načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2018/01 – Redakce XB-1

XB-1 2018/01

Elektronická kniha: XB-1 2018/01
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1056-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/03 XB-1 2015/03
 (e-book)
XB-1 2016/06 XB-1 2016/06
 (e-book)
XB-1 2015/06 XB-1 2015/06
 (e-book)
XB-1 2012/08 XB-1 2012/08
 (e-book)
XB-1 2013/04 XB-1 2013/04
 (e-book)
XB-1 2018/12 XB-1 2018/12
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Výsledky 28. aposledního

ročníku soutěže

O nejlepší fantasy,

rok 2017

Nominováni byli:

Danáková Anna za povídku

Krčma za Sitnom

Fiedlerová Veronika za povídku

Cave lupum

Gotfríd Filip za povídku Tisíc očí

paláce v Sithakoru

Merglová Michaela za povídku

Staří přátelé

Tomšů Radka za povídku Vojtek.

Všichni nominovaní byli paso

vání na Rytíře/Lady Řádu fan

tasy. Vítězkou a Nositelkou meče

se stala Michaela Merglová.

Celkem se soutěže zúčastnilo

31 autorů a autorek se 33 povíd

kami a novelami. Celkem to bylo

785 stran textu.

Za Klub Julese Vernea

Egon Čierny

PAF 2017

Stejně jako každoročně byl i le

tošní Fénixcon v Brně završen

předáváním cen účastníkům lite

rárních soutěží žánru sci-fi, fan

tasy a hororu za rok 2017.

Po konečném vyhodnocení při

stupujeme k vyhlášení výsledků

osmého ročníku Přeboru autorů

fantastiky (PAF), ve kterém vy

zdvihujeme autory, kteří v literár

ních soutěžích získali nejvíce

ocenění.

V soutěžích zařazených do PAF

se letos objevilo 890 povídek.

Do žebříčku PAF se probojovalo

97 autorů s celkem 121 bodova

nými povídkami (jeden autor se

čtyřmi povídkami, pět autorů se

třemi povídkami a jedenáct

autorů se dvěma povídkami).

První místo v přeboru PAF obsa

dil suverénně autor publikující

pod pseudonymem Theo Addair,

s účastí čtyř prací ve třech soutě

žích (první místo v soutěži

O dračí řád, druhé místo v CKČ

kategorie krátká povídka, a osmé

a desáté místo v soutěži Vidoucí).

Druhé příčky přeboru PAF se

zmocnila Michaela Merglová

(stejně jako vloni) a třetí místo

zaujala Radmila Tomšů.

1. Theo Addair 20

2. Merglová Michaela 17

3. Tomšů Radmila 16

4. Klepal Petr 16

5. Fiedlerová Veronika 14,5

6. Sněgoňová Kristýna 13

7. Sedláček Miroslav 12

8. Rečková Jana 10,79

9. Urban David 10,5

10. Gilar Martin 10

Podrobné výsledky přeboru bu

dou v nejbližší době zveřejněny

na http://paf.fandom.cz/

TOLKIENCON

19. 1. 2018 – 21. 1. 2018

Co originálního lze napsat k šest -

náctému ročníku oblíbeného se

tkání fanoušků díla J. R. R. Tolki

ena? TolkienCon 2018 se usku

teční ve dnech 19. až 21. ledna

2018 již tradičně v prostorách ZŠ

Grafická na Smíchově. Koncept

zůstává v nezměněné podobě a

čekají vás tedy tematické před

nášky, semináře, hudební a další

vystoupení a prostě víkend ve

společnosti všech těch, pro které

je Středozem přece jen něčím tro

chu víc než jen jedním z mnoha

fiktivních literárních a filmových

světů. Těšíme se na staré známé a

jako vždy uvítáme i nové pří

chozí!

FB stránka: https://www.face-

book.com/tolkiencon/

ZŠ Grafická; Grafická 13; Praha,

PragoFFest

1. 2. 2018 – 6. 2. 2018

Velký festival popkultury s pe

strou zábavou pro hráče, fanou

šky, geeky...

Hry na konzolích a počítačích,

deskové a karetní, hry miniatur,

RPG...

Sci-fi, věda a technologie; horor,

fantasy, mýty a historie; anime,

comics...

Hraní a turnaje; seriály a filmy;

přednášky, besedy, workshopy,

soutěže...

Modrá škola Kupeckého 576,

Praha,

info@ffestivaly.cz

Genderové a jiná šílení

Dočetl jsem se, že anglický učitel pochválil skupinku žákyň za výbornou práci v hodině matematiky. Jedna z dívek, která se považuje za osobu mužského pohlaví, si na něj stěžovala (a to i když se jí již v té hodině omluvil!!!!) a vypadá to, že dotyčný učitel bude vyhozen z práce. Když se ohlédnu za svou pedagogickou praxí (učil jsem na různých stupních dobrých dvacet let, jezdil na hory a tábory s dětmi...), vstávají mi vlasy hrůzou, jak nemožně až protizákonně jsem se k nim choval. Nejenže jsem na horách dohlížel na malé děti obou pohlaví, aby se řádně umyly, s některými malými holčičkami, které plakaly steskem po rodičích, jsem seděl na posteli (bez dohledu jakékoli prověřené osoby, nebo ještě lépe osob) a držel je v náručí, dokud se neuklidnily a neusnuly (nyní čekám, kdy se na mě za to po tolika letech od nich snesou žaloby ze sexuálního obtěžování), těm větším jsem zatrhl pití alkoholu. Jednou jsem na gymnáziu zesměšnil svého žáka, třídního šaška a provokatéra, po písemce z ruského jazyka, v níž měl asi šedesát chyb a dostal tudíž kuli. Tehdy vystoupil s požadavkem, že by měl dostat za jedna, protože to napsal v západoruském dialektu. S kamenným obličejem jsem s ním souhlasil, avšak pak jsem poznamenal, že tento dialekt (samozřejmě vymyšlený) se budeme učit až za rok, takže kule platí, neb to měl napsat ve spisovné ruštině. Ohlas třídy byl velkolepý, ovšem potlačil jsem jeho kreativitu. Jenže, jak tak sleduji dění, dnes už bych si nic takového dovolit nemohl, určitě by po mně vystartovala nějaká skupina chránící práva nešťastných dětí, znalců západoruského dialektu, všech jinakostí lidských, na které si zasedl fujfuj člověk nechápající jejich práva a potřeby. Přestali jsme používat selský rozum a chránit práva většiny. Samozřejmě, že není možné tolerovat jakoukoli trestnou činnost, ale co se dnes považuje za trestný čin? Šílení kolem toho, že před čtyřiceti lety někdo někomu sáhl na koleno, mi samo o sobě připadá šílené. Dotek ruky mi jako trestný čin nepřipadá a navíc je to směšné. A jako takové bychom to všichni měli brát. Kromě toho, kdo si pamatuje, co se stalo před tolika lety? Já tedy opravdu ne. Sci-fi taková šílení zatím příliš nevyhledává. S úsměvem se mluví o tom, že abyste měli šanci na Huga nebo Nebulu, musí být váš hrdina černoch, muslim a minimálně gay. Začal jsem přemýšlet, jak například v nějaké fantasy využít společné záchody či Conana laškujícího s čtyřprocentním přítelem těsně před jeho popravou... (ovšem to by mě asi jeho fanoušci nebo nakladatelé ukamenovali). Nevlamujme se do otevřených dveří a zasahujme v oprávněných případech. Nedělejme z komára velblouda, i když tato činnost může být zatraceně výnosná.

Vlado Ríša


Tohle bude zvlášť drsná vražda, i podle jejích měřítek.

Seděla v horkém stínu kavárenské terasy na promenádě

Calle de las Huertas, jen kousek od Prada. Potřebovala k práci veřejná místa, potřebovala být mezi lidmi, sledovat, jak je to zasáhne. U okolních stolků bylo narváno, mačkali se tu studenti, turisté, ilegální přistěhovalci i nezaměstnaní – samí cizí lidé. Ale s tím už se smířila. Nedokáže se s nimi spojit jinak, než že jim ublíží, provede jim totéž, co se stalo jí. Co by tomu asi ty miliony Zážitkářů řekly, kdyby se zjistilo, jaký se za Smrtící Simone ve skutečnosti skrývá zbabělec?

Kolem stolků kroužili číšníci v černých košilích. Kousek

od ní se zasmála žena v bílých letních šatech na ramínka. Mohlo jí být tak třicet, na hlavě měla šátek a na očích Zážitkářské brýle, nastavené na polarizaci slunečního jasu. U stolku s ní seděl vousatý mladý muž. Laškovně ji políbil na šíji a žena se znovu zasmála. Z té přibližně stovky lidí v Sonjině zorném poli měly Zážitkářské brýle na očích dobré dvě třetiny a hodně z nich bylo plně ponořených – skla brýlí jim zmatněla ve stříbrná zrcadla, v jakési clony oddělující Labyrintiádu a vnější svět. Starší dvojice, oblečená ve stejných havajských košilích, opustila ochranu kavárenského slunečníku a ruku v ruce se vydala přes sluncem rozpálené náměstí. Slétli se holubi, a než přistáli, jejich černé stíny klouzaly po kamenném dláždění. Mezi proudícími davy se proplétaly skútry a lomozily svými dvoutaktními motory jako zahradní sekačky.

„Hasta luego,“ rozloučil se vousatý mladík se ženou v bílých

šatech, vstal a poslal jí vzdušný polibek. Zasmála se a mávla na něho, jako by odháněla mouchu, zatímco on pozadu ustupoval od stolku, dokud nenarazil do Sonji. Sonja ucukla. „Perdón,“ otočil se k ní mladík s omluvnou úklonou. Zamračila se na něho. Neměla ráda, když se jí někdo dotýkal. Mladík pokrčil rameny a šel si po svých. Jeho dívka si přiložila ruku k pravému spánku a skla jejích Zážitkářských brýlí stříbrně zmatněla. Sonja odvrátila zrak.

Bylo na čase pustit se do práce.

Na stolek vedle ubrousku položila Kostku, naklonila se nad

ni a zašeptala odemykací formuli. Ve vzduchu nad stolkem začaly defilovat zářivé symboly. Sonjiny dlouhé prsty se jemně, téměř neznatelně pohybovaly, jak se probírala obsahem, kombinovala a přeskupovala složité vzory. Armádní hrdelní snímač na jejím hrtanu nasnímal laryngální dispozice i svrchní tóny jejího hlasu a upravený software pak strukturu jejího hlasového projevu přestavěl, aby vytvořil jedinečný hlas její postavy – hlas, který se už se stačil vetřít do milionu nočních můr. Hlas Simone.

Byla připravená.

Teprve nyní sáhla po svém stydnoucím macchiatu. Upila,

roztržitě si ze rtů slízla hořkou pěnu a vrátila šálek na místo. Ještě váhala. I virtuální vražda je pořád vražda – násilné přervání citových pout. Sonja o tom ví své. Vypěstovala si k Emi Nakano silnou náklonnost, než se Dramaturgové s poukazem na její neúnosně nízkou popularitu rozhodli její postavu ukončit. Když potom Emi opravdu zabili, něco v Sonje umřelo

s ní. Nyní v sobě něco cítila jen skrze bolest, kterou způsobo

vala. Možná je to tak, že svoji posedlost Emi Nakano přesunula

na svého meta-zabijáka – no a co? Říkejte si tomu třeba ne

povedená transfigurace pomsty.

Klidně.

Nahrála svoje data, naprogramovaná v C-sym, do rendero

vacího zařízení, které z nich vytvořilo hotovou scénu. Ještě

naposled zaváhala – a pak nový segment nepozorovaně vsu

nula do rozsáhlého meta-příběhu Labyrintiády. Jako kdyby

protáhla dýku mezi pomyslnými žebry a probodla srdce umě

lého světa. V příští chvíli „zemře“ Ellis Ng. Jak to, že kromě

Sonji nikdo nevidí, že Ellis je jenom emocionální past na chu

dáky, kteří si potřebují něco nalhávat?

Třesoucí se rukou se znovu natáhla po kávě, vyprázdnila

šálek a položila ho nazpátek. Nejradši by si teď na uklidněnou

zakouřila, ale cigarety už byly zakázané i v Evropě.

* * *

Mileva Kosič seděla na lavičce naproti veřejné informační

kanceláři; oči jí za skly Zážitkářských brýlí horečně těkaly.

Měla přestávku na oběd, právě tak dost času na schůzku se

svým virtuálním přítelem. Bělehrad zmizel – Mileva klouzala

na slunečním člunu po průzračně modrém jezeře. Ellis se k ní

blížil na svém člunu, jehož solární síť se kolem něho vzdouvala

jako nejjemnější mušelín. Ellis samozřejmě existoval v nespočtu

kopií a za svého přítele ho považovaly miliony Zážitkářů, ale

to nemohlo nikterak zkalit Milevinu radost, že ho vidí připlou

vat. Každý si mohl dopřát svého osobního Ellise. Ellis vstal

a zamával dvěma nataženými prsty (což byl jeho osobitý po

zdrav), až rozhoupal člun. Z prázdného nebe se střemhlav

snesla černá silueta v okřídleném létacím obleku. Mileva za

tajila dech. Simone! Zabiják vystřelil projektil a sluneční člun

Ellise Ng vybuchl v gejzíru masa a sklolaminátu. Otřesená

Mileva zašátrala po brýlích, strhla si je a pak dál seděla na

lavičce, příliš ochromená, než aby mohla vstát.

* * *

Sonja zabíjela jen všeobecně oblíbené postavy. Zatím jich

zlikvidovala pět. Dramaturgům se nedařilo vracet oběti jejích

útoků zpátky do života. Sonjiny metody zabíjení byly takové,

že se už postavám nedaly odpárat a pronásledovaly je i po

virtuální smrti dál. Když je oživili, ve srovnání s dřívějškem

z nich byly jenom bezduché zombie. Jejich obliba, definovaná

průběžným zájmem Zážitkářů, prudce klesala, takže je Dra

maturgové museli pokaždé rychle odstranit. „Být naživu“ byl

v Labyrintiádě samozřejmě protimluv, nápodoba života, po

háněná rádoby božskými impulzy rudimentární UI. Postavy

jako Ng byly považovány za dokonalé společníky prostě proto,

že dovedly analyzovat lidské povahy i komunikační návyky

a konverzovat tak, aby uspokojily konkrétní očekávání. Přesto

však umírání mladých e-Celebrit rozpoutalo v reálném světě

3XB-1

Zabijáci

Jack Skillingstead & Burt Courtier

(ASSASSINS)


vlny zoufalství. Vybíjení virtuálních miláčků – a tím i vysoušení toku příjmů, který představovali pro Vydavatele – bylo nebezpečné. Nejen virtuálně, ale i reálně.

* * *

Hačiro Džin se uzavřel do vejcovité spací kapsle na letišti

v Helsinkách, dotkl se postranice brýlí a přešel do plného ponoření. Příštích pár minut si vychutná ve společnosti Ellise Ng. Výhodou virtuálního přítele je, že ho má člověk kdykoli po ruce. Hačiro bude na přestupu čekat čtyři hodiny, což bohatě postačí, aby se dospal a ještě si popovídal s přítelem, který má pro starosti třiačtyřicetiletého byznysmena zřejmě naprosté porozumění. Ellis už na něho čekal na červeném můstku v zahradě Sankei-en. Usmál se, zvedl ruku – a sesul se k zemi. Z týlu mu trčela rukojeť. Na jeho místě na okamžik zůstala stát Smrtící Simone. „Gomen nasai, Hačiro-kun,“ pronesla se strnulým úsměvem, zablikala a rozplynula se. Hačiro, orosený potem, si ve spací kapsli serval brýle z očí.

* * *

Sonja čekala na reakce. Už to přijde každým okamžikem.

Pak si před ni ale stoupl číšník a zaclonil jí výhled. Předklonil se, aby sebral prázdný šálek. Oči mu tyrkysově svítily. Přesně jako oči Sonjiny zabijácké postavy Simone. Hodně lidí se vyžívalo v tom, že si nechávali upravovat těla po vzoru svých oblíbenců z Labyrintiády. Tenhle číšník měl navíc i Simoninu zvláštní jizvu ve tvaru obráceného lomítka v koutku úst.

„Budete si ještě něco přát?“ zeptal se jí.

„Ne.“

Ale číšník byl dotěrný, otálel s odchodem a provrtával ji

pohledem falešných Simoniných očí. Sonja nervózně poposedla. Neviděla ho už někde? Na chodníku kousek od svého bydliště? A je to vůbec číšník? Jeho košile se od těch, které na sobě měl ostatní personál, trochu lišila.

S vypětím vůle mu Sonja opětovala upřený pohled. „Co

chcete?“

Číšník se pousmál. „Klidně zůstaňte, jak dlouho budete

chtít,“ vybídl ji a vzdálil se; její prázdný šálek cestou odložil na jiný stůl.

* * *

Juanita Torres svěřila své fyzické tělo pohodlí sklopeného

sedadla ve svém samořiditelném voze Elon IV, který se s ní prodíral chicagskou dopravní špičkou k advokátním kancelářím Ferguson&Torres. Juanita za svými Zážitkářskými brýlemi několikrát zamrkala a ocitla se ve virtuálním světě, ve stanu vztyčeném na poušti vysoko v horách Nového Mexika, kde tiše spočívala vedle Ellise. Občas potřebovala jen být se svým přítelem o samotě, beze slov. Byl to druh meditace, únik od stresu. Jakmile vůz dorazí ke kanceláři, zvukový signál ji přivolá nazpátek. Otvorem po odhrnutém stanovém dílci pozorovala růžové a žluté pruhy východu slunce ozařující rozeklané obrysy pohoří Sangre de Cristo. Vtom jí podívanou zakryla čísi postava. V přiléhavé kombinéze černé jako panter vpadla do stanu Smrtící Simone, zkušeně Ngovi ovinula kolem krku škrticí strunu a pevně ji utáhla. Juanitu skropila sprška krve

a postříkala i stanovou látku, zabubnovala na ni jako déšť.

Juanita si srazila Zážitkářské brýle z tváře, až spadly na zem,

a s výkřikem se posadila. Z podlahy vozu kousek od jejích no

hou k ní zalétl Simonin tlumený smích.

* * *

Kavárnu i celé náměstí zachvátilo hromadné zděšení.

Chodci na různých místech začínali naráz vrávorat a zastavovat

se. Sonja sebou škubla, když ucítila jejich bolest – to, co ji

spojovalo s druhými. Co by si počala bez těchto okamžiků

společného utrpení? Neměla dost odvahy, aby to zjistila. Nikdy

neměla dost odvahy. Bolest, kterou způsobovala, pro ni byla

jedinou cestou, jak se sblížit s druhými.

Žena v šátku a v bílých šatech kousek od ní začala naříkat,

až se jí roztřásla ramena, a pak prudce mrštila brýlemi o stolek.

Spousta lidí si své brýle naopak překotně nasazovala. Sonjin

segment v Labyrintiádě řádil jako mor. Úplně to cítila. Jako

prudký pokles tlaku těsně před bouřkou.

Jen jeden člověk na nic z toho nereagoval.

Ramenatý pořízek v tmavomodré mikině bez límce, který

seděl u stolku na protějším konci kavárny. Zážitkářské brýle

měl posunuté na temeno holé hlavy a nespouštěl pohled ze

Sonji. Prošly před ním dvě ubrečené, nemotorně se objímající

vysokoškolačky, a když se Sonje opět odkryl výhled, jeho

místo bylo prázdné.

Spěšně zastrčila Kostku do kapsy, položila na stolek pět

euro, s rachotem odsunula židli, vstala a rychle odešla.

* * *

Zapadla do úzké dlážděné uličky. Měla v plánu vrátit se

oklikou nazpátek a prokličkovat do čtvrti Argüelles. Tam si

držela bezpečný úkryt, od kterého nevedly žádné stopy k její

občanské identitě Sonji Andrijeski – což samo o sobě bylo

jméno bez dlouhé historie. V Argüelles už se pak snadno ztratí

mezi hlučnými studenty, v divokém ruchu nočního života.

V uličce ji po obou stranách sevřely vysoké žluté zdi. Z tru

hlíků pod zavřenými okenicemi se plazily suché šlahouny po

pínavé révy. Sonja zrychlila krok, ale pak se udýchaně zarazila

– zpoza rohu vyšel holohlavý pořízek a zatarasil jí cestu.

Ucouvla a ohlédla se přes rameno. Kdyby se pokusila utíkat,

snadno by ji dostihl. Oba to věděli. Chlapík se ušklíbl.

„Na hrdlořeza vypadáš dost tuctově.“

Sonja ucouvla o další krok, chlapík postoupil blíž. Předvedli

malý taneček.

„Začnu křičet,“ pohrozila.

„Nezačneš.“

Z věcičky v jeho ruce se vyřinul růžový oblak. Sonja se

slyšela, jak kašle, ale zvuky, které vydávala, byly v podivném

časovém nesouladu s jejím zhroucením. Kamenná dlažba se

zvedla a praštila ji do ramene. Plešoun si nad ni stoupl, nacpal

si tu věc do kapsy a začal se k ní shýbat. Uličkou se rozlehlo

hrčení motoru. Připadalo jí, že ho ve svém růžovém oparu

uslyšela až poté, co se plešoun po zvuku otočil.

Plešatec upadl, jeho tělo se vedle Sonji skácelo s odporným

a lehce zpožděným zaduněním. Sonja zamrkala ztěžklými

víčky. Zpod ležícího muže se začala šířit kaluž rudé tekutiny,

která si pomalu razila cestu spárami v dláždění. Sonje se po

4 XB-1


dařilo odtáhnout se dřív, než dotekla až k ní. Vzhlédla. Z modré vespy sesedl chlapík s pistolí a šel k ní. Poznala v něm číšníka z kavárny, toho s jizvou a tyrkysovýma očima Smrtící Simone. Zastrčil si zbraň za opasek, přetáhl přes ni košili a přidřepl si k ní.

„Tenhle by tě odvezl zpátky do Států,“ prohlásil. Zvuk jeho

slov se téměř, ale ne úplně shodoval s pohybem jeho rtů. „Ale já lidi zpátky nevozím.“ Pokrčil rameny. „To je ten problém se smluvními dodavateli, že někteří nabízejí dokonalejší kompletní servis než jiní.“

Sonja přimhouřila oči. Snažila se v tom, co říkal, najít něco

jiného než jasnou výhrůžku. S námahou se zvedla ze země. Číšník ji sledoval, jako by se díval na představitele odlišného druhu. Ve falešných očích virtuálního zabijáka mu probleskla chladnokrevnost skutečného vraha. Panebože, on je to fanoušek. Sonja se snažila nepanikařit. Když promluvila, skoro se jí ani nezachvěl hlas. „Prosím vás, neubližujte mi.“

Číšník si přitiskl ruku na hrudník, jako by nemohl uvěřit

tomu, co slyší. „To bych nikdy neudělal. Na to tě moc obdivuju. Nebo spíš Simone. Obdiv mezi kolegy v branži sahá za hranice světů.“ Bleskově hmátl rukou a cosi zvedl. Její Kostku. Sonja se po ní bezděčně napřáhla, ale v tu ránu měl číšník v ruce zbraň a mířil na ni.

„Něco ti navrhnu,“ oznámil jí. „Dáš mi svůj klíč a slíbíš,

že už se nikdy nenahraješ do Labyrintiády, a můžeš jít.“

„Cože?“

„Už tě sleduju pár dní. Mohl jsem tě kdykoli zastavit. Ale

z úcty k tomu, cos vytvořila, ti dám šanci se zachránit.“ Podržel Kostku v prstech. Obsahovala Simonin jedinečný kód, všechny její nedešifrovatelné metody zabíjení. „Rozhodni se hned.“

Sonja se pokusila vymnout si z očí mlhu. „Že ty se chceš

stát Simone místo mě?“

„Ten klíč. Dohodneme se, nebo ne?“

„A když odmítnu?“

„Tak ti ublížím.“

Sonja mu otupěle nadiktovala odemykací formuli.

Číšník si Kostku podržel na dlani a hlasovým povelem do

ní zadal klíč. Kostka se modře rozsvítila a v pirátském programu se rozbalila strohá sada ovládacích nástrojů. Muž si displej dychtivě prohlížel – Smrtící Simone in utero – a pak Kostku vypnul, strčil si ji do kapsy a bez jediného dalšího slova odešel.

Už nikdy se nenahrát do Labyrintiády? To nejde. Jenže co

si teď počne, bez Simone, bez možnosti sdílet společné utrpení? Jaký smysl bude mít její existence?

Zabiják nasedl na vespu, vypálil z uličky a nechal tam

Sonju stát vedle ležící mrtvoly. Ve vzduchu zůstal viset kouř z výfuku. Sonja, osamělá a nejistá, se schoulila do sebe a klopýtala uličkou nazpátek. Hlava jí třeštila bolestí. Zakrátko byla opět v anonymním bezpečí zalidněného náměstí, obklopená davy lidí, kterým už nemohla ublížit. Omámeně se zastavila a zakryla si oči. Projela jí vlna růžové slabosti, začínala padat, sotva se držela na nohou. Kdosi ji zachytil v podpaží a podpíral ji, aby neupadla. Sonja ztuhla.

„Jste v pořádku?“ zeptala se jí žena, ta z kavárny, ta v bílém,

kterou Sonjin vražedný útok tak rozrušil, že praštila brýlemi o stolek. Zastavovali se u nich i další lidé, dělali si o ni starosti. Je jí špatně? Udělejte víc místa. Nějaký mladík vytáhl telefon. Nemám zavolat záchranku?

Sonja zavrtěla hlavou. „Ne, nikoho nevolejte.“

Žena, která ji stále ještě držela v podpaží, jí zkoumavě po

hlédla do tváře. „Jste si jistá, že vám nic není? Byla jste na

omdlení.“

„Jenom se mi zatočila hlava. To bude dobrý.“

„Aspoň sednout byste si měla. Tamhle ke stolku. Donesu

vám sklenici vody. Jmenuju se Mia, kdyby něco.“

Proč je na ni tak hodná? A vůbec všichni? Sonja dlouho

mlčela a nakonec ženě poděkovala a sedly si spolu ke stolku

jen kousek od místa, kde prve odpálila svoji nálož do sítě ci

tových pout. Nálož, která zasáhla spoustu lidí, nejen Miu, ale

nejspíš i hodně dalších, kteří se u ní zastavovali a nabízeli jí

pomoc, aniž by věděli, že to ona stvořila Simone.

Sonja se pokusila o úsměv. „Normálně taková nebývám.“

„Netrapte se tím,“ podívala se na ni Mia nejistě, „taky jsem

dost rozhozená. To ten vrahoun zase udeřil. Simone. Ta zrůda.“

Sonja zvedla sklenici s citronovou vodou, trochu se napila

a pak v obou rukou na okamžik podržela chladivé, orosené

sklo. „Někdo by ji měl sejmout.“ Její vlastní slova jí zněla

podivně cize, a přece známě. Došlo jí to vzápětí: Simone.

Mia se zvrátila do opěradla židle. „Už to... už to zkusili,“

hlesla s rozšířenýma očima.

„Třeba se to podaří někomu, kdo ji zná.“

Sonja roztržitě zaznamenala, jak na dlažbě rachotí odstrko

vaná židle. Mia už stála a stále ještě obrácená ke stolku, ale

už na odchodu podotkla: „Nikdo ji nezná.“

Sonja přikývla. V hlavě se jí rozjasnilo. „Ano, správně. Ni

kdo ji nezná.“

Poprvé vydáno v časopise Clarkesworld

v únoru roku 2017.

Přeložila Jitka Cardová

5XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

JACK SKILLINGSTEAD

Američan, narodil se roku 1955 na předměstí Seattlu.

V roce 2000 se zapojil do literární soutěže zaštítěné

Stephenem Kingem, o rok později se jeho práce objevila

jako jedna z vítězných na Kingových internetových

stránkách. V roce 2003 publikoval povídek hned několik,

i když především v malonákladových časopisech. Poprvé

zabodoval povídkou „Dead Worlds“ (Mrtvé světy, 2003)

v magazínu Asimov’s SF a není divu, že jeho stránkám zůstal

víceméně věrný a vydal tam většinu ze svých více než

čtyřiceti kratších prací. Těžko vybírat, které z nich patří mezi

nejvýraznější, v časopise Ikarie jsme vám už představili tituly

„Life on the Preservation“ (Život v konzervě, 2006, česky

Ikarie 2/2010), „Are You There“ (Jsi tam?, 2006, česky Ikarie

5/2010) a „Scatter“ (Rozptýlení, 2004, česky Ikarie 9/2010).

Kratší práce souhrnně vydal ve sbírce Are You There and

Other Stories (Jsi tam a další příběhy, 2009) a ve stejný rok

publikoval krátký románový debut Harbinger (Zvěstovatel,

2009), jemuž se však nedostalo větší odezvy. O něco lépe si

vedl jeho druhý román Life on the Preservation (2013). XB-1

Všichni na lodi jsme zpívali, tančili a pili šampaňské – ano,

dokonce i děti. Dospělí k nám byli shovívaví, zcela pomíjeli neotřesitelné zákony, se kterými jsem vyrůstala: žádné sladkosti před jídlem, žádné video před spaním, kofein a alkohol vůbec nikdy. Na lodi nic z toho neplatilo.

Jako by věděli, že kromě samotného dětství nikdy nic jiného

nedostaneme.

Šampaňské mi nechutnalo, a Avě taky ne. Přesto jsme usr

kávaly z křišťálových skleniček na křehkých stopkách, ve kterých k hladině stoupaly bublinky. Nemohly jsme se jen tak vzdát dospěláckých výsad, i když byly nechutné.

Večírky probíhaly na lodi neustále, byly veselé a radostné,

za doprovodu bujaré hudby, která hrála tak nahlas, že téměř dokázala odplavit naše zoufalství. Ale tenhle večírek byl výjimečný, byla to událost, o kterou nikdo z nás nechtěl přijít – hlasitější, rychlejší a opilejší než ty ostatní. Byl tam dokonce i kapitán Iyase, a usmíval se, což byl pohled, kvůli kterému jsem si málem vykroutila krk. Byla jsem do něj zmateným a vesměs nevinným způsobem zamilovaná a z jeho ďolíčků se mi svíralo srdce.

Lodní důstojníci tam byli taky, i všichni technici, a taky

vědci, kteří obvykle dávali přednost svým vlastním soukromým večírkům. Dnes večer byly tanec a smích obzvláště horečnaté, lidé se snažili spíše zdusit naději než potlačit zoufalství.

Zítra ráno doletíme k planetě.

Bude to náš šestý sestup k planetě od chvíle, kdy loď od

startovala. Celkem jsme jich měli na soupisu dvanáct: dvanáct planet, které byly možnými kandidáty. Jedna z nich bude jistě vhodná k osídlení.

Jedna z nich být musí...

Jenže prvních pět nebylo, takže jsme to už zažili všichni:

rostoucí naději. Hodiny čekání, kdy jste měli pocit, že vyskočíte z kůže a celý ten rozlehlý vesmír vám připadal jako droboučká černá krabička, ve které jste uvězněni. A pak chladný hlas počítače bez jakýchkoliv emocí, vyzývající nás, abychom se opět připravili k odletu.

Všichni jsme přestali doufat. Až na to, že nepřestali.

Proto jsme se smáli a tančili a hudba nám hrála v krvi

a brnkala na synapse našich mozků a loď se řítila vesmírem bez ohledu na to, co jsme uvnitř ní dělali.

* * *

Na oběžné dráze člověku připadá všechno jiné. Ve skuteč

nosti to jiné není – systémy lodi udržují za všech okolností pozemskou gravitaci – ale když jsem na obrazovkách viděla tu obrovskou pevnou křivku planety, která mi připomněla, jak je naše loď vlastně droboučká, připadala jsem si těžší. Vedle planety se loď zdála být mnohem menší než při srovnání s prázdnotou a nekonečností vesmíru.

„Knižní klub mojí mámy hraje takovou hru,“ řekla Ava,

když jsme ležely na zádech v knihovně a pozorovaly nový

svět. Planeta byla oranžová, bílá a světle růžová, neměla barvy

jako Země. Vědci tvrdili, že na tom nesejde. „Sázejí se, jestli

počítač řekne, že je tenhle svět bezpečný.“

„To je hrozné,“ prohlásila jsem a posadila se. „To není

něco, na co by se mělo sázet.“

Ava zvedla oči v sloup. „Tak jim běž říct, že mají všichni

za trest dozor navíc.“

Ava byla na lodi jediné další dítě mého věku, proto byla

moje kamarádka. Neměly jsme se ale moc v lásce. Na planetě,

kde by byl prostor, svoboda a možnost výběru, bychom spo

lečně nestrávily ani minutu.

„Vsadím se, že kapitán by se mnou souhlasil,“ odvětila

jsem.

Ava se taky posadila a přimhouřila oči. „Já se zase vsadím,

že nemá rád žalobníčky.“

Přišel čas na naši každodenní hádku.

Než jsme se do toho ale mohly pustit naplno, dospělý hlas

za našimi zády řekl: „Nepatří se, aby děti posuzovaly chování

svých rodičů.“

Obě jsme se s Avou otočily, dočasně sjednocené proti spo

lečnému nepříteli.

Ženu, která stála za námi, jsem nikdy předtím neviděla, což

bylo divné. Byla jsem si docela jistá, že jsem si za ty dva roky

na lodi všimla každého. A na tuhle ženu bych nezapomněla.

Byla vysoká, měla záplavu rudých vlasů, které jí padaly až

k pasu, a zelené oči, díky kterým vypadala jako kočka.

Oplatila mi pohled. „To tobě se ty rudé vlasy líbily,“ po

znamenala.

„Cože?“

Povzdechla si. „Ukáže se, že tahle planeta není obyva

telná.“

Sevřely se mi vnitřnosti, musela jsem zalapat po dechu.

Bez ohledu na to, jak sami sobě slibujete, že nebudete doufat,

vždycky doufáte.

„To nemůžete vědět!“ zaječela Ava. „Analýzy trvají několik

hodin!“

„Ověření trvá několik hodin,“ opravila ji rudovlasá žena.

„Úvodní analýza už proběhla. Nebudeme tady moct přistát.“

„Úvodní analýza může být chybná,“ odsekla jsem. Pak

jsem se zamračila a snažila se přijít na to, odkud to vím. „Ji

nak... jinak by ji nebylo potřeba ověřovat. Že?“

„To je pravda,“ přiznala žena. „V 0,0024 procentech případů

jsou výsledky úvodní analýzy chybné.“

„Tak to možná bude jeden z těch případů,“ řekla jsem.

Žena se usmála. Nedokázala jsem poznat, jestli to byl

smutný nebo pyšný úsměv, ale byl to velmi dospělý úsměv.

„To doufám,“ prohlásila. „Ale nezapomínejte, že se tahle

loď nejmenuje St. Louis pro nic za nic.“

Otočila se a odešla. Měla na sobě dlouhé pestrobarevné

šaty, které jí šustily kolem pat, jako by se nepřevlékla po vče

rejším večírku.

„Není to pravda,“ řekla jsem až příliš hlasitě. Divoce jsem

se obrátila k Avě. „Neposlouchej ji.“

Na lodi

(ON THE SHIP)

Leah Cypessová

„Koho nemám poslouchat?“ zeptala se. Byla bych přísahala, že stojí vedle mě, ale ležela na měkké pěnové podlaze knihovny.

„Ji. Tu ženskou.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekla Ava.

* * *

Úvodní analýza chybná nebyla. O čtyři hodiny později se St. Louis odpoutala od oranžovo-růžové planety a my znovu letěli nehostinným vesmírem.

V takových chvílích se žádné večírky nekonaly. Neexistovalo nic, co by mohlo zamaskovat naše zoufalství. Místo toho se pořádaly terapeutické skupiny a alkohol se rozdával v neomezené míře. Pro cestující, kteří to potřebovali, byly odemčeny násilné virtuální hry.

Hlídky dávaly pozor na sebevrahy, a jako obvykle, někdo jim proklouzl. Lodní počítač byl dokonalý v mnoha ohledech, ale předpovídání lidského chování mezi ně nepatřilo. Dospělí mně ani Avě neřekli, co se stalo, ale věděly jsme, co to znamená, když chodbami spěšně prošli zdravotníci, a o hodinu později se sešlo formální shromáždění u přechodové komory.

Neřekli nám ani, kdo zemřel a nejspíš jsme se to ani neměly nikdy dozvědět. Je snadné nevšímat si lidí, kteří tam nejsou.

Zatímco dospělí měli plné ruce práce se sebevraždou, zašla jsem si do učebny a přihlásila se k počítači. Naťukala jsem St. Louis a vyskočil mi záznam o jednom pozemském městě. Naťukala jsem St. Louis loď a dostala svou odpověď.

St. Louis byla loď plná židovských uprchlíků plující z nacistického Německa. Poté, co nedostala povolení přistát ani na Kubě, ve Spojených státech ani v Kanadě, byla přinucena vrátit se do Evropy.

Přinucena vrátit se. Z těch slov se mi sevřel žaludek. Otevřela jsem si lodní deník.

Další planeta za dva týdny.

Možná, že tahle bude ta pravá.

* * *

„Co když žádná z těch planet nebude vhodná k osídlení?“ zeptala jsem se jednou v noci své mámy, když skončila s četbou před spaním.

Její ruce na knize znehybněly. Byla to knížka Koťátko a jeho první úplněk od Kevina Henkese. Byla jsem na ni už moc velká, ale pořád jsem ji milovala a máma mi ji s radostí četla. Nikdy mě nenutila číst těžší knížky, nebo dělat cokoli vzdělávacího.

„Vrátíme se na Zemi?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ odpověděla máma pevně. „Vrátit se nemůžeme.“

„Tak co když –“

„To se nestane.“ Zavřela knížku. „Existuje víc než dvanáct planet. Vybrali jsme úvodních dvanáct, které byly nejblíž a nejpravděpodobnější. Když žádná z nich vhodná nebude, počítač prohledá vzdálenější vesmír a vybere dalších dvanáct.“ Pevně mi zastrčila přikrývku pod tělo a do podpaží. „Ale to se nestane.“

Věřila jsem jí, protože to musela být pravda. Nemohla jsem strávit život na lodi, na cestě. Takový příběh by nedával smysl.

Děti vždy věří, že jsou středobodem každého příběhu. Že jsou skutečnější než všichni ostatní.

7XB-1


Myslím, že dospělí tomu někdy věří taky.

„Nedělej si starosti,“ konejšila mě máma. Její hlas byl tichý

a uklidňující. Byl to spíš návrh než rozkaz. „Běž spát.“

Zmlkla jsem a zavřela oči.

* * *

„Probuď se,“ uslyšela jsem hlas rudovlasé ženy.

Zamrkala jsem a posadila se, okamžitě bdělá, jako kdybych

ve skutečnosti vůbec nespala. Seděla v nohách mé postele, na

hlavě měla úplně stejný bujný neupravený účes jako předtím,

její oči byly v přítmí zcela obyčejné.

„Proč se loď jmenuje St. Louis?“ dožadovala jsem se. „Jsme

utečenci?“

„Jste,“ souhlasila.

Jste. Nikoliv jsme. Nezarazilo mě to, až později.

„Jsme Židé?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ Pokrčila rameny. „Ale jste v podobné situaci. Nikomu

není po chuti, že existujete.“

„Proč?“

„Tuhle informaci nemám.“

Nevěřila jsem jí. Musel existovat nějaký důvod, proč jsme

byli odvrženi, proč jsme uháněli do temnoty vesmíru. Nějaký

důvod, proč nás celý svět odmítl.

Nějaký důvod, který byl příliš hrozný, než aby ho bylo

možné sdělit dítěti.

Netušila jsem, proč si myslí, že je lepší dítěti říct, že žádný

důvod neexistuje.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Jmenuji se Penelopé. Přišla jsem tě probudit.“

„Jsem vzhůru.“

Otevřela ústa. Polekaně zamrkala a zvedla prsty k obličeji.

Mezi rty jí začala proudit krev. Dopadla na moji pastelovou

přikrývku, horké kapičky se mi rozstříkly po tváři.

Křičela jsem, křičela a křičela, dokud nepřišla máma a ne

vymotala mě z propocené přikrývky. Rozsvítila světlo a v po

koji nikdo nebyl, vůbec nikdo. Podržela mi před obličejem

zrcadlo. Tvář jsem měla mokrou od slz, ale nikoliv od krve.

Penelopé měla pravdu. Celou dobu jsem spala.

* * *

Nějak jsem přetrpěla celý následující den, školu, cvičení

a jídla. Dokonce ani povzbudivá řeč kapitána Iyaseho o novém

cíli mi nedokázala zvednout náladu. Připadalo mi, že vypadá

unaveně, hnědou pokožku měl pobledlou, pod očima stíny.

Toho odpoledne bylo mým virtuálním místem dětské hřiště

na Zemi, s dřevěnými hoblinami a zavlažovači, nad kterým se

rozpínalo nekonečné modré nebe. Lehla jsem si na záda na

houpačku udělanou z pneumatiky, roztáhla nohy na rozehřáté

gumě a nechala se houpat v pomalých kruzích, ze kterých

jsem dostávala závrať. Nade mnou a všude kolem se skláněla

nadýchaná oblaka.

Zavřela jsem oči a houpačka se naklonila, letěla výš a rych

leji, jako by do ní někdo strčil. Popadla jsem řetězy a posadila

se. Nikdo tam nebyl.

„Co se stalo?“ zeptala se Ava a střelila pohledem k mechově

zeleným stěnám konzole virtuální reality. Podívala jsem se na

hodiny umístěné na stropě a žaludek se mi sevřel zklamáním.

Pořád mi zbývalo deset minut. Pravidla ale byla taková, že

pokud někdo virtuální realitu opustil sám od sebe, jeho kolo

skončilo.

Ava právě získala deset minut, což mě rozčilovalo stejně,

jako že jsem o ně sama přišla.

„V programu došlo k něčemu nereálnému,“ zamumlala

jsem, zatímco jsem se odepínala. „Bylo to odbyté.“

Ava netrpělivě podupávala. Ona by si té anomálie patrně

nevšimla. Zůstala by v programu a využila celý svůj čas.

„Zvládla bych to líp,“ prohlásila jsem. „Až vyrostu, bude

ze mě programátor virtuální reality.“

„Ano,“ souhlasila Ava. „Bude.“

Otočila jsem se, dychtivá po boji, ale ona to nemyslela sar

kasticky. Její hlas zněl nepřítomně, roztěkaně, oči měla upře

néna nabídku virtuální reality.

Vyplížila jsem se z konzole. Jako další jsem měla na pro

gramu hudební výchovu, ale kolem hudební místnosti jsem

prošla bez zastavení a zamířila rovnou domů. Máma tam byla,

pracovala, ale když jsem vešla, otočila se a usmála.

„Chci si zdřímnout,“ řekla jsem.

„To je nejspíš dobrý nápad,“ souhlasila máma.

Byt voněl teple a po zázvoru. „A dala bych si sušenky,“

dodala jsem.

„To je taky dobrý nápad,“ odvětila máma. „Naštěstí pro

tebe jsem právě upekla tvoje oblíbené.“

* * *

Večer už jsem se cítila líp. Dnes měl být večírek a dětem

bude dovoleno zůstat dlouho vzhůru.

Někdy se večírky pořádaly pod nějakou záminkou. Jindy

ne. K dalšímu sestupu k planetě mělo dojít až za týden, takže

tohle byl ten druhý případ.

Oblékla jsem si svoje oblíbené modré šaty a pečlivě se uče

sala. Pobíhaly jsme s Avou mezi lidmi, sbíraly dobroty a chi

chotaly se. Měly tam pěnové bonbony s čokoládovou polevou.

Bonbony byly chutně rozpuštěné, čokoláda pořád teplá a le

pivá. Shromáždily jsme své nálezy na stole nějakých starších

geologů, kteří by se nás o ně nepokusili obrat.

Jenže jsme skončily s lichým počtem pěnových bonbonů,

což vedlo k směšnému a hořkému boji. Ava hádku ukončila

tím, že převrhla podnos. Chtěla mi ho srazit do klína, jenže já

jsem se odsunula stranou, takže se bonbony rozcákly všude

po židli a po podlaze. Jeden z geologů zalapal po dechu.

„Nenávidím tě!“ zařvala Ava a se vzlykáním utekla. Bez

pochyby proto, aby našla svoji mámu, která si promluví s mojí

mámou, která si se mnou sedne a povede se mnou dlouhý,

citlivý a nesnesitelný rozhovor.

Nikoliv poprvé jsem zapřemýšlela, proč mým vrstevníkem

na téhle lodi nemůže být někdo – kdokoliv – jiný než Ava.

„Protože by to nebylo realistické,“ promluvila Penelopé.

Seděla na Avině místě. Já jsem se tím pádem neměla kam

posadit, protože moje židle byla pokrytá bílou lepivou hmotou

a rozpuštěnou čokoládou.

Nikdo z geologů se po Penelopé nepodíval, stále jen civěli

na ten nepořádek.

„Jsi skutečná?“ chtěla jsem vědět.

Zavrtěla hlavou, až jí vlasy zasvištěly kolem ramen. „To

není správná otázka.“

8 XB-1


„Jsi mrtvá?“

„Byla jsem, chvilku.“ Rozpačitě se zavrtěla. „Prozatím s te

bou pořád můžu mluvit.“

O čem?Ale místo toho jsem se zeptala: „Prozatím?“

„Určitě se mě pokusí zabít znovu.“

„Kdo jsou oni?“

„Nevím,“ přiznala. „Proto potřebuji, abys poslouchala. Mám

trochu problém s tím, o co jsi mě požádala.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

Naklonila se a luskla prsty nad mou židlí.

Byla čistá. Lepivá bílá hmota a hnědé cákance zmizely.

Geologové už se na mě nedívali. Krmili se malými kousky

pečiva plněnými syrovou rybou.

„Chceš se posadit?“ zeptala se Penelopé a ukázala na moji

nyní čistou židli.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale chceš něco vidět.“ Vstala. „Můžu ti to ukázat. Pojď.“

Šla jsem za ní skrze davy lidí a nikdo nám nevěnoval větší

pozornost. Když jsme se dostaly k lodnímu můstku, stráže

stojící po obou stranách hlavních dveří jenom civěly před

sebe. Zastavila jsem se.

„Co jsi jim udělala?“

Ohlédla se přes rameno. „Nic. Jenom tě nemůžou vidět.“

Stráže měly obličeje bez jakéhokoliv výrazu, upřeně hleděly

do prázdna. Jejich těla se nepohnula, ani když jsme kolem

nich prošly.

Na můstku jsem nikdy nebyla, ale připadalo mi to tam po

vědomé. Penelopé mě provedla chodbou, kolem několika za

vřených dveří a jedněmi, které byly otevřeny. Kapitán Iyase

seděl uprostřed místnosti ve sklopeném křesle. Zvedl hlavu,

a když mě spatřil, usmál se, jako by to bylo naprosto normální,

že se na můstku nachází desetileté dítě.

Pak věnoval úsměv Penelopé – úplně jiný druh úsměvu –

a ona mu ho oplatila. Celé tělo mi ztuhlo. Odvrátila jsem od

nich pohled. Na stěně blikala jména, čísla a schémata kruhů

v odstínech fialové.

Ne. Ne kruhů.

Byly to obrázky planet.

Dvanáct kruhů. Dvanáct planet.

Rozbušilo se mi srdce. „Nerozumím,“ ozvala jsem se.

„Je to příliš komplikované, aby to mohlo pochopit dítě,“

řekla Penelopé. Protože nás pozoroval kapitán Iyase, nad jejím

tónem jsem se naježila. Pak dodala: „Ale ty bys mohla. Kdybys

chtěla.“

„Chci!“

„Opravdu?“ zamračila se. „Ano, chceš. Takže v tom prob

lém není.“

„Tak v čem je problém?“

Stála tam naprosto nehybně. Kdokoliv jiný by si kousal ret

nebo potřásal hlavou. V jejím případě bylo těch několik vteřin

nehybnosti jediným náznakem nejistoty.

Protože... můj mozek se natáhl po něčem, co jsem málem

věděla. Po něčem, co jsem kdysi věděla. Kdy?

„Víš, kde jsi?“ zeptala se Penelopé. Její výraz se nezměnil.

Jedinou známkou, že dospěla k rozhodnutí bylo to, že znovu

promluvila.

„Na St. Louis,“ odpověděla jsem. A pak, než mi mohla po

ložit další otázku, jsem se zeptala já jí: „Proč se jmenuje

St. Louis? Protože jsme utečenci, jako ti Židé na tamté lodi?“

„Částečně.“

„Protože nás někdo pronásleduje? Protože nám nikdo ne

chce pomoct?“

„Částečně.“

Měla jsem chuť ji praštit. Než jsem to mohla udělat, zalapala

po dechu a sevřela si hrdlo.

„Penelopé!“ zvolal kapitán a napůl vstal.

Podívala se na něj doširoka otevřenýma zelenýma očima.

„Zase to zkoušejí.“

„Běž,“ nařídil jí kapitán.

„Ale holka –“

„Postarám se o ni.“

Přikývla a zmizela.

Na můstku panovalo ticho, s výjimkou vzdáleného bzučení,

které jsem nikde jinde na lodi neslyšela. Možná, že se utápělo

v neustálém hluku, mluvě a hudbě. Podívala jsem se na

prázdný prostor, kde bývala Penelopé, a pak na kapitána Iya

seho.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se.

„Nevím.“ Kapitán vstal. „V lodním deníku není. Myslím,

že černý pasažér. Od samého začátku věděla, že možná nena

jdeme planetu, na které bychom mohli přistát.“

Můj hlas zněl velice tiše. „Co s námi ale bude, jestli nemáme

kam jít? Jestli pro nás není místo na Zemi ani mezi hvěz

dami?“

„To není problém vesmíru.“ Ukázal na obrazovku, na dva

náct kruhů. „Je to náš problém, a my ho musíme vyřešit.“

„Ale kdyby... kdybychom se vrátili na Zemi.“ Sotva jsem

ta slova dokázala vyslovit. „Budou s námi muset něco udě

lat.“

Kapitán vypadal, jako by mě litoval a zároveň nedokázal

pochopit, jak můžu být tak hloupá.

„Žádné dobré řešení neexistuje,“ prohlásil. „Ne na Zemi.

S ohledem na dilataci času budeme pryč celá desetiletí. Situace

se mezitím možná změní, ale zpátky nás nikdo chtít nebude.“

„No, nebudou mít jinou možnost,“ řekla jsem vzdorně.

„Vždy existují jiné možnosti,“ nesouhlasil. „Existuje víc

způsobů, jak se zbavit nepohodlných lidí.“ Přejel si palcem

po spodním rtu. „Co se stalo s pasažéry St. Louis, když se

vrátili do Evropy?“

Odvrátila jsem pohled.

„Byli zabiti,“ odpověděl si na vlastní otázku.

„Všichni ne,“ namítla jsem.

Usmál se, jako by na mě byl pyšný, že jsem si udělala do

mácí úkol. „Ne. Někteří unikli. Ale my jsme teď v zabíjení

lidí lepší.“

„Tak proč teda nejsme mrtví?“ zeptala jsem se.

Jeho úsměv pohasl. „Cítíme se teď kvůli tomu taky provi

nileji. Chtěli se nás zbavit, aniž by nás zabili. Pokud by to

bylo možné.“

A kdyby nebylo? Nemusela jsem se ptát.

„Takže budeme pokračovat,“ konstatovala jsem. Měla jsem

pocit, že procházím testem. A nepřipadalo mi, že bych jím

procházela úspěšně. „Nakonec nějakou planetu najít musíme.“

Kapitán si povzdechl. „Opravdu bys měla přestat používat

slovo musíme.“

„Ale –“

Ukázal na displej. „Máme jich už za sebou šest. S každou

další planetou, která nevyhoví podmínkám pro osídlení, se

9XB-1


naše šance, že někdy najdeme svět, kde bychom mohli přistát, zmenšují.“

„Ne,“ nesouhlasila jsem. Zrovna minulý týden se mě Ava

pokoušela napálit stejným matematickým trikem. „Takhle pravděpodobnost nefunguje. Každý hod mincí dává šanci padesát na padesát. I kdyby při sto hodech padla panna, pořád je to padesát na padesát, že při dalším hodu padne orel. Že bude další planeta dost dobrá.“

„Jestli ti při sto hodech mincí padne panna,“ poukázal ka

pitán Iyase, „jaká je pravděpodobnost, že je mince falešná? Že to vlastně nikdy nebylo padesát na padesát?“

„Nechápu, jak to myslíte.“ Zaslechla jsem ve svém hlase

paniku a pevně jsem sevřela rty. V místnosti zavládlo ticho. Ze všech stran se na nás tlačila obrovská, smrtící prázdnota vesmíru.

„Musíme čelit realitě,“ řekl kapitán. „Musíš se rozhodnout.“

„Já?“ podivila jsem se. „Proč já? Mně je deset!“

„Tak to budeš muset být starší,“ prohlásil.

* * *

Toho rána, kdy jsme sestupovali k sedmé planetě, jsem se

probudila zmatená a vystrašená. Když pro mě přišla máma, přetáhla jsem si přikrývku přes obličej.

„Necítíš se dobře?“ Sáhla mi na čelo. „Nechci, abys dnes

přišla o večírek.“

„Půjdu na další,“ řekla jsem mrzutě.

Mámě zaškubalo obočím. „Další už možná nebude. Tohle

by mohlo být ono. Počítačové projekce dávají téhle planetě šanci 79 %. Zatím nejvyšší!“

Ne o moc. První planeta měla šanci na úspěch 77 %.

Všechny další se pohybovaly mezi 73 a 75 %. Všichni na lodi ta čísla dokázali recitovat zpaměti.

Jaká je pravděpodobnost, že je mince falešná?

„Mami?“ řekla jsem. „Co když je v tom, jak počítač vytváří

projekce, nějaká chyba?“

„Jistěže není.“

„Dává to ale smysl, že ze šesti planet ani jedna –“

„Nikdo neříkal, že to bude snadné,“ přerušila mě máma

pevným hlasem. „Ale nesmíme ztrácet naději. Když se budeme snažit, nový domov najdeme.“

„Ale –“

„Možná by sis měla odpočinout. Podívej se na nějaká videa

a uvidíme, jak se budeš cítit za pár hodin.“

Poprvé mě napadlo zamyslet se nad tím, proč jsou moji ro

diče na lodi. Bylo zjevné, že ne všem utečencům bylo dovoleno nalodit se – bylo tady příliš málo dětí a příliš mnoho vědců. Moje máma byla profesorkou hudby a můj otec psycholog. Předpokládám, že psychology potřebovali, když jsme tady všichni uvěznění... ale copak nemohli najít nějakého, který by měl za manželku botaničku, systémovou analytičku nebo někoho jiného užitečného?

Místo toho vzali s sebou moji mámu, která nedokázala po

moct ani mně.

Zavrtala jsem se pod přikrývku a snažila se nepřemýšlet.

Jenže moje mysl mě nechtěla nechat na pokoji. Pokaždé,

když jsem odplula dost daleko směrem k spánku a uvolnila se, vtrhla dovnitř nějaká myšlenka, která mě z klidu zase vytrhla.

Tahle loď se jmenuje St. Louis z nějakého důvodu.

Mince je falešná.

Existuje víc než dvanáct planet.

Nakonec jsem odkopala přikrývku, bojovala jsem s ní tak

dlouho, dokud neskončila v nesourodé hromadě na podlaze.

Posadila jsem se, prsty zaťaté do matrace.

„Vím, že bys tady mohla být,“ vykřikla jsem. „Buď tady!“

A byla. Seděla v nohách mé postele, ruce složené v klíně.

Její oči se zdály méně zářivě zelené, než když jsem ji viděla

poprvé. Klidně je na mě upírala a čekala.

„Nebude vhodná, že?“ zeptala jsem se. „Sedmá planeta ne

bude obyvatelná.“

„Ne,“ potvrdila Penelopé. Mluvila s jistými obtížemi, po

lovina jejích úst se nepohybovala normálně. „Nebude.“

Kdesi na lodi lidé tancovali, pili a smáli se, hrála tam hlasitá

hudba. Tady, v tomhle malém obdélníkovém pokoji, bylo ta

kové ticho, že jsem slyšela svůj dech.

Penelopé jsem dýchat neslyšela.

„Žádné obyvatelné planety neexistují,“ prohlásila jsem. „Je

to tak?“

„Na to nemůžu odpovědět. Mohly by.“ Zvedla ruku k ústům.

Když ji zase spustila, měla na prstech krev. „Pomoz mi,“ po

žádala.

„Nemůžu,“ řekla jsem. „Je to jenom sen. Musím se probu

dit.“

„Ano, musíš. Ale vzdoruješ tomu.“ Rty teď měla tmavé,

hrnula se jí do nich krev. „Pomoz mi. Víš, proč tady jsem.“

Měla pravdu. Věděla jsem to.

Děti vždycky věří, že jsou středobodem každého příběhu.

Někdy jsou.

To tobě se ty rudé vlasy líbily.

Já jsem vytvořila Penelopé a udělala z ní zrzku.

Tak to budeš muset být starší.

Mohla bych. Protože jsem bývala starší.

Až vyrostu, bude ze mě programátor virtuální reality.

Ano. Bude.

„Celá tahle loď... my všichni... je to jenom virtuální realita.“

Nečekala jsem na její přikývnutí. „To já jsem ji vytvořila.

A teď jsem v ní uvězněná.“

„Vytvořilo ji mnoho lidí,“ opravila mě Penelopé. „Ty jsi

byla jedním z nich.“

Promnula jsem v dlaních noční košili. Byla růžová a levan

dulová, lemovaná volánky. Na dotek byla měkká a velmi re

álná. „Probuď mě. Ihned mě probuď!“

„Snažila jsem se,“ řekla. „Řekla jsi mi, abych tě probudila,

pokud prvních šest planet nebude obyvatelných. Jenže ty ses

probudit nechtěla.“

„Proč ne?“

„Líbí se ti program, který jsi pomáhala navrhovat. Nechceš

ho opustit.“ Zvedla obě ruce k ústům. Mezi prsty jí prosákla

krev. „Takže se mě místo toho pokoušíš zabít.“

Místnost kolem mě – se strohými obrysy mé postele, stolu

a kostky s oblečením – se rozmazala. Spatřila jsem skrze ni

obrysy mnoha a mnoha kryogenních komor rozmístěných

v spirálových geometrických vzorech – to aby nevypadaly

jako rakve, pomyslela jsem si kdysi. Teď už jsem se neslyšela

dýchat. Všude bylo ticho, jako ve vesmíru, jako ve spánku.

Jako po smrti.

Přelud se zachvěl a já se vrátila do světa, který jsem vytvo

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist