načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záchrana českých uprchlíků 1938-39 - William R. Chadwick

Záchrana českých uprchlíků 1938-39
-11%
sleva

Elektronická kniha: Záchrana českých uprchlíků 1938-39
Autor:

Sir Nicholas Winton nebyl sám… Nenechte Československo na holičkách! Hlásaly transparenty demonstrantů v Londýně na podzim roku 1938. A právě na pomoc a práci Britského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  174 Kč 155
+
-
5,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 173
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : portréty
Spolupracovali: z anglického originálu The rescue of the Prague refugees 1938-39 ... přeložila Jitka Herynková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4375-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nenechte Československo na holičkách! Hlásaly transparenty demonstrantů v Londýně na podzim roku 1938. A právě na pomoc a práci Britského výboru pro uprchlíky z Československa se soustředil autor této knihy. V aktivitách výboru vyniká pět osob - Doreen Warrinerová, Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Bill Barazetti a Kanaďanka Beatrice Wellingtonová. Siru Nicholasi Wintonovi se dostalo za tuto záslužnou činnost náležitého uznání, ostatním však patřičné zásluhy přiznány nebyly. Autorovi se podařilo na základě archivních materiálů a výpovědí pamětníků zcela objektivně zrekonstruovat podíl práce jednotlivých aktérů pomoci a postarat se tak o to, aby jejich práce nebyla zapomenuta. Portréty pěti Britů, kteří se zasloužili o pomoc uprchlíkům z Československa v období let 1938-1939.

Popis nakladatele

Sir Nicholas Winton nebyl sám… Nenechte Československo na holičkách! Hlásaly transparenty demonstrantů v Londýně na podzim roku 1938. A právě na pomoc a práci Britského výboru pro uprchlíky z Československa se soustředil autor této knihy. V aktivitách výboru vyniká pět osob -Doreen Warrinerová, Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Bill Barazetti a Kanaďanka Beatrice Wellingtonová. Siru Nicholasi Wintonovi se dostalo za tuto záslužnou činnost náležitého uznání, ostatním však patřičné zásluhy přiznány nebyly. Autorovi se podařilo na základě archivních materiálů a výpovědí pamětníků zcela objektivně zrekonstruovat podíl prácejednotlivých aktérů pomoci a postarat se tak o to, aby jejich práce nebyla zapomenuta.

 
(sir Nicholas Winton nebyl sám)

Předmětná hesla
Warriner, Doreen, 1904-1972
Winton, Nicholas, 1909-2015
Chadwick, Trevor, 1907-1979
Barazetti, Bill, 1914-2000
Wellington, Beatrice, 1907-1971
British Committee for Refugees from Czechoslovakia
* 1938-1939 * 20. století
Filantropové -- Velká Británie -- 20. století
Filantropové -- Kanada -- 20. století
Židovské děti -- Záchrana -- 1938-1939
Židovské děti -- Československo -- 1938-1939
Uprchlíci -- Československo -- 1938-1939
Mezinárodní pomoc -- Československo -- 1938-1939
Zařazeno v kategoriích
William R. Chadwick - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MLADÁ FRONTA

William R. Chadwick

1938—39

Sir Nicholas Winton nebyl sám


Copyright © W. R. Chadwick (heirs), 2017

Translation © Jitka Herynková, 2017


Na památku všech, kteří se na letišti a  nástupišti

pražského nádraží rozloučili, ale nemohli své blízké

následovat.

Mé ženě, které nedokážu dostatečně poděkovat.


8

Záchrana eských uprchlík

15. březen 1939

A řekla

NĚMCI VPOCHODOVALI DO PRAHY

Bezstarostná jedenáctiletá

chápavě se usmívám.

(Nebo zděšeně?

Nebo jsem nechtěla vědět?

Jak to mohu dnes po tolika

letech říct?)

A v dopise jsem psala

Jaké jsou

ty německé uniformy?

A otec mi odpověděl

(a otec mi odpustil):

Ne špatné,

jak už tak uniformy bývají

Gerda Mayerová

(Ze sbírky Monkey on the Analyst’s Couch přeložila

Jitka Herynková)


9

Úvod

Jen věda k smrti pečlivá

vyhrabe křivdy, které křičí

od Luthera až dodneška,

z těch ochořela kultura

a zjistí, co se stalo v Linci

a jaká hmyzí nestvůra

stvořila boha psychopata

W. H. Auden, 1. září 1939

(přeložil Jan Zábrana)


10

Záchrana eských uprchlík

V

 polovině třicátých let bylo mnoha lidem zřejmé,

že se blíží doba, kdy v Evropě vypukne rozsáhlá

válka. Ti jasnozřiví a zámožní již sebe a svédomácnosti postupně stěhovali do zemí, které se zdály bezpečnější. Postupem času se tento stálý tok emigrace zvětšoval úměrně se zvyšující se agresivitou Třetí říše. V roce 1938 bylo šílenství té kultury v plném proudu. V březnu toho roku bylo obsazeno Rakousko, v zářív Mnichově přistoupily Anglie a Francie na starou taktiku politické zbabělosti známou jako výkupné, nynípojmenovanou jako ústupek, v říjnu byl německou armádou okupován zvláštní konglomerát území kolem hranic Československa nazývaný Sudety, v listopadu se stala jednou z prvních známek přicházející hrůzy Křišťálová noc a tvář psychopata z Lince postupně monopolizovala plakátovací tabule, transparenty a noviny.

Bezprostřední příčinou, která vyvolala v Praze v roce

1938 uprchlickou krizi, byla invaze do Sudet. Německo

po tomto území prahlo již dlouho, neboť většinaobyvatel byli etničtí Němci. Ti, kdo snili o Velkém Německu,

si mysleli, že je parodií, když nežijí na území, které by

na mapě mělo mít stejnou barvu jako Vaterland. Vlastně

věřili, že v jisté době byly součástí Německa a jejich

převedení pod Československo po první světové válce

byla velká historická nespravedlnost. Hitlerův vytrvalý

tlak se v Mnichově vyplatil, Anglie a Francie souhlasily

se záborem Sudet výměnou za mír. A tak se německý

válečný stroj dal do pohybu a nastala uprchlická krize.

Uprchlíci pocházeli z velké části ze dvou skupin.

Na jedné straně to byli ti, kteří dlouhodobě zásadně


11

Úvod

nesouhlasili s nacifikací země. Byli to socialisté nebo

dokonce, z pohledu Hitlera, ještě hůře komunisté,vedoucí osobnosti různých společenství, nejen politici,

ale také lékaři, právníci, umělci, učitelé. Odhaduje se,

že bylo sledováno asi na 2 000 osob. Nacisty nenáviděni

za svou opozici obávali se o svůj osud, zda nebudou

uvězněni. Předpokládali, že v nejlepším případě to bude

koncentrační tábor, a tím bude drasticky snížena naděje

na život. Dále tu žily rodiny těch mužů, tisíce žen a dětí,

které následovaly své mužské členy, a také dokonce

značný počet méně důležitých straníků (a jejich rodin),

kteří následovali své vedoucí z okupované vlasti.

A pak tu byli Židé, další skupina nenáviděnáHitlerem. Po Křišťálové noci mohlo být, pokud šloo budoucnost, pár Židů poněkud optimističtějších, ačkoli zcela jistě si nikdo nedovedl představit, jak hrozná ta budoucnost bude. Ale v roce 1938 se mělo za to, že v největším nebezpečí jsou socialisté. Bylipovažováni za bezprostřední politickou hrozbu. Židé, národnostně nečistí, byli škůdci, kteří měli být, až se naplní čas, vymazáni z mapy Německa. Zpočátku jim bylo dokonce umožněno v rámci očisty území emigrovat, později mělo nastoupit jiné řešení.

A tak všichni, jak socialisté, tak Židé (mnozí byli obojí), prchali do centra Československa po desítkách tisíc jako vyděšené bytosti před lesním požárem.Většinou se uvádí, že jich bylo okolo 200 000. Nastala uprchlická krize podobná té, jakou dnes známez Afriky, a stejně jako dnes ani tehdy úřady nevěděly, jak s tak velkým počtem lidí naložit. Rozhodně je nechtěly Záchrana eských uprchlík v centru Prahy, a tak je ubytovaly se všemi hrncia pánvemi, pár dekami a se vším ostatním, co se jim podařilo ze svých domovů zachránit, v různých rozpadajících se zámečcích, opuštěných ubytovnách, školách a táborech od padesáti do sta kilometrů od Prahy. Tam celé rodiny existovaly, jak nejlépe dokázaly, z občasných darů a na polévkách z vyvařoven.

Dnes je to už nějakých sedmdesát let od těchtragických událostí a s pomocí jasnějšího odstupu je možné dojít k vlastnímu přesnému zkoumání a příběhpražských uprchlíků snad vyprávět bez tak zkreslujících zrcadel, jako jsou zjednodušující nadsázky médií, plytké tlachání z druhé ruky na blogu nebo emocionálnípřehánění životopisců. Můžeme všechny ujistit, že senebudeme uchylovat k žádným neuváženým srovnáváním se Schindlery, Pimpernely nebo Krysaři.

Do záchrany pražských uprchlíků se zapojila spousta lidí z mnoha zemí. V této knize se soustředíme hlavně na účast Anglie, zvláště na práci Britského výboru pro uprchlíky z Československa (British Committee for Re­ fugees from Czechoslovakia – BCRC), orgán, který stál v čele britského záchranného úsilí. Co se týká aktivit této organizace, v každém případě vyniká pět jmen. Jsou to Doreen Warrinerová, Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Bill Barazetti a Beatrice Wellingtonová. Všech pět spolu s mnoha dalšími přivedla do Prahy vážná situace uprchlíků, situace, která bylapublikována ve světovém tisku a prostřednictvím široké sítě církví. Všichni, stejně jako básník Auden, byli toušíleností, která ničila veškerou kulturu, zděšeni a chtěli

13

Úvod

nějakým způsobem pomoci. Každému je věnována

jedna kapitola, ve které je popsán a zhodnocen jeho/

její podíl na příběhu pražských uprchlíků. V minulosti

již některé příspěvky o tom svědectví podaly, ovšem ne

vždy s tou největší přesností. Některým se nedostalo

dostatečného uznání za to, co vykonali, jiní získali

poněkud větší ocenění, než k tomu fakta opravňovala.

Jeden člověk se dočkal ohromného ocenění za skutky,

které vykonali jiní. Doufám, že tato kniha pomůže vše

uvést na pravou míru. Doreen Warrinerová 1904–1972

15

Doreen Warrinerová

Když 13. října 1938 Doreen Warrinerová přiletěla na

zcela nové letiště v Praze-Ruzyni, nemohla znátAude

novu báseň 1. září 1939 – ta byla zveřejněna v The New

Republic až téměř rok poté, ale kdyby ji náhodou četla,

zcela jistě by jí rozuměla. Právě proto byla v Praze. Už

když v tom chladném říjnovém dnu vystoupila z letadla,

musela mít smíšené pocity. Původně předpokládala, že

s podporou Rockefellerova stipendia zamíří do Západní

Indie, kde zamýšlela studovat hospodářské poměry. Ale

teď na cestě autem do Prahy bylo vše tak vzdálené

a vypadalo to, že má před sebou studenou, chaotickou

a pravděpodobně nebezpečnou zimu.

To město dobře znala a milovala ho, ale během jízdy

z letiště severními předměstími se obávala, s čím se

shledá. Navenek se samozřejmě nic nezměnilo, pouze

si všimla, že se po ulicích bezcílně loudá poněkud více

vojáků. Známé Václavské náměstí, muzeum, opera,restau

race a divadla, krása Starého Města, to všechno tu bylo

jako dřív. Praha byla stále jedno z nejhezčích měst Evropy,

ale Doreen Warrinerové a skoro každému, kromě Nevilla

Chamberlaina, britského ministerského předsedy, bylo

jasné, že to město, dokonce celá země a pravděpodobně

celý kontinent balancuje na hraně ohromné katastrofy.

16

Záchrana eských uprchlík

Podle hesla v Dictionary of National Biography se

Doreen Warrinerová narodila 16.  března  1904 ve

Warwickshiru. Její rodiče patřili k venkovské střední

třídě. Otec byl obchodník s nemovitostmi, správce

statku a později statkář, ale ona zdědila silné sociální

cítění po dědečkovi z matčiny strany, knězi v chudé

farnosti ve Staffordshiru, který odjel z Irska kvůli své

činnosti ve feniánském hnutí. NavštěvovalaMalvern

ský dívčí ústav (ale Malvernský dívčí ústav ji na svých

webových stránkách nezařadil na seznam „slavných

absolventek“ školy vedle ostatních, jako je Barbara

Cartlandová a Thandy Newtonová) a pokračovala na

St. Hugh’s College v Oxfordu, kde ukončilastudium fi

lozofie, politiky a ekonomie ve dvaadvaceti letech na

výbornou. Pochopitelně jako všechny ženy, které v té

době studovaly na univerzitě, Doreen byla velmiinteli

gentní a motivovaná. Rychle stoupala po akademickém

žebříčku – vědeckovýzkumná pracovnice na London

School of Economics, vědecká pracovnice naSomer

ville College v Oxfordu, doktorát v roce 1931 a ve svých

dvaceti devíti letech se stala asistentkou na University

College v Londýně. Bylo to v roce 1933, téhož roku se

Hitler stal německým kancléřem.

V Praze Doreen Warrinerová zamířila rovnou do

hotelu Alcron, nového paláce ve stylu art deco ve

Štěpánské ulici číslo 40, hned vedle Václavskéhoná

městí. Bohužel neměla čas užít si výzdobu džezové

éry. Musela... no, to byl její první problém. Proboha,

jak od ní mohli očekávat, že se vypořádá s takovým

herkulovským úkolem? Kde začít? V kapse měla asi

Doreen Warrinerová

450 liber, které jí darovali různí příznivci, a venku

v okolí Prahy bylo nějakých 200 000 zoufalýchstrádajících lidí. Měla vágní představu, že bude dlouhé řadě

uprchlíků rozdávat přikrývky a misky s polévkou, ale

to všechno nestačilo. Jak později napsala: „Neměla

jsem vůbec žádnou představu co dělat, jen zoufalé

přání něco dělat.“

Samozřejmě bylo důležité nejdřív zjistit „co se děje“, takže hned jak si v pokoji uložila zavazadla, zašla za kvakery, kteří měli rozsáhlou organizaci poskytující pomoc, ale zjistila, že se záchrannými pracemi ještěnezačali. Odtud šla navštívit vůdce sudetských sociálních demokratů Wenzela Jaksche v jeho bytě v Hermannově ulici. Našla smutnou postavu, jejíž život se po invazi do vlasti zcela vykolejil. Nedělal si žádné iluze, tušil, že Německo brzy přinutí českou vládu, aby jim vydala sudetské protinacistické vůdce, jako byl on, a že bude s největší pravděpodobností zabit. Na druhou stranu opustit přátele a stoupence nepřipadalo v úvahu.A situaci neulehčovalo ani to, že po automobilové nehodě chodil o berlích.

Když se ten večer vrátila do Alcronu, setkala ses reortérem listu The News Chronicle, středolevých novin (dokud je nekoupil The Daily Mail a nezrušil je), které byly na straně uprchlíků. A ten jí popsal, jak před pár dny viděl

... vlaky plné uprchlíků ze Sudet, kteří byli posíláni

zpátky na okupované území a do vlaků vháněni pod

bodáky bajonetů. Ale ty tisíce uprchlíků ze Sudet Záchrana eských uprchlík

zůstávaly stále na českém území. Odhadoval, že

jich je na 200 000. Doreen Warrinerová byla v Praze přesně půl dnea rychlokurz o podmínkách utečenců byl rychlý a dramatický.

Druhý den, 14. října, zašla do nedalekého hoteluSteiner navštívit dva skalní členy britské Labour Party, Davida Grenfella a jeho neomaleného, ale ohromně praktického a energického tajemníka pro mezinárodní záležitosti Williama Gilliese. Na příští dva dny ji vzali prakticky pod svá křídla. Jejich první zastávka byla britské vyslanectví v elegantním Thunovském paláci, kde se setkala s různými úředníky, zejména s Gibsonem, úředníkem pasové kontroly, jehož varovné upozornění na zhoršující se situaci a nebezpečí hrozící sudetským sociálním demokratům potvrdilo její vlastní obavy. Potom se setkali se Siegfriedem Taubem,místopředsedou sudetské sociální demokracie, ohromně čestným člověkem, kterého měla Warrinerová v příštích pár týdnech dobře poznat.

Ale teď byl čas na seznamy. Seznamy měly proproces záchrany uprchlíků zásadní význam. Každý, kdo žádal o vízum, musel být na seznamu. Byly to oficiální seznamy. Ty se pak mohly předložit vládním úřadům a úředníci je schválili a orazítkovali. Seznamy byly důležité, protože míst bylo omezené množství.Měl-li člověk štěstí, jeho jméno se mohlo na seznamu posunout výš a pak jste se ocitli ve vlaku nebov letadle. Jméno na seznamu potvrzovalo vaši existenci. Pod Gilliesovým vedením Taub, Grenfell a Doreen

19

Doreen Warrinerová

Warrinerová nejprve věnovali pozornost úkoluse

stavit seznam těch, kteří měli být z Prahy odvezeni

co možná nejdříve. Problém spočíval v tom, že na

začátku bylo nějakých 2 000 lidí, kteří si mohli říkat

„vůdci“ sociálních demokratů, a tudíž byli v nebezpečí

a neexistovala naděje, že britská vláda udělí 2 000 víz

najednou. Gillies, jehož energie a přímost mu pomohly

zdolat mnoho obtížných případů, prohlásil, že by měli

zkusit požádat o 250 víz. Warrinerová si myslela, že

to je velmi optimistický požadavek, ale po dlouhém

celodenním jednání byl ten počet 2 000 jmen snížen

na 250. S Taubovou pomocí bylo vedení celé komunity

zapsáno na seznam, učitelé, politici, umělci, lékaři,

a nyní měl být učiněn pokus dostat je do jiné země.

Gillies, rozhodný jako vždy, odjel příští dens Gren

fellem do Londýna s drahocenným seznamem pevně

v rukou. Tajně doufal, že získají 100 víz. Nebylo by to

dost, ale byl by to začátek. Na oba, Gilliese i Grenfella,

během rozhovorů velmi zapůsobilo zaujetía inteli

gence Doreen Warrinerové a požádali ji, aby v Praze

fungovala jako jejich kontaktní osoba.

V Londýně si ihned sjednali schůzku s ministrem

zahraničních věcí Lordem Halifaxem, během níž se

podle všeho dotkli pomnichovských závazků Británie

vůči opuštěným obyvatelům Sudet, a podařilo se jim

získat příslib 250 víz. To vše za předpokladu, žeLa

bour Party převezme za emigranty obvyklé finanční

záruky. Gillies pohotově souhlasil, i když Labour Party

ve skutečnosti peníze neměla. Za dva dny byl Grenfell

zpátky v Praze. Záchrana eských uprchlík

Doreen Warrinerová musela být ohromenárychlým spádem událostí. Před pěti dny ještě „nevěděla, co má dělat“, natož aby věděla jak. Nyní byla uprostřed soustředěného, praktického a zjevně úspěšnéhozáchranného programu, jenže si asi neuvědomovala, že to frenetické tempo je jen začátek. Jakmile se Grenfell vrátil, vyzvali 50 obyvatel Sudet, aby se připravili na rychlý odjezd vlakem. To pravděpodobně vyžadovalo množství telefonátů, telegramů a rychlé shromáždění víz, dokladů o totožnosti a tak dále. Nikdo neměl jasnou představu o trasách a jízdních řádech. Dopravní linky byly zastaveny, spojení přerušeno, všude byl zmatek a na nic se nedalo spolehnout, ale Grenfell jednoduše rozhodl, že se „způsob najde“. S tak nebezpečnýmnákladem socialistů a komunistů přes Německo jet nemohli, takže navrhli cestovat pár set kilometrů na východ do Polska, nějak překročit hranice a pak najít spojení do Krakova a Varšavy. Později večer 22. října se na Masarykově nádraží první skupina mužů rozloučila se svými ženami a vlak vyjel do noci.

Ujet 300 kilometrů do Polska jim trvalo 30 hodin. Vypráví se, že Grenfell na hraničním přechodu zaplatil za uhlí a ještě za vodku pro strojvedoucího z vlastní kapsy. Ať to bylo jakkoli, muži byli v bezpečí a Grenfell telefonoval z Krakova Warrinerové, aby toutéž trasou ihned přivezla dalších 20 mužů. Nervózní a bojující s chřipkou se 25. října vydala na cestu.

Byla to dlouhá cesta, celou noc osobním vlakem

do vnitrozemí Slovenska, pak motorákem kolem

Doreen Warrinerová

zříceniny oravského hradu nahoru přes horský

průsmyk do malé pohraniční stanice Suchá Hora.

Zde jsme museli celý den čekat – v chudé slovenské

vesnici, kde nám v místní hospodě mohli dát jen

vejce. V Tatrách ležel sníh. Seděli jsme na sluníčku

a chřipka byla pryč. V noci se na polské straně ko­

nečně objevil další vláček, přešli jsme hranici, tam

naše hromady zavazadel prošly nekonečnou řadou

prohlídek, ale žádné problémy nebyly. Pokračovali

jsme v cestě osobním vlakem do Nového Targu,

tam jsme zmeškali spojení do Krakova, kde na nás

čekal Grenfell. Zmrzlí a unavení jsme v čekárně pili

vodku... Pokračovala jsem dál a po čtyřech hodi­

nách se v Krakově setkala s Grenfellem. Naložil

mně do expresu do Varšavy, dal mi letenku do Prahy

a řekl: „Vrať se a přivez další...“ V poledne 27. října

jsem byla zpátky v Praze. V Praze tlak neochaboval. Warrinerová musela mít přehled o všech mužích, kteří byli určeni dopočátečních transportů, podstoupit časově náročnou práci zařizování tranzitních víz na polském konzulátu,vylňovat formuláře a zvládat obecné problémy rodin těch, kteří odjížděli. Brzy bylo jasné, že má-lidoprovázet vlaky, nemůže to všechno zvládnout. Ale spousta dobrovolníků byla připravená zaplnit prázdné místo. Tessa Rowntree, která pracovala pro kvakery, vzala dva vlaky, Alec Dickson z listu The New Chronicle vzal dva, John Ingman z Worker’s Travel Association se taky ujal role průvodce. Vlaky odjížděly jeden za druhým hned, Záchrana eských uprchlík jak byly připraveny papíry, a během dvou týdnů téměř všech 250 mužů, kteří byli v nebezpečí, odjelo ze země.

Asi v tu dobu začala Warrinerová chápat, že její práce zdaleka ještě nekončí, že to je teprve začátek. Jak píše ve svých pamětech: „Skutečnou povahu problémů uprchlíků jsem si vůbec neuvědomovala.“ Je pravda, že těch 250 mužů, kteří se ocitli v bezprostředním ohrožení, bylo skvěle a rychle odvezeno do bezpečí, ale poněkud se přehlédlo, že všichni měli rodiny. Teď tu byly stovky žen a dětí, odloučených od svýchmužských členů rodiny, a mnoho z nich zůstalo zcela bez jakýchkoli prostředků. A v kempech mimo Prahu jich byly doslova tisíce dalších – mužů, žen a dětí, kteří neměli kam jít.

Začátkem listopadu Warrinerová navštěvovalatábory, někdy v doprovodu Jaksche. Tábory rozeseté všude kolem Prahy, některé dvě a půl hodiny jízdy autem, byly depresivní místa. Nevytápěné, jídlo na příděl, přikrývek málo, všude rozbitá okna a zeleň na zdech nebyl nátěr. Své skromné finance začala vydávat na zdravotní potřeby, deky, vlnu na pletení, pár knih, všechno to byly žalostně neadekvátní pokusy udělat těm lidem život snesitelnější. Zvlášť si pamatuje jednu situaci, kdy Jaksch stál na zchátralých schodech kdysi nádherného zámeckého schodiště, obličej slaběosvětlený olejovou lampou, a tiše hovořil ke svýmstoupencům o jejich smutku a naději. Mluvil o svobodě, za kterou bojovali a o možnosti vytvořit určitou komunu v Jižní Americe. Ta scéna ji velmi dojala a nemohla nesrovnávat přizpůsobivost a důstojnost těchto zjevně

Doreen Warrinerová

poražených sociálních demokratů se socialisty, sekterými se setkala v Anglii i jinde.

Socialismus, který jsem poznala v Anglii, byl in­

telektuální a měl poněkud zlomyslný tón. Fabiáni

středního věku na konferencích v hrabstvích ležících

v okolí Londýna, opravdoví a arogantní marxisté

na University College. Klub čtenářů levicových knih

v Hampsteadu. Warrinerová dovedla být příležitostně docelasarkastická.

Sir Walter Layton, muž s vlivem jak ve Whitehallu, tak i na Fleet Street, přijel koncem listopadu do Prahy zjistit vážnost situace uprchlíků, a než odjel, požádal Warrinerovou, aby spravovala nějakých 7 000 liber z fondu The News Chronicle a také aby se stala oficiální zástupkyní Britského výboru pro uprchlíkyz Československa (BCRC). To byla dobrovolnická organizace, kterou tvořilo hlavně uskupení Labour Party, The News Chronicle a kvakeři a která si uvědomovala, že její efektivita bude větší, pokud budou pracovatspolečně. Jinými slovy Warrinerová, nyní zajištěnapenězi a činorodým sdružením dobrovolnických skupin pomocníků, se náhle stala nejdůležitější osobouv záchraně pražských uprchlíků. V pouhých pěti týdnech se z dobrovolnice-nováčka stala zkušenou pracovnicí.

Jako vždy spolu se zodpovědností přišla nejen větší kancelář, ale i větší problémy a téměř okamžitě musela čelit dvěma. Jeden se týkal dětí. Jako v té pohádce

24

Záchrana eských uprchlík

o staré dámě, co žila v botě, nashromáždila spoustu

dětí, některé byly opuštěné, jiné ztracené, některé

potřebovaly zvláštní péči, jiné měly rodiče ve vězení,

a nevěděla, co si má s nimi počít. Pár dětí se jí podařilo

umístit do YWCA a do vhodného „domova“, ale jejich

počet narůstal. To jí dělalo neustále starosti a sdělila

BCRC v Londýně, že to vyžaduje řešení.

Na další, potenciálně mnohem alarmující problém

narazila 25. listopadu, když jí polský konzul bezvaro

vání řekl, že už jí žádná další tranzitní víza přes Polsko

neudělí. V zásadě to znamenalo, že všechny trasy vlaků

směrem k severnímu pobřeží Evropy, jsou uzavřené.

Následujících jedenáct dnů se s konzulem dohadovala

a snažila se zjistit důvod toho nového cestovního zákazu,

ale jediné, čeho se jí dostalo, byla nevlídnosta nezdvoři

lost. Měla podezření, že Německo tlačilo na Polskoz po

litických důvodů, ale jakmile jí 6. prosince konzul sdělil,

že může získat víza, pokud její klienti použijí v Gdyni

polské lodní linky, okamžitě zavětřila něco nekalého.

Druhý den, poté, co upozornila britské vyslanectví,od

letěla do Varšavy a ohlásila se na polském ministerstvu

zahraničí, kde, jak předpokládala, neměli ponětí, o čem

mluví. Ne, tady problém s vízy nebyl, neexistoval žádný

nový zákaz cestování, pravidla byla stále stejná.Násle

dující den odletěla zpět do Prahy a samozřejmě si to

ihned namířila do kanceláře polského konzula a řekla

mu o své cestě do Varšavy. Nejdříve jí nevěřil, ale když

na něho přitlačili nejen z britského vyslanectví, ale také

z Varšavy, dal jí 150 tranzitních víz, která potřebovala,

ale nakonec ji varoval, že všichni cestující budou od

Doreen Warrinerová

polských hranic vráceni zpět. Aby si byla jistá, ženeriskuje, jela vyprovodit skupinu uprchlíků do Ostravy, kde

se pohraničníci chovali stejně příjemně jako vždycky.

Warrinerová měla podezření, že narazila na podfuk,

který vymysleli v Čedoku (dříve i nyní), v České cestovní

kanceláři a na lodní lince Gdyně–Amerika, včetněprovizí na vysokých postech a dalších lumpáren. Jestli to

tak bylo či ne, to se už nedovíme, ale ta zkušenost byla

reálnou lekcí o tom, jak křehká záležitost ty transporty

jsou a jak snadno by podvodné „úřední“ jednání mohlo

způsobit katastrofu. Na druhou stranu ta příhoda naučila

Warrinerovou trikům, které jí později přišly vhod, když

si sama dovolila několik vlastních ilegálních manévrů

na železnici.

V té době se také poučila o nejistém světě vztahů s veřejností. Jak dny ubíhaly, byla čím dál vícfrustrovaná pomalostí, s níž britská víza přicházela. Zdálo se jí, že lidé v Londýně si prostě nedovedou představit bídu a utrpení, ve kterých uprchlíci žijí, a kolik tisíc jich potřebuje dostat se ze země pryč a času je málo. Byla také trochu podrážděná z množství lidí, kteří stále přijížděli na letmé návštěvy, „aby viděli, jak se věci mají“. Někteří byli tak trochu jako dnešní celebrity, které věří, že když den nebo dva budou objímat chudé lidi v Africe, přidá jim to v nějakém luxusnímčasoise na lesku. Z těchto důvodů napsala zvlášť drsný a upřímný dopis tisku. Dne 12. prosince ho otiskl The Daily Telegraph.

Začíná zmínkou o táborech, které jsou „strašněpřelněné“, bez vytápění, a naznačuje, že některé místní Záchrana eských uprchlík úřady hubené příděly potravin pravděpodobněvykrádají. Co se týká pokusů organizovat přímou pomoc z Fondu londýnského starosty, projevilo se tam„maximum neschopnosti a zpoždění“. V další větě, kterápřekypuje skrytou neúctou, odmítá podivné naivní snahy většiny donátorů: „V posledních dnech mi několikrát nabízeli k Vánocům cigarety a čokoládu..., což svědčí o tom, že ve Velké Británii není jasné, jak se věci ve skutečnost mají.“ Pak se pouští do střední třídy, která je vždycky ve frontě první, protože má peníze a ostré lokty a ví, jak obelstít systém, zatímco chudí, o které se Warrinerová po celý život zajímá, jsou opomíjeni. Závěr je nekompromisní. Všechny ty čokolády, cigarety a podivné pětilibrovky, které se ocitly na sbírkovém talíři, nejsou nic jiného než „úleva dárcovu svědomí“.

To byla opravdu silná slova a je pochopitelné, že zástupci různých domácích charitativních spolků se zlobili. A je také pravda, že takový dopis dobročinnost nezlepší. Culpin, předseda BCRC, jí poslal odměřený telegram ve dvou řádcích: „Dopis publikovaný v Daily Telegraph vyvolal velké nepříjemnosti. Musíte odtakových vyjádření upustit.“ A protože Warrinerová měla být za pár dnů v Londýně, ve vzduchu viselo také „brzy se setkáme v mé kanceláři“.

Jednadvacátého prosince odletěla do Londýna hlavně proto, aby naléhavě požádala úřady o rychlejšívyřizování víz, ale nejdřív musela čelit zlobě, kterouvyvolal její dopis. Předseda BCRC ji příkře pokáral a řekl jí, že kvůli jejímu nemírnému vyjadřování přišli asi o 100 000 liber, podle všeho proto, že urazila všechny



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist