E-kniha: Za volantem s Karlem Čapkem -- Neznámá cesta Karla Čapka do Alp, dvě škodovky a 3500 km sedmi státy – Zdeněk Vacek

Za

volantem

s Karlem

ČapKem

NezNámá cesta Karla ČapKa do alp, dvě šKodovKy

a 3500 Km sedmi státy

grada publishiNg

zdeNěK vaceK

FotograFie petra vacK ová

zdeněk vacek

Za volantem s Karlem ČapKem

Neznámá cesta Karla Čapka do alp, dvě škodovky a 3500 km sedmi státy

vydala grada publishing, a. s.

u průhonu 22, praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 4239. publikaci

odpovědná redaktorka dana Flídrová

Fotografie na obálce a v knize petra vacková, Josef dvořák, vladimír pařenica a archiv

grafická úprava a sazba grafické studio hozák

počet stran 192

první vydání, praha 2011

vytiskly tiskárny havlíčkův brod, a. s.

© grada publishing, a. s., 2011

cover & layout design © ivan hozák, 2011

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami

nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

isbN 978-80-247-3582-5

oBsaH

Zvídavý poutník 10 cestovatel Karel Čapek v datech ................. 11

co nejdál od reality? ............................................ 14

šokující „traffic“ ........................................................ 19

Jak se co dělá .......................................................... 22

dobrý stroj ................................................................... 24

pullman, král kolejí .................................................. 29

slasti a strasti motorismu ...................................... 34

autovraždy .................................................................. 36

Kupte olze auto zn.: tajně ................................. 38

první společná dovolená ................................... 47

Kudy kam .................................................................... 50

do you wish to marry me? ................................. 55

oklikou domů .......................................................... 58

škodovkou i na radnici ........................................ 62

střídání stráží ............................................................. 64

Krátký život dlouhého chlapce ....................... 68

poslední dějství: škoda rapid .......................... 73

Konec starých časů ............................................... 79

alpské retro dobrodružství 82

Na počátku byl antikvariát ................................ 83

vzhůru na cestu! ...................................................... 91

rakouskem včera a dnes .................................. 95

K v elkému zvonu .................................................. 102

dolomity, svět bílých skal .................................. 111

vzhůru dolů aneb dobývání průsmyků .... 114

ve znamení jezer .................................................. 119

v zemi helvétského kříže .................................. 123

locarno generálkou na mnichov? ............ 127

sto údolí – simplon – brig ................................. 129

aktivní odpočinek ................................................ 132

dále od domova, dále... .................................. 136

Na střeše evropy ................................................... 143

voda stokrát jinak ................................................ 146

hřmící skála .............................................................. 151

ve stínu Jungfrau ................................................. 153

Koleje do oblak ..................................................... 158

za vůní čokolády ................................................. 160

ze švýcar do rakous ......................................... 165

místo činu nalezeno ........................................... 169

hnědá kaňka vybledla ..................................... 172

hajdy domů ............................................................ 173

Úvodem – proč Karel Čapek a automobil .................................... 8

příloha č. 1 .................................... 175

příloha č. 2 barevné reminiscence .................................... 177

motto

„Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty;

připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny

svízele a komplikace, které v cizích zemích doprovázejí i ty nejjednodušší životní úkony,

jako je třeba nákup poštovních známek. Podnikl-li jsem přesto několik výprav do růz

ných krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedo

statku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet slušnou výmluvu nebo

záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat

tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými

objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem

nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma,

nenadále a proti mé vůli.“

(Karel Čapek v „Obrázcích z Holandska“, 1932)

7

poDĚKov ÁnÍ

Mým rodičům Ludmile a Zdeňkovi, kteří ve mně probudili a stále velkoryse podporují lásku ke kultuře, historii i cestování a vytvořili týlové zázemí naší expedice.

Manželce Petře, odvážné a milé společnici při retro dobrodružstvích, za pečlivou přípravu itineráře, zdatné navigování, fotodokumentaci a sdílení cestovatelských radostí i útrap.

Jejím rodičům Janě a Laďovi za aktivní spoluúčast na našem dobrodružném podniku a všestrannou pomoc vyčerpané posádce starobylého samohybu na dlouhé čapkovské trase.

Automobilce Škoda Auto, nakladatelství Grada, Společnosti bratří Čapků a jmenovitě předsedkyni paní Kristině Váňové, dceři Čapkova řidiče a zahradníka Václavě Vrbatové za podporu projektu, panu Karlu Scheinpflugovi za laskavé svolení k užití

fotografií z rodinného archivu, kolegům a přátelům za povzbuzení i inspiraci.

Autor

start od Čapkovy vily 19. června 2010.

zleva: pařenicovi vladimír a Jana, vackovi petra a zdeněk, ludmila a zdeněk st.

Foto Josef Dvořák

8

ÚvoDem

proČ Karel ČapeK

a automoBil

„Italské listy“, „Anglické listy“, „Obrázky z Holandska“, „Cesta do Španěl“ nebo „Cesta na sever“ – Čapkovy osobité cestopisy se už desítky let právem těší velké popularitě. Strhujícím popisem atraktivních lokalit i citlivým vystižením specifické atmosféry a genia loci svádějí k následování literárnímu i cestovatelskému.

Ale Karel Čapek coby automobilista? Ve zdánlivě dokonale zmapovaném životě slavného literáta představuje toto téma bílé místo a dosud bylo přehlíženo. Tato kniha se pokouší onen dluh zčásti splatit. Připomíná dvě pozapomenuté výpravy do Alp, které se zásadně lišily od známějších Čapkových cest a sehrály podstatnou roli v dlouholetém partnerském vztahu nesmělého spisovatele s herečkou Olgou Scheinpflugovou.

Právě před 75 lety, v létě roku 1935, si tato čerstvá majitelka „vůdčího listu“ naplánovala dovolenou svým zánovním autem Škoda Popular. Aniž to tušila, přítel Karel Čapek jí koupi škodovky tajně financoval, aby mohli poprvé vyrazit na prázdniny společně. Po patnácti letech známosti ji na alpské samotě požádal o ruku; pro jistotu anglicky, aby zmátl vedle ubytované české drbny.

Alpské scenerie si oba zamilovali, vlastní automobil s najatým šoférem jim otevřel nové obzory. Zastavovali prý snad stokrát denně a kochali se mnohde ještě panenskou přírodou. Vášnivý zahradník Čapek tam našel největší, ale také nejdokonalejší „skalku“: alpskou flóru. Doma v Praze nechal rozepsaný román „Válka s Mloky“, jehož druhý díl vytvořil právě během návratu z dovolené a promítl do něj své nejčerstvější dojmy: když svět dospěl ke zkáze, uspořádalo lidstvo s mloky potápějícími jednu pevninu za druhou konferenci ve Vadúzu, neboť „velehory se budou odbourávat až nakonec“.

Čapek se pro automobilismus nadchl, podobně jako předtím pro kaktusy, orientální koberce, fotografování nebo fenomén rádia. Při mobilizaci v roce 1938 ho trýznilo poznání, že nemůže vlasti posloužit jako voják. V nejhorším by šel do nějakého tiskového stanu, ale napadlo jej dát se k dispozici jako řidič – spojka. Kvůli ztuhlé páteři však nedokázal zacouvat a nikdy nezískal „vůdčí list“.

Málo se ví, že Čapek krátce po probuzení zájmu o motorismus sledoval z hlavní tribuny Velkou cenu Československa v Brně (1935).

Roku 1937 vykonal s Olgou v novém pohodlném autu Škoda Rapid poslední velkou cestu do ciziny ve svém životě. K Rakousku a Itálii přibylo Švýcarsko, nahlédli i do Francie a Německa. Své čtyřkolé družce něžně přezdívali „Smrděnka“. Nenápadná, ale o to houževnatější škodovka podávala vynikající výkony. Vytrvalostí v kopcích i účinností brzd při nekonečných sjezdech z průsmyků do údolí zastínila mnohem výkonnější luxusní americké vozy značky Packard a Nash dalších účastníků výpravy.

Tyto a mnohé další příhody podrobně rozvádí předložená kniha, předcházející řádky přijměte jako ochutnávku. Naladily také autora a fotografku této publikace. Jiskra čapkovské inspirace se v srdcích a mysli nadšených cestovatelů počátku 21. století rozhořela v hřejivý plamen nadšení, touhy vydat se do stejných míst a pokud možno shodným způsobem. Vždyť Alpy máme stejně rádi jako Karel s Olgou! Tak proč váhat, když nám navíc v garáži stojí shodný typ automobilu – robustní a spolehlivá Škoda Rapid! Rádi jsme naskočili do hektického kolotoče rešerší v knihovnách i archivech včetně Čapkovy pozůstalosti, v řadě institucí našli obětavé pomocníky a během více než půlroku se důkladně připravili na rekonstrukci dávné výpravy. Možná vás, stejně jako autora, Mistrovy příhody strhnou k následování. Tak se zrodilo alpské retro dobrodružství posádek stylové černé Škody Rapid a novinky léta 2010, sportovní přeplňované Fabie Combi RS. Díky detailním předválečným itinerářům s poznámkami slavné umělecké dvojice bylo možné po tři čtvrtě století rekonstruovat delší cestu z roku 1937 doslova vesnici po vesnici. Textová i fotografická konfrontace 3500 km dlouhé trasy sedmi zeměmi umožňuje porovnat vzhled krajiny, měst, stav tehdy horečně budované vysokohorské dopravní infrastruktury, ale také změny společenské atmosféry.

Reportáž s bohatou fotodokumentací, proložená faksimile itinerářů s autentickými poznámkami k cenám benzinu, strmosti kopců, neustálému střídání jízdy vlevo a vpravo podle ještě nesladěných evropských předpisů, ale osvěžená i chutí třešní a vůní hor otevírá bránu k málo známým zážitkům slavného spisovatele. Zároveň by skromnému velikánovi Karlu Čapkovi ráda vzdala hold u příležitosti 120. výročí jeho narození. ZvÍDavÝ poutnÍK

11

Cestovatel Karel ČapeK

v D ateCH

„Všeho se aspoň prstem dotknout. Celý svět přejet dlaní. Ta radost, člověče, když vidíš

nebo hmatáš, cos dosud neznal. Každý rozdíl ve věcech a lidech rozmnožuje život.“ (KČ)

za Čapkových časů bývaly cestovní kufry polepovány

leckdy exotickými štítky navštívených hotelů jako jejich reklamou a zároveň

dodávaly majiteli zavazadla punc světovosti cestovatel Karel ČapeK v datech 1890 9. ledna narozen v Malých Svatoňovicích u Trutnova. 1895–1901 V Úpici navštěvuje obecnou a měšťanskou školu. 1901–1905 Prima až kvarta klasického gymnázia v Hradci Králové. 1905–1907 Kvinta a sexta Prvního českého státního gymnázia v Brně. 1907–1909 Septima a oktáva na Akademickém gymnáziu v Praze. 1909–1915 Filozofická fakulta UK v Praze, studium germanistiky, anglistiky,

bohemistiky, filozofie, estetiky a dějin výtvarného umění. 1910–1911 Zimní semestr na berlínské univerzitě, letní na pařížské

Sorbonně, v létě 1911 Karel cestuje s bratrem Josefem po Francii

až do Marseille. 1912 Po přestěhování rodičů do Trenčianských Teplic, kde Čapkův otec

působil jako lázeňský lékař, Karel až do začátku 30. let pravidelně

jezdil na Slovensko, nejraději do Tater. V Topoľčiankách navštěvoval

prezidenta Masaryka a tvořil „Hovory s TGM“. 1920 V létě se seznamuje s herečkou Olgou Scheinpflugovou, v zimě se

svojí další láskou Věrou Hrůzovou. 1923 Cesta vlakem do Itálie (mj. Benátky, Ravenna, San Marino, Florencie,

Siena, Řím, Neapol, Palermo, Janov, Miláno, Verona, Bolzano). 1924 Cesta vlakem a lodí do Anglie (mj. Londýn, Cambridge, Oxford,

Skotsko, severní Wales). 1929 Cesta vlakem „Nord & Sud Expres“ do Španělska (mj. Madrid,

Toledo, Sevilla, Montserrat). Čapek svědkem tragické nehody

mezinárodního rychlíku. 1931 Cesta vlakem na mezinárodní kongres PEN klubů, základ k cestopisu

„Obrázky z Holandska“. 1935 Koupě Škody Popular pro Olgu Scheinpflugovou, 5. července cesta

tímto malým vozem do Alp. S najatým řidičem Knauerem ujeto

asi 2000 km, doprovodné vozidlo obsluhoval Karel Scheinpflug.

Po návratu 26. srpna 1935 svatba KČ s OS. 1936 Cesta do Skandinávie (Dánsko, Švédsko, Norsko) automobilem,

vlakem a lodí až na Nordkapp. 1937 V červenci, po návratu z mezinárodního kongresu PEN klubů

v Paříži, poslední velká zahraniční cesta. Asi 3500 km Alpami Škodou

Rapid se řidičem Motlem a přáteli v doprovodných automobilech

Packard a Nash. 1938 Při květnové mobilizaci se Čapek chtěl dát k dispozici spolu

s rapidem jako řidič. Nakonec předal automobil šoféru Motlovi při

jeho vlastním nástupu k armádě. 25. prosince zemřel Karel Čapek na zánět plic, v podstatě však coby symbol demo

kratické první republiky uštván nenávistnou pomnichovskou kampaní.

13cestovatel Karel ČapeK v datech

Karlovi nejbližší: nahoře zleva KČ, bratr Josef, sestra helena,

sedící zleva babička helena Novotná, otec mudr. antonín, matka božena

14

Co nejDÁl oD reality?

Karel Čapek se při svých cestách omezil pouze na střed, jih, západ a sever Evropy

včetně ostrovního Albionu, byť při návštěvě Marseille (1911) a Gibraltaru (1929) uvažoval o pokračování do Afriky. V roce 1936 obdržel pozvání k cestě do Argentiny jako zástupce českého PEN klubu. Uvažovalo se o něm totiž jako o možném novém předsedovi celé této mezinárodní organizace. Podle vzpomínek manželky Olgy prý pozvání odmítl a v nejbližším kruhu je komentoval slovy: „Stálo by mě to [cestování] hrůzu času a tady je potřeba každého klidného a pečlivého člověka.“

Hlavní limit ve větším cestovatelském „rozletu“ představoval umělcův zdravotní

stav, ovlivněný bolestivou a v pohybu omezující Bechtěrevovou nemocí

1

. Cestování

nejen automobilem bývá pro tyto pacienty kvůli otřesům a dlouhému sezení dosti nepohodlné a náročné. Před první válkou a těsně po ní sehrály roli také finanční výdaje spojené s cestováním do ciziny.

2

Poprvé se Karel Čapek dostal daleko od své vlasti již na jaře 1911, kdy po zimním

semestru na berlínské univerzitě absolvoval další půlrok na pařížské Sorbonně. S bratrem Josefem tehdy pobýval v „Hotel des Américains“ na bulváru Saint-Michel čp. 133. „Jako

1

Bechtěrevova nemoc (ankylozující spondylitida, latinsky morbus Bechterevi) je pojmenovaná podle ruského neu

rologa Vladimira Bechtěreva. Jedná se o chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů postihující až

1 % populace, 2–3krát častěji muže než ženy. První příznaky se většinou objeví mezi 18. a 30. rokem života. Bolest se

objevuje hlavně v místě skloubení křížové kosti s pánví, odkud vyzařuje do hýždí nebo zadní strany stehna. Trápení

bývá největší, pokud zůstává pacient v klidu, zmírňuje se při fyzické aktivitě. Páteř se postupně stává méně ohebnou,

postupně u menší části pacientů ztuhne do jakési neohebné tyče. Dalším rysem choroby je chronická těžká únava,

záněty rohovky, odchlipování nehtů atd. Bechtěrevova nemoc není ani při současných léčebných možnostech zcela

vyléčitelná a podávané léky jen zpomalují její průběh, zmírňují následky.

2

Ovšem již v první polovině 20. let přicházely Čapkovi tantiémy i ze zámoří, po obdržení osmi tisíc dolarů za filmová práva

k „R.U.R.“ prý seděl nad hromadou peněz (tehdy platil směnný kurz asi 1 USD za 100 Kč) a nevěděl, co s nimi počít. Nutno ovšem připomenout, že literát hospodařil až do své svatby dosti střídmě, byl k šetrnosti veden výchovou a donucen protlou

káním se válečnou nouzí. Jedinou významnější výjimku představovala stavba domu sdíleného s rodinou bratra Josefa.co NeJdál od reality? tolik našich mladých lidí, putoval jsem před válkou do Paříže jako do svatého Říma umělců, formálně jako žák Sorbonny, ale ve skutečnosti jako neznámý a opojený poutník potloukající se mezi Louvrem a krámem Ambroise Vollarda, od bukinistů a Seiny po bohémské kavárny a pivnice na Rive Gauche, od Lucemburské zahrady po café-concerty pana Drauema. Výsledkem bylo okouzlení ještě hlubší; myslím, že se ho nezbavím, pokud budu živ. Okouzlení z lidí, života a umění. Chcete-li, je to láska... (...) Co se nás [s bratrem Josefem] týče, byli jsme velmi mladí cizinečkové, ztracení v Paříži, se kterou neměli jsme málem jiného styčného bodu než své udivené oči; nepřišli jsme dobývat Paříže jako hrdinové Balzacovi; naši jediní přátelé byli smutný sklepník ze studentského hotelu – i on už je mrtev – a dívka Renée, oděná pestře jako amazonský papoušek. Vše ostatní bylo Louvre, Luxembourgská zahrada, Kahnweiler, Vollard, Bernheim a několik jiných obchodníků s obrazy. Ano, hlavně obrazy: obrazy života na ulicích a věčné obrazy na stěnách galerií.“

3

Bratři se o letních prázdninách vydali napříč Francií až do přístavu Marseille. Slabší tělesná konstituce však Karlovi nedovolila pokračovat s Josefem dále do Španělska, na to prý byl příliš usoužený vedrem a vyrážkou.

s Josefem v roce 1911 v paříži v hotelu na bulváru saint-michel 133

3

Neznámý mistr, In: O umění a kultuře II, citováno dle: Karel Čapek ve fotografii (ed. Jiří Opelík), SČNK: Praha, 1991, s. 48–49

+

16 co NeJdál od reality?

O tři roky později, krátce po vypuknutí první světové války, si s „Pečou“, tedy bratrem Josefem, požádali o vydání pasu pro zamýšlenou cestu do Španělska. Nejen že jej nezískali, ale navíc vzbudili u policie podezření ohledně svých skutečných pohnutek k opuštění monarchie. Karel Čapek se však plánu nehodlal vzdát a ještě na jaře 1915 s předstihem navrhoval S. K. Neumannovi, plánujícímu vydávání nového časopisu, monotematické číslo „Bratří Čapkové: Španělsko; dojmy ze země, z umění, lidu a vlastní duše, meditace; obrázky země a umění.“

Ostatně ani první Čapkova poválečná cesta v roce 1923 neměla původně vést do Itálie, nýbrž na Pyrenejský poloostrov. Jenže k tomu neměl „dost kuráže při současném stavu svého těla a duše“, jak napsal 8. března své tehdejší přítelkyni Věře Hrůzové.

Italskou cestou se léčil z hluboké krize ve vztahu k Olze Scheinpflugové, do Anglie pro změnu zamířil s duší zatíženou matčinou smrtí, po otcově skonu cestoval do vysně

ného a dlouho odkládaného Španělska.

první větší samostatná cesta vedla do itálie:

„Jaderské, Tyrhénské, Africké, Jónské, Ligurské; modré, zelené, ocelové,

perleťové, zlaté a černé; mrtvé, dřímající, hučící a zpěněné; ať nezapomeneš

na žádnou z těch proměnlivých tváří.“

17co NeJdál od reality?

Potvrzuje se tak citát, použitý coby motto v úvodu této publikace o (jistě v určité

nadsázce míněné) nedobrovolnosti cestování. Sám Čapek v něm udává jako svůj hlavní motiv k výpravám za hranice potřebu úniku z tíživé každodenní reality. Způsob, jak „z nedostatku fantazie“ a pro neschopnost „vymyslet slušnou výmluvu nebo záminku“ našel východisko a jak by se „uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovali tam nebo onam.“

Osobní strasti mělo přehlušit fyzické vzdálení se prostředí a osobám, které mu danou

bolestnou událost připomínaly. Cestovní útrapy a nové silné dojmy útočící na jeho citlivou duši ze všech stran pak měly představovat svého druhu očistnou kúru a léčivý balzám. Osvědčilo se mu také pracovní vypětí, a tak spíše vítal než odmítal nepsanou povinnost novináře referovat o svých dojmech čtenářům. Proto posílal do Lidových novin z cest své fejetony.

Tak třeba ten o Benátkách, kam přijel z Prahy 1. dubna 1923. O týden později vyšel

v „lidovkách“ a již v září bylo možné soubor fejetonů bez podstatných úprav a v rozší

řené podobě vydat knižně! Čapek na cestách podle vlastního vyjádření „psal (...) v noci,

nedbaje únavy a blech“.

Své osobité postřehy ovšem sám za cestopisy nepovažoval. Nejčastěji je nazýval

„obrázky“ nebo „listy“, ať už z Itálie, Anglie nebo třeba Holandska. Do prvního ital

ského svazku v roce 1923 vložil „Výstrahu všem, kdo budou čísti tuto knížku, aby ji

nepovažovali za průvodce, ani za cestopis, aniž za cicerona, nýbrž za cokoliv jiného

budou chtít; a aby až sami někam pojedou, spoléhali krom jízdního řádu jen a jen

na zvláštní milost, jež doprovází pocestný lid a ukáže mu více, než vůbec je možno

napsat a vypravovat.“

4

Ovšem ne všechny výpravy plynuly z potřeby ventilovat tlak na duši. Například

ve Velké Británii se o něj staral známý anglista, „český anděl strážce“, prof. Otakar Vočadlo. Mimochodem, Karel Čapek byl do Albionu roku 1924 vyslán redakcí Lidových novin. Měl referovat především o koloniální výstavě British Empire Exhibition ve Wembley (obdobě poválečných ExPO): „Jsou tam vycpané ovce, sušené švestky, klubovky vyrobené na Rádži, hory damaru nebo cínové rudy, girlandy skopových kýt, sušená kopra podobná ohromným kuřím okům, pyramidy konzerv, gumová stínítka, staroanglický nábytek z jihoafrických továren, syrské hrozinky, cukrová třtina, hole a sýr. A novozélandské kartáče, cukroví z Hongkongu, nějaké malajské oleje, australské voňavky, model jakýchsi cínových dolů, gramofony z Jamaiky a pohoří másla z Kanady. Jak vidíte, je to cesta kolem světa, nebo spíše putování příliš velkým bazarem.“

5

4

Italské listy (fejetony), In: Karel Čapek: Cestopisy I, Čs. spisovatel, Praha 1980, s. 10

5

Anglické listy, In: Cestopisy I., ibid, s. 88–89

18 co NeJdál od reality?

Pokud se italská výprava (1923) promítla do fejetonů spíše v duchu programové estetiky, s jasným odkazem na Čapkovu slabost pro historii zvláště výtvarného umění, „Anglické listy“ na řadě míst zaujmou spisovatelovou fascinací až úlekem z moderní civilizace. V mnohém jí nerozuměl, stejně jako dialektu obyvatel ostrovů. On, pražský student anglistiky, „vystoupiv [z lodi v Doveru] na zem shledal s úžasem, že neumím a nerozumím ani slovo anglicky. Ukryl jsem se tedy do nejbližšího vlaku; naštěstí se ukázalo, že jede do Londýna.“

6

imperiální výstava britské říše, „nad níž slunce nezapadalo“,

byla dobovou obdobou pozdějšího expo

6

Ibid, s. 64

ŠoKujÍCÍ „traffiC“

Právě v britské metropoli „páchnoucí povšechně benzinem, spálenou trávou a lojem“ byl Čapek konfrontován s rozmachem automobilismu v ještě větší míře a intenzitě než v Praze, Berlíně, ale i velmi motorizované Paříži.

Odtud fejeton „Traffic“ (dopravní ruch): „Jakživ se nesmířím s tím, čemu se tady říká „traffic“, totiž s frekvencí na ulicích. Vzpomínám s hrůzou na den, kdy mne poprvé dovezli do Londýna. Nejdřív mne vezli vlakem, pak jsme běželi nějakými nesmírnými zasklenými halami a strčili mne do mřížové klece, jež vypadá jako dobytčí váha; to je lift, a jelo to dolů ošklivou pancéřovanou studní, načež mne vytáhli a prchali křivolakými podzemními chodbami; bylo to jako hrozný sen. Pak tam byl takový tunel nebo kanál s kolejemi, a tam přiletěl bručící vlak; hodili mne do něho, a vlak letěl dál, a bylo tam těžké a plesnivé dusno, patrně z blízkosti pekla; načež mne znovu vyndali a běželi novými katakombami až k pohyblivým schodům, jež rachotí jako mlýn a ženou se do výše i s lidmi; říkám vám, je to jako horečka. Pak ještě několik chodeb a schodišť, a přes můj odpor mne vyvedli na ulici, kde mi kleslo srdce.

Bez konce a přerušení se sune čtyřnásobný pás vehiklů: busy, supající mastodonti řítící se ve stádech s hejny lidiček na zádech; předoucí auta, náklady, parní mašiny, cyklisti, busy, letící smečka aut, běžící lidé, traktory, ambulance, lidé šplhající jako veverky na střechy busů, nové stádo motorových slonů, tak, a teď to všechno stojí, mručící a drnčící příval, a nemůže to dál; ale ani já nemohu dál, vzpomínaje na hrůzu, kterou tehdy ve mně vzbudila představa, že musím přeběhnout na druhou stranu ulice. Podařilo se to s jistým úspěchem, a od té doby jsem bezpočtukrát překřižoval londýnské ulice; ale jakživ se s nimi nesmířím.

Tehdy jsem se vracel z Londýna zdrcen, zoufalý, zhroucen na duchu i na těle; poprvé v životě jsem pocítil slepý a zuřivý odpor k moderní civilizaci. Zdálo se mi, že je něco barbarského a katastrofálního v tom strašném nakupení lidí; prý jich je tady sedmapůl miliónu, ale já jsem je nepočítal. Vím jenom, že první dojem z této veliké hromady byl skoro tragický; bylo mi úzko a bezmezně se mi zastesklo po Praze, jako když se malé dítě