načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Z lásky k vám - Amanda Prowse

Z lásky k vám
-4%
sleva

Elektronická kniha: Z lásky k vám
Autor:

Zničili byste rodinu, abyste zachránili své děti? Kathryn je žena ředitele prestižní školy. Je dokonalým obrázkem matky a manželky, která žije spokojený a naplněný život. Život, ...
162
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST - vydavatelství
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu What have i done? ... přeložila Lucie Mikolajková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.3
PDF velikost (MB): 1.8
MOBI velikost (MB): 0.8
ISBN: 978-80-7491-108-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kathryn byla vzorná manželka ředitele prestižní školy a starostlivá matka dvou dětí. Na první pohled rodina působila dokonale. Jen každodenní Kathrynin rituál praní povlečení z manželské postele vzbuzoval u studentů posměšky. A také Kate po ráno většinou vypadala velmi unaveně. Přesto nikdo, včetně vlastních dětí, netušil, co se odehrává v noci za zdmi ložnice. Nikdo nevěděl, že Mark Brooker noc co noc sadisticky týrá a trestá svoji ženu. Že Kate, zahalená i v létě od hlavy až k patě, ve skutečnosti skrývá tělo plné jizev. A pak se jednoho večera vše změnilo: Kathryn svého muže-tyrana zabila. Příběh ženy, která se po dlouhých letech domácího násilí odhodlala ke konečnému řešení - vraždě svého muže. Získala sice svobodu, ale za cenu ztráty nejvyšší - přišla o rodinu, o děti.

Popis nakladatele

Zničili byste rodinu, abyste zachránili své děti?
Kathryn je žena ředitele prestižní školy. Je dokonalým obrázkem matky a manželky, která žije spokojený a naplněný život. Život, který jí budete závidět.
Dnes ráno připraví snídani pro svou rodinu a vypere prádlo.
Dnes odpoledne zastřihne květinové záhony a upeče koláč na synův kriketový zápas.
Dnes večer si klekne před svého manžela a bude čekat na jeho soud. Za každé porušení pravidel ji stihne trest. Její tělo je pokryté jizvami. Kvůli dětem nikdy nevydá ani hlásku.
Dnes v noci Kathrynina trpělivost přeteče. Vyndá z kapsy nožík a muže, který ji šestnáct let týral, zabije. Zítra ji čeká vězení, soud a ztráta dětí. Ještě pořád jí závidíte?

Příběh vypráví o tom, jak Kathryn zkouší znovu vybudovat svůj život a usmířit se s dětmi, které se jí odcizily. Povznášející román o vnitřní síle, přátelství a houževnatosti lidského ducha.

Související tituly dle názvu:
Z lásky k vám Z lásky k vám
Prowseová Amanda
Cena: 266 Kč
Pět jazyků lásky Pět jazyků lásky
Chapman Gary
Cena: 215 Kč
Hannah Arendtová   Z lásky k svetu Hannah Arendtová Z lásky k svetu
Young-Bruehlová Elisabeth
Cena: 307 Kč
Aby vám peníze dobře sloužily Aby vám peníze dobře sloužily
Prošková Denisa
Cena: 157 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

amanda prowseová

host

Poutavé, dojemné a skvěle napsané vyprávění o tom, jak se jedna žena

snaží znovu vybudovat život, který se jí roztříštil na kusy.

časopis tatler

Příběh o ženském boji za obnovení zničeného života

je podmanivý, srdcervoucí a skvěle napsaný.

časopis closer

Prowseová má úžasnou schopnost vyprávět příběh a pohltit

čtenáře. Nepíše tak, aby nad svými čtenáři vyčnívala.

Píše s nimi.

iain dale, britský rozhlasový moderátor

amanda prowseová

lásky k

vám

Foto © www.paulsmithphotography.info

amanda prowseová je britská

spisovatelka. Před pár lety skončila

s prací v managementu, aby se mohla

naplno věnovat psaní. Hned její první

román Poppy Day (Poppyin den, 2011)

se okamžitě stal bestsellerem. Autorka,

sama provdaná za člena armády, v něm

líčí příběh ženy vojáka uneseného

v Afghánistánu. Druhý román Z lásky

k vám (2013) vzbudil nadšení především

jako elektronická kniha a oblíbily si

ho ženy po celém světě, kterým není

lhostejná problematika domácího

násilí. Amazon Kindle jej zvolil nejlepší

knihou roku 2013. Prowseová žije

na jihozápadě Anglie s manželem

a dvěma dospívajícími syny.

zničili byste rodinu, abyste

zachránili své děti?

Kathryn je žena ředitele prestižní

školy. Je dokonalým obrázkem matky

a manželky, která žije spokojený

a naplněný život. Život, jaký jí budete

závidět.

Dnes ráno připraví rodině snídani

a vypere prádlo.

Dnes odpoledne zastřihne květiny

na záhonech a upeče koláč na synův

kriketový zápas.

Dnes večer si klekne před svého

manžela a bude čekat na jeho soud.

Za každé porušení pravidel ji stihne

trest.

Tělo má plné jizev.

Kvůli dětem ale nikdy ani nehlesne.

Dnes v noci Kathrynina trpělivost

přeteče.

Vytáhne z kapsy nožík a muže, který

ji šestnáct let týral, zabije.

Zítra ji čeká soud, vězení a ztráta

dětí.

Ještě pořád jí závidíte?

Příběh o tom, jak se Kathryn snaží

znovu vybudovat svůj život a usmířit se

s dětmi, které se jí odcizily. Povznášející

román o vnitřní síle, přátelství

a houževnatosti lidského ducha.

299 Kč

isbn 978-80-7491-108-8


11

Před deseti lety

Kathryn Brookerová se dívala, jak z  něj vyprchává život, přesvěd

čená, že spatřila jeho černou duši, jak mu vyklouzla z těla, vzápětí

se propadla podlahou a  klesala stále níž a  níž. Opřela se na židli

a zhluboka vydechla. Čekala, že se dostaví euforie, nebo přinejmen

ším úleva. Nepředpokládala by však ochromení, které ji teď celou

prostupovalo. Představila si své děti, jak spí ve vedlejším pokoji, za

vřela oči a přála jim hluboký, nerušený odpočinek, protože věděla,

že toho si teď po nějakou dobu moc neužijí. Jako vždycky patřila

její první myšlenka synovi s dcerou a tomu, co pro ně bude nejlepší.

Pokoj jí připadal úplně prázdný, navzdory zkrvavenému tělu

uprostřed postele. Nálada byla pokojná, teplota tak akorát.

Kathryn projel drobounký záchvěv zklamání: čekala, že bude

cítit něco víc.

Převlékla se do džínů a sportovního trička a klidně stála u poste

le, na níž leželo bledé tělo jejího muže. Naprosto rozvážně a poprvé

v životě vytočila 999. Připadalo jí jaksi neskutečné, že uvádí do pra

xe, co si od nepaměti v duchu nacvičovala, i když v jejích předsta

vách dosud mimořádná událost znamenala dítě se zlomenou nohou

nebo požár v prázdném sousedním domě, nic příliš dramatického.

„Tísňová linka, jakou službu potřebujete?“

„Dobrý den, no, já vlastně přesně nevím, jakou službu potře buju.“

„Vy to nevíte přesně?“

„Myslím, že asi policii nebo sanitku, možná obojí. Nezlobte se,

už jsem říkala, že to nevím přesně...“

„Můžu se vás zeptat, čeho se to týká?“


12

„Ach ano, jistě, samozřejmě. Právě jsem zavraždila svého muže.“

„Promiňte, cože jste? Tohle je hrozně špatné spojení.“

„Já vím, omlouvám se, pokusím se mluvit hlasitěji. Tady je vždyc

ky mizerné spojení, i u místních hovorů. To proto, že jsem v ložnici

a je tady strašně slabý signál. Můj syn si myslí, že je to možná kvů

li těm vysokým stromům, co tu máme; jeden rok jsme je všechny

úplně ořezali, ale nevzpomínám si, jestli se tím něco vyřešilo. Taky

nám ruší signál počítače ze sousedního domu, chtěli jsme, aby se

nám na to někdo přišel podívat, ale to je teď vedlejší. Jasně, ano.

Říkala jsem, že jsem zavraždila svého muže.“

~

Kathryn zamžikala na bzučící zářivku, která jí blikla nad hlavou:

potřebovala by vyměnit. Teď ji jenom rušila, ale brzy by jí mohla

začít jít na nervy.

„Udělalas to?“

Roland Gearing se naklonil přes stůl, opřel se o roztažené prsty

a zdálo se neuvěřitelné, že ty malé pyramidky rukou dokážou udr

žet váhu jeho svalnatého těla. O stupeň ztišil hlas; věděl, že na tohle

se musí zeptat, a přesto měl strach, co mu odpoví.

„Jestli jsem to udělala?“

„Ano, Kathryn, bylas to ty?“

Stále jí hleděl do očí, doufal, že v ní vzbudí důvěru, snažil se z ní

dostat upřímnou odpověď. O  lhaní toho věděl spoustu a  spoléhal

na svou intuici. Za léta praxe se naučil, že je třeba pečlivě sledovat

zorničky vyslýchané osoby.

„Na tohle bych se normálně takhle v začátku vyšetřování neptal,

ale jako tvůj přítel — a  taky jako Markův přítel — mám pocit, že

musím. Rozumíš mi?“

„Ano, jistě, samozřejmě. Chápu.“

Po tváři se jí mihl letmý úsměv, ukazováčkem a palcem si shrnu

la pramen vlasů nejprve za levé a pak za pravé ucho.


13

Její klid a vyrovnanost ho znervózňovaly: neprojevovala ani ná

znak hysterie nebo strachu, které tahle setkání obvykle doprováze

ly. Ženy v  podobných situacích bývaly často téměř šílené hrůzou,

hněvem či strachem z nespravedlivého zacházení. Kathryn ale pů

sobila úplně pokojně.

Vybavila si skelný pohled v manželových očích. Jak mu prsty klou

zaly a bloudily, když marně zápolily s tou neviditelnou šňůrou na

krku, která mu bránila dýchat. Nakrčila nos — v  nosních dírkách

jí pořád lehounce ulpíval železitý pach Markovy prýštící krve. Ten

pach ji zároveň znechucoval i  uklidňoval. Jako by vzadu v  ústech

cítila její chuť. Nepokusila se mu poslední okamžiky života nijak

ulehčit, nenabídla mu žádná slova útěchy. Vlastně se usmála, jako

by věděla, že on to zvládne, že je to pořád ten silný, schopný chlap,

který umí nařezat dříví, vymalovat zeď a dát ránu.

Možná si i tichounce pobrukovala nějakou melodii, jako by tu

nad ním nepostávala v horečné touze být svědkem smrti, jíž skončí

celá tahle odporná kapitola jejího života. Když konečně promluvila,

měla v hlase nenucenou lhostejnost.

„Žádný spěch. Mám moře času, nečeká mě žádné zařizování

a před sebou mám celý život. Co se slíbí, musí se splnit.“

Pod rouškou uštěpačného pragmatismu jí srdce zasténalo úle

vou.

„Už nemám moc času.“

Hlas se mu vytrácel ve slábnoucí šepot. Poslední slova ze sebe

vyrazil se zbývajícími útržky dechu.

„Moc pomalu... bolí... Za to zaplatíš!“

Vymazala si ta slova z hlavy, ještě než je dořekl. Nikdy se o ně

s nikým nepodělí, nevysloví je ani si je nebude pamatovat.

„Ale Marku, já už přece zaplatila.“

Sklonila se až k  němu a  s  tváří jen pár centimetrů od jeho se

nadechla smrdutého vzduchu, který vydechoval, sdílela s ním ten

nepatrný prostor, kde se život úporně drží až do samého konce.


14

Kathryn žasla nad schopností lidských tvorů lpět na přítomné chví

li.  Přes očividnou marnost to bylo velmi působivé, až fascinující.

„Ano. Ano, udělala jsem to, Rolande. Já sama.“

V tom přiznání byl náznak hrdosti, jako by mluvila o nějakém

úspěchu. Rolanda to nesmírně vyvedlo z míry. Zavrtěl hlavou. Po

řád nebyl ochoten ničemu uvěřit, i  po tom, co viděl, a  poté co vyslechl její doznání. Pohlédl do půvabné tváře pečlivě upravené ženy středního věku naproti sobě. Stejné ženy, která mu servírovala

jedno hubky na podnosech vyložených zdobenými ubrousky, dolé

vala mu překapávanou kávu a nabízela domácí koláč. Jednoduše to do sebe nezapadalo. Byla vdaná za Marka Brookera, muže, jehož

měl rád a obdivoval. Muže, jemuž svěřil vzdělávání své jediné dcery.

Roland zvolna vydechl a  poškrábal se na bradě, kde ho dorůs

tající strniště nejvíc svědilo. Horko a stísněná nálada ve výslechové

místnosti jeho citlivé pleti rozhodně neprospívaly. Toužil jít domů a dát si sprchu. Nebo ještě lépe, toužil celý tenhle den přetočit na začátek a nezvednout ve tři hodiny ráno ten telefon, který jeho rodinu vyruší z odpočinku a zdevastuje celou místní komunitu, jak ji až dosud znal.

Kathryn vycítila jeho podráždění, protože věděla, jak rád si po

spí. Představila si ho, jak v ten večer přišel domů, vychutnal si praž

mana se zeleninou vařenou v páře a sklenkou vychlazeného bílého,

když už předtím strávil hodinu v  posilovně, aby si udržel ploché

břicho. Ani jednoho z nich by nenapadlo, že zakončí šábes právě

takhle, v tuhle ospalou hodinu, u stolu naproti ní na policejní sta

nici ve Finchbury, v marném přemítání, co se to sakra vlastně děje.

„Určitě chceš mluvit se mnou?“ pobídl ji.

Sako na míru šitého obleku se mu rozevřelo, takže vykoukla zá

řivě růžová hedvábná podšívka. Kathryn si představila, jak si z něj

kvůli tomu ostatní policisté utahují, ale znala Rolanda dost dobře

a věděla, nakolik mu záleží na upraveném vzhledu, takže jí bylo jas

né, že mu jejich poznámky budou ukradené. V životě by se neukázal

15

v laciné zmačkané konfekci, jakou nosívali někteří jeho kolegové.

Vybavila si, jak ho jednou zaslechla stěžovat si Markovi, že přišel

o  uniformu, což byl nevyhnutelný důsledek kariérního postupu

a po výšení na šéfinspektora. Nesmírně ho těšilo leštit knoflíky, cídit

boty a odstraňovat žmolečky z vlněného kabátce. Všimla si, jak si

přejel dlaní po břiše a zjevně si užíval dotek nažehlené bílé košile

na kůži.

„Ano.“

„Víš určitě, že s někým cizím by to pro tebe nebylo snazší?“

Zaznamenala, jak se mu v očích na okamžik blýskla naděje.

„Jsem si jistá, Rolande. Děkuju, že se ptáš, ale nechci mluvit s ni

kým jiným než s tebou, a moc si vážím toho, že jsi přišel, i když ses

kvůli tomu nemohl dospat, opravdu.“

Jako by to vůbec nechápala. Chovala se, jako by ho sama pozvala,

jako by ho ve skutečnosti nevytáhli nad ránem z postele kvůli první

mu podezření z vraždy v jeho rajonu za osmnáct let. Hlas se jí ani

nezachvěl, neprojevovala nejistotu, nezdála se být nervózní. Seděla

s rukama úhledně složenýma v klíně. Vypadala tak klidně, jako by

byla v čekárně u doktora.

Roland už byl u policie dvacet let. Za tu dobu viděl spoustu věcí —

strašlivých, nespravedlivých i vtipných. Ale tohle? Vůbec to nedáva

lo smysl, bylo to šokující. Ohromilo ho to, otřáslo jím to.

„Připadáš mi hrozně klidná na to, co se stalo.“

Napadlo ho, jestli náhodou není v šoku.

„Víš co, to je zvláštní, že to říkáš, protože já opravdu jsem klidná.

Jsem naprosto v klidu.“

„To mi právě dělá starost.“

„Ale Rolande, to vůbec nemusí, opravdu ne. Skoro jsem zapo

mněla, jaké to je! Vlastně mám dojem, že jsem se takhle necítila

snad už od dětství. To byla tak krásná doba, žádné starosti, ale zato

spousta lásky. Měla jsem nádherné dětství, nádherný život. Nebyla

jsem vždycky taková jako teď, víš?“

„Jaká?“

16

„No, však vidíš... vystrašená, nervózní, uzavřená. Byla jsem

hrozně odhodlaná. Ne nějak zvlášť živá nebo divoká, ale v koutku

duše jsem věřila, že mi může patřit svět, že budu razit nové ces

ty. Myslela jsem, že dokážu tolik věcí. Rodiče mi vždycky říkali,

že pokud chci něco dokázat, jediný limit je moje vlastní předsta

vivost, a já jim věřila. Teď už jsou oba mrtví a já na ně moc často

nemyslím.“

„Proč ne?“

Zhluboka vydechla.

„Po pravdě řečeno, Rolande, vždycky jsem věřila, že mrtví nad

námi nějakým způsobem bdí, že nás možná můžou i chránit. Pokud

mě moji rodiče odněkud sledují, tak se hrozně stydím za to, na co

se museli dívat, je mi hanba z toho, co se ze mě stalo. Na druhou

stranu, kdyby mě z toho svého nebeského balkonu mohli ochraňo

vat, proč to neudělali? Už ani nevím, kolikrát jsem prosila o pomoc,

modlila se, a úplně zbytečně. Takže už se tím radši nezatěžuju. Je

to hrozně matoucí a já už jsem i tak byla zmatená dost.“

„Jestli jsi to byla ty, Kathryn, pak se musím zeptat, proč vlastně.

Proč jsi to udělala?“

S drobným pousmáním, jako když si není jistá, kde začít, ale ví,

že musí, Kathryn beze spěchu formulovala odpověď.

„Ve skutečnosti je to docela prosté. Udělala jsem to, abych mohla

povědět svůj příběh a nemusela se přitom bát.“

„Příběh?“ nechápal Roland.

„Ano, Rolande. Potřebovala jsem povědět svůj příběh dětem, naší

rodině, přátelům i všem okolo, ale beze strachu.“

„Beze strachu z čeho?“

Poslouchal ji už drahnou dobu, a stejně tomu ani za mák nero

zuměl.

Uniklo jí drobné zasmání. A zároveň jí po tváři sklouzla neoče

kávaná slza.

„Bože, Rolande, vůbec nevím, kde začít! Strach z bolesti, ze smrti,

ale ze všeho nejvíc strach, že zmizím někde uvnitř sebe a už nikdy

17

se nevynořím. Já už ani netuším, kde je ta osoba, kterou jsem býva

la. Jako bych se rozplynula v nic, jako bych celou dobu žila mimo

společnost, i když jsem její součástí. Můj život mi připadal tak bez

významný, jako by nezáleželo na tom, co se mnou bude. Jsem už

neviditelná. Kolikrát promluvím a vůbec nikdo mě neslyší. Dneska

se stalo něco, co mě změnilo, Rolande. Nemůžu říct, že by to bylo

něco ohromného, převratného nebo snad nějak zvlášť nezapome

nutelného, ale stalo se to a já věděla, že už toho mám dost. Přišel

čas, můj čas.“

Hloubal nad jejími slovy a rozhodl se, že se raději ještě nebude

ptát, co bylo to „něco“, které ji změnilo.

„Musíš si pořádně rozmyslet, co říkáš, Kathryn. Rád bych, abys

opravdu důkladně zvážila, co řekneš a komu to řekneš. Cokoli od

teď vyslovíš nebo uděláš, pro tebe může mít dramatické následky.

Každá sebemenší podrobnost, kterou vypustíš z pusy, se zazname

ná a bude mít dopad na tvoji budoucnost.“

Zase ten kratičký smích.

„Bože můj. Moje budoucnost? To je taky zvláštní: že teď už ne

musím nijak zvlášť důkladně o  ničem přemýšlet. O  všem už jsem

přemýšlela. Měla jsem na to celé roky.“

Roland se odmlčel, v duchu zvažoval všechny možnosti a snažil

se rozhodnout, jak bude nejlepší postupovat dál. Náhle vykulil oči.

Jedna možnost by tu pro ředitelovu manželku byla.

„Myslím, že by bylo dobré, aby tě viděl doktor, Kathryn. Ve tvém

vlastním zájmu.“

„No jo, jasně! Nejspíš psychiatr, že? Ale klidně. Uvidíš, jak dobře

umím dát na návrhy, souhlasit s  tvrzeními a  plnit příkazy. Já už

vlastně ani nevím, jaký je mezi tím rozdíl! Ale měla bych tě varo

vat, že po pečlivém zhodnocení a diagnóze mého stavu ti dotyčný

doktor napíše dlouhatánskou a  drahou zprávu, z  níž vyplyne, že

jsem zcela příčetná, rozumná osoba a že mám absolutní kontrolu

nad svým jednáním. Pravda je taková, že jsem jednala naprosto

samostatně, s  plným vědomím a  pochopením svých činů a  jejich

18

důsledků. Ale prosím, nech si to potvrdit od někoho, komu za otáče

cím křeslem visí zlatě orámovaný diplom, jestli ti to pomůže.“

„Tady nejde o to, co pomůže mně! Kristepane, Kathryn, napadá

mě jedině, žes utrpěla nějaké nervové zhroucení a žes jednala v po

minutí smyslů, ať už dočasném, nebo trvalém.“

Tomu se zasmála.

„Dočasném, nebo trvalém? To je dobré. Ale skutečnost je taková,

Rolande, že říkám pravdu a říkám ji s jasnou myslí. Můžu ti něco

povědět?“

Modlil se, aby se mu dostalo nějakého rozumného zdůvodnění,

faktu, bezvýznamné podrobnosti, čehokoli.

„Ano, ano, jistě.“

„V  uplynulých dvaceti letech byly chvíle, kdy mi klidně mohlo

úplně přeskočit, kdy se všechno zdálo tak bezútěšné a smutné, že

jsem si říkala, jestli by nebylo jednodušší prostě se propadnout do

deprese a ode všeho utéct. Ale ať mě to lákalo sebevíc, dva důvody

mi vždycky zabránily se tomu poddat. Dominik a Lydie. Kvůli nim

jsem se snažila zůstat příčetná a vydržet. Nebyla bych jim moc plat

ná, kdyby mi tak trochu strašilo ve věži. Ale byl to boj, to musím

přiznat. Den co den jsem se koukala na svůj vyšinutý výraz v zrcadle

a říkala si, jakou dobu tu fasádu ještě dokážu udržet. Nakonec se

ukázalo, že pěkně dlouho!“

Zasmála se, krátce a nepřirozeně.

Roland na ni zíral v přesvědčení, že navzdory všemu ujišťování

jí opravdu přeskočilo.

„Musím říct, Kathryn, že jako tvůj přítel, ne jako šéfinspektor,

o tebe mám starost, opravdu.“

Opět ho přerušil její smích. Povzdechla si, s mírným zakolébá

ním si z rukávu svetříku vytáhla vlhký kuchyňský ubrousek a otřela

si oči a nos.

„Promiň, Rolande. Já vím, že bych se neměla smát. Jsem tro

chu rozhozená. Posledních osmačtyřicet hodin bylo dost nároč

ných.“

19

To bylo vskutku slabé slovo, ale ani jeden z nich to nekomentoval.

„Směju se, protože uplynulých osmnáct let jsem toužila po tom,

aby si o mě někdo dělal starost, aby mi někdo pomohl. Ale teď, po

prvé od mojí svatby, si o  mě nikdo dělat starost nemusí, protože

jsem konečně v bezpečí.“

Položila dlaně na stůl, jako by z  pevného dřeva chtěla nabrat

sílu a zdůraznit, že teď už všechno zvládne sama.

Roland vstal a  začal přecházet po malé výslechové místnosti,

s  rukama v  bok a  lokty v  pravém úhlu. Pomalu ztrácel trpělivost;

čím méně pokročili, tím větší byla jeho frustrace. Měl pocit, že tak

hle by jejich rozhovor mohl plynout ještě celé hodiny, a tolik času

vyplýtvat nemohl.

„Fajn, Kathryn, tak na rovinu. Tohle je pro mě strašně těžké. Ne

myslím jako pro policistu, ale psychologicky. Nedokážu pochopit,

co se to s  tebou děje. Znám tebe i  Marka už... jak dlouho? Skoro

deset let?“

Kathryn si v duchu vybavila jeho dcerku Sophii, když jako osmi

letá nastupovala na Mountbrierskou akademii: měla koženou ak

tovku, vyděšená očka, pihy a rozpustilé copánky. Teď z ní byla sebe

vědomá šestnáctiletá slečna, do níž se zakoukal nejen Kathrynin

vlastní syn, ale i všichni ostatní chlapci v ročníku. Kathryn pokývla.

Skoro deset let.

„A celou tu dobu se zdálo, že s Markem máte hodně úzký vztah,

že žijete jeden pro druhého. On o tobě vždycky mluví... mluvil... tak

hezky, Kathryn. Takže chápeš, proč mi to připadá...?“

Roland se na okamžik zahleděl do stropu, uklidnil se a zkusil

to znovu.

„Bože, Kathryn, já se to snažím říct zdvořile, ale nejde mi to,

tak že toho nechám a  půjdu rovnou k  věci. Mark je... byl... velmi

vážený a oblíbený člověk. Ředitel školy, prokrista! Zrovna nedávno

získal i celostátní uznání, všichni si o něm mysleli jen to nejlepší.

A  ty teď chceš, abych... vlastně aby všichni uvěřili, že posledních

osm náct let jsi za tou úhlednou kamennou zídkou a těmi krásnými

20

posuvnými okny žila v utrpení? Když všichni kolem viděli jen sou

držnou, šťastnou dvojici, která si zjevně byla naprosto oddaná?

Chápeš, proč by to pro někoho mohlo být obtížné přijmout?“

Váhavě se usmála a pečlivě volila slova.

„Je mi jasné, že někteří lidi vidí vždycky jen to, co chtějí vidět,

Rolande. To já vím. Ale musíme si připustit, že někdo prostě umí

skvěle oklamat druhé. Mark to dovedl výborně, a  já do jisté míry

taky. On byl surový tyran a předstíral, že je někdo jiný, a já byla oběť

a předstírala, že nejsem. Plně svoji vinu uznávám.“

„Kathryn, tohle prosím tě neříkej, ano?“

Nevěděla, jestli to má být vtip.

„Fajn, Rolande. Jenom se snažím říct, že mi vlastně nesejde na

tom, co si lidi myslí nebo co si myslí, že vědí. Já vím, jak to bylo

doopravdy, jednou to budou vědět i moje děti a na ničem jiném mi

nezáleží. Pravda je taková, že jsem vinna, a očekávám, že za to za

platím. Měl bys ale vědět, že neexistuje žádný trest, který by se jen

vzdáleně vyrovnal tomu, co jsem zažila jako Markova žena. Žádný.

Nebojím se, už ne.“

Roland se posadil za protější stranu obdélníkového stolu. Na

táhl nohy, zkřížil kotníky, založil ruce za hlavou a vzdychl. V mysli

se mu vybavily ty nesčetné příležitosti, kdy seděl u  stolu v  útulné

kuchyni Brookerových a  Kathryn v  zástěře s  květinovým vzorem

nalévala čaj z puntíkované konvičky. Po nedělní bohoslužbě Mark

rád pořádal audience, trousil duchaplné vtípky, probíral poslední

výsledky kriketu, porcelán přitom jemně cinkal a v pozadí se z rá

dia ti choun ce linula vážná hudba.

Nic z toho nedávalo žádný smysl. Roland se plně soustředil a byl

připraven Kathryn naslouchat. Potřeboval to všechno slyšet. A co

víc, potřeboval to pochopit.

Přejel si rukou po tváři, pak si prohrábl vlasy a poklepal si na

pěšinku.

„Dělám tuhle práci už dlouho a vím, co se může stát. Někdy stačí

jenom okamžik a přihodí se něco zlého, nehoda —“

21

„Nejspíš chápu, kam tím míříš,“ přerušila ho Kathryn, „ale mu

sím tě zadržet. Tohle nebyla nehoda. Ne že bych to snad nějak plá

no vala nebo promýšlela, ale nebyla to nehoda. Poté co jsem vzala do

ruky ten nůž, bodla jsem Marka úmyslně, chtěla jsem ho zabít.

Když o tom teď přemýšlím, nejspíš jsem to někde hluboko v duši

toužila udělat už dávno. Takže i když to bylo ‚dílem okamžiku‘, jak

říkáš, vážně to nebyla nehoda.“

Roland potřásl hlavou. Tímhle si skutečně vůbec nepomáhala.

„Víš, co by mi opravdu pomohlo? Kdybys mi řekla nějaké příklady.“

„Příklady?“

„Ano, cokoli, co by mi usnadnilo plně pochopit, cos prožívala.

Něco typického.“

„Něco typického?“

„Jo. Takovou momentku, chápeš. Abych si udělal obrázek a poro

zuměl tomu. Pověz mi, jak to přesně bylo. Vysvětli mi, co tak hroz

ného ti prováděl. Úplně obyčejně mi popiš, co jsi s  ním zažívala.

Mluvíš o strachu a o mučení, ale já potřebuju, aby to znělo skuteč

něji. Pověz mi, co ti dělal, že jsi z něj měla takový strach. Pověz mi,

co spáchal, že tě to dohnalo až k tomu, žes mu vzala život.“

Roland se přestal tvářit jako kamarád a byl teď každým coulem

policista.

„Takže chceš momentku?“

„Ano, můžeš tomu tak říkat.“

„Tak počkej. Momentku, něco typického...“

Odmlčela se.

„Je těžké rozhodnout, kde začít, kolik ti toho mám říct.“

„Řekni mi cokoli, Kathryn, kromě ‚můj muž byl tyran a surovec‘,

protože to je až moc obecné a dramatické a k ničemu nám to není.

Pověz mi něco konkrétního, co mi pomůže tomu porozumět, něja

kou podrobnost, se kterou to pak budu moct vysvětlit i ostatním.“

„Jasně. Než začnu, chtěla bych říct jednu věc — nebudu nic zve

ličovat ani zmírňovat. Pověděla jsem ti celou pravdu a nic než prav

du — říká se to tak? — a budu v tom pokračovat.“

22

Roland přikývl. „Jo, tak nějak. Tak můžeš, já jsem připrave

ný.“

Kathryn se zprudka nadechla a levým palcem otáčela snubním

prstenem na prsteníčku. Předtím ji nenapadlo, že by si ho mohla

sundat, ale teď se rozhodla, že to udělá, hned jak bude o  samotě.

Posunula si ten kousek zlata na prstě výš, na okamžik se zahlouba

la nad rýhou, kterou jí vytlačil do kůže, a říkala si, jak dlouho asi

může trvat, než ten drobný otisk zmizí. To bude velký milník na

cestě k osvobození.

„No, Mark byl hrozný pedant, vlastně to byla až posedlost. Ne

směla jsem nosit džíny ani jiné kalhoty, jen sukně. Měla jsem den

rozpočítaný skoro na minuty, nezbývalo mi moc času, abych o ně

čem mohla svobodně rozhodovat. Směla jsem si vybrat, kterou ces

tou pojedu na nákup nebo jakou zeleninu udělám k večeři, ale to

bylo tak všechno. Kde a jak skladovat potraviny, jak podávat večeři,

to jsem měla všechno přesně předepsané. Každý den mi stanovil,

jaké domácí práce musím udělat, často úplně zbytečné a ubíjející,

které mě měly jen vyčerpat a zlomit...“

Roland si ukazovákem a palcem stiskl kořen nosu. Dokázal si

živě představit, jak budou ta slova znít u soudu: Zabila jsem svého

muže, protože byl trochu pedant a  měl radši, když jsem nosila sukně.

A musela jsem dělat domácí práce. Kristepane, jestli jí to projde, bude

ji většina žen v téhle zemi moci beztrestně následovat. Doufal, že

přijde s něčím lepším.

„Každý večer jsme společně šli nahoru. Mezi mnou a dětmi byla

jenom tenká zeď, já si musela kleknout u postele a Mark mi přidě

loval body, podle toho, jak špatně jsem podle něj ten den pracova

la. Když jsem ho něčím podráždila nebo rozzuřila, byly za to body

navíc.“

Teď zpozorněl.

„Body se přidělovaly na stupnici od jedné do dvanácti. Na tom,

jak špatně jsem si vedla — dvanáctka byla nejhorší —, pokaždé zá

viselo, co přijde potom.“

23

Kathryniny slzy skončily v připraveném ubrousku. Dech se jí

zadrhl v  hrdle, byla rozrušená studem nad tím, s  čím se svěřuje,

i vzpomínkou na to.

„Body?“

Roland zavrtěl hlavou. Kathryn netušila, jestli to má být projev

soucitu, nebo nevěřícnosti.

„Ano. A pak mi začal ubližovat.“

Teď už jen šeptala a Roland se musel namáhat, aby ji slyšel.

„Jak dlouho ti tohle dělal, Kathryn?“

Odkašlala si, ovládla se a pokračovala poněkud veseleji, jako by

sama sobě dokázala namluvit, že je všechno v pořádku.

„No, když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, že mě tyrani

zoval od chvíle, kdy jsme se seznámili. Nejdřív to byly drobnosti:

kritizoval, jak se oblékám, jak se češu, nelíbili se mu žádní moji

přátelé. Zakázal mi věnovat se svojí profesi — výuce angličtiny —,

což byla hrozná škoda. Rozbil nebo vyházel všechno, co jsem měla,

než jsme se poznali, sledoval, s kým si telefonuju, a tak podobně.

Pomaličku mě odřízl od mojí rodiny. Všechno to mělo za cíl mě

znejistit, abych na něm byla závislejší. Připravil mě o  všechny

spojence a zadupal moji sebeúctu, takže když začal s opravdovým

týráním, už jsem dávno byla oběť a zůstala jsem úplně sama. Byla

jsem tak popletená, že jsem se už ani pořádně nedokázala o  ni

čem rozhodnout. Neměla jsem vůbec žádné slovo. Aspoň mi to

tak připadalo.“

„A to, čemu říkáš ‚opravdové týrání‘ — jak dlouho to trvalo?“

„No, počkej... co jsem otěhotněla s Dominikem.“

„A tomu je teď šestnáct?“

„Jo, přesně tak, i když mi připadá, že to snad ani nemůže být

prav da! Šestnáct let... ten čas tak letí, co? Se Sophií ti to asi musí

připadat stejné. Někdy mám pocit, že ještě před chvilkou jsem se

honila po domě za tím roztomilým batolátkem, a pak jsem se jed

nou na vteřinku otočila a z něj se mezitím stal ten nezkrotný živel —

‚puberťák‘. Promiň, Rolande, já jsem zase odbočila, co?“

24

Všimla si výrazu v jeho tváři a chápala, v jak obtížné je situaci.

Kathryn věděla, že nic z toho nezní věrohodně. Vlastně se zdálo být

úplně ujeté, že by snad mohla mluvit o Marku Brookerovi, o panu

řediteli! Věděla, že Roland a všichni ostatní rodiče si dokážou před

stavit Marka, jen jak jim pevně třese rukou a pronese nějaký chytrý

vtípek. Všichni se shodnou, že je to celé naprosto šokující. A co by

na to všechno řekla Markova asistentka Judith? Když si Kathryn

představila její reakci, v duchu se usmála. Úplně ji viděla, jak pro

hlašuje: Mark vůbec nevypadal jako nějaký hnusák, vlastně byl naprosto

úžasný...

Kathryn doufala, že postupem času, jakmile vyjdou najevo všech

na fakta, si lidé konečně položí tu jedinou důležitou otázku: kdy

by měla tak dokonalý život, jak si Roland a všichni ostatní mysleli,

proč to tedy udělala? Proč by si vymyslela všechny ty hrůzy a pak

si sama řekla o potrestání, kdyby to nebyla pravda? Pokud ovšem

není šílená. A Kathryn byla odhodlaná všem dokázat, že šílená není

ani omylem.

Roland se zhluboka nadechl a  chystal se zopakovat všechny

otázky.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist