načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Z druhé strany postele - Alix Girod de l'Ain

Z druhé strany postele
-15%
sleva

Kniha: Z druhé strany postele
Autor:

První „manželský thriller“, plný lásky a humoru Ariane a Hugo chtějí uniknout z rutiny svého desetiletého manželství, neboť si začínají připadat jako křečci v kolotoči. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 229
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 288
Rozměr: 130 x 200 mm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: De l’autre côté du lit
Spolupracovali: přeložila Dana Melanová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Novinka týdne: 2013-39
Datum vydání: 18. 9. 2013
Nakladatelské údaje: Praha, Motto, 2013
ISBN: 9788072468836
EAN: 9788072468836
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ariane a Hugo chtějí uniknout z rutiny svého desetiletého manželství. Odhodlají se proto k zásadní změně - vymění si strany postele a také své životy. A spolu s tím rovněž zaměstnání, auta a šekové knížky. Ona je náhle šéfovou společnosti půjčující stavební zařízení, on prodává šperky. Přizpůsobí se muž zvyklý řídit tým podřízených této situaci? Dokáže si blondýnka vážící padesát kilo vynutit respekt chladných obchodníků? A je život na druhé straně postele opravdu lepší? Románový debut francouzské scénáristky o jednom nespokojeném manželském páru, který si kvůli záchraně vztahu vymění své životní role.

Popis nakladatele

První „manželský thriller“, plný lásky a humoru Ariane a Hugo chtějí uniknout z rutiny svého desetiletého manželství, neboť si začínají připadat jako křečci v kolotoči. Odhodlají se proto k zásadní změně – vymění si strany postele a také své životy. A spolu s tím rovněž zaměstnání, auta a šekové knížky. Ona je náhle šéfovou společnosti půjčující stavební zařízení, on prodává šperky... Přizpůsobí se muž zvyklý řídit tým podřízených této situaci? Dokáže si blondýnka vážící padesát kilo vynutit respekt chladných obchodníků? A co na tuto výměnu řeknou jejich děti? A je život na druhé straně postele opravdu lepší?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Alix Girod de l'Ain - další tituly autora:
Věčné mládí Věčné mládí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

1

Leden

Je-li na Nový rok blátivo,

bude po celý rok nepohoda míti navrch.

Lidová moudrost

Dzuííín, dzuííín. Příšerný zvuk příklepové vrtačky se

zaryl do levého ucha Ariany Marsiacové. Otevřela oči.

Digitální hodiny na kabelové televizi ukazovaly 9.12.

A kruci, ještě usnula. Přesto si matně vzpomínala, že

nedávno byla na nohou, dokonce hýbala prsty, když za

plétala vlasy své dceři Louise. Hugo potom jako každý

čtvrtek odvezl děti do školy. Patrně těsně poté, co sly

šela jeho audinu vyrazit od domu, se dopustila té hrubé

chyby: ještě na chvilku se zavrtala do přikrývky a po

ložila hlavu na polštář s poetickým názvem „Vílí sen“,

který tak vřele doporučoval před půlrokem Pierre Bel

lemare na kanálu TF1. Málem podezírala zaměstnance

teleshoppingu, že přidali do peří nějaké psychotropní

molekuly; je přece všeobecně známo, že lidé závislí na

drogách jsou vděční zákazníci.

Cítila se provinile, strašlivě provinile. Určitě je je

diná z celého Le Vésinet, kdo tak dlouho spal. Ostatní

ženy ve stovkách vésinetských domů už dopily druhou


10

kávu, vyřídily ranní telefonáty, sklidily ze stolu po snídani, dvakrát překontrolovaly rozvrh dětí, ke dveřím v předsíni položily hromádku kalhot připravených do čistírny. A ona, sotva probuzená, malátná, s obtiskem prostěradla na tváři, si ani není jistá, jestli nezapomněla dát synovi do aktovky cvičební úbor. Ach jo, je nemožná, fakt nemožná.

A navíc má zpoždění. Zvuk příklepové vrtačky ji upozorňoval na to, že řemeslníci už se v přízemí činí. Ariane dobře věděla, jaké je to neslýchané štěstí. Ani v ně nedoufala. Za poslední tři měsíce už pochopila základní pravidla procesu přestavby domu:

l. Stejně jako růst ceny topného oleje, početí dvojčat nebo návrat kalhotových sukní do módních časopisů, ani řemeslníci nikdy nepřijdou, když je čekáte.

2. Jestliže se náhodou stane, že se řemeslníci dostaví v den, kdy mají, pracují od 7.30 do 9.25. Potom drží přestávku. Pak si dají svačinku. Nato se pohádají, protože elektrikář pořád ještě nenatáhl vedení, což „vážně“ ohrožuje postup zednických prací. Potom se smíří a pracují bez přestávky od 14.22 do 15.07. Načež jim zazvoní mobil, volá jakási hendikepovaná klientka, která se stará o šest dětí a teď má doma havárii a nutně je potřebuje. Všichni odejdou.

Takže pokud je chce Ariane chytit, je to teď, nebo nikdy. Přežila bez mrknutí cituplné ranní pozdravné výlevy Abribuse, pudlojezevčíkovitého stvoření, které našla před deseti lety přivázané pod jednou ze světelných reklam Jean-Clauda Decauxe, giganta městského


11

mobiliáře. Odtud i psovo jméno. Jak stará mohla být tahle psovitá šelma s podivnou fyziognomií rozšlápnutého sendviče? Podle omračujícího pachu linoucího se mu z tlamky asi sto patnáct let. Veterinář tvrdil, že pejsek tak starý není. Abribus byl každopádně velmi delikátní a citlivý jedinec, hlavně co se jeho zažívání týče. Za hlučných projevů plynů, ucházejících mu ze spokojeného bříška, se protáhl, seskočil z postele a následoval paničku.

Ariane si oblékla vlněné, švestkově modré šaty s velkou ozdobou na rameni, připomínající zelí, zkrátka božskou neoburžoazní výstroj v postmodernistickém duchu političky Marie-France Garaudové, dokonale se hodící pro její odpolední schůzky. Lehké nalíčení – dvě ťupky tekutého mejkapu na nos a bradu, pár tahů řasenky Rimmel na konečky řas, meruňkový lesk na rty, maličko růže na lícní kosti –, krátká úprava vlasů barvy ukrajinského obilí Féria, odstín „veselé děvče“ – geniální nápad její koloristky Reginy, která se mistrovsky vyznala v umění, jak dosáhnout oné tak módní barvy yorkshirské blond –, lodičky na vysoké jehle od Zary, tak skvěle okopírované od Manola Blah nika, že by jeden musel být uměleckou ředitelkou Vogue, což zaplaťpámbu nebyl případ její klientely, aby poznal ten rozdíl, a hop k autíčku Simone (podle Simony Veilové).

Dole na ni čekala smrt s kosou zmnohonásobená do šesti exemplářů v montérkách. Arianin smysl pro humor nebyl v tuto chvíli patřičně na výši, ale při pohledu na ten čestný špalír si mimoděk začala prozpěvovat Aznavourovu píseň, „všichni přišli, všichni jsou


12

tady, mamma zemře“. Zneklidněný Abribus se jí rozplácl u nohou, čumák si zaklínil mezi její podpatky a kňučel. Toho temného lednového rána nebyli pánové zrovna v dobrém rozmaru, ani stavbyvedoucí Dilabault, ani klempíř Pedro, ani malíř Bouchikrian, jehož neustále doprovázeli dva mlčenliví učedníci, ani elektrikář Nervo. A příčina jejich špatného duševního rozpoložení? Nepřítomnost sádrokartonáře Gonçalva. Jak se dalo očekávat, velmi vážně to ohrozilo jejich harmonogram. Bylo teprve 9.27, z tohoto pohledu jsou v předstihu, pomyslela si Ariane. Klempíř se ujal obhajoby svého krajana a horlivě vysvětloval, že „mít zas smutek v rodina“. (Dvacet let tvrdé dřiny na francouzské půdě nedokázalo zdokonalit páně Pedrovu lisabonskou francouzštinu.) Dilabault ho suše přerušil jedním ze svých truchlivých přísloví, jimiž byla jeho mluva naditá víc než vánoční krocan kaštany: „Nikdo nemůže být nucen k nemožnostem.“ Nikdo zajisté nepodezíral Gonçalva, čestného pracovitého řemeslníka, nešťastnou oběť epidemie v rodině, že těží ze svého neradostného údělu – ale přesto, třináct mrtvých od začátku stavby..., pomyslela si Ariane –, problém tkvěl v tom, že bez něj se nedalo pokračovat v práci. A že se nabere další zpoždění.

„Neštěstí nechodí nikdy samo, že, paní Marsiacová?“

Kristepane, ten stavbyvedoucí ale leze na nervy. Dnes ráno však měla Ariane sto chutí se porvat. A taky znala spoustu přísloví.

„Jistě, jistě, ale všechno zlé je pro něco dobré.“


13

„Co tím chcete říct, paní Marsiacová?“

„Jaká zásluha, taková výsluha: co kdybychom se pokusili najít za pana Gonçalva náhradu, zatímco bude držet smutek za svého drahého zesnulého?“

„Bohužel, momentálně nemám nikoho, kdo by byl schopen ho nahradit. Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí, paní Marsiacová.“

„No no no, odvážnému štěstí přeje!“

„Bohužel, dílo chválí mistra, vím, o čem mluvím. Kdo se jednou spálil, i na studené fouká.“

O. K, dva jedna pro něj. Ale ještě neřekla poslední slovo.

„Něco vám navrhnu, pane Dilabaulte, vezměte si někoho mladého, třeba učedníka, cvik dělá mistra.“

Ticho.

„Kdo neriskuje, nic nemá!“ zahřímala.

Stavbyvedoucí se pyšně napřímil.

„Opatrnost je matka moudrosti!“

„Ale když děláte omeletu, musíte rozbít vejce!“

„Od slov k činům je daleko!“

Doprčic, je fakt dobrý. Ariane ztrácela půdu pod nohama. A tak to zkusila s patosem:

„Na každý hrnec se najde poklička.“

Dilabault se ďábelsky usmál a defi nitivně ji uzemnil:

„Práce kvapná málo platná, paní Marsiacová.“

Mladá žena uznala porážku, jen ještě vykoktala:

„Najděte nějaké řešení, pane Dilabaulte. Žena žene, až dožene.“

Muž zavrtěl hlavou a zeptal se, jestli můžou odejít, protože jedna hendikepovaná zákaznice, co se stará


14

o šest dětí, si doma zoufá a nutně si musí pohovořit s malířem. A tak se tedy rozešli s obapolným povzdechem, že zítra je taky den. A že po dešti zas bývá pohoda. Patrně. Pohoda ale určitě nebyl případ tohoto dne. Ariane si dlouze oprašovala ze šatů nánosy staveniště, aby déšť neproměnil její výstroj příkladné stoupenkyně konzervativní gaullistické strany v sádrové pouzdro – mladá uhlazená pravičačka jeden den prosím, ale napořád, pěkně děkuju – a vyšla z domu s Abribusem v patách. Neměla před sebou to, čemu říkala zvlášť „perný den“, spíš obyčejný program:

9.47: zajít do čistírny pro hotové věci. Omluvit se, vysvětlovat, žadonit (ztracený lístek).

9.53: zavolat Hectorovu zubaři. Smluvit si termín aspoň do konce června 2003. Argumentovat. Žadonit.

10.04: hypermarket Auchan, nákup proviantu. Nezapomenout, že od minulého týdne vyžaduje Louise pouze Chocapic, Hector Cheerios a Hugo Special K.

10.42: zajít k veterináři a zeptat se ho, jestli by se přece jenom nepokusil ještě jednou něco udělat s tím příšerně páchnoucím dechem jejího drahého pejska. Žadonit.

10.57: příprava jídla pro děti.

11.02: brát telefony a odpovídat na „dotazy maminek“. Jde o urgentní záležitost: jak to bude s rozvrhem o únorových zimních prázdninách. Vzhledem k tomu, že odjezd na hory je plánovaný za osm týdnů, se tím teď nemusí zabývat.

11.21: vyzvednout u školy haranty – dobře je přepočítat, ve čtvrtek jich totiž bere domů 7, matky se takhle stří


15

dají, aby jejich potomstvo nestrádalo ve špatně odhlučněné školní jídelně. Škoda že ostatní matky se tak často ulejvají ze svých minikantýnských povinností, takhle má permanentně dojem, že týden má čtyři čtvrtky (možná je to přísloví, zeptat se na to Dilabaulta).

11.30 – 12.45: hlídání hordy malých divochů v domě proměněném ve staveniště. Kravál. Bezuzdné řádění. Myčka ucpaná špagetami a rajčaty. Bruska vyrvaná z rukou osmiletého podnikavce, který chtěl na lebce své sestřičky zkusit, jak přístroj funguje.

12.45: odvedení harantů zpátky do školy. Nesmírná úleva, když za nimi zapadla školní vrata. Z toho plynoucí následné výčitky a pocit viny „jsem špatná matka“. Ach jo.

13.07: příchod do kanceláře. Lehký oběd (sendvič s rillettes) v hospůdce se Sophií, nejlepší kamarádkou a společnicí. Pocit viny, že si neobjednala „jenom salát-tojevšechnoděkuju“. Příjemné pokecání s kámoškou, která sedí nad talířem řepy. Zpětný pocit viny při pomyšlení na stísněnost, jakou cítila před hodinou, když byla s dětmi.

14 hodin: nástup do roboty: odjezd na schůzky. Domácí prodej originálních šperků, které navrhuje Sophie. Povídání. Předvádění. Zkoušení. Přesvědčování. Vyvracení: „Ale ne, paní Mosquinová, s těmi perlami se vůbec nepodobáte Margaret Thatcherové.“ Striktní odmítnutí, když chce zákaznice smlouvat. No tak jo, slevím, ale maximálně o 10 %.

19 hodin: návrat domů. Podráždění při zjištění, že chorvatská dívka už je tu čtyři hodiny a ještě ji nenapadlo, že by mohla vykoupat děti.

19.02: venčení psa. Podráždění nad zvířetem, které se


16

bou pláclo na zem a klepe se strachy, protože odmítá vyčurat se v dešti.

19.06: kontrola domácích úkolů osmiletého syna. Podrážděnost, protože synek si ještě nezapamatoval násobilku sedmi navzdory týdnům společného úsilí.

19.18: výroba plovoucích voňavých svíček s dcerou podle americké teorie „quality time“– když jste s dětmi, nezáleží na délce doby, ale na intenzitě. Podrážděnost, když dcerka opět převrhla horký vosk na ubrus à la Paul Smith. Pohlavek. Pocit viny.

19.38: děti se koupají, uvažování, co bude k večeři. Vytažení minitykviček z lednice, kde byly zaklíněné za pomerančovým džusem.

19.42: cákání, ječení. „Hectore, přestaň otravovat sestru. Možná máš pinďoura, ale pořád nevíš, kolik je osmkrát sedm. To si laskavě uvědom! Tak hop, ven z vany.“ Podrážděnost, podrážděnost, podrážděnost.

19.49: prostírání stolu s dětmi. Vhození makaronů do hrnce vařící vody.

19.58: makarony jsou uvařené.

19.59: návrat hrdiny.

Ještě než zaslechla zvuk pneumatik vozu na příjezdové cestě, věděla Ariane, že manžel se vrací. Šestý smysl zamilované ženy ještě zostřený deseti lety manželství? Tak trochu. Ale hlavně „Abribusův čich“. Dvaačtyřicet vteřin před tím, než se otevřely dveře, ležel už pes v předsíni s vyhrnutými pysky, malá chlupatá nenávistná koule připravená skočit vetřelci po nohou. Abribus nikdy nepřijal Huga a mělo to svůj důvod; Aria ne přivedla páníčka do svého domova několik týdnů po psovi, což bylo trochu nešťastné, vezme-li se


17

v úvahu teritoriální pojímání samčí moci. Podle psích

psychologů, předvádějících se v televizním vysílání pro

hospodyňky, přímo učebnicový příklad „sporu o vůd

covství smečky“.

Abribus se už deset let považoval za vůdce domác

nosti a pokoušel se z ní Huga vypudit, za kterýmžto

účelem mu různě znepříjemňoval život – třeba velmi

silně a neodbytně masturboval o páníčkovy kalhoty na

veřejnosti – a necouvl ani před frontálním útokem. Vi

nou svých krátkých nožek se nedostal na Hugovo hrdlo

a nemohl to s ním skoncovat jednou provždy, tak se

aspoň potměšile snažil ho vykastrovat. Dobrosrdečný

Hugo se příliš nezabýval nepředvídatelným chováním

svého psa, dobře věděl, že čas pracuje pro něj. S vě

kem Abribusovi vypadávaly zuby a už mu nebyl nebez

pečný, navíc se podle statistiky mílovými kroky blíži

lo to nejlepší – rozuměj pohnutlivý pohřeb věrného

druha.

Když Ariane viděla, že manžel vstupuje do obýváku,

lehce a uspokojeně si oddychla, byl to úlevný po

vzdech, jaký vyjde z úst každé mladé ženy, když čísli

ce na váze začíná pětkou. Hugo Marsiac, jeho vysoká

postava, prošedivělé vlasy, pěkná pleť s neznatelnými

póry, slovanskými lícními kostmi, světlýma očima...

Stejně jsem se provdala za nejkrásnějšího chlapa z ce

lého západního Vésinetu. Každopádně aspoň až do uli

ce Pierra Mesmera není nikdo hezčí. Možná kromě

toho revmatologa z rue des Pages, ale ten se nepočítá,

protože je čtyřprocentní, řekla si. Když se s ním sezná

mila, mohl se svými širokými rameny klidně pózovat


18

pro reklamy, kde stojí chlap, nenuceně si stříká deodorant do podpaží, a vytváří si tak „pocit maximální svěžesti po 48 hodin“. Teď si ho sice spíše představovala jako spolehlivého čtyřicátníka nabízejícího v reklamním spotu elektrické žaluzie, ale pořád to byl typ chlapa, který když vstoupí do místnosti, zvýší se ženské hlasy o oktávu. Hugo byl velmi dokonalým obrazem mužnosti. Ne oné hřmotné, křiklavé, vnucující se, testosteronem nasáklé mužnosti, vyzařovalo z něj něco jiného, něžného, objímajícího, uklidňujícího. Byla pyšná, že je jeho manželka: ne že by se tím vychloubala, byla zkrátka jenom spokojená a pořád lehce udivená, že si vybral právě ji.

Ta hodina spánku ráno navíc patrně měla na Arianinu náladu značně blahodárný vliv. Když viděla, jak děti poskakují kolem tatínka, zatímco on špičkou nohy jemně odstrkoval Abribuse s jeho kopulačními pokusy, cítila, jak jihne radostí. Mladá žena zapomněla na svoji únavu z posledních týdnů, měla skoro chuť být na manžela milá, fakt. Určitě někdo poznamená, že po jistém počtu let setrvání v manželství je oblíbenou zábavou manželů říkat si nepříjemné věci, když se večer doma sejdou. Ale tomu teď byla na hony vzdálená. Aria ne Marsiacová snivě sypala čerstvě nastrouhaný parmezán na cukíny s makarony a nebyla daleko od pomyšlení, že její manželské štěstí nemá co závidět těm nejdojemnějším svědectvím srdceryvné reality show Den po dni.

Bohužel Hugo jedinou větou porušil kouzlo přátelské atmosféry. Zatímco oplachovala talíř, než ho dá do myčky, pronesl: „Když jsem ráno odcházel do práce,


19

viděl jsem, že dorazili řemeslníci. Takže se to dneska

hnulo?“ V tu chvíli se nad příští obývací kuchyní Mar

siacových zatáhlo černými mračny.

Všichni, kdo kdy doma podnikli nějaké stavební práce,

vám to potvrdí. Zeptat se někoho: „Tak jak to pokraču

je?“ je totéž, jako byste pokládali otázku: „Tak co che

moterapie, jste s ní spokojený?“ Projevíte tím nejen

neobratnost, ale přímo nedostatek dobrého vkusu. Je

podivné, že na onom slavném žebříčku stresu vytvoře

ném psychiatry nejsou stavební práce řazeny na roveň

propuštění z práce nebo ztráty druha. Jak dále uvidí

me, nejenže můžou tyhle dvě kalamity – tedy ztrátu

práce i druha – přivolat, ale každopádně vyvolají u oso

by pověřené sledováním či řízením těchto prací pří

mo bouřlivý příval: naděje (instalatér konečně sehnal

průtokový ohřívač vody v rozměrech výklenku, který

speciálně vytvořil truhlář před třemi měsíci), zklamání

(rozměry byly v palcích, nikoli v centimetrech), uspo

kojení (pracovní kuchyňská deska z přírodní břidlice

je moc pěkná), sklíčenost (kuchyňský nábytek bohužel

neunesl její váhu). Nakonec vás to všechno otravuje

a ničí a už jste schopni jen jediné, věru existenciální

pochybnosti: Jsem opravdu tak neskutečně neschopná

a pitomá, nebo mě ostatní považujou za úplného kreté

na? Tahle úzkost, kterou by měli psychiatři rozvinout

a popsat, se ještě násobí, pokud investoři a zadavatelé

práce žijí – či přežívají? – na místě stavby. Což byl pří

pad našich hrdinů, jak už jsme jistě pochopili. Nakonec

jenom hluboké pohnutí až rozvrácení nejdůvěrnějšího

nitra Ariany Marsiacové by mohlo vysvětlit nebývale


20

prudkou scénu, která se odehrála v ulici Gai-Pinson

číslo 12, v Le Vésinet, Yvelines toho lednového čtvr

tečního večera.

Mladá žena se sice tvářila klidně, ale ve skutečnos

ti byla uštvaná a v koncích. Po týdnech přetvařování

byly její nervy zpuchřelé jako gumičky do vlasů za

pomenuté půl roku v sušičce. Jedna si ovšem nemů

že stěžovat, když má rodina fi nanční prostředky na

to, aby přeměnila docela hezký malý domek na ko

řist na obálku časopisu o bydlení. Nemůže nadávat,

když se stavbyvedoucí, v jehož dokladech je záhlaví

„Medaile za práci 1996“, uráčil vložit oko na vaše plá

ny přestavby inte riéru. Těžko runcat, když pracujete

na půl úvazku, a tudíž máte možnost denně sledovat,

jak práce postupují. Nemůžete si vyřvat svůj vztek,

když se manžel na vás plně spoléhá, že se o tu zále

žitost postaráte, a děti se svíjejí radostí při perspek

tivě, že každé bude mít konečně svůj pokoj. Nemů

žete naříkat, když víte, že patříte k onomu zlomku

populace, jehož život milostný, rodinný, společenský,

profesionální i fi nanční je naprosto v pořádku. Není

možné být nešťastná, když jste tak šťastná. Dokonce

i Arianino zdraví se těšilo plnému zdraví, což ji zce

la kuriózně ještě víc deptalo. Ve prospěch této mladé

ženy hovořilo, že se narodila ve znamení Raka, což je

hvězdné dědictví vskutku tíživé, když je jeho nositel

ka nucena žít uprostřed staveniště; jakýkoli student

prvního ročníku astrologie na Sorbonně vám poví, že

když napadnete račí smysl pro pohodlí, znamená to

jediné: rak začne cvakat klepítky.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist