načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/10 – Redakce XB-1

XB-1 2018/10

Elektronická kniha: XB-1 2018/10
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1105-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

 

Obsah XB-1 10/2018:

 

Zahraniční SF

Steve Rasnic Tem: Halloweenská ulice

Gregory Norman Bossert: Mezi vyschlými žebry

Tobias S. Buckell: Dopravní Shoggothové

Stephen Gallagher: Bedna

Garth Nix: Shay Corsham Loden

 

Domácí SF

Jana Rečková: Strombie

David Šenk: Nohy letí vesmírem

 

Publicistika

Jasona Sanford: Čínská science fiction se představuje

Robert Kostěnec: Hra na Boha II

 

Fantastická věda

Kdo stavěl Stonehenge?;Kdo je na světě nerychlejší?;

Planeta anebo hvězda?; Hvězdnaté nebe 2 létá rychlostí 6 Mach

 

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Hotel Artemis; Upgrade;

MEG: Monstrum z hlubin; Důvěrný nepřítel; Slender Man;

Klapka!

 

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Eda Vlasák: Tam nahoře ovce nejsou;

Pasi Ilmari Jääskeläinen: Den falešné kočky;

Eka Kurniawan: Krása je stigma; Osvícení v temnotě;

Ladislav Chrudina: Milenci z roku 2042;

James Russell: Ochránci draků; Joe Abercrombie: Ostré konce;

Barbora Walterová – Benešová: Došel nám čas;

Jiří Kamen: Elvis ze Záluží;

Grady Hendrix: Exorcismus mé nejlepší kamarádky;

Bob Shaw: Dvojníci v čase; Mlžný ostrov zbarvený do ruda;

Z neznámého světa a další příběhy; Nové knihy

 

Autor obálky: Jan Štěpánek

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2015/09 XB-1 2015/09
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Vynález zkázy

Před šedesáti lety 22. srpna 1958

proběhla v českých kinech premi

éra filmu, který v tomtéž roce do

slova obletěl svět – Vynálezu

zkázy. Během svého uvedení

v New Yorku se promítal současně

v 96 kinech a získal řadu prestiž

ních ocenění, včetně Velké ceny na

EXPO 58 v Bruselu. Snímek byl

v roce 2015 díky projektu Čistíme

svět fantazie digitálně restaurován.

Člověk se pořád učí

V poslední době jsem se zařadil

mezi doyeny nejen ve scifistické

obci. V SF se pohybuji již pěknou

řádku let, vbrzku už to bude pade

sátka, ale stále občas zírám jako

tele na nová vrata. Není to jen tím,

že se musím stále učit nové a nové

programy...

Na posledním Knižním veletrhu se

u našeho stánku zastavily dvě

dámy, představily se jako knihov

nice a vyčinily mi, že na románu

Únos je podtitulek Hvězdní van

dráci 2, i když je to samostatný

příběh.

„To je špatně,“ pravila jedna, „lidi

si to pak nepůjčují, protože si

myslí, že si nejdřív musí přečíst

první díl. Příště tam napište: Ze

světa Hvězdných vandráků a bude

to v pořádku!“

Tiše jsem na ně zíral a styděl se

jako káraný prvňáček. Zavrtěly

hlavami, nechápajíce, jak je

možné, že tak jasnou věc neznám.

vr

Prodejci XB-1

Pokud máte potíže sehnat náš časo

pis a nechce se vám si ho předpla

tit, tak máte možnost najít pro

dejnu, která je nejblíže vašemu

bydlišti či pracovišti. Distributor

nám poskytl letošní seznam pro

dejců. Ten naleznete na našem

webu na adrese:

http://www.casopisxb1.cz/distri-

bucni-mista/

Deskohraní

13. 10. – 21. 10. 2018

Deskohraní je festival plný desko

vých a karetních her, předváděček,

turnajů, volného hraní a jiných

atrakcí. Je určen všem hravým li

dem z celého světa, malým i vel

kým, expertům i amatérům. Připra

vujeme program pro děti i dospělé,

pro hráče i veřejnost, nabízíme

mistrovské turnaje i začátečnické

soutěže.

https://www.facebook.com/desko-

hrani/

Tyršův Dům, Újezd 40, Praha

FanCity

18. 10. – 21. 10. 2018

Festival fantastiky a her připomene

letní Festival fantazie.

Videohry včetně hudebních, des

kové a karetní hry, hry miniatur...

Sci-fi a technologie; fantasy, mýty

a historie... Hraní a turnaje; seriály

a filmy; přednášky, besedy, work -

shopy, soutěže...

http://www.fancity.cz/

KD Junior, Riegrova 6, Chotěboř

Horor v Česku

Probůh, nemíním v XB-čku psát o politice či imigraci. Opravdu mi půjde o literární směr, který u nás (tedy v časopisu) jednou do roka obsadí celé číslo... tedy abych pravdu řekl, někdy se to úplně nepovede, ale například letos prakticky ano. Mluví se, že horor je u nás taková Popelka. Když vyjde hororová kniha, je to vesměs překlad a českých autorů hororu je prý pomálu. Přiznám se, že horor mohu, ale takový ten Hitchcockův – nenápadné zvyšování napětí, šokující závěr... Dodnes se slzou v oku vzpomínám na sérii povídkových sbírek, které tento velikán vybíral z časopisu Alfred Hitchcock Mystery Magazine a u nás poprvé vyšly koncem šedesátých let minulého století ve slovenských a posléze i českých překladech (Moje najmilšie strašidlá, Strašidlá na dobrú noc, Strašidla nejstrašnější...). u nich jsem se opravdu bál, díky atmosféře i geniálním nápadům. Dodnes, když je podzimní večer a za okny fučí silný vítr, a kapky deště buší do okna, si tyto knihy rád otevřu. Takový Hvízdající pokoj nebo Moucha zaberou vždycky. V podobném, avšak ryze českém duchu psal horory Miloslav Švandrlík, kterého jsem dlouhá léta znal jako humoristu a hlavně autora Černých baronů. Když vyšel Draculův švagr, koupil jsem si ho domnívaje se, že se budu bavit. To se splnilo, leč úplně jinak, než jsem si myslel, je tu hromada povídek plných černého humoru a magické hrůzy. Hned několik mi jich dodnes utkvělo v paměti, například taková Poprava na Kramberku zamrazí kdykoli si na ně vzpomenu. Když přišla éra zombií, hektolitrů prolité krve (ve filmech prý kečupu), přestaly mě, zvláště ty filmové horory, bavit. Jedinou výjimkou byl Choking Hazard, jehož natáčení jsem se díky Jirkovi Procházkovi, který mě zlanařil, zúčastnil coby zombivec (překlad pro neznalé - zombie myslivec) a byla to velká sranda (pro režiséra Marka Dobeše to byl, předpokládám, opravdu horor, když měl zvládnout takovou bandu rozdováděných kamarádů). Samozřejmě tu jsou dobré příběhy českých autorů, které se dají zařadit mezi horory, i když jich není mnoho. Nicméně naše webová stránka se letos věnovala celý týden nastupujícím českým hororovým autorům a jak to tak vypadá blýská se na lepší hororové časy. V soutěži Daidalos se hororové příběhy neobjevovaly zrovna často, ale letos to vypadá jinak. Mám přečtenou asi polovinu povídek a překvapilo mě, kolik jich patří právě do tohoto žánru.

Vlado Ríša


Halloweenská ulice. Nevědělo se, kdo ji kdy takhle pojmenoval,

ale jiné jméno neměla. Nikdy neměla ani plechovou ceduli s názvem.

Táhla se podél potoka a dalo se do ní vejít jen jedním způsobem:

přes rozviklaný, napůl shnilý dřevěný mostek, na kterém pod oprýskaným červeným nátěrem místy vykukovala šedá zteřelá prkna. Městský odbor dopravy ho označil jako bezpečný pouze pro pěší a cyklisty.

V ulici stálo všeho všudy osm domů a nikdo si nepamatoval, že

by najednou byly obydlené víc než tři. Nájemníci nikdy nevydrželi dlouho.

Bylo to dokonalé místo, kam jít o Halloweenu. Děti sem vodily

jiné děti, menší nebo bázlivější než byly ony samy, aby je trochu poděsily. A aby si ty menší a bázlivější učúrly do kalhot.

Domy byly povětšinou prázdné. V jednom prý dlouho bydlívala

stará paní, ale nikdo o ní nevěděl nic určitého krom toho, že snad před několika lety zemřela. Dva stejné domy uprostřed ulice patřily kdysi dvěma postarším bratrům, dvojčatům. Identické špičaté štíty střech se tyčily nad druhými patry jako skepticky zdvižená obočí, vchodové dveře byly úzké a malá okna každou zimu zamrzala. Bratři tam bydleli pouhého půl roku a věčně se spolu přes celou ulici hádali.

Domy na obou koncích ulice byly v nejhorším stavu. Ve střechách

zely díry po chybějících taškách a dlouhé cáry olupujícího se nátěru připomínaly podzimní stromy shazující listí. Nakláněly se z obou stran jako velké dlaně, které chtějí smáčknout ostatní stavení do hrsti. Další tři domy poničil požár a začernalá prkna vytvářela zákoutí plná setrvalých stínů.

Pravděpodobně nejvíc vzrušoval děti osmý dům. Nebylo na něm

nic zvláštního.

Naopak. Každé děcko by v takovém domě rádo bydlelo. Stěny

měl natřené jiskřivou bělobou, která zářila do noci, velká okna působila přátelským dojmem, stejně jako jasně modrá střecha. Květiny prospívaly jakoby samy od sebe a trávník podivuhodně odolával pleveli.

Kdo se o to všechno staral? Něco takového přece nebylo samo

sebou! Když děti vodily do Halloweenské ulice nováčky, vždy se držely od bílého domu v uctivé vzdálenosti.

* * *

Děvčátko se jmenovalo Laura. Bydlelo na druhé straně potoka,

který lemoval Halloweenskou, a z okna svého pokoje mohlo pozorovat všechny domy. Vidělo, kdy tam kdo přichází a co tam dělá. Nic nehodnotilo, ani nesoudilo, jenom vše sledovalo a občas proneslo téměř neslyšné „Ahoj“ k oknu svého pokoje a k příchozím za potokem. Svým „Ahoj“ tu a tam zdravilo i domy v Halloweenské.

Laura měla být hezká. Na záda jí padaly dlouhé vlnité vlasy plavé

tak, že za normálního světla působily dojmem bílé. Malé ruce a drobné rty fungovaly jako barometr: když se cítila dobře, měla je hebké a růžové, a bledé a suché, když nebyla ve své kůži.

Jenže Laura hezká nebyla. Ne že by s jejím obličejem bylo něco

přímo v nepořádku. Byl prostě prázdný. Nepříjemná teta, která měla problémy s pitím, říkala, že „Lauřin obličej postrádá jakékoli známky osobitosti.“ Matka vzala jednou Lauru do obchodního centra, kde jakási pouliční umělkyně vystřihovala portréty z černého krepového papíru, a zaplatila pět dolarů, aby udělala portrét i Lauře. Žena to nakonec vzdala se zoufalým výrazem v obličeji a se slovy, že „to dítě nemá žádný profil!“

Laura poslouchala, když si o tom matka s otcem později povídali.

„Vidím jí v obličeji různé věci,“ řekla tehdy matka.

„Co tím myslíš?“ otec zněl při konverzaci s matkou vždy netrpě

livě.

„Já nevím, co tím myslím! Prostě jí ve tváři vidím různé věci

a nikdy si přesně nedokážu vzpomenout, co to bylo. Stíny a... A něco

bílého. Tak bílého, že mám pocit, že do té běloby zmizí. Jako by to

byly mraky. Nebo zasněžený svah.“

„Ty ses zbláznila!“ zasmál se otec šokovaně.

„Víš přesně, co tím myslím!“ zvýšila matka hlas. „Ty se jí do ob

ličeje už ani nedíváš, protože víš, co tím myslím. Není to přímo

smutek. Je to něco, s čím přišla na svět. Něco, co sem nepatří. Jako

by se narodila do špatného světa. Bože můj! Je jí už jedenáct a tako

váhle je od miminka.“

„Je to hezká malá holčička.“

Laura dobře věděla, že to otec nemyslí doopravdy.

„A co oči? Řekni mi, Dicku, jaké má oči.“

„Co by měla mít s očima? Má je hezké...“

„Tak mi je popiš! Dokážeš to? Jakou mají barvu? A jaký tvar?“

Otec nic neřekl a brzy po hádce odešel nasupeně z domu. Laura

věděla, že by její oči popsat nedokázal. Nedokázal by to nikdo.

Laura nedělala žádné odsudky ani úsudky, když o ní lidé mluvili.

Jen poslouchala a sledovala všechno očima, které nikdo neuměl po

psat, a nikdo by si nedokázal vzpomenout, jaké jsou.

Samotnou ji napadalo, že to není tím, že by byla smutná. Ani tím,

že by na ni rodiče byli zlí, nebo že by žila hrozný život. Rodiče na

ni vůbec nebyli zlí, a i když přesně nevěděla, jaký život žije, byla si

jistá, že hrozný není ani trochu.

Pravdou, nebo přinejmenším velkou částí pravdy ovšem bylo, že

se skutečně narodila do špatného světa. Nebavilo ji dělat věci, které

zajímaly ostatní děti. Nebavilo ji hrát si, dívat se na televizi, povídat

si s ostatními. Nic z toho ji nezajímalo. Namísto toho měla své tiché

myšlenky, když předstírala, že spí, ale ve skutečnosti poslouchala,

co si povídají rodiče. Vyslechla všechny jejich hádky. Tiché myšlenky

jí vířily hlavou, když pozorovala okolí, i ve chvílích, kdy se lidem

nedařilo popsat, jaké má oči. Měla je také, když sledovala Hallo -

weenskou ulici, zářivě bílý dům a všechno, co se tam dělo.

Tiché myšlenky měla, i když předstírala, že se nenarodila do ne

správného světa; že ve skutečnosti nepatří do žádného světa.

Mezi dětmi mohla být oblíbená. To, že bydlela kousek od Hallo

weenské a že na ni viděla z okna svého pokoje, ji k tomu předurčo

valo. Nikdo neměl dům tak blízko a tak skvělý výhled. Jenomže

Laura samozřejmě oblíbená nebyla a o svůj výhled se s nikým ne

podělila. Vysedávala celé dny ve školní lavici a o Halloweenské ulici

s nikým nemluvila.

* * *

Ale o posledním Halloweenu se oblékla a šla ven. Její matka

z toho měla obrovskou radost, protože do té doby to Laura nikdy

neudělala. Matka se ji vždy snažila přimět, aby se přidala k ostatním

dětem. Kupovala a vyráběla pro ni kostýmy, brala ji na besídky po

řádané místní farou a školou, kde děti vesele rejdily převlečené za

duchy, upíry a princezny, a vypadaly v maskách, jako by jim hlavy

otekly do groteskních rozměrů. Jenže Laura o kostýmy nestála.

S vážným obličejem seděla bez hnutí na místě, dokud to matka ko

nečně nevzdala a neodvezla ji domů. Nikdy nechodila s dětmi kole

dovat a nikdy na sebe žádnou halloweenskou proprietu nevzala.

Toho roku ale řekla, že chce o Halloweenu vyrazit ven. Matka ji

3XB-1

Halloweenská ulice

Steve Rasnic Tem

(HALLOWEEN STREET)


vozila po celém městě ve snaze sehnat pro ni něco pěkného. Laura netečně seděla na sedadle spolujezdce, poslušně vešla do každého obchodu, který matka vybrala, a pokaždé zavrtěla hlavou, když se ptala, jestli se jí líbí některý z kostýmů, které v obchodech ještě zbyly.

„Nevím, kam bychom mohly ještě jít, Lauro,“ vzdychla si matka

v drogerii velkého obchoďáku, a probírala se přitom hromadou halloweenských převleků. „Za pár hodin bude tma a tobě se zatím nelíbila jediná věc, kterou jsem ti nabídla.“

Laura sáhla do hromady a vytáhla odtud lacinou masku ženy

středního věku (klidně mohlo jít i o mladíka) s tvářemi a rty natřenými sytou červení. Temné stíny kolem očí připomínaly modřiny a obočí tvořila hrubá silná tmavá linka.

„Ale miláčku, není to trochu...“ Laura vstrčila masku matce do

ruky. „Tak dobře,“ kývla matka a vzala z hromady ještě světlemodré šaty. „Podívej, jak je tohle hezké! Co myslíš, hodilo by se to k té masce?“ Laura přikývla, aniž se podívala, a zamířila ke dveřím. Její obličej připomínal masku už teď.

Ten večer odešla z domova, až když proud koledníků u jejich

dveří ustal. Na první pohled to vypadalo, že ji Halloween letos zajímá ještě méně než obvykle. Zůstávala ve svém pokoji, když skřítci, čarodějnice a všemožní jiní zakrslí pidižvíci přicházeli k jejich dveřím jak po jednom, tak ve skupinkách, chichotali se, koledovali a dělali vylomeniny. Pár jich viděla i naproti v Halloweenské. Netroufli si blízko k domům, jenom si hráli na honěnou a běhali krátkou ulicí sem a tam. Bylo jich mnohem méně než v minulých letech.

Matka za ní několikrát přišla a otevřela dveře pokoje s otázkou:

„Nechceš už jít, holčičko? Jestli nevyrazíš co nejdřív, dojde všem cukroví a už nic nedostaneš.“ Laura pokaždé zavrtěla hlavou, pohled upřený z okna na Halloweenskou ulici.

Když konečně sešla dolů, byla už většina dětí zpátky doma. Na

sobě měla své nejlepší šaty a na obličeji lacinou masku, kterou jí matka odpoledne koupila.

Rodiče seděli v obývacím pokoji a matka pro ni měla připravený

bleděmodrý kostým.

„Vždyť má sváteční šaty, Ann,“ obrátil se otec k matce. „A je

moc pozdě, aby šla sama ven.“

Matka si Lauru nervózně prohlížela: „Mohla bych tě někam do

vézt, holčičko.“

Laura zavrtěla hlavou.

„Dobře. Tak si na ty hezké šaty alespoň natáhni tohle,“ napřáhla

k ní ruku s bleděmodrým kostýmem, „ať si je neumažeš.“

„Proboha, vždyť je to dítě! Nemůže si dělat, co sama chce!“ Otec

upustil noviny na podlahu a otočil se k Lauře zády, aby neviděla, jak moc se na ni i na matku zlobí. Ale Laura věděla své. „A ta maska! Vypadá v ní jako děvka! A zakrývá jí oči, musí v ní být úplně slepá! Kde má oči? Vůbec je pod tím krámem nevidím.“ Zato Laura viděla jeho oči, celé červené a smutné.

„Konečně dělá něco normálního,“ zašeptala matka ochraptěle.

„Copak ti není jasné, že právě to je důležité?“

Laura beze slova přešla obývák a vzala si z matčiných rukou ble

děmodrý kostým. Chvíli váhala a potom, co otec vztekle vydusal z místnosti, jí matka pomohla s oblékáním. Kostým byl moc velký, ale matka přesto vyjekla s přehnaným nadšením: „To je nádhera!“ Laura vykročila ke dveřím a matka jí je běžela otevřít. „Užij si to, holčičko!“ přála jí nepřirozeně veselým hlasem, ale nad ústy roztaženými ve falešném úsměvu jí v očích problikávala začínající panika. Laura vyšla ven, aniž se rozloučila.

Když minula několik domů, svlékla si bleděmodrý hábit, přehodila

ho přes živý plot a s hlavou toporně vztyčenou pokračovala dál. Maska jí zářila ve světlech pouličních lamp jasnou červení a slabý vánek jemně čechral sváteční šaty, které šero zbarvilo do smetanové barvy. Mířila do Halloweenské.

Na mostku se zastavila a pohlédla dolů na potok. Z temné hladiny

jí mezi žlutavými pablesky oplácel pohled obličej mladého muže.

Nebo to snad byla žena středního věku? Jasně červená ústa vypadala,

jako by krvácela.

Vkročila do Halloweenské. Byla tam sama, široko daleko nikde

nikdo.

Kráčela dál, na sobě své nejlepší šaty, na obličeji lesknoucí se

masku a pod ní oči, které byly pro ostatní neviditelné.

Domy vypadaly jako vždy, prázdné a temné s výjimkou jednoho

jediného, toho, který zářil do tmy barvou mraků či sněhu.

Domy si žily po svém, zněly po svém, hýbaly se po svém, ztracené

ve svých tichých myšlenkách. Zrozené do jiného světa.

Jejich oči byly pro normální svět neviditelné.

Laura došla k bílému domu s úhledně posekanou předzahrádkou

a s květinami, které prospívaly bez zjevné péče. Fasáda měla barvu

sněhu zdviženého větrem či nebe za bílého nebe. Vešla dovnitř.

* * *

Když skřítci, strašidýlka, piráti a tanečnice přecházeli mostek do

Halloweenské, vyhlédla stařena z okna. Skousla si ret, aby měl

rudější barvu, promnula si staré, nevidoucí oči a vetřela čerň do

hrubé linky obočí. Nebyla krásná, ale ani ošklivá. Zatím ne. Její ob

ličej si nikdo nepamatoval.

Krásné, sněhobílé vlasy jí padaly hluboko pod ramena.

Její dům byl v ulici nejhezčí. Jako jediný měl na zahrádce květiny

a fasáda mu jako jedinému zářila novotou. Byl to její domov, místo,

kam patřila. Všechny děti, nebo alespoň ty, které si na to troufly, při

cházely k domu o každém Halloweenu.

„Jen pojďte,“ pronesla směrem k oknu s pohledem upřeným na

ulici. „Jen pojďte,“ zopakovala, když zarachotily mošničky a košíky

s vykoledovanými sladkostmi. „Vy jste zapomněli, že?“ pronesla

pološeptem, když na domovní dveře zabušili první chichotající se

skřítkové. „Úplně jste zapomněli,“ pokračovala, když se dveře začaly

otřásat pod malými pěstičkami a zvučet dychtivým dětským smí

chem. „Poškrábejte si ty své hlavičky velké jako tykve, to nejdůle

žitější nevíte – že Halloween je svátkem mrtvých.“

Poprvé vydáno v magazínu F&SF v červenci roku 1999

Přeložila Blanka Petáková

4 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

STEVE RASNIC TEM

Americký spisovatel (nar. 1950) je českým čtenářům znám

díky své povídkové tvorbě, však je také autorem více než tří

set padesáti kratších prací, za které si vysloužil Světovou cenu

fantasy, hned několik Cen Brama Stokera či Britskou cenu

fantasy. Povídky shromáždil kupříkladu ve sbírkách pod názvy

City Fishing (1999), The Far Side of the Lake (2001), In Con

cert (2010, společně s manželkou Melanií), Onion Songs

(2013) a v obsáhlém sborníku Out of the Dark (2016). Spolu

s manželkou napsal rovněž romány Daughters (2001) a The

Man on the Ceiling (2008), samostatně pak tituly Excavation

(1987), The Book of Days (2003), Deadfall Hotel (2012)

a Blood Kin (2014). Poslední jmenovaný, Cenou Brama Sto

kera odměněný román spadá do subžánru hororové jižanské

gotiky a není v něm nouze o duchy, čarodějnictví, skryté síly

a dvě různé časové linie, z nichž jedna se odehrává v krizí

zmítaných Spojených státech třicátých let minulého století.

Námi vydaná povídka byla nominována na Cenu mezinárodní

hororové společnosti a Cenu Brama Stokera. O rok později

byla vybrána do hororových ročenek Stephena Jonese a edi

torské dvojice Ellen Datlowové a Terri Windlingové.


Otřu si z čela kapku potu a posunu si stoličku, abych tu ame

rickou rodinku mohla sledovat v zrcadle za barem. Většina turistů, kteří sem zabloudí z holandské strany ostrova, si vybere sezení venku na terase. Ovšem většina turistů sem vůbec nepřijde; do baru Belle Vue chodí hlavně dělníci z malého průmyslového areálu na kraji Marigotu; vyhlídka je odsud jen na sklady a parkoviště u polikliniky a na pár palem, v tom vedru zplihlých a povadlých.

Tahle rodinka ale trvá na tom, že se posadí uvnitř. „Chceme

se schovat před sluncem,“ prohlásí otec a posune si propocenou kšiltovku z čela. Na pupku pod růžovou košilí se mu rýsuje propocené kolečko. Matka v halence s odhalenými zády se ovívá čelenkou s plastovým kšiltem; spálená kůže jí mezi lopatkami vytváří záhyby, mezi nimiž stéká čúrek potu a rozlévá se jí do skvrny na kříži. Chlapci je asi deset let; hrbí se u stolu ve vytahaném basketbalovém tílku s dlouhými průramky, které mu sahá až k hubeným bokům. Dívka, o pár let starší, trůní na židli přilepená ke svému mobilu. Ze sourozenců vyzařuje dokonalá bezstarostnost dětí z lepší rodiny.

Anebo je jejich nevšímavost příliš okázalá? Příliš dokonalá?

Vylovím z kapsy zapalovač a položím ho na barový pult.

„Voilà, mademoiselle,“ vykřikne barman, až mě tím poleká.

„Nous avons enfin obtenu quelques glaçons.“ Prostře na baru ubrousek a postaví na něj moje zázvorové pivo a rum. Celá paže se mu rovnoměrně leskne potem, tím černým leskem celoživotního místního usedlíka.

V porovnání s ním jsou moje prsty bledé, jako bych na Sva

tém Martinu nežila pět let, jako bych neměla senegalskou matku, jako bych se ani nesnažila sem zapadnout. V barvě kůže mám přimícháno příliš mnoho pařížské šedi, příliš mnoho kouře a betonu a také příliš mnoho stmívání na sněhu, těch dlouhých stínů vrhaných pod nízkým úhlem, o nichž nesmím přemýšlet. Mé paže jsou nestejnoměrně opálené, ochablé, orosené potem a absolutně nádherné.

Aspoň že se mnou barman mluví francouzsky. Americké ro

dince za mnou přinesli pití, číšník jim trpělivou angličtinou vysvětluje, že kostky ledu už jsou na cestě. Jsem si jistá, že tihle mě považují za zdejší, za nudnou patronku vysedávající v ospalém místním baru, který je však pořád příliš rušný, než abych tu měla klid. Ale pro mě je příliš rušný celý Marigot, i když ve srovnání s holandskou stranou je to ospalá díra. I tak se tu objevuje příliš mnoho cizích tváří, příliš mnoho podivných přízvuků. Jen v barmanově francouzštině, v té nezaměnitelné ostrovní zpěvavosti se vzdáleným názvukem matčiny kreolštiny, jež v jeho řeči zaznívá, nalézám uklidňující jistotu.

V zrcadle vidím, jak otec s matkou procházejí jídelní lístek

se směsí bezradnosti a hrůzy ve tvářích. ‚Co tady děláme?‘ jako by říkaly jejich pohledy, tak daleko od pestrobarevných tržišť u mola, kde přistála vyhlídková loď s posádkou holandských studentů, kteří vynechali ročník, aby si užili dobrodružství v bezpečném dosahu svatostánků McDonalds, Starbucks a PizzaHut. I jejich rozpaky a to, jak pokaždé se škubnutím přimhouří oči a vtáhnou hlavu mezi zpocená ramena, kdykoli barman zatne sekáček do ledu, i tohle všechno mi skýtá uklidnění.

Chlapec se na židli zkroutil a prstem přimáčkl za ocas ke stěně

gekona; v zrcadle sleduji, jak se gekonovi odlomí ocásek a zvířátko uniká do bezpečí. Dívka odložila telefon. Její odraz mi

věnuje pohled, příliš odměřený a prázdný, z něhož mi po celém

temeni a za podprsenkou vyrazí čerstvý pot. Cítím pach vlast

ního strachu. Dívka si po čele přejíždí plechovkou Coca-Coly;

odraz je ale příliš křivý a zrcadlo příliš vlhké a rezavé, než

abych mohla poznat, jestli má čelo mokré potem, anebo jen

vlhkostí z orosené plechovky.

Zdejší vlhkost pronikne všude, i můj zapalovač občas selhává.

Představuji si jeho vábivý plamen a bojuji s nutkáním vyzkoušet,

jestli funguje. Místo toho vytáhnu kapesní nůž, otevřu ho, po

držím ostřím nahoru a přejedu po něm posledním článkem uka

zováčku.

Ze vzdáleného konce baru se ozve rachocení, ve sklenicích

zazvoní led a barman s číšníkem se rozesmějí, sklonění nad

něčím titěrným. Barman mi tu věcičku přinese a zeširoka se

přitom usmívá. „Pour la femme cool, pas comme certains...“

laškovně se zaculí a pohodí hlavou s těmi svými nádherně zji

zvenými lícními kostmi směrem k americké rodince. Na pultu

vedle mojí sklenky přistane další ubrousek a on na něj postaví

maličkého sněhuláka, vysekaného z ledu, s rukama z párátek

a prázdnými důlky místo očí. Ubrousek ho před horkou deskou

pultu chrání jako maličký plážový ručník – ne ten barevně po

tištěný jako ty, co se prodávají na místním trhu, ale seversky

zářivě sněhobílý. Čerstvě vybroušené křivky a dřevěné hůlky

jsou hladké, strohé, dokonalé. Připomínají mi všechno to, o čem

– dokud se ta dívka dívá – nemohu, o čem nesmím přemýšlet.

* * *

Do sněžného hotelu to bylo z Helsinek ještě celý den cesty

na sever. Když jsem vystoupila z vlaku, odpoledne pokročilo

a slunce už viselo nízko nad obzorem. Se mnou vystoupily

další dvě ženy, které měly namířeno do hotelu – drobná Texa

sanka Casey a robustní Australanka Kate. Vzaly jsme si společný

taxík a za jízdy jsme si směsicí angličtiny a francouzštiny ve

třech různých přízvucích vyprávěly zážitky z cest.

Hotelem jsme byly na první pohled zklamané – připadal nám

úplně obyčejný. Taxík nás vysadil před nízkou dřevěnou budo

vou, která připomínala sklad, ale ukrývala v sobě kancelář, jí

delnu a klubovnu. Pak jsme se ovšem nechaly provést. „Chatky“

pro hosty nebyly jen tak obyčejně postavené ze sněhu a ledu –

byly vysochané do prazvláštních tvarů sněžných duchů a ledo

vých královen, yettiů a démonů ajakaši, všechny vzájemně pro

pojené cestičkami, které se na způsob labyrintu větvily mezi

vysokými sněhovými valy a nečekaně ústily do skrytých zahrad

ledových květů a k zamrzlým bazénkům plných šklebících se

sněžných opic. Čím víc jsme toho viděly, tím bizarněji to celé

působilo.

A to platilo i o našem průvodci, z něhož se vyklubal nejen

majitel a ředitel hotelu v jedné osobě, ale zároveň i hotelová

posluha, hlavní sochař a architekt. Byl to Fin, ale mluvil anglicky

se silným australským přízvukem. Měl břicho jako žok, ruce

jako lopaty a vůbec každá jednotlivá část jeho jen středně

vzrostlé postavy byla sama o sobě enormní, takže výsledek

budil dojem loutky poskládané z nesourodých dílů. Tenký kní

rek, který měl pod nosem, vypadal, jako by mu ho někdo doda

tečně přilepil. Jmenoval se Matti Kokko a něco ve způsobu, jak

se nám představil a jak si přitom mohutnou tlapou poklepal na

5XB-1

Mezi vyschlými žebry

Gregory Norman Bossert

(BETWEEN DRY RIBS)


krempu klobouku, poslalo Casey smíchy do kolen, takže se musela zastavit v háji sněžných kaktusů, kde dobrou minutu předstírala, že se potřebuje vysmrkat.

Poslední zastávkou na cestě byla sauna, postavená z nemo

řených prken v obdobně prostém stylu jako hlavní budova. Navrhoval ji samozřejmě Matti a bylo vidět, jak je hrdý na každý detail: na bukem obloženou sprchu v malé převlékárně vpředu, na propanová kamínka vyhřívající překvapivě prostornou saunovací komoru. Z terasy byl výhled na jezero a po schůdkách se dalo sejít k díře vysekané do ledu. „Kdybyste chtěly vyzkoušet místní tradice,“ komentoval to Matti. A když už byla řeč o tradicích, byl nesmlouvavý, co se týkalo saunovacích pravidel. Trval na tom, že nesmíme měnit nastavenou teplotu, polévat kameny příliš málo ani příliš mnoho a saunovat se v oblečení, dokonce ani v plavkách ne. „Nezdravé to je, dokonce nebezpečné,“ varoval je. „Pára se musí dotýkat kůže, kůže se musí potit, nesmí být zakrytá. Dneska večer vám ukážu, uvidíte.“ Poslední větu pronesl tak bezelstně, že nezněla ani moc úchylně, jenom Casey se znovu bezmocně rozhihňala.

* * *

Do mojí chatky se vcházelo zívajícími ústy lesního muže.

Vydržela jsem uvnitř asi dvacet minut, než ze mě vyprchalo první okouzlení interiérem v podobě lesního zákoutí s propleteným ledovým větvovím a skotačícími veverkami a já si uvědomila, že uvnitř bez nadsázky mrznu. Natáhla jsem na sebe ještě jedny legíny, vyhrabala z tašky knížku a vydala se zpátky do hlavní budovy.

Cestou jsem se zastavila, abych si vyfotila sněhové sochy

sněžných opic. Ať už byl Matti regulérní cvok nebo jen zvláštní podivín, bezesporu měl talent. Sněžné opice si hověly v ledových vírech s rukama vzájemně propletenýma za zády a s hlavami zvrácenými dozadu blahem. Klečela jsem před nimi na ledu a pokoušela se zabrat je ze správného úhlu, když vtom ke mně zalétl hlas. „Není to legrační, jak se snaží napodobovat lidi? Člověk by se potrhal smíchy, když vidí, jak marně se snaží. Jdeš do klubovny?“

Stála na pěšince jenom v pantoflích a v bílém froté župánku,

rovné plavé vlasy jí v pramenech vypadávaly z ručníkového turbanu. Sledovala mě s mírným úsměvem na tváři, s hlavou tázavě natočenou na stranu, dokud jsem si neuvědomila, že mi položila otázku. Přikývla jsem, oprášila si z kolenou a rukou sníh a vydala se k ní.

„Já jsem Anna,“ představila se a zavěsila se do mě. „A ty?“

Několik vteřin jsem na ni zírala, rozhozená jak tou samozřejmou nenuceností, tak tím nezařaditelným přízvukem – kladla stejný důraz na každé slovo, přičemž vyslovovala všechna pečlivě a trochu zpěvavě, takže její věty, ať už otázky nebo konstatování, končily vždy nenadále –, ale nakonec jsem ze sebe vysoukala: „Chloé.“ A protože mi připadalo, že její trpělivý pohled ode mě očekává víc, dodala jsem: „Chloé Martinová. Z Francie.“

„Ach, Francouzi jsou tak úžasně elegantní,“ přikývla. Její

poznámka mě zaskočila nanovo, vzhledem k tomu, že jsem vypadala jako chodící chumel z vrstev ovčí vlny a technických materiálů. Ale jestli to byla ironie, nijak to nenaznačila, leda snad tím poněkud melancholickým úsměvem a vyzývavým natočením hlavy.

„Byla jsi v sauně?“ tipovala jsem.

„Byla jsem si zaplavat v jezeře. Matti Kokko říká, že lidi to

tady dělají.“

Takže není odsud. Ale v místech, kde se jí shrnul rukáv, když

se do mě zavěsila, neměla husí kůži ani zježené chloupky a její

pleť nebyla zarudlá ani pobledlá. Jen dokonalý bronz.

„To musíš být ze severu,“ uvažovala jsem. „Anebo z jihu,“

vzpomněla jsem si na zdravím kypící urostlou Australanku

Kate.

„To musím,“ opáčila a já znovu nedokázala poznat, jestli to

není otázka. Ale než jsem stačila vymyslet odpověď, která by

nezněla vyloženě hloupě, došly jsme k hlavní budově.

* * *

„Podle mě je to polda,“ prohlásila u snídaně s plnou pusou

Casey. „Víte, jak všechno, co řekne, zní, jako když vás vyslýchá?

A ten záhadný přízvuk?“

„Ona není Finka?“ podivila se Kate nad hrnkem, v němž si

míchala cukr s kávou ve stejném poměru.

„Myslím, že ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Možná z Islandu?“

„Ruska. Ruská špionka,“ odhadovala Casey.

„Co vy Američani pořád máte s těmi poldy a špiony?“ zavrtěla

hlavou Kate. „A stejně nezní jako Ruska.“

„Podle toho opálení by klidně mohla být. Polda, myslím.

Včera večer v sauně –“

„Tys byla v sauně?“ zasmála se Kate. „Bezva, aspoň mi mů

žeš ukázat, jak to funguje. Bojím se, že kdyby mi to

vykládal Matti, tak se počurám smíchy.“

Casey si bleskově přitiskla prst k ústům, otočila se a zamávala.

„Hej, Matti, skvělá snídaně.“

„Snídaně tady bereme vážně,“ přikývl Matti nad třetím

hrnkem kávy.

„Kafe tady berete dost vážně,“ přisvědčila Kate.

„Finové mají ze všech národů největší spotřebu kafe na

hlavu,“ poučil ji Matti. „Je to dobré pro zdraví, udržuje to tělní

tekutiny v oběhu.“ Poplácal se po pupku.

Kate slabě zrůžověla ve tváři. Sotva Matti zapadl zpátky do

kuchyně, vyprskla plnou pusu kávy rovnou na ubrus a zachroch

tala: „Matti doslova překypuje zdravými tělními tekutinami.“

„Ten chlap je hotová nádrž zdraví,“ přisadila si Casey.

„Ty ses s ním fakt saunovala!“ neudržela se Kate.

„Vlastně ne,“ zavrtěla hlavou Casey. „Zašla jsem se tam večer

podívat. Popravdě jsem se chtěla ohřát, mám to tam z chatky

blíž než sem. To je fuk. Zkrátka, uvnitř už byla Anna a saunu

měla puštěnou, tak jsem tam chvíli zůstala. Náhodou to byla pa

ráda. I spaní v té ledárně pak bylo o moc příjemnější. Už jsme

byly na odchodu, když se Matti objevil. Trochu ho zklamalo, že

jsme nepočkaly. ‚Když zůstanete, ukážu vám naše tradiční sau

novací techniky.‘ Ale já už byla vařená a Anna se zatím stačila

obléknout. Ne že by toho na sobě nosila moc, to se jí musí nechat.

I když je venku mínus sto. To bude tím špionským výcvikem.“

„Koho by tu prosím tě špehovala?“ zeptala jsem se. „Mattiho

sněžné opice, ne?“

„Pašeráky sobů,“ navrhla Kate. „Anebo sobí pašeráky!“

Casey se rozhlédla kolem a naklonila se blíž. „Přece Mattiho!

Hodně se na něj vyptává. Nebo spíš klade takové poloviční

otázky. Věděly jste, že Matti měl kdysi v Austrálii manželku?“

Kate se na tváři objevil zvláštní výraz.

Pokrčila jsem rameny. „Třeba se o něj zajímá,“ nadhodila

jsem. „Jako o chlapa, myslím.“

Ale Casey pochybovačně zavrtěla hlavou.

„Hele, to že on je takový – ehm – urostlý a ona jako lunt,

ještě neznamená, že se nemůžou přitahovat,“ zavrčela jsem tro

chu podrážděně. „A vůbec, ten její vzhled je tak...,“ mávla jsem

rukou s pocitem marnosti, „tak dokonalý, že to působí ještě

míň přirozeně než to, jak vypadá on.“

6 XB-1


„Já ale nenarážela na Mattiho tloušťku,“ začervenala se Casey.

„To jen, že Anna se ke mně v sauně chovala víc než přátelsky.“

„Aha,“ přikývla jsem.

„Myslím, že si toho všiml i Matti. ‚Sauna není vhodné místo

pro erotiku, v sauně se máte cítit v bezpečí,‘ upozornil nás. A to se přitom svlíkal, podotýkám!“

„Takže tu máme záhadnou mezinárodní lesbickou špionku

proti zlosynnému sochaři Mattimu,“ shrnula jsem to. „Kdo by řekl, že pobyt ve sněžném hotelu bude tak vzrušující?“

„Víš co, udržuje to tělní tekutiny v oběhu,“ uzavřela hovor

Casey.

* * *

O den později už jsem měla za sebou výlet na sobí farmu,

výpravu do jednoho nádherného lesa a vyjížďku na sněžném skútru za polární září, ale ještě pořád jsem se nedostala do sauny.

Předešlého večera jsem k tomu přitom neměla daleko. Když

jsem se vrátila z vyjížďky na skútru, sešla jsem k jezeru, abych se ještě jednou pokochala severní září, a našla jsem tam Mattiho. Seděl na terase před saunou s dýmkou a lucernou a vypadal jako hlídkující lodní kapitán. Řekl mi, že zrovna skončil, ale hned se nabídl, že si se mnou dá další kolečko a ukáže mi, co a jak. Ale vyhlídka na to, že bych si měla sundat byť jen jedinou vrstvu oblečení, ať už před Mattim nebo ne, byla prostě příliš odrazující. Pár minut jsem se vedle něj třásla na terase zimou a pak mě vůně dýmky, světlo lucerny a Mattiho tichý výklad o mihotavých barvách nad jezerem začaly nadějně uspávat.

Ale nakonec jsem se stejně nevyspala. I když jsem si na sobě

nechala všechno oblečení a přes péřový spacák se přikryla kožešinami a dekami, pořád mi v mém sněžném lesním brlohu byla moc zima. Kate na tom byla podobně; sešly jsme se v klubovně ještě před snídaní, abychom se vzájemně politovaly u horké kávy. Objevila se tam i Anna, v džínách a svetříku, mokré vlasy měla sčesané dozadu, jako by si byla před úsvitem zaplavat.

„Vaše kamarádka Casey tu někde je,“ podotkla, anebo se

možná zeptala.

Kate na mě nenápadně mrkla a povytáhla obočí. „Vypadá

to, že Casey objevila zdejší recept na dobré spaní.“

Anna pohlédla na Kate, pak znovu na mě a tázavě nakrčila

čelo.

„Že by saunování?“ pomohla jsem jí.

„Udržuje to tělní –“ vyhrkla Kate, ale zbytek věty se ztratil

v jejím hihňání. Kousla se do rtu a natáhla se po mobilu.

„Vaše kamarádka se odhlásila,“ oznámil Matti, když vyšel

z kuchyně s ošatkou chleba a konvicí kávy. „Včera odpoledne. Nechala vzkaz – prý pochopila, že Finsko není nic pro ni, a vyráží do Španělska.“

„Vy jste to nevěděly,“ zeptala se nebo si možná odpověděla

Anna.

Pokrčila jsem rameny. „Potkaly jsme se teprve tady, u vlaku.“

„Tihle Texasani,“ poznamenala Kate. „Procházejí světem

jako samotáři.“ Zamračila se na něco ve svém mobilu.

„Procházejí,“ zamyslela se Anna. „Ano, jako teď já.“ Vstala

tím svým nenapodobitelně ladným a zároveň strohým způsobem a bez ohlédnutí odešla.

„No teda,“ nakousla jsem, když Matti zašel zpátky do ku

chyně. „Že by to Anna s tou náklonností ke Casey maličko přepískla?“

Ale Kate se pořád mračila na telefon. Nadechla se, střelila

pohledem ke kuchyni a podívala se na mě.

„Chloé, víš, jak Casey řekla, že jí Anna řekla, že Matti měl

kdysi v Austrálii manželku?“

Jakmile jsem pobrala anglickou gramatiku, přitakala jsem.

„V ten moment mě to trklo – totiž, už prve mě zarazilo to

jméno, Kokko, jen jsem potřebovala nápovědu. Hned jsem na

psala mámě; máma je u nás doma ta pravá osoba s lokálním

přehledem. A taky že jsem se nepletla. Claire Kokko – takové

jméno hned tak nezapomeneš. To musí být Mattiho žena, ne?

A teď bacha,“ Kate se nadzvedla ze židle. „Asi před deseti lety

zmizela.

Šla jenom pro kafe, v totálním zapadákově někde na kraji

Melbourne, a už se nevrátila. Pátrali po ní všude, všichni, Matti

sám dokonce prosil v televizi o pomoc. Říkala jsem si, že mi je

povědomý. No ale zkrátka, jako by se po ní slehla zem. Její

tělo se našlo až za rok. Roztrhané na kusy.“

„V Austrálii přece máte šelmy, ne? Jsou tam dingové a –

a tak...“

„Našli ji v centru města, v soukromém bytě. V luxusním bej

váku. Byl pronajatý, ale identita nájemníka byla kradená, patřila

jednomu z dvojice lidí, kteří se tou dobou už tři roky pohřešo

vali.“

„Takže ty myslíš, že Anna je policistka a že vyšetřuje smrt

Mattiho ženy?“ Přikryla jsem si ústa dlaní. „Pane bože, přece

nechceš tvrdit, že by Matti...“

Kate dosedla zpátky na židli a zavrtěla hlavou. „Vůbec ne,

podle mámy vyšetřování prokázalo nade vši pochybnost, že je

nevinný. Dokonce si pamatovala, že se pak vrátil zpátky do Finska.

Což ale neznamená, že by tu Anna nemohla být kvůli tomu.“

„Tak Casey měla nakonec pravdu.“

Kate pokrčila rameny a zívla. „Jestli jo, tak doufám, že se

nespletla ani v tom, že po sauně se tady člověk líp vyspí. Jsem

k smrti utahaná.“

* * *

Stmívat se tu začínalo brzy odpoledne a tou dobou jsem se

už motala vyčerpáním. Vydala jsem se k sauně v naději, že na

terase najdu opět Mattiho s dýmkou a lucernou, ale místo něj

jsem narazila na Annu. Vystupovala právě z jezera, zahalená

jen do své dokonalé pokožky a modrozeleného svitu polární

záře.

„Nádhera,“ pronesla tak, že to mohlo být konstatování

i otázka, a hned pokračovala: „Přišlas právě včas, aby ses ke

mně přidala.“ Jako by to nakonec byla pochvala, jako by to

bylo určeno mně.

Protáhla se okolo mě a přidržela mi dveře, jako bych ani ne

měla jinou možnost než se k ní připojit. Vešla jsem za ní.

„Oblečení musíš nechat tu,“ upozornila mě, když jsme se

ocitly v těsné převlékárně před vstupem. „Jinak by to bylo ne

bezpečné.“

„Říká Matti,“ doplnila jsem.

„Od Mattiho se člověk dozví spousty neobyčejných věcí,“

poukázala Anna. Vešla do sauny a nechala mě, abych se vy

svlékla. V tlumeném světle, které dovnitř prýštilo malým kula

tým okénkem v saunových dveřích, se mi hlavou honilo plno

rozčilujících myšlenek o ní, o Mattim a o Katy. Jaké neobyčejné

věci se chce super-polda Anna od podivína Mattiho dozvědět?

Tělo bylo roztrhané na kusy, tvrdila Kate.

U dveří do sauny ležely ručníky. Byly příliš malé, než aby se

daly omotat kolem těla, ale stejně jsem si jeden vzala a zepředu

ho na sebe přitiskla, než jsem vstoupila.

Nápor horka mi vyrazil dech. Mžourala jsem do páry, v první

chvíli přesvědčená, že Anna zmizela. Seděla na horní pryčně

7XB-1


vmáčknutá do rohu a její teple hnědá kůže splývala se dřevem, takže byla téměř neviditelná.

„Tady nahoře to není tak hrozné, uvidíš,“ poklepala na pryčnu

vedle sebe. „Casey se tu taky cítila líp.“

„Tak to určitě,“ odtušila jsem a hned jsem svého tónu zalito

vala, ale nezdálo se, že by si Anna něčeho povšimla. Už jsem ale otálela tak dlouho, že by to vypadalo jako naprostá neomalenost, kdybych si teď nesedla vedle ní. A posunek, kterým mě zvala nahoru, byl navíc natolik starostlivý a způsobný, že v něm nic erotického ani nebylo. Možná jsem ty Caseyiny řeči o poldech vzala až příliš vážně, ale připadalo mi, jako by mě předvolávali k výslechu. „Tak schválně, dobrý polda, nebo zlý?“ proletělo mi hlavou, než jsem usedla.

„Dobrý,“ promluvila Anna, a kdybych nebyla zpola uvařená,

přejel by mi po zádech mráz. Dřevěná pryčna pode mnou sálala jako rozpálená plotna.

Jak jsem se s ní mačkala v jednom rohu, nezbývalo mi než se

na ni tisknout buď ramenem nebo nohama. Snažila jsem se najít kompromis a skončila jsem na ní nalepená celá. Kůži jsem měla kluzkou a trochu lepkavou potem, ale v místech, kde se dotýkala Anniny, po celém boku a na stehně, jsem cítila sucho a chlad.

„Ale ne, pára se přece musí dotýkat kůže a kůže nesmí být

zakrytá, aby se mohla potit,“ připomněla mi Mattiho slova a stáhla mi ručník z klína. „A teď se tě musím zeptat na spoustu věcí.“

„Takže zlý polda,“ rozhodla jsem se v duchu.

„Ne, to ne, nesmíš si myslet, že jsem zlá,“ opravila mě.

Zatajil se mi dech.

Položila mi ruku na stehno a jela po něm výš a všude, kde se

mě dotkla, pot mizel a zůstávala suchá stopa po jejích štíhlých prstech. Druhou ruku mi ovinula okolo šíje. Její dlaň nebyla na dotek teplá ani studená, jen suchá a jemně drhla, jako mezi prsty drhne stránka knihy vytištěné na kvalitním papíru. Zvolna si přitáhla můj obličej k svému silou, jaké bych nemohla vzdorovat, i kdybych chtěla. Naklonila hlavu, ne jako k polibku, spíš tázavě. Zavřela jsem oči, ne v odevzdání, ale zoufalstvím.

Za mnou se dokořán rozlétly dveře. Něco studeného a mo

krého mě chňaplo za loket. Stáhlo mě to z horní pryčny, až jsem s žuchnutím přistála na spodní lavici.

Nade mnou se tyčil Matti. Jako žiletkou mi přejel po tváři

ukazovákem a se zamručením si z prstu setřásl pot. Pustil moji ruku a já se pozadu překotila na Anniny nohy. Cítila jsem, jak mi na ruce naskakují modřiny. Přejela jsem pohmožděné místo dlaní, a když jsem ji odtáhla, byla na ní krev. Ale ne moje krev, tahle byla tmavá a napůl zmrzlá.

„Casey,“ řekl Matti a mě nejdřív napadlo, že si mě s ní plete,

ale pak dodal: „Kousek jsi přehlédla.“ V tu ránu mi v žilách začala tuhnout moje vlastní krev.

Matti se přese mě natáhl, až mě přimáčkl na Annu, břichem

mi vtlačil hlavu do jejího klína. Popadl ji za předloktí a zatáhl. Kůže na její ruce povolila, praskla a zmačkala se mu pod prsty jako cár papíru.

Vykopla jsem po něm a odhodila ho stranou, svalila jsem se

z lavice na zem a vyskočila. Ale Anna byla rychlejší, těma svýma dlouhýma nohama mě překročila a rázem stála uprostřed sauny.

„Ach, tys to roztrhl,“ zvedla lítostivě ruku do světla a ukázala

obnažené šlachy.

Matti se otočil, volnou rukou zašátral v kapse a vytáhl zapalo

vač. Cvakl, v zapalovači to chvilku slabě nepravidelně chrastilo a nakonec vyšlehl plamen. Zář ohně ihned přitáhla Annin ztracený pohled. Prudce otočila hlavou, až se jí blýsklo v očích, hmátla rukou dolů a pak se ozval zvuk, jako by se něco trhalo. Anna vyrvala Mattimu zapalovač z ruky spolu s palcem a třemi prsty.

V rytmicky pulzujícím tichu všechno znehybnělo a potom

Mattimu vystříkla z ruky krev.

Nevykřikl, jako kdyby váhal, jestli to ticho může přerušit.

Jen si tak tichounce vzdychl, ani ne bolestí, jako spíš odevzdaně.

Neměla jsem v sobě žádný vzduch, abych mohla řvát, žádnou

vůli, abych se mohla hnout.

Zato Anna, Anna se zajíkala úžasem a nadšením. „Podívejte

se, jak to uvnitř vypadá,“ vydechla. „Není to nádhera, jak jste

všichni plní zázraků?“

S hlavou zvědavě natočenou na stranu na mě pohlédla a na

přáhla ke mně levou ruku, tu s potrhanými svaly.

Matti si znovu vzdychl. „Podívej,“ vyzval ji s neskutečnou

něhou a zvedl jí před obličej dlaň plnou krve. Anna se mi ještě

vteřinu nebo dvě dívala do očí, ale vábivé kouzlo Mattiho hlasu

spolu s jeho zraněním byly mocnější. Sklonila k Mattimu tvář,

tu a tam trochu pocákanou od krve, a dotkla se rukou rozdrása

ných okrajů rány.

Nyní Matti promluvil ledově klidným, věcným tónem.

„Slečno Martinová. Ten zapalovač. Prosím. Dokud nedává po

zor.“

Bylo těžké překonat nutkání dívat se tam, co Anna, možná

za tím vězel i strach se rozhlédnout kolem. Přikryla jsem si oči

rukou a zaryla pohled do země. Zapalovač přistál Anně u nohou,

zarazil se jí o patu. Pořád k němu byl přilepený Mattiho palec.

„Já nemůžu,“ vyhrkla jsem. „Promiňte. Nedokážu to.“ Ne

spouštěla jsem oči ze země.

Matti si znovu povzdychl. „Tak kamna. Pod těmi kameny je

hořák.“

Se sklopenýma očima jsem couvala tak dlouho, dokud jsem

nenarazila lýtkem do pryčny, a pak jsem se šinula bokem, než

jsem na sobě ucítila žár od kamen. Nahmatala jsem kámen, na

padlo mě, že ho zkusím hodit, ale byl příliš rozpálený a vypadl

mi z ruky na podlahu. Ztuhla jsem, ale Anna na to zarachocení

odpověděla jen tázavým „hm?“.

Kameny ležely v kovové putně, pod níž modře probleskoval

plamen propanu. S tlukoucím srdcem – ‚Bože, jak ze mě bude

stříkat krev, jestli Anna...,‘ táhlo mi hlavou – jsem z pryčny po

malu sebrala svůj ručník, namočila jsem ho do džberu s vodou,

zabalila do něho okraje kovové putny a zvedla ji.

Voda se z ručníku odpařila v řádu vteřin a kov mě přes

tkaninu pálil tak, že jsem málem znovu zamumlala: „Promiňte.

Nedokážu to.“ Jen tři kroky doleva a byla bych venku ze dveří.

Ale putna s kameny se centimetr po centimetru zvedala z úchytů.

Hekla jsem. Matti za mnou konečně vykřikl, i když zesláble.

Zároveň se ozvalo mokré plesknutí a Annino mazlivé za

vrkání: „Ach, podívejte, jak to uvnitř téměř dává smysl. Tolik

toho objevujeme.“

„Ta gueule!“ zařvala jsem a nechala si putnu vyklouznout

z rukou. Byla příliš těžká, než abych s ní mohla zamířit a hodit,

a už bych ji ani déle neudržela. Narazila na pryčnu a kameny

se vykutálely ven. Strčila jsem ručník do plamene hořáku,

ozvalo se zasyčení, jak se zbylá voda proměnila v páru, pak se

objevil kouř a konečně i plamen a já se rozmáchla a švihla ruč

níkem za sebe.

Ovšemže jsem nic nezasáhla. Ručník zaprskal a začal v tom

příliš vlhkém vzduchu čadit. Vzlykla jsem a otočila se. Dívala

jsem se rovnou do Anniných upřených očí. Hleděla na mě přes

pravé rameno, lesklé, hladce přičísnuté vlasy obkreslovaly dlou

hou křivku jejích zad, jednu nohu měla nakročenou, bok vy

klenutý v dokonalém úhlu jako řecká socha. Rty držela zlehka

přisáté k Mattiho rozervané ruce.

Švihla jsem po té dokonalé postavě ručníkem a Anna vzplála

plamenem.

8 XB-1


A vzápětí zase pohasla.

Její kůže shořela jako papír ve špatně založeném ohništi,

aniž by chytlo cokoli jiného, jen v tomhle případě zůstaly ohněm namísto dřeva netknuté svaly, kosti, šlachy a cévy.

„Ach,“ vydechla Anna, když na sebe pohlédla. Přejela si

kostnatými prsty po hvězdicovitě se rozbíhajících trubicích na prsou, po zvlněném svalstvu na břiše, po výstupku pánevní kosti. Její obnažené svalstvo bylo vyschlé; šustilo jí pod prsty, jako by listovala knížkou.

„Byla to stará kůže,“ poznamenala. „Říkali jsme si, že vypadá

dobře, ale vidíte? Myslím, že nefunguje tak, jak by měla.“ Kostí na palci u nohy dloubla do doutnajících zbytečků ohořelé kůže. „Jestlipak by vaše kůže udělala totéž,“ zadumala se tím svým zpola tázavým způsobem. Ani jejím očím oheň neublížil – bez víček se ten porcelánově modrý pohled zdál jen ještě o něco zvídavější.

Mattimu se podlamovala kolena, ale Anna ho bez zjevného

úsilí držela jednou rukou na nohou. „Běžte,“ pobídl mě. „Nebo vás roztrhá na kusy. Jako když děcko rozebere hračku. Moji ženu Claire –“

„Od ní jsme se toho tolik dozvěděli!“ nadchla se Anna. „Po

dívejte!“ Zajela si prsty mezi svaly na břiše, vklouzla si rukou pod žebra a chvíli se uvnitř přehrabovala. Chrastilo to v ní jako v hromadě suchého listí. Vytáhla cosi tmavého, podlouhlého, nejspíš slezinu, a podávala mi to. „Cítím, že jsme velice blízko. Tohle vypadá jako Claire, Matti Kokko, co myslíš?“

Matti ze mě nespouštěl oči. „Běžte,“ zopakoval.

„Ale vidíte?“ Anna tu věc zmáčkla mezi bílými kostmi palce

a ukazováčku. Rozdrolila se na prach jako hrouda hlíny. „Takhle by to nemělo být,“ vysvětlila nám. „Ukážu vám to.“

Otřela si zbytky prachu z ruky o žebra a zabořila špičky

prstů Mattimu přes košili do kůže a mezi chrupavkami pod hrudní kostí mu zajela hluboko do břicha. „Hm-hm-hm,“ bručela

chvíli a pak se zaradovala. „Áá!“ Pustila Mattiho, který se s tá

hlým povzdechem sesul k zemi jako proražený plážový míč.

Nyní v ruce svírala jeho slezinu, mačkala ji a sledovala, jak na

ní vyskakují pružné vybouleniny. „Vy jste všichni tak bohatí.

Máte v sobě tolik nádhery,“ drmolila. „Tak moc chceme být

jako vy. Pomůžete nám?“

Dala jsem se na útěk. Pozadu jsem vyklopýtala až do převlé

kárny, ale dveře ven byly zavřené a já se musela k Anně obrátit

zády, abych našla kliku.

Měl to být pro tělo šok, když jsem z rozpálené sauny vyběhla

nahá na mrazivý vzduch, ale v tu chvíli jsem už procházela

mnohem hlubším otřesem. Napadlo mě, že se ponořím do jezera

a schovám se pod ledem, jenže teď už jsem si byla jistá, že

bych tam našla Caseyino tělo roztrhané na kusy. Místo toho

jsem se rozběhla po cestě, která zatáčela ke kanceláři, bosé

nohy mi klouzaly po ledu, sníh odlétající z větví mi ulpíval ve

vlasech.

Z ledu přede mnou se náhle vyloupla postava: hrudník, roz

hozené paže, zvrácená hlava, pohled upřený ke hvězdám. Spletla

jsem si odbočku a narazila na jednu z Mattiho sněžných opic.

Proč je s takovou trpělivostí a umem vytvářel? Měla to být při

pomínka? Anebo návnada? Ty opice byly téměř dokonalé. „Není

to legrační, jak se marně snaží napodobovat lidi?“ prohlásila

Anna, když jsem se tu s ní poprvé potkala.

Pořád mi to nepřipadalo legrační. Rozhlédla jsem se.

Z boku sauny byla pod převislou střechou naskládaná hro

mada dříví, nad níž visela sekera. Popadla jsem ji a vrátila se

s ní zpátky ke vchodu. Dveře byly pořád dokořán a valila se

z nich pára. To, jak se nitro sauny odhalovalo vnějšku, bylo

v něčem až nestoudné, pára valící se dveřmi ven čímsi připo

mínala krev řinoucí se z Mattiho zraněné ruky. Pochopila jsem,

že sekera stačit nebude. Odložila jsem ji, vyzvedla jsem z držáku

láhev propanu a táhla ji dovnitř. V jednu chvíli to začalo syčet,

9XB-1


jak se vytrhla přívodní hadice, ale pokračovala jsem v chůzi, protáhla jsem se převlékárnou a vešla do sauny.

Anna seděla shrbená nad Mattiho tělem. I s obnaženými

svaly a obratli byla linie jejích zad dokonalá. Tiše zpívala. Nejprve jsem myslela, že si zpívá sama pro sebe, ale pak se na něco zeptala, a mně došlo, že vůbec nechápe, že Matti je mrtvý.

Propanová láhev byla těžká, takže jsem ji postavila na pod

lahu. Otvorem z odpojené hadice pořád unikal plyn. Čekala jsem, až pronikne k hořáku a vznítí se.

Anna se přestala šťourat v Mattim a zvědavě zvedla hlavu. Pak

vstala, z mokrých dlaní a kolenou jí kapala krev, a otočila se.

„Chloé,“ oslovila mě. „Objevila jsem tak úžasné věci.

Můžu ti je ukázat?“ Vykročila ke mně a vtom mi docvaklo, že od hořáku v kamnech se propan nevznítí, protože kamna spalovala tentýž plyn – do chvíle, než jsem vytrhla přívodní hadici.

Tohle už mi konečně přišlo legrační. Zasmála jsem se.

Anna se zasmála se mnou a tleskla o sebe kostmi na rukou.

„Jste pro nás taková záhada!“ přiznala. „Co asi uděláš dál?“

To byla záhada i pro mě. Všechno to byla záhada: sauny

a sněžné opice, Australané a Texasané, Finové a Pařížané a Matti, který před tou záhadou, před tou neukojitelnou zvědavostí prchal z jednoho konce světa na druhý a pak ji zase vábil nazpátek a čekal před saunou na toho jediného návštěvníka, který bude příliš dokonalý, než aby se potil. Vysedával na terase na nejtemnějším a nejchladnějším místě na světě jenom se světlem svojí lucerny a držel za nás všechny svou stráž.

Otočila jsem se k Anně zády, vyšla jsem zpátky na mráz a našla

lucernu. Byla pohaslá, ale na knotu pořád doutnala drobná jiskra. Šátrala jsem kolem po sirkách, než jsem si vzpomněla, že Matti měl přece zapalovač. Ten ale pořád ležel na zemi u Anniných nohou a Anna, jak se zdálo, princip zapalovačů chápala.

Vrátila jsem se dovnitř a hodila lucernu do sauny. S tupým

bouchnutím udeřila Annu do holeně a pak vžúúúú, zahučelo to a plyn unikající hadicí se konečně vzňal.

Kdyby ta láhev vybuchla rovnou, skončila bych v plamenech

i já. V tu chvíli mi to bylo upřímně jedno, jen když ze světa sprovodím i Annu. Ale plyn nějakou chvíli rovnoměrně hořel, zatímco se hadice ve vzduchu svíjela jako had. Přirazila jsem dveře, zvenčí jsem na ně nalehla a nahlížela dovnitř kulatým okénkem.

Dveře, které Matti vyrobil z poctivého místního dřeva, mě

zachránily, když se láhev roztrhla, a zůstala jsem za nimi v bezpečí, dokud z města nepřijela záchranka a nevytáhla mě z trosek: při výbuchu, k němuž došlo v sauně postavené v rozporu z bezpečnostními pravidly, byla zraněna jedna francouzská turistka, jeden místní člověk zemřel a jedna Američanka se stále pohřešuje – až při jarním tání se ve zprávách poopravili, že ji výbuch smetl do jezera. Nic nenaznačovalo, že tu byl ještě někdo další. Ale já jsem věděla, že Anna tady shořela, protože jsem celou dobu držela dveře a dívala se dovnitř okénkem. Držela jsem dveře a dívala se dovnitř tak dlouho, až se mi klika propálila do dlaně a sklo popraskalo a vybuchlo mi do tváře.

Kdyby se pokusila utéct, nejspíš bych proti tomu nic ne

zmohla. Její rychlost a síla, které předvedla, když Mattimu utrhla prsty na ruce, byly naprosto mimo lidská měřítka.

Ale ona tam jen stála, vzpřímená nad mastným plamenem

Mattiho pochodně, zatímco se jí útroby kroutily v plamenech jako suché listí v táboráku, klouby jeden po druhém povolovaly a kosti se rozpadaly a obracely v prach, stála tam a s nezměrnou fascinací mě pozorovala.

* * *

Americká rodinka mě sleduje v zrcadle. Chlapec stojí za

svými rodiči a v porovnání s jejich rameny lesknoucími se

potem jsou jeho paže uvolněné a suché. Otáčí si v puse párát

kem, ale kdepak, to není párátko, to je ocásek gekona a ti dva

vůbec nejsou jeho rodiče a nic nevidí, pro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist