načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Záblesky svobody - Lukáš Marvan

Záblesky svobody

Elektronická kniha: Záblesky svobody
Autor:

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788072276820
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti čtyřicátníka s jejími radostmi i starostmi. Konfrontoval tak zkušenost, kterou získal v asijských klášterech, s všední realitou západního člověka. Ovlivnilo meditační poznání prázdnoty a pomíjivé podstaty skutečnosti jeho zdejší život? Jak? V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života „po návratu“. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení „vnitřního učitele“ a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě „od sebe k druhému, od získávání k dávání“. Lukášův poetický jazyk a mozaikovitá posloupnost vyprávění dávají knize poutavou formu a umožňují vyniknout jeho postřehům i mnohdy provokujícím myšlenkám a otázkám. Záblesky svobody se tak jistě stanou cenným zdrojem inspirace pro všechny zájemce o sebepoznání a spiritualitu.

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











LUKÁŠ MARVAN
Záblesky svobody










LUKÁŠ MARVAN
Záblesky svobody
Druhé město
Brno 2014





© Lukáš Marvan, 2014
© Druhé město — Martin Reiner, 2014
ISBN 978­80­7227­682­0





Janě
Konečně nastal čas
zavolat rodného bratra
konečně nastal čas
prohledat všechny
jedoucí vlaky světa
všechny nikde nekončící domy
navštívit všechna místa
všechny dvorky léta
všechny zimní ložnice v zásvětí
a najít ho
jak se v ženské podobě
lopotí se svým křížem
se svým strachem
konečně nastal čas splatit dluh
a to tím jediným
co je
láskou
miluji tvé slzy i tvůj smích
zemřeme společně
miláčku
ano určitě konečně jednou










9
Mír
Jde to vlastně kdykoli. Ale jen na krátkou chvíli. Na
pár vteřin, víc tyhle záblesky svobody netrvají. Jde
o  to, zpřítomnit si pomocí jedné z  bran skutečnost
takovou, jaká je. Prázdnou a pomíjivou. Zpřítomnit
si Nibbánu pomocí brány do Nibbány. Uvědomit si
prázdnotu všeho i  sebe sama. Prostě to tady a  teď.
Prožívání se děje. Jako proud řeky, jako fi lm, na
který se nikdo nedívá, a přece vidí. Prožívání, které
nikdo neprožívá, a  přesto tu je. Prostě je. Jen pohyb
vesmíru. Přítomnost. Svoboda, která nikomu
nepatří, a  přesto každému a  všemu. Neporušitelný mír,
nejjemnější štěstí, z  něhož všechno jest. Ale jen na
pár vteřin, jako nadechnutí, možnost na chvíli
vystrčit hlavu nad hladinu. Záblesk svobody od všeho.
Ale holou nutností se to čas od času stává v noci.
Kdy se probudím z  děsivě tísnivého snu. Kdy se
začnu potit hrůzou z klaustrofobie ve vesmíru. V němž
se náhle cítím zaživa pohřben. Dýchám a nemohu se
nadechnout. Ježí se mi buňky v těle. Chce se mi
otevřít okno a  vyskočit ven, křičet, všechny probudit,
aby mi pomohli sáhnout si na něco skutečného.





10
Už to znám. Sedám si do meditační pozice, nebo
si zpřítomňuji skutečnost takovou, jaká je, tak, jak
zrovna jsem. Přijímám ji. Prázdnou, není zde nikdo,
kdo by mohl být ohrožen, žádné já, kterému by se
něco dělo. Nikdo, kdo by prožíval. Je zde jen
prožívání samotné. Proud moře, klid, mír a  prosté štěstí
svobody. Přítomnost.
V tom je třeba setrvat. Opakovaně mysl do tohoto
prožívání vracím. Pokud se to tak dá říct. Až se cosi
pročištěného přítomností, mírem, svobodou a 
štěstím jemným jak panenka Maria, tím nejprostším tady
a teď, sesune z meditační podložky a mírně
nadnášeno usne.
Všechno začalo na Srí Lance, nebo ještě mnohem
dřív. Ale to je jedno. Bylo jaro roku 2003. My tři
bývalí mniši, ctihodný Bandhukusala, ctihodný
Pavesakusala a já — ctihodný Mantakusala, jsme odevzdali
róby mistrovi, převlékli se do kalhot a triček
a vyrazili do ulic Kandy. Z našich mnišských jmen nám
zbyly přezdívky: Bandhu, Pavesa a Manta. Bylo mi, jako
bych se znovu narodil. Vrazil jsem ruce do kapes
a  s  chutí se ponořil do ruchu ulice. Kolem spěchaly
desítky lidí, proudy aut, motorových tříkolek, každý
pospíchal za svým cílem. A já cítil obrovskou úlevu.
Konečně se mohu ztratit v davu, být anonymním
člověkem. Ne profesionálním svatým mužem, od
kterého nikdo nečeká nic jiného než znalost Nibbány
a požehnání. Můžu splynout s okolím a všech kvalit





11
mysli, které jsem poznal jako mnich, použít jako
obyčejný člověk. Jaký klid, jaká úleva. Nikdo ode mě nic
nečeká, a já mohu, mohu!
Splynout s davem, jak legrační představa
v srílanském městě Kandy. Velký, na místní poměry
hromotlucký bílý chlap uprostřed záplavy tmavých,
většinou drobných lidiček. To nejde přehlédnout. Natož
tři takoví chlapíci.
Bylo ráno, zářivé a plné. A my měli hlad. Poskočili
jsme a  zamířili k  nejbližšímu bufetu na naši první
laickou snídani po šesti měsících mnišského života
v lesním klášteře.
Po šesti měsících, které pro mě znamenaly přerod
všeho, čím jsem byl. Šest měsíců meditací, poznávání,
čeho je mysl schopna, šest měsíců nemocí, šest
měsíců absolutní moci, šest měsíců šílenství, šest měsíců
nebeských světů, šest měsíců hrůzy a  strachu, šest
měsíců euforií, které byly i  nebyly z  tohoto světa.
Šest měsíců poznávání v  džungli, kde věčně
pršelo, věčně padaly listy ze stromů, věčně svítilo slunce
škvírami ve větvích, šest měsíců světa, který neustále
požírá sám sebe. Těch šest měsíců bylo pro mě jako
šest let, a  možná víc. V  tu chvíli, na ulici v  Kandy,
jsem si navíc ještě plně neuvědomoval, nakolik byla
přeformátována má mysl. Jen jsem cosi tušil.
Byl jsem nadšen, že umím meditačně vstupovat do
osmi druhů džhán, což je meditační pohroužení.
Užíval jsem si to, užíval jsem si novou svobodu
laika-turisty na ulici tropického, horského městečka Kandy.





12
Ale zdaleka jsem si netroufal přiznat cosi, co před
pár měsíci nastalo v  lednových tropech. Ve
skutečnosti jsem si čehosi vědom byl, ale nebylo to takové,
jak jsem očekával. A  očekávání mohou způsobit, že
není vidět to, co je.
A tak jsme si my tři, Bandhu, Pavesa a já, dali každý
nějaký ten kari závitek, Bandhu dokonce kus
tmavého masa a  já kuřecí stehno a  ještě stále nadlehčeni
a  pročištěni předchozím mnišským životem se
rozhlíželi po tom tropickém světě, jako doma, a přesto
na návštěvě probírali, co dál. Zbývalo nám čtrnáct
dnů do odletu. Moře, moře, volalo to ve mně...
Návštěva vědmy, s tím přišel Bandhu a na tom jsme se
shodli. Jmenovala se Menio a  bydlela na předměstí
Kandy. Bandhu se o  její existenci dozvěděl od
mistra, který jej zároveň požádal, ať se jí zeptá na lék pro
malou dcerku kamaráda z Brna. Měla ekzém, se
kterým si nevěděli rady. A Bandhu se chtěl zeptat...
jestli se má vrátit ke své bývalé manželce. My s Pavesou
jsme se přidali. Nevím už, na co se ptal Pavesa, ale já
se ptal na to, co mám dál v  životě dělat, co je
doopravdy mým úkolem v tomhle světě.
Vezl nás tam a překládal do angličtiny Berty,
majitel obchodu s nábytkem, laický podporovatel našeho
mistra a nás, když jsme ještě byli mniši.
Dodnes mám tu fotografi i schovanou. Betonový
domek zvíci trochu většího záchodku pod obrovským
stromem Bódhi. Před ním fronta lidiček s drobnými





13
dary pro vědmu. Byly tu s  rodiči i  malé děti. Každý
potřeboval nějakou radu. Berty nám říkal, že se
s Menio radí vždycky, když je v  rodině něco závažného.
Čekali jsme tiše u  té prazvláštní svatyně uprostřed
smaragdové srílanské zeleně, než na nás přišla řada.
Za plentou z rohože jsme poklekli a Menio, Sinhálka
asi středního věku, jejíž podobu jsem si nebyl
schopen zapamatovat, se dotkla naší hlavy. Byl jsem
trochu pyšný, napadlo mě, zdali uhodne, koho má před
sebou, ale Berty jí to asi řekl. Bandhu dostal
odpověď, ať se klidně k ženě, se kterou byl rozveden,
vrátí, že je to jedno. A já že na to přijdu sám, ať dál
medituji. Lék byl tuším citronová šťáva a ještě cosi, snad
vaječný bílek. Pak jsme jeli zpátky do Kandy přes
nějakou řeku. S  sebou zabalený v  listu jsme si každý
vezli jakýsi ochranný prášek. Menio mi řekla, že si
mám dát trochu na čelo a  na hruď a  vzpomenout
si na návštěvu u ní, až půjdu shánět práci. Bandhu si
na něj koupil malou ozdobnou dózičku. Já si ho dal
do pytlíku, dostal jsem ho tolik, že by ani dvě
Bandhuovy dózičky nestačily. „To by mě zajímalo, proč ho
mám pytel a ty takhle málo.“ Bandhu jen pokrčil
rameny. „Asi ho budu potřebovat víc,“ napadlo mě
a pak na to nadlouho zapomněl.
Stále jsme byli ještě v  Kandy, v  Barmské viháře,
která byla napůl klášterem a  napůl ubytovnou pro
chudé turisty. Jen nás po disróbování přestěhoval
loku hamuduru (opat) z mnišského křídla do
civilního. Bylo tam víc moskytů (nebo ne?) a méně pohodlné





14
postele (to možná taky ne). A Bandhu s Pavesou už
neměli v  Kandy stání. Já taky neměl Kandy nijak
zvlášť rád, ale jejich stihomamem jsem netrpěl. Měli
totiž za to, že nás ve městě všichni znají a pamatují si
jako mnichy a teď s odporem sledují, že jsme
disróbovali a že jsme obyčejní západní turisté. Tomu jsem
se chechtal, mně připadalo, že mě nikdo nevidí. Až
mě to provokovalo, když jsem viděl, jak je Bandhu
zkroušený, že v  Barmské viháře může potkat loku
hamuduru a ten na něm pozná, že měl ve městě
jedno pivo. A k tomu Pavesa ztratil klíče od viháry
a musel upalovat k  loku hamuduru pro náhradní.
Připadali mi vyplašení jak dva zajíci. Já jsem si každé ráno
po probuzení sjel svých osm džhán a  svět mi mohl
políbit prdel. Po všem, co jsem zažil sám v džungli,
mi připadalo, že nikdo nemá sebemenší právo
posuzovat cokoli z toho, co dělám. Většina lidí ani
pořádně neví, kde jim končí nos. V tomto duchu jsem stíral
dvaadvacetiletého Pavesu, co se do něj vešlo, a 
pochechtával se věcem, které řešil třicátník Bandhu.
Čtvrtého dubna mi kamarádi popřáli k čtyřicátým
narozeninám. Bandhu navrhl, abychom šli do kina na
sinhálský fi lm, a  tam jsem objevil kouzlo asijské
kinematografi e. Film byl neskutečně bizarní a 
publikum při něm tleskalo a  pískalo jako někde na
fotbale. Paráda. A  jakou radost ostatní návštěvníci
projevovali nad tím, že tři běloši přišli na sinhálský
fi lm. Už jen kvůli tomu to stálo za to. Způsobovat
radost a  mít radost, že ostatní ji mají, to pro mě jako





15
mnicha byl denní chleba. A  tak jsem bez váhání
uplatňoval spoluradost — mudittá všude, kam jsem
přišel.





16
Prchat, prchat, prchat
Po návštěvě sloního sirotčince v Pinnawale, kde jsem
si poprvé v životě pohladil slona, dokonce mám
někde fotku, jsme se rozhodli z Kandy odjet. Ještě
předtím jsme se rozloučili s Bertym malou soškou stojícího
Buddhy a já naštval místního obchodníka se šperky,
že jsem si v jeho krámku koupil ten nejlevnější
měděný náramek, jaký nosí žebráci. Takovou
znechucenost, jakou dával ten muslim najevo, jsem už dlouho
neviděl.
A  tak jsme se jednou ráno posadili do autobusu
směr Matara a  opustili želvy a  papoušky v  Barmské
viháře. Opustili přičmoudlé Kandy. Loku hamuduru
Barmské viháry nám ani neúčtoval laický pobyt ve
svém zařízení, protože jsme tam přišli jako mniši.
Byl to prostě frajer, na tom jsme se shodli. Našim
cílem byly posvátné jeskyně v Dambulle a tajemná
stolová hora v  Sígiriji. Pokud šlo o  mě, nejvíc mě
zajímalo, v jaké posteli budu večer spát a kde se najíme.
Pak už jen meditace pravidelně a na různých místech
podle toho, kudy jsme jeli. V  tom jsem si rozuměl
s Pavesou. Všechny ty zajímavé cíle vymýšlel Bandhu.





17
Z  Matary si pamatuju jen velké tržiště s  laciným
textilem, kde jsme si koupili plavky, a velikou
veverku v kleci v hotýlku, kde jsme spali. A taky rozlehlé
a hlučné autobusové nádraží.
Bylo to všechno příjemné. Nebo skoro všechno.
Ale stále víc jsem si připadal jako někde mezi dvěma
světy. Mnišský život skončil a  ten další v  Evropě,
v Česku, ještě nezačal. Takové bardo. Ne jako na
začátku, kdy jsem se stal mnichem. To byla pecka,
která mě smetla kamsi do nového batolecího věku.
Tenkrát jsem se všechno znova učil.
Tohle byl návrat. Návrat někam, kam se vrátit
nešlo. A přesto jsem se vracel. A kdo se vlastně vracel?
Něco, co bylo ničím, a přesto prožívalo, vnímalo,
cítilo, myslelo. Na začátku to bylo víc zrození, méně
smrt. A nyní naopak. Smrt byla úlevná
a osvobozující. Zrození, jakýsi bonus navrch. I  když obojí bylo
důležité.
Ale teď bardo, bardo. Trčeli jsme na ostrově,
odkud jsem chtěl prchat. Prchat, prchat, prchat! Stejně
jako na začátku mi připadalo, že na Srí Lanku nikdy
nedojedu. Nyní mi připadalo, že nikdy neodjedu. Že
není možné dostat se včas na letiště, natož aby nás
nějaké letadlo vzalo po půl roce zpátky do Evropy.
Vždyť ty letenky, co ležely celé věky na dně kufrů
někde v  džungli, musely zmutovat. Vždyť to byla celá
staletí, co jsem tu žil, odříznut od světa, v hloubi lesa
pod stromy, z nichž věčně padalo listí, kapala voda.
V  lese, kde se odehrávaly vždy všechny čtyři roční





18
období najednou. V lese, který neustále požíral sám
sebe.
Musel jsem si v  Mataře nechat přidělat dírky do
pásku, jak jsem jako mnich zhubl. V  Kandy jsem si
v takové pasáži koupil nové kalhoty a košili.
Nohavice jsem pak trochu coural po zemi.
V  Dambulle bylo příjemně vyhřáté kamenné
nádvoří. Zuli jsme se, jako všichni poutníci, a  mířili
k  jeskyním. Bylo tu milo. Usadil jsem se na rantlík
a  pozoroval cvrkot. Cítil jsem se příjemně v  nové
modré košili a  nových khaki džínsách. S 
obchodníkem v Kandy jsem usmlouval slevu za vyšisovaný fl ek
na zádech. Na krku jsem měl pověšené stále ještě
mnišské žebradlo, které mi jako taška stačilo. A, což
jsem si tak úplně nepřiznával, pojilo mě ještě trochu
s  mnišským světem. Byl jsem v  duchu pyšný, že
nejsem jen obyčejný turista. Dělalo mi dobře
pomyšlení, že ti lidé nevědí. Naše vzezření (byli jsme ještě
stále skoro holohlaví) a samozřejmé a přitom
neokázalé chování, znalost sinhálštiny, to jim musí
připadat divné. Od západních turistů jsme se drželi dál,
nelíbili se nám. Naštěstí to nebylo tak těžké, protože
bylo po sezoně a většinou jsme byli jediní běloši
široko daleko.
Jeskyně, vlastně přizděné skalní převisy, byly
zjevením. Vnitřek zdobený barvami, v nichž převládala
zlatá a červená. Nádherné obrazy s tematikou
Buddhova života a  učení. Desítky krásných barevných
Buddhových soch v lidské velikosti. Byly tu přímo zá-





19
stupy Buddhů. Nevydrželi jsme to, v  jednom koutě
jsme si na chvíli sedli s  Pavesou do meditace.
Nádherný klid, okamžité soustředění, tak silné to bylo
místo. Ještě dlouho jsme pak venku seděli
a odpočívali v té atmosféře. Tam byl nabitý každý kámen. Měl
jsem dojem, že lehce plynu nad nádvořím,
proplouvám mezi nohama poutníků jako v  jemné, teplé,
vzdušné vodě. Bandhu se venku seznámil s  partou
sinhálských holek a  kluků. Myslím, že jedna se mu
tam zvlášť zalíbila. Vyfotil se s nimi a z legrace se
s jejím bratrem dohadoval, jestli mu ji dá za ženu.
Vypadalo to nadějně, myslím, že se té holce Bandhu líbil.
Možná i proto, že v době, kdy my jsme s Pavesou
meditovali v  jeskyni, zachoval se jako hrdina a  vrhl se
do boje s  opicí, která vytrhla kolemjdoucí ženě
kabelku a usadila se s ní na lavičce, kde seděl Bandhu.
Tašku získal zpátky, ale bez sušenek, které z ní
opičák předtím vytáhl.





20
Hora
Vůbec už si nepamatuju, jestli jsme jezdili taxíkem,
autobusem nebo tuk tukem (motorovou tříkolkou).
Vůbec si nepamatuju, jak jsme se ocitli pod tou
stolovou horou Sígirijí, na níž byly zbytky veliké
pevnosti. Tyčila se nad námi jako cosi nedosažitelného.
Tam nikdy nemůžeme vylézt, napadlo mě.
Vypadáme pod ní na fotografi i s Pavesou jako dva trpaslíci.
Lezli jsme tam dlouho, zpocení a  žízniví. Cestou
jsem bavil skupinku školaček, když jsem si sinhálsky
stěžoval, že jsem unavený a že už nemůžu. Smály se
mé výslovnosti a opakovaly po mně: „Mame
mahansi, mame be.“ Nahoře mě to vůbec nebavilo. Měl
jsem žízeň, chtělo se mi čurat a výhled byl kolem
dokola zelená, zelenější a ještě zelenější vegetace.
Připadalo mi směšné, jak se tam Bandhu nechává fotit,
zasněně zahleděný do krajiny. Lezl jsem dolů
napřed, po schodech bez zábradlí, o nichž Bandhu
poznamenal: „Na co zábradlí, když je někdo blbej, tak
holt spadne.“
Lezl jsem a lezl kolem nástěnných maleb kozatých
princezen nebo otrokyň, až jsem byl konečně dole.





21
Tam našel páchnoucí záchodek a  čekal na Bandhu
s Pavesou. Když se ani za hodinu neobjevili,
pochopil jsem, že jsem se zase, jako už tolikrát, ztratil.
Začali kousat moskyti a já se vydal nazdařbůh po cestě
hledat druhý východ.
Ne, napřed jsem dlouho čekal a říkal si, kde ti
pitomci jsou. Pozoroval jsem Sinhálce u záchodů a tuk
tuků a těšil se, že Bandhu s Pavesou konečně slezou
a  půjdeme se někam napít. Lidé už začali řídnout,
slunce se schylovalo, když jsem si uvědomil, že je zas
něco špatně. Vzpomněl jsem si na mistra, jak mě
před půl rokem v Kolombu poslal opačným směrem
a já se musel k centru Lanka Vipassaná doptat. Na co
se ale ptát teď? „Neviděli jste dva divné bělochy, jak
mě hledají?“ A  proč mě vlastně nehledají? Přece mi
neujeli. Taková jelita snad nejsou. Rozhodl jsem se
opustit zdánlivě bezpečné místo a obejít horu. Snad
se uvidíme. Když jsem horu obešel, objevil jsem je
v jednom venkovním bufetu, takové zahrádce, jak si
tam sedí a  čekají na mě. Nechápali, proč jsem šel
druhým východem, a já taky ne. Prostě jako vždycky,
cesta mě sama dovedla.
Tohle mám už od malička, jdu, cesta mě sama
vede, a najednou zjistím, že nevím, kde jsem.
A nevím, kudy se vrátit. Jsem v úplně novém světě, který
trochu vypadá jako ten starý, ale není to on. A jsem
tam úplně sám, a je jen na mně, jak si pomůžu. Fuj
a uf! Dal jsem si ginger beer a poslouchal, jak si
povídají s  majitelkou bufetu. Sympatickou ženou, která





22
nám sdělila, že žádný autobus dnes už nejede.
Slíbila, že až dodělá svou práci, zavolá nám taxíka. Takže
jsme ještě ve velké pohodě seděli. To posezení mi
připadalo jako to nejlepší z  celého dne. U  té ženy
byla nějaká dobrá energie. Rozhodně příjemnější než
na tom hluchém místě na vrcholku hory. Chápal jsem
Bandhu s Pavesou, proč tam tak dlouho seděli a nešli
mě hledat. Nakonec nás taxík odvezl zpátky do
hotýlku s  uvězněnou veverkou, kde jsme se měli nazítří
rozejít. Bandhu vlakem do hor na čajové plantáže
a my s Pavesou několika autobusy na dlouhou cestu
k nejjižnějšímu cípu Srí Lanky, k moři, do Tangally.





23
Vděk
Byl jsem nadšen, že to, co jsem se naučil v  džungli
jako mnich, mi stále jde bez jakýchkoli potíží v 
jakémkoli prostředí. Sednout si do meditace
a dosáhnout pohroužení v  nádechu a  výdechu, v  rozkoši,
ve štěstí, v tiché jednobodovosti mysli,
v nekonečnosti prostoru, v nekonečnosti vědomí, v nicotě a v ani
vnímání, ani nevnímání. Bylo to zdrojem velké
sebedůvěry a především radosti. A také vděku. Vděku
mistrovi a zároveň sobě.
Sobě za všechno, co jsem dokázal překonat,
a hlavně za všechno, co jsem dokázal přijmout.
Za všechno, co jsem dokázal jen vidět, ačkoli to byly ty
nejvnitřnější součásti mysli. Byl jsem vděčný celému
vesmíru stejně jako sobě a  jako mistrovi. Tak nějak
se to nedalo oddělit. Byl to zdroj energie, něco, co
mě činilo nezranitelným v té zvláštní propasti mezi
světy. Kdy jsem každé ráno po probuzení a meditaci
šel na pláž do malé restaurace, kde jsem si objednal
polévku k snídani a pak si šel zaplavat. Když jsem
vylezl z vody, byla snídaně na stole a já mohl na břehu
Indického oceánu čekat a čekat na nové zrození.





24
Drkotali jsme s Pavesou v autobusu přes půl
ostrova. V  Kolombu jsme přestupovali a  kupodivu hned
našli další spoj. Průduch v klimatizovaném autobusu
jsem zacpal tričkem, aby mi netáhlo na hlavu. Na
klíně jsme měli moji tašku, která už se nikam nevešla,
zírali jsme na ubíhající rýžová pole, řady obchůdků,
všudypřítomné kokosové palmy a  banánovníky. Do
Tangally jsme dorazili až za tmy, najali si tuk tuk
a  nechali se zavézt do hotýlku, který jsme si den
předtím našli v Lonely Planet. Byl trochu zanedbaný,
ale usnuli jsme jako špalky. Ráno se tu
porozhlédneme. Pamatuju si jen sytě zelenou barvu stěn a tmavý,
mokrý záchod. Do spánku doléhalo burácení moře.
Tak blízká vesmírná síla, hned za naší hlavou, skoro
pod polštářem.
Radovat se z toho, co je. Tady a teď. Neposuzovat, co
je dobré a špatné, přirozené a nepřirozené. Být.
Nesnažit se nic vylepšit ani předělat. Všechny ty otázky,
co je a  co není člověk, západní civilizace, východní
civilizace, přírodní národy, matka země, matka
vesmír, jimiž se lidé, kteří si myslí, že jsou moudří, že na
to kápli, zabývají, jsou zas jen a jen ego. Nic v tomto
světě, ani ta nejjedovatější plastová kačenka ani ten
nejkonzumnější turista ani pořady ze života celebrit
nejsou mimo tento vesmír, mimo absolutno. Lesní
potůček a kanystr s benzinem jsou jedno. Život i smrt.
Není co objevovat, zdokonalovat, kam jít, co
uskutečňovat. Jde jen o to, přijmout pravdu takovou, jaká je.





25
Všechno v tomto světě je prázdné, bez já. Vše, co
prožíváme jako já, ty, on, ona, mé, tvé, jeho, její,
jsou jen názvy v našem komunikačním systému.
Všechno v tomto světě je pomíjivé. Doslova každá
vteřina bytí, každý nádech a výdech je novým
narozením a smrtí.
Pokud se mysl, která je sama neustálým pohybem,
pokouší na něčem ulpívat jako na stálém nebo
dokonce věčném, trpí.
Proto nám i  při mnohahodinovém trmácení se
v  horku na výběžek pobřeží bylo tak dobře. Proto
jsme se nestrachovali, co bude, až přiletíme do
Evropy. Z  čeho bude každý z  nás živ. Jestli nás ten svět
přijme nebo ne. Pavesa prostě objevil velmi příjemný
hotel s bungalovy vonícími novotou o pět set metrů
dál, majitel nám udělal příznivou cenu, a  my se tak
nastěhovali přímo na břeh moře. Ze dveří našeho
apartmá to bylo třicet metrů po písku pláže, který byl
ve dne tak horký, že by se na něm dala smažit vejce.
Větřík si celý den pohrával s  korunami palem nad
námi, posezení ve stínu plážového baru v klidu tady
a teď. Za dva dny přijel Bandhu z čajových plantáží.
Měl spoustu fotek a sarong. V tom sarongu vypadal
jako tělnatá bába. Jeho hřmotná evropská postava...
Jako když si kuchařka ze školní jídelny oblékne
kostýmek. Ale říkal jsem si, že je to jeho způsob, jak
splynout s davem.
Najíst jsme se chodili do městečka, do
některého laciného sinhálského bufetu. Měli jsme je rádi.





26
Chutnalo nám v  nich. Všechny ty lákavě vypadající,
podezřelé závitky, nudle, placičky, smažená vejce
a hlavně sambol neboli trnitý salát. Který však se
salátem neměl nic společného. Byla to nejčastěji
smažená cibule s chilli. Přeslazený čaj tak silný, že v něm
skoro stála lžička. Každý z těch bufetů, který ze
všeho nejvíc připomínal mírně protaženou garáž, se
jmenoval Hotel. „Třikrát sambol prosím,“
objednával pro všechny sinhálsky Pavesa. Pokaždé nás
bavilo, jak se personál tvářil překvapeně a potěšeně
a ptali se nás, kde jsme se naučili tak dobře sinhálsky
(Hondaj sinhala katakarama). A  pak nám přinesli
jiný sambol, než jsme znali, a  Pavesa nastoupil na
číšníka, že tohle není sambol. A číšník trval na svém,
že je. Krotili jsme Pavesu, že tento bude zdejší,
a proto jiný než v Kananvile. A jindy to probíhalo takhle:
„Vážený pane, tohle je málo. Chceme větší porci.“
Číšník byl Pavesovou mohutnou postavou a rázným
vystupováním tak vyděšený, že ani nerozuměl
Pavesově sinhálštině. A  ten mu pořád dokola opakoval:
„Mahateja, loku! Loku!“ A vida, že sinhálština
tentokrát nezabírá, vykřikl zoufale: „Loku hamuduru!“
Což ale doslova znamená velký mnich neboli opat
kláštera, a v onu chvíli to byl naprostý blábol. To
mělo na číšníka zničující účinek a na Pavesu zpětně
také. Takže jsme umravňovali Pavesu a  uklidňovali
číšníka. A  nakonec to byla velmi příjemná snídaně.
Nikdo z nás neměl pocit přetrvávající nepatřičnosti,
ani Pavesa. Prostě se něco jen stalo.





27
V  té době jsem na mistra ani moc nevzpomínal.
Myslel jsem na svoji ženu Mirku, která mi nedlouho
před disróbováním napsala, že mě má sice ráda, ale
že chce ode mě odejít. Na moje maily tehdy už delší
dobu odpovídala jen dcera Šimona, manželka nic.
Tušil jsem, že za tím něco bude, proto jsem se
nakonec přímo otázal, co se děje, a přišla mi ta odpověď.
Šimoně bylo v  té době šestnáct let. Napadlo mě, že
Mirka asi někoho má, a připadlo mi to celkem
logické po všem, co se v posledních třech letech stalo. Tak,
jak jsem byl v klášteře zvyklý, brát vše, jak to
přichází, trvá a odchází, říkal jsem si, že není nic, co by se
nedalo v  míru, láskyplně vyřešit. Že jsem připraven
postarat se o  Šimonu, než dospěje, zase já a  Mirka
může jít za hlasem svého srdce. Připadalo mi, že
zvládnu všechno na světě. Šimona mi slíbila, že pro
mě na letiště do Vídně přijedou. Pak už se nějak
v klidu dohodneme, připadalo mi. Vznášel jsem se v tom
bardu a bylo mi dobře. Vlny oceánu se lámaly
a padaly se zaduněním na břeh. V  pálícím slunci se písek
i voda leskly. Pavesa a Bandhu byli někde v městečku
dát vyvolat Bandhuovy fi lmy a já šel podél nekonečné
řady palem na pláži kamsi k  obzoru a  cestou sbíral
kamínky a mušle vyplavené mořem. Šel jsem dlouho
a  bílá pláž se zavřenými bary byla pořád prázdná.
Nikdo nikde, až náhle jeden otevřený bar ve stylu
reggae. Majitel ležel v  síti, všude spousta vlajek od
turistů a  mezi nimi, vida, i  česká. Objednal jsem si
pivo a  prohlížel si své spálené nohy. Na plakátech





28
cestovních kanceláří vypadají tyhle tropické pláže
moc lákavě. Ve skutečnosti, pomyslel jsem si, neznám
nudnější místo. Za necelé tři roky to tu měla smést
vlna tsunami. A to tak, že o pěkný kus do vnitrozemí
měla zůstat jen spoušť a smrt.
Kvečeru jsme se už ve třech koupali ve vlnách.
Nechali jsme se uchopit jejich silou, která s námi vždy
uhodila o břeh. Pokaždé jsem ve vlně udělal přemet
a hlavou se zaryl do písku. Byla to pecka. Z domečku
za cestou, která vedla asi jen třicet metrů od vody,
vyšla paní s  manželem a  děckem v  náručí. Starostlivě
nás pozorovali a  pak přišli blíž a  varovali nás, ať se
v těch vlnách nekoupeme, že už tu takhle lidé
zahynuli. Jejich dům musela vlna tsunami smést jako
první. Doufám, že zrovna nebyli doma. Celé to pobřeží
dneska musí vypadat jinak. Mimochodem, jedna vlna
se mnou tenkrát přece jen praštila o  břeh tak, že
jsem po několika přemetech zůstal ležet a ozvala se
dunivá bolest. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, ji
trochu cítím v týlu.
Myslel jsem na to, jak se změní můj život po návratu.
Jak hluboká a  převratná byla mnišská zkušenost.
A  nepochopitelná pro někoho, kdo to nezažil. Jak
budu žít mezi lidmi a s lidmi, kteří si myslí, že jsou
„já“. S lidmi, kteří promítají svou zkušenost na
ostatní lidi, dokonce na celý svět, vlastně na svou
představu, co je to svět, co jsou druzí lidé. Jak budu žít se
všemi těmi slepými a  hluchými blázny, kteří nevědí





29
o zázraku tady a teď, přestože jej stále prožívají. Jako
ryby, jež nevidí vodu, ve které žijí. „Změnil ses,“ řekl
mi před disróbováním můj učitel. „Máš jiné
vyzařování, jsi jiný a  to bude spoustu lidí štvát.“ Podivil
jsem se proč. „Snad z toho naopak budou mít radost,
ne, bhante?“ „No uvidíš,“ řekl mi. No uvidím, řekl
jsem si, ale jedním jsem si byl naprosto jist: Už
nikdy s nimi nebudu hrát jejich hry. Protože znám
skutečnost. A  důvodem, proč předstírají, že něco
chtějí, když to nechtějí, a že něco nechtějí, přestože
to chtějí, je ego, strach o něco, co ve skutečnosti
neexistuje. A  přesto (anebo právě proto) tomu celým
svým životem slouží. Připadalo mi to nesmírně
zrůdné a  zároveň legrační. Lidé mi v  tu chvíli připadali
jako trpaslíci na mé dlani.





30
Klid
A byl tu podivný jemný klid a mír, který se mi začínal
plést do meditací, když jsem se chtěl napřáhnout
k  nimittě (stálý jednobodový meditační předmět)
a  postupně se rozplynout v  nepředstavitelnu všech
osmi džhán, které jsem tehdy měl na dosah. Trochu
mě to mátlo, místo abych splynul s  jediným bodem
v nekonečnu a potom s nekonečnem okolo toho bodu
a  nakonec ani s  tím ani s  oním. Přicházel občas na
začátku meditace klid a mír, který mě nic nestál,
prostě jen taková úleva od všeho, kdy splynutí s jedním
bodem by znamenalo jeho přidržení, ale tady
naopak bylo jen puštění.
To se dělo čas od času od té doby, co jsem jako
mnich v klášteře v Kandy v meditaci několikrát
prošel něčím jako nevysvětlitelně startujícím
očekáváním, kdy bylo cosi na dosah ruky, ale nebyla ruka
a nebylo ani to cosi, jen zvláštní neklid v uklidnění,
zvláštní uklidnění v  neklidu, kdy se opakovaně nic
nestalo. Ačkoli se stát mělo i  nemělo, až jsem se
rozhodl, že to nechám být, a  v  tu chvíli, těsně před
rozhodnutím ukončit meditaci, nebo přímo v  něm,





31
přišlo na zlomek vteřiny jakési bliknutí tmy, kdy jsem
všechno pustil. Uvědomil jsem si to až po meditaci
při jejím refl ektování, že se něco ne-stalo. Celé to
vypadalo tak důležitě–nedůležité, že to mnou na chvíli
otřáslo, jako cosi nekonečně cizího a přitom tak
hluboce známého.
Poté nastaly na den a půl úvahy, které jsem zavrhl
a celé to nechal být. Protože podmínkou číslo jedna
pro mě bylo neoblbovat se myšlením, ale prožívat
vše, co přijde, stejně. Jako pomíjivé a prázdné
a rozhodně na ničem neulpívat. Jedno jsem ale věděl už
tenkrát jistě. V meditaci je vlastní chyba stokrát
cennější než cizí dobrá rada. Všechno bylo totiž nějak
jinak, než jak jsem si to přečetl v knížkách. Například
v Meditaci všímavosti a  vhledu od Mahásiho Sayadó,
kde jsou detailně popisovány všechny kroky mysli až
k osvícení. Rozdíl mezi představou a prožitkem je
totiž absolutní. A tak to bylo i u mě.
Tuto souvislost jsem si ale uvědomil až asi o čtyři
roky později. Teď jsem seděl na kraji oceánu a čekal,
až se Bandhu s Pavesou vrátí z městečka a půjdeme
někam na večeři. Těšil jsem se, že si dám rybu.
Trvalo velmi dlouho, než se kuchař s pečenou rybou
v prázdné restauraci objevil. Pavesa a Bandhu si dali
jen ovocné lassi. Ryba byla celá bílá, a když mi ji
mahateja ke stolu nesl, zvedlo se z ní hejno much. Ale
jinak byla výborná. Pavesa a Bandhu líčili, že byl
docela problém se dostat na internet, protože tou dobou





32
na něm visely výsledky přijímacích zkoušek na
univerzity a internetové kavárny byly nacpány
budoucími studenty. Ale náš let do Evropy je potvrzen, takže
můžeme zvednout kotvy a vyrazit do Kolomba.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení
její plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.