načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Yorrân -- Poutník - 1. díl - Jan Dobšenský

Yorrân -- Poutník - 1. díl

Elektronická kniha: Yorrân -- Poutník - 1. díl
Autor:

Yorrân - Poutník je první díl epické fantasy, která se odehrává v rozlehlém světě, v jehož centru se nachází stará říše, která svým obyvatelům připadá stejně věčná jako sám ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 480
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Yorrân - Poutník je první díl epické fantasy , která se odehrává v rozlehlém světě, v jehož centru se nachází stará říše, která svým obyvatelům připadá stejně věčná jako sám čas. Aniž by to však někdo postřehl, rozhořel se daleko za obzorem požár, který se nyní nemilosrdně blíží a hrozí vyvrátit z kořenů pilíře starého království.
Vyprávění začíná ve volnějším tempu, aby čtenář získal čas na orientaci v neznámém světě zabydleném různými rasami a národy a seznámil se s těmi, kterým je souzeno sehrát hlavní role v budoucím dramatu. Ale šachovnice budoucího utkání už je připravena, figury jsou rozestavěny a tak se před čtenářem začíná rozehrávat partie, ve které dělají v pozicích obyčejných pěšců své první kroky i hrdinové příběhu. Jak obstojí ve zkouškách, které jim přichystal osud a které si oni sami komplikují svou lehkovážností? Jak si poradí s divokým vírem nadcházející války, který zamíchá jejich osudy a změní jejich putování v boj o holý život? Na kterou stranu se postaví v čase, kdy stát stranou není možné? Jakou cestu si vyberou v nemilosrdném a matoucím světě, kde je tak těžké poznat, kdo je kdo? Chcete-li se před objednávkou knihy dozvědět více, přečtěte si připravené ukázky, a rozhodně navštivte obsáhlý web - www.yorran.cz , kde lze dohledat další doplňující informace. Najdete zde mapy, rejstříky názvů, slovníky, články o historii a zvycích jednotlivých zemí a národů a pěkné ilustrace.

Související tituly dle názvu:
Yorrân: Poutník 1 Yorrân: Poutník 1
Dobšenský Jan
Cena: 99 Kč
Yorrân: Poutník 2 Yorrân: Poutník 2
Dobšenský Jan
Cena: 99 Kč
Plzeňský poutník Plzeňský poutník
Krieger Miloslav
Cena: 236 Kč
Poutník světem fantazie Poutník světem fantazie
Slanina Ondřej
Cena: 420 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jan Dobšenský

Poutník – díl 1.


3

Copyright:

Autor: Jan Dobšenský

Ilustrace: Pavel Talaš

Vydal: Martin Koláček – E-knihy jedou

2015

ISBN

978-80-7512-370-1 (ePub)

978-80-7512-371-8 (mobipocket)

978-80-7512-372-5 (pdf)


4

Na tento příběh jsem narazil během dlouhých obchodních cest. Před mnoha lety, během návratu z jedné zimní cesty na sever, jsem v poryvech větru zaslechl úryvky prastaré ságy. Neměl jsem tehdy příliš času, abych jim věnoval pozornost, býval jsem zaneprázdněn každodenní prací a starostmi, takže zapadly do některého nepoužívaného koutu mé paměti.

Vypadalo to však, že si mne ten příběh hledá, protože se v mé mysli stále častěji objevovaly obrazy onoho zvláštního světa. V průběhu let tak začaly z mlhy času vystupovat zprvu nezřetelné, později stále přesnější obrysy tohoto podivného příběhu. Ten se může odehrát v jakémkoliv čase i místě, vždy stejný, ale přesto vždy znovu fascinující.

Říká se, že v těžkých dobách se vrací na svět duše, aby se podrobily náročným zkouškám a dokončily tak svou obtížnou pouť věky.

Poslechněte si tedy příběh jedné z nich.

Věčný příběh o touze, hledání a Cestě...

Královnino proroctví

Staré letopisy říkají, že posledním, kdo mluvil s Královnou, byl její vnuk.

O čem bylo jejich setkání, nevíme, ale leccos naznačují zlomky uchované v prastaré Lamerlônské kronice, která se dochovala až do našich časů.

„Chceš-li však obraz věcí budoucích, poslouchej. Andělé času si předali žezlo. Vidím stín, jak se pomalu, nepozorovatelně pokládá na sídelní město. Mate mysl lidí, kteří ztrácí víru a cestu, začínají bloudit. Vidím nezkrotného lva, který odchází, daleko na jihovýchod, aby odlákal nepřítele od doupěte, ale přes svůj udatný zápas umírá mlád a jeho zásluhy nebudou v jeho domově nikdy oceněny.

Smutek, bědy a utrpení přichází do jeho rodného kraje a uprostřed nich vyrůstá nový květ. Mladý lev rozhodný a odvážný, který obnovuje slávu rodu, i když ani jemu není dopřán dlouhý život. On však porozumí svému úkolu a mnohé z jeho činů se ukážou jako důležité pro časy budoucí.

Další z rodu králů je lev, jenž přichází v záři slunce, a tato záře svítí po celý jeho život. To bude pro jeho lid šťastný věk. Jeho následník bude starý a vládnout bude pouze krátce, přesto i on vykoná činy důležité.

Další z nich však pohrdne svým dědictvím a zaútočí — proti vlastní krvi. Zkázu, která bude jeho činy provázet, již nebude možno napravit. Nedokáže to ani jeho následník, mocný válečník, který přes všechny své schopnosti jen zbrzdí všeobecný úpadek. Za jeho vlády se společenství začne rozpadat a jeho nástupce už čeká jen boj o přežití.

Zřím lva, na něhož útočí smečka divokých psů. Přestože každého z nich by udolal, jejich spojené síle není schopen odolávat a je zahnán do pasti.

Cítím, jak na město padá stín a svítí černé slunce. Lidé zoufají a jsou jako slepí, nerozeznávají pravdu od lži, světlo od temnoty. Budou to těžké dny plné beznaděje. Slyším vítězný skřek rudého draka, který se snáší do lvího doupěte. Malé lvíče, opuštěné a ztracené, bloudí v temnotě, vychováváno smečkou psů, nic netuší o svém původu a údělu. Vidím temné mraky, které přináší vítr z dalekého východu a pod nimi nikým nepoznán přichází nový lev, který teprve bude poslem nového lepšího času...“

To je zlomek Královnina proroctví, které přežívalo v paměti lidu a bylo jak pramenem víry v lepší časy, tak i zdrojem obav ze dnů budoucích. Ale čas běží dál a vítr událostí obrací v knize osudu list za listem. Do království přicházejí znepokojivé zvěsti o válkách i stěhování národů. Změny, které se odehrávají v dalekých zemích, však jen načas zjitří zájem menších lidí, a tak život ve vsích a v městečkách běží beze změn, ačkoliv se kdesi daleko za obzorem stahují temná mračna. Vítr změn však listuje v knize osudu stále rychleji. Ve válečné vřavě hoří poslední korouhve Pětiměstí. Na jihu se opět rozhoří plamen vzdoru, který odtrhne jižní léna. Pustiny na jihovýchodě se zalidňují novými příchozími.

Ve studených stepích severovýchodu se objevují kočovníci, prchající před hrozbou z východu. Celý východní val vzplane

7

válečným ohněm. V sídelním městě ožívají vzpomínky na

prastaré Královnino proroctví. Stín se vrací...

Y

Dar bohů

Arigdar, podzim roku 553 e. d.

Dopoledne to na tržišti v Arigdaru hučelo jako v úle. Byl to typický den přístavního města, žijícího obchodem. Jako každý pátek, i v tento krásný, sluncem prosvětlený a vůněmi končícího podzimu prosycený den, se na rozlehlé tržiště nedaleko přístavu valily stovky lidí. Kupců, řemeslníků, rolníků, kejklířů, muzikantů, ale i obyčejných čumilů a zlodějíčků, a každá kapka této bublající a přelévající se lidské řeky vzývala svůj šťastný den. Všechny až na jednu. Tou jedinou kapkou byl muž střední postavy, rozložitý, oblečený do obvyklého oděvu kupce z Pomoří. Tak se totiž říkalo zdejšímu rozlehlému kraji, jenž sahal od Pustinné na jihovýchodě až po Velkou ledovou řeku na západě. Kupec měl na sobě dlouhý kabátec bez rukávů, který mu sahal ke kolenům, ušitý z drahého temně modrého sukna z tkalcovských dílen Tivaku. Kabátec byl zdobený výšivkami a vyčuhovaly z něho světlé, bohatě nabírané rukávy lněné tuniky. V pase byl přepásaný koženým páskem s naleštěnými mosaznými ozdobami, na němž visel kožený kapsář a malá dýka. Na nohou měl muž natažené světle šedé úzké nohavice zastrčené do špičatých kožených střevíců. Kožený byl i špičatý klobouk zakrývající již řídnoucí hnědé vlasy, rámující kulatou poctivou tvář, snědou od slunce a ošlehanou větrem za dlouhé roky strávené na kozlíku kupeckého vozu. Kupcova tvář však byla zamračená. Stažené obočí, pevně sevřené rty a oči zarytě sklopené dolů k dlážděné

9

cestě svědčily o vnitřním zápase, se kterým si namáhavě razil

cestu proti proudu té kolotající lidské řeky.

Muž se jmenoval se Tharnizir a byl váženým členem

arigdarského kupeckého cechu. V Arigdaru se povídalo, že není v

celém Pomoří jiného kupce, který by tak dokonale znal kraj od

hornatého Orizainu na jihu až po Kameniny na severu, od Velké

řeky na východě až po Hraniční kopce na západě. A pokud se dá

po celém rozlehlém území azrakhârova panství něco výhodně

nakoupit, potom to bude právě Tharnizir, kdo bude vědět, o jaké

zboží se jedná, jaká cena se dá usmlouvat a jistě bude znát i

prodávajícího. Tharnizir miloval obchod a vše co s ním souviselo,

rád smlouval a přesvědčoval. S nadšením se hádal o kvalitu svého

zboží a stejně vášnivě se přel o cenu, která mu byla nabízena.

Když se svými cechovními druhy procházel tržiště, prohlížeje a

zkoumaje nové zboží dovezené z jihu, byl ve svém živlu, jako ryba

ve vodě. A pokud narazili na nové neznámé zboží, byl to vždy

Tharnizir, kdo měl poslední slovo. Řekl-li, že zboží je dobré, mělo

to cenu hřivny stříbra. Přirozeně ho to uznání okolí těšilo a velký

páteční trh byl představením, které vynechal, jen byl-li nemocen

nebo na cestách.

O to více bylo překvapivé, že si právě v tuto dobu razil

cestu pryč od tržiště. Několik známých, které potkal, jej zaraženě

pozdravilo a Tharnizir až na kůži cítil ty nechápavé pohledy. Není

tedy divu, že byl od rána rozladěný a raději civěl na špičky svých

bot, aby nemusel odpovídat na pozdravy. Rozmrzele přemýšlel o

zítřejším odpoledni, kdy měl sjednanou schůzku s kupcem z

Osttaru, jenž prý přivezl cizokrajné zboží až z Pětiměstí a Gîvy, a

především vzácné a tak žádané koření z dálného jihu. Tharnizir

měl připravené obilí, orizainský olivový olej, nejlepší vlnu ovcí ze

západních Planin a jako překvapení několik soudků nejlepšího

azrazinského a evrarského vína z letošní bohaté úrody. Doufal, že

na dnešním trhu ještě dokoupí na jihu ceněné kožešiny, protože

do města dorazili lovci z Kamenin, ale díky té hloupé schůzce, ke

které ho dostrkala jeho žena, z toho nic nebude.

Jeho myšlenky rychle přeskočily od plánovaného obchodu k nezamýšlenému setkání, jež ho dnes dopoledne čekalo. Pravda, žena o té návštěvě mluvila už dlouho, ale Tharnizirovi byla tak proti srsti, že ji odkládal, jak jen to bylo možné. Ale včera džbán ženiny trpělivosti přetekl a po krátké hádce Tharnizir svolil. Vykoná ji hned následujícího dne, i když to pro něj znamenalo, že se nebude moci zúčastnit pátečního trhu. Bylo to sice navýsost nepříjemné, ale vzpomínka na odměnu, kterou od své mladé ženy včerejšího večera za to mužné rozhodnutí dostal, vyloudila na jeho tváři spokojený úsměv. S povzdechem si tedy dál razil cestu proti proudu lidské řeky a v duchu nepokojně přemítal o tom, co ho čeká. Šel totiž k vědmě, hadačce, kartářce nebo jak se u Gortara těmhle ženštinám říká. Bohové, jak neměl rád tyhle šarlatány. A vůbec, neměl rád nic, co se nedalo vzít do ruky, zvážit, změřit a spočítat. Teď má on, Tharnizir, namířeno k čarodějnici, která se ho bude snažit přesvědčit, že ví více než on. Jaká opovážlivost. On, jehož obchodní schopnosti mu záviděl celý Arigdar, bude poslouchat věštkyni, aby mu pověděla, co ho čeká, a ještě hůř, co má dělat? Brr, to je mrzutost. Ale co dělat, když jeho jinak úspěšný život s mladou, milovanou a krásnou ženou po boku mařila jediná věc. Bohové jim nedopřáli potomka a jeho žena se tím velmi trápila. Zkoušeli různé byliny, lektvary, snad i k pochybným čárům by se byli uchýlili, jen kdyby jim to přineslo kýženého potomka. Přes všechnu snahu, modlitby a četné dary na oltáři Dâurkhorova chrámu jim nebesa stále nakloněna nebyla.

‚I kdyby snad sám Gortar,‘ zahřměl Tharnizir pro sebe, ale hned se zarazil a nejistě se podíval kolem sebe na snědé tmavovlasé lidi, kteří se sunuli v těsných davech směrem k trhu.

Tharnizir by se snad i smířil s tím, že jejich manželství zůstane nenaplněné, ale nikoliv jeho žena. Její neutuchající víra ji vedla ke stále novým pokusům a nekonečnému hledání. A tak nedávno přišla s tím, že ve staré stísněné čtvrti pod Aranitelônem, královniným palácem žije stará žena, která vidí to, co oči běžného smrtelníka nevidí, a která již mnoha nemocným od jejich trápení pomohla. Ať ji navštíví, snad jim bude schopna poradit. A Tharnizir ji tolik miloval, že byl pro ni ochoten podniknout i to, co mu jinak ani na mysl nepřišlo. Pravda, trvalo to několik týdnů, než překonal svůj bytostný odpor, ale co slíbil, splnil.

„Nemusíš jí přec všechno uvěřit,“ brumlal si pro sebe zasmušile a pomalu stoupal do svahu, na kterém stála dominanta Arigdaru, Královnin palác. „Když se ti to nebude zdát, dáš jí, co jí patří, a odejdeš spokojeně domů. Pro ženu už se nějaká ta výmluva najde.“

Dav již dávno prořídl a v úzkých spletitých uličkách nyní jen občas potkal osamělého chodce. Po chvíli bloudění konečně dorazil na místo, které mu žena udala. Stál před ním starý dům na konci úzké špinavé uličky, který jistě pamatoval lepší a vznešenější časy tohoto města, ale nyní vypadal s opadanou omítkou stejně omšele jako všechny domy okolo něj. Místy byly vidět kamenné zdi s oblouky a rohy z rudých pálených cihel.

Tharnizir se otřásl a jako by čekal, že uvnitř nebude moci dýchat, zhluboka se nadechl slaného vzduchu, který sem zavál vítr od moře, a vzal za kliku. Když otevřel rozvrzaná vrátka, nahlédl opatrně do temného dvora. Jeho očím chvíli trvalo, než si zvykly na přítmí nádvoří. Se směsí zvědavosti a nechuti přehlédl malé prostranství. V rohu se povalovala kola od vozu a další harampádí. Dvůr byl zarostlý divokými keři, kopřivami a hložím a bylo patrné, že již dlouhá léta neviděl ruku zahradníka. Tharnizir s nechutí vešel dovnitř a vykročil na opačný konec. Když dvůr přešel, uviděl podloubí, které vypadalo lépe udržované. Již s větší jistotou jím prošel a dostal se k malému schodišti, jež vedlo do patra. Když po něm vystoupal nahoru, zastavil se před malými tmavými dveřmi neurčité barvy, které byly kdysi červené nebo hnědé. Vzal opatrně za kliku a dveře pootevřel, když najednou uslyšel hlas.

„Trápí-li tě otázky, na které nenalézáš odpovědi, vstup!“

Celý se otřásl a stáhl ruku z kliky, jak jím projel mráz z toho zvláštního hlasu. Po krátkém zaváhání však pevně uchopil kliku a otevřel dveře dokořán. Vstoupil do nevelké místnosti, kterou jeho zkušené oči bleskurychle přeběhly. Jako první mu přišlo na mysl, že tady se pravidelně potkává bída s nouzí. Místnost byla velmi prostě zařízena. V koutě skříň, na zdi několik polic s množstvím prapodivných věcí, v rohu za zatahovacím závěsem vytušil prosté lůžko a uprostřed stolek, u kterého seděla starší žena velmi tmavé pleti. Ta má v sobě určitě krev Dulginů, těch tmavých zlodějů z jihu, napadlo ho.

„Hledáš bohatství, štěstí, nebo moudrost?“ zeptala se žena.

„Jak víte, že něco takového hledám?“ opáčil nedůvěřivě a trochu popuzeně a počal se rozhlížet kolem sebe. Pravda, moc toho v tom kouřovém šeru neviděl, ale co zahlédl, ho znervózňovalo ještě více než ta ženština, jejíž pohled ho pálil jako plameny ohně.

„Všichni hledají, a nejvíce to, co už dozrálo. Přitom stačí natáhnout ruku, ale to nikdo nevidí. Jako blázni se ženou za vším najednou, nevidí, co stojí přímo před nimi. A přitom stačí jen poodstoupit a rozhlédnout se.“

Žena se na okamžik odmlčela a znovu se na Tharnizira zkoumavě podívala, jako by chtěla sama najít odpověď na otázku, kterou položila.

„Ty nehledáš moudrost. Takže bohatství, nebo štěstí?“

„No víte... ehm,“ ošíval se Tharnizir. Nechtělo se mu vykládat té staré ženě, proč přišel. „Já hledám...“ A vtom dostal nápad. Když už jí bude muset zaplatit, ať to stojí za to. „Já hledám vlastně oboje. Hledám štěstí pro svou ženu a pro sebe bohatství. Vždyť víte, muž má být bohatý, protože svým majetkem učiní ženu šťastnou.“

Žena se na něj se zájmem podívala, přikývla a potom si po stole rozložila karty. Znovu je shrnula a zamíchala a začala velmi pomalu vykládat jednu po druhé. Pokaždé když kartu položila, dlouze a zkoumavě se na něj podívala. Vypadalo to, jako by v každé kartě bylo o něm něco zapsáno a ona to porovnávala s předlohou, která stála před ní. Tharnizir přešlapoval pořád ještě na stejném místě, jako když vstoupil, a nebylo mu to ani trochu příjemné. Připadal si jako žáček před učitelem. Nervózně se ošil a pak z něj vypadlo: „Mohu se posadit?“

Žena mlčky přikývla, ukázala na židli a pokračovala ve vykládání. Tharnizir se posadil na starou rozvrzanou židli před jejím stolem, a protože stále nic neříkala, úkradkem si prohlížel vybavení místnosti. Měl tady zvláštní nepříjemný pocit, že na něj každou chvíli může z tmavého kouta vyskočit nějaký tajemný tvor ze starých bájí. Nikdy těm pohádkám nevěřil, ale toto místo na něj působilo tak, že to možné je. Přitom ostražitě koutkem oka sledoval i stařenu, která seděla zamyšleně za svým stolkem, na němž ležely rozložené karty a spousta dalších věšteckých pomůcek, o kterých Tharnizir netušil, že existují, natož k čemu se používají.

Pak žena z ničehož nic promluvila: „Ty bohatství nepotřebuješ. Tobě poslední dobou chybí jen ta špetka potřebného obchodního štěstí. Jsi dobrý obchodník, který umí využít svojí šanci, ale ta správná ještě nepřišla. Nemám pravdu?“

Aniž však čekala na odpověď, kterou bylo jen překvapené Tharnizirovo přikývnutí, pokračovala: „V Arigdaru nejsi příliš dlouho, takže jsi stále ještě nekápl na ten správný obchod. Ale věz, že už nejsi daleko od svého cíle. Ale jinak máš pravdu. Tvojí ženě skutečně chybí štěstí, ale to nespočívá ve vašem bohatství. Mně karty ukazují, že jí chybí dítě?“ Tentokrát se žena odmlčela, zvedla oči a podívala se přímo do těch Tharnizirových. Jestliže doposud dělil svůj zájem mezi ní a podivné vybavení místnosti, když vyřkla posledních pár slov, jeho oči se zastavily kdesi nad její hlavou a pomalu se s překvapeným výrazem spustily k jejímu stolku.

‚To je ale čarodějnice, jak na to jen přišla?‘ pomyslel si v duchu. Ačkoli nechápal, kde to na těch svých malovaných kartách může vidět, byl i přes své překvapení potěšen. Rád platil jen za dobré zboží a tady to začínalo vypadat na skutečně dobrý obchod.

„Vlastně máte pravdu,“ dodal si Tharnizir kuráže a se zvednutou bradou sebevědomě promluvil. „Přišel jsem i proto. Chci, abyste nám poradila, jak přijít k potomkovi. Zkusili jsme leccos, ale bohové nám nepřejí.“

„Bohové vám přejí, a velmi mnoho, to konečně ukazují i karty,“ věštkyně přejela otevřenou dlaní nad stolkem s vyloženými kartami a pokračovala: „Ale ten správný čas ještě nenastal. Chceš-li bohatou sklizeň, musíš dělat vše ve správný čas. Sít, plít, zalévat i sklízet.“ Stařena sáhla po jakési vonné tyčce, opatrně ji zapálila o hořící svíci a vložila ji do malého držáku ve tvaru úzké stočené bronzové spirály. Chvíli sledovala tenký proužek dýmu, který se z ní vinul a stáčel se do spirály a potom pokračovala.

„Osud každého člověka je určen již před jeho narozením, ale nezasvěceným je cesta zrozence stejně nezřetelná jako tento proužek dýmu. Tobě bylo souzeno setkat se s tvou ženou, i když jsi ji hledal dlouho. Mám pravdu?“

Tharnizir mlčky přikývl a věštkyně pokračovala: „Karty

také ukazují, že je mladší než ty. A nyní jste oba na důležité

křižovatce, když se správně rozhodnete, bude vám oběma

souzeno štěstí i bohatství. Osud nás vždy vede přes rozcestí a

žádá po nás vyplnění jistých podmínek.“

Tharnizir se ve skrytu své duše pousmál a odpověděl: „Podmínky? Sem s nimi. Povídejte. Podmínky, ty já vyjednat umím.“

Stařena se podivně usmála a její pronikavý pohled opustil proužek dýmu a vrátil se zpět k sedícímu Tharnizirovi. Ten ucítil, jak se do něj její oči zabodly, jako by chtěla proniknout až do nejskrytějších zákoutí jeho mysli.

„Ale tohle není podmínka, o které by se dalo jednat, kupče. S osudem nemůžeš vyjednávat. Buď ber, nebo nech ležet. Jinou možnost nemáš!“

Ukázala zpět na karty na stole, jako by očekávala, že v nich Tharnizir umí číst. Jednu z nich pomalu pozvedla a ve světle svíce ji otočila k Tharnizirovi.

„Vidíš? Toto je karta lvího prince s holí a je na ní mladý muž a lev. To je jeho symbol. On bude jednou velmi silný muž, ale nyní je jeho karta obklopena kartami osudových nepřátel. Tady a tady,“ žena ukazovala po řadě na karty ďábla a smrti. „Lev je mladý a ještě není připraven, proto potřebuje pomoc. Brzy ztratí své nejbližší a bude sám. To stojí tady.“

Kartářka ukázala na tmavou kartu s mečem a růží.

„To je karta Žalu a ztrát. Další karty jsou už tvoje. Karty Rychlosti a Nadvlády. Musíš jednat rychle a nepřemýšlet, tvou ochranou bude tvoje víra a úmysly. Karta Nadvlády ti říká, že není čas váhat, pochybovat. Máš právě tolik síly, kolik jí potřebuješ ke splnění svého úkolu.“

Žena se na chvíli odmlčela. Tharnizir si ji netroufal přerušit, jen se zaujatě natahoval ke stolku, aby viděl rozložení karet, o kterých mluvila. Neodvážil se však zvednout z místa. Je to nějaké zmatené, říkal si pro sebe, ale bohatství tam je, to je důležité! A tak čekal drahnou chvíli, než žena opět promluvila.

„Není již mnoho času, protože čas kvapí a kruh se stahuje. Vaším údělem není vychovat syna vlastního, ale dítě, které potřebuje pomoc. To je tady a tady.“

Žena ukázala na kartu ženy sedící u jezera a rytíře na voze.

„Tohle mladý lev potřebuje. Královna s pohárem je láska, něha, mateřská péče, to je tvoje žena. Karta Vozu ukazuje na tebe a nový začátek, změnu a cestu. Nový osud dozrává a brzy si prorazí cestu. Kolo štěstí se brzy otočí ve tvůj prospěch. Budeš-li připraven! To dítě je pod ochranou starých bohů a jeho cesta bude velmi dlouhá, ale bude jej provázet milost Avalim a odlesk této milosti vždy padne i na jeho průvodce a ochránce.“

Nyní zase bylo ticho na druhé straně. Tharnizir přemýšlel. – ‚Mám se postarat o nějakého cizího spratka? Bůh ví, co to bude zač. A ti Avalim, to se mi taky nelíbí. Nějací staří, zašlí bohové. Slyšel jsem o nich jen párkrát, možná jako dítě? Kde ta ženská jen ta jména vyhrabala? Raději chodím do chrámu Velkého Dâurkhôra jako všichni. Dám oběť a dostanu odpuštění či požehnání. Je to skoro jako obchod. Dáš, dostaneš. Tomu rozumím.’

Žena se opřela o své křeslo, zamyšleně sledovala vyložené karty.

„A co se stane, když to neuděláme?“ zeptal se opatrně

Tharnizir, zvídavě zvedl obočí a pohladil si rukou bradu.

Tharnizirův hlas stařenu vyrušil z přemítání, a tak zvedla oči od

karet k svému zákazníkovi, jehož napjatý výraz se nedal

přehlédnout.

„Už není cesty zpátky. Svým rozcestím už jsi prošel, když ses rozhodl přijít sem. Události se daly do pohybu. Ty to ještě nevidíš, ale osud již pracuje a jít proti svému osudu je jako plavat proti proudu rozbouřené řeky, brzy se vysílíš a to se rovná brzkému konci,“ odpověděla stroze žena a Tharnizira tím vystrašila více než všemi podivnými statky, které vlastnila a které se nacházely v tomto pokoji.

‚Tak to je tedy obchod. Žádné dohadování, jen pokyny. U Dâurkhôra! Já to věděl, že jsem sem vůbec lezl. Měl jsem zůstat doma. Zatracené ženské pokolení,’ proklínal Tharnizir ženu sedící naproti němu a aniž by si to sám přiznal, zahrnul do toho zatraceného ženského pokolení i svou drahou ženu.

„Dobře, dobře, já se jen zeptal,“ omlouval se Tharnizir,

když se rychle vzpamatoval. „A kde to dítě vlastně najdeme? A to

bohatství, to bude veliké?“

„Získáš tak velký majetek, jaký bude potřebovat tvůj chráněnec. Ale věz, že to bude více, než si dnes dokážeš představit,“ řekla důrazným hlasem žena a lehce, téměř neznatelně se usmála, potom však její starou tvář znovu zahalil háv vážnosti. „Dítě je daleko a čas kvapí, je třeba spěchat. Musíš se společně se svou ženou vypravit na sever do Bílého města...“

Tohle už Tharnizir nevydržel.

,To má být dobrý osud! Nejdřív nalezenec, panchart a teď ke všemu aby pro něj jel snad na druhý konec světa.‘

Vyskočil ze židle a vztekle vybouchl: „To mám jet do toho prokletého města tarkilů? Vždyť je to o život? To nevíš, že azrakhâr byl ještě nedávno ve válce s těmi, těmi...“ V zlosti nenašel vhodné slovo vystihující jeho odpor a znechucení.

„Už není!“ srazila ho zpět úsečná věta a Tharnizir si všiml, že i žena se lehce pozvedla ze židle, na níž celou dobu seděla. Hned si však sedla zpět a už tišším, ale stejně naléhavým hlasem pokračovala.

„Myslíš si, že velkého bohatství a štěstí dosáhneš, když budeš sedět doma na zadku? Pro štěstí i bohatství si musíš, holenku, dojít, to už bys mohl v tvém věku vědět!“

‚Bílé město. To je minimálně dva týdny cesty,‘ letělo Tharnizirovi hlavou. Je fakt, že na tržišti už leccos zaslechl. Povídalo se, že prý byla podepsaná jakási dohoda, která umožnila obchod a královští, jak byli nazývání obyvatelé Bílého města a blízkého okolí, se zavázali azrakhârovi platit tribut. Snad prý už se odtud i někdo z obchodníků vrátil. A královští prý platí zlatem. Kdo ví, třeba je to počátek obratu.

„Dobrá tedy! A jak tam to dítě najdu?“ zkoušel Tharnizir vyjít ženě smířlivě vstříc. Strohá odpověď jej však opět srazila zpět.

„Žádals ode mne radu a tu jsi dostal. Způsob si musíš najít

sám!“

Tharnizir nebyl daleko od dalšího výbuchu.

„Ale Bílé město je velké. To mám chodit od domu k domu a ptát se, zda tam nemají opuštěné dítě? Na to mi nebude stačit ani měsíc. Ještě nějaká rada v těch tvých kartách musí být!“ rozčiloval se Tharnizir.

Žena se opět sklonila nad kartami. Bylo ticho. Stařena karty znovu zamíchala, opět je vyložila na stůl a soustředěně se na ně dívala. Delší dobu bylo opět ticho. Tharnizir už začínal být nepokojný. ‚To zapomněla, že jsem tady?’

Žena se dívala do karet, pak zavřela oči a vypadala, jako by její duch opustil místnost. I Tharnizir se jako každý dobrý obchodník vyznal v lidech, a tak dokázal vyčíst z jejich tváří pocity, které cloumaly jejich nitrem. Když ji sledoval, na krátký okamžik zahlédl v jejím výrazu nevěřícné překvapení, jako by viděla něco, co bylo určeno jen jí. Když je opět otevřela, zamyšleně se na Tharnizira podívala a přitom držela v ruce kartu, na níž byla vyobrazena mužská postava, v jejímž středu byla malá postavička jakéhosi boha.

„Ještě něco vidím, ale těm znamením bys nerozuměl. Už jsem nevěřila, že někdy přijde.“ Zavrtěla hlavou, podívala se na Tharnizira a pokračovala: „Žádná karta nehovoří o tom, kde dítě najdeš. Cíl znáš. Jdi a měj oči otevřené a věř, že ti jsou bohové nakloněni, víc ti poradit nemohu. Ale něco zde pro tebe přeci jenom stojí. Varování. Vidíš, karta Vměšování. Nikdy nezapomeň, že to, co si tvůj chráněnec přinese, není tvým majetkem, ale jeho výbavou na cestu. Neuhlídáš-li to, ztratíš tím i sám, a kdo ví, jestli jen majetek. “

„To je vše?“ zeptal se udiveně Tharnizir a trochu při otázce zvýšil hlas. Žena se na něj trochu pohrdlivě podívala, ale odpovědí mu už bylo pouze ticho.

„No dobře, víc už se zřejmě nedovím. Kolik zaplatím za tvé rady?“ zeptal se Tharnizir a očekávaje odpověď, odepjal od pasu svůj váček s mincemi. Odpověď ho ale překvapila.

„Nic!“

„Nic?“ zeptal se překvapeně. Byl připraven na leccos, vnitřně rozhodnut, pokud požadavek nebude přemrštěný, že smlouvat nebude, ale tohle opravdu nečekal.

„Slyšels, že to dítě bude pod ochranou a každý, kdo mu pomůže, bude po zásluze odměněn. To se týká tebe i mne. Ale bohové neplatí penězi, ti mění osud!“

„No tedy jak myslíte, to nebudu nic vnucovat,“ zakoktal překvapený Tharnizir. „A kdo jsou tedy ti, jak jste to říkala, Avalim?“

„Nevím, staří bohové, ale musí být velmi mocní,“ zamyšleně odpověděla žena a dívala se na své karty, jako by v nich hledala odpověď. „Slyšela jsem o nich už dávno, ale před časem mi je připomněla jedna žena, která hledala pomoc pro nemocnou matku. Ta prý pocházela ze severu a pamatovala staré časy, držela se své staré víry. Mluvila o jakémsi proroctví, že vždy když přijde na svět tma a vše se zdá ztracené, Avalim pošlou na svět světlo, které přinese jejich posel.“

Žena se odmlčela, aniž udělala jediný pohyb. Strnule seděla na své židli a zírala na hromádku rozložených karet. V místnosti bylo najednou naprosté ticho a jen občas se ozvalo zasyčení svíce, jejíž vosk pomalu kapal na dřevěnou, puklinami

20

posetou desku stolu. Přestože byl Arigdar již dlouhá desetiletí pod

vládou azrakhâra, který sídlil v Merélosu, a všechny staré chrámy

byly už dávno v rozvalinách nebo přestavěny, slyšel Tharnizir, že

ve městě žijí stoupenci staré víry. Scházeli se v podzemí a

v katakombách. Veřejně svou víru kázat nesměli, ale jinak byli

trpěni a svým okolím považováni za blouznivce. Tharnizir se

rychle otřepal. Stará víra, kdo ví, co to je? Neměl rád složité věci.

Už dávno si stvořil svůj ideální jednoduchý svět a do něj ani stará

proroctví, ani podivní bohové nepatřili. Nechal se na chviličku

unést zvědavostí a už toho litoval a přemýšlel, jak se co

nejrychleji z hovoru vyvléci.

„Dobře, tedy velmi děkuji a kdybyste někdy potřebovala

pomoc, dům kupce Tharnizira v ulici u Severní brány je vám

otevřen,“ poroučel se Tharnizir spěšně se obraceje ke dveřím.

Ještě jednou se ohlédl po šerém pokoji, jehož skryté poklady ho

znepokojovaly. Vzal za kliku a opatrně otevřel malé dveře. Když

za sebou zavíral, ještě zaslechl stařenin mrazivý hlas.

„Nezapomeň na kartu Vměšování, je to jeho dědictví,

nikoliv tvé!“

Y

Ráno následujícího dne již zastihlo Tharnizira na cestě. Seděl se svojí ženou na kozlíku svého bytelného kupeckého vozu a mířil po staré královské cestě na východ. Byl podzimní den, nad krajem ještě ležela mlha, která se táhla od řeky a omezovala výhled. Jeho žena v časném ranním chladu ještě podřimovala, zachumlaná do teplé přikrývky, a tak měl čas srovnat si v hlavě překotné události posledního dne.

Když přišel od vědmy domů, vše začerstva vyprávěl své ženě, která pozorně sledovala každé slovo. Ani ji nepřekvapilo, že by se měla starat o nalezené dítě. „Já to tušila,“ byla její jediná odpověď a bylo na ní vidět, že je rozrušená a současně rozhodnutá odjet do vzdáleného města.

„Musíme vyrazit co nejdříve, nejlépe hned zítra ráno!“

Tharnizir zkoprněl a překvapeně na svou ženu vykulil své

hnědé oči. Serniphel před ním stála jako bohyně osudu

rozhodnuta podniknout tu nebezpečnou a dalekou cestu a již

předem bylo zřejmé, že všechny Tharnizirovy důvody, proč tuto

cestu nepodstoupit nebo odložit, jsou předem odsouzené k

porážce, i kdyby se snažil sebevíc. Hlavou mu prolétla

naplánovaná obchodní schůzka, a tak opatrně pronesl: „To asi

nepůjde, mám důležité jednání, jde tam o moc peněz. Když

nepřijdu, už se mnou Zarkmuh žádné obchody uzavírat nebude a

víš, jak je pro náš obchod důležitý. Kupuji od něj zboží z Pětiměstí

za výhodné ceny. Urazím ho a...,“ pokusil se odporovat, ale větu

nedokončil, když uviděl manželčin výraz. Serniphel se na něho

přísně podívala a přihmouřila oči.

„To máš možná pravdu, ale na druhé straně mu nikdo v Arigdaru evrarské víno za tak dobré ceny neprodá. Nebo ano? Však on si to dvakrát rozmyslí. Zítra ráno odjíždíme!“ pronesla rozhodně a začala se bez okolků poohlížet po místnosti a přemýšlet, co budou potřebovat na tak dalekou cestu. Protože Tharnizir se stále nehýbal, povzbudivě se na něj usmála a smířlivě dodala: „Drahý, dobré obchody uděláš i v Bílém městě. Prý tam obchod už dlouho vázne. Budou mít zájem o naše zboží, uvidíš. A to, co tam nakoupíš, jistě tady dobře prodáš. Prý tam platí zlatem.“

Tharnizir se však stále nemohl rozhodnout. Serniphel zvedla pohled od jedné ze zásuvek staré hnědé truhly, z níž právě vyndavala jakousi změť oděvů, a zeptala se: „Slyšel jsi tu sudbu, že osud již nezastavíš? A že čas kvapí? Tak o čem chceš přemýšlet?“

Její oči vyzařovaly dosud nepoznanou sílu a rozhodnost, a tak se Tharnizir vzdal a bez odpovědi odešel do stáje, aby připravil vůz a koně. Miloval v životě dvě věci, obchod a svoji ženu Serniphel. Sám by nepřišel na další osobu, která pro něj měla stejnou cenu. Snad jen to vymodlené dítě, kdyby se jim ho podařilo najít, to by mohlo rozžehnout další plamínek v srdci, které jinak hořelo jen pro Serniphel. Vždy jí odporoval jen tolik, kolik bylo pro zachování jeho důstojnosti nutné, ale nikdy ne tolik, aby jeho žena měla pocit, že jí něco odpírá.

Zbytek dne a část noci spolu strávili balením a nakládáním zboží. Naložili vše, co bylo již původně určené pro obchod se Zarkmuhem. Víno, olivový olej z Orizainu, vlnu ze západních Planin, lněné sukno z Merélosu. Dále pak golparské koberce, osttarskou kořalku, několik vzácných sîwarských dýk a mečů, šperky z Tîwaru a veškeré další řemeslné výrobky původem z Pomoří, které měli ve skladu. Na Serniphelino naléhání Tharnizir naložil i soudky s evrarským vínem, několik sáčků vzácného koření z jihu, štočky vzácného khaspirského hedvábí a aksamitu z Tivaku a dokonce i štoček gîvského zlatohlavu, vzácného brokátu se zlatými vlákny. Rozpačitě se díval na plný vůz. Stejně jako Serniphel věděl, že obchody v Arigdaru už se nějakou dobu nehýbají, a potřeboval by je postrčit trochou dobrého výdělku, který mu sliboval Zarkmuh. Teď mu nezbývalo než v hloubi své duše doufat, že se mu cesta do Bílého města obchodně vyplatí. Avšak rozhodnost jeho ženy a vidina potomka nakonec i v Tharnizirovi roznítily vzrušení z připravované cesty, a tak mávl nad schůzkou s jeho dlouholetým společníkem rukou.

„Ale co! Nějak bylo, nějak bude a šikovný člověk se ve světě neztratí.“

A teď tady seděl na voze s opratěmi v ruce a v mlze jel vstříc neznámému.

„Jdi a věř, že to dobře dopadne!“ Tak nějak to včera slyšel.

Podíval se koutkem oka na svou dřímající ženu.

„Kdybych tě neměl tak rád, mohl jsem dnes večer sedět v hostinci a zapíjet dobrý obchod,“ zabrblal a přitáhl si těsněji plášť. „Aspoň trochu toho štěstí by to chtělo, abychom někde cestou nenarazili na tlupu toulavých Dulginů, to by byla zatracená nepříjemnost.“

Cestu na sever měl naplánovanou na dva týdny. Celou trasu až k zemské hranici na řece Arî znal, již ji několikrát projel a od Arî prý už to není daleko. Jeli po staré královské jižní silnici, která byla stále ve velmi dobrém stavu a protínala krajinu rovnou jako mlat, jíž se odjakživa říkalo Planiny. Míjeli osamělé statky se svými typickými vahadly nad studnami i nevelké osady pastevců, pasoucích zde velká stáda ovcí, skotu a koní. Nocovali v zájezdních hostincích, které stály podél cesty vždy na vzdálenost denního pochodu. Na sklonku prvního týdne se nechali převézt přes Rhîdun a v dálce minuli velký říční přístav Merélos, Tharnizirovo rodné město. Jaká chuť ho přemáhala, aby zastavil a podíval se tam, kde se narodil a kde měl i všechny příbuzné. Bohužel, měli naspěch, a tak jen v dálce zahlédli městské hradby a pokračovali po silnici nyní již přímo na sever. Silnice přetínala napříč malé pahorky, jež se svažovaly směrem k Velké řece. Opakovaně tak vyjížděli na táhlá úbočí a sjížděli do úvalů mezi nimi. Pro Serniphel, která za svého života nebyla nikdy dál než v Arigdaru a znala jen Serndúnu a okolní rovinu, byly tyto malebné vršky, pokryté háji tisů, cedrů, borovic, platanů a divoce rostoucích olivovníků, střídající se s půvabnými staveními ze světlého gonnârského vápence, novým, nevídaným zážitkem. Byla ze své první daleké cesty tak uchvácená, že ve svém nadšení nevnímala těžkosti a starosti, jež běžely hlavou Tharnizirovi.

Asi jim opravdu bohové přáli, protože za deset dnů cesty je nic neočekávaného nezdrželo. Byli již jen dva dny vzdáleni od zemské hranice, když potkali na cestě osamělého poutníka, který cestoval stejným směrem. Nedůvěřivý Tharnizir nechtěl zastavit, ale Serniphel jej donutila, aby pocestnému nabídl místo na širokém kozlíku jejich vozu. Když se vzájemně představili, vyklubal se z něj potulný bard se zvláštním jménem, který cestoval stejně jako oni do Bílého města.

Zvědavost Serniphel nedala, aby se pocestného nezeptala: „Odkud cestujete? Znáte Bílé město? Už jste je navštívil?“

Pocestný se dobrácky usmál a odpověděl: „Z Merélosu, ctěná paní. A v Bílém městě už jsem byl snad desetkrát. Řekl bych, že ho znám stejně dobře jako Merélos, odkud pocházím.“

Tharnizir se na něj nedůvěřivě podíval a zabručel: „ Desetkrát? To se mi moc nezdá. A nevodíte nás takhle náhodou za nos? Konečně by to byla vaše práce. Jak byste se tam dostal, když byla hranice tolik let zavřená? A to vaše jméno je taky podivné. Taky pocházím z Merélosu, ale jméno Yamin jsem nikdy neslyšel.“

Obličej pocestného se roztáhl v širokém úsměvu. „Drahý pane, to máte sice pravdu, ale to platilo jen pro obchodníky a vojáky. Kdo by se staral o toulavého pěvce? A navíc vojáci na obou stranách hranice se nudí a rádi si poslechnou nějakou neznámou baladu, jsou žádostiví novinek z druhé strany. Toulavý zpěvák je jako tažný pták, pro toho hranice neplatí.“

Serniphel se na pocestného se zájmem podívala. „Takže znáte hodně pověstí? Je nějaká, kterou u nás na jihu neznáme? Kterou máte nejraději?“

„Drahá paní, myslím, že znám více balad než kdokoliv jiný. Narodil jsem se sice v Merélosu, ale rodiče pocházeli z jihu, z Khaspiru. Utekli odtud asi před půl stoletím, když Legdarion, Pětiměstí, dobyli nájezdníci z jihu. Proto je moje jméno tak zvláštní, Yamin Shavi. A tak díky svému původu znám balady z Legdarionu, Hardazinu i Lônardu. Kupříkladu v Dôrminaru, jak my mu v azrabatu říkáme Bílé město, je jednou z nejoblíbenějších pověstí ta O sváru tří bratrů krále Pelendôra. Mám ji taky rád. Na jihu ji ale zná jen málokdo.“

Serniphel nevěřícně zavrtěla hlavou. „Teda Yamine, Vás bych si chtěla někdy poslechnout. Přijeďte někdy do Arigdaru a budete mít ubytování zadarmo.

A proč vlastně cestujete do Bílého města teď na podzim? Není už na takovou cestu pozdě?“

Pocestný se znovu usmál. „To bych se mohl ptát i já. Naopak paní, teď je ta nejpříhodnější doba. Za pár dní tam začínají velké podzimní trhy a to je pro lidi jako já čas sklizně. Tolik štědrých posluchačů bych jinde nenašel.“

Serniphel by se asi ptala dál, kdyby ji nepřerušil Tharnizir.

„Když tak dobře znáte cestu, poraďte, jak se nejsnáze dostaneme přes Arî s kupeckým vozem? A jak to vypadá tam dál, za řekou?“

Pocestný se na něj zamyšleně podíval a potom odpověděl: „Na středním toku Arî jsou brody. Ti, kdo cestují pěšky nebo koňmo, je přebrodí, ale v tuhle dobu může voda koním sahat až po břicho. Vám bych asi spíše poradil sjet ještě kus cesty po proudu, kde narazíte na přívoz. Za pár tharnerů vás tam převozník převeze i s vozem a koňmi. Potom už je to k hradbám města slabé dva dny cesty.“

Yamin se obrátil na Serniphel a povzbudivě řekl: „A Lônard se vám bude líbit. Krásná krajina, není tak suchá jako rovina Planin, a jak je úrodná, pečlivě obdělaná. Tam je vesnic a statků nepočítaně. Jen počkejte, až uvidíte ty vinice a sady. Dôrminarská šlechta tam má letní sídla. Některá vypadají jako malé hrady.“

„A co silniční lapkové nebo Dulginové? Jak se tam cestuje? Je tam bezpečno?“ skočil mu do řeči nedůvěřivý Tharnizir, kterému se nezamlouval Yaminův veselý a bodrý tón. Pocestný se však po jeho otázce začal smát. „Drahý pane, vidím, že jste nakažený těmi povídačkami kolujícími na jihu, které líčí panství dôrminarského pána skoro jako divočinu. V Lônardu budete cestovat bezpečněji než kdekoliv po celém Azrazinu. Dulginové se přes řeku ani přes hory na sever nedostanou, buďte bez obav. A místní lapkové? Pane, budete asi překvapen, ale na území krále se neloupí ani nekrade. Až překročíte Arî, hoďte za hlavu všechno, co jste o Bílém městě až doposud slyšel. Lži, nic než lži. Ale však uvidíte sám!“

Serniphel se na pocestného usmála. „Jak je to město velké? Můžete nám poradit, kde bychom mohli přenocovat? A myslíte, že tam uděláme dobré obchody? Víte, my ani nikdo z našich přátel tam doposud nebyl, proto se možná tak hloupě ptám.“

Yamin se krátce zamračil, jak usilovně přemýšlel, než odpověděl: „Přijíždíte z Arigdaru? Znám to město. Tak vězte přátelé, že Bílé město má pět čtvrtí a každá z nich je větší než celý Arigdar i s přístavem. Pro obchod je asi nejpříhodnější Přístav nebo Nové město. Ano, zkuste se ubytovat na Novém městě, to bude nejlepší. Kdybyste sehnali hostinec na Novém městě, budete mít vše po ruce. Dostihy i trhy. Jak je to s obchodem, to vám ale opravdu neřeknu, nejsem obchodník, ale co vím z vlastní zkušenosti, tamní měšťané i šlechta jsou tak bohatí, že se vám o tom ani nezdálo. A nejsou lakomí. Za dobré zboží tam utržíte určitě víc jak v Merélosu.“

Když to Serniphel slyšela, povzbudivě se na nedůvěřivého Tharnizira usmála a její obličej jako by říkal: ‚Tak vidíš, neříkala jsem to?’

Když toho večera zastavili, aby se utábořili, protože v pohraničí už žádné hostince nebyly, seděli s Yaminem u ohně dlouho do noci a vyptávali se na Bílé město. Dalšího dne však narazili na skupinu kejklířů a herců, která cestovala stejným směrem, a Yamin se s Tharnizirem a Serniphel srdečně rozloučil. Herecká společnost pro něj byla z pochopitelných důvodů zajímavější.

V poledne třináctého dne se konečně dostali na dohled Bílého města. Serniphel, naladěná Yaminovým vyprávěním, byla celá nedočkavá.

I Tharnizirova přezíravost a nedůvěra získala díky jeho vyprávění množství trhlin, a tak oba zvědavě vyhlíželi neznámé město. Vyjeli zrovna z řídkého lesa, když se před nimi objevila dlouhá, bytelná pevnostní zeď. Jak se později dozvěděli, nazývala se Jižní zeď a v délce několika mil přetínala pláň mezi horami a jezerem, na jehož břehu město leželo.

Tharnizir zastavil povoz a překvapeně hleděl na obzor, kde se z roviny zvedal skalní masív do výše tisíce stop, na něm byl jako bílý úl přilepený hrad s rozsáhlým podhradím, které vypadalo spíše jako město. Slunce jim stálo za zády a celý hrad, vystavený z bílého gonnârského vápence, porfyru a mramoru, svítil do dálky jako maják.

„Bohové, to je nádhera, to snad ani nemohli postavit lidé,“

povzdechla vedle něj Serniphel. Vskutku se jí nechtělo uvěřit, že

by to mohlo být dílo lidských rukou. Ani Tharnizir se neudržel,

aby nesložil poklonu tomu stavitelskému skvostu.


28

„Je to neuvěřitelné. Pamatuji se na otce, vyprávěl, že když byl on sám ještě dítě, bylo Bílé město hlavním městem říše, která prý na jihu sahala až po Tiru. Město Krále, říkával otec, když vzpomínal na staré časy. Nikdy nezapomenu na ty plamínky vzrušení v jeho očích, když vyprávěl o jeho skvostech a vznešenosti. Tehdy jsem mu nevěřil.“

Serniphel se na něj udiveně podívala.

„Proč jsi mu nevěřil, když to viděl na vlastní oči?“

„Ale znáš staré lidi. Říká se, že starci s věkem dětinští a vidí věci větší a skvělejší, než jaké jsou ve skutečnosti. Asi bych se mu teď měl omluvit, protože tohle se opravdu nedá srovnat s ničím, co jsem až doposud na svých cestách spatřil.“ Tharnizir ohromeně vrtěl hlavou a Serniphel se na něj s úsměvem dívala. Věděla, že pocházel ze starého kupeckého rodu, který již po staletí obchodoval v oblasti Velké řeky. Stejně tak věděla, že Tharnizira minulost nikdy nezajímala. Žil přítomností nebo budoucností a na Merélos své rodné město i jeho pána byl svým způsobem hrdý. Tušila, že se zapřísahal, že jej na severu nic nepřekvapí. Nyní však stejně jako ona nevěřícně sledoval obraz před sebou. Ještě chvíli si vychutnávali pohled na město, načež Tharnizir pobídl koně a vyrazili k blízké bráně. U brány strážím zaplatili nevelké mýto a vjeli do města. Až za městskými hradbami si uvědomili, jak obrovské tohle město vlastně je. Rozlehlá pláň mezi horami a jezerem byla přetnuta pásem opevnění na severu a jihu. Tento ohrazený prostor měřil od severní hradby k jižní přibližně sedm mil a v nejširším místě čtyři míle od hor na západě k jezerním břehům na východě. Celá rozlehlá pláň kypěla životem. Cestou míjeli paláce a letní sídla šlechty a bohatých měšťanů. Po levé ruce měli hrad s podhradími přilepenými na úbočí kopce, které oddělovalo široké pole kamenných sutin, jež nebylo z jihu, odkud město zahlédli poprvé, viditelné. Jak postupovali po dlážděné silnici roubené z obou stran vzrostlými cypřiši na sever, s údivem zjišťovali, že uvnitř hradeb stojí hned několik samostatných vesnic a městeček, které oddělují rozlehlé volné plochy vyplněné

29

zahradami, sady a vinicemi. Urazili přibližně tři míle od jižní

hradby, když se před nimi objevila vysoká zástavba Nového

města. To byla největší zástavba uvnitř hradeb a tvořily ji vysoké,

až čtyřpatrové měšťanské domy. Tharnizir s nevěřícným údivem

sledoval tento projev bohatství. V Arigdaru, kde žili, nebyl ani

jediný měšťanský dům takto honosný a v rodném Merélosu by

mu na jejich spočítání stačily dvě ruce. Tady jich byly jistě

desítky. Když posléze dojeli na obrovské náměstí ve tvaru téměř

pravidelného kruhu, jeho údiv ještě vzrostl. Náměstí lemovaly

domy, lépe řečeno paláce, jejichž krása a honosnost ještě předčila

to, co až doposud zahlédli. Nádherné barevné fasády jim na

krátký okamžik sebraly dech.

Když se konečně probrali z omámení, zjistil Tharnizir od

kolemjdoucích, že jsou na Velkém trhu, kde se budou za pár dní

konat u příležitosti Podzimních dostihů velké trhy, na které se

sjíždějí kupci ze širého okolí. S uspokojením konstatoval, že

Yamin nepřeháněl. Na doporučení pak zajel do jedné z

postranních uliček západně od Velkého trhu, kde si vybral

hostinec honosící se jménem Králův kvítek. Zamlouval se mu,

protože měl velký uzavřený dvůr, kde mohl nechat vůz i s

nákladem zboží bez starostí, že jej bude v noci muset hlídat. Když

se postaral o koně i zboží a ženu odvedl do nájemního pokoje,

sešel do šenku, aby se vyptal, jak to tady chodí s obchodem.

Y

Dôrminar, podzim roku 553 e. d.

V prostorném šenku sedělo několik mužů a tiše si povídali. O seznámení s Tharnizirem nikdo z nich nejevil zájem. Možná to taky byli cizinci, kteří přijeli do města za obchodem. Sedl si tedy sám do kouta krčmy, odkud měl dobrý rozhled. Stálo zde šest velkých bytelných stolů obklopených lavicemi. Krčma zela prázdnotou. Proti vchodu do místnosti byl v silném zděném sloupu přilepeném ke stěně domu, zasazen velký krb s otevřeným ohništěm, kde se připravovala část pokrmů. Hostinský chvílemi mizel ve dveřích, které s krbem sousedily z levé strany, dalo se tedy očekávat, že tam bude kuchyně a spíže. Vpravo pak na zdi visely police, ve kterých bylo uložené čisté nádobí a pečivo, ovoce a zelenina, které se podávaly k jídlu.

Tharnizir měl ze šenku dobrý pocit a v duchu se pochválil, že dobře zvolil. Celá velká místnost, ač tmavší, působila čistě, bylo v ní útulno a hostinský vypadal jako sympatický chlapík. Stářím odpovídal Tharnizirovi, měl zavalitou figuru s baculatým obličejem a silnýma rukama. Ostatně, jak se na správného hostinského, který svůj podnik vede dobře a poctivě, sluší a patří. Vypadal přátelsky a Tharnizir si řekl, že s ním zkusí promluvit. Nemusel se ani nijak namáhat, protože hostinský se sám za chvíli přišel zeptat, co si bude přát k pití. Tharnizir si objednal vodu a džbánek červeného vína, protože s jídlem se rozhodl počkat až na Serniphel, které úprava zevnějšku po dlouhé cestě trvala trochu déle.

Hostinský jako majitel zájezdního hostince ihned poznal, že Tharnizir není ze zdejších krajů, a tak se začal zvědavě, ale opatrně vyptávat.

„Arlé Avalim, cizinče. Odkudpak jste přijeli, jestli se mohu

zeptat?“


31

„Z jihu,“ opáčil neurčitě Tharnizir. Ačkoli se nezdálo, že by se v hospodském skrývala nějaká neznámá hrozba, moc se mu nechtělo prozrazovat, odkud jsou. Tušil, jaké reakce by zde mohl vyvolat jeho původ, a už vůbec nechtěl, aby se zde jakkoli dostal na povrch důvod jejich cesty.

„Z jihu?“ nedal se odbýt hostinský. „Z Lônardu? Nebo až z Gornârdu?“ otázal se nedůvěřivě hospodský a mimoděk se poškrábal kdesi vzadu na hlavě, až mu poskočila jeho tmavě rudá čepice. „Ale ne, co to plácám, to už dávno není královské území, odtud už sem poutníci dávno nejezdí. Jedině, že byste byli odněkud ze severních krajů, podhůří Orid Nolss? Tam se prý ještě hlásí ke králi. Odtud sem občas někdo přijede.“

„No, máte pravdu, od dolního Aringlernu,“ chytil se pomoci Tharnizir. Občas při svých obchodních cestách zabloudil na okraj lesnatého a divokého pohraničí, který trochu znal.

Hostinský, jako by ani nepostřehl Tharnizirovu odpověď, pokračoval dál. „Pravda, že poslední měsíce, co se mluví o dohodě s knížetem Taredem, je hranice průchodnější, a tak se tady už objevili i kupci z jihu, ale opravdu jen velmi zřídka. Tak se nedivte, že jsem tak zvědavý. V poslední době do Města moc cizinců nepřijíždí a novinek a zpráv je poskrovnu. Kdepak jsou ty časy, kdy to na Velkém trhu jen hučelo a člověk tady potkal kupce a pocestné ze severu, východu i jihu.“

„A kdy se konají trhy? Slyšel jsem, že brzy?“ snažil se Tharnizir převést hovor na jiné téma a doufal, že by se hostinský tentokrát mohl vzdát svého monologu.

Hospodský opravdu zarazil vodopád slov, podíval se na Tharnizira a místo hlavy si tentokrát pro změnu rukou poškrábal mohutný bok. „Pozítří,“ odpověděl, „a máte štěstí, protože to budou velké podzimní trhy a ty každoročně doprovází i podzimní dostihy. Už jste někdy viděl dostihy v našem cirku, pane?“

„Ne, jsem v Bílém městě poprvé,“ přiznal se Tharnizir.

„Poprvé? Skutečně? A řekl jste Bílé město? To je zvláštní, slyšel jsem, že takhle se říká Dôrminaru v azrabatu. To by naznačovalo, že jste z jihu,

až z Azrazinu? Je to možné?“

Tharnizir si uvědomil, že udělal chybu a bude si muset dát hodně pozor na pusu. Aby to napravil, jen zabručel: „No, chtěl jsem říct Dôrminar. Víte, narodil jsem se v Pomoří a katbat mi srdci nepřirostl.“

Hostinský se přívětivě usmál: „Z toho si nic nedělejte. Tohle město už mělo tolik jmen. My mu kupříkladu už dneska říkáme úplně obyčejně Město. A jak se vám líbí?“

„Je skutečně velkolepé,“ odvětil Tharnizir a aniž se snažil,

zaznělo v jeho hlase čiré okouzlení nádherou a výstavností.

„Je možné se dostat přímo do té části pod hradem?“

Hospodský znovu pozměnil polohu a opřel se jednou rukou zaťatou v pěst o hranu mohutného tmavého stolu. V druhé třímal zapranou bílou utěrku, kterou mimoděk otíral desku stolu. „Brány se otvírají při úsvitu a zavírají při západu slunce. Do prvních dvou podhradí se cizinec dostane, ale dál už musíte mít povolení správce. To víte, je zlá doba a od prohrané války to tady jde všechno z kopce,“ řekl smutně a pohlédl do okna na protější straně místnosti.

„Od války? Jaké války?“ zeptal se překvapeně Tharnizir a divil se, že by v poslední době přeslechl tak důležitou zprávu. Nebyl si vědom žádné zprávy o válce, která by zuřila u Bílého města.

„Člověče, kde žijete?“ opáčil ohromeně hostinský a ta otázka ho tak zaskočila, že si sednul na lavici naproti Tharnizirovi a utěrkou si otřel čelo, na němž mu vyrašilo pár kapek potu.

„U Gortara, odkud vlastně jste, člověče, že jste neslyšel o válce s Gortrogy? No...,“ řekl už klidněji a přes složené ruce se natáhl k Tharnizirovi a začal vyprávět. „Azrazin už je dlouho odtržený a zprávy se dnes šíří pomalu. Je to osm let, pane, co byla vojska krále poražena na Azgaulatu. Ti prokletí Gortrogové, ty nám sem poslal sám gortar! Zkrátka od bitvy pod Amlôgranem to jde od deseti k pěti, a ke všemu se před rokem ztratil král...“

„Král se přece nemůže ztratit?“ přerušil jej udiveně

Tharnizir.

„To jsem se taky ptal, pane. Má hrad, stráže, jak se může

ztratit král? Už to bude dvanáct měsíců, co o něm nikdo neslyšel.

Prostě zmizel, ztratil se jako mlha nad Dardúnem v pravé

poledne. Někdo povídá, že šel pro pomoc, snad na sever, prý tam

jsou ještě svobodná území. Ale jiní říkají...,“ hostinský se rozhlédl

a na-klonil se k Tharnizirovi a tiše dokončil větu „... no, říkají, že

prý ho Rômenkhôr zaklel. Věřil byste něčemu takovému?“

Tharnizir neurčitě pokrčil rameny, a tak se hostinský zase

narovnal a vztekle bouchl sevřenou pěstí do stolu: „Kdyby si ho

tak Gortar vzal prokletého Pána Východu! Je čím dál hůř, pane,

čím dál hůř. Kde tohle skončí...“

Hostinský na chvíli utichl a jeho pohled opět zabloudil kamsi do prázdna, jako by tam viděl ty staré dobré časy, které pamatoval. Tharnizir nevěděl, co by na to mohl říct, a tak seděl a upíjel pomalu z poháru, aby zapil nepříjemný pocit suchých úst, a čekal, až se hostinský probere a bude pokračovat.

„Jo, kdybyste to tady viděl tak před deseti, dvaceti lety,“ ozval se znovu, ale již tišeji hospodského hlas. „Po řece i po cestách sem přijížděli kupci ze západu z Cîargrodu, ze severu z Tinglarosu. Představte si to, když jsem byl malý kluk, ubytoval se tady kupec až z Nîltornu. Ten vyprávěl věci. Tam na severu je prý v létě v noci vidět jako ve dne. No řekněte, slyšel jste to někdy? Bílé noci?“

Tharnizir udiveně zavrtěl hlavou a hostinský pokračoval: „Na tábořišti mezi Korunovační a Přístavní silnicí jste mohl vidět karavany ze Sîwaru a Gîvy s těmi podivnými hrbatými zvířaty. A, pane, to mi můžete věřit, některé prý dorazili až z Elshirova léna. Panečku, těm trvala cesta i několik měsíců a co jich bylo!“

„Hm,“ přitakal Tharnizir spíše pro sebe. Nedokázal si představit, co je na severu nebo na západě. Znal jen kraje na jihu. Jednou byl i v Hardazinu, daleko na jihu v Pantě a Gypparu. Když však šlo o sever, nedokázal si představit, jaké kraje se rozkládají dál za Bílým městem, a tak raději přikyvoval, aby nezkazil tak dobře nabytý dojem.

„A proč už nejezdí?“

„No to je právě to,“ vrátil se hostinský na začátek vyprávění a v jeho hlase se hned objevil bojovný a vzdorovitý výraz. „Ta zatracená válka. Po porážce Gortrogové obsadili celý severní Lônard, sever Nîlparu, celý Thârzain a povídá se, že jsou i v Arúnârdu. Edhira, toho chattského samozvance prý zahnali do moře, a ten zrádce se zavřel v Nîthegornu. Však mu to taky všichni ve Městě přáli.“ Hostinský se na moment zlomyslně usmál. „Povídá se, že už ovládli i stará léna na severozápadě. Abych to moc nenatahoval, vážený pane. Zkrátka jsme ztratili veškeré spojení, jak se severem, tak s východem, a ke všemu ještě na jihu roztáhl pazoury ten azrakhâr, takže ani lodí po Dardúnu se nikam nedostaneme,“ zanaříkal hostinský a znovu chtěl praštit pěstí do stolu, ale na poslední chvíli se zastavil.

„Šest sedm let sem nedorazily žádné zprávy. Asi před rokem se začaly Městem šířit zvěsti, že dorazil posel ze severu a přinesl zprávy od králových zeťů. Ale nikdo tomu pořádně nevěřil, ty zvěsti neměly ani hlavu, ani patu. Jen takové povídačky.“

„A co jsou zač, ti Gortrogové? O nich jsem možná nějaké zvěsti zaslechl,“ zeptal se Tharnizir. Byla pravda, že pár zpráv z Pětiměstí o tajemných nájezdnících do Pomoří dorazilo, ale nikdo si nebyl jistý jejich pravdivostí a navíc podle nich měli ti nájezdníci přicházet z jihu. Ale že by byli i na severu? Zvěsti o zvláštních přízracích se všeobecně považovaly za výmysly potulných bardů, kteří chtěli vzbudit zájem obecenstva. Tharnizir stál nohama příliš pevně na zemi, než aby věřil, že je něco takového možné.

„Jo pane, to buďte rád, že jenom zaslechl, protože to jsou démoni,“ řekl hostinský šeptem a ohlédl se za sebe, jako by čekal, že tam některý z nich bude poslouchat. Naklonil se ještě blíž k Tharnizirovi, který se přidal k této spiklenecké poloze a nahnul se přes stůl k němu, aby ho lépe slyšel.

„Jezdí na koních a prý z nich nikdy neslezou, dokonce na nich i spí a nejspíš se na nich i množí. Tady je pořádně nikdo neviděl a kdo je viděl, není mezi živými. Ale můj synovec mluvil s vojákem, který se vrátil z bitvy – jako jeden z mála! A ten říkal, že jezdí, jako by byli s koňmi srostlí a výborně střílí z luků.

K poraženým jsou prý velmi krutí. Svým obětem prý uřezávají hlav



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist