načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Za tebe bych život dal a jiné ztracené povídky - Francis Scott Fitzgerald

Za tebe bych život dal a jiné ztracené povídky

Elektronická kniha: Za tebe bych život dal a jiné ztracené povídky
Autor: Francis Scott Fitzgerald

- Unikátní soubor posledních dosud nevydaných povídek od klasika moderní americké literatury. - Dosud nevydané povídky, ztracené ve víru času, ve stozích pozůstalosti či v šuplících ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 445
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: sestavila Anne Margaret Danielová
přeložil Petr Eliáš
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0957-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Precizně vypointované, čtivě psané povídky s náměty z Ameriky po vystřízlivění ze zlatých časů nenechá čtenáře na pochybách, že F. S. Fitzgerald dokáže reflektovat život ve své zemi i méně líbivě, než jak je u něj zvykem - ale i přesto bravurně stylisticky i jazykově. Tyto povídky ve své době nebyly vydány - buď zůstaly zapomenuty, nebo dostatečně neodpovídaly „vkusu doby“, a to jak po stránce jazykové, tak způsobem uchopení a zpracování témat. Fitzgerald zde totiž bez zjemňujících metafor nasvětluje i temnější stránky života tehdejší Ameriky, problémy a nejistoty a úniky od nich.

Popis nakladatele

Unikátní soubor posledních dosud nevydaných povídek od klasika moderní americké literatury.

Dosud nevydané povídky, ztracené ve víru času, ve stozích pozůstalosti či v šuplících soudobých časopiseckých redaktorů, kteří nedocenili jejich kvality. Přední autor jazzového věku a otec ztracené generace se v nich představuje jako bravurní vypravěč a stylista. Texty pokrývají období od dvacátých let až do konce Fitzgeraldovy spisovatelské dráhy a vytvářejí pestrý, dynamický obraz amerických dějin nepokřivený opatrnými editory.

Zařazeno v kategoriích
Francis Scott Fitzgerald - další tituly autora:
Poslední polibek Poslední polibek
Veľký Gatsby Veľký Gatsby
Velký Gatsby Velký Gatsby
Jak blafovat o autech Jak blafovat o autech
 (e-book)
Něžná je noc Něžná je noc
Něžná je noc Něžná je noc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Za tebe bych život dal

a jiné ztracené povídky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

F. S. Fitzgerald

Za tebe bych život dal a jiné ztracené povídky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FITZGERALDŮV FRANCOUZSKÝ ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ, 1931


FRANCIS SCOTT FITZGERALD, CANNES, 1929


SESTAVILA ANNE MARGARET DANIELOVÁ

PŘELOŽIL PETR ELIÁŠ

PLUS


OBSAH

ÚVOD 7

EDIČNÍ POZNÁMKA 21

SMĚNKA 23

NOČNÍ MŮRA 43

A CO JAKO? 69

GRACIE NA MOŘI 89

SPOLEČNÉ CESTOVÁNÍ 103

ZA TEBE BYCH ŽIVOT DAL 125

PAUZA OD LÁSKY 155

CYKLON V TICHÉ ZEMI 163

PERLA A KOŽEŠINA 185

PALCE VZHŮRU 211

U ZUBAŘE 243

OFSAJD 265

ŽENY V DOMĚ 293

POZDRAV LUCY A ELSIE 335

LÁSKA JE BOLEST 347

PÁR 365

DVĚ POVÍDKY JAKO PŘÍVAŽEK 387

BALETNÍ PIŠKOTY (BALETNÍ STŘEVÍČKY) 389

DÍKY ZA TEN OHEŇ 397

PODĚKOVÁNÍ 405

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY 407


7

ÚVOD

... není příliš pravděpodobné, že bych ještě napsal povícero povídek

o mladé lásce. Tou se hemžily mé první texty do roku 1925. Psal jsem

je i dál, ovšem se vzrůstajícími obtížemi a stále pokrytečtěji. Byl bych

buď zázračný muž, nebo vyprázdněný pisálek, kdybych třicet let pro

dukoval totéž stále dokola.

Vím, že se to ode mě čeká, ale studna zkrátka vyschla a považuji

za moudré se v ní už dál nerýpat a místo toho vykopat novou studnu,

narazit na novou žílu... Přes to všechno si mě nespočet redaktorů dál

spojuje s vášnivým zájmem o mladé dívky – se zájmem, který by mě

v mém věku přivedl leda za mříže.

– F. Scott Fitzgerald Kennethu Litauerovi,

redaktorovi časopisu Collierʼs, 1939

Po senzačním startu spisovatelské kariéry v roce 1919 Francis Scott Fitzgerald stále častěji zapadal do škatulky autora „jazzového věku“, jak svou dobu sám nazval. Čtenáři i redaktoři od něj očekávali běžné románky, v nichž nuzní chlapci obluzují bohatá děvčata a v nichž duní večírky plné pozlátka a lehkých ženštin. Když se v temnější a hlubší dekádě pokusil o něco jiného, tentokrát již jako zralý muž, který zažil dost bolesti, zjistil, že rozbít tenhle dávno zažitý stereotyp bude nesmírně obtížné. Mladý autor ve víru vysokoškolského života na Princetonu (Na prahu ráje), posléze polovička nového zlatého páru (Krásní a prokletí) a nakonec i tvůrce a kronikář jazzového věku (povídkové sbírky z dvacátých let a Velký Gatsby) ve většině literárních životopisů i v myslích mnoha čtenářů přechází rovnou ke sbírce esejů Prasklina. Fitzgerald chtěl, jak sám řekl, „vykopat novou studnu, narazit na novou žílu“. Jeho snahu však bohužel ocenil málokdo. F. S . F. 8

Povídky sebrané v přítomné knize jsou o rozvodu a zoufalství, o udřených dnech a osamělých nocích, o chytré mládeži, jež během Velké hospodářské krize nedokáže najít práci a nemůže ani studovat na vysoké škole, o dějinách Ameriky a jejích válkách, hrůzách i příslibech, o sexu a následném manželství – nebo taky bez něj – a o divoké, planoucí živoucnosti a třeskuté bídě New Yorku, jejž Fitzgerald miloval a pro jehož možnosti, mělkost i šerednost měl takové pochopení. Ukazují jej nikoli jako stárnoucího „smutného mladíka“, vězícího ve zlatých časech své vlastní nedávné minulosti, ale jako vůdčí osobnost moderní literatury ve všem jejím experimentalismu a vzrůstající komplexnosti.

***

Francis Scott Fitzgerald, prošedivělý a tloustnoucí, je údajně jedním

z nejnáročnějších autorů, z nichž dnes redaktoři mámí povídky. Je li

terárním symbolem jedné éry – éry nové generace – a redaktoři dál

chtějí povídky o placatkách ginu a dvorných studentech namlouvajících

si dámy skrz přední sklo auta na půlnočních projížďkách. Čtenáři si

k tomuto Fitzgeraldovi též vypěstovali slabost. Jenže Fitzgerald k stáru

obrátil a přirozeně zvážněl. Vyzrál, řekli bychom. Psát chce také vyzrále.

A jestli jej nenechají, tak nebude psát vůbec. Tak je to.

– O. O. McIntyre, sloupek „New York den co den“, 1936

Editoři populárních mainstreamových časopisů v té době pochopitelně nebyli filištíni. Nicméně měli dobrý důvod se Fitzgeraldovým textům v polovině třicátých let vyhýbat. Některé z nich totiž byly temné a drsné. Jen jediný editor dokázal docenit, o co Fitzgeraldovi jde, a soustavně jej vydával – Arnold Gingrich z časopisu Esquire, sám spisovatel. V posledních dvou letech života prodával Fitzgerald povídky o Patu Hobbym Esquiru po dvou stech či dvou stech padesáti dolarech za kus. (To byl poměrně nízký honorář na Fitzgeralda, nikoli však na kteréhokoli jiného autora během krize, zvlášť když uvážíme, že podle průzkumu z roku 1940 činil průměrný roční příjem ve Spojených státech jen něco přes tisíc dolarů.) Gingrich přemlouval Fitzgeralda, aby své zdařilé zápisky ze života ztroskotalého, věčně opilého irsko-amerického scenáristy zpraco

ÚVOD

val do románové podoby. Ale ani Gingrich nepřijal všechny texty. Když Fitzgerald psal o tom, jak se mladí muži strachují, jestli nechytili nějakou pohlavní chorobu nebo nepřivedli šestnáctiletou dívku do jiného stavu, Esquire jej s díky odmítl.

Většina těchto povídek je z doby, kdy Amerika i zbytek světa vězely ve Velké hospodářské krizi. Fitzgeraldovo jmění, ještě před pár lety tak tučné, se tenčilo. Často byl nemocný, často byl bez peněz a úzkostně pendloval mezi Baltimorem – kde se usadili se Zeldou a dcerou Scottie – a šňůrou ozdravných letovisek v horách Severní Karolíny. V roce 1930 se Zelda v Evropě nervově zhroutila a v únoru roku 1932 byla hospitalizována na Phippsově psychiatrické klinice při Nemocnici Johnse Hopkinse v Baltimoru. Zbytek života strávila po drahých soukromých klinikách a nemocnicích a Fitzgerald sám na sebe vyvíjel obrovský tlak, aby na to vydělal dost peněz. Od počátku roku 1935 však trápilo zdraví i jeho a přes veškerý strach, že se mu znovu vrátí tuberkulóza, kterou mu lékaři zamlada diagnostikovali, si komplikoval život nadměrným kouřením a pitím.

Nicméně první povídka v přítomném souboru, „Směnka“, pochází z Fitzgeraldových spisovatelských začátků. A ty poslední kompletní, „Ženy v domě“ a „Pozdrav Lucy a Elsie“, zase ze stáže v Hollywoodu v roce 1939, kdy přestal pít a horlivě pracoval na novém románu, který posmrtně vyšel pod názvem Poslední magnát. Je zde zastoupena každá z fází jeho dobře zdokumentované kariéry – mladistvé radovánky za jasných dní i nocí naplněných úspěchem a slávou, role manžela a otce, ve třiceti kvůli manželčině nemoci náhle vrženého do světa lékařů a nemocnic, je tu muž zápasící s vlastním podlomeným zdravím a hledající novou žílu, která by oživila jeho psaní, a především je tu profesionální spisovatel, který se za každých okolností inspiroval americkou krajinou a osobnostmi okolo sebe. Tento hlad Francise Scotta Fitzgeralda nikdy nepřešel a povídky v tomto svazku to dokazují.

***

Dá se na povídkové sbírce vydělat?

– Fitzgerald svému agentovi Haroldu Oberovi, 1920


F. S . F. 10 Povídky byly od počátku Fitzgeraldův denní chleba. Když si mu rektor Princetonské univerzity John Grier Hibben v dopise postěžoval krom jiného také na povrchnost univerzity i jejích studentů v povídce „Čtyři rány pěstí“ (1920), Fitzgerald odpověděl: „Napsal jsem to jednou večer v naprostém zoufalství, protože se přede mnou vršila odmítnutí a finanční situace mě donutila dát časopisům, co chtějí.“

Dát časopisům, co chtějí, to byl hlavní cíl mladého Fitzgeralda a autor se tohoto výnosného modelu držel i ve dvacátých letech. Prodával své texty a dobře věděl, kolik se dá na povídkách vydělat, a navíc daleko rychleji, než kdyby musel čekat, až bude mít napsáno z románu tolik, že by se dal vydávat na pokračování. Žili si s rodinou dobře, ale po obrovském úspěchu prvních dvou románů se Velký Gatsby (1925) příliš neprodával a Fitzgerald potřeboval peníze. Jeho rozčarování z vlažného přijetí Velkého Gatsbyho jej drželo při psaní povídek pro Saturday Evening Post a s končícím jazzovým věkem jej přimělo pustit se do psaní scénářů pro Hollywood. Fitzgerald balancoval na laně mezi uměním a komercí a mezi spisovateli své generace v tom patřil k nejlepším.

Zároveň si dobře uvědomoval, které z jeho textů jsou skutečně dobré a které „našvihal“, jak sám říkal. Fitzgerald nikdy nelhal sám sobě ani nikomu jinému o rozdílu mezi komerčně úspěšnými a imaginativně uspokojivými povídkami. Těšilo ho, když se obě kategorie potkaly a jeho povídky „Znovu v Babylóně“, „Zimní sny“, „Bohatý chlapeček“ a texty o Basilu Duku Leem, kterých si sám vážil, se prodaly za vysoké částky. Vždycky si přál, aby se ty povídky, které byly podle něj nejlepší, prodávaly lépe. „Jsem poměrně znechucen, že laciná povídka jako Populární dívka napsaná za jediný týden, když mé dítě přicházelo na svět, vynese 1500 dolarů a skutečně imaginativní věc, do které jsem vložil tři týdny skutečného enteusiasmu (sic) jako Diamant na nebi [,Diamant velký jako Ritz‘], nevydělá nic,“ napsal svému agentovi Haroldu Oberovi v roce 1922. „Ale z vůle Boží a Lorimerovy jednou vydělám jmění.“ George Horace Lorimer, absolvent Yaleu a editor listu Saturday Evening Post v letech 1899–1936, platil Fitzgeraldovi za jeho texty dobře, na mladého autora dokonce výtečně. V roce 1929 začal Fitzgerald od Postu dostávat čtyři tisíce dolarů za povídku, což by dnes představovalo přes padesát pět tisíc dolarů. Přesto Fitzgerald dál úpěl pod zlatými řetězy a v roce 1925, těsně po vydání Velkého Gatsbyho, napsal H. L. Meckenovi:

ÚVOD

Ten brak, co píšu pro Post, je čím dál horší, dávám do něj čím dál míň

srdce – vím, zní to zvláštně, ale do těch prvních textů jsem srdce dával

celé. Připadalo mi, že Pobřežní pirát je stejně dobrý jako Požehnání.

Psát „pod své možnosti“ jsem začal až po neúspěchu Zeleniny, a to jen

proto, aby mohla vyjít tahle kniha [Gatsby]. Býval bych ten krok udělal

mnohem dřív, kdyby to vynášelo – bez úspěchu jsem to zkoušel u fil

mu. Lidé si neuvědomují, že pro inteligentního člověka je psaní hůř,

než dokáže, jedna z nejtěžších věcí na světě.

V dopise svému redaktorovi Maxwellu Perkinsovi z nakladatelství Scribner tentýž rok byl upřímnější a stručnější: „Čím víc dostávám za ten brak, tím hůř se dokážu přinutit ke psaní.“

Fitzgerald se vždy považoval za romanopisce, ačkoli byl znamenitý povídkář – a povídka rozhodně není nižší formou psaní než román, jen kratší. Jeho povídky, milované a dobře známé, jsou jedinečné, ale často mu sloužily jako cvičiště, prostor pro hrubé náčrty, místo pro nápady a popisy, postavy a prostředí, z nichž některé si časem našly cestu do nového románu. Záznamy o svém životě a psaní, které si Fitzgerald vedl do roku 1938, obsahují v sekci „Vydané texty“ mnoho povídek s přípiskem „rozebráno a pohřbeno navždy“. Tento proces „rozebírání“ je dobře patrný na jeho výstřižcích a kopiích časopiseckých povídek, do nichž Fitzgerald ex post zasahoval, redigoval je a vyznačoval si pasáže, které se později objevily v románech Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc.

Povídky v tomto souboru pocházejí povětšinou z druhé poloviny třicátých let a některé z řádků budou povědomé těm, kteří znají Fitzgeraldovy zápisky (vydané souborně v knize The Notebooks of F. Scott Fitzgerald v roce 1978) nebo Poslední magnát, poslední a nedokončený autorův román.

***

Dá se vydělat na psaní pro film? Prodávají se scénáře?

– Fitzgerald v dopise Haroldu Oberovi, prosinec 1919

Vábení a možnosti Hollywoodu a psaní scénářů pro film Fitzgeralda lákaly od počátku jeho spisovatelské kariéry. V září 1915, kdy byl v druhém F. S . F. 12 ročníku na Princetonu, list Daily Princetonian vydal inzerát následujícího znění: „Zvláštní sdělení pro neúspěšné studenty / Společnost Motion Picture Studio Work otvírá mladým mužům s přirozeným talentem oblast uplatnění s možností značného, takřka okamžitého výdělku.“ Toto rovnítko mezi neúspěchem a prací pro filmový průmysl bylo Fitzgeraldovi nad slunce jasnější od té doby, co byl v Hollywoodu poprvé. Několik jeho povídek a dva romány byly sice ve dvacátých letech zfilmovány, ale on nebyl s výsledkem spokojen. Filmová verze Velkého Gatsbyho z roku 1926 (nyní ztracená) jim se Zeldou oběma připadala „mizerná“. Nicméně v lednu 1927 se Fitzgeraldovi na tři měsíce ubytovali v hotelu Ambassador v Los Angeles a Scott tu psal scénář, který si u něj objednala Constance Talmadgeová. Přezdívalo se jí „Connie z Brooklynu“ a jako velká hvězda němých filmů se pokoušela prorazit ve zvukových komediích. Manželé Fitzgeraldovi si setkávání a večírky s celebritami zprvu užívali, ale brzy je to omrzelo. Scénář byl zamítnut a Fitzgeraldovi odjeli domů na východní pobřeží. Zelda psala, že Scott „tvrdí, že už nikdy žádný film psát nebude, protože je to strašná dřina, ale spisovatelům se nedá věřit[.]“

Měla pravdu. Nanicovaté prodeje a smíšené recenze na Velkého Gatsbyho Fitzgeralda jako autora změnily. Téměř okamžitě ohrozil budoucí vývoj událostí. Na jaře roku 1925 Perkinsovi z Evropy napsal:

Děj se co děj, mám na podzim nachystanou knížku dobrých povídek.

Teď budu psát laciné, dokud nebudu mít dost materiálu na další román.

Až bude hotov a vydán, počkám a uvidím. Jestli si už nadále nebudu

muset přivydělávat brakem, budu dál psát romány. Jestli ne, nechám

toho, vrátím se domů, pak pojedu do Hollywoodu a naučím se filmařině.

V roce 1931 se Fitzgerald opět kvůli penězům vrátil do Hollywoodu a strávil tu dalších několik bídných měsíců, spisovatelsky spíš neplodných a osobně náročných. Román Něžná je noc, na kterém předtím pracoval, zůstával nedokončen. A tentokrát s ním v Los Angeles nebyla Zelda, pobývala tou dobou u rodičů v Montgomery v Alabamě na pokraji nervového zhroucení, jež ji následujícího jara odkázalo do léčebny. Nicméně její úsudek v dopise manželovi z listopadu 1931 byl navýsost pevný: „Je mi líto, že Tě Tvá práce nebaví. Doufala jsem, že odhalí nové

ÚVOD

dramatické fasety, které vynahradí její únavnost. Jestli je to příliš velká dřina a Ty příliš často slýcháš ,zastavte se, probereme to‘, vrať se domů, můj milý. Alespoň se Hollywoodu jednou pro vždy zbavíš. Já sama bych na tak nevyhnutelnou průměrnost, navíc těžce odpracovanou, časem neplýtvala.“

Přestože se mu v Hollywoodu v roce 1931 opět nedařilo, Fitzgerald opět potřeboval peníze, a tak se sem v létě roku 1937 vrátil nadobro. Do třetice všeho dobrého se však nekonalo. V titulní povídce tohoto souboru čteme jeho pohled na filmový průmysl – neodmyslitelné zahnívání a ohrožení kreativity. Arnold Gingrich už v roce 1934 Fitzgeralda varoval, aby se nevracel, a bez okolků mu také vysvětlil proč: „Bylo by strašlivé, kdybys svůj talent prosíral v Hollywoodu, a já doufám, že k tomu nedojde. Protože jestli je psané slovo hudební nástroj, tak ty jsi prvotřídní virtuos – nikdo ze struny anglické věty nevyloudí čistší tón než Ty – a co má ksakru psané slovo vůbec společného s Hollywoodem?“

Jak Fitzgerald napsal Perkinsovi krátce předtím, než odjel na západní pobřeží, s chladnou sebeznalostí a jasnozřivostí, „každý pobyt v Hollywoodu byl i přes ty obrovské honoráře finančním i uměleckým krokem zpět... Mám ještě jeden román [Poslední magnát], ale ten dost možná přibude mezi nedopsané knihy tohoto světa.“ Účty Fitzgeraldových byly vysoké, od Scottových osobních životních nákladů přes Zeldino soukromé sanatorium v Ashevillu v Severní Karolíně po Scottiiny školy. Honorář od studia Metro-Goldwyn-Mayer byl také vysoký – tisíc dolarů týdně za přepisování cizích scénářů. Posledních pár povídek vzniklo v době, kdy si Fitzgerald mohl vypůjčovat z práce na scénářích jiných autorů – scénářích, jejichž čtení bylo ubíjející a na nichž se dodnes dochovaly jeho pohrdavé přípisky. Práce v Hollywoodu jej odrazovala a doslova znechucovala a jeho vlažný vztah k tomuto místu je jasně patrný ze slaboty jeho scénářů. Přesto jej smlouva s MGM zachránila, když vězel po uši v dluzích, a našel tu materiál na Posledního magnáta. Zemřel spokojený a v plné práci na „ještě jednom románu“, ale zaprodávat svůj talent i čas jej stálo mnoho duševních i tvůrčích sil a nepochybně přispělo k tomu, že poslední román zůstal nedopsán.

***


F. S . F. 14 Některé z povídek v knize Za tebe bych život dal považoval Fitzgerald za vynikající a byl hluboce zklamán (spíš z osobních než z finančních důvodů), když je editoři odmítali a chtěli po něm jazzové a divoké povídky, krásné chladné dívky a pohledné roztoužené chlapce. Už od vysoké školy byl profesionální spisovatel, psal jednu verzi za druhou a na svých textech pracoval i po jejich vydání. Jeho vlastní výtisk Velkého Gatsbyho je ručně psaných změn a poznámek plný od věnování až po dnes již legendární závěrečné odstavce.

Fitzgerald toužil po odměně za tvrdou práci, kterou ho psaní povídek stálo. Chtěl, aby jeho texty vycházely. Snažil se o to. Nicméně většina z nich pochází z desetiletí, kdy si je již nenechal redigovat. Dřív mu změny tolik nevadily. Někdy mu redaktoři do textů zasahovali bez jeho vědomí, což ho později vždycky rozčílilo, a když bylo třeba, trval si na svém. V roce 1922 si postěžoval na „kvanta dopisů“, které si musel vyměnit s Robertem Bridgesem, editorem časopisu Scribnerʼs Magazine, „kvůli slovu ‚zatracený‘ v povídce Mísa z broušeného skla“ (ale jeho spojení „zatracený zbohatlíci“ nakonec v textu zůstalo). Ve třicátých letech Fitzgerald škrty, zjemnění a vylepšení čím dál zarputileji odmítal – dokonce i když po něm úpravy chtěl jeden z jeho nejstarších přátel a dokonale profesionální agent Ober. A dokonce i když jej o to požádal Gingrich, jehož podpora povídek o Patu Hobbym zajišťovala Fitzgeraldovi obživu i publikaci. Raději nechal povídky ležet v šuplíku. Možná by na ně býval přišel vhodný čas, kdyby byl žil déle.

Nikdo nezaznamenal nejtěžší období lépe než Fitzgerald sám v sebekritické a otevřené sbírce esejů Prasklina (1936). Přehodnocení, k němuž dospěl, je patrné i v jiných textech: je to muž zavřený v psychiatrické léčebně, zoufale hledající cestu ven, v povídce „Noční můra“, spisovatel měnící směřování své kariéry ve „Společné cestě“ nebo kameraman a filmová hvězda uvažující o hranicích svého úspěchu a toužící po dalším v povídce „Za tebe bych život dal“.

V několika povídkách v tomto souboru se Fitzgerald zabývá novými možnostmi, jež se otevřely ženám ve třicátých letech – a také hranicím těchto možností. Je tomu tak u paní Hansonové, obchodní cestující z povídky „Díky za ten oheň“, nezletilých dívek jako Lucy nebo Elsie provozujících sex, a také Kiki a jejím románkům v povídce „Ofsajd“. Tradiční manželství je v ohrožení, například povídka „Pozdravy Lucy a Elsie“

ÚVOD

zanechává ve čtenáři protichůdnou směsici souhlasu s nově nabytými svobodami a opovržení nad nimi. Filmový scénář „Gracie na moři“ se jim střídavě vysmívá a schvaluje je.

Fakt, že mezi hlavními postavami čtyř z těchto povídek jsou lékaři a zdravotní sestry, až příliš zjevně souvisí s tím, co Fitzgerald v tomto období prožíval. „Lékařské“ povídky – „Noční můra“, „A co jako?“, „Cyklon v tiché zemi“ a „Ženy v domě“ – si některé ponuré detaily vypůjčují z událostí vedoucích k jeho zhroucení a Scottově i Zeldině následné chorobě.

„Za tebe bych život dal“, titulní povídka souboru, dříve pojmenovaná též „Legenda o jezeře Lure“, vychází ze smutných dní v ozdravných severokarolínských horách. Odjel sem ze strachu před návratem tuberkulózy a v naději, že čerstvý vzduch vyléčí jeho i Zeldu. Od roku 1935 do roku 1937 strávil Fitzgerald většinu času v nejrůznějších hotelech po Severní Karolíně a podnikal cesty do Baltimoru, kde se se Zeldou a Scottie na začátku třicátých let pokoušeli žít. Když byl při penězích, ubytovával se v honosných resortech jako Lake Lure Inn, Oak Hall nebo Grove Park Inn. Když byl na mizině, přespával v motelech, jedl polévku z konzervy a pral si v umyvadle. Když měl dost času a síly a přálo mu zdraví, psal Fitzgerald v podstatě doslova o život. Povídka „Za tebe bych život dal“ pochází z těchto časů a těchto míst.

Přes Fitzgeraldovy starosti a obavy jsou některé z povídek antitezí autobiografie. Místo aby se zamýšlel nad silami působícími na jeho vlastní život, Fitzgerald se inspiruje (a dost možná tak trochu ukrývá) v úvahách a psaní o vyšších silách ovlivňujících americkou kulturu a historii, od krize a chudoby přes otázky rasové a občanskoprávní po krajové zvyky, perspektivy a kulturu. Někdy se u něj pro jistotu veřejné a historické záležitosti mísí s osobními a soukromými. Když Fitzgerald v roce 1937 opouštěl Jih a svou alabamskou manželku a odjížděl do Hollywoodu, intenzivně myslel na historii a rodinu. Geneze příběhu z občanské války, který se v přítomném souboru objevuje ve dvou kompletních verzích a s velmi odlišnými zápletkami, začala u otcovy historky o bratranci, který se ocitl se svázanými palci kdesi na marylandském venkově. Povídky „Palce vzhůru“ a „U zubaře“ jsou plné brutality a mučení, krutých skutků i krutých slov – a ostře tak kontrastují s romantizujícími úpravami, jež Fitzgerald činil ve scénáři Jihu proti Severu. Tyto povídky se F. S . F. 16 znepokojivou pronikavostí popisují klíčové momenty jedné z nejvýznamnějších etap amerických dějin a všímají si mýtů, jež z ní povstaly. Zároveň ukazují Fitzgeraldovy pochybnosti o tom, jaké propojení s většími historickými okamžiky mu historie jeho rodiny jako spisovateli vtiskla, nebo spíše vnutila. Kladou si též otázky o původnosti a tvůrčích zdrojích – převyprávění příběhu, který vám rodiče vyprávěli na dobrou noc, versus spisovatelská touha objevit něco nového.

Texty „Baletní piškoty“, „Gracie na moři“ a „Láska je bolest“ jsou tu ve formě filmových povídek. Jiné se čtou, jako by se Fitzgerald jal psát prodejný scénář, ale předělal ho do formy, jež mu byla bližší – do povídky nebo románového konceptu. Například povídka „Ženy v domě“ zprvu připomíná film ze zlatých časů romantických komedií, napsaný na míru Williamu Powellovi a Carole Lombardové. Pak se přidají intenzivní popisy a na zápletku padne temný stín: hrdina, pohledný dobrodruh, umírá na srdeční chorobu a s tragickou ironií tak odráží Fitzgeraldův vlastní osud. Smí se vůbec s čistým svědomím dvořit překrásné filmové hvězdě, kterou miluje? Do příběhu vstupují zvraty, s nimiž by žádné filmové studio nesouhlasilo, jako třeba když zdravotní sestra kritizuje minulé pacienty jako „feťáky“ nebo když slavný herec oplývá krom „nevšední krásy“ též rozsáhlým záhonem marihuany. Povídka tepe povrchnost, faleš a chamtivost Hollywoodu, ale pak přichází Fitzgeraldův klasicky krásný, leči nikoli vysvobozující konec a hrdinové mají doslova na růžích ustláno. Nejenže se vysmívá zamilovaným a romantickým zápletkám, z nichž Hollywood profitoval, ale předkládá jako břitva ostrou parodii na to, co po něm chtěli editoři, a ještě se u toho baví.

„Gracie na moři“, „Baletní piškoty“ a „Láska je bolest“ jsou jako povídky zajisté nedokonalé, ale přesně takovými se vší silou snaží být. „Baletní piškoty“ byly napsány pro jinou baletku, ale Fitzgerald cítil, že Zeldina vášeň pro balet a její znalosti mu pomohou „vytvořit dílo ze zcela autentické matérie, text plný invence a emocí“ – a tím je tato povídka zajímavě životopisná. Ke „Gracie na moři“ se Fitzgerald vrátil pět let potom, co ji rozepsal, a jeho předělávky jsou pro srovnání součástí naší knihy. „Láska je bolest“ je pozoruhodná tím, že jde o Fitzgeraldův „originál“. Tentokrát zpracoval vlastní nápad na film, místo aby rozepisoval cizí námět.

***


17

ÚVOD

Myslím, že těch devět let, jež uplynuly mezi Velkým Gatsbym a Něžnou,

pochroumalo mou pověst téměř nenapravitelně, protože za tu dobu

vyrostla celá jedna generace, pro niž nejsem než pisálkem povídek pro

Post...

Je zvláštní, že se mé někdejší nadání pro povídky vypařilo. Jistě,

změnila se doba, změnili se editoři, ale v jednom ohledu byly mé tex

ty spjaty s námi dvěma – v dobrém konci. Každá třetí povídka pocho

pitelně končila jinak, ale čtenáře jsem si získal povětšinou povídkami

o mladistvé lásce. Zřejmě jsem měl mocnou představivost, jinak bych

to nedokázal promítat tak často a tak hluboko do minulosti.

– Fitzgerald v dopise Zeldě, říjen 1940

Představivost pohánějící povídky v souboru Za tebe bych život dal je silná a prudká. Jejich kvalita je nevyrovnaná a sám Fitzgerald to věděl, jak je patrné z jeho korespondence. Některé vznikly nade vší pochybnost pro peníze, a přestože i v nich jsou oslnivé řádky, věty a postavy, působí uspěchaně a nedokonale. Dluhy a těžkosti jej v polovině třicátých let nezhojitelně ranily. Žal a upřímnost slov, která napsal v květnu 1936 Oberovi, zaznívají i v povídkách z tohoto období:

Tyhle dluhy jsou strašlivá věc. Děsivě jsem kvůli nim ztratil sebevědomí.

Psával jsem pro sebe – teď píšu pro editory, protože už vůbec nemám

čas přemýšlet, co mám doopravdy rád, ani to hledat. Jeto [sic], jako když

člověk čerpá vodu po kapkách, protože má takovou žízeň, že nevydrží

čekat, až se studna naplní. Co bych dal za to, aby se to otočilo.

Nicméně jak napsal Zeldě o tom, co po něm chce Post a co už není ochoten dělat, „jakmile cítím, že píšu podle laciného zadání, pero mi vyschne a můj talent odpeláší za obzor.“ Ať už Fitzgerald psal pro uspokojení své, nebo cizí, všechny přítomné povídky pohromadě ukazují jeho vzrůstající tvůrčí svobodu, touhu zkoumat možnosti a často také tvrdohlavý odpor k tomu, co se od „F. Scotta Fitzgeralda“ čekalo nebo co vyhovovalo tradičním pravidlům či požadavkům. Že redaktoři a čtenáři nechtěli číst o tom, jak mladí lidé souloží na zaoceánské lodi? Nebo o mučení vojáků za války? Nebo o vyhrožování sebevraždou? Nebo o pití a drogách v Hollywoodu? Nebo o úplatcích a korupci ve vysokoškolských F. S . F. 18 sportech? Smůla. Někdy byl ochoten upravovat a přepisovat. Jindy, a zvlášť v případech, kdy plýtval talentem na kýžené hollywoodské uznání – jako třeba u „Gracie na moři“ – je jeho lhostejnost k tomu, co dělá, zcela zjevná. Ale někdy, a s postupujícími třicátými lety stále častěji, se Fitzgerald odmítl přizpůsobit očekávání těch, kteří u něj s překvapením nacházeli velký smysl pro realismus či známky vývoje směrem k ponurosti a fragmentárnímu stylu modernismu anebo zkrátka cokoli, co jim připadalo ošklivé.

Jemnost a preciznost, lapidární věty a elegantní jazyk, jež si spojujeme s Fitzgeraldovou ranou prózou, jsou patrné i v nejlepších z těchto povídek. Od počátku až do samého konce je ve Fitzgeraldově psaní přítomný humor, jiskřivý i černý, fascinace krásnými lidmi a místy a vůbec všemi věcmi, potěšení z toho, co dokáže s náladou vyčarovat měsíční záře nebo sluneční paprsky, a také láska ke čtenářům i psaní samotnému. Dokonce i když si zoufal, že už se mu nepodaří nalézt ztracenou slávu, věděl, jak je dobrý a čeho je schopen. Na jaře roku 1940 Perkinsovi napsal:

Kdysi jsem věřil... že dokážu přinášet lidem štěstí, a nic mě tolik netěšilo.

Teď mi i tohle připadá jako cirkusákův laciný sen o nebi, jako nekonečná

pantomima, kde je člověk pořád pierotem...

Ale když si představím, že bych umřel, po tom všem, co jsem tomu

dal, tak naprosto a nespravedlivě... Dodnes toho v americké literatuře

vyšlo jen málo, co nenese aspoň slabý otisk mě – v určitém drobném

ohledu jsem byl originál.

Přestože Hollywood znamenal pro jeho spisovatelské řemeslo v mnohém zlo (a on to vždycky věděl), nebyl výhradně negativní. V povídkách obsažených v této knize je často znát poutavý vliv filmařiny, zvlášť v místech, kde dlouhé popisné pasáže bez dialogů připomínají vizuální obrazy na plátně: běžící muž stále zadýchaněji vybíhající schody na Chimney Rock v povídce „Za tebe bych život dal“, sanitka havarující ve zpomaleném záběru a její posádka vylézající celá otřesená na scénu s hořícím autobusem plným dětí v textu „Cyklon v tiché zemi“. Zručně napsané a originální sekvence, jako jsou tyto, spouštějí či doplňují jiné okamžiky, jako například dítě šplhající po harfě v „Gracie u moře“, kde

ÚVOD

se Fitzgeraldovým talentem mrhá, nebo se jej rovnou zneužívá. V dub

nu 1940 napsal Zeldě: „Naučil jsem se nenávidět Kalifornii a dal bych

život za tři roky ve Francii.“ Ale měsíc předtím se jí svěřil: „Píšu o Patu

Hobbym a čekám. Mám teď nový nápad – komediální sérii, která mě

dostane zpátky do velkých časopisů – jenže pro boha svatého, vždyť na

mě všichni zapomněli.“ Tyto nové nápady, humorné, a nikoli tragické, ho

vrátily do povědomí. Přes všechny těžkosti i problémy s alkoholem a ne

moci Fitzgerald psal dál a snažil se zpracovávat to, co věděl a viděl. Pra

vým fitzgeraldovským puncem těchto povídek je jejich schopnost doufat.

Anne Margaret Danielová

leden 2017

21

EDIČNÍ POZNÁMKA

Otištěné verze povídek jsou ty poslední dochované, na nichž Fitzge

rald prokazatelně pracoval. Rukou psané poznámky jsem zapracovala

do textu a přeškrtané pasáže jsem vložila do závorky. Například povíd

ka „Ofsajd“, kterou jsem dostala od správců Fitzgeraldovy pozůstalosti,

předcházela verzi uložené v archivu na Princetonu. Texty byly totožné,

ale princetonský výtisk obsahoval Fitzgeraldovy přípisky tužkou, napří

klad hned na první straně pokyn: „Změnit na Princeton“ (tj. povídka se

neměla odehrávat na Yaleu, ale na Princetonu). Změnu nikdy nezanesl

do samotné povídky, ale o jeho záměru by čtenář měl vědět. Stejně tak

jsem se řídila jeho vlastními preferencemi v případech, kdy se docho

valy různé verze jedné povídky. Fitzgerald například souhlasil s tím,

že text „Ženy v domě“ razantně zkrátí a nazve jej „Teplota“, ale výsledek

se mu nelíbil a v dopisech trval na tom, aby byla k otištění nabídnuta

delší verze. Na základě toho jsem zařadila povídku „Ženy v domě“ ve

verzi z června 1939. Tam, kde máme důkazy o tom, že Fitzgerald napsal

zásadně odlišnou verzi některého textu, která se ovšem nedochovala,

jako například dvě stránky z povídky „Pozdrav Lucy a Elsie“ zaměřené

na dívky a jejich rodiny, uvedla jsem to.

Povídka „Pauza od lásky“ je sice nedokončená, ale i tento fragment

ukazuje moment Fitzgeraldova tvůrčího procesu. Dochovalo se mnoho

příkladů toho, čemu Fitzgerald říkal „slepá ulička“. Některé mají i dva

náct nebo patnáct stránek a pak zničehonic končí. Jiné čítají jen odsta

vec nebo dva. V souboru nejsou žádné další fragmenty obsaženy. Na

některých rukopisech či strojopisech si Fitzgerald podtrhával jednotlivé

řádky, které si přál zachovat. Jeden z těchto úryvků, nazvaný „Baletní ško

la – Chicago“, byl v roce 2015 identifikován jako začátek románu. Není

tomu tak, jde o nedokončenou povídku. Fitzgerald si zapisoval několi

kaodstavcové nápady na příběhy Pata Hobbyho a na mnoho filmových

scénářů, k nimž se nikdy nevrátil. Ztratily se tři povídky, které Fitzge

rald podle všeho dokončil: „Nedbalost“ (1922), „Tatínek byl dokonalý“

(1934) a „Nikdy nezestárnou“ (1937). Fitzgerald o nich píše v dopisech,

ale zatím se nenašly.

Od dokončení prvních povídek uplynulo téměř sto let. Mnoho věcí,

o nichž se v nich píše, už není dnešním čtenářům známo, a tak je na

konec knihy zařazen poznámkový aparát, který má čtenáře uvést do si

tuace, vysvětlit Fitzgeraldův záměr a tam, kde je to relevantní, doplnit

detaily o jeho spojení s určitou událostí nebo situací. V komentářích

k jednotlivým povídkám jsem s pomocí Fitzgeraldovy korespondence

nastínila jejich genezi. Na povídkách pracovaly různé písařky a jejich

styl se lišil. V některých případech jsem pracovala s průklepy, na nichž

je interpunkce takřka nečitelná. V takových případech jsem dodržovala

současnou normu. Zachovala jsem také časté použití pomlčky – tu zvo

lila mnoho moderních autorů, jež Fitzgerald obdivoval, například James

Joyce. Tam, kde podtrhával pro zdůraznění či vyznačení citace, jsem zvo

lila kurzivu. V komentářích jsem se snažila nevyzradit nic podstatného

z děje povídek. Nicméně abyste nebyli zklamáni, raději si vždy nejprve

přečtěte příslušnou povídku.

A. M. D. SMĚNKA

F. S . F.

24

FITZGERALD, 1921

25

SMŮNKA

Fitzgerald napsal „Směnku“ v roce 1920, v pouhých třiadvaceti letech, po

úspěchu románu Na prahu ráje, a je v ní veškerá jiskra a vtip jeho raného

psaní. Zdánlivě jde o lehkovážnou satiru nakladatelského světa, nového

byznysu, s nímž se Fitzgerald teprve nedávno obeznámil. Avšak ani jako

mladý autor a muž nikdy nebyl povrchní. Příběh je zasazen do meziváleč­

ného období, do světa naplněného zklamáním a smrtí, a zaznívají v něm

už ryze moderní tóny, třeba když se její autor vysmívá knihám o osobním

rozvoji, komunikaci se světem duchů a korzetrvoucí lásce. Kulisy tvoří Man­

hattan a posléze Středozápad, tedy dva Fitzgeraldovy domovy.

Povídka se zaobírá především komerčním rozměrem nakladatelského

světa, a to v době, kdy sám autor za své texty dostával značné sumy. Podle

všeho ji napsal pro Harper’s Bazaar, ale ten ji nakonec neotiskl. Druhého

června 1920, těsně potom, co se Fitzgerald přestěhoval do Westportu v Con­

necticutu, píše Haroldu Oberovi, že mu brzy předá hotový rukopis s prosbou,

aby jej odeslal Henrymu Blackmanu Sellovi, redaktorovi časopisu Harperʼs

Bazaar: „A taky pošlu ‚Směnku‘. Je to věc, kterou Sell moc chtěl do Bazaaru,

a já mu ji slíbil. Myslím, že je docela dobrá.“ V červenci však už hledala místo

v Saturday Evening Postu a Fitzgerald psal: „Jestli se ‚Směnka‘ z Postu vrátí,

tak mi ji prosím pošli a já ji předělám, aby nebyl problém ji prodat.“ Tou

dobou však právě začínal psát Krásné a prokleté a na svůj druhý román se

velmi soustředil, takže v témže dopisu Obera upozornil, že „pro letošní léto

je s povídkami konec“. Tento text se ztratil v mumraji Fitzgeraldovy brzké

slávy. Až do roku 2012 byla „Směnka“ majetkem správců Fitzgeraldova dě­

dictví, ale pak rukopis i strojopis koupila Beineckeho knihovna při Yaleově

univerzitě za 194 500 dolarů. 26

SMĚNKA

Shora uvedené jméno není moje – ten, jemuž patří, mi dovolil, abych ho připsal k téhle povídce. Své pravé jméno neprozradím. Jsem nakladatel. K vydání přijímám dlouhé romány o mladistvé lásce z per starých panen z Jižní Dakoty, detektivní příběhy o zámožných členech pánských klubů a Apačkách s „velkýma temnýma očima“, eseje o hrozbě toho či onoho a o barvě měsíce na Tahiti od vysokoškolských profesorů a jiných nezaměstnaných. Nikdy nepřijímám romány autorů do patnácti let věku. Všichni proletáři i sekretáři (tahle dvě slova se mi odjakživa pletou) mě peskují, že prý mi jde jen o peníze. Jde – a jak. Žena je potřebuje. Děti je neustále utrácejí. Kdyby mi někdo nabídl všechny peníze, co jich jen v New Yorku je, neodmítl bych. Raději bych vydal knihu, které se dozajista prodá půl milionu výtisků, než abych za jediný rok objevil Samuela Butlera, Theodora Dreisera a Jamese Branche Cabella. A vy taky, kdybyste byli nakladatelé.

Před půl rokem jsem podepsal smlouvu na knihu, vypadala jako tutovka. Napsal ji Harden, ten odborník na psýchu, doktor Harden. Jeho první kniha – vydal jsem ji v roce 1913 – se prodávala jako vzteklá, a to tehdy výzkum paranormálních jevů nefrčel ani zdaleka tak jako dneska. Tu novou knihu jsme inzerovali jako spisek o síle padesáti srdcí. Doktoru Hardenovi zabili synovce ve válce a on mistrně a s odstupem popisoval, jak se s ním prostřednictvím různých médií spojoval.

Doktor Harden nebyl žádná intelektuální rychlokvaška. Byl to velevážený psycholog s doktorátem z Vídně a z právnické fakulty v Oxfordu a hostující profesor na univerzitě v Ohiu. Jeho kniha nebyla ani necitlivá, ani naivní. Jeho přístup byl ze zásady seriózní. Například se na jednom místě zmiňuje o tom, že se u jeho dveří jednou objevil mladík F. S . F. 28 jménem Wilkins a tvrdil, že mu zemřelý Cosgrove Harden dluží tři dolary a osmdesát centů. Chtěl po doktoru Hardenovi, aby zjistil, co s tím zesnulý hodlá dělat. To doktor Harden rezolutně odmítl. Připadalo mu, že by to bylo totéž jako modlit se ke svatým za ztracený deštník.

Vydání jsme připravovali devadesát dní. První stranu jsme měli vysázenu třemi různými písmy a u pěti nekřesťansky drahých výtvarníků jsme si objednali po dvou ilustracích, než jsme vybrali tu jedinou správnou obálku. Korektury četlo sedm na slovo vzatých odborníků, aby bedlivé oko velké americké Veřejnosti nepoškádlil ani jediný záchvěv nedotažené čárky či sebenepatrnější šmouha v bříšku verzálky.

Čtyři týdny před zamýšleným datem vydání vyrazily do všech stran literárního kompasu obří bedny. Jen do Chicaga putovalo sedmadvacet tisíc výtisků. Do Galvestonu v Texasu sedm tisíc. Po sto kusech se s povzdychem odesílalo do Brisbane v Arizoně, Redwingu v Minnesotě a Atlanty v Georgii. Po celém kontinentu byla tu a tam rozeseta větší města, kam se vezlo zbloudilých dvacet, třicet nebo čtyřicet výtisků, jako když umělec do téměř hotové písečné mozaiky ještě na některých místech decentně dosypává.

První náklad čítal celkem tři sta tisíc výtisků.

Propagační oddělení šest dní v týdnu od devíti do pěti jako o život rozmisťovalo kurzivy, podtržení, kapitálky a verzálky, vymýšlelo slogany, titulky, profilové články a rozhovory, vybíralo fotografie, na nichž pan Harden uvažoval, dumal a rozjímal, a probíralo se momentkami s tenisovou raketou, golfovou holí, se švagrovou a s oceánem. Houfně se psaly literární komentáře. Recenzní výtisky se vršily a následně rozesílaly kritikům z bezpočtu novin a týdeníků.

Datum vydání bylo naplánováno na patnáctého dubna. Čtrnáctého zavládlo v kancelářích mrtvolné ticho a dole v obchodě prodavači nervózně pokukovali po prázdných místech, kde měly stát stohy knih, a po prázdných výlohách, kde měli celý večer tři zkušení aranžéři skládat knihy do čtverců a pahrbků a hromad a kruhů a srdcí a hvězd a rovnoběžníků.

Patnáctého dubna pět minut před devátou ranní slečna Jordanová, hlavní stenografka, samým vzrušením omdlela do náruče mého společníka. Úderem deváté si jakýsi starší pán s pejzy zakoupil první výtisk Aristokracie duchovního světa. Ta báječná kniha vyšla.

SMŮNKA

Tři týdny poté jsem si usmyslel, že se rozjedu za doktorem Hardenem do Jolietu v Ohiu. Jak se říká, když nejde Mohamed k hoře... (Nebo to byl Mojžíš?) Byl to člověk plachý a samotářský. Bylo třeba jej povzbudit, poblahopřát mu a zabránit možným nabídkám od konkurence. Měl jsem v úmyslu zařídit vše tak, abych i jeho následující knihu vydal já, a pro ten účel jsem s sebou vezl několik pečlivě formulovaných smluv, které mu na příštích pět let sejmou z beder veškeré nepříjemné obchodní záležitosti.

Z New Yorku jsme vyjeli ve čtyři hodiny. Mám ve zvyku brát s sebou pět šest výtisků své nejvýznamnější knihy a příležitostně je půjčovat nejinteligentněji vyhlížejícím spolucestujícím v naději, že řečená kniha upoutá pozornost nové skupiny čtenářů. Než jsme dojeli do Trentonu, dáma s lorňonem v první třídě podezíravě obracela stránky svého výtisku, mladík, který se mnou sdílel kupé, byl do knihy zcela ponořen a dívka s nazrzlými vlasy a obzvlášť milýma očima hrála piškvorky na zadní desce třetího výtisku.

Já sám jsem podřimoval. Krajina New Jersey se nenápadně proměnila v krajinu Pensylvánie. Míjeli jsme mnoho krav a také lesů a polí a zhruba co dvacet minut se na vesnickém nádražíčku zjevil tentýž farmář s povozem, žvýkal tabák a zamyšleně hleděl do oken projíždějícího vlaku.

Museli jsme kolem toho farmáře projet tak desetkrát nebo patnáctkrát, když můj spánek náhle přetrhlo zjištění, že mladík, se kterým sdílím kupé, si podupává nohou jako bubeník a vydává u toho tiché výkřiky a vzdechy. Byl jsem překvapen i potěšen, protože bylo vidět, že je hluboce pohnut knihou, kterou svírá v dlouhých bílých prstech – Aristokracií duchovního světa od doktora Hardena.

„Poslyšte,“ spustil jsem žoviálně, „vypadáte, že vás to zaujalo.“

Vzhlédl – v hubeném obličeji měl oči, které vídáme jen u dvou druhů lidí: u těch, kteří na duchovno věří, a u těch, kteří na duchovno nevěří.

Vypadal stále poněkud omámeně, a tak jsem svůj dotaz zopakoval.

„Zaujalo!“ vykřikl. „Zaujalo! Proboha!“

Zkoumavě jsem se na něj podíval. Ano, nade vši pochybnost je buď médium, nebo jeden z těch sarkastických mladíků, kteří do populárních časopisů píší humorné historky o spiritualistech. F. S . F. 30

„Pozoruhodné... dílo,“ řekl. „Jeho – řekněme – hrdina nejspíš od své smrti nedělal nic jiného, než že ho diktoval svému strýci.“

Přitakal jsem, že určitě ano.

„Jeho hodnota však,“ poznamenal s povzdechem, „závisí beze zbytku na tom, zda ten mladý muž je tam, kde tvrdí, že je.“

„Samozřejmě.“ Byl jsem zmaten. „Ten mladík musí být – v ráji, nikoli v očistci.“

„Ano,“ přisvědčil zamyšleně, „bylo by trapné, kdyby byl v očistci – a ještě trapnější, kdyby byl na nějakém třetím místě.“

To už na mě bylo příliš.

„V životě toho člověka nebylo nic, co by opravňovalo domněnku, že skončil v – v –“

„Jistěže ne. To místo, o kterém mluvíte, jsem na mysli neměl. Jen jsem řekl, že by bylo trapné, kdyby byl v očistci, a ještě trapnější, kdyby byl někde jinde.“

„Kde, pane?“

„V Yonkers, kupříkladu.“

To mě zvedlo ze sedadla.

„Cože?“

„Totiž kdyby byl v očistci, bylo by to jen jeho vlastní drobnou chybou – kdežto kdyby byl v Yonkers –“

„Milý pane,“ vybuchl jsem netrpělivě, „jak podle vás souvisí Yonkers a Aristokracie duchovního světa?“

„Nijak. Jen jsem říkal, že kdyby byl v Yonkers –“

„Ale on tam není.“

„Ne, to není.“ Odmlčel se a znovu si povzdychl. „Nedávno se totiž přestěhoval z Ohia do Pensylvánie.“

Tentokrát jsem vyskočil – samou nervozitou. Zatím mi nebylo jasné, kam míří, ale cítil jsem, že jeho poznámky mají nějaký význam.

„Chcete říct,“ vyhrkl jsem, „že vnímáte jeho astrální přítomnost.“

Mladík se prudce zvedl.

„To by stačilo,“ prohlásil. „Poslední měsíc jsem hračkou všech důvěřivých královniček a Basilů Kingů z celých Spojených států. Abyste věděl, pane, jmenuji se Cosgrove P. Harden. Nejsem mrtev. Nikdy jsem nebyl a po přečtení té knihy už mi smrt nebude nikdy připadat bezpečná!“

SMŮNKA

II

Dívku naproti můj truchlivý a užaslý výkřik natolik vylekal, že místo křížku načrtla kolečko.

Před očima jsem měl dlouhou frontu lidí táhnoucí se od Čtyřicáté ulice, kde sídlí mé nakladatelství, až na Bowery – pět set tisíc lidí, co třímá v náručí každý svůj výtisk Aristokracie duchovního světa a požaduje své dva dolary padesát centů zpět. Napadlo mě změnit všechna jména a přesunout knihu z kategorie populárně-naučné do beletrie. Ale i na to už bylo pozdě. V rukou americké Veřejnosti bylo tři sta tisíc svazků.

Když jsem se sdostatek vzpamatoval, mladík mi vyprávěl, co zažil od chvíle, kdy byl prohlášen za mrtvého. Tři měsíce v německém vězení, deset měsíců v nemocnici se zápalem mozkových blan a pak ještě měsíc, než si vzpomněl, jak se jmenuje. Půl hodiny po příjezdu do New Yorku potkal starého přítele. Ten na něj hleděl, pak se začal dusit a padl jako podťatý. Když se probral, pořídili si v lékárně drink a Cosgrove Harden o sobě během hodiny vyslechl ten nejpodivnější příběh, jakému kdy kdo naslouchal.

Vzal si taxíka do knihkupectví. Kniha, kterou hledal, byla vyprodaná. Okamžitě vyrazil vlakem do Jolietu v Ohiu a řízením štěstěny se mu kniha dostala do rukou.

Nejdřív mě napadlo, že je to jen nějaký vyděrač, ale když jsem jeho zjev porovnal s fotografií na straně 226 Aristokracie duchovního světa, nebylo pochyb o tom, že je to Cosgrove P. Harden. Byl hubenější a starší než na fotografii a postrádal huňatý knír, ale byl to tentýž člověk.

Vzdychl jsem – zhluboka a tragicky.

„A zrovna se prodává líp než kdejaký román.“

„Román!“ odsekl popuzeně. „Vždyť to není nic jiného!“

„V jistém smyslu –“ připustil jsem.

„V jistém smyslu? Je to román, vykazuje veškeré znaky beletrie: od začátku do konce je to lež. Řekl byste snad, že popisuje pravdu?“

„Ne,“ odvětil jsem klidně, „řekl bych, že je to kniha populárně-naučná. Populárně-naučná literatura stojí na pomezí beletrie a odborné literatury.“

Otevřel knihu na náhodné stránce a vyrazil ze sebe krátký útrpný skřek, až se zrzka zarazila, přestože její piškvorkový turnaj už musel mezitím dospět přinejmenším do semifinále. F. S . F. 32

„Podívejte!“ zakvílel zoufale, „jen se podívejte! Tady se píše ‚Pondělí‘. Přečtěte si, co podle té knihy dělám ‚na druhém břehu‘ v ‚pondělí‘. Udělejte to pro mě! Podívejte se! Čichám ke kytičkám. Celý den čichám ke kytičkám. Vidíte to, ne? Na straně 194 nahoře přičichnu k růži –“

Opatrně jsem si zdvihl knihu pod nos.

„Nic necítím,“ opáčil jsem, „snad inkoust –“

„Nečichejte!“ vykřikl. „Čtěte! Přičichnu si k růži a na dva odstavce se rozvášním o pudové vznešenosti člověka. Jedno jediné přivonění. Pak se hodinu zabývám sedmikráskami. Proboha! Už nikdy se nemůžu ukázat na srazu spolužáků!“

Obrátil pár stránek a znovu zasténal.

„Tady jsem s dětmi – tančím s nimi. Celý den spolu jen tančíme. A není to ani slušné shimmy. Tančíme cosi estetického. Já neumím tančit. Děti nenávidím. Ale jen co umřu, je ze mě zřejmě něco mezi kojnou a sboristou.“

„Ale no tak.“ Odvážil jsem se k vyčítavému tónu. „Tohle je podle všech překrásná pasáž. Vidíte, tady se popisuje vaše oblečení. Máte na sobě – kdepak to máme – aha, jakýsi průsvitný šat. Vlaje za vámi –“

„– jakési vlající spodní prádlo,“ přerušil mě mrzutě, „a po celé hlavě mám listí.“

To jsem musel uznat, listí z textu skutečně vyplývalo.

„Na druhou stranu,“ nedal jsem se, „představte si, o kolik to mohlo být horší. Býval by vás mohl doopravdy zesměšnit, stačilo by, aby vás nechal odpovědět, jaké číslo je na dědečkových hodinkách nebo co bude s těmi třemi dolary a osmdesáti centy, co dlužíte v pokeru.“

Nastalo ticho.

„Strýc je vtipálek,“ pronesl zamyšleně, „a zřejmě taky trochu blázen.“

„Ale vůbec ne,“ ujistil jsem ho. „Celý život jednám s autory a on je z nich všech nejvíc při smyslech. Nikdy si od nás nechtěl půjčit peníze, nikdy po nás nechtěl, abychom povyházeli celé propagační oddělení, a nikdy nám netvrdil, že nikdo z jeho přátel v Bostonu nemůže sehnat jeho knihu.“

„Stejně tomu jeho astrálnímu tělu dám pěknou nakládačku.“

„A nic víc?“ zeptal jsem se úzkostlivě. „Nezjevíte se pod svým skutečným jménem a nepokazíte prodeje knihy, že ne?“

„Cože?!“

SMŮNKA

„To byste přece neudělal. Jen si představte to zklamání, které byste způsobil. Zarmoutil byste půl milionu lidí.“

„Všechny ženy,“ odtušil nevrle, „se rády rmoutí. Třeba ta moje holka – ta, co jsem s ní byl zasnoubený. Jak myslíte, že jí bylo, když četla o těch mých květinářských vycházkách? Myslíte, že se jí líbilo, jak tančím s kupou dětí po celé – po celé straně 221? Nezahalený!“

Byl jsem zoufalý. Potřeboval jsem okamžitě slyšet to nejhorší.

„Co – co hodláte dělat?“

„Co hodlám dělat?“ zahřímal. „Nuže, nechám strýce zavřít a s ním i jeho nakladatele a agenta a celou tu chásku až po posledního tiskařského učně, co ládoval štočky.“

III

Než jsme druhý den v devět hodin ráno dojeli do Jolietu v Ohiu, podařilo se mi ho alespoň zčásti přivést k rozumu. Jeho strýc je starý člověk, vykládal jsem mu, pomýlený muž. On sám byl ošálen, o tom nemůže být sporu. Dost možná má slabé srdce a pohled na zničehonic se zjevivšího synovce by ho mohl dodělat.

V koutku duše jsem samozřejmě doufal, že dospějeme ke kompromisu. Pokud se Cosgrove za rozumnou částku nechá přesvědčit, aby se nějakých pět let držel stranou, všechno dobře dopadne.

Takže jsme opustili nádražíčko, vyhnuli jsme se vesnici a v tíživém tichu jsme ukusovali z půlmíle k domu doktora Hardena. Sto metrů od něj jsem se zastavil a obrátil ke Cosgroveovi.

„Vy počkejte tady,“ nařídil jsem mu. „Musím ho na ten šok připravit. Za půl hodiny jsem zpátky.“

Nejdřív se vzpěčoval, ale nakonec si rozmrzele sedl do husté trávy u cesty. Otřel jsem si zpocené čelo a vyrazil k domu.

Zahrada byla zalitá sluncem a vévodily jí japonské magnolie, které skrápěly trávník růžovými slzami. Hned jsem ho zahlédl, seděl u otevřeného okna. Dovnitř proudilo slunce, světelné čtverce se prodlužovaly a plížily se mu po stole a stozích papíru, jimiž byl zaharaburděn, a pak i po samotném doktoru Hardenovi, od klína až po bíle zarostlý obličej. Před sebou na stole měl prázdnou hnědou obálku a hubenými F. S . F. 34 prsty se pilně probíral svazkem novinových výstřižků, jejž z ní právě vytáhl.

Dostal jsem se docela blízko, zpola skrytý za magnoliemi, a už už jsem ho chtěl oslovit, když vtom jsem si všiml, že se pod nízkými větvemi jabloní na severním okraji zahrady protáhla dívka ve fialových šatech a vydala se po trávníku k domu. Ucouvl jsem a sledoval, jak došla rovnou k otevřenému oknu a bez okolků promluvila k velkému doktoru Hardenovi.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ prohlásila zprudka.

Doktor Harden vzhlédl a z ruky mu vypadl a snesl se k zemi výstřižek z Philadelphia Pressu. Pomyslel jsem si, jestlipak to není z článku, který ho nazývá „novým svatým Janem“.

„O tomhle!“ pokračovala dívka.

Vytáhla z podpaží knihu. Byla to Aristokracie duchovního světa. Poznal jsem ji podle červené obálky s andílky v rozích.

„O tomhle!“ zopakovala rozzuřeně, načež prudce mrštila knihou do křoví, až prolétla mezi dvěma šípkovými růžemi a zůstala zoufale zaklíněná u kořenů.

„Propáníčka, slečno Thalie!“

„Propáníčka, slečno Thalie!“ napodobila ho. „Vy starej blázne, za ten škvár by vás měli zmrtvit.“

„Zmrtvit?“ Hlas doktora Hardena vyjadřoval slabý náznak naděje, že jde o jakousi novou poctu. Brzy byl pochybností zbaven.

„Zmrtvit!“ hřímala dál, „slyšel jste dobře! Kristepane, vy neumíte anglicky, nebo co? Nebyl jste snad nikdy na maturáku?“

„Netušil jsem,“ opáčil nevzrušeně doktor Harden, „že se v Bowery konají plesy, a neznám žádný precedens pro užití slovesného tvaru adjektiva mrtvý. Pokud jde o knihu –“

„Je to hanba, že jí není rovno.“

„Buďte tak hodná a přečtěte si tyto výstřižky –“

Opřela se lokty o parapet a chvíli to vypadalo, jako by se chtěla vyhoupnout do okna, ale pak si náhle položila bradu na složené paže, zpříma se na něj podívala a rozpovídala se.

„Měl jste synovce,“ řekla. „To byla jeho smůla. Byl to ten nejlepší chlap na světě a jedinej, kterýho jsem kdy milovala a milovat budu.“

Doktor Harden přikyvoval a chtěl něco říct, ale Thalia praštila pěstičkou o parapet a pokračovala.

SMŮNKA

„Byl statečný a upřímný a tichý. Zemřel na svý zranění v úplně cizím městě a zmizel z povrchu zemskýho jako seržant Harden ze Stýho pátýho pěchotního pluku. Tichý život a čestná smrt. Co jste to udělal!“ Postupně zvyšovala hlas, až se jí roztřásl a s ním se rozechvělo psí víno plazící se po okně. „Co jste mu to udělal! Vždyť je teď k smíchu! Oživil jste ho jako vymyšlený stvoření, co posílá nablblý zprávy o kytičkách a ptáčcích a o tom, kolik měl George Washington vyvrtaných zubů. Vy jste –“

Doktor Harden vstal.

„Vy jste mi sem přišla,“ začal zostra, „vykládat, co jsem –“

„Sklapněte!“ vřískla. „Já vám povím, co jste udělal, a nezabráníte mi v tom ani vy, ani všecky astrální těla, co jich na týhle straně Skalistejch hor je.“

Doktor Harden klesl zpátky na židli.

„Pokračujte,“ pronesl a snažil se přitom ovládnout. „Ať vám ta vaše nevymáchaná huba upadne.“

Na okamžik se odmlčela a odvrátila hlavu. Bylo vidět, že se kouše do rtu a polyká slzy. Potom se tmavýma očima znovu zadívala na něj.

„Vzal jste ho,“ pokračovala, „a udělal z něj médium jako koláč z kusu těsta – koláč pro všechny ty hysterky, co vás mají za skvělýho chlapa. Zrovna vás! Vás, co nemá žádnou úctu k soukromí a důstojný smrti. Jste bezzubej zažloutlej stařík a nemáte v sobě ani kouska opravdický lítosti, že jste si takhle zahrál s důvěřivostí fůry bláznů, jako jste vy sám. To je všecko – skončila jsem.“

Nato se obrátila a stejně náhle, jako přišla, se vztyčenou hlavou vyrazila po cestičce směrem ke mně. Počkal jsem, než mě mine a ujde ještě nějakých dvacet metrů, aby byla z dohledu doktora Hardena. Pak jsem se po hebkém trávníku vydal za ní a promluvil na ni.

„Slečno Thalie.“

Poněkud polekaně na mě pohlédla.

„Slečno Thalie, chci vám říct, že o kus dál na vás čeká překvapení. Někdo, koho jste mnoho měsíců neviděla.“

Z jejího výrazu bylo patrné, že nic nechápe.

„Nechci vám nic pokazit,“ pokračoval jsem, „ale taky nechci, abyste se za chvíli vyděsila, protože vás možná čeká největší překvapení v životě.“ F. S . F. 36

„Co tím myslíte?“ zeptala se tiše.

„Nic,“ odvětil jsem. „Jděte dál a myslete na samé hezké věci a zčistajasna se stane něco úžasného.“

Pak jsem se hluboce uklonil a se shovívavým úsměvem a s kloboukem v ruce jsem zůstal stát na místě.

Udiveně se na mě podívala a pak se pomalu obrátila a odcházela. Po chvíli se ztratila z dohledu za nízkou kamennou zídkou pod magnoliemi.

IV

Trvalo čtyři dny – čtyři parné a úzkostné dny –, než jsem dokázal zkrotit nastalý zmatek natolik, abych mohl uspořádat obchodní jednání. První schůzka mezi Cosgrovem Hardenem a jeho strýcem mi způsobila největší nervové vypětí v životě. Hodinu jsem seděl na krajíčku kluzké a rozklížené židle připraven vyskočit pokaždé, když se Cosgroveovi pod rukávem kabátu napjaly svaly. Pokaždé jsem sebou instinktivně trhl, sjel jsem ze židle a zůstal sedět na podlaze.

Doktor Harden rozhovor nakonec uzavřel tím, že vstal a odešel nahoru. S pomocí výhružek a slibů se mi podařilo mladého Hardena vmanévrovat do jeho pokoje a vymámit z něj příslib čtyřiadvaceti hodin mlčení.

Veškerou hotovost, kterou jsem měl u sebe, jsem rozdělil jako úplatek mezi dva staré sluhy. Zapřísahal jsem je, že nesmí nic prozradit, jelikož pan Cosgrove Harden právě uprchl ze Sing Singu. Třásl jsem se, když jsem to říkal, ale ve vzduchu už viselo tolik lží, že jedna navíc nemohla ničemu uškodit.

Nebýt slečny Thalie, byl bych to vzdal hned první den, vrátil se do New Yorku a očekával, kdy se to na mě všechno zřítí. Jenže ona prožívala tak naprosté a blažené štěstí, že byla svolná úplně se vším. Nabídl jsem jí, že jestli se vezmou, přestěhují se na západní pobřeží a deset let tam budou žít pod novým jménem, budu je štědře finančně podporovat. Skákala radostí. Chopil jsem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist