načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Záblesky svobody - Lukáš Marvan

Záblesky svobody

Elektronická kniha: Záblesky svobody
Autor:

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 160
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7356-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se po půlročním pobytu v buddhistickém klášteře vrací zpět do Čech, aby zde znovu splynul s každodenností a konfrontoval zde své nabyté zkušenosti. V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života "po návratu". Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel.

Popis nakladatele

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti čtyřicátníka s jejími radostmi i starostmi. Konfrontoval tak zkušenost, kterou získal v asijských klášterech, s všední realitou západního člověka. Ovlivnilo meditační poznání prázdnoty a pomíjivé podstaty skutečnosti jeho zdejší život? Jak? V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života „po návratu“. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení „vnitřního učitele“ a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě „od sebe k druhému, od získávání k dávání“. Lukášův poetický jazyk a mozaikovitá posloupnost vyprávění dávají knize poutavou formu a umožňují vyniknout jeho postřehům i mnohdy provokujícím myšlenkám a otázkám. Záblesky svobody se tak jistě stanou cenným zdrojem inspirace pro všechny zájemce o sebepoznání a spiritualitu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lukáš Marvan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LUKÁŠ MARVAN

Záblesky svobody



LUKÁŠ MARVAN

Záblesky svobody

Druhé město

Brno 2014


© Lukáš Marvan, 2014

© Druhé město — Martin Reiner, 2014

ISBN 978­80­7227­682­0


Janě

Konečně nastal čas

zavolat rodného bratra

konečně nastal čas

prohledat všechny

jedoucí vlaky světa

všechny nikde nekončící domy

navštívit všechna místa

všechny dvorky léta

všechny zimní ložnice v zásvětí

a najít ho

jak se v ženské podobě

lopotí se svým křížem

se svým strachem

konečně nastal čas splatit dluh

a to tím jediným

co je

láskou

miluji tvé slzy i tvůj smích

zemřeme společně

miláčku

ano určitě konečně jednou



9

Mír

Jde to vlastně kdykoli. Ale jen na krátkou chvíli. Na

pár vteřin, víc tyhle záblesky svobody netrvají. Jde

o  to, zpřítomnit si pomocí jedné z  bran skutečnost

takovou, jaká je. Prázdnou a pomíjivou. Zpřítomnit

si Nibbánu pomocí brány do Nibbány. Uvědomit si

prázdnotu všeho i  sebe sama. Prostě to tady a  teď.

Prožívání se děje. Jako proud řeky, jako fi lm, nakte

rý se nikdo nedívá, a přece vidí. Prožívání, kteréni

kdo neprožívá, a  přesto tu je. Prostě je. Jen pohyb

vesmíru. Přítomnost. Svoboda, která nikomunepat

ří, a  přesto každému a  všemu. Neporušitelný mír,

nejjemnější štěstí, z  něhož všechno jest. Ale jen na

pár vteřin, jako nadechnutí, možnost na chvílivystr

čit hlavu nad hladinu. Záblesk svobody od všeho.

Ale holou nutností se to čas od času stává v noci.

Kdy se probudím z  děsivě tísnivého snu. Kdy se za

čnu potit hrůzou z klaustrofobie ve vesmíru. V němž

se náhle cítím zaživa pohřben. Dýchám a nemohu se

nadechnout. Ježí se mi buňky v těle. Chce se miote

vřít okno a  vyskočit ven, křičet, všechny probudit,

aby mi pomohli sáhnout si na něco skutečného.


10

Už to znám. Sedám si do meditační pozice, nebo si zpřítomňuji skutečnost takovou, jaká je, tak, jak zrovna jsem. Přijímám ji. Prázdnou, není zde nikdo, kdo by mohl být ohrožen, žádné já, kterému by se něco dělo. Nikdo, kdo by prožíval. Je zde jenprožívání samotné. Proud moře, klid, mír a  prosté štěstí svobody. Přítomnost.

V tom je třeba setrvat. Opakovaně mysl do tohoto prožívání vracím. Pokud se to tak dá říct. Až se cosi pročištěného přítomností, mírem, svobodou a štěstím jemným jak panenka Maria, tím nejprostším tady a teď, sesune z meditační podložky a mírněnadnášeno usne. Všechno začalo na Srí Lance, nebo ještě mnohem dřív. Ale to je jedno. Bylo jaro roku 2003. My třibývalí mniši, ctihodný Bandhukusala, ctihodnýPavesakusala a já — ctihodný Mantakusala, jsme odevzdali róby mistrovi, převlékli se do kalhot a tričeka vyrazili do ulic Kandy. Z našich mnišských jmen námzbyly přezdívky: Bandhu, Pavesa a Manta. Bylo mi, jako bych se znovu narodil. Vrazil jsem ruce do kapes a  s  chutí se ponořil do ruchu ulice. Kolem spěchaly desítky lidí, proudy aut, motorových tříkolek, každý pospíchal za svým cílem. A já cítil obrovskou úlevu. Konečně se mohu ztratit v davu, být anonymnímčlověkem. Ne profesionálním svatým mužem, od kterého nikdo nečeká nic jiného než znalost Nibbány a požehnání. Můžu splynout s okolím a všech kvalit mysli, které jsem poznal jako mnich, použít jakoobyčejný člověk. Jaký klid, jaká úleva. Nikdo ode mě nic nečeká, a já mohu, mohu!

Splynout s davem, jak legrační představav srílanském městě Kandy. Velký, na místní poměry hromotlucký bílý chlap uprostřed záplavy tmavých,většinou drobných lidiček. To nejde přehlédnout. Natož tři takoví chlapíci.

Bylo ráno, zářivé a plné. A my měli hlad. Poskočili jsme a  zamířili k  nejbližšímu bufetu na naši první laickou snídani po šesti měsících mnišského života v lesním klášteře.

Po šesti měsících, které pro mě znamenaly přerod všeho, čím jsem byl. Šest měsíců meditací, poznávání, čeho je mysl schopna, šest měsíců nemocí, šestměsíců absolutní moci, šest měsíců šílenství, šest měsíců nebeských světů, šest měsíců hrůzy a  strachu, šest měsíců euforií, které byly i  nebyly z  tohoto světa. Šest měsíců poznávání v  džungli, kde věčně pršelo, věčně padaly listy ze stromů, věčně svítilo slunce škvírami ve větvích, šest měsíců světa, který neustále požírá sám sebe. Těch šest měsíců bylo pro mě jako šest let, a  možná víc. V  tu chvíli, na ulici v  Kandy, jsem si navíc ještě plně neuvědomoval, nakolik byla přeformátována má mysl. Jen jsem cosi tušil.

Byl jsem nadšen, že umím meditačně vstupovat do osmi druhů džhán, což je meditační pohroužení.Užíval jsem si to, užíval jsem si novou svobodulaika-turisty na ulici tropického, horského městečka Kandy.

Ale zdaleka jsem si netroufal přiznat cosi, co před pár měsíci nastalo v  lednových tropech. Ve skutečnosti jsem si čehosi vědom byl, ale nebylo to takové, jak jsem očekával. A  očekávání mohou způsobit, že není vidět to, co je. A tak jsme si my tři, Bandhu, Pavesa a já, dali každý nějaký ten kari závitek, Bandhu dokonce kustmavého masa a  já kuřecí stehno a  ještě stále nadlehčeni a  pročištěni předchozím mnišským životem se rozhlíželi po tom tropickém světě, jako doma, a přesto na návštěvě probírali, co dál. Zbývalo nám čtrnáct dnů do odletu. Moře, moře, volalo to ve mně... Návštěva vědmy, s tím přišel Bandhu a na tom jsme se shodli. Jmenovala se Menio a  bydlela na předměstí Kandy. Bandhu se o  její existenci dozvěděl od mistra, který jej zároveň požádal, ať se jí zeptá na lék pro malou dcerku kamaráda z Brna. Měla ekzém, sekterým si nevěděli rady. A Bandhu se chtěl zeptat...jestli se má vrátit ke své bývalé manželce. My s Pavesou jsme se přidali. Nevím už, na co se ptal Pavesa, ale já se ptal na to, co mám dál v  životě dělat, co je doopravdy mým úkolem v tomhle světě.

Vezl nás tam a překládal do angličtiny Berty,majitel obchodu s nábytkem, laický podporovatel našeho mistra a nás, když jsme ještě byli mniši.

Dodnes mám tu fotografi i schovanou. Betonový domek zvíci trochu většího záchodku pod obrovským stromem Bódhi. Před ním fronta lidiček s drobnými

13

dary pro vědmu. Byly tu s  rodiči i  malé děti. Každý

potřeboval nějakou radu. Berty nám říkal, že ses Me

nio radí vždycky, když je v  rodině něco závažného.

Čekali jsme tiše u  té prazvláštní svatyně uprostřed

smaragdové srílanské zeleně, než na nás přišla řada.

Za plentou z rohože jsme poklekli a Menio, Sinhálka

asi středního věku, jejíž podobu jsem si nebylscho

pen zapamatovat, se dotkla naší hlavy. Byl jsemtro

chu pyšný, napadlo mě, zdali uhodne, koho má před

sebou, ale Berty jí to asi řekl. Bandhu dostal odpo

věď, ať se klidně k ženě, se kterou byl rozveden,vrá

tí, že je to jedno. A já že na to přijdu sám, ať dálme

dituji. Lék byl tuším citronová šťáva a ještě cosi, snad

vaječný bílek. Pak jsme jeli zpátky do Kandy přesně

jakou řeku. S  sebou zabalený v  listu jsme si každý

vezli jakýsi ochranný prášek. Menio mi řekla, že si

mám dát trochu na čelo a  na hruď a  vzpomenout

si na návštěvu u ní, až půjdu shánět práci. Bandhu si

na něj koupil malou ozdobnou dózičku. Já si ho dal

do pytlíku, dostal jsem ho tolik, že by ani dvěBand

huovy dózičky nestačily. „To by mě zajímalo, proč ho

mám pytel a ty takhle málo.“ Bandhu jen pokrčilra

meny. „Asi ho budu potřebovat víc,“ napadlo mě

a pak na to nadlouho zapomněl.

Stále jsme byli ještě v  Kandy, v  Barmské viháře,

která byla napůl klášterem a  napůl ubytovnou pro

chudé turisty. Jen nás po disróbování přestěhoval

loku hamuduru (opat) z mnišského křídla docivilní

ho. Bylo tam víc moskytů (nebo ne?) a méně pohodlné

14

postele (to možná taky ne). A Bandhu s Pavesou už

neměli v  Kandy stání. Já taky neměl Kandy nijak

zvlášť rád, ale jejich stihomamem jsem netrpěl. Měli

totiž za to, že nás ve městě všichni znají a pamatují si

jako mnichy a teď s odporem sledují, že jsmedisró

bovali a že jsme obyčejní západní turisté. Tomu jsem

se chechtal, mně připadalo, že mě nikdo nevidí. Až

mě to provokovalo, když jsem viděl, jak je Bandhu

zkroušený, že v  Barmské viháře může potkat loku

hamuduru a ten na něm pozná, že měl ve městějed

no pivo. A k tomu Pavesa ztratil klíče od vihárya mu

sel upalovat k  loku hamuduru pro náhradní. Připa

dali mi vyplašení jak dva zajíci. Já jsem si každé ráno

po probuzení sjel svých osm džhán a  svět mi mohl

políbit prdel. Po všem, co jsem zažil sám v džungli,

mi připadalo, že nikdo nemá sebemenší právoposu

zovat cokoli z toho, co dělám. Většina lidí anipořád

ně neví, kde jim končí nos. V tomto duchu jsem stíral

dvaadvacetiletého Pavesu, co se do něj vešlo, a po

chechtával se věcem, které řešil třicátník Bandhu.

Čtvrtého dubna mi kamarádi popřáli k čtyřicátýmna

rozeninám. Bandhu navrhl, abychom šli do kina na

sinhálský fi lm, a  tam jsem objevil kouzlo asijské

kinematografi e. Film byl neskutečně bizarní a pu

blikum při něm tleskalo a  pískalo jako někde na

fotbale. Paráda. A  jakou radost ostatní návštěvníci

projevovali nad tím, že tři běloši přišli na sinhálský

fi lm. Už jen kvůli tomu to stálo za to. Způsobovatra

dost a  mít radost, že ostatní ji mají, to pro mě jako

15

mnicha byl denní chleba. A  tak jsem bez váhání

uplatňoval spoluradost — mudittá všude, kam jsem

přišel.

16

Prchat, prchat, prchat

Po návštěvě sloního sirotčince v Pinnawale, kde jsem

si poprvé v životě pohladil slona, dokonce mámně

kde fotku, jsme se rozhodli z Kandy odjet. Ještěpřed

tím jsme se rozloučili s Bertym malou soškou stojícího

Buddhy a já naštval místního obchodníka se šperky,

že jsem si v jeho krámku koupil ten nejlevnějšímě

děný náramek, jaký nosí žebráci. Takovouznechuce

nost, jakou dával ten muslim najevo, jsem už dlouho

neviděl.

A  tak jsme se jednou ráno posadili do autobusu

směr Matara a  opustili želvy a  papoušky v  Barmské

viháře. Opustili přičmoudlé Kandy. Loku hamuduru

Barmské viháry nám ani neúčtoval laický pobyt ve

svém zařízení, protože jsme tam přišli jako mniši.

Byl to prostě frajer, na tom jsme se shodli. Našimcí

lem byly posvátné jeskyně v Dambulle a tajemnásto

lová hora v  Sígiriji. Pokud šlo o  mě, nejvíc mě zají

malo, v jaké posteli budu večer spát a kde se najíme.

Pak už jen meditace pravidelně a na různých místech

podle toho, kudy jsme jeli. V  tom jsem si rozuměl

s Pavesou. Všechny ty zajímavé cíle vymýšlel Bandhu.

Z  Matary si pamatuju jen velké tržiště s  laciným textilem, kde jsme si koupili plavky, a velikouveverku v kleci v hotýlku, kde jsme spali. A taky rozlehlé a hlučné autobusové nádraží.

Bylo to všechno příjemné. Nebo skoro všechno. Ale stále víc jsem si připadal jako někde mezi dvěma světy. Mnišský život skončil a  ten další v  Evropě, v Česku, ještě nezačal. Takové bardo. Ne jako nazačátku, kdy jsem se stal mnichem. To byla pecka,která mě smetla kamsi do nového batolecího věku.Tenkrát jsem se všechno znova učil.

Tohle byl návrat. Návrat někam, kam se vrátitnešlo. A přesto jsem se vracel. A kdo se vlastně vracel? Něco, co bylo ničím, a přesto prožívalo, vnímalo,cítilo, myslelo. Na začátku to bylo víc zrození, méně smrt. A nyní naopak. Smrt byla úlevnáa osvobozující. Zrození, jakýsi bonus navrch. I  když obojí bylo důležité.

Ale teď bardo, bardo. Trčeli jsme na ostrově, odkud jsem chtěl prchat. Prchat, prchat, prchat! Stejně jako na začátku mi připadalo, že na Srí Lanku nikdy nedojedu. Nyní mi připadalo, že nikdy neodjedu. Že není možné dostat se včas na letiště, natož aby nás nějaké letadlo vzalo po půl roce zpátky do Evropy. Vždyť ty letenky, co ležely celé věky na dně kufrůněkde v  džungli, musely zmutovat. Vždyť to byla celá staletí, co jsem tu žil, odříznut od světa, v hloubi lesa pod stromy, z nichž věčně padalo listí, kapala voda. V  lese, kde se odehrávaly vždy všechny čtyři roční období najednou. V lese, který neustále požíral sám sebe.

Musel jsem si v  Mataře nechat přidělat dírky do pásku, jak jsem jako mnich zhubl. V  Kandy jsem si v takové pasáži koupil nové kalhoty a košili.Nohavice jsem pak trochu coural po zemi.

V  Dambulle bylo příjemně vyhřáté kamenné nádvoří. Zuli jsme se, jako všichni poutníci, a  mířili k  jeskyním. Bylo tu milo. Usadil jsem se na rantlík a  pozoroval cvrkot. Cítil jsem se příjemně v  nové modré košili a  nových khaki džínsách. S obchodníkem v Kandy jsem usmlouval slevu za vyšisovaný fl ek na zádech. Na krku jsem měl pověšené stále ještě mnišské žebradlo, které mi jako taška stačilo. A, což jsem si tak úplně nepřiznával, pojilo mě ještě trochu s  mnišským světem. Byl jsem v  duchu pyšný, že nejsem jen obyčejný turista. Dělalo mi dobřepomyšlení, že ti lidé nevědí. Naše vzezření (byli jsme ještě stále skoro holohlaví) a samozřejmé a přitomneokázalé chování, znalost sinhálštiny, to jim musípřipadat divné. Od západních turistů jsme se drželi dál, nelíbili se nám. Naštěstí to nebylo tak těžké, protože bylo po sezoně a většinou jsme byli jediní bělošiširoko daleko.

Jeskyně, vlastně přizděné skalní převisy, bylyzjevením. Vnitřek zdobený barvami, v nichž převládala zlatá a červená. Nádherné obrazy s tematikouBuddhova života a  učení. Desítky krásných barevných Buddhových soch v lidské velikosti. Byly tu přímozá

19

stupy Buddhů. Nevydrželi jsme to, v  jednom koutě

jsme si na chvíli sedli s  Pavesou do meditace. Nád

herný klid, okamžité soustředění, tak silné to bylo

místo. Ještě dlouho jsme pak venku sedělia odpočí

vali v té atmosféře. Tam byl nabitý každý kámen. Měl

jsem dojem, že lehce plynu nad nádvořím,proplou

vám mezi nohama poutníků jako v  jemné, teplé,

vzdušné vodě. Bandhu se venku seznámil s  partou

sinhálských holek a  kluků. Myslím, že jedna se mu

tam zvlášť zalíbila. Vyfotil se s nimi a z legrace ses je

jím bratrem dohadoval, jestli mu ji dá za ženu.Vypa

dalo to nadějně, myslím, že se té holce Bandhu líbil.

Možná i proto, že v době, kdy my jsme s Pavesoume

ditovali v  jeskyni, zachoval se jako hrdina a  vrhl se

do boje s  opicí, která vytrhla kolemjdoucí ženě ka

belku a usadila se s ní na lavičce, kde seděl Bandhu.

Tašku získal zpátky, ale bez sušenek, které z níopi

čák předtím vytáhl.

20

Hora

Vůbec už si nepamatuju, jestli jsme jezdili taxíkem,

autobusem nebo tuk tukem (motorovou tříkolkou).

Vůbec si nepamatuju, jak jsme se ocitli pod toustolo

vou horou Sígirijí, na níž byly zbytky veliképevnos

ti. Tyčila se nad námi jako cosi nedosažitelného.

Tam nikdy nemůžeme vylézt, napadlo mě. Vypadá

me pod ní na fotografi i s Pavesou jako dva trpaslíci.

Lezli jsme tam dlouho, zpocení a  žízniví. Cestou

jsem bavil skupinku školaček, když jsem si sinhálsky

stěžoval, že jsem unavený a že už nemůžu. Smály se

mé výslovnosti a opakovaly po mně: „Mamemahan

si, mame be.“ Nahoře mě to vůbec nebavilo. Měl

jsem žízeň, chtělo se mi čurat a výhled byl kolemdo

kola zelená, zelenější a ještě zelenější vegetace.Při

padalo mi směšné, jak se tam Bandhu nechává fotit,

zasněně zahleděný do krajiny. Lezl jsem dolů na

před, po schodech bez zábradlí, o nichž Bandhupo

znamenal: „Na co zábradlí, když je někdo blbej, tak

holt spadne.“

Lezl jsem a lezl kolem nástěnných maleb kozatých

princezen nebo otrokyň, až jsem byl konečně dole. Tam našel páchnoucí záchodek a  čekal na Bandhu s Pavesou. Když se ani za hodinu neobjevili,pochoil jsem, že jsem se zase, jako už tolikrát, ztratil.Začali kousat moskyti a já se vydal nazdařbůh po cestě hledat druhý východ.

Ne, napřed jsem dlouho čekal a říkal si, kde tipitomci jsou. Pozoroval jsem Sinhálce u záchodů a tuk tuků a těšil se, že Bandhu s Pavesou konečně slezou a  půjdeme se někam napít. Lidé už začali řídnout, slunce se schylovalo, když jsem si uvědomil, že je zas něco špatně. Vzpomněl jsem si na mistra, jak mě před půl rokem v Kolombu poslal opačným směrem a já se musel k centru Lanka Vipassaná doptat. Na co se ale ptát teď? „Neviděli jste dva divné bělochy, jak mě hledají?“ A  proč mě vlastně nehledají? Přece mi neujeli. Taková jelita snad nejsou. Rozhodl jsem se opustit zdánlivě bezpečné místo a obejít horu. Snad se uvidíme. Když jsem horu obešel, objevil jsem je v jednom venkovním bufetu, takové zahrádce, jak si tam sedí a  čekají na mě. Nechápali, proč jsem šel druhým východem, a já taky ne. Prostě jako vždycky, cesta mě sama dovedla.

Tohle mám už od malička, jdu, cesta mě sama vede, a najednou zjistím, že nevím, kde jsem.A nevím, kudy se vrátit. Jsem v úplně novém světě, který trochu vypadá jako ten starý, ale není to on. A jsem tam úplně sám, a je jen na mně, jak si pomůžu. Fuj a uf! Dal jsem si ginger beer a poslouchal, jak sipovídají s  majitelkou bufetu. Sympatickou ženou, která

22

nám sdělila, že žádný autobus dnes už nejede.Slíbi

la, že až dodělá svou práci, zavolá nám taxíka. Takže

jsme ještě ve velké pohodě seděli. To posezení mi

připadalo jako to nejlepší z  celého dne. U  té ženy

byla nějaká dobrá energie. Rozhodně příjemnější než

na tom hluchém místě na vrcholku hory. Chápal jsem

Bandhu s Pavesou, proč tam tak dlouho seděli a nešli

mě hledat. Nakonec nás taxík odvezl zpátky dohotýl

ku s  uvězněnou veverkou, kde jsme se měli nazítří

rozejít. Bandhu vlakem do hor na čajové plantáže

a my s Pavesou několika autobusy na dlouhou cestu

k nejjižnějšímu cípu Srí Lanky, k moři, do Tangally.

23

Vděk

Byl jsem nadšen, že to, co jsem se naučil v  džungli

jako mnich, mi stále jde bez jakýchkoli potíží v ja

kémkoli prostředí. Sednout si do meditacea dosáh

nout pohroužení v  nádechu a  výdechu, v  rozkoši,

ve štěstí, v tiché jednobodovosti mysli,v nekonečnos

ti prostoru, v nekonečnosti vědomí, v nicotě a v ani

vnímání, ani nevnímání. Bylo to zdrojem velkésebe

důvěry a především radosti. A také vděku. Vděkumi

strovi a zároveň sobě.

Sobě za všechno, co jsem dokázal překonat,a hlav

ně za všechno, co jsem dokázal přijmout.Za všech

no, co jsem dokázal jen vidět, ačkoli to byly ty nej

vnitřnější součásti mysli. Byl jsem vděčný celému

vesmíru stejně jako sobě a  jako mistrovi. Tak nějak

se to nedalo oddělit. Byl to zdroj energie, něco, co

mě činilo nezranitelným v té zvláštní propasti mezi

světy. Kdy jsem každé ráno po probuzení a meditaci

šel na pláž do malé restaurace, kde jsem si objednal

polévku k snídani a pak si šel zaplavat. Když jsemvy

lezl z vody, byla snídaně na stole a já mohl na břehu

Indického oceánu čekat a čekat na nové zrození.

24

Drkotali jsme s Pavesou v autobusu přes půlostro

va. V  Kolombu jsme přestupovali a  kupodivu hned

našli další spoj. Průduch v klimatizovaném autobusu

jsem zacpal tričkem, aby mi netáhlo na hlavu. Naklí

ně jsme měli moji tašku, která už se nikam nevešla,

zírali jsme na ubíhající rýžová pole, řady obchůdků,

všudypřítomné kokosové palmy a  banánovníky. Do

Tangally jsme dorazili až za tmy, najali si tuk tuk

a  nechali se zavézt do hotýlku, který jsme si den

předtím našli v Lonely Planet. Byl trochu zanedbaný,

ale usnuli jsme jako špalky. Ráno se tuporozhlédne

me. Pamatuju si jen sytě zelenou barvu stěn a tmavý,

mokrý záchod. Do spánku doléhalo burácení moře.

Tak blízká vesmírná síla, hned za naší hlavou, skoro

pod polštářem.

Radovat se z toho, co je. Tady a teď. Neposuzovat, co

je dobré a špatné, přirozené a nepřirozené. Být.Ne

snažit se nic vylepšit ani předělat. Všechny ty otázky,

co je a  co není člověk, západní civilizace, východní

civilizace, přírodní národy, matka země, matkaves

mír, jimiž se lidé, kteří si myslí, že jsou moudří, že na

to kápli, zabývají, jsou zas jen a jen ego. Nic v tomto

světě, ani ta nejjedovatější plastová kačenka ani ten

nejkonzumnější turista ani pořady ze života celebrit

nejsou mimo tento vesmír, mimo absolutno. Lesnípo

tůček a kanystr s benzinem jsou jedno. Život i smrt.

Není co objevovat, zdokonalovat, kam jít, couskuteč

ňovat. Jde jen o to, přijmout pravdu takovou, jaká je.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist