načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zabij mě znovu - Rachel Abbottová

Elektronická kniha: Zabij mě znovu
Autor:

Když Maggie Taylorová přijme v Manchesteru nové zaměstnání, je přesvědčená, že pro její rodinu je to krok správným směrem. Děti si zvyknou brzy, ovšem manžel Duncan už tak ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  167
+
-
Doporučená cena:  209 Kč
20%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 300
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Milan Lžička
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4170-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když Maggie Taylorová přijme v Manchesteru nové zaměstnání, je přesvědčená, že pro její rodinu je to krok správným směrem. Děti si zvyknou brzy, ovšem manžel Duncan už tak nadšený není. Jednou večer přijde Maggie z práce domů a zažije šok. Duncan zmizel a nechal jejich děti samotné. Nemůže se mu dovolat a vůbec netuší, kam mohl odejít a proč. Není však jediná, kdo po něm pátrá. Když dojde k brutální vraždě ženy, která se Maggie nesmírně podobá, a vyšetřování převezme inspektor kriminálky Tom Douglas, Maggie si uvědomí, jak málo toho ví o Duncanově minulosti. Je opravdu tím, koho miluje? A před kým chtěl utéct? Na rozhodování, zda mu důvěřovat, nebo ho zradit, nemá mnoho času. Jedno už totiž Maggie pochopila - brzy zemře další žena a možná to bude ona sama.

Zařazeno v kategoriích
Rachel Abbottová - další tituly autora:
Spi sladce -- Když vás ovládne posedlost Spi sladce
Abbottová, Rachel
Cena: 223 Kč
Nezvěstná -- Jedno temné tajemství. Jeden akt pomsty. Nezvěstná
Abbottová, Rachel
Cena: 239 Kč
Nezvěstná -- Jedno temné tajemství. Jeden akt pomsty. Nezvěstná
Abbottová, Rachel
Cena: 159 Kč
Ohrožená Ohrožená
Abbottová, Rachel
Cena: 239 Kč
Zabij mě znovu Zabij mě znovu
Abbottová, Rachel
Cena: 263 Kč
Skryté okno -- Prada bolí, ale lži zabíjejí... Skryté okno
Abbottová, Rachel
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Rachel Abbottová
ZABIJ MĚ ZNOVU










Rachel Abbottová
ZABIJ MĚ ZNOVU
Mladá fronta





Přeložil Milan Lžička
Copyright © Rachel Abbott, 2016
Rachel Abbott has asserted her right to be identified as the author of this Work
in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988.
All Rights Reserved.
Translation © Milan Lžička, 2016





– 7 –
PROLOG
Když si pro mě přišli, pršelo. Dívala jsem se z  okna a  sledovala, jak
po  skle stékají mohutné kapky a  vytvářejí na  odrazu mé pobledlé tváře
šmouhy. Litovala jsem neuvážených rozhodnutí, která jsem udělala –
i když mi v danou chvíli připadala oprávněná –, a přemýšlela jsem, jak
se můj život bude vyvíjet dál.
Když se ozvalo zaklepání na  dveře, ani jsem se nekoukla, kdo to
jde. Myslela jsem, že to vím. Myslela jsem, že už mi odpustil. Chvátala
jsem ke  dveřím, otevřela je dokořán a  usmála se, abych návštěvě dala
najevo, jak ráda ji vidím.
Okamžitě mi ale došlo, že nejde o člověka, kterého jsem čekala.
Tělem mi projel záchvěv strachu. Snažila jsem se dveře zavřít, jenže už
bylo pozdě. Vtom se ve  vchodu objevila druhá tvář – a  byla té první
podobná jako vejce vejci. Dva obličeje se zcela totožnými, skoro
andělskými rysy, ve kterých se odráželo světlo z mé předsíně.
Podívala jsem se na  dvojici identických čínských masek a  málem se
mi podlomily nohy. Plast měl hladký, žlutavě pleťový odstín a  za 
prázdnými štěrbinami očních důlků se dal tušit lesk lidských zřítelnic.
Neměla jsem ani čas vykřiknout. Kolem krku mě vmžiku popadla
mužská dlaň v rukavici a tiskla mi ho čím dál víc, až jsem nabyla
přesvědčení, že určitě omdlím. Kde se tady vzali? Co po mně můžou chtít?
Hovořili tiše, bez hrubého přízvuku místních grázlů, který jsem
čekala. O to bylo všechno svým způsobem horší. Přišli s nějakým zá -
měrem, a já netušila s jakým. Se mnou vůbec nemluvili, bavili se jen
mezi sebou, jako bych tam ani nebyla. Naléhavost v jejich hlasech
kontrastovala s  usměvavými tvářemi masek a  mně samou hrůzou
naskočila husí kůže po celém těle.
Mezi rudými rty masky jsem zahlédla zuby prvního z  nich. Měl
je zaťaté, jako by ho zmáhalo, že mě jednou rukou škrtí. Jeho bledá
ústa tak připomínala širokou rovnou linku. Při pohledu na  ty dva páry
rtů – jeden z lidského masa a nad ním druhý z umělé hmoty – mi stydla
krev v žilách, přesto jsem od masky ani od tváře, která pod ní matně
prosvítala, nedokázala odtrhnout pohled.





– 8 –
Druhý chlap mě popadl za  ruce a  za  zády mi je pevně spoutal něčím
tvrdým a  studeným, co se mi zařezávalo do  kůže. A  pak mi mezi zuby
vrazili roubík – úplně mi trhal koutky úst a hrubá látka mi rozdírala
maso.
Znovu spolu prohodili pár slov, ta se mi ovšem v hlavě slila a pro -
měnila se jen v jakýsi bzukot.
Sledovala jsem, jak jde první z  nich do  předsíně. Zamířil ke 
vstupním dveřím a  sundal si přitom masku. Netušil, že jsem v  zrcadle
v  chodbě zahlédla jeho odraz. Došlo mi, že už jen to, že jsem viděla jeho
tvář, vědomí, že bych ho kdykoliv znovu poznala, by mohl být můj
konec. Rychle jsem sklopila hlavu a doufala, že ani jeden nepostřehl, kam
jsem se koukala, že jsem si ty ostře řezané rysy a mírně zahnutý nos
stihla prohlédnout. V  duchu jsem věděla, že se mi strachem všechny
detaily vypálily do paměti. Že ten obličej nikdy nezapomenu.
Pak se druhý muž otočil a podíval se na mě, stále skrytý pod
maskou.
„A teď budeme čekat,“ řekl.





– 9 –
STŘEDA
1
Vstupní halu osmipatrového kancelářského bloku zalévalo jasné světlo,
což ještě umocňovalo neproniknutelnou tmu, která halila vedlejší par -
koviště. Recepční už dávno odešla a  Maggie Taylorová čekala za 
skleněnými dveřmi a mžourala do noci. Ohlédla se přes rameno a marně
vyhlížela, jestli se náhodou nezmění červené světýlko nad výtahem
a číslice nezačne klesat. Třeba se dveře otevřou a vystoupí z nich
nějaký kolega, který taky pracoval přesčas, a  teď Maggie ochotně
doprovodí přes opuštěné parkoviště – rozlehlou prázdnou plochu tmavého
asfaltu, táhnoucí se do dáli – až k vozu, který na ni osaměle čeká kdesi
mimo dohled.
Nepříznivá předpověď počasí ovšem lidem poskytla výtečný důvod
odjet domů dřív, proto si byla víceméně jistá, že jí nikdo na pomoc
nepřijde. Za  to, že zůstala v  práci tak dlouho, by si nejradši nafackovala,
věděla totiž, že ji nic neděsí víc než obrovitá liduprázdná budova,
kterou se doslova rozléhá ozvěna ticha.
Vtom se Maggie strachy až zježily chloupky na  rukou, protože se
přímo za  ní ozval jakýsi zvuk, a  než se stačila ohlédnout, ucítila v  kříži
čísi ruku. Prudce se otočila a zhluboka si oddechla.
„Ježíš, Franku, nemůžeš se k  lidem takhle přikrádat. Leknutím
jsem málem vypustila duši.“
Půl metru za  ní stála sporá postava Franka Denmana. V  hubené
tváři mu hrál provinilý úsměv.
„Promiň, Maggie,“ omluvil se a  sklopil zrak. „To tyhle semišky.
Koupil jsem si je, abych měl pohodlí, a  taky v  nich vypadám maličko
vyšší, jenže na tvrdé podlaze skoro nejsou slyšet.“
Nemohla jinak než mu úsměv opětovat. Už jednou jí dnes zachránil
kůži a  nemohl za  to, jak nesmírně je lekavá. Byl to tichý kliďas,
který jako by se nikdy nenechal vyvést z míry příšernými lidmi, s nimiž
občas chtě nechtě přicházel do styku.





– 10 –
„Proč tady takhle stojíš?“ podivil se. „Děsí tě představa studeného
nočního vzduchu? Myslel bych, že už se nemůžeš dočkat, až se zas
vrátíš za tím svým, když o něm pořád tak básníš.“
„Ach jo, to o  něm fakt mluvím tak často?“ protáhla Maggie tvář.
„Tak to pardon, že jsem tak nudná.“
Frank patřil k  několika málo lidem, které Maggie stačila od  pře -
stěhování do  Manchesteru před sedmi týdny obstojně poznat. Jako
obhájkyně nejednou potřebovala k  ruce psychologa, aby se poradila,
nakolik je pravděpodobné, že bude některý z  jejích klientů zbaven
obvinění s  poukazem na  duševní nezpůsobilost, a  s  Frankem už
několikrát stihla pracovně poobědvat. Uměl výtečně naslouchat, což je
u psychologa bezpochyby plus.
„Tak půjdeme, ne? Nebo ti ten náš dnešní okouzlující klient nahnal
takový strach?“
Ani Frankovi neměla chuť přiznávat, jak ji jejich společný klient
vyvedl z  míry. Jednat s  podobnými lidmi je přece probůh její práce.
Nebyla ovšem zvyklá na  zločince, kteří dokážou klesnout tak hluboko
jako tenhle.
„Pojď,“ pobídl ji Frank. „Doprovodím tě k autu.“
Nahnul se, otevřel dveře a  nato společně vyšli na  ztichlé
parkoviště.
„Zahalen černé noci tmou, hlubinou chmurnou, nezměrnou...,“ pravil
tiše, když se nadechli chladného vzduchu.
Maggie se na něj podívala a zaslechla tiché klapnutí, jak se za nimi
zavřely dveře, a vzápětí i cvaknutí – to se aktivovaly zámky.
„Promiň,“ řekl Frank s rozpačitým úsměvem. „Jenom mi vytanulo
na mysli dvojverší z jedné básně.“
„Opravdu miloučká veršovánka, řekla bych,“ odvětila Maggie
a  něžně do  něj šťouchla loktem. „No nic, já jdu. Až k  autu mě
doprovázet nemusíš, fakt ne. Chovám se dost hloupě. Je ale příjemné vědět, že
mi kryješ záda.“
Frank se zlehka uklonil. „Tak jest, vážená.“
Maggie se zasmála. Jeho občasnou formálnost měla moc ráda. „Tak
se měj,“ mávla na něj a vydala se směrem, kde tušila svůj vůz.
Zvedla si límec kabátu, jenže jakmile opustila přístřeší budovy,
už ji nedokázal ochránit před plískavicí, která jí bičovala pleť tváře
stovkami droboučkých ledových šípů. Rozhlédla se doleva i  doprava





– 11 –
a  pak i  za  sebe, jestli někdo není nablízku, a  chvátala k  autu stejnou
trasou, kterou bez sebemenších obav kráčela už mockrát. Dnes to ale
bylo jiné. Dnes cítila hrozbu stínů, které jako by ji obstoupily a  čím
dál víc se přibližovaly. Přestože by jí stačilo jen houknout na Franka,
připadala si nesvá.
Dál od zářivých světel kancelářské budovy snad její nové audi ani
parkovat nemohlo, a  jak tak očima hledala jeho tmavý obrys, vzpo -
mněla si, jak se usmála, když se dozvěděla, že se barva jejího
zamilovaného vozu jmenuje fantomová čerň. Teď ale auto jednolitě splývalo
s bezměsíčnou nocí a název odstínu působil spíš jako neblahé znamení.
Když Maggie stiskla dálkové ovládání, monochromatický výjev
nakrátko teple prozářilo dvojité žlutavé bliknutí směrovek. S  úlevou
se natáhla po  klice dveří a  prudce za  ni vzala. Skočila do  auta, zmáčkla
páčku centrálního zamykání a  ztěžka se opřela o  opěrku hlavy.
Konečně se zase nadechla, ovšem vzápětí sebou trhla, otočila se a nervózně
si zkontrolovala zadní sedadla.
„Ježíšmarjá,“ oddechla si, otočila se k  volantu a  strčila klíček do 
zapalování. Při pohledu do  zpětného zrcátka matně rozeznávala
Frankovu siluetu – kolega pořád stál na  místě, kde se rozloučili. Bezva chlap,
pomyslela si v duchu.
Uvědomovala si, že jsou její obavy iracionální. Dnes se ale setkala
se samotným ďáblem a  ten ji před něčím varoval – netušila ovšem
před čím. Jako obhájkyně měla už ledacos za sebou, jenže kancelář,
u  které pracovala v  Suffolku, kde donedávna s  partnerem žili, se
věnovala méně závažným případům kriminálního spektra a  zločinci
jí tam připadali naprosto normální. Toužila pracovat na  složitějších
kauzách, avšak s  výjimkou jednoho či dvou skandálních případů,
v  nichž nebyl dosud nikdo obžalován, tam bylo závažných zločinů
pomálu. Ale dnešní klient – Alf Horton – byl nejhorší člověk, s jakým
se kdy setkala.
„Moc rád vás poznávám, Maggie,“ řekl a  podal jí ruku. Zadívala se
mu na suchou pleť ve tváři a okamžitě poznala, jakou bude mít
na dotek dlaň.
Když mu ruku, jejíž kůže připomínala papír, krátce stiskla, jak se
sluší a  patří, a  v  duchu si představila, kolik odumřelých buněk se jí
přeneslo na upocené prsty, Horton k ní opět promluvil.
„Už jsem o vás slyšel a nemůžu se dočkat, až vás líp poznám.“





– 12 –
Co o ní může vědět? Snažila se na sobě nedat nic znát a začala mu
klást standardní otázky, na  nichž by mohla položit základy obhajoby.
Po  deseti minutách rozmluvy k  její úlevě zavolal pracovník vězeňské
služby s  tím, že dorazil Frank, aby mohl začít vypracovávat psycho -
logický posudek. Vše prý bude sledovat a  poslouchat z  vedlejší
místnosti. Když Maggie položila sluchátko, Alf, jemuž mezi vyschlými,
rozpraskanými rty vykukovaly zažloutlé zuby, se k  ní naklonil přes
stůl, a tak se raději bezděky co nejvíc odtáhla, aby na ni nedosáhl ani
jeho dech.
„Dávejte si bacha, Maggie. Nikde není bezpečno.“
Občas si z  celého srdce přála být žalobkyně a  ne obhájkyně,
protože tohohle chlapa – tuhle sadistickou zrůdu, která ublížila tolika
lidem – konečně chytili při činu a  na  svědomí toho měl až hrůza. Přála
si vidět ho za mřížemi, pokud možno na doživotí. Věděla ale, že takto
by uvažovat neměla.
I  ve  chvíli, kdy vyjela z  parkoviště do  rušných vlhkých ulic
centra Manchesteru, pořád před sebou viděla oči svého klienta,
prázdné a temné jak dvojice opuštěných železničních tunelů, které ji
ponoukaly, ať prozkoumá jejich mrazivé hlubiny. Když s  ním
poklidně probírala podrobnosti mnoha násilných přepadení, z  nichž byl
obviněn a  jejichž oběťmi byly výhradně křehké stařenky, všimla si,
jak z  usmívajících se úst vystrkuje jazyk a  olizuje si rty. Znovu si to
mučení a  zneužívání v  duchu přehrával – na  chvilku se mu až
skelně zaleskly oči, načež se mu do nich vrátil prázdný pohled. Maggie
pocítila skoro nezadržitelné nutkání vyskočit ze židle, zvednout ji
a rozmlátit mu ji o hlavu.
Možná ten případ měla odmítnout, říkala si ale, jaké ji potkalo
štěstí, že získala místo v  téhle špičkové advokátní kanceláři.
Nabídli jí možnost stát se v ní společnicí, a tak se navzdory svému
přesvědčení usmála a  uvolila se Hortona zastupovat. Klientů, z  nichž se jí kvůli
naprosté absenci výčitek svědomí za  spáchané zločiny dělalo zle, už
poznala celou řadu, jenže tenhle chlap měl v  sobě něco, z  čeho jí až
naskakovala husí kůže.
A co tím myslel, když ji varoval, že „nikde není bezpečno“? V hlavě
jí utkvěla vzpomínka na to, jak se tvářil, když ta slova říkal, a cestou
centrem města měla pocit, jako by jí každý protijedoucí pár
světlometů promítal před čelní sklo chvějivý holografický obraz jeho obličeje.





– 13 –
Maggie ze silnice prudce odbočila, zastavila u  autobusové zastávky
a položila si hlavu na volant.
„Seber se, sakra,“ vybídla se nahlas. Zvedla ruku a  rozpustila si
dlouhé tmavé vlasy, které měla vyčesané a  sepnuté na  zátylku. Pak
otevřela kabelku a  hodila do  ní sponky a  gumičky v  naději, že se jí
vizuálním přerodem z  právničky v  manželku a  matku opět jakžtakž
navrátí racionální uvažování. Natočila si zpětné zrcátko a  nahmátla
na dně kabelky rtěnku.
To už je lepší, pomyslela si při pohledu na plné červené rty.
Vtom jí kdosi zabušil na  zadní sklo. Maggie se otočila a  najednou
si nebyla jistá, jestli zamkla dveře. Ozval se smích. Na  chodníku stá -
la partička puberťáků, kteří se naoko upravovali, nanášeli si rtěnku
a potřásali vlasy – jeden dokonce dělal pravačkou vulgární gesta.
Nestáli jí ani za zhnusený pohled.
Maggie si narovnala zrcátko do  původní polohy, opět se
vrátila na  silnici a  v  duchu už přemítala jen o  tom, co asi Duncan uvařil
k večeři.
2
Sjízdnost silnic byla špatná. Plískanice se brzy změnila ve  sněhovou
nadílku a  Manchester na  to jako obvykle nebyl připravený. Maggie
zahlédla, jak několik aut narazilo ve  smyku do  obrubníku, proto
věděla, že musí jet opatrně, přestože už tolik chtěla být doma. V  touze
po  aspoň špetce normálnosti za  celý den vydala pokyn bezdrátovému
systému ve voze.
„Volat domů.“
Čekala. Nikdo to nebral. Divné. Děti už měly být po  večeři a  chystat
se na  kutě. Tedy aspoň Lily. Možná doma chumelilo ještě o  dost víc,
proto by se vůbec nedivila, kdyby je Duncan pořádně nabalil a  vyrazil
s nimi ven na koulovačku. Rozhodla se zkusit to znovu za pět minut.
Během necelých dvou měsíců, co se přestěhovali do  Manchesteru,
si už děti zvykly na  novou školu, Maggie si ovšem dělala starost o 
Duncana. Jako manželé se už kdysi dávno dohodli, že ona bude přinášet





– 14 –
do  rodiny většinu peněz a  on se bude spíš starat o  děti. Bylo to logické.
Duncan uznal, že Maggie dokáže vydělat mnohem víc než on coby
instalatér, proto už přijímal jen zakázky, které časově zvládal tak, aby
stíhal vyzvednout děti ze školy. Zdálo se, že jak jemu, tak dětem
takový systém vyhovuje, a  Maggie musela uznat, že je bezvadné vrátit se
domů a mít na stole nachystanou večeři. O víkendu se ale vaření vždy
ujímala sama, aby si Duncan odpočinul, a fungovalo to.
Ze stěhování do  Manchesteru ovšem Duncan kupodivu nijak
nadšený nebyl. Z  jejího pohledu je na  jihu Anglie nic moc nedrželo – snad
až na  počasí, které tam bylo bezpochyby příznivější než zima a  déšť
v Manchesteru – a Duncan snad nakonec přece jen uznal, že je takový
krok rozumný. Nejspíš na  tom mělo podíl i  obrovské zvýšení Maggiina
platu, přesto Duncan působil spíš rezignovaně než nadšeně, a  možná
tak bylo načase, aby si o všem znovu promluvili. Maggie si přála, aby
si i  tady žili stejně spokojeně jako doposud, jenže Duncan byl několik
posledních týdnů jaksi zamlklý.
Nadešla chvíle pokusit se jim znovu dovolat. Maggie čekala a 
poslouchala a užuž chtěla opět zavěsit, když telefon přece jen někdo zvedl.
Díkybohu.
„Haló, tady Josh Taylor.“ Jako obvykle zněl Josh do  telefonu plaše.
Lily, které bylo pět, měla víc sebevědomí než starší bráška.
„Ahoj, Joshi. Myslela jsem, že se všichni před domem koulujete
nebo tak něco.“
„Ne.“ Takový už byl její syn. Odpovídal až moc stručně.
„Já se bohužel ještě chvíli zdržím. Kvůli počasí to na silnicích
strašně klouže. Můžeš mi dát k telefonu tátu, broučku?“
„Je pryč.“
„A co dělá? Odhrabuje venku sníh?“
„Ne. Je pryč.“
Maggie se zhluboka nadechla. Úspornost synova vyjadřování ji
dovedla občas frustrovat.
„Dobře, miláčku. A kde přesně je?“
„To nevím. Chystal večeři, ale pak nasedl do  své dodávky a  odjel.“
Maggie zaraženě svraštila tvář.
„A  kdo tam teda s  tebou a  Lily je?“ Josh hned neodpověděl. „Joshi?“
„Nikdo. Jsem tady jenom já a Lily.“
Maggie nechtěla věřit svým uším. Co tím chce Josh říct?





– 15 –
Údy měla pojednou jak z olova, jako by se všechno, co dělala, ode -
hrávalo zpomaleně. „Táta odjel v dodávce? Víš to určitě, Joshi?“
Z  druhého konce linky zaslechla povzdech, načež se syn
rozpovídal, jako když se protrhne přehrada. „Ano, mami. Vždyť ti to povídám.
Chystal nám večeři, ale nedodělal ji. Já i  Lily máme hrozný hlad. Je
pryč už hrozně dlouho. Přišel se s námi do obýváku rozloučit.“
„A  co přesně řekl?“ Ozvalo se hlasité troubení auta a  Maggie si
uvědomila, že už na semaforu naskočila zelená.
„Že prý ho to mrzí.“
Maggie se zatočila hlava. Musí okamžitě domů. Její děti jsou
v  domě samy – osmiletý syn a  pětiletá dcerka ve  starém tmavém
vikářství na  konci nezpevněné slepé uličky. Uvědomila si, že nezná ani
sousedy, ani jejich telefonní čísla, že se ještě neobtěžovala pozvat
nikoho na  návštěvu. Záleželo jí hlavně na  tom, aby si v  novém bydlišti
všichni zvykli.
„Joshi, poslouchej mě, broučku. Vezmi si telefon a běž do kuchyně.“
Naslouchala synovým tlumeným krokům. „Dobře. Teď si ke  dveřím
přitáhni židli a  postav se na  ni. Chci, abys zasunul zástrčku v  horní
části dveří. Chápeš, co tím myslím, zlatíčko?“
Mozek jí napovídal, že se není čeho obávat. Doma bude ani ne
do  půl hodinky a  Josh je nesmírně rozumný kluk. Jenže po  dnešní
schůzce s  Alfem Hortonem a  po  jeho varovných slovech v  duchu viděla
jen černý obrys vlastního domu na  pozadí nočního nebe a  neznámého
člověka kradoucího se ke dveřím.
Pokusila se vytěsnit napětí z hlasu a znovu k Joshovi promluvila.
„Tak jak ti to jde?“
Zaslechla, že několikrát hekl, jak s dveřmi zápolil.
„Jo. Hotovo.“
„Výborně, Joshi, a teď běž ke vstupním dveřím a zamkni je na dva
západy. Víš, jak se to dělá?“
„Jasně že jo. Jenže pak se nedostaneš domů, mami.“
„To nic, broučku, až přijedu, podíváš se z okna, uvidíš, že jsem to já,
a zase zámek odemkneš. Ano?“
Naslouchala, jak syn plní její pokyny.
„A  teď mě poslouchej, Joshi. Za  žádných okolností nepouštěj
nikoho do domu a tím myslím opravdu nikoho, i kdyby ten člověk tvrdil, že
je třeba policista. Jedině mě nebo tátu, až se vrátí. Rozumíš, miláčku?“





– 16 –
„Na tom není nic těžkého, mami. Jenom tebe nebo tátu. Nikoho ji -
ného.“
„Vrátím se domů co nejdřív, zavolám ale tetě Suzy a  poprosím ji,
ať vám zavolá, než přijedu, abyste si nepřipadali tak osaměle. Je Lily
v pořádku?“
„Jo.“
Maggie se nadechla a pomaloučku vydechla – kvůli synovi se
snažila mluvit co nejklidněji. „Můžeš to trochu rozvést, miláčku? Co
zrovna dělá?“
„Leží těsně před televizí a zas čučí na ten přiblblý film.“
Aby se Lily odtrhla od obrazovky, když se dívala na Ledové
království, to by snad vedle ní musela vybuchnout bomba. V  zoufalé snaze
nepřenést své obavy na syna Maggie Joshovi řekla, že přijede, jak
nejrychleji to půjde, ať prý ale čeká telefonát od tetičky Suzy.
Rychle zavěsila a zavolala sestře.
„Na  nic se mě neptej, Suzy. Brnkni prosím tě Joshovi a  povídej si
s  ním, dokud nedojedu domů. Duncan tam z  nějakého důvodu není.
Děti zůstaly doma samy. Vím, že se chovám pitomě, ale než se vrátím,
můžeš si s  ním povídat? Moc tě prosím. Udělala bych to sama, jenže
cestou domů místy vypadává signál.“ Bylo jí jasné, že Suzy
zaslechne zděšení, které už nedokázala skrývat, a  že bez ptaní udělá, co se
po ní chce.
Ze všeho nejvíc teď Maggie toužila zavolat Duncanovi. Zeptat se
ho, co to má všechno znamenat. Jak mohl nechat děti doma samotné?
Co ho to napadlo? Nevěděla, jestli se zlobit, nebo se strachovat.
Obavy o  Duncana ale musely jít stranou. V  duchu viděla jen dvě
hlavičky – jednu s čupřinou tmavých kudrn, druhou s hřívou bělostně
plavých vlnek. Dvě malé děti úplně samy v domě, a jí se honilo hlavou, co
všechno by se mohlo přihodit, co zlého by se mohlo stát.
Rozechvělým hlasem řekla šeptem telefonu „volat Duncanovi“,
skoro jako by se bála, co jí manžel řekne. Zaslechla oznamovací tón.
Následovalo staccato vytáčených číslic. A  pak dlouhý
nepřerušovaný tón.
Duncanův telefon byl nedostupný.





– 17 –
3
Byla to snad nejdelší půlhodina celého Maggiina života. Zoufale
toužila sešlápnout plyn až k podlaze, věděla ale, že by to byla chyba. Hlavní
silnice zasypal sníh, a  čím severněji mířila, tím s  každou uplynulou
minutou chumelilo hustěji.
Strachy byla celá bez sebe. Trápily ji obavy o děti, zároveň se jí ale
do  mysli vkrádaly myšlenky na  Duncana, které ji pokaždé zcela
vykolejily. Co se probůh mohlo stát, že tak najednou odjel a nechal děti
doma samotné? Kam se vydal? Aspoň pokud věděla, neměl zatím ani
příležitost seznámit se s  někým místním. A  popravdě řečeno se ani
nezdálo, že by o  něco takového zrovna stál, proto se rozhodla zatím
žádné návštěvy domů nezvat. Říkala si, že pokud manžel potřebuje
čas, aby si na život v tomhle městě zvykl, pak mu ho poskytne.
Přes prvopočáteční nechuť Duncanovi došlo, jak je Maggie nadšená
možností hájit zločince, kteří mají na  svědomí vážnější skutky než jen
sem tam nějakou vloupačku, a tak se usmál a řekl, že to bude prima.
A  potom si našli dům a  i  jeho začínalo ovládat nadšení. Na 
viktoriánské faře, kterou si vyhlédli, bylo práce doslova jako na kostele
a Duncan tvrdil, že už se na ni těší.
Na  konci slepé ulice panovala pořádná tma a  jedním z  prvních
úkolů, které na  Duncana hned zjara čekaly, bylo prořezat přerostlé větve
stromů a  pustit tam světlo. Ticho, které ve  vikářství panovalo a 
které měla Maggie tak ráda, když se s  manželem a  dětmi choulila před
kamny, už nemělo tutéž přitažlivost, když pomyslela, že jsou tam Josh
s  Lily úplně sami. Vysoká okna měla pouze jednoduché zasklení – další
položka do  seznamu úkolů –, proto se dala snadno rozbít; prolézt jimi
by nebylo pro dospělého nic těžkého.
Maggie už se blížila a náhle si vzpomněla, jak před několika málo
týdny jeli s dětmi po těchhle silnicích poprvé.
„Už tam skoro jsme, děti,“ zahlaholil Duncan a  ve  zpětném
zrcátku se na ně zazubil. Lily už se samou nedočkavostí celá ošívala a Josh
vyhlížel z okna a vstřebával každičký detail. Když ke svému poněkud
zchátralému domovu dojeli, děti si ho ani neprohlédly, rozeběhly se





– 18 –
po  holých dřevěných podlahách a  hned začaly řešit, komu připadne
který pokoj. Duncan dokonce vzal Maggie do náručí a přenesl ji přes
práh, jako by byli novomanželé. Moc se jí to líbilo. Takový už byl Dun -
can. Ode dne, kdy se poznali, se choval pozorně a  romanticky, a 
dokonce i po deseti letech manželství ji tu a tam stále překvapoval. Toho
dne si uvědomila, jaké ji potkalo štěstí.
Konečně Maggie zabočila na  příjezdovou cestu a  kodrcala se
k  domu, v  hlubokém sněhu totiž nebyly vidět výmoly nezpevněné
vozovky. Bylo jí to jedno. Zahlédla před sebou dům, v  jehož obřích
oknech zářila všechna světla, za  což byla ráda. Možná Suzy Joshovi
poradila, ať všude rozsvítí.
Když v lehkém smyku zastavila našikmo přes cestu, vyskočila ven.
Už prve si zula absurdně vysoké jehly, protože se bála, aby se
na kluzké zemi nenatáhla jak široká tak dlouhá, a  bosky utíkala sněhem
ke vstupním dveřím. Otevřela škvíru na poštu a houkla do ní.
„Joshi, tady máma. Už je to dobré, miláčku. Můžeš mi otevřít.“
Čekala a  přešlapovala z  jedné zmrzlé nohy na  druhou. Kde ten kluk
vězí? Jak to, že ji nevyhlíží?
„Tak dělej, Joshi,“ křikla a  na  chlad úplně zapomněla, v  danou chvíli
už jen chtěla, aby se jí z domu někdo ozval.
Snad po  deseti minutách zahlédla, jak se v  obýváku lehce pohnul
závěs a  jak se v  mezírce objevil Joshův bledý obličejík s  tmavými
vlnitými vlasy a s telefonem přitisknutým k uchu. Syn na ni lehce mávl.
Díkybohu. Zdálo se, že je v  pořádku, což znamenalo, že jsou v 
pořádku oba.
Viděla, jak hoch mluví a přikyvuje, načež závěs znovu klesl
na původní místo. Minutku nato zaslechla, jak se odemyká zámek. Konečně
se otevřely dveře.
Ze všeho nejdůležitější bylo zachovat klid. Věděla, že se musí ze
všech sil vynasnažit nepřenést na  syna svůj zmatek a  zděšení. Kvůli
jeho vážnému postoji k  životu – tím se výrazně lišil od  neposedné a 
neustále rozverné sestřičky – občas zapomínala, jak je ještě malý.
„Ahoj, Joshi. Chválím tě, jak hezky ses postaral o Lily. Je v pořádku,
viď?“
Josh přikývl a zadíval se jí na nohy. „Kdes nechala boty?“
Málem se až rozesmála. Joshovi nikdy nic neuniklo.
„Máš ještě na drátě tetu Suzy?“ zeptala se.





– 19 –
Josh přikývl, podal jí telefon a  odšoural se do  obýváku, jako by se
nic neobvyklého nestalo.
„Čau, Suzy. Díky moc, že sis s ním povídala.“
„Co se děje, Maggie? Kde je Duncan?“
„Teď nemůžu mluvit, promiň. Musím se postarat o  děti a  musím
tuhle linku uvolnit, aby se nám Duncan když tak dovolal. Vždyť víš, že
na  mobil tady u  nás není úplně spoleh. Hele, ještě se ti dneska ozvu,
anebo možná zítra. Nevím, co se děje, Suzy. Jsem na něj příšerně na -
štvaná. Vím, že se snaží něco vydělat, ale jestli tady nechal děti
samotné a místo toho odjel někomu spravovat rozbitý bojler...“
Rychle sestře poděkovala a rozloučila se, jinak by možná podlehla
nutkání vypočítávat jí, co všechno Duncanovi provede. V  duchu ji
užíralo, že má manžel nedostupný telefon, za daného počasí se to ale dalo
připsat na vrub slabému signálu místního vysílače.
V  danou chvíli byly chtě nechtě na  prvním místě děti. Otevřela
dveře do obýváku. Josh seděl na pohovce a zíral na displej svého
iPadu mini. Lily ležela na  břiše až příliš blízko televize, kývala nohama
a do rytmu hudby o sebe pleskala chodidly.
„Mami, nebylo by prosím tě něco k jídlu? Mám hlad jak vlk a i Lily
mi tady celou dobu skučí.“
„Neskučím, Joshi,“ namítla Lily, aniž by se otočila. „To je lež.“
„Hned vám něco připravím, ale můžete mi nejdřív povědět, co se
tady dělo, než táta odjel?“
Neuniklo jí, že si Josh dělá obavy, a  připadala si provinile, že ho
nedokázala lépe ochránit. Lily otázku vůbec nevnímala.
„Chystal nám večeři. A pak sem přišel s tím, že prý musí odjet. Šel
do  garáže, zřejmě pro nějaké nářadí. Někomu asi prasklo potrubí nebo
tak něco.“
To by znělo naprosto logicky, pokud by to současně neznamenalo,
že nechá děti doma úplně samotné. Kvůli tomu, že někomu praskla
trubka, by snad něco takového neudělal.
Maggie si k  Joshovi přisedla, civěla do  prázdna a  snažila se
zklidnit. Jen tak pro nic za nic by se Duncan takhle nezachoval. Tušila, že
si bude muset počkat, než se manžel vrátí domů, a mezitím
zachovávat klid.
Když se z  kanape zvedla a  šla se podívat, co by dětem nachystala
k jídlu, Josh něco zamumlal.





– 20 –
„Pardon, Joshi, cos říkal?“ zeptala se.
„Jenom jsem se divil, proč si na tu práci musel brát fajnovou brašnu.“
Maggie se znovu posadila.
„Jak to myslíš?“
„Když jsem mu šel k  oknu zamávat, viděl jsem, že si nese tu tašku,
co si bereš na služební cesty,“ pokrčil Josh rameny.
Maggie ucítila, jak se jí sevřela hruď, a potlačila strach, který se jí
v nitru vzedmul. Věděla, kterou tašku má Josh na mysli. A taky věděla,
že nářadí by si do  ní Duncan nikdy nedal. Byla to cestovní kabela –
z hnědé kůže.
Maggie se naklonila, vroucně syna objala a on jí to projednou
opětoval. Snažila se před ním zakrýt skutečnost, že tu cosi výrazně
nehraje, jenže Josh byl vnímavé dítě.
„Děkuju, Joshi. Hned vám přichystám něco na zub, dohlídni mi ale
prosím tě na Lily, ano?“
Pak Maggie z pokoje odešla, vyběhla po schodech do ložnice
a začala namátkově vytahovat šuplíky. Chybělo v  nich několik kousků
šatstva a  z  přilehlé ložnice zmizel i  manželův kartáček na  zuby a  holicí
strojek. Zůstala stát a  civěla na  prázdné místo, kde normálně ležely
Duncanovy toaletní potřeby. Cítila, jak se jí sevřelo hrdlo a jak se jí oči
zalily slzami.
Garáž, pomyslela si. Josh říkal, že šel do garáže.
Seběhla do  přízemí a  spojovacími dveřmi chvátala do  garáže.
Po  straně stála u  zdi z  tvárnic tmavozelená kovová skříňka, na  níž
ode dne, co Maggie Duncana poznala, visel zámek. Teď byl ale zámek
odemčený a obě křídla dveří dokořán. Skříňka zela prázdnotou.
Duncan odešel.
4
Večerní porada týmu inspektorky Becky Robinsonové probíhala v 
pochmurném ovzduší. Becky byla ráda, že konečně chytili lumpa, který
několik posledních let terorizoval ženy v  pokročilém věku, zároveň
ale toužila vymyslet nějaký způsob, jak takové nebohé stařenky
chrá– 21 –
nit, aby už nemusely zažívat podobné hrůzy. Co kdyby se totéž stalo
její babičce? Při nejbližší možné příležitosti se Becky hodlala vypravit
zas na pár dní do Londýna a vykoumat, jak jí zajistit co možná největší
bezpečí. Zatím tomu babička vůbec nevěnovala pozornost. O každém
si myslela, že je z  podstaty dobrý, kdežto Becky byla čím dál víc pře -
svědčená o tom, že jsou lidé ve své přirozenosti zlí a že je všechno jen
otázkou toho, nakolik dokážou svou špatnost potlačit.
Ty jsi ale beznadějný cynik, pomyslela si, když znovu zamířila
do operačního střediska. Případ samozřejmě vyžadoval spoustu další
práce. Alfa Hortona už sice zatkli, bylo však potřeba sehnat dostatek
nezvratných důkazů, aby se jen tak nedostal na svobodu. Jeden z jejích
seržantů vedl výslechy s Hortonem a jeho obhájkyní – jak může mít ta
žena žaludek na to, aby zastupovala takovou zrůdu?
Při průchodu chodbou míjela Becky i  šéfovu kancelář, tak nahlédla
do  otevřených dveří. Vypadal zadumaně, a  když procházela, ani
nezvedl pohled. Vrchní inspektor Tom Douglas představoval v  mnoha
směrech šéfa přímo ideálního, i  když loni – krátce po  uzavření
případu Natashy Josephové – si o  něj Becky dělala nějakou dobu obavy.
Posledních pár měsíců už ovšem působil o  poznání veseleji a  byl zase
skoro stejný jako dřív. Do toho, co ho předtím soužilo, jí na každý pád
nic nebylo, přesto si přála, aby si uvědomil, že se na  ni může kdykoliv
obrátit. S čímkoliv.
„Becky!“
Přestože Tom nezvedl hlavu, když míjela jeho dveře, zjevně poznal
její kroky. Becky se otočila a nakoukla dovnitř.
„Ano, šéfe?“
„Pojďte na chvíli dál a posaďte se.“
Tom sklapl tlustou světlehnědou složku a  položil ji na  hromádku
zhruba dvaceti podobných šanonů, které měly až nebezpečně blízko
k pádu na zem. Pak se opřel, věnoval Becky úsměv a s ním i veškerou
pozornost. Všimla si, že mu poslední dobou maličko povyrostly tmavě
plavé vlasy a  že mu sahají k  límci bílé košile, jejíž horní knoflíček měl
rozepnutý. Z  opěradla jedné ze  židlí pro hosty sebrala Becky Tomovu
odloženou kravatu, natáhla se a  něžně mu ji položila na  černé sako,
které měl pověšené přes jedinou zbývající židli.
„Skvělá práce dneska,“ konstatoval Tom. „Vím, že jste toho chlapa
chytli, nastiňte mi ale ve stručnosti, jaké proti němu máme důkazy.“





– 22 –
Becky protáhla tvář. „O  tomhle chlapovi snad ani nechtějte nic sly -
šet, Tome. Alf Horton je nejnižší forma lidského života. Když vezmu
v  úvahu, jaké zločiny spáchal, nezbývá mi než se přiklonit k  závěru,
že je to opravdový psychopat. Nejeví sebemenší známky lítosti a  jeho
oběti byly zřejmě bez výjimky velice důvěřivé. Jak ovšem někdo může
důvěřovat někomu takovému, je nad moje chápání. Vypadá, jako by
nikdy neviděl denní světlo – víte, má takový ten mrtvolně bledý, až
popelavý obličej s tenoučkými rty a slinami v koutcích úst.“
Toma její znechucení očividně pobavilo. „Sakra, Becky – už jste
zažila větší hnusáky, než je on. Co vás na něm tak děsí?“
„Nechce se mi věřit, co všechno napáchal. Ten chlap žije se svou
starou matkou, ale ta by proti němu neřekla křivého slova. Podle ní je to
hotový anděl. Připomíná mi Hannibala Lectera, když se culí na  Clarice.
Mám pocit, že by nejradši přeskočil stůl a rozsápal mě svými zuby.“
Tom se pochechtával, jak se u toho Becky tváří, když vtom mu
zazvonil telefon. Omluvně se na ni zazubil a zvedl ho.
„Tom Douglas.“
Nastala několikavteřinová odmlka a Tom se začal chmuřit.
„Je mi líto, Maxi, ale vážně netuším. Leo jsem neviděl několik
měsíců. Proč o ni máte starost?“
Becky předstírala, že si čte spis, který držela v rukou, když ale
zaslechla zmínku o  Leo, bezděky začala poslouchat. Becky si odjakživa
myslela, že se Leo – neboli Leonora, jak se ve  skutečnosti
jmenovala – a Tom nakonec sestěhují, jenže v jednom vzácně otevřeném
okamžiku, kdy mu Becky nadšeně vykládala o svém milostném životě, se
jí Tom svěřil, že jeho vztah s Leo skončil. Neřekl jí proč, ovšem
z odhodlanosti, s  jakou jí to oznámil, vytušila, že to rozhodnutí udělal Tom.
Z druhého konce linky Becky slyšela hluboký hlas, slova ovšem
nerozeznávala.
„Mám zaskočit k  ní do  bytu?“ zeptal se Tom. Znovu se odmlčel a 
poslouchal, co volající říká.
„Dobře. Pokud byste změnil názor, dejte mi vědět. Sousedi mě znají
a já se tam beze všeho stavím. Nemyslíte ale, že spíš odjela
a zapomněla to někomu říct? Vždyť víte, jak je nezávislá – zřejmě si myslí, že se
po ní nikdo ani nebude shánět.“
Vzápětí Tom hovor ukončil a  krátce obrátil oči v  sloup. „Zatracené
ženské.“





– 23 –
„Stalo se něco?“ vyzvídala Becky.
Tom se zaklonil a otáčel v prstech propiskou, což dělával, když pře -
mýšlel, anebo možná tehdy, když se druhému nechtěl podívat do očí.
„To byl Max Saunders. Vzal si za ženu Leinu sestru Ellie a já s nimi
sousedil, než jsem před několika měsíci chatu v Cheshiru prodal.
Podle Maxe Leo v neděli nedorazila na křtiny jejich novorozeněte. Ellie se
na ni zprvu jenom zlobila, zkoušeli jí ovšem volat a ona mobil
nezvedá. Proto si teď Ellie dělá obavy. Pokud se s ní během několika příštích
dnů nespojí, chce se Max zastavit u Leo doma. Kdyby šlo o něco jiného,
myslel bych, že se prostě někam rozjela, aniž by pomyslela na to, že se
po ní někdo bude shánět. Ale křtiny by přece nezmeškala, ne?“
Becky v Tomově tváři zahlédla náznak rozmrzelosti a chtěla od něj
vyzvědět víc, jenže veškeré naděje na  to, že by se jí svěřil, pohasly
ve chvíli, kdy ukázal na spis v jejím klíně.
„Kde jsme to byli, Becky? Myslím, že jste mi chtěla něco povědět
o tom zatčeném.“
*
Tomova porada s Becky trvala necelou čtvrthodinku, jelikož se zdálo,
že případ Alfa Hortona je zcela jednoznačný. Horton sice odmítl
podepsat doznání, na druhou stranu ale ani nic nepopřel a přinejmenším
ho mohli usvědčit z posledního zločinu, při kterém ho dopadli přímo
na místě. Zdálo se, že Horton u soudu svoji vinu nepopře, což by všem
výrazně usnadnilo život. Přesto bylo stále třeba odvést značné
množství práce, aby měla obžaloba v ruce nezvratné důkazy o předchozích
zločinech – čím víc případů, tím delší trest. A  tenhle by měl být
obzvlášť dlouhý.
Tom by teď raději dál debatoval o aktivním šetření, než procházel
horu lejster, která se mu nakupila na  stole. Neuniklo mu, že Becky
taky nesmírně toužila dál skládat všechny dílky případu. Buď to,
anebo se ho vyptávat na Leo.
Mluvit o  bývalé přítelkyni ale nebylo zrovna snadné. Měl ji
nesmírně rád, jenže nakonec už u  ní nedokázal dál snášet absenci
elementární důvěry v  muže a  taky skutečnost, že se od  něj pokaždé
odtáhla, pokud nabyla pocitu, že to mezi nimi začíná být už moc vážné.
Ve  vzpomínkách se vrátil do  posledních společných týdnů. V  mnoha





– 24 –
ohledech se zdálo, že jsou si blíž než kdy dřív, ovšem záblesky pode -
zřívavosti v  její tváři pokaždé, když mu někdo nečekaně zavolal nebo
napsal zprávu, i  její chvilková zamlklost vždy, když jí řekl, že musí
pracovat do  noci, ho začínaly štvát a  neustále mu kazily náladu. Ani
jedinkrát jí nezavdal důvod mu nedůvěřovat, jenže vzhledem k  tomu,
že je policista, jí nemohl vykládat o každém telefonátu, o každé kauze,
o každé nečekané schůzce.
Byla krásná. Líbil se mu její styl, to, že nosila výhradně černou
a bílou, i  to, jak jí šaty obtahovaly postavu, jak se jejich velejemné látky
pohybovaly spolu s  ní, jak pouze dávaly tušit tělo, které se pod nimi
skrývalo – tělo, které ho nikdy nepřestávalo fascinovat.
Zlom nakonec přišel zhruba před rokem. Případ únosu, na  kterém
pracoval, byl sám o sobě velmi zapeklitý, jenže pro něj znamenal
mnohem víc.
Vzpomínky na  ten náročný čtyřiadvacetihodinový úsek se Tom
snažil vytěsnit z  hlavy – na  odhalení pravdy o  smrti jeho bratra Jacka
před mnoha lety i  na  přetrvávající důsledky myslíval jen zřídkakdy,
aspoň tedy v pracovní době. Když případ konečně uzavřel, potřeboval
si s někým popovídat a přál si, aby tím někým byla Leo, jenže ta
Tomovo čtyřiadvacetihodinové mlčení mylně považovala za  akt zrady, a  tak
odjela úplně mimo dosah na dovolenou, jako by chtěla Toma potrestat
za hřích, ačkoliv si sám nebyl vědom, že by nějaký spáchal.
V tu chvíli pochopil, že už není cesty zpět. Potřeboval ženu, která
mu bude důvěřovat, a zkušenost mu napovídala, že navzdory
nejlepším úmyslům se lidé mění jen zřídkakdy.
Tom si uvědomil, že už deset minut civí na jeden a tentýž list
papíru a  v  duchu přitom myslí na  Leo. Kam se asi poděla tentokrát? Kdo ji
tak zdeptal, že se vypařila, aniž by komukoliv řekla, kam má
namířeno? Anebo že by se jí něco stalo? Co když si doma nějak ublížila a  nikdo
neví, že je zraněná?
Povzdechl si a  odsunul lejstra. Nedokázal z  hlavy vytěsnit
představu, jak se Leo svíjí v bolestech na podlaze.
„Krucinál,“ posteskl si tiše a vzal si ze stolu klíčky od auta. Max mu
sice říkal, že nemusí jet Leo zkontrolovat, Tom ale moc dobře věděl,
že dokud se nepřesvědčí, jestli je v pořádku, nedokáže se soustředit.





– 25 –
5
Chumelilo stále hustěji a  vichr začínal hnát sníh. Když Maggie vy -
hlédla z  okna ložnice, spatřila, jak těžké vločky víří v  jantarové záři
luceren, lemujících opuštěnou slepou ulici. Pokoj za  ní se topil ve  tmě.
Měla pocit, jako by tam stála hodiny – čekala, doufala, modlila se, aby
už uviděla Duncana, jak se vrací ve  své bílé dodávce. Od  chvíle, co
přijela domů, uběhly teprve tři hodiny, jí to ale připadalo jako
několik dní.
Toužila zaslechnout jeho hlas – slyšet, jak jí říká, že už jede domů
a  že to, co se stalo, byla chyba; slyšet, jak jí říká, že ji miluje. Že by ji
opustil? Skutečně? Bez jediného slova na  vysvětlenou? Marně v  duchu
pátrala po jakémkoliv důvodu, proč by něco takového udělal.
Telefon měl pořád nedostupný. Přestože se mu zkoušela dovolat
každých deset minut, ze všech sil se snažila nedat před dětmi najevo,
že se něco děje. Lily naštěstí nic nevnímala, Josh ale věděl, že ho táta
neměl nechat samotného v domě s malou sestřičkou na krku. Byl
citlivé dítě a Maggie tušila, že si v hlavě všechno přebírá. Díval se na ni,
jako by znala odpověď, jenže ona nechápala o nic víc než Josh, co to má
všechno znamenat.
Suzy ji esemeskou poprosila o  nejnovější informace, a  i  když se
za  to Maggie styděla, chtě nechtě sestře zalhala. Byla to ale milosrdná
lež. Odepsala jí jen: „Všechno už je ok. Promluvíme si zítra.“
Neměla chuť to celé zdlouhavě rozpitvávat. Neznala totiž jedinou odpověď
na sestřiny otázky.
Maggie prohledala Duncanovi skříň, aby zjistila, co v ní chybí,
nepoznala ovšem, jestli si manžel vzal věci pouze na noc, na týden, nebo
snad navždycky. Při takové představě potlačila vzlyk.
Ostrý poryv větru za  oknem hnal sníh ulicí a  na  stěnu domu. Ať už
tu Duncan je, nebo ne, měla Maggie pocit, že ráno se jí nejspíš vůbec
nepodaří projet příjezdovou cestu, a na okamžik se jí až ulevilo. Toho
zvrhlého mizeru, kterého má obhajovat, bude muset převzít někdo
jiný. Ona bude moct zůstat doma s  dětmi a  čekat, než se manžel vrátí.
Kde jsi, Duncane? Chybíš mi.





– 26 –
Chladem a  nečinností měla Maggie ztuhlé končetiny. Strnule se
vrátila k posteli, posadila se a zabalila se do deky. Začala se třást po ce -
lém těle, aniž by tušila, zda je to strachy, anebo mrazivým vzduchem
v  ložnici. Bdění u  okna se ovšem vzdát nechtěla. Kousla se do 
spodního rtu, aby se jí tolik nechvěl. Pláč jí nepomůže. Musí přemýšlet.
Hlavou jí vrtala skříňka v garáži. Co si z ní potřeboval vzít a proč?
Pracovní nářadí v ní neměl. To věděla jistě.
Co se k  sobě nastěhovali, nechával Duncan zelenou skříň
zamčenou. Zprvu si Maggie říkala, že z toho nebude dělat vědu. Na vlastní
prostor měl nárok, a pokud měla být upřímná, i v její minulosti byly
věci, o  kterých by se nemusel dozvědět – třeba o  tom, jak špatně si
vybrala partnera před Duncanem. Ženáče se třemi dětmi. Při tom
pomyšlení se až otřásla. Sice o tom děsném období svého života v ničem
nelhala, na  druhou stranu se ale o  téhle skutečnosti nikdy ani slůvkem
nezmínila.
Když už s Duncanem nějakou dobu žila, poprosila ho o klíč
od skříňky – vyhazovala zrovna staré krámy –, on jí ho ale odmítl dát s tím, že
to udělá sám. Nijak na něj nenaléhala. Od počátku měla za to, že obsah
skříně zřejmě nějak souvisí s  jeho matkou, protože v  samotném domě
na  ni žádnou památku neměl – fotografie ani jiné suvenýry –, a  moc
dobře věděla, že pro něj matka hodně znamenala. Dokonce odešel ze
studií na  univerzitě v  Leedsu, aby o  ni mohl pečovat, když onemocněla
rakovinou. Potom se o  ni staral a  současně se vyučil instalatérem,
protože věřil, že by se tahle práce s péčí o matku dala skloubit. Naneštěstí
matka zemřela několik let předtím, než ho Maggie poznala.
Vtom Maggie zaslechla jakýsi hluk, a tak se ohlédla.
Ve dveřích stál v pyžamku Josh.
„Stalo se něco, broučku?“ zeptala se. Vzala do  ruky deku a 
nadzvedla ji, aby se k ní mohl synek přitulit.
„Proč tady sedíš ve tmě, mami?“
„Jenom tak přemýšlím.“ Pokusila se na něj usmát.
„O tátovi?“
Maggie nechtěla synovi lhát. „Přemítám, kdy se asi vrátí domů,
Joshi. Nic víc. Ale žádné obavy. Než se ráno vzbudíš, určitě už bude
zpátky.“
„Je to moje vina?“ zeptal se Josh tichounce, jako by se ta slůvka bál
vyslovit. Maggie si ho k sobě přivinula.





– 27 –
„Jistěže ne, miláčku. Proč by to prokristapána měla být tvoje vina?“
„Kvůli té zprávě.“
„Jaké zprávě? O  žádné zprávě jsi prve nemluvil.“ Maggie ve  svém
hlase zaslechla zoufalství, a  tak se je snažila co nejvíc zmírnit. Josh
k ní zvedl pohled, v dětském obličejíku zmatený výraz.
„Jestli jsem něco pokazil, tak mi to promiň, mami.“
„Určitě jsi nic nepokazil, Joshi, musíš mi ale pořádně vysvětlit,
o čem to mluvíš.“
„V  obýváku ležel tátův telefon. Slyšel jsem, jak zapípal, takže jsem
věděl, že mu přišla esemeska. Odnesl jsem mu mobil do kuchyně.“
„Joshi,“ spustila Maggie a  snažila se bedlivě volit slova, „vím, že
jsme říkali, že se nesluší číst cizí zprávy, ale nezahlídl jsi náhodou, co
v ní stálo?“
Josh chvíli zarýval pohled do  podlahy, a  když hlavu zvedl, hořely
mu tváře.
„Slova jsem nečetl, mami. Vážně.“
Maggie tam cítila nějaké „ale“ a tušila, že si na ně bude muset
počkat. Povzbudivě se usmála.
„Když ji táta otevřel, stál jsem hned vedle něj. Byla v ní fotka.
Podíval jsem se na ni jenom proto, že jsem myslel, že jsi to ty.“
Fotka? Se mnou? To snad ne. Zřejmě si to Josh popletl.
„V  pořádku, broučku. Nezlobím se na  tebe. Pověz mi, cos na  tom
displeji viděl.“ Maličko povolila objetí, jelikož nechtěla, aby syn cítil,
jak jí buší srdce, a otočila se na něj.
„Fotku paní s  červenou pusou a  dlouhými tmavými vlasy – měla je
rozhozené, jako je někdy míváš na polštáři ty.“
Zdálo se, že dotyčná musela ležet. Proč by Duncanovi přišel snímek
ležící ženy – ženy, která vypadá jako já? Má snad poměr? Opustil mě kvůli
ní? Maggie cítila, jak se jí začíná zmocňovat zoufalství.
„Myslel jsem, žes tátovi poslala selfíčko,“ řekl Josh, „ale tak nějak
jsem poznal, že to nejsi ty.“
„A jak jsi na to přišel?“ zeptala se a pohladila ho něžně po vláscích,
aby v něm zmírnila obavy.
„Nebyly to tvoje oči. Ta paní na  fotce měla oči jako panenka naší
Lily – ta, co jí koupila teta Ceecee.“
Maggie přeběhl mráz po  zádech. Víc už říkat nemusel. Když byly
Lily tři roky, koupila jí teta viktoriánskou panenku – byla to zvláštní





– 28 –
volba, jelikož se Ceecee nechala slyšet, že na  hraní je až moc drahá.
A tak panenka, kterou Lily pojmenovala Maud, seděla na polici v jejím
pokojíčku a  dívenka se na  ni mohla dívat, ale nesměla na  Maud sahat.
A pak začaly Lily trápit zlé sny.
„Co se ti zdálo, berunko?“ vyptávala se jí jednou Maggie, když vy -
děšenou Lily přenesla do postele, kde spali s Duncanem.
„Může za to Maud. Sleduje mě.“
„Jak to myslíš, Lily?“ divil se Duncan. „Vždyť je to jenom panenka.“
„Znamená to, že je mrtvá, tati?“
„Ne, kočičko. Někdo ji vyrobil, podobně jako třeba někdy vyrábíme
věci z modelíny. Nikdy ani nežila.“
„A vypadají takhle oči lidí, pokud nikdy nežili?“
Od  té doby bydlela panenka ve  skříni, Maggie ale přesně věděla, jak
Josh svá slova o očích myslel.
6
PŘED DVANÁCTI LETY – 7. KVĚTNA
Oči, které na  ni hleděly ze zrcadla, Sonia Beechamová skoro nepoznávala.
Samozřejmě pořád měly světlounce modrou barvu, zorničky se jí ale samou
nedočkavostí mírně roztáhly a řasy měla nalíčené šedou řasenkou – to byla
neobvyklá rozmařilost, chtěla ovšem vypadat co nejlíp, jelikož byl dnešek
výjimečný. Vlastně měla Sonia pocit, že je to její nejlepší den od  chvíle, co
před půl rokem nastoupila na  Manchesterskou univerzitu. Přátele si od -
jakživa hledala jen obtížně a  bylo bolestné každý večer po  návratu domů
sledovat dychtivé tváře rodičů, kteří se toužili dozvědět, jestli poznala
někoho nového. Věděla, že to dělají z lásky k ní, vůbec si ovšem neuvědomovali,
jakému tlaku ji vystavují.
Byla stydlivá. Bolestně, až trapně stydlivá. Pokud ji někdo oslovil, ihned
celá zrudla. Byla to bezděčná reakce, kvůli které se navíc vždy odvracela.
Ani v  nejdivočejších snech si nedovedla představit, že by se s  někým sama
začala bavit. To už by popravdě řečeno radši strčila hlavu do  kádě s  vroucím
olejem.





– 29 –
Jednou před lety zaslechla rozmluvu rodičů. Ptali se sami sebe, kde udělali
chybu – proč jejich dcera dospěla v takového člověka, jakým je. Od té doby tedy
navíc vlekla břemeno těchhle jejich výčitek svědomí. Kéž by si tak našla nějaké
přátele, aby rodiče pochopili, že se ničím neprovinili – snad jen tím, že ji mi -
lovali a  chránili před vším, co by většina lidí považovala za  normální zážitek.
Věci se ale pomalu měnily. Máma už si dělala takovou starost, že tatínka
přesvědčila, aby dceři zaplatil psychoterapii. Soniu to vyděsilo. Z představy,
že bude sedět na  židli a  úplně cizímu člověku vykládat, jak se ve  společnosti
stydí otevřít pusu, se jí až podlamovaly nohy. Celé měsíce vzdorovala, ale
po  Vánocích jí máma konzultace nejen domluvila, ale taky trvala na  tom, že
na  několik úvodních sezení půjde s  ní, aby se Sonia zbavila prvotních
rozpaků a dál už bez problémů pokračovala sama.
Zprvu to Sonie bylo proti srsti, ale psychoterapeut jí postupem času
ukázal několik nástrojů, které jí měly pomoct zvýšit si sebevědomí. Tím
nejlepším byl název webové stránky určené pro lidi jako ona. O  chatovacích
místnostech už dřív slyšela, žádnou ale nikdy nenavštívila. Během měsíce
zjistila, že pokud vše probíhá anonymně a nikdo jí nevidí do tváře, dokáže se
pěkně rozpovídat. A  úplně nejlepší jí přišlo, že lidé byli ochotní naslouchat.
Neměla vlastní počítač, odkud by mohla na  stránku vstupovat, na 
univerzitě jich ale byla k dispozici spousta, což bylo lepší, protože se tak nikdo
nemohl dozvědět, co dělá. Kdyby měla osobní počítač doma, matka by jí
neustále koukala přes rameno.
Nikomu neprozradila – protože ji o to dotyčný požádal –, že na internetu
potkala člověka stejně ochromeného studem jako ona sama. Prý ho
překvapuje, posteskl si jí, že dokáže bez koktání aspoň psát, což ji rozesmálo. V tom
spočívá jeho problém, kříž, který musí nést. Nedokáže bohužel vyslovit celou
větu, aniž by v řeči zadrhl. Psali si online už několik týdnů, když jí nakonec
prozradil, že s  ní by možná mluvit dokázal. Dohodli se, že pokud se začne
zajíkat nebo pokud ona celá zrudne, nebudou si z  toho nic dělat. Oba jsou
na jedné lodi. A dnes večer se s ním poprvé sejde.
Rodičům musela zalhat. Nikdy předtím nic takového neudělala, dobře
ovšem věděla, co by máti řekla: „Nejdřív ho přiveď k  nám, zlatíčko. Ať se
s  tátou podíváme, co je zač – jak se sluší a  patří.“ Matka evidentně vůbec
netušila, že už je jiná doba. Ne že by se Sonia chtěla chovat jako některé
spolužačky ze školy, ovšem nutnost absolvovat prověrku a  teprve pak si s  dívkou
smět zajít na skleničku byl zaručený způsob, jak muže odradit – zvlášť tak
stydlivého jako Sam.





– 30 –
Jméno Sam se jí líbilo. Znělo jí solidně, uklidňovalo ji. Prohlásil, že není
nejlepší nápad scházet se někde, kde by byli až moc na  očích. V  přítomnosti
dalších lidí by určitě mlčeli a  nechovali se vůči sobě přirozeně. Měli se proto
sejít v parčíku u vlečné cesty Bridgewaterského kanálu. Řekl, že tam to prý
bude prima, protože na druhém břehu průplavu budou v kavárnách a ba -
rech sedět lidé, nikdo ale neuslyší, pokud ze sebe udělají naprosté hlupáky.
Sam jí dokonce vysvětlil, kterou tramvají jet a  kde vystoupit. Dodržela
jeho pokyny do písmene. Pěšina podél kanálu vypadala zprvu sympaticky.
Okolí bylo poměrně hezké a  v  duchu ji napadlo, že je bezvadné, když
podobná místa ožívají novým životem. Když šla ale po  stezce dál, všechno se
změnilo. Viděla spoustu zrenovovaných starých fabrik, jejichž pustá okna
shlížela na  průplav. Nebyly tam ovšem žádné kavárny ani bary. A  už vůbec
žádní lidé.
Sonia chvátala po  vlečné cestě. V  jednu chvíli se musela sehnout, aby
prošla dlouhým nízkým tunelem. Už byla skoro na smluveném místě. Když
dospěla skoro ke  konci tunelu, vstoupila na  stezku jakási vysoká postava
a Sonia pocítila krátký záchvěv strachu. Muž na ni ale mávl, a tak
pokračovala dál. Poznala, o koho jde. Byl vyšší, než čekala, a když došla blíž,
zahlédla, že se na ni směje.
„Ahoj, Sonio,“ ř


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist