načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zabijákovo mlčení – Ward Larsen

Zabijákovo mlčení

Elektronická kniha: Zabijákovo mlčení
Autor: Ward Larsen

V umění zmizet beze stop by David Slaton sotva našel konkurenta. Bezvýsledně po něm pátrá policie v několika zemích. Nedokáže se s ním zkontaktovat ani jeho někdejší zaměstnavatel, Mossad. Dokonce i jeho žena a syn jsou přesvědčeni, že je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 88%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 520
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The assassin’s silence ... přeložil Dalibor Míček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8260-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V umění zmizet beze stop by David Slaton sotva našel konkurenta. Bezvýsledně po něm pátrá policie v několika zemích. Nedokáže se s ním zkontaktovat ani jeho někdejší zaměstnavatel, Mossad. Dokonce i jeho žena a syn jsou přesvědčeni, že je mrtvý. Dost ho tedy zaskočí, když se stane cílem útoku speciální zásahové jednotky. Jednoho muže zabije a sám uniká.

Popis nakladatele

V umění zmizet beze stop by David Slaton sotva našel konkurenta. Bezvýsledně po něm pátrá policie v několika zemích. Nedokáže se s ním zkontaktovat ani jeho někdejší zaměstnavatel, Mossad. Dokonce i jeho žena a syn jsou přesvědčeni, že je mrtvý. Dost ho tedy zaskočí, když se stane cílem útoku speciální zásahové jednotky. Jednoho muže zabije a sám uniká. 

Na opačném konci světa, v ubíjejícím vedru Amazonie, si bezvýznamný letecký přepravce koupí zničené letadlo. Následně se stroje ujmou týmy mechaniků a horečnatě se ho snaží uvést do provozuschopného stavu. Při prvním letu se letoun zřítí do oceánu.

Ve stejném čase se CIA zaobírá dvěma různými případy: zabijákem, který postupuje Evropou a zanechává za sebou řadu mrtvých těl, a záhadnou ztrátou velkého letadla. Teprve když vyjde najevo, že tyto dvě záležitosti jsou pevně propojené, že onoho zabijáka mylně považovali za mrtvého a že ztracené letadlo bylo přebudováno na nástroj teroristického útoku s nedozírnými důsledky, začne centrála americké špionážní služby rázně jednat. Pokud nemá dojít k nejhoršímu, je třeba znovu začít důvěřovat jedinému muži, který je může zachránit: Davidu Slatonovi.

Zařazeno v kategoriích
Ward Larsen - další tituly autora:
Dokonalý zabiják Dokonalý zabiják
 (e-book)
Dokonalý zabiják Dokonalý zabiják
Zabijákova hra Zabijákova hra
 (e-book)
Zabijákova hra Zabijákova hra
Zabijákovo mlčení Zabijákovo mlčení
 
K elektronické knize "Zabijákovo mlčení" doporučujeme také:
 (e-book)
Ztracený řád Ztracený řád
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018

ZABIJÁKOVO

MLČENÍ

Ward Larsen


Copyright © 2016 by Ward Larsen

Translation © 2018 by Dalibor Míček

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE ASSASSIN’S SILENCE,

vydaného nakladatelstvím Forge Books, New York 2016,

přeložil Dalibor Míček

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v dubnu 2018

ISBN: 978-80-7498-261-3


Věnováno dr. Jackovi



7

PoděkováNÍ

Tento román bych nemohl vytvořit bez pomoci ostatních. Nehynoucím díkem jsem zavázán svému redaktorovi Bobu Gleasonovi, který nikdy nepostrádá nápady ani nadšení. Děkuji Elayne Beckerové a všem v Tor/Forge – nikdo není lepší. Můj vděk patří i  NaNá Stoelzleové za bezchybnou a  velmi potřebnou jazykovou korekturu. A  jako vždy děkuji své agentce Susan Gleasonové za neohrožené vedení a nezkrotnou dobrou náladu.

S  řešením problémů lékařské fyziky mi neobyčejně pomohl můj bratr doktor Kent Larsen. Za detaily i inspiraci děkuji dlouholetému příteli a vynikajícímu vypravěči generálu Walteru „Napovi“ Bryanovi, příslušníku vojenského letectva Spojených států ve výslužbě. Pro potřeby románu jsem upravil některé podrobnosti, zejména konkrétní umístění letecké základny Wujah Al Hajar a standardní složení posádky přepravního letounu C-17. Všechny technické nepřesnosti padají na mou hlavu.

Nakonec děkuji své rodině za vstupy do prvních verzí rukopisu a soustavné pochopení. Rose, Lance, Jack a Kara – bez nich bych neměl co vyprávět.

PROLOG

Al QutAjfA, SýrIe

Poslední úsilí je vždy soubojem vůle. Sulejman Malouf si setřel pot z  čela, pak se rozkročil, napřímil paže a  vší silou se opřel o železné páčidlo. Vodní čerpadlo na starém motoru tvrdošíjně drželo, ale on byl ještě paličatější. Zatínal svaly a tlačil na páku, až se málem zvedl ze země – a konečně praskl i  poslední šroub. Zkorodované pouzdro čerpadla spadlo s tupým žuchnutím do prachu.

Malouf se napřímil, dlouze vydechl a špinavým rukávem košile si utřel obličej. Blok motoru, vymontovaný z  opuštěného vojenského náklaďáku ruské výroby, byl nyní zbaven všeho příslušenství. Stokilogramový kus vynese na šrotovišti pět dolarů. Možná víc, pokud toho lakomce Marvána zastihne ve štědré náladě.

Vítězně odkopl vodní pumpu ke stěně dílny, kde se připojila k hromadě alternátorových přírub, startérů a palivových čerpadel. Ustoupil a utřel si zaolejované ruce hadrem. Vstupním otvorem bez dveří vyhlédl na své království, čtvrthektarový pozemek plný automobilových motorů, kusů vlnitého plechu a rezavých barelů od nafty. Všechny předměty v jeho sbírce ztratily po válce jakoukoliv cenu, zákon nabídky a poptávky znovu potvrdil svou univerzální platnost. Rozhlédl se po chatrči, kterou nazýval domovem, a zamyslel se, co si dá k večeři, když na stezce spatřil své dva synovce. Tlačili trakař a očividně se potýkali s jeho tíhou.

Malouf se usmál.

Co se týkalo shromažďování pozůstatků syrské občanské války, děti se projevily jako nejlepší sběrači. Měly ostrý zrak i  čich a  drobná lehká těla snadněji překonávala nestabilní hromady trosek a  pronikala do dutin vraků. Krutá pravda samozřejmě byla i  to, že děti také nejméně často aktivovaly spouštěcí mechanismy nevybuchlých nástražných zařízení a munice. A ze všeho nejlepší bylo – jak se prokázalo v průběhu válek od počátku historie lidstva –, že se málokdy nechaly odradit strachem z rizika a vlastní smrtelnosti.

„Tak copak jste mi dnes přinesli,“ zeptal se jich, když se přiblížili.

Chlapci mlčeli, Malouf však poznal, že se tetelí vzrušením. Vůdcem byl desetiletý Nasím, třicet kilogramů kostí a šlach, z něhož by mohl, pokud bude žít dostatečně dlouho a  zajistí si základní výživu, vyrůst tvrdý, houževnatý chlap. Masúd, o dva roky mladší a mírnější, svého bratra věrně následoval do jakéhokoliv dobrodružství. Jejich otec, Maloufův nejstarší bratr, dřel před povstáním – než vyměnil lopatu za vzdorovitá hesla a kalašnikov starý jako Mrtvé moře – jako nádeník. Sláva má mnoho podob a otec hochů našel tu svou na špatné straně dělostřelecké palby z pozic alavitů.

Vyčerpaný Nasím odstavil kolečko ve stínu vrostlé akácie a Malouf přimhouřenýma očima zkoumal náklad.

„Co myslíš, že to je?“ chtěl vědět Nasím.

Malouf zastrčil hadr do zadní kapsy. „Kde jste to našli?“ zeptal se.

„V té staré chajdě za městem,“ odpověděl malý Masúd.

Malouf se zamračil. „Vlezli jste dovnitř?“

„Ano,“ prohlásil Nasím hrdě. „Přitáhl jsem si prkno, abych se dostal přes zřícenou zadní stěnu.“

To místo všichni dobře znali. Bývala to bytelná budova, starší než většina ostatních v  okolí, což v  těchto končinách něco znamenalo. Silné stěny a tenká střecha. Povídalo se, že za vrcholící války se v budově skrýval povstalecký tank. Když se o tom dozvěděla vláda, nařídila letecký útok. Dva Asadovy migy daly přímý zásah. Střecha vyletěla do povětří a staré kamenné zdivo se zřítilo. Uvnitř se skutečně ukrývala vojenská vozidla, ale tank mezi nimi nebyl.

Od toho dne byl do zříceniny vstup zakázán. Starý mulla z  nedaleké mešity varoval věřící, že se v  troskách nachází nevybuchlá munice. Navzdory výstrahám se však rozběhla obnova. V  mozaice zkázy se jako první začalo vracet do původního stavu centrum městečka, k  nepoznání zničené hned po vypuknutí nepřátelství. Obytné domy z  pískovcových kvádrů, kdysi vibrující životem, byly navždy ztraceny, z  dvou nebo trojpodlažních budov zůstaly hromady trosek ne vyšší než podvyživení uličníci, kteří se v nich přehrabovali. Maloufovi synovci se pohotově zařadili mezi malou armádu mladých podnikavců. Plechovky a měděný drát byly stále vzácnější a kovová torza rozbitých praček a mikrovlnných trub dávno zmizela.

A jak zásoby kovového šrotu ve městě postupně docházely, na atraktivitě získávala vzdálenější místa jako třeba zmíněná budova zbořená při náletu. Nasím se zřejmě rozhodl vyzkoušet, co je pravdy na pověstech o její nebezpečnosti.

„Byla ta chatrč stabilní?“ vyzvídal Malouf.

„V poslední době se tam nic nezřítilo. Pozná se to podle usazeného prachu.“

Malouf zvažoval, že by měl hochy varovat, aby si dávali pozor, pochyboval však, že by to k něčemu vedlo. Přiblížil se k vozíku a podrobněji prozkoumal náklad. Pokusil se tu věc zvednout, zjistil však, že je neuvěřitelně těžká. Byl to ocelový válec velký asi jako čtyřlitrová plechovka od barvy, přesto vážil nejméně pětkrát tolik. Vnější plášť byl špinavý a odře ný, zkušený sběrač kovů však poznal vysoce kvalitní ocel, nejspíš s vysokým obsahem niklu a příměsí chromu. Nikde neviděl víko ani rukojeť, což napovídalo, že ta věc nebyla určena k normální ruční manipulaci. Jedinou nepravidelností, jež snad mohla osvětlit účel zařízení, bylo malé okénko na boku, které umožňovalo přístup do... něčeho.

„Nic podobného jsem ještě neviděl,“ přiznal. „Na bombu je to moc těžké – a kvalitně opracované. Vnější plášť je určitě ocelový. A podle váhy je uvnitř stoprocentně další kov.“ Vytáhl z kapsy hasák a poklepal na obal. Ozvalo se tupé cinknutí.

„Bude to hodně drahé, bez ohledu na materiál,“ vyslovil konečný úsudek.

Chlapci se na strýce zadívali rozzáření radostí.

„Podařil se vám dobrý úlovek. Jenom za ten kov dostaneme nejmíň čtyři dolary – možná osm, jestli je uvnitř olovo. Není tam toho víc?“

„Je,“ přisvědčil Nasím. „Viděl jsem jich nejmíň dvacet, ale další jsou schované pod troskama. Zakryli jsme to tam, takže je nikdo nenajde, a  kromě toho jsem kousek vedle strčil pouzdro z vyhořelé rakety – vypadá strašně nebezpečně.“

Malouf se usmál. „Syn mého bratra má instinkty zloděje.“

Nasím mu úsměv oplatil. Věděl, že strýce potěšili.

„Jednoho dne z vás vyrostou dobří obchodníci,“ pochválil hochy. „A  teď běžte, mám tu spoustu práce. Tuhle věc si prohlídnu později a řeknu vám, co jsem uvnitř našel.“

„A zbytek?“ staral se Masúd.

Malouf se dlouze zamyslel. „Prozatím ho nechejte, kde je.“

Malouf se ke kovovému válci dostal až pozdě večer, kdy rozpálené slunce vrcholícího léta konečně milosrdně zapadlo. S obtížemi ho zvedl na ponk a pustil se do práce. Zaměřil se na boční okénko a  zaútočil na ně zlomeným šroubovákem, pilkou na kov a nakonec kladivem a dlátem. Žádného úspěchu však nedosáhl a přešel k těžšímu vybavení. Pomocí perlíku a ocelového průbojníku se mu konečně podařilo prorazit otvor.

Přimhouřil jedno oko, druhým nahlédl dovnitř a  zamrkal překvapením. V mdle osvětlené dílně viděl, jak z dutiny vyzařuje namodralý přísvit. S probuzenou zvědavostí vsunul do otvoru plochý šroubovák a  vyškrábl zevnitř dva drobné předměty, které vypadaly jako světélkující zrnka rýže. Na dotek byly studené, přesto však vydávaly slabé světlo podobně jako luminiscenční hračky, které o  ramadánu rozdával dětem. Vydoloval z dutiny dalších pár zrnek, chvíli je převracel v ruce a celý zmatený je odnesl domů.

Manželka zrovna chystala v kuchyni večeři, ale hned všeho nechala, když jí Malouf ukázal svůj nález. Od mládí měla sklony k mystice a teď němě zírala na třpytivá zrníčka vyzařující vlastní světlo. Pokládala to za zázrak a poprosila muže, ať jí zrnka podá. Starý Malouf se více zajímal o hodnotu kovové válcovité nádoby, a tak jen pokrčil rameny a nasypal jí zrnka do dlaně.

Manželka si modrými zrnky nejdřív otřela unavené paže a  pak stejně ošetřila bolavý puchýř na noze. Podivná kúra jí zřejmě přinesla úlevu, neboť požádala o další zrníčka pro stejně postižené přítelkyně. Malouf souhlasil pod podmínkou, že mu naservíruje večeři. Žena splnila svou část dohody několika plackami a  porcí kozího sýra, a  manželovi vůbec nevadilo, že stejný pokrm jí v tomto týdnu již popáté.

V  následujících dvou dnech se zářící modré krystalky ocitly v  domcích dalších tří rodin. Jedna žena si jimi léčila příznaky revmatické artritidy. Druhá přiměla manžela, aby jí vyrobil prstýnek, a manžel vsadil světélkující kamínek do cínové obroučky. A  třetí rozdrtila krystalky na prášek, nasypala ho do hrnku s vodou a vypila v naději, že jí uleví od chronických zažívacích potíží.

Právě u  této ženy se objevily první náznaky problému. Čtyřiadvacet hodin po požití se jí udělalo hodně zle, dávivě zvracela a postihl ji těžký průjem. Druhý v pořadí pocítil nepříznivé účinky starý Malouf. Třetího večera po otevření válce mu naskákaly na rukou puchýře, ve stolici se objevila krev a  následující ráno našel na polštáři chumáče vypadaných vlasů.

Do pátku toho týdne se ve zdravotním středisku v Aadře přihlásilo osmnáct mužů, žen a  dětí. Přijímal je službu konající lékař – ve skutečnosti jediný dostupný lékař v širokém okolí –, klidný a dobrosrdečný MUDr. Kibrít.

Pacienti ho zcela vyvedli z konceptu.

Po většinu roku byl zavalen prací, zejména za horkých letních dnů, ale teď se marně snažil přijít záhadné nemoci na kloub. Určitě šlo o nějaký druh nakažlivé choroby, ovšem s tak rozmanitou škálou příznaků se doktor Kibrít během své praxe dosud nesetkal. Někteří pacienti zvraceli krev a trpěli silným průjmem, což by napovídalo onemocnění zažívacího traktu. Jiní si stěžovali na závratě a  točení hlavy, prakticky všichni krváceli z očí. A omezený počet jevil jasné příznaky onemocnění ledvin a plic.

Během víkendu přišlo dalších deset nemocných.

Do nedělního večera šest pacientů zemřelo.

Zoufalý doktor Kibrít zavolal do oblastní nemocnice v Dumě. Dva lékaři mu položili stejné otázky, jaké sám kladl pacientům, ale poradit mu nedokázali, a podstata epidemie, která zachvátila městečko Al Qutajfa, zůstávala záhadou. Doktor Kibrít, který se specializoval na infekční choroby, provedl řadu testů na choleru, malárii a střevní úplavici. Ze všeho nejvíc potřeboval zemřelé pitvat, ale vzhledem k tomu, že v okruhu padesáti kilometrů nebyl k dispozici kvalifikovaný patolog, musel spoléhat sám na sebe. Osmnáct hodin denně přecházel od jednoho lůžka k druhému, nařizoval základní krevní testy a vyptával se pacientů, co jedli, s kým se stýkali a  jak dodržovali hygienu. Za nocí ve světle svíček – dodávky elektřiny byly stále velmi nespolehlivé – listoval odbornými publikacemi o nakažlivých nemocech. Hledal souvislosti a snažil se zmapovat, co se ve vesnici stalo, zatímco obětavý personál střediska dělal, co bylo v  jeho silách, aby ulevil nešťastníkům a utěšil příbuzné těch, kteří boj s neznámou chorobou již prohráli.

Během týdne, který následoval po prvních úmrtích, navštívilo zdravotní středisko dalších dvanáct nemocných s podobnými symptomy. Z rozhovorů s nimi se doktor Kibrít dozvěděl o jiných nakažených, mužích, ženách a dětech, kteří odmítli vyhledat lékařskou péči. Docela je chápal. Středisko v Aadře zřídila a spravovala vláda, a proto se mezi obyvateli netěšilo valné důvěře. V oblasti postižené bezuzdným násilím a etnickými čistkami neměli lidé daleko k podezření, že náhle propuknuvší epidemie je pouze dalším prostředkem teroru, zbraní, s  jejíž pomocí chce jeden kmen zlikvidovat druhý. Doktora Kibríta nejednou napadlo, že před sebou vidí důsledky nasazení chemické nebo bakteriologické zbraně – už proto, že zdravotní střediska v zemi byla upozorněna, aby si takových náznaků všímala. Kombinace příznaků však neodpovídaly žádnému z  typických profilů, které se měly sledovat.

Standardně vybavená laboratoř střediska poskytla řadu výsledků: aplastická anémie, nízký obsah krevních destiček a červených krvinek, vše v korelaci se strmým poklesem krevního tlaku. Ovšem v kombinaci s klinickými nálezy přispívala laboratorní data u  uštvaného lékaře bohužel pouze k rostoucímu zmatku, nervozitě a obavám. Stejně utahaným technikům a ošetřovatelkám, jejichž pracovní nasazení hraničilo s hrdinstvím, se s nemožností určit diagnózu nesvěřil, a  situace se každým dnem zhoršovala. Přicházeli další pacienti, jejich předchůdci umírali, a laboratorní testy přinášely vzájemně si protiřečící výsledky.

Koncem druhého týdne epidemie dorazil z Bejrútu mladý technik, aby opravil jediný rentgenový přístroj, jímž bylo středisko vybaveno. Vyčerpaný doktor Kibrít povolil stavidla nahromaděné frustrace a nad nesčetnými šálky sladkého čaje se svěřoval mladíkovi, který zdvořile naslouchal.

Mladý technik získal odbornou kvalifikaci v  oblasti lékařské fyziky, měl z  ní dokonce doktorát, a  živil se kalibrací a opravami přístrojů, které buď obsahovaly radionuklidy, nebo vydávaly ionizující záření. V  této části světa takových zařízení moc nebylo a  rozhodně nepatřila k  nejmodernějším, o radioterapii s modulací intenzity nebo o ionizačních zobrazovacích technikách si místní lékaři mohli jen nechat zdát. Nicméně i to málo stačilo vzdělaného muže zaměstnat, zejména když měl na starosti celou Sýrii, Libanon a  velkou část Jordánska.

Po dvou hodinách se zdrcený doktor Kibrít vrátil k  pacientům a  opustil mladého fyzika nadopovaného kofeinem a také hluboce zamyšleného. Na základě lékařova vyprávění dospěl k  závěru, který si však nechal pro sebe, že popsané symptomy celkem odpovídají nemoci z ozáření. S probuzeným zájmem se pustil do vlastního pátrání po příčinách epidemie, která očividně postihla velmi omezenou oblast. Stačil rozhovor s jediným nemocným, aby si udělal jasno.

Tehdy již účinky kofeinu vyprchávaly, o to intenzivněji ovšem mladý fyzik přemýšlel. V kartotéce si vyžádal – a se souhlasem doktora Kibríta také obdržel – seznam adres všech pacientů postižených epidemií. Uchýlil se s  ním do tichého prázdného pokoje, otevřel přenosný počítač a  zanesl adresy do mapy. Vzniklá koláž červených teček jen posílila původní domněnku. Spěšně opravil rentgenový přístroj – stačilo vyměnit vadnou elektronku – a  rozloučil se s  utahanými pracovníky zdravotního střediska, jimž popřál hodně štěstí.

Pak nasedl do rozhrkaného automobilu, odjel osm kilometrů na sever do městečka Al Qutajfa a zamířil k místu největší koncentrace červených teček na počítačové mapě. Na jižním konci silnice číslo sedm, kde štěrková krajnice přecházela v prach, našel shluk malých zemědělských usedlostí. Sjel ze silnice, zaklepal na dveře prvního domku a  představil se jako zaměstnanec zdravotního střediska, jenž dostal za úkol vrátit pozůstalým osobní majetek nedávno zemřelého příbuzného. Taktně a s úctou rozmlouval s vyděšenou stařenou, která vyjádřila svůj vděk, že se alespoň někdo oficiálně zajímá o  morovou ránu, která obec postihla. O  troje dveře dál vypil mladý fyzik druhý šálek čaje, a když podrobil logické analýze, co se od místních obyvatel dozvěděl, usoudil, že se blíží k epicentru nákazy.

Našel je nedaleko čtvrtého domku – pokud tak lze nazvat pětačtyřicet čtverečních metrů ohraničených zpuchřelými trámy a prkny a zakrytých střechou z vlnitého plechu. Stavení bylo zcela opuštěné, což fyzik pokládal za nejlepší řešení. Špičkou boty strčil do dveří. Špinavé nádobí v  dřezu a  šaty poházené na podlaze svědčily o  spěšném odchodu. Mladík držel v  ruce nevelké pouzdro, které neobsahovalo brýle ani toaletní potřeby, nýbrž velmi citlivý a  přesný dozimetr, jaký již použil u lůžka nemocného v Aadře. Začal v kuchyni a hned naměřil značně vysokou radiaci. Zalitoval, že si nevzal ochranný oděv.

Prohlídka zbývajících částí domku však přesvědčivé výsledky nepřinesla, a tak fyzik vyšel ven. Na stezce za domem se přístroj opět rozběsnil, zejména u  nehlubokého odvodňovacího příkopu, který z pozemku odváděl dešťovou vodu. Mladík se rozhlédl a o kus dál spatřil hromady starého železa – automobily a nejrůznější stroje v rozmanitých stádiích rozkladu. Podezření se prohloubilo. Dozimetr zavedl fyzika do dílny a  jejími zadními dveřmi zase ven do svěžího dopoledního vzduchu, který sem přinášel čerstvý vítr od libanonských hor a údolí Bekáa. O zadní stěnu chatrče se opíral starý trakař a  ve stínu vysoké akácie fyzik konečně spatřil, co hledal.

Něco podobného celou dobu očekával. Pokud zaváhal, pak jen velmi krátce.

Fyzik, který se mimochodem jmenoval Moses, tedy Mojžíš, okamžitě věděl, co musí udělat.

JEd NA

O dvAcet měSíců pOzdějI

Uprostřed sluncem spalovaného ostrova Malta se majestátně tyčí starobylé město Mdina. Stojí na nejvyšším pahorku ostrova, jehož svahům dominuje svými klenutými baštami. Nezabírá větší plochu než jeden čtvereční kilometr, ovšem paláce a  úzké uličky středověké metropole odolaly zkouškám tisícovek horkých let, desítek válečných tažení a v poslední době také každoročním náporům milionů turistů. Z těchto důvodů je Mdina místem, které neustále potřebuje stavební opravy.

Nejžádanější jsou šikovní zedníci a kameníci.

Odpoledne se chýlilo k  večeru a  západní obzor pozlatila oranžová obloha. Osamělý zedník naposled uhladil maltu u paty zděného oblouku nedaleko ženského kláštera svatého Benedikta. Oprava prosté dekorativní fasády, která nenesla žádnou zátěž, se v těchto místech odehrávala se železnou pravidelností snad tisíc let. A zatímco cementová malta představovala určitý pokrok oproti blátu používanému řemeslníky v  minulých staletích, kladivo a  dláto, jímž zedník uhlazoval plochy a  zarovnával hrany, se za celé věky nezměnily, když pomineme pogumované rukojeti a  ostří ze slinutého karbidu. Kameníci v jiných městech ostrova dávali přednost moderním nástrojům poháněným stlačeným vzduchem, ale ve Starém Městě neměli takový pokrok v  oblibě. Práce v  někdejší metropoli Malty, spravované následníky dávných rytířů a šlechticů, zadalo ministerstvo turistiky, kultury a ochrany životního prostředí, které si potrpělo na zachování původní podoby. Podivným řízením osudu patřila skutečnost, že onen řemeslník nebyl rodilý Malťan, k  odvěké tradici. Ostrov po staletí sloužil jako geografická křižovatka námořních cest mezi Evropou, Afrikou a Středním východem, a proto naprostou většinu staveb, jež prošly zkouškou času, postavili kočující zedníci a kameníci.

Muž poodstoupil a s dlátem a mokrým hadrem v mozolnaté ruce se zahleděl na své dílo. Po desetihodinové směně měl tělo pokryté šedou krustou usazeného prachu – s výjimkou jiskřivých šedých očí a uzounkých stužek na tvářích a krku, kde stékající čůrky potu omyly kůži. Naštěstí začínal únor a  vrcholící středomořská zima přinášela alespoň částečnou úlevu před neodmyslitelnou a  všudypřítomnou sluneční výhní. I  tak se zdálo, že si s  prodlužujícími se stíny město vydechlo úlevou.

Zedník porovnal sloup, jehož opravu dokončil, s druhým, který se zvedal čtyři metry daleko. Povedlo se, usoudil. Vruby a  hrany přesně seděly a  barevný odstín v  rozumné míře odpovídal originálu. Ovšem vrásky způsobené stářím – eroze povrchu kamene, drobné pukliny ve zvětrávající maltě, hrany otlučené nárazy ručních vozíků a skvrny po rozlitém vínu – nemohl napodobit ani ten nejzručnější řemeslník. Ty se objeví až časem.

Sklonil se s kladivem a dlátem a vytesal svou značku vedle podpisu jiného umělce, jehož původ zedník kvalifikovaně odhadl na poslední čtvrtinu šestnáctého století. Narovnal se a  uložil nástroje do dřevěné bedničky s  rukojetí. Zítra si svou práci prohlédne v lepším světle a možná provede několik drobných úprav, než po sobě definitivně uklidí. A potom? Prostě se přesune k dalšímu úkolu, dvěma zříceným pilířům v katakombách svatého Pavla. Pro zedníka neznamená Mdina a její předměstí Rabat sérii několikadenních zakázek, ale celoživotní kariéru.

Ze sousední uličky vyběhl vytáhlý chlapec s  koštětem v ruce a zastavil se vedle zedníka.

„Hotovo, pane?“ zeptal se maltsky.

Zedník odpověděl stejným jazykem, jehož znalost si v posledních měsících osvojil, byť jen v  hovorové formě: „Pro dnešek padla.“ Sáhl do kapsy, vylovil dvoueurovou minci a vyhodil ji do vzduchu. Hoch ji zručně chytil.

„Až to tu pozametáš, odnes nástroje. Sejdeme se zítra v katakombách.“

„V katakombách? To je strašně daleko, pane.“

Zedník se zazubil a  znovu zalovil v  kapse. Mince měla jednoeurovou hodnotu a druhý hod byl méně přesný. Nezáleželo na tom – chlapec zachytil lesklý kroužek v letu stejně pohotově jako ten předchozí. Za tři měsíce, kdy pro zedníka vykonával drobné práce, neminul ani jednou. Řemeslník odhadl jeho věk na deset nebo jedenáct let, ale protože sám žádného syna nevychoval, jistý si být nemohl. Nesourodá dvojice se neznala jménem, nepovažovali za nutné představit se či zeptat se. Stačilo Pán a Kluk, obě slova zněla v maltštině i angličtině prakticky stejně. „Kluk“ byl hubený a vytáhlý jako tyčka, s čupřinou kudrnatých černých vlasů, a nechodil v ničem jiném než v odřených teniskách a tričku se sponzorským logem na prsou a  číslem na zádech. Vášnivě miloval kopanou a  bydlel u  matky ve Starém Městě. Víc o  něm řemeslník nevěděl – a samozřejmě vědět nepotřeboval. Chlapec udělal, co se mu řeklo, většinou s úsměvem, a přicházel včas.

Dokonalý zaměstnanec.

„Dnes se hraje El Clásico,“ oznámil nadšeně, že se blíží zápas dvou gigantů španělské fotbalové ligy, Realu Madrid a  FC Barcelona. „Měl byste se dívat. Jejich nový útočník je lepší než Messi.“

„Snad to stihnu,“ opáčil zedník a  opřel žebřík o  hřeben oblouku, aby naposled zkontroloval práci.

„Tamhle o kus dál v ulici tvrdne jakýsi chlápek a sleduje vás.“

Zedník se zarazil. „Říkáš chlápek?“

„Jo. Okouněl tam, už když jsem vám přinesl vodu.“

„Vodu?“ To bylo před dvěma hodinami.

„Ano.“

„A ty si myslíš, že mě sleduje?“ zeptal se zedník po delší odmlce.

„Jasně že jo.“

Zedník bez hnutí upíral zrak na masivní kamenný oblouk. Začalo to jako chvění, výstražné cuknutí, které po příjezdu na ostrov pocítil už dvakrát. Jednou při výstřelu, který zaburácel tichou nocí; zřejmě šlo o příliš bujnou oslavu, kdy si opilý střelec neuvědomil, že i kulka vypálená do vzduchu se jednou musí vrátit na zem. Podruhé to bylo závažnější – oddíl ozbrojených policistů operoval v  blízkosti penzionu, kde bydlel. Nakonec se ukázalo, že šlo o  zátah na drogového dealera, který se zabarikádoval v nedalekém bytě. V obou případech zažil příval adrenalinu, ale s dobře nacvičenou trpělivostí počkal, až hrozba pomine.

Nyní čekal znovu. V  následujících minutách nejistoty procházel zedník základní postupy své profese. „Kde přesně je?“ zeptal se chlapce a  prstem setřel kousek přebytečné m a lt y.

„Odsud ho neuvidíte. Zdržuje se u  katedrálního muzea. Sedí na nádvoří za krámkem se suvenýry. Odpoledne bylo náměstí plné turistů, takže se snadno ztratil, ale teď už tam sedí sám a  pozoruje vás otevřenými dveřmi toho obchodu. Dvakrát jsem prošel kolem, abych si byl jistý.“

„Je sám?“

„Ano. Ale na stolku jsem si všiml dalšího šálku čaje.“

V  tom okamžiku zedník usoudil, že by hoch mohl mít skvělou budoucnost, která by nezahrnovala kopání do míče.

Chlapec se znovu usmál. „Mám se tam jít kouknout ještě jednou?“

„Ne,“ odmítl zedník rychle.

Zvažoval svou pozici. Oblouk, který opravoval, se nacházel na křižovatce ve tvaru T. Zadíval se před sebe, kam se táhla ulička Triq San Pawl, a vskutku spatřil obchod se suvenýry, jehož dveře zely dokořán. Na opačné straně končila ulice u  paláce Xara a  třetí nožku písmene T tvořila úzká dlážděná ulička Triq Mesquita směřující k náměstí Piazza Mesquita. Stěny lemující ulice se podobaly všem ostatním v Mdině, deset metrů vysoké hladké hradby s  minimální výzdobou, okna vysoko nad úrovní dlažby a dveře rozmístěné v nepravidelných rozestupech, jasně modré nebo červené pozvánky ke vstupu. Zedník však věděl, že zdání klame – domovní dveře v  těchto končinách prosluly svou masivností a  mnohé z nich zůstávaly celá staletí zajištěné závorou. V duchu se pokáral, že si dopředu nezjistil, které jsou použitelné. V předchozích letech by se takové chyby nedopustil.

Otočil se k Triq Mesquita. Se zapadajícím sluncem davy turistů podstatně prořídly. Pouliční prodavač tlačil pojízdný stánek na noc domů, jakýsi stařík venčil kulhavého psa, jemuž se držením těla hodně podobal.

Druhého muže zedník odhalil snadno.

Opíral se zády o  zeď, v  ruce držel kornout zmrzliny a v rozptýleném ubývajícím světle připomínal kamennou sochu. Podle vzhledu nebyl Malťan a zdálo se, že kromě lízání gelata nemá co na práci. Na sobě měl khaki kalhoty a  volnou košili, oči si navzdory soumraku chránil tmavými slunečními brýlemi. Byl vysoký a  dobře stavěný a  měl světlou kůži i vlasy, které nosil zastřižené tak krátce, že by uspokojily i nejnáročnějšího seržanta. Zedníka nejvíce znepokojilo, že si muž nezastrčil košili do kalhot, visela mu volně přes pás. Jistě, mohl to být ústupek neobvykle teplému únorovému odpoledni, anebo si tolik potrpěl na zmrzlinu, že mu byly kalhoty v pase úzké.

Ano, přemýšlel zedník, mohou to být tyto důvody.

Otočil se k třetí noze téčka, delšímu pokračování Triq San Pawl. Blížila se k němu matka s malou holčičkou, jejich kroky rozvlňovaly záhyby sukní pestrých barev. Opačným směrem kráčeli dva muži ve žlutých vestách prozrazujících příslušnost k  technickým službám města, zabraní do vážného rozhovoru, jehož slova a kadence odpovídaly maltštině. Nikoho v této ulici by zedník neoznačil za možnou hrozbu, zaznamenal však několik výklenků a křižovatek. Tato místa by v nedávné minulosti sám vyhledával.

Sečteno a podtrženo – tři únikové trasy, dvě kryté a jedna pochybná. Existovala samozřejmě možnost, že je příliš podezřívavý, že jde jen o  další falešný poplach. Pokud ano, nemusí podnikat vůbec nic. Druhá možnost: opravdu ho někdo sleduje. To by znamenalo možný problém, nikoli však nutně hrozbu. Třetí možnost byla nejzávažnější a vyžadovala okamžité řešení.

„Potřebuju, abys pro mě něco udělal.“ Zedník vzal chlapci z ruky smeták. „Zametu to tady sám. Ty teď zvedneš bedničku s nástroji a půjdeš s ní k zahradám. A pozorně se dívej kolem sebe, než zahneš do Triq Inguanez.“

Chlapec se na něho tázavě zadíval.

„Máš výborné instinkty. Důvěřuj jim. Kdybys na ulici spatřil další muže, někoho, kdo tam zjevně nepatří, polož bedničku na zem, jako kdyby na tebe byla moc těžká, potom ji vezmi do druhé ruky a jdi dál. Po mně se vůbec neohlížej, a jestli někoho potkáš, nesmíš na něj zírat.“

Hoch přikývl.

„Kdyby tam někdo byl,“ pokračoval zedník, „nevracej se na noc domů. Máš tu příbuzné, kteří bydlí poblíž?“

„Strejdu. Má domek v jižní části Rabatu, nedaleko starého semináře.“

„Výborně. Kdyby situace, o které jsem mluvil, nastala, jdi přímo k jeho domu a zůstaň uvnitř. Zítra můžeš moje nástroje prodat. Víš, jakou mají cenu.“

Hoch znovu přikývl a zvedl koutky úst v úsměvu. Že by při představě slušného výdělku? uvažoval zedník. Anebo se mu tak zamlouvá nový úkol? Vsadil by na druhou eventualitu – vzrušení z prvního operačního plánu v životě.

„A kdyby tam nikdo nebyl?“ chtěl vědět chlapec.

„V  takovém případě se zítra ráno sejdeme v  katakombách. A ne abys přišel pozdě.“

To už se hoch vesele zasmál. Ještě nikdy se neopozdil. S předstíranou námahou zvedl bedničku s nářadím, volnou rukou zamával a hlasitě se rozloučil: „Arrivederci, pane.“

Zedník se obrátil k  žebříku. Vystoupil na druhou příčel a přejel dlaní po kamenné římse. Otočil se, když byl chlapec asi třicet metrů daleko, a podruhé, když se vzdálil na padesát metrů. Právě procházel kolem výklenku před vchodem do kláštera svatého Benedikta, ozářeným obdélníkem světla, které proklouzlo skulinou mezi domy. O  dva kroky dál položil bedničku a protřepal si paži, jako by uvolňoval křeč, pak vzal nástroje do druhé ruky. Potom ušel asi deset kroků a znovu se zastavil.

A stejný postup zopakoval.

DVA

Podruhé v životě se David Slaton provinil nepozorností. Poprvé se mu to stalo přednedávnem, ke konci problematického roku ve Virginii. Podlehl přílišnému uspokojení a jeho žena a dítě za to málem zaplatily nejvyšší cenu. Přísahal sám sobě, že už je stejnému riziku nikdy nevystaví, a  slib splnil pomocí stokrát osvědčené a prověřené metody – vzdálil se.

Už čtrnáct měsíců vedl tichý a  osamělý život v  Mdině. Za tu dobu nikdy netelefonoval do zahraničí a  důsledně se vyhýbal internetu. Jen zřídkakdy odjížděl z města a ani jednou neopustil území Malty. Kontakt s  vnějším světem udržoval pomocí obskurního e-mailového účtu, který otevíral jen vzácně a  vždy výhradně v  některé z  mnoha internetových kaváren rozesetých po ostrově, kterou si náhodně vybral. Pronajal si malý byt a seznámil se s několika kamarády, protože naprostá osamělost by vyvolala podezření. Příležitostně si zašel na oběd nebo večeři do restaurace, ale pokaždé mimo turistickou špičku. Pokud to mohl sám posoudit, dokonale splynul s prostředím – přesněji řečeno tak dokonale, jak může s prostředím splynout sto pětaosmdesát centimetrů vysoký světlovlasý zedník na středomořském ostrově.

Přesto ho někdo našel.

Znal příčinu – byl jí stav jeho mysli. Zdravá nedůvěra, ostražitost, tak důležitá v  předchozím životě, povolila. Stal se zedníkem. Poznal to podle toho, že každý večer usínal se zklidněnými myšlenkami, které se netočily kolem bezpečných úkrytů nebo pohledů zaostřených přes mířidla zbraně. Zabýval se rohovými spoji a ozdobnými štuky a nad ránem se mu zdávalo o rodině, kterou nikdy nepozná. V jistém okamžiku začal zanedbávat bezpečnostní opatření – a v důsledku toho si desetiletý kluk všiml toho, co měl vidět sám. Čtyři muži pokryli všechny ústupové body.

Otázky, kdo to je a  proč přišli, ponechal zatím stranou. Mnohem důležitější bylo, kde, kdy a jak ze zapeklité situace unikne. Odpovědi získal rychle.

Ze stínů kavárny vystoupil vysoký štíhlý muž s  brýlemi bez obrouček nad vysokými lícními kosti a s hustými černými kotletami. Pohyboval se jako spěchající funebrák. Slatonovi připadal povědomý, ale v  dané chvíli nedokázal k  tváři přiřadit jméno. Hned nato se vynořili ti dva, které jeho mladý pomocník lokalizoval v  úzké uličce. Každý z  dvojice představoval sto kilogramů svalů a kostí zabalených ve snědé kůži. Podsaditou postavou se podobali jeden druhému, nejmarkantnější znak, který je rozlišoval, představovala barva košile – jeden si oblékl zelenou, druhý světle hnědou. Ten s vojenským sestřihem pořád postával v Triq Mesquita. Slaton se díval, jak vylízal poslední zbytky zmrzliny z kornoutu a pak vykročil dlážděnou ulicí.

Existuje možnost, že si přicházejí jen promluvit? Chtějí si snad najmout jeho služby?

Ne, usoudil Slaton. Nikdy nepracoval jako žoldnéř, a kromě toho by takové vyjednávání nevyžadovalo čtyři muže. Odhodil přetvářku a zpříma se na každého krátce, ale upřeně zahleděl. Pokud by se jejich krok nezměnil, pořád by existovalo mírové východisko. Všichni čtyři však zrychlili. Vyhýbali se chodcům pružnými, úspornými pohyby, a když jeden z nich vsunul ruku pod vlající cíp košile, hádanka byla definitivně vyřešena. Slaton se díval na dobře nacvičenou lik vidační operaci, bohužel z té nejméně vhodné pozorovate l ny.

Ti čtyři svou práci uměli. Ideální denní doba, sám by ji rovněž zvolil. Minimální provoz v  ulicích omezoval riziko naražených loktů, malý počet kolemjdoucích snižoval možnost, že nezasvěcený přihlížející zastíní terč. Slunce již zapadalo, přesto zůstalo dost světla, aby se zkušený střelec tre fil a  cíl nemohl využít krytí ve tmě. Slaton také věděl, že v tuto hodinu se na policejních stanicích střídají směny, takže reakce strážců zákona bude nutně pomalejší. Z obou stran Triq San Pawl se v dokonalém souladu svírala ramena kleští. Dvojčata postupovala podél východní zdi, muž v brýlích se držel u západní. Slaton neomylně rozpoznal taktický manévr, jehož účelem bylo zamezit křížení palebných linií. Nepřátelé postupovali plynule a koordinovaně. Disciplinovaně. Očividně patřili ke stejné profesi jako Slaton.

Byli to zabijáci.

David stál pod lomeným obloukem, obklopený vysokými stěnami. Neměl žádnou zbraň, s níž by se mohl útoku postavit. Od nejbližšího protivníka ho dělilo sotva třicet metrů. Existovalo jediné řešení. Pustil se po žebříku vzhůru.

Vylezl do poloviny, když zaburácel první výstřel, vzápětí následován výkřiky. Kulka rozštípla dřevěnou příčel vedle jeho hlavy. Rychle vylezl o  kus výš a  vyhoupl se na hřeben oblouku. Odkopnutý žebřík se skácel bokem k zemi. Vrahové ho samozřejmě mohou znovu opřít, ale David doufal, že získá několik drahocenných vteřin.

Práskly další výstřely a všude kolem Slatona létaly odštěpky kamene. Oblouk byl skoro metr široký, dost na to, aby ho kryl přes celou šířku ramenou, kdyby se k němu přitiskl břichem a obličejem. Jenomže tady zůstat nemohl. Zabijáci by rychle našli vyvýšené místo s  lepším palebným úhlem, odkud by ho měli jako na dlani. Střešní hřeben za ním blokovala po kolena vysoká zídka, ale přímo před ním přecházel oblouk plynule do ploché střechy. Slaton se k němu rychle připlazil po loktech a kolenou. Na obou stranách zvonily kulky o kámen a pak přišel první zásah – kruté bodnutí do stehna.

Lezl dál.

Dosáhl relativního bezpečí střechy a  odkulil se stranou, kde už na něho střelci neviděli. Rychle se zvedl a přikrčený se rozběhl. Pravé stehno pekelně bolelo. Prudce zahnul doprava a prchal rovnoběžně s Triq San Pawl. Střelbu vystřídaly hlasité povely. Slovům Slaton nerozuměl, ale přízvuk byl určitě východoevropský. Kvůli krytí se držel uprostřed střechy a u první postranní uličky ho čekala tři metry široká propast. V běhu ji přeskočil a při doskoku upadl, ostrý štěrk ho bodal do dlaní a loktů. Vyškrábal se na nohy. Práskl výstřel. Kulka zazvonila o kovovou nádrž na vodu vpravo od něho. Ohlédl se přes rameno a  spatřil nakrátko ostříhaného muže, který vylezl po žebříku a pronásledoval ho. Ostatní nejspíš zůstali dole a pohybovali se podle jeho rozkazů. Vysoká střecha, která Slatonovi poskytovala dočasnou ochranu, se rychle stane pastí a omezí možnost úniku.

Ale měl na své straně i  pár výhod. Jako zedník toho o  střechách věděl opravdu hodně. Kromě toho se pohyboval ve známém terénu a ani po sebepečlivějším průzkumu se mu protivníci nemohli rovnat v  důvěrné znalosti prostředí, kde již rok žil a  pracoval. Hned také našel místo, které hledal, zvýšenou schodišťovou šachtu s drolícími se kamennými stěnami, jejíž fasádu loni v říjnu opravoval. Věděl, že se dveře otevřou, protože osobně odstranil starý zrezivělý zámek a majitel domu, který po nocích s oblibou ve společnosti své milenky pozoroval hvězdy, trval na tom, aby ho nenahrazoval novým.

Vřítil se dovnitř a přibouchl za sebou. Schodiště jako by mu přívětivě kynulo, Slaton se však zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Nad hlavou se mu táhly dva trámy podpírající klenutou taškovou střechu a po straně dřevěné zárubně zůstaly zahloubené otvory po původních pantech věkovitých dveří, které tehdy rovněž odstranil. Zkusmo strčil špičku boty do nejnižšího. Otvor ho udržel. Sáhl po vyšším chytu, přitáhl se a za okamžik se už krčil na trámu.

Trvalo to deset vteřin.

Zaslechl jednu stranu rozhovoru vedeného přidušeným hlasem, angličtinou s výrazným přízvukem. „Žádný kontakt. Nemáme se už stáhnout?“ Pauza následovaná nesrozumitelnými slovy. Muž venku mluvil do taktické vysílačky.

Dveře se rozletěly pod kopancem těžké boty a  Slaton shora pozoroval, jak se muž s vojenským sestřihem opatrně krade dovnitř. Zastavil se na prahu a metodicky kontroloval okolí, hlaveň zbraně opisovala široký půlkruh zleva doprava a zase zpátky. Nahoru však ne.

Slaton se vrhl dolů jako kovadlina a mířil koleny na zabijákovu hlavu.

Protivník zareagoval, ale ke své smůle pozdě, a  Slatonových více než sto kilogramů živé váhy ho nemilosrdně srazilo k zemi. Oba muži se v jednom chumlu řítili po schodech, propletené klubko paží a nohou se prudce zarazilo na první kamenné podestě. Zazněl kovový cinkot, jak pistole padala po dalším ramenu schodiště. Náraz na kámen vojáka téměř omráčil, byl však urostlý a silný, s mohutnými svaly vzpěrače. Slatonova síla pramenila z  pragmatičtějšího zdroje, získal ji v  desetihodinových pracovních směnách, kdy zvedal a  přenášel kameny a  maltu. Začal úderem lokte do protivníkova obličeje a uslyšel zřetelné křupnutí chrupavky. Rána kolenem do bránice vyrazila soupeři dech. Muž se předklonil a práci dokončila okovaná špička zednické boty, která ho nakopla do spánku. Vrah se v  kotrmelcích zřítil ze schodů a zůstal nehybně ležet obličejem k zemi.

Slaton k němu seběhl a otočil ho na záda. Muž byl v bezvědomí, dýchal mělce a trhaně. Rychle ho prohledal, ale nenašel žádné osobní doklady ani jinou zbraň kromě té, která sletěla ze schodů. Zaregistroval také nepřítomnost neprůstřelné vesty. Vrahové věděli, že jdou proti neozbrojenému cíli. U opasku měl muž pověšenou vysílačku typu, který Slaton neznal, kontrolní prvky nesly anglické popisky. Vypadala poškozeně, a tak si ji nevzal. Potom však objevil něco užitečnějšího – známé tetování na vnitřní straně bicepsu. Útočící dravec s  dlouhými křídly, svírající v  pařátech stylizovaný blesk. Znak polských speciálních jednotek GROM.

Dýchání se zastavilo a hned nato zazněl zezdola hluk. Dorazily posily. Slaton se snažil nahlédnout do temnoty schodišťové šachty. Zabijákovu zbraň nikde neviděl. Nevšímal si bolesti ve stehnu a vyběhl zpátky na střechu. V dálce kvílela siréna policejního hlídkového vozu. Ve vlastních stopách se vrátil, odkud přišel, pod běžícíma nohama mu skřípaly uvolněné kamínky a  úlomky dlaždic. Byl to neobvyklý tah a  nepostrádal riziko. Mdina je v  podstatě klasická pevnost s třicet metrů vysokými hradbami a vstupními branami vybudovaná tak, aby odrazila byzantské nájezdníky. Ovšem jako u  všech podobných obranných zařízení, jakmile padnou bašty, pevnost se změní v past. Na konci střechy nahlédl David pod sebe a šest metrů vlevo spatřil, co si přál – balkon v prvním patře. Šlo o běžný stavební prvek v jinak plochých stěnách, v  průběhu staletí si je nechávali budovat šlechtici jako svého druhu pódia, na nichž nabízeli své dcery k  provdání. Slaton sklouzl přes okraj střechy, krátce visel za konečky prstů a pak seskočil na balkon o tři metry níž. Další pád byl o něco hlubší a David přistál na dlažbě v parašutistickém kotoulu – pokrčil kolena a překulil se na levý bok. Rozběhl se na východ, dál od budovy, kde podle jeho názoru pronásledovatelé opatrně stoupali po schodech a kontrolovali jednotlivé místnosti.

Mýlil se.

Třicet metrů před sebou spatřil na dalším nároží bludiště středověkých uliček jedno z podsaditých dvojčat. Muž ho okamžitě postřehl. Slaton na zlomek vteřiny ztuhl a  pak se otočil. Stál za ním muž v brýlích a právě sahal do podpažního pouzdra.

Na obou koncích uzavřená úniková cesta zredukovala počet možností na jednu jedinou – Slaton se rozběhl ke scho dům, které vedly na vyhlídkovou terasu. Naštěstí byla prázdná, žádný turista neobdivoval při západu slunce zářící maltské klenoty. David zahnul doprava a  na konci terasy přelezl na půl metru širokou římsu, která lemuje vnější baštu. Vpravo se tyčila kolmá kamenná stěna, vlevo zívala temná propast. S rozpřaženými pažemi jako provazochodec se Slaton pustil po římse.

Blížil se k místu, kde se hradba stáčela, a dobře věděl, co za ohybem spatří – patio oblíbené restaurace se záplavou pohodlných dřevěných židlí a čtvercových stolů pod pruhovanými slunečníky hýřícími veselými barvami. Před několika měsíci tam večeřel, osladil si línou neděli těstovinami a domácím chlebem, které korunovalo kouřící espresso. Pamatoval si, jak toho jasného podzimního dne hleděl na moře a dohlédl až na Sicílii. Teď viděl jen vzdálená světla a temnotu a cítil poryvy chladného větru.

Dostal se za ohyb a skutečně spatřil restauraci kypící životem. Číšníci se proplétali mezi stoly pod řetězy holých žárovek, časní hosté si objednávali večeři a popíjeli silné domácí červené víno. David proběhl kolem číšníka, který v patiu postupně skládal slunečníky, protože slunce už vyklidilo prostor hvězdám. Seskočil ze zídky, vběhl dovnitř a  zastavil se před stanovištěm vrchního. Hosté a obsluhující personál na něj neklidně hleděli, v podniku se rozhostilo zaražené ticho.

Chybu si uvědomil příliš pozdě. Z  předchozí návštěvy si pamatoval, že sem předním vchodem naváželi bedničky s čerstvou zeleninou a vínem v lahvích. To ovšem znamenalo, že zde není zadní východ. Vyhlédl prosklenými dveřmi na ulici, z obou stran lemovanou středověkými zdmi. Restaurace byla vklíněna mezi neobývané, opuštěné budovy. O  kus dál v ulici zahlédl známé siluety, které se klusem blížily, pozorné a rozhodné. Jediná cesta ven vedla tam, odkud přišel, přes kamennou římsu, kterou už určitě kryje jeden z  útočníků.

Slaton uvázl v  pasti a  odhadoval, že má nanejvýš deset vteřin, aby z ní unikl. Rozhlédl se. Bílé žárovky a plátno jasných barev. Kamenné stěny a temná noc. A stovky očí, které ho pozorovaly.

Deset vteřin.

Zbytek jeho života, pokud něco nevymyslí.

TŘI

Muž v brýlích se s tasenou pistolí blížil po římse k ohybu zdi, za nímž zmizel jeho cíl. Jmenoval se Ben-Meir a s každým krokem po nebezpečné stezce mu unikla z úst procítěná kletba. S prstem na spoušti překonal roh a překvapeně zamrkal na restauraci plnou hostů. Cíl nikde neviděl.

Držel se ve stínu a  naklonil hlavu k  mikrofonu taktické vysílačky. „Pozice.“

„U  vchodu do restaurace,“ ohlásil jeho zástupce, Bulhar jménem Radko.

Radkův parťák, který měl na starosti plánování operace, a  proto byl nejlépe obeznámen s  plánem města, dodal: „To místo znám. Není tam zadní východ. Opakuju, není tam zadní východ.“

Ben-Meir znovu zaklel, tentokrát hlasitěji. „Vidíte ho někdo?“

Dlouhá pauza, pak dvě negativní odpovědi.

Tohle není dobré. Už měli svého člověka obklíčeného, za

hnali ho do kouta zády ke zdi, přesto jim unikl. Ben-Meir

chtěl akci ukončit co nejrychleji a čistě, ale ukázalo se, že po

trvá mnohem déle a vyžádá si oběti. Stiskl tlačítko vysílačky.


36

„Stáhněte se!“

Ještě knoflík ani neuvolnil, když zazněl hlasitý třesk, následovaný sborem výkřiků.

„Stáhněte se! Stáhněte se!“ opakoval.

Stalo se to bleskurychle. Nedaleko vnější zídky postřehl Ben-Meir pohyb a změť barev a instinktivně tam namířil pistoli. Skutečně se tam pohyboval jeho cíl, rozmazaná skvrna na rozhraní mezi světlem žárovek a temným pozadím. Zdálo se, že něco nese. Zabiják nevěřil svým očím, když viděl, jak muž, kterého měl na mušce, přeskočil hradební zeď a zmizel v černé prázdnotě za ní.

Ben-Meir vystřelil, ale už když stiskl spoušť, věděl, že netrefí – gravitace urychlovala šílený pád zkroucené siluety do noční tmy. Seskočil do patia a vběhl do restaurace, jejíž hosté se řítili k  východu. Tlačil se mezi nimi k  zídce a  odkopl z cesty opuštěný stůl. Aby ještě posílil zmatek, zamával pistolí a zařval: „Policie! Policie! Všichni ven!“ Mohl tím získat půl minuty k dobru.

Naklonil se přes zídku a  zahleděl se dolů, ale viděl jen prázdnotu, okolní osvětlení mu narušilo noční vidění. Zato uši zaznamenaly sérii nárazů, které zněly jako tlumené výstřely. A  pak za sebou uslyšel mnohem naléhavější zvuk – rychle se přibližující sirénu. S posledním pohledem do propasti nařídil svým lidem ústup.

O  patnáct minut později, když jejich automobil vyjel městskou bránou z Mdiny, už Ben-Meir a jeho tým věděli, jak mizerně jejich akce dopadla. Kieras byl mrtvý a oni neměli čas odklidit tělo. Byl z nich nejmladší a fyzicky nejzdatnější. Možná ne nejnebezpečnější, přesto dobrý bojovník. Radko ho objevil na schodišti. Nemohl pro něho absolutně nic udělat, ovšem vojáci jen velmi neradi nechávají padlé druhy na bojišti. Alespoň že Ben-Meir nebude muset informovat příbuzné o jeho skonu – drobná útěcha plynoucí z toho, že velel jednotce, která nepatřila k žádné oficiální armádě.

„Jak se to mohlo stát?“ kroutil hlavou Radko.

„Sklapni!“ okřikl ho Ben-Meir podrážděně. „Byla to naše chyba. Věděli jsme, že je dobrý.“

„Ale zjevně ne dost dobrý. Viděl jsi, jak skončil. Jenže naše mise skončila ještě hůř. Co teď ohlásíme?“

„Řekl jsem, že máš sklapnout!“ zahřměl Ben-Meir. „Neohlásíme nic, dokud si nebudeme jistí.“

Zbytek krátké jízdy proběhl v  hrobovém tichu. Propletli se Howardovými zahradami a  objeli hradby k  severnímu okraji města. Řidič zastavil na štěrkové krajnici v místě, kde se silnice nejvíce přibližovala k  místu kalamity. Ben-Meir a  Radko vystoupili a  klusem vyběhli asi kilometr do kopce k  úpatí hradební zdi. Místo identifikovali snadno – restaurace nad nimi zářila jako o karnevalu –, ovšem otřáslo jimi, že nic nenašli. Vůbec nic. Někde tu přece měl ležet jejich cíl, mrtvý!

„Já to nechápu,“ povzdechl si Radko. „Takový pád nemůže nikdo přežít.“

Ben-Meir si mnul bradu a  mlčel. V  rozptýleném světle žárovek čtyřicet metrů nad sebou cosi spatřil. Přiblížil se a vzpomněl si na barevný záblesk, když jejich kořist přeskočila zídku a  vrhla se do propasti. Na zemi ležel velký, bíločerveně pruhovaný slunečník z  patia restaurace, částečně otevřený a s trčícími výztužnými dráty, plátno strhané z rámu.

Jeho zástupce jen nevěřícně zíral. „S tímhle seskočil z hradeb, a přežil? Ten chlap je sebevrah, to ti teda povím.“

Velitel svítil baterkou po zemi a  objevil čerstvě ulámané větve. Jedna byla tlustá jako jeho paže. Posvítil si nahoru do koruny vzrostlého vavřínu a sjížděl kuželem světla shora dolů ke stezce mezi stromy.

„Ne,“ namítl. „Sebevražda by z jeho hlediska byla, kdyby zůstal nahoře.“ Sklonil se a zvedl pokroucený hliníkový rám slunečníku. „Tohle bylo vykalkulované riziko. Samotný deštník by jeho pád nezmírnil natolik, aby se nezabil, ale jestli věděl o stromech tady a mohl se odrazit dostatečně daleko... deset metrů, víc ne. Zůstávala jediná otázka – jestli se udrží toho krámu, až bude padat mezi větvemi. To vyžadovalo jistou... houževnatost.“

Oba muži si vyměnili pohled a zástupce utrousil: „S tímhle chlapem budeme muset postupovat sakra opatrně.“

„Ale my jsme byli opatrní – a teď je Kieras mrtvý.“

Ben-Meir se sklonil a  zkoumal cáry hrubého plátna vyrvané ze slunečníku. Právě si prohlížel krvavou šmouhu, když jeho pozornost upoutaly hlasy doléhající shora. Vzhlédl a  v  tlumeném svitu spatřil policistu, který se vykláněl přes žulovou zídku. Vedle něho stál číšník a ukazoval dolů.

„Jdeme,“ zavelel, zhasl baterku a  rychlou chůzí se vydal k silnici. „Tady už pro nás nic není.“

Řidič nasadil rychlé, profesionální tempo a  brzy nechali město za zády. Ben-Meir na předním sedadle studoval mapu na obrazovce tabletu. „Nemá to smysl. Mohl se schovat kdekoliv.“ Obrátil se k  Radkovu parťákovi, který se jmenoval Stanev a  byl hlavním střelcem týmu: „Víš určitě, žes ho trefil?“

„Na beton,“ odvětil muž. „Viděl jsem, jak sebou škubl. A potom kulhal.“

Ben-Meir hleděl na mapový displej. Sundal si brýle, promnul kořen nosu a  vytáhl mobilní telefon. Někam zavolal a okamžitě dostal spojení.

„Tak jak?“

„Našli jsme ho,“ odpověděl Ben-Meir, „ale plán nám tak docela nevyšel. Přemohl našeho člověka, který šel v čele.“

„Mohli jste po sobě uklidit?“

„Ne, neměli jsme čas postarat se o tělo.“

Pauza. „A váš cíl? Kde je?“

Ben-Meir se zadíval na topografickou mapu Malty zobrazenou na počítači. Ostrov mu připadal větší než kdy předtím. „To nevíme.“

„Jak to, že nevíte?“

„Z řady důvodů. Zahnali jsme ho do kouta a dostal zásah, ale cíl strašně riskoval. Nakonec skočil z podělaných hradeb.“

„Z hradeb?“

„Přežil, ale určitě je zraněný.“

„Těžce?“

„To nedokážu říct.“

Další pauza. „Tohle jsme nezamýšleli.“

Ben-Meir považoval za nejlepší mlčet.

„No dobře,“ řekl vzdálený hlas. „Pokud nejsou jeho zranění příliš vážná, pořád existuje šance. Víme, kam musí zamířit. Buďte připravení – a příště už žádné chyby.“

ČTYŘI

Někde v  půli cesty mezi Manausem a  Belémem v  severní Brazílii leží v  Santarému na rozlehlém pozemku, vyklučeném v hloubi tropického pralesa počátkem sedmdesátých let, letiště Maestra Wilsona Fonseky. Navrhlo a  financovalo ho brazilské vojenské letectvo a mělo sloužit jako náhrada za původní letiště – dva a půl hektaru popraskaného a zvlněného asfaltu, kde nakonec vyrostlo neforemné komerční centrum a široká ranvej se změnila v hlavní ulici, po níž by mohly automobily projíždět v  deseti pruzích. Vysoká věž řízení letového provozu pak prodělala transformaci na pochybný noční podnik ověšený křiklavými neony.

V  následujících dekádách nenaplnilo nové letiště v  Santarému očekávání do něj vkládaná. Nikdy nepřekonalo čtyřicátou příčku v žebříčku vytíženosti brazilských vzdušných přístavů a  dnes nabízí omezený letový řád malých aerolinek a  operátorů letecké taxislužby, doprava zboží skomírá na úbytě. Ale přece jenom existuje něco jedinečného, čím se tady mohou chlubit – je to jediné letiště na světě pojmenované po operetním skladateli.

Z  jiného úhlu pohledu lze letiště v  Santarému přirovnat ke spoustě dalších v Amazonské pánvi – nachází se zde zrezivělé vrakoviště zapomenutých letadel. Jako sbírka ptáků, kteří už nemohou létat, se na stojánkách v zadním traktu areálu krčí dvanáct veteránů v  různých stupních rozkladu. Z  toho nejstaršího – podle shodného mínění místních obyvatel jde o Boeing 727 – zůstal jen ocelový válec trupu s ocasem. Nešťastný letoun sjel za krátké, ale nesmírně prudké bouře před třiceti lety z nechvalně proslulé kluzké dráhy a skončil s předním kolem zabořeným metr hluboko do bahna na jižním břehu Amazonky. S každým letadlem, které tu odpočívá, se pojí nějaký příběh, povětšinou ne tak dramatický, ale vždy spojený s krachem některé špatně vedené letecké společnosti. V  ekonomicky rozvinutějších zemích dokážou aero linky nebo nájemci opuštěné a  přebytečné stroje zakonzervovat někde na pouštním letišti a využívat je jako zásobárnu cenných náhradních dílů, například motorů nebo avioniky, které lze na světových trzích výhodně prodat. V Santarému, který spoutává byrokratická džungle stejně hustá a neprostupná jako okolní deštný prales, jsou však osiřelé letouny ponechány napospas osudu a spíš rychle než pomalu hnijí pod tropickým sluncem a přívalovými lijáky. Jejich štíhlé trupy padají za oběť plísním, hnízdícím ptákům, a hlavně všudypřítomné korozi, smrtelnému nepříteli všech kovových výtvorů.

Při pohledu z dálky si nemohli být dva muži, kteří kráčeli po ranveji prorostlé plevelem, podobnější. Oba měli na sobě volné kalhoty a košile rozevláté v pražícím slunečním svitu. Oba byli štíhlí a průměrně vysocí a oba překročili padesátku, kteroužto skutečnost potvrzovaly tmavé vlasy prokvetlé stříbrem. Ve všech ostatních aspektech nemohli být rozdílnější.

Umberto Donato pracoval jako správce letiště. Celý život strávil v Santarému a město opustil jen jednou, když se před devíti lety vypravil do Santosu a  navštívil centrálu společnosti BAM Airlines – využil vzácný záchvat firemní štědrosti a nechal se na útraty zaměstnavatele dvě odpoledne školit v problematice provozu letiště. Po oba večery pak zapomněl na manželský slib a veselil se v místním nevěstinci. Umberto odpovídal za areál letiště, a  to včetně všeho, co tam přijelo z města, vyplazilo se z džungle nebo spadlo z nebe. Nebyl to lehký úkol, když uvážíme, že se jednalo o nějakých třiadvacet kilometrů čtverečních betonu, asfaltu, trávy a keřů. Dohlížel, aby tráva příliš nevyrostla, aby kontejnery nepřetékaly odpadky a aby se na pozemku nepotulovali bezdomovci a povaleči hledající, co kde ukrást. Zavedl systém odtahů automobilů parkujících na nedovolených místech a zajistil rychlé odklízení mršin kajmanů a krajt, kteří našli smrt pod podvozky přistávajících a startujících letadel, z rozpálené ranveje. A když někdo zanechal opuštěný letoun někde na okraji svěřené oblasti, Umberto měl za úkol starat se o  něho co nejlépe – alespoň v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.