načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/08 - redakce XB-1

XB-1 2018/08

Elektronická kniha: XB-1 2018/08
Autor: redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1100-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah XB-1 8_2018:

Zahraniční SF

Michael F. Flynn: Na toulkách: V prérii s krátkou trávou

(The Journeyman: On the Short-grass Prairie, 2012, překlad Jiří Engliš)

Kelly Robsonová: Lidská skvrna

(A Human Stain, 2017, překlad Tadeáš Pelech)

- cena Nebula

Domácí SF

Anna Olejárová: Pálení mostů

Lukáš Hrdlička: Nositelé smrti

Jana Rečková: Půjčte mi tělo a uvidíte!

Publicistika

Jason Sanford: Ze života editora

Matěj Svoboda: Večery s Netflixem

Fantastická věda

Umělá inteligence vidí zdí; Inkové byli mistři neurochirurgie;

Diamantový prach kolem hvězd; Včely chápou nulu

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Ghost Stories; Delirium;

Jurský svět: Zánik říše; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Jana Rečková: Misteri;

Lavie Tidhar: Centrální stanice; Andy Weir: Artemis;

Jana Rečková: Kvalita života; G. X. Todd: Ochránce;

František Novotný: Osudový konvoj;

Andrew Michael Hurley: Samota; Alžběta Bílková: Z kouře a kamene;

Henrik Fexeus: Poslední iluze 1: Ztracení;

Cecilia Randallová: Hyperversum Next – Brána času;

Mats Strandberg: Trajekt; Ivo Hury: Minsk Express;

Svět Edeny; Snění; Nové knihy

Autor obálky: Marianna Alferova

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/01 XB-1 2014/01
 (e-book)
XB-1 2016/09 XB-1 2016/09
 (e-book)
XB-1 2012/10 XB-1 2012/10
 (e-book)
XB-1 2014/02 XB-1 2014/02
 (e-book)
XB-1 2011/08 XB-1 2011/08
 (e-book)
XB-1 2018/10 XB-1 2018/10
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

KŘTINY

V úterý 26. 6. v 17,00 pokřtila

členka plzeňského SF klubu Andro

meda Daniela Kovářová svou novou

letní knihu (čti lehké čtení do vlaku)

s názvem Podivné povídky. Jde o SF

a horory, takže v nich není nouze

o krev, ironii a divné konce. Křtiny

to byly trochu úsměvně zmatečné,

evidentně právnické nakladatelství

Leges často takovou literaturu nevy

dává. Kromě právníků se na křest

přišli podívat i scifističtí kamarádi

(zleva P. Holan, F. Vrbenská,

V. Ríša, autorka D. Kovářová,

Z. Rampas a V. Vlk ml.)

ZEMŘEL

GARDNER DOZOIS

Dne 27. května

2018 zemřel ve

filadelphské ne

mocnici na ná

hlou systémovou

infekci ve věku

sedmdesáti let

editor a spisovatel Gardner Dozois

(1947-2018). Během padesáti let, ve

kterých se věnoval fantastickému

žán ru, dlouhodobě vedl magazín

Asimov's SF, sestavil řadu úspěš

ných antologií včetně dlouhodobé

série nedostižných ročenek, napsal

řadu skvělých povídek i románů

a stal se jednou z nejvlivnějších po

stav v moderních dějinách žánru.

CENY NEBULA

UDĚLENY

Dne 19. května během tradičního

Nebula víkendu se v pittsburgském

Marriott City centru předávaly ceny

Nebula, každoročně udílené spisova

telskou organizací SFWA. Nejlepším

románem byl vyhlášen THE

STONE SKY od N. K. Jemisinové,

závěrečný díl fantasy trilogie, kterou

by mělo v českém překladu vydat

nakladatelství Host. V kategoriích

věnovaných kratším pracím získaly

cenu Martha Wellsová za novelu

„All Systems Red“, Kelly Robso

nová za námi otištěnou novelu „A

Human Stain“ (česky Lidská skvrna)

a Rebecca Roanhorsová za povídku

„Welcome to Your Authentic Indian

ExperienceTM“. Z dalších cen pře

daných během Nebula víkendu

zmiňme především Cenu Damona

Knighta pro velmistra fantastického

žánru, jež byla po zásluze udělena

Peteru S. Beaglovi, autorovi, jenž

nedávno navštívil Českou republiku.

AMAZING STORIES

OPĚT V TISKU

Legendární žánrový časopis Amazing

Stories se díky úspěšné crowdfundin

gové kampani opět objeví v tištěné

podobě. Vycházet bude

jako čtvrtletník, přičemž

první číslo by se mělo vy

skytnout na Worldconu

v San José už v srpnu to

hoto roku. Vydavatelem je

Steve Davidson, šéfredakto

rem Ira Nayman. Amazing

původně vycházel od roku

1926, poslední tištěné číslo

vyšlo v roce 2005, od roku 2012 pak

vycházel jako online magazín.

CENY LOCUS

UDĚLENY

Jako každý rok uděloval své ceny

dle čtenářské ankety časopis Locus.

V románových kategoriích získaly

cenu science fiction THE COLLAP

SING EMPIRE (česky Zánik Impé

ria), fantasy THE STONE SKY od

N. K. Jemisinové, horor THE

CHANGELING od Victora LaValla,

debutový THE STRANGE CASE

OF THE ALCHEMIST’S DAUGH

TER od Theodory Gossové (na

příští rok chystá česky Argo)

a young adult AKATA WARRIOR

od Nnedi Okoraforové. Z kratších

prací byly oceněny novela „All Sy

stems Red“ od Marthy Wellsové, no

veleta „The Hermit of Houston“ Sa

muela R. Delanyho a námi otištěná

povídka „The Martian Obelisk“

(česky Martský obelisk) od Lindy

Nagaty. Z dalších cen jmenujme

ocenění pro antologii The Book of

Swords (česky Kniha mečů, chystá

Argo) zesnulého editora Gardnera

Dozoise či pro obsáhlou sbírku Ur

suly K. Le Guinové: The Hainish

Novels and Stories. Cenu pro nej

lepší výtvarnici získala Julie Dillo

nová, kterou znáte i z našich obálek.

Nejlepší editorkou se stala skvělá

Ellen Datlowová.

Poděkování neviditelným...

V minulém čísle se Jason Sanford zamyslel nad důležitostí editorů a poděkoval jim, což považuji za významné. To, co napsal o jejich práci, platí nejen v Americe, ale i u nás. Protentokrát nebudu mluvit o práci redaktorů zaměřených na zahraničí, ale o těch, co se zabývají českými autory. Nebýt jejich trpělivé až mravenčí práce, mnozí autoři by se nikdy nevypracovali do „první ligy“. Samozřejmě nejvíc si zaslouží obdiv ti, co pracují se začínajícími autory. O tom, jak vypadají jejich práce, by mohli vyprávět nejen oni, ale i porotci různých SF literárních soutěží. Totiž zdaleka ne všichni začínající autoři jsou schopni a ochotni akceptovat nejen redaktorské připomínky a eventuelní úpravy, ale i vůbec uvažovat o tom, že jejich dílo by mohlo mít nějaké chyby či nedostatky. proto mnohdy práce těchto přepodstatných lidí - redaktorů přichází vniveč. Autoři nejsou schopni pochopit, že redaktor vidí jejich potenciál, ale také chyby, které mohou být jak faktické, tak i emocionální. Nicméně by se každý měl alespoň zamyslet nad kritickými poznámkami profesionálů. Jim nejde o to odstřelit konkurenci, ale pomoct autorům. Málokterý z nich si uvědomuje, že redaktor stráví nad jejich prací skoro stejné množství času, jako oni při jejím psaní. Kdysi dávno, v dobách Ikarie, jsme v ní měli rubriku, do níž sami čtenáři vybírali různé vtipné chyby a překlepy, které autorům prošly až do tištěné fáze. To bylo v dobách, kdy nakladatelé šetřili na korekturách. A to si uvědomme, kolik chyb už se před tím opravilo. (Jen pro zajímavost: zanášení korektur je ta nejhorší práce, co v redakci existuje. Vím to, protože ji u nás dělám já. Když pominu, že při opravách i já udělám nějakou tu chybku, tak průměrně na tiskové straně zlomeného časopisu je něco mezi pěti až třiceti chybami. Nicméně při průměru deset chyb na stranu to dělá cca osm set chyb v čísle.) Mnoho výborných autorů příliš neovládá češtinu a tím nemyslím jen pravopis, ale i slovosled, stavbu věty, či se v jejich dílech objevují anglicismy, slovakismy, rusismy... Každý, kdo píše, naseká ve svém textu nějaké ty chyby. Je jen málo autorů, jako byla třeba Jana Rečková, kteří jsou schopni dodat text prakticky bez chyb. Záměrně nebudu jmenovat redaktory a korektory, kteří se u nás zasloužili o to, aby naše SF bylo po této stránce dobré. Není jich málo. A to je dobře.

Vlado Ríša


Cesta je lepší než hostinec.

– Cervantes

HAD V TRÁVĚ

Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka přespal v otevřené

prérii na místě, které by si žádný moudrý muž za tábor nevybral a na kterém by ho tedy žádný prohnaný muž nehledal. A prohnaní skutečně byli, tihle muži, kteří sledovali stopu Nagarajanova syna. Ten se rozhodl pro studené táboření. Oheň zahřívá a utěšuje a odrazuje určité tvory; ale jiné láká a právě ty jiné na sebe Teodorq nehodlal upozorňovat.

Na celé Velké trávě se nebál žádného muže; ale bát se dvou

desítek mužů bylo něco jiného. Jednomu Serpentinovi by se dokázal postavit nůž proti noži. Polovině klanu možná. Ale ne všem Serpům najednou. Už jenom uniknout jim bude čin hodný opěvování.

Rozházel po zemi ježky vyrobené z větviček trnitého křoví,

aby ho varovaly před nevítanými hosty, jak by mohl učinit prozíravý uprchlík, ale nastražil je půl míle daleko na jih, aby si každý, kdo na ně šlápne, myslel, že se vydal ke Kalné řece hledat útočiště u bomana z Luvinessu, jenž se sňatkem stal vzdáleným bratrancem jeho otce. Nejlepší falešná stopa je ta, jež svádí na cestu, kterou by si zvolil opatrný muž.

Ačkoli kdyby byl Teodorq opatrný, nebyl by nyní na útěku.

Říkalo se, že všichni muži z prérie stojí na jedné rovné pláni, ale ve skutečnosti to platilo jenom zřídkakdy; náčelníci a jejich příbuzní vyžadovali vyšší cenu krve, než předepisovala tradice. Cenu v současném případě – vlastní hlavu – Teodorq zaplatit nehodlal a stařešinové na sněmu brblali do vousů, že takhle se krevní msta nevypořádává. Ta cena byla příliš vysoká. Ale stařešinové tady nebyli s ním v prérii bez ohně a v praktickém ohledu znamenal jejich nesouhlas pro Teodorqa stejně málo jako pro tvrdé muže, kteří mu byli v patách.

V trávě o výšce člověka vysekal mýtinku, ze stébel uvázal

panáka, lehl si na záda na přikrývku a zahleděl se na noční nebe. Byla holá noc bez mraků a měla tu jedinou výhodu, že ho hvězdy mohly vidět a bdít nad ním. Říkalo se jim Oči Jednoho-kamene, a to z důvodů, na které Teodorq nikdy nepřišel, kromě toho, že Jeden-kámen je bůh nejhlubších prostorů a číhá někde v temném nebeském materiálu mezi hvězdami. Ze všech částí, ze kterých se skládá svět, jenom Nebe nemělo pach, nebylo slyšet ani se nedalo nahmátnout a vidět bylo jen v nejskoupějších detailech. Proto se o něm vědělo málo. Poutníci po Velké trávě tvrdili, že nebe je stan vztyčený nad celým světem; ale tradice říkala, že Svět je kulatý jako kroupa, a proto muselo jít o stan neobvyklé podoby.

Někteří lidé nacházeli ve skupinách hvězd obrazy, a když

Teodorq namáhal zrak, dokázal je vysledovat: Kůň, Vlnící se tráva, Benqra Neporazitelný držící Čangovu hlavu. Jedna skupina hvězd se jmenovala Loď, ale Teodorq neměl o Lodi jasnou představu a nedokázal světelné body pospojovat do žádného obrazu.

Ech, však tohle pojmenovávání skupin hvězd není nic víc

než vidění obličejů v oblacích. Je to jenom způsob, jakým si člověk vyznačuje jejich stezku, aby mohl měřit časový průběh Kola a příchod jitra. Žádná ze skupin neměla skutečnou podobu podle svého jména, kromě Velkého čtverce. Bylo tu také místo

jménem Díra-v-nebi, ale nikdo nevěděl, kde se to jméno vzalo.

Pravděpodobně to byla jediná skupina hvězd, kterou člověk ne

našel podle seskupení hvězd. Každých několik roků z Díry vy

šlehl mocný paprsek světla a přelétl oblohou; ale přestože se

všichni muži shodovali na tom, že je to zlé znamení, nikdo ne

věděl čeho.

Za hvězdami se prostíral rozlehlý mléčný koberec známý

jako Flotila pokladů; a jasná modrá hvězda usazená v jeho

středu jako safír na čele nesla jméno Průkopník. Tradice říkala,

že Flotila pokladů je obrovská karavana následující Průkopníka

po nebeských pláních, aby přivezla svůj náklad na Svět, ale za

všechny ty roky, kdy si lidé všímali takových věcí, se o nic ne

přiblížila.

Teodorq měl rád tyhle teplé klidné noci v otevřené prérii,

když mohl ležet na zádech a pozorovat, jak se černý materiál

nebe sune nad ním jako drticí kámen na mlýnku ženy. (Hvězdy

tedy možná jsou zrnka korunu...) Nepronásledovat ho příliš

mnoho nepřátel, mohl by říci, že si to užívá.

* * *

Když usoudil, že nazrál čas, stoupl si na Vichřici, aby se roz

hlédl přes vysokou trávu. Vichřice byla prérianský kůň a věděla,

jak se ukrývat v trávě. Odfoukla si, když se Teodorq postavil

na její ležící tělo, ale potichu, potichoučku.

Za takových nocí mnohooký pohled Jednoho-kamene ze

světloval stíny a ubíral bezpečí těm, kdo se v nich skrývali.

Teo dorq se vysunul jenom natolik, aby viděl přes okolní trávu.

Zamazal si předtím čelo hlínou a rozpustil si havraní vlasy přes

obličej. Kdyby věděl, jak si má ztmavit bělma očí, udělal by to.

Rozhlížel se na západě, pro případ, že by Serpentinové byli za

ním. Rozhlížel se na severu a na jihu, pro případ, že by je měl

v bocích. Nezanedbal ani východ, pro případ, že by ho přede

hnali. Hledal pohledem jakoukoliv jiskřičku ohně, čichem ja

kýkoliv závan kouře, sluchem jakýkoliv šepot koně nebo muže.

Jeho pronásledovatelé se nepotřebovali skrývat tak naléhavě

jako on, ale nebyli o nic méně prériané než on a nedávali by

svou přítomnost přes moře trávy zbytečně najevo. Teprve až se

na něj vyřítí, začnou výskat a hulákat, nahánět ho na koních

a točit bolami nad hlavami, až větrná bzučidla na nich budou

kvílet.

Tichem prérie se z dálky na jihovýchodě doneslo krátké vy

jeknutí a Teodorq se usmál. Nějaký Serp šlápl na ježka nastra

ženého minulou noc. Snad to ostatní odláká ke Kalné řece.

Jemný dech Awāchiho, jenž číhá pod jižním okrajem světa,

rozšustil vysokou trávu a ohnul stébla k Velké náhorní plošině

na vzdáleném severu.

Ale jeden chomáč trávy se zavlnil nesprávně.

Teodorq seskočil na zem, počkal na další závan, a když přišel,

vklouzl po směru větru do stěny trávy obklopující jeho tábořiště.

Tam se s připraveným nožem ostražitě přikrčil.

Nečekal dlouho. Do tábora se vplížil Serp a s divokým za

mručením zabodl nůž do Teodorqovy přikrývky. Až po druhém

bodnutí si muž uvědomil, že něco není v pořádku.

Ale to už toho bylo v nepořádku mnohem víc a ke třetímu

bodnutí nedostal příležitost. Ležel na něm Teodorq. Jednou ru

kou mu zacpal ústa a druhou mu přiložil obsidiánovou čepel na

krk. „Hrozně rád bych tě pustil,“ zašeptal Teodorq Serpovi do

3XB-1

Na toulkách: V prérii s krátkou trávou

Michael F. Flynn

(THE JOURNEYMAN: ON THE SHORT-GRASS PRAIRIE)


ucha, „kdybych tím neohrozil svou hlavu, protože s tebou a tvým rodem nemám žádný spor.“

„Ale my s tebou máme,“ dovolil zajatci zašeptat. „Zabil jsi

náčelníkova syna.“

„Jen tiše. Mluvit nahlas ti nepomůže. Tvoji druhové jsou

příliš daleko, než aby tě slyšeli.“ Teodorq se naklonil blíž k mužovu uchu. „Mladý Chelwy si přivodil smrt sám, když se na mne vrhl, protože který muž může doufat, že zvítězí nad Teo - dorqem sunna Nagarajan Železnou rukou? Kráčel velkými kroky a vyhledával potíže. Nač si stěžovat, že je našel?“

„Byl to ještě chlapec,“ namítl Serp.

„Byl dost mužem na to, aby vytasil nůž. Odhodil pochvu!“

„Myslel si, že chceš pomstít svého strýce.“

„To ano, chtěl jsem. Ale s proléváním krve jsme byli na řadě

my, ne on.“

„Jak říkáš. Ale sněm rozhodl, že tě náhradou za to můžeme

zabít.“

Teodorq neodtáhl nůž od mužova krku. „Ne,“ řekl a pohladil

ho po vlasech. „Rozhodl, že se o to můžete pokusit.“ Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „Tohle mě mrzí. Pověz mi své jméno, abych mohl zpívat o tvém smělém stopování a aby ostatní mohli obdivovat tvé činy.“

„Chedriq sunna Srinivasan.“

Teodorq ho políbil, potom se čepel hladce mihla, muž se

křečovitě vzepjal, vykopl a zůstal tiše ležet.

Teodorq odříkal modlitbu za statečně zemřelé, i když jenom

potichu v hloubi hrdla. Potom se pustil do přemýšlení. Ostatní Serpové vědí, že se Chedriq vydal na východ stopovat na vlastní pěst, a za svítání budou vědět, že se nevrátil, a tak se zítra bude východní tráva třást pod kopyty jejich koní.

Teodorq odhalil hruď mrtvého a špičkou nože do ní vyřezal

po celé prérii známé znaky, které vypoví příběh Chedriqovy vzdorné smrti. Potřeboval zpracovat jenom jednu kůži, a jeho pronásledovatelé to pochopí a přičtou mu ke cti, že obětoval čas, aby tohle dílo odvedl, než se zase vydal hledat vlastní bezpečí.

Potom se vyhoupl na Vichřici, kopl ji patami a východní

tráva se před nimi rozestoupila.

BRÁZDA V ZEMI

Prérie se zdvihala a klesala jako pokrčený koberec ve stanu

válečníka. Tu a tam Teodorq zastavil těsně za hřebenem terénní vlny, aby si prohlédl svou stopu. Jednou přitom v dálce postřehl sedm mužů na koních a předpokládal, že to jsou Serpové, kteří pokračují v honu. Samozřejmě to mohli být i místní kravaři, o nic nebezpečnější než každý jiný cizinec; ale Rain, žena Nagarajanova, nevychovala mezi svými syny žádného hlupáka a on z té naděje nečerpal žádnou falešnou útěchu.

Nebezpečí mu teď hrozilo nejenom od pronásledovatelů. Už

opustili tradiční trávy Gudawan Adyawan, kmene, s nímž jezdili Serpové i jeho Škorpioni. Poznal Polemarův kopec a Hořkou řeku vytékající z Velkých jazer a věděl, že tohle je země, nad kterou zpívali jeho předkové před Stěhováním k Úpatí hor, kde mohli bojovat se západními horáky. Za touto hranicí byla usnesení sněmu bezzubá a jeho pronásledovatelé se mohli dostat do konfliktu se zákony některého jiného kmene. Možná je to odradí. Vyhnali ho z území kmene. Mohli by se s tím spokojit.

Až na Chelwyho bratry. Když na ně Teodorq pomyslel, zmoc

nil se ho neklid. Ti se nespokojí s ničím menším než s jeho hlavou a Teodorq měl tenhle výrůstek čím dál tím raději.

Aby pronásledovatele znechutil ještě víc, Teodorq cestoval

prostředkem potoků a projížděl po kamenitých terénech, na nichž kopyta nezanechávala otisky. Jednou narazil na stezku

vydupanou stádem dobytka, které tudy prohnali kravaři, a ně

jakou dobu mísil své stopy mezi jejich. Při několika příležitos

tech obalil Vichřici kopyta útržky ze své přikrývky, aby znejasnil

otisky kopyt. Nemohl ji tak nechat klusat dlouho, protože jí to

bylo protivné a stávala se nemotornou, ale když změnil směr,

nemuseli to jeho pronásledovatelé poznat.

Jenže Serpové byli dobří stopaři, to jim musel neochotně

přiznat, skoro tak dobří jako Škorpové. Jeho úskoky je zpomalí,

když budou muset ve spirále pátrat po další stopě, ale patrně

neoslabí volání krve v žilách Chelwyho bratrů.

Čas od času zastřelil Teodorq lukem jelínka, stáhl jej, vyudil

a přidal do vaku se zásobami na cestu. Dvakrát směnil práci za

jídlo s prériany ženoucími stáda na léto k severu. Jednou musel

prchat před lidmi, kteří mu měli za zlé, že vstoupil na jejich

kmenovou trávu. Tou dobou už několik dní nezahlédl žádného

Serpa a usoudil, že má před nimi velký náskok, ačkoli nebyl

tak pošetilý, aby si myslel, že je setřásl úplně.

* * *

Potom jednoho dne projel soutěskou mezi dvěma příkrými

srázy a ocitl se na břehu široké mělké řeky, na jejímž druhém

břehu se prostírala úplně jiná země, po níž se polekaně rozhlí

žel.

Za východním břehem končila Velká tráva a vystřídala ji

tráva kratší a ježatější. Teodorq i s koněm by se tyčil vysoko

nad stébla a byl by viditelný na mnoho mil. Neměl však ve

zvyku propadat zoufalství a pustil se do obhlídky situace.

V krátké trávě rostlo hojně stromů. Z jeho stanoviště jich

byly vidět desítky – nízké, se svěšenými větvemi a listy ve tvaru

hrotů oštěpu. Rostly ve shlucích a ještě dál pak v linii, která

pravděpodobně vyznačovala meandrující řeku. Země před ním

se také zdála členitější, protkaná ostře vymezenými roklemi

a úžlabinami.

To ho utěšilo. Tahle nová země nemá nedostatek úkrytů, je

nom jsou jiné, než byl zvyklý. Uplete si rákosový plášť, který si

přehodí přes ramena a klisně přes zadek, takže by při pohledu

zezadu a z dálky mohl splynout s krajinou. Když pojede roklemi

a podél řek a bude přitom využívat krytu stromů, může dál uni

kat.

Teodorq si všiml, že se na západě kupí černé mraky. To bylo

dobře. Pořádný déšť smyje spoustu jeho stop. Poplácal Vichřici

po krku. „Myslíš si, že ta bouřka přiměje Serpy, aby to vzdali?“

zeptal se koně. Kůň zaržál a zavrtěl hlavou. „Jo, já taky ne,“

souhlasil Teodorq. „Já taky ne.“ Čím delší a náročnější proná

sledování, tím víc bude hodno opěvování a od určité chvíle je

začne pohánět samotná hrdost na obtížnost toho úsilí. Od chvíle,

kdy to vzdají méně zdatní muži; jenom ti nejlepší z nejlepších

budou pokračovat ve stopování.

„No dobře,“ svěřil se Vichřici. „Není žádná sláva uniknout

bandě pitomců.“

Poplácal klisnu po krku a pobídl ji dolů z břehu, aby se pře

brodila mělkou kalnou vodou na krátkou trávu na druhé straně.

* * *

Od opuštění domovského území jel Teodorq stále přímo na

východ. Neměl k tomu žádný lepší důvod než dostat se co

nejdál od nepřátel. Ale teď, když jeho pohyby zakrývaly říční

úžlabiny, otočil Vichřici k severoseverovýchodu a po pětidenním

cvalu prérií s krátkou trávou se jako tmavá šmouha na severním

obzoru zdvihla Stěna celého světa. Na vrcholu téhle náhorní

plošiny se sráznými boky žil Añgyaneh s mrazivým dechem,

jenž každých několik roků, když nebi vládlo chladné mladší

4 XB-1


slunce, pokryl svět zimou. Teodorq znal náhorní plošinu od západu a nyní ho zajímalo, jak daleko se táhne na východ. Říkalo se, že na ní žijí ledoví obři zahalení v kožešinách, v mrazivých domech postavených z šedého kamene. Teodorq se opět stočil k východu. S trochou štěstí budou Serpové pátrat po stopách daleko na jihu.

Ne, připomněl si. Ne s trochou. Musí to být hodně velké

štěstí.

* * *

Cestou po prérii s krátkou trávou Teodorq pozoroval osídlené

vesnice, jimž se vyhýbal širokým obloukem, a stáda dobytka s jejich jízdními hlídači. Jedna skupina odehnala své stádo směrem od něj a začala mávat luky a štíty, aby ho odradila. Ale druhá, ačkoliv mluvila nezvyklou verzí šprochu, mu znameními dala najevo, že je u jejich ohně vítán, a poskytla mu bochník chleba, fazole a místo na přespání.

Avšak ty oči měly velmi často jazyky a to, co člověk viděl,

se snadno mohlo stát tím, co vyprávěl. Dovědět se tyhle věci nebude pro Serpy nemožné, protože ne všechny stopy zůstávají na zemi. Některé zůstávají ve vzpomínkách lidí.

S těmito myšlenkami na paměti postřehl nedaleko na jih

mělký zářez, a když zkoumal, jak je dlouhý, zjistil, že se k východu prohlubuje. Člověk cestující roklí nebo zahloubeným korytem řeky nemá prostor na únik, když ho zpozorují; na druhou stranu nikdo nemůže vidět jeho, dokud nestane na samém okraji. A protože se ten zářez táhl ve směru jeho myšlenek, sjel s Vichřicí na mělkém místě dolů a vydal se do hlubších úžlabin.

* * *

To, co začínalo jako pouhá prohlubeň v zemi, se brzy pro

měnilo v hlubokou rozsedlinu plnou trávy a spadaného kamení, okraje se rýsovaly vysoko nad jeho hlavou a zahalovaly dno rokle do věčných stínů. Teodorq vyhledával stíny a bedlivě sledoval větší balvany, jeskyně a jiné prohlubně, neboť místo poskytující úkryt jej nabízí volně všem příchozím.

Svahy rokle byly holé a hlína vypadala jako vypálená kera

mika, tvrdá a spečená jakoby prudkým žárem. Tu a tam si prorazily cestu tráva a keře, průsaky spodní vody vymlely v tvrdém povrchu stružky a stěna se sesula v hromadu kamení a písku. Prosakující potůčky se slévaly v línou říčku, jež zurčela prostředkem rokle, kde kameny pokrýval mech, a neznámé květiny zdobily její břehy.

Vedl Vichřici korytem potoka tak často, jak jen mohl. Pochy

boval, že se Serpové někdy dovědí, že se vydal tudy, ale nacházel se nyní v zemi jiných lidí a Serpové nemuseli být jediní, kdo projeví zájem o jeho průjezd. Opatrnost je vždy moudřejší volba.

* * *

Druhého dne rokle náhle skončila kolmým skalním útesem,

před nímž trčel velký pahorek. Z dálky měl v plánu vylézt na pahorek a z něj na vyšší terén, ale když přijel blíž, zjistil, že trávou pokryté boky jsou strmější a neschůdnější, než předpokládal. Rozhodně byl ten svah příliš strmý pro Vichřici. Příslib bezpečí v rokli byl krutý žert, jenž ho zavedl do kotliny, z níž nyní jediný východ vedl zpět tam, odkud přijel.

Bude se muset vrátit čtvrt míle k místu, kde sesuv kamení

vytvořil povlovnější výstup z rokle. Ale blížil se západ slunce a šplhat po suťovém svahu potmě s sebou nese svá nebezpečí. Moudřejší bude utábořit se tady na noc.

Jenže když se rozhlížel nazpět po svých stopách, uviděl, jak

se ze stínů vynořuje a zase se v nich ztrácí silueta muže jedou

cího na poníkovi. Chvíli o tom muži v tichosti přemýšlel. Že

by ho stopoval osamělý Serp? Možná se rozdělili a pátrali po

známkách jeho průjezdu na různých trasách, kterými se mohl

dát. Nebo že by to snad byl krátkotravař, který ho stopuje z ně

jakých vlastních důvodů, jež se netýkají krevní msty mezi Serpy

a Škorpy?

Anebo Teodorqa vůbec sledovat nemusí. Konec konců, když

člověk vstoupil do strže, mohl cestovat jenom jedním směrem,

a muži z plání jako Serpové nejezdí na ponících. Nicméně Na

garajanův syn by byl velký hlupák, kdyby zanedbával riziko,

které představuje tahle zátka v hrdle láhve.

Mlaskl na Vichřici a vyrazil rychleji, aby hledal rozumně

skryté místo k utáboření.

V čele kopce zely tři ohromné jeskyně v trojúhelníkovém

uspořádání, ale Teodorqovi se nechtělo je prozkoumávat, ani

se utábořit v některé z nich. Představovaly příliš nápadný úkryt

a on se neodvažoval předpokládat, že se jeho pronásledovatelé

vzdali. Úplně stačila větší past rokle. Nijak netoužil vstoupit

do menší pasti uvnitř ní.

Teodorq jel podél potoka po pravém boku pahorku, kde byla

mezi kopcem a stěnou rokle mezera. Úbočí kopce nabylo zvrás

něného vzhledu. Rozervaná země s hranatými výčnělky a stin

nými prohlubněmi. Konečně našel místo, kde se svah propadal

do velké otevřené škvíry a ustoupil širokému plácku. Připravil

si skromný studený tábor, sežvýkal sušené maso a něco bobulí

a napil se chladné vody z tůňky v potoce.

Když se odplížil nazpět úzkým průchodem, uviděl o kus dál

světlo táborového ohně. Muž s poníkem se také zastavil na

noc. Ten bezstarostný oheň nasvědčoval tomu, že Teodorqa ne

špehuje, ale muž z plání přesto vytáhl ze sedlové brašny pro

vázky a nastražil je přes úzkou průrvu, aby ho včas varovaly,

když se někdo přiblíží. Potom natáhl šňůru od nástražných

lanek do svého tábora, kde si ji zlehka omotal okolo zápěstí

a s nožem v druhé ruce upadl do ostražitého spánku.

DÍRA V PAHORKU

Když se probudil, myslel si nejdřív, že svítá, ale světlo při

cházelo z nesprávného směru. Zprudka se posadil a rozhlédl

se. Záře vycházela ze škvíry ve svahu. Byla tlumenější než slu

neční světlo a zdálo se, že se mihotá, ale nebyla to červená

záře ohně.

„Kdo je tam!“ houkl drsně. „Ukaž se!“

V přízračném světle Teodorq uviděl, že z části kopce opadal

drn a odhalil hladký bílý kamenný podklad. Napadlo ho, jestli

snad celý kopec není jediný velký kámen zapadaný hlínou za

mnoho zim. Opatrně přilezl blíž k rozeklané škvíře a ke svému

jistému neklidu zjistil, že zdrojem té záře je sám kámen uvnitř.

„To nemůže být dobré,“ zabručel potichu. Náhle už to nevy

padalo jako dobré místo k táboření.

Když začal couvat, promluvil z jeskyně hlas melodickým ja

zykem, který neznal. Znělo to jako otázka nebo výzva. Teodorq

udělal další krok vzad a otočil se, připraven dát se na útěk

úzkou rozsedlinou do hlavní části rokle.

V jeho táboře seděla se zkříženýma nohama postava. Po

zvedla v ruce nástražné provázky. „Tumáš,“ řekl muž prérijním

nářečím, „ty ztratila tohle tam vzadu.“

Teodorq svíral v ruce nůž. „Dej si pozor,“ varoval ho. „Jsem

stíhaný muž a poslední muž, který mě našel, zemřel.“

„Já mít štěstí, že on byla poslední,“ řekl cizinec. Ve slabém

světle z jeskyně Teodorq viděl, že nezvaný host je malé postavy

a má bezvousý obličej. Na sobě měl vestu z jemné kůže olena

s třásněmi na rukávech a ozdobenou různobarevnými kameny.

Místo legín nosil kilt, také s třásněmi.

5XB-1


„Ty jsi horák,“ zkonstatoval Teodorq kupodivu s úlevou. Ho

ráci z dalekého západu byli nepřáteli planinářů, ale nectili tradici sněmu a kromě obecných principů neměli důvod ho zabíjet.

„V cizí země, kdo být lepší přítel než stará známá nepřítel?“

prohlásil příchozí. Zvedl obě ruce dlaněmi nahoru. „Já přišla k tobě, žádná strach, a přinesla dar.“

„Máš nějaké jméno?“ Teodorq stále držel nůž napřažený,

protože horáci měli pověst úskočných lidí.

„Jméno? Jistě. Moje matka říkala mi a proč by lhala? Ty

chtít dar, nebo ne?“

Teodorq o něco ustoupil a ukázal nožem na zemi mezi nimi.

Horák rozvázal kožený vak, ze kterého se vykoulela uříznutá hlava.

„Tvoje přítel?“ zeptal se horák. „On jela blízko vzadu a hle

dala stopy.“ Potom, po zadumané chvilce dodal: „On nebyla jako horáci. My mluvila o moje matka. On udělala velká chyba.“

Teodorq si prohlížel hlavu. „Jmenoval se P'lip sunna Vike

ram.“

„Á. Proč tebe sledovala?“

Teodorq vzdychl. „Zabil jsem jeho bratra.“

Horák pokýval hlavou. „Dobrá zabití?“

Teodorq hleděl do skelných očí muže, který nechtěl nic víc

než pomstít svého milovaného mladšího bratra. Natáhl ruku a pohladil hlavu po vlasech. „Neměl jsem na vybranou. U nás, když muž odhodí pochvu, znamená to, že nehodlá skrýt nůž, leda do těla.“

„Vy planináři hromada hlupák,“ přisvědčil horák. „Když ho

rák chtít zabít, on ukrýt do keře a srazit zezadu. Víc úspěchy.“ Otřel si ruce o kilt a zvedl pravou beze zbraně. „Já zvaný Sammi z Orlů.“

Teodorq si neopomenul prohlédnout i jeho levou ruku, jež

také nedržela zbraň. Teprve potom si stiskli ruce. „Také tě vyhnali z klanu?“

„Cože, vy z pláně nemít toulky? Já šla vidět celý Svět. Jednou

vrátit domů.“

Teodorq před cizincem přidřepl a nabídl mu kus sušeného

masa. „Už jsi viděl dost?“

Sammi pokrčil rameny. „Nevědět. Kolik zbývat?“

„No...“

Sammi ukázal. „Kámen svítit. Divná věc. Nikdy viděla dřív.“

„A také mluví.“

„Ještě víc divná. Lidé z krátká tráva pověděla mi o tohle

místo,“ dělil se ochotně o vědomosti Sammi. „Tak já přišla podívat. Velká tabu, oni říkala. Jít dovnitř, nevyjít ven.“

Teodorq přikývl. „To je povzbudivé.“

Sammi pokrčil rameny. „Horáci nejvíc statečná ze všichni

lidé; hned potom prériani, protože oni bojovat s horáci, to zbabělec neodvážit. Jít na východ, muži méně statečná. Ukázat mi ten mluvící kámen.“

Teodorqovi se nechtělo rušit duchy v jejich doupěti, ale horák

se tvářil tak bezstarostně, že se neodvážil dát najevo úzkost. Vstal a Sammi se přidal k němu.

„Vzít P'lip?“

Teodorq zavrtěl hlavou. „Ne. Toho to nejspíš nezajímá.“

* * *

U vchodu do trhliny se zastavili, jeden ochotnější dát tomu

druhému přednost než druhý. Sammi strčil dovnitř hlavu. „Hola, kámen...“

Nepřišla žádná odpověď a on se zase vysunul. „Kam tohle

vést?“ zeptal se a ukázal na trhlinu v pahorku.

„Dovnitř.“

Horák se otočil a změřil si ho pohledem. „Hloupá planinář.“

Prohlédl si materiál pod nánosem půdy. „Tohle tady být spadlá

kámen,“ oznámil. „Spadla z nebe. Ryla do země.“ Naznačil

gestem délku rokle. „Buch do útes. Mnoho taková kameny

v země hor. Žádná tak velká.“

„Spíš uvěřím, že horák lže, než že z nebe padají kameny.“

Sammi pokrčil rameny. „Věřila nebo nevěřila. Kámen to ne

všímat. Tráva ho dlouho obrůstala. Každopádně rokle příliš

rovná.“

Teodorq se dotkl bělavého materiálu a přičichl k němu. Za

škrábal na něj svým obsidiánovým nožem. „Nemá to vzhled

kamene,“ přemýšlel nahlas. „Spíš jako keramika, řekl bych.“

Sammi přikývl. „V horská řeč my tomu říkat esramig. Mnoho

hrnce má vnitřek-venek. Ne tak mnoho kameny.“

Teodorq udržel nehybný výraz. „Takže z nebe spadl obří hr

nec a nerozbil se.“

Horák se na něj podíval. „V hory každá krok opatrná. Opora

pro noha nebýt vždycky to, co vypadat. Stejně tak jiná věc,

jako třeba kámen.“

Teodorq odfrkl. Stále nebyl rozhodnutý. Má vlézt dovnitř

první, aby ukázal, že se nebojí? Ale nechtělo se mu nechávat

potenciálního nepřítele za sebou. Sammimu se hlavou nepo

chybně honily stejné myšlenky.

„Horáku...?“

„Jo?“

„Ty i já jsme na krátké trávě oba cizinci. Všechny spory,

které můj a tvůj lid mají, leží daleko na západě a já se nebudu

vracet, abych je přinesl sem.“

Sammi o tom chvíli přemýšlel a potom k němu napřáhl ruku.

„Sammi jít vidět svět, nejít lovit hloupá planináři.“

„Teodorq sunna Nagarajan Železná ruka.“ Stiskli si navzájem

předloktí. „Budu tě muset naučit šproch.“

„Sammi mluvit řeč plání dobře.“

„No... Ne.“

„A stojíme na země jiných člověk. Možná naučit řeč krátké

tráva. Anebo...“ pohodil hlavou k trhlině, „... řeč kamene.“

Ano, ozval se melodický hlas. Mluvte víc. Učím se.

Teodorq a Sammi se otočili. Instinktivně si vybrali opačné

směry, aby vykryli všechny přístupy. Ale neviděli nic. Planináře

povzbudilo, když v bělmu horákových očí spatřil ozvěnu vlastní

hrůzy. „Tady strašit,“ usoudil malý muž. „Nebýt dobré zůstávat

tady.“

To Teodorqa přimělo k rozhodnutí. „Tak počkej venku.“ Na

přímil se a vešel do trhliny. Vzápětí uslyšel, že horák jde za

ním, a usmál se tak, aby to jeho společník neviděl.

Trhlinu lemoval rozervaný a zubatý kov. Teodorq ještě nikdy

neviděl tolik kovu pohromadě a pomyslel na to, jaké bohatství

by mohl získat, kdyby tady zůstal a těžil jej. Byly tu také trubice

podobné těm, jaké se používaly ke kouření bylin nebo nasávání

vody. Některé byly jemné jako vlas, jiné obsahovaly kovovou

dřeň obalenou měkkou kůží vláčnější než hadí.

Potom se ocitli za dalším pláštěm z esramig a vešli do dutiny

s pozoruhodně pravoúhlými stěnami. Podlaha a kouty byly po

kryté tlustou vrstvou hlíny a světle žluté trávy, která za ty roky

pronikla dovnitř. A keramika na stěnách a na podlaze – jestli to

byla keramika – byla popraskaná a polámaná. Dírou zející

v podlaze prorůstal ze spodní dutiny zakrslý strom.

„To být chatrč,“ řekl Sammi. „Pobořená. Ale na hory stavět

hranatá chatrč.“

Kožené stany a zimní chatrče z plání byly obvykle okrouhlé,

takže si Teodorq hned nespojil dutinu s představou obydlí, ale

horácké domy už v minulosti také viděl, když planináři zachra

ňovali ukradený dobytek, a nakonec přikývl. „Jo, místnost; ale

žádné zařízení. Žádné přikrývky. Žádné podložky pod hlavu.

Žádné hrnce na jídlo. Žádný stojan na hlavy.“

6 XB-1


„Ani žádná hlavy,“ souhlasil Sammi. „Možná měla přinést P'lip.“ Zahleděl se k proraženému stropu. „Ale velká díra na kouř.“ Kopl do nánosů na podlaze a vykřikl: „Nůž! Já najít, já vzít.“ Ale čepel, kterou vyhrábl, byla porostlá plísní a měla ztupené ostří. „Možná vyčistit,“ utrousil pochybovačně, než si ji uložil do váčku na boku. Zavrtěl hlavou. „Teddy, tohle místo udělaná. Ne přírodní.“

Teodorq neodpověděl hned, ale přistihl se, že s ním souhlasí. Pod nepořádkem bylo znát řád, jakého příroda dosahovala jen málokdy. Vešli do umělého místa na způsob vypleněného domu. „Jo, ale kdo je udělal?“ nadhodil. „Na co se to díváš?“

Horák se krčil na všech čtyřech a prohlížel si zblízka podlahu. „Stopy,“ řekl. „Búkú stopy nohy. Mokasíny, sandály, bosá nohy. Některá přes druhá.“ Zlehka foukl do prachu. „Další stopy vespod.“ Zvedl se na bobek. „Zlá věc.“

„Jaká?“

„Všechna jít tam.“ Ukázal na otvor v jedné ze stěn. „Žádná vracet.“

„To nemůže být dobré,“ souhlasil Teodorq.

„My přijít skrz díra v stěna,“ usoudil Sammi, „ale támhle být dveře. Možná křivá, ale dveře, fazhùr.“

Společně se vecpali do průchodu a zjistili, že se dívají do dlouhé chodby. Doleva vedla do smolné černoty, napravo byla nepravidelně osvětlená dalšími mihotavými esramigovými deskami. Staré stopy vedly oběma směry.

Teodorq pohlédl na horáka. „Už jsi viděl dost?“

„Nevědět. Kolik zbývat?“

„Jo.“ Teodorq by se raději nechal hodit do sedmého pekla Adakoddy, než aby dopustil, že se horák odváží někam, kam si on sám netroufne. Vešel do chodby. Prachu tam ležela stejně silná vrstva, ale prsť a tráva byla stále řidší, jak postupovali dál. Z polámaného stropu visely podivné nepřirozené popínavé rostliny a na podlaze byly rozházené malé předměty neurčitelné povahy.

„Tudy,“ řekl Sammi a ukázal doprava.

„Copak, bojíš se tmy?“

„Ne. Já přišla vidět svět. Když tma, nevidět ani čok.“

* * *

Když kráčeli chodbou, Sammi si začal tiše pobrukovat.

„Doufám, že to není tvoje píseň smrti,“ poznamenal Teodorq.

Horák přestal. „Proč?“

„Špatné kouzlo. Zpívej o Smrti a ona si to přijde poslechnout. Dost času o ní zpívat, až šou skončí.“

„Šou?“

Teodorq zavrtěl hlavou. „Budu tě muset naučit šproch.“

Vypadalo to, jako by procházeli osadou po hlavní stezce. Chatrče stály nalepené jedna na druhou, některé s dveřmi dokořán, jiné s dveřmi zavřenými. Namísto závěsů byly dveře vyrobeny ze stejné podivné keramiky. Na stěnách i dveřích se nacházely matné skvrny prozrazující dávno vybledlé barvy. „Tohle byla osada,“ usoudil. Jenže kdo buduje osadu uvnitř pahorku? Kouzelný lid.

Sammi přejel několikrát dlaní po špíně na jedněch dveřích. „Značky.“

„Co říkají?“

Horák pokrčil rameny. „Kdoví? Nebýt runy horského kraje, ani nebýt prérijní znaky.“ Teodorq mu nahlédl přes rameno a uviděl řádku elegantních kudrlinek.

7XB-1


Starší Gudawan Adyawan vlastnili mnoho a mnoho kůží, na

nichž byly zapsány Velké zákony, opisované po nesčetné generace a odříkávané z celá léta trénované paměti. Některé z kůží nesly runy známé jenom starším. Ale jestli snad starší znají tyhle znaky, to Teodorq nevěděl.

Odvážil se vejít do jedné z chatrčí. Z chodby dovnitř dopadalo

dost světla na to, aby mezi sutí na podlaze rozeznal ohořelou stehenní kost. Kost byla ohlodaná a poblíž ležela roztahaná kostra prérijního obrvlka. „Nu,“ pronesl Teodorq, „tohle nemůže být dobré.“

„Muž mrtvá,“ četl Sammi ve stopách Teodorqovi přes ra

meno, „potom vlk přišla jíst.“

„To mi starosti nedělá,“ opáčil Teodorq. „Ale co zabilo vlka?“

Přemítal, jestli ta stehenní kost patřila budovateli domu, nebo některému z obyvatel krátké trávy, který už nevyšel ven. Ta kost vcelku vysvětlovala, proč.

„Sammi. Počítáš dveře? Pro případ, že by zhaslo světlo?“

Horák se posměšně ušklíbl. „Učit stará matka vypít vejce.

Ty myslet my měla udělat pochodně?“

Teodorq se nad tím zamyslel. „Ti zdejší muži, co už se nikdy

nevrátili. Měli pochodně?“

„Pravděpodobně.“

„Tak proč se obtěžovat?“ Ta dlouhá chodba připomínala Teo -

dorqovi chodbu dlouhého domu říčního kmene a on si kladl otázku, jestli tenhle dům je také něco takového. Tu a tam narazili na otevřené místo, odkud se rozbíhaly chodby doleva a doprava a znepokojivě i nahoru a dolů. Sammi vykroutil krk, aby se podíval nahoru do jedné z temných svislých chodeb. „Teodorq? Kámen uvnitř větší než venku.“

Prérian souhlasně zabručel. Všiml si toho už přede dvěma

křižovatkami, ale nelámal si hlavu tím, jak je to možné. „Podlahy“ svislých chodeb nasvědčovaly tomu, že kouzelný lid chodí po stěnách a po stropě. Byl v kouzelné zemi a musel se té skutečnosti přizpůsobit. Zajímalo ho, jestli vůbec najdou cestu ven a kolik roků uplyne, než se jim to podaří.

Krátce nato přišli k velkému předmětu obrostlému popína

vými rostlinami. Takhle hluboko do esramigového dlouhého domu se odvažovaly jenom plazivé věci. Bez slunce strádající rostliny nesly žluté listy a vzdušné kořeny větších rostlin se natahovaly po nějaké vodě. Šustil v nich hmyz a jednou kolem proběhla do úkrytu bílá krysa bez očí.

Ta věc měla na vrcholu mnoho kol, ale pokud to byla modli

tební kola, jaká používali někteří horáci, neotáčela se volně. Černé ždibce na okrajích prozrazovaly, že na nich kdysi bylo cosi nasazeno, ale zbývala už jen plíseň. Pod nimi byl pevný trup, hodně zprohýbaný a pomačkaný. Teodorq se poškrábal na hlavě a odvrátil se...

... aby spatřil Sammiho stojícího na hlavě. To sice vyřešilo

palčivý problém, co horák nosí pod kiltem, ale nevysvětlovalo to, co muž dělá.

„To být vůz,“ vysvětlil Sammi, když se přehoupl na nohy.

„Ale žádná místo, kam zapřáhnout oslové. Je převrácená, jako když vůz sklouznout v průsmyk a spadnout do údolí a dopadnout na hlava.“

Teodorq přidřepl a prohledal zem u základny. Vyprostil dolní

čelist a podal ji horákovi. „Není to jediné, na co dopadl.“

„To byla určitě kočí,“ souhlasil Sammi. „Bohové nemít ho

ráda, zemřít při nehoda.“

Když přišli na další vícecestnou křižovatku, chodbu před nimi

zahrazovaly trosky a v těch nalevo a napravo byla tma. Sammi nenavrhl šplhání svislými chodbami, ačkoliv horáci běžně zdolávali strmé útesy. Podle Teodorqova počítání už došli dlouhým domem dál, než mělo být možné. Bylo dávno na čase obrátit se k odchodu a tohle jim oběma poskytlo záminku, aby to udělali.

„Nic dalšího k vidění,“ oznámil. „Nic k prohledávání. Pojďme

zpátky.“

Ale když se otočili, uviděli, že světla za nimi jedno po druhém

zhasínají. Jako by k nim sama Temnota postupovala dlouhými

těžkopádnými kroky.

„To nemůže být dobré,“ prohlásil Teodorq a uchopil váček

s medicínou, který se mu houpal na krku.

„Přestala tohle říkat,“ navrhl Sammi. „Světla vést nás za nos.

Teď my tady.“

„Pověz mi něco, co nevím, horáku.“

„Hej. Hloupá planinář. Chtít zkusit utíkat zpátky skrz tma?“

„Co myslíš, že udělali ostatní, jestli se dostali takhle da

leko?“

„Utíkala.“

„Jo. Já si jen říkám, jak stará asi ta ohořelá kost byla.“

„Ty tedy možná nebýt tak hloupá.“

Všechna světla už zhasla kromě jedněch otevřených dveří

a z těch nyní svítilo bledé přízračné světlo. „Hádám, že máme

jít tam,“ řekl Teodorq.

Mluvíš pravdu, řekl Hlas. Zdálo se, že vychází z osvětlené

místnosti. Kuttam manram aktivoval holo'danam i reproduk

tory.

„Budu hádat naslepo,“ řekl Teodorq. „Ten její guddamarry

je ta osvětlená chatrč.“

Sammi pokrčil rameny. „Podíváme se, co chce.“

Vedle dveří se na stěně nacházela tabulka se dvěma řadami

run:

Když vešli, zjistili, že vnitřek je plný trosek. Otlučené a po

lámané kovové a esramigové předměty pokrývaly rozlehlou

plochu připomínající taneční kruh na slavnosti písní. V jednom

koutě místnosti stála voda lemovaná lichomachem podobným

mechům, které Teodorq znal ze svého domovského území. Pod

lahu zarůstaly byliny, popínavé rostliny a noční květiny a Te

odorq se domýšlel, že místnost normálně zůstávala potmě, pro

tože teď už bylo zřejmé, že se přízračné světlo dá zažehnout

a uhasit podle libosti a s menší námahou než oheň.

Taneční kruh zčásti obepínaly tři vzestupně uspořádané po

lokruhové řady lavic za sebou. Ty obsahovaly pozůstatky něja

kých sedátek, jejichž potahovou tkaninu už dávno sežral hmyz

a jiní malí tvorové a jejichž zrezavělé rámy pokroutila a zpro

hýbala pradávná katastrofa, jež tohle místo poničila. Všechno

pokrývaly prach a špína, už tak dlouho usazené, že se nedaly

otřít.

Světla ve stropě, stěnách i podlaze obklopující taneční kruh

začala mrkat jako hvězdy na nočním nebi a mezi kapradinami

a rákosím stojaté kaluže se objevila bledě zlatá koule. Střídavě

se rozjasňovala a zase matněla a vypadalo to, jako by se svíjela,

až se nakonec ustálila v podobě vysoké, podivně oblečené ženy.

Teodorq by se jí nedokázal podívat zblízka do očí, ani kdyby

se postavil na špičky. Měla na sobě legíny, které ženy nosily

pouze uprostřed zimy, ale její legíny byly beze švů spojeny

s kytlicí a blůzou, takže vznikl jediný bledě zlatý kus oděvu.

Prsa a ramena jí zdobily okultní značky. Obutá byla do tmavých

bot do půli lýtek podobných těm, jaké nosili havíři. Podivná

čapka na hlavě se jí ploše svažovala na jednu stranu. Ačkoli

nepohybovala nohama, plula vzduchem do středu tanečního

kruhu a procházela skrz všechny překážky, které měla v cestě.

8 XB-1


Sammi vedle něj se hlasitě nadechl a Teodorq polohlasem

řekl: „Duch. Já jsem to čekal.“

„Čarodějnice posílat duchové,“ informoval ho Sammi.

„Úskočná lid.“

„Horští duchové jsou záludní,“ přisvědčil Teodorq. „Ale

na trávě Jeden-kámen někdy posílá duchy s poselstvím a ti pronášejí pravé věštby z Hlubokých prostorů. Musíme počkat, co dělají duchové z krátké trávy, a uvidíme.“ Napadlo ho, jestli náhodou tohle podivné místo není Jeden-kámen.

Duch blikal a mihotal se. Přiložil ruce dlaněmi k sobě

a uklonil se jim. „Vaņakkam,“ řekl. „Nazývají mě Jamly. Mluvím za raketoplán.“

Teodorq a Sammi si vyměnili zmatené pohledy. Teodorq

se začal po kouscích sunout zpátky tam, odkud přišli.

„Jste záchranná a pátrací četa? Věrně těch mnoho let jsem

očekávala váš příchod. Hlášení o škodách bude následovat, až obnovíte výstupní zařízení.“

Sammi položil Teodorqovi ruku na rameno. „My říct ano,

ona chtít my spravit dům. My říct ne... Možná už nikdy neodejít. My stát na strmý svah, planinář; muset opatrně vybírat cesta.“

Teodorq se zhluboka nadechl a řekl duchovi: „My jsme

jenom zvědové, Jamly. Můj společník o tobě slyšel vyprávět zdejší rolníky a přišli jsme ty zprávy prověřit. Ale muselo uplynout mnoho zim a tvůj dům je pokrytý hlínou a trávou a nikdo neví nic o tom, co tě postihlo.“

Jamly chvíli mlčela a nasadila nepřítomný výraz. „Používáš

často zvláštní formulace a neznámý dialekt Taņţamiže. Moje vnitřní časomíra se zasekává, ale podle známých fonemických pravidel mohu odhadnout lingvistický posun... Velmi podobné místní řeči. Dvě stě let rozdílu. Ale – Ó āttē! Podle mého počítání uběhlo od posledního přistání několik tisíc let.“

Teodorq zavrtěl hlavou. Některá ze slov Jamly poznal. Ale

co to je „Taņţamiže“, nebo „fonemická pravidla“, nebo „přistání“?

„Možná bychom měli najít, ehm, záchrannou četu a ozná

mit jí, kde jsi.“

„Tenachut! Ty vysoký, jsi subadar zvědů?“

Teodorq nevěděl, co je to subadar, ale znělo to, jako by

jím měl být. „Jo. To jsem já. Subadar Teodorq.“

„Potom musíš vyslechnout moje hlášení, abys mohl infor

movat naše nadřízené ve Varucciyamen.“

Teodorq se účastnil dostatečného počtu dlouhých lovů na

to, aby poznal, jakou roli dostal. Jamly byla vůdce lovu a Teo - dorq jeden z vaybulů v poli, kteří dohlíželi na to, aby lovci prováděli vůdcovy pokyny. Zaujal tedy pozorný a uctivý postoj. „Poslouchám, Jamly.“

„Věz tedy, že tento raketoplán jménem Starbright-17 pod

velením kappal talaivana J. N. Rávanešwarana, patřící Velké arše Hay Paag CST 19437 z Port Huangdonu v Tau Ceti, známé též pod názvem Smělá vize, v rámci Flotily pokladů označený jako Operace Úhybný manévr, utrpěl v průběhu nepřátelské akce ochromující poškození. Následuje konkrétní výčet. Strunové motory: nefunkční. Reaktivní motory: nefunkční. Palubní gravitační sítě: nefunkční. Obranné baterie: nefunkční. Krátkodosahová obranná výzbroj: tři baterie funkční. Podpora života...“

„Odpusť, Jamly,“ přerušil ji Teodorq, „ale většině toho, co

říkáš, nerozumím. A jestli to mám ohlásit těm Varukčiům, měla bys...“

„Varucciyamen je město. Ty bys snad mohl říci velká osada.

Varucciyamen a Iabran jsou naše hlavní sídla na tomto světě.“

Teodorq zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem o nich neslyšel.“

Duch se zjevnou bolestí zavřel oči. „Ó āttē, āttē, āttē!

Naše dvě největší města jsou pryč? Ale ano, kdyby prospero

vala, byli bychom už dávno zachráněni! Ten riskantní krok

určitě nevyšel! Oni nepřišli. Nepřišli.“ Žena otevřela oči a za

dívala se přímo na Teodorqa. „Co ještě zbývá, pro co bychom

vy nebo já žili?“

„Tohle nemůže být dobré,“ zamumlal Teodorq.

Ale to už si vzal slovo Sammi. „Odpustit, paní Jamly. Ale

můj, é, subadar on říkat jenom on nikdy o tahle místa neslyšet.

Ale my ještě neznat všechna místa. Možná my je najít daleko

na východ. On, já, my zvědové, být to tak?“

Teodorq si už dřív všiml, že zjevení nedýchá, jak se od du

cha dalo jenom čekat, ale než duch Jamly znovu promluvil,

měl prérian výrazný dojem dlouhého vzdychnutí.

„Ne, vy nejste žádní zvědové a ty, Teodorqu, nejsi žádný

subadar. Věděla jsem to od začátku – váš jazyk, váš primitivní

oděv a zbraně – ale nedovolila jsem si vědět, že to vím. Ne

chala jsem se oslepit nadějí.“ Potom jí obličej ztvrdl a ona

mnohem drsnějším hlasem pronesla: „V době války není na

palubu raketoplánu povolen vstup žádnému neautorizovanému

personálu.“ Teodorq nevěděl jistě, co je personál, ani co zna

mená být neautorizovaný, ale věděl, že to být nechce. „Tak

nás autorizuj!“ vykřikl.

„Cože?“

„Jsi přece náčelník... toho... raketoplánu, ne? Můžeš nás

přijmout do svého klanu a udělat z nás zvědy. Pošli nás najít

ta místa, Iabran a Varucciyamen.“

Ta svítící žena chvíli mlčela a Teodorq i horák se neklidně

ošívali, zatímco čekali na její rozhodnutí. Teodorq potlačil

nutkání uprchnout, nejenom proto, že Škorpioni neutíkají,

ale i proto, že měl pocit, že by bylo velmi nemoudré se o to

pokoušet. Nechtěl skončit jako ohořelá stehenní kost ohlodá

vaná prérijním vlkem.

„Já nejsem kappal talaivan, velitel lodě,“ řekla konečně,

„neboť on i celá biologická posádka zahynuli při nouzovém

přistání. A kdyby selhaly inerciální štíty, nezbylo by toho

mnoho ani ze mne... Jsem jenom nittepori nkazhci... neznám

vaše slovo pro to, co jsem. Něco jako... ano... hůlky se zářezy

a vzpomínky? Jenže kdo jiný zbývá, aby dál sloužil, než já?

Kdo jiný? Povinnost je nade vše a mimořádné podmínky vy

žadují mimořádné prostředky. Váš návrh mě těší. Funkční

schéma vyžaduje doplnění stavů, a když nepřišly žádné posily

za ty tisíce let, hned tak brzy nepřijdou. Sepněte ruce a skloňte

hlavy.“ Jamly to gesto předvedla a Teodorq a Sammi ji napo

dobili. „Opakujte po mně tato slova:

Já – uveďte své jméno – slavnostně přísahám,

že budu sloužit Společenství sluncí:

Bhaitri a Delpaffonidě a Staré 82,

Nové Mumbaí a Nové Vraddy,

Tau Ceti a sluncím Kentaura.

A všem jejich dceřiným světům

a především samotné Zemi, Matce lidí.

Budu podporovat a bránit

Společenství Sluncí Země

proti všem nepřátelům lidským i nelidským;

a zůstanu mu věrný a oddaný.

Uposlechnu zákonných rozkazů Shromáždění

i důstojníků jím patřičně ustanovených nade mnou;

a se stejnou spravedlností, jakou žádám pro sebe,

budu zacházet s lidmi svěřenými mému velení

i s národy svěřenými mé ochraně.

Tak přísahám u všech bohů všech národů

i u samotné Existence, jež vládne všemu.

U modrého nebe a zelených pahorků,

9XB-1


ať nikdy neuvidím Zelenou Zemi, jestli lžu.“

Potom po odmlce Jamly dodala: „Postavte se zpříma a hrdě,

Teodorqu subadare a Sammi nāyakkane, a přijměte tyto výložky.“ Z dálky se ozvaly zvuky, jako když syčí hadi, ale nic nepřicházelo. „Ó āttē! Textilní stavy jsou rozbité a potrubní pošta nereaguje. Ale ty, Teodorqu, smíš od této chvíle nosit na každém rukávu tři červené proužky a ty, Sammi, smíš nosit dva. Budete si je muset sami vyrobit z nějakého materiálu, jaký najdete. Máte rozkaz vyhledat sídla Iabran a Varucciyamen, nebo jakákoliv jiná, která přežila, a podat jim zprávu o mé poloze, aby mohlo být zachráněno cenné zařízení.“

Teodorq se uklonil se sepjatýma rukama, jak to viděl u du

cha. „Stane se, jak říkáš. Ale musíš být trpělivá.“

„Čekala jsem tisíce let,“ odpověděl duch. „Umím být trpě

livá. Dostala jsem pokyny, abych byla věrná, a proto jsem věrná. Věz, že jsem sama byla zvěd jako ty, Teodorqu subadare. Letěla jsem za terraformačními loděmi a... a lidé vědění, které jsem nesla, zkoumali, co Archy připravily, a naváděli osadníky na ta nejvhodnější území. My a naše sesterské raketoplány jsme se postarali o co nejbezpečnější přistání. Ale potom nás překvapil Nepřítel.“

„Nepřítel?“

„Národ z písku a železa. Po mnoho generací soupeřil se

Společenstvím o slunce lidí. Boj se přenášel od hvězdy k hvězdě vesmírnými tunely a našimi zbraněmi byla samotná slunce. Zpustošené světy zůstávaly neobyvatelné. Úkolem Flotily pokladů byla kolonizace zdejší oblasti, daleko od prostoru bojů, abychom jednoho dne mohli Národ napadnout z neočekávané strany.“

„Ale Nepřítel vás tady překvapil a vy jste prohráli,“ přikývl

Teodorq.

Ale žena stvořená ze světla se napřímila a rozjasnila. „Ne,

subadare,“ prohlásila s dmoucí pýchou. „Zvítězili jsme!“ Potom však jako by se scvrkla a trochu ztemněla, jako když se slunce schová za mráček. „Ale bylo to těžké vítězství a množství přitom zahynulo – jak dokládá váš primitivní oděv. A za celý ten čas nikdo nepřišel. Ani z Varucciamenu, ani z ostatních světů, ani ze Země, ani ze sluncí Společenství. Ano, dosáhli jsme zde jen tak tak vítězství, ale co se stalo jinde, není mi známo.“ Jamly se chabě usmála. „Teď jděte. Už se rozednělo. Budete pod ochranou Společenství všude, kam až snad sahá vláda Společenství.“

Když se Teodorq a Sammi obrátili k odchodu, Jamly do

dala: „Až je najdete, povězte jim... povězte jim, že Jamly stále drží hlídku.“

ZVĚD SPOLEČENSTVÍ

Když se vrakem raketoplánu proplétali zpátky, Teodorq

uvažoval o přísaze, kterou byl přinucen složit. Sammi musel myslet na totéž.

„Hej, planinář,“ ozval se, když míjeli převržený vůz. „Ty

někdy slyšela ta místa? Dau Ceti? Země?“

„Ne.“

„Kam až snad sahá vláda Společenství...“ mudroval horák

nahlas. „Já nemyslet ona sahá moc daleko. Možná kdysi, dávno, ale už ne.“

Teodorq si pomyslel, že jeho společník má pravdu. A jakou

váhu má slib složený v zoufalství? Až budou z toho prastarého vraku venku, on a horák si mohou dělat, co chtějí, a Jamly ostrouhá.

* * *

Na úpatí pahorku na ně samozřejmě čekali Serpové.

Byli jenom čtyři. Další z Chelwyho bratrů, jeden bratranec

a dva jiní z jejich přízně. Když se Teodorq vynořil z trhliny,

právě ve svém táboře vstávali a obkládali oheň kameny, aby

déle vydržel. Jeden z nich už přivázal Vichřici a horákova po

níka k jejich houfu zvířat. Jiný si prohlížel stopy v hlíně.

Pawal sunna Vikeram už zabalil bratrovu hlavu a otočil se

k trhlině právě včas na to, aby uviděl Teodorqa.

Čtvrtý muž okamžitě natáhl luk, ale Pawal mu strhl ruku

stranou. „Ne,“ řekl. „Nesmí to být rychlé.“ Muž u koní vytáhl

svůj luk z toulce a s lehkostí dlouhé praxe nasadil tětivu.

Stopař vstal a vytáhl pazourkový nůž. Teodorq zvažoval ústup

do raketoplánu, ale Škorp nikdy necouvne před Serpem, ba

ani před čtyřmi.

„Hleďme, hleďme,“ zahlaholil Pawal s falešnou bodrostí,

„máme nečekaného hosta k snídani.“

„Záleží na tom, co vaříte,“ odpověděl Teodorq. „Já si hodně

vybírám, s kým budu jíst.“

Pawal vytáhl svůj nůž a vyzkoušel palcem ostří. „Trochu

tupý,“ poznamenal ke svým spole



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist