načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2019/9 – Redakce XB-1

XB-1 2019/9

Elektronická kniha: XB-1 2019/9
Autor: Redakce XB-1

– Zahraniční SF. – Dominica Phetteplace: Projekt Entropie – (Project Entropy, 2016, překlad Ivana Svobodová) – Kelly Robson: My, kdo žijeme v jádru – (We Who Live in the Heart, 2011, překlad Kateřina Niklová) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-020-3231-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zahraniční SF.

Dominica Phetteplace: Projekt Entropie

(Project Entropy, 2016, překlad Ivana Svobodová)

Kelly Robson: My, kdo žijeme v jádru

(We Who Live in the Heart, 2011, překlad Kateřina Niklová)

  •  

Domácí SF

Eliška Hřebenářová: Dům z prachu a popela

Anna Olejárová: Velmi rázná rekonstrukce poměrů…

Ivan Mls: První lidé na odvrácené straně Měsíce

Pavel Urban: Konvertita

  •  

Věda

Mít tak doma světelný meč;

Teleskopy NASA objevily hybridní exoplanetu…

  •  

Publicistika

Roman Bílek: Filmová fantastika v zemi módy

  •  

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Dětská hra;

Annabelle 3; Spider-Man: Daleko od domova;

Mrtví neumírají; Kořist; Ticho před bouří; Klapka!

  •  

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Rachel Hengová: Klub sebevrahů;

Alex Drescher: Tvůrci světů – Destrukce;

David M. Barnett: Major Tom & modrý anděl;

David Zábranský: Logoz; Lucie Lukačovičová: Poslední bůh;

Michal Vaněček: Iluze pravdy; Dominika Digtyar: V zajetí vlčích máků;

Paul Cornell: Zhouba Londýna; Carlton Mellick III: Zbouchnul jsem Satanovu dceru;

Tom a Giovanna Fletcher: Dcera života; Milan Urza: Dům bez oken;

Amy Harmon: Meč a ptáček; Žoldnéř 1. Kult svatého ohně; Nové knihy

  •  

Autor obálky: Adam Pižurný

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/01 XB-1 2014/01
 (e-book)
XB-1 2016/09 XB-1 2016/09
 (e-book)
XB-1 2012/10 XB-1 2012/10
 (e-book)
XB-1 2014/02 XB-1 2014/02
 (e-book)
XB-1 2011/08 XB-1 2011/08
 (e-book)
XB-1 2018/10 XB-1 2018/10
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Čaj o páté 2019

Steampunkeři pod záštitou steam

zine.cz pořádají třetí ročník největší

pražské steampunkovo-viktoriánské

události - Čaj o páté. Letos s podtitu

lem steampunkové obludárium. Pře

neste se s nimi v čase do dob největ

šího rozkvětu "freak shows" aneb bi

zarních přehlídek lidské abnormality,

podivuhodností a extrémů!

Hostivařský klub Kotelna bude

14.9.2019 od 17h praskat ve švech.

Chystají se přednášky, velkolepá pa

noptická přehlídka, prodejní stánky

s módními doplňky i oděvy v různých

alternativních stylech, taneční a diva

delní doprovodná vystoupení, vý

stavy, tématická hudba, workshopy,

fotokoutek, stylová výzdoba i občer

stvení a mnoho dalšího! Účast na ve

čeru je podmíněna dresscode, který je

však velice pestrý a široký. Vstup na

událost je vzhledem k úrovni

dekadence a eroticky laděným názna

kům striktně pro 18+.

Více na steamzine.cz

Výsledky 38. ročníku

Ceny Karla Čapka

Na Parconu–BBconu v Banské Bys

trici byly 20. července 2019 vyhlá

šeny výsledky Ceny Karla Čapka.

V jednotlivých kategoriích se na před

ních pozicích umístily následující

práce:

Mikropovídka

1. Irena Moravcová: Na malinách –

udělena cena Pulec

2. Radovan Kolbaba: Poslední krok

k dospělosti

Jan Vrána: Stříbrňák

Krátká povídka

1. Jan Pečenka: Cestující – udělena

cena Pulec

2. Irena Moravcová: Příživník

3. Lukáš Vlasák: Návštěva

4. Zbyněk Moravec: Bellkana

5. Dávid Mamrilla: Srdce a zdroj –

udělena cena Skokan pro nejúspěšněj

šího nováčka ročníku

Povídka

1. Věra Mertlíková: Plocha – udělena

cena Mlok

2. Eva Žilková: Poslední rozkaz

3. Radmila Tomšů: Mechanoidi

Tomáš Petrásek: Plout nevídanou

pouští – uděleno čestné uznání admi

nistrátora CKČ

4. Irena Moravcová: Slečna z lepší ro

diny

Novela

1. Marie Domská: Kchrat – udělena

cena Pulec

2. Irena Moravcová: Zašlá sláva

Se všemi uvedenými povídkami

a první novelou se můžete seznámit

ve sborníku MLOK 2019, s dalšími

pak příští rok v KOČASU 2020.

Kromě vyhlášení CKČ byly na Par

conu–BBconu 2019 v Banské Bystrici

uděleny i ceny Československého fan

domu.

Mloka za zásluhy si odnesl Miroslav

Párička za celoživotní práci pro Čes

koslovenský fandom a banskoby

strický zvláště, za uspořádání Parconu

1994, porad Slovenského fandomu,

Vartaconů a další aktivity.

Cenu Ludvík získal KLF Ostrava ja

kožto organizátor Parconu 2018 v Bí

lovci za uspořádání vskutku reprezen

tativní akce s mezinárodní účastí, pro

kterou dokázali získat i podporu

města. Nutno vyzdvihnout i roční vý

stavu Čtyřicet let fandomu, kterou

v zámeckých prostorách během roku

navštívili i zahraniční hosté.

Cenu Drak dostal KPVPVF Banská

Bystrica za BBcon uspořádaný v roce

2018.

A trocha statistiky na závěr:

Počet přijatých příspěvků: 33 mikro

povídek od 29 autorů, 41 krátkých po

vídek od 38 autorů, 40 povídek od 39

autorů a 17 novel od 17 autorů.

Celkem to je 131 prací od 95 autorů

(genderově muži vytvořili výraznou

převahu 57:38).

73 soutěžících přispělo do jedné kate

gorie, 17 do dvou kategorií, 4 do tří

kategorií a jedna autorka do všech

čtyř (a ve všech se umístila na nomi

nované pozici!).

1 autor poslal 5 příspěvků, 1 poslal 4

příspěvky, 5 poslalo 3 příspěvky, 19

autorů 2 příspěvky a 69 poslalo 1 pří

spěvek.

Soutěž hodnotilo celkem 63 porotců,

což je o čtvrtinu více než loni. Z toho

26 hodnotilo jednu kategorii, 12 dvě

kategorie, 9 tři kategorie a 16 všechny

čtyři kategorie. Mikropovídky četlo

44 porotců, krátké povídky 40 po

rotců, povídky 27 porotců a novely 30

porotců.

Literární soutěže

Jsou soutěže, které se nedají měřit metry, body, sekundami či góly... většinou jsou to ty, které v sobě mají něco uměleckého, jako například krasobruslení, umělecká gymnastika, nebo, což je nám scifistům bližší - literární soutěže. Neznám nikoho, kdo by šel do jakékoli soutěže prohrát, ale hodnocení právě uměleckých soutěží je věc zdaleka nejproblematičtější. Je totiž subjektivní. Již Limonádový Joe vyslovil slavnou hlášku: Někdo rád holky, jiný vdolky. Tak to je i u literárních soutěží. Strašně záleží na sestavě poroty. Dobře si pamatuji doby, kdy v Ikarovi porotcoval Ivan Adamovič. S ním jsem se nikdy nesešel ve výběru kandidátů na vítězství. Nemyslím si, že je to špatně. Jsem přesvědčený, že objektivnější porota je ta, kde je více lidí. Přece jen průměr, mezi názory má něco do sebe. Ovšem má to několik docela zásadních háčků: a) kde sehnat dostatečné množství kvalifikovaných porotců. b) jak zorganizovat předávání materiálů mezi porotci, aby to všichni stihli přečíst a zhodnotit c) jak vymyslet systém hodnocení, aby třeba nepropadla výjimečná povídka, která se vymyká momentálnímu průměrnému vkusu porotců. Pokud je porota několikačlenná, odpadá bod a a bod b je mnohem proveditelnější. A pokud se to ještě zjednoduší způsobem, který praktikujeme jako redakce u Daidala, což znamená, že obětujeme jednoho redaktora, který provede předvýběr, a porotcům se tak do rukou dostanou už práce na určité úrovni jak po stránce námětové tak i dobrým zpracováním, dá se vyhodnocení soutěže stihnout v docela rozumném čase. Tím netvrdím, že jde o optimální a spravedlivý systém. Každý vyhlašovatel má na organizaci jiný názor a to je dobře, protože tak dojde k vytváření šancí i pro neortodoxní autory. Nicméně občas autora pak překvapí, že jeho práce byla oceněna v literární oblasti, o níž nikdy sám neuvažoval. Určitě je to však příjemné. Zažil jsem to sám na vlastní kůži, když jsem obdržel Čestné uznání v Ceně M. Švandrlíka za knihu Bruncvík a nagyery. Nikdy jsem si nemyslel, že píšu humorné věci, a navíc, že scifista dostane cenu, v jejíž porotě je převaha žen. Leč stalo se tak.

Vlado Ríša


Projekt Entropie

Dominica Phetteplace

(PROJECT ENTROPY)

XB-1 3

Monsignora podala Angelině deník. „Vést si záznamy o svých

zážitcích je posledním výkřikem módy.“

Angelina přijala zápisník a vysekla přitom poloviční pukrle.

„Zdá se, že to opravdu dělají všichni,“ odpověděla a pak si deník prohlédla. Byl vázaný v černých deskách ze dřeva s výraznými letokruhy a zdobil ho pruh strohé stříbrné barvy nanesené rozmáchlým širokým nepravidelným tahem. Dřevo i barva byly ošetřené lakem, takže Angelině připadalo, že jí desky kloužou v ruce. Prohlédla si stopu štětce pozorněji.

„Vypadá jako od Shulewitzové,“ poznamenala.

„To také je a požehnala mu Akiko,“ odpověděla monsignora.

Angelině byla Akiko lhostejná, ovšem črta štětce Shulewitzové byla příliš vzácná věc na to, aby zdobila nějaký všední předmět. Kromě toho Angelina neměla sebemenší zájem psát si deník.

„Jste až příliš štědrá. Toto nemohu přijmout.“

„Jenže musíš,“ prohlásila monsignora a měla pravdu. Kurá

torka by si měla počínat obezřetně, pokud měla hostu cokoli odepřít, a používat slůvko „ne“ jen ve skutečně důležitých případech. Přehnaně drahý dar za odmítnutí nestál. „Jsem moc ráda, že jsi zpátky,“ dodala monsignora.

„Ráda jsem se sem vrátila,“ odpověděla Angelina, přestože

by přivítala pár dnů nemocenské navíc. Ovšem Exkluziv už jí poskytl plné tři týdny placeného volna, což téměř nikdo ze zaměstnavatelů ve městě nedělal, a sdělili jí, že pokud bude potřebovat další, bude už nehrazené. Po týdnech, kdy nemohla pracovat jako hostitelka na večírcích, začala pociťovat nedostatek financí, proto nezbývalo než znovu nastoupit do práce.

Vtom k nim zamířil starosta a monsignora Angelinu propustila

mávnutím ruky. Angelina jí před odchodem dolila čaj. Vrátila se do prostoru pro zaměstnance, aby zkontrolovala seznam hostů. Cesta prostornou halou jí připadala dlouhá a bude ji muset absolvovat ještě několikrát, než bude večer moct zalézt do postele. Vzadu se opřela tělem o betonový sloup, procházela si projekce a drobnými gesty přitom před sebou pohybovala rukou. Monsignora a starosta nestáli o to, aby je při rozhovoru kdokoli vyrušoval. Mohla by se mrknout na stůl číslo sedm, kde seděli Soren a Lani Bustrosovy.

Lani měla v oblibě miniaturní zákusky, a tak jí Angelina při

nesla kousek čokoládového dortu velkého asi jako kostka cukru, ke kterému přidala dílek dortu Red Velvet stejných rozměrů. Šéfkuchař byl zručný stejně jako Shulewitzová a přilepil na neuhlazený okraj keramického talíře jedlý zlatý lístek. Opačná strana byla posypaná něčím, co vypadalo jako zlatý prach, ale ve skutečnosti to byl zlatě nabarvený kokain. Lani o zlatý lístek nebude jevit zájem, ale jinak všechno ostatní na talíři zkonzumuje. Laniina matka Soren upřednostňovala černou kávu v keramickém šálku bez ouška. Angelina připravila tři hrnky kávy. Soren pokaždé vychvalovala pozitivní účinky černé kávy na zdraví a trvala na tom, aby si ji Lani s Angelinou daly také. Lani vždy odmítla, na rozdíl od Angeliny.

Tác s dorty a kávou byl oproti čajovému servisu se vším

všudy, kterému dávala přednost většina zákazníků, lehký, jenže cesta zezadu ke stolu číslo sedm byla přece jen dlouhá. Angela kráčela se zatnutými zuby. Když došla ke stolu, nasadila uvol

něný výraz a usmála se. Lehce přitom na ženy kývla. Lani a So

ren vstaly, aby ji pozdravily. „Moc nás těší, že jsi zpátky!“ Ob

jaly ji, přestože stále držela tác, letmo ji políbily na tvář a za

chichotaly se. „Chyběla jsi nám!“

Angelina položila tác na nízký stolek a uklonila se. Lani

ukázala na prázdné křeslo vedle sebe a Angelina se snažila ne

dávat příliš najevo, jak je vděčná za to, že si může sednout.

„Co se stalo? Nechtěli nám nic říct!“

Angelina měla zakázáno prozradit, že jí Exkluziv implantoval

do hlavy software, který jí měl pomáhat při obsluhování. Měla

zakázáno prozradit, že se v něm objevila závada, kvůli níž mu

sela urychleně podstoupit operaci mozku. Při té software od

stranili a ona teď byla jen obyčejný, nevylepšený, unavený člo

věk. Scházela jí pomoc, kterou jí čip poskytoval. Byl pro ni

útěchou i společníkem. Věděla, že se bez něj obejde, ale bude

to obtížné a bude si připadat osamělá.

„Trápily mě bolesti hlavy,“ vysvětlila.

„Musely být opravdu hrozné!“

„To ano. Ovšem tady ve městě jsou nejlepší lékaři,“ řekla

Angelina.

„Moderní medicína je skutečně zázrak,“ prohlásila Soren,

které bylo osmdesát dva let. Lani bylo třicet devět. Obě ženy

podstoupily řadu zákroků, které měly zastavit stárnutí a jejichž

výsledkem byla imitace mládí. Jejich kůže byla hladká, ale ne

svěží. Mladistvé oči bez výrazu. Stimulanty, které užívaly, vy

volávaly euforii, avšak chichotání obou žen znělo chraplavě.

Angelině bylo třicet pět, a přitom vypadala nejvýše na jednatři

cet. Za tuto výhodu vděčila kvalitním genům nebo poměrně

drahému krému na pleť, nikoli operaci.

Lani a Soren pro ni měly dárek. Byl to náhrdelník z mincovního

skla s měsíčním kamenem. Angela nejen že ho musela přijmout,

ale její hosté chtěli, aby si ho okamžitě zavěsila na krk.

„Podle Akiko má měsíční kámen léčivé účinky.“

„Opravdu?“

„Osobně náhrdelník požehnala, aby ti pomohl k uzdravení.“

Angelina se musela ovládnout, aby se nezamračila, a Lani jí

šperk připnula. Tížil ji na krku a ucítila, že se jí znovu začíná

ozývat bolest hlavy.

„Je z Antegry,“ oznámila Soren. Kdyby Angelina ještě měla

v mozku implantovaný čip, mohla by si vyhledat, že Antegru

Joaillerie, řadu zakázkových šperků vyráběnou z materiálů po

cházejících z trvale udržitelných zdrojů, prodávali v buticích

v prominentních městech Latinské Ameriky.

„Antegra, úžasné.“ Angelina přetvořila další zamračení ve

vděčný úsměv. Soren trvala na tom, že si s Angelinou udělá

sel fíčko, na kterém vynikne nový náhrdelník. Angelina neměla

nárok se ptát, co se snímkem udělá. Poté dvacet minut seděla

a ženy jí vyprávěly o své nejnovější výpravě na jachtě.

„Někdy si do Libanonu zajeď!“

Angelina přikývla a pak se omluvila s tím, že odnese nádobí.

Vrátila se dozadu a řekla jednomu ze svých asistentů, ať ženám

přinese okurkovou vodu. Prošla si seznam, aby zjistila, co její

hosté potřebují. Starosta a monsignora byli stále zabraní do ho

voru, už by ale pomalu mohli mít hlad. Algoritmus Exkluzivu

XB-14

navrhl řešení v podobě sendvičů s prosciuttem a mozzarelou, a tak je objednala v kuchyni a nařídila asistentovi, ať si při obsluhování počíná tiše, rychle a diskrétně. Nejspíš už v tom uměl chodit. Byl opravdu dobrý. Všichni byli opravdu dobří.

Říkala si, jestli někomu z asistentů scházela, když byla pryč,

nebo jestli některý z nich doufal, že ji nahradí. Byl to ten druh otázek, na něž by se mohla zeptat svého čipu. Ten by prošel záznamy rozhovorů a na základě analýzy textu a výrazů by odhadl situaci. To, že byla jediný očipovaný zaměstnanec, jí poskytovalo jedinečnou výhodu. Byla pokusný králík a Exkluziv jí na oplátku vyplácel nezanedbatelný bonus. Jenže teď o tyto peníze přišla. Utratila je, aby si mohla dovolit nemocenskou. A plány na očipování ostatních zaměstnanců byly odloženy, dokud podnik neodhalí, kde se stala chyba.

Angelina zkontrolovala seznam a uviděla, že zanedlouho do

razí Raka Joffrey. Výslovně si vyžádal, aby ho obsluhovala ona. Pospíšila si k hlavnímu vchodu do klubu. Aktuální instalace, která vítala hosty při vstupu, byla pavoučí síť tvořená skleněnými vlákny zavěšená padesát stop vysoko. Ústřední část pavučiny měla v průměru osmdesát stop, ale její nitky se táhly daleko do koutků rozlehlé haly. Instalace měla vstřebávat zvuk a reagovat na něj tak, že během dne nenápadně měnila tvar. Angelina žádné změny nepostřehla, ovšem jejím úkolem bylo pozorovat hosty, nikoli strop.

Když Raka vešel, stála přímo pod instalací.

„Má paní,“ řekl a vysekl jí poklonu. Uklonil se hluboce,

jako by v něm vzbuzovalo rozpaky, jak je obyčejný. „Vrátila ses. Už se cítíš lépe?“ Usmál se na ni a ona jeho úsměv opětovala. Byl to za celý den její první upřímný úsměv.

„Ano,“ odpověděla, dotkla se těžkého kamene na náhrdelníku

a pak sklopila oči k zemi. „Ne. Chci říct, ano.“

„Jistě, chápu, jak to chodí. Pojď, dáme si polévku.“ Jeden

nemohl žít ve městě bez víry v zázračné účinky určitého druhu jídla. Pro Raku to byla slepičí nudlová polévka. Angelina ho doprovodila ke stolu po straně na vyvýšené plošině. Její asistent bude nejspíš vmžiku u nich se dvěma miskami s polévkou.

„Dostala jsi mé dárky?“ Raka byl v jistém ohledu bohatý,

ovšem ne v porovnání s ostatními členy Exkluzivu. Snažil se svou obyčejnost různými způsoby kompenzovat – například příliš pečlivou artikulací. Nebo přehnaně štědrými dary.

„Ano,“ odpověděla a doufala, že nepřinesl nějaký další.

„A přesto jsi mi je nechala poslat zpět.“

„Orchideje ne. Ty jsem si nechala. Uvědomuješ si, že náš

vztah je značně delikátní? Ocitla jsem se kvůli němu v obtížné pozici.“

„Je obtížná, jenom pokud máš ráda mě i svou práci tady,“

pronesl a Angelina se začervenala. Opravdu měla Raku ráda. A měla ráda i práci v Exkluzivu, nebo alespoň mívala. Bez čipu, který nosila po devět měsíců v hlavě, to bylo jiné. Poslední dobou se v jednom kuse cítila unavená, tak unavená, že jí její vyčerpání připadalo přímo existenciální.

Než ji postihly zdravotní potíže, měla s Rakou poměr, což

bylo zakázané. Existovaly kluby, kde byla takováto interakce běžná, ovšem Exkluziv důrazně dbal na to, aby k nim nepatřil. Její nadřízení o jejich vztahu patrně věděli. Takový už byl život v San Francisku, zaměstnavatel o vás mohl vědět cokoli. Jenže Angelina byla vysoce ceněnou kurátorkou a občasná indiskrétnost se dala přehlédnout, pokud nehrozilo, že se z ní stane zvyk.

Její asistent přinesl tác. Když Angelině podával misku s po

lévkou, zvedl tázavě obočí. Poděkovala mu, naznačila, že může

odejít, a potom si dala doušek vývaru.

„Už teď se cítím lépe,“ řekla.

„Polévka zabrala,“ poznamenal Raka.

„Něco určitě.“

„Zjistili, co ti scházelo?“ zeptal se. Chápal, že mu zatajila

podrobnosti. Jen jeden člen Exkluzivu věděl, co se Angelině

skutečně stalo, a Raka to nebyl. Když na jeho otázku neodpo

věděla, dodal: „Možná máš pocit, že tady o tom nemůžeš mlu

vit.“ Podobné naivní postřehy pro něj byly typické. Neznal

město tak dobře jako ona.

„Není kde si o tom promluvit. Vždy tě někdo poslouchá.“

„I tady?“ zeptal se. Exkluziv měl být zónou s minimálním

dohledem. Jednou ze základních hodnot klubu byla ochrana

soukromí. Jenže minimální dohled neznamená žádný dohled,

a než se Angelina roznemohla, žila a obsluhovala se sledovacím

zařízením ukrytým v mozku.

Mluvili spolu o burze, což bylo téma, ke kterému se lidé ve

městě uchylovali, když už neměli co říct k počasí. Když se om

luvila, že musí odejít, nadhodil: „Rád bych s tebou probral

jeden podnikatelský projekt.“

Ten den se setkali znovu. Poté, co Angelině skončila směna.

Poté, co šla domů a dala si lehkou večeři. Poté, co se osprchovala

a vklouzla do postele. Poté, co pár hodin spala a najednou se

probudila hlady. Ve dvě ráno zavolala Rakovi a ten to zvedl.

Poprosila ho, ať se u ní zastaví a přinese nějaké jídlo.

Dorazil ihned, plný naděje.

„Má paní,“ řekl, když mu otevřela a políbila ho na rty. Pak

ho vtáhla dovnitř, provedla ho tmavými chodbami podkrovního

bytu a brala přitom ohled na své početné spící spolubydlící.

Potom s ním vstoupila do pokoje.

Dvakrát se pomilovali, načež snědla pár makronek, které jí

přinesl.

„Vrátila se ti chuť k jídlu,“ poznamenal.

„Vypadá to tak,“ souhlasila.

„Můžu ti vyprávět o svém projektu?“

„Samozřejmě,“ ujistila ho. Přinesl jí makronky, bylo jen spra

vedlivé nechat ho mluvit o podnikání.

„Jde o druh personálních služeb. Pronájem profesionálních

přátel,“ vysvětlil.

„Nabízejí tihle profesionální přátelé nějaké další služby kromě

přátelství?“ zeptala se. Většina bohatých a osamělých obyvatel

města si přátele najímala. Osobní asistenti, pečovatelé o psy,

instruktoři jógy, to byl typ lidí, kterým jste mohli zaplatit a oče

kávat od nich přátelství. A pokud jste se cítili sami i pak, mohli

jste se stát členem společenského klubu jako Exkluziv a trávit

čas s kurátory a ostatními členy.

„Ne, chci ovšem nabízet prvotřídní přátelství. Chci, aby ses

stala naší první ‚přítelkyní‘. Dám ti vlastnický i zakladatelský

podíl.“

Angelina mlčela.

„Podle tvého mlčení soudím, že o tom uvažuješ.“

Angela mlčela dál.

„Vím, že když mluvím o penězích, zní to jako ukázkové

středostavovské řeči, ale dokud budeš pracovat pro jiné, nikdy

nezbohatneš. Bez ohledu na to, kolik zaměstnání budeš dělat.

Abys byla bohatá, potřebuješ něco vlastnit.“

Povzdechla si. Raka jí začínal připomínat jejího posledního

přítele, Bryana. Muži ve městě byli posedlí touhu vlastnit. Žena

si mohla udržet svobodu jedině tak, že byla bohatá a nezadaná.

XB-1 5

Najednou na ni dolehla únava. Přitulila se k Rakovi a posunula polštář tak, aby mu mohla hlavou pohodlně spočívat na rameni. Okamžitě usnula a probudila se vedle něj, když budík začal poklidně oznamovat začátek dalšího dne.

Potřebovala odejít do práce, a tak ji Raka nechal osprchovat jako první. Měla vlastní ložnici a koupelnu, což byl na poměry zaměstnance ve městě téměř neslýchaný luxus. Všechny její spolubydlící byly modelky; dvanáct dívek, které se dělily o dvě ložnice a tři koupelny. Jednou kvůli sporu o to, kdo je na řadě s fénem, došlo na nože.

Zatímco se oblékala, přečetla si doručené zprávy. Její schránce vévodila výzva od Akiko, která jí psala, aby se hned ráno dostavila ke slyšení. Byla tam taky zpráva od Patty, administrátorky z Exkluzivu, s potvrzením, že si může vzít na ráno volno. Angelinu to zmátlo, a tak raději Patty zavolala.

„Nejsem si jistá ohledně mých instrukcí.“

„Máš se setkat s Akiko,“ odpověděla Patty.

„Ale proč? Ani není členkou klubu.“

„Ano, ale je důležitá pro řadu našich členů.“

„Monsignora se o ní včera zmínila, jako kdyby byly přítelkyně. Netušila jsem, že se Kněží stýkají s Jasnovidci,“ řekla Angelina. Jejich rozhovor byl pouze hlasový, aby Patty neviděla, že je Raka s ručníkem kolem pasu v jejím pokoji.

„Akiko je jiná.“

„Jistě. Upřímně řečeno, moc toho o ní nevím.“

„Chápu, že jsi byla nemocná, ale měla by sis o těchhle věcech udržovat přehled. Pošlu ti nějaké dokumenty, aby ses s ní lépe obeznámila.“

„Dobře, ale o čem spolu máme mluvit?“ zajímala se Angelina.

„O čemkoli bude chtít.“

„A co členové, které jsem dnes měla obsluhovat?“ zeptala se Angelina a prohlížela si přitom seznam.

„Vezme si je na starost někdo jiný,“ odvětila Patty.

„Budou zklamaní.“ Angelina byla pryč tak dlouho, že se v záznamech nahromadili hosté, kteří se s ní chtěli vidět.

„Chyběla jsi jim. Zítra budeš zpátky.“

Angelina sledovala, jak jsou její členové převáděni na jiné seznamy. Když uviděla, jak klouže pryč Belino jméno, pocítila záchvěv provinilosti. O Bel by ze všech lidí ve městě mohla nejvíc říct, že ji považuje za kamarádku, i když jí bylo teprve sedmnáct.

Včera ji Bel navštívila v Exkluzivu, avšak Angela s ní moc času nestrávila. Přinesla dívce cupcaky a oslazená cappuccina. Přijala od ní dárky: třpytivý lesk na rty a sbírku súfijské poezie. Jenže poté se musela postarat o spoustu dalších hostů a už se s Bel moc neviděla. Tu to nejspíš zklamalo, musela to ale chápat. Kromě toho, že byla menší hvězdou populárního webového seriálu, pracovala taky jako hosteska.

Bel do klubu příliš nezapadla. Stala je jeho členkou v důsledku různých řízení osudu. To, že si Angelininu společnost vyžádala dva dny za sebou, naznačovalo, že s ní moc chtěla něco probrat. Angelina jí poslala zprávu, když pátrala v šatníku a hledala oblečení, které by se hodilo na setkání se svatou ženou.

CHTĚLA BY SES SETKAT S AKIKO? Napadlo ji, že jestli je Akiko vážně tak důležitá, Bel jí to dokáže vysvětlit lépe než dokumenty od Patty.

ANO, odpověděla Bel, a tak ji Angelina vyzvedla na koleji.

„Akiko je fantastické médium. Přesně ví, co se stane,“ pověděla jí Bel v autě cestou do Pacific Heights.

„Aha.“

„Tak třeba uhodla výsledek světového poháru. Zemětřesení

v Seattlu. Ví, které celebrity se rozvedou a kdy budou akcie stoupat, nebo klesat.”

„Jasně.“

„A každému, komu požehná, se stane něco dobrého. Lidé jí

za rady nebo požehnání platí miliony dolarů. Jak se ti vůbec podařilo domluvit si u ní slyšení?“

„To nevím,“ přiznala Angelina.

„Moment, já tady vůbec nemám být, že ne?“

„Jsi tu, abys mi to pomohla pochopit. Bez čipu... si připadám

trochu zmatená.“

Bel soucitně přikývla. Také byla očipovaná. Podle toho, co

Angelina věděla, Bel byla jediný další člověk ve městě, kterému byl čip rovněž implantován. Zdálo se, že ten Belin funguje dobře, na druhou stranu, Bel měla se svým čipem, kterému říkala „Pozorovatel“ upřímnější a otevřenější vztah.

Angelina měla rty natřené leskem, jejž jí darovala Bel, a ko

lem krku náhrdelník s měsíčním kamenem, který dostala včera, přestože ani jedno, ani druhé nebylo zrovna její styl. S většinou dárků je problém v tom, že je člověk skoro nikdy nedostane zadarmo. Nenápadně naznačují, že dárce čeká, že se budou používat, tudíž většina darů není ve skutečnosti ani tak dary jako kroky, které mají být nějak provedeny, úkoly připsané na už beztak sáhodlouhý seznam.

Přijely do Pacific Heights. Před pár generacemi to byla čtvrť,

kde žily nejbohatší rodiny v San Francisku. Od té doby však její význam upadl. Prominenti nyní bydleli raději ve výškových budovách. Většina klanů si pro sebe a své zaměstnance zabrala celý mrakodrap.

Definice bohatství se změnila, což znamenalo, že Pacific

Heights teď bylo skromnější místo, které se lépe hodilo pro svatou ženu. Domy stále vypadaly dokonale jako na pohlednici, ovšem čtvrť zůstávala téměř neobydlená. Ve většině prázdných výstavních domů se pravidelně uklízelo a byly okázale zařízené. Sloužily boháčům z centra, kteří s oblibou sbírali umění a starožitnosti jako domečky pro panenky v životní velikosti. Čas od času se tu konaly večírky s dobovými kostýmy a řada domů sloužila jako druhořadé společenské kluby a sídla tajných spolků.

Veškeré domy v havarijním stavu si zabralo město. Tím pá

dem se i okolo domů, které majitelé ponechávali prázdné jako investiční majetek, hemžili zahradníci a údržbáři. Uvnitř se nejspíš činily i uklízečky. Když na ně chtěli jejich nadřízení dohlížet, využívali k tomu drony.

Dům Akiko měl viktoriánskou fasádu a byl celý natřený na

bílo. Zbytek viktoriánské stavby ale strhli a za fasádou stála pyramida z mléčného skla.

Bel a Angelina vystoupily z auta a vydaly se po dřevěných

schodech k hlavnímu vchodu. Ať už tam bývaly jakékoli dveře, nyní je nahradily bíle natřené ocelové pláty vybavené skenery. Nebyl to stylový dům, zato byl velmi bezpečný.

Když se dveře otevřely, k Angelininu překvapení za nimi

stála samotná Akiko. Byla to drobná žena s tmavě hnědou pletí a krátce střiženými vlasy. Měla na sobě plandavý bílý smoking.

„Vítejte,“ pronesla.

Angelina a Bel se uklonily. Následovaly Akiko matně osvět

lenou chodbou, v níž ležel lacině vyhlížející šedý koberec. Chodba byla dlouhá a na jejím konci se nacházel výtah. Horní konec výtahové šachty byl ve špičce pyramidy.

Místnost zcela nahoře měla světlé skleněné zdi skloněné tak,

aby tvořily vrchol jehlanu. Světlo propouštělo slunce do míst

nosti tak, aby uvnitř bylo jasno, ale ne horko. Byl tu čerstvý

vzduch a nábytek byl pohodlný, nikoli stylový. Akiko se posadila

na vybledlou sametovou lenošku uprostřed pokoje a pokynula

Bel a Angelině, ať si sednou naproti na pohovku.

„Děkuji, že jste přišla,“ řekla Akiko. „Vzbudila jste můj zá

jem.“

„Očividně ano,“ odpověděla Angelina. „Čemu vděčím za tu

čest?“

„Jste tu, protože máte zajímavé přátele,“ sdělila jí Akiko.

Angelinu napadlo, jestli to nemá být urážka, ale nic na to ne

řekla.

„Vidím, že jste si vzala ten náhrdelník,“ pokračovala Akiko.

„Ano. Děkuji, že jste ho pro mě požehnala,“ řekla Angelina

a sklonila hlavu.

„Nejen že jsem ho pro vás požehnala, ale nechala jsem ho

pro vás vyrobit. Vím, že jste měla poslední dobou obtíže. V tom

přívěsku je systém obvodů. Sundejte si ho a přesvědčte se.“

Angelina si náhrdelník sundala a podržela šperk v ruce. Tvořil

ho velký růžový měsíční kámen na objemnějším stříbrném ře

tízku. Byl mohutný podle nejnovější městské módy. Angelina

si položila těžký kámen na dlaň a pokusila se odhalit známky

aktivity.

Akiko přikázala „Otevři se“ a kámen se začal rozkládat. Pod

povrchem se odhalilo hnízdo plné smyček drátů a výbojů. Ká

men se jí rozehřál v ruce. Zdálo se, že je živý, a Angelině se

z toho zvedal žaludek, a tak řekla: „Zavři se.“ Kámen poslechl

a vrátil se do normální podoby.

„Nejsem si jistá, jestli ho chci nosit.“

„Pokud nechcete, nemusíte. Vysílá elektrický signál, který

pomáhá od bolestí hlavy a únavy. Cítíte se lépe?“

„To ano. Ale nevím, jestli zrovna díky tomu.“

„Ještě ho nějaký čas noste a uvidíte.“

Angelina přikývla a nechala Bel, aby jí pomohla náhrdelník

opět nasadit.

„O čem byste si se mnou přála mluvit?“ zeptala se Angelina.

„Jen jsem se s vámi chtěla osobně setkat. Tolik jsem toho

o vás slyšela. Obvykle bych vám nabídla radu nebo něco po

dobného, ale mám pocit, že o to zájem nemáte. Řekla bych, že

kdybych vám oznámila, že změníte zaměstnání, tak byste mě

neposlouchala.“

„To je pravda.“

„Vlastně tu ani nechcete být.“

Angelina nepřišla s žádnou odpovědí.

„A vy,“ hovořila dál Akiko a upřela pozornost na Bel. „Vás

jsem sem nepozvala, ale i tak jsem ráda, že jsme se setkaly.“

„Díváte se na můj seriál?“

„Ano,“ řekla Akiko. „A vím, že posloucháte mé podcasty.“

Bel přikývla.

„Kdybych tedy řekla vám, že změníte zaměstnání, vyslechla

byste mě.“

Bel se zatvářila ustaraně. „Které zaměstnání? Protože mám

dvě. Moc ráda bych odešla z Modrého šálku a vypracovala se

v CSF do hlavní role.“

Akiko neodpověděla.

„Panebože, oni mě vyškrtnou ze seriálu. Panebože.“

„Tak počkat,“ řekla Angelina. „Nenapadne vás někdy, že tím,

že ‚předpovídáte‘ budoucnost, ji v podstatě vytváříte? Způsobíte

Bel krizi sebedůvěry, přestane hrát naplno a oni ji propustí.“

Akiko dál mlčela.

6 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.