načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2017/02 – Redakce XB-1

XB-1 2017/02

Elektronická kniha: XB-1 2017/02
Autor: Redakce XB-1

– Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7763-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Michael Swanwick: Dům snů

(House of Dreams, 2013, překlad Ľudovít Plata)

Derek Künsken: Dlouhý skok

(Long Leap, 2012, překlad Jiří Engliš)

Steve Rasnic Tem: Hráči na vinici

(At Play in the Fields, 2011, překlad Jitka Cardová)

Ian McDonald: Pátý drak

(The Fifth Dragon, 2014, překlad Ivana Svobodová)

Domácí SF

Dalibor Vácha: Nová Praha

Lukáš Hrdlička: Vybrat si cestu

Ivan Mls: Přátelská invaze z Barnardovy hvězdy

Publicistika

Jason Sanford: Fantastické paměti

Antonín Tesař: Podivnější věci bratrů Dufferových

Fantastická věda

Podzemní oceány; Budeme žít na Titanu?;

Technosféra váží 30 bilionů tun; Uslyšíme stromy růst?;

Novozélanďané hlásí úmyslné vyhubení motýla;

Mohly by opice mluvit?

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Rogue One: Star Wars Story ;

Underworld: Krvavé války; Pasažéři; Assassin´s Creed;

Cesta za Vánoční hvězdou; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům;

Vratislav Vyhlídka: 2012: Poslední Hitlerova zteč; Darebáci;

Ladislav Zelinka: 2050: Příběh pro budoucí pokolení;

Ernest Cline: Armada; Zdeněk Šafář: Apokalypsa Evropy;

Paul Tremblay: Hlava plná přízraků; Pavel Fritz: Archa zrůd;

Janet Asimovová, Isaac Asimov: Popletený robot Norby;

Žena se lvem; Laird Barron: Okultace a jiné povídky;

Daniel Pískovský: Lepší svět;

Amie Kaufmanová, Jay Kristoff: Illuminae;

Miroslav Žamboch: Zakuti v oceli; Power Man; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

VELMISTRYNĚ

ŽÁNRU

Organizace SFWA, sdružující americké

autory fantastiky, ohlásila, že příští no

sitelkou prestižního titulu Velmistryně

žánru se po zásluze stane spisovatelka

Jane Yolenová (nar. 1939), u nás bohu

žel známá jen díky hrstce kratších

prací. Cenu Damona Knighta pro třia

třicátého velmistra žánru si autorka pře

vezme v Pittsburghu během konference

pořádané ve dnech 18. až 21. května

2017. Yolenová je autorka značného

množství knih pro děti, mládež i do

spělé čtenáře. Za svou tvorbu získala

ceny Nebula a Locus či World Fantasy

Award za životní zásluhy.

NAROZENINY

Nichelle Nicholsová se 28.12. 2016 do

žila 84 let. Nejznámější její SF rolí je

poručík Nyota Uhura v původní sérii

Star Trek. Navzdory prominentní roli

Nicholsová zvažovala po prvním filmu

Star Trek opustit a vrátit se k muzikálu.

Setkala se v té době s Martinem Luthe

rem Kingem, který byl fanouškem Star

Treku, a ten ji přesvědčil, aby zůstala.

Nicholsová tak hrála v seriálu až do

jeho zrušení v roce 1969. Vrátila se k

němu, když namluvila samu sebe v ani

movaném Star Treku. Objevila se i v ji

ných televizních seriálech, včetně hos

tující role v dramatu Heroes. Dvakrát

namluvila samu sebe ve Futuramě.

ZTRÁTY

Závěr roku 2016 byl nemilosrdný a pří

znivce fantastiky v čekání na silve

strovské veselí notně zchladily zprávy

o úmrtí hned několika oblíbených tváří.

Dne 24. prosince navždy odešel spiso

vatel Richard Adams (nar. 1956),

známý především díky legendární krá

ličí Daleké cestě za domovem (1972) a

volnému pokračování Příběhy z kame

nitého vrchu (1996), ovšem za zmínku

stojí rovněž jeho fantasy romány Shar

dik (1974) a Maia (1984), jež jsou ur

čený dospělým čtenářům.

O tři dny později, tj. 27. prosince, ze

mřela herečka Carrie Fisherová (nar.

1956), která proslula především rolí

princezny Leii ve snímku Star Wars

(1977) a v navazujících dílech. Zatímco

svou práci na chystané epizodě VIII už

odvedla, pro budoucí epizodu IX bude

muset studio vyřešit, jak ji nahradit.

Studio Disney ovšem zřejmě vyinkasuje

tučných 50 milionů dolarů, protože se

proti smrti herečky chytře pojistilo.

Carrie rozhodně nebyla pouze hvězd

nou princeznou, zahrála si v mnoha

dalších filmech a napsala řadu knih. Fa

noušci nyní po studiu požadují zařazení

její nejslavnější postavy mezi oficiální

disneyovské princezny...

Vlamování se

do otevřených dveří

Je sice pravda, že dlouhá léta byla SF mužskou doménou, ale to neznamená, že by ženy-autorky byly utlačované. Myslím si, že je to prostě jen nebavilo. Vzpomínám na první Parcony, kde se ženy vyskytovaly velmi sporadicky. Až s nástupem fantasy, která je zřejmě daleko bližší ženskému naturelu než technická sci-fi, se začaly autorky objevovat častěji a nyní už je těch úspěšných celá řada. Což neznamená, že by technickou SF nepsaly. Letos jsem vyhlásil jako téma pro sbírku povídek našeho nakladatelství space operu a první, kdo poslal svou práci, je Julie Nováková. Františka Vrbenská a Jana Rečková jsou další, které mi oznámily, že vbrzku už budou povídky mít hotové. Vraťme se však k titulku Rozletu. S velkým až agresivním nasazením se začala propagovat sbírka povídek ženských autorek. Přiznám se, že chvílemi jsem si připadal, že jsem se ocitl v devatenáctém století mezi sufražetkami a obával jsem se, že dostanu coby příslušník opovrhovaného mužského plemene deštníkem po hlavě. Zřejmě to byla propagační strategie, čili jsem to bral jako věc editorek. Samozřejmě přeháním, ale slova naznačující diskriminaci autorek SF padala celkem veřejně. Což se mě, přiznávám, docela dost dotklo. Možná to platilo ve Spojených státech první poloviny dvacátého století, ale nyní a u nás? Když si probereme nejen sbírky povídek poslední doby nebo výsledky soutěží, tak je zcela jasné, že nám ženy pomalu ale jistě začínají vládnout. Příkladem budiž sbírka Bájná stvoření, kde ženy vedou v poměru 8:2. Přiznávám, že takový poměr není pravidlem, ale dobře píšících žen je čím dál víc. Pokud má někdo potřebu vydat takovou sbírku, je to jeho věc a já jsem byl na ni zvědavý. Docela se mi líbila (viz recenze v tomto čísle). Jen trochu úsměvně na mě zapůsobilo, že úvod, který napsal muž (Martin Šust), a závěr ženy, Františky Vrbenské obsahují mnohé společné myšlenky. Jsem přesvědčený, že jsme ve stádiu, kdy se dobrý autor prosadí, ať už je jakéhokoli pohlaví.

Vlado Ríša


„Zabil jsi někdy člověka?“ zeptal se tulák.

„O něčem takovém se nebavíme,“ odpověděl jeho společ

ník.

„Já jich zabil pět. To není moc. Ale dva z nich jsem zabil ho

lýma rukama, a to není snadné, to tě ujišťuji.“

„To určitě není.“

„Ty to nevíš?“

Druhý tulák neodpověděl. Oba se dál vlekli zamrzlým ně

meckým venkovem. K zdejšímu kraji byla zima skoro stejně tvrdá, jako byla k zemím víc na východ tvrdá válka. Silnice byly zvlněné, mosty zničené, střechy propadlé, a jestli snad na polích zbylo něco k paběrkování, bylo to pohřbené pod vrstvami ledu. Strniště praskalo pod nohama jako sklo a znesnadňovalo chůzi. Jenže silnice byly ucpané utečenci, a protože oba tuláci mířili opačným směrem, k frontě, jejich používáním by k sobě jenom přitahovali pozornost.

„Rittere?“ řekl první tulák.

„Mmm?“

„Pamatuješ si naše instrukce?“

Ritter se zastavil. „Samozřejmě, že pamatuji,“ odpověděl.

„Ty ne?“

„Ale jo, pamatuji. Jenom už jim nějak nevěřím. Kráčíme už

tak dlouho, že mi celý můj život připadá jako sen. Někdy si dokonce ani nevzpomínám, kam jdeme.“ Když Ritter neodpověděl, jeho společník se odvrátil. „Neměli bychom tady ale takhle stát v otevřené krajině a čekat, až nás najdou kozáci.“

Znovu vykročili. V dálce před nimi se objevil strom bez listí

a pomalu se přibližoval. Poskytl jim krátký odpočinek od monotónních neměnných polí, a pak zmizel za zády. „Rittere?“

„Hm?“

„Oslovuji tě jménem, jak to dělají skuteční kamarádi. Proč

ty mě nikdy takhle neoslovíš?“

Ritter se znovu zastavil. „To je dobrá otázka,“ opáčil.

„Opravdu velmi dobrá otázka.“ Do hlasu se mu vkradl hněv. „Dovol, abych ti položil pár vlastních. Jak to, že neznáš naši misi, náš cíl a dokonce ani vlastní jméno? Proč je všude takové ticho a klid? Proč moje nohy nejsou unavené vším tímchození? Proč nebe tak moc připomíná omítnutý strop? Proč nerozeznávám črty tvého obličeje? Jak to, že nejsi vysoký ani nízký, hubený ani tlustý, brunátný ani bledý? Kdo vlastně jsi a co to se mnou hraješ za hru?“

Neměl jste použít slovo „sen“, řekl ženský hlas.

Tím to nebylo. Když jsem se pokusil zjistit, kdo je jeho spo

lečník, něco mu napovědělo, že jsem podvodník.

Toto sezení je každopádně u konce.

Všechno zčernalo.

* * *

Když se Ritter probudil, zjistil, že leží na péřovém podhlav

níku v ložnici se žlutými zdmi a zeleným obložením. Na mycím stolku stál květovaný džbán a za oknem se záclonami byla vidět zimní krajina. U okna stál malý muž s nejširšími rameny, jaká kdy Ritter u lidské bytosti viděl, a s rukama založenýma za zády vyhlížel ven. V dřevěném křesle seděla stařena, v ruce držela rámeček na vyšívání a vyšívala malými pevnými stehy, které vždy zakončovala rázným škubnutím. „Kde to jsem?“ zeptal se Ritter. Hlavu měl těžkou a otupělou.

„Na bezpečném místě.“ Muž se s úsměvem obrátil. Měl ku

latý dobrotivý obličej. Když ho člověk spatřil, chtěl mu důvě

řovat. „Mezi přáteli.“

„Ach.“ Ritterovi pokleslo srdce. „Chápu.“ Zavřel oči. „Aspoň

že jsem se dostal za frontovou linii.“

„K vlastní škodě,“ řekla stařena. „Už jsme přišli na to, že

jste ve službách britské tajné služby. Vaše přítomnost zde v ci

vilním oblečení by sama o sobě stačila k ospravedlnění vaší

popravy jakožto cizího špiona.“

„Jsem německý obyvatel pocházející z Rakousko-německo

bavorského kraje,“ odvětil mírně příkře Ritter. „Mám právo být

ve své vlastní zemi.“

Muž lehce vyčítavě zavrtěl hlavou. „Země, ve které jste se

narodil, přestala existovat už před celými týdny. Z legálního

hlediska jste nacionalistický partyzán nacházející se v nejzá

padnější provincii Mongolského císařství. Ale to jsme nezačali

nejšťastněji. Zkusme to znovu. Doktorka Nergüi a já jsme soudní

psychiatři. Zahájili jsme program snové terapie určený zaprvé

k tomu, abychom od vás získali informace, následně k tomu,

abychom vás s jejich pomocí vyléčili z vaší nepromyšlené lo

ajality k anachronickému a disfunkčnímu režimu, a nakonec

abychom vás bezvýhradně získali pro naši věc.“

„To nebude možné,“ zhodnotil Ritter přesvědčeně.

„Představte si Borsuka a mě jako ničitele přehrad,“ řekla

doktorka Nergüi. „Vrtáme a vrtáme, bez nějakého viditelného

výsledku, až nakonec naše úsilí přinese jednu kapku vody.

Krátce nato se objeví další, pak další a další, a než se vzpama

tujete, zeď praskne a jezero, které přehrada zadržovala, vy

tryskne ven a všechno zaplaví.“

„Prozatím ale toho klábosení dost,“ Borsuk poplácal Rittera

po rameni. „Jděte spát, příteli. Čeká nás těžká práce. Opravdu

hodně těžká.“

Ritter pocítil, jak zcela proti své vůli upadá do temnoty, do

hlubin spánku. Měl pocit, že kdesi velmi, velmi daleko, v nočním

lese, vycítil někoho nebo něco, co ho hledá. Z nějakého důvodu

mu to připadalo důležité.

* * *

Ve svém snu stál Ritter v klasicky strohé, dubem obložené

kanceláři Sira Tobiase Gracchuse Willoughby-Quirka. Na stole

před nimi bylo rozprostřeno oblečení a vybavení nemajetného

člověka.

Sir Toby mávl rukou k otrhanému šatstvu. „Vše, co tady vi

díte, je přesvědčivě ošuntělé, ale zároveň použitelné. Kabát je

z kvalitní hrubé vlny – dokonce i záplaty. I úplně nasáklý vodou

vás udrží v teple. Boty vypadají sešle, ale byly vám ušity na

míru. Jsou vodotěsné, napuštěné voskem ze svíčky, jak to van

dráci dělají. Uvnitř tkaniček jsou struny od piana vhodné k vý

robě ok nebo škrcení. Bylo by podezřelé, kdybyste měl u sebe

pistoli. Budete mít nicméně tohle.“ Zvedl něco, co vypadalo

jako obyčejný kuchyňský nůž. „Sheffieldská ocel. Starožitná,

ale ostrá. Dřevěná střenka je zlomená a zdánlivě provizorně

spojená dohromady proužky plátna. V boji se však na ni můžete

spolehnout.“

„Vidím, že mám před sebou drsnou cestu,“ poznamenal Ritter.

„Kam přesně chcete, abych šel?“

„Posílám vás s vaším partnerem na kontinent, za nepřátelské

3XB-1

Dům snů

Michael Swanwick

(HOUSE OF DREAMS)


linie. Sejdete se tam s členem hnutí odporu, který pro nás má důležité informace.“ Sir Toby vytáhl obálku a Ritter ji s podivným pocitem a bezdůvodným váháním otevřel a začetl se. Obsahovala jméno, adresu a datum. Nic víc.

„To je všechno?“

Sir Toby si vzal obálku zpátky. „Nechci vám dát víc než na

prosté minimum informací, pro případ, že byste padl do zajetí.“

„Nepadnu do zajetí. Ale kdyby ano, jsem přesvědčený, že

bych utekl.“

„Ale?“ Sir Toby se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se dopředu.

Oči mu svítily. „Jak?“

Ritter udiveně řekl: „Vždyť víte jak. Můj...“ Rozhlédl se po

kanceláři, jejíž zdi se vzdouvaly a napínaly jako plachty ve větru. Pohlédl na bustu arcimága Rogera Bacona umístěnou v tympanonu nade dveřmi, která po něm chlípně pošilhávala a mrkala; na kalamář, který se vznesl do vzduchu, aniž by z něj ukápla jediná kapka jeho obsahu. Připadalo mu, že je to všechno špatně. Dokonce i samotný Sir Toby působil jako nepřesvědčivé řídké plátno zakrývající nějakou temnější a pravdivější verzi reality. Rittera rozbolela hlava. Bylo těžké myslet logicky. „Nebo nevíte?“

„Řekněme, že nevím. Čistě jako takové cvičení. Jde o vašeho

partnera, že? Spoléháte, že vás zachrání.“ Sir Toby se usmál způsobem, který působil blahosklonně, dravě, neupřímně. „Že je to tak, synku?“

Ritter křečovitým pohybem smetl desku stolu a rozházel ob

lečení, boty i nůž na všechny strany. „Vy nejste můj otec. A stejně tak nejste muž, kterým předstíráte být. Jste zjevně součástí nějaké konspirace. To ale nebude fungovat. Ze mě nic nedostanete!“

Skvělá práce. Vrátím mu teď vědomí.

* * *

„Vidíte, jak snadné to bylo?“ řekl Borsuk. „Doktorka Nergüi

vás uspala a já vedl vaše myšlenky, a nyní známe vaši misi, jméno, kterým se váš kontakt identifikuje, a kde a kdy ho můžeme zajmout. Zbývá už jen odhalit totožnost vašeho převelice záhadného partnera.“

„Pořád si myslíte, že se nezlomíte?“ zeptala se doktorka Ner -

güi.

Když Ritter neodpověděl, zvedla vyšívání a pokračovala

v práci.

Ritter dlouho ležel v posteli, se zavřenýma očima, a naslou

chal škrábání husího brku – Borsuk bezpochyby zapisoval, co zjistil. Zbytek domu byl tajuplně ztichlý. Slyšel drobné skřípání a vrzání lehce se posouvajících prken, ale žádné hlasy, kroky, ani nejslabší náznak, že by byl dům, s výjimkou lidí přítomných v této místnosti, obydlen. Nakonec se zeptal: „Takže jste tady jenom vy dva? Žádní zřízenci ani stráže?“

Zavládlo náhlé ticho. Pak Borsuk pravil: „Je to optimista,

doktorko Nergüi. Dokonce i v tak krajní situaci sonduje tento mladík informace, snaží se najít naše slabiny a naplánovat si útěk.“ Znělo to skoro, jako by byl na Rittera pyšný.

„Jestli jste si nevšiml, je válka,“ odpověděla Ritterovi dok

torka Nergüi. „Zdroje se ztenčily. Musíme si vystačit s tím, co máme. Ale jestli si myslíte, že my dva na to nestačíme...“ Vytáhla nůž, který dal Ritterovi Sir Toby, a položila ho na noční stolek. „Posaďte se.“

Ritter se posadil.

„Teď ten nůž zvedněte.“

Zkusil to. Kdykoliv se ale jeho prsty přiblížily ke střence,

ukázalo se, že je jeho ruka buď nad nebo pod nožem a nůž nemůže uchopit. Zkoušel to znovu a znovu, se stejnou rozčilující

absencí kýženého výsledku.

Doktorka Nergüi suše poznamenala: „Chápete tedy, že je

zbytečné pokoušet se o útěk.“

„Chápu, že jste kouzelníci s šarlatánským talentem pro iluze.

Pořád mám ale svou nezdolnou teutonskou vůli, díky Bohu.

Můžete mě zabít, jestli chcete, ale vaše šestáková magie mě ne

přinutí plnit vaše příkazy.“

Borsuk nepřítomně (protože pořád psal) poznamenal: „Iluze

byly ze všech talentů považovány vždy za ty nejslabší. Mohli

bychom vás přimět sejít z útesu nebo vám ukázat mrtvou tvář

člověka, kterého nejvíc milujete a přesvědčit vás, že jste ho

zabil vy – alespoň dočasně. Ale nedokážeme zapálit les jako

pyromancer, ani někoho zmrzačit omrzlinami jako ledový ča

roděj. Naše magie časem vyprchává, a proto jí nikdy nebyla

přikládána velká cena.

Jenže pak se přišlo na to, že iluze jsou klíčem ke zdroji veškeré

magie vyvozované se ze síly mysli. Doktorka Nergüi je ve své

domovině za své objevy považována za skutečně význačnou ženu.

Měl byste být pyšný, že se věnuje vašemu případu.“ Borsuk roz

sypal po dopise písek, a pak ho zase setřásl. „Váš kontakt žije ne

celou hodinu chůze odsud. Posla, který ponese vojenské rozvědce

tuhle zprávu...“ zachřestil pergamenem, „... očekávají až zítra

ráno. Kdybyste tak byl volný, mohl byste svůj kontakt varovat,

získat informaci a vyškubnout úspěch z řeřavých uhlíků selhání.“

Na dobu jednoho úderu srdce poskočila v Ritterově hrudi

naděje. Pak řekl: „Škádlíte mě.“

„Možná. Oblečte se. Vaše šaty jsou ve skříni. Před doktorkou

Nergüi se stydět nemusíte, je to babička –“

„Prababička.“

„... prababička, a všechno tohle už viděla. Boty máte pod po

stelí. Nezapomeňte si vzít dva páry ponožek, venku je zima.“

Ritter udiveně udělal, co mu bylo řečeno.

„A teď odejděte.“

Dveře z ložnice vedly do útulného salonku zaplaveného še

divým zimním světlem. Jeho zablácený zimník visel na kolíku

vedle dveří. Ritter si ho oblékl. Vyšel ven a s mrkáním se

zastavil na vstupním schodišti. Zamrzlá pole, která si tak zřetelně

vybavoval ze svého snu nebo halucinace, se táhla až k lesu,

který byl zjevně celé míle daleko, byla z něj jenom linka v dálce.

Udělal k němu několik váhavých kroků, a pak se ohlédl k bu

dově, kterou právě opustil. Na ceduli nade dveřmi bylo napsáno

Санаторий. Sanatorium. To byla jediná indikace, že jeho vězení

nebylo jenom obyčejným statkem.

Otočil se zpátky k obzoru a vykročil. S každým krokem

čekal, že se za ním ozve křik, po kterém přijde kulka do zad.

Z nevysvětlitelných důvodů k tomu nedošlo. Neohrabaně se

rozběhl přes strniště, které mu křupalo pod nohama. Kromě lí

ného krákání vran v dálce byly jedinými slyšitelnými zvuky

jeho kroky a chraplavý dech.

Nebylo možné, že by ho jen tak propustili.

Nebo bylo?

Stromy byly skoro nedosažitelné. Kdyby se k nim ale dostal,

měl by nepatrnou šanci na útěk. Utíkal, a jak běžel, chladný

vzduch mu čistil hlavu. Mentální mlha se konečně zvedla a od

halila všemožné druhy bolesti, které se pod ní ukrývaly. Zjevně

měl značné podlitiny na nohách, ramenou a hýždích, a žebra

ho bolela, jako by je měl v ohni. Bezpochyby to byl následek

bití, kterého se mu dostalo, když byl chycen. Matně si vybavo

val, že jednoho z nepřátelských vojáků zabil, než ho přemohli.

Byl to zázrak, že je pořád naživu.

Určitě ne, jen tak by ho nepropustili. Ne když zabil jednoho

z nich.

A přesto... statek se za ním ztratil v nicotě. Zadýchaně zpo

malil do chůze. Několikrát zakopl a znovu získal rovnováhu,

4 XB-1


jednou se rozplácl na zem, která byla tvrdá jako skála a chvíli si myslel, že má vymknutý kotník, ale podařilo se mu to rozchodit.

Ohlédl se přes rameno. Statek pohltila vzdouvající se pole a kromě něj tady pořád nikdo nebyl. Proč ho nepronásledovali?

Nedávalo to smysl.

Ledaže ho pozorovali z dálky, buď nějakým magickým, nebo přirozeným způsobem. To bylo jediné rozumné vysvětlení, které ho napadalo. Právě proto se zdržel toho, aby svou mysl vyslal hledat Frekiho. Jestli byl sledován, nebo ještě hůř, jestli ležel v posteli a měl halucinaci, nechtěl svým vyšetřovatelům poskyt - nout informaci, po které – s výjimkou jména a polohy jeho kontaktu – toužili nejvíc – informaci, že je členem Vlkodlačího sboru a že jeho společníkem na cestách je vlk. Takže jakkoliv si přál koordinovat svůj útěk s Frekim, neodvažoval se to zkusit.

Ritter byl trénován využívat svého vlka jako zbraň. Když měl Frekiho po boku, vyrovnal se deseti mužům s běžnou výzbrojí. Jenže na tuláka cestujícího ve společnosti vlka by byl nezapomenutelný pohled. Proto cestovali odděleně, Ritter po silnicích a jeho partner se držel v příkopech a v houští tak, aby mezi nimi byla vzdálenost půl míle až míli. To způsobilo, že Freki nemohl Ritterovi pomoct, když byl zajat (teď už si na ten incident vzpomínal) nečekanou hlídkou drancovníků, kteří si chtěli doplnit proviantní dávky ukradenou slepicí nebo kusem slaniny vymámeným od místních.

Kdyby tak jenom nebyl ztratil nervy a nezabil toho vojáka! Nespatřili by pak, že bojuje jako příslušník armády a možná by ho byli nechali, zbitého, ale naživu, tam, kde ho našli.

Nebo taky ne. Jejich seržant se choval jako člověk s druhým pohledem. Lidé se štipkou talentu často končili jako poddůstojníci, nebo i lépe. Ve válečných časech to takové muže táhlo do armády, kde mohli být povyšováni navzdory tomu, že měli k urozenému původu daleko.

Ritterovi už byla zatracená zima na nohy i na ruce. V kapse zimníku míval pár nestejných rukavic. Z kapes mu ale všechno vzali, včetně nože, sirek, fajfky, měšce s tabákem a malého pytlíčku sušených semen určených k zahánění hladu. Vtáhl proto ruce do rukávů kabátu, zastrčil si je do podpaží a šel dál. A dál.

Míjely hodiny a vzdálená linie stromů nevypadala být o nic blíž než předtím. Spatřil ale před sebou budovu statku, které se z komína vinul proužek modrého kouře. Ritter zapřemýšlel, jestli ji úplně obejít, nebo se tam zastavit a zjistit, jestli by se nemohl nabídnout jako pracovní síla, údajně výměnou za jídlo, ale ve skutečnosti kvůli informacím. Sedláci byli díky své izolovanosti mnohem náchylnější k probírání drbů, než si většina lidí uvědomovala. Bylo dokonce možné, i když jenom nepatrně, že by měl příležitost ukrást koně.

To byly povzbudivé myšlenky. Čím byl ale k budově blíž, tím víc v něm rostl neklid. To místo vypadalo... povědomě.

S rostoucí sklíčeností došel ke statku.

Nad dveřmi byla cedule.

Санаторий.

Byl zpátky tam, kde začal.

Na okamžik málem ztratil veškerou naději. Pak ale narovnal ramena, otočil se o devadesát stupňů a znovu vykročil. Jako důstojník a pruský džentlmen se nemohl poddat zoufalství.

Slunce pronikající mraky vrhalo téměř neznatelné stíny. Ritter šel tak, aby měl vlastní stín pevně po své levici a nanicovaté orientační body, které viděl ve střední vzdálenosti – kámen, zamrzlou hroudu hlíny a mrtvou rostlinu trčící ze sněhu – udržoval v zákrytu. Soustředil se, aby jeho měření byla co nejpřesnější. Tu a tam se zastavoval a pohledem za sebe kontroloval, jestli se jeho otisky nohou táhnou přímo a neochvějně k obzoru. Na

5XB-1


konec pod ním nohy povolily a on padl koleny na zamrzlé pole.

Nedaleko něj se otevřely dveře.

„Nuže?“ řekla doktorka Nergüi ze vstupního schodiště sana

toria. „Už jste se přesvědčil?“

Ritter se na ni vyčerpaně podíval, a pak se rozhlédl na obě

strany. Na zledovatělé zemi byla vyšlapaná pěšinka. Zahýbala kolem obou rohů budovy. Celý den chodil dokola kolem statku.

Pak byl u něj najednou Borsuk, který mu pomáhal na nohy

a vedl ho dovnitř. Bylo tam teplo. S vděkem ucítil, jak se jeho ramena zbavují váhy zimníku. Borsuk ho usadil na pohovku. Pak se sám posadil do naducaného křesla a řekl: „Zkusíme teď něco jiného. Chtěl byste si raději promluvit o své matce, nebo o svém sexuálním životě?“

Doktorka Nergüi zvedla ruku. „Podívejte se na něj. Pořád

vzdoruje.“

Borsukovi znehybněl obličej. Pak prohlásil: „Pozoruhodné.

Pořád doufá, že uteče.“

„Hranice mezi nadějí a sebeklamem je dosti tenká. Dle mého

profesionálního úsudku by pacientovi prospělo, kdyby mohl nahlédnout do své budoucnosti.“

„Souhlasím,“ přisvědčil Borsuk.

* * *

Ritter seděl na posteli, která byla jediným kusem nábytku

v jeho pokoji ve zchátralém penzionu v Miller’s Court ve Whitechapelu, a zouval si boty. Měl strach, že chytil plíseň. Kůže mezi prsty na nohách byla bílá jako kůže mrtvoly, a když si sundal ponožky, zvedl se z nich odporný puch. Nedalo se s tím mnoho dělat. Konečky několika prstů byly zčernalé omrzlinami. Píchl do každého z nich špičkou nože. Ve třech neměl žádný cit. Měl na nohách také puchýře, ale ty bylo lepší nechat na pokoji. Kdyby je propíchl, mohly by se infikovat.

Ne že by čekal, že bude naživu tak dlouho, aby k tomu mohlo

dojít.

Když se pokusil navštívit Sira Tobyho, stráže u vládní budovy

ho odehnaly. To ale očekával. Týdny těžkého života ho úplně změnily. Nevypadal už jako někdo, kdo by měl co pohledávat v úřadu rozvědky. Dokonce i jejich informátoři z podsvětí se oblékali lépe než on.

Zvedl zbyteček svíčky, a když s ní zamával sem a tam, po

dařilo se mu podle pohybu stínu najít hřebík zatlučený do zdi. Pověsil na něj jednu z ponožek, aby se provětrala. Pak, když se mu nepodařilo najít druhý hřebík, pověsil druhou ponožku přes tu první.

Lehl si na postel a pokoušel se přemýšlet. V hlavě mu však

hučely vzájemně si odporující hlasy. Jak to bylo dlouho, co se naposledy vyspal? Jeho končetiny byly stejně neklidné jako unavené. Cukalo mu v prstech a pokaždé, když zavřel oči, samy se mu znovu otevřely.

Hluboko v duši všichni muži nenávidí své otce.

Soustřeď se, zatraceně! Nemělo smysl chodit do klubu Sira

Tobyho – ani v dobách, kdy ještě vypadal jako důstojník, by nebyl vpuštěn dovnitř, pokud by nebyl ve společnosti některého z členů. Bude ho tedy muset potkat na ulici, cestou z úřadu nebo do úřadu. Musel mu svou zprávu doručit osobně. Nemohl ji předat nikomu jinému. To bylo naprosto zásadní.

Házel sebou na posteli z boku na bok, ale nedokázal si udělat

pohodlí. Prudce se posadil a sevřel si břicho rukama.

Myslí si, že ho spánek uzdraví.

Černé svědomí, ani když je v klidu, nezná odpočinku.

Ritter pohodil hlavou a zajel si prsty do mastných zacuchaných

kadeří. Ani ne před půl hodinou utratil za tenhle pokoj posledních pár mincí, které měl, v naději, že když si trochu odpočine, pročistí

mu to mysl. Byly to vyhozené peníze. Nedokázal klidně ležet

ani chviličku, natož tak dlouho, aby si mohl zdřímnout.

Se zamručením se posadil a začal si znovu obouvat boty.

Ponožky nechal viset na zdi.

* * *

Než se dorazil do čtvrti Charing Cross, nastal soumrak.

Ulice se leskly deštěm, na který si Ritter nevzpomínal, i když

od něj měl zvlhlý kabát. Splynul se stíny, pozoroval kočáry,

které kolem něj rachotily, vyhlížel jeden konkrétní. Kočár, který

málokdy jel dva dny po sobě po stejné trase, protože ze sebe

Sir Toby přirozeně nechtěl dělat snadný cíl pro nájemné vrahy.

Ritter si proto nemohl být jistý, že ho dnes večer spatří. Jenže...

způsobů, jak se dostat z jednoho místa na druhé, je omezený

počet. A když, tak tu byly další večery.

Pak se k němu najednou s chřestěním blížil kočár. Okamžitě

ho poznal, protože se v něm mnohokrát vezl. Zoufale se vrhl

vpřed. „Sire Toby!“ Slova z jeho rtů vylétla jako havrani. Běžel

vedle kočáru, mával, horečně se snažil upoutat pasažérovu po

zornost. Viděl, jak kočí nahoře zvedá bič, aby ho odehnal.

V tu chvíli se ale v okénku kočáru objevil kulatý samolibý

obličej, jehož oči se rozevřely úžasem. „Rittere!“ Sir Toby roz

razil dveře, natáhl ruku a vtáhl Rittera k sobě dovnitř. Svalili se

na hromádku, pak se nemotorně usadili.

Byl uvnitř a kočár ani nezpomalil.

„Mám... zprávu...“ supěl. Vypadalo to, že se mu nepodaří

popadnout dech. „Pro... vás.“

„Drahý příteli, myslel jsem, že jste – no, to je jedno, co jsem

si myslel. Nesmírně rád vás opět vidím. Musíme vám sehnat

nějaké čisté oblečení. Jak se tak na vás dívám, dobré jídlo by

taky neuškodilo. Pronajmu vám pokoj v klubu. Normálně to

není dovoleno, ale myslím, že to dokážu zařídit. Propána, vy

padáte hrozně. Jakým peklem jste si asi musel projít.“

„Ta... zpráva.“ Ritter sáhl do zimníku a zašmátral po vnitřní

kapse.

„Na to bude dost času, až se najíte.“ Sir Toby ho chlácholivě

poplácal po ruce.

„Ne... to...“ Ritter k vlastnímu úžasu spatřil, že jeho vyno

řující se ruka svírá sheffieldský nůž, který dostal před tak dáv

nou dobou.

A pak bodal a bodal a bodal a krev tryskala všude kolem.

* * *

„To byla naše první kapka vody,“ poznamenala doktorka

Nergüi.

„Nesnažte se dělat, že jste ze železa.“ Borsuk vytáhl kapesník

a Ritter do něj zabořil obličej. „Klidně si poplačte.“

K vlastní hrůze cítil, jak se v něm hromadí mohutné ničivé

vzlyky plné smutku. Vyžádalo si to veškerou jeho sílu, aby je

zadržel. Nebyl si jistý, že to dokáže dělat donekonečna. Ale

vzdálená chladná část jeho mysli si pomyslela: No tak dobře,

a sáhla do temnoty.

Jestli tu hru chtěli hrát takhle, oplatí jim stejnou mincí. Před

stavil si Frekiho, jak by vypadal, kdyby byl člověkem – hřmotný,

rozložitý, rozcuchaný, nebezpečný. V případě potřeby zabiják,

ale naprosto bez jakékoliv zášti, a nezlomně věrný svým přátelům.

Takový vlčí typ, dalo by se říct. Vytvářel tuto fikci vrstvu po

vrstvě, až nakonec chybělo už jenom jméno, které by se k tako

vému muži hodilo. Ritter si vybral jméno Vlad. Vlade, pomyslel

si. Pojď sem. Vlk nemohl chápat, proč se do jeho mysli tlačí

obraz člověka, kterého nezná. Ale byl trénován, aby poslouchal

povely. Vynořil se ze strouhy, ve které se schovával.

6 XB-1


Zároveň s tím dal Ritter průchod slzám. S velkým překvape

ním zjistil, že je toho celkem dost, kvůli čemu může brečet.

Ztráty, nad kterými nikdy netruchlil. Smutek, který zažil, a pak

uzamkl sám v sobě. Nuže, využije to všechno ve svůj prospěch.

Pohodil hlavou dozadu a zavyl.

„Myslím, že je připravený,“ řekl Borsuk konečně.

„Skvělá práce. Udržím ho netečného. Vy začněte s výsle

chem.“

Ritter skoro usnul. I když ale upadl do uklidňující malátnosti,

oči se mu nezavřely. Cítil se jenom neschopen, nebo možná ne

ochoten, konat. Bylo to podobné stavu, kdy je člověk na hraně

spánku, plně si uvědomuje své okolí a s námahou se snaží probu

dit, ale nemůže. V odlehlé části mozku vnímal Frekiho, tiše běží -

cího přes pole k sanatoriu. Tam ale jeho věznitelé pochopitelně

nehledali. Pátrali jenom v jeho povrchních myšlenkách. Borsuk

natáhl ruku a vrátil na místo pramen vlasů, který Ritterovi spadl

do čela. „Povězte nám tajemství, drahoušku. Nic velkého, nic dů

ležitého. Jenom něco malého, pro začátek.“

Ritter zavrtěl hlavou. Nebo to měl možná jenom v úmyslu.

„Víte, že musíte. Viděl jste, že to uděláte. Proč oddalovat ne

vyhnutelné?“

„Mám –“ Ritter se zarazil.

„Ano?“

S veškerou váhavostí, kterou dokázal do hlasu vložit, řekl:

„Mapu. Zašitou v podšívce zimníku.“

„Ale, opravdu?“ Borsuk zněl potěšeně. Vstal a odešel do lož

nice. Když se vrátil, držel v ruce Ritterův nůž, použil ho k roz -

říznutí kabátu. Vytáhl z podšívky čtverec bílého hedvábí, na

kterém byla vytištěná podrobná mapa okolí. Místo, kde se měl

Ritter setkat se svým kontaktem, na ní vyznačené nebylo. Ale to

už samozřejmě znali.

Borsuk nechal mapu doplachtit na stolek vedle pohovky

a nůž položil na ni. Ritter se snažil nedávat najevo, jak moc si

je vědom blízkosti nože. Jízlivé uchechtnutí doktorky Nergüi

mu však prozradilo, že se postarala, aby pro něj čepel byla opět

nedotknutelná.

„Vidíte? Svět se nezměnil. Až na to, že se teď cítíte mnohem

lépe, když jste přestal vést marný boj. A nyní. Řekněte mi

jméno svého společníka, toho, kterého jsme stále nechytili.“

Ritter slyšel sám sebe, jak říká: „Vlad.“

„Váš přítel je Slovan?“

„Je to přezdívka,“ vysvětlil Ritter mrtvým hlasem.

„Á. Bezpochyby podle Vlada Narážeče. Vyprávějte nám

o něm.“

Nejdříve pomalu, pak výřečněji, začal Ritter popisovat alter

nativního Frekiho, jak si ho představoval – Vladovu sílu, jak

psychickou, tak fyzickou. To, jak je oddaný blahobytu svého

partnera. Jeho hravou stránku, která se projevovala v nečekaných

chvílích. Žravost, s jakou dokázal ocenit jídlo. Po celou tu dobu

cítil, jak se Freki víc a víc blíží, až se nakonec zastavil, přímo

před sanatoriem. Ritter pocítil jemné, ale nezaměnitelné mentální

šťouchnutí. Freki očekával další povely.

„Dost,“ zvedla doktorka Nergüi ruku. „Kde je teď?“

Ritterovi se podařilo zcela neznatelně pousmát. Otočil hlavu

k oknu a vycítil, že ostatní udělali totéž. „Podívejte se támhle.“

Skleněné střepy a kusy dřeva explodovaly dovnitř a do míst

nosti vpadl Freki.

V tom šokujícím okamžiku ztratili oba psychiatři kontrolu

nad svými vědomými myšlenkami, a tedy i nad Ritterem. Vy

svobozen zpod jejich nadvlády se zvedl z pohovky a plácl rukou

po stolku, aby se zmocnil nože. Tentokrát se jeho prsty snadno

sevřely kolem střenky.

Zabořil nůž Borsukovi do srdce.

Freki strhl doktorku Nergüi na podlahu, zuby svíral její hrdlo.

Když ho Ritter táhl od stařeniny mrtvoly, vlk ho dvakrát kousl.

Bylo však naprosto nezbytné co nejrychleji je oddělit. Nechtěl,

aby si Freki vypěstoval zálibu v lidském mase.

* * *

Na adrese, kterou Ritter dostal, ho čekala jen pustina. Na

cházela se nedaleko staré městské skládky, nebylo to ani pole,

ani obecní pozemek. Byl to děsivě otevřený prostor. Usoudil,

že jeho kontakt chce mít jistotu, až sem půjde, že na něj čeká

jenom jeden člověk. Stejně to tady ale bylo příšerně na ráně.

Rozbil na tom místě malý tulácký tábor a čekal, v neustálém

nebezpečí, že ho objeví drancující vojáci nebo verbíři.

Nevěděl, na koho čeká – znal jenom kódové označení svého

kontaktu, jeho pseudonym. Ritter dorazil na místo za úsvitu do

mluveného dne a nikoho tam nenašel. Muž, na kterého čekal, se

neobjevil ani za soumraku. Bylo mu řečeno, aby v takovém pří

padě počkal tři dny. Ani víc, ani míň. Strávil čekáním už dva.

Zrovna se skláněl nad svým mrňavým ohníčkem, v dlaních

svíral hrníček s vodnatým dušeným králičím, když tu Freki za

kňučel pod šedivou přikrývkou, kde se schovával před pátra

výma očima, a varoval ho tak, že se někdo blíží.

Ritter se pomalu postavil.

Muž, který k němu kráčel napříč pustinou, byl přinejmenším

o deset let starší než on. Podle oblečení se dalo poznat, že je

zámožný. Podle opatrnosti zase to, že není přítelem Mongol

ského čaroděje ani jeho říše. Nesl si vycházkovou hůl, a Ritter

měl podezření, že ta hůl je něčím víc, než na co vypadá. Ritter

věděl, že po tom všem, čím si prošel, je na něj děsivý pohled,

ale cizinec neochvějně kráčel přímo k němu.

Když došel k táboráku, zastavil se. Zpříma se na Rittera za

hleděl, ani důvěřivě, ani bojácně. Nic neřekl. Zdálo se, že je

stejně tak připravený bojovat jako vzít do zaječích. Ritter věděl,

že to nemůže být nikdo jiný, než ten, na koho čekal.

Napřáhl ruku a řekl: „Čaroděj Godot, předpokládám?“

Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com

v listopadu roku 2013

Přeložil Ľudovít Plata

Ilustrovala Žaneta Kortusová

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MICHAEL SWANWICK

Americký autor (nar. 1950) je českým čtenářům dobře znám

díky své povídkové tvorbě, vždyť za ni také pětkrát získal

cenu Hugo, World Fantasy Award či Pamětní cenu Theodora

Sturgeona. Knižně ji vydal hned v několika sbírkách, z nichž

poslední je reprezentativní výběr The Best of Michael Swan

wick (2008). Prozatím jsme se v českém překladu bohužel

nedočkali žádného autorova románu, i když je rozhodně z čeho

vybírat – jmenovat můžeme známou „hard fantasy“ dvojici

The Iron Dragon s Daughter (1993) a The Dragons of

Babel (2008) či samostatné tituly In the Drift (1985), Va

cuum Flowers (1987), Nebulou oceněný Stations of the Tide

(1991), Jack Faust (1997) a Bones of the Earth (2002). Ve

svých posledních románech Dancing with Bears (2011)

a Chasing the Phoenix (2015) zavítal do postapokalyptického

světa, v němž mezi ruinami technologické civilizace prožívá

svá dobrodružství dvojice hrdinů známá z několika dříve pu

blikovaných příběhů. Námi aktuálně uvedená povídka je čtvr

tou prací z cyklu vycházejícího v online magazínu Tor.com.


8 XB-1

Robert hleděl zpoza mříží na cylindrické město Dlouhý Skok

s jakousi nezaujatou, neosobní touhou. Zakřivený povrch narušovaly domky z plastu, cihel a dřeva. Mezery mezi patrovými hydroponickými zahradami, sportovišti a chodníky vyplňovaly amfiteátry, bazény a tu a tam dokonce roztroušené bambusové hájky. Příď města obklopovala ocelová stěna vzdálená osm set metrů. Ze středového pylonu v ose Dlouhého Skoku se paprs - kovitě rozbíhaly žebříky.

Za přídí zela propast mezihvězdného prostoru hluboká stovky

let trvajícího letu a někde v té tušově černé prázdnotě se nacházel jejich cíl.

Ve městě se zvolna stmívalo. Chodců ubývalo a vzdálená

hrstka lidí na večerní procházce vypadala jako mravenci. Robert neuvažoval o tom, že by někoho z nich toužil zabít, ale nevěděl to jistě. Jeho disociační porucha nebyla ani psychopatie, ani sociopatie, ovšem lékaři si s ní neuměli poradit. Měl už osm let na to, aby se v kleci trápil otázkami probační rady, zkoumající jeho pocity a lítost. Z řízeného hrabání v duši se však nedověděl nic. Občas míval podezření, že v něm odpovědi nikdy nebyly, že je prázdný.

Živil se jako městský astronom. Byla to práce, kterou nikdo

jiný dělat nechtěl. Dvě století cesty vyčerpaly jakoukoli zvědavost na mezihvězdný prostor. Studium jejich nového domova optickým teleskopem bude nemožné ještě další dvě století. Teprve pak expertní systémy vyškolí astronomy, geology a chemiky. Prozatím denní chod města zajišťovaly převážně automaty. Obyvatelstvo tvořili umělci, několik techniků a hrstka genetiků a znuděných pilotů.

Robert zhasl světla okolo své malé chýše a ulehl na nepatrně

zakřivenou bambusovou podlahu. Chvíli se díval na opačnou stranu cylindrického města, vzdálenou čtyři sta metrů, a na tamní domky. Sotva zavřel oči, udeřila vlna.

Všechno se dalo do pohybu. Břicho mu sevřela nevolnost

a zvířecí panika. Žaludeční kyseliny mu stouply do krku. Vznesl se nad prošlapanou bambusovou podlahu a převracel se v pološeru. Mávajícíma rukama narazil do hrnku a dřevěné židle. Někdo křičel. Doplul ke straně své klece. Svíral mříže dlouhé minuty, dokud se mu nevrátila tíha a nesklouzl na podlahu. Přitiskl tvář na hladký bambus, poslouchal křik a volání a tep se mu zase zpomaloval.

Doplazil se ke své pracovní stanici, přitáhl židli na místo

a zapnul datové kanály teleskopů. Jako první naskočil infračervený teleskop. V jeho zorném poli svítily dva kotouče. Jeden byl malý a chladný. Druhý byl teplé těleso planetární velikosti. Nikdy předtím je neviděl. A všechny referenční hvězdy byly pryč. Odchýlili se od kursu!

Robert šokovaně zíral. Bylo to příliš obludné. Zemi opustili

před dvěma sty padesáti roky a desítky let urychlování a gravitačních manévrů uvnitř soustavy je dovedly do mezihvězdného prostoru. Za dalších dvě stě let dorazí k Tau Ceti. To byly neotřesitelné pravdy. Až do této chvíle.

Naskočil optický teleskop. Neukazoval žádné kotouče. Svaly

okolo očí se Robertovi zmateně stáhly. Zápasil s pronikavou

hrůzou, přesto zvládl zadat výpočet jejich nového kursu.

* * *

Jakožto jediného astronoma pozvali Roberta na krizovou

schůzi městské rady. Na radnici se jen zřídkakdy odehrávalo

něco důležitého. Vyleštěné stěny z přetaveného regolitu hostily

umělecké výstavy, vědeckotechnické soutěže a skromné svatby.

Čtyřtisícová komunita měla jen malé administrativní nároky.

Po dvou stech padesáti letech a devíti generacích každý věděl,

co má dělat.

Starosta byl dramatik, který v mládí uspěl se svými komedi

emi a posléze zestárl v přívětivého politika. Jeho volná pokožka,

jemná jako rýžový papír, se snadno skládala v úsměv, když za

hajoval festivaly poezie a předsedal rozdávání cen. Přítomni

byli i ředitel oddělení genetiky, vedoucí údržbářské jednotky

a čtyři členové uměleckého svazu: za divadlo, hudbu, literaturu

a plastiku.

Přivedla ho tam jedna členka jeho probační rady, Sára Saler

sová. Byla to křehká a přitažlivá bakteriální genetička s ne

šťastným zvykem působit neupřímným dojmem. Zanechala ho

rozpačitého u velkého stolu, kde se všichni vyhýbali jeho po

hledu. Robert se s vědomím, že čtyři tisíce lidí sledují jednání

na domácích monitorech, zadíval do zápisníku.

„Dnes jsme se minuli s černou dírou,“ oznámil. „Neodhalili

jsme ji, protože se k nám přiblížila od zádě pod velkým úhlem

k naší dráze letu. Náš kurs se změnil a už nemíříme k Tau Ceti.

Za třiatřicet tisíc let Dlouhý Skok doletí k červené trpasličí

hvězdě vzdálené odsud asi čtyři sta světelných roků.“

Přestože starosta už tu novinku slyšel, obličej se mu začal

kroutit, jako by zápasil s rybí kostí vzpříčenou v krku. Robert

se snažil, ale nedokázal v sobě vykřesat naději, že starosta tu

rybí kost přece jen spolkne.

„Téměř přímo v naší dráze letu se pohybuje společník černé

díry, pulsar s jednou planetou,“ pokračoval Robert. „To je naše

jediná naděje. Buď můžeme některé z těch těles využít ke gra

vitačnímu manévru, abychom změnili kurs k nějakému novému

cíli, anebo využijeme takřka všechny naše zásoby těkavých

hmot jako pracovní látku pro jaderné motory a přejdeme na

oběžnou dráhu okolo planety.“

„Chápu, že jsme nezpozorovali černou díru,“ ozvala se ředi

telka oddělení genetiky, „ale jak mohli předchozí astronomové

přehlédnout pulsar?“

Byla to vysoká žena ve starostově věku. Robert se na ni za

díval, pozoroval na ní napětí, ale sám žádné nepociťoval. „Rá

diové vlny se od pulsarů šíří ve směrových výtryscích,“ vysvětlil.

„Pokud se nenacházíme v rovině výtrysků, nezachytíme je.

Emise mimo rovinu výtrysků mohou být hodně slabé. Všichni

jsme je přehlédli.“

„Jaký postup považujete za nejlepší, Roberte?“ zeptal se sta

rosta.

Dlouhý Skok

(LONG LEAP)

Derek Künsken

„Obě možnosti jsou riskantní,“ odpověděl Robert po odmlce.

„Spustil jsem nějaké simulace, ale odpověď budu znát až za několik hodin.“

* * *

Jedenáct týdnů napětí, než doletěli k pulsaru, vyplnily horečné

přípravy. Provedli tisíce simulací a hledali nějakou obyvatelnou hvězdu, ke které by mohli zamířit s využitím gravitačního manévru u pulsaru, místo aby zastavovali u planety. Žádnou nenašli. Zpomalovat začali, když jim k pulsaru zbývalo devět týdnů letu, ale možná poletí stále příliš rychle, než aby je gravitace pulsaru zachytila.

Černá díra byla nečinná, bez potravy, a prozrazovala ji pouze

její gravitace. Její společník pulsar byl prastarý. Pulsary začínají svůj život rotací o tisících otáček za sekundu a rozpínáním mohutných magnetických polí daleko do vesmírného prostoru. Jenže magnetická pole brzdí rotaci pulsarů a ta zase na oplátku zeslabuje magnetická pole. Tento pulsar byl tak starý, že se otáčel jenom dvakrát za sekundu a jeho magnetická indukce klesla pod deset tisíc gaussů.

Zatímco se Robert s nedůtklivou otupělostí plácal ve vědec

kých otázkách, pozoroval, jak se v ostatních sváří nejistota s hněvem a frustrací. Jednotvárný život je špatná příprava na pohromu. Poraženectví jeho sousedů se projevovalo úsečnými gesty, odměřenými větami a kradmými pohledy. Jejich neklid se přeléval na něj, když se k němu přibližovali na každodenních poradách ohledně simulací, teleskopických pozorování, možných drah letu a jiných fyzikálních otázek, které se naskytly.

Pokud katastrofa měla nějakou světlou stránku, byla to sku

tečnost, že ho pustili z klece, třebaže to mělo pachuť předstírání. Nerehabilitovali ho. Vědomí, že by dokázal vzít něco těžkého a někomu rozbít hlavu, bylo oboustranně nepříjemné. Bez klece byl vystaven nejenom nepřátelským postojům zvenčí, ale i našeptávání hryzavého pokušení zevnitř. Předstíral, že je v pohodě, a oni předstírali, že ho mají rádi.

Když se blížili k místu zachycení na oběžné dráze, tah motorů

se zdvojnásobil a celé město Dlouhý Skok se nepřetržitě třáslo. Chodci při nezvyklých zrychleních klopýtali a malé děti plakaly. Starosta pozval Roberta s ostatními členy krizového týmu na radnici, aby tam společně sledovali přechod na oběžnou dráhu. Velké obrazovky ukazovaly kotouč pulsaru v rádiovém, infračerveném, viditelném a ultrafialovém oboru spektra. Videopřenos z radnice město hypnotizoval. Pulsar pojmenovali Naděje.

Nikdo si nevšiml, že si Robert po hodině sledování záběrů

rozepnul popruhy a vyplížil se ven. Proklouzl ztemnělými, cihlami dlážděnými ulicemi mezi domy a proplétal se cestičkami, kterými chodíval jako dítě, když nechtěl, aby ho viděli. Z oken a dveří se linulo jenom kalné světlo počítačových monitorů a osvětlovalo hydroponické stoly a akvária.

Zastavil se ve tmě mimo okruh svitu monitoru z domku Marie

Langresové a nakláněl se, aby vyrovnal zrychlení. Náklon světa vyhovoval jeho estetickému cítění. Žena seděla připoutaná k obrazovce zády k Robertovi, dveře otevřené, a sledovala přenos, zatímco podlaha pod nimi rachotila. Představoval si, jak snadné by bylo vejít do domu a znovu zabít. Mezi jeho potenciální obětí a smrtí nestálo nic jiného než vůle. Jeho vůle. Má ji? Kdyby znovu zabil, určitě by jeho tělo recyklovali. Záleží mu

na tom? Co brání v zabíjení ostatním? Kdo v něm přecvakl

přepínač do špatné polohy?

Nenašel v sobě nic. Žádné napětí, žádné očekávání, žádný

strach. Jenom úzký výběr možností. Opasek by byl jako škrtidlo

nemotorný. Na uškrcení staré ženy stačí holé ruce. Stejně snadno

by mohl i před jejími zraky otevřít kuchyňskou skříňku, najít

nějaký hrnec a mlátit ji jím do hlavy, dokud nepřestane křičet.

Seběhli by se lidé. Udělali by konec marným otázkám. Přikradl

se blíž. Dlouhé šedé vlasy jí s akcelerací motorů odstávaly od

ramenou. Byl od ní na dva kroky a stále si ho nevšimla.

Zhluboka dýchal a nakonec potichu vycouval. Odkráčel po

oblouku o dva domy dál a vešel do své klece. Ztěžka oddecho

val, ani nevěděl proč. Zůstal stát čelem k nezamčeným dveřím

a nejistě je držel. Neměl klíč, takže ani doma nenacházel sku

tečnou úlevu od napětí. Nic před ním Dlouhý Skok nechránilo.

Lomcovala jím také hanba. De facto ho propustili na pod

mínku. Kdyby se znovu zamkl uvnitř, bylo by to nejenom ote

vřené přiznání, ale i veřejné vystavení vlastních pochybností.

Už měl plné zuby falešné zdvořilosti a nacvičených úsměvů.

Zaklínil otevřené dveře klece šortkami a zhroutil se na lůžko.

Připoutal se a snažil se usnout.

* * *

Zachycení na oběžné dráze okolo pulsaru jim vyneslo jenom

něco málo času. Nepřivedlo je k asteroidům bohatým na těkavé

látky. Žádné asteroidy tam nebyly. A slapové síly při největších

přiblíženích k pulsaru byly městu nebezpečné. Jediná možnost

byla využít během dalších čtyřiapadesáti dní poslední zásoby

těkavých látek k přechodu na velmi výstřednou oběžnou dráhu

kolem planety, kterou pojmenovali Odrazový můstek. Po tomhle

už jim jako pracovní látky pro motory zůstanou jenom jejich

atmosféra, půda, voda a zásobní nádrž těkavých látek pro čluny.

Jestli nenajdou další, zemřou.

Robert a genetikové trávili s expertními systémy deset až

dvanáct hodin denně, aby se toho co nejvíc naučili o planetologii,

geologii a raketové technice. Kursy techniky, materiálového in

ženýrství a chemie pro umělce probíhaly stejně usilovně. Dlouhý

Skok se měnil ze společnosti umělců dvě stě let před terrafor

mací ve společnost nezkušených vědců pouhé týdny vzdálených

od své poslední naděje.

Robert pozoroval Odrazový můstek. Optické teleskopy nebyly

prakticky k ničemu, ale na pozadí hvězd odhalil atmosféru

z oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého a dusíku se stopami kar

bonylu niklu. Odrazový můstek oběhl okolo pulsaru jednou za

jedenáct dní a měl vázanou rotaci, takže přivrácená strana byla

neustále zaplavena rádiovými vlnami. Planeta byla malá, ale

tak těžká, že ji z větší části muselo tvořit železo. Tuto hypotézu

podporovalo její intenzivní magnetické pole. Odrazový můstek

byl kdysi možná větší terrestrickou planetou, podobně jako

Merkur. Jeho kůru a plášť nejspíš odvál výbuch supernovy,

který dal vzniknout pulsaru a zničil jeho přirozenou sluneční

soustavu. Zbytek dlouho po té vraždě a sebevraždě stále obíhal

kolem svého rodiče. Jeho teplota Roberta překvapila. Při oza

řování pouze rádiovými vlnami a mikrovlnami pulsaru měl být

chladnější než Pluto nebo Quaoar. A přesto měl na některých

místech teplotu hodně nad nulou Celsiovy stupnice. Čtyři zá

blesky rádiových výtrysků pulsaru za sekundu zahltily radiote

9XB-1


leskop a naplnily rádiové spektrum šumem. Planeta v rádiovém pásmu monotónně hučela jako rozeznělý zvon. A šum v rádiovém oboru každých několik týdnů nevysvětlitelně vybuchl v ohlušivý a všechno přehlušující rachot, který trval asi dvacet minut.

* * *

Dutým válcem se rozléhalo jásání zástupu. Robert se usmíval

a nakrátko měl pocit, jako by mezi ně patřil. Bylo to zvláštní. Měli by všichni být doma, nebo v práci. Vystoupil po žebříku k ose města, následován dvěma dalšími. V mikrogravitaci osy ručkovali po zábradlí k přechodové komoře a město se otáčelo kolem nich. Jako první vstoupil do čekajícího člunu a usadil se v sedadle druhého pilota. Ani po všem tom studiu se mu nikdo ve fyzikálních vědách nevyrovnal, a proto se stal vedoucím týmu. S ním tam byla bakterioložka Sára Salersová, útlá, chladná a věcná. Nenápadný technik Georgi St-Paulin byl jejich pilotem a palubním inženýrem.

Rotující okraje člunové šachty lemovaly zející hvězdnou

prázdnotu vesmíru. Pulsar se nacházel neviditelný u levého okraje jejich okna. Robert měl pocit, že vidí temný kotouček, ale to nebylo možné. Pulsar měl v průměru pouhých dvacet pět kilometrů, byl tmavý a jedenáct milionů kilometrů vzdálený.

Odpoutali se od Dlouhého Skoku, první lidé, kteří to udělali

za posledních více než dvě stě let. Motory je postrčily k planetě. Zahájili sestup. Odrazový můstek byl inkoustově černý. Jeho silueta zastiňovala hvězdy a zakrývala velký kruh na obloze.

* * *

Už před časem poslali dolů robotický člun s automatickou

rafinerií plynů. Bezpečně přistál, ale komunikaci přehlušoval silný rádiový a mikrovlnný šum a oni potřebovali přivézt jeho náklad těkavých látek nazpět. Georgi se zorientoval pomocí laserů, dosedl několik kilometrů od automatického modulu a rozvířil v poloviční gravitaci hustý oblak prachu.

V přechodové komoře, určené pro desítky kolonistů s výstrojí

naráz, se zvuky, které vydávali, rozléhaly ozvěnou. Za okénkem prosvítaly hvězdy nad smolně černým obzorem. Venkovní světla ozařovala husté sněžení. Sníh padal v oddělených, souběžných řadách, jedna vločka za druhou, žádná se neodchýlila od svislé dráhy. Chomáčky šedého sněhu začaly zalepovat sklo. Když se dveře otevřely, rozbzučel se jim do uší rádiový šum a dovnitř vproudila hustá atmosféra oxidu uhličitého, jejíž závan strhl něco padajícího sněhu z přesných drah.

„Co to je?“ otázal se Robert. Sára setřela trochu sněhu tam

ponem a přitiskla jej k mobilnímu analyzátoru na zápěstí.

„Tetrakarbonyl železa,“ oznámila. „Se stopami karbonylů

kobaltu a niklu.“

„Tyhle sloučeniny jsou magnetické,“ poznamenal Robert.

„Drží se při pádu magnetických siločar.“ Posvítil svou svítilnou nahoru, kde se stovky řad padajících šedých vloček ztrácely ve všepohlcující černi. „Jak moc je to jedovaté?“

„Hodně,“ odpověděl Georgi, „ale naše obleky nás prozatím

ochrání.“

Sára slezla po schůdcích. Reflektory osvětlovaly postříbřenou

zemi, kterou jejich přistávací motory ohladily do tmavého hrbo

latého lesku. Robert za ní sestoupil do zářivé prohlubně, kde pod

sněhem z karbonylů kovů prosvítal povrch. Kamkoliv namířil

svítilnu, Odrazový můstek odrážel světlo zpátky jako zrcadlo.

Neutuchající rádiový šum ve sluchátkách působil strašidelně.

Sára oškrábala dno kráteru a přiložila k němu analyzátor.

Bylo to železo s malými příměsemi niklu, kobaltu, mědi, zlata,

iridia a platiny. Všechny běžné prvky nacházející se v jádrech

Země, Marsu nebo Merkuru. Vydali se po svahu vzhůru. Jejich

svítilny ozařovaly temný svět nízkých táhlých pahorků s po

divnou strukturou. Kam až dohlédli, vyrůstaly ze země ke hvěz

dám lesklé jehlice. Některé měřily sotva několik milimetrů. Jiné

byly vyšší než člověk a ze silných středových tyčí trčely kolmo

rovné větve.

„To je divné,“ zašeptal Georgi, hlas vzdálený a utopený v ru

chu rádiového šumu. Robert kopl botou do země a odhrnul hrst

lepkavého zrnitého bláta.

„Připomíná to hlínu,“ řekl a upustil kousek do svého analy

zátoru. „Směs železných částic, karbonylů kovů a nějakých

sloučenin kovů s dusíkem a uhlíkem,“ řekl do kvílení šumu.

„Možná je to obdoba hlíny na planetách bez pláště a kůry.“

Kousky načervenalého šedého sněhu jim zvenčí špinily prů

zory přileb a nedaly se setřít. Zanechávaly rušivé matné šmouhy.

I na jejich oblecích se tvořil jemný povlak karbonylu železa

a niklu, jak pomaličku prosakující teplo rozehřívalo sníh.

„Co všechny ty jehlice?“ zeptal se Georgi. „Je to nějaký po

rost?“

„Co by tady mohlo žít?“ namítla Sára. „Není tady voda ani

světlo a všechno je jedovaté.“

Robert poklekl a prohlížel si sníh pomocí analyzátoru. „Třeba

jsou to nerostné usazeniny,“ nadhodil. „Sníh padá podle mag

netických siločar a usazuje se na ostnech.“ Zvedal a spouštěl

analyzátor, aby viděl, jak se mění magnetické veličiny. „Odra

zový můstek má magnetickou indukci skoro sto gaussů. Pulsar

má přes deset tisíc gaussů. Jejich magnetická pole se navzá

jemnejspíš různě ovlivňují.“

„Já nevím,“ ozvala se Sára mezi šumem. „Jestli tu prší kar

bonyly železa a niklu, kde vlastně berou energii k vypařování?

Jsou příliš těžké.“ Oprášila Georgimu ramena a rozvířila šedivý

prach do vzduchu, odkud padal v úhledných sestupových liniích.

„A usazují se i na nás. My nejsme zmagnetizovaní.“ Zdálo se,

že drobounké lesklé vločky se snášejí pomaleji.

„Právě teď bychom si hlavně měli dávat pozor, aby nám ně

jaký trn nepropíchl oblek,“ prohlásil Robert. „Raději vyra

zíme.“

Za chrupání pod nohama scházeli se svahu a lámali nebo

ohýbali kovová vlákna a tyčky, místy husté jako travní porost.

Obcházeli vysoké třpytivé formace, jejichž kolmé větve trčely

ven. Robert se šoural po zrnité půdě a lámal nízké jehlice.

Z hrotů tyček vyrážely obláčky šedého prachu a stoupaly

vzhůru. Robert jednou jehlicí zatřásl.

„Neměl by klesat?“ zeptal se. Stoupající prach zmizel vysoko

mimo dosah jejich svítilen, obklopen padajícím sněhem karbo

nylu železa.

Sára pozvedla analyzátor, aby zachytila vzorek, ale prach

uhýbal a pokračoval v pomalém stoupání. Ať dělali co dělali,

prach se vyhýbal jejich rukám v rukavicích, analyzátorům i tam

ponům. Nakonec přiložili analyzátor na špičku větve, zatřásli

jí a trochu prachu zachytili.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.