načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/09 – Redakce XB-1

XB-1 2018/09

Elektronická kniha: XB-1 2018/09
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1101-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

 

Obsah XB-1 9/2018:

Zahraniční SF

Karl Bunker: Keson

(Caisson, 2015, překlad Tadeáš Pelech)

Linda Nagata: Na noční straně Callisto

(Nightside on Callisto, 2012, překlad Jitka Cardová)

Stuart Hardwick: Sny Rakeťáků

(Dreams of the Rocket Men, 2016, překlad Ľudovít Plata)

Domácí SF

Viktória Laurent-Škrabalová: Letuška smrti

Radovan Kolbaba: Nevítaná pošta

Linda Sigmundová: Růžička

Vladimír Zábrodský: Za závojem

Publicistika

Lucie Lukačovičová: APSFcon: Čína jede!

Miroslav Deglovič: Kir Bulyčov

Robert Kostěnec: Hra na Boha I

Fantastická věda

′Oumuamua přestupuje zpět mezi komety;

První život na zemi byl růžový;

Navrácené vzpomínky z dětství

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Děsivé dědictví; První očista;

Muž, který zabil Dona Quijota; Ant-Man a Wasp; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Petr Němec: Vězni svobody;

Clark Ashton Smith: Mimo prostor a čas;

Vladimír Šlechta: Zima v Thonnierice;

Anthony O’Neill: Na odvrácené straně;

Christopher Golden: Peklo z Araratu;

James Islington: Stín věcí ztracených;

Kristen Cicarelli: Iskari – poslední Namsara;

Joav Blum: Tvůrci náhody; Matt Haig: Vězeň času;

Bob Shaw: Jiné dny, jiné oči; Anthony Ryan: Oheň probuzení;

Netvora 1: Probuzení; Spider-Woman; Nové knihy

Autor obálky: Martin Zhouf

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/05 XB-1 2015/05
 (e-book)
XB-1 2014/03 XB-1 2014/03
 (e-book)
XB-1 2016/07 XB-1 2016/07
 (e-book)
XB-1 2012/11 XB-1 2012/11
 (e-book)
XB-1 2011/12 XB-1 2011/12
 (e-book)
XB-1 2017/11 XB-1 2017/11
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Prodejci XB-1

Pokud máte problém sehnat náš ča

sopis a nechce se vám si ho před

platit, tak máte možnost najít pro

dejnu, která je nejblíže vašemu

bydlišti či pracovišti. Distributor

nám poskytl letošní seznam pro

dejců. Ten naleznete na našem

webu na adrese:

http://www.casopisxb1.cz/distri-

bucni-mista/

Aeronautilus

Výsledky čtrnáctého ročníku an

kety Aeronautilus oceňující nej

významnější díla žánrů sci-fi, fan

tasy a hororu byly tradičně vyhlá

šeny v rámci závěrečného večera

na Festivalu fantazie v Chotěboři

dne 7. července 2018. V knižní ka

tegorii se prosadilo autorské duo

Františka Vrbenská a Lucie Lu

kačovičová s románem Hořící kůň.

Františka Vrbenská si odnesla

rovněž cenu za povídku Zlaté mlhy

na pobřeží z antologie Žena se so

vou. Nejlepší obálku minulého

roku vytvořil Milan Fibiger. Cenu

pro nejlepší web si vysloužili

tvůrci internetové stránky

vanili.cz. Ceny pro velmistry žánru

si po zásluze odnesli Jiří Pavlov

ský v organizátorské lóži a Miro

slav Žam boch v lóži autorské.

Výsledky 37. ročníku

Ceny Karla Čapka

Na Parconu v Bílovci byly 4. srpna

2018 vyhlášeny výsledky Ceny

Karla Čapka. Přehled vítězů v jed

notlivých kategoriích:

Mikropovídka

1. Tom Hadrava: Šupiny ve skříni

– udělena cena Pulec

Krátká povídka

1. Irena Moravcová: Konference

v Opavě – udělena cena Pulec

Povídka

1. Jana Vaňková: Zpěv umlčených

ptáků – udělena cena Mlok

Novela

1. Kamila Minaříková: Neoplaz

móza – udělena cena Pulec

Se všemi uvedenými povídkami

a první novelou se můžete sezná

mit ve sborníku MLOK 2018,

s dalšími pak příští rok v KO

ČASU 2019.

Kromě vyhlášení CKČ byly na

Parconu 2018 v Bílovci uděleny

i ceny Československého fandomu.

Cena ČS fandomu In Memoriam

byla udělena Janě Rečkové za její

práci a propagaci fantastiky na poli

literárním - ať už prostřednictvím

vlastní tvorby, překladů nebo po

moci začínajícím autorům ve

workshopech.

Mloka za zásluhy získal zasloužilý

člen KLF Aleš Koval za svou celo

životní práci a propagaci sci-fi. Je

to organizátor Parconů 1988, 1992,

2010 a konečně i 2018, dále orga

nizátor Bílconů už od poloviny

osmdesátých let až do dneška. Pro

paguje sci-fi také v místním regi

onálním tisku, rozhlasu i televizi

(těch pořadů bylo už víc a dohle

dání všech by bylo na dlouho).

Cenu Ludvík si odnesl Zdeněk

Rampas a nakladatelství Nová

vlna za vydání kompletního sou

boru povídek Františka Novotného

Hvězdné hry.

A trocha statistiky na závěr:

Počet přijatých příspěvků: 24 mi

kropovídek od 22 autorů, 47 krát

kých povídek od 45 autorů, 33 po

vídek od 32 autorů a 13 novel od

13 autorů.

Celkem to je 117 prací od 91

autorů (genderově je to téměř půl

na půl - 45 žen, 46 mužů).

11 soutěžících přispělo do dvou ka

tegorií, 5 do tří kategorií a ani je

den do všech čtyř.

1 autor poslal 5 příspěvků, 1 poslal

4 příspěvky, 3 poslali 3 příspěvky

a 13 autorů 2 příspěvky.

Soutěž hodnotilo celkem 49 po

rotců, z toho 23 hodnotilo jednu

kategorii, 5 dvě kategorie, 7 tři ka

tegorie a 14 všechny čtyři katego

rie. Mikropovídky četlo 30 po

rotců, krátké povídky 25 porotců,

povídky 24 porotců a novely 31

porotců.

Jiřina Vorlová

Bílovecký Parcon

Musím se přiznat, že se mi letos na Parcon moc nechtělo. Důvody jsem měl dva: příšerná vedra sužující větší část Evropy (což by mi nevadilo, kdyby se to netýkalo Česka) a poměrně velká vzdálenost Bílovce od Prahy. Ta vzdálenost se ukázala být víceméně iluzorní, neboť tři hodiny v klimatizovaném vlaku utekly jako voda. S vedrem nenadělali nic ani hlavní pořadatelé Pavel Poláček a Aleš Koval, ale měli velkou oporu v samotném městě Bílovci. Zámek, v němž se většina povídání (míněno jak přednášek, tak posezení u baru), jak už to u kamenných staveb bývá, v sobě udržoval snesitelnou teplotu a akce, které se nekonaly přímo v něm, byly coby kamenem dohodil a měly podobné teplotní vlastnosti. V tomto směru hrozilo jediné nebezpečí - přechody do nižších teplot mohly slabším povahám přivodit angínu či něco podobného. Opravdu, přejít ze třiceti pěti stupňů venku do baru v katakombách (jen večer), které měly kolem patnácti stupňů bylo drastické, ale scifisti to zvládli. Jinak o samotném Parconu nelze hovořit jinak než v superlativech. Po dlouhých letech to byl con zaměřený pouze na literaturu. Znamenalo to sice menší návštěvu než leckde jinde, ale byl to Parcon, který nebyl jenom nevýznamným přívěskem či linií v programu. Přitom základní motto conu: Bez překladu to nejde pro mne bylo zpočátku nepříliš atraktivní, zvlášť když pořadatelé chtěli povídání i po mně (o:)))). Samozřejmě, že ne všichni povídali o překládání, například Daniela Kovářová nám názorně ukázala, jak v našem právním státu může scifista do zdi zákona narazit přímo hlavou. Ondra Neff povykládal, jak daboval filmy za hlubokého totáče, a to ještě stačil zaskočit v roli krále při zahájení skupinou historického šermu. Martin Klíma popovídal o hře Kingdom Come: Deliverance. O čem hovořili překladatelé a spisovatelé Vilma Kadlečková, Julie Nováková, Honza Kotouč, Františka Vrbenská, Dana Krejčová, Míra Žamboch, Ďuro Červenák a další ani nemusím psát. Pro mne byla vrcholem přednáška Jarka Nohavici, který tentokrát neměl koncert (škoda), ale povídal nám o překladu či přebásnění nejen poezie, ale také třeba oper. A závěrečný monolog Být či nebýt v ostravštině byl přímo geniální. Výstava obrazů Martina Zhoufa a dalších malířů, právě tak jako výstava artefaktů z dějin fandomu byly tou pověstnou třešinkou na dortu. Takže na závěr: kdo jste tam nebyli, udělali jste děsnou chybu!

Vlado Ríša


Poprvé jsem Méďu viděl v zimě roku 1871. Právě klečel

a konejšivým hlasem tišil nemluvně. Dítě sedělo na klíně své matky, baculaté mladé ženy, jejíž výraz dával jasně najevo, že netuší, co si počít s tím obrovským medvědím mužem, který zrohovatělým prstem šimral její miminko na tváři. Žena vešla do hlučné hospody před několika okamžiky, prohodila pár ostrých slov s krčmářem a pak si sedla k jednomu ze stolů. Její přítomnost upoutala určitou pozornost, protože vidět ženu v newyorských hospodách této kategorie byla dost vzácnost. Ale klečící muž si jí sotva všiml, zajímalo ho jen to dítě. Pokud šlo o batole, nový strejda ho zjevně dost bavil – smálo se a mávalo baculatou ručičkou, jak se snažilo zachytit prst, který ho lechtal po tváři. Po několika pokusech se mu to povedlo. Ručičkou sevřelo tu ohromnou kládu ukazováčku, který dokázalo obejmout jen z poloviny. Tím v hromotlukovi probudilo ještě větší nadšení – spustil vzrušený monolog, který zahrnoval několik frází v polštině prokládaných nesmyslnými kvokavými slabikami. Rozpoznal jsem variantu dialektu z východního pomezí, docela podobného mazovské polštině z kraje mého dětství, takže ve mně vyvolal záchvat stesku po domově.

Pak k němu přistoupil další muž. Podíval se na Poláka ne

souhlasně, ale žena na něj okamžitě spustila tirádu. Zasypala ho proudem zlostných slov v angličtině s irským přízvukem tak rychle, že jsem nestíhal porozumět tomu, co říká. Když ta dvojice odešla, velký Polák si zase stoupl.

V téhle zemi jsem byl teprve krátce a měl jsem dojem, že mi

pořád hrozí, že mě všechny ty podivnosti kolem zahltí. Spal jsem v jednom ze spousty pokojů nad hospodou na Nassau Ave nue. Byl jsem ubytován s pěti dalšími spolubydlícími. Vzájemně jsme se mezi sebou neznali a zjevně patřilo ke zdejší tradici, že se k sobě budeme chovat jako cizí i nadále, i když jsme měli spací rohože rozvinuté jednu vedle druhé tak blízko, že jsme se téměř dotýkali. Opravdu se mi někdy zdálo, že odtažitý přístup k ostatním je pravidlo, které v Americe dodržují všichni. Brooklynskou čtvrť Greenpoint, kde jsem bydlel, obývala především směs německých a irských přistěhovalců doplněná o pár Poláků, jako jsem já, a asi tucet dalších národností, které se sem začaly postupně stěhovat. Takže všude, kam jsem se vrtl, byli lidé jiní než já a připadal jsem si jako nějaká rybka vhozená do cizího moře.

Ale tenhle nový člověk, i když jsem rozuměl jeho řeči, vy

padal hodně zvláštně i v téhle zemi plné divných lidí. Jako hrubé dřevěné stoly a židle kolem nás – vypadal jako něco, co stloukl dohromady nějaký amatérský tesař. Nahrubo otesaný, vydlabaný a nařezaný, různé nepasující kousky jeho těla spojené rozmanitými kolíčky a hřebíky. Nos měl křivý a jedno oko bylo vždycky otevřené o trochu víc než druhé. Nějakou dobu se neholil a vlasy vypadaly, jako by je někdo ořezal kapesním nožem. Obličej měl hrbolatý a vrásčitý způsobem, který neumožňoval odhadnout jeho věk.

Seděl jsem u dlouhého stolu kus od místa, kde se usadilo to

irské děvče, které čekalo na svého manžela. Když se muž, kterého jsem pozoroval, napřímil, zavolal jsem na něj v polštině. Hodně nahlas, abych překřičel okolní hluk. „Řekl bych, že doma budeš mít děťátko, které hodně miluješ.“

Ještě než jsem to dořekl, došlo mi, že jsem udělal hroznou

chybu. Muž ke mně shlédl. Jeho obličej byl sice stále stejně nehybný jako kámen, ale jak jsem ho pozoroval, vypadalo to,

jako by zešedl a propadl se dovnitř. Odsunul prázdnou židli

z druhé strany stolu naproti mně a pomalu se posadil. Dlouho

mě zkoumavě pozoroval s výrazem, který na mě působil dost

děsivě, dokud jsem si neuvědomil, že se vlastně vůbec nedívá

na mě ani na nic jiného na tomhle světě. Nakonec zavrtěl

obrovskými rameny, jako by ze sebe shazoval nějakou velkou

zátěž. Pak se otočil a zařval na hospodského. Oslovil ho jménem

a objednal si vodku a misku zelňačky. Když na stůl dorazila

láhev se skleničkou, Méďa si nalil plnou sklenku a vyprázdnil

ji dvěma loky. Teprve pak se na mě podíval – teď už opravdu

na mě – a pátravě zkoumal můj obličej. „Mazowsze,“ řekl, jak

hádal oblast mého původu dle mého přízvuku, stejně jako jsem

prve odhadoval já jeho. „Varšava?“

„Kutno,“ opravil jsem ho a pak jsem mu po americku podal

ruku. „Štěpán Dudek.“

Sevřel mi ruku. „Méďa,“ představil se. Za celou dobu, co

jsem ho znal, jsem se nikdy nedozvěděl jeho křestní jméno.

Na stůl dorazila miska polévky a krajíc chleba a Méďa začal

jíst. Pár minut se na mě ani nepodíval, ani nepromluvil a já

začal uvažovat, jestli nezapomněl, že tam jsem taky – jestli

těch pár slov, která jsme spolu prohodili, nebylo všechno, co

jsme si kdy řekli.

Ale pak zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Ukázal na svoji

misku od polévky. „Předvedl jsem místnímu kuchaři, jak se

dělá kapuśniak,“ řekl mi. „Docela ujde.“ Otočil se na židli,

znovu zavolal na hostinského jménem a objednal další misku

polévky „pro mého krajana“. Pak si mě změřil pohledem, zk

oumal všechno, co viděl z mého těla i z mého obličeje. „Pracuješ

v přístavu?“

Přikývl jsem.

„Vypadáš jako silný a zdravý chlap.“ Přešel do angličtiny

a měl jsem dojem, jako by opakoval něco, co slyšel v tomhle

jazyce. Znovu si nalil vodku a napil se – podivně jemné gesto

na člověka jeho velikosti. „Nechceš si vydělávat dva dolary

a dvacet pět centů za den?“ zeptal se mě. „Pojď zítra se mnou,

dám ti práci na stavbě mostu.“

Musel jsem se zatvářit dost přihlouple, protože Méďa se

šklebivě usmál. Dva dolary a dvacet pět centů bylo mnohem

víc, než jsem si vydělal v docích, ale... „Myslíš na těch věžích?“

zeptal jsem se. Přemýšlel jsem o závratné výšce brooklynské

věže. Slyšel jsem, že je dokončená teprve zpola, a přesto už

byla vyšší než jakékoli dílo lidských rukou, jaké jsem kdy viděl.

„Ne!“ zavrčel Méďa. Jeho hlas byl plný opovržení, jako by

ukládání obrovských žulových bloků na místo stovky metrů ve

vzduchu považoval za práci pro malé kluky. „Ne na věžích. Na

kesonech! Brooklynská strana je už hotová, ale na newyorské

straně je pořád práce na několik měsíců.“

„Kesony!“ zopakoval jsem.

„Slyšel jsi o nich?“

„Něco jsem zaslechl,“ připustil jsem. Ale nedodal jsem, že

to, co jsem slyšel, znělo hrozně a nepochopitelně. „Ale já tomu

moc nerozumím. Něco o práci pod vodou?“

„Ano!“ odpověděl Méďa s jakousi bláznivou radostnou

jiskrou v očích. „Pod vodou, ale ne ve vodě! Vysvětlím ti to.“

Oběma rukama uchopil misku s polévkou a posunul ji o trochu

blíž ke mně. „Vypadá to takhle: tohle je Brooklyn.“ Zabodl

svůj silný ukazovák na stůl mezi sebou a svou miskou polévky.

„A tady je New York.“ Zabodl další prst na opačné straně misky.

3XB-1

Keson

Karl Bunker

(CAISSON)


Pak ukázal do misky. „Tahle polévka je East River; velká, široká řeka. Takže. Když chceš postavit takhle velký most, nejdřív musíš postavit dvě věže, na každém břehu jednu, ale obě musí stát v řece, ne až tady na nábřeží. Věže ponesou most, jasný? No jo! Ale jak postavit kamennou věž, která má základy až na dně hluboké řeky?“ Dal dva prsty k sobě a strčil je do své polévky až na ploché dno misky. „To je problém!“

Když si v americké hospodě objednáte vodku, dají vám

k ní i sklenku, ze které potom pijete. Méďa zvedl tu svou a obrátil ji do sebe. Pak ji nad polévkou otočil dnem vzhůru a pomalu s ní klesal směrem k její hladině. „Představ si, že to je vyrobené ze dřeva,“ řekl mi a poklepal na sklenku prstem levé ruky. „Představ si, že je to velké. Opravdu hodně velké. Pak to ale plave, vidíš?“ Držel skleničku tak, aby se jen dotýkala hladiny polévky. „A teď. S tím doplaveš na správné místo v řece a pak nahoru začneš pokládat kamenné bloky. Další a další kameny. Začneš stavět věž. Víš, co se děje? Tahle věc,“ ukázal na sklenku, „se začne potápět. Čím víc kamenů na ni položíš, tím hlouběji se potápí. Když naskládáš těch kamenů hodně, dosedne až na dno řeky.“ Zatlačil skleničku až na dno své polévky.

„To je chytré,“ řekl jsem.

Náhle se naklonil blíž ke mně a upřeně se na mě zahleděl

těma svýma nestejně otevřenýma očima. „Špatně!“ opravil mě. „Tohle ještě není chytré, protože to ještě není všechno.“ Oko, které měl otevřené víc, se uvolnilo, zatímco to přimhouřené se dál tvářilo skepticky. „Co je na dně řeky, Dudku? Bahno, tak je to! Tyhle věže, které budou podpírat most, musejí být vysoký, obrovský! Vyšší než kostel Nejsvětější trojice, až ho dostaví! Chtěl bys něco takového stavět na bahně?“

V New Yorku jsem byl teprve krátce a kostel Nejsvětější tro

jice jsem ještě neviděl.

Méďa teď přešel do chraplavého šepotu a potutelně se usmíval

jako někdo, kdo vypráví vtip. „Teprve teď to začne být zajímavé, mladý Dudku. V tuhle chvíli nastupuješ ty. Ty a já a práce, kterou děláme.“ Opět ukázal na sklenku, kterou zatlačoval dnem nahoru do polévky. „Tohle je právě ten keson. Je to z francouzštiny a znamená to bednu. Protože to je přesně ono – velká dřevěná bedna otevřená směrem ke dnu. A v ní je přece vzduch. Když ji zatlačím do řeky nebo do polévky, zůstane v ní vzduch, ne? Jasný?“

„Jasný,“ přitakal jsem. „Vzduch.“

„No, a oni dělají, plukovník Roebling to dělá – on je šéf,

vrchní šéf, šéfkonstruktér, jak mu říkají – plukovník Roebling to zařídí tak, aby sem dolů dovnitř mohli sestupovat lidi.“ Po - klepal na skleničku. „Do kesonu sestoupí lidi, kteří tam kopají. Dýchají vzduch, který se dovnitř čerpá, a kopou a kopou a všechno bahno, které vykopou, se vynáší ven, takže ten keson potom postupně klesá do bahna na dně řeky. Lidi vybírají bláto, bahno a kameny z celého dna kesonu a postupně se prokopávají hloub a hloub do země, zatímco nahoru přibývají další a další kamenné bloky. Keson klesá stále hloub a hloub, dokud nedosedne na kamenné podloží.“ Uhodil pěstí do stolu. „Pevné.“

Upíral jsem zrak na Méďovu sklínku od vodky ponořenou

dnem nahoru v misce kalné polévky. „Uvnitř... té bedny... pod vodou... pode dnem řeky... Tam pracuješ? Kopeš?“

Usmíval se na mě a ukazoval při tom své velké žluté zuby.

„Uvnitř, Dudku! Právě tuhle práci ti nabízím. Já už jsem pracoval na brooklynském kesonu. Teď ty a já budeme pracovat na newyorské straně. Sestoupíme tam dolů a budeme kopat a kopat.“ Přiblížil volnou ruku ke sklence, natáhl ukazovák s prostředníkem a ohýbal je, jak napodoboval hrabající nohy nějakého hlodavce. „A to není všechno,“ pokračoval a jeho úsměv znejistěl. „Musíš se toho dozvědět, naučit, zjistit mnohem

víc. Pro tuhle chvíli to ale stačí. Teď toho víš víc než já, když

jsem začínal.“

Měl jsem spoustu otázek, a zřejmě jich bylo ještě mnohem

víc, které jsem nedokázal položit, protože jsem toho zatím věděl

moc málo, ale neřekl jsem ani slovo. Byla to práce, navíc dobře

placená. Dva dolary a dvacet pět centů za den byla víc než za

všechny ostatní práce, o kterých jsem kdy slyšel.

* * *

Druhý den ráno jsem stál na hromadě kamenů, která byla

velká asi půl městského bloku. Kolem byly rozestavěné

obrovské výložníkové jeřáby, parní stroje chrlící černý uhelný

kouř a bílou páru a všude muži na různých pracovních pozicích.

S Méďou jsme pracovali na první směně, náš den proto začínal

v 6.00. Patřili jsme do shluku asi stovky chlapů seskupených

kolem malého otvoru uprostřed kamenné plošiny. Většina z těch

lidí se tvářila uvolněně, takže bylo jasné, že vědí, o co tady jde,

ale někteří z nás byli nováčci, jak nám říkal předák. „Nováčci,

pojďte se mnou,“ vyzval nás. „Natlakuju se tam s vámi.“

„Natlakuje?“ zeptal jsem se Médi, protože se mi to moc ne

pozdávalo.

„To znamená projít přetlakovou komorou. To uvidíš.“ Předák

nás provedl davem lidí a pak dolů po dlouhém točitém schodišti.

Když schody skončily, okolní svět se zmenšil na malé kolečko

světla nad námi a my jsme stáli na železné plošině velikosti

velké místnosti, kterou obklopovaly kamenné stěny. V podlaze

byl zabudovaný čtvercový poklop, ke kterému předák přistoupil,

otevřel ho, prolezl jím dolů a zavolal na nás, ať jdeme za ním.

Jeden po druhém jsme vstupovali do průlezu a dolů po žebříku

do další, menší místnosti. Tahle byla válcová a stěny měla také

ze železa. V naší partičce nás bylo asi deset, v tomhle prostoru

ovšem bylo dost místa nejmíň pro dvakrát tolik lidí. Předák

vylezl po žebříku zpátky nahoru, zavřel dveře, kterými jsme

vstoupili, a potom zavolal na Méďu: „Otevři ventil, Mickey!“

Méďa otočil kolem, které vypadalo jako zvětšenina kohoutku,

a místnost naplnil kvílivý sykot. Ventilem se dovnitř hnal vzduch

a přinášel s sebou dusivý příval tepla a vlhkosti. Po krátké době

jsem cítil bolest v uších a bylo jasné, že ostatní z nás „nováčků“

zažívali stejné pocity. Předák na nás stále dokola křičel jedno

slovo anglicky, byl jsem ale rozrušený tou bolestí tak, že jsem

nedokázal pochopit význam toho slova. Polykej!“ přeložil mi

to Méďa co nejhlasitěji. „Polykej, polykej!“

O několik minut později burácení ustalo a předák otevřel

další poklop u našich nohou. Opět tam byl žebřík vedoucí dolů

a předák šel zase jako první, po něm Méďa a pak my ostatní.

Mohli jsme se klidně ocitnout v jiném světě, světě z nějakého

horečnatého snu.

Vysvětlili nám, že keson je dřevěnými přepážkami podélně

rozdělený do šesti oddílů a že my jsme v jednom z nich. Šířka

komory proto nebyla tak veliká, ale délka se zdála nekonečná,

protější stěna nebyla v mlhavé tmě vůbec vidět. Strop jsme

měli něco přes metr nad hlavami a podlaha, na které jsme stáli,

byla z udusané hlíny se štěrkem. V pravidelných intervalech

byla na stěnách rozmístěna bílá světla tak jasná, že jste se přímo

do nich ani nemohli podívat. I když byly jednotlivé svítilny tak

jasné, vzduch prosycený parou jako by světlo pohlcoval dříve,

než dokázalo urazit větší vzdálenost. Poznal jsem, že stěny

byly kdysi nabílené, ale bláto, které na ně cákalo několik měsíců

je začernilo téměř celé, s výjimkou úzkého pruhu u stopu.

Jeden z mužů stojících vedle mě anglicky zanadával a jeho

hlas zněl tak podivně tence a slabě, že jsme se všichni obrátili

k němu. Zopakoval to slovo, poslouchal sám sebe a pak se zas

mál se slovy, že ten hlas je podobný hlasu jeho matky. Pak na

4 XB-1


nás promluvil předák a jeho hlas se proměnil v tenké, sípavé hvízdání.

Nás nováčky poslali k polici, na kterou jsme si mohli uložit

svoje kufříky s jídlem, a k věšákům, na které jsme si měli zavěsit kabáty a košile. Pak jsem si všiml, že všichni muži, kteří se „natlakovali“ před námi, byli svlečení do půl těla. Venku bylo chladné listopadové ráno, tady uvnitř ale bylo až moc horko a vlhko.

A vzduch... Zatím jsem si toho nevšímal, protože jsem byl

ze všeho vyjukaný, teď jsem si ale uvědomil, že dýchám dost těžce, jako bych dlouho běžel. Vzduch byl hustý a líný; dalo nám práci nabrat ho do plic a pak ho zase vydechnout, jako bychom dýchali vodu. Někde hluboko v sobě jsem pocítil záblesk paniky; paniky, že se tady utopím. Méďa mě svojí tlapou bouchl do zad. „Lepší je na vzduch nemyslet,“ poradil mi. „Prostě to dýchej a budeš v pohodě.“ Dokonce i hluboký Méďův hlas tady zněl slabě a žensky. Chystal jsem se o tom zavtipkovat, ale vtom se na nás rozkřičel předák – tak silně, jak mu jeho oslabený hlas dovoloval. Pobídl nás, že už se máme pustit do práce.

Naší prací bylo kopání. Přesně jak to popsal Méďa se svou

miskou polévky a sklenkou od vodky, naším úkolem bylo kopat hlínu pod vlastníma nohama i pod stěnami mohutné konstrukce, ve které jsme byli uzavření. Odhazovali jsme jednu lopatu hlíny za druhou. Hlínu jsme nakládali na kolečka, která jsme vyklápěli do prohlubně zaplněné vodou uprostřed kesonu. Z tohohle jezírka vedla obrovská trubka nahoru skrz strop až na povrch. Uvnitř byl umístěný korečkový dopravník, který vynášel zeminu ven na světlo. Kameny, které byly příliš velké na to, aby je nabral dopravník, rozbíjelo několik mužů krumpáči. Balvany, které byly pro muže s krumpáči příliš velké, jsme rozbíjeli střelným prachem. Ale já, stejně jako většina ostatních v kesonu, jsme jen a pouze kopali. Vrazit lopatu do písčité půdy, půdu nabrat a hodit do kolečka. A tak pořád dokola, tisíckrát a tisíckrát. Zdálo se absurdní, co jsme měli za práci – několik desítek mužů pomocí síly svých paží kopalo jámu, aby spouštěli tuhle monstrózní konstrukci ze dřeva a kamene hlouběji do země, jako farmář, který do země zatlouká kůl oplocení. Méďa mi ale vysvětlil, že keson byl vyměřený tak, aby denně klesl o pár centimetrů, během nějakých tří týdnů o metr. A tímhle tempem jsme měli nakonec práci dokončit. Věž bude mít svoje základy, most bude mít svoji věž a po nějakém čase se řeka dočká svého mostu.

A tak jsme házeli.

Při polední přestávce si Méďa sedl na lavici umístěnou u jedné

z vnějších stěn kesonu. V jedné ruce svíral obrovský sendvič a ve druhé držel láhev s pivem, kterou ťukal do stěny za námi. Znělo to kovově. „Vnitřek zvonu je oplechovaný,“ vysvětlil mi. „Tohle u brooklynského kesonu ještě nebylo, ten byl celý dřevěný. Jednoho dne – když už jsme byli s kopáním v kesonu skoro hotoví – jeden z dělníků podržel svíčku moc blízko u těsnicí koudele mezi trámy až u stropu, a ta začala hořet. Než si toho ohně někdo konečně všiml, stihl do dřeva vypálit docela velkou díru.“ Naklonil se blíž ke mně a podíval se mi do očí. „Tady dole se všechno neděje stejně jako nahoře v normálním světě. A oheň... oheň je jedna z věcí, která se chová hodně jinak.“ Ukázal na strop nad našimi hlavami. „Víš, že stěny i strop tohohle kesonu jsou tlusté? Hned několik vrstev těch nejpevnějších trámů. Strop je tlustý jeden a půl metru. To bylo dobře, protože oheň to nestihl propálit. Místo, kde vypukl požár, byl malý otvor, ne větší než moje ruka. Ale uvnitř trámů stropu se choval jako něco živého – stravoval pořád víc a víc dřeva a vypálil v něm velkou komoru. To ale nebylo to nejdivnější a vlastně ani nejhorší. Jakmile oheň začal, zdálo se, že ho nic nedokáže uhasit. Nejdřív jsme používali kbelíky s vodou. Pak

tam dostali velkou hadici s čerpadlem a do díry, kterou vyhloubil

oheň, stříkali vodu. Ale vždycky, když vodu zastavili, oheň se

zase rozhořel. Vypadalo to, že co nevidět spolyká celou horní

část kesonu, a že nás zavalí kamenná věž nad námi a zaplaví

všechna voda East River.“ Méďa se odmlčel a uchechtl se a já

věděl, že ho rozesmál vyděšený výraz v mojí tváři.

„A tak k nám sestoupil plukovník Roebling, náčelník a šéf -

konstruktér,“ pokračoval Méďa. „Řekl tesařům, ať navrtají sondy,

aby bylo vidět, jak hluboko do dřeva ten oheň pronikl. Vrtali

na různých místech a nacházeli ve dřevě žhavé uhlíky v hloubce

půl metru, metru...“

Méďa dojedl svůj první sendvič a vylovil si z jídelního kufříku

druhý, kterým obkroužil celý prostor. Jedl za dva, i na muže

jeho velikosti, a vypil dvě lahve piva, které si přinesl s sebou.

„Nakonec se plukovník Roebling rozhodl keson zaplavit. Poslal

nás všechny ven a potom nechal vypustit všechen vzduch, aby

dovnitř mohla natéct voda a zaplavit celý keson. Nechtěl to

udělat, protože měl strach, že voda, která se tam nahrne, by

mohla keson zničit. Ale neměli jsme na vybranou; oheň by

jiným způsobem neuhasl. Chápeš? Oheň by neuhasl. Ne tady

dole. Ne s tím vším vzduchem.“ Méďa máchl rukou v hustém,

hutném vzduchu kolem nás.

„A povedlo se to?“ zeptal jsem se. „Zaplavit keson a uhasit

oheň?“

„Samozřejmě! Plukovník je chytrý muž, který ví, co dělá.

Zaplavili ho a nechali ho naplněný vodou celé dva dny. Tak ko

nečně ten oheň uhasili. A voda keson vůbec nepoškodila. Jak -

mile vodu zase vypumpovali, vrátili jsme se dovnitř a za dva

týdny jsme se s brooklynským kesonem dostali na podloží.“

Podíval se na mě s pokřiveným pyšným úsměvem. „Zakopali

jsme ho čtrnáct metrů pod dno řeky.“

Zazněl gong oznamující konec času vyhrazeného na oběd

a my jsme vstali a vrátili jsme se ke svým lopatám. Méďa mě

chytil za rameno. „Musíš to pochopit,“ radil mi a přiblížil se

zase těsně ke mně. „Tady dole je všechno jinak.“ Ukázal na

svůj kufřík s jídlem. „Vidíš, kolik toho sním? Tady dole jsme

takoví všichni – ty se k nám do jednoho, dvou dnů přidáš taky.

Ten vzduch s tebou něco dělá, s tvými vnitřnostmi, takže polykáš

jídlo, jako ten oheň polykal dřevo kesonu. Tady dole je všechno

jinak. Život je jiný, oheň je jiný. I kameny jsou jiné!“

Podíval jsem se na něj, protože jsem netušil, jak to myslí.

„Kameny?“ zeptal jsem se ho, ale příliš pozdě; popadl svou

lopatu a odešel na přidělené místo.

* * *

A tak jsme kopali. Když nám skončila směna, odešli jsme

domů. A tak to šlo pořád dokola den co den. Jak Méďa předpo

věděl, měl jsem v kesonu stejně velký hlad jako on. A na konci

každého dne, když jsme se „odtlakovali“ a vystoupali po toči

tých schodech do vnějšího světa s odpoledním sluncem a chlad

ným listopadovým vzduchem, padla na mě drtivá únava ne

úměrná práci, kterou jsem udělal. Za tuhle svou slabost bych

se styděl, zatímco jsem potácivě šlapal do schodů, ale viděl

jsem, že všichni muži kolem mě na tom byli podobně. Když

jste odešli z atmosféry v kesonu, něco z vás vysálo energii tak

rychle, jako když vylijete vodu ze džbánu.

Pak jednou odpoledne, zatímco jsme čekali na loď, která nás

měla odvézt na břeh, jeden z mužů vedle mě náhle vydal po

divný klokotavý zvuk, celý se schoulil do sebe a popadl se za

břicho. Po chvíli padl na kolena, tvář zkřivenou v agonii.

„Ach jo,“ zabručel Méďa vedle mě. „To je kesonová nemoc.“

Jeho slova potvrdila můj odhad. Slyšel jsem o téhle nemoci,

která postihovala dělníky z kesonů, teď jsem to ale poprvé viděl

na vlastní oči. I tahle nemoc se stejně jako ostatní nemoci zdála

5XB-1


být náhodná a nevysvětlitelná. Nedalo se odhadnout, koho a kdy postihne. Říká se, že po prvním dni v kesonu může tahle nemoc postihnout i silného, svalnatého muže, zatímco nějaký drobeček dokáže dennodenně pracovat i několik měsíců. Rozmanité mohly být i projevy téhle nemoci. Může to být bolest v koleni nebo lokti, trýznivé žaludeční křeče, dočasné ochrnutí nohou nebo náhlé mdloby a bezvědomí. Také se říká, že na jiném místě v Americe, kde se stavěl most přes řeku Mississippi, na tuhle nemoc kesonoví dělníci umírali.

K nemocnému rychle přistoupili dva muži a pomohli mu na

nohy. Zdálo se, že to jsou jeho přátelé. Naložili ho na přívoz a při cestě zpátky na břeh si k němu každý sedl z jedné strany. Možná se do práce vrátí další den, možná už nepřijde.

Pár dní po tom, co jsme viděli, jak ten muž onemocněl, si ke

mně přisedl Méďa na jeho oblíbenou lavičku v rohu jednoho z vnitřních oddílů. „Podívej se na tohle,“ řekl mi, když se posadil. Vytáhl z kapsy kámen o něco menší než pěst a podal mi ho. Zpočátku jsem na tom kameni nic neviděl, na Méďovy opakované výzvy: „Podívej, podívej!“ jsem na něj pohlédl pozorněji. Z kamene částečně vyčnívala lebka nějakého malého zvířete se špičatými čelistmi se spoustou zubů. Až na ty zuby to vypadalo jako lebka ptáka, ale tipoval bych to spíš na nějaký druh ještěrky.

„Plukovník Roebling,“ řekl mi Méďa, „říká těmhle kamen

ným kostem ‚zkameněliny‘. A taky říká, že tady leží hrozně dlouho – z dob, kdy tudy dokonce ani netekla žádná řeka. Taky mi řekl, že v některých částech světa se nacházejí podobné kosti, které jsou ale obrovské – kosti z obřích oblud, které už dávno vymřely. Tady v okolí jsou jen tyhle menší, ale i tak je to zvláštní, když se nad tím člověk zamyslí, co?“ Vzal si ode mě kámen zpátky a pozorně se na něj zadíval. „Nacházím jich spoustu. Při kopání mám oči otevřené, a proto je nacházím. Někdy, když sem dolů přijde plukovník, zeptá se mě, jestli nemám nějaké dobré, a pak je ode mě koupí.“ Na chvíli zaváhal a pak se na mě podíval. „Chceš vidět ještě něco jiného, mladý Dudku? Podívej se sem.“ Přiblížil se ke mně, takže teď jsme byli těsně u sebe nad kamenem v jeho ruce. „Tam nahoře, ve světě s normálním vzduchem, jsou tyhle věci, ty zkameněliny, jako kámen. Kámen ve tvaru kosti, ale jen kámen. Ale tady dole... dokud zůstanou tady dole v tomto vzduchu...“ Sevřel kámen v dlani jedné ruky a bříškem jednoho z prstů druhé ruky začal přejíždět po okraji čelisti. Pod tlakem jeho nehtu se odlupovaly šupinky kamene a odkrývaly tak bílou linii.

„Vidíš?“ Zvedl to blíž k mému obličeji. „Je to pořád kost,

jako by to zvířátko pošlo před rokem, možná ještě míň! Tady dole, v tomhle vzduchu...“ Odmlčel se a mrkl na mě tak, že užší ze svých očí úplně zavřel. „Bytosti neumírají tak snadno, tak úplně. Jako oheň v brooklynském kesonu, který nechtěl uhasnout. A teď, tady, jsme už hlouběji, než kam se dostal brooklynský keson.“

„Méďo,“ řekl jsem pomalu. „Co tím chceš říct? Myslíš si

snad, že tyhle kosti nejsou mrtvé?“ Nevěděl jsem, jestli mám být ze svého přítele na rozpacích, nebo jestli jen nevtipkuje. Zjistil jsem, že Američané často rádi škádlí nás, přistěhovalce „přímo z lodí“ že nám vyprávějí divoké, hloupé historky jen aby zjistili, čemu všemu můžeme uvěřit. Možná se mnou Méďa hrál právě takovou hru.

„Ne, to jsem neřekl,“ namítl. „To zvíře je mrtvé. Bylo mrtvý

předtím, než se dostalo pod zem. Poznám, když je něco mrtvé, Dudku, na to můžeš vzít jed.“ S tím se ode mě odvrátil a strčil si kámen zpátky do kapsy.

Pár dalších týdnů se se mnou Méďa skoro nebavil. V roz -

lehlém prostoru kesonu rozděleném do šesti komor to nedalo moc práce, když si člověk hleděl svého, přestože s ním tady

dole byla víc než stovka dalších. Pracoval jsem. Lopatou jsem

nakládal hlínu, krumpáčem rozbíjel balvany, naučil jsem se,

jak ve větších kamenech vyvrtat otvory pro střelný prach. A na

konci každého dne jsem pil, jedl a spal a stýskalo se mi po

domově.

Jednou odpoledne, když jsme se na konci směny řadili u pře

chodové komory, ke mě přišel Méďa. „Dudku, potřebuju tě

o něco poprosit. O laskavost. Musím tě požádat o laskavost.“

To slovo řekl, jako by se za ně styděl.

„Samozřejmě, Méďo,“ odpověděl jsem. „Co mám udělat?“

„Chci, abys požádal o přeložení na druhou směnu. Víš...“

Očima nejistě těkal kolem. Něco takového jsem u něj ještě

nikdy neviděl. „Já na to dávám pozor na první směně,“ vysvět

loval mi. „Ty to zase budeš hlídat druhou směnu. A třetí směna,

v noci... No, to tady není tolik lidí a navíc nepracují tak tvrdě.

Jejich předák je většinu času opilý, takže musíme jen doufat...“

Čekal jsem, nechtěl jsem Méďu otravovat spoustou

zmatených otázek. Konečně si všiml mého mlčení a nechá

pavého výrazu. „Já... Něco jsem našel,“ prozradil mi. „Možná

to nic neznamená. Nejspíš o nic nejde. Ale já musím vědět,

musím to zkusit, snažit se zjistit...“

„Co jsi našel, Méďo?“

Chvíli mě tiše pozoroval a pak zvedl jednu ze svých velkých

dlaní až do úrovně prsou, prsty ohnuté, jako by držel nějaký

imaginární objekt velikosti jablka. „Vejce!“ oznámil mi po

dlouhé odmlce. „Při kopání jsem nejdřív narazil na zkamenělé

kosti a pak na tři vejce. Jedno rozbité, jedno popraskané...

a jedno... neporušené. Žádné praskliny... hladké, čisté, dokonalé.

Myslím... Myslím, že možná není mrtvé, Dudku. Myslím...

když se o něj postarám, když ho budu zahřívat... Myslím, že se

vylíhne!“

Tam, odkud jsem přišel, lidé věří v nejrůznější věci, o kterých

jsem slyšel, že v ně vzdělaní lidé z Ameriky nevěří. Uhrančivý

pohled, který může nakazit dětská srdce tak, že nemluvně zemře,

červený provázek na ochranu dítěte, prokletí černých koček,

rozsypané soli a stovky jiných věcí, jak nám naše babičky

vyprávěly o různých skrytých způsobech, jakými funguje náš

svět. Tohle se ale takovým věcem, které mohly, ale nemusely

existovat, nepodobalo. Kvůli tomuhle jsem spíš začal Méďu

litovat. Jakmile jsem je začal hledat, viděl jsem spoustu kostí

zkamenělých jako ty, které mi ukázal Méďa, a všechny byly

kamenné – kameny ve tvaru kostí. I kdyby některý kámen měl

tvar vejce, nemohlo se z něj nic vylíhnout, stejně jako

z jakéhokoli jiného kamene. Vyhýbal jsem se Méďovu pohledu,

protože jsem nevěděl, co říct.

„Schovávám si ho pod hadrem,“ pokračoval, „v plechové

krabičce, kterou nechávám na polici, kam si ukládám kufřík

s jídlem. Nesmí ležet na zemi, aby se k němu mohl dostat

vzduch. A navíc je vysoko, takže je pořád v teple. To je důležité.

Chápeš? Ale ten vzduch... ten je nejdůležitější. Musí zůstat

tady dole v tomhle vzduchu, dokud nebude připravené. Kdyby

ho někdo našel a vynesl nahoru, určitě by ho tím zabil!“

„Co bych měl teda dělat, Méďo?“

„Jen dávat pozor! Hlídat, aby se nikdo nehrabal v mých

věcech! Aby nikdo nehýbal tou plechovkou ani se nepokoušel

podívat se do ní! Dávej si jídelní kufřík nahoru na polici vedle

mojí plechovky tak, aby to vypadalo, že je tvoje.“

Podle mě by bylo hrozně nepravděpodobné, že by někdo

z dělníků v kesonu sahal na něco, co patří někomu jinému,

natož aby to ukradl, ale musím s tím počítat. Čím víc Méďa

o tom vejci mluvil, tím divočeji se díval a tím smutnější jsem

byl.

Tak jsem požádal o přeložení na druhou směnu a šéfové sou

hlasili. Na práci v kesonu bylo těžké shánět lidi. Když dělníci

6 XB-1



zjistili, jak těžká je to práce, navíc v tak cizím prostředí, jak děsivé představy to může v člověku vyvolávat, spousta jich odešla po prvním dni. Každý týden přibývaly v partě nové tváře a já jsem se už po pár měsících zařadil mezi „mazáky“ pracující na výkopu.

Jak mi Méďa svěřil, v rohu police byla v hadru zabalená ple

chovka od tabáku, do které bylo proraženo několik děr. Nikdy jsem se do ní nepodíval ani jsem se jí nedotkl. Jen jsem si dělal svoji práci a odcházel jsem na konci směny.

Pár dalších týdnů jsem se s Méďou skoro neviděl. Když jsem

ho konečně potkal, bylo to v kesonu, během druhé směny. „Nazdar, Méďo!“ zavolal jsem na něj. „Přešel jsi na odpolední směnu?“

„Ano,“ zabručel a pak mě vzal za rameno a odvedl mě do

prázdného kouta. „Poslouchej, Dudku. Potřebuji něco k jídlu. Neměl jsem nic v puse už... Podělíš se se mnou? Zaplatím ti za to.“

Zmatený tak, že jsem skoro nemohl mluvit, jsem mu

odpověděl: „No jasně!“ Pak jsem si vzal svůj jídelní kufřík a podal jsem mu ho. „Vem si z něj, co chceš.“

Zalovil v kufříku, vytáhl jeden z mých dvou mohutných

send vičů, rozbalil papír a prohlédl si ho. Zjevně byl spokojen, protože si půlku odlomil a zbytek vrátil do kufříku. „Díky, Dudku,“ řekl, když už se ke mně obracel zády. Odcházel, držel kus sendviče, jako by to pro něj byla vzácnost, takovým způsobem, který neměl nic společného s hladem.

Uviděl jsem ho znovu před koncem směny. „Můžeš mi zítra

přinést zase jídlo?“ zeptal se. Stál nakřivo, jako by byl příliš vyčerpaný na to, aby narovnal záda.

„Co se děje, Méďo? Proč si nemůžeš přinést vlastní jídlo?“

„Já tady zůstávám. Musím tady dole zůstat o... nevím, o něco

déle. Možná pár dní. Ještě není připravené... Teda, myslím, že se to ještě neklube. Asi na to ještě nemá dost sil. A já ho musím krmit!“

Byl jsem si jistý, že vím, co „to“ je, nebo co si Méďa myslí,

že to je. Ale každopádně mi z toho nebylo dobře. Nemohl jsem se přinutit, abych si svůj odhad ověřil, a tak jako tak jsem pochyboval, že by mi Méďa na tuhle otázku odpověděl. „Nemůžeš tady dole zůstávat celé dny, Méďo,“ nabádal jsem ho. „Předák si toho všimne –“

Položil mi ruku na rameno. „Prosím! Jen teď pár dní potřebuju

něco k jídlu! Udělej to pro mě, Dudku!“ Bylo to zvláštní, hrozně zvláštní vidět tohohle obra, o kterém jsem si kdysi nekriticky myslel, že je hrozně silný a odolný, jak mě o něco tak úpěnlivě prosí. Navíc ne za sebe, ale za...

„Samozřejmě, Méďo,“ odpověděl jsem. „Zítra přinesu víc

jídla.“

Tak to pokračovalo tři dny. Během té doby jsem viděl, jak si

Méďa přivlastnil jednu z bedniček od střelného prachu. Byly to robustní malé dřevěné bedny, které chlapi často používají jako stoličky k sezení při jídle. Méďa v ní vyřezal několik děr a víko zajistil několikrát překříženým provazem. Když jsem ho zpovzdálí v zamlženém vzduchu pozoroval, viděl jsem, jak těmi otvory hází dovnitř kousky jídla. Když jsem každý den na konci směny odcházel z kesonu, Méďa tady zůstával schovaný v jednom ze vzdálenějších oddílů tak, aby si ho předák nevšiml.

Ráno čtvrtého dne, když jsem snídal, ke mně přistoupil nějaký

muž. Byl to Ir jménem Quinn, který pracoval na noční směně a se kterým jsme si nedávno dali pár skleniček. „Chytili tvého bláznivého kámoše Mickeyho,“ začal. Z příběhu, který mi vyprávěl, jsem se dozvěděl, že si někdo při odchodu všiml, že Méďa chce zůstat v kesonu během výměny směn. Předák ho seřval na dvě doby a nařídil mu, aby odešel do přechodové komory a vypadl ze staveniště. „A tak vylezl nahoru s námi ostat

ními,“ pokračoval Quinn. „Ale jak se dostal ven na vzduch,

bylo jasné, že je nemocný – měl kesonovou nemoc. Ušel jen

pár kroků a pak se svalil na zem jako podťatý. Odvezli ho do

firemní nemocnice v docích.“

Když jsem se v nemocnici ptal po Méďovi, zavedli mě do

místnosti, ve které bylo šest mužů, všichni leželi na úzkých po

stelích seřazených podél jedné stěny. S tím, jak keson klesal

pode dno řeky, dostávalo kesonovou nemoc stále víc mužů.

A v tomhle pokoji bylo dost místa pro spoustu dalších lůžek.

„Mladý Dudku,“ řekl mi Méďa, když jsem k němu přišel,

a unaveně se usmál. Hlavu měl podloženou polštáři, ale jeho

tělo bylo tak ochablé, že vypadalo, jako by ho nějaká strašná

tíha zamačkala do matrace. „Koho by napadlo, že bych mohl

dostat tuhle blbou nemoc, co? Býval jsem dole stejně dlouho

jako všichni ostatní, a nikdy mi vůbec nic nebylo.“ Pokusil se

o další úsměv a pak jen nějakou dobu ležel, aby popadl dech.

„Není to příjemná nemoc, Dudku. Nemůžu se skoro hýbat.

Nohy mám jako nějaké mrtvé kusy dřeva. Prý se to zlepší,

nikdo ale neví... Někdo se z toho dostane, někdo ne.“ Nenapa

dalo mě nic, co říct, čím bych Méďu nemohl urazit. Oba jsme

věděli, že na kesonovou nemoc za posledních pár týdnů zemřeli

dva lidé.

Pak Méďa zaostřil a upřeně se na mě zadíval. „Poslouchej,

Dudku. Potřebuju od tebe pomoct. Moje bednička – to, co v ní

schovávám – potřebuju, abys...“ Zarazil se, snad kvůli něčemu,

co se objevilo na mojí tváři. Následovala další dlouhá odmlka

a mně připadalo, že Méďa sbírá síly na něco namáhavého. Ale

když konečně zase promluvil, zdálo se, že se snaží změnit téma.

„Mají tady pár sestřiček,“ prozradil mi a přesunul zrak na

dveře tohohle velkého pokoje. „Milý ženy, hodný a laskavý.

Ale pořád se mnou mluví o modlitbě. Že se za mě budou modlit.

Chtějí, abych se za sebe modlil také. Modlíš se, Dudku?“

„Ne moc často.“

„Já jsem se dřív modlil. Připadalo mi, že jsem blízko Bohu,

někdy jako by byl...“ S bolestnou námahou zvedl jednu ruku

a neurčitě máchl někam vedle sebe. „Jako by byl přímo se

mnou. Když jsem byl malý, přemýšlel jsem, jestli se nestanu

knězem. Pak jsem vyrostl, oženil jsem se a měli... měli jsme...“

Méďa měl kamennou tvář, nedával na sobě nic zdát, zjevně

ale větu nedokázal dokončit. Nakonec zvedl z postele obě ruce

a dal je blízko sebe, jako by držel něco v náručí. „Když vidíš

smrt, Dudku, když ji vidíš a když ji popadneš a držíš ji v rukou

jako něco hmotného, když víš, že je taková, jaká je – něco

jistého a skutečného jako kámen, něco temného a hrozivého,

co je pořád tady, pořád s námi, co nás užírá zevnitř...“ Povzdechl

si a pomalu spustil třesoucí se ruce dolů. „Když muž vidí něco

takového, Dudku, přestane se modlit.“

Pak zůstal nehybně ležet. Tak tiše a klidně, že jsem se přistihl,

jak ho kontroluju, jestli ještě dýchá. Když znovu promluvil,

měl slabší hlas. „Ale teď jsem viděl něco jiného, Dudku. Něco

živého. Něco živého, co by živé být nemělo. Něco krásného

a naprosto jedinečného na celém světě. Chodí po dvou jako

pták, ale pták to není. A pořád se na mě dívá, všude mě sleduje

pohledem. Když sundám z bedničky víko, podívá se těma svýma

očima na mě a... vidí mě. Vnímá mě jako spřátelenou živou by

tost, a jeho oči mi říkají: ‚Jsem naživu, Méďo. Já žiju jako ty

a ty žiješ jako já.‘ Rozumíš, Dudku?“ Znovu pozvedl jednu

ruku a natáhl ji ke mně, ale byl příliš slabý a nechal ji zase

spadnout přes bok svého lůžka, dokud jsem mu ji nevrátil zpátky

na matraci.

Po levé tváři mu začala pomalu klouzat slza, která stékala

hlubokou vráskou od koutku oka až téměř k uchu.

„Co mám udělat, Méďo?“ zeptal jsem se.

„Jen ho krmit. Dírami v bedničce mu strkej nějaké jídlo.

8 XB-1


Chleba, měkké maso, možná vařené vejce. Jen pokračuj v krmení! Až se tam zase vrátím, vynesu ho nahoru. Pryč z kesonu. Nevím, jestli už má dost sil na svět venku, musíme to ale risknout, co? On i já, prostě to budeme muset zkusit a uvidíme.“

Na své další směně v kesonu jsem našel Méďovu bedničku

schovanou v koutě a podle všeho si jí nikdo nevšímal. Méďa na její bok napsal uhlíkem svoje jméno, písmena byla neumělá a téměř nečitelná. Víko bylo stále převázané provázkem. Dlouhou chvíli jsem tam stál a díval jsem se. V tomhle mdlém světle existovala jen malá šance, že bych dokázal zjistit, jestli je něco ukryté uvnitř. A já se o to ani nepokusil. Mohl jsem provázek odvázat a víko sejmout, neudělal jsem ale ani to. Jen jsem tam stál a díval se do tmavého kouta, dokud na mě předák nezařval, abych se dal do práce. Při přestávce na jídlo jsem si dřepl před bedničku,jsme otočený zády k nejbližší skupině mužů. Rychle a nenápadně jsem odlomil půl sendviče a kousky nacpal přes otvory ve víku bedničky. Zevnitř se neozval žádný zvuk, pokračoval jsem ale v prostrkávání kousků chleba a masa tak rychle, jak to jen šlo, a pak jsem odešel.

Tenhle rituál jsem opakoval tři dny a čtvrtý den byla bednička

pryč. Přešel jsem k muži, který stál nejblíž, pak postupně k dalším a každého jsem se ptal, jestli něco o té bedničce neví. Konečně jeden odpověděl jinak než nechápavým pohledem: „Jasně, ten obr, Mickey, si ji odnášel pod paží, když se dneska ráno odtlakovával. Byl tady při výměně směn. Tys‘ ho neviděl?“

Po směně jsem šel na ubytovnu, kde bydlel Méďa. Nebyl

doma a jeho spolubydlící z pokoje mi řekli, že si dnes ráno sbalil všechny svoje věci a odešel. Znovu jsem ho potkal až po čtyřech letech.

* * *

Byl to jeden z prvních teplých dnů v létě roku 1876. I když

k dokončení stavby velkého mostu samotného zbývalo ještě několik let, newyorský keson už byl dávno dokončen. Obrovská šachta, kterou Méďa, já a stovky dalších vyhloubili, teď byla zaplněná pevným betonem, na kterém byla postavená obrovská věž z kamenů vážící spousty tun. Ale to všechno už bylo za mnou. Teď jsem pracoval jako knihař a právě jsem procházel Central Parkem cestou na koncert v Naumburgově altánu. Zrovna jsem procházel kolem nějakého páru, na který jsem se vlastně ani nepodíval. Jen jsem si letmo všiml, že žena nese v náručí malé dítě. Když jsem je ale minul, po několika krocích jsem zaslechl chraplavý hlas volající mé jméno. Uvědomil jsem si, kdo to je, ještě dřív, než jsem se otočil.

„Méďo!“

„Mladý Dudku,“ pozdravil mě a usmál se na mě.

Chvíli jsem se zmohl jen na tupé zírání. Věděl jsem, že se

dívám na Méďu, byl z něj ale úplně jiný člověk. Měl stále drsné, nepravidelné rysy, ale tvář byla měkčí, čistě oholená a růžová. Vlasy měl elegantně přistřižené a napomádované, oblečení čisté. Jedno z jeho víček taky nebylo tak výrazně níž jako dřív a působilo mnohem méně impozantně. Uvědomil jsem si, že Méďa je teď podle všeho šťastný. On mě mezitím představoval ženě po svém boku, o které řekl: „Moje žena Rosalie.“ Něha v jeho hlase nenechala nikoho na pochybách o původu jeho štěstí. „A moje dceruška Anna!“ dodal a dotkl se rukou tváře batolete v matčině náručí. „Kdo by věřil, že bych mohl mít tak krásnou rodinu? Co? Kdo by věřil?“ Hrdost z něj takřka tryskala všemi póry.

Pár minut jsme tam stáli mezi stromy a trávníky parku, bavili

se o našich časech v kesonu, o probíhající stavbě mostu a o našich současných životech. Méďa mi prozradil, že za peníze, které si našetřil z kesonu, si koupil poloviční podíl v hokynářství

a že s Rosalií se seznámil, když k němu chodila nakupovat.

„Pořád mi radila, jak mám svůj krámek vést,“ prozradil mi,

„tak jsem jí navrhl, ať si mě vezme, aby to mohla vzít do svých

rukou!“ Zasmál se a jeho žena obrátila oči v sloup s výrazem,

který mi prozrazoval, že jde mezi nimi o starý žert. Ani jeden

z nás se nijak nezmínil o posledních Méďových dnech v kesonu

ani o bedničce, kterou si odtamtud odnesl.

Jak jsme se bavili, Méďova dcera se začala v matčině náručí

vrtět. Ukázala na cestu, u které stál jeden z vozíků prodavačů

párků, které se v Central Parku začaly v poslední době objevo

vat. „Máma, táta,“ řekla vzrušeně: „Pájek pjo jaščujka? Pájek

pjo jaščujka?“

Méďa se na svou dcerku usmál. „Jaszczurka má spoustu ji

ného jídla, Aničko,“ řekl jí. „Můžeš ji nakrmit, až se vrátíme

domů, dobře?“

„Ale pájek ona miluje!“ protestovala Anna, ale pak ji její

matka postavila na štěrkovou cestu, a po několika vlídných slo

vech ji vzala za ručičku a odvedla ji s sebou na trávník.

Pak jsem si uvědomil, že slovo, které mi vrtalo v hlavě, byla

jaszczurka, tedy polsky ještěrka. Méďa už ale pokračoval v kon

verzaci. Ptal se mě, kde teď bydlím a jestli jsem už potkal

nějakou „milou dívku“. Odpovídal jsem mu roztržitě a koktavě.

Méďovou jedinou reakcí na můj zmatený, zvídavý výraz bylo

kratičké mrknutí. Potom jsem se podíval na jeho ženu a dceru

procházející se ruku v ruce po trávě. Nějak mi došlo, že to je

jediná odpověď, jakou kdy dostanu.

Rozešli jsme se o chvíli později a dál už jsem šel sám. Slunce

mě hřálo na tváři a příjemný vánek s sebou přinášel sladkou

vůni života.

Poprvé vydáno v časopisu Asimov's SF

v srpnu roku 2015

Přeložil Tadeáš Pelech

Ilustroval Jan Štěpánek

9XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

KARL BUNKER

Americký autor SF (nar. 1955), kratší práce publikuje od

roku 2006 a dosud jich vydal kolem dvaceti. Začínal na

stránkách menších magazínů jako Abyss & Apex a svůj první

výraznější úspěch slavil s povídkou „Under the Shooting Sky“

(Pod řvoucími nebesy, 2009, česky XB-1 9/2012), se kterou

získal první místo v soutěži Robert A. Heinlein Centennial

Short Story Contest. Od té doby se začal objevovat

v ročenkách Gardnera Dozoise i jiných editorů a se svými

povídkami pronikl na stránky magazínů F&SF a Interzone,

i když dnes se nejčastěji objevuje v Asimov's SF a Analogu.

Z jeho kratších prací jmenujme především povídky „Gray

Wings“ (2013) a „The Woman From the Ocean“ (2014). Nove -

leta „They Have All One Breath“ (Dýchání stejné všichni

mají, 2016, česky XB-1 8/2017) byla nominována na Cenu

čtenářů časopisu Asimov's SF a po zásluze se objevila také

v ročenkách Gardnera Dozoise a Neila Clarka. Bunker nezapře

autora se zkušenostmi z mnoha oborů, v minulosti pracoval

kupříkladu jako klenotník, výrobce hudebních nástrojů, sochař,

mechanik či softwarový inženýr. Žije poblíž Bostonu ve státu

Massachusetts spolu se svou ženou a početným zvířectvem,

jak se na spisovatele sluší a patří.


10 XB-1

Tlustými stěnami iglú vytrvale pronikaly slabé vibrace –

vibrace, které tam nepatřily. Jayne to rozeznala i ve spánku. Bojové reflexy, vytříbené během desetiletí strávených na stráži proti útokům Rudé, s věkem nezeslábly. Prudce otevřela oči. Zatajila dech. Vibrace prostupovaly stěnami, rámem postele, matrací, slyšitelné i přes Carlyino chraplavé oddechování.

V duchu si připomněla, že Rudá je daleko, daleko odsud.

Že se nemůže odpoutat od Země, kde pronikla do každičkého aspektu života jako neúnavný, vše ovlivňující tok informací, hlídající myšlenky i činy miliard bytostí, aby směřovaly po cestách vedoucích k jejím, lidstvu neznámým cílům. Jayne nedovedla posoudit, zdali je Rudá živá nebo vědomá, a neměla názor ani na ryzost jejích záměrů. Chtěla jen, aby se Rudá držela dál od Ulitových měst. Většinu svého dlouhého života Jayne obětovala nepolevující obraně jejich rostoucí unie, svazu roztroušených orbitálních osad, které se rozhodly udržet si na Rudé nezávislost. Teprve na odpočinku objevila nové příležitosti, jak se realizovat.

Před necelými čtyřiadvaceti hodinami přistál její čtyřčlenný

tým na Callisto, nejvzdálenějším z Galileových měsíců Jupitera a zároveň jediném, který se nachází až za pásy smrtící radiace plynného obra. Ještě před nimi na měsíc dorazil raft se stavební technikou a pracovní četou čítající deset malých robotů, kteří pro ně s předstihem smontovali prostorné iglú, aby se mohly rovnou zabydlet. Úkolem jejího týmu bylo postavit tu prototyp stanice na těžbu ledu, který by Ulitovým městům umožnil další růst.

Ty vibrace možná způsobují nějaké nově započaté práce

na stavbě odpalovací rampy. Nejspíš to tak bude. Jenomže „nejspíš“ na vysvětlenou nestačí. Opatrně, aby nevzbudila Carly, která si do postele zalezla teprve před hodinou, vyklouzla Jayne zpod společné přikrývky. Členky týmu pracovaly v navzájem fázově posunutých dvanáctihodinových směnách a Jayne, která si vzala hned první šichtu, by už stejně za chvíli vstávala.

Vzduchová membrána, která zevnitř vystýlala stěny

a strop, zareagovala na její pohyb a osvětlila prostor zastřeným šedým přísvitem. Jayne se beze spěchu postavila na spánkem strnulé nohy. Po sto letech existence byla hubená, šlachovitá a zimomřivá, a tak si na spodní vrstvu termoprádla natáhla ještě jedny volné termokalhoty a svetr ze stejného materiálu, navlékla si tenké rukavice a obula se do pohodlných přezůvek – k vrstvám, které je v iglú chránily před mrazivým vzduchoprázdnem venku, si tak dopřála ještě jednu navíc.

Věděla s naprostou jistotou, že v systému Jupitera jsou

samy. Rudá tu ani být nemůže – zpoždění toku informací vlivem rychlosti světla jí nedovolí expandovat dál od Země – a žádná jiná expedice se takhle daleko už roky nevypravila. Tohle podnikají na vlastní pěst. Kdyby se něco zvrtlo, nikdo jim nepomůže – nakonec právě proto tenhle projekt svěřili jim. Jsou jedna jako druhá schopné, zkušené – a zralé na odpis.

Ložnice byla od zbytku iglú neprodyšně uzavřena pře

chodovou membránou. Jayne se membrány dotkla. I přes

rukavici cítila, jak je rovná a tvrdá, ale když po ní přejela

prsty, poddajně se rozestoupila v úhledných vlnách hladkých

jako sklo.

Tlusté kvádry prastarého ledu, z nichž byly postaveny

stěny a strop iglú, stínily vnitřek před kosmickým zářením,

ale teprve vzduchová membrána ho činila obyvatelným. Po

lointeligentní, téměř jakoby živá tkáň zevnitř vystýlala

všechny místnosti, udržovala v prostorách tlak a produkovala

teplo a čerstvý vzduch. Při protržení se dovedla sama zacelit,

a díky tomu, že byla pohyblivá, si dokázala poradit i s roz

sáhlým poškozením.

Jayne prošla elastickým vstupním panelem do ústřední

sekce, kde byly po obou stranách sprchy a toalety. Před ní

dál napravo byl otevřený přechod do odpočívárny s pohodl

ným nafukovacím nábytkem, se zásobami jídla a ohřívací

troubou. Nalevo byl vstup do velína, kde se střídaly v práci.

Jayne o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist