načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel) - Jonas Jonasson

  > > > > Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)  

Elektronická kniha: Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
Autor:

Jonas Jonasson přichází s třetím příběhem plným ironie a nečekaných situací. Po stoletém staříkovi Alanovi a analfabetce Nombeko se tentokrát seznámíme s osudem kriminálníka Anderssona a jeho klikatou cestou k nápravě a spasení.


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  191
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  239 Kč
20%
naše sleva
6,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77%hodnoceni - 77%hodnoceni - 77%hodnoceni - 77%hodnoceni - 77% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Panteon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 317
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: přeložila Hana Švolbová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 1.2
PDF velikost (MB): 1.4
MOBI velikost (MB): 0.8
ISBN: 978-80-87697-50-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zabiják Anders, vlastním jménem Johan Anderson, je nepříliš bystrý kriminálník, jehož smyslem života je opakovaný pobyt ve vězení. Při jednom chvilkovém propuštění na svobodu potká vypočítavou farářku Johannu, která díky ateistickým názorům přišla o kostel i farníky, a laxního recepčního Pera, který stále hledá možnost udělat něco se svým životem, ale stále nachází pouze záminky, proč začít až zítra. Tímto osudovým setkáním se všem třem změní život. Firma na ubližování lidem zpočátku funguje skvěle a všichni si polepší. Ovšem jednoho krásného dne začne zabiják Anders řešit opravdový smysl života a hledat boha a s tím přijdou zásadní komplikace.
Čtivý příběh o lidské lstivosti, hamižnosti a bezcharakterním využívání staví hrdiny do mnoha možných i nemožných situací, jak jsme u Jonassonových příběhů zvyklí. Ale šťastné náhody je i zde neustále doprovázejí a tak se i v tomto případě všichni doberou vítězného konce.

Tento produkt je elektronická kniha po zaplacení ke stažení z webu.

Zařazeno v kategoriích
Jonas Jonasson - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)" mají také často zájem o tyto tituly:
Jako zabít ptáčka Jako zabít ptáčka
Lee, Harper
Cena: 151 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Zdena Kolblova 2016-08-07 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Jonasson vždy pobaví. Tentokrát si k tomu vybral tupého kriminálníka, vypočítavou ateistickou duchovní a líného recepčního. A vzal to zase od podlahy. Oddechové čtení o tom, jak lze někoho zmanipulovat pro zdánlivé dobro všech a hlavně pro dobro vlastní, určitě vykouzlí na tváři pár úsměvů. Zázrak rozhodně nečekejte, kvality Stoletého staříka Zabiják Anders nedosahuje. Máte dokonce chvílemi pocit, že "tohle všechno už tu přece někdy bylo". Jenže nebylo :)
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






PANTEON










Jonas Jonasson
Zabiják Anders
a jeho přátelé
(a sem tam nepřítel)





Jonas Jonasson
Zabiják Anders
a jeho přátelé
(a sem tam nepřítel)
Další knihy Jonase Jonassona:
Analfabetka, která uměla počítat
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel





PANTEON
Jonas Jonasson
Zabiják Anders
a jeho přátelé
(a sem tam nepřítel)
Přeložila Hana Švolbová





Ze švédského originálu
Mördar Anders och hans vänner (samt en och annan ovän) ,
Piratförlaget, Stockholm 2015
Copyright © 2015 by Jonas Jonasson
First published by Piratförlaget, Sweden
Published by arrangement with Brandt New Agency, Spain
Copyright © 2016 by Panteon
Cover © 2016 by Emil Křižka
Translation © Hana Švolbová 2016
Nakladatelství Panteon, Národní 21, 110 00 Praha
www.jonasson.cz | www.jonasjonasson.com | www.knihypanteon.cz
Přeložila: Hana Švolbová
Návrh obálky: Emil Křižka
Sazba: DTP Panteon
Tisk a vazba: CPI Moravia Books, Pohořelice
Printed in Czechia.
ISBN 978-80-87697-50-4





Tahle by se ti líbila, tati.
Je pro tebe.










ČÁST PRV NÍ
TROCHU JINÝ BYZNYS










11
K APITOLA 1.
Ten, jehož život se měl záhy naplnit smrtí a  násilím, zloději
a lupiči, se v recepci nejubožejšího hotelu ve Švédsku zasnil.
Jediné vnouče koňského handlíře Henrika Bergmana
vždycky svádělo svoji bídu na dědečka. Stařík vévodil v rámci
jižního Švédska špičce svého oboru, nikdy neprodal míň než
sedm tisíc zvířat za rok, všechno prvotřídní kusy.
Od roku 1955 však proradní sedláci počali měnit dědovy
plno- a polokrevníky za traktory takovou rychlostí, kterou dě -
deček nedokázal chápat. Ze sedmi tisíc transakcí bylo sedm
set, z  nichž se stalo sedmdesát a  z  těch pouhopouhých sedm.
Během pěti let se několikamilionové rodinné jmění rozpustilo
v obláčku nafty. Otec ještě nenarozeného vnuka se v roce 1960
pokusil zachránit to, co zachránit šlo, tím, že objížděl rolníky
v  kraji a  kázal prokletí mechanizace. Vždyť se toho tolik
povídá. Třeba že nafta způsobuje rakovinu, když na člověku ulpí,
a taky že ulpí.
A pak tatínek dodával, že výzkumy prokázaly, že nafta
u  mužů pravděpodobně způsobuje neplodnost, jenomže to
dělat neměl. Za prvé to nebyla pravda a za druhé to zaneprázd-





12
něným, nicméně neustále chtivým zemědělcům opatřeným
třemi až osmi dětmi znělo jako pohádka. Bylo trapné opatřit
si kondom, na rozdíl od nějakého toho kousku z řady Massey
Fergusson nebo John Deer.
Dědeček zemřel v chudobě, navíc ho ukopal jeho poslední
kůň. Jeho zkroušený syn i  bez koní přesedlal, prošel jakýmsi
kurzem a  časem získal zaměstnání u  společnosti Facit a. s.,
jednoho z předních světových podniků vyrábějících psací a po -
čítací stroje. Tím se mu zadařilo být převálcován historickým
vývojem nejenom jednou, ale rovnou dvakrát za život, jelikož
trh najednou zaplavily elektronické kalkulačky. Jako výsměch
produktu zvíci cihly od firmy Facit se japonská varianta navíc
vešla do kapsy od saka.
Stroje koncernu Facit se nesmrštily (aspoň ne dostatečně
rychle), ovšem podnik sám tuto změnu prodělal a nakonec se
scvrkl doslova v nic.
Syn koňského handlíře dostal padáka. Aby potlačil
skutečnost, že ho život dvakrát podvedl, sáhl po láhvi. Nezaměstnaný,
zahořklý, stále nemytý a  nikdy střízlivý, ztratil záhy veškerou
přitažlivost pro svou o dvacet let mladší manželku, která
nejdřív vydržela chvíli a potom ještě chvíli.
Ale nakonec si ta trpělivá mladá žena pomyslela, že se chyba,
kterou představoval sňatek s nesprávným mužem, dá odčinit.
„Chci se rozvést,“ řekla jednou dopoledne manželovi, který
rázoval po bytě onoho páru v  bílých trenýrkách s  tmavými
fleky a něco hledal.
„Nevidělas flašku s koňakem?“ opáčil.
„Ne. Ale chci se rozvést.“
„Včera večer jsem ji postavil na linku, muselas ji někam
přesunout...“
„Je možné, že skončila v baru, když jsem uklízela, už si
nevzpomínám, ale snažím se ti vysvětlit, že se chci rozvést.“





13
„V baru? Jo, jasně, tam jsem měl hledat! Jsem pitomec. To
se pak odsud odstěhuješ? A vezmeš si s sebou i toho prďolu, co
si jenom sere do gatí?“
Ano, miminko s  sebou vzala. Blonďatého kloučka s  hod -
nýma modrýma očima. Kloučka, z  nějž se měl o  mnoho let
později stát recepční.
Maminka si pro sebe vysnila kariéru učitelky jazyků, ale
miminko se rozhodlo přijít na svět čtvrt hodiny před začátkem
závěrečné zkoušky. Teď odjela do Stockholmu s prckem, svými
pěti švestkami a podepsanými rozvodovými papíry. Pak se
vrátila k dívčímu příjmení Perssonová, přičemž nezvážila důsledky
pro chlapce, který už dostal křestní jméno Per (ne že by nebylo
možné jmenovat se Per Persson nebo třeba Jonas Jonasson, ale
někomu to může připadat fádní).
V  hlavním městě na ni čekala práce dopravní policistky.
Matka Pera Perssona chodila po ulici sem a tam a téměř denně
jí vyčinil některý ze špatně parkujících řidičů, především těch,
kteří si mohli udílené pokuty dovolit. Ze snu o  učení – o 
šíření znalostí o tom, které německé předložky se pojí se čtvrtým
a které se třetím pádem, mezi žáky, jimž to bylo povětšinou
samozřejmě jedno – sešlo.
Ale když matka v zaměstnání, které mělo být jenom dočasné,
strávila půlku věčnosti, stalo se, že jeden z  těch poučujících,
špatně parkujících řidičů se úplně rozlítil, když uprostřed
stížnosti objevil v  uniformě dopravní policie ženu. Jedno dalo
druhé a  ocitli se na obědě v  krásné restauraci, kde byl lístek
s pokutou přetržen vedví, asi tak při servírování kávy s likérem.
A když jedno dalo třetí, požádal špatně parkující řidič matku
Pera Perssona o ruku.
Žadatelem byl náhodou islandský bankéř, který se chystal
odstěhovat domů do Reykjavíku. Své zamýšlené manželce na-





14
sliboval zlato a zelené lesy, pokud odjede s ním. Islandská náruč
vítala rovněž synka. Ale uplynulo už tolik času, že blonďatý
klučina stihl dospět a mohl o sobě rozhodovat sám. Počítal se
zářivější budoucností ve Švédsku a vzhledem k tomu, že nikdo
nedokáže porovnat to, co následovalo, s  tím, co by se bývalo
mohlo stát, nelze určit, nakolik byl tento synův kalkul správný,
či špatný.
Per Persson si už v šestnácti letech obstaral zaměstnání při
studiu gymnázia, v  němž se zrovna moc neangažoval. Matce
nikdy do detailů nevyprávěl, o jakou práci se jedná. A měl pro
to svoje důvody.
„Kam se chystáš, chlapče?“ mohla by se matka ptát.
„Do práce, mami.“
„Tak pozdě?“
„Jo, většinou se tam jede nepřetržitě.“
„A co že to vlastně děláš?“
„Vždyť už jsem to vykládal tisíckrát. Vypomáhám v... zá -
bavním průmyslu. Setkávání lidí a tak.“
„Jak vypomáháš? A jak se jmenuje...“
„Musím letět, mami. Můžem to probrat pak.“
Per Persson opět proklouzl. Je zřejmé, že nerad prozrazoval
podrobnosti, jako že jeho zaměstnavatel balil a  prodával
příležitostnou lásku ve velkém omšelém žlutém dřevěném domě
v  Huddinge jižně od Stockholmu. Nebo že zařízení působilo
pod názvem Klub Amore. Nebo že chlapcova práce spočívala
v zajištění provozu, přičemž také tvořil doprovod a kontroloval.
Platilo, že každý jednotlivý návštěvník najde cestu do
správného pokoje za správnými milostnými hrátkami za správně
vyměřený čas. Chlapec vytvářel rozvrhy, odměřoval čas návštěv,





15
poslouchal za dveřmi (a nechal pracovat představivost). Pokud
to vypadalo, že se něco ubírá špatným směrem, strhl poplach.
Asi v tu dobu, kdy matka emigrovala a Per Persson dokončil
studia také formálně, rozhodl se jeho zaměstnavatel pro změnu
branže. Z klubu Amore se stal penzion Mořský mys. Vůbec ne -
stál někde u moře, tudíž ani na žádném mysu. Ale jak prohlásil
majitel hotelu:
„Nějak se ta prdel jmenovat musí.“
Čtrnáct místností. Dvě stě dvacet pět korun za noc.
Společná toaleta a sprcha. Čisté povlečení a ručníky jednou týdně,
ale pouze pokud se dostatečně opotřebí. Změna činnosti
z hnízdečka lásky na hotel třetí cenové nebylo nic, co by si majitel
zrovna přál. Vydělával podstatně víc, když měli hosté v posteli
společnost. A když se v rozvrhu děvčat objevila mezera, mohl si
s některou z nich na chvíli zalézt sám.
Jedinou výhodou penzionu Mořský mys bylo, že to bylo
méně nelegální. Bývalý majitel nočního klubu si odkroutil osm
měsíců v chládku a řekl si, že to stačilo.
Peru Perssonovi, který prokázal nadání pro logistiku, nabídl
práci recepčního a  to nebylo zrovna nejhorší (ačkoli o  mzdě
to neplatilo). Jednalo se o  zápis a  odhlašování hostů, dohled
na to, aby lidi platili, o kontrolu rezervací. Také bylo potřeba
být trochu příjemný, ale ne tak, aby to mělo negativní vliv na
výsledek.
Šlo o novou činnost pod novým názvem a úkol Pera
Perssona byl jiný a nesl s sebou víc zodpovědnosti než dřív. Pobídlo
ho to k tomu, aby vyhledal šéfa a pokorně mu navrhl úpravu
platu.
„Nahoru, nebo dolů?“ zeptal se šéf.
Per Persson odpověděl, že by upřednostnil zvýšení.
Rozhovor se neubíral směrem, který si přál. Teď tu stál a doufal, že si
bude smět aspoň ponechat to, co už měl.





16
A tak se stalo. Šéf však byl natolik velkorysý, že přišel
s návrhem:
„Tak se, do prdele, nastěhuj do místnosti za recepcí, ať se
vyhneš placení nájmu za byt po mámě.“
Per Persson souhlasil, že to je cesta, jak nějakou tu kačku
uškudlit. A jelikož plat dostává načerno, mohl by bokem zkusit
i sociální dávky a podporu v nezaměstnanosti.
A tak se stalo, že se Per Persson sžil se svou prací. Bydlel
a žil ve své recepci. Uplynul rok, uplynuly dva, uběhlo pět let
a chlapci se po všech stránkách nevedlo líp než jeho otci a dě -
dovi. A vinu na tom nesl dědeček. Stařík byl několikanásobný
milionář. Teď stála jeho vlastní krev ve třetí generaci za pultem
a  vítala páchnoucí hotelové hosty se jmény jako Zabiják
Anders a jiné nelibosti.
Právě Zabiják Anders byl jedním z  těch, kdo v  penzionu
Mořský mys bydleli dlouhodobě. Vlastně se jmenoval Johan
Andersson a  celý svůj dospělý život seděl. Se slovíčky a 
vyjadřováním mu to nikdy nešlo, ale záhy v životě přišel na to, že
pravdu lze obhájit, když tomu, kdo odporuje nebo se tváří,
jako by to zvažoval, jednu ubalí. A  druhou, pokud to bude
potřeba.
Tento druh rozhovoru časem vedl k tomu, že se mladý
Johan dostal do špatné společnosti. Díky novým známým začal
své už tak agresivní argumentační způsoby míchat s alkoholem
a pilulkami, a pak už to šlo ráz na ráz. Alkohol a tabletky mu
přivodily dvanáct let, už když mu bylo dvacet a nedokázal
vysvětlit, jak se jeho sekera ocitla v zádech předního oblastního
distributora amfetaminu.
Po osmi letech byl Zabiják Anders zpátky venku a svobodu
oslavil s takovou náruživostí, že téměř nestihl vystřízlivět
a dostal dalších čtrnáct let k  předchozím osmi. Tentokrát se do





17
toho připletla brokovnice. Zblízka. Přímo do obličeje chlapíka,
který nastoupil po onom se sekerou v zádech. Výjimečně neve -
selý pohled pro osoby, které to musely uklízet.
Zabiják Anders u soudu tvrdil, že to nebyl záměr. To se
aspoň domníval. Na to, jak se to odehrálo, si moc nepamatoval.
Asi jako při dalším úletu, kdy podřízl hrdlo třetího podnikavce
s pilulkami, jelikož tento ho nařkl, že má špatnou náladu. Muž
s  čerstvě prořízlým chřtánem měl v  této věci pravdu, nebylo
mu to ale k ničemu.
Šestapadesát bylo Zabijáku Andersovi, když se zase dostal
na svobodu. Na rozdíl od předchozích propuštění se nejednalo
o příležitostný pobyt, ale o něco stálejšího. Tak zněl plán. Jen
bylo nutné vyhýbat se alkoholu. A pilulkám. A všemu a všem,
co měli s alkoholem a pilulkami něco společného.
U piva takové nebezpečí nehrozilo, to ho těšilo nejvíc. Nebo
napůl. Anebo z toho aspoň nešílel.
Penzion Mořský mys vyhledal ve víře, že stále skýtá zážitky
jistého druhu a mohl by tak vyrovnat deficit u člověka, který
jedno či tři desetiletí seděl. Když se usadilo zoufalství z faktu, že
tak tomu již není, rozhodl se raději ubytovat. Někde přece
bydlet musí a něco přes dvě stovky za noc není suma, kvůli které
by se měl dohadovat, obzvlášť při pomyšlení na to, jak takové
dohadování může dopadnout.
Ještě než si poprvé vyzvedl klíč od pokoje, stihl Zabiják
Anders vypovědět svůj životní příběh mladému recepčnímu, který
mu přišel do cesty. Vyprávění zahrnovalo i  dětství, třebaže si
zabiják nemyslel, že by bylo relevantní pro to, co následovalo.
Raná léta se povětšinou odvíjela tak, že se otec po práci opil,
aby ji vydržel, a matka začala dělat totéž, aby to vydržela
s otcem. To vedlo k tomu, že táta nevydržel s mámou a prokazoval





18
to tak, že ji v pravidelných odstupech zmlátil, ponejvíc, když
synek přihlížel.
Po tomto vyprávění se recepční neodvážil k ničemu jinému,
než přivítat Zabijáka Anderse podáním ruky a představením.
„Per Persson,“ řekl.
„Johan Andersson,“ odpověděl zabiják a  slíbil, že odteď se
bude snažit vraždit co nejmíň.
Načež se recepčního zeptal, jestli by někde na skladě ne -
byla plzeň. Po sedmnácti letech bez ní člověku snadno vyschne
v krku.
Per Persson neměl naprosto v úmyslu zahájit svůj vztah se
Zabijákem Andersem tím, že by mu odepřel pivo. Ale při
nalévání se otázal, zda se pan Andersson dokáže zdržet tvrdého
alkoholu a pilulí.
„Jo, to bude asi nejlepší,“ mínil Johan Andersson. „A hele,
říkej mi Zabijáku Andersi, jo? Jako všichni ostatní.“





19
K APITOLA 2.
Člověk by se měl radovat z maličkostí. Třeba z toho, že plynuly
měsíce a Zabiják Anders nezamordoval ani recepčního, ani ni -
koho dalšího v nejbližším okolí hotelu. A z toho, že šéf dovolil
Peru Perssonovi každou neděli na několik hodin recepci zavřít.
Jakmile jen počasí – na rozdíl od většiny ostatních věcí – bylo
na straně recepčního, snažil se odtud zmizet. Ne proto, aby si
vyhodil z kopýtka, na to nestačily peníze. Zato sedět na lavičce
v parku a dumat bylo zatím zadarmo.
Jak tam tak seděl, se čtyřmi chleby se šunkou a láhví
malinovky, někdo ho náhle oslovil:
„Jak se daří, synu?“
Před ním stála žena, ne o  mnoho starší než on. Vypadala
ušmudlaně a odrbaně a na krku jí zářil bílý kolárek, třebaže se
špinavým flekem.
Per Persson pro nějaké náboženství nikdy nehoroval, ale
kněz je kněz. Pomyslel si, že ta žena si zaslouží stejný respekt
jako ti vrazi, feťáci a obyčejná chátra, s nimiž se setkával v práci.
Možná dokonce i větší.





20
„Děkuju za optání,“ odpověděl. „Už bylo i líp. Nebo teda...
nebylo, když o tom přemejšlím. Můj život je spíš samá potíž,
dalo by se říct.“
Nevadí, že byl tak osobní, honilo se mu hlavou. Nejlepší
bude to napravit.
„Přesto bych paní farářku nechtěl zatěžovat tím, jak si sto -
jím se zdravím a náladou. Jen když mám něco k zakousnutí, je
to většinou v  cajku,“ pronesl a  naznačil ukončení rozhovoru
tím, že se věnoval otvírání chlebníku.
Jeho signál však farářka nepostřehla. Místo toho nadhodila,
že jistě nebude nijak obtěžující více nebo méně posloužit,
pokud by to mohlo jeho bytí zpříjemnit. Osobní modlitba je snad
to nejmenší?
Modlitba?! Per Persson hloubal nad tím, jaký by to podle
té ušmudlané farářky mohlo mít užitek. Věří snad, že začnou
z nebe pršet peníze? Nebo chleba a brambory? I když...
projednou. Příčilo se mu odmítnout někoho, kdo usiloval pouze
o dobro.
„Díky, paní farářko. Jestli si myslíte, že modlitba k nebesům
mi může ulehčit život, tak já se bránit nebudu.“
Farářka se usmála a usadila se na lavičku vedle recepčního,
který si užíval nedělní volno. A pustila se do práce.
„Bože, pohleď na své dítě... mimochodem, jak se
jmenujete?“
„Jmenuju se Per,“ řekl Per Persson a  v  duchu se podivil,
k čemu Bohu tahle informace bude.
„Bože, pohleď na své dítě Pera, pohleď, jak trpí...“
„No, já tak úplně netrpím...“
Farářka se nechala vyvést z míry, podotkla, že může klidně
začít znovu a že modlitba nejlépe poslouží, když nebude příliš
přerušovaná.





21
Per Persson se omluvil a slíbil, že ji nechá v klidu pomodlit
až do konce.
„Díky,“ farářka znovu spustila. „Bože, pohleď na své dítě,
pohleď, jak cítí, že by to mohlo být lepší, přestože úplně ne -
trpí. Pane, dej mu jistotu, nauč ho milovat svět a svět ať miluje
jeho. Ó, Ježíši, nes svůj kříž po jeho boku, přijď království tvé
a tak dál.“
A tak dál? podivil se Per Persson, ale neodvážil se nic
namítnout.
„Bůh ti požehnej, můj synu, silou a  mocí a... silou. Ve
jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“
Per Persson nevěděl, jak by taková osobní modlitba měla
znít, ale to, co právě vyslechl, znělo jako odfláknutá práce. A už
to měl na jazyku, když ho farářka předběhla:
„Dvacet korun. Díky.“
Dvacet korun?! Za tohle?
„Mám vám za tu modlitbu zacálovat?“ utrhl se Per Persson.
Farářka přikývla. Modlitbu ze sebe jenom tak nevyklopíte.
Vyžaduje soustředění a obětavost, bere sílu – a dokonce i farář
musí na zemi z něčeho žít, dokud má pobývat právě tady, a ne
v nebi.
To, co se Per Persson právě dozvěděl, neznělo ani obětavě,
ani soustředěně a nebyl si ani za mák jistý, že to je nebe, a nikoli
něco jiného, co na farářku čeká, až přijde čas.
„Tak deset?“ zkusila to farářka.
Snižuje cenu z mála na skoro nic? Per Persson se na ni
podíval pronikavěji a spatřil něco... jiného? Něco... bídného?
A pak se přiklonil k  tomu, že jde spíš o  smolařku než
o podvodnici.
„Nedáte si chleba?“ řekl.
Farářka se rozzářila.
„Děkuju, to by bylo skvělé! Pán ti požehnej!“





22
Per Persson poznamenal, že z historického hlediska asi tak
všechno ukazuje na to, že Pán je zaneprázdněn něčím jiným
než žehnat právě jemu. A  že modlitba, která se k  němu tam
nahoru před chvílí donesla, na téhle věci nejspíš nic nezmění.
Vypadalo to, že se farářka hodlá ohradit, ale recepční jí
rychle nabídl chlebník se svačinou.
„Tady máte,“ pobídl ji. „Snad vám to jídlo na chvíli zavře
klapačku.“
„On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit
po své cestě. Žalm dvacet pět,“ pravila pastorka s ústy plnými
chleba.
„Co jsem povídal?“ pokáral ji Per Persson.
Skutečně působila jako farářka. Zatímco hltala čtyři chleby
s  šunkou od recepčního, vyprávěla, že měla vlastní sbor ještě
do předminulé neděle, kdy ji uprostřed kázání předseda sboru
přerušil a vyzval ji, aby opustila kazatelnu, sbalila si saky paky
a zmizela.
To Peru Perssonovi připadalo nejhorší. To v nebeských zále -
žitostech neexistuje nic jako ochrana zaměstnanců?
Ano, samozřejmě existuje, ale vypadalo to, že předseda
má pro své jednání důvod. A snad celá farnost s ním
souhlasila. Mimochodem se to týkalo i samotné farářky. Navíc po ní
nejmíň dva členové sboru švihli sbírkou žalmů, když
sestupovala z kazatelny.
„Jistě chápeš, že to má delší verzi. Chceš ji slyšet? Můj život
nebyla žádná procházka růžovým sadem, to bys měl vědět.“
Per Persson zvažoval. Chce slyšet, kudy se farářka v  životě
procházela, když ne růžovým sadem, nebo stačí ta dávka
utrpení, kterou kolem sebe šíří sám bez její pomoci?
„Nejsem si jistej, jestli by se můj život rozzářil, kdybych
poslouchal o  ostatních, co žijou v  podobný mizérii,“ pro-





23
nesl. „Ale samotný jádro můžete nastínit, když nebudete moc
rozvláčná.“
Samotné jádro? To znamenalo, že se už sedm dní potuluje,
od neděle do neděle. Spala v kůlnách a Bůh ví kde všude, jedla
to, co se jí podařilo sehnat...
„Jako čtyři chleby se šunkou ze čtyř možnejch,“ pozname -
nal Per Persson. „Nechcete moje jediný jídlo zapít zbytkem
mojí malinovky?“
To farářka neodmítla. A když uhasila žízeň, řekla:
„Abych to vzala zkrátka, nevěřím v Boha. Ani v Ježíše. Táta
mě nutil pokračovat v jeho šlépějích – tedy v tátových, ne
Ježíšových – když se mu nepoštěstilo zplodit syna, jenom dceru.
Třebaže i tátu donutil dědeček. Nebo jestli je oba poslal ďábel,
těžko říct. Farářství máme každopádně v rodině.“
Do toho, že je člověk obětí ve stínu otce nebo dědečka, se
Per Persson okamžitě vcítil a řekl, že kdyby byly děti zproštěny
všeho hnoje, který na ně předchozí generace nakydaly, pak by
z toho života možná něco bylo.
Farářka se zdráhala upozornit na to, že předchozí generace
jsou nutné pro naši vlastní existenci. Radši se zeptala, co ho
přivedlo až... na tuto lavičku.
Chm, tahle lavička... A  pochmurná recepce, kde bydlí
i pracuje. A dělí se o pivo se Zabijákem Andersem.
„Zabijákem Andersem?“ zopakovala farářka.
„Jo,“ řekl recepční. „Bydlí na sedmičce.“
Per Persson si pomyslel, že by mohl farářce obětovat pár
minut, když už se zeptala. Tak vyprávěl o  dědečkovi, který
rozfofroval miliony. O  otci, který to prostě vzdal. O  matce,
která se dala dohromady s  islandským bankéřem a  opustila
zemi. O  tom, jak se v  šestnácti letech sám ocitl v  nevěstinci.





24
A  že teď pracuje jako recepční v  hotelu, který z  hampejzu
vznikl.
„A když mám konečně dvacet minut volno a  uvelebím se
na lavičku v bezpečný vzdálenosti od všech zlodějů a kriminál -
níků, který musím zvládat ve službě, tak se objeví farářka, která
ani nevěří v Boha. Nejdřív se ze mě snaží vyloudit poslední
peníze a pak mi sní jídlo. Tak tady máte můj život, pokud se díky
vaší přímluvě ten starej bordel nezmění na Grand Hotel, až se
vrátím.“
Ušmudlaná farářka s drobečky kolem úst se zatvářila
zahanbeně. Poznamenala, že není pravděpodobné, že by modlitba
měla tak bezprostřední účinek, obzvlášť když byla tak
odfláknutá a  příjemce neexistuje. Teď lituje, že si chtěla nechat
zaplatit za špatnou práci, především s ohledem na recepčního
velkorysost s těmi chleby.
„Klidně mi o tom hotelu pověz víc,“ vyzvala ho. „Neměl bys
tam náhodou volný pokoj... za cenu pro přátele?“
„Cena pro přátele?“ podivil se Per Persson. „Kdy přesně se
z nás stali přátelé, z paní farářky a ze mě?“
„No,“ řekla farářka. „Ještě není pozdě.“





25
K APITOLA 3.
Farářka dostala pokoj číslo osm, hned vedle Zabijáka Anderse.
Ale na rozdíl od vraha, kterého se Per Persson nikdy neodvážil
požádat o zaplacení, by měl nový host uhradit jeden týden pře -
dem. Za obvyklou cenu.
„Předem? Vždyť to jsou moje poslední peníze!“
„O to důležitější je, aby se někde neztratily. Můžu vám
vystřihnout modlitbu, úplně zadarmo, třeba se to spraví,“ řekl
recepční.
V tu chvíli vstoupil muž v kožené bundě, slunečních
brýlích a se strništěm na bradě. Vypadal jako parodie na gangstera,
jímž pravděpodobně byl, a  bez pozdravu se zeptal, kde najde
Johana Anderssona.
Recepční se narovnal a  odpověděl, že kdekdo nemůže jen
tak vědět, kdo bydlí a nebydlí v penzionu Mořský mys. Tady se
ctí ochrana osobních údajů místních hostů.
„Kápni božskou, nebo ti ufiknu ptáka,“ pronesl muž
v kožené bundě. „Kde máš Zabijáka Anderse?“
„Pokoj sedm,“ hlesl Per Persson.





26
Vyhrožující chlapík zmizel v chodbě. Farářka se za ním za -
hleděla a zajímalo ji, jestli se neobjevily nějaké potíže. Myslí si
recepční, že by ze své pozice farářky mohla něco udělat?
Per Persson si nemyslel nic, ale to nestihl prozradit dřív, než
se kožená bunda zase nevrátila.
„Zabiják je rozvalenej na kanapi. Já vím, jakej dokáže bejt,
takže je v tuhle chvíli nejlepší nechat ho ležet. Postarej se o tuhle
obálku a dej mu ji, až se probere. Pozdravuj ho od Hraběte.“
„To je všechno?“ zeptal se Per Persson.
„Jo. Ne. Řekni mu, že je v tý obálce pět táců, ne deset,
protože práci odved jen z poloviny.“
Kožená bunda odešla. Pět tisíc? Pět a  zjevně to mělo být
deset. A teď je na recepčním, aby nedoplatek vysvětlil možná
nejnebezpečnějšímu člověku ve Švédsku. Pokud to nepředá
farářce, která právě nabídla své služby.
„Zabiják Anders,“ řekla. „Takže vážně existuje, to jsi
nevykládal jen tak?“
„Zbloudilá duše,“ poznamenal recepční. „Hodně zbloudilá,
vlastně.“
K  jeho údivu se farářka zajímala, jestli je ta hodně
zbloudilá duše zbloudilá natolik, že by z morálního hlediska unesla,
kdyby si od ní jedna farářka a jeden recepční vypůjčili tisícovku,
aby se v nějakém příjemném podniku v okolí dosyta najedli.
Per Persson se otázal, co je to za farářku, když dokáže
přijít s takovým návrhem, přesto uznal, že ta myšlenka je lákavá.
Existuje ovšem jeden důvod pro to, že se Zabijáku Andersovi
říká tak, jak se mu říká. Nebo tři, pokud si recepční dobře
pamatuje: jedna sekyra v zádech, jedna rána z brokovnice
v obličeji a jedno proříznuté hrdlo.





27
Z otázky, zda je vhodné si potají vypůjčit peníze od vraha,
sešlo, jelikož se zmíněný vrah probudil a s rozcuchanými vlasy
se k nim šoural chodbou.
„Mám žízeň,“ oznámil. „Dneska mi maj přijít prachy, ale
zatím nedorazily a  nemám si za co koupit pivo. Nebo jídlo.
Můžu si z tvojí kasy vypůjčit dvě kila?“
Byla to otázka, a přesto ne. Zabiják Anders rovnou počítal
se dvěma stokorunovými bankovkami.
Ale teď o půl kroku předstoupila farářka.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Jmenuju se Johanna Kjellande -
rová a jsem bývalá vikářka, nyní už hlavně jenom farářka.“
„Faráři jsou banda sraček,“ utrousil Zabiják Anders
a nevěnoval jí jediný pohled.
Konverzace prostě nepatřila k jeho silným stránkám. Znovu
se obrátil na recepčního.
„Tak dostanu nějaký prachy, nebo ne?“
„S tím, že to je jenom to, co jste říkal, bych nesouhlasila,“
pokračovala Johanna Kjellanderová. „Samozřejmě se i v našem
okruhu najde tu a  tam někdo, kdo zakolísá, bohužel patřím
mezi ně. O  některých věcech bych si s  panem... Zabijákem
Andersem ráda popovídala. Možná při jiné příležitosti? Teď jde
spíš o  obálku s  pěti tisíci korunami, kterou na recepci právě
přinesl nějaký Hrabě.“
„Pět táců?“ zopakoval Zabiják Anders. „Mělo to bejt deset!
Cos provedla se zbytkem, ty černoprdelnická svině?!“
Vrahoun, který se právě vzbudil, a tížila ho kocovina, se
zamračil na Johannu Kjellanderovou. Per Persson, který si nepřál
vraždu farářky ve své recepci, rychle a nervózně dodal vzkaz od
Hraběte, že pět tisíc je jenom částečná platba, jelikož práce byla
odvedená jenom z poloviny. Recepční a farářka po jeho boku
jsou nevinní poslíčci a doufá, že to Zabiják Anders chápe...





28
Ale Johanna Kjellanderová se opět chopila slova. To s  tou
„černoprdelnickou sviní“ se jí dotklo.
„Styďte se!“ vyhrkla tak rázně, že to Zabiják Anders málem
udělal.
Pokračovala, že by snad mohl chápat, že by ji či recepčního
ani nenapadlo připravit ho o peníze.
„Na druhou stranu na tom nejsme nejlíp, to nejsme. A když
už se na to stočil hovor, tak bych se zeptala, jestli by Zabiják
Anders nechtěl zapůjčit jednu z těch pěti tisícovek na pár dní.
Nebo spíš na týden...“
To Pera Perssona ochromilo. Nejdřív chtěla farářka sebrat
Zabijáku Andersovi peníze z  obálky bez jeho vědomí. Potom
ho skoro přiměla, aby se zapýřil hanbou, když ji právě z toho
obvinil. A teď se s vrahounem pustila do vyjednávání půjčky.
To nemá vůbec žádný pud sebezáchovy? Nechápe, že vystavuje
sebe i  recepčního nebezpečí života? Zatracená osoba! Bude ji
muset trochu pošťouchnout, než ho vrahoun předběhne s ně -
čím trvalejším.
Ale ze všeho nejdřív se musí pokusit napravit, co ztropila.
Zabiják Anders se posadil na židli, možná ho zmátlo, že farářka,
která mu v jeho představách nejspíš ukradla peníze, právě
požádala, jestli si nemůže půjčit to, o co ho obrat nestihla.
„Chápu to tak, že se, Zabijáku Andersi, cítíte být podveden
o pět tisíc korun, je to tak?“ řekl Per Persson a snažil se, aby to
znělo úředně.
Zabiják Anders přikývl.
„Pak musím zopakovat a podtrhnout, že jsem to nebyl ani
já, ani možná nejpodivnější farářka ve Švédsku, kdo ty peníze
vzal. Ale pokud bych mohl něco – cokoli – učinit, abych situaci
Zabijáka Anderse ulehčil, neváhejte mi to říct!“





29
„Pokud bych mohl něco učinit...“, to kdokoli ve službách
rád říká, ale ne nutně to tak myslí. O to horší je, že Zabiják An -
ders vzal recepčního za slovo:
„Jo, díky,“ pronesl unaveným hlasem. „Dostaňte sem mejch
zmizelejch pět táců, buďte tak hodný. A pak vám nebudu
muset rozbít hubu.“
Per Persson vůbec netoužil po tom, aby hledal Hraběte,
který hrozil tím, že provede něco velmi nemilého s  jednou
z  Perových nejmilovanějších tělesných partií. Už jenom další
setkání s  tím člověkem by bylo dost mizerné. A  navíc od něj
požadovat peníze...
Recepční už propadl hlubokým chmurám, když zaslechl
farářku:
„Samozřejmě!“
„Samozřejmě?“ zopakoval recepční vyděšeně.
„Skvělý!“ shledal Zabiják Anders, který právě vyslechl dvě
„samozřejmě“ za sebou.
„No, to je jasné, že potřebujete pomoc, Zabijáku Andersi,“
pokračovala farářka. „My tady v  penzionu Mořský mys jsme
kdykoli k službám. Za rozumnou odměnu jsme připraveni
jakkoli ulehčovat život jak vrahům, tak vyvrhelům. Pán takhle lidi
nerozlišuje. Nebo možná rozlišuje, ale držme se věci: můžeme
pro začátek vědět, o jakou práci se jednalo, a jak může být
považována za odvedenou jenom z poloviny?“
V tu chvíli Per Persson zatoužil být někde jinde. Právě
slyšel farářku pronést „my tady v  penzionu Mořský mys“. Ještě
nebyla ani ubytovaná, dokonce ani nezaplatila, to jí ale
nebránilo, aby jménem penzionu zahájila ekonomické vyjednávání
s vrahem.
Recepční se rozhodl, že nového hosta upřímně nebude mít
rád. Jinak ho nenapadlo nic lepšího, než stát na místě u  zdi





30
vedle lednice a tvářit se co nejvíc nezajímavě. Toho, kdo nevy -
volává žádné pocity, není potřeba zabít, přesvědčoval se.
Taky Zabiják Anders byl jaksi popletený. Farářka toho
napovídala tolik za tak krátkou dobu, že to nestihl dokonale
sledovat (plus to, že šlo o farářku, což samo o sobě stačilo).
Vypadalo to, že navrhuje nějakou spolupráci. To obvykle
končí bídně, ale poslechnout si to může vždycky. Není potřeba
v každé situaci lidi mlátit, naopak je nápadně často lepší tenhle
úsek nechat až na konec.
A tak se stalo, že Zabiják Anders vyložil, o  co se v  práci,
kterou odvedl, jednalo. Nikoho o život nepřipravil, jestli si to
mysleli.
„Ne, vražda se těžko páchá jenom z poloviny,“ poznamenala
farářka.
Zabiják Anders prozradil, že se rozhodl skoncovat se
zabíjením, jelikož cena za to, kdyby se to přihodilo ještě jednou, byla
příliš vysoká. Na svobodu by se nedostal dřív než v osmdesáti.
Nicméně věc se měla tak, že skoro ani nestihl vylézt z báně
a najít si bydlení, když se ze všech stran začaly sbíhat různé
návrhy. Většina z nich od lidí, kteří za značnou odměnu toužili po
odklizení nepřátel a známých, tedy po vraždě, a tedy po tom,
čemu se Zabiják Anders už nevěnoval. Nebo čemu se vlastně
nevěnoval nikdy. Jenom se to tak nějak semlelo.
Kromě rozličných návrhů na nájemné vraždy se tu a  tam
objevily úkoly rozumnějšího rázu, jako ten poslední. Šlo
o  zlámání obou rukou muži, který si od Zabijákova
zadavatele a kamaráda z minulosti, Hraběte, koupil auto, odjel s ním
a  kupní cenu pak večer prohrál v  black jacku, místo aby ji
uhradil.
Farářka nevěděla, co to je black jack, nejednalo se o  nic,
čemu by se oba její předchozí sbory věnovaly ve chvílích
odpočinku po mši. Nicméně se u nich tradičně hrávalo mikádo,





31
to byla celkem zábava, tu a tam. Farářku spíš zajímalo, jak ta
koupě onoho vozu vlastně proběhla.
„On tím autem odjel bez placení?“
Zabiják Anders vysvětloval, jak to chodí se zákony ve stock -
holmských méně zákonných kruzích. Dotyčný případ se týkal
devět let starého saabu, jenže princip byl totožný: jeden nebo
několik dní dluhu u  Hraběte nepředstavovaly nikdy žádný
problém. Potíže vznikly, až když peníze neležely na stole po
uplynutí dlužní lhůty. A pak se jednalo v první řadě o potíže
dlužníka, nikoli poskytovatele.
„Jako zlomená ruka?“
„Jo, nebo dvě, jak jsem řek. Kdyby to auto bylo novější, tak
by se objednávka vztahovala nejspíš i na žebra a ksicht.“
„Dvě zlomené ruce, z nichž vyšla jedna. To jste špatně
počítal, nebo co se stalo?“
„Šloh jsem kolo a  odjel k  tomu chmatákovi domů s 
baseballovou pálkou v  nosiči. Když jsem ho zastih, držel na ruce
novorozenou holčičku a prosil o slitovaní, nebo jak se to říká.
Protože jsem v jádru dobrák, to vždycky povídala máma, zlomil
jsem mu radši tu druhou ruku na dvou místech. A nejdřív jsem
ho nechal holčičku odložit, aby se neuhodila, kdyby se složil,
až budu odvádět svoji práci. A on se fakt složil. Ohánět se
baseballkou mi jde dobře. I když... jak o tom teď přemejšlím, moh
jsem mu obě ruce zlámat, když ležel na zemi a  naříkal.
Zjistil jsem, že nepřemejšlím vždycky tak rychle, jak bych si přál.
A jakmile se do toho přimíchaj chlast a prášky, tak
nepřemejšlím už vůbec. Jestli si vzpomínám.“
Farářka se chytila jednoho detailu ve vyprávění:
„Vážně to řekla, vaše matka? Že jste v jádru dobrák?“
Pera Perssona zaujalo totéž, ale držel se strategie co nejlíp
splynout se zdí recepce za co největšího ticha.





32
„Jo, říkala,“ přitakal Zabiják Anders. „Ale to bylo dřív, než
jsem jí vymlátil všechny zuby potom, co se táta uchlastal. Pak
už toho moc nenapovídala, nebo aspoň nic, co by se dalo po -
chopit. Blbá ženská. Do prdele...“
Farářka měla několik návrhů na řešení rodinných roztržek
bez toho, abychom si vzájemně vymlátili zuby, ale všechno má
svůj čas. Teď chtěla raději shrnout informace od Zabijáka
Anderse, aby zjistila, zda to celé správně pochopila:
Jeho poslední zadavatel žádal padesátiprocentní slevu,
jelikož Zabiják Anders zlomil jednu ruku dvakrát místo dvou
rukou pokaždé jednou?
Zabiják Anders přikývl. Teda pokud farářka těmi padesáti
procenty myslela půlku ceny.
Ano, myslela. A dodala, že ten Hrabě je nejspíš v rozverné
náladě. Jenže: farářka a recepční jsou připraveni pomoct.
Protože recepční nedokázal odmítnout, mohla farářka
pokračovat:
„Za dvacetiprocentní provizi dotyčného Hraběte
vyhledáme, abychom ho přivedli na jiné myšlenky. Ale to je to
nejmenší. Naše spolupráce bude zajímavá až ve fázi dvě!“
Zabiják Anders se snažil vstřebat, co farářka právě přednesla.
Bylo to hodně slov a nějaký divný podíl v procentech. Ale než
se dostal k tomu, co by mohla být „fáze dvě“, stihla to farářka.
Druhá fáze znamená, že se drobná činnost Zabijáka
Anderse pod vedením farářky a  recepčního rozvine. Diskrétní píár,
aby se rozšířil okruh zákazníků, ceník, aby neztráceli čas s těmi,
kdo stejně nebudou moct zaplatit, a jasná etická pravidla.
Farářka postřehla, že recepční ve tváři zbělal jako lednice
u zdi, k níž se tiskl, a Zabiják Anders se vytočil. Rozhodla se
zachovat tak, aby se prvnímu znovu dostalo kyslíku a  druhý
nezačal mlátit, místo aby pochopil.





33
„Mimochodem, musím vás, Zabijáku Andersi, pochválit
za vaše dobré srdce,“ řekla. „Vždyť to miminko vyvázlo bez
škrábnutí! Děti patří do nebe, o tom máme svědectví už v Ma -
toušově evangeliu, v  kapitole devatenácté.“
„Patří? Máme?“ hlesl Zabiják Anders a  zapomněl, že se
o  půlvteřinu dřív rozhodl, že zbije aspoň tamtoho, co nic
neříká.
Farářka zbožně přikývla a  zdržela se informace o  tom, že
o pouhých pár řádek níž ve stejném evangeliu se píše, že člověk
nemá zabíjet, že má milovat bližního svého jako sebe samého
a – s ohledem na ty vyražené zuby – že má ctít svou matku,
jakož i otce.
Počínající hněv se z tváře Zabijáka Anderse vytratil. Postřehl
to Per Persson, který definitivně začal věřit v  život po životě
(jinak řečeno: že on i  farářka přežijí aktuální rozhovor s 
hostem z pokoje číslo sedm). Recepční nejen že začal opět dýchat,
dokonce se mu vrátila řeč a k celku přispěl tím, že se mu
nějak podařilo Zabijáku Andersovi objasnit, co je dvacet procent
z něčeho. Zabiják se omluvil, prý se z něj časem stal mistr
v počítání let strávených v  lochu, ale o  procentech toho nevěděl
o moc víc, než že jich je okolo čtyřiceti v kořalce a někdy ještě
víc v  tom, co se produkuje v  různých sklepích bez kontroly.
V některém z předchozích policejních vyšetřování se ukázalo,
že tabletky splachoval osmatřicetiprocentním alkoholem
z obchodu a sedmdesátiprocentní domácí pálenkou. Teď už se na
policejní vyšetřování nedá vždycky spolehnout, ale jestli měli
tehdy pravdu, pak není divu, že to vzalo takový konec – se sto
osmi procenty alkoholu v krvi a pilulkami navrch.
Inspirována dobrou náladou, která se postupně ustalovala,
slíbila farářka, že obrat z  činnosti Zabijáka Anderse se záhy





34
zdvojnásobí – minimálně! – když ona a recepční dostanou vol -
nou ruku, aby mohli působit jako jeho zástupci.
Zároveň důvtipný Per Persson vyndal z  lednice na recepci
dvě piva. Zabiják Anders do sebe vyklopil první, načal druhé
a rozhodl se, že už pochopil dostatek z toho, co mu vysvětlovali.
„Hergot, to si plácneme!“
A pak vrahoun několika ráznými loky vyprázdnil i  druhé
pivo, odříhl si, omluvil se za to a vytáhl z oněch pěti tisícovek
dvě se slovy: „Bylo to dvacet procent, že jo?“
Tři zbývající strčil do náprsní kapsy košile, oznámil, že je
čas na snídani spojenou s obědem v lokálu za rohem a že tudíž
nemá čas na další obchodní debaty.
„Hodně štěstí u Hraběte!“ řekl ve dveřích a zmizel.





35
K APITOLA 4.
Chlápka, jemuž říkali Hrabě, nebylo možné najít v  žádné
šlechtické ročence. Faktem je, že ho nebylo možné najít nikde.
Měl bezmála sedm set tisíc korun nesplaceného dluhu u  fi -
nančního úřadu, ale ať se to úřad snažil v dopisech zasílaných
na poslední udanou adresu v ulici Mabini Street ve filipínském
hlavním městě Manille zdůraznit sebevíc, nikdy mu žádné
peníze nepřišly. Ani nic dalšího. Finanční úřad totiž nemohl
vědět, že adresa byla zvolená náhodně, že oznámení dostával
jeden místní prodejce ryb, který je po otevření používal k balení
tygřích krevet a chobotnic. To se dělo, zatímco Hrabě pobýval
u své přítelkyně ve Stockholmu. Jí se říkalo Hraběnka a jednalo
se o  vysoce postavenou dealerku všemožných narkotik. Jejím
jménem řídil Hrabě pět firem prodávajících ojetiny na jižních
předměstích hlavního města.
Pohyboval se v tom už od analogových časů, kdy bylo možné
rozšroubovat a sestavit auto pomocí francouzáku spíš než díky
vysokoškolskému diplomu z výpočetní techniky.
Přechod do digitální éry ale zvládl líp než mnozí další, takže
jediná firmička se rozrostla na dalších pět během pár let. S tím





36
se svezl rozpor mezi Hrabětem na jedné straně a  finančním
úřadem na straně druhé – a  to jak k  radosti, tak i  k  jisté po -
drážděnosti jednoho pilného prodejce ryb na opačné straně
zeměkoule.
Hrabě patřil k  těm, kdo změny vnímají spíš jako
příležitosti než hrozbu. V Evropě i ve zbytku světa se montují auta,
která můžete koupit za milion, ale ukrást jenom za padesát
dolarů s pomocí elektroniky a pětibodového návodu z internetu.
Hrabě se dlouho specializoval na lokalizaci BMW X5
registrovaných ve Švédsku, pak nechal parťáka z  Gdaňsku vyslat dva
chlapíky, aby je vyzvedli, dostali do Polska, dodali jim novou
historii a ponechali Hraběti, aby je opět přivezl.
Tohle časem hodilo čtvrt milionu korun netto za auto. Ale
pak se v BMW probudili a do každého nového a lépe
vybaveného exempláře nechali namontovat sledovací zařízení. Beze
smyslu pro fair play to zlodějům aut ani neohlásili předem.
Najednou stáli ve skladišti v  Ängelholmu policisté a  odváželi
jak auta, tak Poláky.
Jenže Hrabě vyvázl. Nejen proto, že měl bydliště u jistého
prodejce ryb v Manile, ale i díky tomu, že zadržení Poláci měli
svůj život příliš rádi na to, aby si pustili pusu na špacír.
Mimochodem, Hrabě svou přezdívku získal o  mnoho let
dřív za elegantní způsob, jakým vyhrožoval zákazníkům, když
se nechovali, jak měli. Volil formulace jako: „Skutečně bych
ocenil, kdybyste se mnou, pane Hanssone, urovnal své finanční
záležitosti do čtyřiadvaceti hodin, abych vám mohl slíbit, že
vás nerozřežu na cucky.“ Hansson, nebo jak se zákazník zrovna
jmenoval, vždycky upřednostnil placení. Nikdo nechtěl
skončit rozřezaný na cucky, bez ohledu na jejich počet. Už dva by
byly dost zlé...





37
Časem vyvinul Hrabě (s Hraběnčinou pomocí) vulgárnější
přístup. To byl ten, s nímž měl tu čest recepční, ale jméno Hra -
běti už zůstalo.
Per Persson a  Johanna Kjellanderová se vydali za
jmenovaným Hrabětem, aby od něj vymohli pět tisíc korun pro
Zabijáka Anderse. Když se jim to podaří, získají ve vrahovi na
sedmičce možný zdroj příjmů. Když nepodaří... Ne, to se
nesmí stát!
Návrh farářky, jak by s Hrabětem měli jednat, zněl: tvrdostí
proti tvrdosti. Pokora v  těchto kruzích nefunguje, mínila
Johanna Kjellanderová.
Per Persson protestoval a  zase protestoval. Byl to recepční
s jistými vlohami pro tabulky a grafy, žádný násilník. Kdyby se
v něco takového měl přese všechno proměnit, rozhodně nechce
začít tréninkem na jednom z čelních představitelů tohoto
odvětví na území hlavního města. Mimochodem, jaké zkušenosti
má vlastně farářka s těmi kruhy, o nichž hovoří? Jak si může být
jistá, že jedno či dvě objetí nezahrají na tu správnou strunu?
Objetí? To si snad dokáže spočítat i dítě, že se nikam
nedostanou, jestli Hraběte vyhledají a omluví se za to, že existují.
„Kázání nech na mě a bude to dobré,“ řekla farářka, jakmile
dorazili k hraběcí kanceláři, vždy otevřené i v neděli. „A nikoho
během té doby neobjímej!“
Pera Perssona napadlo, že z téhle dvojice je to jedině on, kdo
vlastní pohlavní úd, který lze uříznout, ale před farářčiným
naladěním rezignoval. Chovala se, jako by měla po boku Ježíše,
nikoli recepčního. A taky chtěl vědět, co přesně mínila tou
tvrdostí proti tvrdosti, ale na otázky už bylo pozdě.
Když se rozdrnčel zvonek, vzhlédl Hrabě od psacího stolu.
Vstoupily dvě osoby, které se mu zdály povědomé, ale nedoká-





38
zal je okamžitě zařadit. Rozhodně nebyly z finančního úřadu,
jak poznal podle límečku jedné z nich.
„Dobrý den ještě jednou, pane Hrabě, jmenuju se Johanna
Kjellanderová, jsem farářkou Švédské církve, ještě nedávno
navíc vikářkou farnosti, kterou z  tohoto rozhovoru mů -
žeme vynechat. Muž po mém boku je můj dlouholetý přítel
a kolega...“
V tu chvíli si Johanna Kjellanderová uvědomila, že neví, jak
se recepční jmenuje. Byl k ní milý na té lavičce v parku, trošku
uštěpačný při jednání o  ceně pokoje, poněkud anonymní při
ukecávání Zabijáka Anderse, ale přesto měl dost odvahy, aby
s ní šel vymámit chybějících pět tisíc z rukou onoho Hraběte,
před nímž teď stojí. Nejspíš jí své jméno řekl, když se z něj
snažila dostat dvacet korun za přímluvu, to se ovšem seběhlo tak
rychle...
„Můj dlouholetý přítel a kolega... který se samozřejmě také
nějak jmenuje, to se tak nějak týká nás všech...“
„Per Persson,“ řekl Per Persson.
„Jak říkám,“ pokračovala Johanna Kjellanderová,
„přicházíme jako zástupci...“
„Nejste to vy, kdo ode mě před pár hodinama dostal pět
táců v obálce v penzionu Mořský mys?“
Hrabě si byl jistý. Taková přehršel farářek se špinavými
límečky v  oblasti jižního Stockholmu nefigurovala. Aspoň ne
zároveň v jednu chvíli.
„Přesně tak,“ přitakala farářka. „Bylo to jenom pět tisíc.
Pět chybí. Náš zadavatel, Johan Andersson, nás požádal,
abychom je sem přišli vyzvednout. Vzkazuje, že by bylo lepší pro
všechny, aby se jeho přání vyplnilo. Protože druhá možnost je,
říkal pan Andersson, že Hrabě přijde nepříjemným způsobem
o život, přičemž samotného pana Anderssona by následně
zavřeli na dalších dvacet let k těm, která už nasbíral z podobných





39
důvodů. Aneb jak stojí v  Písmu: Tak spravedlnost vede k  ži -
votu, kdežto kdo se žene za zlem, spěje k smrti. Kniha Přísloví,
kapitola jedenáctá, verš devatenáctý.“
Hrabě přemýšlel. Přijít sem vyhrožovat? Měl by té farářce
přitáhnout límeček a utnout přívod kyslíku. Na druhou stranu:
to by podle toho, co farářka vykládala, z  užitečného hlupáka
Zabijáka Anderse udělalo obyčejného hlupáka. Hrabě by
musel vrahouna připravit o život dřív, než vrahoun připraví o život
jeho, a to by pak znamenalo, že by Hraběte nejoblíbenější
lamač nohou už nebyl k mání. Co se o této věci píše v Bibli, ho
nemohlo zajímat míň.
„Hmmm,“ vyjádřil se.
Farářka udržovala rozhovor; nechtěla, aby se zbytečně
zadrhl. Proto vysvětlovala, jak Zabiják Anders uvažoval, když
zlomil jednu ruku dvakrát a  druhou nechal v 
provozuschopném stavu. Jednal tak podle etických pravidel, která stanovil
společně se svými agenty, tedy s ní a přítelem Perem Janssonem
po jejím boku.
„Perem Perssonem,“ řekl Per Persson.
Tato pravidla vylučovala, aby došlo k újmě dítěte během
výkonu práce, a právě to by se bývalo stalo, kdyby Zabiják Anders
v  náhle vzniklé situaci nereagoval tak důvtipně. Aneb jak káže
Pán dle Druhé knihy kronik, kapitoly dvacáté páté, verše
čtvrtého: „Otcové nezemřou za syny a  synové nezemřou za otce,
nýbrž každý zemře za svůj hřích.“
Hrabě prohlásil, že farářka umí výborně mlátit hubou. Jenže
je tu ještě podstatný problém, a sice že zamýšlená oběť se teď
projíždí někde po okolí v auťáku, který do prdele ani
nezaplatila, s jednou haksnou v sádře, ale ne s oběma.
„To je zapeklitý rébus, který jsme důkladně promysleli,“
poznamenala farářka k problému, který jí byl právě předložen.





40
„A?“ otázal se Hrabě.
„No, navrhujeme toto,“ pronesla ve stejnou chvíli, kdy
dospěla k  rozřešení. „Vy vyplatíte Zabijáku Andersovi oněch
pět tisíc, které mu dlužíte z  poslední zakázky. Za nějaký čas,
jak víme s ohledem na odvětví, v němž jste činný, jeho služby
budete opět potřebovat. Pokud ve vedení firmy shledáme
dotyčnou zakázku jako výhodnou, což patrně shledáme, pro -
vedeme ji podle platného ceníku, přičemž se vrátíme k objektu
A, postaráme se, aby se v  okolí nevyskytovala žádná mimina,
a ruce mu zlámeme znovu. Zčásti tu, která akorát sroste, zčásti
tu, která tak nešťastně vyvázla při předchozím pokusu. A to bez
navýšení výloh!“
Vyjednávání s farářkou a... s tím druhým... o těchto
záležitostech bylo zvláštní, ale Hrabě to, co slyšel, dokázal přijmout.
Zaplatil pět tisíc, podal farářce a tomu druhému ruku a slíbil,
že se znovu objeví, až nastane čas poučit kohokoli o čemkoli.
„A taky bych se měl asi Peru Janssonovi omluvit za to s tím
ptákem,“ rozloučil se.
„Jako by se stalo,“ řekl Per Persson.
„Zlomenina za zlomeninu...,“ vyhrkla farářka v zápalu, ale
zarazila se dřív, než došla k oku za oko a zubu za zub, vše podle
Třetí Mojžíšovy, kapitoly dvacáté čtvrté.
„Cože?“ zeptal se Hrabě, který vytušil, že mu bylo právě
vyhrožováno, a  vyhrožovat Hraběti dvakrát během několika
minut bylo minimálně kousek přes čáru.
„Nic,“ řekl Per Persson chvatně a chytil farářku za rámě. „To
se jenom moje malá Johanna na odchodu ztratila v Bibli. Teda,
to je horko... Tak pojď, holka, dveře jsou tady.“





41
K APITOLA 5.
Cestou od Hraběte kráčeli farářka a recepční mlčky. Každý sbí -
ral své myšlenky.
Recepční tušil, že se blíží neštěstí. A peníze. A další neštěstí.
A peníze.
Na to neštěstí byl zvyklý. Víc tohoto zboží snad ani
nepostřehne. Jenže peníze ve větším množství vídal jenom ve zlých
snech o dědečkovi. Přesto se musel farářky zeptat... Mlátit lidi
na objednávku?
Johanna Kjellanderová vypadala, jako by hledala vhodnou
odpověď, ale nenašla lepší než tuhle: každému muži, jenž se
bojí Hospodina, Hospodin ukáže, kterou cestu si má zvolit.
„Žalm dvacet pět,“ dodala nepřesvědčivě.
Recepční poznamenal, že v životě už pár blbostí slyšel,
a navrhl jí, aby začala používat hlavu místo neustálého omílání
nabiflovaných výňatků z Bible. Obzvlášť proto, že ten, kdo se
je takhle naučil, nevěří ani v Boha, ani v Bibli. Navíc poslední
dva citáty podle Pera Perssona vůbec neštimovaly tak, jak měly.
Chtěla tím posledním říct, že ona a  on jsou vyslaní Bohem,
aby lidi s pochybnou morálkou nasměrovali na správnou cestu?





42
Proč si v tom případě Hospodin vybral farářku, která v něj ne -
věří, aby tuhle práci vykonala? Společně s  recepčním, jehož
nikdy ani nenapadlo otevřít Bibli.
Farářka mírně vyvedená z  míry opáčila, že navigace
životem není tak jednoduchá. Od narození do předchozího týdne
ji drželi v rodinné tradici. Teď se ocitla v nové roli,
v administrativním vedení jednoho nájemného násilníka, ovšem jestli
se jedná o  správný způsob, jak se pomstít Bohu, který
neexistuje, na to nedokáže odpovědět. Musí to zkusit a možná to
hodí korunu nebo dvě během zkušební doby. V  této
souvislosti by neměla opomenout poděkovat Peru Janssonovi nebo
Perssonovi za vhodný zásah, když její biblický autopilot před
Hrabětem vypustil to s tou zlomeninou za zlomeninu v tu
nejméně vhodnou chvíli.
„To nic,“ řekl recepční, nikoli bez pocitu pýchy.
Zbytek nekomentoval. Ale zřejmě měli farářka s recepčním
něco společného.
Dorazili zpátky do hotelu. Per Persson jí předal klíč od
pokoje číslo osm a  sdělil, že cenu pokoje můžou probrat někdy
jindy. Za jedinou neděli toho bylo už moc, rád by si udělal
volno trochu dřív.
Farářka poděkovala tak všedně, jak jen dokázala.
„Dík,“ řekla. „Děkuju za dnešek. Uvidíme se zítra,
předpokládám. Dobrou noc, Pere. Dobrou noc.“
v v v
Večer toho dne, kdy nejdřív potkal farářku, potom Hraběte
a následně se z něj stal konzultant vraha, kterého už znal velmi
dobře, ležel Per Persson na matraci v místnosti za recepcí
a civěl do stropu.





43
Zlomená ruka tu a tam asi neznamená celý svět, hlavně po -
kud se jedná o  lidi, kteří si nic jiného nezaslouží, a  taky to
obohatí jak vykonavatele, tak jeho vedení.
Farářka patřila k  tomu nejpodivnějšímu, na co v  životě
natrefil. To mohl recepční potvrdit, přestože za léta strávená
v  penzionu Mořský mys – v  hotelu Bohem zapomenutém –
potkal hodně podivného.
Ale farářka hnala věci kupředu a dělala to ekonomicky
smysluplným způsobem (třebaže tu modlitbu na lavičce v  parku
mohla připravit trochu líp; tam přišla o dvacet korun).
„Myslím, že s  tebou chvíli potáhnu za jeden provaz,
Johanno Kjellanderová,“ pověděl Per Persson sám sobě. „Jo, to si
myslím. Smrdíš prachama. A prachy smrděj pěkně.“
Zhasl lampičku bez stínítka u matrace a do několika minut
usnul.
A spal dobře jako už dlouho ne.





44
K APITOLA 6.
Ve firmě zabývající se násilím se toho musí obstarat víc, než by
se mohlo zdát. Ekonomické dělení znamenalo osmdesát pro -
cent pro Zabijáka Anderse a o dvacet se museli podělit recepční
s  farářkou. Počítat ale museli i  s  pořizovacími náklady.
Zabiják Anders například potřeboval nový pracovní oděv, když na
tom stávajícím zůstávala i po veškerém čištění krev. To bylo bez
diskuse.
Zabiják namítal, že i o výlohy za pivo, které požívá před
každým úkolem, by se také měli podělit všichni partneři. Mínil, že
lidi nejde zmlátit na hromádku za střízliva.
Recepční a farářka odpovídali, že při troše tréninku je jistě
možné tlouct lidi i  za střízliva, akorát že to Zabiják Anders
nikdy nezkusil. Raději zastávali názor, aby spíš snižoval
konzumaci, když ho týž den čekala rvačka.
Vyjednávání o  pivu Zabiják Anders prohrál. Naopak se
mu skupinu podařilo získat pro to, že není rozumné, aby do
práce jezdil veř


Jonas Jonasson

JONAS JONASSON


6. 7. 1961

Jonas Jonasson je švédský novinář a spisovatel.

Narodil se ve Växjö v jižním Švédsku, otec byl řidičem sanitky a matka zdravotní sestra. Vystudoval švédštinu a španělštinu na univerzitě v Göteborgu a po škole působil jako novinář v deníku Smalandsposten a večeníku Expressen ve svém rodném městě. Založil vlastní mediální společnost OTW a pracoval jako producent švédské televizní stanice TV4.
V roce 2005 radikálně změnil svůj život, prodal společnost, odstěhoval se na venkov, oženil se a založil rodinu. Později se rozvedl a syna získal do své péče. Během krátkého manželství žil ve Švýcarsku u Luganského jezera a v této době se rozhodl napsat dlouho plánovanou knihu.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (Hundraaringen som klev ut genom fonstret och försvann) byl dokončen a ve Švédsku vydán v roce 2009, do angličtiny přeložen v roce 2011 a v českém překladu Zbyňka Černíka vyšel poprvé v roce 2012. Kniha získala celosvětový ohlas, vyšla ve 42 zemích a bylo jí prodáno 8 milionů výtisků. Získala řadu literárních ocenění a vedla bestsellerové žebříčky. Dílo bylo v mnoha jazycích namluveno také jako audiokniha, v češtině čte Martin Stránský. V roce 2011 byl podle ní natočen ve Švédsku film v hlavní roli s Robertem Gustafssonem.
Kniha vypráví příběh akčního veselého staříka Alana, který se v den svých stých narozenin rozhodne utéct z otravného domova důchodců a vydává se na cestu, která je všechno, jen ne fádní. Po "přivlastnění" si zavazadla s větší finanční hotovostí patřící ne zrovna legálně podnikajícím gentlemanům se Alan ocitá na útěku. Potkává několik rozmanitých přátel se kterými zažívá nejrůznější dobrodružství. Během cesty se také často vracíme k příběhům Alanova pozoruhodného života, dozvídáme se, že byl téměř u všeho důležitého, co se v minulém století ve světě stalo, a že tyto události také částečně ovlivnil. A na konci svého putování Alan konečně nachází život plný dlouho vyhlíženého štěstí, který je diametrálně odlišný od života, který vedl v úzkoprsém pravidly svázaném domově důchodců.
Kniha, která se čte jedním dechem, je plná laskavého humoru a zdravého životního nadhledu, je to příběh lidské dobroty a laskavosti a také vůle nevzdávat se a jít vstříc lepším zítřkům, ať se v životě stane cokoliv.
Druhá kniha Jonase Jonassona Analfabetka, která uměla počítat (Analfabeten som kunde räkna) vyšla v roce 2013, v češtině potom v roce 2014. Ačkoliv je psána v podobném stylu jako autorova prvotina, je hodnocena trochu hůř. Přesto je velice zábavná a všechno to, co čtenáře rozesmávalo i dojímalo na Stoletém staříkovi, lze nalézt i zde.
Příběh vypráví o chudé osiřelé dívce Nombeko, která se narodila na jednom z nejhorších míst pro život na světě - na předměstí jihoafrického Johannesburgu. Její životní dráha začíná kariérou vynášečky latrín a směřuje velmi brzkému konci. Ale Nombeko je nejen velice odhodlaná svoje životní určení změnit, je také velice inteligentní. Její cesta ji skutečně vlivem náhody zavede ze smrtelného slumu pryč, ale tím jen odstartuje neuvěřitelné spletité dobrodružství, které začíná výrobou nukleární bomby v tajných jihoafrických laboratořích a končí záchranou švédského krále. (v angličtině se kniha jmenuje The Girl Who Saved The King Of Sweden).
V roce 2015 vychází Jonassonovo třetí dílo Hitman Anders and the Meaning of It All. Kniha vypráví příběh nevěřící farářky, recepčního z bordelu a nájemného zabijáka. Na český překlad čekáme.

Jonas Jonasson čerpal inspiraci pro postavu staříka Alana v českém vojáku Švejkovi.




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.