načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2017/06 – Redakce XB-1

XB-1 2017/06

Elektronická kniha: XB-1 2017/06
Autor: Redakce XB-1

- Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7767-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Gord Sellar: Marnotratný syn

(Prodigal, 2016, překlad Ľudovít Plata)

Eric Brown: Duše stroje

(The Soul of the Machine, 2011, překlad Daniela Orlando)

Ian R. MacLeod: Návštěvník z Tauredu

(The Visitor from Taured, 2016 překlad Ivana Svobodová)

Domácí SF

Věra Mertlíková: Dobrodruh na rybách

Radoslav Kalaš: Vzpomínky krve

Pavel Urban: Brána do podzemní říše

Pavel Houser: Inkvizitor

Zuzana Stožická: TardigRider 

Publicistika

Jan Toman: Z vyprahlých pouští do podledovcových jezer

Jason Sanford: Cesta světy Roberta Silverberga

Jiří Tesař: Popkornové fantazie a velkolepá destrukce v zemi budoucnosti

Fantastická věda

Proč se nám rozvazují tkaničky?; Kolik je na světě stromů?;

Indiánská fabrika na peří; Velká studená skvrna na Jupiteru

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; RAW; Ghost in the shell; Ochránci;

Power Rangers; The circle; Brána válečníků; Ouija: Zrození zla;

Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Tony Samuelsson: Kafkův pavilon;

Jan Cimický: Blanický rytíř; Chris Ryan: Blesková povodeň;

David Jan Novotný: Dybuk a ďábel;

Robin Nasadil: Co přichází se stíny; Dan Vyleta: Kouř;

Joelle Charbonneau: Stačí jen chtít; Michal Šefara: Podsvětí;

Markus Heitz: Oneiros; Jakub Hoza: Okovy osudu;

Zpívající věže; Ryby: Útok z hlubin; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/02 XB-1 2016/02
 (e-book)
XB-1 2016/08 XB-1 2016/08
 (e-book)
XB-1 2013/01 XB-1 2013/01
 (e-book)
XB-1 2011/03 XB-1 2011/03
 (e-book)
XB-1 2017/09 XB-1 2017/09
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

HokageCon

17.6.2017 – 18.6.2017

Festival HokageCon je víkend nabitý

japonskou kultrurou, eSport zábavou

a doprovodnými aktivitami, které za

baví každého, kdo náš festival na -

vštíví. Již třetí ročník festivalu kona

ného v Praze přilákal více než 1600

návtěvníků a každým rokem se roz

růstá o zajímavější a zajímavější pro

gram. Nechybí zde ukázky bojových

umění japonských mistrů, cosplay, ja

ponská kuchyně a čaje, hry jako

shogi, ale i Zaklínač. Na festivalu si

můžeš odpočinout a nebo aktivně za

soutěžit či zatancovat, je to jen na

tobě, jak moc si dokážeš HokageCon

užít!

Spolkový dům K Vidouli 727 Praha,

ČR

Hokage festival@hokagecon.cz

JUNKTOWN

22. 6. 2017 – 25. 6. 2017

POJĎME SPOLEČNĚ

VYTVÁŘET HORŠÍ SVĚT

Oprašte své pouštní vraky a zajeďte

k nám na láhev Nukofoly s leguánem

na špejli.

Post-apokalyptický festival stavěný

fanoušky pro fanoušky opět otevře

své brány v červnu 2017. Největší

změnu letos přináší správa raketové

základny Bratronice, kterou převzal

přímo team nadšenců kolem Junk

townu, a přípravy na festival tak pro

bíhají prakticky od ukončení minu

lého ročníku. Junktown je naplněním

našich post-apokalyptických snů, za

pálená pocta kultům Fallout a Mad

Max, pokus o tuzemskou obdobu kul

tovního Wasteland Weekendu. Je to

deviace a léčba v jednom.

základna Bratronice 50°03'31.6"N

14°00'39.3"E Bratronice, Česko

Festival Fantazie

30. 6. 2017 – 10. 7. 2017

Největší festival popkultury v ČR.

Ze série FFestivalů (od roku 1996).

Doslova fantastická dovolená a zá

bava pro fanoušky, hráče i celé ro

diny.

Videohry a společenské stolní hry, ta

neční hry, hry miniatur, RPG...

Sci-fi a technologie, fantasy a horor,

mýty a historie ve filmech, seriálech,

anime, komiksu, knihách, hrách:

přednášky, besedy, workshopy, sou

těže...

KD Junior Tyršova 793 Chotěboř, ČR

Vašek Pravda info@ffestivaly.cz

Parcon a Gamecon

v Pardubicích

Šestatřicátý ročník nejstaršího conu

v ČR se vrací do Pardubic! Bude se

konat v termínu 20. - 23. 7. 2017.

Od roku 1982 je Parcon pořádán Čes

koslovenským fandomem jako pu

tovní akce, která se odehrává každý

rok v jiném městě. Nedílnou součástí

Parconu je také vyhlašování Ceny

Karla Čapka. Letos je Parcon přidru

žen k mladšímu a hravějšímu souro

zenci Gameconu, což je největší festi

val nepočítačových her u nás, a drží si

stejné téma: umělou inteligenci, ro

boty, kyberpunk.

I letos dorazí celá řada skvělých

hostů, mimo jiné Ondřej Neff, a oče

káváme i návštěvu z Velké Británie.

Přihlašování je otevřeno od začátku

května přes stránku www.game -

con.cz, kde můžete sledovat novinky

a další informace. Podrobnosti též na

facebookových profilech Parconu

nebo Gameconu.

Knižní veletrh

Tahle každoroční akce

mě na jednu stranu vždycky strašně potěší a na druhou děsně vyčerpá.

Tu druhou stránku po

nechám stranou a budu se zabývat tou první. Celoročně se mluví o ústupu papírových knih a časopisů, náklady klesají, lidé je přestávají kupovat a když už něco čtou, tak spíš elektronicky. Něco na tom asi bude, protože když se zcela náhodou vyskytnu v pražském metru či tramvaji, dva ze tří lidí drží v ruce mobil, tablet či čtečku. Knihu jako takovou je vidět málo.

Náklady knih opravdu klesají, jenže otáz

kou je, jestli to také není množstvím vydávaných titulů. Vždyť jen českých autorů sci-fi vyjde ročně kolem sto dvaceti. A to nepočítám sbírky povídek, zahraniční autory, komiksové knihy... atd, co kdysi nebylo.

Dalším faktorem je cena knih. Ještě pama

tuji, že kdysi, v devadesátých letech minulého století, jsem, coby nakladatel, dlouho váhal nad tím, jestli si mohu dovolit zvýšit cenu vydávané knihy conu Ondry Neffa ze třiceti na čtyřicet korun. Pravda, v té době byl průměrný plat kolem tří tisíc, takže, podle mne, jsou dnešní ceny knih přibližně na stejné úrovni jako tehdy.

Hodně se mluví, že mladí nečtou a staří už

to nevytrhnou. Myslím si, že mládež čte, ale asi něco jiného než kdysi. O něco výš jsem uvedl komiks. Znám dost mladých, kteří normální knihu do ruky nevezmou, ale dospělácké komiksy se jim doma vrší. A to nemluvím o bratislavském Istroconu/Comics Salonu, kam přijde deset tisíc náctiletých (to trochu přeháním, ale ne moc).

Knižní veletrh mi jen potvrzuje můj opti

mizmus. Tolik lidí, a v mnoha případech mladých, se hned tak nevidí. Kromě toho u prodejního pultu se setkávám i se staršími lidmi, kteří kupují knížky svým ratolestem.

Ano, náklady klesají, ale je to, podle mne,

vykoupeno obrovským nárůstem počtu titulů. Což na jednu stranu člověka čtoucího vyvádí z míry, neboť by četl, četl a četl, protože je co. Na druhou stranu je otázkou, kde na to vzít čas. Měl jsem představu, že až budu v penzi, že budu v klidu číst. Je to samozřejmě úplně jinak, času je méně než dřív...

Přestávám si stěžovat, protože při pohledu

na ty davy lidí, kteří přišli na Veletrh knih mě hřeje na duši a budoucnost knih a časopisů, jako je ten náš, nevidím černě.

Vlado Ríša


„Nevypadá, že by se nějak změnil,“ usoudila Jennifer,

když jsme se vrátili domů z výzkumného ústavu, kde Benji podstoupil poslední fázi intelektizace.

„To by zatím ani neměl. Viď, hafane?“ řekl jsem a po

drbal ho na hlavě. Zvedl k nám z ošuntělého koberce ty svoje velké, zvědavé oči teriéra a byl bych přísahal, že se pousmál.

Technicky vzato měla pravdu. Nechoval se o moc jinak,

alespoň ne žádným pozorovatelným způsobem. Zatímco se zotavoval z operací a zákroků, pořád měl rád tytéž věci: aportovat míček, honit mě po zadním dvorku, jít se proběhnout – samá dobře známá potěšení. Pořád sedával vedle mě, když jsem se večer díval na televizi, nebo se spokojil s poplácáním po hlavě či podrbáním za uchem, když mě zastihl, jak pracuji. Byl naší dobráckou cenou útěchy. Naším „ne tak docela dítětem“ s mírnou povahou, štěnětem teriéra, jehož mozek si ze dne na den vytvářel mohutná neurální propojení a měnil řídký lesík jeho mysli v hustou džungli, a jehož tlama a hrtan byly chytře přemodelovány tak, aby mohl řečí vyjádřit myšlenky, které se mu v hlavě začínaly rodit. Považoval jsem to tenkrát za neuvěřitelný dar, i když to byl dar, který ještě tak docela nedostal. Zázrak. Měl z něj být zázračný pes. Proto jsme ho koneckonců pojmenovali Benji. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že jsem u něj ani já nezaznamenal žádnou změnu hned od prvního dne. Bylo to něco v jeho očích. Něco... no, prostě něco víc než předtím. Pro mě to bylo neklamné.

* * *

O pár měsíců později jsme měli hosty. Byl to první ve

čírek, který jsme za posledního půl roku pořádali, převážně pro sousedy, spolupracovníky a podobné lidi. Někteří z nich o Benovi slyšeli, že konečně začal mluvit. Očekávali nějakou ukázku. Varoval jsem ho, v naději, že pak bude méně nervózní, ale mělo to opačný účinek. Začal plácat předními packami do koberce, potřásal hlavou, trochu jako mokré štěně, nervózně napůl vrtěl ocasem. První hosté, kteří dorazili, u nás na večírku předtím nikdy nebyli a Ben se jim nervózně vyhýbal.

Pak dorazila Lorna, rádoby malířka, přítelkyně Jennifer.

S Benem se znala. Hrávala si s ním před zákrokem, proto si ji trochu pamatoval. Jakmile procpala svá mohutná ramena futry dveří, Benji nadšeně zaštěkal. Stal se z toho podivný zvuk, už to nebyl jeho někdejší štěkot, nebyl tak docela psí, ale nevypadalo to, že by si toho všiml nebo že by mu na tom záleželo. Doběhl k ní a začal jí očichávat nohy. Našpicoval uši, protože ji poznal, rozptýleně zamumlal: „Ahoj,“ a strčil jí čumák do rozkroku, aby jej očichal. Pak jednoduše prohlásil: „Hezké!“

„No páni!“ řekla Lorna a natáhla se dolů k němu. „No

tak, Bene, tohle opravdu dělat nemůžeš!“ Stlačila mu hlavu

dolů, odtlačila mu čumák od sebe a směrem ke mně řekla:

„Měla jsem za to, že po operaci by měli být inteligentní?“

„Omlouvám se,“ řekla Jennifer. „Time, možná bys ho

měl vzít nahoru?“

Přikývl jsem. „Pojď, Benji,“ řekl jsem a zasunul mu

ruku pod obojek. Odvedl jsem ho k patě schodiště a on

poslušně vyběhl nahoru. Šel jsem za ním se slovy: „Do

leva, Benji, doleva.“ Poslechl povel a vešel do naší ložnice.

„Hodný pejsek,“ pochválil jsem ho, když jsme byli oba

uvnitř, a podrbal jsem ho za uchem.

„Proč?“ zeptal se mě se zvědavým pohledem.

„No, neměl bys lidi takhle očichávat.“

„Očichávat?“

„Však víš,“ řekl jsem a pokusil se co nejlépe napodobit

psí čenichání.

„Aha. Hezké očichat! Ahoj kamaráde!“

„Ne, pro psy je to hezký pozdrav. Pro lidi je to nezdvo

řilé,“ vysvětloval jsem, zatímco jsem v šuplíku na ponožky

hledal žvýkací kost. Hodil jsem mu ji a on ji zachytil

v letu, ale nezačal ji hned žvýkat. Místo toho ji položil na

zem a hleděl na mě, jako kdyby měl nějakou otázku, kte

rou nedokáže zformulovat. Po chvíli to podle všeho vzdal,

a když se zakousl do kosti, rychle jsem z pokoje odešel

a zavřel za sebou dveře. Než jsem se vrátil dolů na večírek,

zaslechl jsem, jak přicupital ke dveřím, hlasitě si povzdechl

a uložil se na podlahu vedle dveří.

Jenže takhle jsem to s ním dělal pokaždé, když jsme

pořádali večírek. Nebylo to nic nového. Až na to... že

když jsem mu to udělal teď, měl jsem z toho jiný pocit.

* * *

Sledovat, jak se Benji učí mluvit, bylo vyloženě straši

delné.

Všechno se to dělo tak rychle. Během pár měsíců se

změnil z němé tváře v mluvku. Do lebky mu implantovali

neurochemický dávkovač, ze kterého chemikálie prosako

valy přímo do mozku a vytvářely novou sekundární síť,

díky které byl nejenom ze dne na den chytřejší, ale také se

díky ní učil jazyk rychleji než kterékoliv lidské dítě.

Ne že by mluvil dobře. Dokonce i s přemodelovaným

horním patrem byla pro něj některá slova těžko vyslovi

telná. A neměl k dispozici řeč lidského těla, kterou by to

kompenzoval. Obvykle byl vykulený, se stejně nepronik

nutelným výrazem, jaký mají všichni psi. Jestli jste nikdy

žádného myslícího psa nepotkali, bude vám to znít blá

znivě, ale přísahám, že Benji ve skutečnosti výrazy měl,

i když mi trvalo roky, než jsem se je naučil číst.

3XB-1

Marnotratný syn

Gord Sellar

(PRODIGAL)


„Co těhhhtá?“ zeptal se mě jednoho dne, zrovna když

jsem se vrátil z práce. Stále byl teprve ve fázi, kdy dokázal s nadšením mumlat věty o dvou slovech.

Dřepl jsem si na plastovou rohožku u dveří a podrbal

ho za ušima. „Cože to?“

„Co těhmodná?“ zeptal se tiše, spiklenecky.

„Těhmodná? Myslíš těhotná? To znamená, ehm, že má

někdo v sobě děťátko,“ vysvětlil jsem. „Jako máma pes, než se narodí dítě pes, tak je těhotná.“

„Aha,“ řekl Benji a začal rozrušeně funět. „Opravdu?“

Podivně na mě zamrkal a s mávajícím ocasem odcupital k rozvrzanému schodišti do suterénu. Najednou mě napadlo, jestli se Benji nedostal ven a nepřivedl do jiného stavu nějakou intelektizovanou fenku ze sousedství. Se zaúpěním jsem si vzpomněl, že jsme ho nenechali vykastrovat. Z toho se mohl vyvinout zábavný rozhovor.

Samozřejmě, bylo v tom něco úplně jiného. Benji měl

jenom mimořádně citlivý sluch. Dokázal slyšet telefonní hovory za zavřenými dveřmi, nebo hádky o dva domy dál. Žádné tajemství před ním nebylo v bezpečí. Pravda se ale ukázala až o týden později, když mi Jennifer zavolala během jednoho z mých vzácných dnů v laboratoři. To byla celá ona, vybrat si zrovna takový den.

„Time?“

„Ano, zlato?“ řekl jsem do mobilu. „Dej mi minutku.“

Naposledy jsem mrkl na probíhající statistickou analýzu uměle urychleného laterálního genového přenosu, přetáhl si monitorování na telefon a pak jsem si zvětšil videohovor přes celou obrazovku. Seděla na pohovce, na sobě měla růžové tričko a tmavomodré tepláky.

„Copak se děje, srdíčko?“

„Mám pro tebe novinku,“ řekla, a vypadala při tom tro

chu nazelenale, ale usmívala se.

Čekal jsem, že bude pokračovat, ale nepromluvila, do

kud jsem se nezeptal: „Oč jde?“

„Uch, no, zlato. Vzpomínáš si, jak nám doktor Flynn

řekl, že nikdy nebudeme schopni mít děti?“

„Jo...“ přitakal jsem, s vytřeštěnýma očima.

„Ukázalo se, že se mýlil.“

„Ty jsi... těhotná?“ Musel jsem se ujistit.

Přikývla a ústa se jí roztáhla do širokého zářivého

úsměvu.

Do zorného pole vedle ní přiťapal Benji a starostlivě se

na ni zahleděl. „Těhmotná udělá dítě?“

„Ano, Benji. Maminka udělá děťátko. Víš, co to zna

mená, že jo, Benji?“ zeptala se ho. Mlčky na ni civěl, neodpovídal. Nepřišel ještě na to, jak na takové otázky odpovědět. „Budeš mít bratříčka nebo sestřičku.“ Otočila se, mrkla na mě a řekla: „Co si o tom myslíš, taťko?“

„Juhů!“ zařval jsem a pak jsem dodal: „Miluji tě,“ a ona

se na mě usmála.

„Dítě!“ křikl Benji a rozmávaný se ocas narážel – buch,

buch, buch – tak tvrdě do pohovky, až se Jen nahlas rozesmála.

* * *

V následujících měsících byl Benji ze dne na den nad

šenější, stejně jako my. Jednoho večera, když už těhoten

ství na Jennifer začínalo být trochu vidět, nás u večeře

zaskočil otázkou. Vytáhl hlavu ze své misky na žrádlo

a otočil se k Jen: „Dítě misku? Má misku?“

Jen se usmála a zavrtěla hlavou.

„Misku podělím,“ řekl a zavrtěl ocasem.

Jennifer se zachichotala. „To je roztomilé,“ řekla a já

se zasmál a poplácal ho po zadní noze. Obrátil se zpátky

k misce a nadšeně zhltal večeři.

* * *

Té noci, kdy jsme přinesli Martina domů, na nás Benji

čekal u dveří.

„Ahoj, Benji,“ pozdravila ho Jennifer.

„Ahoj mámo,“ odpověděl. „Ahoj táto.“ Podíval se na

zachumlaného Martina v Jenině náruči. „Ahoj dítě.“

„Dítě se jmenuje Martin,“ řekl jsem a pak jsem dodal:

„Můžeš mu říkat Marty, jestli chceš.“ Benji měl problém

vyslovit „in“, obvykle to znělo jako „im“. Souviselo to

nějak s ovládáním jazyka, něco při tom zákroku neudělali

úplně dobře.

„Dítě Mardy,“ řekl Benji tiše se zbožnou úctou. „Ahoj,

dítě Mardy,“ řekl a pak: „Pojď, dítě. Dítě postel.“

„Cože?“ podivila se Jen s hlavou nakloněnou na stranu,

ale Benji už vyrazil po schodech dolů do chladného sute

rénu. „Zlato, půjdu Martyho uložit do postýlky. Mohl bys,

ehm...“

„Jo, jasně,“ souhlasil jsem. Počkal jsem, až vykročí po

schodech nahoru, a pak jsem následoval Benjiho dolů po

rozvrzaném schodišti do suterénu. Našel jsem ho tam, jak

vrtí ocasem a čenichem po betonové podlaze postrkuje

náhradní plastovou podložku, až dokud nebyla vedle té

jeho. Spal tady dole rád, protože tu byl chládek a ticho.

Podložka, kterou dostrkal na místo, byl jeho starý psí pe

lech, který jsem měl vyhodit už před měsíci, když jsem

mu koupil nový.

„Moje postel,“ prohlásil a dotkl se jednou packou sta

rého rozdrbaného pelechu. Pak se dotkl hezkého nového

a řekl: „Dítě postel. Dítě Mardy postel.“

Byl jsem trochu omráčen: Benji se chtěl dělit? Od psa

jsem to nečekal, proto jsem se tomu usmál. „To je od

tebe opravdu hezké, Benji. Ale, ehm, Marty není pes.

Malí chlapečci nespí v suterénu. Je tu moc velká zima

a špína. Ale je to od tebe velmi milé... Ty ho považuješ

za svého bratra, že? Hodný pejsek.“ Poplácal jsem ho po

hlavě. „Moc hodný pejsek.“

Seděl vedle dvou pelechů, díval se nejdřív na ně, pak

na mě. „Ne dítě postel?“

„Správně, Benji. Ne dítě postel.“

Celý schlípl, svěsil ocas a svezl se na betonovou pod

lahu. Později, během horkých letních nocí, když jsem ho

našel spát vedle Martyho postýlky, jsem si vzpomněl, jak

strkal na místo volný pelech, a zvedl se ve mně jakýsi po

divný pocit viny. Došlo k tomu tak rychle, že jsem ho

málem nestihl potlačit, abych ho nemusel zkoumat.

4 XB-1


* * *

Benji a Marty si spolu moc hezky hráli, oba po domě

pelášili po čtyřech. Nějakou dobu opravdu byli jako kteříkoliv dva bratři. Benji příležitostně očichal Martyho pozadí a zavolal Jen nebo mě: „Dítě Mardy udělalo bobek!“ Marty mačkal tlačítka na klavíru na hraní a přehrával náhodné písničky. Benji mačkal v zubech mluvící panenky, které pak na Martyho pokřikovaly pozdravy, až se to naše zářící blonďaté batolátko chichotalo a tleskalo. Benji se chtěl s Martym vždy podělit o večeři a o svoje psí suchary, bez ohledu na to, kolikrát jsme mu vysvětlovali, že psí a lidské jídlo není stejné.

Benji Martyho opravdu miloval; tak moc, jak ho jen

jako bratr milovat mohl. Nějak jsem kvůli tomu zapomínal na všechny ty trapné okamžiky a otázky jako: „Proč dítě Mardy nemá ocas?“ nebo „Benji nemá oslavu narozenin?“ a „Dítě Mardy dělá bobek uvnitř?“ Jednou se Benji pokusil jíst z kuchyňského stolu a nešťastnou náhodou nám shodil večeři. Jennifer někdy Martyho u stolu kojila a sama při tom jedla a Benji byl z toho úplně vedle, někdy i častěji než jednou týdně. „Dítě Marty jí co? Benji taky? Benji taky jí co?“

„Ne, Benji,“ řekla mu Jennifer. „Ty jsi pes. On je dítě.

Děti pijí mléko, psi mají žrádlo pro psy. Tohle mléko není pro tebe. Je jenom pro Martyho, víš?“

„Ne, Benji,“ opakoval posmutněle. Začal tu frázi opa

kovat pokaždé, když ji někdo použil, i když citlivě. Takhle přece všichni se psy mluvíme, že? Když vyskočí na hosta nebo nám začnou ojíždět nohu.

„Přesně tak. Benji ne. Hodný pejsek,“ řekl jsem. Lehl

si na chladnou dlážděnou podlahu vedle své misky a jednou, jenom jednou, plácl ocasem o zem.

* * *

S dítětem utíkají roky tak rychle, že ztratíte přehled.

Jeden den ho necháváte odříhnout, další den vedle vás sedí malý chlapec s knížkou na klíně a čte.

„... a... pak... pak chlapec... a jeho pes... šli domů,“

mumlal Martin. Usmál jsem se. Četl jsem nehlasně spolu s ním, ale zvládl to celé úplně sám.

„Dobrá práce!“ poplácal jsem ho jemně po zádech.

„Přečetl jsi správně všechna slova. Líbil se ti příběh?“

„Jo,“ řekl. „Chci si ho přečíst ještě jednou.“

„Dobře, tak...“

„Ne,“ zavrtěl Marty naléhavě hlavou. „Chci si ho přečíst

s Benjim.“ Seskočil z pohovky dolů na koberec k psovi.

Benji obrátil hlavu a zeptal se: „Ty... čteš se mnou?“

„Jasně, Benji,“ odpověděl mu.

„Dobře,“ řekl Benji a posadil se. „Ty čteš, já poslou

chám. Čti pomalu.“

„M-hm. Dobře, strana jedna,“ začal Marty pečlivě. „Pří

běh o Timmym a Punťovi,“ řekl z hlavy. Několik prvních stránek obrázkové knížky znal zpaměti. „‚Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Timmy. Jeho kamarád byl Punťa. Byl to pes.‘ Teď čti ty.“

Benji namítl: „Neumím číst. Ale pamatuji: ‚Byl jeden

kluk. Jmenoval Timmy. Jeho kamarád Punťa. On byl pes.‘“

„Neee, Benji,“ zvolal Marty. „‚Jeho kamarád byl Punťa.

Byl to pes.‘“

Benji zamrkal a zahleděl se na stránku – předpokládám,

že na obrázek, protože neměl být schopen číst, a ani se to

neměl nikdy naučit. „‚Jeho kamarád Punťa. Byl to pes.‘“

„Správně,“ pochválil ho Marty. „Začínáš to chápat...“

* * *

Někdy tou dobou to začalo jít z kopce. V paměti mi ut

kvělo jedno odpoledne, kdy u nás bylo pár mých kamarádů.

Dívali jsme se na zápas na naší nové NetTV, zatímco Jen

a Marty byli někde venku. Seděli u nás Charlie, Deke,

Demarco a Peter, pořvávali jsme na obrazovku. Nevím,

kdy přišel do pokoje Benji, ale když začala reklama a Char

lie s Dekem odspěchali do kuchyně, aby nám všem přinesli

vychlazená piva, Ben poklepal Petrovi packou na nohu.

„Á, ahoj, Benji. Jak se máš, hochu?“ zeptal se ho Peter

nepřítomně, tak, jak se lidé baví se všemi psi, ať už umějí

myslet nebo ne. Pár vteřin ho poplácával po hlavě.

„Dobře. Můžu otázku? Položit tobě?“

„Jistě, Benji,“ zakřenil se. Nejspíš nikdy nepotkal tak

zvídavého psa, jako byl Benji. Já taky ne. „O co jde?“

„Ty Korejec?“

„No, jsem korejský Američan, jo.“ Podivil jsem se, od

kud to Benji ví. Nebo to byl jenom tip?

„Proč Korejci jedí psy?“

Oba jsme se s Demarkem otočili a zahleděli se na Petra,

který tam seděl s jedním obočím pozvednutým. Demarco

se začal chechtat. Peter po nás střelil pohledem a otočil

se zpátky k Benjimu. „Cože?“

Benji zopakoval otázku: „Proč Korejci jedí psy?“

Peter se na mě zmateně zahleděl. Pokrčil jsem rameny

a oplatil mu bezradný pohled.

Demarco už byl zlomený v pase a hystericky se smál.

„Rasistický pes!“ řekl, než znovu vybuchl smíchy. „Páni,

to je legrační. Tebe by měli vzít do telky, Benji. Do pořadu

rasistického mluvícího psa!“

Peter se začal taky smát. „Ha, na to bych se podíval,“

prohlásil. Pak řekl: „Podívej, Benji, když jsem byl napo

sledy v Koreji, žádné psí restaurace jsem tam neviděl.

Všichni moji příbuzní si myslí, že jíst psy je hrozné.

Říkají, že to dělají převážně staří lidé, ale nikdy jsem se

jich neptal proč. Takže nevím, proč by měl někdo jíst psa.

Nejspíš si myslí, že jsou chutní nebo tak něco. Ale hele,

tebe nikdo nesní, jasný?“

Benji zamrkal, zpracovával to. „Psi myslí, že lidi chutní

taky.“

A na to... nikdo z nás nevěděl, co říct. Všichni jsme

tam mlčky seděli, až si nakonec Demarco odfrkl a řekl:

„No jo, no, psi si myslí, že jejich vlastní bobky chutnají

dobře, ne?“

„Jistě,“ souhlasil Benji a my jsme všichni vybuchli smí

chy. Mezitím se vrátili Deke a Charlie s pivy. Ale Benji

se na nás jen tak díval, z jednoho na druhého, a měl docela

vážný pohled. Pak reklamy skončily a komentátor mluvil

o tom, proč Nick Lingonfelder tenhle týden nehraje, a ať

5XB-1


už chtěl Benji říct cokoliv, nechal si to pro sebe, jenom se odebral k zadním dveřím, a když kolem mě procházel, zamumlal: „Můžu jít ven?“

„Ale jistě, Benji,“ řekl jsem a došel mu otevřít dveře.

Vyšel ven a ani se po mně nepodíval. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel, že se mu to nepodobá. Když jsem se vrátil do obýváku, Demarco vyprávěl Charliemu a Dekemu o svém nápadu na televizní pořad s Benjim, rasistickým psem.

Pokrčil jsem rameny. „No jo, lidi, nemám ponětí, kde

to vzal. Ale víte co, je ještě mladý. Víte, jaké umějí být děti.“

„Děti?“ zamumlal Charlie a plácl sebou na pohovku.

„Je to pes, Time.“ Podal mi pivo.

Přikývl jsem. „No... jo, ale je to vylepšený pes.“

„Hmm, s vylepšenou... chutí,“ řekl Deke a Demarco

zase vyprskl smíchy.

Peter po něm s úsměvem hodil polštářem z pohovky.

„Měl by sis s ním radši promluvit,“ prohlásil. „Někteří lidé, které znám, by takové hovadiny pochopili špatně.“

* * *

Toho večera jsem našel Jen a Benjiho, jak si povídají

v kuchyni. Benji měl hlavu skloněnou, jak to dělával, když byl přistižen při porušování domácích pravidel.

„Ne, Benji, to je v pořádku,“ řekla Jen a poplácala ho

po hlavě. „To je pochopitelná otázka. Ale... no, víš, jak někteří psi koušou lidi? Ale ne všichni, že? Všichni psi nejsou stejní, viď? Stejně tak je to i s lidmi. Ne všichni lidi stejného druhu jsou stejní.“

„Aha,“ řekl Benji, a pak jednou zavrtěl ocasem, což

byla jeho obdoba přikývnutí. „Všichni psi ne stejní.“ Tuhle lekci dostal, když se snažil popovídat si se psy ze sousedství, z nichž ani jeden nebyl intelektizován.

„Hromada psů se nedokáže dívat na televizi, jako to

děláš ty,“ pokračovala Jen a nepřítomně si při tom pohrávala s obalem od DVD s Martyho kreslenou pohádkou ležícím na kuchyňském stole.

„Správně,“ souhlasil a zeptal se: „Ale proč ne?“

Než mu mohla odpovědět, vešel jsem do místnosti

a řekl: „Benji se dívá na televizi?“

Jen zvedla hlavu. Vypadala unaveně. „Jo, když jsem

pryč, nechávám zapnutý psí kanál. Mělo by mu to prý zlepšovat angličtinu.“

„Brzy budu mluvit dobře,“ dodal Benji a v tu chvíli mi

to v hlavě sepnulo: všiml jsem si, že postoupil k větám o čtyřech a pěti slovech a mírně se mu zlepšila syntax. Psi s tím typem zákroku, jaký měl on, neměli být schopni takových pokroků, nemluvě o tom, že by neměli mluvit plynule, ovšem tempem, kterým postupoval, by do roka mohl mluvit stejně dobře jako Marty.

„Ano, Benji. Opravdu se zlepšuješ. A teď si táta a já

potřebujeme o něčem promluvit v soukromí. Mohl bys nás omluvit?“

„Dobře,“ souhlasil Benji. „Dobrou,“ řekl nám postupně

oběma a odcupital do suterénu.

Když skřípání schodů utichlo, oba jsme s Jen vydechli.

Ani jsme si neuvědomili, že zadržujeme dech.

„Je to jako...“ začala, ale pak zaváhala. Věděl jsem nic

méně, co se chystala říct.

„... jako mít dvě děti?“ nadhodil jsem.

Přikývla. „Přesně.“

„Vždyť přece právě proto jsme ho nechali vylepšit...“

Znovu přikývla a mě najednou zasáhlo, o kolik starší

vypadá teď než v době, kdy se rozhodla proti adopci,

a nakonec souhlasila s vylepšením psa. Kdybychom bývali

věděli... ale na to nemělo cenu myslet, že ano?

„Takže celá ta záležitost s Korejci, kteří jedí psy...

myslíš, že to třeba viděl v televizi?“

Jennifer bubnovala prsty do kuchyňského stolu.

„Možná. Nikdy jsem se na ten kanál nedívala.“ Zahleděl

jsem se na obal DVD ležící na stole před ní a v tu chvíli

mi to došlo: když šlo o Martyho, všechno jsme nejdřív

kontrolovali. Když si řekl o nějaký film, nejdřív jsme

zkontrolovali věkové doporučení. Na televizi byla taky

zapnutá chůvička, chytrý zámek, který blokoval všechno

s přístupností od třinácti let nahoru, když byl Marty v po

koji sám. Ale pro případ, že by se díval samotný Benji,

jsme žádný zámek nenastavili.

„No, možná bychom měli.“

* * *

Na druhý den ráno jsem Benjiho našel na pohovce před

televizí. Běžela právě reklama. Nikdy předtím jsem neviděl

reklamu dělanou speciálně pro psy. Až do toho dne jsem

pouze tu a tam zahlédl ty podivné psí atletické pořady,

které Benji tak miloval a po kterých vždycky přiběhl ke

mně a naléhavě opakoval: „Pojďme aportovat! Pojďme

aportovat! Chceš aportovat?“

V téhle reklamě klusali vedle sebe dva psi a na pozadí

hrála tichá romantická hudba. Ozývalo se tam také tiché

funění a jakési rytmické bušení, které nesedělo na hudbu.

„Jsi osamělý? Ojíždět nohy tě neuspokojuje? Jsi jediným

mluvícím psem v okolí? Většina intelektizovaných psů

má problémy najít si vhodného druha. My ti ale můžeme

pomoct. Zavolej PatMate ještě dnes.“ V dolní části obra

zovky zablikal on-line kontaktní kód a záběr se hladce,

i když jenom na chviličku, střihem přesunul na dva pářící

se psy. Když video rychle potemnělo, naplnilo místnost

mírně odpudivé aroma, které rychle vyvětralo. Benji vedle

mě najednou funěl.

Skvělé, pomyslel jsem si. Příště si řekne o kapesné...

Na obrazovce se ale najednou objevilo jeviště s širo

kými, pohodlně vypadajícími červenými pohovkami. Na

jedné z nich seděla nádherná fenka německého ovčáka

s šedivou srstí, velkou žvýkací kostí pod předními packami

a s plechovkami a balíčky nějaké nové značky psího žrádla

– Chytrá psí bašta – rozmístěnými viditelně na různých

místech kolem ní.

„Dobré ráno,“ spustil namluvený komentář, „a vítejte

zpátky u pořadu Na pohovce se Sparky!“ Kamera najela

na Sparky, jejíž hlas zněl dost žensky. Fenka začichala

6 XB-1


směrem ke kameře a z pachových emitorů televizoru zavanulo něco, o čem bych byl přísahal, že je to slabé aroma psího zadku. Najednou ten podivný zápach, který jsem občas cítil v obýváku, dával smysl. Do té doby jsem si myslel, že za to může jenom Benji.

„Jsem vaše moderátorka, Sparky Smithová,“ řekl německý ovčák překvapivě dokonalou angličtinou. Musela mít to nejšpičkovější vylepšení. „Doufám, že jste taky pohodlně usazeni na svých rodinných pohovkách. Včera jste se od prvního korejského intelektizovaného psa Somiho dozvěděli o neutěšeném údělu korejských psů. Nebylo by ale spravedlivé, kdybychom mluvili o Koreji a ignorovali problémy mnohem blíže domovu.“

Spadla mi čelist. Fenka zněla úplně jako lidská televizní moderátorka. Cena za její vylepšení musela být závratná... nebo snad měla jednu z těch drahých in vitro modifikací? Když jsem se podíval na Benjiho, cítil jsem se... bylo to od nás špatné, že jsme mu zaplatili levnější zákrok? Uvědomoval si, že nikdy nebude schopen mluvit jako Sparky?

„Nuže, podle našeho dnešního experta má Amerika rovněž velmi vážný problém, pokud jde o zacházení se psy! Dokonce i u nás každý den psi trpí. Přivítejte prosím všichni Duncana Malloryho z Iowy,“ ohlásila Sparky.

Záběr se střihem přesunul k publiku plnému psů polehávajících na terasovité podlaze hledištní části studia. Všichni rytmicky poštěkávali – haf, haf, haf – jako by to byl potlesk, a Benji štěkal s nimi. Na scénu vyšel hnědý mops a vyskočil na pohovku vedle Sparky. Když se vzájemně na uvítanou očichali, zavanulo od televizoru nové aroma psího zadku. Aspoň jsem teda předpokládal, že je nové: mně připadalo stejné jako to minulé.

„Vítej, Duncane. Jsem ráda, že jsi přišel,“ řekla Sparky.

„Děkuji, Sparky. Mám radost, že jsem tady.“ Mops měl hlas dokonce ještě čistší než Sparky, mluvil jen s nepatrným přízvukem. Bylo to podivné.

„Řekni nám prosím, jak ses dozvěděl o utrpení amerických psů, Duncane.“

Když pes promluvil, začala hrát smutná melodramatická klavírní melodie. „No, surfoval jsem na internetu a napadlo mě, že si vyhledám ASPCA – Americkou společnost pro prevenci krutosti na zvířatech.“

„Chápu,“ řekla Sparky. Zkratka se objevila v dolní části obrazovky a zůstala tam dost dlouhou dobu. Možná to bylo proto, aby si i nejméně vylepšení psi – psi jako Benji – stihli zapamatovat tvar písmen.

„Když jsem si prošel jejich stránky, odhalil jsem něco neuvěřitelného,“ pokračoval. Diváci i Sparky – a taky Benji – s očekáváním funěli. „Každý rok jsou injekcemi s jedem zabíjeny miliony psů, přímo tady v Americe. Děje se to navíc už celá desetiletí.“

Všichni psi v publiku vyštěkli hrůzou. Sparky si zakryla čumák packou a zakňučela. Pak se zeptala: „Proč?“

„Protože jsou bez domova. Nikomu nepatří, nikdo je nechce, tak je zabíjejí,“ vysvětlil mops poněkud rozezleným hlasem.

Publikum začalo kňučet a Benji se přidal. Smutná hudba hrála dál a na obrazovce se objevil videosestřih. Nejdřív

7XB-1


to byly jenom kotníky a kolena, což mě mátlo, dokud jsem si neuvědomil, že je to z psí perspektivy. Pokoj naplnil mlhavý kovový zápach smíchaný se slabou příměsí chemického čistidla a slaboučkým nádechem jakéhosi odpudivého aromatu – něco jako zaschlá moč a výkaly nemocných zvířat. Na obrazovce se míhaly čumáky utrápených psů orámované tyčemi klecí, jeden po druhém, v nekonečném sledu. Kamera se přesunula do další místnosti, kde na stole na boku ležel pes. Packy mu viditelně visely přes okraj. Benji tiše zakňučel, nejspíš si to ani neuvědomil.

„Tady dávají psům injekce,“ vysvětlil Duncan.

Tohle už je příliš, rozhodl jsem se a natáhl se po dálko

vém ovladači NetTV ležícím vedle Benjiho packy.

Benji přestal kňučet společně s publikem a překvapeně

se na mě podíval. „Proč?“

„Co proč?“

„Proč...“ zarazil se, jako by se snažil přijít na to, na co

se chce zeptat. Proč jsem vypnul televizi? Proč takhle zabíjejí psy? Proč je svět tak nespravedlivý? Znovu zakňučel, tentokrát méně nevědomky. Svěsil hlavu, oči měl velké a plné smutku.

„Nevím, co ti říct, Benji. My se o tebe snažíme starat

dobře, ale ne každý na světě je jako my.“

Nic na to neřekl, ale díval se na mě tak pronikavým po

hledem, jako by mu moje vysvětlení nestačilo.

„Podívej, ti psi by... měli hlad. Byli by z nich bezdo

movci a hladověli by,“ řekl jsem.

Benji tam jen tak seděl a díval se na mě. Slovo bezdo

movec znal. Když jsme chodili do centra města k veterináři, vždy jsme kolem několika bezdomovců prošli. S jedním z nich si povídal, s nějakým válečným veteránem, který měl posttraumatický syndrom a nedokázal už bydlet uvnitř.

„Lidi bez domova nezabíjíte,“ pronesl Benji tiše.

„Ne, Benji, nezabíjíme. Někdo by si možná přál, aby

chom to dělali, ale neděláme to. Protože to jsou lidé.“

Benji zakňučel a popotáhl, pak se na mě podíval a zeptal

se: „Jsem lidé?“

„Samozřejmě, že jsi, Benji,“ ujistil jsem ho bez zavá

hání. Nedodal jsem to ostatní, co mě napadlo: Umíš mluvit. Umíš myslet. Obrátil se a zahleděl se na mě očima tak velkýma, jaké mívá pes, který potajmu sebral polovinu zakázané, psům škodlivé čokolády.

Takhle to zůstat nemohlo. Byla sobota, venku bylo jasno

a slunečno.

„Poslyš, Benji, co kdybychom si zašli do parku?“ Ne

příliš horlivě zavrtěl ocasem. „No tak pojď, půjdeme se zeptat Jen,“ řekl jsem, a tak jsme se zvedli a došli k okraji schodiště.

„Jen, nechceš si zajít na piknik?“ zahulákal jsem dolů

a ona zavolala zpátky, že je to skvělý nápad a že potřebuje jenom pár minut na dokončení práce. Šel jsem připravit Martyho.

O půl hodiny později jsme měli sbalený jednoduchý

oběd a byli jsme na cestě, Marty a Benji na zadních sedadlech microvanu, Jennifer a já vpředu, jeli jsme napříč městem k Parku dobrovolníků. Celou cestu jsme si pouštěli dětské písničky, o banánech a opicích, o tančících ku

řatech a o jakémsi chlápkovi jménem Pickles O’Sullivan.

Marty vyprávěl Benjimu o knížce, kterou čte – o skupince

dětských špionů, kteří neustále zachraňují svět před ma

chinacemi různých korporací a politiků – a Jen se na mě

usmívala. Byl to skvělý nápad, myslel jsem si.

Když jsme tam dojeli, pustil jsem Benjiho z vodítka

a nechal ho chvilku běhat kolem. Řekl jsem mu, ať za

námi přijde k lavičkám, až toho bude mít dost. Jennifer,

Marty a já jsme se posadili na deku, jedli jsme obložené

chleby s tuňákovým salátem a čerstvé ovoce, které jsme

si cestou koupili ve stánku s organickými produkty. Pak

jsme si s Martym chvilku kopali s míčem – byl ještě moc

malý, aby mi ho dokázal správně kopnout zpátky, ale do

kázal ho zastavit, když jsem mu ho kopl dost jemně.

Pak se ale začalo stmívat a Benji se pořád nevracel.

Obvykle, když jsme měli piknik, se držel poblíž, nebo se

brzy vrátil, ale tentokrát po něm nebylo ani památky celé

hodiny.

„Kde myslíš, že je?“ zeptala se Jen.

„To nevím, třeba potkal nějaké psí slečny?“ ušklíbl

jsem se.

„To není legrace. Četla jsem, že někdo unáší myslící

psy. Mizí všude možně. Je to hrozné.“

„Neměj strach,“ řekl jsem. „Půjdu a najdu ho. Musí

tady někde být.“ A s tím jsem je tam oba nechal sedět na

dece.

Chodil jsem po parku, volal ho jménem a díval se všude,

kde jsem si myslel, že by mohl být. Nebyl u starého hu

debního pódia s oprýskaným nátěrem, ani u nových dět

ských prolézaček. Nenašel jsem ho u miniaturního muzea

ani u tenisových kurtů. A nebyl ani u vyhlídky na Pugetův

záliv. Ptal jsem se každého, na koho jsem narazil, a nikdo

ho neviděl – ale i kdyby ho viděli, byli by si ho všimli?

Nakonec jsem na opačné straně parku od místa, kde

čekali Jen a Marty, vyrazil po pěšince, která vedla mezi

několik starých borovic a přes malé návrší. Když jsem se

dostal na jeho vrchol, uslyšel jsem zvučný hlas – psí hlas

– doprovázený mumláním. Sešel jsem z kopce a v šeřícím

se světle jsem spatřil smečku psů usazených v kruhu. Byli

shromážděni kolem velkého bílého huskyho, který vypa

dal, že k nim drží řeč. Tu a tam mu jednohlasně odpovídali,

prudkým zakňučením nebo štěknutím. Byla už moc velká

tma, abych ty psy viděl jasně, ale Benji tam někde musel

být. Ignoroval jsem slabý pocit, že tam vstupuji nedovo

leně a vyrazil jsem z kopce.

Když jsem se dostal blíž, proslov nabyl na srozumitel

nosti: „A kromě toho, problém je v tom, že lidé nás nepo

važují za lidi. Kolik z vás se někdy vykadilo uvnitř?“

Psi si mezi sebou mumlali, a pak většina z nich jeden

po druhém odpověděla: „Já.“

„A co se stalo? Váš páníček vám v tom vymáchal čumák

a vyhodil vás ven. Dělají to snad dětem, které se podělávají

do plínek?“

Psi rychle dospěli ke shodné odpovědi, kterou bylo hla

sité Ne.

„Je potřeba mít na paměti a chápat, že lidé nás nikdy

nebudou brát tak, jak se bereme my sami. Myslí si, že

8 XB-1


nás mají rádi, ale...“ Psi odpověděli souhlasným vyštěknutím.

„Benji?“ vložil jsem se do toho, když vytí utichlo, než

mohl husky pokračovat. Nejspíš jsem byl po větru, nebo si mluvení a poslouchání vyžádalo tolik jejich mozkové kapacity, že nevěnovali tolik pozornosti pachům, protože se najednou všichni otočili a zahleděli se na mě jakoby s překvapením. Bylo to docela zneklidňující, když se na mě upíralo tolik očí. Někteří psi vycenili zuby a tiše zavrčeli a já jsem napůl očekával, že se stanu cílem huskyho slovního útoku, nebo jim nařídí, aby se na mě vrhli.

Ale oni tam všichni jen tak stáli a naštvaně se na mě dí

vali, dokud se neukázal Benji a nepřicupital od smečky ke mně.

„Pojď, Benji,“ řekl jsem. „Jdeme.“

Nic na to neřekl, ale mlčky mě následoval a já se přes

rameno ohlédl jenom jednou. Nešli za mnou, místo toho tam seděli a mlčky se dívali, jak odcházíme.

Zákony nezákony, vodítko jsem mu nedal. Neodvažoval

jsem se to ani zkusit.

* * *

O týden později utekl.

Bylo to čtvrtého července – zrovna na Den nezávislosti

– a my byli na řadě, abychom pohostili tolik různých skupin našich přátel, že jsme se je rozhodli pozvat všechny najednou.

Nad zadním dvorkem se nesla vůně grilovaného masa

a kouře. Jeden z chladicích boxů na pivo byl otevřený, lahve byly uhnízděné v ledu a ponechané na pražícím slunci. Náhodné skupinky přátel i cizinců si spolu v malých hloučcích povídaly, posedávaly na zahradních židlích nebo se opíraly o plot. Slyšel jsem, jak se Jen něčemu směje a Marty byl s ostatními dětmi na pískovišti. Jezdili s angličáky po narychlo vyrobené písečné závodní trati.

V jednu chvíli jsem z domu zaslechl třeskot. Vzhlédl

jsem od grilu, kde jsem se staral o hamburgery, a zavolal na Jennifer, ale přes hudbu mě neslyšela. Předal jsem obracečku Dekemu a šel to dovnitř zkontrolovat.

Našel jsem tam Benjiho, jak sklesle sedí v koupelně.

Umyvadlo, které nebylo nikdy pořádně upevněné ve zdi, bylo rozbité. Při pádu roztříštilo dlaždice, obnažené vodovodní trubky byly zlomené a kapala z nich voda. Vázička s květinami, která stávala na nádržce toalety, spadla na zem a květiny plavaly všude kolem ve vodě, která zaplavovala podlahu. Váza se navíc rozbila na milion střepů, jak jsem si všiml při pozornějším pohledu. Na sedátku záchodu a ve vodě na podlaze byly psí bobky. Díky bohu, že chytrý domovní systém zaznamenal vysokou hladinu v trubkách a uzavřel přívod vody do umyvadla. Bylo mi ale jasné, že úklid místnosti bude přesto pěkná otrava, nemluvě o tom, co všechno se bude muset opravit. Proto jsem udělal to, co rodiče občas dělají, a pak toho litují.

„Co to má sakra znamenat, Benji?“ zařval jsem. Copak

by ale v takové chvíli neřval každý? Nové umyvadlo, oprava potrubí, nové dlaždice na podlahu: nic z toho ne

bude zadarmo. „Ty nemáš co používat záchod, zatraceně!

Jsi pes!“ Popadl jsem srolované noviny ležící v koupelně

na poličce s časopisy a plácl ho s nimi přes čumák.

„Ale... tam je teď moc lidí...“ řekl smutně.

„Ne, Benji. Ne. Jsi pes, chápeš? Máš to dělat venku...“

Nic na to neřekl, jenom se s hrozivým pohledem vyplížil

z místnosti směrem k zadním dveřím. Vážně mě pozoroval,

když jsem si došel pro vysavač a vysál většinu toho ne

pořádku. Rychle jsem napsal lísteček, že hosté mají po

užívat koupelnu v patře a zamkl jsem dveře, aby do té ka

tastrofické zóny nikdo nevešel omylem.

Když jsem došel k zadním dveřím, uvědomil jsem si,

že ten chudák pes byl uvnitř zavřený celé hodiny. I když

tady ještě nikdo nebyl, stejně jsme ho nepustili ven. Náhle

mě přepadl pocit viny. „Dobrá, Benji, pustím tě ven. Om

louvám se, zapomněl jsem. Příště si to ale vyřiď venku,

jasné? Zaštěkej nebo zakřič a já tě přijdu pustit.“

Když jsem mu otevřel dveře a on vyšel na zadní dvůr,

tiše zamumlal něco, čemu jsem nerozuměl. Doufal jsem,

že hosté ho třeba rozveselí. Nečekal na mě, vyrazil

ke dvorku. Takhle se chovají teenageři? pomyslel jsem si.

Lorna venku říkala: „Teda, Benji, chováš se teď mno

hem líp, než když jsem tě viděla naposledy. Je skoro

škoda, že jsem s sebou nevzala Skvrnku, abyste si spolu

pohráli.“

„Pohráli?“ vyštěkl Benji. „Já nejsem štěně! Myslíš, že

jsem hloupý?“

„Pardon?“ podivila se Lorna a já zaslechl, jak Jen šo

kovaně říká: „Benji!“

Zatraceně. Přísahám, přesně to jsem si pomyslel. Ni

koliv: „Hej, Lorno, Benji je trochu jiný než Skvrnka,“

nebo „Zadržte všichni, pojďme si o tom promluvit.“ Je

nom: Zatraceně.

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Lorna a upravila si klobouk

proti slunci. „Nejsem si jistá, jestli ti rozumím, Benji. Chceš

mi říct, že si nerad hraješ? Že kdybych ti například hodila

tenhle gumový míček, tak bys neběžel a nepřinesl ho?

Všichni psi přece zbožňují aportování, ne?“ Zvedla gumový

míček z trávy a hodila ho směrem k zadnímu plotu.

Benji seděl na zadnici a díval se, jak se míček kutálí

pryč. Pak se bez jediného slova zvedl a došel k Lorně,

jako by se chtěl otřít bokem o její nohu.

„Hodný pejsek,“ řekla Lorna a natáhla dolů volnou

ruku, aby ho poplácala po hlavě, a v tom okamžiku Benji

zvedl zadní packu a postříkal jí bílé kožené boty močí.

Lorna uskočila a upustila talíř, jeho obsah se rozkutálel

po trávě. Všichni mlčeli, hudba dělala paradoxně radost

nou kulisu ustaraným, šokovaným obličejům. Dokonce

i Marty a jeho kamarádi si přestali hrát se závodními auty

a pozorovali tu scénu.

Jennifer, která vždy reagovala jako první, přispěchala

s papírovými utěrkami. S omluvami utírala Lorně boty

a odstrkovala Benjiho. Zatímco jí čistila boty, Lorna z nich

vyklouzla a hlasitě řekla: „No, jestli má tenhle přístup,

tak nechápu, proč si ho necháváte. Musí mít špatný vliv

na Martyho.“ Pokrčila rameny. „Měli byste ho nechat

utratit a ušetřit si starosti –“

9XB-1


V tom okamžiku na ni Benji začal vrčet a cenit zuby

a Jen propátrávala pohledem dav, aby se mnou navázala oční kontakt. Uvědomil jsem si, že tam jen tak stojím a přihlížím, i když je to můj pes, co se takhle chová. Přispěchal jsem k nim a řekl: „Dobrá, Benji, je čas jít dovnitř,“ a natáhl jsem ruku, abych mu zahákl prsty za obojek.

„Ne!“ štěkl. Místo mluvení napůl vrčel, srst měl zje

ženou. Ucukl jsem s rukou, protože mi po ní chňapl. Přihlížející šokovaně zalapali po dechu. Každé další slovo bylo jako to první, ostré prásknutí, děsivá směs štěkotu, mluvení a vrčení: „Ne... nepůjdu... dovnitř...“ Bylo to přesně, jako když měl záchvat vzteku Marty: „Nesežeru... to!“

Já ale nezareagoval stejně jako na Martyho. Žádné pře

mlouvání, povzbuzování, škádlení. „Benji!“ zařval jsem. „Takhle se mnou nemluv!“

Místo odpovědi zavrčel a znovu po mně skočil, chňapl

po mně zuby. Uskočil jsem a najednou jsem byl mnohem rozzlobenější než předtím. „Benji, okamžitě běž dovnitř, nebo uvidíš.“

„Nebo uvidím co?“ zavrčel.

Stál jsem tam s otevřenou pusou, v hlavě prázdno.

Pak najednou přestal vrčet. Jenom si jednou odfrkl.

V obličeji se mu objevil výraz, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděl. Bylo to něco nového, co jsem nedokázal rozluštit. Pak se náhle rozeběhl k brance, která vedla k chodníku před domem.

Nechápal jsem, proč tam jde, ledaže by chtěl jít do

vnitř, protože závoru předtím nikdy tlamou otevřít nedokázal.

Jenže pak jsem za rohem uslyšel volat lidské hlasy:

„Hej!“ a „Panebože!“, oboje zároveň. Když jsem tam došel, zjistil jsem, že je branka otevřená dokořán. Venku byli Chad a Anoo, které Benji povalil, bramborový salát a uzené klobásky se válely všude kolem nich po zemi. Slyšel je, jak otevírají, a chopil se šance.

Chad se za ním ohlédl přes rameno a zeptal se: „Co to

s tím Benjim je?“

* * *

A byl pryč.

Jezdil jsem té noci ulicemi, hledal jsem ho po celém

městě. Zkontroloval jsem všechny útulky, zašel jsem všude, kam jsem ho kdy vzal – do centra, na pláž, kamkoliv. Zašel jsem dokonce i na to místo v Parku dobrovolníků, kde jsem ho tenkrát našel s těmi ostatními psy – přišlo mi na mysl hned, jak utekl –, ale nikdo tam nebyl. Představoval jsem si Benjiho, jak samotný běhá ulicemi, zatímco nad jeho hlavou, na temné, řvoucí obloze, rozkvétají ohňostroje. Děsilo mě to, ale přesto jsem ho nenašel.

Čekal jsem asi tak týden, myslel jsem si, že hlad, strach

nebo osamělost by ho mohly přivést zpátky. Pokaždé, když jsem odcházel z domu, jsem se rozhlédl na obě strany ulice v naději, že by mě třeba mohl pozorovat z ně

kterého ze sousedních dvorků, ale jestli to dělal, byl dobře

schovaný. Nezahlédl jsem ho.

Když jsem se snažil přijít na to, komu bych to měl

ohlásit, nikdo mě nechtěl vyslechnout. Policie se ztra

cenými zvířaty nezabývala, dokonce ani intelektizova

nými, a v útulku mi řekli, že myslící psi bývají hned při

první kontrole nevyhnutelně odhaleni a posláni domů.

Řekli mi, že existují asi tak tři způsoby, jak určit bydliště

intelektizovaného psa, pro každý případ, a že kdyby

skončil v útulku, během osmačtyřiceti hodin by mě kon

taktovali. Nakonec mi nezbyl nikdo, komu bych to mohl

nahlásit.

Jenže jednoho sobotního odpoledne, asi tak o měsíc

později, se ukázala policie. Pochopitelně, když jsem otevřel

dveře, byl jsem nejdřív zmatený. Seděli na prahu v lehce

rozedraných uniformách, ve vlhkém letním horku se cítili

mizerně. Speciálně upravený skútr měli zaparkovaný na

příjezdové cestičce. Lorna Andersonová seděla na druhé

straně ulice na své verandě. Vypadala fascinovaně, a ani

jsem se jí nemohl divit.

Koneckonců, jeden z policistů byl velký černý dobrman

a jeho parťák byl podsaditý svalnatý bulldog. Oba měli

na ramenou kamery, které nejspíš přenášely obraz přímo

k jejich lidskému dohlížiteli.

„Dobrý den,“ řekl dobrman, než jsem se mohl pořádně

zamyslet nad tím, s kým to vlastně mluvím. Hlas měl tak

hluboký a dunivý, že by se za něj nemusel stydět ani

Barry White. „Jste pan Stevens?“

„Uch, ano,“ přikývl jsem.

Dobrman přestal funět dost dlouho na to, aby stihl říct:

„Jsem strážník Duke Smith. Moje parťačka je strážnice

Cindy. Jenom Cindy, žádné příjmení.“

„Dobře...“

„Můžeme jít prosím dovnitř?“

„Ehm... týká se to Benjiho?“ zeptal jsem se a uvědomil

jsem si, že měním pozici. Trochu víc jsem teď blokoval

dveře. Nevím proč, jedině snad kvůli pocitu... hanby, řekl

bych. Jako kdyby to znamenalo, že když vejdou do domu,

mohli by... co? Zjistit, proč Benji utekl? Vyčenichat, že

s námi něco není v pořádku? Že to byla naše chyba?

„Ano, pane, a je to docela vážné. Potřebovali bychom

od vás nějaké informace,“ napůl zavrčela Cindy.

„Dobře,“ řekl jsem a ustoupil stranou. Rychle vešli do

vnitř, začenichali, a já je dovedl do obýváku. „Takže?

Víte, kde Benji je?“ Najednou jsem byl ještě nervóznější.

„Ne, pane,“ řekl Duke. „Kontaktoval vás od chvíle, co

se ztratil?“ Spolu s otázkou pro zdůraznění zabušil ocasem

do podlahy. Cindy přestala funět, jako kdyby se snažila

působit oficiálně.

Přejel jsem pohledem z jednoho na druhého a přál si,

abych dokázal lépe číst v psích očích. Nestrávil jsem

s Benjim dost času, abych se v tom opravdu zlepšil. Slyšel

jsem, že prý dokážou vyčenichat lež, doslova ji z člověka

cítí. Ne že bych měl důvod lhát.

„Ne, ehm, strážníci. Ne, nekontaktoval. Abych byl

upřímný, mám o něj obavy.“ Až posud to bylo všechno

pravda.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist