načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/02 – Redakce XB-1

XB-1 2018/02

Elektronická kniha: XB-1 2018/02
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1057-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah XB-1 2/2018:

Zahraniční SF

Robert Reed: Běh mrtvého muže

(Dead Man’s Run, 2010, překlad Jiří Engliš)

Domácí SF

Lukáš Hrdlička: Šakalí jaro

Miroslav Hokeš: Fiat Lux: Cesta stínem

Alfred Barsch: Sny v černém domě

Publicistika

Jason Sanford: Harlan Ellison: První rozhněvaný

Antonín Tesař: Světy, ve kterých se nedá žít

Fantastická věda

SETI naslouchá „Prvnímu poslovi“;

Smělé plány s gene drivy

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Star Wars: Poslední z Jediů;

Jumanji: Vítejte v džungli; 7 životů; Thelma;

Chuckyho kult; Magické stříbro – hledání kouzelného rohu; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Ken Liu: Ctnosti králů;

Peter Tieryas: Spojené státy japonské;

Václav Kahuda: Bytost; Peter F. Hamilton: Okno do času;

Lauren A. Forry: Prokletý ostrov; Petr Švec: Otrávené duše;

Ve stínu říše; Marcelo Luján: Podhoubí;

Camilla a Viveca Sten: Hluboký hrob. Dítě útesu;

Věra Mertlíková: Tři bábiny kobyly;

Rachel Caine: Velká knihovna – Z kostí a inkoustu;

Fatale 1: Smrt je mi v patách; Nové knihy

Autor obálky: Maurizio Manzieri

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/03 XB-1 2014/03
 (e-book)
XB-1 2016/07 XB-1 2016/07
 (e-book)
XB-1 2012/11 XB-1 2012/11
 (e-book)
XB-1 2011/12 XB-1 2011/12
 (e-book)
XB-1 2017/11 XB-1 2017/11
 (e-book)
XB-1 2018/09 XB-1 2018/09
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

PÁN PRSTENŮ

JAKO SERIÁL

Ve věku třiadevadesáti let rezig

noval Christopher Tolkien, syn

spisovatele J. R. R. Tolkiena,

z pozice vedoucího představitele

Tolkienovy pozůstalosti. V radě

spravující pozůstalost nadále

zůstávají Tolkienovy dědicové

včetně autorovy dcery Patricie.

S Christopherovým odchodem

zřejmě dojde ke změnám v pří

stupu ke správě pozůstalosti,

s čímž může souviset oznámení

o chystané nové adaptaci Pána

prstenů, podle něhož by měl

v budoucnu vzniknout televizní

seriál poskytovaný streamovací

službou Amazon Prime, jehož

několik sezon budou společně

produkovat rada Tolkienovy po

zůstalosti, nakladatelství Harper

Collins a studio New Line Ci

nema.

MIKE RESNICK

OCENĚN

Čtenářům našeho časopisu dobře

známý spisovatel Mike Resnick

získal cenu Galaxy jako nejpo

pulárnější zahraniční autor. Cena

se udílí v Číně jako ekvivalent

amerického Huga dle hlasování

fanoušků. Udílí se od roku 1986,

ovšem kategorie nejpopulárněj

šího zahraničního spisovatele do

hlasování přibyla až v roce 2004.

Autorovi samozřejmě gratulu

jeme a těšíme se na jeho další

povídky na stránkách XB-1.

Advík Jaro

16. 2. 2018 – 18. 2. 2018

XII (a půltý) ročník festivalu

Advík se bude konat od 16.2.

do 18.2. 2018 na VOŠ Kollá

rova; Kollárova 5; 186 00,

Praha 8-Karlín

a opět se můžete těšit na pestrý

program:

-·sekce anime, mangy, japonské

kultury, cosplaye, počítačových

her a technologických novinek

-·odborné přednášky ve všech

sekcích

-·mnoho workshopů, ať už z ja

ponské výzdoby, k výrobě cos -

playů a další

Pegascon

23. 2. 2018 – 25. 2. 2018

Chceš zažiť Teóriu Veľkého

tresku naživo?

Tento rok pre začínajúcich gee -

kov ponúkame celú líniu pro

gramov na zoznámenie sa so

základnými piliermi žánrového

hnutia – či už ide o stolové hry,

hry na hrdinov (napr. Dungeons

& Dragons), LARPy (čiže ro

lové hry naživo), cosplay (pre

zliekanie sa za obľúbené po

stavy z filmov a seriálov) alebo

prehľady o najdôležitejších ko

miksoch, filmoch či seriáloch

scifi a fantasy.

Okrem toho nezabúdame na ve

decké prednášky. Pozvánku na

festival prijala SOSA (Sloven

ská agentúra pre vesmírne akti

vity), polyhistorka Františka Vr

benská a ďalší vedecky aktívni

hostia, ktorí budú hovoriť ako

o post-apokalyptických témach,

tak o teoretickej fyzike či no

vých formách energie.

FB stránka: https://www.face-

book.com/pegascon.presov/

FB událost: https://www.face-

book.com/events/16399366060

72185/

Súkromné Gymnázium Prešov

Solivarská 28, Prešov, Sloven

sko

Soutěže a ceny

Za ta léta, co píšu úvodníky, jsem psal o těchto dvou věcech několikrát. Nicméně mi to nedá a znovu to téma otevřu. Člověk je tvor soutěživý. Ve sportu je to jednodušší, tam jsou branky, body a vteřiny, které rozhodují o tom, kdo je lepší. Ovšem už ve sportech, kde se do těchto dat vloudí umělecký dojem (krasobruslení, tanec, umělecká a sportovní gymnastika...) okamžitě nastává problém. A tím jsou rozhodčí. Jak zcela správně říká hlavní hrdina v Limonádovém Joeovi: „Někdo rád vdolky, jiný zase holky...“ jak ve sportu najít nějaké spolehlivé měřítko nezávislé na člověku? Těžko. U literatury je to ještě horší. Nikdy nezapomenu, jak ke mně kdysi přišla mladá slečna s románem a když jsem jí řekl, že ho beru, odvětila, že jsem dvacátý pátý (nebo tak nějak) komu ho nabídla, ale první, kdo román chce vydat. Nakonec to byl jeden z nejúspěšnějších počinů mého nakladatelství. Mimochodem, kniha vyšla od té doby v dalších dvou reedicích. V loňském roce jsem neuváženě souhlasil, že budu porotcovat regionální literární soutěž a k mému úžasu tam polovina prací patřila do škatulky - poezie. Nakonec se podařilo domluvit s ostatními porotci, že beletrii a poezii budeme hodnotit jako dvě různé kategorie. Ohromně se mi ulevilo, protože na básně jsem si netroufl. Jak ošemetné je hodnotit literaturu, byť tak specifickou jakou SF je, víme všichni, kdo jsme se někdy pustili do porotcování. Přesně to jsem si opět uvědomil, když jsem byl požádán, abych vybral jednu až tři knihy loňského roku, které považuji za hodnotné. Kde ty doby jsou, kdy jsem se pyšnil, že jsem četl vše, co ve sci-fi za rok vyšlo. Jen v lednovém čísle našeho časopisu (tedy knihy vydané v prosinci minulého roku) je kolem sto třiceti knížek. Vynásobíme-li si to dvanácti (i když některé měsíce jsou slabší), tak se určitě dostaneme k číslu 1000. To se prostě učíst nedá ani kdybyste byli důchodce a nedělali nic jiného, než četli. Jaké je řešení? Nevím. Už kdysi pánové Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř zpívali v jedné písni: Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí. Jenže statistika umění nevyčíslí, i když si to lidé myslí... (alespoň někteří)

Vlado Ríša


JEDNA

Probudí ho telefon. Lucas jej popadne z nočního stolku a při

plácne na pravou stranu obličeje. Volající musí být na seznamu povolených kontaktů, a tak hovor přijímá. Čísla si moc nepamatuje a čtení mu jde ještě hůř, ale je mimořádně vnímavý na zvuky, na hlasy. Na druhé straně je zvláštní druh ticha. Lucas už ví.

„Kdy si půjdeme zaběhat?“ ozve se hlas.

„Ty už neběháš,“ odpoví Lucas. „Jsi mrtvý.“

Zavěsí.

Právě teď je Lucasovi smutno. Cítí se trochu provinile. Ale

ze všeho nejvíc je naštvaný, protože ví, co bude následovat.

Hodiny na nočním stolku a na telefonu se shodují. Jsou tři

minuty po páté ráno. To, co si říká Wade Tanner, právě překonává překážky a snaží se proklouznout zpátky na seznam povolených kontaktů. Může mu to zabrat deset sekund nebo deset minut. Lucas stejně nedostane šanci znovu usnout, dokud tenhle rozhovor neskončí. Vytočit Wadeovo číslo domů by ale vypadalo, jako by si chtěl Lucas povídat, což nechce. Raději nařídí telefonu, aby ten boj vzdal a propustil všechny hovory.

Vyzvánění začíná.

„Víte, co potřebujete?“ říká rozdychtěný dívčí hlas s cizím

přízvukem. „Zábavu.“

Lucas hovor ukončuje a prohlíží si seznam. Tucet hovorů

žadoní o vyřízení. Dva tucty. Zjevné hovadiny pro dospělé a nabídky výprodejů hovadin jsou označené. Ze zbytku vybere namátkou jeden hovor, promluví mužský hlas: „Prosím vás, nezavěšujte.“ Výslovnost je známá a příjemná, angličtina zrovna zpívá. „Bydlím v Goa a nemám peníze ani na klimatizaci, ani na jídlo. Ale mám dceru, moc hezkou.“

Lucas zasténá.

„A malého synka,“ pokračuje hlas a začíná se lámat. „Víte,

co to je zoufalství, příteli? Chápete, co otec udělá, aby zachránil svou drahocennou krev?“

Lucas utne hovor a vybere další.

Ticho se vrací, to zvláštní nic. A potom se to, co není Wade,

opět zeptá: „Kdy si půjdeme zaběhat?“

„V sedm hodin,“ odpoví Lucas.

„Z Ymky?“

„Samo.“ Lucas má chraplavý hlas, který se vždycky zdá tro

chu hlasitý a valí se z výrazných širokých úst. Slunce a vítr mohou být na běžce tvrdé, ale jeho tvář zřídili horší nepřátelé. Světle hnědé oči nepřestávají ani na okamžik těkat. Dlouhé černé vlasy šedivějí a na temeni řídnou. Ale čtyřicetileté tělo je dokonale fit – rovná široká ramena, klenutý hrudník a úzký pas na dvou výjimečně dlouhých nohách.

„Poběžíš s námi?“ ptá se Wade.

„Jo.“ Lucas se na lůžku posadí a zmocní se ho chladná tma.

„Kdo ještě poběží?“

Kdykoliv Wade promluví, mísí se do toho ještě jiné zvuky.

Působí to dojmem, jako by mrtvý muž seděl v prostorné a rušné místnosti, kde se všichni snaží být co nejtišeji, když Wade mluví. Tak si to Lucas představuje: příliš mnoho lidí nahlouče

ných pohromadě, kteří chtějí být zticha, ale potřebují dýchat,

něco si zašeptat.

Wade opakuje: „Kdo ještě?“

„Asi všichni.“

„Dobře.“

„Jo, ale já se teď potřebuju vyspat.“

„Spánek se moc přeceňuje,“ nechce se nechat odbýt Wade.

„To většina věcí.“

Hlas se zasměje. Bývalo to šílené, slyšet tenhle smích. A teď

už je to úplně normální.

„Dobrá, nechám tě teda být,“ vzdá to Wade. „Stejně si po

třebuju vyřídit pár dalších hovorů.“

A opět se snese to dokonalé nic. Zvuk, který vydává svět,

když nikdo nic neříká.

* * *

Lucas nemůže spát, zato může dle libosti popíjet kávu.

V šest třicet má v břiše a v krvi celou konvici. V domě je

deset stupňů a on má na sobě silné polypropylénové triko, mo

drou větrovku a černé elasťáky. Na všem jsou znát léta použí

vání. Ale boty jsou koupené nedávno. V kuchyňské televizi pro

následuje Steve McQueen gangstery středního věku, místo aby

dělal něco rozumného, jako třeba klátil Jacqueline Bissetovou.

McQueen řídí a Lucas čistí kávovar, kuchyňskou linku a pohár

z Bostonského maratónu '17. Naskočí reklama – další prosba

o příspěvek – a Lucas ji v polovině jejího trápení vypíná. Potom

sníží termostat o pět stupňů, natáhne si čisté látkové rukavice

a vlněné palčáky, které má patnáct let. Stáhne si čelenku na krk

a nasadí si kulich, který je stále cítit naftalínem. Batůžek má

připravený u zadních dveří. Nasouká se do popruhů a zbývá už

jen jeden rituál – opřít se pravou nohou o stoličku a připnout

chytrý náramek, aby se pohodlně vezl na holém kotníku, ochut

nával maso a hlásil světu, že je Lucas střízlivý.

Venku je mrazivo a větrno. Lucas sejde po příjezdové cestě

a obrací se proti větru. Ruce se mu nenuceně pohupují a dodávají

hybnost kroku, na němž není co vylepšovat. I při pomalém po

hybu Lucas působí dojmem rychlosti. Každý trenér sní o objevu

talentu jako on – takového spojení síly, elegance a vrozené vy

trvalosti. Postavte mu na hlavu sklenici piva a ani kapka nevy

šplouchne. Tak hladký a elegantní je ten krok. Jenže biologie

vyžaduje, aby to dokonalé tělo obýval i mozek, a sklenice piva

se dá vybryndat více způsoby.

Člověk nemusí číst noviny, aby věděl, co se děje.

V dálce kvílí dvě sirény, ženoucí se za různými potížemi.

Výtluky a propadlé dlaždice dodávají ulici na zajímavosti a z po

loviny pouličních lamp jsou vymontované výbojky, aby město

ušetřilo a nemuselo spálit pár kousků uhlí navíc. Všechny domy

jsou ztemnělé a spící, vycpané izolací a vybavené kamínky na

dřevo. Na většině pozemků jsou zahrádky, ohrádky na kompost

a sudy na dešťovou vodu. Polovinu střech pokrývají solární pa

nely. Když se Lucas nastěhoval do svého domu, lemovaly ulici

vzrostlé akáty a duby. Ale většina stromů byla poražena na pa

livo, a také aby slunce proniklo k domům a zahrádkám. Potom

dřevorubci vysázeli nové sazenice – uhlíkoví patrioti zlákaní

3XB-1

Běh mrtvého muže

Robert Reed

(DEAD MAN’S RUN)


daňovými úlevami – ale vzrostlejší kmeny těchto stromů už byly znovu obětovány pro pár nocí začazeného tepla.

Nemusíte cestovat po světě, abyste věděli, co se děje.

Poslední dům v bloku patří přistěhovalcům z Floridy. Tihle

imigranti přitáhli před několika lety, chlubili se tučnými úsporami a svými sportovně nebývale nadanými kluky. Ale jiná práce než na internetu nebo dřina v areálech větrných elektráren není a úspory nikdy nevydrží tak dlouho, jak by si člověk přál. Velká auta přenechali v rámci úspor za babku policii. Přebytečný nábytek a šperky prodali, aby měli na nájemné. Na motorový člun a přívěs nalepili nápisy NA PRODEJ a ty tam s nimi stále trčí na příjezdové cestě, kde už zůstanou zaparkované navždy. Potom se objevili příbuzní z Miami a žadonili o ubytování. Tehdy začala policie dostávat oznámení o opilství a rvačkách a následně skončila dvojice sportovních hrdinů ve vězení za obchodování s drogami. Pak už to bylo oficiální: jsou to utečenci, a už ani ne z vyšší vrstvy.

Jak tak Lucas běží proti větru, pálí ho tváře, ale nic jiného.

Když se otočí k západu, svět se o pět stupňů ohřeje. Ve tmě je nejlepší držet se uprostřed ulice a dávat si pozor na všechno, o co se dá zakopnout nebo co může člověka pronásledovat. Lidé opustí své rodiny a domy na zaplavovaném pobřeží, ale ne své pitbuly a vlčáky. Je také rozumné běžet s vypnutým telefonem, ale Lucas zvládá dva světy naráz mnohem lépe než jiní. Jeho finský přístroj je rozkošná hračka napájená pohybem, životem. Před pravým okem mu visí úhledná projekční ploška. V tuto chvíli si obrazovky nevšímá, probíhá ulicí s imaginárními psy a v tu chvíli začne telefon vyzvánět.

„Jo?“

„Už jsi na cestě?“ ptá se Wade.

„Ne, ještě sedím,“ odpovídá Lucas. „Popíjím kafe a čumím

na mrtvé lidi v televizi.“

Vyslouží si tím smích. „Podle GPS běžíš. Osmiminutovým

tempem, což je na tebe hlemýždí krok.“

„Vědí to poldové?“ zeptá se Lucas.

„Co?“

„Že si půjčuješ jejich sledovací systém?“

„Proč se ptáš? Chceš mě udat?“

Ne, Lucas přeruší spojení a do srdce se mu vrátí starý hněv,

který dává jeho nohám křídla přes několik dalších bloků.

* * *

Před budovou YMCA v centru města stojí několik postav.

Plavci a vzpěrači na sobě mají prošívané bundy, zatímco štíhlejší a prochladlejší běžci jsou navlečení v nylonu a polypropylénu. Chodník blokují sportovní tašky. Všichni se obracejí zády k větru. Když někdo vydechne nebo promluví, zavíří kolem něj obláček páry osvětlený namodralým světlem pronikajícím skleněnými dveřmi Ymky.

Lucas zpomalí.

Ozve se bručivý hlas: „Někdo je tu ranní ptáče.“

Lucas přejde z poklusu do rázné chůze a ze všeho nejdřív se

usměje na Audrey.

„Kdepak máš kolo?“ ptá se ten hlas.

„Pete,“ napomíná ho Audrey. „Nech toho.“

Ale pokušení je příliš velké. S přátelskou výhrůžností Pete

Kajan pronese: „To ti poldové zabavili i kolo?“

„Jo,“ opáčí Lucas. „Kolo a brusle a lyže. Měl jsem i poníka,

ale toho zastřelili. Jen tak pro jistotu.“

Všichni se té replice smějí, včetně Petea.

Lucas vyklouzne z popruhů batůžku a třepe rukama. Od

tlaku popruhů mu znecitlivěly prsty.

„Sedm hodin,“ řekne Pete a zalomcuje jedněmi zamčenými

dveřmi. „Co ti šašci dneska dělají?“

„Malujou si nosy na červeno,“ utrousí Lucas.

Běžci se zasmějí.

„Jak daleko?“ ptá se Audrey.

Pete odpoví: „Dvanáct, možná čtrnáct.“

„Čtrnáct bude akorát,“ kývne Doug Gatlin. Rychlý Doug. Je

starší než všichni ostatní, ale je obdařen tělem ohaře.

Doug Crouse je nejmladší a nejtěžší. „Deset mil zní líp,“

zkouší.

„Přijdou Sarah a Masters,“ nahlásí Rychlý Doug.

„Ti nám tak scházeli,“ zasměje se Pete.

Gatlin zvedne oči k nebi a řekne Crouseovi: „Přidají se k nám

tady, ale vracet se budou dřív. Můžeš se vrátit s nimi.“

„Kde je Varner?“ ptá se Crouse.

Pete odfrkne. „Přijde o pět minut později a bude potřebovat

na záchod.“

Běžci se zasmějí.

Potom jeden ramenatý plavec zabuší na zamčené dveře.

Crouse se podívá na Lucase. „Volal ti?“

„Jo.“

„Mně volal dvakrát,“ ozve se Gatlin.

„Každého probudil aspoň jednou,“ přidá se i Pete.

Běžci hledí do jasně osvětlené prázdné haly.

„Obvykle mne neobtěžuje,“ řekne Crouse.

„Neklidná noc v nebi,“ poznamená Lucas.

Lidé se snaží vydat přiměřené množství smíchu. Dát najevo,

že je to legrační, ale nijak nadšeně.

Potom plavec ucouvne ode dveří. „Dean je tady.“

Dean je vysoký tlustý chlapík, který všechno dělá s rozvahou.

Pomalu kráčí přes halu. Zasouvá klíč do zámku, jako by zne -

škodňoval bombu. Soudě podle jeho vleklých pohybů váží

dveře tisíc liber. Tichým hláskem Dean špitne: „Velká zima?“

Mumlání odpovědí vytváří malé sloupce páry.

V hale se zformuje fronta. Audrey se postaví vedle Lucase.

„Myslíš, že je za tím právě to? Že měl špatnou noc?“

„Já nejsem žádný myslitel,“ odpoví Lucas. „Když si ráno

dokážu nazout boty, je to dobrý den.“

DVA

U recepčního stolu nastavují palce a ukazováčky, aby proká

zali členství. Červená tabulka varuje zákazníky, aby si brali je

nom jeden ručník, jenže ručník Ymky neosuší ani kočku. Lucas

popadne dva, Peter tři. Oba Dougové jdou v čele ostatních na

horu po úzkých klikatých schodech. Tabulky upozorňují na ná

těr, který uschl minulý týden, a zakazují chlapcům bez dopro

vodu vstup do pánské šatny. Na vrcholku schodů je na ocelových

dveřích přilepeno čerstvé upozornění, že kvůli poruše bojleru

neteče teplá voda. Gatlin zacvaká vypínači. Zjevivší se místnost

je úzká a dlouhá, přecpaná šedými skříňkami a žlutě natřenými

betonovými sloupy. Koberec je šedozelený a prošlapaný. Vzdu

chu dodávají odér čisticí prostředky a vybryndaná kolínská.

Nástěnky jsou posety informacemi o kurzech jógy a otužilec

kých programech a hesly o životním vítězství. Nevhodné cho

vání se musí hlásit u recepčního stolu. Použité ručníky je třeba

odhazovat do nádob k tomu určených. Skříňky se musí zamykat.

4 XB-1


YMCA nikdy neodpovídá za ztrátu majetku. Ale nechte visací zámek na denní skříňce přes noc a bude odřezán a vaše věci budou zabaveny.

YMCA je tu pro vás, hlásá poslední tabulka.

Pete má skříňku vzadu. Lucas táboří poblíž něho. Z přilehlé

uličky se ozve Gatlin: „Jaká je trasa? Víte to někdo?“

„Já to vím,“ odpoví Pete a to je také všechno, co řekne. Je

mu něco přes čtyřicet, má krátké prošedivělé vlasy a široký obličej. Nevypadá na běžce, ale když má motivaci a je zdravý, udrží krok i s místními nejlepšími.

Lucas vyloví svůj zámek, uloží batůžek a zamkne dvířka.

Znovu se opře nohou o lavičku a upraví si kotníkový monitor. Nebylo by od věci doplnit vodu, ale z picích fontánek byl vypuštěn freon, aby se šetřilo energií. Lepší je pustit si studenou vodu do umyvadla, pít z dlaní a vyplýtvat několik galonů, než se uhasí žízeň. Papírové ručníky jsou maličké. Vytáhne jich pět, utře si ruce a pozoruje přitom, jak nějaký starý chlapík pouští televizi, která není schopná zapamatovat si nastavení ze včerejška. Přístroj projíždí kanály a přeprogramovává svůj maličký mozek. V tu chvíli se Lucasovi připomene káva. Mušle je už plná ztmavlé moči, spláchne se ale, až když to všude kolem ohavně páchne. Lucas se vrátí a zjistí, že v bedně běží Big Fox. Blonďatá kráska žvatlá o studené vlně zařezávající se do srdce země. „Máme klasickou zimu,“ uvádí třicet sekund sněhu, sáněk a rozzářených dětí se zčervenalými tvářičkami.

„No, na to já nejsem,“ poznamená stařík.

Potom zprávy přeskočí do míst, která Lucas nedokáže najít

na žádné mapě. Hnědí lidé bojují o hořící ropné vrty. Vyzáblí černoši pochodují přes vyschlé jezero. Tlustý běloch s cizím přízvukem vykřikuje o svých lidských právech a rozčiluje se, že se mu nelíbí být druhořadým občanem. Potom je řeč o Pine Islandu a o ošklivě dlouhém antarktickém létě. Další kus ledovce míří na volný oceán a vypadá přesně stejně jako předešlých deset tisíc. Ale blondýnka se z toho nehroutí. Nepropadá smutku

a připomíná divákům, že podle názoru některých expertů by

studená voda z rozpuštěného ledu měla tuhle nepříjemnost za

stavit. Spíše sexy než vědecky říká: „Oceány kolem ledových

pokrývek se ochladí a obnoví se normální stav. Potom se bu

deme moci vrátit k všednímu životu.“

„No, to je dobrá zpráva,“ vyprskne stařík ironickým smíchem

a začne v televizi hledat něco lepšího.

Pete a Dougové už jsou pryč. Lucas zamíří ke schodům,

když tu se ocelové dveře s bouchnutím otevřou. Vchází Varner,

ještě v civilu.

„Hned tam budu. Jenom si ještě musím odskočit na onu míst

nost.“

Je mu kolem pětatřiceti, má zrzavé vlasy, pihy a vždycky

chodí pozdě. Lucas po něm vrhne významný pohled.

„Co je? Jsou teprve dvě minuty po sedmé.“

„Nic jsem neřekl.“

„No jasně. Náš duch už mi volal třikrát, ať si prý sakra po

spíším.“

Lucas se vzdálí po schodech dolů. V hale stojí Audrey a čte

si na veřejném monitoru The Herald. Na elitní běžkyni je vysoká

– skoro pět stop devět palců – ale na rozdíl od většiny rychlých

děvčat nežije dvě sousta od smrti hladem. Má hrubě řezaný, ale

hezký obličej, nakrátko ostříhané světlé vlasy a do okolí světle

hnědých očí se jí plíží střední věk. Na sobě má stříbřité elasťáky

a černou větrovku, palčáky a na desce stolu připravenou čelenku.

Audrey se vždycky tváří klidně a odpočatě. Běhat umí, ale

kdyby se dnes ráno nikdo neukázal, nejspíš by vyklusala po

hodlnou osmičku a zabalila to.

„Kde jsou kluci?“ zeptá se Lucas.

„Za rohem.“

„Nějaké zprávy o mně?“

Audrey vypne obrazovku a otočí se. „Kde máš kolo?“

„Na kolo je moc zima.“

„Kdybys potřeboval svézt, řekni.“

5XB-1


„Provedu,“ slibuje.

Náraz průvanu otevře venkovní dveře.

Do Ymky vkráčí přímo z katalogu sportovního zboží Ethan

Masters. Elasťáky i bundu má ve stejném odstínu modré s uměleckými bílými proužky, Nike rovnou z krabice, sněhobílé rukavice a kulich a na opasku zásoby na stomílovou dřinu. Ale největší pozornost budí úzké brýle zakrývající prostředek jeho štíhlé, důkladně oholené tváře. Má na nose větší výpočetní kapacitu, než jakou NASA využívala za celé dvacáté století. Ten přístroj slouží jako telefon a zábavní centrum. Masters v každém okamžiku zná svůj tep, hladinu elektrolytů, polohu i rychlost, jakou se právě pohybuje. Musí pro něj být zklamání, když se musí spolehnout na obyčejné staromódní oči, aby se podíval, co je v hale. „Ještě jsou tady,“ oznámí. „Říkal jsem ti, že to stihneme včas.“

Za ním vchází do dveří Sarah. Stejně malá, jako je Masters

vysoký, s kulatou dívčí tváří a dlouhými hnědými vlasy svázanými do ohonu. Na rozdíl od svého tréninkového partnera dává přednost starým teplákům a záplatovaným růžovým palčákům a její hnědý kulich vypadá, jako by jej vylovila ze stoky. Jsou sezdaní, ale ne jeden s druhým – deset tisíc společných mil a námět pro spoustu šťavnatých klepů.

„Už jste všichni?“ ptá se Masters, opře se o zeď a napíná

lýtka. „Když budeme čekat, ztuhneme.“

„Varner šel právě nahoru,“ oznámí Audrey.

„Tak to hned tak nevyrazíme,“ pronese Masters.

Sarah mlčí. Zatěká očima, zapíše se a zamíří do zadní části

haly.

Lucas se vydá za ní a zahne za roh. Za halou je dlouhá úzká

místnost s výhledem na plavecký bazén. Ke skleněné stěně se tisknou běžecké pásy a rotopedy. Pete a Dougové klábosí s nějakými přespříliš navlečenými a málo vytrénovanými běžci ze semináře maratonců. Což znamená, že patří k holohlavému muži, který sedí sám vedle automatu na iontové nápoje Gatorade.

„Kolik dneska, trenére?“ osloví ho Lucas.

Muž zvedne hlavu. Zakření se jako skřítek a řekne: „Dáme

si lehkou šestnáctku.“ Jako by šestnáct nebylo nic. Jako by sám běžel. Až na to, že trenér Able je oblečený na řízení auta a možná, když bude opravdu muset, na krátké postávání někde v závětří na rohu ulice.

Po padesátce má bolavá záda a nabral dost tuku. A už třicet

let je trenérem běhu na koleji Jewel. Jeho seminář je něco jako jarní tradice pro nové běžce.

Able si Lucase dlouze prohlíží. Dělá to pokaždé. A pokaždé

dá k dobru nějaké trenérské poznámky zdarma.

„Vypadá to, jako byste naběhal spousty mil,“ odhaduje.

„Nejspíš,“ opáčí Lucas.

„Trénujete rychlost?“

„Když si vzpomenu.“

„Zkuste letos maraton. Přesvědčte se, jestli je v těch starých

nohách ještě život.“

„Možná to udělám.“ Lucas se rozhlíží po ostatních běžcích.

Muž s nářečním přízvukem vykládá o počasí, o tom, že v Louisianě nikdy tak chladno nebývalo. Pete pokývá hlavou a svým silným bručivým hlasem pronese: „Tak si nechte narůst ploutve a plavte zpátky domů.“

Nějakým způsobem dokáže říci i něco takového tak, že to

všem ostatním připadá legrační.

Trenér zakašle – důkladné odchrchlání, které má upoutat po

zornost. „Povězte mi, Peppere, už jste někdy v životě zkoušel

poctivý maraton? Trénovat na něj, vložit do toho všechno a zku

sit, co to dá?“

„No, zní to jako moc práce.“

„Myslím, že byste dokázal jít pod 2:30,“ mudruje Able. „A

kdo ví o kolik, kdybyste tomu věnoval jeden rok bez flákání.“

Lucas pokrčí rameny a neříká nic.

„Je na to software,“ vykládá trenér. „A biometrické testy.

S výsledky závodů bychom přesně spočítali, za kolik byste to

uběhl ve vrcholné formě. Já hádám 2:13. Nebylo by pěkné to

vědět?“

„Bylo by to pěkné,“ souhlasí Lucas. Potom znovu pokrčí ra

meny a dodá: „Jenže, jak říkával můj táta, na světě není dost

místa na to, aby všechno, co se na něm děje, bylo pěkné.“

* * *

Objeví se Audrey. „Varner už je dole.“

Lucas s ostatními muži si narazí kulichy a jdou za ní. U hlav

ních dveří se shlukne osm postav. Slunce se už chystá vyjít, ale

ještě není nad obzorem. Všichni mají v rukou telefon a jemnými

nacvičenými dotyky mění nastavení. Odteď je mohou rušit jen

smrtelně naléhavé tísňové hovory. Potom si skupina natáhne

rukavice a vyjde ven. Masters odfrkne jako kůň a prohlásí:

„Měli bychom běžet na sever.“

„Tam ne,“ řekne Pete. „Běžíme k Ash Creeku.“

Všichni jsou překvapeni.

„Lepší je začít proti větru,“ vzpírá se Masters. „Jinak se

domů vrátíš zpocený a prochladlý.“

„Na severu nejsou ani mizerné dva stromy,“ zavrčí Pete. „Já

běžím tam, kde jsou lesy a příroda.“

„A co jako obvykle?“ nadhodí Varner.

Mají svůj okruh centrem města.

„Jako obvykle mi vyhovuje,“ ozve se Audrey.

Lucas chce pohyb. Na směru mu nezáleží.

Potom Pete poznamená: „Máme společnost.“

Přes ulici kluše kluk v polovině jejich věku. Harris má na

sobě civilní oblek a nový kvalitní kabát a v jedné ruce nese

velký sportovní pytel. „Kudy?“ ptá se. „Já vás doženu.“

Pete odpoví: „Jako obvykle.“ Bez váhání.

„Na východ kolem Jewelu?“ utvrzuje se Harris.

„Jasně.“

Kluk vběhne dovnitř.

Pete se na všechny přísně podívá. „Tak, a běžíme k Ash

Cree ku. Žádné námitky.“

Osm lhářů se rozkluše na západ, nikdo neřekne ani slovo,

v patách ten nejnepatrnější pocit viny.

TŘI

Úterý znamenalo trénink rychlosti na oválu koleje – vybledlý

oranžový pás drolícího se polyuretanu a vyšlapaných drah. Lu

cas dorazil poslední. Nebylo takové horko jako většinu srpno

vých večerů, ale po noční bouřce zůstával vzduch hustý a těžký.

Zbytek skupiny vyklusával po opačné straně oválu. Nikdo ne

mluvil. Lucas zaparkoval kolo, prošel lomenou brankou, přešel

dráhu, fotbalové hřiště a další dráhu, až došel pod tribunu. Ho

lubi zpanikařili, odlétli a zanechali za sebou pírka a ozvěnu

třepotajících se křídel. Otevřel batůžek a svlékl se. Měl na sobě

trenýrky a běžecké boty Asics, ale tričko nechal v batohu. Za

6 XB-1


pínal jej, když vtom si všiml, že se mu třesou ruce, a díval se na

ně, dokud to kouzlo nezlomil telefon.

Přijal hovor. „Jsi na dráze?“ Wadeův hlas. „Jsem.“ „Vidíš mě tam?“ „Wade?“ „Nebyl jsem aktualizován,“ pokračoval hlas. „Už je to čty

řiadvacet hodin. Po čtyřiadvaceti hodinách ti mám zavolat.“

Lucas vyšel zpod sedadel. „Kdo je tam?“ „Wade Tanner si vydržoval avatara. Zálohu.“ „To vím.“ „Já jsem ta záloha, Lucasi.“ Skupina se doštrachala za jižní zatáčku a Wade mezi běžci

nebyl. „Zkoušel jsi obchod?“ zeptal se Lucas.

„Ne, protože první na seznamu jsi ty,“ vysvětlila záloha.

„Když uplyne jeden den bez aktualizace, mám se obrátit na

tebe jako prvního.“

„Na mne.“ „Bydlíš blízko a víš, kde je uložený náhradní klíč. Chceme,

abys prohledal dům.“ Hlas se vytratil a zase se vrátil. „Prostu

doval jsem pravděpodobnosti. Podívej se do sprchy. Sprchy

jsou zrádné místo.“

Lucas, kráčející po zhnědlé trávě, se dal do smíchu. Nic

k smíchu na tom sice nebylo, ale připadalo mu to příhodné.

„Jaký máš dneska rozvrh tréninku?“ zeptal se hlas. „Nevím.“ „Je vlhko,“ řekla záloha. „Dávej si čtvrtky a před každou

další půl kola chůze. Po šesti si dej přestávku, a když zapomeneš

počítat, přestaň.“

To mohl být skutečný Wade. „Mluvíš úplně stejně jako on.“ „Tak to funguje.“ Potom, po odmlce, záloha dodala: „Mám

takový špatný pocit, Lucasi.“

„Pročpak?“ „Jsem i hlasová schránka. A lidi mu volají celý den. Nikdo

neví, kde Wade je.“

Lucas neřekl nic. „Zkontroluješ dům?“ „Hned, jak skončím s těma čtvrtkama.“ „Díky, kámo.“ Telefon zmlkl. Většina lidí se stáhla do jediného pruhu stínu. Audrey pře

cházela sem a tam po dráze a mluvila do telefonu. Chyběli je

nom Gatlin a Wade. Nový kluk přiskákal k Lucasovi a prohlásil:

„Běháme, nebo ne?“

„Nech ho být,“ ozval se Pete. „Náš brouček si užil náročný

víkend.“

Harris měl smích jako smirkový papír. „Já jsem na té party

byl. Viděl jsem ho nasávat.“

Lidé odvrátili pohledy. Bylo jim za Lucase stydno. „Znal jsem hezkých pár násosků,“ pravil kluk. „Ale ještě ni

kdy jsem nikoho neviděl vyžahnout toho tolik.“

Lucas se podíval přes něj. „Viděli jste někdo Wadea?“ „Ten mizera má zpoždění,“ hlásil Pete. Jiní říkali: „Ne,“ nebo vrtěli hlavami. Až na Harrise, který se

pořád jenom křenil a díval se na Lucase.

Lucas se potřeboval nadechnout. „Právě mi volala Wadeova

záloha. Neví o něm a má starosti.“

„Proč by ti volala záloha?“ ozvala se Sarah. Lucas pokrčil rameny a neřekl nic.

„Wade má avatara?“ vyzvídal Harris.

„Má,“ potvrdil Masters. „Vlastně jsem mu ho pomáhal zaři

zovat.“

Lucas zamával rukou, což přivedlo pohledy opět k němu.

„Vím, co to je,“ řekl, „ale nevím o nich nic bližšího.“

Masters vyšel na slunce a brýle mu zčernaly. Svým vševě

doucím hlasem vysvětloval: „V podstatě to jsou jenom osobní

záznamy. Data, která chcete mít chráněná, uložená v zabezpe

čených serverových bankách. Mají vaše finanční záznamy, vi

deozáznamy. Diáře a běžecké deníky a všechno možné, na čem

vám záleží. Můžete dokonce namodelovat svou osobnost a hlas

a je z toho docela dobrý dvojník.“

„Wade to dělá celé roky,“ poznamenala Sarah.

Lidé se k ní obrátili a čekali.

Malá tichá Sarah se usmála, nervózní, že je středem pozor

nosti. „Vy to nevíte? Zaznamenává si všechno, co dělá, každý

den. Říká, že mu to pomáhá v obchodě, že mu to umožňuje

znát každého zákazníka. Dokonce nechává běžet kameru svého

telefonu a nahrává všechno, co vidí a slyší, aby to později ulo

žil.“

„To je v řiti,“ hlesl Crouse.

„Co je v řiti?“ zeptala se Audrey, která přestala přecházet

a vmísila se mezi ně.

„Ukládat tolik videa je drahé,“ uvažoval Harris. „Jak si pro

davač bot může dovolit luxusní zálohu?“

„Ten prodavač bot měl bohaté rodiče,“ vysvětlil Pete. „A ti

byli tak laskaví, že umřeli mladí.“

Skupinka ztichla.

Lucas přistoupil k Audrey. „Telefonovala jsi s Wadeovou zá

lohou?“

„Ne. Jen s manželem.“

Harris se vetřel mezi ně. „Pojďte běhat,“ řekl.

„Nemám náladu,“ odbyl ho Lucas.

Kluk se po všech rozhlédl a potom se začal smát na Lucase.

„Co s tebou vlastně bylo? Vypil jsi na party všechno... a potom

jsi tak nějak zmizel...“

„Měl schůzku,“ řekl Pete.

„Jakou schůzku?“

Pete zavrtěl hlavou. „S policií.“

Audrey se tvářila nešťastně. „Nechte toho všichni. Přestaňte.“

Masters mluvil se Sarah. „Odkud toho tolik víš o Wadeově

záloze?“ ptal se.

Sarah pokrčila rameny a usmála se. „Prostě to vím.“

Masters si to v duchu přebíral. Potom se obrátil k Lucasovi

a řekl: „Ten hovor byl drobná chyba. Wade včera večer neuložil

aktualizaci, a to spustilo výstražný systém. To je všechno.“

Lucas přikývl. Chtěl tomu věřit.

„Pojďte běhat,“ vyzval je znovu Harris.

„Takhle to děláte v Utahu?“ zeptal se Pete. „Otravujete lidi,

dokud neudělají, co chcete?“

„Někdy.“ Ten kluk se ukázal na dráze před šesti týdny –

uprchlík utíkající před suchem a lesními požáry. Rád mluvil.

Vykládal všem, že odešel z prérie, aby stavěl větrné elektrárny.

Až na to, že samozřejmě neuměl nic užitečného. Jeho hlavní ta

lent byl pár dlouhých, silných a velmi mladých nohou a dále

ho charakterizovaly zářivé pohledy a široký úsměv, který byl

okouzlující nanejvýš dvě minuty.

„Jdu běhat,“ pravil s tvrdým úsměvem. Potom odkráčel do

vnitřní dráhy.

Ostatní se začali loudat za ním.

7XB-1


Lucas ne.

Od silnice zabočilo malé BMW a vystoupil z něj Gatlin. Ne

byl oblečený na běhání. Padesátník s šedivými vlnitými vlasy vyhlížel v letním obleku a kravatě úctyhodně. Pomalu prošel brankou, jednou rukou se stále držel pletiva. Vypadal smutně a potom ten smutek přešel v něco temnějšího. Krátkými kroky se přiblížil k ostatním.

„Teď tě budeme muset přestat pomlouvat,“ řekl Pete.

Gatlin měl pootevřená ústa a v tmavohnědých očích ztracený

pohled. „Právě mi volali,“ promluvil. „Přítel z kanceláře starosty. Měl za to, že bych to chtěl vědět. Děti, které si hrály u Ash Creeku, našly dneska ráno mrtvolu. A policie si myslí, že toho muže poznala.“

„Wade Tanner,“ řekl Lucas.

Gatlin se překvapeně napřímil. „Jak to víte?“

„Měli jsme náznaky,“ objasňoval Pete, ale dál už mluvit ne

dokázal.

Nemluvil nikdo. Nikdo se ani nehnul kromě Gatlina, roz

mrzelého, že mu tu děsivou novinu ukradli. Jediným zvukem kromě větru bylo tiché zaúpění přicházející odnikud.

Potom Sarah zavřela ústa a úpění přestalo.

* * *

Centrum se s námahou probouzí. Kolem projíždějí městské

autobusy na své cestě k dosud prázdným zastávkám. Ztemnělými halami se šourají bankovní úředníci, zatímco bankovní stroje počítají hromady elektronických peněz. Světla bytů se rozsvěcují, ale hotely nejsou tmavé nikdy. Jsou plné uprchlíků žijících na náklady vládního plánu. Dvojice dálkových autokarů míří opačnými směry a spaluje sójovou šťávu, aby měli spící cestující teplo. Od autobusové zastávky přichází vousatý muž v drahém obleku a nese i-Tablet. Až na to, že oblek je špinavý, obě kolena vypadají, jako by je protáhli vyjetým olejem, a tablet nefunguje. Muž hlasitě promlouvá: „Zbavte se pýchy. Přijměte Satana za vůdce a pojďme vybudovat čisté, funkčnější peklo.“

Tempo se zrychluje a skupinka vbíhá do starého skladištního

areálu. Beton střídají dlažební kostky a černé strupy asfaltu. Nízké cihlové budovy znovuožily jako bary, zastavárny a kavárny, včetně jednoho malého obchůdku zaměřeného na běžce. Ulice, klesající do záplavové oblasti, končí mohutnou kamennou budovou z devatenáctého století. Tohle místo tak či onak vždycky sloužilo jako městské vlakové nádraží. Čeká tam půl tuctu cestujících se zavazadly, doufajících, že po ránu odjedou na západ, a klučina z jejich hloučku běžcům zuřivě mává a volá: „Ahoj, vy tam!“

Nikdo nemluví. Skupina zabočí k jihu a zasmušilost je ná

sleduje do Německé čtvrti. Skladiště uvolní místo malým dom - kům, běžci zatočí zase doprava k západu a tempo se o stupínek zrychlí.

„Zpomalte,“ ozve se Pete.

Nikdo ho neposlouchá. Běžci i silnice překříží opuštěnou

železniční trať. Jejich dechu tvoří interpunkci obláčky páry, boty pleskají na dláždění. Potom přijde trať společnosti Amtrak a okolní domky začínají chátrat. Na zahnědlých trávnících parkují auta s cizími poznávacími značkami. Na jednom rohu stojí osamělý opilec a klidně počká, až sportovci přeběhnou, než se zase vrávoravě vydá blíž k něčemu, co by mohl být domov. Poslední dům se znovuzrodil jako kostel. Má stěny pomalované křiklavými barvami a Božími slovy ve vietnamštině. Tam ulice

končí. V drátěném plotu je díra a za ní se polehlou prérijní

trávou vine úzká stezka. Nebe je světle modré s několika ob

láčky. A po náspu hráze někdo běží: nese se tam hubený muž

s dlouhýma nohama a rukama. Je to hezký běh. Ne tak hezký

jako Lucasův, ale účelný. Plný síly. Muž má holé a bledé nohy.

Na sobě má triko s dlouhými rukávy, šedé a přiléhavé, a pod

ním možná druhou vrstvu. Velké ruce mu chrání bílé látkové

rukavice a na hlavě má opačně nasazenou černou baseballovou

čapku, štítek spuštěný přes dlouhý zátylek.

Lidé se klopýtavě zastaví, jako by jim někdo podrazil nohy.

„Co ten tady dělá?“ diví se Sarah.

Crouse to vysloví jako první: „Jaeger.“

Obvykle dobrácký, téměř milý Pomalý Doug se zatváří kysele

a utrousí: „Ten hajzl.“

„Co dělá?“ zajímá se Masters.

„Běhá, jak to tak vypadá,“ řekne Pete.

Jaeger běží po cestičce na náspu k jihu proti proudu. Ostatní

běžci stojí ve stínu, kdežto on je zalitý slunečním světlem, po

hled upřený před sebe, ostře řezaný obličej jim nastavuje z pro

filu.

„No a co?“ prohlásí Audrey. „Prostě poběžíme jinudy.“

„Já ne,“ vzepře se Pete.

Lidé se dívají jeden na druhého a neříkají nic.

Pete vyrazí k ohradě a stezce se slovy: „Nebudu měnit plány

kvůli vraždícím debilům.“

Gatlin a Varner se vydají za ním.

Lucas se obrátí k Audrey. „Chceš se vrátit?“

Audrey si sundá čepici a palčáky a prohrábne si rukou kra

tičké vlasy. „Možná.“

„Nemůžeme tady jen tak stát,“ řekne Masters.

„Já se nevracím,“ prohlásí Sarah. Krátké nohy se jí rozkmitají,

ohon vlasů se houpe a natřásá.

Crouse se rozběhne za ní. Potom Audrey vzdychne, pronese

„Tak jo,“ a doběhne je ještě před ohradou.

„To je pitomost,“ utrousí Masters. Ale potom se pustí za

nimi.

Lucas stojí bez hnutí. Nikdo z nich mu nemůže utéci z do

hledu, kromě Jaegera. Možná. Má čas sundat si kulich a otřít si

ústa. Na krátkých vousech mu už namrzá led. Potom se dotkne

telefonu, aby jej probudil, pohledem vyvolá známé číslo a spustí

volání.

„Jak se vám běží?“ ozve se Wade.

Lucas nemluví.

„Vidím, kde jsi,“ hlásí Wade. „Dneska běžíme k potoku?“

„Měli bysme.“

„Tak proč se nepohybuješ, Lucasi?“

„Před námi je Jaeger.“

Nastává odmlka, dlouhý nádech ničeho, než se hlas zase

vrátí. „Ty víš, co chci,“ řekne Wade. „Už jsem ti říkal, co chci.

Zjisti, kdo mě zabil, ano?“

ČTYŘI

Wade byl po smrti pět dní.

Horko a sucho se vrátilo a skupina se v sobotu sešla dlouho

předtím, než YMCA otevřela. Stáli v rozehřáté temnotě a mluvili

velmi málo. Dokonce i Harris si hrál na mnicha zavázaného sli

bem mlčení. Minutu po šesté se vydali na východ k Jewel Col

lege. Harris se ujal vedení, Lucas si přivlastnil prázdné místo

mezi ním a pelotonem. Potom Crouse zrychlil a dohonil Lucase.

8 XB-1


„Zkoušel jsi volat na Wadeovo číslo?“

„Proč bych měl?“ „Třeba jsi zvědavý,“ nadhodil Crouse. „Obvykle ne,“ řekl Lucas. „Nedovoláš se. Hlasová schránka ti sice odpoví, ale i když

necháš vzkaz, záloha ti nemůže zavolat nazpátek.“

„Proč ne?“ „Slouží jako důkaz,“ objasňuje Crouse. „A možná je to i svě

dek. Proto ho zablokovali.“

„Já zapomněl. Ty jsi polda.“ „Ne.“ Muž zaváhá a zasměje se. „Ale pamatuješ si moji šva

grovou?“

„Ta černovláska s velkým houpavým zadkem,“ vzpomíná

Lucas.

„Ta je u poldů.“ „Ke všemu.“ „V každém případě má ve zvyku všechno vytrajdat mé ženě.“ „Fajn. Teď už jsem zvědavý.“ Crouse běžel s námahou. Než promluvil, musel napřed nabrat

dost vzduchu. „Wade běhával za Jewel.“

Lucas se po něm ohlédl. „To ví přece každý.“ „Přišel sem na stipendium. Able ho zverboval. První rok byl

Wade velká hvězda. Potom se ukázal ten druhý chlapík.“

„Carl Jaeger,“ přikývl Lucas. „Ty nejspíš celou tu historii znáš,“ pravil Crouse zklamaně. „Wade ji vykládal několikrát. Denně.“ „Víš, kde trenér našel Jaegera?“ „V Chicagu, v nápravném zařízení. Byly v tom nějaké práv

nické kličky, jak ho dostat ven přes jakási stará obvinění. Jenže

ten kluk na střední škole kraloval v Illinois, a proto ho sem

Able přivedl. Chtěl, aby Jaeger byl jeho jednička a pomohl do

stat Jewel do povědomí.“

Crouse přikývl a usilovně se snažil udržet krok. Lucas zpomalil. „Jsi v téhle partě nový. Nevíš to. Ale Wade

a Jaeger se nikdy neměli rádi.“

„A co ta holka?“ zeptal se Crouse. Lucas odpověděl: „Jo.“ Ale potom si uvědomil, že neví,

o čem je řeč. „Jaká holka?“

„Wadeova přítelkyně na koleji. Jaeger ji dostal. Přebral mu

ji, udělal jí dítě a dokonce se s ní na pár let oženil.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Lucas. „Nevím. Tu část jsem neslyšel. Ale virtuální Wade si všechno

pamatuje.“ Crouse byl šťastný, že může přijít s něčím novým.

„Zdejší policejní okrsek si pozval specialisty, aby prohlídli sou

bory, software a vůbec celou umělou inteligenci. Ta technika

už existuje hezkých pár let, ale ani experti prý zálohu s tolika

informacemi ještě neviděli.“

„To je celý Wade,“ poznamenal Lucas. „Detailista.“ „Vedl si tréninkové deníky,“ řekl Crouse. „To někteří z nás dělají.“ „Ty taky?“ „Nikdy.“ Crouse vydoloval z nohou další síly a zrychlil. „Wadeovy

deníky jsou jiné. Sahají až do dne, kdy začal běhat, když mu

bylo osm. A je v nich zahrabáno víc než jenom míle a časy.“

„Co třeba?“ „Spánek. Sny. Snídaně. O čem s přáteli mluvil při běhání –

někdy i slovo od slova. A spoustu úložného prostoru zabírá ne

návist ke Carlu Jaegerovi.“

Ta zpráva o děvčeti je neočekávaná. Lucas o ní chvíli pře

mýšlí. Potom se zeptá: „Co to teda znamená? Jdou poldové po

Carlovi?“

„Nic takového netvrdím,“ řekl Crouse. Dosáhl toho oka

mžiku, kdy se mu roztřásly nohy. „Jenom jsem si myslel, že by

tě mohlo zajímat, co se děje. To je všechno.“

* * *

Běžci jsou roztahaní po náspu. Domky po levé straně přejdou

v karosárny a skládky a ve smutnou dvojici obilných sil. Po

jejich pravici teče Ash Creek, koryto hluboké, přímé a vyzděné

bledými vápencovými bloky. Mělkou vodu pokrývá čerstvý

tenký led. Pete a Gatlin běží v čele, Varner v závětří za nimi.

Dozadu doléhají útržky zlostného hovoru. Pete ukazuje svou

velkou rukou na Jaegera. Zakleje a Gatlin se ohlédne dozadu

na ostatní. Potom čelní běžci zvolní a nechají ostatní přiblížit.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ řekne Masters. „Jak to, že běhá po

téhle trase?“

„Líbí se mu,“ odpoví Lucas. Jeho nohy se rozhodnou vyrazit

kupředu a rozkmitají se tak rychle, až se od nich rozlétá štěrk.

Crouse slyší dupání. „Ahoj, Lucasi,“ stačí promluvit. A vzá

pětí zůstává vzadu.

Ženy běží vedle sebe. Audrey pronese několik slov a sama

se zasměje. Potom se ohlédne po Lucasovi a její úsměv se ner

vózně stáhne. „Co si to ti kluci dokazují?“

„Nevím,“ pokrčí rameny Lucas.

Audrey prohodí: „Muži,“ a znovu se zasměje.

Lucas běží vedle nich po trávě. Pete je čtyřicet yardů před

ním a řítí se naplno, tělo skloněné, ruce pumpují jako písty. Ni

kdo z té trojice nemluví, každý závan kyslíku šetří pro nohy.

„Podívejte se na ně,“ vyzve ostatní Audrey.

„Co je s nimi?“ pípne stísněně Sarah.

„Carla nechytí,“ řekla Audrey.

„Ten člověk byl ve vězení,“ pochybuje Sarah. „Celé mě

síce.“

Audrey ztuhnou rysy. „Mluvíme o Carlovi. Tenhle náskok

v žádném případě nedokážou stáhnout.“

Jaeger se ve slunečním světle téměř ztrácí. Ale svůj náskok

nezvyšuje. Možná si vyrazil na ležérní dvacítku a nikam nepo

spíchá. Anebo ví, že za ním běží, a jenom si chce užít zábavu.

Lucas se ohlédne po Audrey.

„Nemusíš ho honit,“ pokusí se ho zarazit Audrey.

Lucas nasadí k trháku.

„Prosím tě, Lucasi, buď opatrný.“

* * *

Muž, jenž prodával boty všem atletům ve městě, ležel uvnitř

zavřené truhly, čekal, až ho uloží pod zem, kostel byl plný hu

bených lidí a hřmotných starých přátel a vpředu sedělo několik

vzdálených příbuzných doufajících v sousto z Wadeova koláče.

Všichni vedou řeči o politování nad okolnostmi. Všichni muži

se pokoušejí v obecenstvu rozeznat bývalé přítelkyně. Wade

nebyl žádný krasavec, ale hezká děvčata měla slabost pro jeho

šarm a zmínky o manželství. V zástupu bylo možná deset bý

valek, jedny plakaly pro to, co se stalo, a jiné pro to, co se

nestalo. Lucas a Pete patřili mezi nosiče rakve. Spolu s nějakými

bratranci a bývalými spolužáky z koleje, kteří je vůbec neznali.

A právě jeden z bratranců se zmínil, že policie se záložním Wa

dem skončila. Řekl, že stroji může zavolat každý a že je to do

9XB-1


cela sranda mluvit s hlasem, který vám připomíná, jak vám

bylo deset, a seděli jste s příbuznými na Den díkůvzdání a sle

dovali, jak se opíjejí a chovají legračně.

Lucas Wadeovi na staré číslo zavolal. Ale ne hned a jenom

dvakrát a v obou případech ho překvapil obsazovací tón. Potom

to zkusil o půlnoci a dostal se do hlasové schránky. Což ho na

štvalo. Ne že by po tom rozhovoru tolik toužil, ale bylo jisté, že

k němu dojde. Proč to musí jít tak složitě?

Telefon mu zazvonil u ranní kávy. „Víš, co mě překvapuje?

Cizí lidé, kteří si přečetli nekrolog a myslí si, že je prima zavolat

mi jenom proto, aby si popovídali. A nejenom místní. Prý je to

nová velká zábava. Zavolejte si do posmrtného života. Poslech

něte si vyprávějícího ducha.“

„Jak se ti vede?“ zeptal se Lucas.

Záloha řekla: „Mám co dělat. A to je dobře.“

„Co to znamená ‚mám co dělat‘?“

„No, už zase běhám. Například.“

„Jak to děláš?“

„Mám videonahrávky a zrekonstruoval jsem všechny naše

oblíbené trasy. Kopce, úroveň námahy. Jak moje tělo reaguje

na vnímanou zátěž. Můžu si změnit počasí, jak chci. Divil by

ses, jak reálně to vypadá a působí. Ani jídlo tady nechutná

špatně. Na čichu to samozřejmě ještě bude chtít zapracovat, ale

to je nejspíš jenom dobře. Když přijde sezona polypropylénu.“

Wade se odmlčel, a tím přinutil Lucase něco říct. „Proto

míváš obsazeno? Navazuješ nová přátelství?“

„A mluvím s lidmi, které znáš.“

„Vždyť jsi rychlý. To počítače jsou. Proč bys nemohl mluvit

s tisícem lidí najednou?“

„Některé z mých funkcí jsou rychlé. Až strašidelně rychlé.

Ale zrovna teď, když s tebou mluvím, musí můj software pro

umělou inteligenci makat naplno, abych to stíhal.“ Část softwaru

simulovala zvuky dýchání. Wade se předstíraně nadechl a po

kračoval: „A mimochodem, pořád potřebuju spát. Proto jsem ti

to včera v noci nezvedl.“

Lucas neřekl nic.

„Pověz mi, Lucasi, co ve mně vidíš? Stroj, program, nebo

člověka?“

„Nevím.“

„Ve skutečnosti nejsem ani jedno z toho.“

„Protože jsi duch.“

Zarachotil smích. „Kdepak. V očích zákona jsem intelektuální

fond. To je nový druh svěřenectví, vyhrazený pro zálohy. Jsem

registrovaný u spřáteleného státu, který má velmi soucitné zá

kony, a abych si udržel svůj statut rozumnosti, musím v místní

bance udržovat dostatek peněz.“

Lucas neřekl nic.

Mlčení skončilo velkým povzdechem. Potom se intelektuální

fond zeptal: „Nuže, Lucasi? Máš nějakou představu o tom, kdo

mě zabil?“

Snad až příliš rychle Lucas odpověděl: „Ne.“

Další odmlka. Potom Wade řekl: „Byl to hezký pohřeb.“

„Ty ses díval?“

„Několik lidí mi posílalo přímý přenos. Zvládls to skvěle,

Lucasi.“

Bylo zvláštní, jak mnoho na těch slovech záleželo. Lucas se

také nadechl, skutečně a hluboce, a potom řekl: „Víš, jsem

střízlivý.“

„Cože?“

„Od té party jsem neměl ani kapku.“

Rozpačité hekání zahání ticho. Pak se spěšně ozve stísněný

hlas: „Pověz mi to za rok. Pověz mi to za třicet let. Pár týdnů

bez opice? Myslím, že je ještě brzo říkat tomu dobrá zpráva.“

* * *

Vedoucí skupinka se činí, ale Lucas je snadno dožene. Nohy

ukrajují ze vzdálenosti, plíce se větrají do čista. Lucas se zařadí

za Petea, zkrátí krok a měří si jejich těla. Nikdo nemluví, ale

muži se na sebe podívají, skupinka zpomalí a připravuje se na

další ubohý nástup.

Hráz se stáčí k západu pod obchvat a mizí pod mostem.

Jaeger se někam ztratil. Není dole a není ani nahoře na silnici.

Sbíhají po cestičce z náspu dolů, štěrk střídá světlý zmrzlý jíl.

Vzduch zchladne a je cítit jako mokrý beton. Od spodku mostu

se odrážejí zvuky vody. Potom cestička prudce zatáčí doleva

a začíná dlouhé stoupání.

Jaeger je nad nimi a hned je zase pryč.

Pete zakleje. Pot mu prosakuje větrovkou a mrzne, na zádech

mu roste drobounký bílý les.

Vybíhají na hráz, nepolevují v úsilí a na rovině nabírají rych

lost. Ale cesta je prázdná. Kromě kývající se zhnědlé trávy se

nikde nic nepohybuje a není koho pronásledovat.

Skupinka zpomalí.

„Podívejte,“ ozve se Varner. „Na té rouře.“

Z boku hráze trčí konec kanalizačního potrubí, objemného

a černého, a crčí z něj tenký pramínek olejnatých splašků.

Jaeger stojí na rouře, čelem k potoku. Trenýrky má stažené,

drží úd oběma rukama a zaměřuje dlouhý proud moči do oleje.

Pete doběhne nad něj. Zbytek skupiny se zastaví za ním a při

hlíží. Jaeger se k nim otočí, několikrát zatřepá a pak si natáhne

slipy a přes ně trenýrky.

„Poběžme zpátky, prosím,“ požádá Audrey.

Nikdo jiný nepromluví.

Jaeger s pohledem upřeným na ně vyšplhá zpátky na cestu.

„Hej, sráči,“ osloví ho Pete. „Hej.“

Poslední měsíce si vybraly svou daň. Jaeger je sice stále hu

bený v obličeji, ale do rysů se mu vryly vrásky. Mezi krátkými

černými vlasy prokvétají bílé nitky. Dýchá namáhavěji než nor

málně. Třiačtyřicet let a poprvé, co si kdo pamatuje, vypadá na

svůj věk.

„Tohle se mi nelíbí,“ poznamená Masters.

Pete se zasměje. „Co ti vadí?“

Jaeger se od nich odvrátí tělem, ale ne obličejem.

„Je nás osm,“ prohlásí Pete.

„Co to znamená?“ ptá se Crouse.

„Jak se to vezme,“ pronese Pete a výrazem svého buldočího

obličeje je vyzývá. „My jsme tady, ten chlap stojí támhle. A u -

tloukl našeho kamaráda k smrti kusem betonu.“

Jaeger se dá po několika prvních krátkých krocích do běhu.

Audrey zavrtí hlavou. „Co to děláme?“

Sarah ví.

„Jenom toho chlapa sledujeme,“ promluví Sarah pomalu,

hlasem plným zuřivosti. „Jaeger nemůže být v nejlepší formě.

Ale my jsme. Budeme se tedy držet blízko něj, popovídáme si

a on možná kápne božskou.“

PĚT

Lucas dojel za cvakání řetězu na letiště. Šedovlasá žena mu

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist