neopakovatelnou atmosféru odcházejícího dne, zde navíc umocněnou nebez­ pečným a zároveň bravurním sjezdem dvou lyžařů v čer­ vených větrovkách a bez dechu sledovaných skupinkou turistů slézajících po celodenním výletu řetězovou cestou z nejvyšší české hory.

A právě u této skupinky po chvíli zastavují oba mladí muži čekajíce na psa, odrostlé štěně německého ovčáka, dobíhající za nimi.

„To je Horská služba!“ zazní z hloučku turistů od dvou dívek, které pozorují mladíky s nášivkami na bundách.

Ti si zatím kontrolují výstroj a něco si podávají z kletru. Potom zamíří k opodál stojícímu sněžnému skútru s níz­ kými saněmi.

„Štefane, pokračuješ hned do Pece?“ ptá se menší světlo­ vlasý a upevňuje výstroj s lyžemi do saní.

„Hodná Ita,“ hladí svého psa vyšší šlachovitý muž s knír­ kem a obrací se na svého kolegu: „Večer tam asi skončíme, ale teď se ještě stavím v bufetu na rozcestí a pak na večeři u klu­ ků na Náchojdě, takže se s tebou svezu k Luční – co ty na to?“

„Samo, tak je pozdravuj a nezbourej se tam,“ směje se starší blonďák.

„Neboj a za týden – sloužíme tady nahoře zase spolu, co?“

„Se ví, ale asi zase skončíme na řetězovce, je tam ještě dost co dělat, tak nasedej.“ Startuje skútr a několikrát ho protúruje.

1

Krkonoše 1975


11

Tragédie v horách

2

Náchodská

Horská bouda září do tmy, z restaurace je slyšet tlumený hovor u právě podávané večeře, světlo se odráží od sně­ hobílé peřiny čerstvého prašanu, když do něho vstoupí hubený vysoký mladý muž, rozhlédne se po okolí a zapálí si cigaretu. Labužnicky vyfoukne kouř s chutí náruživého kuřáka a zadívá se na oblohu.

Vtom cosi zaslechne a podívá se ve směru, odkud je sly­ šet přijíždějícího lyžaře. Ze tmy se vyloupne postava a pří­ mo před kouřícího muže vjede do světla Štefan z Horské služby doprovázen šedočerným vlčákem.

„Ahoj Juro, tak po šichtě?“

„Ahoj Štefane, po šichtě ještě ne, spíš po večeři.“

„Doufám, že tam na mě ještě něco zbylo,“ směje se Štefan a sundává si lyže.

„To víš, že jo, pro tebe máme vždycky, tak jak bylo nahoře?“

Podávají si ruce, a jak si je tisknou, je hned patrno, že tihle chlapi k sobě mají blízko.

„Ale jo, docela to šlo – dělali jsme s Honzou na řetězovce.“

„S Honzou Messnerem ze Strážného?“

„Jedéém,“ zahaleká francouzský typ, ohlédne se po psu, ten skáče do saní a trojice mizí v oblaku zvířeného sněhu, jak skútr nabírá rychlost.

Dívky, které si ještě něco šeptaly, hledí obdivně za nimi.

Slunce, které se mezitím už dotýká obzoru, teď vytvá­ ří ještě kouzelnější stíny ve večerní mrazivé krajině s po­ sledními třpytivými ledovými ostrůvky v nekonečném sněhovém oceánu pokrývajícím každoročně zdejší hory a lákajícím nespočet návštěvníků, aby prožili svou zimní dovolenou právě v Krkonoších.


12 Petr Šámal: Záchranáři

„Jo, právě s tím, za týden na to jdeme znovu.“

Odcházejí spolu do chaty následováni Itou, která mezi­ tím něco vyčmuchávala ve tmě.

V kuchyni právě sklízejí nádobí, když tam vpadne Ita a radostně vrtí ocasem.

„Jé, Ita,“ vítá fenu Alena, Jurova manželka, „Štefan přijel!“

Oznamuje to osazenstvu kuchyně a všichni vybíhají do lokálu, aby se pozdravili s páníčkem vlčice. Ten si sundává bundu a sedá si pod okno, kde se zdraví s Petrem, bratrem Jiřího. Oba bratři, spolu se svými manželkami, provozují tuto rekreační podnikovou horskou chalupu od doby, kdy je láska k horám přivedla až sem.

Původně začali na staré krkonošské boudě Růžohorky na protější straně Pece a poté přešli sem na rozhraní Pece a Černého Dolu. Zdejší chata je větší, až třiasedmdesát lů­ žek a hlavně polohou výhodnější, neboť přímo sousedí se školou, která je od chaty, jak se říká, co by kamenem doho­ dil – nějakých padesát metrů. Jinak je také svými třinácti sty metry nad mořem nejvýše položenou školou v celém Československu.

Škola samotná je jednotřídka, ale od první až do páté tří­ dy, a vyučuje v ní Přemek, kterého sem osud zavál až z již­ ních Čech. Ten také ve škole spolu se svou ženou Milenou a malým Přemou bydlí.

A všichni dohromady – učitelská rodina, chataři i členové Horské služby zde spolu kamarádí a drží pospolu, jak už to ani zde na horách jinak nejde.

Štefan dojídá večeři, když se z kuchyně ozve:

„Štefane, pro Itu jsme schovávali masíčko, já jí to dám na chodbu.“

„Díky, dneska si to zaslouží, má těch kilometrů také v nohách, i když ze Sněžky to je skoro pořád s kopce.“


13

Tragédie v horách

„Nazdar, starý brachu.“

Do výčepu vchází Přemek, podsaditý, usměvavý místní učitel s brýlemi a vítá se se Štefanem.

„Co si dáte, chlapi, mám roztočit pivo?“ zahaleká od baru Jiří.

„Dej nám láhev červeného, na mě,“ odpoví mu z kance­ láře Petr.

„Čau, Štefane, jak bylo ve škole, Přemo?“ – vítá se Petr s kamarády a všichni se uvelebují okolo předního stolu.

„Tak si představte, co mně dnes přinesl pošťák Jirousek, to se poděláte smíchy,“ navozuje hned po úvodním napití bájný vypravěč Přemek.

„Nekecej a přeháněj,“ směje se už předem v očekávání Petr.

„Dopis od Okresního výboru Komunistické strany Čes­ koslovenska,“ zvyšuje předem napětí, rozhlížeje se teatrál­ ně po posluchačích, až tak, že zaujme i několik rekreantů sedících po večeři ve výčepu.

„A proč právě tobě píšou komunisti?“ zajímá se Štefan.

„No to je jasný – protože zase ve škole určitě něco posral,“ vloží se do debaty Jirka.

„Hele, Juro, dej si kafe a cigáro a hoď se do klidu,“ rea­ guje podrážděně Přema.

„Tak dozvíme se už konečně, co po tobě soudruzi chtějí?“ vrací ho zpátky do děje Petr.

„Všichni přece víte, že když je hezky, tak končím školu a jdu s dětma ven,“ vysvětluje Přemek.

„Tak tvoje svérázné vyučovací metody jsou tady na horách už dostatečně veřejnosti známé, ale co s tím mají společného komouši, tak to mně hlava nebere,“ konstatuje Petr.

„No právě, zrovna minule, asi tak před čtrnácti dny, byl zase den jako ze žurnálu – slunce, azuro a čerstvej prašan.


14 Petr Šámal: Záchranáři No, v tom se přece nedá učit, a tak jsem školu zavřel a šli jsme s dětma lyžovat. Jenže nevím jak, ale zřejmě některé z dětí se pochlubilo doma na chatě, slyšel to třeba nějaký pan ,rekreant uvědomělý‘, a tak se to následně domákli soudru­ zi. Teď mě tímhle dopisem zvou do Trutnova na koberec.“

„Tak co s tím uděláš?“ zajímá Petra.

„Už se stalo.“

„No a?“

„No nic – já jsem jim volal, že asi tak jako, když nejsem u zahrádkářů nebo u chovatelů drobných hospodářských zvířat, tak se tím pádem nemusím zúčastňovat jejich schů­ zí, tak také, protože nejsem členem komunistické strany, se logicky nedostavím na schůzi strany komunistické. A basta,“ směje se Přemek a s ním všichni okolo.

„A co na to oni?“ ptá se s úsměvem jeden z rekreantů, viditelně pobaven odvahou místního učitele.

„Bral to nějaký papaláš a byl z toho celý rozladěný, že prý to projednají a ať jim to ještě pošlu písemně, což jsem ho ujistil a tím to považuji za uzavřené,“ končí své extempore Přemek.

„Já myslím, že oni to také uzavřou, až tě vyhodí ze školy,“ směje se Jiří.

„Nevím proč, jsme nejlepší škola na okrese a pak nevím, koho by do téhle vysoko položené jednotřídky dostali. No a i kdyby – já už teď jsem několik roků dobrovolný u Hor­ ský, tak bych jenom přešel jako placenej, co ty na to, Štefo?“

„Se ví, já myslím bez problémů – Hofman půjde do penze a Míťa to bude muset doplnit. Hele, ale to víno je dobrý – Juro, ještě jednu láhev na mě,“ obrací se na Jiřího Štefan.

Všichni se dobře baví a Přemek i nadále zůstává bavičem večera.


15

Tragédie v horách

„A co tuhle, znáte, jak komanči jsou na sjezdu v Peci?“

„Ne, povídej.“

„To jsem ještě neslyšel,“ ozývá se ze všech stran v nadše­ ném očekávání.

„To se takhle mocný vládce hor Krakonoš rozhlíží zálib­ ně po svých Krkonoších, a jak pozoruje to lidské hemžení v Peci pod Sněžkou, tak tam zaloví a vytáhne odtamtud jednoho malého človíčka a posadí si ho na dlaň.

Kdo jsi, ty malý lidský červe?

Ty opravdu nevíš, kdo já jsem, diví se na jeho dlani mrňa­ vý šedivý skřet. Já jsem přece Gustáv Husák, prezident této země a první tajemník Komunistické strany Českoslo­ venska!

Krakonoš se začne nahlas smát, zvedne před sebe dlaň s naparujícím se človíčkem a s velkou chutí oběma ruka­ ma zatleská a přitom volá:

AŤ ŽIJE KSČ!“

A Přemek si dává záležet, jak demonstrativně oběma ru­ kama zeširoka plácá, za mohutného smíchu všech přítom­ ných.

To už je restaurace zcela zaplněná a lidi se baví, jak je zde obvyklé na zimní dovolené v útulné horské chatě, za­ tím co venku začíná hustě sněžit jako předzvěst dalšího příštího vydařeného lyžařského dne...

Na horách se ale počasí mění rychle a tak po sněhu při­ šla obleva, do toho déšť a než se sešel týden s týdnem – opět mrzlo.

Až nadešel den opětovné služby Štefana s Honzou na ře­ tězové cestě na Sněžce.


16 Petr Šámal: Záchranáři 16. LEDNA 1975 – Nejvyšší hora Krkonoš se po několika dnech oblevy a mrholení opět probudila do nádherného, mrazivého a slunečného rána.

I když...

„Čau, Štefane, tak jak bylo?“ vítá se v České boudě na Sněžce se svým kamarádem a zároveň spolupracovníkem Honza Messner.

„Ale jo, v poho, znáš to – klasika. Doma radost, že jsem při­ jel, nějaká služba v Peci, cvičení s Itou, tejden pryč a doma zase smutno, že odjíždím. Zvláště malá to vždy hůře snáší.“

„Mně o tom povídej. Martinovi je už šest, ale taky si stá­ le nezvykl, že jsem často pryč, a to je přitom každou zimu stejný. A koukám, že jsi Itu nechal doma.“

„Divíš se, když je takováhle sklenice? Dnes to žádná pr­ del nebude, jak to po té oblevě najednou zmrzlo.“

Oba vycházejí ven, před boudu, kde si kontrolují výstroj a připevňují na boty mačky (ozubená železa pro stoupání ve zledovatělém terénu, pozn. aut.).

Honza se zachmuřeně rozhlédne po ledové hoře, do které se v noci Sněžka převlékla, a otočí se na svého kolegu, kte­ rý si zrovna zapíná červenou silonovou větrovku se znakem Horské služby:

„Než jsi přišel, tak jsem hlásil vedoucímu, aby upozornili turisty na nebezpečí sestupu k Obří boudě a on mě ujistil, že samozřejmě a taky, že zároveň polská pohraniční stráž bude hlídat sestupovou cestu a nikoho po ní nepustí.“

3

Černý den na Sněžce


17

Tragédie v horách

„Tak snad to budou dodržovat a my, Honzo, teď jdeme vysekávat stupy a ještě pro jistotu, kdyby se někdo drápal zespodu, natáhneme záchytná lana.“

A oba opatrně sestupují podél řetězových lan cestou dolů.

Mezitím uvnitř v restauraci sedí pár hostů, když před ně předstoupí vedoucí chaty.

„Vážení, věnujte mi chvíli pozornost! Vzhledem k náledí, které se venku do rána vytvořilo, vyhlásila Horská služba nebezpečí sestupu do údolí. Konkrétně se jedná zejména o sestupovou cestu podél řetězů ze Sněžky k Obří boudě. Tak bych vás poprosil, abyste pro odchod dolů použili cestu na Růžovou horu, či ještě lépe využili služeb lanov­ ky.“

Nová zpráva se hned začne šířit napříč restaurací a dvo­ jice sedící u prvního stolu okamžitě zpozorní.

„Co to povídá, Miloši? Když chceme jít přes Luční, tak tohle je přece na opačnou stranu, ne?“ obrátí se ustaraně na svého partnera mladá žena.

„Neboj, to zvládneme. Krátkým sestupem k Obří, což není daleko, a pak už jenom procházkou až na Luční,“ usmívá se na svou manželku charismatický sportovec.

„Taky si myslím, a když já si podvrtnu kotník – tak mám s sebou svého doktora,“ začne se smát jeho žena, položí mu ruku na rameno a chmury jsou ty tam.

„Tak to si radši nic nezvrtni, nerad bych tě dolů ještě nesl na zádech, a proto to uděláme takhle – já půjdu první, pro­ zkoumám terén a ty mě budeš následovat v mých stopách. Jasný?“

„Jasný, Miloši!“

A ukazují na vrchního, že budou platit.


18 Petr Šámal: Záchranáři

Po pár minutách už

velice pomalu a ne­ směle klopýtají a klou­ žou dolů po červené značce, přidržujíce se ocelového lana nataže­ ného podél turistické cesty. Lano je občas zcela pod sněhem.

V jednom takovém

mís tě, asi padesát me­ trů po cestě od boudy, kde se nebylo čeho při­ držet, se mladý muž smekl a v okamžiku se

řítil po severním úbočí

dolů. Po nějakých čtyři­

ceti metrech se zachytil

na skalnatém výstup­

ku, kde se křečovitě asi

tři minuty držel.

... musím se udržet. Musím, dokud mně nepřijdou na po

moc. Pomóc! Držet se. DRŽET SE!

... když se to ale tak strašně smeká.

... nesmím se hýbat. Musím se držet. DRŽET!

... Ne – už to nejde. Držet... DRŽET...

Padám...

Jak bylo kamení celé pokryté ledem, tak přes všechno

úsilí udržet se pravou rukou se řítil dál přes suťové pole,

pod nímž přeletěl vzduchem násep cesty asi 10–12 metrů

Bod č. 1 – počátek pádu MUDr. Milosla

va Landy; č. 2 – místo jeho přechodného

zachycení; č. 3 – konec pádu. Tečkovaná

čára vyznačuje postup dvojice zachrán

ců. Bod č. 4 – počátek jejich pádů; č. 5 –

konec pádu Jana Messnera; č. 6 – konec

pádu Štefana Spusty.


19

Tragédie v horách

a dopadl do suťoviska, které jeho pád sice trochu přibrz­ dilo, ale nezastavilo. A tak padal dále po sněhovém svahu, jen místy zpomalován trsy kosodřeviny, kameny a terénní­ mi nerovnostmi.

Celou cestu jeho pád zanechával v terénu viditelnou rýhu – ve spodní části už krvavou.

Dole se jeho tělo konečně zastavilo o kleč v mírnějším asi 25° svahu.

Tam se ale už Miloš nedržel.

Tam se už ani nehýbal.

Protože tam dole už byl mrtvý.

Celý pád od svého počátku netrval ani pět minut.

Honza se Štefanem v té době pracovali o pár metrů níže po cestě, když zaslechli volání o pomoc. Na nic nečekali a okamžitě nastoupili do záchranné akce.

„Štefane, padal tamhle,“ ukazuje Honza na severní svah a odsekává kus lana na záchranu.

„Máš to? Tak jdeme traverzem, tamhle k tomu bloku ka­ menů a odtamtud k němu dolů už slaníme.“

„Dobrý, tak rychle. Snad ještě žije.“

Oba se začnou přesunovat terénem ke skalnímu bloku. Po ujití asi třiceti metrů se Honza, který se nachází o něco výše nad Štefanem, náhle smekne.

„Kurva – Štefo! Bacha!“

... Do prdele – bleskne Štefanovi hlavou a zasekne cepín do ledu...

To je to poslední, co mu hlavou prolétlo a co si ještě stačil uvědomit...

Pak už jen dostal náraz od letícího kolegy, udělal kotrme­ lec a znovu zasekl cepín, ale řítil se příliš rychle ze svahu


20 Petr Šámal: Záchranáři Dne 16. ledna 1975 dopoledne MUDr. Miloslav Landa z Karlových Varů, rekreant zotavovny ROH „KOLEKTIV“ v Peci pod Sněžkou, sestupoval z vrcholu Sněžky směrem k Obří boudě po Cestě přátelství.

V té době pracovali pracovníci Horské služby Jan Messner a Štefan Spusta na bezpečnostních opatřeních na zledo­ vatělém svahu Sněžky asi 150–200 m od vrcholu Sněžky směrem k Obří boudě. Vysekávali stupy v ledové pokrývce v terénu a upevňovali záchytná lana.

V 11.00 hod. uklouzl dr. Landa po zledovatělém svahu Sněžky a padal po svahu přibližně 15 m, kde se zachytil na oblém kameni, který byl na povrchu pokryt ledovou glazu­

Zpráva o neštěstí v Krkonoších

dolů. Přesto se snažil pád znovu brzdit cepínem, když ho to vyhodilo do vzduchu a spadl hlavou na kámen.

... během několika vteřin mu proběhl v mozku celý jeho krátký život:

... jak byl malý...

... jak šel do školy...

... jak přišel na hory...

... jak se zamiloval...

... jak se mu narodila dcera...

... brácha mu jde naproti – Ahoj Valdo!

A pak TMA.

S Honzou dopadli kousek od sebe.

Ale Honza byl mrtvý o trochu dříve.


21

Tragédie v horách

rou. Přesným měřením při rekonstrukci sklouzl dr. Landa asi 50 m od vrcholu po turistické cestě a zachytil se na skalním výstupku po 30-40 m. Na něm se udržel podle výpovědi svědků asi 3 minuty a potom začal jeho pád po svahu Sněžky.

Přihlížející svědkové volali pracovníky Horské služby se žádostí o pomoc.

Jan Messner a Štefan Spusta okamžitě zahájili záchran­ né práce na zachycení, případně zachránění dr. Landy a zvolili nejkratší cestu k místu nehody. Cesta vedla v po­ měrně lehkém terénu. Trasu volili traversem a směřovali k bloku kamenů, kde chtěli provést zajištění a pomocí lana dr. Landu vyprostit.

Zřícený turista se zachytil v místě pod ledovou návějí a zpočátku ho pracovníci HS neviděli. Vzhledem k situ­ aci postiženého volili zachránci trasu, která umožňovala nejrychlejší postup k postiženému, a směřovali nejkratší cestou ke skalnímu bloku, odkud měla být pomoc poskyt­ nuta.

Ve snaze o poskytnutí rychlé pomoci došlo u dvojice zá­ chranářů z nezjistitelné příčiny k zakolísání, což je pocho­ pitelné – při jejich snaze rychle pomoci. Po tomto zakolísá­ ní nastal pád, který se oba zachránci snažili zbrzdit. Pád brzdili obvyklým způsobem, a to zarýváním hrotu cepínu do ledového povrchu terénu. Messner měl oblečenou si­ lonovou kombinézu, která pád ještě zrychlovala a Spusta měl golfky a silonovou větrovku, která rovněž přispívala ke zrychlení pádu. Na nohou měli oba záchranáři stoupací železa. Při pádu během 50–60 m došlo k poranění obou zá­ chranářů, takže již nemohli dále provádět jakékoli pokusy o zbrzdění pádu...


22 Petr Šámal: Záchranáři 11.45 hod. došlo hlášení z České boudy na Sněžce – Hor­

ské službě v Peci pod Sněžkou, že se zřítili dva

turisté z vrcholu Sněžky na polskou stranu. 11.50 hod. vyhlašuje okrskový vedoucí HS Miroslav Ko­

pecký poplach. 11.55 hod. byla provedena příprava materiálu a vydání ze

skladu. V uvedené době byl současně pracov­

ník HS Hofman pro úraz, který byl kompletně

zlikvidován ve 12.15 hod. Ihned odjíždí Wolf­

gang Berger na sněžném skútru na Obří boudu. 12.45 hod. se dostává na místo neštěstí. Zde již pracovala

skupina záchranářů z Polska a v této době se

také dostavilo družstvo HS z Pece pod Sněž­

kou pod vedením Kopeckého ve složení: Kova­

řík, Svoboda, Zámiš a MUDr. John. Bylo zjiš­

těno, že pracovník HS Messner a MUDr. Landa

jsou mrtví a pracovník HS Spusta dosud jevil

známky života. 13.00 hod. oznamuje Pavel Hofman na ústředí HS do

Špindlerova Mlýna, že se zřítili tři lidé na pol­

skou stranu a sděluje podrobnosti o průběhu

záchranné akce. 13.40 hod. je požádáno ústředí Hofmanem o vyslání sněž­

ného pásového vozidla na Obří boudu pro

převoz zřícených do Pece. Je okamžitě vyslán

V. Polák s rolbou na Obří boudu. Cestou na

stadionu přisedá na sněžné vozidlo Paulů

a Valerián Spusta (bratr Štefana Spusty, pozn.

aut.), kteří byli o akci vyrozuměni vysílačkou.

Průběh záchranné akce


23

Tragédie v horách

14.00 hod. oznamuje ústředí Horské služby ve Špindle­

rově Mlýně nehodu na Okresní prokuraturu

a OV KSČ v Trutnově. Je také snaha telefo­

nicky vyrozumět nadřízený orgán ČÚV ČSTV,

Horskou službu v Praze, ale spojení se nepo­

dařilo, tak byla zpráva o nehodě podána ve­

doucímu sekretariátu předsedy ČÚV ČSTV.

Současně se zatím pokračuje v akci na Sněžce

tím, že Štefan Spusta je urychleně transporto­

ván na Slezskou boudu, odkud přivolává WOP

helikoptéru s lékařem z Wroclawi. Messner

a Dr. Landa jsou transportováni směrem

k dolní stanici lanovky na Černou kupu. Vr­

tulník přistál za 20 minut po výzvě u Slezské­

ho domu. Štefan Spusta však během této doby

podlehl těžkým zraněním. Rolba sjíždí pro těla

Messnera a dr. Landy na polské území, odkud

je převáží ke Slezskému domu, kde je k nim

uloženo i tělo Spusty.

Nález lékaře

Ohledání mrtvých provedl na místě samém MUDr. Miro­

slav John, obvodní lékař z Pece pod Sněžkou, který konsta­ toval, že smrt nastala vlivem četných zranění po celém těle a poškozením orgánů životně důležitých.

Dále bylo vyčkáno příjezdu polského prokurátora, který

povolil převoz mrtvol do Pece pod Sněžkou.

Byla nařízena zdravotně bezpečnostní pitva, která byla

uskutečněna na prosektuře v Hradci Králové.


24 Petr Šámal: Záchranáři

Počasí

V 11.00 hod bylo zaznamenáno na vrcholu Sněžky toto po­ časí: jasno, vítr 4–7 m/s, teplota + 6° Celsia.

Závěr

Dne 14. 1. 1975 Messner a Krupička procházeli terén Sněžky. Zjistili po celém povrchu Sněžky zledovatělý po­ vrch a na severních svazích námrazu. Tuto okolnost hlásili ústředí HS s tím, že učinili provizorní opatření napnutím horolezeckých lan podél cesty a vysekáním některých oce­ lových lan z ledu. Na tento stav byla upozorněna způsobem obvyklým veřejnost.

Dne 16. 1. 1975 v 10.00 hod. dopoledne Messner zařídil v České boudě na Sněžce u vedoucího, aby turisté byli upo­ zorněni na nebezpečí při sestupu k Obří boudě, WOP Polska (pohraniční stráž, pozn. aut.) hlídal sestupovou cestu ze Sněžky k Obří boudě a nikoho po této cestě nepouštěl.

Přes tato opatření prošla skupina turistů směrem k Obří boudě. Po několika metrech došlo k popsané nehodě.

Ukončení akce

Cenné předměty byly zesnulým odebrány a okrskovým vedoucím HS z Pece pod Sněžkou Miroslavem Kopeckým předány pozůstalým. Celá akce byla skončena po uložení mrtvol do kaple v Peci – Velká Úpa.

Akce byla skončena ve 23.00 hod.


25

Tragédie v horách

Osobní údaje postižených

Jan Messner, narozen 19. 11. 1932, ženatý, otec jednoho dítěte, bytem Strážné

Štefan Spusta, narozen 27. 4. 1942, ženatý, otec jednoho dítěte, bytem Pec pod Sněžkou

MUDr. Miloslav Landa, narozen 4. 5. 1943, ženatý, by­ tem Karlovy Vary

Zápis vypracoval a za správnost údajů zodpovídá: Otokar Štětka, v. r.

Jan Messner a Štefan Spusta vykonali pouze to, co by každý zachránce pokládal za svou povinnost vykonat.

Z uvedeného vyplývá, že nebyly zanedbány žádné bezpeč­ nostní předpisy, jejichž hranice při práci Horské služby jsou v praxi běžné.


26

Petr Šámal: Záchranáři

Záchranář Horské služby

Valerián „Valda“ Spusta

Já jsem přišel sem na hory po vojně v padesátém čtvrtém.

Pocházím z Malých Karpat z vesničky Sološnice na Slo­

vensku. Hospodářství nám komunisti zlikvidovali a otec už

v té době dělal v JZD. No a já jsem měl dilema – zůstat

u nás jako hajnej, nebo jít do světa.


27

Tragédie v horách

Můj kamarád, spolužák tam od nás – Lojza Čechotovský už tady byl, a tak jsem mu napsal, jak to vypadá? A on mně odepsal – přijeď sem, tady je hodně práce a dobře pla­ cená – budeme vydělávat peníze. A tak jsme se tady sešli – celá parta, lesáci.

Ze začátku jsme bydleli v Lověně v Dolním Dvoře. To bylo tuším na podzim a tak jsme nejprv nadělali dříví a dávali jsme to do takových kuželů. Jeden kužel, to bylo taky dva­ cet nebo třicet i padesát kubíků dřeva a z toho se to pak celou zimu sváželo do údolí na pilu, a že tehdy byly zimy – klidně až tři metry sněhu.

Přes léto jsem potom šel k lanovce do Labského dolu a vozili jsme dřevo závěsem.

Tomu se říkalo „Visen“, protože se na to klády zahákly, tak, že visely kolmo dolů. Kam se dostalo s koňmi, tak klády tahali koně a kam ne, tak tam jsme je řezali na šest metrů a pouštěli dolů, právě lanovkou. Byla to dřina, ale za týden jsme vydělali tolik, co u nás za měsíc. No a o vol­ nu jsme jezdili do Prachova, na Sedmihorky, a tam jsme začínali lézt na skály. A když bylo volno delší, tak se jelo třeba až do Tater. Z té doby znám Gejzu Háka, Andrášiho i Gálfyho – ten pak jezdil i sem za mnou.

U lesů jsem byl až do padesátýho devátýho, kdy jsem na­ stoupil k Horský službě. Tam jsme se tenkrát sešli všech­ no starý mazáci – Jindra Hartman, Jarda Hovorka, Wolfík Bergr a Bohouš Hofman. Ten byl na polský straně pod la­ vinou, tenkrát šel vedoucímu pro výkaz práce a utrhlo se to s ním a už jel dolů. V té době byl náčelník Horský Oťan Štětka. Po nás pak přibrali Karla Nováka a Luďu Strejčka.

Štefan za mnou přišel někdy v šedesátém osmém. On byl o deset let mladší – já jsem třicátý druhý a on byl čtyřicátý druhý. Začínal tady ve Špindlu na chatě „Lucerna“ jako domovník u koní. Pak šel do Pece na „Kolínskou“ a odtam­


28 Petr Šámal: Záchranáři tud ke Krnapu (Krkonošský národní park) měřit do Modré­ ho dolu počasí. U Krnapu zůstal celkem dva roky. V Peci si našel ženu a narodila se jim holčička. Potom už nastoupil také k Horské službě a zajel si k vojákům pro služebního psa. Závodčí mu tehdy povídá, tak si vyberte a Štefan vytá­ hl kapesník, hodil ho na zem, a psa, který o něho projevil zájem, tak toho si vzal. Ten voják mu pak povídal:

„Chlape, neříkejte, že vy tomu nerozumíte! Vždyť vy jste si vybral nejlepší fenu, co tady máme.“

Takhle Štefan získal Itu a dobře si ji vycvičil.

A potom, když se stal tenhle malér, 16. ledna, sedmde­ sátýho pátýho, tak si psa vzal Pavel Hofman, jenže to byl starej vejpitka a já jsem tenkrát říkal, že takhle by to nešlo a Itu si vzal Miky Site, který se o ni výborně staral a per­ fektně ji za pomoci Karla Nováka vycvičil.

Tenkrát byla smůla, že jak Štefan padal, tak tam byla ta cesta a on až po tu cestu brzdil cepínem, jenže pak ho to vyhodilo a tělo se už nekontrolovaně řítilo dolů. Já jsem tam přijel s Krupičkou a Standou Paulů. A tehdy mně ří­ kali – Vali brácha ještě žije, ale já jsem jim řekl, mládenci – neexistuje, Štefan je mrtvej – já to vím už tři dny.

Došli jsme tam a on ležel přikrytý dekou. Já ho odhalil a hledal jsem, kde má zranění a když jsem mu sundal čepi­ ci, tak měl na straně hlavy proraženou díru od skály.

Ke mně přišel Woznica z Gopru (polská horská služba, pozn. aut.) a dal mně Štefanovu občanku a jeho věci a po­ vídal:

„Vali, ty jsi ztratil bratra, tak od teď budeme bratři my dva.“

A paradoxně ten samej Woznica zahynul podobně jako Štefan, taky hlavou do šutru, jen o pět let později a v létě.


29

Tragédie v horách

Jinak nás bylo pět sourozenců – já, pak o čtyři roky mladší brácha Alois chemik, pak byl Štefan, pak Ondrej o dvanáct let mladší a nakonec sestra. Byli jsme čtyři kluci a holka, ta bydlí v Americe v Los Angeles a občas sem za mnou jezdí.

O té tragédii pak natočila televize Ostrava film, ale špat­ nej, protože oni v tom filmu nevzpomněli ty Poláky – zá­ chranáře, a to mě naštvali.

Tenkrát byli polští záchranáři GOPR a pak byli polští a čeští pohraničníci a ti také byli u záchranářů. Kolikrát byla sranda, třeba když šel Tonda Mrklas ožralej naschvál po státní hranici a jak je potkal, tak hulákal:

„Kde jste, vy mizerové mizerný, já vás tady hledám!“

A tohle jim udělal víckrát.

V tý době jsme chodili sloužit na Luční boudu vždy na týden a tam jsme se střídali s Pecákama. Ale dnes, když už lidi nechoděj moc na túry, tak ani těch hledaček tolik není. Dřív také byly v terénu akorát vysílačky a dnes má každej mobil, což také to pátrání usnadňuje. To pamatuji, když jsme točili, v šedesátém čtvrtém, film „Synové hor“ o Han­ čovi a Vrbatovi, tak se právě používaly vojenské vysílačky jako špička techniky a tam jsme při tom – my, Horská služ­ ba, tenkrát hojně asistovali.

V té době už jsme začali fasovat k výkonu služby také lyže – sjezdové a běžkové, no a dnes už jsou ski alpinistic­ ké. Ta technika jde strašně dopředu. Na skialpi se lepily zespoda na skluznici tulení pásy, takže s kopce se jelo po srsti a do kopce stoupalo proti.

My když jsme přijeli do Itálie na závody v sedmdesátým prvním roce, tak Italové už měli lepidlo, ale my ještě ne, a tak jsme tu srst táhli zepředu a uprostřed a vzadu jsme


30 Petr Šámal: Záchranáři si to přišroubovali a Italové koukali, jak jsme to zmrzlýma pazourama přišroubovávali a divili se:

„Was ist das?“

No ale byli jsme druhý a oni zase koukali, jak je to mož­ né? Jenže my jsme měli výbornou fyzičku. Se Štefanem jsme byli z Karpat vytrénovaní – odmala na lyžích.

Nebo v Dolomitech – tam jsme taky závodili, a to tenkrát bylo –30 °C a do toho fukeř a zepředu! To se ještě násobí. Když jsme přijeli k občerstvovačce, tak jsme se nemohli ani vyčurat, jaká byla kosa. Objednali jsme si čaj a já si ho před tím komisařem dal ještě horkej na ptáka, a když on vyvalil oči, tak mu povídám česky – to čumíš, co? A kluci se mohli pochcat smíchy.

Kdybychom ale nebyli tak zmrzlí...

Oni totiž Italové už tenkrát měli jinou výbavu, a proto jim taková zima nebyla. My si připadali před těma Italama jak chudý ševci.

Tenkrát začali dělat v Novém Městě na Moravě lyže „Sappora“ a tak, když jsme pak jeli ven, koupili jsme si pár Sa­ porek, ty jsme tam prodali a za ty peníze si pak kupovali také lepší výbavu. A že to ale byly lyže. Láďa Krupička se tam jednou na hotelu vožral a začal je před nimi ohýbat a oni čuměli a né, né, jak se báli, že prasknou. Takový to byly super lyže a nedaly se nikde sehnat. Potom je začali vyrábět Němci a dobyli s nimi svět.

Tehdy byla hrozná doba – furt se něco plánovalo a nic nebylo.

Teď si vzpomínám, jak jsem jednou přijel do služby po Standovi Paulovi a najednou za mnou přišel takový chlá­ pek, dělal tam domovníka, a povídal mně – víte, já tady na Luční boudě pracuji a já mám strašně rád lyžování a taky


31

Tragédie v horách

tady pořád trénuji, takže kdyby byla nějaká hledačka, tak já bych vám strašně rád pomohl.

Co čert nechtěl, následující noc přišla vedoucí a že se stal úraz, nějaká paní potřebuje pomoct a svézt do nemocnice. Volal jsem do Špindlu, že si beru sáně, ale že nemusejí ni­ koho posílat, protože mně pomůže domovník z Luční. Jen jsem mu říkal – vy budete vpředu a já vzadu, tam to odkočí­ ruju. Tak jsme ji celkem v pořádku dovezli do Bílého Labe, kde už čekal Karel Novák se skútrem, že ji vezme k sanitce.

Paní celá vděčná nám objednala rum, ale já jsem domov­ níkovi říkal, nic se pít nebude, protože nás čeká ještě cesta nahoru. Jenže on na mě nedal a během půl hodinky měl v sobě už pár piv a nějakýho panáka a pak jsme vyrazili. To byl horor.

Po pár minutách už nemohl, ale já ho hnal dále a u starý elektrárny se mně najednou skácel a zůstal ležet. Já mu ří­ kal – člověče, co to děláte, mně je šedesát a vám čtyřiadva­ cet, včera jste mně tvrdil, jak jste trénovanej, tak vstávat a jedeme dál.

„Já nemůžu,“ on na to.

Co jsem měl dělat? Nakonec jsem si sundal lyže, zapíchl je do sněhu, jeho si vzal přes rameno, hodil ho do té elek­ trárny, ještě jsem mu svázal nohy slaňovací šňůrou, aby mně někam neutekl, jak byl ožralej, a pak jsem mazal fofrem nahoru. Chlapům od rolby jsem řekl – musíme na elektrárnu, protože tam mám domovníka, on už nemůže dál, tak ho musíme přivézt. A oni se mně začali smát:

„Koho tam máš? Pomeranče?“

Jakýho pomeranče jim říkám. No, tady se mu tak říká, protože to je feťák, který si vymačká šťávu z pomeranče a pak si do toho rozmačká všelijaký prášky a léky a ty po­ vzbuzováky potom pije.


32 Petr Šámal: Záchranáři

4

Náchodská bouda – 17. ledna 1975

„On ti nakecal, že vydrží běžet dva dny, jo? Ten nevydrží ani čtvrt hodiny!“

Tak takhle jsem tenkrát naletěl a chlapi si ze mě dělali ještě dlouho srandu –

„Že prej Vali sváží úrazy s Pomerančem...“

„Ha, ha, ha.“

PARCHANT.

Jen další ze zimních večerů na horách.

Okna horské boudy září jako jindy do bílé tmy. Světlo se odráží od sněhové závěje před okny. Je po večeři a jako ka­ ždý večer se do restaurace začínají trousit rekreanti.

U prvního stolu sedí známá sestava – Jura s Petrem, je­ jich manželky a Přemek s Milenou. Vše je jako jindy, ale...

Štefan dnes nepřišel a nepřijde ani zítra.

Štefan včera pobyl v kapli ve Velké Úpě a dnes pokračo­ val na prosekturu do Hradce Králové, odkud už není ná­ vratu...

Dnes totiž není nic jako jindy a nikomu není do řeči, dnes je pouhý den po jedné z největších horských tragédií.

Hovor, který zpočátku vázne, se poznenáhlu rozproudí a posléze se stočí ke vzpomínkám na Štefana a na záchra­ náře z Horské služby. Přemek, který je ze všech ten nej­ povolanější a nejzasvěcenější, se rozhovoří o záchranných akcích, které sám na vlastní kůži prožil, a když Jura se snaží také přijít se svou troškou do mlýna, tak je právě učitelským vykázán do patřičných mezí:


33

Tragédie v horách

„Juro, seš tady pár měsíců i s cestou, tak si nech kecy na koledu!“

A Přemek se směje a začíná být konečně zase veselo.

Do toho se vloží Petr, že už také něco prožili a rozhodně ne měsíců, ale když, tak nějaký rok to už taky bude.

Do restaurace v tu chvíli vejde Láďa Bačina, rekreant z Opatovické elektrárny, které Náchodská jakožto podni­ ková chata patří a v reakci na poslední výměnu názorů se nevinně zeptá:

„A jak vy jste sem vlastně přišli?“



Růžohorky

Tam, kde to všechno začalo...


Petr Šámal: Záchranáři 36

1

Chataři 1972

2

Hotel Beránek

„Jirkó! Večer v Berasu?“ volá na bráchu Petr, když ho míjí na továrním dvoře s plně naloženou ještěrkou neboli elek­ trickým vozíkem sloužícím k převážení válů pogumovaného textilu v náchodské fabrice Rubena, která vyrábí pneuma­ tiky na různá vozidla od jízdních kol až po traktory.

„Co se děje?“

„Teď nemůžu, mám toho do konce šichty ještě hafo, ale těš se – mám absolutní bombu.“

„Tak stůj přece!“

„Večer po šichtě,“ ozývá se ještě ze zvířeného prachu, jak vozítko prudce zahýbá do vzdálené haly.

Jirka ještě chvíli stojí a hledí za mizejícím bratrem. Pak mávne rukou a zamíří do protější budovy, kde už po něko­ lik let pracuje na dvousměnný provoz.

Jiří je uvážlivější a zodpovědnější než jeho o šest let mlad­ ší Petr, který do továrny přišel před několika měsíci z vojny a hned rozhlašoval, že tohle teda rozhodně pro něj není a že je jen otázka času, kdy vypadne dělat něco svobodnějšího...

... A co svobodnějšího, vždyť tady máme jistou práci docela slušně placenou – a potom, všude je něco. Ale co, to bude zase jenom jeden z dalších Petrových bláznivých nápadů, kterých už předvedl řadu, i když... přemítá Jiří, když se převléká na odpolední směnu. Náměstí malého města Náchoda ozářené pouličními lam­ pami se jako obvykle s večerem vylidnilo a lidé se přesu­


Růžohorky

37

nuli do několika místních hospod, rohové vinárny „Slovan“ a hlavně do kavárny náměstí dominujícímu secesnímu ho­ telu, „Beránek“ – toho času módního podniku místní mlá­ deže, která denně tyto prostory spolehlivě zaplňuje dle vži­ tého, sice nepsaného, zato však plně využívaného místního bonmotu:

V každém času do Berasu!

Jaro už klepe na dveře a po dlouhé zimě je zase ve vzdu­ chu cítit předzvěst čehosi nového – a kdyby ničeho převrat­ ného, tak pro mnohé už jen blížícího se léta. Čas změny s probouzející se přírodou je každoročně opět zde.

Po náměstí kráčí mladý muž rovněž neomylně spěchající do zmíněného Berasu na schůzku se svým bratrem, myš­ lenkami je však zatím zcela někde jinde –

... tentokrát to už musí vyjít, minule ta hospoda v Kounově na poslední chvíli nedopadla, ale možná proto, jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý, jsme právě teď volní pro tuhle – dle telefonátu táty – chatu na horách!

Co jsem se vrátil z vojny, tak se tady ubíjím v tomhle nekonečným fabrickým stereotypu, odnikud nikam.

Ne, že by stálo všechno za prd – to se říct nedá, několikrát jsem se zamiloval, vymetal kdejakou zábavu, vloni jsem pak sbalil Věru, náchoďačku, kterou jsem si celej zaláskovanej nakonec vzal za ženu, a teď to všechno ještě vypadá tak, že je bejby na cestě. Mám rád odjakživa změny – a že jich za ten rok, co jsem zpátky v Náchodě, bylo docela požehnaně.

Na dítě se ale fakt těším. Možná, že se už asi taky, k veliký radosti mojí mamiši, konečně usadím a začnu – podle ní ovšem – žít jako většina mých vrstevníků tím správným spořádaným rodinným životem.


Petr Šámal: Záchranáři 38

„Péťo, budeš mít rodinu, podívej se na Jirku!“

Asi se usadím.

I když si nejsem jistej, až zase přijede z Hamburku Sváťa, co se bude dít?

A že se vždycky děje...

Když přijede Sváťa.

Frajer, kterej jezdí na lodi do západního Německa, a když se vrátí na volno do Náchoda, tak vždycky řádně rozvíří jinak poklidnou atmosféru zdejšího maloměsta!

Frajer, kterej posledně mazal od nádraží v bílejch beatlesbotech, černo-červenejch kostkovanejch zvonáčích, fialovým saku a košili niagarských vodopádů!

No, došel akorát ke šraňkům, než ho sbalili místní fízláci.

Frajer, kterej je taky náhodou můj nejlepší kámoš!

Zrovna minule v Berasu, když se naše parta docela nudila, jsme dostali bezva nápad a Sváťa objednal deset šlehačkovejch celejch dortů. Vzal jeden, trochu potěžkal v ruce a se slovy:

„Znáš ten starej film se Chaplinem?“

– ho plácnul vedle sedícímu Móťovi přímo doprostřed ksichtu! Ten si to nenechal líbit a během chvilky se rozpoutala dortová bitva, za kterou by se nemusel stydět ani Hollywood v době své nejlepší slávy. V nabité kavárně lítaly dorty, lidi uhýbali, někteří se smáli, jiní nadávali, a zrovna, když Sváťa utíral bílou džískou dorty ze zdi, tak přilítl rozlícený vrchní –

„Pánové, pánové, co se to tady zase děje? Já budu muset volat bezpečnost, protože se chováte jako dobytek!“

Nato on slezl ze sedačky, na které stál a s úsměvem –

„Bude to stačit, Viktore?“ podával rozčilenému vrchnímu dvě tisícovky.

„Ale, no tak, no tak, příště slušněji, pánové.“

V Náchodě se pak čtrnáct dní o ničem jiném nemluvilo.


Růžohorky

39

„Péťo, to ale není kamarád pro tebe,“ jako bych zase slyšel moji maminku.

Neboj, mami, teď to už musí dopadnout, když volal táta! Můj táta, ke kterému vzhlížím a v kterém se vidím, jo, už jsem tady...

Kavárna hotelu Beránek září do tmy a jako vždycky – je skoro plno, když dovnitř vchází mladík z náměstí. Krátce se rozhlédne a zamíří k prostřednímu boxu pod oknem, kde už se živě baví s několika kamarády jeho bratr Jiří.

„Čau, kde se couráš, jsem tady už půl hodiny, šel jsem rovnou z práce,“ vítá ho vyčítavě brácha.

„Stavil jsem se ještě doma, ale jo, dám si jedno,“ otáčí se Petr k servírce a objednává si točený, sice jsou v kavárně, ale místní sem denně chodí spíš na pivo.

„Petr má zase nějaký nový překvápko, tak jsem celej napnutej,“ hlásí Jirka partě. „Tak to vysyp, co se děje.“

Petr si shodí bundu, sedne si, dlouze se napije a s úsmě­ vem si vychutná zvědavost celé party.

„Volal táta!“

„No a?“

„Má pro nás chatu na horách.“

„Nekecej, a kde?“

„V Peci, na vršku.“

„Ty vole!“

3

Interhotely Pec pod Sněžkou

V kanceláři podniku Interhotely Krkonoše je teď krátce po poledni docela mrtvo. Ředitel pecké oblasti Kobera, urostlý


Petr Šámal: Záchranáři 40 chlap s krátce střiženými vlasy v triku a džínách s nohama na stole popíjí kávu, v rukou jakýsi papír, kterých má kolem sebe plný stůl a diskutuje s naproti sedícím náměstkem, svým naprostým protikladem – proplešlým, ulízaným človíč­ kem v tesilkách a košilí s kravatou, jak se na úředníka sluší.

Obrázek jak vystřižený z amerického filmu – vůbec ne­ zapadající do socialisticky zařízené kanceláře tehdejšího Československa.

„Tak obvolej hotelovky a učňáky a hlavně mně neříkej pořád, že nejsou lidi,“ diskutuje věčný problém socialistic­ kého Československa ředitel.

„Ale školy končí až v červnu, Pepíku, a znáš to – pak se všichni rozeběhnou na prázdniny a dělat nikdo nechce,“ brání se slabou argumentací náměstek.

„Tak víš co? Nikam nevolej a rovnou je oběhni a...“

Je přerušen uprostřed věty krátkým, formálním zaklepá­ ním na dveře a následným nahlédnutím mladé pohledné sekretářky –

„Soudruhu řediteli, jsou zde za vámi nějací dva mládenci.“

„Tak ať jdou dál, vím o nich. To jsou ti dva bratři, jak volal před týdnem jejich otec, vedoucí z Rusalky,“ vysvětluje Ko­ bera náměstkovi, sundává nohy ze stolu a zvedá se ze židle, aby se přivítal s příchozími. Bratři Jiří s Petrem se předsta­ vují a nesměle usedají do pohovky v rohu kanceláře.

„Tak vy máte zájem o Růžohorky?“ začíná s úsměvem rozhovor ředitel.

„Já bych se snad stavil později,“ podotkne zvedající se náměstek.

„Ne, zůstaň tady, Zdeňku, vždyť je to i tvůj rezort,“ zarazí ho a ten si opět sedá.

„No tak táta říkal, že prej je ta chata volná,“ ujímá se roz­ hovoru mladší z nich s otázkou v očích.


Růžohorky

41

„A vy jste už někde dělali v pohostinství?“

„Zatím jen trochu – vloni v létě na Broďáku, to je takovej rybník tam u nás.“

„V takovém kiosku, jako brigádu,“ podotkne starší Jiří.

„Jaké máte, hoši, vzdělání?“ ptá se, trochu s despektem, náměstek.

„Strojní průmyslovku s maturitou,“ odpovídá mladší.

„Já gympl,“ doplňuje ho starší z nich.

„A teď pracujete?“

„Zatím v Rubeně – to je gumovka v Náchodě.“

„Ale dva, to je na takovou chatu málo, Růžohorky mají čtyřicet dva lůžek, celodenní stravování a celoroční pro­ voz,“ upozorňuje náměstek.

„To neva, oni s námi jdou manželky a možná ještě jeden číšník,“ trumfuje Petr.

„A vy si na to opravdu troufáte, i když jste v tom zatím, když pominu tu krátkou praxi, ještě nedělali?“ ujímá se hovoru zase Kobera.

„Troufáme a jak jezdíme za tátou na Rusalku, tak by se nám taková práce na chatě moc líbila.“

„A teď na rovinu – myslíte, že byste to zvládli?“ následuje přímá otázka na tělo.

„Stopro – my to chceme dělat a bude nás to bavit, a když bude potřeba, tak nám táta pomůže,“ suverénně odpovídá Petr.

„Kdy byste mohli nastoupit?“

„Když dáme teď výpověď, tak jsme do dvou až třech mě­ síců volní.“

„Já ale potřebuju, abyste tu chatu přebrali už v červnu, zaběhli se a hned jeli sezónu.“

„OK, to nebude problém, tak my si to už zařídíme.“

„Dobře, já vás beru,“ oznámí ředitel a podává mláden­ cům ruku.


Petr Šámal: Záchranáři 42

Ti oba září a loučí se i s náměstkem, který se zase až tak nadšeně netváří.

„Tak prvního června je předávačka,“ volá za nimi ještě ředitel.

„Spolehněte se a nashle,“ otáčejí se oba ve dveřích a celí rozradostnění odcházejí.

„Jsi si jistý, že jsi rozhodl správně? Vždyť oni nejsou ani vyučení,“ kroutí hlavou náměstek.

„Podívej se, Zdeňku, mně jsou milejší dva nadšení kluci než houf otrávených, třebaže vyučených číšníků.“

V Peci pod Sněžkou zatím po ulici k autobusovému ná­ draží míří oba mladíci, když se Jiří otočí na Petra a s úsměš­ kem ho napodobí:

„Ony s námi jdou manželky!“

„No a co? Však jim to řekneme, ne?“ směje se Petr.

4

V Náchodě

„V kolik má Petr s Věrou přijít?“ volá na svého manžela Jiřího z kuchyně Alena. Jiří s Alenou jsou spolu teprve pár let, mají pětiletou dceru Míšu a krásný, nový, družstevní, třípokojový byt v centru města Náchoda. V obýváku si ne­ chali dokonce postavit krb, a tak když přijde návštěva, za­ topí se v krbu a všichni jsou hned celí unešení nebývalým luxusem socialistického bydlení.

Teď očekávají návštěvu Petra s jeho ženou Věrou, která je právě v jiném stavu, a tak se Alena už těší, že si budou se švagrovou povídat o dětech a miminkách, což je vždy, ale nyní s očekávaným přírůstkem ještě zajímavější téma.


Růžohorky

43

Míšu dnes hlídá babička a tak budou mít dost času probrat vše, co je nového, zvláště když se naposledy takhle sešli už více než přede dvěma týdny.

Na to, že jim oběma jejich chlapi předem avizovali nějaké překvapení, ani nebraly zřetel, protože ony samy nejlépe znaly své drahé polovičky a za tu dobu s nimi už byly na ledacos zvyklé, aby hned nepodléhaly úžasu z každého je­ jich dalšího bláznivého nápadu.

V tom se ale, jak záhy obě poznají, velice mýlí, protože to, co se mají právě dnes večer dozvědět, je naplní nejen úža­ sem spíše negativního charakteru, ale zároveň to nejenom jim, ale úplně všem změní od základu celý život.

Po večeři otevřeli lahvinku, Věra džus a Jirka přihodil pole­ no do krbu, který vesele plápolal, mrkl na Petra a vyzval ho:

„Tak spusť!“

Věra s Alenou se zarazily, začaly se smát a Alena se oto­ čila na Jirku.

„Tak co zase máte za lubem?“

„V červnu přebíráme chatu na horách,“ slavnostně ozná­ mil Petr.

„Počkej, co to říkáš, co přebíráte a kde?“ otočila se na něho překvapená Věra.

„No, vy taky,“ suše konstatoval Jirka.

Holky se zarazily a úsměv jim zmrzl na rtech.

„Jirko, co zase tohle je? Já nikam nejdu!“ prohlásila re­ zolutně Alena.

„To jste se oba zbláznili? Jak vás to napadlo? Petře, vždyť čekáme dítě!“ zakabonila se i Věra.

„Právě proto, víš, jak mu tam bude? – hezky na horách na čistém vzduchu se bude mít daleko lépe než tady v tom blbákově! Vždyť to děláme hlavně pro vás a pro naše děti,“ rozohnil se Petr.


Petr Šámal: Záchranáři 44

„Petr má pravdu, víš, jak se Míša naučí lyžovat? Ta bude za pár roků závodit a my se tam taky zdokonalíme,“ pod­ pořil ho Jirka.

„Já se nechci zdokonalovat, mně se tady v Náchodě líbí a mám tady mamku s tátou. Jděte si tam sami,“ mračila se Alena.

„Alena má pravdu, máme tady práci, bydlení a všechno, a známe vás, za půl roku se vám tam přestane líbit a nás už zpátky do práce nevezmou.“

„Míša má jít za rok do školy a tam žádná není,“ snaží se Alena argumentovat.

„Jak to že není, vždyť v Peci máš základku.“

„A jak by tam asi chodila, když do Pece to je třeba několik kilometrů?“

„Prosím tě, u Růžohorek je lanovka a v zimě bude jezdit na lyžích,“ rozčílil se tentokrát Jirka.

„U jakých Růžohorek, co to furt povídáš?“

„Růžohorky jsou přece ta chata, kterou za měsíc přebírá­ me, ty si nenecháš ani nic vysvětlit a všechno hned odmí­ táš, to jsi celá ty.“

„Ale prosím tě, nic mi tady nebreptej, nějaký Růžohorky, já stejně nikam nejdu.“

„A co že to vlastně povídáte, že za měsíc přebíráme? Že vy jste tam už byli?“ diví se Věra.

„To víš, že jo, táta volal, že je ta chata volná, tak jsme tam hned jeli a s ředitelem hotelů jsme se už dohodli. Zítra dáme výpověď a za měsíc a půl tradá na hory.“

„A kdo vám tam bude vařit, vy už někoho máte?“

„Kdo by asi vařil, přece vy, co byste tam jiného dělaly?“

„Aha, tak konečně jsme u toho, Ali, my tam budeme celý den dřít za sporákem a celý umaštěný v kuchyni a pánové se budou válet ve výčepu. No, hezky jste si to vymysleli, nakonec co jiného jsme mohly čekat.“


Růžohorky

45

„Prosím tě, nech toho – tam budeme dělat všichni, víš, co je na takové chatě práce a když budeme mít plno, tak si piš, co to dá peněz. Honza říkal, že čtyřicet lůžek už hodí pěknej balík.“

„Jakej Honza?“

„Honza Motlů, ten to bere s náma.“

„Jirko, já ale opravdu nikam nejdu,“ znovu to zkouší Alena.

„Ali, já teda také ne, ať si tam jdou sami, když si to takhle vymysleli,“ podpořila ji Věra.

5

Na horách

Hory se probudily do nového rána. Červnové slunce svými hřejivými paprsky vysušuje poslední kapky rosy a pomáhá každému kvítečku rozkvést do krásy a ozdobit tak louku rozprostírající se okolo staré, dřevěné horské boudy, kte­ rá na této mýtině pod lesem odedávna shlíží do Peckého údolí.

Bouda Růžohorky, jak se tato horská chata nazývá, do­ stala jméno po Růžové hoře, na které byla před lety po­ stavena. Je to taková ta typická krkonošská chalupa, celá dřevěná, zbudovaná krkonošskými tesaři ještě starým způ­ sobem – trámovým roštem sestaveným tesařskými záseky, který drží celou stavbu bez jediného hřebíku či šroubu. Tato kostra je pak vyplněna zdivem a následně pobita prk­ ny. Celé je to řádně namořeno, dříve býčí krví a dnes růz­ nými lazurami proti nepřízni počasí, kdy zvláště zde na horách je třeba takové dřevostavby opakovaně a každoroč­ ně udržovat.

Ve staré kuchyni zařízené zcela v duchu dávné doby, kte­ ré dodnes dominuje uprostřed stojící obrovský sporák na


Petr Šámal: Záchranáři 46 uhlí, debatují oba bratři se svými ženami nad předávacím protokolem z minulého dne.

„Jak jste nás mohli do něčeho takového uvrtat – podívej­ te se na ty starý kamna, vy jste nám vůbec neřekli, že se tady ještě topí uhlím,“ protestuje Věra.

„Jirko, já teda jedu domů, protože já ti v tom zatápět nebudu, nikdy jsem to nedělala a ani to neumím a ještě vybírat popel – víš, co z toho bude špíny?“ přidává se Alena.

„Dobrý den vespolek,“ vcházejí do kuchyně dva chlapi – sportovně oblečení, postarší, dobře vypadající padesátníci.

„Ahoj tati a čau Jirko,“ zdraví se s nově příchozími, svým otcem a jeho společníkem z Rusalky, což je větší hotel v Malé Úpě, oba bratři a poté i jejich ženy.

„Tak vás vítáme mezi horaly, už jste to převzali?“ ptá se mladší z nich, mírně prošedivělý, usměvavý, který se jme­ nuje Jirka stejně jako táta kluků a starší z dvojice. Jejich otec – menší, sympatický, ale na první pohled respekt bu­ dící muž sportovního vzezření si zatím prohlíží kuchyni, za­ paluje si cigaretu, vyfoukne kouř a rozhlédne se po čtveřici.

„Vše je OK?“ mrkne na ně a usměje se.

„Jo, dobrý, z Interhotelů nám to předali včera a dneska se tady stavil ještě ředitel Kobera. Před chvílí odjel,“ referu­ je Petr a spolu s Jiřím si zapalují také.

„Kdo bude dělat vedoucího?“

„Tak mně je jedno, kdo bude vedoucí, ale já jsem Jirkovi říkal, že pod ním nedělám, takže to zůstalo na mně,“ vy­ světluje Petr.

„Hoši, hoši, jak jinak, ty jsi byl, Petře, vždycky velký de­ mokrat,“ kývá hlavou táta.

„Mně to nevadí, hlavně že tu chatu máme – a to je, tati, hlavně tvoje zásluha,“ dodá smířlivě Jiří.


Růžohorky

47

„A co děvčata, jak vám se to líbí?“ obrací se tatínek na ženskou polovičku osazenstva.

„Jim se hlavně nelíbí tady ta kamna na uhlí,“ smějí se chlapci.

„Ale to tak neberte, je to stará horská bouda, však si zvyknete a za pár dní vám to ani nepřijde, a kdy nastoupí ten váš kamarád?“

„Myslíš Móťu? Ten by měl přijet do konce měsíce. Jo, a volali jste, tati, tomu panu Sagaserovi?“

„Já jsem s ním mluvil, slíbil, že se tady příští týden za­ staví, a co jste vůbec chtěli vyříznout?“ vmísí se do hovoru Jirka z Rusalky.

„Pojďte sem, tady za kredencí je teď tahle mini kancelář a za touhle zdí je prostor, a tak když tu zeď prořízneme a uděláme do ní dveře, tak budu mít super kancelář vedle a můžu tam chodit rovnou z kuchyně. Dobrý, ne?“ ukazuje Petr na druhé straně za kamny.

„Já nevím, asi jo, každopádně starej Sagaser je machr, má motorovou pilu a za flašku rumu vám rozřeže třeba celou chalupu.“

„Tak jo, ale ještě něco budeme chtít, rádi bychom měli ve výčepu pravej, nefalšovanej krb. Myslíte, že by to šlo zařídit?“

„Proč ne, já zavolám Tondovi do Náchoda – ten je na krby mistr – vždyť víš, jak ti ho před léty stavěl v obýváku,“ ob­ rací se na Jiřího táta.

„Tak to bude paráda, až bude venku kosa a lidi přijdou do chaty, tak tady bude praskat v krbu oheň a všude bude voňavý teplíčko – už to vidím...“ zasní se Petr.

„A jak jste na tom se zásobami?“ spíš zajímá otce.

„No, něco jsme převzali – brambory, nějaký maso, pár věcí ve špajzu a sud piva.“


Petr Šámal: Záchranáři 48

„Tak víte co, my se tady zítra stavíme, spolu to projdeme a pomůžeme vám udělat objednávku, teď v létě je to v po­ hodě, ale na zimu pak musíte udělat velký předzásobení – to víte, jste na vršku a až tady zapadnete sněhem, to už nebude taková sranda.“

„Jenže to už budeme zkušení horalé a vám ještě jednou díky za všechno.“

„Dobrý, dobrý, tak se tady mějte, a když budete něco po­ třebovat – klidně zavolejte, nebo se stavte u nás,“ loučí se oba Jirkové a odcházejí.

Čtveřice zase osiří a po chvíli do ticha špitne Alena:

„A co teď budeme dělat?“

„Já jdu roztopit kamna, Jirka narazí pivo, vy oškrábejte brambory a udělejte třeba řízky, to umíte, ne? Odpoledne otvíráme!“

6

Krb

Tonda, krbař, zarudlý šedesátník s kšiltovkou na hlavě, si vše nanosil do výčepu – od šamotových cihel, přes cement, rošt a ostatní vybavení až po vercajk, převlékl se do mon­ térek, zvedl půllitr čerstvě natočeného piva, dlouze se na­ pil, odříhl si a utřel rukávem pusu. Poté si zapálil doutník

a oznámil:

„Tak to jdeme omrknout, pánové.“

Chvíli poklepával na zeď, šel do sklepa, přišel zpátky, pak šel ven až do louky, koukal na střechu, obešel chalu­ pu kolem dokola, zase koukal na střechu, něco si bručel a kroutil hlavou, přišel dovnitř, znova klepal na zeď a pak


Růžohorky



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist