načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/03 – Redakce XB-1

XB-1 2018/03

Elektronická kniha: XB-1 2018/03
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1058-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah XB-1 3/2018:

Zahraniční SF

James Alan Gardner: Mutanti skrytí pohledům

(The Mutants Men Don’t See, 2016, překlad Jitka Cardová)

Ian R. MacLeod: Druhý přechod řeky Styx

(Recrossing the Styx, 2010, překlad Tadeáš Pelech)

Carrie Vaughnová: Ta hra, co jsme ji hrávali za války

(That Game We Played During the War, 2016, překlad Ľudovít Plata)

Dominica Phetteplaceová: Projekt Synergie

(Project Empathy, 2016, překlad Ivana Svobodová)

Domácí SF

Vladimír Zábrodský: Úsvit stěhování duší

Josef Pecinovský: Robot, který vraždil

Jana Rečková: Než vypukl pravý svět

Pavel Houser: Hrátky hodinářské

Publicistika

Jason Sanford: Ursula K. Le Guinová

Matěj Svoboda: Hity, kterých jsme se nedočkali

Fantastická věda

Co žrali ptakoještěři; Záhada Tabyiny hvězdy konečně padla?;

Nejstudenější voda na světě; Střevní plyny pod dohledem

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Insidious: Poslední klíč;

Labyrint: Vražedná léčba; Zmenšování;

Kingsman: Zlatý kruh; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Karolina Francová: Ve stínu Rudé věže;

Jiří Šedý, Zuzana Gajdušková: Doktor Karies;

Tereza Richter: Freya I. – Ve stínu moci;

Dominik Landsman: Lapuťák a kapitán Adorabl;

Mladé čarodějky; Adam Skořepa: Čas budoucí;

Green Scum: Space Ennui; Space opera; Technokněží;

Nové knihy

Autor obálky: Pavol Martinický

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/01 XB-1 2016/01
 (e-book)
XB-1 2016/11 XB-1 2016/11
 (e-book)
XB-1 2012/06 XB-1 2012/06
 (e-book)
XB-1 2014/10 XB-1 2014/10
 (e-book)
XB-1 2017/02 XB-1 2017/02
 (e-book)
XB-1 2018/04 XB-1 2018/04
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

SFWA OHLÁSILA NOVÉHO

VELMISTRA ŽÁNRU

Organizace The Science Fiction and

Fantasy Writers of America (SFWA)

ohlásila jméno čtyřiatřicátého držitele

Ceny Damona Knighta pro Velmistra

žánru, jímž se letos stane spisovatel

Peter S. Beagle. Slavnostní udílení

ceny za celoživotní zásluhy v oblasti

science fiction či fantasy proběhne

během dvaapadesátého víkendu spo

jeného s udílením cen Nebula v Pitts

burghu ve dnech od 17. do 20.

května 2018. P. S. Beagle je celosvě

tově znám především jako autor ro

mánu Poslední jednorožec, jenž se

dočkal rovněž kouzelného animova

ného ztvárnění. U nás mu mimo jiné

vyšla volně navazující novela „Dvě

srdce“, debutový román Poklidné

a tiché místo a nedávno rovněž sa

mostatně vydaná novela V Kalábrii.

Snad se dočkáme i dalších knih,

autor by měl v letošním roce na po

zvání nakladatelství Argo dorazit i do

České republiky...

ZEMŘEL JACK KETCHUM

Jen dva dny po smrti Ursuly K. Le

Guinové, tedy 24. ledna 2018 zemřel

také král nevázaného literárního ná

silí Jack Ketchum, hororový autor

uznávaný nejen fanoušky, ale i svými

kolegy včetně krále hrůzostrašného

žánru Stephena Kinga. Velmistr horo

rového žánru a držitel tří Cen Brama

Stokera, vlastním jménem Dallas

Mayr (nar. 1946), zemřel v jedna

sedmdesáti letech na rakovinu.

Známý je jako autor několika ná

sledně zfilmovaných knih, z nichž

mu u nás vyšly nezapomenutelné ro

mány Po sezoně, Dívka od vedle

a Red. Ani v jeho případě si nelze

než přát, že se do budoucna dočkáme

i dalších prací, se kterými se nikomu

neusíná zrovna snadno.

OPRAVA PAFU

Oprava výsledků Přeboru autorů fan

tastiky. Za účinné pomoci klávesnico

vého šotka došlo k pomíchání jmen

Radek, Radka a Radoslava a ná

sledně k chybnému sečtení celko

vého počtu dosažených bodů. Chyba

je o to větší, že se po správném se

čtení bodů mění jméno vítěze PAF!

Hlavní datový pořizovač PAF se om

louvá a uvádí správné pořadí:

1. Tomšů Radmila 20,5 bodů

2. Theo Addair 20 bodů

3. Merglová Michaela 17 bodů

Kompletní výsledkovou listinu najde -

te na http://paf.fandom.cz

Vladimír Němec

MULTIMEDIÁLNÍ KRONIKA

KRÁLOVRAHA

Americký spisovatel Patrick Rothfuss

si se závěrečným svazkem fenome

nálně úspěšné fantasy trilogie Kro

nika Královraha dává skutečně na

čas a své fanoušky navíc dráždí tím,

že už pracuje také na samostatném

románu a sbírce povídek ze stejného

světa. Mezitím se však jím vytvořené

univerzum otevírá i dalším tvůrcům.

Televizní seriál stanice Showtime by

se měl odehrávat asi o generaci dříve

a soustředí se na dvojici hrdinů putu

jících Rothfussovým rozmanitým

světem, zatímco film společnosti Li

onsgate by měl být adaptací úvod

ního románu a režie se zřejmě ujme

Sam Raimi (The Evil Dead, trilogie

Spider-Man). Celý projekt by měl

navíc zahrnovat i několik videoher

vyvíjených pro různé platformy, což

už je poměrně slušná porce zábavy,

která by nám snad mohla zkrátit

dlouhé čekání na další knihy nepříliš

plodného autora...

Odešla legenda,

nesmutněte

„... umírající neodchází bez cíle,

ale s jistotou, že zná cestu.“

U. K. Le Guinová: Čaroděj Zeměmoří

Dne 22. ledna 2018 zemřela ve věku osmdesáti osmi let nedostižná a nezapomenutelná Ursula Kroeber Le Guinová. Zemřela náhle, na srdeční selhání. Le Guinová byla jednou z amerických autorek, jejichž dílo poznali čeští čtenáři díky překladům Jaroslava Veise ještě před příchodem demokracie. Její románovou tvorbu jsme měli možnost poznat podobně, jak se objevovala i v anglickém jazyce, jen s přibližně dvacetiletým odstupem. Nejprve se u nás objevily autorčiny rané space opery Planéta Exilu (v roce 1988 ve slovenském překladu) a Rocannonův svět (česky v roce 1992). Šlo o raná, nepříliš výrazná díla, v nichž autorka teprve hledala svůj vlastní styl. Stejně jako oba jmenované romány se jako jedny z prvních v českém překladu objevily rovněž nezapomenutelné novely „Svět je les, les je svět“ (v antologii Experiment člověk, 1983) a „Mohutněji než impéria a pomaleji“ (v antologii Nejmenší vesmír, 1992). Na počátku devadesátých let se pak Le Guinová představila domácím čtenářům prostřednictvím svých nejznámějších prací, ať už jde o fantasy Čaroděj Zeměmoří (česky 1992) či vrcholné tituly hainského cyklu Levá ruka tmy a Vyděděnec (česky v obou případech 1995). Učila nás, jak se píše moderní fantasy a science fiction. Ovlivnila celou řadu domácích autorů, z nichž jmenujme především Vilmu Kadlečkovou. Troufnu si prohlásit, že dílo U. K. Le Gui - nové musí mít v oblibě či by ho měl přinejmenším vysoce uznávat každý čtenář fantastiky, pokud tedy nehledá pouze povrchní zábavu, ale troufne si i na promyšlenější díla. Le Guinová psala fantastiku v dobách, kdy byla ještě stále spíše „pánským klubem“ a psala ji natolik dobře, že se prosadila nejen v rámci žánru, ale lze ji obecně brát za jednu z nejvýznamnějších amerických spisovatelek posledních šedesáti let. A to je úspěch, jenž se i dnes povede opravdu málokomu. Mluvit o tom, že nás tak docela neopustila, ale bude s námi i do budoucna, je klišé. Jen u málokoho to ale platí s tak neochvějnou jistotou jako u paní Ursuly. Zvláště, když jsme se v českém překladu doposud nedočkali nezanedbatelné části jejího skvělého literárního díla...

Martin Šust


Jednoho listopadového čtvrtku v 10:04 dopoledne hodil Jason

Foote při hodině chemie druháků cosi do kádinky Matthewa Steina. Nikdy se nezjistilo, co to bylo za látku, ale výsledkem byla rána, která trhala ušní bubínky.

U vedlejší laboratorní lavice se Julia Boudreauová tak lekla,

až upustila zkumavku. Ta spadla na zem, roztříštila se a po dlaždicích se rozlétly střepy skla a kapky ředěné kyseliny. Několik studentů zaječelo, pár jich sprostě vykřiklo, ale nejpodivněji zareagovala Tamara-Lynn Eubanksová – narostla do výšky devíti stop, po celém těle se pokryla stromovou kůrou a prorazila díru do zdi posluchárny. Vystřelila otvorem ven rychlostí závodní formule a další dva roky ji nikdo neviděl – než ji zachytily kamery, jak během Duhové invaze bojuje s Modrými mechathony.

Všichni ve třídě chápali, co se stalo – DNA Tamary-Lynn

musela obsahovat gen, kterému se říkalo „rozbuška“. Rána dívku tak vyděsila, že se v ní splašily stresové hormony a záplava adrenalinu v krevním řečišti v kombinaci s tím, jak se jí v pubertě bouřily žlázy, „rozbušku“ aktivovala. Každičká buňka v dívčině těle prodělala spontánní mutaci a mžiknutím oka rozšířila Tamara-Lynn Eubanksová řady pozemských superlidí.

Byla v pořadí čtvrtým kanadským adolescentem, který zmu

toval takhle veřejně. Předpokládalo se, že mnoho dalších získává nejrůznější nadpřirozené schopnosti v soukromí, pokaždé ale za stejných podmínek – chlapci a děvčata, s nimiž cloumala puberta, se pod náporem náhlého stresu mohli měnit i výrazněji. U někoho byl výsledek zjevný, jako v případě Tamary-Lynn; jiní vypadali pořád stejně, ale přitom mohli žonglovat s buicky, číst myšlenky nebo se měnit v obláček páry.

Rozbuška se nikdy neaktivovala u dětí – gen se neprobouzel

dřív než v pubertě, kdy se vytvořily příznivé biochemické podmínky. A spontánní mutace nebyla pozorována ani u nikoho nad šestnáct let; jakmile jste překročili tuto věkovou hranici, vaše DNA mutační gen buď vůbec neobsahovala, anebo se vám žlázy uklidnily natolik, aby hormonální bouře opadla, a vaše tělo ztratilo schopnost probrat zázračný gen z letargie. Selský rozum říkal, že od sedmnácti výš jste se mohli stát superčlověkem, jen kdyby vám přálo z pekla štěstí a spadli jste do kádě plné divných chemikálií nebo jste se nechali trefit tím správným žhavým meteoritem.

A jaká byla šance, že se stane něco tak absurdního? Jedna

ku sto milionům? Ovšem spontánní mutaci mohl za správných okolností prodělat každý obyčejný puberťák.

* * *

Liam Lee chodil do stejné školy jako Tamara-Lynn Eubank

sová. Neznal ji osobně, byla pro něho jen tváří v davu – Liam byl ve čtvrťáku a s druháky se skoro nepotkával. Náhoda tomu ale chtěla, že se zrovna učil v sousední třídě, když se Tamara probourala zdí posluchárny. Seděl u okna, takže ještě než zmizela v dálce, stihl si její stromovité tělo dobře prohlédnout.

Nic tak nádherného v životě neviděl.

Vylepšenci pro něj přitom nebyli ničím neznámým. Stejně

jako devětadevadesát procent ostatních puberťáků z civilizovaného světa měl na stěně pokojíku vylepený plakát s Tygřicemi,

díval se na televizní kanál Vylepšenců, na tumblr.com sledoval

několik vylepšeneckých blogů a na Facebooku patřil do několika

skupin věnovaných vylepšeneckým super-bitvám, super-skan

dálům a super-technologiím. Jednou dokonce na pláži za domem

viděl, jak daleko v torontském přístavu bojuje pět superhrdinů

s obří obludou.

Ale Tamara-Lynn Eubanksová byla prvním Vylepšencem,

kterého spatřil zblízka na vlastní oči. Připadala mu úžasná.

Kouzelná. Představovala všechno, čím se Liam chtěl stát.

Toho dne, kdy Liam spatřil proměnu Tamary-Lynn, mu zbýval

týden do sedmnáctých narozenin.

Měl nejvyšší čas.

* * *

Tak jako každá jiná matka, která měla doma puberťáka, i Ellie

Leeová se děsila, že Liam provede nějakou pitomost. Že bude

řídit opilý. Nebo od někoho opíše slohovku. Nebo si vyzkouší

jednu z těch čím dál divnějších drog, o kterých se v nedělní

příloze Torontského deníku psalo, že jsou k mání na každé

střední škole ve městě. Ale nejvíc ze všeho se Ellie hrozila, že

se Liam pokusí probudit v sobě nadpřirozené schopnosti a něco

si přitom udělá.

Bylo mu skoro sedmnáct, co nevidět bude v bezpečí, za onou

magickou hranicí. Ale ovšemže na ní ve skutečnosti nic magic

kého nebylo – hormony se neřídily datem v kalendáři. Liamův

organismus se nejspíš uklidnil dávno před narozeninami. A ani

nebylo jisté, že v sobě mutační gen vůbec má. Šance, že u něho

v tom posledním týdnu k něčemu dojde, byla tedymizivá. Je

nomže logické argumenty ještě žádné dítě neodradily od toho,

aby se zachovalo jako idiot.

Týden co týden se v novinách psalo o dalším puberťákovi,

který získal zvláštní schopnosti v krizové situaci. Jako ten ar

gentinský kluk, který utíkal před vzteklým psem a najednou

zjistil, že dokáže dělat sedmimílové kroky a vidí rádiové vlnění.

Celé týdny se pak nepsalo o ničem jiném než o náctiletých hlu

pácích, kteří provokovali rotvajlery s vidinou, že se z nich stanou

superlidé. Byla to asi stejná pitomost jako uvázat si kolem krku

prostěradlo, skočit ze střechy a doufat, že poletím... Jenže přesně

o to se Liam pokusil, když mu bylo pět (až na to, že naštěstí ne

zjistil, jak se dostat na střechu, takže skočil ze zábradlí na ve

randě a přistál v jalovců).

Pětiletého Liama tenkrát škrábance z dalších praštěných po

kusů vyléčily, ale teď Ellie dostala strach, že příhoda s Tama

rou-Lynn v něm touhu experimentovat s prostěradlem rozdmý

chá nanovo.

Jenže tentokrát už by Liam neskákal z verandy. Spíš by na

podobil okolnosti některého ze známých případů, kdy se z oby

čejného puberťáka stal Vylepšenec. Internet byl plný podrobných

návodů a chatovacích místností, kde se zasvěceně probíraly

plusy a mínusy toho, jestli je lepší skočit pod auto nebo poštvat

proti sobě motorkářský gang.

V žádné takové diskuzi se samozřejmě nemluvilo o všech

těch chudácích, co se při marných pokusech získat magické

schopnosti zmrzačili, nebo dokonce zabili. Panovalo nakažlivé

přesvědčení, že odvážlivcům štěstí přeje.

3XB-1

Mutanti skrytí pohledům

James Alan Gardner

(THE MUTANTS MEN DON'T SEE)


Ellie za bezesných nocí přemítala, co by bylo horší: kdyby si

Liam zlomil nohu při srážce s autem, nebo kdyby se v něm opravdu probudil superčlověk. Vylepšenci pořád s někým bojovali, nechávali se vyhazovat do povětří, přidávali se na stranu zla, vysílali radioaktivní záření, cestovali do cizích galaxií a prožívali výstřední milostné pletky s těmi nejhoršími možnými typy lidí. Možná by nakonec nebylo tak zlé, kdyby to pro Liama skončilo nějakým lehčím zraněním.

Jenže Ellie svého syna znala – Liam se do všeho pouštěl

naplno. Jestli si umane stát se superčlověkem, nevystaví se žádnému polovičatému nebezpečí, ale pořádně to přežene.

* * *

Ellie si vzala volno z práce – vybrala si dva týdny dovolené,

ačkoli byl listopad. („Vyrážíš za teplem, Ellie? Na Floridu? Nebo na Jamajku?“ – „Houby, budu ležet na gauči a užívat si návaly horka.“) Přes protesty prodavače si v obchodě koupila bicykl. („Za chvíli napadne sníh. Opravdu vám nedoporučuji jezdit na kole, až bude náledí.“) Ten člověk patrně nechápal, kam až je ochotná zajít matka, odhodlaná sledovat svého syna, aby se ho pokusila ochránit.

Pořídila si helmu, která sice byla spíš na motorku než na

kolo, ale zato jí kompletně zakrývala obličej. A koupila si černou teplákovou soupravu, která naprosto neladila se zbytkem jejího šatníku. Měla v plánu sledovat Liama tak, aby si ničeho nevšiml, ale kdyby ji náhodou spatřil, byla si jistá, že takhle vymóděnou ji určitě nepozná.

(„Chovám se jako postava z televizního sitkomu,“ pomyslela

si Ellie, ale hned se opravila. „Chovám se jako správná matka.“)

* * *

Liam nastoupil do školního autobusu. Ellie jela v odstupu

jednoho bloku za ním, i když popravdě nevěřila, že by něco provedl během vyučování. Ve škole byl pod dohledem příliš mnoha lidí, a hlavně puberťáků, kteří se jen třásli na to zachránit nějakého moulu od smrti – protože co kdyby v nich zrovna takový skutek odpálil „rozbušku“?

Skutečně rizikový bude až víkend – hlavně sobotní večer.

Ellie dokonce zvažovala, že Liama zamkne v jeho pokoji, jenže to by se jí jedině vymstilo – Liam by se nebál vylézt ven oknem. A kdyby pochopil, že Ellie tuší, co má za lubem, dal by si stokrát větší pozor. Bude lepší ho nechat, aby si myslel, že si ho vůbec nevšímá – pak možná ani nezpozoruje, že ji má v jednom kuse za zadkem.

* * *

A tak Ellie syna dál nenápadně sledovala. Nejvíc ji zajímalo,

za co Liam utrácí. Co kdyby si v lékárně sehnal nějaké prášky... ale ne, otravu by Liam neriskoval. K odpálení „rozbušky“ bylo zapotřebí hormonální nestability a pořádné dávky adrenalinu; nahodilý mix prášků by mohl chemickou rovnováhu v krvi vychýlit nežádoucím způsobem a aktivaci genu naopak blokovat. A pak tu byly pouliční preparáty, o nichž se tvrdilo, že zvyšují šance na spontánní mutaci, nebo že člověka dokonce vylepší bez ohledu na to, zda v sobě vůbec mutační gen má – ale i tak důvěřivý kluk jako Liam chápal, že takovým nástrahám je radno se vyhnout obloukem. Ostatně pokud by přípravky jako „Perutě“, „Plameňák“ nebo „K-Juice“ skutečně měly takovou moc, musela by se předměstí dávno hemžit su

perlidmi vystřelujícími blesky a prorážejícími pěstí ocelové

nosníky.

Liam se ani jednou nesetkal s nikým, kdo by připomínal pou

ličního dealera. A Ellie neviděla, že by si koupil něco nebez

pečnějšího než kávu a jídlo z fast-foodu. Četla sice o puberťá

cích, kteří se pokoušeli nastartovat mutaci kofeinem, ale to byla

případně ochotná riskovat.

* * *

V pátek večer Liam vyrazil na pláž, kterou měli jen tři bloky

od domu. Byl to vlastně jen pás kamenitého písku na břehu on

tarijského jezera, lemovaný bezpečnostními svodidly a otluče

nými ploty zadních dvorků. Několik mil odsud jasně zářilo

centrum Toronta, kdežto na vzdáleném americkém břehu světla

přes vodu jen slabě pomrkávala.

Ovzduší vibrovalo studeným nočním vánkem, hukotem vln

a ostrým pachem jezera, v němž bylo cítit řasy a rybinu. Většinu

roku byla voda čistá dost, aby se v ní dalo plavat, ale vždycky

v létě se v ní na pár dní přemnožily bakterie a občas se sem

vylil nějaký sajrajt z továrny, a dokud nebezpečí nepominulo,

město muselo vylepovat varovné nápisy. Krom toho byly v do

jezdové vzdálenosti mnohem hezčí pláže s širokými pruhy čis

tého písku, s plavčíky a stánky se zmrzlinou. Tady u nich to ani

nebyla opravdová pláž, spíš jenom přístupný kus pobřeží.

Liam postával na břehu, sbíral kamínky a zkoušel házet žabky.

Moc se mu nedařily – voda byla příliš neklidná. Sotva oblázek

jednou poskočil, hned ho spolkla nějaká vlna. Na obloze nebylo

vidět hvězdy; nebe bylo zatažené souvislou vrstvou mraků, oran

žovo-šedivých, jak byly zespodu nasvícené světly velkoměsta.

Ellie se schovávala za řadou borovic, které sloužily jako vě

trolamy. Neskrývala se v jejich stínech jediná – matně rozezná

vala, že nalevo od ní využívá příkrovu tmy jedna mladá dvojice,

a druhý pár slyšela po svojí pravici. Nejspíš středoškoláci.

Tušila, že i Liam si sem vodí děvčata, když zrovna s někým

chodí. Stačilo vzít s sebou deku a dalo se tu pohodlně ležet na

měkkém písku, s vůní borovic všude kolem...

Ellie se s trhnutím probrala. Sice nepředpokládala, že se Liam

dnes večer o něco pokusí, ale stejně nebyla vhodná chvíle, aby

se tu takhle zasnila. A copak jí všichni netvrdí, že v jejím věku

už ji sex pomalu přestane zajímat? Anebo je tohle jeden z těch

výkyvů nálad, které jí také předpovídají?

Možná že všechno to její nervózní třeštění okolo Liama na

konec není nic jiného než menopauzální hysterie. Copak by

Liam fakticky dobrovolně podstoupil něco drastického kvůli

tak astronomicky nepatrné možnosti, že se promění? A co to

tady ve skutečnosti dělá? Hází žabky a tváří se jako kakabus.

Co jiného taky čekat od kluka, který je v pátek večer sám?

Jeho poslední dívka mu před měsícem dala kopačky. Jasně

že se cítí mizerně. A proměna Tamary-Lynn tomu zrovna moc

nepomohla. Jenomže každý puberťák má nějaké trápení. A Liam

není o nic podrážděnější ani labilnější než každý jiný kluk v jeho

věku, tak proč by měl být ve větším ohrožení než ostatní? A ni

kdo z jeho spolužáků zatím nic nebezpečného neprovedl.

Ellie se dívala, jak se Liam pro něco shýbá. Nejdřív myslela,

že sbírá další kamínky. Když jí došlo, že si rozvazoval tkaničky,

už měl boty dole a běžel do vody.

To ne! Když už, tak si to přece měl nechat na zítřek. Zatracený

kluk.

„Stůj!“ zařvala, ale Liam už kolem sebe stříkal vodu, jak

běžel mělčinou. Možná ji přes to cákání neslyší. Anebo prostě

odmítá poslechnout – jestli se snaží vybičovat svoje emoční

4 XB-1


vypětí, pak provinilost, že mámu neposlechne, by pro něj mohla být vítaným bonusem.

Liam se ponořil a začal plavat, v těžkých šatech, které ho zpomalovaly. Ale jemu nesejde na tom, jak rychle poplave, ten hlupák se nejspíš rozhodl, že bude pokračovat až do úplného vyčerpání. Potom už jeho tělo nebude mít jinou možnost než se vylepšit – nebo ne?

„Liame!“ zařvala Ellie. Včas se zarazila, aby nepřipojila: „Okamžitě se vrať!“, čímž by ho jen poštvala kupředu ještě odhodlaněji.

Zatímco zápasila s vlastními botami, zaječela na oba páry schované ve stínech. „Volejte 911!“ Někdo z těch čtyř ji určitě poslechne. Copak si každé děcko nepřeje sehrát roli v nějakém dramatu? Copak se Liam nevzdaluje právě proto dál a dál od břehu?

Ellie skopla boty a rozběhla se do vody. Nebyla tak mrazivě ledová, jak se obávala – jezero si uchovalo malou část tepla, které v létě vstřebalo. Chladná ale byla a skrz teplákovou soupravu jí pronikla na kůži ve zlomku vteřiny. Ve chvíli, kdy Ellie dosáhla dostatečné hloubky, aby mohla plavat, se už začala třást.

Nedala se tím odradit. Nic na světě by ji nezastavilo. Nebyla nijak skvělou plavkyní, ale plavala obstojně. Liam na tom byl podobně. Nebyl to žádný velký sportovec, ale ani pecivál. Ellie chodila jednou týdně na taneční aerobic. Liam měl v tělocviku hodnocení 72 bodů ze sta. Je o jednatřicet let mladší než ona, ale Ellie je matka. Vzpomněla si na článek o ženě, která nadzvedla auto, aby zachránila své dítě. Byla si jistá, že pro záchranu Liama udělá cokoli.

Aspoň se nepokouší rovnou se zabít – nepotopil se pod hladinu a nevdechl do plic studenou vodu. Jen usilovně plave, ale nijak zběsile. Ellie usoudila, že o ní zatím nemá ani potuchy. Přes ten hluk, který při plavání nadělá, ji nemůže slyšet, a i kdyby se otočil a pohlédl za sebe, sotva by v té tmě něco uviděl.

Ani Ellie toho moc neviděla – Liam byl ponořený, nad hladinu mu vyčnívala jen hlava a ramena. Trochu jí pomáhala světla Toronta odrážející se od zamračeného nebe, ale stejně měla potíže udržet směr. Čas od času musela zvednout hlavu a rozhlédnout se. To Liam nemusel. A kdykoli ho znovu spatřila, měla dojem, že mu není ani o píď blíž.

Pokusila se plavat rychleji. Bojovala s chladem a s tíhou nasáklých šatů. V hlavě jí ječel pochybovačný hlas: „Co si myslíš, že uděláš, až ho dohoníš?“ Ale Ellie ho rozhodně okřikovala: „Zachráním ho. To udělám.“

Liamova hlava zmizela ve vlnách. Ellie se sevřel žaludek. Udělala ještě pár temp a ponořila se do černé vody. Neviděla v té tmě ani vlastní ruce, natož nějaký signál, kde hledat Liama. Natahovala se po něm naslepo, neschopná uvěřit, že by ho nedokázala zachránit. Pálilo ji v plicích, bylo jí horko i zima, byla vyčerpaná, šílená strachy a klesala ke dnu.

* * *

Vodou prorazilo světlo, jako když se v bazénu zapnou podvodní světlomety. Ellie spatřila Liama jen kousek od sebe, jak se bezvládně vznáší pod hladinou. Vzala ho do náruče a s veškerou zbývající silou s ním co nejrychleji vystřelila k hladině.

Vynořili se nad vlnami a letěli dál – vzhůru k nebi – raketovou rychlostí.

* * *

Liam jí v náruči připadal tak lehoučký, jako když byl ještě nemluvně. Vysílala do jeho těla teplo, převrátila ho hlavou dolů

5XB-1


a jemně mu mačkala na hrudník, aby z něj vypumpovala vodu.

Za chvíli se rozkašlal a začal lapat po dechu. Ellie ho naplnila

teplem a světlem a letěla s ním rovnou domů.

* * *

Zvažovala, jestli ho nemá vzít do nemocnice. Ale zavrhla to –

přece viděla, že bude v pořádku... fakticky to na něm viděla,

v podobě aury, která ho obklopovala. A kdyby ho nechala pro

hlédnout lékaři, kladli by jim nepříjemné otázky. Vložila by se

do toho policie. Liam by musel nastoupit povinnou léčbu na

psychiatrii. Mohl by ztratit celý školní rok a už nikdy by se ne

zbavil stigmatu sebevraha.

Zatím ale nikdo nic neví. Jestli někdo z těch mladých na

pláži opravdu zavolal 911, policie to tam prohledá, a nic nenajde.

Dobrá, najdou její kolo, ale nejspíš nikdy nezjistí, že patří jí.

A i kdyby, vždycky může říct, že jí ho ukradli. Objevili by taky

dva pár bot, ale co s tím? Nikdo by z toho nevyvodil –

Zazvonil zvonek. Na verandě stála zhruba šedesátiletá žena

tmavé pleti; měla na sobě nenápadný zimník, ale vyzařovala

z ní nepopiratelná autorita. Její aura svítila jako laser – proni

kavou oslepující zelení.

Ellie se nechtělo otvírat, ale tak jasně zářící člověk na jejím

prahu by mohl vzbudit pozornost. Dopřála si chvilku, během

níž na sobě vyzářením potřebného tepla vysušila mokré oble

čení, a na škvíru otevřela vchodové dveře.

„Dobrý večer,“ pozdravila žena. „Přišla jsem vás přivítat do

našeho společenství.“

„Promiňte, ale my už tady žijeme spoustu let,“ ohradila se

Ellie.

„Mám na mysli jiné společenství,“ upřesnila žena. „Můžu

dovnitř?“

Její aura se rozzářila ještě jasněji. Ellie se zamračila, ale pus

tila ji dál.

* * *

Jakmile žena vešla, Ellie za ní zabouchla dveře. „Co jste

zač?“ vypálila.

„Někdo jako vy.“ Žena se vznesla kus nad podlahu a hned

se zase spustila. „Nedáváme si žádné bombastické přezdívky

jako Ohnivá střela nebo Pěst osudu. Preferujeme nenápadnost.“

„Kdo je to ‚my‘?“ zeptala se Ellie.

„Malá skupinka tady ve městě. Je mezi námi jedna, která

vždycky vycítí, když někdo projde proměnou. Poslala mě vás

přivítat... odpovědět na otázky... ujistit se, že jste v pořádku.“

Žena na Ellie pohlédla. „Jste v pořádku?“

„Jsem v pohodě,“ vyhrkla Ellie trochu zhurta.

Žena si ji pochybovačně prohlížela. „Určitě? Protože, víte,

s námi je to stejné jako s puberťáky. Zvláštní schopnosti se ob

jeví, jen když procházíme emočním otřesem, ve chvíli, kdy

s námi už zase cloumají hormony. A když se to sejde – abraka

dabra! Je z toho ten nejpříšernější nával horka v životě!“

„Škoda, že nepoužíváme přezdívky,“ podotkla Ellie. „Říkala

bych si Žhavá bába. Nebo Klimaktematka.“

Návštěvnice však zavrtěla hlavou. „Tím bychom se hned pro

zradily. Hej, ale jestli chcete být superhrdinkou, tak do toho!

Všichni Vylepšenci nosí ty svoje speciální obleky. Stačí, když si

natáhnete něco od hlavy až k patě, investujete do kvalitního sta

hovacího prádla, a nikdo nepozná, jestli je vám šestnáct nebo še

desát.“ Poplácala se po svém pozoruhodně plochém břiše. „Vět

šina z nás pálí kalorie na rotopedu ďábelským tempem, takže

máme v elasťákách skvělou figuru. Pak vám stačí maska, abyste

zakryla vějířky u očí, a jste za vodou.“ Žena se zasmála. „Vlastně

bych vám radila, ať si kostým pořídíte, i kdybyste si žádnou ka

riéru neplánovala. Čas od času se něco přihodí, a když nic ne

uděláte, zemřou tisíce lidí. Pamatujete, jak zaútočila Pátá říše?

Mysleli si, že v Torontu je jen hrstka Vylepšenců. Jenže pak

jsme se objevily my a nakopaly jim zadnice. Ženské síle zdar!“

Ellie zjistila, že se usmívá. Přinutila se tvářit vážně. „Nic ta

kového bych dělat nemohla. Musím se starat o syna.“

„Všechny máme své závazky,“ poukázala žena. „Přece už

nejsme žádné patnáctky.“ Podala Ellie navštívenku. „Tady je

mailová adresa naší skupiny. Dejte o sobě vědět. Kdybyste si

potřebovala popovídat nebo tak. A vůbec, i kdyby nic, přijďte

si aspoň zacvičit, naše hodiny mají o dost větší grády než jóga.“

Návštěvnice se usmála a zmizela. Puf! Nejspíš se teleporto

vala. Už to, jak bleskově se zjevila u nich před domem, napoví

dalo, že ovládá zvláštní způsob cestování.

Ellie se zamyšleně vrátila do Liamova pokoje. Ještě spal;

jeho aura byla klidná. Neměla ponětí, co mu řekne, až se pro

budí, ale však ona už si poradí.

Hlavní bylo, že Liam už neprovede žádnou další pitomost.

Znala svého syna – využil svoji šanci a prohrál. Nějaký čas se

bude kabonit, ale pak se objeví nová dívka, pupínek nebo složitý

úkol z matiky a Liam se pohne dál. Jasně že na něj bude dohlížet

– a teď už k tomu nepotřebuje kolo a helmu.

Teď umí létat. A vidí aury. Kdo ví, jaké další schopnosti ještě

má. A kdyby odhodila zábrany a vyšla ze stínů, jakou superhr

dinskou přezdívku by si vybrala?

Ellie vešla do kuchyně, ohřála si v dlaních hrnek čaje a po

sadila se, aby si o tom všem popřemýšlela.

Poprvé vydáno v časopise Asimov's SF v srpnu roku 2016

Přeložila Jitka Cardová

Ilustroval Petr Kopl

6 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

JAMES ALAN GARDNER

Kanadský autor fantastiky (nar. 1955). Asi třicet kratších prací

publikoval nejčastěji na stránkách magazínů Amazing a Asi

mov's SF či v kanadské sérii antologií Tesseracts, přičemž

dvacátý svazek této každoroční řady dokonce pod názvem

Tesseracts Twenty: Compostela (2017) sestavil ve spolupráci

se Spiderem Robinsonem. Kratší práce dosud shromáždil

pouze ve sbírce Gravity Wells: Speculative Fiction Stories

(2005). Nejvýrazněji uspěl s povídkami „Three Hearings on

the Existence of Snakes in the Human Bloodstream“ (Tři sly

šení o existenci hadů v krevním oběhu člověka, 1997, česky

XB-1 11/2017) a „The Ray-Gun: A Love Story“ (2008), obě

shodně nominovanými na ceny Hugo a Nebula, přičemž první

z nich si vysloužila kanadskou cenu Aurora, druhá pak Pamětní

cenu Theodora Sturgeona a Cenu čtenářů časopisu Asimov's

SF. Většinu svých románů zasadil do prostředí tzv. League of

Peoples, ve kterém mimozemšťané natolik rozvinutí, že jsou

pro ně lidé něčím jako jsou pro lidstvo pouhé bakterie, zne

možňují ostatním inteligentním druhům vést mezihvězdné

války. Spadají sem romány Expendable (1997), Commitment

Hour (1998), Vigilant (1999), Hunted (2000), Ascending

(2001), Trapped (2002) a Radiant (2004). V letošním roce

zahajuje románem All Those Explosions Were Someone El

se’s Fault (2017) novou sérii The Dark and the Spark.


Vítejte na palubě Nádherné nomádky, všech jejích čtyřech

stech padesáti tisících tunách s jaderným pohonem. Jedná se doslova o samostatný stát uznávaný ostatními, s vlastními ozbrojenými silami, zákony a měnou. Přese všechnu modernu zůstává život na moři i nadále staromódní. Jsou tu k dispozici tradiční bufety s rychlým občerstvením, stylové restaurace, pestrobarevné fontány, pouliční baviči a dokonce i holičství s roztomile nesourodou čtveřicí holičů. Slouží tu vyškolené armády kuchařů, popelářů, sběračů zvířecích výkalů a údržbářů. Každý večer je pořádán ohňostroj na hlavní ústřední palubě nad kasinem Šťastný milionář, pokud tedy počasí dovolí. Je docela snadné pochopit proč ti, kdo si to dovolit můžou, dokážou pobývat na výletních lodích až do – a pak i dlouho po – smrti.

Jak tak procházel po palubách v saku s fialovým proužkem

stejnokroje posádky, delegát Frank Onions nikdy nevěnoval příliš pozornosti zprávám v časopisech, které si nechávali milovníci slunečních paprsků svítit na předloktích. I tak věděl, že umírání už nemá takový význam jako dřív. Ukázalo se, že smrt je odpovědí na mnoho problémů spojených se stářím. Když se vám slábnoucí srdce zastavilo, když jste si nechali vykuchat nefunkční orgány, uložit paměť a orgány renovovat, mohli jste se klidně se svými titanovými endoprotézami šourat po světě dalších pár desítek let. A potom jste se mohli na stejnou proceduru objednat znovu. A tak pořád dokola. Ozývaly se, pravda, kritické námitky, zda lidé žijící posmrtným životem jsou opravdu pořád titíž lidé jako zaživa. Ale u někoho jako Frank, kdo působil v oboru silně závislém na více než stoletých zákaznících, by bylo nepatřičné si stěžovat.

Když vedl dopolední výlet k ruinám krétského Knósu, za

tímco Nádherná nomádka kotvila u zbytků města Hérakleion, připadalo mu, že mrtvých je víc než obvykle. Nejméně čtrnáct z dvaačtyřiceti hlav, které napočítal ve výletním autobuse, vypadalo mrtvě. Vynásobte to dvěma a máte počet ošetřovatelek. Nejjednodušeji se mrtví od živých poznali podle paruk a příčesků. Ne že by živí starouškové podobné propriety také nepoužívali, ale mrtví byli všichni holohlaví – vlasy a pokožku se zatím vědcům stále nedařilo nahradit – a měli v oblibě skutečně chemlonově vypadající modely. Řady sedadel, ke kterým byl Frank obrácen čelem, plnila směsice účesů ve stylu Elvise, vybělených pankáčských čír a vyčesaných drdolů. Mrtví také rádi nosili velké sluneční brýle. Vyhýbali se světlu jako upíři, kterým se často podobali, a nejraději nosili o číslo větší oblečení v neobvyklých kombinacích ručně tkaných látek. I muži na sebe patlali příliš mnoho líčidel, aby zakryli svou sýrovitou pokožku. Zatímco autobus stoupal směrem k cíli dnešního výletu a Frank se chopil mikrofonu, aby vyprávěl naučený příběh o Théseovi a Minotaurovi, obklopovala ho směsice pachů zkaženého masa, pleťového krému a čehosi na způsob formaldehydu.

Zářijové slunce nebylo příliš nepříjemné, když Frank, s má

vátkem Nádherná nomádka v ruce zdviženým nad hlavu, vedl svou šourající se skupinu po eskalátorech a pojízdných chodnících. Tady je freska kněze a krále v jedné osobě, tohle je trůnní sál a tady vidíte první splachovací toaletu na světě. Druhá skupinka, která se tu pohybovala, dorazila z Veselého minstrela, další obří výletní lodi kotvící ve staré americké námořní základně v zálivu Souda. Zatímco se ty dva pomalu se šinoucí

proudy proplétaly a přelévaly, jak se všichni uboze snažili

dorazit k obchodu se suvenýry jako první, Frank začínal mít

docela oprávněné obavy, že si někteří z turistů popletou svou

skupinu. Potom, když je ještě chvíli pozoroval – tak křehké,

tak zbytečné ve své dychtivosti utratit peníze, které získali ještě

za života jako účetní v Idahu, právníci ve Stockholmu nebo

agenti půjčovny průmyslových strojů ve Wolverhamptonu –

přemítal o tom, jestli na tom vůbec záleží.

Sehnal do houfu ty, kteří mu připadali povědomí, a bez

dalších příhod je odvedl zpátky do autobusu, ve kterém zamířili

k cíli, který byl v programu dnešního výletu označen jako Ty

pická krétská rybářská vesnice. Vypadalo to tam celkem věro

hodně, když jste ignorovali betonové valy postavené na ochranu

před stoupající mořskou hladinou, a místní vesničané plnili

svou roli jako někdo, kdo musí každý den opakovat stále totéž.

Po prohlídce se Frank posadil pod olivovník v podniku, který

by se dal označit za přístavní tavernu, vytáhl ze zadní kapsy ta

blet a tvářil se, že si čte. Číšník mu donesl plněné olivy, uchá

zející černou kávu bez kofeinu a talíř teplých chlebových placek.

Občas si vlastně neměl na co stěžovat.

„Můžeme si přisednout?“

Frank potlačil zamračení a uložil si tablet do kapsy. Potom,

když zvedl zrak, přešel jeho předepsaný úsměv do přirozené

podoby.

„Samozřejmě. Bude mi potěšením.“

Na sobě měla vzdušné plážové šaty vyrobené z látky, která

se mihotala a měnila barvy, jak na ni dopadalo světlo pronikající

korunou stromu. Stejně jako její odhalená bronzová ramena.

A jako její zlaté vlasy.

„Frank Onions.“

„Ano...“ Z očí – medově zlatých – jí vyzařovala neodbytná

zvědavost. „... my víme.“ Odsunula jednu židli. Potom druhou.

A na někoho kývla.

Sakra. Nebyla tam sama. I když to Frank měl samozřejmě

čekat, protože kromě členů posádky byli jedinými mladými

lidmi na palubách lodí jako Nádherná nomádka ošetřovatelky.

Mrtvý muž, který se k nim přišoural, byl případ k politování.

Jeho příčesek se pyšnil grandiózní vlnou nad čelem, měl ho ale

nasazený nakřivo. K tomu stejně vyšinuté sluneční brýle a jazyk

vyčnívající ze směšně zakulacených rtů, jak se naplno soustředil,

aby se bezpečně posadil, připomínal kus zkažených jater.

„Promiňte, jmenuji se Dottie Hastingsová. Tohle je Warren.“

Když se přízračná Dottie předklonila, aby svému klientovi

narovnala paruku a sluneční brýle, mrtvý muž zahuhňal něco,

co si Frank vyložil jako pozdrav.

Otočila se a znovu pohlédla na Franka. „Opravdu se nám

líbil váš dnešní doprovod i výklad. Co vám můžeme objednat?

Karafu retsiny? Nebo ouzo?“

I když by Frank hrozně rád přistoupil na jakýkoli Dottiin ná

vrh, zavrtěl hlavou. „Já tyhle věci vůbec nepiju... Ne že by mi

to nějak vadilo...“ dodal na objasnění. „Jen nad sebou nechci

ztratit úplnou kontrolu.“

„Chápu.“ Frank cítil – opravdu cítil –, jak po něm putuje

Dottiin zrak. „To vidím. Posilujete?“

„Trošku. Členové posádky nemají ve svém volném čase moc

na vybranou.“

7XB-1

Druhý přechod řeky Styx

Ian R. MacLeod

(RECROSSING THE STYX)


Trpce se usmála. „A co si tedy dáte? Co třeba ještě jednu

kávu? Asi bez kofeinu, že?“

Všiml si, že Dottie si dala malé ouzo, zatímco její Warren se

omezil na pomerančový džus, jehož větší část mu dívka posléze musela otřít ze seschlého krku. V jejích pohybech byla zvláštní, až nebývalá něžnost, která mu připadala celkem dojemná. I když byla hezká, Frankovi dělalo problémy se na to dívat.

„Uvědomujete si,“ řekla, když muchlala použité ubrousky

do papírové koule, „že většina příběhů, které jste nám vyprávěl o Knósu, jsou pouhé mýty?“

Frank vyprskl do své kávy. Dottie se na něj ale uličnicky usmála,

ústa lehce zkřivená. Potom významný úsměv přešel do smíchu, který ho rozesmál taky. Pokud jde o to, co tak důkladně zkoumali – sloupy, fresky i býčí rohy – to vytvořil Arthur Evans před několika málo stovkami let v pomýleném pokusu o rekonstrukci pravděpodobné podoby Knósu. Evans se ale ve většině mýlil. Dokonce se spletl i ve skutečném jméně. Frank se nikdy nezatěžoval tím, aby kazil vyznění svých mytických příběhů o Minotaurovi čímkoli jen trochu podobným pravdě, ale jak tam tak Warren slintal a on s Dottie klábosili, vrátily se mu mlhavé vzpomínky na nadšení, které ho kdysi přivedlo ke studiu antických dějin.

Dottie nebyla jen neskutečně krásná. Byla také neuvěřitelně

chytrá. Dokonce věděla i o Wunderlichovi a jeho teorii o tom, že celý Knósos byl ve skutečnosti obřím mauzoleem, která patřila k jeho nejoblíbenějším. Když nadešel čas, aby se vrátili k autobusu a vyrazili si prohlédnout slavnou sochu ženy s odhalenými ňadry a s hady v rukou – která je podle posledních poznatků také novodobým padělkem – pohyboval se Frank na hraně čehosi, co by se dalo nazvat láskou. Nebo přinejmenším nevšedním zájmem. Na té dívce bylo něco zvláštního. Hlavně na těch jejích medových očích. Skrývala se v nich hravá temnota a klidná nevinnost, na které kdovíproč nedokázal dosáhnout. Připadalo mu, jako by se díval na dvě mince probleskující ze dna klidné, hluboké řeky. Dottie nebyla jen chytrá a krásná. Byla jedinečná.

Vstal, omámený, jako kdyby to byl on, kdo vypil to ouzo.

„Pamětihodnosti se na sebe samy dívat nemůžou.“

„Ne. Samozřejmě.“ Zatímco vstávala, předvedla úchvatné

melodrama bronzové pleti a měňavých šatů. Potom se předklonila, aby pomohla Warrenovi, a Frank, i když za to sebou opovrhoval, si nemohl pomoct, aby se zalíbením nesledoval, jak se hroty jejích ňader otřely o látku a napnuly ji. „Opravdu se těším na dnešní odpoledne. Tedy...“ Warren se po krátkém zápolení ocitl také na nohou, stál jen díky tomu, že se o dívku opíral. Ústa měl otevřená. Příčesek se mu zase svezl a odkrytá kůže připomínala šedý, zpola vypuštěný balonek. „Oba se těšíme.“ Dottie se znovu usmála svým rozkošným pokřiveným úsměvem. „Já a můj manžel Warren.“

* * *

Ošetřovatelky byly vždycky trochu zvláštní, i když předsta

vovaly většinu objektů Frankova zájmu na palubě lodi. Dottie byla ale jiná. Dottie nebyla jako ostatní. Dottie byla živá, na rozdíl od těch, které prostě za to, co dělaly, dostávaly zaplaceno. Ale vdaná? Pravda, občas se dalo narazit na manželský pár, který překročil bariéru takzvané bolestné ztráty společně. Pak ještě existovaly zlatokopky – silikonové blondýny (proč byly vždycky blonďaté?) s ne právě tajuplným úsměvem na rtech, které před sebou tlačily nějakou tu vykopávku na pozlaceném kolečkovém křesle. V současnosti se ale typický naftový miliardář jednoduše smířil s nevyhnutelným, zemřel a nechal se oživit. Potom se choval skoro stejně jako dřív. A to bylo všechno.

Té noci Frank Onions uléhal ve své spací kóji s pichlavým po

citem rozrušení. Kam se vlastně ubíral jeho život – tady dole na

palubě pro personál, hrozně hluboko pod čarou ponoru Nádherné

nomádky, kde jediný prostor, který jste mohli považovat za vlastní,

byl tak malý, že se v něm sotva dalo pohnout? Možná to nahoře

mezi parky a nákupními galeriemi nikomu nepřišlo, ale tady dole

člověk nebyl skoro nikdy na pochybách, že se nachází na moři.

Těžký pach mazutu a oceli soupeřil s pronikavým odérem zkaže

ného jídla, zatuchlých ponožek a zvratků. Bylo opravdu směšné,

spíš ironicky míněno, jak veškerý pokrok moderních technologií

vyústil v konstrukci připomínající plástev, ve které jste se mohli

uzavřít jako kukla čekající na to, až se vylíhne. Není proto divu,

že zabíjel většinu volného času v posilovně pro zaměstnance, aby

se co nejvíc unavil nebo aspoň zaměstnal, než bude muset na

chvíli zalézt do své kukaně. Není divu, že ho žádná z lodních

atrakcí ani trochu nezajímala. Není divu, že nemohl spát.

Nedokázal myslet na nic než na Dottie. Dottie stojící. Dottie

sedící. Dottie usmívající se svým pokřiveným úsměvem. Pohu

pování jejích ňader pod pružnou látkou. Frank přemýšlel, i když

se zoufale snažil podobné myšlenky zaplašit, co asi právě teď

Dottie dělá s tím svým zombie manželem. Pohlavní styk mezi

nimi nebyl příliš pravděpodobný, ale otírání brady od zbytků

jídla a navádění ochablých končetin při nastupování a vystupování

z eskalátorů bylo pouhou špičkou ledovce úkolů, které musely

ošetřovatelky vykonávat. Pokud byl člověk mrtvý, krev, nervové

buňky i měkké tkáně, i ty nově naklonované, měly tendenci pod

léhat rozkladu, proto je bylo potřeba neustále obnovovat a vy

měňovat. Ošetřovatelky se kvůli svému platu nemusely zříct jen

několika let svého života. Nejdříve je napěchovali spoustou léků

na potlačování imunitní reakce a pak od nich vyžadovali pravidelné

poskytování tělesných tekutin a tkání svým chlebodárcům. Ně

které na sobě dokonce pěstovaly náhradní orgány.

Frank sebou trhl. Otočil se. Představoval si živě pulzující

trubice, napůl tkáň, napůl pryž, vystupující z nejroztodivnějších

otvorů. Potom pocítil nápory moře na mocný kýl Nádherné

nomádky brázdící vody Středozemního moře. A viděl Dottie

vystupující z vody jako nějaká novodobá mořská bohyně.

* * *

Jak Nádherná nomádka kličkovala Egejským mořem od stře

dověké citadely na Rhodu k posvátnému ostrovu Patmos, vídal

Frank Onions Dottie Hastingsovou, i když tam ve skutečnosti

nebyla. Mihnutí jejích vlasů mezi cetkami v postranních ulič

kách Skyru. Záblesk jejích zacloněných stehen za zlatavými

dunami Evie. Připadal si jako kočka rozpálená sluncem, jako

zfetovaný anděl. Měl dojem, jako by se vrátil do těch dávných

časů, které nikdy neexistovaly.

Když se Frank prohrabal záznamy Nádherné nomádky, ne

bylo těžké najít Warrena Hastingse. První velké jmění mu při

nesly ty malé kroužky, na kterých visívaly sprchové závěsy.

Druhé získal díky tomu, že vlastnil autorská práva na část ře

tězce DNA jakési průmyslové biochemické látky. Warren Has

tings byl opravdu pohádkově bohatý. Takovým boháčem se člo

věk nestane, pokud je manažerem virtuální popové skupiny

nebo objeví lék na melancholii. Musí podnikat s něčím tak oby

čejným, že to nikoho vůbec nezajímá. Podle toho, kolik ho

musí stát to nejprvotřídnější ultra deluxe prezidentské apartmá,

mohli by si s Dottie klidně brázdit oceány na palubě vlastního

křižníku, žít na soukromém ostrově nebo poletovat v orbitální

stanici. Možná je bavila přítomnost těch méně rovných. Nebo

možná rádi sledovali, jak živoří ostatní.

8 XB-1


Čím víc o tom Frank přemýšlel, tím víc otazníků se mu hromadilo v hlavě. A největším z nich byla Dottie samotná. Byl pro něj docela šok, přes všechna jeho další setkání s tou dvojicí, při kterých pozoroval, jak něžně se dívka ke svému muži chová, když zjistil, že se za něj provdala před deseti lety – tedy ještě před jeho smrtí – na malém, soukromém obřadu na Novém Bali. Stála tam, oblečená v panensky bílých šatech, pod květinovým obloukem, po jejím boku Warren, který vypadal podstatně lépe než teď. Záznamy byly zmatené a protiřečily si v datu, ke kterému se rozhodl zemřít, musel ale začít tělesně chřadnout dříve, než se k tomu kroku odhodlal, zatímco sama Dottie jako by se právě vylíhla ve své kráse, s úsměvem a stále stejná, v diskrétnějších, výběrových zákoutích společnosti a v období, které již nebylo možno nazývat Warrenovým životem.

Frankovi to stále připadalo jako záhada, najednou byl ale vděčný za jeden bod pracovní smlouvy, podle kterého musel trávit určený počet hodin v přítomnosti platících pasažérů. Během koktejlové hodiny se motal kolem baru Waikiki a předstíral zájem o nejrůznější volnočasové aktivity cestujících, kterým by se jinak vyhýbal jako čert kříži, dokud si nesestavil obraz o tom, jakou společenskou rutinu Hastingsovi dodržují. Potom si podle nich sestavil značně podobný program.

Na cestě k ostrovu Chios známému díky byzantskému klášteru a jemným mozaikám se začaly zvedat podzimní vlny a Franku Onionsovi se konečně podařilo začlenit se do davu, který podle všeho obklopoval Hastingsovy. Jak tak vzdoroval dešti bavících se a prskajících seniorů, zatímco Warren, soví brýle posazené na rozpadajícím se nose ve stylu Michaela Jacksona, nespouštěl oddaný pohled z Dottie, Frank se znovu pozastavoval nad její krásou a pak dumal o tom, proč se u všech rohatých dobrovolně stala tím, čím je teď. Frank z vlastní zkušenosti věděl, že většina ošetřovatelek byla téměř stejně mrtvá jako zombie, o které se staraly. Jako by po dobu trvání smlouvy pozastavily svůj život. S výjimkou peněz nenáviděly všechno ostatní, co s tím souviselo. Když s nimi trávil intimní chvilky, i v té největší extázi mu připadalo, jako by jejich těla patřila někomu jinému.

Dottie ale podle všeho na svůj osud nežehrá, pochopil Frank znovu, když ji sledoval, jak svému muži utírá z brady sliny se svou obvyklou něhou a jak na ni Warren se stejnou něhou vděčně bučí. Hlavou mu dokonce prolétla myšlenka, že ti dva tvoří dokonalý pár. Stále tomu ale nedokázal uvěřit. Na Dottie bylo ještě cosi, když stočila zrak panoramatickým oknem ven na modré Středozemní moře a ukázala mu svůj hrdý a milý profil. Jako by v tom bylo zoufalství. Kdyby své medové oči tak neupírala k obzoru, mohlo by mu klidně připadat, že pláče.

* * *

Nakonec se mu s ní poštěstilo promluvit po celodenním výletu na ostrůvek Délos. Hastingsovi se rozhodli přihlásit právě do jeho skupiny, i když se pak drželi stranou, zatímco Frank pronášel omletou litanii o Iónech a jejich falických monumentech, jako by se mu Dottie snažila vyhýbat. Pak došlo k nějakému povyku kolem ní s Warrenem právě ve chvíli, kdy k nim dorazil člun, který je měl odvézt zpět na Nádhernou nomádku. Frank doufal, že jde o milostnou hádku, ukázalo se ale, že došlo k poruše, která vyžadovala okamžitý zásah bezprostředně po jejich návratu na loď.

Dottie na sobě měla stále stejnou bílou blůzku, kterou nosila celý den, když se později onoho večera objevila sama u baru Waikiki, jen na levém ňadru teď měla cosi, co vypadalo jako

9XB-1


skvrna od jídla, což ale bylo v podstatě nemožné. Ani vlasy nevypadaly, jako by byly vytepané ze zlata, a od levého koutku úst jí směrem dolů vedla drobná vráska. Vypadala unaveně a utrápeně. Nikdo jiný – všichni ti mrtví realitní makléři a softwaroví konzultanti – si jí ale ani nevšiml, když se posadila. Dokonce se ani nenamáhali otázkami po Warrenově stavu. Mrtví vnímali selhání orgánů obdobně jako první motoristé v dávných dobách píchnutou pneumatiku – tak trochu otrava, ale nic, kvůli čemu by bylo potřeba se vzrušovat, pokud jste tedy s sebou měli rezervu. Brebentění o výši anuity pokračovalo bez přerušení a Dottie tam jen seděla a splétala a rozplétala prsty a vrásky kolem očí se jí prohlubovaly neustávajícím napětím. Dokonce i když vstala a prodírala se hradbou tenkých končetin k horní palubě, byl Frank jediný, kdo si toho všiml.

Vyšel za ní ven. Byla tmavá, svěží noc a jemu připadalo, že

hvězdy kolem Dottie krouží jako světlušky. Když se opřel o zábradlí vedle ní, otřel se mu o tvář pramínek jejích vlasů vlající ve větru.

„Je Warren v pořádku?“

„Starám se o něj. Samozřejmě, že je v pořádku.“

„A co vy?“

„Já? Mně nic není. Nebyla jsem to já, kdo...“

„Tak jsem to nemyslel, Dottie. Myslel jsem...“

„Vím, co jste myslel.“ Pokrčila rameny a povzdechla si.

„Když nás ostatní pozorují spolu, vidí, jak je mi Warren oddaný...“

„Ale diví se vám?“

„Pravděpodobně.“ Znovu pokrčila rameny. „Byla jsem jen

obyčejné děvče toužící po lepším životě. Dařilo se mi ve sportu – dobře plavu – a snila jsem o tom, že se dostanu na olympiádu a vyhraju medaili. Když jsem ale vyrostla, olympionici už nepoužívali vlastní končetiny ani jim v žilách nekolovalo nic, co by jen trochu připomínalo lidskou krev. Takže mi nakonec došlo, že nejlepší způsob, jak získat stálé zaměstnání, najdu na lodích jako tahle. Předváděla jsem skoky do vody. Pak jsem sloužila jako plavčík. Učila jsem mrtvé i živé plavat – tedy, jak sebou plácat tak, abyste se neutopili. Vy víte, jaké to je, Franku. Není to zase tak špatný život, pokud si dokážete zvyknout na stísněné prostory na spaní a všechno to pití podávané s papírovými paraplíčky.“

„Na kterých lodích jste sloužila?“

Sklopila zrak k rychle ubíhající vodě. „Skoro celou tu dobu

jsem sloužila na Zdatné May.“

„Nebyla to ta, na které po požáru reaktoru zahynula polovina

posádky?“

„To byla její sesterská loď. A pak se jednoho dne objevil

Warren. Tehdy vypadal mnohem líp. Pořád se říká, že se technologie neustále zdokonalují, smrt k němu ale byla docela krutá.“

„Chcete říct, že se vám tehdy opravdu líbil?“

„Ne tak úplně, to ne. Byla jsem spíš...“ Zarazila se. Na zá

pěstí jí začal pípat nějaký malý přístroj. „Musím jít za ním. Byl jste někdy v apartmá, jaké máme my, Franku? Chcete tam jít se mnou?“

* * *

„Páni! To je paráda...“

Zlato. Sklo. Samet. Všechno buď lesklé a tvrdé, nebo nesku

tečně měkké. Frank už něco podobného viděl, ale raději mlčel. Celkový dojem narušovala jen obrovská bílá skříň vrnící vedle postele pokryté spoustou polštářků.

„... jen musím zkontrolovat...“

Vypadalo to, jako by Dottie zkoumala obsah nějaké chladicí

místnosti, když otevřela jedno křídlo dveří v kombinaci chromu

a emailu a nahlédla dovnitř. Z chladnice vyvanul lehce zapá

chající vzduch – jako od zkaženého chlazeného masa. Uvnitř

dokonce bylo i klasické mdlé namodralé světlo, které odhalovalo

cosi, co připomínalo tácky s hovězím a pestrobarevné kartony

s džusy, největším objektem uvnitř byl ale Warren samotný.

Ležel tam natažený a nahý tak, že si Frank mohl prohlédnout

jeho bílá chodidla, vychrtlé nohy bez chloupků pokryté modrými

skvrnami, zjizvené a propadlé břicho, scvrklý penis i šourek.

Nevypadal ani tak mrtvý, jako spíš vysušený. Mnohem hrozivěji

ale působilo volné místo na polici vedle něj, které bylo zjevně

upraveno tak, aby tu šlo uložit další tělo.

„Nic mu není,“ zašeptala Dottie s tou svou obvyklou podivnou

něhou v hlase. Dotkla se jedné nebo dvou věcí, které vypadaly

jako kapačka a infuze. Něco tam blikalo a pípalo. Potom se

ozval mlaskavý zvuk, jehož původ sice Frank nedokázal odhalit,

který ho ale přiměl odvrátit zrak. Slyšel, jak zapadly dveře.

„Ráno bude zase jako rybička.“

„Vy tam s ním snad neležíte, ne?“

„Jsem jeho žena.“

„Ale... Páni, Dottie. Vy jste půvabná.“ Teď nebo nikdy; přešel

k ní. „Nesmíte promrhat svůj život takovým způsobem... Ne,

když můžete...“ Na chvilku to vypadalo, že tahle naplno prone

sená výzva opravdu zabere. Neodtáhla se od něj a pohled v jejích

medových očích měl do odporu hodně daleko. Potom, když

natáhl ruku, aby se dotkl její tváře, tlumeně vyjekla a poodběhla

od něj po huňatém koberci, rukou si mnula místo, kterého se

jeho prsty ani nestihly dotknout. Jako by ji píchla včela.

„Omlouvám se, Dottie. Nechtěl jsem...“

„Ne, ne. Vy za to nemůžete, Franku. Je to má vina. Mám vás

ráda. Chci vás. Mám vás víc než ráda. Ale... Slyšel jste něco

o fixaci?“

„Všichni jsme...“

„Myslím to doslova. Fixace probíhá v mozku kuřete, které

po vylíhnutí poprvé spatří svoji matku. Je to instinkt – zabudo

vaný do organismu – a víme o něm mnoho století. Do určité

míry se projevuje i u pokročilejších druhů. Díky ní může káčátko

chodit za tím prvním, co po narození uvidí, i když to jsou třeba

shodou okolností něčí galoše.“

Frank přikývl. Měl za to, že chápe, co tím myslí, neměl ale

nejmenší tušení, kam tím směřuje.

„My lidé máme stejný instinkt, není ovšem tak silný a tak

jednoduchý. Pokud se tedy nestane něco, co ho zesílí.“

„Co tím myslíte? Že se lidé můžou fixovat na jiné lidi? To

přece nemůže být legální.“

„Copak se dneska někdo ohlíží na to, co je legální? Na téhle

planetě i mimo ni se vždy najde místo, kde si můžete dělat, co

chcete, a když mě Warren potkal, věděl už, že umírá. A byl

okouzlující. A navíc pohádkově bohatý. Řekl mi, že mi může

dopřát život, na jaký bych jinak nikdy nedosáhla, ať bych se

snažila sebevíc a jak dlouho bych chtěla. A měl pravdu. Tohle

všechno...“ gestem ruky obsáhla apartmá „... nic není, Franku.

Je to všední. Tahle loď je vězením se stylovými restauracemi

a virtuálním golfovým hřištěm. S Warrenem jsem si uvědomila,

že se mi nabízí šance k úniku z takových míst. Dohoda, kterou

jsme uzavřeli, mi tehdy nepřipadala nijak problematická...“

„Chcete tím říct, že jste souhlasila se svou fixací na něj?“

Přikývla. Vypadalo to, že má v očích opravdu slzy. „Vyrobil

takový malý přístroj. Dalo by se říct, že to bylo něco jako sva

tební dar. Vypadal jako stříbrný brouk. Vlastně byl docela hezký.

Položil mi ho na krk a on mi vlezl...“ sáhla si za ucho „... sem.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist