načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záblesky zlatého dětství -- Úžasné dětství osvíceného rebela - Osho

Záblesky zlatého dětství -- Úžasné dětství osvíceného rebela

Elektronická kniha: Záblesky zlatého dětství -- Úžasné dětství osvíceného rebela
Autor:

Kniha Záblesky zlatého dětství je jednou ze dvou autobiografických knih tohoto autora. Je to přepis speciální řady promluv Osha ke svým žákům během série jeho návštěv zubaře, ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 560
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Glimpses of a golden childhood
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Jana Žlábková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-4933-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vzpomínky na dětství populárního duchovního učitele sestavené z jeho promluv před publikem.

Popis nakladatele

Kniha Záblesky zlatého dětství je jednou ze dvou autobiografických knih tohoto autora. Je to přepis speciální řady promluv Osha ke svým žákům během série jeho návštěv zubaře, přičemž k dispozici nejsou žádné zvukové záznamy.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Záblesky zlatého dětství Záblesky zlatého dětství
Osho
Cena: 332 Kč
Zlatá podkova, zlaté pero, zlatý vlas Zlatá podkova, zlaté pero, zlatý vlas
Orogváni Máša
Cena: 163 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZÁBLESKY

ŠŤASTNÉHO

DĚTSTVÍ



2012

OSHO

ZÁBLESKY

ŠŤASTNÉHO

DĚTSTVÍ

Úžasné dětství osvíceného rebela


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Osho

Záblesky zlatého dětství

Glimpses of a Golden Childhood

Copyright © OSHO International Foundation

Translation © Jana Žlábková, 2012

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2012

ISBN 978-80-7500-031-6 (PDF)

Osho

Záblesky zlatého dětství: úžasné dětství osvíceného rebela / Osho ;

[z anglického originálu ... přeložila Jana Žlábková].

1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2012. -- 560 s.

Název originálu.: Glimpses of a golden childhood

ISBN 978-80-87249-33-8

2-335 * 929 * 2-584.5 * 165.322 * 159.923.5 * 13 * 159.9.016.1 * 17.02 * 2-664.3 *

(540)

- Osho, 1931-1990

- duchovní učitelé -- Indie -- 20.-21. stol.

- duchovní učitelé -- dětství

- duchovní cesta

- duchovní poznání

- rozvoj osobnosti -- duchovní aspekty

- mysl a tělo

- životní harmonie

- synkretismus (náboženství)

- autobiografické vzpomínky

- populárně-naučné publikace

13 - Filozofie ducha [5]

929 - Biografie [8]

OSHO je registrovaná ochranná známka Osho International Foundation, na

základě licence. www.osho.com/trademarks


Toto je přepis speciální řady promluv Osha během série jeho návštěvzu

baře, přičemž k dispozici nejsou žádné zvukové záznamy. Úplný textový

archiv všech promluv Osha lze nalézt prostřednictvím online knihovny

OSHO na www.osho.com



9

„Záblesky zlatého dětství“ je kniha, která se nejhlouběji dotkla mého srdce ze všech publikací, které jsem kdy četl. Pro mne jako pro otce tří dětí, stejně jako pro někoho, kdo je s Oshem přes 30 let, kdo pracuje jako terapeut a učí meditace, je tato kniha zároveň nejcennější ze všech Oshových knih. Proč?

Protože se tu setkáte s lidmi, jako jsou Oshovi rodiče, prarodičea další, kteří si dokázali vážit celistvosti a  integrity dítěte více než pravidel společnosti a škol. Jsou to lidé, kteří měli odvahu se sebrat a postavit se za Osha, jenž se už jako dítě vzpíral nesmyslným pravidlům, rutině a lžím. Je dojemné spatřit ty, kteří se odvážili nechat Osha, ať si udělá své vlastní zkušenosti a chyby, ať zlobí a učí se rozpoznávat pravé a falešné.

Je krásné vidět, čeho je dítě schopno, pokud má podporu v tom být samo sebou a pokud může vyjadřovat svoji pravdu. Takové dítě umínarušit rigidní struktury a mění svět kolem sebe. Naše společnostvyprodukuje mnoho průměrných, funkčních a přizpůsobivých lidí. V Záblescích zlatého dětství uvidíte, co je možné, když dítě vyrůstá způsobem, kdy může zůstat samo sebou, kdy se může realizovat. Je to pro čtenáře léčivé, je to zářivá připomínka toho, co je možné, a úžasná inspirace pro rodiče, jak vychovávat své děti.

Tato kniha je také zábavná, plná humoru, lehkosti a  hloubky. Přeji si, aby byla pro vás stejným potěšením, jakým byla pro mne, a  aby vás inspirovala stejnou mírou jako mne.

Jsem za ni z hloubi svého srdce vděčný a jsem velmi šťastný, že je také konečně dostupná v českém jazyce.

Bhagat

Úěasné dtství osvíceného rebela - 1. kapitola

1. kapitola

Je krásné ráno. A zase vyšlo slunce a je věčně mladé. Nikdy nezestárne.

Vědci tvrdí, že jsou mu už miliony let, ale to je nesmysl! Vídám ho každý

den. Je pokaždé mladé. Nikdy není staré. Ale vědci jsou hrobníci; proto

říkám, že vypadají tak smrtelně vážně. Dnešní ráno je opět zázrakem

existence. Děje se to každý okamžik, ale velmi málo lidí se s tím setkává.

Slovo setkání je přímo úžasné. Setkáváme se s  přítomným okamžikem, s  takovým, jaký skutečně je; vidíme ho takový, jaký je, a  nic mu nepřidáváme ani neubíráme, nijak ho neupravujeme, prostě ho vnímáme tak, jak je, jako zrcadlo... Zrcadlo bohudíky nic neupravuje, jinak by žádný obličej na světě nevyhovoval jeho požadavkům, dokonce ani tvář Kleopatry. Žádný obličej by mu nebyl dost dobrý, ale jakmile by vás zrcadlo začalo opravovat a upravovat a něco vám přidávalo, začalo by vás ničit. Žádné zrcadlo však není destruktivní. I to nejošklivější zrcadlo je krásné, protože není destruktivní. Prostě jen zobrazuje.

Než jsem nastoupil do této Noemovy archy, stál jsem a  pozoroval východ slunce... dnes byl nádherný a  koho zajímá zítřek? Zítřek nikdy nenastane. Ježíš říká: „Nestarejte se o zítřek...“

Dnešek je tak krásný, že se mi na okamžik vybavila nepopsatelná krása východů slunce v Himálaji. Všude kolem vás je sníh a stromy vypadají jako nevěsty, jako by rozkvetly tisíci sněhovými květy a  vůbec nikoho

Záblesky zlatého dětství

nezajímají nějací potentáti, premiérové a  prezidenti světa ani králové

a  královny. Králové a  královny už budou brzy existovat jen na hracích

kartách, kam také patří. A prezidenti a premiéři zaujmou místo žolíků.

Nic jiného si nezaslouží.

Když jsem viděl ty hory a stromy obsypané bílými sněhovými květy... a sníh padající z listí, vzpomněl jsem si na jeden strom ze svého dětství. Takový strom může růst jen  tady v  Indii; říká se mu madhu malti – „madhu“ znamená sladká a  „malti“ je královna. Nikdy jsem nepoznal krásnější a  pronikavější vůni – a  vy víte, že jsem alergický na parfémy a každou vůni hned poznám. Na vůně jsem nesmírně citlivý.

Madhu malti je ten nejkrásnější strom, jaký si dokážete představit. Bůh ho určitě stvořil sedmý den. To už se zbavil všech starostí a problémů se světem a  měl všechno hotové, dokonce i  muže a  ženu. A  tak stvořil madhu malti, když měl konečně volno a nemusel by nic dělat, protože byla neděle... byl prostě zvyklý pořád něco dělat. Zbavit se starých zvyků není snadné.

Madhu malti bývá obsypaný tisíci květy. Není jeden tady a  druhý támhle; kdepak, takhle to madhu malti nedělá a já také ne. Madhu malti rozkvétá bohatě, vznešeně a doslova překypuje květy, takže ani nevidíte listy. Celý strom je pokryt bílými květy.

Zasněžené stromy mi vždycky připomínaly madhu malti. Samozřejmě nevoní a já jsem rád, že sníh nemá žádnou vůni. Mrzí mě, že už nikdy nebudu držet v ruce květ madhu malti. Jeho vůně je tak silná, že je cítit na mnoho mil, a to nijak nepřeháním. Jeden jediný madhu malti dokáže zaplnit celé okolí nesmírně intenzivní vůní.

Miluju Himálaj. Chtěl jsem tam zemřít. Je to nádherné místok umírání – a samozřejmě k žití, ale pokud jde o umírání, je to přesně to pravé místo. Zemřel tam Lao-c ́. V  údolí Himálaje zemřel Buddha. Zemřel tam Ježíš. Zemřel tam Mojžíš. Žádné jiné horstvo se nemůže chlubit tím,

Úěasné dtství osvíceného rebela - 1. kapitola

že přijalo Mojžíše, Ježíše, mistra Lao-c ́, Buddhu, Bódhidharmu, Milaräpu,

Marpu, Tilopu, Náropu a tisíce dalších.

Švýcarsko je krásné, ale s Himálajem se nedá srovnat. Život veŠvýcarsku se všemi jeho vymoženostmi je velmi pohodlný. V Himálaji takové pohodlí nenajdete. Dodnes tam nejsou žádné technologie – ani silnice, ani elektřina, ani letadla, ani železnice; nic takového tam není. Ale je tam nevinnost. Přenesete se do jiného času, do jiného bytí, do jiného prostoru.

Chtěl jsem tam zemřít, a když jsem dnes ráno stál a pozoroval východ slunce, pocítil jsem úlevu, protože jsem věděl, že zemřu-li tady, hlavně v tak krásný den, jako je dnes, bude to v pořádku. A rozhodnu se zemřít, jakmile ucítím, že jsem se stal součástí Himálaje. Smrt pro měneznamená konec, tečku. Ne, smrt je pro mě oslavou.

Při vzpomínce na sníh padající ze stromů podobný květům padajícím z madhu malti se mi vybavilo jedno haiku...

Divoké husy

nemají v úmyslu odrážet se na hladině.

Voda nepřemýšlí

a nemá v úmyslu zrcadlit jejich obraz.

Ach, je to krása. Divoké husy nemají v úmyslu odrážet se na hladině a voda nepřemýšlí a nemá v úmyslu zrcadlit jejich obraz, a on tam přesto je. V tom je ta krása. Nikdo po tom netouží, a přesto to je – přesně tomu já říkám spojení. Nikdy jsem neměl rád slovo střetnutí. Střetnutí jeošklivé. Jsou to střety mezi manželkou a manželem, pánem a sluhou a tak dále a tak dál. Střetnutí není nikdy upřímné. Já mám rád slovo spojení.

Vidím Buddhův sál a v něm své lidi... je to jako náhlý zábleskv přítomnosti, je to mnoho okamžiků spojení. Není to shromáždění, není

Záblesky zlatého dětství

to  kostel. Lidé sem nepřicházejí jen tak formálně. Lidé přicházejí za

mnou, ne ke mně. Kde je mistr a žák – a je úplně jedno, jestli je mistr

a třeba jen jeden žák – tam dojde ke spojení. Právě teď k němu dochází

a jste tu jen čtyři. Když zavřu oči, nemůžu počítat a to je dobře. Jakmile

umíte počítat, hned vám vypočtou daně. Já jsem nespočitatelný, nikdo

mě nemůže zdanit.

Působil jsem jako profesor na univerzitě. Když mi chtěli zvýšit plat, odmítl jsem. Rektor to nedokázal pochopit a zeptal se mě: „Proč ne?“

Odpověděl jsem: „Kdybych měl víc než teď, musel bych platit daně a to já přímo nesnáším. Radši budu mít dál stejný plat jako teď, než abych dostával víc peněz a  musel si zatěžovat hlavu nějakým finančním úřadem.“ Nikdy jsem nepřekročil hranici, do níž jsem nemusel platit daně.

Nikdy jsem žádné daně neplatil; já vlastně nikdy neměl žádné příjmy. Já světu dávám a nic od něj neberu. Je to výdej, ne příjem. Já dávám své srdce a své bytí.

Je dobře, že květiny nepodléhají zdanění, jinak by přestaly kvést. Je dobře, že sníh nepodléhá zdanění, jinak by nepadal, to mi věřte!

Rád bych vám teď řekl, co se stalo s  geniálními lidmi v  Rusku po revoluci. Lev Tolstoj, Fjodor Dostojevskij, Turgeněv, Maxim Gorkij – ti všichni zmizeli. A  přesto jsou v  dnešním Rusku spisovatelé, novináři a  umělci velmi dobře placení a  uznávaní lidé. Tak čím to je? Proč už nepíší knihy jako Bratři Karamazovi, Anna Karenina, Otcové a děti, Matka nebo Zápisky z podzemí? Proč? Budu se ptát stále dál a dál, čím to je? Co se stalo s ruskou geniální schopností psát romány?

Podle mě v tomto ohledu nemůže s Ruskem soupeřit žádná jiná země. Kdybyste měli uvést deset světových románů, určitě byste mezi ně museli zařadit pět ruských a těch pět dalších by pocházelo z ostatních částí světa. Co se stalo s tak geniální schopností? Zanikla! Květinám také nemůžete nic nařídit, nemůžete jim stanovit desatero přikázání. Květiny kvetou, ale vy jim to nemůžete nařídit. Sníh padá – nemůžete vydat nařízení,

Úěasné dtství osvíceného rebela - 1. kapitola

nemůžete si s ním sjednat schůzku. To prostě nejde. A totéž platío buddzích. Říkají, co chtějí říkat a kdy to chtějí říkat. A třeba jen jedinému

člověku řeknou něco, co by měl slyšet celý svět.

A  vy jste teď tady a  jste asi jen čtyři. Říkám „asi“, protože neumím dobře počítat a se zavřenýma očima... rozumíte mi... a navíc mám v očích slzy, ne proto, že jste tu jen čtyři, ale protože je tak krásné ráno a vyšlo slunce.

Díky Bohu. On na mě myslí; přestože neexistuje, stejně na mě myslí. Já Ho popírám, a On na mě přesto myslí. Je to skvělý Bůh. Existence se zjevně o všechno vždy postará. Ale vy nevíte, jak existence funguje; její cesty jsou nepředvídatelné. Vždycky jsem měl rád nepředvídatelnost.

Mé slzy patří východu slunce. Existence se o mne postarala.

Já o nic nežádal.

A ona neodpověděla.

Ale přesto se vždy starala.

Divoké husy nemají v úmyslu odrážet se na hladině.

Voda nemá v úmyslu zrcadlit jejich obraz...

Přesně takovým způsobem mluvím. Nevím, jaká bude další věta nebo jestli vůbec ještě něco řeknu. Je to krásné napětí.

Připomnělo mi to vesnici, v níž jsem se narodil. Nikdo nedokáževysvětlit, proč si existence zvolila právě tu malou vesnici. Prostě je to tak, jak to je. Byla to moc hezká vesnice. Hodně jsem cestoval, ale něco tak hezkého jsem nikde neviděl. Člověk se nikdy nenavrací k  témuž. Věci přicházejí a odcházejí, ale nikdy nejsou stejné.

Stále tu poklidnou vesničku vidím. Jen pár chatrčí u rybníka a párvysokých stromů, pod nimiž jsem si hrával. V té vesnici nebyla škola. Není to nijak důležité, protože téměř do devíti let jsem byl nevzdělaný a to jsou právě ty roky, kdy se člověk nejvíc formuje. Později se už příliš vzdělávat

Záblesky zlatého dětství

nemůžete, ať se snažíte jakkoli. Takže svým způsobem jsem stálenevzdělaný, přestože mám mnoho titulů. Něco takového by zvládl každýnevzdělanec. A nejsou to jen tak nějaké tituly, ale také nejvyšší akademický titul

– ale i to by zvládl každý hlupák. Každý rok to zvládá tolik hlupáků, že už

to není nijak podstatné. Důležité je, že na samém začátku života jsem byl

pár let úplně nevzdělaný. Nebyla tam škola, ani silnice, ani železnice, ani

pošta. Takové požehnání! Ta malá vesnice byla svět sám pro sebe. A já jsem

v tomto světě zůstal dál nevzdělaný, i když jsem od ní byl hodně daleko.

Když jsem četl Ruskinovu slavnou knihu Unto This Last (Tomu poslednímu), vzpomínal jsem na naši vesnici. „To poslední“... ta vesnice se dodnes vůbec nezměnila. Nevede tam žádná silnice, ani železnice, dokonce ani dnes, po téměř padesáti letech. Není tam pošta, ani policejní stanice, ani lékař – v té vesnici vlastně nebývá nikdy nikdo nemocný. Je velmi čistá a  ničím neznečištěná. Znal jsem tam lidi, kteří nikdy v  životě neviděli železnici a zajímalo je, jak asi vypadá, a nikdy neviděli ani autobus nebo auto. Nikdy svou vesnici neopustili. A žijí tam spokojeně a poklidně.

Místem, kde jsem se narodil, byla vesnice Kučváda a nevedla tamželeznice a  nebyla tam pošta. Ale kolem byly kopce, nebo spíše kopečky a  krásné jezero a  pár obyčejných slaměných chatrčí. Jediný dům z  cihel byl ten, ve kterém jsem se narodil, ale ani ten nebyl běžný cihlový dům. Byl to malý domek.

Dodnes ho vidím a můžu popsat do nejmenších detailů... a nejen dům a vesnici, ale mnohem víc. Vybavuju si tamní lidi. Setkal jsem se s miliony lidí, ale tamti vesničané byli tak nevinní jako málokdo, protože byli velmi primitivní. Nevěděli nic o světě. V té vesnici nikdy neviděli jediné noviny. Teď už chápete, proč tam nebyla ani základní škola... takové požehnání! Něco takového si dnešní dítě nemůže dovolit.

Celé roky jsem byl nevzdělaný a byla to nejkrásnější léta mého života.

Ovšem musím přiznat, že jsem měl soukromého učitele. Můj první soukromý učitel byl sám nevzdělaný. Neučil mě, ale snažil se naučit učit

Úěasné dtství osvíceného rebela - 1. kapitola

tím, že mě učil. Možná někde slyšel úžasné rčení: „Nejlepším způsobem,

jak se něco naučit, je učit“, ale byl to hodný a milý člověk, ne jako tineříjemní učitelé ze škol. Učitelem ve škole se může stát jen nepříjemný

člověk. Patří to ke stylu, jakým funguje tento svět. Ten muž byl moc milý

– jemný jako motýl. Přiznám se, že jsem ho občas plácnul, ale on mi to

nikdy neoplatil. Jen se zasmál a řekl: „Jsi dítě a můžeš mě plácnout. Já jsem

starý muž a nemůžu ti to oplácet. Až budeš starý, tak to pochopíš.“ Přesně

to mi říkal a já už to teď opravdu chápu.

Byl to milý vesničan s úžasným vhledem. Občas mívají vesničanétakový vhled, jaký civilizovaným lidem chybí. To mi něco připomnělo...

Na pláž přijde krásná žena. Rozhlédne se a  vidí, že tam nikdo není, a tak se svlékne. Když se chystá vstoupit do oceánu, zastaví ji jakýsi stařík a řekne: „Paní. Jsem místní policista. Z tohoto břehu je koupánízakázáno.“ Žena se na něj překvapeně podívá a zeptá se: „Tak proč jste mi neřekl, že se nemám svlékat?“ Stařík se směje a  směje, až mu tečou slzy, a  pak řekne: „Svlékání není zakázané, tak jsem čekal schovaný za stromem!“

Úžasný vesničan... takový typ lidí žije ve vesnicích – jsou to prostí lidé. Ta vesnice byla obklopena malými kopci a  byl tam rybník; takový rybník dokázal popsat jen Bašó. Nemá sice na mysli právě tenhle rybník, ale prostě jen říká:

Do prastarého rybníku

skočila žába.

Žbluňk!

Je to popis? Je tam zmínka o rybníku a o žábě. Není to popis rybníku nebo žáby... a žbluňku!

Záblesky zlatého dětství

Ve vesnici byl velmi starý rybník a kolem něho rostly prastaré stromy; byly určitě stovky let staré. A všude kolem byly krásné kameny... a z nich skákaly žáby; každý den se ozývalo jedno žbluňknutí za druhým. Zvuk skákajících žab napomáhal tichu, které tam vlálo. Ten zvuk tichoobohacoval a dodával mu větší smysl.

V  tom spočívá krása básní, které napsal Bašó. Dokázal něco posat, aniž by to popisoval. Řekl to a nepotřeboval k tomu jediné slovo. „Žbluňk!“ Je to snad slovo? Ne, slovo nedokáže vystihnout zvuk žáby skákající do prastarého rybníku, ale Bašó to dokázal.

Já nejsem Bašó a ta vesnice potřebovala někoho, jako byl on. Mohl by pro ni stvořit krásné kresby, obrazy a haiku... já pro tu vesnici neudělal vůbec nic – nejspíš vás to překvapí. Ale já ji už pak nikdy nenavštívil. Jednou to stačilo. Nikdy jsem nebyl na jednom místě dvakrát. Pro mě číslo dvě neexistuje. Opustil jsem mnoho vesnic a měst a nikdy jsem se tam nevrátil. Co je pryč, je pryč navždy. Já to tak prostě mám; do tévesnice jsem se už nikdy nevrátil. Vesničané mi posílali vzkazy, že tam mám alespoň jednou přijet. A já jim po poslovi vzkázal: „Jednou už jsem tam byl a jet tam podruhé není můj styl.“

Ale to ticho prastarého rybníku je stále se mnou – a znovu se mivybavil Himálaj... ten sníh – tak krásný, tak čistý, tak nevinný. Dá se vidět jen očima Bódhidharmy, Ježíše nebo mistra Bašó. Sníh se jinak popsat nedá; odráží se pouze v očích buddhů. Hlupáci ho popadnou do ruky, udělají z něj sněhové koule, ale pouze oči buddhů dokážou zachytit jeho odraz...

Divoké husy

nemají v úmyslu odrážet se na hladině.

Voda nepřemýšlí

a nemá v úmyslu zrcadlit jejich obraz,

a přesto tam je.

Úěasné dtství osvíceného rebela - 1. kapitola

Buddhové nechtějí zrcadlit krásu světa a svět nemá v úmyslu odrážet se v očích buddhů, a přesto to tak je. Nikdo to nemá v úmyslu, ale ono se to děje, a jakmile se to stane, je to krásné. Když někdo něco udělá, je to obyčejné; když něco uděláte, jste jako technik. Když se to stane, jste mistr.

Střetání náleží do světa techniků – setkání je vůní světa mistra.

Toto je setkání. Já nemluvím o ničem konkrétním...

Divoké husy a voda...

Úěasné dtství osvíceného rebela - 2. kapitola

2. kapitola

Právě jsem měl úžasný prožitek, pocit žáka láskyplně pečujícího o  tělo

svého mistra. Doslova mi to vzalo dech. A  také mi to připomnělo mé

šťastné dětství. Všichni mluví o šťastném dětství, ale jen zřídkakdy, zcela

výjimečně je to pravda. Většinou je to lež. Ale tolik lidí říká totéž, že

si toho nikdo nevšimne. I  básníci pějí písně o  svém šťastném dětství –

například Wordsworth, což nebyl marný chlapík – ale šťastné dětství je

nesmírně vzácné a má to zcela prostý důvod: kde něco takového najdete?

Za prvé, člověk by si musel sám vybrat, kde se narodí, což je téměř nemožné. Pokud nezemřete v meditačním stavu, nemůžete si zvolit místo narození; tato volba je otevřena jen tomu, kdo medituje. Takový člověk umírá vědomě, a proto si zaslouží, aby se vědomě i narodil.

Já jsem zemřel vědomě; vlastně jsem nezemřel, ale byl jsem zabit. Měl jsem zemřít o  tři dny později, ale oni nedokázali počkat ani ty tři dny. Lidé mají věčně naspěch. Možná vás překvapí, že muž, který mě zabil, je teď můj sannjásin. Znovu přišel, aby mě zabil, ne aby přijal sannjásu... ale pokud on hraje svou hru, tak já hraju zase tu svou. Později se mi sám přiznal, když byl sedm let sannjásinem. Řekl: „Bhagaváne, teď už se ti můžu bez obav přiznat. V Ahmédabádu jsem tě přišel zabít.“

Řekl jsem: „Bože můj, už zase!“

Opáčil: „Co myslíš tím zase?“

Záblesky zlatého dětství

Odpověděl jsem: „Na tom nezáleží. Pokračuj...“

Řekl: „Před sedmi lety jsem v Ahmédabádu přišel na tvé shromáždění s revolverem. Hala byla tak plná, že organizátoři dovolili lidem sedět na pódiu.“

Takže ten muž s revolverem, který mě přišel zabít, měl možnostusednout kousek ode mne. „Taková šance,“ řekl jsem, „tak proč jsi ji propásl?“

Odpověděl: „Nikdy předtím jsem tě neslyšel, jen jsem o tobě slyšel. Když jsem slyšel, jak mluvíš, pomyslel jsem si, že raději spáchám sebevraždu, než bych tě zabil. Proto jsem se stal sannjásinem – je to moje sebevražda.“

Před sedmi sty lety mě ten muž skutečně zabil; otrávil mě. I  tehdy byl mým žákem... ale bez Jidáše jen těžko najdete Ježíše. Zemřel jsemvědomě, a proto jsem dostal tu úžasnou příležitost narodit se vědomě.Vybral jsem si matku a otce. Na celém světě se každou vteřinu milují tisíce bláznů. Miliony nezrozených duší jsou připraveny vstoupit do jakéhokoli lůna. Já jsem sedm set let čekal na ten pravý okamžik a děkuju existenci, že jsem ho našel. Sedm set let není nic ve srovnání s miliony a miliony let, které jsou před námi. Pouhých sedm set let – ano, říkám pouhých – a já si zvolil pár, který byl velmi chudý, ale nesmírně si blízký.

Myslím, že můj otec se nikdy nepodíval na jinou ženu s takovouláskou, jakou cítil k mé matce. A je téměř nepředstavitelné – dokonce i pro mě, který si dokáže představit všechno možné – že by má matka třeba jen ve snu měla jiného muže... to prostě nejde! Já je oba znal; byli si tak blízcí, byli tak propojeni a  spokojeni, i  když byli chudí... byli chudí, a  přesto bohatí. Ve své chudobě byli bohatí, protože si byli nesmírně blízcí; byli bohatí, protože milovali jeden druhého.

Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy neviděl, že by se mí rodiče hádali. Říkám, že jsem měl štěstí, protože není snadné najít manžele, kteří by se nehádali. Kdy mají čas na lásku, ví jen Pánbůh, ale možná to neví ani on;

Úěasné dtství osvíceného rebela - 2. kapitola

koneckonců se musí starat o svou vlastní manželku... obzvláštěhinduistický bůh. Křesťanský Bůh je na tom přece jen o něco lépe; nemá žádnou

manželku, nemá vlastně vůbec žádnou ženu, tak jak by mohl mítmanželku? Žena je nebezpečnější než manželka. Manželku můžete tolerovat, ale

ženu... pokaždé ze sebe uděláte blázna. Ženu nemůžete tolerovat, protože

vás „přitahuje“, zatímco manželka vás „odpuzuje“.

To ta moje angličtina! Dejte to do uvozovek, ať si to někdonevykládá špatně – i  když všechno, co uděláte, si stejně někdo bude vykládat špatně. Ale zkuste to a dejte to do uvozovek: manželka „odpuzuje“, žena „přitahuje“.

Nikdy jsem neviděl, že by se mí rodiče hádali nebo třeba jen jeden do druhého rýpal. Lidé mluví o zázracích; já sám viděl jeden zázrak: moje matka nerýpala do mého otce. Je to zázrak, protože celá staletí vládl muž ženě, a tak se naučila různé pokoutné praktiky – a rýpe do muže. Je to zastírané a dobře maskované násilí. Nikdy za žádné situace jsem neviděl, že by se mí rodiče hádali.

Když otec zemřel, měl jsem o matku velký strach. Chtěl jsem ji mítnablízku, aby mohla zemřít v klidu a v naprosté spokojenosti. Teď už to vím. Viděl jsem ji a viděl jsem do ní a můžu vám říct – a vaším prostřednictvím se to jednou dostane do světa – že byla osvícená. Já byl to poslední, na čem lpěla. Teď už nemusí lpět vůbec na ničem. Je to osvícená žena – je nevzdělaná, prostá a ani netuší, co je osvícení. V tom je ta krása! Člověk může být osvícený, aniž by věděl, co je osvícení, a platí to i naopak: člověk může vědět o osvícení úplně všechno, a přesto zůstane neosvícený.

Zvolil jsem si tento pár, dva prosté vesničany. Mohl jsem si vybrat krále a  královny. Bylo to jenom na mně. Měl jsem k  dispozici všechna možná lůna, ale já se rozhoduju velmi jednoduše: vždy se spokojím jen s tím nejlepším. Ten pár byl chudý, velmi chudý. Vy dnes už těžkopochoíte, že můj otec měl pouhých sedm set rupií, což je sedmdesát dolarů.

Záblesky zlatého dětství

Byl to veškerý jeho majetek, a přesto jsem si ho vybral za svého otce. Měl

bohatství, jaké oči nevidí; měl vznešenost, jaká se nevystavuje na odiv.

Mnozí jste ho viděli a určitě jste cítili, jak krásný to byl člověk. Byl prostý, velmi prostý, byl to obyčejný venkovan, ale zároveň byl nesmírně bohatý – nikoli ve světském slova smyslu, ale z hlediska jakéhosi jiného světa...

Sedmdesát dolarů, to byl celý jeho majetek. Tehdy jsem to ale nevěděl. Dozvěděl jsem se to až později, když jeho podnik zbankrotoval... a  on byl velmi šťastný! Řekl jsem mu: „Dádá“... říkával jsem mu „dádá“, což znamená otec... „Dádá, brzy tě čeká bankrot a ty jsi pořád veselý. Jak je to možné? Je to snad jenom fáma?“

Odpověděl: „Ne, je to naprostá pravda. Už brzy zbankrotuju, ale jsem šťastný, protože jsem si ušetřil sedm set rupií. S tolika penězi jsem začínal a teď ti ukážu, kde je mám.“

Odvedl mě na místo, kde měl schovaných sedm set rupií, a řekl: „Buď v klidu. Začínal jsem se sedmi stovkami a nic víc nám nepatří – všechno ostatní může jít k čertu. Vše, co nám patří, je ukryto tady a já jsem ti to ukázal. Jsi můj nejstarší syn, tak si to místo pamatuj.“

Vím, kde to je... nikdy jsem o tom místu nikomu neřekl a anineřeknu, protože přestože byl tak úžasný a prozradil mi své tajemství, já nejsem jeho syn a on není můj otec. On je sám sebou a já jsem sám sebou. „Otec a syn“, to jsou pouhé formality. Těch sedm set rupií je dodnes schováno kdesi pod zemí a zůstanou tam, dokud je někdo náhodou nenajde. Řekl jsem mu: „I když jsi mi to místo ukázal, já jsem ho neviděl.“

Zeptal se: „Jak to myslíš?“

Odpověděl jsem: „Jednoduše. Já ho nevidím a ani vidět nechci. Mně žádné dědictví nepatří, ani velké ani malé; já nejsem ani bohatý anichudý.“

Choval se jako milující otec. A  pokud jde o  mě, já nejsem milující syn – je mi líto.

Úěasné dtství osvíceného rebela - 2. kapitola

Byl to milující otec. Když jsem odešel z  místa na univerzitě, trápilo to jen jeho, nikoho jiného. Nikdo z mých přátel si s tím nedělal starosti. Koho to zajímá? Ve skutečnosti byli mnozí přátelé rádi, že jsem uvolnil židli a oni se na ni mohli posadit. Spěchali, jak se dalo. Jen můj otec byl celý ustaraný. Řekl jsem mu: „Nemusíš se tím trápit.“

Ale takové řeči stejně nebyly k ničemu. Koupil velký pozemek, aniž by mi něco řekl, protože velmi dobře věděl, že kdyby mi to řekl, praštil bych ho do hlavy. Postavil mi tam krásný domek, přesně takový, v jakém bych chtěl bydlet. Možná vás překvapí, že v něm už byla klimatizace a všechny možné moderní vymoženosti.

Stál nedaleko naší vesnice a  patřila k  němu zahrada na břehu řeky, odkud vedly dolů schody, takže jsem si mohl chodit zaplavat... a rostly tam staré stromy a všude kolem bylo naprosté ticho a široko daleko nebyl vůbec nikdo. Ale on mi o tom nikdy neřekl.

Je dobře, že chudák otec už nežije, protože jinak by se kvůli mně pořád trápil. On svého nezvedeného syna velmi miloval a soucítil s ním.

Já jsem nezvedený syn. Nikdy jsem pro svou rodinu nic neudělal.Nejsou mi naprosto nijak zavázáni. Ale oni pro mě udělali všechno, co bylo v jejich silách. Zvolil jsem si ty dva lidi z velmi dobrého důvodu... kvůli jejich lásce a nádhernému vztahu, díky němuž byli téměř jednou bytostí. A tak jsem po sedmi stech letech znovu vstoupil do těla.

Mé dětství bylo šťastné. A znovu zdůrazňuju, že to není klišé.Všichni říkají, že jejich dětství bylo šťastné, a přitom to tak není. Lidé si jen myslí, že měli šťastné dětství, protože jejich mládí je zkažené a stáří ještě zkaženější. A tak je jejich dětství zcela přirozeně „šťastné“. Mé dětstvínebylo šťastné v tomto slova smyslu. Mé mládí bylo diamantové, a pokud zestárnu, bude moje stáří platinové. Ale mé dětství bylo opravdu šťastné – nikoli symbolicky, bylo prostě šťastné; není to poetické vyjádření, ale myslím to doslovně, fakticky.

Záblesky zlatého dětství

Většinu raného dětství jsem strávil s rodiči mé matky. Byly tonezapomenutelné roky. I kdybych se dostal do Danteho ráje, stejně bych na ta léta vzpomínal. Byla to malá vesnice s chudými lidmi, ale můj dědeček – otec mé matky – byl velmi štědrý člověk. Naučil mě umění dávat; musel jsem to přijmout. Nikdy jsem neviděl, že by žebrákovi nebo komukoli jinému řekl ne.

Otci mé matky jsem říkal náná; v Indii se tak říká otcům matky. Matce mé matky jsem říkal nání. Často jsem se dědy ptával: „Náná, kde jsi našel tak krásnou manželku?“

Moje babička vypadala spíš jako Řekyně než jako Indka. Když vidím, jak se Mukta směje, vždycky si na ni vzpomenu. Možná proto má Mukta v mém srdci svoje místo. Nemůžu jí nic odmítnout. Jak ji vidím,okamžitě si vzpomenu na nání. Možná měla trochu řecké krve; žádná rasa není úplně čistá. Obzvláště Indové nemůžou hlásat čistotu rasy – Indii napadli a dobyli Hunové, Mongolové a Řekové a pak jí vládli. Jejich krev se smísila s indickou krví, což bylo zjevné právě u mé babičky. Neměla indické rysy a vypadala jako Řekyně; byla to silná žena, velmi silná. Když můj nánázemřel, nebylo mu ještě padesát. Babička žila do osmdesáti a byla ohromně zdravá. Ani v tak vysokém věku nikoho nenapadlo, že by mohla zemřít. Slíbil jsem jí, že až zemře, přijedu do vesnice naposledy navštívit svou rodinu. Zemřela v roce 1970. A já musel splnit svůj slib.

V prvních letech života pro mě byla nání spíše jako matka; jsou to ty roky, kdy člověk vyspívá. V tom období pro mě byla nejdůležitější nání. Až po ní přišla moje matka. Tehdy už jsem byl vyspělý a měl určitý styl a moje babička mi v tom nesmírně pomohla. Můj dědeček mě velmimiloval, ale tolik mi nepomohl. Byl laskavý, ovšem skutečná pomoc spočívá ještě v něčem jiném – je k tomu zapotřebí určitá síla. Dědeček se babičky dost bál. Svým způsobem byl pod pantoflem. Pokud jde o fakta, takmluvím vždycky pravdu. Miloval mě a pomáhal mi... ale co jsem měl dělat,

Úěasné dtství osvíceného rebela - 2. kapitola

když byl pod pantoflem? Devadesát devět celých devět desetin procenta

manželů je na tom stejně, takže je to v pořádku.

Vzpomínám si na příhodu, kterou jsem tu nikdy nevyprávěl. Bylatemná noc. Pršelo a do našeho domu vlezl zloděj. Dědeček dostal samozřejmě strach. Všichni viděli, že se bojí, ale on předstíral, že to tak není, a dělal, co mohl. Ten zloděj byl schovaný v koutě našeho domku za pytli cukru.

Můj dědeček pořád žvýkal betel. Jsou to vlastně listy pepřovníkubetelového. Náruživý kuřák musí stále kouřit cigarety a on musel stále žvýkat betel. Pořád si ho vyráběl a  celý den ho žvýkal. A  tak začal žvýkat betel a plivat ho na chudáka zloděje, který byl schovaný v koutě. Chvíli jsem tu nepříjemnou scénu pozoroval a pak jsem babičce, s níž jsem spával, řekl: „To není správné. I když je to zloděj, měli bychom se k němu chovatslušně. Proč po něm plivat? Ať děda přestane plivat a já ho odtud vyhodím!“

Babička se zeptala: „Jak to chceš udělat?“

Odpověděl jsem: „Půjdu a  popadnu ho a  vyhodím ven.“ Tehdy mi nebylo víc než devět.

Babička se zasmála a řekla: „Dobrá, ale já půjdu s tebou – možná budeš potřebovat, abych ti pomohla.“

Byla to vysoká žena. Má matka se jí vůbec nepodobá ani fyzickoukrásou ani duševní odvahou. Moje matka je prostá žena; babička bylanesmírně podnikavá. A tak šla se mnou.

Byl jsem v šoku! Nevěřil jsem vlastním očím: tím zlodějem byl muž, který k nám chodil, aby mě učil; byl to můj učitel! Dal jsem mu pořádnou ránu, o to větší, že to byl můj učitel. A řekl jsem mu: „Kdybyste bylobyčejný zloděj, tak bych vám odpustil, ale vy mě učíte zajímavé věci a v noci děláte tohle! Teď utíkejte, co nejrychleji dokážete, než vás popadne moje babička, protože ta by vám dala co proto.“

Byla to vysoká, statná a krásná žena. Dědeček byl malý a prostý muž, ale vycházeli spolu moc dobře. Nikdy se s ní nehádal – ani nemohl – a tak neměli nejmenší problém.

Záblesky zlatého dětství

Vzpomínám si na toho učitele, vesnického pandita, který k nám občas chodíval a učil mě. Byl knězem v místním chrámu. No a tehdy řekl: „A co moje šaty? Tvůj děda mě celého poplival. Úplně mi zničil šaty.“

Babička se zasmála a  řekla: „Přijďte zítra. Já vám dám nové šaty.“ A  opravdu mu je dala. On si netroufal přijít, ale ona se mnou zašla do jeho domu a dala mu nové šaty a řekla: „Je pravda, že vám můj manžel zničil šaty. Něco takového se nedělá. Když budete někdy potřebovat šaty, přijďte za mnou.“

Ten muž už mě pak nikdy nepřišel učit... ne proto, že by mu to někdo řekl, ale prostě se neodvážil. A nejenže mě přestal učit, ale ani nechodil do ulice, kde jsme bydleli; nikdy už tím směrem nešel. Ale já jsem každý den chodíval k jeho domu, kde jsem si uplivl, abych mu připomněl, co udělal. A ještě jsem zakřičel: „Vzpomínáte si na tu noc? A to jste mi vždycky říkal, že mám být pravdomluvný a upřímný a čestný a podobné kecy!“

Dodnes ho vidím se sklopenýma očima neschopného něco na to říct.

Když jsem se narodil, můj dědeček chtěl, aby mi nejslavnější indičtí astrologové udělali horoskop. Nebyl sice příliš bohatý – vlastně nebylvůbec bohatý, natož hodně bohatý, ale ve vesnici to byl největší boháč – a byl ochoten zaplatit jim za ten horoskop cokoli. Podnikl dlouhou cestu do Váránasí a setkal se s těmi proslulými muži. Astrolog, jenž byl nejslavnější ze všech, se podíval na poznámky a na data, která děda přivezl, a pak řekl: „Je mi líto, ale tento horoskop můžu udělat až za sedm let. Jestli dítě do té doby přežije, udělám vám horoskop zadarmo, ale já myslím, že se toho nedožije. A  pokud ano, bude to zázrak, protože je tu možnost, že by se mohl stát buddhou.“

Dědeček se vrátil domů celý uplakaný. Nikdy předtím jsem neviděl, že by měl v očích slzy. Zeptal jsem se ho: „Co se stalo?“

Řekl: „Musím počkat, až ti bude sedm. Ale kdo ví, jestli ty rokypřežiješ. A kdo ví, zda se toho dožije ten astrolog, protože je hodně starý. A já mám o tebe tak trochu starost.“

Úěasné dtství osvíceného rebela - 2. kapitola

Zeptal jsem se: „Proč máš o mě starost?“

Odpověděl: „Nejde o to, že možná zemřeš, ale dělá mi starost, že by ses mohl stát buddhou.“

Rozesmál jsem se a on se s uslzenýma očima začal také smát a nakonec sám řekl: „Je divné, že mě to tolik trápilo. Vždyť co je špatného na tom, že je někdo buddha?“

Když se otec doslechl, co astrologové řekli dědečkovi, zajel se mnou do Váránasí – ale o tom až později.

Když mi bylo sedm, přijel do vesnice mého dědečka astrologa vyptával se na mne. Když před naším domem zastavil jeho krásný kůň, vyběhli jsme všichni ven; ten kůň vypadal velmi vznešeně. A jezdcem nebyl nikdo jiný než onen slavný astrolog, s nímž jsem se už setkal. Řekl mi: „Tak ty jsi ještě naživu? Udělal jsem ti horoskop. Trápilo mě to, protože lidé jako ty se nedožívají příliš vysokého věku.“

Dědeček prodal všechny ozdobné předměty, které byly v  domě, aby uspořádal hostinu pro lidi z  okolních vesnic a  oslavil, že se stanu buddhou, přestože myslím, že ani pořádně netušil, co to slovo znamená.

Byl to džinista a možná o něčem takovém do té doby neslyšel. Ale byl šťastný, ohromně šťastný... a tančil, protože jsem se měl stát buddhou. Tehdy jsem nevěřil, že může být tak šťastný jen proto, že slyší slovo „buddha“. Když všichni odešli, zeptal jsem se ho: „Co znamená slovo buddha?“ Děda odpověděl: „To nevím, ale zní to dobře. A navíc jsem džinista. Musíme se na to zeptat nějakého buddhisty.“

V naší malé vesnici žádní buddhisté nežili, ale dědeček prohlásil: „Až tudy budou jednou procházet buddhističtí bhikšuové, tak se dozvíme, co to znamená.“

Byl nesmírně šťastný jen proto, že astrolog řekl, že se stanu buddhou. Pak mi řekl: „Podle mě je buddha ten, kdo je hodně inteligentní.“ Slovo „buddhi“ v hindštině znamená „intelekt“, tak si myslel, že buddhaznamená inteligentní člověk.

Záblesky zlatého dětství

Byl hodně blízko, téměř to uhodl. Je škoda, že už nežije, protože jinak by viděl, co znamená být buddhou – nezjistil by, jaký má to slovo význam ve slovníku, ale co znamená setkat se s živým osvíceným člověkem.Dodnes vidím, jak tančí radostí, že jeho vnuk se stane buddhou. Už to samo by stačilo k jeho osvícení! A pak zemřel. Jeho smrt patří mezi mé osobní nejsilnější zážitky... ale o tom až později.

Máme ještě čas?

„Je osm třicet, Bhagaváne.“

Dobře, takže mám pět minut...

Je čas skončit, ale bylo to velmi krásné a já jsem za to vděčený. Děkuju

vám.

Úěasné dtství osvíceného rebela - 3. kapitola

3. kapitola

A je tu opět ten zázrak zvaný ráno... slunce a stromy. Svět je jako sněhový

květ: když ho vezmete do ruky, roztaje. Nezbude vůbec nic, jen vlhká

dlaň. Ale pokud se díváte a vidíte, pak je sněhový květ stejně krásný jako

jakýkoli jiný květ na světě. A tento zázrak se děje každé ráno, každéodoledne, každý večer a každou noc, po celých čtyřiadvacet hodin, den za

dnem... je to zázrak. A lidé uctívají Boha v chrámech, kostelech, mešitách

a synagogách. Svět je plný bláznů – pardon, ne bláznů, ale idiotů, kteří

jsou nevyléčitelní a  navždy retardovaní. Copak člověk musí chodit do

chrámu, aby tam hledal Boha? Není snad tady a teď?

Už sama představa hledání je naprosto nesmyslná. Člověk hledá to, co je vzdálené, ale Bůh je blízko, blíž než tep vašeho srdce. Když vidím zázrak v každém okamžiku, žasnu nad tím, jak je to vůbec možné. Taková kreativita! Je to možné jen proto, že není žádný Stvořitel. Kdyby nějaký Stvořitel existoval, bylo by každé pondělí úplně stejné, protože Stvořitel stvořil svět za šest dní a  pak s  tím skončil. Žádný Stvořitel není, je jen tvořivá energie – energie mající miliony podob, jež se rozpojuje a spojuje, objevuje se a zase mizí, setkává se a opět se vzdaluje.

Proto říkám, že kněz je nejvíce vzdálen od pravdy a básník je jínejblíže. Ale ani básník na ni nemůže dosáhnout. Dosáhne na ni pouzemystik... „dosáhnout“ není to pravé slovo: on se jí stane, lépe řečeno zjistí, že jí vždycky byl.

Záblesky zlatého dětství

Lidé se mě často ptají: „Věříte v astrologii, v náboženství... v to či ono?“ Nevěřím vůbec v nic, protože vím. Připomnělo mi to příběh, který jsem vám nedávno vyprávěl... Přišel k nám starý astrolog. Můj dědeček nevěřil vlastním očím. Ten astrolog byl tak slavný, že i krále by překvapilo, kdyby navštívil jeho palác; a on přijel do domu mého dědy. Říkalo se tomu dům, ale nebylo to nic moc; měl obyčejné hliněné zdi a nebyla tam ani oddělená koupelna. Navštívil nás a já jsem se s tím starým pánem okamžitě spřátelil.

Bylo mi pouhých sedm let a neuměl jsem přečíst jediné slovo, alezadíval jsem se mu do očí... četl jsem v  jeho očích – nepotřebuju k  tomu žádné kurzy jako vy. A pak jsem tomu astrologovi řekl: „Je zvláštní, že jste putoval takovou dálku, jen abyste mi předal můj horoskop.“

Váránasí tehdy bylo a  stále je od té malé vesnice hodně daleko. Ten starý pán řekl: „Slíbil jsem to a sliby se mají plnit.“ Způsob, jakým řekl, že „sliby se mají plnit“, mě doslova nadchl. Tohle byl živý člověk!

Řekl jsem mu: „Jestli jste přijel, abyste splnil svůj slib, pak vám můžu předpovědět budoucnost.“

Opáčil: „Cože? Ty mi můžeš předpovědět budoucnost?“

Odpověděl jsem: „Ano. Vy se určitě nestanete buddhou, ale stane se z vás bhikšu, sannjásin.“ Bhikšu se říká buddhistickému sannjásinovi.

Zasmál se a řekl: „To není možné.“

Řekl jsem: „Můžeme se klidně vsadit.“

Zeptal se: „Tak dobře. A o kolik?“

Odpověděl jsem: „Na tom nezáleží. Můžete se vsadit, o jakou částku chcete, protože jestli vyhraju, tak vyhraju, a pokud prohraju, stejně o nic nepřijdu, protože nic nemám. Hrajete hazard se sedmiletým dítětem. Chápete to? Já nemám vůbec nic.“

Možná vás překvapí, že jsem tam stál nahý. V  indické chudé vesnici není zakázáno, aby sedmileté děti pobíhaly venku nahé. Není to anglická vesnice!

Úěasné dtství osvíceného rebela - 3. kapitola

Dodnes vidím, jak jsem před tím astrologem stál nahý. Sešla se tam celá vesnice a všichni poslouchali a byli zvědaví, jak to celé dopadne. Pak starý pán řekl: „Dobrá, jestli se stanu sannjásinem, bhikšuem“ – a ukázal na své zlaté náramkové hodinky zdobené diamanty – „tak ti je dám. A co když prohraješ ty?“

Odpověděl jsem: „Tak prostě prohraju. Já nic nemám a nemůžu vám dát zlaté hodinky. Já vám můžu jen poděkovat.“

Zasmál se a odjel.

Nevěřím v  astrologii; devadesát devět celých devět desetin procenta jsou to samé nesmysly, ale ta jedna desetina procenta je pravda. Člověk mající vhled, intuici a čirost může nahlédnout do budoucnosti, protože se nedá říct, že budoucnost neexistuje; ona je pouze skryta našemu zraku. A  je možné, že přítomnost odděluje od budoucnosti jen tenký závěs myšlenek.

V Indii si nevěsta zakrývá tvář ghúnghatem. To slovo se dá těžkopřeložit; je to jakási maska. Prostě si přes obličej přetáhne své sárí. Přesně tak je před námi skryta i  budoucnost; je za ghúnghatem, tenkým závojem. Nevěřím v astrologii. Tedy z oněch devadesáti devíti celých devíti desetin procenta. A ve zbývající desetinu procenta věřit nemusím, protože je to pravda. Viděl jsem to v praxi.

Ten starý pán byl první důkaz. Je to zvláštní: on viděl moubudoucnost, i když samozřejmě dost mlhavě a s různými variantami, ale neviděl tu svou. A  nejen to, byl dokonce ochoten se vsadit, když jsem řekl, že z něj bude bhikšu.

Ve čtrnácti letech jsem se s otcem svého otce vypravil do Váránasí. Měl tam obchodní jednání a já na něj vytrvale naléhal, ať mě vezme s sebou. Na cestě mezi Váránasí a  Sarnatem jsem zastavil starého bhikšua a  řekl mu: „Pamatujete si na mě, starý pane?“

Ten muž řekl: „Nikdy jsem tě neviděl – proč bych si na tebe mělpamatovat?“

Záblesky zlatého dětství

Odpověděl jsem: „Vy možná ne, ale já si na vás pamatuju. Kde jsou vaše zlaté hodinky zdobené diamanty? Já jsem to dítě, s nímž jste sevsadil. A teď nastal čas, kdy vás musím o něco požádat. Tehdy jsem tvrdil, že se stanete bhikšuem, a vy jste se jím stal. Dejte mi ty hodinky.“

Zasmál se a vytáhl z kapsy krásné staré hodinky, se slzami v očích mi je podal a – věřte nevěřte – dotkl se mých nohou.

Řekl jsem mu: „Tak to ne. Vy jste bhikšu, sannjásin, a  nemůžete se dotýkat mých nohou.“

Ten muž pravil: „Na to zapomeň. Dokázal jsi, že jsi lepší astrolog než já. Dovol, abych se dotkl tvých nohou.“

Ty hodinky jsem dal prvnímu člověku, kterého jsem zasvětil dosannjásy. Byla to Ma Ánanda Madhú – samozřejmě žena, protože přesně tak jsem to chtěl. Nikdo nikdy nezasvěcoval ženy do sannjásy tak jako já. A navíc jsem chtěl, aby mým prvním sannjásinem byla žena, aby věci měly správný řád a vyváženost.

Buddha váhal, než zasvětil do sannjásy ženy... dokonce i Buddha! To jediné v  jeho životě mě vždycky bodalo jako ostrý trn, nic jiného ne. Buddha váhal... proč? Měl strach, že sannjásiní by mohly rozptylovat jeho následovníky. Takový nesmysl! Buddha a bojí se své práce! Ať to tyhlupáky rozptyluje, pokud to sami chtějí!

Mahávíra řekl, že kdo je v ženském těle, nemůže nikdy dosáhnoutnirvány, nejvyššího osvobození. Tyhle muže jsem vždycky litoval. Mohamed nedovolil, aby do mešity vstoupila žena. Dodnes tam mají vstup zakázán; i v synagoze sedí ženy na ochoze a nesmějí být společně s muži.

Indira Gándhíová mi líčila, že když byla během návštěvy Izraelev Jeruzalémě, nedokázala pochopit, proč musí sedět s izraelskou premiérkou na ochoze a všichni muži seděli dole v hlavním sále. Nedošlo jí, ževzhledem k  tomu, že izraelská premiérka je žena, nemá své skutečné místo v  synagoze; obě ženy musely vše pozorovat jen z  balkonu. Je to projev neúcty, je to urážlivé.

Úěasné dtství osvíceného rebela - 3. kapitola

Rád bych to napravil za Mohameda, Mojžíše, Mahávíru, Buddhu a také za Ježíše, protože ani ten si za jednoho ze svých dvanácti apoštolů nevybral ženu. Ale když pak umíral na kříži, ani jeden z  těch dvanácti hlupáků tam nebyl. Zůstaly tam jen tři ženy – Magdalena, Marie a sestra Magdaleny – ale Ježíš si ty tři ženy nevybral, nepatřily mezi těch párvyvolených. Jeho vyvolení utekli. Paráda! Snažili se zachránit si život. V onu rozhodující chvíli tam přišly jenom ženy.

Chci to postupně napravit za všechny takové lidi a mou prvnínápravou je, že zasvěcuju do sannjásy ženy. Budete žasnout, až vám povím, jak to vlastně začalo...

Manžel Ánandy Madhú chtěl být samozřejmě zasvěcený jako první. Stalo se to v Himálaji; měl jsem tábor v Manálí. Odmítl jsem ho se slovy: „Můžeš být druhý, ale nebudeš první.“ Měl takovou zlost, že okamžitě opustil tábor. A nejen to, stal se z něj můj nepřítel a přidal se k Mórárdží Désáíovi. Když se pak Désáí stal premiérem, snažil se ho ten muž přesvědčit, že mě má dát zavřít do vězení. Mórárdží Désáí na to ale neměl dost odvahy; nemůže mít odvahu, když pije vlastní moč. Je to naprostý blázen... tedy pardon... naprostý idiot. Slovo blázen je vyhrazeno jen pro Dévagíta; je to jeho privilegium.

Ánanda Madhú patří stále mezi mé sannjásiny. Žije v  Himálaji a  je v  klidu a  nemluví. Od té doby jsem se vždycky snažil upřednostňovat ženy. Občas to možná vypadá vůči mužům až nefér. Ale tak to není; já jen dávám věci do pořádku. Muži vydírali ženy po celá staletí, takže to není snadný úkol.

První žena, kterou jsem miloval, byla moje tchyně. Nejspíš sepřekvapeně ptáte, jestli jsem ženatý. Ne, nejsem ženatý. Ta žena byla matkou Gudíji, ale já jí jen tak z legrace říkal tchyně. Vzpomněl jsem si na to po mnoha letech. Říkal jsem jí tchyně, protože jsem miloval její dceru. Bylo to v jejím minulém životě. Ta žena byla nesmírně silná, podobně jako moje babička.

Záblesky zlatého dětství

Moje „tchyně“ byla výjimečná žena, hlavně v Indii. Opustilamanžela a odešla do Pákistánu, kde se provdala za muslima, i když sama byla bráhmanka. Dokázala najít tu odvahu. Já mám velmi rád troufalost,protože čím jste troufalejší, tím blíž jste domovu. Pamatujte si, že buddhou se můžou stát jen odvážlivci. Vypočítavci mají sice pěkné bankovníkonto, ale nemůžou se stát buddhou.

Jsem vděčný tomu muži, který věštil mou budoucnost, když mi bylo pouhých sedm let. Byl to úžasný člověk! Čekal, až mi bude sedm, aby mi mohl udělat horoskop – taková trpělivost! A nejen to, podnikl celou tu dlouhou cestu z Váránasí do naší vesnice. Nevedla tam silnice, aniželeznice, tak musel jet na koni.

A když jsem ho potkal na silnici do Sarnatu a řekl mu, že jsem vyhrál sázku, okamžitě mi dal své hodinky a  povídal: „Dal bych ti třeba celý svět, ale já už nic jiného nemám. Vlastně bych neměl mít ani ty hodinky, ale kvůli tobě je celé roky ochraňuju, protože jsem věděl, že jednou se určitě objevíš. Když se ze mne stal bhikšu, nemyslel jsem na Buddhu, ale na tebe – na sedmiletého nahatého kluka předpovídajícího budoucnost jednomu z nejslavnějších astrologů této země. Jak jsi to dokázal?“

Řekl jsem: „To já nevím. Podíval jsem se vám do očí a viděl v nich, že nemůžete být spokojený s tím, co vám nabízí tenhle svět. Viděl jsem v nich božskou nespokojenost. Člověk se může stát sannjásinem jentehdy, když cítí božskou nespokojenost.“

Nevím, jestli je ten starý pán ještě naživu. Ale nemůže být, protože jinak by mě hledal a našel.

Tehdy to byl nejvýznamnější okamžik v životě naší vesnice. Dodnes se o té oslavě mluví. Zrovna nedávno za mnou přišel jeden vesničan a řekl mi: „Ještě pořád mluvíme o té oslavě, kterou uspořádal váš dědeček pro celou naši vesnici. Nikdy předtím a nikdy potom se tam něco takového nestalo.“ Mám radost, když lidé mají radost.

Úěasné dtství osvíceného rebela - 3. kapitola

Měl jsem radost i z toho bílého koně. Gudíje by se moc líbil. Když jsme spolu chodili po cestě, vždycky ukázala na koně, kterého jsmemíjeli, a řekla: „Podívej se na ty krásné koně.“

Viděl jsem mnoho koní, ale nikdy jsem neviděl takového, jakého měl onen astrolog. Viděl jsem ty nejkrásnější koně, ale dodnes si vzpomínám, že jeho byl ze všech nejkrásnější. Možná to bylo tím, že jsem byl dítě. Možná jsem tehdy neměl srovnání, ale věřte mi, že ten kůň bylnejkrásnější, bez ohledu na to, že jsem ho viděl očima dítěte. Byl velmi silný, určitě měl osm koňských sil.

Byly to šťastné dny. Všechno, co se během těch let stalo, vidím před sebou jako film. Je neuvěřitelné, že mě to znovu začalo zajímat...

Ne... Ašú se dívá na hodinky. Ještě není tak pozdě, abychom se dívali na hodinky. Nebuď jako zázvorová limonáda – uvolni se. Nebuď takzatrpklá. Zrovna teď ses musela podívat na hodinky a vůbec sineuvědomuješ, co jsi narušila. Tohle není pouhé žbluňk!

Co jsem to říkal? Byly to šťastné dny. Všechno, co se za těch devět let stalo, před sebou vidím jako odvíjející se film.

Výborně, ten film je tu zase, navzdory Ašú a jejím hodinkám.

Ano, byly to zlaté časy. Vlastně víc než zlaté, protože můj dědeček mě nejen miloval, ale líbilo se mu všechno, co jsem udělal. A  všechno, co jsem dělal, by se dalo označit za zlobení.

Neustále jsem zlobil. Celý den musel poslouchat, jak si na mě někdo stěžuje, ale vždycky ho to potěšilo. Proto to byl tak úžasný a skvělý muž. Nikdy mě netrestal. Nikdy mi neřekl něco ve stylu „Udělej tohle“ nebo „Tohle nedělej“. Prostě mi umožnil být naprosto sám sebou. Díky tomu jsem zcela nevědomky poznal, jak chutná tao.

Lao-c ́ říká: „Tao je jako vodní tok. Voda teče dolů, když jí to země dovolí.“ Přesně takové bylo mé rané dětství. Dovolili mi to. Podle mě by takové roky mělo prožít každé dítě. Kdybychom umožnili všem dětem prožít taková léta, stvořili bychom šťastný svět.

Záblesky zlatého dětství

Byly to naplněné a překypující dny. Dělo se tolik věcí, tolik příhod, které jsem nikdy nikomu nevyprávěl...

Chodíval jsem plavat do rybníka. Můj děda měl samozřejmě strach. Domluvil se s jedním zvláštním mužem, že na mě bude dohlížet zečlunu. Nedokážete si představit, co v tak primitivní vesnici znamená „člun“. Říká se mu dongi. Je to vydlabaný kmen stromu. Není to běžný člun. Je kulatý a  v  tom spočívá to nebezpečí: nemůžete v  něm plout, pokud to opravdu neumíte. Každou chvíli se může překulit. Stačí trochu ztratit rovnováhu a je po vás. Je to velmi nebezpečné.

Právě pádlování v  dongi mě naučilo udržovat rovnováhu. Je to nesmírně užitečné. Naučil jsem se udržovat „střední cestu“, protože jsem musel být přesně uprostřed. Vychýlíte se na jednu stranu a je konec,vychýlíte se na druhou stranu a  je konec. Nemůžete ani pořádně dýchat a musíte být v naprostém klidu; jen tak můžete pádlovat v dongi.

Ten muž mě hlídal, aby mě případně zachránil. Říkal jsem, že byl zvláštní. Proč? Protože se jmenoval Bhúra, což znamená „bílý muž“. Byl to jediný běloch v naší vesnici. Ale nepocházel z Evropy; prostě jen čirou náhodou nevypadal jako Ind. Vypadal spíš jako Evropan, ale nebyl. Jeho matka nejspíš pracovala v táboře britské armády a přišla tam do jiného stavu. Proto nikdo neznal jeho skutečné jméno. Všichni mu říkali Bhúra. Bhúra znamená „ten, co je bílý“. Není to jméno, ale v  jeho případě to jméno bylo. Byl to velmi impozantně vyhlížející muž. Pro méhodědečka pracoval od raného dětství, a přestože to byl vlastně sluha, všichni se k němu chovali, jako by patřil do rodiny.

Řekl jsem, že byl zvláštní, také proto, že jsem se ve světě setkals mnoha lidmi, ale jen výjimečně s někým takovým jako Bhúra. Byl to člověk, kterému jste mohli důvěřovat. Mohli jste mu říct cokoli a on to tajemství uchoval navěky. Tuto skutečnost jsme se dozvěděli, až když zemřel můj dědeček. Svěřil totiž Bhúrovi všechny klíče a řekl mu, ať se stará o dům

Úěasné dtství osvíceného rebela - 3. kapitola

a půdu. Zanedlouho po příjezdu do Gadarváry jsme se tohonejoddanějšího sluhy našeho dědečka zeptali: „Kde jsou klíče?“

Odpověděl: „Můj pán mi řekl, že klíče smím dávat jenom jemu.Nezlobte se na mě, ale dokud mi to on nepřikáže, tak vám ty klíče dát nemůžu.“ A opravdu nám je nikdy nedal, takže dodnes nevíme, kde jsou schované.

O  mnoho let později, když jsem žil v  Bombaji, za mnou přišel syn Bhúry, dal mi ty klíče a  řekl: „Stále jsme čekali, že přijedete, ale nikdo nepřijel. Starali jsme se o půdu a dohlíželi na úrodu a všechny peníze jsme dávali stranou.“

Vrátil jsem mu klíče a řekl: „Teď patří všechno vám. Patří vám dům, úroda i peníze, všechno je to vaše. Mrzí mě, že jsem to nevěděl, ale nikdo z nás se nechtěl vracet a působit si znovu bolest.“

Byl to úžasný člověk! Takoví lidé žili na zemi. Postupně se vytrácejí a místo nich přicházejí vychytralí a mazaní lidé. A přitom právě oni byli solí země. Říkám o Bhúrovi, že byl zvláštní, protože být prostý je v tomto vypočítavém světě prostě zvláštní. Znamená to být jinde, být mimo tento svět.

Můj dědeček měl tolik půdy, kolik si člověk mohl přát, protože  tehdy byla půda v této části Indie úplně zdarma. Stačilo zajít na úřad v hlavním městě a požádat o kus půdy. Nic víc nebylo zapotřebí – prostě vám ji dali. Měli jsme čtrnáct set akrů půdy, o kterou se staral Bhúra. Když dědeček onemocněl, Bhúra prohlásil, že by bez něj nedokázal žít. Byli si velmi blízcí. A  když děda umíral, odvezli jsme ho z  Kučvády do Gadarváry, protože v  Kučvádě nebylo žádné zařízení, kde by se postarali o  tak nemocného člověka. Dům mého dědy byl jediný dům v celé vesnici.

Když jsme odjeli z Kučvády, předal Bhúra klíče svým synům. Dědeček cestou do Gadarváry zemřel a pro Bhúru to byl takový šok, že se druhý den už neprobudil; zemřel v noci ve spánku. Babička a mí rodiče se už nechtěli vracet do Kučvády, protože to pro nás byla příliš bolestná ztráta; dědeček byl nesmírně milý člověk.

Záblesky zlatého dětství

Syn Bhúry je přibližně stejně starý jako já. Před pár lety zajeli mí bratři Níklanka a Čaitanja Bhartí do naší vesnice, aby vyfotili dům a rybník. Za dům, v němž jsem se narodil, dnes chtějí milion rupií, protože vědí, že některý z mých žáků ho bude ochoten koupit. Milion rupií! To je sto tisíc dolarů. A víte co? Když zemřel můj dědeček, měl ten dům podle odhadu hodnotu třiceti rupií. A i to bylo příliš. Tehdy by nás překvapilo, kdyby za to někdo dal tolik peněz.

Byla to velmi zaostalá část země. A právě proto, že byla zaostalá, má něco, co dnešním lidem chybí. Člověk musí být trochu primitivní, tedy alespoň občas. Potřebuje les nebo radši džungli... oceán... nebe plné hvězd.

Člověka by nemělo zajímat jen jeho bankovní konto. To je tanejstrašnější věc. Znamená to, že člověk je mrtvý! Pohřběte ho! Oslavujte! Spalte ho! Tancujte na jeho pohřbu! Bankovní konto není člověk. Člověk je člověk, když je přirozený jako kopce, řeky, kameny, květiny...

Můj dědeček mi pomohl nejen pochopit, co je nevinnost, tedy co je život, ale také mi pomohl pochopit, co je smrt. Zemřel v mém klíně... ale o tom někdy později.

Úěasné dtství osvíceného rebela - 4. kapitola

4. kapitola

Vyprávěl jsem vám, jak jsem potkal astrologa, který se stal sannjási



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist