načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2019/5 – Redakce XB-1

XB-1 2019/5

Elektronická kniha: XB-1 2019/5
Autor: Redakce XB-1

Zahraniční SF. – Derek Künsken: Pod prosluněnými povrchovými vodami – (Beneath Sunlit Shallows, 2008, překlad Jiří Engliš) – Richard Chwedyk: V Tiborově hradu z lepenky – (In Tibor’s Cardboard Castle, 2004, překlad Ivan ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-020-3207-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zahraniční SF.

Derek Künsken: Pod prosluněnými povrchovými vodami

(Beneath Sunlit Shallows, 2008, překlad Jiří Engliš)

Richard Chwedyk: V Tiborově hradu z lepenky

(In Tibor’s Cardboard Castle, 2004, překlad Ivan Tomek)

  •  

Domácí SF

Radoslav Kalaš: Plavba Rozbitou Zemí

Miroslav Hokeš: Ti druzí nadlidé

Tomáš Vorobok: Chatrč

  •  

Publicistika

Jason Sanford: Ilustrování a objasňování našich možných budoucností

Robert Kostěnec: Návraty ze záhrobí 1

  •  

Fantastická věda

Od kdy velryby migrují?;

Je rozhodovací proces AI skutečně „inteligentní“?;

V novém kvantovém simulátoru se světlo chová…

  •  

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; My; Captain Marvel;

Grinch; Overlord; Klapka!

  •  

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Samanta Schweblin: Mimo dosah;

Omar El Akkad: Americká válka; Darcy Coates: Duch domu Ashburnů;

Alex Scarrow: Remade; Scott Reintgen: Nyxia;

Martin Klusoň: Prasopolis; Roman Bureš: Inferium;

Svetozár Olovrant: Juraj Jánošík® proti Dračímu řádu;

Mechthild Gläserová: Strážci příběhů; Petra Slováková: Střípky času;

Joseph Helmreich: Návrat; Brian Evenson: Doupě/Zhroucení koně;

Zaslíbená Země Nezemě 1; Nové knihy

  •  

Autor obálky: Bryn Barnard

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2013/02 XB-1 2013/02
 (e-book)
XB-1 2016/12 XB-1 2016/12
 (e-book)
XB-1 2014/09 XB-1 2014/09
 (e-book)
XB-1 2013/03 XB-1 2013/03
 (e-book)
XB-1 2017/06 XB-1 2017/06
 (e-book)
XB-1 2018/08 XB-1 2018/08
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vyšlo 10. 3. 2019

Doporučená cena 330 Kč

koupíte u všech dobrých knihkupců a také na

www.xb1fans.cz

NOVINKA NAKLADATELSTVÍ

XB-1

Stripová série Sněhulení je nevlastním bratříčkem komiksu O Sněhu. Odehrává se na detašovaném pracovišti

v Zemi sněhuláků a svým čtenářům předkládá historii, tradice, současnost i specifické peripetie toho

pozoruhodného národa. Kniha je určena "starším dětem" (15+), neboť v ní občas najdete lechtivé scény a sem

tam i nějakou nadávku. Jde o humorné i trpké příběhy z krajiny, kde vládne bílá tma, a mnozí obyvatelé mají

srdce z ledu. Jak to ve fantastice bývá, občas se prolnou dva neslučitelné světy a do krajiny sněhu a ledu si

najdou cestu vlivy a osobnosti zvenčí, z říše lidí. A popravdě, to není zrovna sněhulákům dvakrát pochuti.

Několikrát přímo do děje, zvláště v bonusech připravených výhradně pro tuto knihu, vstoupí i samotní tvůrci

Sněhulení, aby se pokusili nastavit křehkou rovnováhu mezi oběma světy.

Autory jsou duchovní otec příběhů O sněhu, kreslíř Pavel "Pata" Talaš a scénárista / spisovatel Roman "BeeSee"

Bílek, které můžete znát díky velmi pestré společné (i samostatné) tvorbě. Příkladem může být dobrodružný

epos bez omezení věku O sněhu - Hledání jara nebo sci-fi seriál pro nejmenší Meloun & Sirka, který určitě znáte

z populárního dětského časopisu Čtyřlístek. Samotné Sněhulení vycházelo pravidelně na žánrovém serveru Vlčí

Bouda od ledna 2014 a počet svých dílů zaokrouhlilo na rovnou stovku.

Stripová série Sněhulení je doplněna o nikdy nezveřejněné bonusy, které zvěstují končící nadvládu paní Zimy,

ale zároveň upozorňuje, že sněhuláčí národ má čtenářům co říct po celý rok.

Recenzní výtisky si žádejte na

risa@casopisxb1.cz

Kontakty:

Pavel „PaTa“ Talaš: patart@seznam.cz

Roman „BeeSee“ Bílek: bilek.roman@gmail.com



2

XB-1

Kulatiny

Šéfredaktor XB-1 Vlado

Ríša oslavil v polovině

dubna sedmdesáté naroze

niny. Kupodivu se tohoto

požehnaného věku dožil

v poměrně dobrém fyzic

kém i duševním zdraví,

i když napsat v dnešní době

toto hodnocení o redakto

rovi a spisovateli SF je po

někud odvážné.

Podle posledních zpráv si

nedá pokoj a míní v této

činnosti pokračovat. Jen

pro informaci: připravují se

do tisku dva jeho nové ro

mány a také pohádka.

Kromě jiného se chystá i na

Mistrovství republiky vete

ránů v košíkové a to nikoli

jako přihlížející, což by

bylo normální, ale jako

hráč.

Stejně blahopřejeme.

red.

Fujoshi/Fudanshi

festival

3. 5. 2019 – 5. 5. 2019

ANIME/MANGA

Fujoshi/Fudanshi je

v České republice jedi

nečný sraz pro fanoušky

15+ japonského žánru yaoi.

Fujoshi v sobě nese slovní

hříčku a v překladu zna

mená „zkažená žena“, Fu

danshi je totéž označení

pro muže. Zkuste být na

chvilku hraví a nechat se

okouzlit světem Boys

Love...

Čeká Vás nabitý program

plný ukázek, zajímavých

přednášek a naučných

workshopů! Nahlédneme

spolu do zákulisí překlada

telské práce, podíváme se

na zub nejnovějším anime

a vyzradíme některé zají

mavosti na anime již existu

jící.

Sdílejte svoje nadšení

s ostatními, pochlubte se

svou povídkou či slashem,

vyslechněte si zábavné

přednášky, zapojte se do

worshopů a PŘEDEVŠÍM

BUĎTE SAMI SEBOU!

FB Stránka:

https://www.facebook.com/

fujoshi.festival

divadlo Na Manoušce

Na Manoušce 862, Praha

Řeporyje

Animefest

24. 5. 2019 – 26. 5. 2019

ANIME/MANGA

Šestnáctý ročník setkání fa

noušků japonského ko

miksu (mangy), animova

ného filmu (anime), cos -

playe a japonské kultury

celkově. Pro víc informací

sledujte FB stránku

a http://www.animefest.cz/

FB stránka: https://www.fa-

cebook.com/AnimefestCZ

FB událost: https://www.fa-

cebook.com/events/258698

961354618/

VÝSTAVIŠTĚ BRNO Vý

staviště 1 Brno, ČR

animefest

info@animefest.cz

Zemřela

Vonda N. McIntyre

(1948-2019)

Americká spisovatelka

Vonda N. McIntyre ze

mřela 1. dubna 2019 na ra

kovinu. Byla průkopníkem

feministické SF, ale psala

i dobrodružné romány.

V roce 1973 získala oce

nění Nebula za svou první

novelu Of Mist, and Grass

and Sand. O šest let poz

ději převzala prestižní cenu

Hugo za román Dreams

nake (u nás jako Strážce

snů) a za stejný román do

stala i ocenění Nebula.

Dále jí u nás vyšly romány

z prostředí Star Treku

a Star Wars.

Spisovatelé a nakladatelé

Jen málo čtenářů si dovede představit, co se děje v době, kdy spisovatel odevzdá nakladateli rukopis a než sekniha objeví v prodeji. Takzvaná redakční práce je nutná a nevděčná. Když pominu případ, kdy redaktor nejdřív musí přečíst knihu a rozhodnout, jestli ji vůbec vydat, či vydat ovšem po úpravách, které považuje za nezbytné. V tom okamžiku vypukne buď spolupráce mezi redakcí a autorem, nebo boj mezi týmiž, kdy autor nenechá na své dílko sáhnout, neb jest přesvědčen, že je zcela dokonalé. To je v případě, že jde o román. Když si nakladatel usmyslí, že vydá sbírku povídek různých autorů, vypukne jiné rodeo. Většinou mají nakladatelé představu, o čem by sbírka měla být (příklad - my připravujeme sbírku povídek o Vánocích) a dá autorům, které oslovil, nějaký termín, do kdy jejich díla potřebuje. Zkušený nakladatel si nechá minimálně půlroční „časový polštář“, ale ani to někdy nestačí, takže se stane, že očekávaná povídka vyjde až v následující sbírce nebo ještě později. Jindy nastane případ, kdy nakladatel se obrní trpělivostí a pak některým pilnějším autorům u něj leží povídky i několik let. Když však je veškerý textový materiál připravený, nastává práce redaktora. Dobrý redaktor komunikuje s autorem a citlivě ho upozorňuje na nesmysly, které ve svém příběhu spáchal. Redaktor sebevědomý se s tím nepáře a rázně zasáhne dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pak může dojít k několika věcem - autor se smíří se zásahy, protože uzná, že byly ku prospěchu věci (Kdysi jsme v Ikarii takto drasticky zkrátili povídku - původně román - a autor s námi dlouho nemluvil), nebo dojde ke vzpouře, jejímž výsledkem může být ukončení spolupráce buď autora s nakladatelstvím, nebo výjimečným případem, který jsem zažil jednou, kdy postarší hóchnóbl literárně zaměřená redaktorka poměrně razantně „přepracovala“ SF text autora, sama ho odsouhlasila a po vydání došlo k velkému třesku, který byl ukončen vyhozením redaktorky. Mezi tím se jiní redaktoři starají o obálku, smlouvu s tiskárnou, smlouvy s distributory, grafici „zlomí“ text do výsledné podoby knihy. Mezitím proběhne, alespoň v lepších nakladatelstvích několikero korektur, aby se zamezilo co největšímu množství chyb. Samozřejmě jsou i jednomužná (nebo jednoženná) nakladatelství kde všechnu tuto práci koná jeden jediný nešťastník, kterému samozřejmě sem tam někdo vypomůže. No a pak je kniha na světě, pokřtí se a poté všichni doufají, že se bude dobře prodávat. Aby tomu tak bylo, musí se nakladatel i autor postarat o reklamu. Některá nakladatelství spolupracují s časopisy a jinými reklamními subjekty vcelku bez problémů a recenzenti dostanou knihu zdarma. Jindy si ji však musí zakoupit za vlastní peníze. Ovšem setkal jsem se i s názorem nakladatelů, že včasná recenze může knize uškodit, takže knihy recenzentům dávají se zpožděním. Jde o tituly, u nichž si nejsou jisti, jak dopadnou, a protože se ví, že největší prodeje knih jsou v prvním měsíci po vydání, tak tato taktika někdy slaví úspěch. Ovšem zcela poprvé jsem se setkal s reakcí autora a současně i nakladatele, že si nepřeje být recenzován vůbec, protože by tu recenzi mohli zneužít jeho nepřátelé. Pravda, posléze jsme zjistili, že kniha byla vydána v nákladu cca třiceti kusů a zřejmě by asi opravdu nevyšplhala na vrchol prodejních žebříčků. Faktem je, že cesta od autora ke čtenáři může být dlouhá a trnitá, na druhou stranu pro autora není sladšího pocitu, než když vidí své dílo v konečné podobě a nejlépe tak, že si ho někdo čte.

Vincentovi se opět zdálo, že plave za dětskou Merced a stoupá

z chladné tmy k nepoznanému slunci. Slunce neviděl, neboť to dokázalo proniknout pouhými dvěma sty metrů vody. Chtěl je vidět, jak se to ve snu stává, a ignoroval skutečnost, že kdyby viděl jeho třeba i hloubkou zeslabené modré světlo, byl by už mrtvý. Sen skončil neurčitě a následně se mu zdály věci, které s ním nijak nesouvisely. Když se probudil, vzpomněl si na první sen, jako by mu probuzení useklo konec. Už to bylo dávno, kdy naposled pomyslel na Merced. Bývala jeho nejlepší kamarádka, ale vzpomínky na ni mu pouze připomínaly, že nikdy neměl dost odvahy na to, aby ji následoval.

Jeho pokoj byl temný a studený. Vnímal ohřívací cívky, nikoli

podle tepla, ale podle elektrického proudu a podle toho, jak ohýbaly místní magnetické pole. Elektrický smysl, přestože se s ním narodil, mu připadal zvláštní, nemístný, zatímco zrak byl vždy to první, co při probouzení zapojil.

Nevěř instinktům, říkali mu celý život.

Vyvaloval oči, ale neviděl nic. Pod vrstvou tuku, svalů a žeber

měl uložené dva válce svalovinových disků zvané elektroplaxy. Byly okopírovány od elektrických úhořů a ukládal se v nich elektrický náboj. Vincent vyslal slabý proud levým elektroplaxem. Čidlo ve stěně zaznamenalo změnu a osvítilo čirou vodu v jeho pokoji. Světlo zviditelnilo jemné částečky bahna.

Žábry mu usilovně vířily. Může trvat měsíce, než se jeho krev

přizpůsobí nedostatku kyslíku na dně oceánu. Radili mu, aby nespěchal, aby se na nový domov adaptoval pomalu, ale to nebyl důvod, proč se málem vrátil k spánku. Trápila ho osamělost. Vyčerpávala ho nerozhodnost.

Ucítil něco nezvyklého v pravém boku a zavrtěl se. Nebyl to

jen přechodný pocit. Prohnal náboj elektroplaxem pod žebry a našel pod kůží nečekaný odpor.

Aby konstruktéři Vincenta ochránili před pronikavým chla

dem dna mimozemského oceánu, ponechali mu ve vrstvě podkožního tuku místo, kam mohl zatáhnout ruce. V takové poloze spal a nyní ruce vysunul ven a ohmatával si trup. Pod prsty mu klouzala tlustá kůže, vyvinutá za použití DNA z mrože a žraloka. Zpočátku nenacházel nic než jemný povlak řas, hygienické faux pas, ale pak na žebrech našel bouli, která tam ještě před měsícem nebyla.

Poslední měsíc strávil sestupem vrstvami oceánu. Magnetické

pole s hloubkou poněkud měnilo směr a sílu. Nezvykl si na žádný vzor natolik, aby si všiml změn uvnitř sebe. Až do dneška. Žádný další přesun.

Byl třicátý den stěhování, první den na dně, ale jen pouhý zlo

mek nekonečné noci jeho života. Znovu se v něm ozval pocit, že je zbabělec.

Pod skvrnitou šedou kůží čela mu instinkt velel zamračit se,

ale nedostatečné svaly nebyly s to pohnout tlustou, geneticky vyprojektovanou kůží na hlavě. Zkroutil bezvýrazný obličej, aby se podíval na tukem oplácaná žebra. Neviděl nic. Později se prohlédne tomografem.

Ačkoli byli zkonstruováni tak, aby se jim v bentické zóně

oceánu dařilo, stále existovala možnost, že se některý orgán vinou nějaké nevyváženosti tlaků vychlípne jako kýla. Protáhl se, rozpažil krátké a silné ruce, zaklonil oblou hlavu, kroutil roztaženými zadními ploutvemi, žábry rozevřené natolik, že by mohl spolknout rybu. Věděl, že je monstrum, ale neměl odvahu, kterou potřeboval.

* * *

Vincent hodně času přemýšlel o lidech, jejichž rozhodnutí, ge

neraci po generaci, ho dovedla na dno oceánu světa, který po

jmenovali Slza Indi. Nedokázal ani vypočíst sérii zdánlivě dobře

myšlených rozhodnutí, jež vedla k výsledkům, které jednoznačně

považoval za nemorální. Kde se to zvrtlo? Myslel si, že ví, komu

přičítat vinu, ale mělo obviňování vůbec smysl?

Kolonisty, kteří opustili Zemi, považoval Vincent za blázny,

ale nemyslel si, že by překročili nějakou etickou mez. Země

úspěšně vypustila mnoho kolonizačních lodí. Výprava k Epsilon

Indi patřila rozhodně k nejambicióznějším, ale věřila osvědčené

technice a dovednostem. Riziko bylo přijatelné. Vincent byl do

konce ochoten uznat za etické i jejich rozhodnutí odříznout své

potomky natrvalo od Země. Bez ohledu na to, jak se na věc

díváte, jakákoli cesta, která trvá déle než tisíc let, je jednosměrná.

Většina původních kolonistů zemřela stářím dříve, než loď opustila

Sluneční soustavu.

Ale jejich děti a vnuci, kteří poté řídili loď, byli stále lidé,

i když už nikdy neuvidí Zemi, ani jiné lidi než ty, které vezli s se

bou. Měl pocit, že ta volba byla dost závažná, ale smířil se s ní

jako s rozumnou a dokonce odpovědnou. Chápal argument, že

čím dále se kolonisté rozšíří, tím pravděpodobněji lidé jako druh,

kultura a civilizace přežijí.

* * *

Dveře se zasunuly do stěny a Vincent vyplul ze svého pokoje.

Voda tak chladná, že jí ve zmrznutí bránil jen tlak, na něj zapů

sobila jako šok. Mrsknutí těla ho vyneslo do středu temného tá

bora. Nikde se nesvítilo, to znamenalo, že Renald a Amanda ještě

nevstali, což se ovšem dalo čekat. Bylo ještě brzy.

Beztak světlo nepotřeboval. Orientoval se jako elektrický úhoř

nebo jiná ryba a řídil se podle toho, jak zařízení tábora deformo

valo magnetické pole planety. Klouzal nad prachovým sedimen

tem dna oceánu a z hromady zásob sebral ruční svítilnu. Aniž by

ji rozsvítil, vyrazil a nechal shluk válcovitých útulků a kontejnerů

za sebou.

Studená voda mu protékala žábrami a poskytovala málo kys

líku, avšak jeho hyperaktivní hemoglobiny lapaly dokonce i sto

pová množství. Ve vodě byly přítomny i jiné pachy. Když se při

bližoval k hydrotermálnímu vývěru, cítil zatuchlý pach písku

smíšený s oxidem uhličitým, zápach rozkládajících se amidů

a příměs síry.

Když ucítil, že je voda teplejší, rozsvítil svítilnu. Ozářila bílé

dno oceánu a hrbolatý červenočerný komín z minerálních usaze

nin, jenž trčel z písku pět metrů vysoko. Říkali tomu kuřák a ob

klopili a prošpikovali jej dráty. Z vrcholu vyvěrala voda o teplotě

sto patnáct stupňů a vlnila se na pozadí temného bentického

světa. V kuřáku se točila řasami pokrytá turbína, jež jejich osadě

dodávala omezené množství elektřiny. Potrvá ještě celé měsíce

a roky, než budou moci vybudovat kompletní hydrotermální elekt

rárnu.

V přehřáté vodě a v jejím okolí lezli roboti a sbírali červy,

škeble a malé korýše. Sklizeň vyžadovala rozsáhlé zpracování,

aby se odstranily jedovaté minerály a těžké kovy, avšak vzniklá

břečka bude základem jejich stravy na dně oceánu. Až bude k dis

3XB-1

Pod prosluněnými povrchovými vodami

Derek Künsken

(BENEATH SUNLIT SHALLOWS)


pozici víc elektřiny, budou chovat upravený plankton v hlubokomořských sklenících. Bylo obtížnější si představit odpudivější jídlo než to, na kterém vyrůstali, ale tady si opravdu nemusel nic představovat. Vincent vlnivě obeplul kuřák a klouzal dál.

Nechal světlo svítit a směřoval do ponurého nekonečna písečné

roviny. Před sebou uviděl matný svit a ucítil elektrické poruchy. Návnady. Na hromádkách písku stál tucet klícek z jemného pletiva. V každé z nich visela svinutá kovová roletka pokrytá bioluminiscenčními bakteriemi. Jejich světlo bylo matné, jakoby rozostřené, většinou modré, jen některé skvrny přecházely do zelena. Na barvě ovšem nezáleželo. Ryby žijící v hlubinách oceánu přiláká jakékoli světlo.

Dvě z pastí sklaply. Z první ho pozorovaly bezvýrazné černé

oči, podobné jeho vlastním, nad vroubkovanými kostěnými čelistmi. Šupinaté tělo bylo ostnaté a tenké, se skvrnami jakési vláknité houbové infekce. Tlouklo sebou o klec v reakci na Vincentovu svítilnu. Do druhé se chytila průhledná koule pokrytá jemnými vlákny.

Oba živočichové byli původním druhem ze Slzy Indi a bohužel

byli jedlí. To znamenalo, že sice nejsou jedovatí, ale také ne úplně stravitelní. Některé z aminokyselin živočichů a rostlin ze Slzy Indi byly totožné s aminokyselinami Vincentova organismu. Další byly sice odlišné, ale stravitelné. Avšak vyskytovalo se v nich také dost nestravitelných aminokyselin na to, aby se s každým jídlem pojila vyhlídka na nevolnost a křeče.

Vrátil se s úlovkem do tábora, ale dorazil tam úplně bez dechu.

Jeho velké žábry vířily, nasávaly studenou vodu a paběrkovaly kyslík. Na dně oceánu nikdy nebude víc kyslíku než nyní a Vincent věděl, že se jeho tělo nepřizpůsobí, dokud nebude opravdu muset. Jenže pocit dušení se horšil. Srdce mu bušilo rychleji a točila se mu hlava.

Vyčkával, ale nakonec odplaval ke stěně hlavní budovy a vtiskl

obličej do prohlubně tvaru masky. Z nouzové stanice začala proudit okysličená voda a svíravý pocit na prsou postupně polevil. Pomyslel si, že snad dnes bude mít odvahu, kterou potřebuje.

* * *

Vincent předpokládal, že ti, kdo po cestě trvající jedenáct set

let přiletěli k hvězdě Epsilon Indi, byli dosud lidé. Tisíciletí je příliš krátké období izolace, než aby vznikl nový biologický druh, ale připadalo mu výmluvné, že si tu otázku byl nucen vůbec položit. Lidství musí být něco víc než jen biologická slučitelnost. V čem by město kolonistů mohlo najít společnou řeč s lidmi na Zemi, když jeho členové strávili třicet sedm generací v ocelovém válci, nikdy neviděli slunce nebo měsíc, nikdy necítili vítr?

I tak mu bylo těch kolonistů v kovovém pouzdru líto. Nedoká

zal si ani představit obecné i kulturní zděšení, jakmile se podívali do teleskopů a zjistili, že jejich cílová planeta Oko Indi byla zničena nárazem zbloudilého měsíce. Nemohli se otočit. Nemohli změnit kurs. Zrychlili ve Sluneční soustavě pomocí raketových motorů na jedno použití a dovezli si jen tolik paliva, aby o jedenáct set let později zabrzdili u svého cíle.

Pochopili, že jsou populací, jejíž smrt je jen formalita? Do

mýšlel si, že ne. Jinak by jejich rozhodnutí byla nejen neetická, ale také vědomě krutá.

* * *

Příliš unavený, než aby se očistil, se vydal k bočním dveřím

útulku a vplaval dovnitř. Kalná světla, jež se při jeho příchodu prosvítila, mu připadala příliš jasná. Jeho ohromné oči byly zkonstruovány o generaci dřív jako předběžný krok k rozšíření lidstva do větších hloubek oceánu Slzy Indi. Voda uvnitř byla o tři nebo

čtyři stupně teplejší a okysličovaná, aby simulovala bohaté vyšší

vrstvy oceánu, kde vyrostl.

Při pomyšlení na snídani se Vincentovi bouřil žaludek. Přesunul

se ke své pracovní stanici. Síť sonarových stanic, vysílající na

frekvenci, kterou Vincent neslyšel, spojovala patnáct podvodních

komunit na Slze Indi a tento tábor. Nejbližší byla Šarlotina Pavu

činka, město o čtyřech stech duších, kde Vincent, Amanda a Re

nald vyrostli. Vznášelo se pět set metrů pod hladinou oceánu,

přesně dva kilometry nad místem, kde se nyní Vincent nacházel.

Na jeho počítači čekaly dvě zprávy.

Otevřel první. Vytvořilo se elektrické echo, nepostřehnutelné

sluchem, zrakem ani čichem, ale zanechávající ve vodě slabou

štiplavou příchuť a v jeho elektrických receptorech zřetelný obraz.

Byla to podoba jeho právníka, vnímaná elektrickými orgány. Z di

spleje s tichým praskáním sršely výboje: jazyk, jehož koncepci

si vypůjčili od delfínů, jen nebyl akustický, ale elektrický. Byla

to nahrávka elektrického hlasu jeho právníka.

„Vincente, mluvil jsem s prokurátorem a přesvědčil jsem ho,

aby na žalobě netrval. Vzhledem k tvé současné službě pro ko

munitu a nemožnosti recidivy jsme se dohodli, že by to bylo plý

tvání časem. Blahopřeji.“

Elektrický obraz se rozplynul. Ve Vincentovi to nevzbudilo

žádné pocity. Neměl obavy.

Další zpráva byla textová. Namodralá písmena pocházela od

jeho psychiatra. Poslal seznam možných termínů, kdy mu Vincent

může zavolat kvůli své nařízené terapii. Jeden byl právě nyní.

Vincentova bezvýrazná tvář nasála vodu. Zašvitořil elektricky na

snímač a zahájilo se volání. Může to docela dobře mít za sebou.

Potrvá to jen půl hodiny a při vhodných vnějších událostech

dvacet minut.

Psychiatr odpověděl a vytvořil se elektrický obraz. Obličej byl

méně rybí, byl lidštější, výrazově nadanější a příjemnější. Vincent

viděl psychiatra mnohokrát a věděl, že utváření obrazu, ač z větší

části správné, není přesné. Byl to psychiatrický trik, využívající

náznaků toho, jak lidé vypadali dřív, ke spuštění pozitivních emo

cionálních reakcí u pacientů.

„Vincente,“ oslovil ho doktor, „blahopřeji k dosažení dna.“

Na obrazu se vytvořilo něco jako úsměv. Vincent se přistihl,

že na psychologický úskok reaguje, ale potlačil ten pocit. Doktor

byl stejně neschopný úsměvu jako Vincent, avšak jeho komuni

kační systém byl naprogramován tak, aby obraz měnil, vyvolával

reakce zafixované tisíci generacemi lidského vývoje, připomínal

stíny radosti.

„Neudělal jsem nic zvláštního,“ opáčil Vincent. „Jen jsme

měsíc klesali.“

„Podceňuješ svůj úspěšný výkon. Celé město je u vytržení.“

Doktor čekal, ale Vincent byl dnes odhodlán nespolupracovat.

„Jak se mají ostatní?“ otázal se doktor konečně.

„Ještě spí.“

„A na cestě?“

„Jdou mi na nervy jako vždycky.“

„Nejsou jako ty,“ řekl doktor. „Nejsou tak nadaní, ani tak ne

závislí. To, k čemu se všichni ostatní tvrdě dopracovávají, jde

tobě snadno. Vzhlížejí k tobě, dokonce i Renald, jenž si přeje víc

se ti podobat.“ Psychiatr se odmlčel a snažil se mlčením vymámit

z Vincenta odpověď. Vincent mlčel. „Myslím, že nechápou, proč

s nimi nemluvíš,“ dokončil psychiatr.

„Vědí proč. Zda se rozhodnou tomu i porozumět, to už je

jejich problém.“

„Svými zásadami ubližuješ mnoha lidem, Vincente, včetně

sebe. Součástí života je i pochopení, jak vyvážit morální postoj

a další věci, které jsou důležité. Nikdo z nás se pro cestu k Epsilon

Indi nerozhodl sám. Prožíváme důsledky rozhodnutí našich

předků. Jen se pokoušíme přežít.“

4 XB-1


„Nepřivedu na svět děti, aby musely žít takhle.“

„Nebudeš od svých dětí odloučený, Vincente.“

„Žádné mít nebudu.“

„Nemáš právo o tom rozhodovat. Snažíme se přežít jako druh.“

„Který druh? Homo sapiens? Ten žije na Zemi a kolonizuje jiné planety. Homo indis? Vždyť ani nejsme jeden druh. Jsme costalis, pelagius a teď už i benthus. Kolik zmrzačených a zubožených tvorů bude muset přetrpět krátký život, než budeme schopni prohlásit, že jsme uspěli?“

„ Zase se ti zdálo o Merced?“

Vincent znovu ucítil nedostatek kyslíku a žábry se mu rozvířily. Zlost byla hormonální stav, který se nesnášel s hemoglobiny upravenými pro přežití v hlubokomořském prostředí. V příští generaci Homo indis benthus genetičtí inženýři pozmění buď hemoglobiny, nebo hormony, aby se tomuto problému vyhnuli, ale Vincent, Amanda a Renald se ho už nezbaví. Vincent odhadoval, že změna současně způsobí další problémy, které stejně pravděpodobně zahubí desítky embryí nebo malých dětí. Vincent se přiměl ke klidu, ale bylo to vynucené řešení.

„Ne,“ odpověděl.

Psychiatr mlčel a čekal na pokračování. „Vypadá to, že tvé přání nakonec budou respektovat a nebudou naléhat na obvinění,“ ohlásil mu doktor konečně.

„Já vím, že nemohou vznášet obvinění. Potřebují mě. Tolerovali by mnohem horší věci.“

„Zničení tvých uskladněných zárodečných linií zbavilo společnost dalších jistých úspěchů.“

„Já nejsem úspěch! Ani ty nejsi úspěch. Jsme úspěšní jen v porovnání s mizernými zoufalými nezdary. Jsme ubozí.“

„Ještě to máš v plánu?“

„Co?“

„Ještě máš v plánu se zabít?“

Místnost naplnilo Vincentovo dlouhé, významné, všeříkající mlčení.

„Samozřejmě,“ přitakal a přerušil spojení.

Potlačoval hněv a žábry mu vlály. Tohle byl pouze poslední z nepříjemných rozhovorů, které ho provázely celý život. Už dávno se rozhodl, že si je nebude brát osobně. Ty rozhovory se ho velmi týkaly a zároveň ani trochu netýkaly.

* * *

Kolonisté přilétající k Epsilon Indi zvážili své možnosti a vybrali jedinou, která měla nějaký smysl. Kolem Oka Indi obíhalo příliš mnoho úlomků, než aby tam založili orbitální habitaty, ovšem se zbývajícím množstvím paliva mohli zastavit u Slzy Indi, těžšího a chladnějšího světa vzdálenějšího od matné hvězdy. Zřídili tam orbitální kolonii a jali se zvažovat další kroky. Mělo se za to, že asteroid, který do ní brzy nato narazil, nebyl větší než šedesát centimetrů, ale řítil se rychlostí přes dvacet šest kilometrů za sekundu. V jediném okamžiku zabil polovinu orbitální komunity. A nebyl sám. V soustavě bylo mnohem víc úlomků, než odhadovali. Jediná věc, která je mohla ochránit před většinou srážek, byla hustá atmosféra jako ta na světě pod nimi. A tak opustili habitat a navzdory drtivé gravitaci, trojnásobné oproti té pozemské, slétli na chladný povrch Slzy Indi.

* * *

Vincent opustil útulek a zamířil do chladné bezkyslíkové tmy. Proudy se změnily a on naneštěstí ucítil kuchyni. Odvlnil se k válcovému útulku postavenému stranou hlavního areálu a pach zesílil. Když se přiblížil, dveře útulku se otevřely a on vplul do koncentrovaného zápachu rybích dusíkatých sloučenin a síry. V uzavřených krabicích, neschopných zadržet pach, se nacházely

5XB-1


kaše a pasty vyrobené ze včerejšího úlovku robotů. Ačkoli byly rozemleté napadrť a zbavené nejen těžkých kovů, ale i většiny minerálů, způsobujících křeče, a síry, stále působily odpudivě.

První krabice na sobě měla jeho jméno a Vincent ji rukama

vytáhl z police. Její povrch byl kluzký bakteriálním povlakem, ale on ji postavil na stůl a otevřel. Nemohl zavřít oči, ani uniknout zápachu. Ústa se mu otvírala s projektovanou účinností a on do sebe ládoval lžící sousta navzdory dávivému reflexu, v jehož odstranění v příští generaci jeho konstruktéři doufali. Chrupavčitá sedlina se mu usazovala pod jazykem a na okrajích jícnu. Sousto za soustem měl pocit, že jí zkažená vejce. Vyprázdnil krabici, aniž se pozvracel, ale přepadla ho nadýmavá nevolnost, jaká doprovázela každé krmení.

V břiše mu to bublalo, vnitřnosti se mu kroutily. Bakterie v jeho

střevech byly pozměněny tak, aby metabolizovaly a neutralizovaly síru, a on by jako vždy přísahal, že cítí, jak pracují. Ty bakterie byly pro jeho přežití stejně důležité jako ostatní úpravy, protože vyráběly enzymy schopné strávit některé nezvyklé aminokyseliny ze Slzy Indi, čímž zvyšovaly kalorickou hodnotu potravy o téměř čtyřicet procent. Novorozencům museli podávat zvláštní kultury, které občas nepronikly až do střev. V takovém případě nastoupila eutanazie. Přežít bylo tak obtížné, že městům nezbýval žádný prostor ani na to, aby se pokusila udržet slabé jedince naživu.

Pomyšlení na novorozence v něm budilo smutek i spokojenost.

V Šarlotině Pavučince se vkradl do skladiště, kde uchovávali zásoby jeho pohlavních buněk, a rozptýlil je volně do oceánu. Obvinili ho ze zločinu, ale neodvážili se ho odsoudit. Byl nenahraditelný a jako dospělý si už nenechá odebrat žádné sperma. Nemohou využít jeho nebo jeho geny pro žádné další nevydařené generace obětních vrhů. Posloupnost předaných a vložených genů, která spojuje Vincenta s jeho předky z celé evoluce od počátků života na Zemi, jím skončí. Někdo to musí zastavit. Jediné, co musí udělat, je následovat Merced, a děsilo ho, že dnes se toho skutečně může odvážit.

* * *

Netrvalo dlouho a noví obyvatelé Slzy Indi začali umírat. Na

povrch sice dopadlo méně meteoritů, ale ty, které pronikly až k němu, měly ničivé účinky. A tři g každou hodinu každého dne byla příliš. Z každé práce se jim tmělo před očima. Každým pádem si lámali kosti. Vyčerpaná srdce selhávala mladým i starým. Silná gravitace se dala snést pouze při ponoření do vody. Nejdřív se odstěhovali na pobřežní mělčiny, obložení výstrojí pro přežití. Ale to bylo jen dočasné řešení. Lidská kůže není stavěná na trvalé namočení. Postihovaly je nemoci.

Přestože nikdo netušil, jak geneticky modifikovat dospělé, do

kázali upravovat oplozená vajíčka. Pokoušeli se je uchránit před ničivými účinky gravitace a před chorobami rozkládajícími kůži. Většinou se nesetkali s úspěchem.

Zpočátku byly změny malé. Vezli s sebou kompletní sekvence

DNA stovek tisíc druhů, s nimiž chtěli kolonizovat Oko Indi. Použili je na vlastní potomstvo, aby vypěstovali tužší a silnější pokožku a vrstvy tuku pod ní jako tepelnou izolaci za pomoci umělých chromozomů vyrobených z DNA mrože a tuleně. Nicméně příprava nového druhu člověka byla složitá záležitost. Mnoho nových genů se navzájem ovlivňovalo s jinými geny. Než přišli na to, jak pozměnit všechny geny, jichž se to týkalo, neměli po celé roky jiný výsledek než spontánní potraty.

Poté děti začaly přežívat.

Ale překročili tím hranici. Děti téhle nové generace byly stále

vzduch dýchající savci, ovšem jiného biologického druhu. S párem chromozomů navíc a stovkami modifikovaných genů nebyla šance na úspěšné páření s Homo sapiens. Zrodil se Homo indis.

A ta hranice byla víc než jen biologická. Postavila mezi oběma

generacemi trvalou kulturní i emocionální bariéru. Rodina a ro

dičovství, jak je praktikoval Homo sapiens, ztratily v novém kon

textu smysl. Výměna genů, která byla součástí úspěchu, zname

nala, že tyto nové děti nepatřily nikomu a současně patřily všem.

Přímý rodokmen, nepřerušená rodová linie od počátků života po

břehy oceánu Slzy Indi, skončil.

Ztráta pocitu pokrevní příbuznosti ovlivňovala i ostatní vní

mání. Ačkoli nové děti vyrůstaly v umělých vrzích po padesáti,

přežíval jich jen zlomek. Nikdo nehodlal, ani nemohl, investovat

své city do tvorů, kteří s ním nejsou přímo spříznění a pravděpo

dobně zemřou.

Generace rozděloval také pohled na krásu a sexualitu. Mnoha

rodičům i sobě samým tihle tvorové, Homo indis, připadali oškliví.

Rozšířená měřítka krásy, savčí hardware pro vyhledávání sexu

álního partnera, se vyvíjela postupnými změnami po tisíce gene

rací. Genetičtí inženýři neměli tušení, jak fungují ani jak je změnit,

a z touhy po tělesné kráse se stala muka. V praktickém smyslu na

tom nezáleželo. Homo indis se nemohl rozmnožovat bez technické

asistence.

Důsledky přesahující cíl téhle genetické manipulace nikdo ne

předvídal. Jejich rozhodnutí se zdála naprosto rozumná, přestože

poznamenaná zoufalstvím.

* * *

Amandinu elektrickou signaturu, pohybující se unikátní skladbu

elektrických nábojů spojených s ní, ucítil Vincent dřív, než otevřela

dveře. Touhle úrovní rozlišení, schopností rozeznat od sebe osoby

pouze za pomoci elektrického smyslu, byl mezi Homo indis nadán

pouze Vincent.

Amanda vklouzla dovnitř a on si uvědomil, že jeho opovržení

stoupá stejně jako snídaně, kterou snědl před hodinou. Už od

dětství ji sledoval, jak se zoufale plácá v každém školním před

mětu. Měla prázdnou hlavu a nedocházel jí hlubší smysl téměř

žádného rozhovoru, který s ní kdy vedl. Ale byla tady, a to ze

stejného důvodu jako on – dožila se dospělosti. I to málo hrdosti

na své schopnosti a na svou roli v komunitě, které pociťoval,

v její přítomnosti vyprchávalo.

„Dobré ráno, Vincente,“ pozdravila neuhlazenými elektrickými

echy. Její řeč byla atonální. Zcela jí scházely hudební modulace,

které on používal k odlišení jemných odstínů i těch nejnedbalej

ších prohlášení. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“

„Ani ne hodinu.“

„Je to zvláštní pocit být takhle hluboko, konečně být pryč

z domova.“

Neřekla nic, proti čemu by mohl něco namítat, ale její přítom

nost mu i tak vadila.

„Taky to tak cítíš, Vincente?“

Opovržení vykypělo. Věděla, že ji stěží snáší, přesto stále vy

žadovala, aby jí všechno potvrdil, on nebo kdokoli jiný. Byla

skořápkou osobnosti, která čekala na definování, ohodnocení

a přidělení role. Představoval si, že ji ponechají měsíce nebo

roky někde samotnou. Tak dlouhou dobu, jaká jen bude zapotřebí

ke zformování její identity. Zoufale chtěl, aby se stala někým,

koho by mohl respektovat. Nepromluvil, ale odplaval od ní pryč

směrem k laboratoři. Vydala se za ním, přesně jak čekal.

* * *

V rozmnožování se zlepšovali. Než zemřel poslední Homo

sapiens, osídlili Homo indis oceánské pobřeží a kalná ústí řek.

Ovládli technické dovednosti svých mrtvých předků. Každá ge

nerace pozměnila tu další v závodě s časem, aby se rozšířili do

6 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.