načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/11 – Redakce XB-1

XB-1 2018/11

Elektronická kniha: XB-1 2018/11
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1106-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah XB-1 11/2018

Zahraniční SF

Michael Swanwick: Přízrak v bludišti

(The Phantom in the Maze, 2015, překlad Ľudovít Plata)

Naomi Kritzerová: Zeď

(The Wall, 2013, překlad Jitka Cardová)

Michael F. Flynn: Na toulkách: V kamenném domě

(The Journeyman: In the Stone House, 2014, překlad Jiří Engliš)

Domácí SF

Kristýna Obrdlíková: Poušť je jen skořápka

Milan Pohl: Techno Kid & Spandex Girl zachraňují svět

Dalibor Vácha: Černé šípy, rudá slunce

Pavel Houser: Muž s kosou a muž, který četl psům

Pavel Urban: Tvář Všemocného

Publicistika

Jakl a F. Vrbenská: Československé stopy v hobití DNA

Jason Sanford: Neochuzujte svou lásku k fantastice…

Roman Bílek: Je severní vítr stále krutý?

Fantastická věda

Rychlejší než světlo?; Úsměv Mony Lisy objasněn – už zase;

V kolik hodin máme brát prášky?

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Predátor: Evoluce; Sestra;

Jack staví dům; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Petr Heteša: Žádná chvíle není poslední;

Philip Fracassi: Hleď, prázdnota; Kaspar Colling Nielsen: Mount Kodaň;

Joe Abercrombie: Půl krále; Steven Lochran: Paladero – Jezdci z Říše Hromů;

Peter F. Hamilton: Pandořina hvězda – Bariéra; Jonathan Skariton: Séance Infernale;

Ray Bradbury: Temný karneval; Petra Machová: Dračí město;

Mrakobití; Wendy mezi Zemí a Nezemí; Nové knihy

Autor obálky: Pavol Martinický

 

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/01 XB-1 2016/01
 (e-book)
XB-1 2016/11 XB-1 2016/11
 (e-book)
XB-1 2012/06 XB-1 2012/06
 (e-book)
XB-1 2014/10 XB-1 2014/10
 (e-book)
XB-1 2017/02 XB-1 2017/02
 (e-book)
XB-1 2018/04 XB-1 2018/04
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Zemřel Pavel Toufar

Ve věku sedmdesáti

let zemřel po těžké

nemoci, novinář,

propagátor kosmo

nautiky a spisovatel

Pavel Toufar. Psal především litera

turu faktu, vydal ale i několik knih

science-fiction (např. Dokument) a

několik desítek populárně naučných

prací. V roce 1997 obdržel literární

Cenu Egona Erwina Kische za knihu

Smrt číhá mezi hvězdami.

Cena M. Švandrlíka

Udělovaly se ceny Miloslava Švandr

líka o nejlepší humoristickou knihu

českého autora vydanou v roce 2017.

Mezi dvaadvaceti nominovanými za

bodovali i tentokrát scifisti. Na třetí

příčce se umístila kniha, kterou spo

lečně napsali Daniela Kovářová (scifi

klub Andromeda Plzeň) a Radim Uzel.

Jmenuje se Jak se žije padesátkám.

Cenu za celoživotní přínos humoris

tické tvorbě dostal vedle Jana Vod

ňanského i Vlado Ríša.

Výsledky 29. ročníku soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

1. Klepal Petr: Orbital

2. Patras David: Experiment 2.0

3. Matějovský Bohumil: Evakuační

plán

4. Mikule Stanislav: Archa

5. Mikule Stanislav: Kostka

6. Urban David: Prokletý životem

7. Kadlček Jan: Je to jen práce

8. Čerevková Alžběta: Chronovisio

9. Šulc Petr: Erinye

10. Felcmanová: Vítězslava: Projekt

Superbia

10. Pernicová Eliška: Život v kupce

železa

12. Peterková Magda: Poslední

položka na seznamu

13. Kohlíčková Eliška: Primární sektor

14. Vondráčková Nikola: Mezi dvěma

světy

15. Doležal D. Petr: Naděje,

která neumírá

16. Pacáková Jana: Renfieldův

syndrom

16. Křížová Marie: Albert

18. Marton Tomáš: Strážci času

19. Skoumalová Daniela: Hodinář

20. Skalová Daniela: Vlkoš

21. Pluhařová Ilona: Neviditelný

22. Vondřejc Jakub: Nina

23. Dudková Eva: 2100

24. Vařenka Pavel: Věda podle

představ J. Freemana

HorrorCon

17. 11. 2018

HorrorCon vznikl jako odpověď na

vytlačování žánru mainstreamem a

zároveň na stoupající oblibu děsivých

a temných děl v umělecké tvorbě.

https://www.facebook.com/horrorco-

nofficial/

CrossClub Plynární 1096/23, Praha

horrorcon info@horrorcon.cz

Koprcon

30. 11. 2018 – 2. 12. 2018

https://www.facebook.com/events/25

7905575062394

https://www.facebook.com/koprcon/

ZŠ Milady Horákové, Obránců míru 2,

Kopřivnice.

Fenixcon

30. 11. 2018 – 2. 12. 2018

Vítejte v našem SF Buena Vista Social

Clubu. Hotely také mohou lehnout

popelem a následně se z něho zrodit

jako bájný Fénix.

Pro každého chystáme něco – od ma

lých svišťů, pro které má hotel dětský

koutek, až po staré pardy, pro které

má koutek samozřejmě taky (sauna,

bar, masáž, parkoviště – záleží, kde

budou chtít pardové zaparkovat).

A pro tu „střední“ třídu máme

všechno tohle plus program, plus naše

nadšení a plus naše otevřená srdce

planoucí pro SF.

https://www.facebook.com/Fenixcon-

Parcon/

Hotel Vista, Hudcova 72, Brno

Svět se definitivně zbláznil

Tak jsem si myslel, že jsem už zažil kdejakou ptákovinu, a když nezažil, tak jsem si ji vymyslel do svých příběhů. Ale to, co se v poslední době předvádí v umění a potažmo mezi lidmi, mi rozum nebere. Možná mi už mozek stářím zkostnatěl. Když jsem se dočetl, že James Bond by měl být propříště černoch, nebo žena (právě dnes tuto ženskou variantu paní produkční popřela), přišlo mi, že je prvního dubna. Nebylo! Před nedávnem se začal připravovat na Net flixu seriál podle Sapkowského Zaklínače. V rámci castingů začali hledat herce na případné role. Ke zděšení všech fanoušků (a doufám i Andrzeje Sapkowského) bylo zadání pro roli princezny Ciri (viz obrázek) následující: šestnácti či patnáctiletá BAME (zkratka, která odkazuje na černošské, asijské a další etnické minority) dívka, která vypadá ještě mladší - tedy kolem 13 až 14 let. Inzerát dodává, že herečce musí být méně než osmnáct, což se shoduje s původním dílem, kde se Ciri nejprve představuje v dětském věku a na samém konci série jí je sedmnáct let. Došlo k takové bouři, že se zřejmě i producentka Hissirchová zalekla a prohlásila, že tomu tak nebude. A opravdu se tak stalo. Podobný problém měli autoři hry Kingdom Come Deliverance, když na ně bylo útočeno, že v ní není žádný černoch. Že v české kotlině v době, kdy se hra odehrává, černoši nebyli, nevadilo. Ještě šílenější věci se odehrávají na vysokých školách. Vyšla zpráva o tom, že když na jedné z nich se do diskuze nepřihlásí alespoň jedna žena, nesmí se tato diskuze konat. Naštěstí i tam se najdou vykukové (dokonce si myslím, že by to mohl být nějaký český student na stáži), takže vše se prozatím vyřešilo tím, že vzhledem k tomu, že lidé mají podle oné vyhlášky pohlaví, kterým se právě cítí být, není problém, aby se jeden z diskutujících pro tento okamžik prohlásil za ženu či jiné pohlaví. Myslím, že se vbrzku stanu pastafariánem, budu bojovat proti utlačování této menšiny a založím Pochod pastafariánských hrdob - ců Prahou. Kam se hrabe fantazie George Orwella na dnešní pomatence a demagogy.

Vlado Ríša

Ciri


„Já už ale mám nejlepší pistoli, jaká je na trhu,“ namítl Rit

ter.

„Teď už ne.“ Sir Toby vhodil Ritterem váhavě vydanou

křesadlovou pistoli – jejíž hlaveň byla vyzdobená nádhernými rytinami jelenů a listů břečťanu a pažba z rohu jednorožce řezbami vlčích hlav – do šuplíku svého stolu. Pak svému podřízenému podal podivně tvarovanou a surově prostou příruční zbraň. „Tomuhle se říká ‚revolver‘. Neměl být vynalezen po dobu dalších čtyřiceti let, ale náš tým jasnovidců v Covingtonu jej předpověděl a poskytl inženýrům Jejího Veličenstva plány. Snadno se nabíjí a dá se z něj vystřelit pětkrát po sobě bez nabíjení.“

„To nezní moc džentlmensky.“

„Džentlmenství,“ odsekl poněkud příkře sir Toby, „je něco,

z čeho se vás marně snažím vyléčit. Tady je krabička perkusních nábojů – je to další dárek od našich přátel ze severu. Což je místo, kam vás posílám. Došlo tam k vraždě.“

„Máte podezření, že jde o sabotáž?“

„Sabotáž, špionáž, podvratnou činnost, velezradu, teroris

mus, neschopnost nebo shodu okolností. Určitě to musí spadat do jedné z těchto kategorií, ledaže by se ukázalo, že jde o něco jiného. Zjistit, o co jde, bude vaším úkolem. Takže si pospěšte na střelnici a trochu se procvičte. Budete to potřebovat.“

Ritter odešel.

* * *

Buckinghamshire byl – v těchto prvních dnech války – še

divým a neradostným místem. Důstojník v neznámé uniformě mluvící s nápadným německým přízvukem budil v místních obyvatelích uzavřeného areálu silné podezření. Jako kdyby jejich vlastní vojenské síly nebyly schopny ochránit je před ojedinělými nájezdníky z území Mongolského čaroděje! A navrch k tomu všemu tu bylo to jídlo. Ritter byl napůl přesvědčený, že jím místní krmí obávané příchozí zvenku naschvál, a víc než jen trochu se obával, že se jím pravidelně krmí sami.

„Nevypadá to, že by vám moc chutnalo,“ poznamenal ředitel

MacDonald. Byl to muž s ostrými rysy tváře a čilým pohledem a nakolik Ritter vyrozuměl, celá tahle operace byl jeho nápad. Podle všeho to byl civilista, a navíc Skot. Dle Ritterova názoru mu scházela vážnost.

Ritter sklopil pohled k vařenému hrášku, vařeným bram

borám a šedivému masu na svém plechovém podnosu. „Ujišťuji vás, že některé kousky jsou docela dobré.“

„Máte smysl pro humor! Jak nečekané,“ zasmál se Mac

Donald a dodal: „Měl jsem za to, že vás vyvádějí z míry pohledy, které po vás vrhají některá děvčata. Dalo se to čekat, víte. Většina mužů s talentem pro předpovídání budoucnosti bývá rutinně přiřazována k výzvědným jednotkám na frontových liniích, následkem čehož je zde poměr žen k mužům deset ku jedné. Většina z nich je svobodná a ve věku, kdy se ženy normálně vdávají. Tudíž přirozeně jeví zájem o tak urostlého a dobře vypadajícího muže jako jste vy.“

„Upřímně řečeno jsem si toho nevšiml,“ zalhal Ritter. V roz

rušení od sebe odstrčil tác – a shodil ho ze stolu.

Ve všech koutech honosné místnosti s vysokými sloupy

a zchátralým vzhledem, jakého lze docílit pouze generacemi

finančního zanedbávání, propukla kaskáda holčičího chicho

tání. Zrudlý Ritter si uvědomil, že všechny dívky přestaly jíst,

aby na něj mohly civět a čekat, co dalšího se stane. Přispěchal

zaměstnanec jídelny, aby uklidil nepořádek.

„Řekněte mi o té vraždě,“ vyzval ředitele Ritter.

MacDonald okamžitě zvážněl. „Alice Hargreavesová byla

prostřední dcerou děkana oxfordské koleje Christ Church.

Bylo zjištěno, že má latentní talent pro předpovídání, proto

byla naverbována a odeslána sem k výcviku a využití. Do in

stitutu dorazila před týdnem. Na druhý den ráno byla nalezena

mrtvá.“

„Takže tady neměla žádné nepřátele?“

„Neměla dost času, aby si nějaké udělala. A nemohlo to

být ani ničím, co předvídala, protože její talent ještě nebyl

rozvinutý. Ze všech mladých žen, které zaměstnáváme, byla

tou nejméně pravděpodobnou obětí vraždy.“

„Možná, že něco odhalila – špiona nebo něco podobného?“

„Během svého prvního večera zde? Velmi nepravděpo

dobné.“ MacDonald vytáhl tenký kovový obdélník dlouhý

zhruba tři palce. „Takhle slečna Hargreavesová vypadala. Pů

vabná, že ano?“

Na obdélníku byl monochromatický obrázek mladé ženy –

dobře vypadající, s tmavýma očima a vážným výrazem. „Co

je tohle?“

„Ferrotypie. Jedna z našich méně vražedných technologií

získaných z budoucnosti. Všem našim zaměstnancům pořizu

jeme obrázek hned při příjezdu.“

Ritter obdélník nějakou dobu studoval, pak jej vrátil a vstal.

„Půjdu teď prozkoumat místo činu.“

* * *

Zatímco Ritter jedl, Freki na něj čekal před kamennou go

tickou budovou, která byla původně klášterem, jenž byl později

přestavěn na panské sídlo a následně byl po celá staletí znovu

přestavován a rozšiřován movitými majiteli nezatíženými je

dinou špetičkou dobrého vkusu, až nakonec výsledný celek

připomínal strašidelný horský hřeben vypínající se uprostřed

jakési nezalesněné severské země. Vlk, přivolán myšlenkou,

nyní přiběhl k němu. Společně následovali ředitele MacDo

nalda napříč pozemkem dolů k nečekaně velikému rybníku.

Nedaleko něj se rozkládalo tisové bludiště, jehož živé ploty

byly výrazně vyšší než oba muži. Všichni tři vstoupili do

vnitř.

„Bludiště je pozůstatkem okázalejších dob,“ poukázal Mac

Donald, „a měl bych vás varovat, že je mladé dámy považují

za romantické místo, kde si dávají dostaveníčka se svými ná

padníky. Navrhuji udržovat neustálou konverzaci, abychom

varovali kohokoliv, kdo by se tam mohl skrývat. Určitě vás

napadají nějaké otázky. Teď je vhodná chvíle, abyste je polo

žil.“

„Řekněte mi něco o metodě předvídání, kterou vaše dámy

používají. Můj otec vždycky tvrdil, že jasnovidectví je nej

3XB-1

Přízrak v bludišti

Michael Swanwick

(THE PHANTOM IN THE MAZE)


slabším ze všech magických talentů, ale vy jste podle všeho jeho tezi vyvrátil.“

„O budoucnosti,“ začal MacDonald, „nepochybně uvažujete

jako o krajině existující ve směru, kterým nedokážete stočit pohled, a jasnovidce považujete za lidi schopné nahlédnout kupředu, kam se vy podívat nemůžete. Díváme se vpřed, ano – jenže do vánice. Budoucnost se neustále mění. Jednoho rána si dáte načas s holením a výsledek je ten, že propásnete dostavník do Bristolu a musíte čekat v Londýně o jeden den déle. Díky tomu se ve svém klubu pustíte do hovoru se zahalečem, který vám řekne o finanční příležitosti obzvláště vyhovující vašemu talentu. Tudíž se vydáte na obchodní cestu přes Italské Alpy, kde nešťastnou náhodou narazíte na lupiče, a to vás stojí život. Všichni lidé dělají každý den takováto rozhodnutí a výsledek je ten, že se budoucnost neustále mění. Krátké ostrovy stability, které lidé jako já tradičně dokážou zahlédnout, jsou vzácné a velmi konkrétně se vztahují k danému jedinci – je to, řekněme, vize budoucí choti, nebo okamžik, kdy se člověk chystá vyplout na lodi, jejímž osudem je ztroskotat bez jakýchkoliv přeživších.“

„Ale vy jste tohle všechno změnil.“

„Změnil. Když jsem začal dospívat a projevil se u mě talent,

byl jsem ohromen jeho slabinami, ale stejnou měrou i jeho potenciálem. A tak jsem začal experimentovat. Mojí inovací bylo, že jsem začal vytvářet tyto ostrovy stability tím, že jsem trénoval jasnovidkyně, aby soustředily své myšlenky zpátky ke svému předchozímu já, tiše sedícímu v konkrétním čase v naprosto stejné místnosti a vysílajícímu myšlenky kupředu k sobě samé tam, kde se bude později nacházet. Rychle jsem zjistil, že zprávy týkající se činů různých lidí bývají stejně často mylné jako pravdivé. Ale zprávy týkající se jednoduchých materiálních faktů bývají neomylné. Proto jsem založil institut, který předává zpátky v čase technologické informace, až na vzdálenost jednoho století. Jasnovidci si je předávají mezi sebou jako stanice heliografu rozmístěné v čase.

Vidím, že máte u sebe jeden z našich revolverů. U jeho de

signu můžeme s důvěrou očekávat, že se nezmění mezi dneškem a okamžikem, kdy se jedna z našich dam posadí, aby nakreslila jeho plány, které si přečte její mladší já. Proto existuje už dnes, sto let před svým vynalezením.“

„Motá se mi z vás hlava, pane.“

„Mám v úmyslu zamotat ji celému světu. Á! Jsme na místě.

Tady bylo nalezeno tělo slečny Hargreavesové.“

Ritter se rozhlédl. Střed bludiště byl středem bludiště. Živé

ploty byly živými ploty. Tráva byla trávou. Nacházely se tam také sluneční hodiny s mottem Tempus Vincet Omnia. „Jak byla zabita?“

„Úderem kamenem zezadu do hlavy.“

„Máte ho ještě?“

„Proboha, to ne! To by bylo morbidní. Jakmile byla mrtvola

odstraněna, neprodleně jsme ho hodili do rybníku.“

„Škoda. Sir Toby má pár úžasných forenzních čarodějů,

které jsme mohli využít.“ Ritter vyslal Frekiho čenichat v trávě. „Mohl to být zločin z vášně?“

„Povolali jsme bylinkářku specializující se na porodnictví.

Potvrdila nám, že mrtvá byla stále panna. Nebyla zneužita ani před smrtí, ani po ní.“

„Dokázala bylinkářka určit čas smrti?“

„Půlnoc, nebo krátce po ní.“

Vlk zachytil slabý zápach lidské krve, vyvanulý pach mnoha

návštěvníků a jinak nic jakkoliv zajímavého. „Prošlo tudy

hodně lidí.“

„Jak jsem říkal, je to oblíbené místo, kde se scházejí mi

lenci.“

„Teď si půjdu promluvit se spolubydlící oběti.“

* * *

„Nemluvte na mě!“ Margaret Andrewesová hodnou chvíli

upírala zamračený pohled na papír pokrytý matematickými

vzorci. Tu a tam zvedla oči ke zdi, na které visel kus lepenky

s ručně namalovaným grafem složeným z tlustých barevných

čar, které se vzájemně sbíhaly a rozbíhaly. Nakonec papír po

ložila popsanou stranou dolů, zvedla pohled a řekla: „Vím,

proč tady jste. Zeptejte se mě, na co chcete. Nevím nic, co by

vám bylo jakkoliv k užitku.“

„Vy jste tohle předvídala, že?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Uhnula pohledem, ale hlas měla

pevný. „Setkala jsem se s tou dívkou jenom jednou. Povečeřely

jsme společně v jídelně, a pak si vyšla na procházku a už se

nikdy nevrátila. Byla jsem utahaná a šla jsem toho večera

brzy spát. Ráno jsem zjistila, že v její posteli nikdo nespal.

V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že se něco děje. Dala

jsem vědět sekretářce ředitele MacDonalda, slečně Christen

senové. Prohledali okolí a našli její tělo. To je vše.“

„O čem jste spolu mluvily?“

„Kam si může uložit věci. Jak získat trvalou kartu na jídlo.

Obávám se, že o ničem osobním.“

Kancelář, ve které jejich rozhovor probíhal, byla malá, ukli

zená a neosobní. Dveře do zadní místnosti (vytvořené, jak si

Ritter všiml, vybudováním příčky uprostřed původního pro

storu) byly mírně pootevřené, takže za nimi byla vidět patrová

postel.

Spodní matrace byla zakrytá jasně barevnou prošívanou

dekou. Horní byla prázdná.

„Děkuji za spolupráci, slečno Andrewesová,“ řekl Ritter

nakonec. „My už půjdeme.“ Vyšli ven a prošli dlouhou

chodbou lemovanou pokoji. Všechny byly malé a obývané

dvěma jasnovidkami.

Slečna Andrewesová se za celou dobu na ředitele ani jednou

nepodívala. To něco znamenalo. Co přesně, Ritter netušil, ale

věděl, že je to důležité. Když byli mimo doslech, poznamenal:

„Je to pozoruhodná žena.“

„Za normálních okolností dokáže být docela příjemná,“

odvětil ředitel, a pak, skoro sám pro sebe, dodal: „Trošku ba

culatá. Ale příjemným způsobem.“

„Promiňte, pane.“ Štíhlá starší žena, s pohrdavým profilem

a nesouhlasným výrazem, podala řediteli nějaký papír. „Tohle

právě přišlo.“

„Děkuji, slečno Christensenová.“ Ředitel přelétl papír po

hledem, zamračil se a řekl Ritterovi: „Musíte mě na chvíli

omluvit. V mé nepřítomnosti se o vás postará moje sekretářka.“

Obrátil se na patě a odspěchal.

„Vypadá to, že je pan ředitel zaneprázdněný člověk,“ oko

mentoval to Ritter.

„I tak to lze vyjádřit,“ opáčila sekretářka jízlivě.

„Promiňte, ale musím se zeptat. Kde byl ředitel v čase

vraždy?“

„Byli jsme oba u Petera Fischera, který je, navzdory svému

pohlaví, naším nejlepším jasnovidcem. Je to taky tak trochu

4 XB-1



skleníková květinka. Měl zrovna jeden ze svých pravidelných záchvatů krize sebevědomí a trvalo nám docela dlouho, než jsme ho uklidnili. Byli jsme s ním od desíti večer až do přinejmenším dvou časných ranních hodin.“ Slečna Christensenová se chladně usmála. „Ujišťuji vás, že pan ředitel není hledaným vrahem o nic víc než já.“

* * *

Toho večera si Ritter prošel všechno, co se prozatím do

zvěděl – nebo spíš nedozvěděl.

Do kontaktu se slečnou Hargreavesovou nepřišlo mnoho

lidí – podkoní, který ustájil jejího koně a nasměroval ji do kanceláře ředitele MacDonalda, slečna Christensenová, která jí v ředitelově nepřítomnosti poskytla standardní instruktáž pro nováčky, technik, který v rámci této instruktáže pořídil její ferrotypii, a samozřejmě slečna Andrewesová, která byla necelý jeden den její spolubydlící. Ritter je všechny vyslechl, se stejným výsledkem: byla to inteligentní a přitažlivá dívka, která na nikoho neudělala žádný zvláštní dojem, načež se vyplížila do tisového bludiště a nechala se zavraždit.

Ritter dostal k dispozici podkrovní pokoj, který v dobách,

kdy byla tato budova panským sídlem, býval pokojem pro sloužící a jenom Bůh a cisterciáci vědí, čím byl předtím. Nakolik dokázal posoudit, schodiště nevedlo k žádným jiným obývaným pokojům. Seděl tam toho večera bez bot a s malým ohněm v krbu, aby zahnal jarní chlad, a snažil se roztřídit si fakta. Zjistil, že nedokáže zformulovat žádnou teorii ani rozeznat v událostech obklopujících smrt jakýkoliv vzor. Neustále se mu pletla do cesty podivnost účelu tohoto institutu.

Dobrá tedy, musí vzít v potaz onu podivnost.

Co se dosud dozvěděl?

A co to znamená?

Že kdesi před ním existuje budoucnost. Že se dá změnit.

Což implikuje, že je těch budoucností víc. Což nedává smysl. Minulost je jenom jedna a je neměnná. Proč by budoucnost měla být jiná?

Pokud je budoucnost možné měnit, jak je to s přítomností?

Zpevňuje se snad člověku pod nohama v okamžiku, kdy do ní dorazí, jako se země zpevňuje pod nohama ztroskotaného člověka, když se mu konečně podaří vymanit se z moře? Nebo je přítomnost rovněž nejistá? Ritter měl podezření, že...

Místnost zaplnilo třepetání křídel a kolem Ritterova ucha

proletěl vyděšený pták.

Ritter vyskočil a ucítil, jak se mu o tvář otřela pírka, když

pták zachvácený panikou vyrazil zpátky směrem, odkud přiletěl. Žádná cesta k úniku tam na něj nečekala, ale to ten tvoreček nemohl vědět. Poletoval kolem dokola po místnosti v divokých křivkách.

Odkudpak se tady vzal?

Musel sletět dolů komínem dříve toho dne, a když Ritter

rozdělával oheň, schovával se v temném koutě pokoje. Žádné jiné vysvětlení neexistovalo.

Tlukot křídel utichl.

Ritter se rozhlédl.

Pták byl dočista pryč.

Což bylo v takhle malé místnosti se zavřenými dveřmi a je

diným oknem zapečetěným několika vrstvami starých nátěrů nemožné.

Z úvah ho vytrhlo tiché zakňučení. Freki se krčil u země,

srst se mu ježila. Jemně se dotkl vlkovy mysli a s úžasem v ní

objevil strach. V tutéž chvíli zaslechl zpoza dveří svého pokoje

pravidelné těžké kroky blížící se nahoru schodištěm.

Kroky dospěly na vrchol schodiště a prošly chodbou.

Utichly před jeho dveřmi.

A pak... nic.

Ritter vytáhl revolver a potichu se přesunul vedle dveří.

Pak otočil klikou a dveře rozrazil, připravený v duchu na co

koliv.

Nikdo tam ale nebyl.

* * *

Po takové záhadné „neudálosti“ nepřicházel spánek v úvahu.

Ritter proto uhasil oheň, nazul si holínky a vzal Frekiho na

procházku. Pozemky institutu zalévalo šedivé přízračné světlo

vrhané měsícem v úplňku, stojícím nad jeho hlavou. Velký

dům i všechny dřevěné přístřešky a domky kolem něj byly

ztichlé a potemnělé. Ačkoliv se nepohyboval jinak než jenom

podle rozmaru a Brownovým pohybem, ocitl se u vstupu do

tisového bludiště. Vešel do něj a propracoval se až do středu.

Bledá postava mladé ženy se při jeho příchodu dychtivě

otočila a vyrazila k němu. Pak, když uviděla jeho obličej, od

něj ucukla. „Ach!“ vyhrkla dívka. „Polekal jste mě.“

Freki, který se předtím loudal vzadu, přiběhl k Ritterovi.

Dívka se vyděsila podruhé. Pak se vzpamatovala. „Co jen to se

mnou je! Na okamžik jsem si myslela, že je váš pes vlkem.“

„Ale ano, skutečně je to vlk. Je to ale nadmíru citlivý a zdvo

řilý vlk. Freki, předveď dámě, jaký jsi džentlmen.“ Ritter

vklouzl do mysli zvířete, přiměl vlka, aby se posadil jako pes

a nabídl jí packu. Dívka jí se smíchem energicky potřásla

a řekla: „Moc ráda tě poznávám, Freki.“

Ritter přesunul vlka zpátky ke své noze a vyprostil se z jeho

myšlenek. Pak se zeptal: „Měl bych odejít? Máte tady s někým

schůzku?“

Dokonce i v měsíčním světle viděl, že se zapýřila. „Promiňte

mi, prosím. Ano, čekám na Curdieho a... no, dnešní noc je

výjimečná. Víte, ještě nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale měla

jsem vizi a –“

„Chápu.“ Ritter srazil podpatky a uklonil se. „Ihned odejdu.

Moc rád jsem vás poznal, Fraulein...?

„Hargreavesová,“ doplnila. „Alice Hargreavesová.“

Ritterovi přejel po zádech mráz. „To ale jistě...“ začal.

Vesmír se zachvěl a žena přestala existovat.

* * *

Ritter strávil dobrou hodinu schovaný ve stínu mlází, aby

zjistil, jestli někdo přijde k bludišti. Nikdo se ale neobjevil.

Nakonec mu nezbylo nic jiného než se odebrat na lože.

* * *

Ráno se znovu pustil do vyšetřování.

Nejdříve se připojil k slečně Christensenové u stolku v jí

delně, kde, jak bylo zjevné, pravidelně sama jídávala. S nepří

stupnou důstojností se smířila s tím, že se Ritter sám pozval

a přisedl si. Pak, po nezbytných zdvořilostech, se jí zeptal:

„Povězte mi. Má pan ředitel milostný poměr se slečnou An

drewesovou?“

6 XB-1


Slečna Christensenová odložila šálek čaje. „To vám opravdu

nemůžu říct.“

„Připomínám vám, že došlo k vraždě. Není vhodná doba

na falešné tajnůstkářství.“

„Špatně jste mě pochopil.“ Sekretářka zvedla bradu a otočila

svůj orlí profil na obě strany, než ztišeným hlasem pronesla: „Zdejší mladé dámy bývají neformálně označovány za ředitelův harém. Už dávno jsem vzdala snahu udržet si přehled v tom, se kterou z nich je zrovna zapletený.“

„Takže je myslitelné, že se slečna Hargreavesová mohla

o této aférce dozvědět...“

„Pokud to zjistila, a pokud k nějaké takové aférce vůbec

došlo, sotva by to byl důvod k vraždě. Ředitelovy milostné poměry nejsou ani zdaleka tajemstvím – zeptejte se kterékoliv z ostatních dívek, řeknou vám to.“

„V pořádku,“ souhlasil Ritter. „Zeptám.“

Pokoj slečny Andrewesové se nacházel v labyrintu ženského

křídla budovy, na konci dlouhé chodby obložené dřevěnými panely, která ústila do malé kaple proměněné v prostorný domovníkův kumbál. Dívka tedy sdílela zeď jenom s jedním dalším apartmá.

Toto apartmá – tvořené přední kanceláří se dvěma stoly

a ptačí klecí, ve které se nacházely tři víly zpívající vysokými hlásky připomínajícími stříbrné zvonečky, a zadní místností s patrovou postelí – sdílely dvě dívky, shodou okolností dvojčata, jménem Lily a Rosie. Po nějakém tom chichotání a pýření s radostí potvrdily Ritterova podezření. Ředitel MacDonald a jeho přední jasnovidka – všichni se shodovali, že svou práci odvádí obzvláště dobře – opravdu byli romanticky zapleteni. Jakmile se do toho sestry pustily, začaly být vlastně natolik explicitní ohledně detailů toho, co zaslechly přes společnou zeď, až se Ritter nakonec začal červenat a musel je úpěnlivě prosit, aby přestaly. „A pokud jde o povahu slečny Andrewesové?“ zeptal se, aby zamaskoval své zahanbení. „Jak byste ji popsaly?“

„Je velmi rozhodná,“ prohlásila Rosie. „Je to špičková jas

novidka, nikdo nemůže tvrdit nic jiného. Ale...“

„... ale je trochu namyšlená,“ dokončila za ni Lily. „Jako

by byla princezna z pohádky.“

„Taková, které byl její osud předpovězen při narození, takže

ví, že má nárok na velké věci.“

„Ale stejně, jasnovidka je dobrá,“ dodala Lily. „Velmi dis

ciplinovaná. Velmi silná.“

„Řekly byste, že je nejlepší v institutu?“

„Kdepak. Nejlepší je Peter Fischer. Ten je opravdu ohro

mující.“

„Umím si představit, že je tedy docela vyhledávaný,“ řekl

Ritter, maje na paměti poměr žen a mužů deset ku jedné, o kterém se zmínil ředitel MacDonald.

Sestry znovu vybuchly smíchy. „Pochmurný Peter Fischer?

Oblíbený?“ vykřikla Lily.

„Jen si představ, že bys měla políbit pana Zasmušilce!“ za

lapala po dechu Rosie.

Což Ritterovi napovědělo, koho by měl vyslechnout jako

dalšího.

* * *

„Tak konečně jste tady,“ konstatoval Peter Fischer. Nevstal

se. Ritter očekával melancholika. Místo toho tu nalezl muže

svíraného zoufalstvím. Fischerovo chování bylo pochmurné

a odmítal se podívat Ritterovi do očí. „Máte otázky. Do toho,

ptejte se. Musím vás ale varovat, že jsem vázán Zákonem

o oficiálních tajemstvích a některé záležitosti vám odhalit ne

můžu.“

Ritter se posadil na židli. „Začnu něčím, co pro vás doufám

nebude citlivým tématem. Bylo mi řečeno, že většina mužů

se schopností předpovídat byla odeslána na frontu. Vy jste

ovšem tady.“

„Měl jsem vize. Nebo spíš noční můry. O nevýslovných hrů

zách, ke kterým by došlo, kdybych tam byl. Za normálních

okolností by taková předtucha nebyla brána v potaz. Ale to, co

jsem spatřil, bylo... museli mi dát sedativa. Dodnes mě chodí

pravidelně kontrolovat doktor, který mi někdy předepisuje opiáty.

To... to je, obávám se, všechno, co vám můžu prozradit.“

„Chápu.“ Ritter se rozhlédl po kanceláři. Kromě té, která

patřila řediteli MacDonaldovi, byla zatím ze všech, které spat

řil, největší, a zdaleka nejzaneřáděnější. Na všech zdech byly

připevněny kresby a grafy. Některé byly do místnosti otočeny

prázdnou stranou. „Stejně tak tady máte některé technické

nákresy, které nemám dovoleno spatřit?“

„Ano. Není v tom nic osobního.“

„Támhleten graf s barevnými čárami,“ ukázal Ritter prstem.

„Takový nebo nějaký dosti podobný jsem viděl v každé kan

celáři, kterou jsem zatím navštívil. Můžu se zeptat, jaký je

jeho účel?“

„Je to průběžný zákres proměnlivých časových linií. Každý

den jej aktualizujeme. Víte, pro naše předchozí já jsme jenom

statistickou možností. Když tedy vysíláme zprávy do minulosti,

musíme vizualizovat jejich průchod podél variantních gradientů

pravděpodobnosti.“

„Tak docela vám nerozumím.“

„Marcus Aurelius řekl: ‚Čas je jako řeka tvořená událostmi,

ke kterým dochází, a tato řeka má prudký tok; jakmile totiž

byla událost spatřena, je unášena pryč a na její místo přichází

jiná, jež bude rovněž odnesena.‘ Hérakleitos prohlásil: ‚Ne

vstoupíš dvakrát do stejné řeky. Když do ní totiž vstupuješ,

přitékají k tobě jiné vody.‘ A Kratylos na to opáčil, že člověk

nemůže vstoupit do stejné řeky ani jednou. Když jsem byl na

univerzitě, byly to jenom zajímavé spekulace. Ředitel Mac

Donald od té doby prokázal – a experimenty to potvrzují – že

jsou to všechno pozorovatelná fakta.“ Pak, když si nejspíš

uvědomil, jak náročné musí být pro jeho posluchače sledovat

tento výklad, si Fischer povzdechl a dodal: „Představujte si,

že je to graf říčních proudů.“

„Jestli je ale to, co říkáte, pravda,“ namítl Ritter, „tak pak

je proměnlivá nejenom budoucnost, ale i minulost.“

„Existují dvě hlavní teorie vysvětlující strukturu času,“ vy

světloval Peter Fischer bezmála pedantně (Ritter nabyl dojmu,

že mladík našel v abstrakcích útočiště před světem, který mu

jinak připadal nesnesitelný). „Jedna tvrdí, že kdykoliv dojde

k nějakému rozhodnutí, jakkoliv malému, dojde ke všem mož

ným výsledkům zároveň.

To znamená, že pokud si někdo hodí mincí, tento čin vytvoří

dva vesmíry – jeden, ve kterém padne panna, a druhý, ve kte

rém padne orel. I ten nejfádnější člověk tedy musí nutně ne

ustále vytvářet nové vesmíry a chaotické souhry náhod kaž

dodenního života nesou odpovědnost za rozrůstající se neko

nečno světů.“

7XB-1


„To zní poněkud marnotratně,“ poznamenal Ritter.

„Extravagantně marnotratně,“ souhlasil Fischer. „Takové

množství energie, a k čemu? Odkud? Ne, já zastávám teorii ‚větvících se časových linií‘. Ta postuluje, že dočasné vesmíry se větví směrem ven, ale stabilní je jenom centrální kmen. Odchylky od něj, které neznamenají žádný významný rozdíl, se s ním zase rychle spojují. Proto mají často dva lidé odlišné vzpomínky na nedůležité události. Linie, které nelze uvést v soulad, se jednoduše scvrknou do nicoty. Pokud jde ale o důležité rozkoly – no, nikdo neví.“

Ritter se s nevalným úspěchem pokusil pochopit tuto vizi

času. „Určitě musí existovat další teorie?“

„Stejně tolik, kolik existuje možných vesmírů,“ mávl Fischer

malátně jednou bledou rukou. „Je možné, že jsou pravdivé všechny. Nebo žádná. S jistotou víme jenom to, že je čas tekutý, a že v rámci této tekutosti přesto dokážeme fungovat.“

„Poslední otázka. Mohl bych vás požádat, abyste se podíval

do budoucnosti – nebo z ní tedy spíš poslal zpátky zprávu – a řekl mi výsledky mého vyšetřování? Ušetřilo by mi to hodně času a starostí.“

Fischer nevzhlédl. „To... ne. To není dovoleno, víte. Přísahal

jsem... že to dělat nebudu.“

Ritter položil ruce na opěrky své židle, připravil se vstát

a řekl: „Chci vám poděkovat za –“

Znenadání zjistil, že stojí před slunečními hodinami ve

středu tisového bludiště. Naproti němu stál Peter Fischer. Mladík upíral pohled přímo na Rittera, po tvářích mu proudem tekly slzy. „Už od nejútlejšího mládí jsem věděl, že se stane mou ženou. Moje úplně první vize se týkala Alice Hargreavesové. A teď...“

„Kdo ji zabil?“ uslyšel Ritter svou vlastní otázku. „Byl to

ředitel?“

„Ředitel MacDonald? Ten není ničím jiným než oportunis

tou a lovcem šedých myšek. Jejich aférka by byla brzy skončila, a pak bych určitě býval schopen Alici přesvědčit, že má láska je nefalšovaná. Jenže jsem žárlil a napsal jsem sám sobě, abych zdržel ředitele, takže se s ní v bludišti nesetkal. Nevěděl jsem, že moje pošetilost povede k její smrti.“

„Nemohl byste kontaktovat své já v minulosti a...?“

„Myslíte, že jsem to nezkoušel?“ vykřikl Fischer. „Proudy

kolem času její smrti jsou tak turbulentní, že jimi nic nepronikne. Možná je to jedině dobře. Mohlo by dojít k horším věcem než je –“

Svět sebou škubl.

„Tak konečně jste tady,“ řekl Peter Fischer. Byli opět v jeho

kanceláři. „Máte otázky. Do toho, ptejte se. Musím vás ale varovat, že jsem vázán Zákonem o oficiálních tajemstvích a některé záležitosti vám odhalit nemůžu.“

„Zákon nezákon, na moje otázky mi odpovíte,“ řekl Ritter

drsně. „Začnete tím, že mi řeknete, co by mohlo být horšího než smrt ženy, kterou jste miloval.“

* * *

Ritter vtrhl do její kanceláře. Margaret Andrewesová zaje

čela a hlasitě protestovala, když ji popadl za paži a vytáhl ji od jejího stolu. Docela ochotně se ale nechala odvléct do ředitelovy kanceláře. Není jednoduché neuposlechnout chlápka s vlkem. Ritter se protlačil kolem slečny Christensenové a rozrazil dveře do vnitřní svatyně.

Ředitel MacDonald vyskočil s nesouhlasným zamračením ze

židle. Pak, když si všiml, že před něj byla předvedena jeho mi

lenka, si podrážděně povzdechl. „Prosím. Dokážu uhodnout, co

se chystáte říct. Ale slečna Andrewesová i já jsme oba dospělí,

a to, co děláme ve svém volném čase, se vás nijak netýká.“

Ritter pustil Margaret Andrewesovou a kopnutím za sebou

zavřel dveře. „Včera v noci jsem mluvil se slečnou Hargreave

sovou. Nepředstírejte, že nevíte, že je něco takového možné.

Všechno to vaše zasahování do příčinných souvislostí, pozmě

ňování minulosti i budoucnosti, vytváří v čase poruchy. Lidé

i předměty jsou přemisťováni ze svých náležitých míst v chodu

událostí. Pták letící nad sluncem zalitou loukou se ocitne o půl

noci uvnitř podkrovního pokoje. Dívka čekající ve středu blu

diště, která se má poprvé setkat se svým milencem, je vržena

o týden dopředu, kde mi řekne, že jeho jméno Curdie je.

To je vaše přezdívka z dětství, že ano, pane řediteli? Nebo

vám tak možná říkali ve veřejné škole. Domnívám se, že ji

vaše milenky používají jako něžné oslovení.“

„Ano, měl jsem se sejít se slečnou Hargreavesovou v tiso

vém bludišti,“ opatrně přiznal ředitel MacDonald napjatým

hlasem. „Jenže jsem se zdržel a než jsem se tam dostal, byla

už mrtvá.“

„Ale neříkejte. Musí to být nesmírně výhodné, brát si za

milenky ženy, které už vědí, že v jejich životě dojde k milost

nému poměru. Bohužel, ty, které se chystáte opustit, můžou

předvídat i to. Proto žena, která měla tu smůlu, že se do vás

zamilovala a pak byla odstrčena, poslala zpátky zprávu sama

sobě, s podrobnými informacemi, co musí udělat.“

„Není to snad tak?“ obrátil se Ritter přímo na slečnu An

drewesovou.

Margaret Andrewesová zbledla, spráskla ruce a nepromlu

vila. Ředitel MacDonald vypadal nejdřív překvapeně, pak

ulehčeně. Na jeho tváři zahrál lehký úsměv. „No teda,“ po

znamenal. „Jsem ohromen.“

„Nechám na vás, abyste zavolal místní úřady,“ řekl Ritter

řediteli. Přivolal myšlenkou Frekiho k noze, připravený odejít.

„Až s tím budete hotový, můžete začít zavírat institut.“

„Cože?“ MacDonald poprvé vypadal upřímně šokován.

„Ke kolika zjevením tady dnes došlo?“ zeptal se Ritter.

„Během svého krátkého pobytu zde jsem jich zažil několik.

Rozrušujete samotné základy reality. Vím, že jste byl varován.

Pan Fischer mi řekl o svých vizích chaosu, který vaše práce

vypustí do světa – vize, které, zcela ironicky, jeho umístění

tady pomáhá naplňovat. V tuto chvíli jsou účinky malé a téměř

neškodné. Vaše malé přeludy ale vyrostou v monstra, pokud

nebudete zastaven.

Proto se vrátím do Londýna a zastavím vás. Věřte mi, až

sepíšu své hlášení, budete si muset hledat novou práci.“

Zatímco mluvil, upíral Ritter pohled na ředitele. Zaskočilo

ho proto nepřipraveného, když jej slečna Andrewesová udeřila

a málem jej srazila k zemi. Její ruce se mu sevřely kolem

hrdla a začaly ho s překvapivou silou škrtit.

Zatímco bojoval, aby si od hrdla odtrhl ženiny ruce, viděl,

jak ředitel MacDonald sahá do šuplíku a vytahuje revolver.

Freki byl nicméně dobře vycvičený. Než mu stihl poslat men

tální povel, vlk se na ředitele vrhl.

V zoufalství, i když sebou kvůli tomu opovrhoval, tvrdě

udeřil slečnu Andrewesovou do obličeje. Pustila ho a odpotá

cela se. Frekiho mezitím zasáhla první kulka z MacDonaldovy

pistole. Vystříkla krev.

8 XB-1


Ritter vytrhl z pouzdra svou vlastní pistoli. Viděl, jak Frekiho

tělo narazilo do ředitele, takže jeho druhý výstřel minul. Slečna

Andrewesová vykřikla.

Ritter namířil revolver na MacDonalda, který zrovna obracel

svou zbraň k němu.

Střelil ředitele třikrát do hrudi.

Zároveň ucítil, jak jeho vlastní tělo zavrávoralo dozadu

a do strany. Jedno rameno mu znecitlivělo. Tak takový je to

pocit, když člověka postřelí! Zatímco padal na podlahu, slyšel

poplašené hlasy ozývající se před místností, dveře se s prásk

nutím rozletěly a...

... a svět se opět posunul.

Panoval naprostý klid. Ritter stál na nohou, nezraněný. Freki

seděl nedaleko od něj, se zježenou srstí a ustaraným výrazem.

Kromě nich dvou v kanceláři ředitele MacDonalda nikdo ne

byl. Neležela tam žádná těla, nebyly patrny žádné známky

pozdvižení, které by opakované výstřely měly vyvolat.

Dveře se rozletěly. Stál v nich zadýchaný Peter Fischer.

„Díky Bohu!“ vykřikl. „Fungovalo to.“

* * *

Slečna Christensenová jim nalila čaj, a pak odešla z kance

láře a zavřela za sebou dveře.

Ředitel MacDonald důkladně usrkl a pak prohlásil: „Nevím,

jestli bych měl být Fischerovi vděčný, že mi zachránil život,

nebo být na něj naštvaný, že vám všechno vyžvanil.“ Vypadal

unaveně a oblečení měl ušpiněné cestováním. „Kolik si pama -

tujete z toho, co se stalo?“

„Pamatuji se, že jsem vás zabil.“

„To jsem vyrozuměl. A přesto jsem tady. Díky varování,

které náš mladý melancholik spěšně poslal svému dřívějšímu

já.“ MacDonald zvedl ze svého talířku čajový koláček a ukousl

si. „Jsem naprosto sakramentsky vyhladovělý,“ poznamenal,

a trousil přitom kolem sebe drobky. „Cesta do Londýna

a zpátky v tak krátkém čase, jaký jsem na to dostal, nebyla

snadná.“

„Pokusíte se odčinit vraždu slečny Hargreavesové?“

„Proboha, to ne. To už je passé. Všechno to předávání zpráv

už i tak strašlivě destabilizovalo celou oblast. Za dané situace

budu muset povolat telepaty, kteří budou monitorovat jasno

vidce a postarají se, aby se už něco podobného znovu nestalo.

I pak to bude trvat týdny, než se všechno uklidní.“

„A Margaret Andrewesová? Co se stane s ní?“

„Nic. Válečné úsilí ji potřebuje.“

„Chápu.“ Ritter sklopil pohled k dopisu, který mu ředitel

přivezl z Londýna, a už popáté si ho přečetl:

„Můj drahý, natvrdlý pobočníku, začínal dopis psaný známým

rukopisem. Náš společný přítel mě informoval, že s největší

pravděpodobností doporučíte, aby byl institut uzavřen. Kdyby

to vzešlo od kohokoliv jiného s vašimi vědomostmi, považoval

bych to za neuvěřitelné. Ve vašem případě je to, želbohu, dost

dobře možné. Dovolte, abych vám připomněl zvěrstva, která

jste na vlastní oči viděl v Krakově. Víte, čeho je Mongolský ča

roděj schopen. Představte si svět pod jeho nadvládou.

Nepřítel dokáže vytvářet čaroděje v počtech, kterým se ne

dokážeme vyrovnat. Naše jediná naděje spočívá v institutu

a technologiích, které umožňuje. Máte zakázáno stavět se

tomu do cesty.

Neobtěžujte mého dávného kamaráda ze školy Curdieho.

Okamžitě se vraťte domů. Mám tady pro vás práci.“

Dopis nebyl podepsaný.

„Nemáte žádné pochybnosti ohledně jeho pravosti?“ zeptal

se MacDonald s třpytem v oku a uličnickým úsměvem. „Na

bádal jsem Willoughby-Quirka, aby ho podepsal, ale Tibby

tvrdil, že to nebude nutné.“

Ritter přiložil dopis ke svíčce. „Sir Toby se pod takovéto

dokumenty podepisuje nerad,“ řekl. „Z pochopitelných dů

vodů. Půjdu si zabalit. Kdybyste mi mohl zavolat kočár, který

mě odveze zpátky do Londýna, budeme mít jeden od druhého

navěky pokoj.“

„Nechcete zůstat na večeři?“

„Ne.“ Ritter, který ani neochutnal svůj čaj, vstal.

Ve dveřích se zastavil. „Zvážil jste možnost, že vaše práce

způsobí světu nenapravitelné škody? Že by ho mohla dokonce

i zničit?“

„Samozřejmě, že zvážil. Je to riziko, které jednoduše mu

síme podstoupit.“

* * *

Ritter stál na štěrkové příjezdové cestě před Yarrow House

a čekal na svůj kočár. V tom okamžiku vyjela ze soumraku

rozrušená dívka seděla na grošované kobyle. Když ho spatřila,

nervózně se usmála a přitáhla koni otěže.

„Zdravím,“ pronesla. „Jmenuji se Alice Hargreavesová.“

„Já vím, kdo jste,“ opáčil Ritter, „a obávám se, že tady to

není nic pro vás.“

Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com

v prosinci roku 2015.

Přeložil Ľudovít Plata

Ilustrovala Žaneta Kortusová

9XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MICHAEL SWANWICK

Americký autor (nar. 1950) je českým čtenářům dobře znám

díky své povídkové tvorbě, vždyť za ni také získal pětkrát

cenu Hugo, ale i World Fantasy Award či Pamětní cenu The

odora Sturgeona. Knižně ji shromáždil hned v několika sbír

kách, z nichž za zmínku stojí reprezentativní výběr The Best

of Michael Swanwick (2008). Prozatím jsme se v českém

překladu bohužel nedočkali žádného autorova románu, i když

je rozhodně z čeho vybírat – jmenovat můžeme známou „hard

fantasy“ sérii The Iron Dragons's Daughter (1993), The

Dragons of Babel (2008) a či samostatné tituly In the Drift

(1985), Vacuum Flowers (1987), Nebulou oceněný Stations

of the Tide (1991), Jack Faust (1997) a Bones of the Earth

(2002). Ve svých posledních románech Dancing with Bears

(2011) a Chasing the Phoenix (2015) zavítal do postapoka

lyptického světa, v němž mezi ruinami technologické civilizace

prožívá svá dobrodružství dvojice hrdinů známá z několika

dříve publikovaných příběhů. V současnosti připravuje k vy

dání román The Iron Dragon's Mother (2019). Námi publi

kovaná povídka je sedmou a dosud poslední prací z cyklu

krátkých příběhů vycházejících v online magazínu Tor.com.


10 XB-1

Psal se únor 1989 a já byla v prváku na univerzitě. Seděla

jsem ve studentském centru a pokoušela se spočítat úkol z matiky a v klidu si vypít šálek kávy, což se oboje ukázalo jako překvapivě nesnadné, když vtom někdo odsunul židli naproti mě a sedl si. „Megan,“ uslyšela jsem.

Zvedla jsem hlavu. Byla to stará ženská – ne doopravdy

stará, ale stará jako moje máma. Dokonce mi mámu trochu připomínala, až jsem se bezděky naježila. „Maggie, ne Megan. Kdo jste vy?“

„Maggie, vida, už jsem zapomněla, že jsem tuhle zdrobně

linu někdy používala,“ pravila zamyšleně. „Já jsem ty. Z budoucnosti.“

Odložila jsem tužku. „Vážně?“ Odkud ta potrhlá ženská ví,

jak se jmenuju? Třeba je to studentka psychologie, která provádí netradiční experiment na téma Jak náhodně vybraní studenti reagují na absolutně nevěrohodná tvrzení. „Hm. A proč jsi tu?“

Naklonila se blíž. „Na podzim bys měla jít studovat do za

hraničí. Do Německa. Do západního Německa. Do Berlína.“

Zamrkala jsem na ni. „Vždyť neumím německy.“

„O důvod víc! Aspoň se to můžeš naučit.“

„Ale já už mám cizí jazyk splněný,“ poukázala jsem. „Dělala

jsem francouzštinu.“

„Přesně kvůli tomu se Američanům v Evropě posmívají.

‚Já už jeden cizí jazyk umím – to už ovládám o dva jazyky víc než průměrný Američan!‘“

To zabolelo. Zamračila jsem se na ni. „Hele, vloni mě máma

nepustila ani do Francie. A to už jsem měla zaplacenou zálohu. A byl to jen dvoutýdenní výlet s dospělým doprovodem. Už vidím, jak mě celá nadšená posílá do ciziny na studijní pobyt.“

„Je ti osmnáct. Přece ti nemůže bránit?“

„Nemusí mi to zaplatit,“ namítla jsem skepticky.

„Táta by se přidal na tvoji stranu,“ podotkla. „Vyčítá si, že

se za tebe nepřimluvil, když jsi chtěla do té Francie.“

Založila jsem si ruce a vzpomínala, jak jsme se s mámou

hádaly a jak táta během našich hádek raději odcházel z domu. Pomyšlení, že toho zpětně aspoň trochu lituje, mě zahřálo u srdce. „Hm, hm. A proč ti na tom tak záleží, abych byla v Berlíně?“

„Protože letos v listopadu padne Berlínská zeď. Devátého.“

Aha. Takže to byl jen vtip. „Berlínská zeď. Padne. Letos.

A dokonce víš na den přesně kdy. Úžasný. Už se nemůžu dočkat. Ale když dovolíš, mezitím bych měla pohnout s úkolem z matiky.“

Vstala, že už tedy půjde, ale ještě se obrátila a přimhouřila

oči způsobem, který byl téměř věrný tomu, jaký jsem vídala v zrcadle. „Na tu matiku se rovnou vybodni,“ odtušila. „Dostaneš déčko.“

* * *

V květnu se objevila zas.

Naše první setkání bylo tak zvláštní, že jsem ji nemohla

pustit z hlavy. Jasně že byla nejspíš praštěná, přesto jsem

začala uvažovat, že zajdu na oddělení zahraničních studií a vy

ptám se na možnost studovat v Berlíně. Potíž nastala, když

jsem si představila, jak říkám rodičům, že chci do zahraničí.

Viděla jsem to před sebou v živých barvách, včetně máminy

migrény a tátových výčitek. S mámou se většinou hádal můj

mladší bratr – já byla hodná holka. Ještě pořád jsem se cítila

mizerně, že jsem odešla z Iowy na vysokou, i když mě v tom

doma podporovali.

Nakonec jsem se na oddělení zahraničních studií stavila

v dubnu. Už bylo pozdě podat si přihlášku na zimní semestr,

ale prolistovala jsem pár brožurek s fotografiemi rozesmátých

studentů, za nimiž se v pozadí rýsovala jednou Eiffelovka,

podruhé Koloseum, pak zase obří zlatá socha Buddhy nebo

Tádž Mahal. Zlatý Buddha mě zaujal. Ten by stál za vidění,

jestli se máma jednou uklidní.

Rozhodla jsem se, že zaberu v matice. Když jsem nezvládla

vyřešit úkol, od kterého mě ta praštěná ženská vyrušila, vzala

jsem to jako znamení, abych se zapsala na dobrovolné do

učování v Centru matematických dovedností. Zašla jsem tam

rovnou to odpoledne, přímo ze studentského centra.

* * *

Když se objevila podruhé, vyhledala mě v knihovně. „Mag

gie?“ Tentokrát mě oslovila o poznání váhavěji.

Zvedla jsem hlavu. „Už zase ty? Jak jsi mě tady našla?“

„Přece vím, kde jsem se v knihovně ráda zašívala.“ Sedla

si vedle mě na ošklivou oranžovou sedačku.

Obvykle se mi tu líbilo, protože do téhle části málokdo za

bloudil. Ve společnosti té potrhlé ženské mi to přestávalo při

padat jako jednoznačná výhoda, ale zatím se zdálo trochu

předčasné volat ostrahu. „Co chceš?“

„Chci, aby ses vypravila do Německa. Přihlášku ke studiu

v zahraničí sis nepodala, že ne?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Dobře,

to nevadí. Můžeš se na podzim uvolnit z výuky a prostě se se

brat a vyrazit.“

„A co přesně bych řekla našim?“

„Řekni jim, že chceš cestovat. Spousta studentů cestuje.

Nepotřebuješ jejich svolení. Existuje dokonce program, který

americkým vysokoškolákům zprostředkuje pracovní víza –

můžeš dostat půlroční pracovní vízum do západního Německa,

takže se bez jejich peněz obejdeš.“

„Mám vyrazit do západního Německa a hledat si práci?“

„Jo, přesně tak.“

„Neumím německy. Jakou práci bych asi dostala?“

„Mohla bys učit angličtinu. Nebo – co já vím. Něco by se

našlo.“

Nevěřícně jsem na ni pohlédla. „Máma by se nervově zhrou

tila.“

„Jednou už budeš muset pochopit, že nejsi zodpovědná za

její stavy chorobné úzkosti.“

Tohle byla téměř slovo od slova zopakovaná námitka, kterou

mi předhazovala moje nejlepší kamarádka ze střední školy.

Zeď

Naomi Kritzerová

(THE WALL)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist