načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2017/12 - redakce XB-1

XB-1 2017/12

Elektronická kniha: XB-1 2017/12
Autor: redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7827-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Michael Swanwick: Krakovská pyramida

(The Pyramid of Krakow, 2015, překlad Ľudovít Plata)

Seth Dickinson: Trojice u Mitanni

(Three Bodies at Mittani, 2015, překlad Tadeáš Pelech)

Stephen Graham Jones: Loneganovo štěstí

(Lonegan’s Luck, 2009, překlad Jana Rečková)

Domácí SF

Peter Boušek: Navigátor

Petra Kubátová: Kolonka tři

Josef Pecinovský: Zabij Pastora

Vladimír Zábrodský: Dokonalá vražda

Pavel Urban: Poslední kyborg

Publicistika

Jason Sanford: Selhání žánru science fiction

Roman Bílek: Filmaři Jejího Veličenstva

Fantastická věda

Tabbyina hvězda stále záhadná; Kamera s okem korýše;

Chystají se Flegrejská pole k explozi?

„Mořské národy“ definitivně odhaleny?

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Blade Runner 2049;

Geostorm: Globální nebezpečí; matka!; Thor: Ragnarok;

Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Jana Rečková: Nezdejší;

Laird Barron: Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká;

Sebastien de Castell: Divotvůrce;

Elan Mastai: Dnešek není naposled; Laura Lindstedtová: Oneiron;

Chuck Wendig: Nuly; Marek Dvořák: Nesvatý otec;

Sara Raaschová: Sníh nebo popel; Vasilij Mahaněnko: Úkol přežít;

Marko Hautala: Šeptající dívka; Leigh Bardugo: Šest vran;

Jess Kiddová: Živel; Blade; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/07 XB-1 2012/07
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2017/01 XB-1 2017/01
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

XB-1

na Palmknihách

Schází vám některé číslo z ročníků 2010-2016?

Není problém!

Pokud chcete mít klasické papírové vydání, napište redakci.

Stačí-li vám elektronická verze v pdf,

na Palmknihách najdete všechna čísla.

https://www.palmknihy.cz/



2

XB-1

PETR KOTRLE

OSLAVIL

PADESÁTINY

Oblíbený pře

kladatel Petr

Kotrle, jemuž

vděčíme napří

klad za překlad

Enderovy ságy

Orsona Scotta

Carda či série

o Lesu mytág

od Roberta Holdstocka se dne

9. listopadu dožil padesáti let.

K životnímu jubileu mu jménem

čtenářů časopisu XB-1 gratulu

jeme a přejeme pevné zdraví

a bystrou mysl do dalších nej

méně padesáti let života.

NOBELOVA CENA

ZA LITERATURU

Britský spisova

tel Kazuo Ishi

guro získá Nobe

lovu cenu za lite

raturu. Autor se

ve své tvorbě

dlouhodobě nevyhýbá fantastic

kým motivům, za zmínku stojí

především česky vydané romány

Neopouštěj mě (2005), nomino

vaný na Cenu Arthura C. Clarka,

a Pohřbený obr (2015), nomino

vaný na Světovou cenu fantasy.

Cena bude udělena 10. prosince

2017 během slavnostního cere

moniálu ve švédském Stock

holmu. Autor získá zlatou me

daili a finanční odměnu ve výši

devíti milionů švédských korun,

což je v přepočtu více než 1,1

milionu dolarů.

CENA

FRANZE KAFKY

PRO ATWOODOVOU

Společnost

Franze Kafky

udělila Cenu

Franze Kafky

za rok 2017 ka

nadské spisova

telce Margaret

Atwoodové.

Rozhodnutí padlo 22. května

2017, kdy mezinárodní odborná

porota na svém zasedání v sídle

Společnosti zvolila sedmnáctého

nositele této literární ceny. Cenu

v podobě Kafkovy sochy a fi

nanční odměny ve výši deseti ti

síc dolarů převzala autorka

17. října 2017 během slavnost

ního ceremoniálu na Starém

městě v Praze. Cena je udělo

vána spisovatelům, jejichž dílo

dosahuje mimořádných umělec

kých kvalit a oslovuje čtenáře

bez rozdílu původu, národnosti

a kulturní příslušnosti.

SVĚTOVÁ

CENA FANTASY

Ceny byly uděleny během World

Fantasy Conu, jenž probíhal ve

dnech 2. až 5. listopadu 2017

v texaském San Antoniu. Oce

nění za životní zásluhy získali

Terry Brooks a Marina Warne

rová. Nejlepším románem byl

zvolen The Sudden Appearance

of Hope od Claire Northové.

V kategorii delších a kratších

povídek získaly ceny Kij John

sonová za novelu „The Dream

Quest of Vellitt Boe“ a G. V. An

dersonová za povídku „Das

Steingeschöpf“. Cenu za nej

lepší antologii obdržel Jack

Dann za sestavení knihy Drea -

ming in the Dark, nejlepší sbír

kou se stala A Natural History of

Hell Jeffreyho Forda.

SPISOVATELKA

JULIAN MAYOVÁ

ZEMŘELA

Ve věku osmde

sáti šesti let ze

mřela dne

17. října 2017

americká spiso

vatelka Julian

Clare Mayová.

Kratší vědecko

fantastické práce publikovala od

roku 1951 a během následují

cích let vydala značné množství

knih mnoha různých žánrů.

K psaní science fiction se vrátila

v pozdních sedmdesátých le

tech. Její nejznámější prací je

česky bohužel nedokončená

Sága o Exilu v pliocénu zahá

jená románem Svět mnoha barev

(1981), za který si vysloužila

nominace na ceny Hugo a Ne

bula.

Poslední číslo roku

Na závěr roku jsem se ohlédl zpátky na průběh letošního roku. Jako obvykle to byl velmi hektický rok... Ovšem, řekněme si na rovinu, že za dobu, co se účastním vydávání časopisů, to není vůbec nic nového. Nepamatuji si, že by někdy všechno plynulo jak zimní Vltava pod Karlovým mostem. Řekl bych, že nejpodstatnější věcí, která v tomto roce nastala, je fakt, že poprvé nebudeme v červených číslech. Je to dáno zlevněním tisku a mírným navýšením počtu čtenářů (což mě převelice těší). Přesné výsledky ještě neznám, ale pokud to bude nějaká podstatnější částka, tak bych chtěl upravit výšku honorářů všem zúčastněným. Doufám, že to nebude jako u nás důchodců, kdy běžné přidání je kolem dvaceti pěti korun. (Příští rok by prý to mělo být víc). Redakce, byť o rok starší, nepolevuje v nasazení a vcelku se nám i vyhýbaly zdravotní problémy. Rozšířila se skupina externích spolupracovníků, zajisté jste si všimli nových jmen ilustrátorů, o překladatelích nemluvím, těch si většinou čtenář všimne, jen když se mu něco nelíbí. Dostali jsme několik cen (cenu ASFFH za nejlepší časopis, cenu Aeronautilus za webové stránky XB-1, čestné uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu z edice Kroniky karmínových kamenů Bruncvík a nagyery Vlado Ríši vydanou nakladatelství XB-1). Vyslali jsme ve spolupráci s nakladatelstvím Argo našeho zástupce na Worldcon. Samozřejmě tam nejel se pokochat krásnými cosplayerkami, ale měl tam navázat výhodné známosti se zahraničními autory, malíři, publicisty... Což se prý povedlo a výsledky jeho snažení by měly být přínosem pro obsah časopisu v příštím roce. Pravda, ne všechno se povedlo a chybky se vloudily. Zpožďovaly se překlady, což znesnadňovalo práci korektorce i grafikovi. Grafik také občas měl „své dny“ - na to, že zapomněl poslat do tiskárny pár stránek, tam, naštěstí, přišli včas. Protože naše paní korektorka není pražská, posílá svou práci poštou. A právě Česká pošta občas způsobuje výraznější šedivění redakce. Naposledy v létě se zásilka dostala k adresátovi s devítidenním zpožděním. Jen velmi dobré vztahy s tiskárnou, které jsme dodali data o dva dny později, než byl deadline, umožnily, aby časopis vyšel včas. Vysvětlení, kterého se mi na poště dostalo, bylo poměrně kuriózní: paní pošťačka měla dovolenou a její zástupce, mladý brigádník, si usnadňoval práci, tím, že prostě některé zásilky ignoroval. Končí osmý ročník našeho časopisu a s vypucovanými brýlemi hledím do budoucna se SF optimismem a doufám, že vy také.

Vlado Ríša

p. s. nakonec jen malé upozornění pro ty, co reklamu přeskakují. Náš časopis, ročníky 2010-2016, je možné zakoupit elektronicky ve formátu pdf na Palmknihách. Každý další ročník bude vložen vždy po skončení roku.

SPISOVATELKA

JULIAN MAYOVÁ

ZEMŘELA

Ve věku osmde

sáti šesti let ze

mřela dne

17. října 2017

americká spiso

vatelka Julian

Clare Mayová.

Kratší vědecko

fantastické práce publikovala od

roku 1951 a během následují

cích let vydala značné množství

knih mnoha různých žánrů.

K psaní science fiction se vrátila

v pozdních sedmdesátých le

tech. Její nejznámější prací je

česky bohužel nedokončená

Sága o Exilu v pliocénu zahá

jená románem Svět mnoha barev

(1981), za který si vysloužila

nominace na ceny Hugo a Ne

bula.

Muž, jenž vystoupil z dostavníku z Bernu – což nikdy nebyla

snadná cesta, ale nyní byla nepohodlná dvojnásob díky strastem a zdržením způsobeným válkou – měl drsný a na první pohled strach nahánějící obličej. Když si ale člověk povšiml jeho malých černých brýlí a uvědomil si, že je slepý, soucit dodal jeho rysům měkčí vzezření. Až do chvíle, než kočí přivedl kolem dostavníku zvíře nahrazující muži zrak, ze kterého se vyklubal vlk.

Slepý švýcarský obchodní zástupce převzal vlkovo vodítko,

strčil kočímu do dlaně minci a pak, jakmile přijal koženou brašnu obsahující toaletní potřeby, dvoje čisté oblečení a nic moc dalšího, vykročil do chladných a větrných ulic Krakova. Ze střech na něj pošilhávaly a civěly chrliče – které město tolerovalo, protože snižovaly populaci krys – jako by viděly něco neobyčejného. On k nim, pochopitelně, nevzhlédl.

Bez pomoci se dostal k malému hotelu v ulici Kanonicza

pod královským hradem, kde na něj čekal skromný pokoj. Tam, poté, co provedl očistu, vytáhl namáčecí pero a lahvičku s inkoustem a na papír s hlavičkou hotelu napsal vzkaz:

Pane:

Dorazil jsem do Krakova, jsem Vám kdykoliv k dispozici.

S úctou

Hr. Mstz. Johann Fleischer

Skromný úplatek v podobě několika měďáků přiměl hoteli

érova syna vyběhnout do ulic. Pak se Franz-Karl Ritter vrátil do svého pokoje, aby počkal. Vzhledem k tomu, že následky případného odhalení, že je podvodníkem a špionem, by byly strašlivé, neodložil si neprůhledné brýle a zůstal ve své roli. Freki se nicméně po jeho mentálním pošťouchnutí opřel oběma předními packami o parapet jediného okna a upřel pohled k nebi plnému kouře. Ritter hledící přes střechy města očima svého vlka viděl v dálce shluk továrních komínů a mezi nimi vrcholek stupňovité pyramidy.

Ve vzduchu se vznášel jakýsi podivný náznak zápachu, ale

ať se snažili sebevíc, ani vlk ani jeho pán jej nedokázali identifikovat.

* * *

Dalšího dne ráno, na základě sjednané schůzky, čekal Ritter

v předpokoji kanceláře, kde si mohli schůzku domluvit jenom ti z nejlepších kruhů. Freki mu ležel u nohou, pozorný a trpělivý.

Dveře se otevřely a někdo řekl: „Herr Fleischer.“

Ritter se zvedl, otočil se po hlase a mírným hlasem řekl:

„Herr Meisterzauberer Fleischer, prosím. Za titul arcimága jsem zaplatil roky života a naprostou ztrátou zraku, takže se obávám, že musím na jeho používání trvat.“

„Ale jistě, Herr Meisterzauberer, jistě. Józef Bannik, k vašim

službám. Jsem náměstkem ministra průmyslu nové vlády.“

„Ach, ano. Vy jste ten, kdo poslal mým nadřízeným onen

pozoruhodný požadavek.“

„Ve vlastní osobě. Promluvíme si v kočáru, za předpokladu,

že je přichystaný.“ Zvýšil hlas. „Kaśko! Je všechno připravené?“

V bočních dveřích se objevila nenápadná bruneta a zamum

lala: „Všechno je, jak jste požadoval, pane ministře,“ načež se

zase vytratila a tiše za sebou zavřela dveře.

„Moje sekretářka,“ vysvětlil Bannik. „Docela výkonná, vzato

kolem a kolem. Ale ne moc příjemná. Nuže! Vyrazíme tedy?

Ke kočáru? Můžu vám nabídnout rámě, pokud by to –“

„Vidět na cestu mi nedělá vůbec žádné potíže. Od toho mám

své zvíře.“

Venku na ně skutečně čekal kočár. S ohledem na svého hostitele

se Ritter posadil na prostřední sedačku, aby Bannik nemusel

sedět vedle jeho vlka. Freki náměstka ministra průmyslu studoval

nemrkajícíma oranžovýma očima. Muž vyštěkl na kočího nějaký

povel a kočár se s rachotem rozjel dlážděnými ulicemi.

Po nějaké době začalo být zjevné, že se Bannik váhá vrátit

k jejich rozhovoru, proto Ritter řekl: „Ve vašem dopise se psalo

o problémech se škůdci, a také o tom, že potřebujete velké

množství chemikálií, abyste se s nimi vypořádali. Předpokládám,

že jste měl na mysli jed na krysy.“

Bannik si odkašlal. „Jed na krysy nebude stačit. Zvířata,

která si přejeme pozabíjet, jsou podstatně větší.“

„Domácí zvířata? Musím vás varovat, že existují dobré dů

vody, proč se na jatkách chemikálie nepoužívají. Jde o bezpečí

jak zaměstnanců, tak, v konečném důsledku, konzumentů masa.“

„Ale ne, maso těchhle zvířat nikdo jíst nebude – ne, ne, ne,“

řekl ministr s natolik falešným uchechtnutím, až to bylo znepo

kojivé. „Samotná tahle myšlenka je k smíchu.“

Ritter na tu rádoby vtipnou poznámku zareagoval nepatrným

nic neříkajícím kývnutím a kočár znovu naplnilo nepříjemné ti

cho.

Opustili město a vjeli do venkovské krajiny. Když měl Ritter

pocit, že uplynulo dost času, aby mohl mistr kouzelník pronést

následující slova bez jakékoliv ztráty vážnosti, prohlásil: „Myslím,

že chápu, jaký druh zvířete máte na mysli. Takový, který novým

vládám často dělává starosti.“ Přes své černé brýle nemohl sa

mozřejmě nic vidět. Frekiho očima však spatřil, jak se Bannikovi

ulevilo, že nemusí něco takového sám explicitně vyslovit.

Ministr si poklepal ze strany na nos a zamrkal. „Vidím, že

jste světaznalý muž. Ano, přesně tak. No a co se týče kvality

a kvantity –“

-

„Přesně to v tuhle chvíli děláme. Jedeme přímo na místo.

K Velké krakovské pyramidě,“ řekl náměstek. „Vlastně už vjíž

díme do areálu.“

Skutečně, kočár vjížděl do něčeho, co podle Ritterova zku

šeného soudu musel být internační tábor. Nad hlavou se jim

vznášel oblouk brány s banálním povznášejícím sloganem vy

vedeným kovovými písmeny. Okny kočáru se dovnitř valila zá

plava bídy a nemocí, výkalů, zvratků a hnisu, překrytá uhelným

kouřem silně prosyceným stejným neidentifikovatelným zápa

chem, jenž se v nižší koncentraci šířil vzduchem v Krakově.

Až na to, že teď už, jak se Ritter obával, rozhodně nebyl ne

identifikovatelný.

Kočár rachotil podél dlouhých řad baráků bez oken, s troj

úhelníkovými průřezy, z nichž každý měl jediné dveře zavřené

na závoru. „Pyramida je pochopitelně dutá,“ řekl Bannik, „po

3XB-1

Krakovská pyramida

Michael Swanwick

(THE PYRAMID OF KRAKOW)


depřená zevnitř opěrnými sloupy. Neměli jsme na její výstavbu desítky let, jako starověcí Egypťané. Dokonce i tenkrát to vyžadovalo nesmírné množství pracovních sil, ale – ha ha – zahálčivé ruce nám nescházejí, že ano?“ Pokývl k barákům, čímž je poprvé vzal na vědomí.

Kočár se kymácivě zastavil.

„Tak,“ prohlásil Bannik. „Jsme tady.“

* * *

Frekimu se výstup na pyramidu nelíbil. Když na to přišlo,

Ritterovi taky ne. Kromě neživých kamenů nebylo nic vidět, dokonce ani obloha ne, takže to vypadalo, jako by schodiště vedlo po ohromném útesu, a protože byla pyramida nová, vzduch byl plný kamenného prachu. Kráčet po tomto schodišti bylo jako vystupovat na horu, až na to, že to nebyla fyzická výzva ani to nepřinášelo mentální rozjařenost. Zbývala jenom dřina a únavná obava z toho, co by se mohlo skrývat na vrcholu.

„Tohle je cesta magistrů a akolytů,“ komentoval to Bannik.

„Hm?“ řekl Ritter nepřítomně.

„Západní strana pyramidy je vyhrazená výhradně důstojní

kům a vládním úředníkům – kteréžto třídy jste čestným členem – a těm, kteří tam přicházejí kvůli speciálnímu tréninku. Vězni musí vystupovat po východní straně. Tyto schody zůstávají neposkvrněné.“

„Aha.“

Na jejich výstupu bylo něco hypnotického. Soustavná nuda

stoupání, v kombinaci s neměnnou stejností kamenů, ukolébala Ritterovu mysl do jakéhosi tupého poklidu, jako by vystoupil z vlastního těla a díval se na něj zvenku, aniž by byl nadále plně zainteresován na jeho blahobytu. Představil si zajatce stoupající po opačné straně, s řetězy a pouty, hlídané, upadající do podobného bezútěšného stavu bez myšlenek. Pomyslel si, že je to pro ty ubohé duše tak trochu požehnání. I když to tvůrci pyramidy pochopitelně nezamýšleli jako projev milosti, spíše jako prostředek k podpoře poslušnosti.

Bannik znovu promluvil. „Akolyté vystupují nahoru v ob

řadných oděvech, za doprovodu hudby. Můžete si snadno představit, jaký to má emoční a intelektuální účinek. Bylo to pečlivě promyšlené do posledního detailu.“

Ritter ho sotva slyšel. Svah pyramidy pod nimi monotónně

ubíhal, krok za krokem. Přistihl se, že vzpomíná na svou poslední návštěvu Londýna.

* * *

„Provizorní vláda Mongolského čaroděje si udělala pevnost

z Krakova,“ řekl sir Toby. „Rusové tomu říkají ‚uzavřené město‘. Člověk potřebuje oficiální povolení, aby mohl vstoupit nebo odejít. Nikdo neví proč, ačkoliv samozřejmě existuje řada vzájemně si odporujících teorií, které jsou všechny předkládány jako daná fakta. Hlášení, které jste přinesl od polského čaroděje, je z nich nejznepokojivější.“

„Je to nesmysl,“ prohlásil Ritter. „A to říkám jako člověk,

který byl zajat, mučen a málem dohnán k šílenství, aby to hlášení získal, a tudíž bych dal přednost tomu věřit, že všechno moje utrpení něčemu posloužilo. Jenže neposloužilo. Náš zdroj je pomatený, nebo je agentem polského podsvětí a krmí nás dezinformacemi, aby posílil náš zápal pro osvobození jeho země. Žádná třetí možnost neexistuje.“

Sir Toby mu věnoval ublížený pohled, což dělával docela

často. „Musí to být nádherné, žít na místě, které je tak plné

jistot jako ta vaše tvrdá makovice. Řekněte mi, na jakých kon

krétních faktech jste tento svůj závěr založil?“

„Absurdita těch obvinění je zcela jistě zjevná. Koneckonců,

mluvíme tady o Evropě, ne o nějakém zaostalém pohanském

kontinentu. Nekromancie a lidské oběti?! To je přesně ten typ

pomluv, které národy používají proti svým nepřátelům jako

propagandu. Jsme sice ve válce, ale pořád jsme civilizovaní lidé

– a to platí i o Rusech. Znal jsem několik důstojníků armády

svrženého cara a byli to sečtělí lidé se skvělými způsoby, kteří

by se do něčeho takového nikdy nezapojili.“

„Ach, Rittere. Člověk by si myslel, že důstojníka Vlkodlačího

sboru nebudu muset poučovat o zlu, kterého jsou lidé schopni.“

Sir Toby začal ze svého stolu zvedat stohy dokumentů a ukládat

je navrch jiných hromad. Srazil při tom na zem popelník. „Kam

pak jsem to...? Á!“ Vytáhl koženou složku, a pak na ni ze svých

polic přihodil tři knihy, dvě tlusté a jednu tenkou. „Tady jsou

vaše dokumenty a životopis muže, za kterého se budete vydávat.

Dvě z těch knih obsahují základy chemie a ta třetí je průmyslový

katalog A. G. Alchimieho pro velkoobjemové chemikálie. Naučte

se toho co nejvíc zpaměti a postarejte se, abyste se ze zbytku

dokázal vyblafovat. Zítra ráno odjíždíte na kontinent.“

Ritter hleděl na knihy s odporem. „Ve škole jsem v přírodní

filozofii nikdy nevynikal.“

„No, tak teď jste dostal druhou šanci. Dát dohromady vaši

krycí totožnost stálo hodně úsilí a peněz, proto je důležité,

abyste toho zjistil co nejvíc svými vlastními smysly. Drby stačit

nebudou. Také bych ocenil, kdybyste se vyhnul tomu, že naše

úsilí promarníte tím, že se necháte zabít.“

„Jsem přesvědčen, že nebudu konfrontován s ničím, co bych

nezvládl,“ ujistil ho Ritter.

* * *

Cestou dolů z pyramidy ani Ritter ani Bannik nemluvili.

Ritter mlčel částečně kvůli předpokladu, že by se tak zachoval

muž, za kterého se vydával, ale především pak proto, že se pro

mluvit neodvažoval. Bannik měl zjevně své vlastní důvody, což

bylo jedině dobře. Ritter se pyšnil svým železným sebeovládá

ním; přesto však, kdyby náměstek ministra řekl jediné slovo,

bezpochyby by ho uškrtil.

Kočár projel kolem baráků, a pak kolem vysokých komínů

krematoria na okraji tábora. Zápach spáleného lidského masa

tam byl téměř nesnesitelný, a i když postupně slábl, jak ujížděli

krajinou zpátky k městu, nikdy úplně nezmizel. Freki, který byl

citlivý k náladám svého pána, nešťastně zakňučel. Ritter mu po

ložil ruku na hřbet, ale nedotkl se jeho mysli. Po malých troškách

se mu vracelo odhodlání. Viděl, na co se sem přišel podívat. Teď

už bylo důležité jenom to, aby podal hlášení svým nadřízeným.

* * *

Většina kanceláří provizorní vlády se přirozeně nacházela

v královském hradě. Ministerstvo průmyslu však okupovalo

přebytečné místnosti v Collegium Maius, nejstarší budově ne

dávno uzavřené univerzity, jejímž studentem byl před několika

staletími arcimág Koperník. Kočár zastavil na nádvoří, a jakmile

prošli kolem početných a podezřívavých stráží, vedl Bannik

Rittera do svých komnat.

Na chodbě k nim přispěchal jakýsi mladík. „Herr Minister!

Mám tu doporučující dopis od –“

„Ano, ano,“ odmávl ho Bannik unaveně. „Czesław, že? Znám

tvého otce. Odnes ten dopis do místnosti pro příjem pošty a je

4 XB-1


den z našich skvělých hochů ho doručí Kaśce, která už bude vědět, co s ním.“

„Já ale –“

Bannik mu zavřel dveře před nosem. „Potomek urozené rodiny,“ vysvětlil. „Chce se stát kouzelníkem – bezpochyby pyromantem, nebo levitátorem – jenže navzdory svému původu nemá ani špetku talentu. Myslí si, že umí proměnit kámen v tuřín.“ Pokračoval do své kanceláře a posadil se k pracovnímu stolu. „Stejně jako mnoho jiných dnešních mladých lidí uvěří jakýmkoliv nesmyslům.“

„Není jediný,“ poznamenal Ritter drsně.

Bannik zvedl obočí. „Ale? Neschvalujete, co jste viděl na vrcholu Velké pyramidy? Myslíte si možná, že se vracíme do doby temna?“

„Jsem vědec,“ řekl Ritter, protože něco takového by jeho postava řekla. „To, co jsem viděl, nemůže mít vůbec žádné praktické využití. Žádné!“

„Právě naopak, je to samotný zdroj moci říše.“ Na rtech ministerského náměstka vykvetl drobný vlhký úsměv. „Vidím, že jsem získal vaši pozornost.“ Zazvonil na stříbrný zvoneček, načež se objevila jeho sekretářka. „Přines čaj, Kaśko, buď tak hodná. Pro dva.“ Pak se vrátil ke svému vyprávění. „Náš vůdce,“ ...měl na mysli Mongolského čaroděje... „není nazýván Velkým psychiatrem pro nic za nic. Víte, v jeho rodné zemi neexistují žádné dědičné linie kouzelníků, jako je máme tady. Jedinci s potenciálem se dostávají do péče šamanů, kteří jsou k tomu cíleně trénováni, a talent adeptů je otevírán pomocí kombinace drog a tantrických technik. Je to však pomalý a náročný proces. Náš vůdce zjistil, že pokud trénovaný psychiatr vstoupí do mysli akolyty v okamžiku, kdy prožívá velké trauma – takže teď už víte, proč byly ty popravy tak brutální – dokáže prolomit hradby celoživotních návyků a vtisknout mozku novou strukturu. Pokud má někdo potenciál stát se kouzelníkem, kombinace několika ohavností a zkušené mentální chirurgie se o to rychle postará.“

„To... zní nemožně.“

„Proto má naše říše o tolik víc kouzelníků než dekadentní evropské národy. A také je to důvod, proč se ve finále nikdo nedokáže Mongolskému čaroději postavit na odpor.“ Bannik poplácal Rittera po ruce. „Napoprvé to bylo těžké pro nás pro všechny. Ale člověk si na to zvykne.“

V předpokoji se začaly ozývat hlasy, ale přes masivní dřevěné dveře jim nebylo rozumět. Nakonec utichly a krátce nato vešla dovnitř Kaśka s čajem na stříbrném podnosu.

„Kdo to tam byl v přední kanceláři?“ zeptal se Bannik.

„Sebestředný nýmand, který se s vámi chtěl setkat. Vyčinila jsem mu a poslala ho pryč.“ Kaśka nalila do šálku čaj a podala ho Ritterovi. „Cukr? Mléko?“ Když zavrtěl hlavou, připravila šálek pro Bannika a zamíchala do něj mléko a cukr. Bannik usrkl.

„Vraťme se k tématu chemikálií.“ Bannik položil šálek zpátky na podšálek a zmlkl.

„Ano?“

Náměstek nepromluvil. Ani se nepohnul.

„Herr Bannik?“

„Je mrtvý,“ řekla Kaśka. „A vy jste ve strašlivém nebezpečí, Kapitänleutnant Franz-Karl Ritter.“

„Kdo jste?“ zeptal se Ritter.

„Někdo, kdo nemá rád Mongolského čaroděje. Muž, kterého jsem poslala pryč, byl Hexenjäger – hledač čarodějnic – a hledal tady vás. Řekla jsem mu, že jste se vrátil do hotelu. Moje lest nám mnoho času nezíská.“ S prásknutím pootevírala dvířka skříněk s dokumenty a rychle nastřádala tlustý svazek papírů. „Tohle zdokumentuje, co jste viděl.“ U okna byly těžké závěsy

5XB-1


a na jedné ze zdí visela středověká drapérie. Kaśka otevřela stůl svého nadřízeného, vytáhla krabičku sirek a oboje zapálila, stejně tak jako třásněmi zdobenou pohovku a hromádku papírů, které upustila na koberec. „A tohle by mělo odvést pozornost.“

„Dejte mi ty sirky,“ požádal Ritter. Kaśka se na něj zvědavě

podívala, ale poslechla. Vyšli na chodbu a dveře za sebou pečlivě zavřeli.

Jak Ritter očekával, hlupák čekající venku se k nim vrhl oka

mžitě, jakmile se objevili. „Slečno Kaśko, musíte se za mě přimluvit u ministra. Už od nejútlejšího dětství je mým snem stát se čarodějem –“

„V tom případě je tohle váš šťastný den,“ prohlásil Ritter,

aniž by se zastavil. „Jsem totiž ředitelem náboru a tréninku do nového programu, který vás promění z nuly v někoho užitečného naší věci.“ Nadšený mladík s ním srovnal krok. „Potřebujeme svěží krev, a jsem přesvědčený, že vy se budete docela hodit.“

„Pane, jsem... teda, děkuji vám! Neumíte si představit, co to

pro mě znamená. Udělám, co jen bude možné, abych potvrdil důvěru, kterou jste do mě vložil. Jsem... není tady cítit kouř?“

„Ne, není,“ odsekl Ritter a všiml si, jak Czesław automaticky

souhlasně přikyvuje. Ten mladík byl nadšený jako štěně a dvakrát tak bezelstný. Ritterovi připomínal jeho vlastní mladší já: idealistický, ambiciózní a natolik dychtivý vrhnout se vstříc budoucnosti, že by spolkl každou lež, jakkoliv průhlednou, která by slibovala, že ho tam dovede.

Teď už se nicméně ozýval křik a ze dveří začínali vykukovat

úředníci opouštějící své kanceláře. Když se přiblížili k hlavnímu vchodu, spatřil Ritter stráže poklidně vyvádějící lidi ven. Přesně jak se obával, i když ministři a jejich podřízení klusali chodbami za svobodou a venku někdo začal tlouct do velkého požárního gongu, stráže si zachovaly chladnou hlavu a zastavovaly a vyslýchaly každého, kdo nesl nějaké složky nebo papíry.

Ritter vklouzl do Frekiho mysli a zastrčil si brýle s černými

skly do kapsy. „Podržte to,“ řekl a hodil krabičku sirek překvapenému Czesławovi.

Pak vypustil vlka, vrčícího a chňapajícího, přímo proti mla

díkovu rozkroku.

Czesław se naprosto pochopitelně v hrůze rozeběhl pryč od

zvířete a dostal se tak ven předními dveřmi, se sirkami v ruce.

„Zastavte toho muže!“ zařval Ritter a zároveň přivolal Frekiho

zpátky k noze. „Je to žhář!“

Kouř zatemnil vzduch. Prchající funkcionáři se prodírali ko

lem Rittera a Kaśky, kteří svižně, ale bez paniky vyšli ven a dolů na ulici. Za jejich zády se stráže sesypaly na nešťastného Czesława a začaly z něj vytloukat duši.

* * *

Ritter a sekretářka se nedostali daleko, když tu Kaśka za

mumlala: „Byli jsme spatřeni. Za žádnou cenu se neohlížejte.“

Ritter se neohlédl. Freki se ale zastavil, aby očichal zajímavé

zápraží, a při tom se podíval směrem, ze kterého přišli. Jeho očima Ritter spatřil podsaditého muže v černém kabátě, civilistu, který stál zády k hořícímu Collegiu a upřeně hleděl za nimi.

Ritter zanadával. „Myslel jsem, že jsem ho ve Švýcarsku se

třásl.“ Pak zavrávoral a málem upadl, když mu lebku proklálo kopí bolesti.

„Jakmile Hexenjäger ochutná vaši mysl, nejde ho setřást.

Proč se tak šklebíte?“

„Moje hlava...“

Kaśčin výraz by vyděsil i baziliška. „Hlupáku. Říkala jsem

vám, abyste se nedíval. Dokáže se váš vlk o sebe postarat?“

„Freki je zvyklý vydávat se za potulné zvíře.“

„Tak ho pošlete pryč. Dokážete jít za mnou, nebo vás musím

nést?“

Ritter byl Teuton, důstojník, a šlechtic každým coulem. Při

nutil se držet hlavu vztyčenou. „Bolest pro mě nic neznamená.“

„V pořádku. Půjdeme rychle a budeme často zahýbat a klič

kovat. Dokud si bude myslet, že se mu snažíme uniknout, ne

bude s naším polapením pospíchat. Jako každý jiný lovec, bude

šetřit síly, zatímco my budeme plýtvat těmi svými. Nemám ve

městě žádné spojence, na které bych se odvážila obrátit. On je,

na druhou stranu, na domácí půdě a je si velmi jistý sám sebou.

Soustředí se jenom na to, aby vás zneschopnil. Takže můžeme

s jistotou očekávat, že mě podcení.“

„Máte talent?“ zeptal se Ritter s náhlou nadějí.

Kaśka jím smýkla do zatuchlé boční uličky. „Samozřejmě

že ne. Mou největší předností je naprostý nedostatek magických

schopností.“

Prchali labyrintem středověkých uliček, přes zdi, klenutými

průchody, dolů po kamenných schodech. Ritter byl milovníkem

jak měst, tak historických památek; za jiných okolností by si

tuto improvizovanou prohlídku starého centra Krakova nesmírně

užíval. Hledač čarodějnic měl však v jeho mozku pevně zabo

řené své mentální drápy a bolest neustále narůstala, až nakonec

dokázal pouze hledět před sebe zužujícím se tunelem černoty.

Kaśka ho popadla za ruku a táhla jej. „Těmihle dveřmi,“

řekla. „Nahoru po těchhle schodech.“ Ritter vyklopýtal do tře

tího patra a na konec dlouhé chodby. Zarachotily klíče. Mlhou

bolesti viděl, že Kaśka odemyká dveře do pokojíčku s nízkým

stropem. „Můj domov,“ oznámila. „V celé své kráse.“ Pak,

s pochmurným humorem, dodala: „Až moje domácí zjistí, že

jsem tu měla chlapa, čeká mě peklo.“

V místnosti se nacházela komoda, na které stál džbán s umy

vadlem, dále pak dřevěná židle a úzká postel zakrytá bílou pro

šívanou dekou. Bylo tam jenom jedno okno, které sahalo od

úrovně kolen až skoro ke stropu. Ritter si uvědomil, že celé

toto podlaží vzniklo až dodatečně a původně bývalo horní tře

tinou mnohem větších prostor.

Toužebně vyrazil k židli, ale Kaśka ho místo toho postrčila

na postel. Zhroutil se na ni, až provazový rošt pod matrací za

sténal. S námahou se pokusil zvednout, ale nešlo to.

„Podkroví je velmi špatný úkryt,“ řekl slabě. Hlavu mu sví

raly neviditelné ocelové ruce a mačkaly ji tak silně, že od krku

dolů ztratil veškerý cit.

„Ne v Krakově.“ Kaśka došla k oknu a otevřela je dokořán.

Za ním se nacházela těžká mříž, kterou odemkla a s namáhavým

zavrčením rozrazila. Dovnitř zavál ledový vzduch.

Ritterovi se s nesmírným úsilím podařilo posadit. „Co to dě

láte?“

„Lehněte si, vy hlupáku! Lehněte si a nehněte ani svalem.

Nedokážete snad poslouchat příkazy ženy?“

„Kaśko,“ řekl Ritter. „Nemá smysl, aby nás dopadli oba. Po

řád můžete utéct.“

„Zaprvé, jmenuji se Katarzyna Skarbek,“ řekla žena s jistou

příkrostí. „Kaśka je dětské jméno, zdrobnělina. Bannik ho po

užíval, protože byl prase, a já jsem mu to trpěla, protože jsem

pracovala v utajení. Tyhle podmínky už neplatí. Proto bych

ocenila, kdybyste to jméno už nikdy nepoužil.“

„Jak si přejete, slečno Skarbek. Chtěl jsem říct...“

„Zadruhé, smyslem tohohle všeho je vaše přežití. Vlastně

byste tady ani neměl být. Hnutí odporu stálo nemálo úsilí se

stavit hlášení a předat ho tomu vašemu Willoughby-Quirkeovi.

Dostal ho vůbec?“

6 XB-1


„Dostal, ale nikdo tomu neuvěřil.“

„Bohové! Měla bych – huch! Hledač čarodějnic jde po scho

dech nahoru.“

Skarbek se rychle ujistila, že jsou dveře mírně pootevřené.

Pak poodešla k oknu a zůstala stát otočená obličejem ven, na -

slouchala a čekala.

Na chodbě se ozvaly kroky. Pak utichly. Někdo opatrně strčil

do dveří, aby je otevřel. Objevil se v nich podsaditý muž v čer

ném, s pistolí v ruce. Věnoval Ritterovi zběžný pohled, pak se

podíval k oknu. A vytřeštil oči.

Sekretářka měla jednu nohu na parapetu a chystala se vylézt

na střechu.

Hledač čarodějnic za sebou s prásknutím zavřel dveře a třemi

kroky překonal místnost. Popadl Skarbek za rameno a strhl ji

zpátky dovnitř. Narazila na komodu, až džbán a umyvadlo s ra

chotem odlétly. Muž zůstal stát zády k oknu, mířil na ženu

pistolí a blokoval jí jedinou únikovou cestu.

Na jeho tváři se objevil drobný spokojený úsměv.

Pak úsměv zmizel.

Kolem krku se mu sevřely dvě kamenné ruce. Takovou rych

lostí, že ani neměl čas vykřiknout, byl pozadu vytažen oknem

ven. Skarbek se vyškrábala na nohy. Přibouchla železnou mříž,

zamkla ji a zavřela okno.

Po skle se rozstříkly kapky krve.

Ritterova hlava se začala pročišťovat. Potřásl jí a zvedl se.

Vyhlédl z okna a spatřil tři chrliče, peroucí se o tělo hledače

čarodějnic. Trhaly jeho maso drápy a zobany. Ujistit se, že je

muž mrtvý, trvalo Ritterovi jenom okamžik. Pak se k té znepo

kojivé scéně obrátil zády.

„To bylo opravdu neuvěřitelné štěstí,“ poznamenal nakonec.

„Štěstí s tím nemělo nic společného,“ ujistila ho Skarbek.

„Každý den, celé měsíce, jsem si odkládala zbytky oběda a ve

čeře a házela jsem je na střechu chrličům. Když zachřestí ote

víraná mříž, seběhne se jich vždy celé hejno.“

* * *

Když Ritter dorazil do Londýna, byl večer, proto odvedl Fre

kiho do psince a šel se ohlásit siru Tobymu do jeho klubu.

Portýr v Boodle’s ho dovedl do soukromého pokoje, ve kterém

hořel oheň, a na stolku mezi zelenými koženými křesly čekaly

dvě sklenice koňaku. Ritter tam seděl, civěl do krbu, v obou

dlaních svíral skleničku, ze které ani neochutnal, vzpomínal na

Krakov a podivoval se, jak v rámci jediného světa mohou exis

tovat tak odlišné podmínky.

Po nějakém čase si všiml, že se druhá sklenička zvedá ze stolku.

Následně si uvědomil, že tu skleničku svírá muž usazený v křesle

naproti němu, a že tím mužem není nikdo jiný než sir Toby.

Ritter se sklesle zasmál. „Skoro jsem zapomněl, že tohle do

kážete.“

„Vstupovat do místností nepozorovaně je sice malý talent,

ale je můj,“ řekl sir Toby. „Nyní jsem ho použil z pouhé marni

vosti.“ Pak nasadil pracovní výraz. „Co pro mě máte?“

Ritter mu předal dokumenty, které sem přinesl přes půl Ev

ropy, a zatímco je jeho nadřízený studoval, vyprávěl mu o všem,

co dělal a viděl. Oheň mezitím téměř vyhasl.

Když hlášení skončilo, sir Toby prohlásil: „Uvědomujete si,

že ten mladík, kterého jste obvinil ze žhářství, byl bezpochyby

odeslán do tábora, který jste navštívil, a pak zabit.“

„Nejsem na to, co jsem udělal, pyšný,“ přiznal Ritter. „Ale

necítím ani vinu. Mezi pozabíjenými lidmi, které jsem viděl na

vrcholu té zatracené pyramidy, byly i děti.“

„Jistě.“

„Povídám vám, že necítím vinu!“

„Rittere, nejsem ani váš otec, ani váš zpovědník. Ve skuteč

nosti je až příliš často mým úkolem přesvědčovat vás o nezbyt

nosti takových činů.“ Sir Toby se poplácal po kapsách bundy,

vytáhl pouzdro s doutníky a otevřel je. „Cigáro?“

Ritter beze slova přijal a nechal si od svého nadřízeného při

pálit. Nějakou dobu oba mlčky bafali. Nakonec si sir Toby

povzdechl, srovnal papíry a stočil je do ruličky. „Nechám je

rozkopírovat a rozdat příslušným místům, ale...“

„Ale?“

„Já vám věřím, Rittere. Ale uvěří vám někdo další?“

„Takže se nic z toho, co jsem viděl, nepočítá?“ zeptal se

Ritter tak chladně, jak jen dokázal. „Všechny oběti, které pod

stoupilo hnutí odporu, aby vám dodalo důkazy, lidé, kteří museli

zemřít, abych se dostal živý z Krakova, slečna Skarbek, která

se musí schovávat, všechno to bylo vyplýtvané úsilí?“

Sir Toby vytáhl doutník z úst a zamyšleně jej studoval. „To

si myslet nesmíte, Rittere. Můžu vám zcela důvěrně prozradit,

že jste mi velmi zjednodušil práci. V uplynulých měsících jsem

bojoval sám se sebou. Existují určité kroky, které jsem váhal

podniknout, některé z morálních důvodů, jiné, protože byly

jednoduše příliš nebezpečné. Teď ale, když znám pravou povahu

toho, proti čemu bojujeme, mohu dojít pouze k jedinému závěru,

a sice že nemůžu udělat nic, co by bylo horší, než kdybych do

volil Mongolskému čarodějovi vyhrát tuhle válku. Myslím, že

je bezpečné říct, že ve srovnání s tím je omluvitelné absolutně

cokoliv. Nesouhlasíte snad?“

Na tváři sira Tobyho se objevil poklidný výraz. Byl to výraz

muže, který velmi dlouho bojoval s temnými anděly své povahy,

a který konečně dostal povolení vypustit je na svobodu.

Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com

v září roku 2015

Přeložil Ľudovít Plata

Ilustrovala Žaneta Kortusová

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MICHAEL SWANWICK

Americký autor (nar. 1950) je českým čtenářům dobře znám

díky své povídkové tvorbě, vždyť za ni také získal pětkrát

cenu Hugo, World Fantasy Award či Pamětní cenu Theodora

Sturgeona. Knižně ji vydal hned v několika sbírkách, z nichž

za zmínku stojí reprezentativní výběr The Best of Michael

Swanwick (2008). Prozatím jsme se v českém překladu bo

hužel nedočkali žádného autorova románu, i když je rozhodně

z čeho vybírat – jmenovat můžeme známou „hard fantasy“

dvojici The Iron Dragon’s Daughter (1993) a The Dragons

of Babel (2008) či samostatné tituly In the Drift (1985), Va

cuum Flowers (1987), Nebulou oceněný Stations of the Tide

(1991), Jack Faust (1997) a Bones of the Earth (2002). Ve

svých posledních románech Dancing with Bears (2011)

a Chasing the Phoenix (2015) zavítal do postapokalyptického

světa, v němž mezi ruinami technologické civilizace prožívá

svá dobrodružství dvojice hrdinů známá z několika dříve pu

blikovaných příběhů. Námi aktuálně publikovaná povídka je

šestou prací z cyklu krátkých příběhů vycházejících v online

magazínu Tor.com.


8 XB-1

Jako každý měsíc měl nového koně. Klisna, skoro patnáct

let. Kdyby mohl, vybral by si Lonegan samozřejmě mulu. Nějakého samce vykleštěného až v pozdějším věku, aby v sobě měl trochu ohně, ale když na to přišlo, byla by to buď kobyla, nebo by se musel do čtyřkoláku zapřáhnout sám a nahýbat se dopředu, až by se špičkami prstů dotýkal země.

Před dvaceti lety by to zkusil, jen aby rozesmál nějakou

dívku.

Teď bral, co bylo k dispozici, a dělal, co se dalo.

A beztak, ze způsobu, jak se kobyla stále pokoušela zeširoka

pohupovat a zakláněla hlavu do stínu města, jistě nešlo o její první cestu napříč Arizonskými Teritorii. Možná dokonce věděla, jak se dostat k vodě, kdyby na to přišlo. Někam, kde nebyli Apačové.

Lonegan lehce přejel postraňky její slabiny, zatáhla, vyrazila

dopředu, vůz zaskřípal a všechny bedny za ním se posunuly, džbány a láhve v nich se o sebe otřely. Sláma, do které byly zabaleny, měla sloužit koni jako krmení, pokud červená, spečená země před nimi bude tak pustá, jak se odtud zdá.

Když si vybírali cestu, Lonegan kobyle vysvětloval, že takhle

si to nikdy nepředstavoval. Že tentokrát je to pro něj naposled. Potom však pomalu umlkl. Kdesi před nimi se objevil černý sloup. Kondorové.

Lonegan pokývl, usmál se.

To, co tam leželo mrtvé, páchlo natolik intenzivně, aby je to

přitáhlo ze vzdálenosti mnoha mil.

„Tak co myslíš, holka?“ oslovil klisnu. Neodpověděla. Lo

negan si znovu pro sebe přikývl, zkontroloval brokovnici pod sedadlem a přitáhl koni hlavu směrem k vířícím mrchožroutům. „Profesionální zájem,“ řekl jí a zasmál se, protože to byl vtip.

Město, které toho rána opustil, nebylo na žádné mapě.

To před ním, pokud věděl, patrně také ne. Ale bude tam.

Vždycky byla na svém místě.

Když se kobyla pokusila uhnout před pachem smrti, Lonegan

slezl, pohovořil jí do ucha a zavázal jí kapesníkem oči. Poslední úsek ji vedl za uzdu, potom se pracně škrábali proti větru.

Kondorové tvořili mastný černý plášť, pohybovali se jako

stařec, který kráčí bos po horké půdě.

Místo co by je pozoroval, sledoval Lonegan skalní hřebeny

v okolí.

„No,“ prohlásil konečně a sklonil se do vymleté mělké jámy.

Kondorové zvedli křídla jakoby výhrůžně, ale Lonegan je

dobře znal. Házel po nich kameny, jelikož někteří nehodlali odletět. Jen ustupovali, vyzývavě otevírajíce špinavé zobáky.

Lonegan k nim napřáhl ruce a vysvětlil jim, že to nebude

trvat dlouho.

Nepletl se: mrtvý chlapík byl právě ten, kterého tu očekával.

Hubený zástupce šerifa ve vestě s třemi kapsami. Vestu měl ještě na sobě a dokázal se odplazit snad dvacet kroků od místa, kde mu padl kůň. Byl to valach, dlouhonohý, kaštanový, s bílým diamantem na čele a třemi bílými ponožkami. Lonegan si jasně vzpomínal, jak toho koně obdivoval. Jenomže teď byl uštvaný k smrti, umřel s bílou pěnou na bocích, z nozder se mu vyřinula krev, oči se proto4ilz, jak ho šerifův muž poháněl ostruhami, hlouběji do horka, aby varoval další město.

Lonegan těkal pohledem od koně k zástupci. Ti mrchožrouti

šli po koni, jak jinak.

Loneganovi se z toho dělalo zle.

Přešel k muži, jenž ležel tváří v hlíně a už začínal zahnívat,

a překulil ho.

„Nebyls tak rychlý, jak sis myslel, co, zástupče?“ řekl, načež

ho střelil do úst. Dvakrát.

To byla slušnost.

* * *

O devět dní později už slámu z beden všechnu zkrmil, džbány

a láhve svázal provazem, aby se nerozbily. Pohlédl do dálky

a pokývl: ze země se tam zvedalo město. Dokonalé městečko.

Pomalu zastavil koně, otočil hlavu, aby se ujistil, že se za

nimi netáhne prach. To by je prozradilo.

Potom na město chvíli upíral zrak.

Nakonec kobyla zafrkala, vtáhla horký vzduch do sebe a vy

pustila ho zase ven.

„Já vím,“ řekl Lonegan. „Já vím.“

Podle cáru papíru, na který si dělal značky, byl teprve pátek.

„Ještě jedna noc,“ sdělil klisně a zahnul s ní k jakémusi

houští, do prstence zčernalých kamenů v udusané zemi.

Musel se tam dostat do soboty.

Ne že by ho jedna noc navíc zabila, o to nic. Jeho nebo ko

bylu.

Zaparkoval vůz po straně prstence, přivrácené k městu, aby

neviděli jeho světlo a nenašli ho, dokud nebude připraven.

Než klisnu vypřáhl, svázal jí nohy. Před čtyřmi nocemi by se

ani nepokusila utéct. Jenže teď cítila ve vzduchu další koně.

Možná seno. Vodu.

A krom toho tu byl ten plátek masa, který jí před třemi dny

uřízl z kýty. Byl to mělký řez a zaplnil ho směsí obkladů ze

svých beden, znovu překryl kůží, ale i tak si byl dost jistý, že ji

to více než trochu urazilo.

Lonegan se na ni usmál a yavrt2l hlavou, že ne, že si nemusí

dělat starosti. Mohl si na slušné jídlo počkat další den. I na

vodu, která nechutná po soli a rzi.

Nebo – ne: tentokrát si dá dort. Celý pro sebe. Velký, bílý,

s nějakou polevou. A tolik vody, kolik dokáže vypít.

Lonegan si pro sebe pokývl, pohodlně se uložil na pokrývku

a zahleděl se na jiskry, jež kroužily kolem jeho otřískané konvice

na kávu.

Když byla voda dost horká, nabídl ji kobyle.

Rozšířila nozdry a pozorně se na něj podívala.

Než se uložil ke spánku, vyprázdnil Lonegan zrnka ze svého

šálku do její otevřené rány a přitiskl je tam, načež jí vysvětlil, že

jde o starou metodu medicinmanů. Že všechny tyhle triky zná.

Usínal s myšlenkami na dort.

Kobyla spala vestoje.

* * *

V poledne následujícího dne se nacházel na jediné ulici měs

tečka. Ne před saloonem, ale před obchodem. Protože muži,

momentálně navalení břichem na bar, ujdou kvůli představení

jakoukoli vzdálenost. Ovšem lidem, kteří do města přijeli jen

pro mouku nebo sůl, musíte trochu vstoupit do cesty. Upozornit

je na sebe.

Loneganovo štěstí

Stephen Graham Jones

(LONEGAN’S LUCK)


Lonegan si vyleštil boty, oholil si čelisti a stáhl si vousy na

bradě do špičky, až byly jako z vosku.

Vyčkal, až se kolem shromáždí nějakých dvacet lidí, než

sáhl pod čtyřkolák na tajnou rukojeť.

Zatáhl za ni, s úklonou poodstoupil, a postranice se otevřela

jako schodiště. Všechny láhve a sklenice a plstěné váčky s léčivy

byly přivázány na svých místech.

Jeden člověk z hloučku dvakrát zatleskal.

Lonegan se neohlédl, jen začal hovořit o tom, jak ten modrý

olej v průhledné sklenici – tu ukradl v holičství v Missouri –

jak se má dvakrát denně vetřít do kůže a nechat zaschnout na

slunci, načež vám znovu vyrostou vlasy, pokud by vám snad

chyběly. Husté, černé, indiánské vlasy. Jen si musíte dávat pozor

a nedávat si toho příliš, zvlášť v jistých partiích.

Teď se kdosi v hloučku zachechtal.

Lonegan se v duchu pousmál a pokračoval.

Další látka, které říkal liščí moč, ačkoli všechny ujistil, že

o nic takového nejde, byla určena speciálně ženám. Ovšem před

smíšeným obecenstvem nemohl zacházet do podrobností. Jde

přece o křesťanskou osadu, že?

Rozhlédl se, když mu nikdo neodpovídal.

„Amen,“ ozval se konečně muž vpředu.

Lonegan přikývl.

„Myslel jsem si to,“ pravil. „Některá města, kterými jsem

projel... hm. Hornická, víte?“

Pět či šest lidí přikývlo se sevřenými rty.

Liščí moč bude do večeře vyprodaná, věděl Lonegan. Ne

koupí ji však žádná z žen.

Lonegan se nyní postavil čelem k davu, jeho rozevřený vůz

stál před obchodem, jako by tvořil jeho prodloužení. Probíral

své další láhve, zbytek džbánků, krémy a pudry a vzácné listy.

Dvakrát muž z hloučku zvedl ruku, zarazil jeho představení

a chtěl hned nakoupit, ale Lonegan nastavil ruku dlaní dopředu.

Ještě ne, ještě ne.

Ale pak, až v polovině odpoledne, se konečně ukázal bělo

vlasý kněz, Knihu si držel před sebou oběma rukama jako štít.

Lonegan vydržel a zdánlivě ho nevzal na vědomí. Jen tak

tak. Koneckonců měli stejné povolání. A kazatel představoval

klíč k tomuhle všemu.

Takže Lonegan pokračoval v nabízení zboží, prodával, uka

zoval, pot se mu řinul po šíji a smáčel mu košili. Sundal si klo

bouk, otřel si čelo rukávem, změřil si hlouček pohledem a po

krčil rameny.

„Omluvte mě laskavě na okamžik,“ řekl, napůl ustoupil

k zadnímu konci vozu, lokl si z vysoké, průzračné láhve s jan

tarovou tekutinou.

Polkl, znovu zvedl láhev a napil se zhluboka, pokývl si

a zpátky na ni zašrouboval víčko.

„Co je to?“ zeptala se jedna žena.

Lonegan vzhlédl, jako by ho při něčem přistihla. „Nic, ma

dam. To je můj vlastní výrobek.“

„My–“ začal jiný muž a vystoupil dopředu.

Lonegan zavrtěl hlavou, uťal ho: „Tady nejde o takový výro

bek. Každý člověk, který pije v tomhle vedru whisky, si koleduje

o průšvih, nemám pravdu?“

Muž ustoupil, aniž by z něj spustil oči.

„Tak co to teda je?“ zeptal se jakýsi chlapec.

Lonegan na něj vlídně pohlédl.

„Jenom taková věc, kterou mě jeden starý – hm, muž ze

Staré země naučil na smrtelné posteli. Je to trochu jako... víš,

jak proužek sušeného masa je jako celý stejk, zkroucený do

pár soust?“

Chlapec přikývl.

Lonegan zvedl láhev, aby na ni zasvítilo slunce, a řekl: „Tohle

je něco podobného. Jde o tu dobrou část vody. Tu chladnou.“

Muž v davu zamumlal kletbu. Davem kolem Lonegana se

přelil odmítavý šum. Počkal, až dozní, potom pokrčil rameny

a vrátil láhev do vozu. „Stejně není na prodej,“ prohlásil a stoupl

si zpátky ke džbánům a sklenicím.

„Proč ne?“ zajímal se muž v tlusté kožené vestě.

Podle jeho chování Lonegan usoudil, že tady představuje ně

jakou formu zákona.

„Osobní zásoba,“ vysvětlil. „A vůbec, nemám jí dost. Trvá

nějakých čtrnáct měsíců, než se správně vydestiluje pár láhví.“

„Mám to brát tak, že se zdráháte předvést vzorky k ochut

nání?“ pokračoval muž.

Lonegan přikývl a snažil se působit omluvně.

Muž potřásl hlavou, poškrábal se ve špinavém vousu, vykročil

k voru a odstrčil Lonegana z cesty.

Vzápětí vyhrabal láhev z dek, kam ji Lonegan nacpal.

Před zraky všech odšrouboval víčko, otřel si rty a dlouze se

napil.

Byla to voda se zeleným jalovcovým listem na dně. Vnitřek

víčka byl pokapaný medem. K tomu pár kapek laudána, kvůli

mírnému rauši, a peprmintová příchuť, aby skryla opium.

Muž láhev odtrhl od rtů, polkl, co měl v ústech a usmál se.

Lonegan se neochotně uvolil vzít si dva dolary za to, co

v láhvi zbylo. A už se hlásili všichni.

„Já ale ne–“ začal a vylezl nahoru doprostřed vozu, aby ho

slyšeli všichni. „Nemám–“ Všichni se však hrnuli k voru.

„No tak dobrá,“ prohlásil kvůli lidem vpředu, sestoupil dolů

a s námahou přetáhl půl bedny láhví přes postranici.

Vtom promluvil kazatel a dav ztichl jako v kostele.

„Nemohu vám dovolit, abyste tohle dělal těm dobrým lidem,“

pravil kněz.

„Já myslím–“ zakoktal Lonegan, jak to měl nacvičené, „mys

lím, že si mě pletete s těmi p-pány, kteří–“

„Já si nic nepletu, pane,“ pokračoval kněz a stále oběma ru

kama svíral svou Bibli.

Lonegan na něj upřel pohled, načež udělal jeden uctivý krok

k němu. „Co by vás přesvědčilo, Bratře?“ zeptal se. „Vezměte

si moji kobylu. Vidíte tu ránu na její kýtě? Věřil byste, že jí to

způsobila bambitka? Náhodný výstřel?“

„To vy?“

„Když jsem ji čistil.“

Kněz vyčkával.

Lonegan pokračoval: „Můžete do té díry sáhnout, to vám

povídám.“

„A vaše medicína ji zahojila?“ předpokládal kněz zvýšeným

hlasem.

Lonegan uchopil kouřově zbarvenou sklenici, vyndal ji z po

ličky. „Tyhle obklady, ano, pane. Muž jménem Běžící Medvěd

mi ukázal, jak přetáhnout plodovou blánu přes psí srdce a roz

drtit–“

Kněz prudce vypustil vzduch nosem.

„Patřil k Siouxům Oglalům,“ dodal Lonegan a počkal, až se

to vsákne.

Kazatel na něj jen zíral.

Lonegan se rozhlédl po tvářích v hloučku a už začínal stranit

knězi. Víc ze zvyku než z nějakého důvodu. Ale stejně.

Přikývl, ustoupil se zdviženýma rukama. Zůstal potichu dost

dlouho, aby usoudili, že uvažuje: „Tihle– tihle prodavači ‚hadího

oleje‘, za jakého jste mě považoval, Bratře. Lidé. Opovržení

hodné plemeno. Co byste řekl, čím se vyznačují?“

Když kněz neodpovídal, ujal se slova muž v davu: „Prodávají

různé věci.“

9XB-1


„Já také prodávám různé věci,“ přisvědčil Lonegan.

„Medicíny,“ upřesnila žena.

„Léčiva,“ opravil ji a přikývl, aby viděla, že ji nechce urazit.

Hleděla mu do očí.

„Co ještě?“ oslovil Lonegan všechny.

Tentokrát odpověděl kněz. „Zítra budete pryč.“

„–dřív než někomu stačí narůst vlasy,“ doplnil starý muž

a smekl klobouk, aby předvedl holou hlavu.

Lonegan se široce usmál. Vzal do dlaně malou lahvičku mo

drého oleje ze své výstavky a s rozmachem ji muži hodil.

Chytil ji a upřel na Lonegana zrak.

„Já neodjíždím,“ prohlásil Lonegan.

„No, tak teda–“ začal muž.

„Rozhodně ne,“ pokračoval Lonegan, trochu uraženým tó

nem. „A víte co? Abych to dokázal, tak dnes, pouze dnes, budu

brát i šeky nebo stvrzenky. Jen napište své jméno a kolik mi

dlužíte na nějaký kus papíru – tady, nějaký tu mám, i ten vám

věnuju. Nebudu nic vybírat, když nebudete spokojeni.“

Na všech obličejích v hloučku se ukázaly široké úsměvy.

„Jak rychle tohle bude účinkovat?“ zajímal se plešatý a zvedl

svou modrou lahvičku.

„Popravdě, viděl jsem účinky až po šesti dnech.“

Starý muž zvedl obočí. Měl je jako bílé křoví.

Lidé se už zase hrnuli blíž.

Lonegan vystoupil na vůz, zamával rukama, aby zpomalili,

jen pomalu! Že chce nejprve dát dar.

Byla to pevně tkaná taška o velikosti lidské hlavy. Podal ji

knězi a řekl: „Bratře.“

Kněz si ji vzal, pohlédl z Lonegana na provázek, který vak

uzavíral.

„Když tak cestuju,“ řekl Lonegan, „odevzdávám svůj desátek,

kde můžu. A tím, co můžu.“

Kněz tašku otevřel.

„Svátost?“ vyhrkl.

„Prozatím jen oplatky,“ upřesnil Lonegan. „Budete je po

chopitelně muset posvětit.“

Dav začal tleskat, nejdřív pomalu, postupně se přidávali

všichni.

Kněz zavázal vak a napřáhl k Loneganovi ruku.

Kvečeru už mu nezbývala ani kapka liščí moči.

* * *

Když pro něj příštího rána přišly dvě ženy, aby ho pozvaly

do kostela, Lonegan zvedl prst a slíbil, že tam bude co nevidět.

Že se jen předtím chce pomodlit.

Ženy sklonily hlavy v čepcích na znamení, že chápou, pak

jedna z nich dodala, že jeho klisna zřejmě v noci utekla.

„To ona někdy dělá,“ prohlásil Lonegan s úsměvem, zavřel

dveře a přidržel je.

Tohle mu tak scházelo: zatracený prorocký kůň.

Místo modlení či návštěvy bohoslužby Lonegan pevně zabalil

náhradní oblečení do deky, zastrčil ji pod postel a ustlal tak,

aby nikoho ani nenapadlo pod ni nahlédnout. Než na tuhle me

todu přišel, zničil si dva dobré obleky, čistě proto, že se mu ne

povedlo napnout přikrývku přes matraci.

Ale teď tu jeho deka bude ještě v pondělí, v úterý, prostě

kdykoli si pro ni přijde.

Posléze přistavil jednu židli z pokoje k oknu a čekal, až se

celá kongregace ve svátečním loudavě vyhrne do ulice.

Zdejší sbor dnes tvořilo celé městečko. Protože se lidé cítili

provinile kvůli penězům, které včera utratili, a protože věděli,

že dnes bude svaté přijímání.

V baptistickém kostele k tomu docházelo tak vzácně, že to

byla vskutku událost.

S trochou štěstí si nikdo nevšimne Loneganovy nepřítomnosti,

natož aby se po něm šel podívat.

S trochou štěstí se budou všichni cítit tak provinile, že si vez

mou oplatku navíc a nechají ji rozpustit v ústech na patře.

Po takové době, kdy měli pouze hrubé kousky chleba, jim

oplatka bude připadat jako cukroví. Tak bílá, že musí být čistá.

Lonegan se usmál, opřel si boty o parapet a přihýbal si z láhve

kořalky, až mu slzely oči. Kdyby pil, jen aby se cítil dobře, usr

kával by bourbon. Na tohle ovšem potřeboval být opilý a také

tak páchnout.

Na podlaze z prken se všude kolem něj jako popadané listí

válely stvrzenky ze včerejších nákupů.

Nebude je potřebovat sbírat.

Bylo to legrační.

Přesně v době, kterou odhadl jako čas oběda pro většinu

města – ani neznal jeho jméno, uchechtl se pro sebe –, vytáhl

starý kolt, položil si hlaveň přes levé zápěstí, popořadě namířil

na šest tabulek svého okna a vystřelil je do ulice.

Za deset minut a dvě nabíjení už byl ve vězení.

„Moc se tady neusazuj,“ doporučil mu vousáč, kterého už

Lonegan odhadl jako strážce zákona. Měl ještě z kostela tuhý

límec a na prsou cínovou hvězdu.

Lonegan se s úsměvem složil na lehátko a zavrtěl hlavou, že

ne, nebude se usazovat.

„Kde mám oběd?“ vyslovil nesrozumitelně a musel přitom

přemáhat smích. V mysli před sebou už zase měl ten dort.

Šerif neodpověděl, jen vyšel ven. Lonegan si za ním spoko

jeně pokývl.

Uvnitř v podšívce pravé boty měl veškeré nástroje, potřebné

k odemčení jednoduchého zámku cely.

Do opasku, jako zálohu, si zašil pár náprstků střelného pra

chu, zabaleného v tenkém voskovém plátně – pro případ, že by

byl zámek pokažený. V zubech měl vsazené sirky, které by

toho statného chlapíka ani nenapadlo hledat. Lonegan je umístil

do jedné ze škvír ve stěně. Teď měl nejlepší pokoj ve městě.

* * *

Odpoledne ho probudila



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist