načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Za jasné noci - Elizabeth Haran

Za jasné noci

Elektronická kniha: Za jasné noci
Autor:

Když Emily prchne před domluveným sňatkem na farmu v severozápadní Austrálii, nečeká, že ji tak okouzlí zdejší krajina. I Liam, syn jejích zaměstnavatelů, který je zasnoubený s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 424
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německé verze Heller Mond, weite Träume přeložil Pavel Dufek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3665-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když Emily prchne před domluveným sňatkem na farmu v severozápadní Austrálii, nečeká, že ji tak okouzlí zdejší krajina. I Liam, syn jejích zaměstnavatelů, který je zasnoubený s půvabnou Glenys. Pro Emily je těžké poručit svému srdci, ale čeká ji daleko těžší zkouška. V Evropě vypukne válka, Liam i jeho otec se rozhodnou narukovat a opuštěné ženy musí držet pospolu.

Zařazeno v kategoriích
Elizabeth Haran - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2016 by Bastei Lübbe AG, Köln

Translation © Pavel Dufek, 2018

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z německé verze HELLER MonD, wEiTE TRäuME

přeložil Pavel Dufek

Redakční úprava Anetta nová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

iSBn 978-80-7543-696-2978-80-7543-695-5


Tuto knihu věnuji Ann Kenrickové,

jedné ze svých nejmilejších kamarádek.

Obdivuji na ní sílu, kterou mnohokrát prokázala,

dále oddanost všem, na kom jí záleží, ušlechtilé,

štědré srdce a také irský smysl pro humor,

který je mi tolik blízký.





1

Začátek října 1913

Perth, Západní Austrálie

V

 kamnech hučelo. Od  časného rána se  na  nich ohřívaly žehličky a horko v dílně zakázkového krejčovství Scottových 

v centru Perthu tak  bylo ještě nesnesitelnější. Emily Scottová si 

v zadní místnosti dílny připadala jako králík v těsné kleci. Se-

děla ohnutá u  Singrovky a šila kalhoty. Náhle nakvašeně vysko-

čila – a uhodila se hlavou o lampu nad sebou.

„Zatraceně!“ ulevila si od plic.

Okamžitě si  vysloužila nesouhlasné pohledy svých tří  bratrů,  ale  nepřekvapilo ji  to.  Vždyť nemohla udělat téměř nic,  aniž  se  do  toho starší sourozenci pletli. Svůj názor dávali najevo,  ať  se  jednalo o sestřino oblečení, způsob vyjadřování, o to, co  jí,  nebo o účes, jaký nosí. To  neustálé vodění za  ručičku lezlo  Emily čím  dál  víc  na  nervy. Bratři navíc rozhodovali, kam smí  chodit, nebo přesněji – kam chodit nesmí. Otec sice nebyl tolik  kritický, zato velmi přísný. Kdykoli si  chtěla vzít  volno, byť  jen  na  chvíli, neobešlo se  to  bez  výmluvy. Pokaždé z toho pak  měla  ještě dlouhé hodiny špatné svědomí. Tenhle způsob života se  jí  pranic nezamlouval.

Něco se muselo změnit.

Vždycky když ji některý z bratrů pokáral slovem nebo pohledem, utíkala v myšlenkách do  dětství. Maminka zemřela, když  bylo Emily teprve osm let.  Tenkrát z toho byla vyděšená a nesmírně rozrušená a vůbec nechápala, co  znamená slovo „tuberkulóza“ a že už mámu nikdy neuvidí.

Po  matčině smrti se  k nim přistěhoval Freddy, bratr Emilyina  otce. Dívenku náhle obklopovali samí muži. Protože ani  otec 



e l i z a b e t h h a r a n

ani  strýček neměli zkušenosti s výchovou holčičky, jednoduše 

nedělali mezi sourozenci rozdíl. Jako dítě si  směla stejně jako 

bratři dělat, co  se  jí  zlíbilo. Klidně mohla lézt  po  stromech, cho-

dit  na  ryby, ušpinit se,  jezdit na  kole a hrát si s bratry a jejich kamarády, jako by  byla z divokých vajec. Peněz nebývalo nazbyt, 

proto nosila šaty po  chlapcích. Nestěžovala si;  naopak jí  to  vyhovovalo, neboť měla daleko větší volnost než  v nějakých šatičkách s volánky. Byly to šťastné roky...

Jenomže pár  dnů  před  Emilyinými patnáctými narozeninami  se  všechno změnilo. Stalo se  to  v neděli. Emily zůstala doma  sama. Vzácné chvíle samoty se  rozhodla využít tak,  že  si  dopřeje  příjemnou dlouhou koupel. Sotva vylezla z vany, došlo jí,  že  si  ve  svém pokoji zapomněla župan. Neviděla v tom problém, konec- konců nebyl nikdo doma. Nedbale kolem sebe  omotala ručník  a  bezstarostně  šla   předsíní  do   pokoje. Vtom  se   rozlétly vchodové dveře a dovnitř se  nahrnuli bratři. Emily se  lekla, zakopla  a natáhla se  na  podlaze jak  široká tak  dlouhá. Ručník z ní  spadl.  Chvatně se  zahalila, přesto bratři stačili zahlédnout víc  než  dost.  V mžiku pochopili, že  z mladší sestřičky vyrostla dívka.

Hluboce to  jimi otřáslo. Změna v  jejich chování neunikla  strýci Freddymu, a proto si  je  pozval na  kobereček, aby zjis- til,  co  se  děje, a udělal jim  kázání. Jenže z nich nic  nevytáhl.  Aby věci přišel na  kloub, obrátil se  přímo na  Emily. Ta  se  o příhodě zprvu zdráhala hovořit, protože se  styděla. Ale  poněvadž  měla se  strýcem důvěrnější vztah než  s ostatními muži rodiny,  přece jen  jeho naléhání nakonec podlehla a svěřila se  mu,  co  se  jí přihodilo.

„Rozumím,“ zamumlal Freddy. „Tím se  samozřejmě vysvětluje jejich chování. Přesto mě  udivuje, že  je  doteď netrklo, že  už  je  z tebe dávno mladá dáma. Ale takoví jsou holt chlapi –  spoustu věcí si  prostě neuvědomují, dokud je  skutečnost neudeří rovnou do  očí.“ Vesele se  na  ni  zašklebil, jak  to  uměl jen  on, a ona se jako mnohokrát předtím neubránila úsměvu.

„No, ještě že  je  výsledky mé  proměny nepraštily do  očí  dooravdy. Každopádně si  odteď budu dávat pozor, abych je  před  nimi schovávala líp.  Ale  tak  jako tak  si  na  to  kluci budou muset  chtě nechtě zvyknout,“ usmála se ironicky.



e l i z a b e t h h a r a n

Freddy ji  zadumaně pozoroval. „Potom co  ti  umřela máma,  pro  ně  bylo jednodušší se  tvářit, jako bys  nebyla holka, ale  kluk.  Teď už  to  najednou nejde, a oni nevědí, jak  se  s tím vypořádat.  Bojím se, že to od tebe bude chtít svatou trpělivost.“

Tou se  tedy Emily obrnila. Bohužel se  na  zážitek nezapomnělo, jak  doufala. Místo toho ji  bratři zahrnovali tak  přehnanou péčí, že se div nezadusila.

A nic se na tom nezměnilo ani po sedmi letech... Emily došla k zadním dveřím dílny a prudce je  otevřela. Chtěla  udělat průvan, ale  místo chladivého vánku se  do  ní  opřel náraz  horkého větru. Na dané roční období bylo neobyčejné parno.

„Emily, zavři!“ křikl na  ni  bratr Joe. „Zvenku sem nafouká  akorát prach!“

„Když je  tu  takové dusno,“ postěžovala si.  „Trochu vyvětrat  by přece nezaškodilo.“

„Když je venku vedro, jak chceš větrat?“ namítl Joe.

Emily poslušně zavřela, přitom však nespokojeně zabručela.  Tím si  jen  vysloužila další nesouhlasný pohled. Nejraději by  na  bratra zakřičela. Jemu se  to  mluvilo, když na  rozdíl od  ní  nemusel nosit korzet a spodničku.

S nevolí se  posadila zpět za  šicí  stroj. Pot  se  jí  řinul po  zádech  a šněrovačka se  spodničkou se  lepily ke  kůži. Na  nohou měla  praktické šněrovací kotníkové boty s kulatou špičkou a středně  vysokými  podpatky.  Pravou  rukou  zručně  roztočila  kolečko  a šlapáním do  pedálu pak  poháněla jehlu šicího stroje. Kolem  dokola měla srovnané tmavé bavlněné nitě. Vypadaly jako roj  stonožek.

Jimmy, nejstarší bratr, stál u  velkého stolu a připínal střihové předlohy na  pruhy látky. Joe, druhý nejstarší, látku stříhal.  Charlie, pouze o rok a půl starší než  Emily, měl  dnes nevděčnou  úlohu žehlit rozpálenými žehličkami manžety a puky. Přitom  i on uměl stejně jako ostatní členové rodiny zručně zacházet se  šicím strojem.

Z  druhé strany závěsu, oddělujícího dílnu od  prodejny, se  ozývaly hlasy. Otec právě obsluhoval stálého zákazníka firmy, 



e l i z a b e t h h a r a n

Winstona  McMillana. Ten  pán  miloval  lodě  a  mezi  jachtaři 

z Perthu byl  známou osobností. Objednal si  sportovní sako – 

tmavomodré, s jemnými proužky, vnějšími kapsami a mosaz-

nými knoflíky. William Scott mu  ani  nepotřeboval vzít míry; 

dávno je měl v evidenci zákazníků.

„Pane  McMillane,  je  mi  líto, ale  sako si  můžete vyzvednout nejdříve za  měsíc,“ omlouval se  Emilyin otec. „Máme  plno objednávek, a jak jistě víte, klademe maximální důraz na  kvalitu.“

„Hlavně když to  stihnete do  regaty na  řece Swan. Je  za  pět  týdnů,“ smířil se Winston s čekáním.

„Ano, regata je  velká událost,“ přikývl William. „Už jsem na  ni  přijal několik objednávek. A spolehněte se,  že  všechny vyřídíme včas.“

Emily v duchu zaúpěla. Otec a bratři brali jednu zakázku za  druhou a pokaždé šlo  o oblek či  sako. Pro  ni  to  znamenalo jenom další hodiny dřiny v dílně. Přitom šít  pánské obleky ji nebavilo. Úmorná práce!

Zakručelo jí  v břiše. Mrkla na  hodiny nade dveřmi – čas  k obědu.  Zvenku zaslechla, jak  strýc Freddy opírá kolo  o zeď dílny. Sotva  otevřel dveře, zavál dovnitř horký vzduch a spolu s ním vůně ob- loženého chleba a koláčů, které strýc nesl  v košíku.

„Nazdar, drahoušci!“ zvolal vesele. Jeho pozdrav zněl ne- zřídka  melodramaticky  –  strýček  Freddy  byl  excentrik  par  excellence,  ale  se  zlatým srdcem.  Obětoval  soukromý  život  a osobní štěstí, aby  bratrovi pomáhal vychovávat děti. Žertem  si  říkával „tetička“, a ne náhodou. Opravdu se  vždycky choval  jako milá teta. Dětem pomáhal radou i skutkem, vařil jim  dobrá  a zdravá jídla a udržoval dům v pořádku. Přesto všechna jeho  péče Emily nevynahradily to,  že  jí moc scházela matka a společnost jiných žen.

Dnes měl  na  sobě proužkovanou hedvábnou vestu v křiklavých  barvách, bílou košili s vysokým límcem a motýlkem, pumpky  a dlouhé punčochy. Ale  knír,  obvykle zakroucený nahoru, jako  by  byl  naškrobený, mu  nyní  na  jedné straně povadle visel přes  rty  dolů. Emily málem vyprskla a všimla si,  že  i Jimmy tají  smích.

„Strýčku Freddy, co je dneska k obědu?“ ozval se Charlie.

e l i z a b e t h h a r a n

„Chleba, hovězí z konzervy a moje božská plněná rajčata,“  odpověděl hrdě Freddy. „Pak zajdu do  obchodu s tabákem. Po- třebuji nový humidor,“ dodal a proklouzl závěsem do  krámu za  bratrem.

„Něco takového je  k užitku fakticky jedině strýci Freddymu,“  zašeptal Charlie s úsměvem.

„Jen počkej, až  se  tam vepředu uvidí v  zrcadle!“ sýčkoval  Joe. Vzápětí k nim z krámu dolehl výkřik. Strýc podle všeho  konečně také zjistil, že má knír pošramocený.

Emily se  chopila příležitosti. „Já  si  na  hodinu odskočím.“  Vstala a očekávala nevyhnutelnou reakci. Mezitím si  narovnávala záda. Už  předtím byla nervózní, jen  když na  tenhle okamžik pomyslela.

„Kam chceš jít?“ okamžitě vyzvídal Joe  a tvářil se  podezíravě.

„Nakoupit,“ odpověděla s potlačovanou zlostí.

„Musíš přece něco sníst,“ namítl.

„Dám si něco cestou.“

„Vždyť ti  může Freddy nakoupit, co  potřebuješ,“ navrhl Jimmy.

„Ten má  svých starostí dost,“ vymlouvala se  Emily s tlukoucím srdcem.

„Tak běž  aspoň s ním. Určitě nebude mít  nic  proti. Stejně má  namířeno jenom do trafiky.“

„Nepotřebuji, aby mě  někdo hlídal!“ Emily se  horko těžko  ovládla, aby na bratra nekřičela.

„Neměla bys  po  městě chodit sama,“ poznamenal Joe  přísně.

„Joe, po  městě se  pohybují stovky lidí. Sama tam určitě ne- budu.“ Už  už  měla na  jazyku Vždyť mi je dvaadvacet let!Přestaňte se mnou zacházet jako s malým děckem! Jenomže s tím  by u bratrů nepochodila.

„Jsi mladá žena... Někdo by  tě  mohl obtěžovat a v takovém  případě by ses neubránila,“ varoval ji Jimmy.

Emily jenom vzdychla.

„Nebuď tak  naivní, Emily, “  přidal se  Joe. „Ještě před něko- lika lety byl  Perth trestaneckou kolonií. Po  městě se  potlouká  spousta kriminálníků propuštěných na  podmínku a  ty nemáš  ani  nejmenší ponětí o mužích. Kdyby si  k tobě některý z nich 

e l i z a b e t h h a r a n

něco dovolil... Stačilo by,  aby  ti  spletl hlavu, a dostaneš se  do 

neštěstí, ani nebudeš vědět jak.“

Emily odolávala jeho pohledu. „Ale jakpak se  mám něco dovědět o mužích nebo životě, když mám tři  přehnaně starostlivé  bratry?“

„Prostě na  tebe jenom dáváme pozor,“ podotkl Joe. „Měla  bys být vděčná, že máš bratry, kterým na tobě záleží.“

Emily toho měla právě tak  dost. „Vděčná? Vděčná za  to,  že  mě  ani  na  chvilinku nespustíte z očí? Vděčná za  to,  že  si  na  sebe nikdy nesmím vzít  to,  co  bych chtěla a co se  mi  líbí? Budiž,  klidně mě  považujte za  nevděčnici, ale  já  bych si  spíš  přála,  abyste mě nechali na pokoji.“

„Vidíš, už  s tebou zase cloumají city,“ pustil se  do  ní  Jimmy.  „Pokud je  nedokážeš udržet na  uzdě před námi, co  by  se  asi  stalo, kdyby ti popletl hlavu nějaký darebák?“

Emily překypovala zlostí. „Jak mám udržet city  na  uzdě, když  ani  vlastním bratrům nemůžu říct, že  si  jdu  nakoupit, aniž tím  rozpoutám výslech? Člověk by  uvěřil, že  jsem se  vám svěřila  s plánem utéct do Evropy s bandou pobudů.“

„O takových věcech se  nežertuje,“ zvolal Jimmy rozhořčeně.

„Přála bych si pár vagabundů poznat!“ vyhrkla Emily.

„Emily, já tě na nákup doprovodím,“ nabídl se Charlie.

„Ale já  o doprovod nestojím! Prostě bych si  chtěla jít  nakouit sama. Copak toho po vás vážně žádám tolik?“

Vtom se v dílně objevil otec. „Co se tu děje?“

„Emily se chce jít najíst do města,“ žaloval Jimmy.

Vrhla na  něj  zuřivý pohled. „Ráda bych se  prošla po  městě  a prohlédla si  výkladní skříně. No  a cestou bych něco pojedla,“  uvedla to na pravou míru.

„Emily, budeme tě  tady potřebovat. Dnes odpoledne se  zastaví na  zkoušku Aubrey Tucker a kalhoty od  jeho obleku ještě  nejsou  hotové.  Patří  k  našim  nejlepším  zákazníkům,  tak  ho  rozhodně nesmíme zklamat. Kromě toho si  myslím, že  žádné  tretky nepotřebuješ,“ kázal otec.

Emily pochopila, že  boj  prohrála. „No dobře. Nikam nepů- jdu,“ ustoupila, ale hněv z ní nevyprchal.

***


12

e l i z a b e t h h a r a n

Kalhoty pro  Aubreyho Tuckera dokončila ve  čtyři hodiny odoledne. Jimmy jí  vedle šicího stroje položil velkou hromadu 

další práce, jenže Emily neměla náladu pustit se  do  díla. Cítila 

se  ještě víc  omezovaná než  kdy předtím, a protože v poledne 

ze  samého rozčilení ztratila chuť k jídlu, ozval se  nyní žaludek. 

Z  prodejny slyšela, jak  se  Aubrey Tucker o  něčem dohaduje 

s otcem. Kdyby bylo potřeba na  novém obleku ještě něco upravit, hned by jí ho přinesl.

Z náhlého popudu se  prudce zvedla ze  židle, popadla kabelku  a klobouk a kmitala k zadnímu východu.

„Kam tak pospícháš?“ zaskočil ji Joe zaraženě.

„Domů.“

„Ale vždyť jsou teprve čtyři!“

„Vím, kolik hodiny ukazují, už od šesti let,“ odsekla.

„Je ti snad špatně? Nemáme zavolat doktora?“

„Ne, nejsem nemocná,“ odvětila vyčerpaně.

„Tak na  nás  počkej. Půjdeme domů společně,“ nařídil jí  Jimmy.

„Ne. Půjdu rovnou. Hned teď. Jsem... unavená.“ Možná mu  měla jednoduše říct, že chce jenom trochu času pro sebe, jenže  by  to  nepochopil. A bylo jí  jedno, že  to  s trucovitým tónem poněkud přehnala. Měla před sebou jediný cíl:  vypadnout z toho  vězení, v něž se  její  život proměnil. Alespoň na  hodinu. A ten- tokrát se už nenechala nikým zastavit.

Odhodlaně vyšla z místnosti, zavřela za  sebou dveře a vykročila  na  ulici. Ani  se  neohlédla, ale  i tak jí  bylo jasné, že  ji  užaslí  bratři pozorují oknem. Skoro čekala, že  za  ní  jeden z nich poběží, a v duchu se viděla, jak ho kope do holeně.

Svůj vzdor hnala až  do  krajnosti. Místo aby  šla  domů, blou- mala po  ulici svatého Jiří  a  nakukovala do  výloh. Kupodivu  však nepociťovala chuť si  něco koupit, ani  si  nevychutnávala  pracně nabytou svobodu.

Kolem panoval čilý  ruch. Emily si  s obdivem prohlížela mladé  dámy –  šaty jim  sahaly sotva po  kotníky, na  hlavách měly klobouky se  širokou krempou. Emily si  kladla otázku, zda  se  tyto  ženy také cítí v mužském světě jako vězeňkyně.

A co ti  kolemjdoucí mladí muži? Opravdu to  jsou propuštění  trestanci, a rádi by  ji  zneužili? Nesmysl, ale  i kdyby někteří skue l i z a b e t h h a r a n

tečně neměli čisté úmysly, není lepší žít  naplno a získat špatné 

zkušenosti, než  si  nechat život proklouzávat mezi prsty a neužít 

si žádné zábavy a vzrušení?

Bez  cíle  bloumala po  ulicích a sklíčenost se  prohlubovala. Ja- kou  má  před  sebou budoucnost? Skončí jako  stará panna, den  co  den  shrbená v otcově dílně nad  šicím strojem? Jimmy se  nechal  slyšet, že  jí  v pravý čas  sežene vhodného manžela – možná dokonce krejčího, který by  navíc přispíval k rozkvětu rodinného  obchodu. Nadto ještě zjevně očekával, že  z toho bude mít  Emily  nejen radost, ale  dokonce mu  za  to  bude vděčná. Ji  to  však děsilo.  Žádné kladné emoce necítila. Bratr že  by  jí  měl  vybrat člověka,  ke  kterému by  pak  vzhlížela s láskou? A k tomu by ještě určil termín  svatby? Nechtěl by  jí  také  předepsat, kdy  má  porodit děti?

Od  okamžiku, kdy  Jimmy ten  návrh vypustil z úst, už  uplynuly  asi  dva  roky. Tehdy Emily definitivně došlo, že postrádá svobodnou  vůli  a nikdy ji  mít  nebude, pokud zůstane v rodině a neosa- mostatní se.  Ale  jak  z toho začarovaného kruhu uniknout? Kvůli  chování bratrů neměla žádné přátele, kteří  by  ji  mohli morálně  podporovat. Vypadalo to  beznadějně. Ocitla se  v pasti.

Do  očí  se  jí  draly slzy. Raději odvrátila tvář směrem k nej- bližšímu  výkladu,  aby  ji  skryla před  zraky  kolemjdoucích.  Teprve po  chvíli si  všimla, že  má  před sebou nabídky zprostředkovatelny práce. Snažila se,  aby  na  ní  nikdo nepoznal, jak  je  zmatená. Ovládla se,  utřela si  slzy a vysmrkala se.  Potom  už  věnovala pozornost nabídkám. Většina inzerentů hledala ku- chaře, pomocnice v kuchyni, písařky a kloboučníky. Náhle jí  pohled utkvěl na jednom inzerátu.

Hledá se švadlena.

Při  představě, že  by  pracovala jinde než  v rodinném podniku,  se  Emily rozbušilo srdce. Jenomže ji  opět dohnala skutečnost.  Otec a bratři jí  to  nikdy nedovolí... Přesto zvědavě klouzala  očima po  inzerátu. Nabízené místo bylo na  jedné obrovské dobytčí a ovčí farmě v odlehlém kraji zvaném Kimberley. Vzru- šeně si  text  přečetla ještě jednou. Představovala si,  jaké by  bylo  žít  tisíce kilometrů daleko od  Perthu... Myšlenky vířily hlavou  jako splašené. Že  by  se  tu  naskytla možnost uniknout z dosahu  rodiny? Ve vzdáleném Kimberley?

e l i z a b e t h h a r a n

Emily odhodlaně vstoupila do  zprostředkovatelny. Za  pultem  seděla hezká, mladá a velmi přívětivá zaměstnankyně. Předsta- vila  se  jako slečna Simmsová a sdělila Emily další podrobnosti.  Například že  inzerát už  visí  ve  výloze dlouho, o místo se  ještě nikdo neucházel a vedoucí zprostředkovatelny se rozhodl inzerát z výlohy stáhnout.

„Máte tedy o to místo zájem?“ zeptala se horlivě.

„Dost možná,“ odpověděla Emily. Jenom představa, jakou  vzpouru začala plánovat, jí  vyrážela dech. K tomu se  přidával  strach z podstatné změny. „Ale abych se  mohla rozhodnout, po- třebuji víc informací.“

„Nejlepší bude, když sepíšete dotazy přímo na  adresu ranče  North Bundaloon. Ale  počítejte s tím, že  na  odpověď si  počkáte  několik týdnů, protože se  pošta posílá lodí. Nějakou dobu to  trvá. A potom musí někdo z farmy zajet do  pobřežního města  a poštu vyzvednout.“

„Udělám to.“  Emily si  vzala lístek se  jménem a adresou. Ko- neckonců, položit několik otázek nemůže uškodit. „A pokud se  rozhodnu místo přijmout, jak se do Kimberley dostanu?“

„No, to  se  jede nejprve vlakem do  Fremantlu a odtud se  pluje  lodí do  Derby,“ vysvětlovala slečna Simmsová. „Tam by  vás  správce ranče nejspíš nechal vyzvednout.“

Už  jen  nástin této  cesty  zněl  Emily  dobrodružně.  „A  jak  dlouho trvá plavba z Fremantlu do Derby?“

„To  vždycky závisí na  počasí. Takových šest  až  osm dní. Na  této trase pasažéry zpravidla převáží Racek. Kdybyste o místo  projevila zájem, oznamte to  majiteli ranče nejlépe ihned, aby  vám stihl zorganizovat další cestu.“ Slečna Simmsová napsala  jméno lodi a jejího kapitána a podala lístek Emily.

„A  jak seženu kontakt na  kapitána? Jak  se  vlastně taková  plavba objednává?“ vyptávala se Emily.

Slečna Simmsová se  usmála. „Asi bude nejjednodušší, když  vám ji  rezervuji sama, až  si  rozmyslíte, zda to  místo berete.  Dejte mi pak vědět, a já se o všechno potřebné postarám.“

„To  zní  dobře,“ ulevilo se  Emily. Vstřícnost slečny Simmsové  ji potěšila a uklidnila.

e l i z a b e t h h a r a n

Dva dny nato, když už  šli  všichni spát, Emily napsala Kitty  McBrideové z farmy North Bundaloon.

Informovala ji,  že  šije  už  od  útlého dětství a také navrhuje  šaty a střihy. Dodala, že  se  o místo velmi zajímá, ale  ráda by  se  dověděla víc.  Hlavně ohledně ubytování na  ranči. Na  plat  se  nezeptala, peníze jí  byly lhostejné. Větší význam pro  ni  mělo  slušné ubytování, pravidelná strava a vyhlídka, že  se  konečně  dostane k šití dámských šatů.

Jako odesílatele uvedla adresu Mabel Douglasové ze  sousedství. Tahle stará dáma byla napůl slepá a trpěla těžkou ar- tritidou. Většinou si  poštovní schránku nevybírala sama, úkol  převzala právě Emily, takže nyní měla příležitost nepozorovaně  si vyzvednout vlastní poštu.

Po  celou dobu, co  čekala na  dopis z neznámého světa vzdálené  farmy, zmítaly Emily smíšené pocity. Stále dokola si  zkoušela  představit, jaké by  to  bylo, kdyby utekla od  rodiny, a tím i jedi- ného způsobu života, co  zná, a skoro pokaždé se  jí  z toho dělalo  špatně... Ale  vzápětí, když se  opět lopotila s pánskými kalhotami nebo sakem, se  myšlenka na  odchod do  neznáma zdála lákavá a vzrušující. Přitom ani  nevěděla, zda  vůbec najde odvahu  odejít. Nechtěla přece způsobit rodině nepříjemnosti, a už vů- bec  ne  ji  zklamat, a tak párkrát uvažovala, že  paní McBrideové  napíše, že  zájem o místo ztratila. Jenomže potom se  stalo něco,  co jazýček vah prudce vychýlilo ve prospěch odjezdu.

Zhruba tři  týdny po  Emilyině dopisu paní McBrideové přivedl Joe  do  dílny jakéhosi muže. Zpočátku v tom Emily ne- shledávala nic  zvláštního, neboť se  občas stávalo, že  si  noví  zákazníci chtěli prohlédnout dílnu. Poprvé pojala podezření, až  když se  mu  nikdo nechystal vzít míry. Místo toho jej  Joe  přivedl rovnou k jejímu šicímu stroji a představil jí  ho  jako Hermana Wisemana.

Muž byl  hodně malý, měl  mastné prořídlé vlasy, nos  podobný  velké skobě, ústa jako kapr a plné rty.  Nad nimi se  chvěl tmavý  knír, podobný vypasené housence. Opravdu dobrá na  něm byla  jediná věc, a sice oblek.

Herman Wiseman se  Emily hnusil už  od  prvního pohledu.  Nepokrytě ji  okukoval, a když se  Joe  začal holedbat její  zruč>1

e l i z a b e t h h a r a n

ností  v  šití,  nepochybovala,  že  je  její  podezření oprávněné. 

Bratr ji  velebil záměrně. Choval se  k tomu nepříjemnému malému muži, navíc přinejmenším dvakrát tak  starému jako ona, 

jako by  mu  sestru nabízel coby nevěstu! Z té představy se  jí dělalo na zvracení, mimoto ji popadl vztek. Měla co dělat, aby se 

ovládla.

Po  návštěvě v dílně se  pan  Wiseman ještě chvíli bavil s jejím  otcem a potom z krámu odešel.

Joe byl očividně spokojený sám se sebou.

„Emily, co  na  Hermana říkáš?“ zeptal se  nedočkavě, ale  vůbec  jí  nedal čas  odpovědět a pokračoval, aniž alespoň částečně  volil slova vhodná při  choulostivém rozhovoru s  dámou: „Je  to  krejčovský mistr, těší  se  vynikající pověsti a  je majitelem  domu.“

Emily nedokázala zastírat své  pocity, byť  jen  proto, aby  byl  v rodině klid. „Pro mě  za  mě  ať  si  vlastní klidně zámek a šije  třeba osobně pro krále,“ vrčela. „Mě zkrátka nezajímá.“

„Byl  by  z  něj báječný  manžel,“  vysvětloval  Joe  trpělivě.  „Mohl by  posílit naši firmu. Díky jeho kapitálu by  se  konečně  mohla rozrůst. Jen si to představ.“

Emily se  vylekala. „Chcete mě  provdat, jen  aby  se  naše firma  rozšířila?“ vybafla na  bratra rozhořčeně. „Ne, Joe, k tomu se  rozhodně  nenechám  donutit.  Než  si  vzít takového  muže,  to  raději budu celý rok  den co  den strkat ruku pod jehlu šicího  stroje.“

Joe  nevrle zamžoural. „Emily, už  jsi  zase melodramatická.  Herman  je  vážně dobrá  partie.  Nic  lepšího  by  tě  nemohlo  potkat.“

Emily byla bez  sebe. Chce jí  snad namluvit, že  je  dobrá leda  tak  pro  muže jako Herman Wiseman? „Když je  tak  úžasná partie,  jak  říkáš, tak  proč si  ho  žádná žena ještě nelapla? Času na  to měly dost. Vždyť už není nejmladší.“

„Táhne  mu  na  padesát, což  je  ideální věk  na  ženění. Je  úspěšný, má  dům a hromadu peněz... Znám ho  přes svého kamaráda Normana. Ten  říká, že  pokud jde  o budoucí ženu, Her- man byl  vždycky vybíravý. Je  tedy náročný, a  to přece není  žádná chyba.“

1

e l i z a b e t h h a r a n

„Vzhledem k tomu, jak  vypadá, by  si  radši velké nároky dělat neměl,“ rýpla si Emily.

„Víš, Emily, vnější krása se  moc přeceňuje. Daleko důleži- tější je  jistota. Vyjdi si  s ním aspoň jednou a dej mu  šanci. Táta  s tím souhlasí. Pomalu nadchází čas, aby ses  vdala, a z Her- mana by  byl  určitě dobrý manžel. Zdáš se  mu  obstojná – tak  bys měla projevit vděk.“

Emily údivem ztratila řeč.  Pohledem hledala oporu u Jimmyho  a Charlieho, ale  nezdálo se,  že  by  se  jí  chtěli zastat. Málem se  z toho rozplakala. Naštěstí si zase vzpomněla na North Bunda- loon. Najednou nepochybovala, že  to  místo přijme. A kdyby to  nešlo jinak, klidně tam i doplave!

Dva dny  nato konečně přišel toužebně očekávaný dopis. Od- pověď Kitty McBrideové zněla spíš přátelsky než obchodně.  Napsala, že  v domácnosti žije  s manželem, synem a třemi do- spělými dcerami, a ty  potřebují nové ošacení, protože od  doby,  kdy si  nakoupily šaty v Perthu, již  uteklo pět  let.  Vyhlídka, že  by  navrhovala a šila kompletní garderobu pro  čtyři ženy, Emily  nadchla. Paní McBrideová jí  navrhla smlouvu na  šest měsíců,  skrovný plat, ubytování a stravu. Kromě toho by  uhradila výdaje za  plavbu Rackem. Doporučila, aby  si  Emily rezervovala  lístek na  cestu, která končí v Derby 18.  listopadu. Jeden ze  zaměstnanců ranče by  na  ni  v městečku na  pobřeží čekal a odvezl  ji  na  farmu. Emily byla nadšená. Tenhle časový plán jí  bezvadně vyhovoval.

Paní McBrideová jí také stručně popsala ranč a rozlehlé pozemky North Bundaloonu, kde  se  chovaly ovce a hovězí dobytek.  Obytný dům stál  na  samotě asi  čtyřicet kilometrů od  Derby,  které leží na  severozápadním pobřeží. Paní McBrideová zdů- raznila, aby  se  Emily připravila na  to,  že  se  na  dobu platnosti  smlouvy musí vzdát společenského života...

Emily se  div  nedala do  hlasitého smíchu. Společenský život?  Nebylo čeho se  zříct. Ta  žena neměla ponětí, jak  Emily žije  a jak touží po  tom, aby  konečně trávila hodně času s jinými ženami, daleko od  bratrů a nevítaného nápadníka! Kimberley se  k tomu zdálo jako stvořené. I kdyby zatím jen  na  půl  roku. Po- tom se zkrátka uvidí, jak dál.

1

e l i z a b e t h h a r a n

Na  druhý den  Emily předstírala silnou bolest hlavy a pod záminkou, že  jde  domů, se  chystala ven. Zamířila rovnou do  zprostředkovatelny práce.

„Slečno  Simmsová,  tak  já  to  beru!“ vyhrkla,  sotva dorazila. „Paní McBrideová mi  doporučila, abych cestovala Rac- kem, který má  v  Derby přistát 18.  listopadu. Kdy vyplouvá  z Fremantlu?“

Obličej slečny Simmsové se  rozzářil. „To  mám radost za  vás!  Už  jsem se  informovala – pro  případ, že  byste projevila zájem.  Racek odplouvá z Fremantlu 12.  listopadu dopoledne. Stihnete  to?“

„Myslím, že ano,“ přikývla Emily a srdce jí prudce tlouklo.

„Když vyjedete ráno prvním vlakem do  Fremantlu, budete  v přístavu včas. Někdy kolem desáté.“

„To zní dobře,“ řekla Emily optimisticky.

Raději ani  nedomýšlela, co  by  se  stalo, kdyby se  bratrům  nebo otci doneslo, co  má  za  lubem. Musí se  co  nejvíc ovládat,  i když je  tak  rozčilená, že  se  to  zdá  nemožné. Těch málo prak- tických příprav, jako je  například balení, musí provádět ve  vší  tajnosti. Nebude to  lehké, ale  zvládnout se  to  dá.  Naštěstí ušetřila  skrovné kapesné, které za  poslední roky dostala, a tak má  trochu naspořeno. Nic a nikdo jí  nezabrání, aby se  za  necelé  dva týdny nalodila na Racka.

Odhodlaně se  obrátila ke  slečně Simmsové. „Mám ještě jednu  otázku: Ráda bych si  s sebou vzala vlastní šicí  stroj, jenomže  ho  pochopitelně neunesu, je  moc těžký. Je  nějaká možnost, jak  ho dopravit do přístavu?“

Slečna Simmsová se  mile usmála. „To  by  neměl být  problém.  Můžete ho zabalit do bedny?“

„Samozřejmě,“ řekla Emily s úlevou. Nějakou vhodnou pří- ležitost už  najde. Nejlépe v době, kdy v domě nebude nikdo  jiný.

„Dobrá, tak  nechám bednu krátce před termínem vyzvednout  a odvézt do  přístavu. Jak  by  se  vám to  hodilo 11.  listopadu? Vychází to na pátek.“

Emily  krátce  kývla.  Každý  pátek  dopoledne,  zatímco  ona  pracovala v krejčovské dílně, chodíval strýc Freddy na  týdenní 

1

e l i z a b e t h h a r a n

trh.  Mohla by  jeho nepřítomnosti využít a nějak dostat šicí  stroj 

z domu. „Stroj bude připravený k vyzvednutí o půl desáté. Šlo 

by to?“

Slečna Simmsová se  souhlasně usmála. „Výborně. Vyřídím  to kapitánovi Racka. Nyní potřebuji už jen vaši adresu.“ Emily hned začala kout plán, jak  zabalit šicí  stroj. Rychle se  rozhodla podniknout v neděli riskantní kousek. Celá Scottova  rodina měla ve  zvyku každou neděli společně chodit na  bohoslužbu, takže by  si  jejího počínání nikdo nevšiml. Naoko se  připravovala na  cestu do  kostela, ale  na  poslední chvíli si  stěžovala na  bolení hlavy – tak  jako v poslední době již  mnohokrát. Takové nečestné jednání jí  bylo proti srsti, ale  účel světí  prostředky. A tady šlo  o její budoucnost. Otec a strýc Freddy si  dělali velké starosti kvůli jejímu zjevně se  zhoršujícímu zdravotnímu stavu a donutili ji,  aby  jim  slíbila, že  co  nejdřív zajde  k lékaři. Nezpěčovala se,  neboť věděla, že  jsou její  dny v Perthu sečteny.

Jakmile  všichni  ostatní  z  domu  vypadli,  zašla  do  sklepa  a chopila se  starého šicího stroje, co  tam ležel už  léta  a nikdo  ho  nepostrádal. Do  rohu sklepa posunula bednu a šicí stroj do  ní  uložila. V následujících dnech se  sice ustavičně bála, že  její  ukrytý stroj někdo objeví a bude jí  klást nepříjemné otázky, ale  nic takového se nestalo. Když konečně nadešel pátek, měla nervy napnuté k prasknutí.  V první řadě musela doufat, že  se  zbaví bratrů a otce, a potom  doufat, že  i strýc Fred odejde z domu včas, tak  aby  bednu nechala nepozorovaně odvézt. Obyčejně chodívali Emily, její  otec  a bratři do  obchodu společně pěšky, protože byl  vzdálený pouze  několik ulic. William Scott otvíral šest  dnů  v týdnu každé ráno  ve  tři  čtvrtě na  devět a stávalo se,  že  zákazníci už  čekali před  vchodem.

Nebylo žádným tajemstvím, že  Emily každé ráno potřebuje  hodně času. Tohle páteční ráno však záměrně předstírala, že  zae l i z a b e t h h a r a n

spala, a tak se  nestačila dost rychle přichystat. A jelikož otec 

a bratři nechtěli přijít moc pozdě, museli vyrazit do  práce bez 

Emily. Ale  naléhali, aby  v dílně byla co  nejdřív. Neušlo jí,  že 

otce trápí změna její  povahy, a vroucně se  modlila, aby  nezačal 

mít podezření, že je něco v nepořádku.

Minuty se  vlekly jako hodiny. Konečně se  strýc Freddy vyravoval na  trh.  Přehraboval se  v kuchyni, hledal nákupní tašky  a klíč od  domu a málem Emily připravil o rozum. Z domova  odešel až  těsně před dohodnutým termínem vyzvednutí šicího  stroje.

O půl desáté si  Emily stoupla k oknu a vyhlížela vůz. Minuta  za  minutou ubíhaly. Srdce měla až  v hrdle. Co  kdyby se  Freddy  znenadání  předčasně  vrátil,  protože  něco  zapomněl?  Nebo  kdyby ji  některý z bratrů přišel domů zkontrolovat? Že  by  byl  její pracně vymyšlený plán přece jen odsouzený k nezdaru?

Ve  tři  čtvrtě na  deset před domem konečně zastavilo nákladní  auto. Dva silní muži pak na  korbu naložili bednu označenou  Emilyiným jménem a názvem lodě. Emily podepsala nezbytné  papíry a znovu se  nechala ujistit, že  se  zavazadlo dostane ještě  téhož dne  do  Fremantlu a na Racka. Sotva se  stěhováci rozloučili  a odjeli, Emily se  nervózně rozhlédla. Co  kdyby se  na  rohu  zčistajasna objevil jeden z bratrů?

„Emily, copak to  bylo?“ vyzvídala Mabel Douglasová, která  se najednou vynořila u zahradní branky.

Emily sebou trhla. „Paní Douglasová, vy  jste  mě  tedy vylekala!“ Emily lapala po  dechu a mezitím v duchu usilovně vymýšlela nějaké věrohodné vysvětlení.

„To  mě  mrzí, děvenko. Co  to  bylo za  bednu?“ Stará paní nechtěla svůj dotaz zamluvit.

„Ále, jenom starý šicí  stroj, co  potřebuje opravit,“ improvi- zovala Emily.

„Copak váš otec už nespravuje šicí stroje sám?“

„Ale ano, normálně to  dělá sám, jenomže tohle je  něco složitějšího,“ vykrucovala se  Emily. Pevně doufala, že  silně krátkozraká sousedka na  bedně nerozluštila ani  Emilyino jméno, ani  název lodě. „Jde o velmi starý šicí  stroj a těžko se  k němu shánějí náhradní díly. Ale já  jsem se  na  něm naučila šít,  a proto 

e l i z a b e t h h a r a n

mně i otci leží  na  srdci. Ráda bych ho  dala opravit tajně, aby 

to  pro  tátu  bylo překvapení. Tak  mě  neprozraďte.“ Pochybovala 

sice, že  Mabel všemu rozuměla, ale  stará paní přesto pokývala 

hlavou a zašla zpátky do domu.

V tom okamžiku Emily spatřila, že  zpoza rohu vychází Charlie.  Těsně míjel auto s bednou, dokonce se  na  ni  podíval! Zahlédl na ní jméno?

Když Charlie došel k Emily, zeptal se:

„Sestřičko, neděje se nic? Táta si o tebe dělá starost.“

„Právě jsem se  chystala vyrazit.“ Emily se  ulevilo, bratr si  zřejmě ničeho nevšiml.

„Dobře. Doprovodím tě.  Musím ti  totiž něco říct. Možná se  ti  ten  nápad nebude hned zamlouvat, ale  časem si  na  to  jistě  zvykneš.“

„Oč běží, Charlie?“

„Dnes večer si vyrazíš ven.“

„Vážně? A kam?“ Dívala se  na  něj  nedůvěřivě. „Nebo bych se  spíš měla zeptat ,S kým?‘“

„Herman Wiseman tě  večer doprovodí do  hotelu Australia.  Na večeři se zábavním programem.“

Vyděsila se. „Ten hnusák? S ním nejdu nikam.“

„Přeptal jsem se  na  něj. Kvůli tobě. Má  vynikající pověst.  Všichni si  myslíme, že  je  pro  tebe ten  pravý. Dej  mu  šanci. Vy- zvedne tě o půl sedmé.“

Emily odolávala pokušení návrh rezolutně odmítnout, i kdyby  to  mělo sebehorší následky... Jenže opravdu nesměla bratra  rozhněvat, a tím třeba ohrozit nebo zhatit své plány.

Ale snad dokáže setkání oddálit.

„To  nepřipadá  v  úvahu.  Nemám  co  na  sebe. Koneckonců  jsem dodnes nikdy nikam nesměla,“ rýpla si.

„Nedělej si  vrásky. O šaty se  ti  postaráme, strýček ti  hned  nějaké koupí.“

Emily se  nedostávalo slov, ale  potlačila zlost. Nesměla za- pomínat, že  se  již  nazítří před rozbřeskem chce vydat na  cestu,  a tak si  nemůže dovolit rozruch, který by  rodině nejspíš připravil bezesnou noc.

***


22

e l i z a b e t h h a r a n

Přesně za  pět  minut půl  osmé zastavila před domem nablýskaná 

fordka model T,  ročník 1910 a v ní Herman Wiseman. Když se 

Emily objevila u vchodu, obklopená bratry a otcem, lačně si 

prohlížel její postavu. Připadala si jako dojnice na aukci.

Nápadník ji  blahosklonně pozdravil: „Dobrý večer, Emily.  Vypadáte... báječně.“ Emily se  podrážděně kousla do  rtu.  Věděla, že  je  hezká, i když možná ne  ve  smyslu klasické krásy.  Byla dost vysoká, měla hezkou postavu a stejně tak  ústa, pleť  bledou a čistou, kudrnaté vlasy nosila po  ramena. Dnes si  oblékla šaty smetanové barvy zdobené zlatými paspulkami – strýc  Freddy jí  opravdu koupil nové a vybral dobře. Se  šaty ladil klobouk, upevněný zlatavě žlutou jehlicí v podobě mořského ko- níka. Emily dopalovalo, že  k novým, a dokonce velmi módním  šatům přišla jenom proto, aby  si  měla co  obléct na  večeři s mužem, který se  jí  ošklivil. Zalíbit se  Hermanu Wisemanovi bylo  to poslední, oč stála.

V rozčilení se  nezmohla na  zdvořilou odpověď. Cítila se  pod  psa. Se  svěšenou hlavou proklouzla kolem Wisemana. Ještě za- slechla, jak  se  otec za  její  chování honem omlouvá a svádí ho  na to, že je dcera nervózní.

S okázalou hrdostí jí  Wiseman otevřel dveře vozu, a tím jí poskytl pohled na  přepychové kožené čalounění. Zdržela se  komentáře, zato její  otec a bratři se  rozplývali, jen  aby  Hermanovi  co  nejvíc vynahradili to,  že  Emily se  o auto nezajímá a neprojevuje nadšení. Těsně před odjezdem na  ně  vrhla vyčítavý pohled, jenže oni  to  v sebeuspokojení stěží vnímali. Zřejmě se  už  v duchu zabývali plánovaným rozšířením podniku.

Během jízdy upřeně sledovala silnici, přesto jí  neuniklo, že  po  ní  Herman ze  strany pokukuje. Nenápadně se  od  něj  na  sedadle odtahovala co  nejdál. Ne,  za  tohoto muže se  určitě neprovdá. Neustále měla před očima, jak  druhý den  ve  stejnou dobu  dávno stojí na  palubě Racka a vdechuje svěží mořský vítr, který  ji ovívá. Těšila se, že se už zakrátko dočká svobody.

V hotelu Australia je  vrchní číšník uvedl do  separé nad  pódiem. Herman objednal víno. Číšník je  přinesl, nalil mu  a hned  naplnil sklenku i Emily. Ani  jí  nenabídl, aby  ho  nejprve ochutnala. Nato se  jí  ani  Herman nezeptal, co  by  si  přála k  jídlu, 

e l i z a b e t h h a r a n

a poručil pro  oba  lehkou bramborovou polévku s pórkem, bur-

gundské hovězí ragú se  zeleninou a jako moučník tiramisu s jablkem a rebarborou.

Emily podávala číšníkovi zpátky jídelní lístek a při tom  cítila,  jak  v ní kypí vztek. Sebrala odvahu a upřela oči  na  Hermana:  „Vy se  ani  neobtěžujete zajímat, jestli vůbec jím  hovězí a mám  ráda rebarboru?“

„Ne, to  není nutné. Mně to  chutná, takže si  to  oblíbíš zrovna  tak jako já,“ zpražil ji.

„Když myslíte,“ utrousila a upila trošičku vína.

„Jak prosím?“

„Ále,  jen   jsem  řekla,  že   to   víno  je   dost   dobré,“ vykrucovala  se.

„Dost dobré! Poslyš, má  milá, tohle je  Château Latour ročník  1910 z Pauillacu v proslulé francouzské vinařské oblasti Mé- doc. Jedna láhev stojí celý majlant.“

„Snažně  prosím  za  prominutí,“ odvětila  sarkasticky.  „Ale  jestli tím  na  mě  hodláte zapůsobit, není to  nic  než  vyhazování  peněz. Já totiž nerozeznám víno Latour od jablečného vína.“

Herman zděšeně zakroutil hlavou, ale  hned se  vzpamatoval:  „To se co nevidět změní.“

Naštěstí v tom okamžiku světlo v sále potemnělo a začalo  představení. Emily předstírala velký zájem, jen  aby  se  se  svým  hostitelem nemusela bavit.

Krátce nato se  podávala polévka. Ještě se  z ní kouřilo. Her- man  číšníka  nechal  čekat  a  velice  strojeně  se  předváděl při  ochutnávání.

„Není ani  dost kořeněná, ani  patřičně horká,“ tvrdil, načež ji  osolil, opepřil a ochutnal znovu coby zkušený labužník.

Emily sice přešla chuť, přesto polévku ochutnala také. Aby  toho náfuku dopálila, laskavým tónem znepokojenému číšní- kovi řekla: „Zato mně připadá přímo dokonalá. Okořeněná je  znamenitě a je úplně horká.“

Herman se  nesouhlasně zamračil, ale  víc  se  k tomu nevyjádřil.  Pustil se  do  polévky, hlasitě při  tom srkal a vytrčil okázale  natažený malíček opatřený honosným prstenem. I kdyby měla  Emily vůbec chuť k jídlu, byla by  ji  při  pohledu na  něj  ihned 

e l i z a b e t h h a r a n

přešla. Jak  jen  od  ní  mohla její  rodina očekávat, že  se  provdá za 

takového odporného osla?

Světlo v sále pohaslo ještě víc.  Číšník na  stole zapálil svíčky.  Emily, už  tak  dost napnutá, rázem ztuhla, když si  Herman přisunul židli blíž  a šeptal jí  do  ucha lechtivé poznámky na  adresu  spoře oděných tanečnic. Nijak ji  tím  nepobavil. Raději se  malinko odtáhla a plně se  věnovala polévce. O chvíli později ucí- tila  Hermanovu ruku na  svém stehně, kousíček nad kolenem.  Zrovna měla lžíci u úst, ale  uprostřed pohybu zkoprněla. Sotva  se  ruka na  stehně posunula o něco výš, Emily položila lžíci na  stůl, ruku odstrčila a vrhla na  svého společníka nasupený pohled. Ale  místo aby  jej  toto varování odradilo, bez  váhání vrátil  ruku zpátky na stehno.

„Pane Wisemane, dejte ty prsty pryč!“ zasyčela Emily a opět  dotěrnou ruku odtlačila.

„Však už  brzo budeš mou ženou,“ špitl Herman a oplzle se  ušklíbl. „Tak proč dělat cavyky kvůli trochu důvěrnějšímu se- známení?“ Nad horním rtem se  mu  chvěl knír připomínající  housenku.

Emily se  na  něj  upřeně zadívala. „My dva  se  nikdy nesblížíme důvěrně!“ vyprskla rozhodně.

„Ale to  se  ví,  že  ano, má  drahá! Tvůj otec je  celý žhavý, aby  rozšířil podnik. Když mi  nebudeš po  vůli, z jeho obchodních  plánů sejde.“

Ucítila, jak  prsty šmátrá stále výš  a tiskne jí  stehenní sval.  Jakmile zachrochtal blahem jako nějaké zvíře, Emily popadla  šálek s polévkou a vychrstla mu  obsah do  klína. S tím nepo- čítal. Údajně málo teplá polévka tak  pálila, že  vykřikl bolestí.  Emily vyskočila.

„Kdyby otec věděl, že  mi  osaháváte nohy, v životě by  vás  jako partnera neakceptoval, vy starý chlípníku!“

Za  pár  okamžiků už  stála na  ulici. Zhluboka se  nadechovala  a rychlými kroky se vydala k domovu.

Hned jak  otevřela vchodové dveře, vyšel otec z obývacího  pokoje. „Vůbec jsem neslyšel Hermanův vůz,“ nadhodil a skep- ticky se zadíval na její zardělé tváře.

Emily si odpověď rozmyslela už cestou.

e l i z a b e t h h a r a n

„Požádala jsem ho,  ať  mě  vysadí na  rohu, aby hluk motoru  nerušil sousedy,“ zalhala.

„Pochutnala sis na večeři?“ vyptával se.

„Víš, Herman objednal nějaké francouzské jídlo a víno, a já  na  to  nejsem zvyklá.“ Při  odpovědi se  na  otce ani  nepodívala  a chystala se vejít do svého pokoje.

„To se  ví,  Herman má  vkus světoběžníka,“ vyvodil z  toho  William Scott, neboť na  něj  Wiseman udělal dojem. „Až se  staneš  jeho ženou, určitě poznáš opravdu hezké stránky života,“  dělal si iluze.

Emily se  horko těžko ovládla, aby nezačala vyprávět, co  je  Herman Wiseman za  hnusné prase. Přála si,  aby  poslední noc  doma proběhla pokojně.

„Tati, ráda bych už  šla  spát,“ vymluvila se.  Málem se  rozloučila  slovy „uvidíme se  ráno,“ jenže takovou lež  nedokázala vyustit z úst, a tak otci jenom popřála dobrou noc.

Ve  své  ložnici se  hned dala do  psaní dopisu na  rozloučenou,  který se  rozhodla nechat na  nočním stolku. Zabralo jí  to  spoustu  hodin. Několikrát totiž psaní zmačkala a hodila do  koše, za- čala znova a celé to  přeformulovala. Věděla, že  rodinu opouští  zrovna v  době, kdy toho mají moc na  práci, a  omlouvala se  za  to.  Na  druhé straně si  byla jista, že  k odchodu nemůže být  vhodnější příležitost než teď. Nyní se naskytla šance a tu si ne- mohla nechat ujít.

Napsala, že  přijala na  půl  roku zaměstnání švadleny daleko  od  Perthu, v  místě, kde má  navíc zajištěnou stravu a ubytování, a tak si  o ni nikdo nemá dělat starosti. Ráda by  vysvětlila  četné důvody, proč odchází, ale  usoudila, že  by  to  byla marná  snaha. Strýc Freddy by  ji  snad pochopil, zato bratři a otec jistě  ne.  V jedné z mnoha verzí dokonce uvedla název ranče North  Bundaloon, ale  nakonec si  to  rozmyslela. Před očima se  jí vynořila představa, jak  ji  bratři navzdory jejím protestům vlečou  zpátky domů, samozřejmě rovnou do  náruče chlípného Hermana Wisemana.

Ne,  nebude  zbytečně  zacházet  do  podrobností. Raději zůstane u stručného oznámení. Pro  její  rodinu to  beztak bude pořádná rána.

2

e l i z a b e t h h a r a n

2

D

ruhý den  v pět hodin ráno Emily vyklouzla z domu a vydala se  na  nádraží. Byl  pro  ni  nezvyk jít  pěšky ve  tmě  sama 

s kufrem v ruce. Když potkala pár  mužů, kteří na  ni  vrhali výmluvné pohledy, musela sebrat veškerou odvahu. Nervy měla 

do posledního napnuté k prasknutí. Začínal jí nový život.

Cesta na  nádraží se  zdála nekonečná a kufr s každým krokem  těžší. Ulice byly ještě skoro pusté. Emily letmo zahlédla mlé- kaře na  káře tažené koněm, pekaře, který právě otvíral obchod,  a kamelota. Občas si  s ní  zahrávala fantazie a namlouvala si,  že  v patách slyší mužské kroky – tedy kroky otce či bratrů...

Když konečně došla na  nádraží, třásla se  po  celém těle.  Přednosty  stanice se  zeptala na  správnou kolej a hlas se  jí  při  tom  chvěl.

„Slečno, ale  vlak  do  Fremantlu odjíždí až  o půl deváté,“ upozor- nil  ji  a ukázal na  velké nádražní hodiny. Ještě nebylo ani  šest.

„Já  vím,“ zamumlala, „ale nerada bych zmeškala.“ V  tom  momentě si  uvědomila, jak  hloupě to  zní.  Přednosta vycítil její  nejistotu. „Vlak odjíždí z třetího nástupiště,“ sdělil jí s úsměvem a  přátelsky dodal: „Takže máte ještě dost času vypít si  v nádražní kavárně šálek dobrého čaje. Otvírá se v šest.“

Emily poděkovala a otočila se k odchodu.

Do  kavárny vstoupila přesně v šest hodin jako první zákaznice. Posadila se  ke  stolku stojícímu stranou v zadní části a objednala si  kakao. Kromě toho si  koupila noviny, aby  se  za  nimi  mohla schovat před případnými zvědavými pohledy.

Minuty se  vlekly jako dlouhé hodiny. Nádražní hala a kavárna se  pozvolna zaplňovaly lidmi. Emily si  stále zřetelněji  uvědomovala, že  z ní napětí nespadne, dokud Racek neodrazí  od  břehu. Pořád dokola vyhlížela ustaraně z okna, a to v pev- ném přesvědčení, že ji některý z bratrů vystopoval.

„Smím si přisednout?“ zazněl zčistajasna vlídný hlas.

2

e l i z a b e t h h a r a n

Emily sebou leknutím polekaně trhla, až  jí  noviny upadly.  Stála před ní  žena ve  středním věku. Mezitím byly všechny  stolky v kavárně obsazeny.

„Když to musí být,“ vypadlo z Emily bez rozmyslu.

„Nebo si  mohu najít místo někde jinde,“ poznamenala dáma.  Neznělo to ironicky, ale pořád vlídně.

„Ne, klidně si  sedněte ke  mně,“ nabídla Emily a způsobně po- vstala. Došlo jí, jak neuctivě neznámé odsekla, a zastyděla se.

„Určitě vám to nebude vadit?“ ujišťovala se žena.

„Ale vůbec ne.  Příjemnou společnost uvítám,“ ubezpečila ji  Emily a vtom si  teprve povšimla, že  ta  žena drží vedle kufru  také hůl. Emily jí  odsunula a přistrčila židli, vzala jí z ruky zavazadlo a postavila je ke svému kufru u zdi.

„Děkuji, to  je  od  vás  velmi milé,“ ocenila dáma, a jak si  sedala, zasténala.

„Je vám něco?“

„To jen  to  moje koleno. Trápí mě  a teď se  zrovna rozbolelo  přímo pekelně, ale  až  si  trošku odpočinu, bude to  lepší. Mimo- chodem, já  jsem Annie Williamsová.“ Stáhla si  pravou rukavičku a podala Emily pečlivě pěstěnou ruku, na  níž  se  zaleskly  dva zlaté prsteny.

„Emily... Emily Scottová,“ představila se  dívka. Ještě než  to  vyslovila, blesklo jí  hlavou, zda  by  raději neměla vystupovat  pod  falešným jménem. V tu ránu se  pokárala. Pokud jde  o prohnanost, v ní tedy moc zběhlá nebyla.

Zkoumala výraz paní Williamsové, ale  ta,  jak  se  zdálo, ne- pojala žádné podezření. Emilyin pohled pak sklouzl na  nádhernou brož na  šatech nové společnice – a velmi módní brož,  tohle Emily poznala. Paní Williamsová zřejmě byla docela zá- možná, jak  by  se  nejspíš vyjádřil Freddy. V obnošeném oble- čení si vedle ní Emily najednou připadala téměř ošuntěle.

„To  kakao  vám  nechutná?“  vytrhla  ji  z  myšlenek Annie,  svlékla si i druhou rukavičku a odložila ji.

„Já  nevím,“ odpověděla Emily. Až  nyní ji  trklo, že  se  nápoje  ještě ani nedotkla.

Annie se  obrátila a zavolala na  číšníka: „Prosím vás, dvakrát  teplé kakao!“ A podala mu Emilyin vystydlý hrnek.

2

e l i z a b e t h h a r a n

Emily  se  vedle ní  cítila jako  chudá  příbuzná.  „Nemusela  jste mi  objednávat nové, paní Williamsová,“ řekla rozpačitě.  „Klidně bych ho vypila i studené.“

„Pít kakao studené je  hřích! A oslovujte mě,  prosím, Annie,“  navrhla přívětivě paní Williamsová.

Číšník přinesl dva  šálky kakaa a Annie za  ně  zaplatila. „Osla- díte si ho?“ nabídla se a sáhla po kleštičkách na cukr.

„Ano, ráda. Jednu kostku, prosím.“

„Smím se  zeptat, kam cestujete?“ zeptala se  Annie, zatímco  si Emily míchala kakao.

„Do Fremantlu,“ odpověděla Emily bez váhání.

„To  je  ale  náhoda! Já  také,“ reagovala Annie. „Ale jistě víte,  že vlak odjíždí skoro až za dvě hodiny.“

„Ano,  vím,“  přikývla  Emily  a  mrkla  na  velké nádražní  hodiny.

„Když mě  koleno zlobí tak  jako dnes, spí  se  mi  moc špatně.  Proto jsem tady byla tak  brzy. Zdá se,  že  na  někoho čekáte,  nebo ne?“

Emily sklopila zrak a upřeně hleděla do  kakaa. „Ne, na  nikoho nečekám,“ zašeptala. „Cestuji sama.“ V  tom okamžiku  jako by  se  v těch slovech odrážela její  duše. Poprvé od  útěku  z domova se  cítila doopravdy opuštěně. Vytušila, že  ji  Annie  pozoruje, a vzpamatovala se.  „Přesedáte ve  Fremantlu na  loď?“  zeptala se, aby změnila téma.

„Ano, zamluvila jsem si  lístek do  Broomu na  lodi Racek.  A vy?“

Emily nevěřila vlastním uším. „To je  ale  náhoda! Já  mám  také rezervaci na Racku. Do Derby.“

„Do Derby?“ Annie se  na  ni  dívala užasle. „Ale tam  se  přece  absolutně nic neděje!“

„Však také ve  městě nezůstanu. Přijala jsem práci švadleny  na jedné velké farmě. Už se tam moc těším.“

„Vážně? Ale život na  ranči se  hodně liší  od  života ve  velkoměstě, jako je  Perth,“ varovala ji  Annie, zamíchala si  kakao  a ochutnala ho.

„Možná, jenomže tam budu moct konečně šít  dámské šaty,  a ne pořád jen pánské obleky jako dosud.“

2

e l i z a b e t h h a r a n

„Aha, takže jste pracovala v pánském krejčovství?“ vyvodila  z toho Annie. Emily okamžik váhala, potom se  však rozhodla  zmínit o otcově podniku.

„Otec šije  od 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist