načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zab mě, prosím -- Necenzurovaná historie punku - Gillian McCain; Legs McNail

Zab mě, prosím -- Necenzurovaná historie punku

Elektronická kniha: Zab mě, prosím -- Necenzurovaná historie punku
Autor: ;

Strhující výpověď pamětníků počátků punku v USA (tzn. 70. léta). Slogan "Sex, drogy a rokenrol" tu nabývá zcela intenzívní a živé podoby. Autoři k přímým vzpomínkám těch, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 458
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7302-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující výpověď pamětníků počátků punku v USA (tzn. 70. léta). Slogan "Sex, drogy a rokenrol" tu nabývá zcela intenzívní a živé podoby. Autoři k přímým vzpomínkám těch, kteří všechno všechno zažili na vlastní kůži, nepřidávají jediné slovo komentáře a dosahují tak plastického obrazu lidí a doby, kdy čtenář má pocit přímého kontaktu s Lou Reedem, Iggy Popem, Velvet Underground, Andy Warholem, Patti Smith atd. Události, viděné často několikerýma očima, znovu ožívají ve čtenářově fantazii a kniha tak nabízí možnost alespoň částečně prožít bouřlivé doby, kdy se rodil jeden ze zásadních rockových impulsů, který inspiroval mnoho hudebníků po celém světě.

Zařazeno v kategoriích
Gillian McCain; Legs McNail - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZAB MĚ, PROSÍM

Legs McNeil, Gillian McCain

Please Kill Me

Přeložil Alexandr Neuman

Copyright © Legs McNeil and Gillian McCain, 1996

Translation © Alexandr Neuman, 1999

ISBN 978-80-7207-975-9

Z anglického originálu Please kill me

vydaného nakladatelstvím Grove Press, New York 1996,

přeložil Alexandr Neuman

Foto na obálce Daniel Vojtíšek

Redakce Jaroslav Riedel

Vydalo nakladatelství & vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3

www.volvox.cz

jako 7. svazek edice Evokace

celkově jako 421. publikaci

Elektronickou knihu připravil PureHTML.cz

Vydání první

Praha 1999

Adresa knihkupectví VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3


Prolog

VŠECHNY TY VČEREJŠÍ VEČÍRKY

1965–1968

Lou Reed: Jsem doma úplně sám. Nemám si s kým povídat. Přijeď,

ať můžu mluvit aspoň s tebou...

To už je let, co jsme spolu hrávali. V bytě za třicet dolarů na měsíc a fakt jsme neměli ani floka. Celej den a celou noc jsme jedli jen ovesnou kaši, dávali jsme krev a podobný věci. Taky jsme pózovali pro ty pěťákový bulvární týdeníky. Vyfotili mě, a když moje fotka vyšla, stálo pod ní, že jsem maniakální sexuální vrah, kterej zabil čtrnáct dětí, natočil to na video a přehrával to o půlnoci někde ve stodole v Kansasu. Když vyšla fotka Johna Calea, napsali k ní, že se říká, že zabil svýho milence, protože si chtěl vzít Johnovu sestru a John nestál o to, aby si jeho sestra vzala teplouše.

Sterling Morrison: Rodiče Lou Reeda těžce nesli to, že Lou dělal muziku a potloukal se s pobudama. Měl jsem z Louovejch rodičů vždycky vítr – setkával jsem se s nima pokaždý ze stejnýho důvodu. Snažili se v jednom kuse odchytit Loua a nechat ho zavřít do cvokárny. Furt to nad náma viselo. Pokaždý, když Lou dostal žloutenku, jeho rodiče šli po něm a chtěli ho dostat pod zámek.

John Cale: To je pravej zdroj těch nejlepších věcí od Loua. Jeho matka byla něco jako vysloužilá královna krásy a jeho otec byl, myslím, bohatej bankovní úředník. Každopádně ho jako malý dítě šoupli do ústavu, kde ho léčili elektrošokama. Když byl na universitě v Syrakusách, dostal na výběr, jestli chce dělat sport nebo jít na vojenskej záložní výcvik. Řekl, že v tělocvičně by si zlomil vaz. Ve vojenský přípravce se pokusil zabít instruktora. Pak rozbil pěstí okno nebo tak něco a poslali ho do toho cvokhausu. Nevím přesně, jak to bylo. Lou to vypráví pokaždý trochu jinak.

Lou Reed: Strčili mi něco do krku, abych si nespolkl jazyk, a na hlavu mi dali elektrody.

To byla tenkrát v rocklandským okrese doporučená léčba homosexuálních tendencí. Výsledek je, že přijdete o paměť a jste jen tělo bez duše. Nemůžete číst knihu, protože když se dostanete na sedmnáctou stránku, musíte se zase vrátit na začátek.

John Cale: V roce 1965 už měl napsanej „Heroin“ a „Čekám na svýho chlápka“. Prvně jsem ho potkal na mejdanu, kde hrál svý skladby na akustickou kytaru. Nevěnoval jsem mu vůbec pozornost, protože na folkovou hudbu kašlu. Joan Baezovou a Dylana jsem nenáviděl – každá písnička byla zkurvená otázka! Ale Lou mi furt cpal ty svý texty. Přečetl jsem je a byly o něčem jiným, než o čem zpívala Baezová a ty další.

V tý době jsem hrál s La Monte Youngem v kapele Dream Syndicate a koncept tý hudby byl držet tóny třeba dvě hodiny v kuse.

Billy Name: La Monte Young byl nejlepší drogová spojka v celým New Yorku. Měl nejlepší zboží – fakt nejlepší! Skvělý velký tablety LSD, opium, a taky trávu.

Když jste přišli do bytu La Monte Younga a Marian, ztvrdli jste tam minimálně na sedm hodin – mohli jste skončit taky tak za dva, tři dny. Vypadalo to tam hodně jako v Turecku. Takovej ten bejvák, kde je všechno na podlaze, všude visej korále, hašiš je skvělej a z ulice přicházej lidi a šoupou to do sebe – a do toho všeho ta monotónní, táhlá muzika.

La Monte si celou tuhle věc pěstoval, aby mohl pořádat performance, který trvaly celý dny, a aby měl kam zvát lidi, aby s ním hráli ty dlouhý tóny. Spočívalo to v držení jediný noty po celou věčnost. Lidi přicházeli a dostávali nabídku k tomuhle hraní. V tý době tam přišel i John Cale.

La Monte Young: Byl jsem – abych tak řekl – miláček avantgardy. Yoko Ono mi pořád opakovala: „Kdybych tak mohla bejt slavná jako ty.“

Tak jsem ji sbalil a dělal jsem muziku na pokračování v jejím bytě. Na první plakát jsem dal varování: SMYSLEM TÉHLE HUDBY NENÍ ZÁBAVA. Byl jsem jedním z prvních muzikantů, který zničili na pódiu svůj nástroj. Při vystoupení v YMHA jsem zapálil housle a lidi křičeli věci jako „Upalte skladatele!“

John Cale začal hrát s mou kapelou Dream Syndicate, která zkoušela doslova sedm dní v týdnu, šest hodin denně. John hrál specifické vysoké dlouhé tóny na violu – až do roku 1965, kdy začal zkoušet s Velvet Underground.

John Cale: Když mi Lou poprvé hrál „Heroin“, úplně mě to uzemnilo. Slova i hudba byly totálně drsný a zničující. A co víc, Louovy písně dokonale zapadaly do mýho chápání hudby. V Louových skladbách šlo o tu záležitost se smrtí. Velmi silně se ztotožňoval s postavama, který zobrazoval. Bylo to jak písně podle Stanislavskýho.

Al Aronowitz: Umožnil jsem Velvet Underground jejich první kšeft. Nechal jsem je předskakovat na jednom koncertě na Summit High School v New Jersey a oni začali tím, že mi ukradli kapesní nahrávací magnetofon. Byli to jen feťáci, zloději a děvky prodejný. Většina muzikantů tý doby přicházela s vysokými ideály, ale Velveti byli jen pytle plný sraček. Byli to obyčejný prostituti.

A jejich muzika byla nesrozumitelná. Na to se vždycky ptal Albert Grossman, manažer Boba Dylana – je ta hudba srozumitelná? Muzika Velvetů teda rozhodně nebyla.

Ale já jsem se obětoval. Pozval jsem je do Café Bizarre a řekl jsem jim: „Tady makejte, vychovejte si posluchače a sehrajte se.“

Ed Sanders: Nikomu se do Café Bizarre nechtělo, protože tam měli ty pitomý drinky – pět kopečků zmrzliny a kokosovej šampus. Byl to podnik pro turisty. Ale Barbara Rubin do nás pořád hučela: „Tuhle kapelu musíte slyšet!“

Paul Morrissey: Andy Warhol neměl zájem dostat se do toho rockovýho kolotoče. Já si tak chtěl vydělat prachy. Andy o tom nechtěl ani slyšet, v životě by ho to nenapadlo. Dokonce i potom, co jsem to už měl promyšlený, jsem ho k tomu musel dokopat. Je mi jasný, že si chcete myslet, že ANDY chtěl dělat tohle a ANDY chtěl dělat támhleto, že všechno vycházelo z něj. Kdybyste ale věděli, jak to doopravdy chodilo ve Factory, pochopili byste, že Andy nedělal nic a očekával ode všech, že pro něj udělají první poslední.

Takže někdo chtěl třeba zaplatit Andymu za to, že zajde do nočního klubu Queensu, a on si chtěl ty peníze vzít. „Je to nesmysl, ale jsou to prachy.“

Řekl jsem mu: „Mám bezva nápad. Zajdem do toho klubu v Queensu, vezmeme ty prachy. Ale hlavní důvod, že tam půjdeme, je, že se staneme manažerama tý kapely, co tam hraje.“

Myslel jsem, že bysme mohli pořádně vydělat jako manažeři rokenrolový kapely, když se její jméno dostane do novin. To byla jediná věc, na kterou byl Andy dobrej – dostat jméno do novin.

Potom se stalo, že Barbara Rubin požádala Gerarda Malangu, jestli by nezašel do Café Bizarre udělat pár fotek týhle kapely – Velvet Underground. Ve West Village byla celá spousta beatnickejch kavárniček, kterým nešly kšefty a tak se zkoušely přeonačit z beatniků a folkovýho zpívání na něco jako rokenrol.

Šel jsem teda do Café Bizarre. Řekl bych, že to byl jejich první koncert. Měli tam elektrickou violu a tím se, myslím, odlišovali nejvíc. Měli taky totálně androgynního bubeníka. Nedalo se prostě vůbec uhádnout, jestli Maureen Tucker je kluk nebo holka. Tímhle vším si zvyšovali atraktivnost.

John Cale, hráč na violu, vypadal ve svém účesu jak Richard III. a kolem krku měl velký náhrdelník z bižuterie. Těžko tomu uvěřit, ale na tu dobu to byl docela odvaz.

Rosebud: Když Andy Warhol vplul se svou suitou do Café Bizarre, bylo poznat, že byl okamžitě jako hypnotizovanej. Vizuální působivost byla to nejdůležitější a Velvet Underground jí měli vrchovatě. Nemohla jsem uvěřit, že všichni ti turisti tam dřepí, srkají svý bubliny a poslouchají Velvet Underground, jak hrajou a zpívají o heroinu a sadomasochismu. Vsadím se, že ctěné obecenstvo nic netušilo, protože texty byly vpodstatě nesrozumitelný. Ale já jsem si říkala: „Páni, to je skvělý!“

Lou Reed: Hudba nezní nikdy dost nahlas. Člověk by měl vrazit hlavu do reprobedny. Hlasitěji, hlasitěji, hlasitěji. Do toho, Franku, do toho. To je ono. Jeď, jeď.

Paul Morrisey: Bylo mi jasný, že tohle je ta pravá kapela. Mluvil jsem s nima hned ten večer a povídám: „Máte manažera?“ A mazanej malej Lou Reed mi říká: „No, ehm, tak trochu, možná, ehm, ne úplně, ale, ehm, ano, ne.“ Rozumíte, obě odpovědi najednou.

Řekl jsem: „Heleďte, hledám někoho, komu bych dělal manažera a komu bych produkoval pár alb. Budete mít pravidelný kšefty v nočním klubu a vaším manažerem bude oficiálně Andy Warhol.“

„Nemáme aparaturu,“ oni na to.

Říkám jim tedy, že jim nějakou seženem.

A oni povídaj: „No, to by bylo fajn, ale my nemáme kde bydlet...“

Odpověděl jsem jim teda: „Fajn, jo, dobrý, Přijdeme zítra a promluvíme si o tom.“

Andymu jsem řekl, že jsem našel kapelu, který budeme dělat manažery.

A Andy spustil: „Ach jóó-áá-úú óóóúúúúúúúúú!“

Měl vždycky hrůzu cokoli dělat, ale jakmile vycítil, že někdo si je jistej tím, co dělá, a obzvlášť v mým případě, jenom hlesl: „Ach, ach, ach, ach, ach, ach... tak jo.“

Sterling Morrison: Vůbec jsem se nesnažil na Andyho Warhola nějak zapůsobit. Co mi po něm bylo? Byl to jen někdo z tý umělecký partičky, kdo se zajímal o naši hudbu do tý míry, aby přišel a poslouchal ji – ale nebylo to, jako kdyby přišel nějakej velkej producent z gramofonovýho průmyslu. Byl to jen umělec, o kterým jsem málo věděl – jen ty notorický věci. Mě v tý době nezajímal nějakej pop art, ale spíš vlámský malíři. Myslím, že mě v tý době brali předchůdci Rafaela, kterej byl velmi pravděpodobně průkopníkem popu.

Al Aronowitz: Dostal jsem Velvet Underground do Café Bizarre a pak už jsem je jen viděl, jak odcházejí s Andy Warholem. Nikdy mi neřekli ani popel, Warhol taky nikdy neřekl ani slovo. Bylo to totálně neetické, vlastně jsou na to i zákony.

Byla to dohoda na dobrý slovo, ale co je dobrý slovo pro Lou Reeda – byl to jen oportunistickej zasranej feťák. Kdybych měl s Velvetama podepsanou smlouvu, mohl bych Warhola pěkně oholit.

Lou Reed: Andy Warhol mi řekl, že to, co děláme v muzice, dělá on při malování, filmování a psaní – tzn. snaží se jít na dřeň. Podle mýho nikdo v hudbě nedělal nic, co by se jen vzdáleně podobalo skutečnýmu životu, jenom my. Dělali jsme určitou věc, která byla hodně, hodně opravdová. Nebyl to podfuk, ani lež v jakýmkoli ohledu. Byl to taky jedinej způsob, jak jsme s ním mohli pracovat. Úplně první věc, kterou jsem si na Andym oblíbil, byla, že byl totálně opravdovej.

Paul Morrisey: První věc, co jsem o Velvet Underground pochopil, byla, že nemaj žádnýho zpěváka, protože Lou se v tý roli cítil hodně nepohodlně. Řekl bych, že se do toho nutil, protože byl děsně ambiciózní, ale neměl to v krvi. A tak povídám Andymu: „Potřebujou zpěváka. Vzpomínáš si na tu holku, co tu tuhle byla? Nico? Nechala tu singl, tu príma muziku, co dělala v Londýně s Andrewem Loogem Oldhamem.“

Gerard Malanga: Nico se na mě s Andym pověsila, když jsme byli v Paříži. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a bylo mi jasný, že Nico spala s Dylanem. Bylo to evidentní. Dostala od Boba píseň I’ll Keep It With Mine. Takže on pravděpodobně dostal něco výměnou, quid pro quo.

Ale Nico byla pěkně nezávislá. Nebyla to taková ta typická hollywoodská hvězdička. Měla osobitej životopis – Brian Jones, Bob Dylan, hrála ve Felliniho Sladkém životě a byla matkou Ariho, nemanželskýho syna Alaina Delona. Jó, Nico už měla propracovanej životní styl, když jsme ji potkali.

Nico: V Paříži byla Edie Sedgwicková příliš zaujatá svou rtěnkou na to, aby mě poslouchala, ale Gerard Malanga mi vyprávěl o tom studiu, ve kterým pracovali v New Yorku. Jmenovalo se Factory. Gerard mi řekl, že by bylo fajn, kdybych se tam stavila, až budu zase v New Yorku, ale Edie do toho vstoupila s nějakou uhozenou poznámkou o barvě mejch vlasů. Andyho ale zaujalo, že jsem byla u filmu a že jsem dělala s Rolling Stones.

Billy Name: Nico nás všecky ve Factory okouzlila. Byla naprosto fascinující stvoření, totálně neokázalá, opravdová a naprosto magicky kontrolovala situaci. Neměla na sobě žádný ty hipísácký kytky. Nosila černej nebo bílej kalhotovej kostým – byla to skutečná nordická krasavice. Byla fakt něco, věřte mi, takže jsme okamžitě chtěli, aby hrála v tom našem kuse. Chtěli jsme jí dát hlavní roli v tom, co jsme právě natáčeli. A protože byla zpěvačka, Paul Morrisey chtěl, aby zpívala s Velvetama – což samozřejmě bylo to úplně nejhorší, co se mohli dozvědět v týhle fázi svýho vývoje.

Paul Morrisey: Nico byla neuvěřitelná. Měla stravující charisma. Byla zajímavá. Byla zvláštní. Měla ten úžasnej hlubokej hlas. Vypadala báječně. Byla vysoká. Byla osobnost.

Řekl jsem: „Je krásná a hledá práci. Bude v kapele, protože Velveti potřebujou někoho, kdo umí zpívat a a kdo přitáhne pozornost, když stojí za mikrofonem. Takže bude zpívat a Velveti si můžou dál dělat to svý.“

Al Aronowitz: Nico mě využívala, tahala mě za pytlíka, protože jsem každýho znal a ke každýmu jsem se dostal. Chci říct, že mi tenkrát kdekdo lez do zadku a Nico se furt motala kolem, slibovala mi tu svou buchtu a nikdy nic nebylo.

Byl jsem úplně vylízanej. Všichni píchali a já jsem byl věrněj svý manželce. Nico mi řekla: „Pojď, vyjedem si.“ A tak jsme jeli k Delawarskejm vodopádům a ona měla sebou lahvičku s LSD, co propašovala ze Švýcarska, a furt ji olizovala a cpala to do sebe. Dala mi taky trochu a pořádně jsme se zhučeli a pak chtěla ject do motelu. „Jasně,“ povídám.

Když ženská řekne: „Zastavíme v motelu“, co to znamená pro chlapa? Ale já jsem pro ni byl vzduch – nechápu, proč chtěla do motelu. Proleželi jsme noc vedle sebe pod prostěradlem, ale nic nebylo, protože mi vyprávěla, že má ráda polomrtvý milence – jako je třeba Lou Reed. Každej si s Nico zapíchal, jen já ne, chachachá. Bob Dylan neměl s Nico poměr, bylo to jen jedno píchání. Všichni si totiž užili jen jedno jediný píchání. Bylo jim to buřt, chtěli se jí zbavit, chtěli, aby je neotravovala.

Přivedl jsem Nico na Velvet Underground – neměla žádnej vkus a okamžitě se zabouchla do Lou Reeda – chtěla se totiž sama stát popovou hvězdou.

A pak začala Nico chodit s Warholem, kterej byl šéfem toho obludária. To je přesnej název toho, co to bylo – obludárium – věc, která přitahuje každýho. Placatili se v tom místě jménem Factory a vypadalo to jako promítání diapozitivů – „Vstupte a koukněte se na zrůdy!“A všichni ti pracháči ze bohatý čtvrti tam chodili a zírali.

Mě ale celá ta záležitost s Factory nebavila, protože se mi ty arogantní zrůdy hnusily. Jejich namyšlenost a podfuky, ješitnej způsob, jakým si vykračovali. Všechno to byla jen póza. Nico se stala jednou z nich – ale zvládla to, protože byla tak krásná. Je to podobný, jako když mně lidi odpustí spoustu věcí, protože umím psát.

Paul Morrisey: Lou Reed se samozřejmě málem udusil, když jsem řekl, že potřebujeme do kapely zpěvačku, abychom si zajistili větší publicitu. Neřekl jsem, že to má být někdo s nějakým specifickým talentem, ale právě to jsem měl na mysli. Lou se stavěl k Nico velmi odmítavě, ale myslím, že to byl John Cale, kdo ho přiměl akceptovat to jako součást smlouvy. A Nico se na Loua pověsila, protože doufala, že pro ni taky napíše píseň. Nikdy to ale neudělal. Dal jí dva, tři menší kousky a nenechal ji dělat nic jinýho.

John Cale: Lou byl v tý době hodně sebestřednej a homosexuálně naladěnej. Říkali jsme mu Lulu a já byl Black Jack. Lou chtěl bejt teploušská děvka a furt se do někoho zvostra navážel. Vždycky se držel party a Factory byla pořád plná buzíků, s kterejma to šlo roztočit. Ale Lou byl konsternovanej z Andyho a Nico. Andy ho pěkně děsil, protože Lou nechápal, jak může někdo tak přetékat dobrotou a zároveň bejt tak zlomyslnej – přesně tím stejným transvestitským způsobem jako Lou, s tím překypujícím teploušským humorem.

Lou se pokoušel s ním soutěžit. Naneštěstí pro něj to Nico uměla daleko líp – Nico a Andy na to šli jinak – a pokaždý znovu Loua dostali. Andy k nám byl pokaždý neuvěřitelně pozornej. Lou to nikdy úplně nepochopil – nemohl vydejchat tu Andyho přátelskost.

A co hůř, když Lou řekl něco hnusnýho, Andy řekl věc ještě hnusnější – a elegantnějc. To Loua nadzvedlo. Nico na něj působila stejně. Říkala věci tak, že Lou na ně nemohl odpovědět. Jasně, Lou a Nico spolu měli určitej druh milostnýho vztahu, zároveň dokonalej i nesnesitelnej. V tý době pro ni Lou napsal takový psychedelický milostný písně jako „I’ll Be Your Mirror“ a „Femme Fatale“.

Když se ten vztah rozpadl, Nico nám natvrdo ukázala, co to je bejt mistryně zničujícího kameňáku. Pamatuju si, jak jsme se jednou ráno sešli ve Factory na zkoušce. Nico přišla pozdě, jak bylo jejím zvykem. Lou jí dost chladně řekl ahoj.

Nico tam jen tak stála. Bylo vidět, jak čeká s odpovědí, jak si dává na čas. Pak najednou, zčista jasna, vypálila: „Už se dál nehodlám milovat s Židama.“

Nico: Lou rád ženský manipuloval, znáte to, líbilo se mu je programovat. Se mnou chtěl dělat to samý. Řekl mi to. Toužil mě komputerizovat.

Danny Fields: Každej každýho miloval. Byli jsme všichni děti a vypadalo to tam jak na gymplu. Jako když mi bylo šestnáct. Tenhleten měl tuhletu rád tenhle tejden, tamten tuhle tenhle tejden rád neměl, ale miloval támhletoho. A byly tam všechny ty různý trojúhelníky. Chci říct, že to nikdo nebral moc vážně. Byli jsme zkrátka lidi, který se pozdějc stali dost slavný, protože byli tak děsně sexy a nádherný, ale o tom jsme v tu chvíli neměli ani páru. Pořád jsme se jen zamilovávali a odmilovávali – kdo se v tom kčertu měl vyznat?

A každej se samozřejmě zamilovával a rozcházel s Andym a Andy byl zamilovanej a rozešlej se všema okolo. Ale ty, kdo byli nejvíc „zamilovaný“, byli myslím ti, kdo nejmíň píchali – jako třeba Andy. Chci říct, že lidi, který prokazatelně byli s Andym v posteli, byste spočítali na prstech jedný ruky. Lidí, který opravdu spali s Edie, Louem nebo Nico bylo fakt málo, strašně málo. Vlastně toho sexu zas tolik nebylo, šlo spíš o ty mejdany. Sex byl moc komplikovanej. A je pořád.

Jonas Mekas: Andy Warhol a Factory pro mě v šedesátejch letech byli něco jako Sigmund Freud. Andy byl Freud. Byl psychoanalytik. Byl tam velkej gauč a Factory a Andy. Nic neříkal, mohli jste na něj vyblít cokoli, naházet to na něj, vyprázdnit se, předat mu to a on nikdy nezklamal. Byl vám otcem, matkou, bratrem, vším dohromady. To je důvod, proč se všichni v jeho okolí cítili tak báječně – mohli hrát v těch filmech, mohli si dělat, co je napadlo, protože jim nehrozil žádnej nesouhlas. V tom byl Andy geniální. Andy miloval slavný hvězdy a tak aby potěšil všechny ty zoufalý smutný duše, co se motaly po Factory, říkal jim „Superstars“.

Sterling Morrison: Někdo řekl: „Budeme hrát na psychiatrický konferenci.“ A já na to: „Lepší nápad nemáš?“

Maureen Tuckerová: Nechápu, proč nás požádali, abychom tam hráli – dvě stě psychiatrů a my, ulítlouši z Factory. Když bylo po všem, lidi jako Gerard a Barbara Rubin prostě pokračovali dál s těma svejma magneťákama a kamerama, chodili mezi stolama a dávali jim ujetý otázky. Ty lidi totálně zkoprněli. Pohodlně jsem se posadila a ptám se: „Co tady kčertu děláme?“ A pak jsem si všimla, že ti léčitelé duší mají pocit, že by si asi měli dělat poznámky, nebo co.

Billy Name: Konference začala přátelsky. Jak psychiatři přijížděli, promíchávali jsme se s nima a vypadalo to spíš, jako že teta Edie Sedgwickové pořádá velkou párty. Mluvili jsme s úplně každým, ale ne jako s hosty, spíš jako kdyby všichni byli Ediini příbuzní. Vyprávěl jsem pár z nich, že jsem jako puberťák četl Otto Ranka a taky jsem jim řekl: „Jo, a když Rollo May přednášel na New School, tak jsem tam párkrát zašel, abych byl v obraze...“

Velveti uprostřed toho všeho ladili a pak spustili svý vystoupení. Zapadlo to do celkový atmosféry, bylo to takový ozvláštnění v rámci celýho večera.

V novinách o tom psali jako o ironicky míněný konfontaci, což vůbec nebyla pravda. Nechtěli jsme nikoho šokovat. Psychiatři můžou bejt trochu prkenný, ale mají smysl pro humor a jsou inteligentní. Byla to spíš zábava než nějaká konfrontace. Barbara Rubin dělala takový ty věci, jako že jim svítila lampou do očí a strkala jim mikrofon do obličeje, takový ty konfrontační techniky, který v podstatě začal dělat Living Theatre. Připadalo mi to zastaralý. Už jsem to znal, takže mě to nijak neohromovalo.

Psychiatrická konference ale byla významná ještě jinak. Signalizovala novou éru v dějinách Factory, dobu Chelsea Girls. Dokud se neobjevili Nico a Velvet Underground, všechno se točilo kolem Andyho a Edie Sedgwickový. Jen Andy a Edie. Byli jako sví vlastní dvojníci. Jeden čas si obarvila vlasy nastříbrno a vypadali jako dvojčata. Byli jako Lucy a Desi uměleckého světa.

Jenže ta záležitost s psychiatrickou konferencí signalizovala konec vlády Edie Sedgwickové. Ten večer tančila s Velvetama na pódiu. Tancovala skvěle – Edie byla vždycky dost v pohodě.

Gerard Malanga: Hned nato Velveti hráli celý týden v Cinematheque. Jonas Mekas navrhl Andymu, že tam udělá filmovou retrospektivu. Andyho napadlo, že by to mohla bejt retrospektiva filmů Edie Sedgwickové, ale když se potom potkal s Velvetama v Café Bizarre, nabral ten nápad ještě na obrátkách.

Paul Morrisey: Ten týden v Cinematheque že měla být retrospektiva filmů s Edie Sedgwickovou? Blbost. To je absurdní. pravděpodobně jsme se pokoušeli Edie ještě nějak pomoct, udělat ještě pár záběrů, jak chodí odnikud nikam a nic nedělá.

Jonas Mekas nenabídl Cinematheque Andymu. Nabídl ji mně. Řekl: „Máš něco, co bych mohl dávat v tom sále, co jsem pronajal?“ A já povídám: „A co kdybys tam pustil nějaký filmy a my tam dali naši kapelu?“

Hodinu se promítalo a pak ještě další hodinu hráli Velvet Underground před plátnem k dalším filmům. Bylo to v pohodě. Normální práce.

Lou Reed: Andy promítal svý filmy přímo na nás. Byli jsme v černým, takže film bylo vidět. Ale my jsme v černejch hadrech stejně chodili pořád.

Billy Name: Jmenovalo se to „Pařba s Andy Warholem“ a nebyl to jenom festival Warholových filmů, byl to celej happening, kde ty filmy byly jen jedna část. Snímky se promítaly na herce, který v nich hráli a teď na pódiu tančili na živou hudbu. Zrovna jsme natáčeli film o Velvet Underground a Nico, takže jsme to mohli na ně promítat, když hráli v Cinematheque.

Celá ta záležitost se jmenovala „Pařba“, protože když Andy něco dělal, všichni vždycky byli jak opařený. Andy byl přesnej protiklad avantgardních romantickejch umělců tý doby.

Filmaři jako Stan Brackage a Stan Vanderbeek byli bohémští avantgardí umělci – hrdinové, zatímco Andy nebyl dokonce ani antihrdina, Andy byl nula. Takže vždycky skřípěli zubama, když viděli, že se z Andyho stává symbol toho, co oni vybudovali. Každej byl vždycky spařenej, když jsme se někde objevili.

Všichni ostatní undergroundoví filmaři se zmítali, jak kdyby někdo skřípal křídou po tabuli – „Ale ne, jenom ne zas ten Andy Warhol!“

Nico: Mý jméno bylo až někde u dna plakátu. Brečela jsem. Andy mi řekl, ať na to kašlu, že to je jenom zkouška. Hráli i Dylanovu I’ll Keep It With Mine, ale nebyla jsem schopná zpívat. Lou chtěl zpívat všechno. Musela jsem tam stát a zpívat s sebou.

Musela jsem to dělat každej večer celej tejden. Byl to ten nejuhozenější koncert, co jsem kdy dělala.

Edie Sedgwicková zkoušela taky zpívat, ale neuměla to. Už se na pódiu nikdy neukázala. Bylo to Ediino rozloučení a zároveň moje premiéra.

Billy Name: Edie nebyla spokojená s tím, jak se vyvíjí její kariéra ve spojení s Andym, a tak si začala s amfetaminem – krystalickým zázrakem. Jela v tom se mnou, s Ondine a Brigid Polková. Tahle záležitost spolehlivě zdevastuje jakoukoli kariéru. Musíte totiž trčet doma a počítat, že to vydá tak na šest hodin.

Nico: S některejma věcma se rodíte. Edie se narodila, aby umřela na svý rozkoše. Umřela by na jakýkoli drogy od kohokoli, kdo by jí je dal.

Sterling Morrison: Když jsme se dali dohromady, jeli jsme v utišujících lécích – v pilulkách typu Thorazin a všech možnejch barbiturátech. Seconal a Thorazin patřily k nejoblíbenějším. Thorazin se dal dostat od doktorů – vždycky se objevil někdo s receptem. Bylo to kvalitní, profesionální, lékárenské zboží.

Thorazin se podával nebezpečnejm psychotikům – totálně vás převálcuje. Dostaneš se do jakýhosi katatonickýho stavu, chachachá. Zapil jsem to vždycky panákem a počkal si, jestli budu ráno ještě živej.

Ronnie Cutrone: Když jste vyšli z výtahu ve Factory, visel tam nápis od Paula Morriseyho: ABSOLUTNÍ ZÁKAZ DROG. Hned vedle si na schodech všichni vesele píchali, co šlo. Uvnitř Factory nebral drogy prakticky nikdo s výjimkou Andyho, kterej polykal Obetrol, takový ty oranžový speedový prášky. Bral si jeden denně, aby mohl malovat. Byl to workaholik. Byla to jeho soukromá věc. Všichni ostatní to do sebe cpali na schodech.

Ale jenom Methedrin. Byli jsme puristi. Jiný party braly LSD. Já jsem v tý době kyselku nebral, bral jsem Methedrin, protože bylo třeba se zbavit napětí. Slovo „napětí“ mívalo pozitivní smysl – jako třeba v písničce Stevie Wondera „Uptight“ – ale pro nás znamenalo ztuhnutí a paranoiu. To se léčí Methedrinem.

Ed Sanders: Znal jsem Andyho Warhola, ještě než se obklopil těma ostrejma týpkama. To byl hlavní důvod, proč jsem tam přestal chodit. Už jsem se tam necítil uvolněně. Začalo to bejt na můj vkus moc divoký. Ty lidi mi byli fakt nepříjemný. Říkali jsme jimAhlavy, což byla zkratka pro „amfetaminový hlavy“, jakože všichni jeli ve speedu.

Vlastně jsem začal s undergroundovým filmem právě proto, že jsem chtěl dělat dokument o amfetaminovejch hlavách. Najal jsem si teda starý skladiště na Allenový ulici, koupil jsem pár gramů amfetaminu, položil to doprostřed místnosti a zboku to nasvítil. Jediný pravidlo bylo, že můžu všechno nafilmovat, protože jsem natáčel dokument Amfetaminový hlavy. Vypustil jsem tu informaci a přišly všechny možný A-hlavy. Stříkaly na plátna barevný inkousty ze svejch kapátek a ty samý pak použili na to, aby si to šlehli. Byl by to skvělej film, ale policie zabavila veškerej filmovej materiál.

Susan Pile: Lidi dělali podivný věci, když byli na speedu. Do Max’s Kansas City chodíval kluk a ten jednou přišel s rukou na pásce. Všichni se ptali, co se mu stalo.

A on povídá: „Šlehnul jsem si dávku speedu a tři dny jsem si bez přestávky česal vlasy.“

Lou Reed: Ten starej zvuk byl zvuk alkoholu. A tuhle tradici se konečně podařilo prorazit. Muzika znamená sex, drogy a štěstí. A tohle bytí šťastnej je fórek, kterýmu muzika rozumí nejlíp. Ultrasonický zvuky na deskách, který způsobí frontální lobotomii. Podívejte, není třeba se bát. Zkuste si vzít drogy a zamilovat se do plastů. Do různejch druhů plastů – do pružnýho, pevnýho, barvenýho, pestrobarevnýho, netoxickýho.

Ronnie Cutrone: Šedesátý léta mají pověst otevřený, svobodný a pohodový doby, ale pravda je, že tehdy byli všichni střízliví. Všichni byli totálně střízliví a do toho jsme přišli my – banda pošuků. Měli jsme dlouhý vlasy a honili nás za to po ulici. Lidi byli schopný vás pronásledovat deset bloků a křičet: „Beatlesáku!“ Byli z toho úplně v prdeli – taková je realita šedesátejch let. Nikdo nenosil dlouhý vlasy – jinak jste byli zkurvenej ulítlouš, teplajzník, nebyli jste jako zbytek světa.

Co se mě týče, mě vždycky přitahovala temná stránka života. Lou a Billy Name chodili do toho vazelínovýho baru u Ernieho – na pultu byly džbery s vazelínou a vzadu byla místnost, kde mohli chlapíci píchat jeden druhýho. Nebyl jsem teplej, ale sex mě hodně bral a když je vám tak třináct, čtrnáct, moc se toho od ženskejch nenadějete. Tak jsem si řekl: „Páni, nebylo by skvělý bejt homouš?“

Zkusil jsem to, ale totálně jsem selhal. Pamatuju si, jak jsem kouřil jednoho chlápka a on povídá: „Hele, ty na to moc nejseš.“ A já no to: „Jo, jasně, promiň, kámo.“

Lou Reed: Zlato, já kouřím ptáky. A ty?

Billy Name: Lou, Mary Woronov a já jsme chodívali do Max’s Kansas City a taky do těch teploušskejch tanečních klubů ve Village, jako byl třeba Stonewall. Zavírali ve čtyři ráno a my s Louem jsme byli vždycky ještě pěkně rozjetý na Methedrinu a měli jsme chuť ještě něco podniknout. A tak jsme chodili do těch podniků, kde se i po zavíračce dá dál tancovat. Když se rozednilo, mazali jsme s Louem do Factory a rozdali jsme si to. Neměli jsme žádnej poměr nebo tak něco, byli jsme jen kámoši, co se spolu potloukaj po městě.

Danny Fields: Byl jsem šíleně zamilovanej do Lou Reeda. Připadalo mi, že to je nejžhavější, nejsexuálnější osoba, kterou jsem kdy viděl. Myslím, že si to uvědomoval, že ho všichni milujou, víte, byl tak v pohodě, a ty černý brejle. Panebože, nainvestoval jsem do toho člověka takový množství emocionální energie. Co jsem si představoval?

Ronnie Cutrone: Sadomasochistický sex mě fascinoval už v době, kdy jsem o něm ještě nic nevěděl. Prostě mě to zajímalo a tak jsem se zeptal Loua: „O čem je Venuše v kožichu?“ A Lou povídá: „Ále, to je jen takovej brakovej román.“ A já na to: „A kde ho seženu?“ A Lou říká: „Nó, jeden blok odsud je na to krám.“ Šel jsem tam a koupil si tu knihu. Ještě jsem chodil na gympl, takže jsem si vzal Venuši v kožichu, Příběh paní O a Justýnu na přednášku a četl jsem si tam.

Kvůli tomuhle jsem si okamžitě zamiloval hudbu Velvetů. Tuhle městskou pouliční záležitost – plnou perverznosti, sexu, někdy dokonce i sexu, jaký jsem ani neznal. Ale učil jsem se.

Postupem času jsme si s Gerardem a s Mary vypracovali skvělej postup, jak vyjádřit píseň „Venuše v kožichu“. Byla to skladba o třech postavách – o Domině, otroku Severinovi a Černém ruském princi, který otroka zabije.

Otroka se mi nechtělo dělat, na Dominu jsem neměl patřičný proporce, takže to bylo jasný – tančili jsme s Mary po pódiu s karabáčema a ukřižovávali jsme Gerarda.

Vlastně jsme si tak hráli pro vlastní uspokojení – diváci zůstávali mimo, neřekli jsme ani slovo. Chci říct, že to trvalo hodinu a tři čtvrtě beze slova. Žádný „Děkujeme vám“ nebo „Jsme rádi, že jste přišli“, ani „Dnes večer se budeme parádně bavit“.

Vtrhli jsme tam, stříleli jsme, zvedali jsme činky, svítili jim reflektorama do očí, práskali jsme jim velkejma karabáčema před nosem, naznačovali jsme soulož každýho s každým na pódiu, v pozadí blejskaly Andyho filmy a Velveti hráli zády k obecenstvu.

Gerard Malanga: Po zkušenostech z Cinematheque jsme pokládali show za důležitou věc – tanec s karabáči opravdu vyjadřoval náladu „Venuše v kožichu“. Začal jsem vymýšlet scénáře pro pódiovou podobu dalších písní. Nemohl jsem dost dobře práskat bičem nad hlavou celej koncert, to by vypadalo dost divně.

Paul Morrisey: Gerarda bavilo jen tak přijít a tancovat. Jen tak postával na scéně, kroužil kolem nich. Popadl bič a najednou tam stála Mary Woronov a pak vstali ještě další lidé a... no dalo by se jim říkat go-go holky nebo tak něco.

Hodně to pomohlo. Gerard byl skvělej. Bylo to fakt něco, vidět někoho takhle tancovat.

Protože jestli něco nejde Velvetům upřít, pak to, že se na scéně ani nehnuli. To byla jistota. A pak se objevila Nico s tím úžasným obličejem a hlasem a stála totálně bez hnutí. Páni, taková úroveň a důstojnost.

Bylo třeba vymyslet pro tu show – tanečníky a osvětlovače, který jezdili s Velvet Underground a Nico – název. Koukal jsem na to uhozený Dylanovo albm, co mě vždycky trochu štvalo. Nevím, který to bylo. Pamatuju si jenom na fotku Barbary Rubin na zadní straně, a povídám: „Hele, použijte slovo ,explodující‘, něco ,plastickýho‘, a, ať už to znamená cokoli, ,nevyhnutelnýho‘ – Expolding Plastic Inevitable.“

Andy Warhol (z POPismů): Všichni jsme věděli, že se děje něco převratnýho. Cítili jsme to. Věci nemohly vypadat tak podivně a nově, aniž by praskla nějaká hráz. „Je to jako Rudý moře,“ řekla mi jedou v noci na balkóně Dómu, při pohledu na to řádění dole Nico, „když se rozestúúúpúúújééé.“

Paul Morrisey: Vystupovali jsme asi měsíc v Dómu na náměstí sv. Marka. Pak jsem odjel do L. A., abych zařídil ten koncert v nočním klubu na Sunset Boulevardu, kterej se, představte si to, jmenoval „The Trip“. Patetický hipísácký sračky. Museli jsme odejít z Dómu, protože tam nebyla vzduchotechnika a léto se blížilo. Všichni chtěli ject do L. A., protože to vypadalo, že tam bude sranda.

Pak přišel Bill Graham ze San Franciska a škemral, abych nechal Velvet Underground hrát v tom jeho hajzlíku, ve Fillmore – Pilmord Poblitórium. Páni, to byl ale zmrd. Vždycky o něm všichni mluvěj, jako by byl svatej. Pcha! Byl opravdu hnusnej! Skutečný monstrum. Přijel do L. A. prakticky v slzách. Tvrdil, že bude velkej prázdninovej víkend a znáte to: „Nadřu se jak soumar, abych udržel svůj sál otevřenej a asi zbankrotuju. Policie mi to zavírá a chtěj mě dostat na tohle a na támhleto. Nevím, jak přežít, ale VAŠE vystoupení je tak proslavený, že kdybyste přijeli do San Franciska, zachránilo by to můj klub...“

Mary Woronovová: Do San Franciska se mi ani nechtělo. Kalifornie je fakt divná. Byli jsme úplně jiný. Nenáviděli nás.

Zaprvé jsme byli oháklí do černý kůže, kdežto oni nosili divoký barvy. Vykřikovovali: „Teda páni, to je happening!“ A my jakobysme byli čtenáři Jeana Geneta. Nás bavil sadomasochismus a oni byli pro volnou lásku. Chci říct, že je nebral ani sex. My jsme kamarádili s homosexuálama. Na Západním pobřeží měli z teploušů totální hrůzu. Takže se rozhodli, že jsme zlí a špatní, a my měli dojem, že jsou to pitomci.

Navíc jsme byli pěkně rozjetý, protože jsme všichni... no, já byla na speedu. A když jsme vkráčeli do Fillmore, Mothers of Invention zrovna hráli jako obyčejně, ale před nima tančili nějaký lidi, tak jako já s Gerardem před Velvetama. To nás pěkně vytočilo a Lou byl bílej vzteky. Po koncertě odmítl vypnout zesilovač.

Když to skončilo, byli jsme všichni v těžký depresi.

Maureen Tuckerová: Ty sračky o míru a lásce mě nebavily.

Gerard Malanga: Jim Morrison se na nás přišel podívat do The Trip, protože v tý době studoval filmovou školu v L. A. Tenkrát, tak se to alespoň traduje, Jim převzal můj styl – černý kožený kalhoty – když mě viděl tancovat na pódiu v The Trip.

Paul Morrisey: Když jsme byli v L. A., šli jsme do studia a natočili jsme první album. Bylo hotový za dvě noci a stálo asi tři tisíce dolarů, což tenkrát byly pěkný prachy. Andy nikdy za nic neutratil takovou částku. Jeho filmy přišly na pár set za kus. Takže to, že jsem z Andyho dostal ty prachy...

Andy Warhol (z knihy POPismy): Celou dobu, co album vznikalo, to vypadalo, že nikdo není spokojenej. Zvlášť Nico. „Chci znít jako Bóóóóbbb Dýýýýlaaann,“ kvílela, naštvaná protože to tak nebylo.

Lou Reed: Andy chtěl, abysme se pokusili na naší první desce udržet náš originální jazyk. Myslím, že ho bavilo lidi šokovat, zatřást s nima a že nechtěl, aby nás ukecali do nějakejch kompromisů. Řekl: „Hele, musíte dohlídnout, aby tam zůstaly ty sprostý slova.“ Jakoby tím byl posedlej. Za žádnou cenu nechtěl, aby to vyndali, a protože byl u toho, nevyndali je. Díky tomu jsme už navždycky věděli, co to znamená, aby něco bylo po našem.

Iggy Pop: Poprvé jsem slyšel desku Velvet Underground a Nico na mejdanu na koleji Michiganský university. Ten zvuk mi lezl na nervy. Znáte to: „JAK MŮŽE NĚKDO UDĚLAT DESKU S TAKHLE DEBILNÍM ZVUKEM? TO JE HNUS! JE MI Z TĚCH LIDÍ NA BLITÍ! ODPORNÁ ZKURVENÁ HIPPIE VERBEŽ! POSRANÝ BEATNÍCI, ZABÍT JE DO JEDNOHO! ZNÍ TO JAK Z PRDELE!“

Asi o šest měsíců později mě to dostalo. „Panebože! Páni! Dyť to je totálně skvělá deska!“ Tohle album pro mě bylo klíčový, nejen kvůli názoru, kterej obsahuje, ale taky proto, že jsem slyšel jiný lidi dělat skvělou muziku – přestože to nebyli žádný muzikanti. Dávalo mi to naději. Bylo to, jako když jsem poprvý slyšel zpívat Micka Jaggera. Uměl zpívat jen jednu notu, žádný tóny, a klidně do toho šel: „Hej, fajn, zlato, lásko, chci bejt oúaoúú...“ Každá písnička je stejně monotónní a ten kluk to tam jen tak odříkává. S Velvetama to bylo stejný. Ten zvuk byl skvělej a zároveň úplně lacinej.

Paul Morrisey: Společnost Verve/MGM vůbec nevěděla, co s deskou Velvet Underground a Nico, protože byla tak divná. Nevydali ji ani skoro po roce. Myslím, že někdy v tý době v Louovi uzrál ten pocit, že deska vyjde a vydělá hromadu peněz. „Co kdybysme odstoupili od tý smlouvy s Andym a Paulem?“ Tom Wilson ve Verve/MGM ode mě ale to album koupil jenom kvůli Nico. Myslel si, že Lou je bez talentu.

Sterling Morrison: S Nico byly problémy od samýho počátku, protože bylo málo pro ni vhodnejch písniček a ona chtěla zpívat všechno – „Čekám na svýho chlápka“, „Heroin“, všechno. Zkoušela a taky dělala svý malý sexuálně politický triky uvnitř kapely. Kdokoli vypadal, že má vliv na vývoj věcí, měl Nico hned za zadkem. Odešla od Loua ke Caleovi, ale žádná z těch aférek neměla trvání.

Ronnie Cutrone: Nico byla příliš divná na to, aby bylo možný s ní mít vztah. Nebyla ten typ ženský, se kterou žijete, milujete ji, nebo s ní flirtujete, či případně chodíte. Nico byla fakt podivná. Byla na jedný straně jako kus ledu a bez citu a pak najednou na druhý až nepříjemně zranitelná.

Nico byla v naprostý nepohodě, protože nemohla z baráku bez mnohahodinovýho čučení do zrcadla. „Ronnie, jak vypadá tohleto? ptala se a udělala malý taneční krok. „Do prdele, Nico,“ povídám, „mazej na plac a tancuj.“ A přesto to byla Ledová královna, byla úžasná, rozumíte, blonďatej zabiják.

Ale zároveň byla divná. Byla pošuk. Nico byla zkurvenej pošuk. To je asi tak všechno. Krásná, ale pošuk. S Nico jste nemohli mít vztah.

A Lou fakt nechtěl dělat s Nico, protože chtěl sám samotinkej bejt Velvet Underground a hrát rokenrol. Nechtěl mít nic společnýho s uměním. Chtěl hrát čistej rokenrol. Jenže, rozumíte, čeho je moc, toho je příliš.

Velvety vůbec nehráli v rádiu. Nedostali žádnou pořádnou nabídku k nahrávání. Ale nebyla to Andyho chyba, jen se podívejte o čem ty písničky byly: heroin, mrtví námořníci na podlaze. Bylo přece jasný, že v rádiu nebudou hrát „Venuši v kožichu!“

Nico: Ve Velvet Underground byli všichni totální egomaniaci. Každej chtěl bejt hvězda. Třeba Lou chtěl bejt hvězda v jednom kuse – samozřejmě že taky byl – ale všichni novináři chodili furt za mnou. Chtěla jsem strašně zpívat „Čekám na svýho chlápka“, ale Lou mi to nedovolil. Lou byl šéf a hodně velel. Setkali jste se s ním? Co si o něm myslíte – že je sarkastickej? To je tou spoustou léků – kombinací všech těch pilulek, který bere... Je fakt rychlej, neuvěřitelně rychlej. Já jsem hodně pomalá.

Ronnie Cutrone: Musíte chápat, že jsme byli na Methedrinu devět dní v týdnu. Ještě dnes nevím, jak to vlastně bylo, protože když si nic nešoupnete devět dní, může se stát cokoli. Paranoia je tak hustá, že se dá krájet. A všechny negativní věci přetrvávají měsíce, dokonce roky.

Nikdy nezapomenu na jednu noc, kdy jsme byli na hodně nekvalitním speedu, ale šli jsme na jeviště. Až dodatečně jsme zjistili, že každej z nás byl přesvědčenej, že ty ostatní po něm jdou. Při „Venuši v kožichu“ jsem jezdil koncem karabáče po zemi a Mary k němu přitancovávala. Tenkrát v noci na něj ale Mary stoupla a já ho nemohl vytrhnout. Gerard udělal to samý a všichni jsme měli stíhu, že ty ostatní po nás jdou.

To bylo typický. Všechny ty „Vím, jak mě ten a ten pomlouvá za zádama“ a „Zkouší na mě tohle“ nebo „Chtěla by se tam dostat“.

Všichni soupeřili o Andyho přízeň. Pořád tam panovala ta podvědomá, a někdy i nepodvědomá rivalita a hluboká, přehluboká paranoia. Představte si to – jste vzhůru už devátej den, okraje toho, co vidíte, jsou rozmlžený, všechno v místnosti je v pohybu a nerozeznáte, co je co, takže každá nevinná poznámka nabírá hluboký, přehluboký smysl, jehož význam se dotýká vesmíru. Zkrátka – jste v prdeli.

Danny Fields: Pořád dokola jsem Louovi s Johnem říkal: „Heleďte, na tohle jste příliš dobrý. Proč to nezkusíte sami jako kapela?“ Ty vizuální efekty Exploding Plastic Inevitable mi přišly uhozený a stupidní a úplně stejně k ničemu mi přišly diapozitivový projekce Barbary Rubin. Exploding Plastic Inevitable byly jak mateřská škola, ani zdaleka se nepřibližovaly síle tý hudby. Ta muzika byla opravdová. Možná ty světla byly stejně dobrý, jako hudba, ale zbytek – tanečky a filmečky na nic.

Myslel jsem si, že by Velvet Underground jako samostatný kapele bylo líp, ale oni se asi pod křídly Andy Warhola cítili dobře a byla to pro ně šance, kterou by jinak neměli. Takže když jsem Louovi a Johnovi říkal, že by byli bez Exploding Plastic Inevitable lepší, jejich odpověď zněla: „Ale Andy je na nás tak hodnej. Jak bysme ho mohli opustit?“

John Cale: Warhol byl výbornej katalyzátor. Ať dělal s kýmkoli, přijal ho a dal mu skvělej start. Horší už bylo, když ho celá tahle záležitost přestávala zajímat. Jezdili jsme po celejch Státech a Warhola to už nebavilo, takže v kapele kolem toho byla spousta řečí. Především – ježdění se sedmnácti lidma a světelnou show a vším ostatním je, když nemáte dost peněz, slušná megalománie. A prachy byly jedině když a protože s náma byl Andy.

Paul Morrisey: Lou z kapely víceméně vystoupil ještě dřív, než vyšlo album Velvet Underground a Nico. Prohlásil, že chce odstoupit od smlouvy. Chtěl pracovat s lepším manažerem. S lepším? Mohli se klidně vrátit do Queensu a zůstat neznámí, jako to bylo předtím, než jsem o ně zakopl.

Lou Reed: Warhol byl vzteky bez sebe. Nikdy jsem ho neviděl naštvanýho, ale ten den teda jo. Byl fakt mimo sebe. Byl úplě rudej a prohlásil o mně, že jsem krysa. To bylo to nejhorší, co znal. Bylo to, jak kdybych opouštěl rodný hnízdo.

Paul Morrisey: Andy se cítil nesvůj v Louově společnosti. Cítil se nesvůj s každým – ale s Louem to bylo milionkrát horší. Přišel na to, že Lou je křivej, neupřímnej, chtivej týpek. Takže jakejkoli spor, kterej Lou prezentuje jako něco mezi ním a Andym, je pořádně přibarvenej.

Andy říkal: „Ach jo, támhle jde Lou, musíš se ho nějak zbavit. Řekni mu, že tu nejsem.“ Andy se prostě nechtěl stýkat s tímhle druhem lidí. A já se mu nedivím. Jednal jsem s Louem celou dobu v Andyho zastoupení a u Loua si člověk nikdy nemohl bejt ničím jistej.

John Cale: Lou se začal chovat dost směšně. Přivedl totálního podvraťáka, Steva Sesnicka, že bude náš manažer, a začaly všechny ty intriky. Lou o nás začal mluvit jako o svý kapele a Sesnick se ho snažil tlačit do sólový kariéry. Možná to bylo těma drogama, který do sebe Lou bez ustání cpal. Určitě tomu nijak neprospívaly.

Ronnie Cutrone: Pamatuju se, jak došlo k rozpadu Exploding Plastic Inevitable. Hráli jsme v The Scene. Tenkrát nikdo netancoval, takže když jsme tancovali na pódiu, lidi zírali a říkáli: „Páni, to je skvělý!“ Ale asi tak po padesáti až sto představeních EPI se lidi chytli.

Pódium v The Scene bylo hodně nízko a tak jednou, zničeho nic, se pět až deset lidí vydrápalo na pódium a přidali se k nám. Koukali jsme s Mary na sebe: „Vypadá to, že tohle je konec, co?“

Vlastně se mi ulevilo. Měl jsem holku a už mě ten groupie životní styl lezl krkem. Nosíval jsem osm prstenů a bič omotaný kolem pasu. Šel jsem do zákulisí, sundal jsem prsteny a vyhodil je z okna. Pak jsem rozmotal bič a letěl za prstenama. Otočil jsem se na svou holku a povídám: „Miluju tě. Už tohle nebudu dělat.“ pravděpodobně si řekla: „Panebože, a teď ho mám jen pro sebe. Můžem jít domů a šlehnout si to o samotě.“

Ed Sanders: Je to docela problém, když se pohybujete ve stoce. Stejně jako když koketujete se satanismem, experimentujete s různejma životníma stylama, nebo různejma drogama, který vám otevřou mysl – víte, já nejsem věřící člověk, ale když si zahráváte, můžete se chytit. Takže se hodí bejt opatrnej.

Potíž s hippies byla v tom, že vnesli dovnitř kontrakultury nesnášenlivost. Na jedný straně stáli ti, kdo vyznávali jakousi společnou víru, a na druhý ti s vlastním rozumem. Je pravda, že třeba černoši byli z hippies v Létě lásky 1967 docela otrávený, protože měli pocit, že tyhle děcka kreslej kašmírový vzory na svý tabulky od Sama Flaxe, pálej tyčinky a berou LSD, ale můžou z toho vypadnout, kdy se jim zlíbí.

Můžou prostě odejít domů. Můžou zavolat matce a říct: „Přijeď si pro mě.“ Kdežto ten, kdo vyrůstal díky sociálnímu programu na Columbia Street a potloukal se parkem na Tompkins Square, se nemá kam vrtnout. Nemají kam odejít. Nemůžou se vrátit do Rodinného sídla, nemůžou odject do Connecticutu. Nemůžou se vrátit do internátu v Baltimoru. Jsou v pasti.

Tak vznikla odnož jakejchsi proletářskejch hipíků, který měli fakt podělaný dětství – rodiče je nenáviděli nebo se jich dokonce zbavili. Pocházeli třeba z nábožensky založenejch rodin, kde jim nadávali do kurev, nebo říkali: „Mělas potrat? Tak odsud vypadni.“, nebo „Našla jsem v tvý kabelce antikoncepci, vypadni, zmiz odsud.“ A z těchhle dětí se stal určitej druh drsnejch obyvatel ulice. Punkový týpky.

Lou Reed: Je spousta způsobů, jak nepřitahovat pozornost. Jinými slovy – Andy nemusel nosit černý brejle a kožený sako, dva znaky, který k němu přitahovaly pozornost. Každýmu je jasný, že když jdete z domu a máte na sobě tohle, přitahuje to určitej druh lidí, dobrejch i špatnejch.

Paul Morrisey: Andy Warhol přijal Valerii Solanis na roznášky, protože byl hodnej člověk. Později jí řekl: „Nechceš si vydělat víc peněz, Valerie? Mohla bys hrát ve filmu.“ Takže místo aby jí dal pětadvacet dolarů – a zbavil se jí – pokusil se ji rehabilitovat, tak jak to dělal s každým. Pokoušel se udělat z nich užitečný bytosti. Říkal jí: „Řekni něco do kamery a my ti dáme dvacet pět dolarů a bude to vypadat, že sis je vydělala. Film Já, člověk byl natočenej za noc. Celý to trvalo asi dvě nebo tři hodiny a Valerie se tam ukázala na pět, deset minut a bylo to.

Ultra Violet: Z Valerie Solanis šla trošku hrůza, ale já ji měla ráda. Přišla mi skvělá. Kdybyste četli její manifest SPPM (Společnost pro podřezávání mužů). Byl šílenej, ale dokonalej a vtipnej. Nenarodila jsem se jako feministka, ale když jsem to četla, přišlo mi, že je tam spousta dobrej názorů – že chlapi kontrolujou svět už od Adama a že by se tomu měl zatnout tipec.

Paul Morrisey: Zkoušel jsem Valerii Solanis vyhodit třikrát. A pak jednoho dne, když přišla s Andym a nikdo se nedíval, vytáhla pistoli a začala střílet. Kráva blbá. Chtěla ten den zastřelit někoho jinýho, ale nebyl doma, a tak se rozhodla oddělat Andyho. Co s takovou osobou? Nejde to analyzovat. Nejsou tam žádný hlubší významy. Nemělo to nic společnýho s Andym.

Billy Name: Slyšel jsem výstřely v temný komoře. Zaslechl jsem nějakej zvuk, ale něco jsem dělal a věděl jsem, že tam jsou Fred Hughes a Paul, a tak jsem si říkal: ať to bylo cokoli, oni to zmáknou. Dodělal jsem to a šel jsem se podívat, jestli něco nespadlo.

Když jsem otevřel dveře a vešel jsem do přední části Factory, Andy ležel na podlaze v kaluži krve. Hned jsem u něj klečel a díval se, jak bych mohl pomoct. Podpíral jsem ho a brečel jsem. Bylo to zvláštní – Andy mi říkal: „Ne...ne... nenuť mě se smát. Strašně to bolí.“ V tu chvíli vešel řidič od sanitky a já se přestal starat o cokoli jinýho...

Gerard Malanga: Bylo to zlý. Skoro umřel. Měl tak slabej puls, že ho prakticky prohlásili za mrtvýho. Měl v sobě dvě, možná tři kulky. Přišel o slezinu, taky o kus plic nebo jater. Rok musel nosit korzet, aby mu vnitřnosti držely uvnitř.

Lou Reed: Bál jsem se Warholovi zavolat, ale nakonec jsem to udělal a on se mě ptal: „Pročs tam nebyl?“

Ronnie Cutrone: Po tom, co ho postřelili, byl Andy příšerně paranoidní ohledně celýho svýho okolí. Myslím, že ho napadlo, že udělal pár věcí ve svým životě špatně, a že by se neměl obklopovat lidma, který jsou takhle šílený. Tehdy začala ta nová Factory, s oblekama a šlajfkama.

Andy se potom, co ho postřelili, změnil. Jasně, pozdravil a popovídal si s váma, ale ve skutečnosti byl pořád vystrašenej. Děsilo ho, co sebou tenhle druh šílenství nese – šest kulek v jeho hrudníku.

A tak se Andy pokusil změnit svůj život, já se pokoušel změnit svůj, Lou zkoušel prorazit komerčně a Nico – ani nevím, co se s ní stalo. Zmizela. Možná si myslela, že se dostane zpátky k filmu... Fakt nevím, protože to nebyla doba, kdy by lidi dávali najevo svý city...

Sterling Morrison: Lou pozval mě a Maureen Tuckerovou na schůzku do Riviera Café ve West Village, kde nám oznámil, že John už není v kapele.

Řekl jsem: „Myslíš dnes, nebo na tejden?“ A Lou povídá: „Ne, navždycky.“ Řekl jsem mu, že jsme kapela ve čtyřech a že to tak bude pořád. Nastala dlouhá a trpká hádka se spoustou bouchání do stolu a nakonec Lou povídá: „Takže neberete? Fajn, tak kapela se rozpouští.“

Mohl bych teď říct, že mi přišlo důležitější udržet kapelu pohromadě, než se starat o Johna Calea, ale to nebylo to hlavní, co rozhodlo. Chtěl jsem dál hrát. Takže jsem nakonec zvážil svý osobní zájmy a zájmy Johna Calea a zaprodal jsem ho. Řekl jsem Louovi, že s tím nesouhlasím, ale spolknu to.

Musím říct, že Lou Johna vyhodil ze žárlivosti. Jeden náš kamarád říká, že Lou chtěl vždycky bejt sólová hvězda. Nikdy nám to nepřiznal, ale vždycky jsme s Johnem věděli, že touží po nějakým uznání i mimo kapelu.

John Cale: Na začátku jsme s Louem cítili až jakýsi nábožný zanícení pro to, co jsme dělali – jako třeba přijít na to, jak zaintegrovat některý koncepty La Monte Younga a Andy Warhola do rokenrolu. Ale po první desce jsme ztratili trpělivost a vytrvalost. Ani jsme nebyli s to si vzpomenout, jak jsme to na začátku mysleli.

Lou Reed: rokenrol je tak skvělěj, že by lidi pro něj měli umírat. Nechápete to. Ta hudba vám vrací vaše sny, takže můžete snít. Celá generace skáče podle baskytary Fender...

Lidi by měli pro muziku umírat. Umíraj pro všechno možný, proč ne pro hudbu? Umřete pro ni. Není snad hezká? Neumřeli byste pro něco, co je hezký?

Možná byste měli. Koneckonců, všichni velký bluesoví zpěváci umřeli. Ale život se postupně zlepšuje.

Nechci umřít. Je to pravda?

Část první

CHCI BEJT TVŮJ PES

1967–1971

1. Poezie? Tomuhle říkáte poezie?

Danny Fields: Když jsem zrovna někde nepíchal, chodil jsem každej

večer do Max’s Kansas City. Byl to bar s restaurací dva bloky od

místa, kde jsem bydlel, a mohli jste tam sedět celou noc a pít kafe.

Bylo zadara. Platilo se podpisem na nekrytej šek a nikdy nikdo

neviděl žádný prachy. Strašně jsem se styděl, protože jsem tam visel

tak dva až tři tisíce dolarů. Řekl bych, že v šedesátejch to byly slušný

prachy. Některý kámoši podepisovali ty šeky „Kačer Donald“ nebo

„Harold Lloyd“. Byly to nádherný časy a všechny ty číšnice byly tak

krásný... a taky všichni kluci od nádobí...

Mohli jste píchat se všema sběračema nádobí. Nemyslím rovnou v sále, ale posléze. Kdokoli vešel do místnosti, byl potenciálním řezivem, protože všichni toužili skončit v tom pokoji vzadu. Říkali: „Když mně to uděláš, posadím tě k dobrýmu stolu.“

Takže všechno se dělo úplně otevřeně. Ale nebyl to, díky bohu, teploušskej bar. Ty jsme nenáviděli. Teplajzníckej bar? Páni, kdo by tam lezl? V zadním pokoji jste si to mohli rozdat s kýmkoli a to bylo prostě bezva.

Leee Childers: Danny byl podnikovým hipíkem u firmy Elektra Records. Měl za úkol udržovat ty pitomý úředníky v nějakým spojení s tím, co se děje mezi lidma. V tý době to byl oficiální název pracovního zařazení: firemní „hipík“. Říkal jim, co je dobrý a co špatný, ale především co je opravdu v pohodě.

Nahrávací společnosti měly dost rozumu, aby poctivě uznaly, že pohodový nejsou. V šedesátých letech musely přiznat, že se nechytají. A tak si najímaly lidi, který v pohodě byli. Báječnej nápad.

Danny Fields: Najali si někoho z ulice, kdo nosil zvonáče, čadil marjánu a cpal do sebe LSD v kanceláři – mě. A já to LSD fakt v kanclu bral. Jen tak jsem posedával a cpal to do sebe. Měl jsem úplně oranžový ruce.

Steve Harris: Dělal jsem pro Elektra Records a byli jsme s jejich prezidentem Jacem Holzmanem v Kalifornii. Byl na svým prvním koncertě Doors ve Whiskey. Přišel a povídá: „Viděl jsem opravdu zajímavou kapelu a rád bych jim nabídl kontrakt.“ A taky to udělal. Doors přijeli do New Yorku na koncert v Ondine’s, pod mostem na 58. ulici.

Danny Fields: Pamatuju si, jak Morrison tenkrát zpíval Light My Fire, protože to byla jejich jediná dobrá píseň.

Tom Baker: Seděli jsme s Andy Warholem a tou jeho partou u dlouhýho stolu nedaleko pódia. Jimova přítelkyně Pam Courson seděla vedle mě a dost to prožívala. Řekla mi: „Jim je dneska fakt nachystanej. Zapomeň na ten průšvih v Gazzari’s. Tohle bude skutečnej Jim Morrison.“

V klubu Gazzari’s na Sunset Strip byl Jim sjetej LSD a namol ožralej. Nedalo se to poslouchat vyjma jedinýho momentu – když se potácel písničkou hned ze začátku koncertu, najednou vyrazil hluboký, do morku kostí se zařezávající řev. Pam na něj byla pěkně naštvaná a pořád mi opakovala, že jsem ho neviděl v nejlepší formě. Řekl jsem jí, že je to príma chlápek, ale měl by se držet svýho civilního zaměstnání.

Na konci vystoupení v Ondine’s jsem ale seděl jako zařezanej. Podíval jsem na Pamelu. Naklonila se ke mně: „Říkala jsem ti to.“

O něco později začal v klubu mejdan na oslavu úspěchu Doors. Když bylo po všem, stáli jsme s Jimem u paty schodiště, co vede nahoru na 46. ulici. Bylo pozdě a okolo byla spousta policajtů a divnejch lidí. A Jim začal najednou házet prázdný sklenice nahoru na schody.

Popadl jsem ho za ruku a ječel jsem: „Co blbneš, sakra?“

Ignoroval mě a hodil tím směrem další sklenici. Zároveň vydal jeden z těch svejch zběsilejch výkřiků. Očekával jsem, že se na nás vrhne malá armáda policajtů. Jim doházel, dořval, otočil se a zmizel. Byl jsem otrávenej, protože jsem mu chtěl říct, že jsem konečně potkal někoho s talentem.

Danny Fields: Další den jsem byl ve firmě. Říkal jsem jim o tý nový písni o ohni a že jestli chtěj vydat singl s Doors, ať vydaj tohle.

Říkali: „No, ehm, je to moc dlouhý.“

Pak to ale slyšeli i od dalších lidí. Napřed se bránili, ale když jim řekli i diskžokejové, že to je bez tý nesmyslný střední pasáže potenciální hit, začali to brát vážně. Ta písnička chytí každýho.

Takže poslali Paula Roache do studia a řekli mu: „Paule, vystřihni to.“ A taky že jo. Můžete ten střih vprostředku slyšet. Ale fungovalo to. Byl to hit číslo jedna.

Steve Harris: Myslím, že Dannyho problémy s Jimem Morrisonem pramenily z Dannyho pocitu, že má Jima všude provázet. Chytli se, v Castlu v Kalifornii, kde Jim flirtoval s Nico. Potloukali se po Castlu a Jim byl pořádně ožralej i sjetej a Danny se bál, že by se zabil, kdyby v tomhle stavu sedl za volant. Sebral mu teda klíčky od auta. Jim se na Dannyho kvůli tomu děsně naštval.

Danny Fields: Byl jsem v Castlu v L. A. s Edie Sedgwicková a Nico, která přijela do Hollywoodu z nějakýho důvodu, kterej si nevybavuju. Castle byl dvoupatrovej barák, kterej patřil nějakýmu vysloužilýmu hollywoodskýmu homosexuálovi. Pronajímal ho rockovejm kapelám. Bydlel tam každej – Dylan, Jefferson Airplane, Velveti. Majitel to pronajímal rockerům, protože to byla taková ruina, že bylo úplně jedno, co se tam stane.

Než jsem odjel do L. A., tak jsem se byl v San Francisku podívat na Doors ve Winterlandu. Po koncertě jsem šel do zákulisí a Morrison tam byl v obležení dost jetejch a ošklivejch groupies. Přišlo mi, že mu to děsně kazí image. A rozhodl jsem se, že ho dám dohromady s Nico. Vlastně šlo o shiddah, což znamená hebrejsky dohazování. Chtěl jsem, aby se setkal s Nico a zamiloval se do ní a chodil tak s holkou na úrovni. Byl jsem z toho pěkně nervózní.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist