načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2017/01 – Redakce XB-1

XB-1 2017/01

Elektronická kniha: XB-1 2017/01
Autor: Redakce XB-1

– Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 84
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7762-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis  XB-1  přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu  XB-1  je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

David Brin: Kukla

(Chrysalis, 2014, překlad Tadeáš Pelech)

Caitlín R. Kiernanová: Galapágy

(Galápagos, 2009, překlad Petr Kotrle)

K. J. Parkerová: Nebesa burácející pravdu

(Heaven Thunders The Truth, 2014, překlad Ľudovít Plata)

Domácí SF

Věra Mertlíková: Jednoho dne se vrátíš

Jakub Dotlačil: Oheň a pád

Jana Rečková: A tak se to stalo…

Publicistika

Jaroslav Jiran: Daidalos 2016

Jaroslav Jiran: Věra Mertlíková (rozhovor)

Jan Toman: (Ne)vyzpytatelné cesty evoluce

Jason Sanford: Nesplněné SF předpovědi

Robert Kostěnec:

Kontroverze, cenzura a zákazy ve fantastických filmech (2)

Fantastická věda

Záhadné zvuky moře; Veverky s leprou;

Makak se zraněnou míchou chodí; Jezero pod sopkou;

Melanin zpevní leccos

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Příchozí; Fantastická zvířata a kde je najít;

Krotitelé duchů; Kingsglaive: Final Fantasy XV; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; M. R. Carey: Všemi dary obdarovaná;

Dalibor Vácha: Nikam; Katharine McGeeová: Tisící patro;

Otomar Dvořák: Mrtvý luh; Jozef Karika: Strach;

Margaret Peterson Haddix: Trosečníci v čase – Setkání;

John Scalzi: Světy podle třipíků; Mark Lawrence: Princ bláznů;

Petr Heteša: Infico; Martin Sládek: Hodina vlků;

Cagaster 1; Nové knihy

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/01 XB-1 2014/01
 (e-book)
XB-1 2016/09 XB-1 2016/09
 (e-book)
XB-1 2012/10 XB-1 2012/10
 (e-book)
XB-1 2014/02 XB-1 2014/02
 (e-book)
XB-1 2011/08 XB-1 2011/08
 (e-book)
XB-1 2018/10 XB-1 2018/10
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

RETRO

FUTURO-SPEKTIVA

obrazy ailustrace

Martina Zhoufa

Bude se jednat o průřez jeho volnou

a užitou tvorbou se sci-fi, fantasy a ho

rorovou tématikou za posledních

cca 25 let až do současnosti.

Vernisáží provede Ondřej Neff.

Výstava začíná 5. 1. 2017 a končí

28. 1. 2017.

Malý čaroděj

z Bradavic

v 80 minutách

Fanoušek Tim Stiefler sestříhal všech

osm dílů Harryho Pottera a vyšel mu

film dlouhý osmdesát minut, oproti

skoro dvaceti hodinám všech osmi pot

terovských filmů. Film pojmenoval

Wizardhood a umístil ho na interneto

vou adresu

https://vimeo.com/193205899

kde ji lze zdrama zhlédnout. Je pravda,

že asi neobsáhne všechny zlomové

okamžiky dospívání Harryho Pottera,

ale jen za první tři dny se na snímek

podívalo přes 180 000 lidí a ohlasy

jsou velmi nadšené.

6. ročník soutěže

DRAČÍ ŘÁD

pořádaný magazínem MFantasy

Výsledky soutěže byly vyhlášeny na

letošním Fénixconu.

Vítězkou se stala Monika Leová spo

vídkou Bohové v nás

2. místo Michaela Merglová s povíd

kou Jak napsat bestseller

3. místo Kateřina Vágnerová s povíd

kou Čas splněných přání

4. místo Radmila Tomšů s povídkou

Vlčí stezkou

5. místo Věra Mertlíková s povídkou

Příroda si poradí

27. ročník SOUTĚŽE

O NEJLEPŠÍ FANTASY

Soutěž pořádají Klub Julese Vernea

Praha a klub 451 stupňů Fahrenheita

Košice.

Do soutěže přišlo 20 povídek a vítěz

kou je Kristýna Sněgoňová Kotulá

nová s povídkou Stáčení nevinnosti.

která stala nositelkou meče. (obr. Vele

šéf Egon Čierny pasuje vítězku me

čem, který poté autorka dostane)

Na lady řádu fantasy byly pasovány

Michaela Merglová a Irena Morav

cová.

Cena

Evropského fandomu

Na letošním Euroconu dostali cenu Ev

ropského fandomu za Česko Jan Hlávka

a za Slovensko a Mark E. Pocha.

Klub Julese Vernea Praha aklub 451

stupňů Fahrenheita Košice vyhlašují

XXVIII. ročník SOUTĚŽE

O NEJLEPŠÍ FANTASY 2017

Zaslané práce musí splňovat podmínku,

že jde o fantasy. Příspěvky zasílejte

psané čitelně strojem nebo vytištěné

z počítače ve dvou kopiích. Své práce za

šlete s očíslovanými stránkami. Zaslané

práce nesmějí být jinde publikovány ani

zaslány do jiné literární soutěže. Soutěže

se nemohou zúčastnit autoři, kteří již vy

dali knihu nebo vlastní sbírku povídek.

Pořadatelé soutěže mají právo na jedno

zveřejnění příspěvku. Nominovaní autoři

budou pasováni na rytíře Řádu fantasy.

Vítěz obdrží titul Nositel meče a sku

tečný meč. Vyhlášení nominovaných i ví

tězů bude na Fénixconu v Brně 2017.

Příspěvky posílejte do 30. 6. 2017 na

adresu Egon Čierny, Matěchova 14,

140 00 Praha 4.

Fénixcon

Už dlouhá léta je Fénixcon závěrečné setkání scifistů v daném roce. Vzhledem k tomu, že je v Brně a tedy na půli cesty jak pro Čechy, tak i pro Slováky, je to takový smíšený con. Navíc je to papučcon, což pro neznalce vysvětlím: celý se odehrává na jednom místě v hotelu - letos se místo změnilo vzhledem k rekonstrukci hotelu Slovan, ale nebyl v tom problém. Tedy pouze pro mne, jako lenochoda, byl daleko od tramvaje... o:)))) Oproti jiným conům je tu vcelku málo programových linií. Ovšem tím pádem zbývá daleko víc času na to, co já považuji za klad, tedy možnost sednout si se známými i méně známými lidmi a popovídat si v podstatě o čemkoli. Díky Fénixconu jsem letos měl možnost popovídat si s několika externími spolupracovníky, které jsem doposud znal jen z jejich příspěvků. Nemluvě o tom, že jsem se například sešel s malířem Pavlom Martinickým, který mi ukázal své práce a já si v klidu mohl vybrat některé jako budoucí obálky našeho časopisu. Také třeba pohovořit si s některými nakladateli a „nenápadně“ nabídnout ještě nedopsanou knihu. Vzhledem k blížícím se svátkům vánočním a tedy šílení nakladatelů, kteří jsou přesvědčeni, že knihy se mají vydávat právě v tomto období, se tam křtilo „hafo“ (jak říká Ondra Neff) nových knih. (viz strana čtyři obálky). Musím se přiznat, že i my jsme do toho rumraje přispěli povídkovou sbírkou Bájná stvoření. Navíc se předávalo množství cen za proběhlé literární soutěže, takže koncentrace autorů, a to nejen zavedených, byla vysoká. Proto debaty o možných knihách na příští rok též nebyly od věci. Byl to letos, ostatně jako vždycky, pohodový con, bez něhož si už nedovedu představit konec roku.

Vlado Ríša

p.s. V novém roce přejeme všem čtenářům, autorům, malířům, překladatelům, recenzentům, publicistům hodně zdraví, minimum nemocí a problémů, maximum pohody a dobrého čtení, samozřejmě zvláště v našem časopisu.

redakce


Stejně jako každý, kdo kdy přemýšlel o existenci, i já uva

žovala, jestli byl svět stvořený pro mě – jako zbrusu nový – dnes ráno, včetně podvržených vzpomínek na vše, co tomu předcházelo.

Vzpomínky nejsou spolehlivé, stejně jako záznamy, které

každý den dědíme. I ty ze včerejšího večera – naše ruční poznámky nebo formální zprávy, naše památníky vytesané hluboko v kameni – i ty nám mohlo podsunout, spolu se vzpomínkami na snídani, nějaké božstvo nebo démon. Nebo nějaký dospívající hráč simulační hry z dvacátého osmého století, uhrovitý ďábel, který si na Boha hraje.

Přijde vám ta představa absurdní?

Byla do vás tato reakce naprogramovaná?

No tak. Dějiny vždycky psali vítězové, zatímco celé životní

dráhy poražených posloužily čistě jako nepatrné zpomalovací prahy. A obstojí vůbec nějaký triumf ve zkoušce času?

Vypadám zarputile. Nevrlá dospělá. Tak to v životě chodí,

když vám dají za úkol uklidit nepořádek po jiných. Nepořádek po mém bývalém já.

A tak jsem se, s tlumeným povzdechem dospělé, ponořila do

bahna – záznamů, elektronických stop a „vzpomínek“, které přede mnou plavou jako archaické sny. Úvah o mém dřívějším, nevědomém – nikoli nevinném – já.

Abyste věděli, všechno to začalo léčebně. Dobrými úmysly,

jako tolik hříchů.

6. ledna 2023

Výměna orgánů. Pro jednu generaci to byla pekelně těžká

a etická noční můra. Miliony úzkostlivě vyčkávaly v pořadnících, provinile doufaly, že nějaký neznámý člověk se někde nabourá v autě – člověk se stejnými histokompatibilními markery, abyste mohli dostat jeho ledvinu nebo játra s menším rizikem odmítnutí. Jeho smůla, která vám přinese štěstí. Jeho smrt vám dá šanci k dalšímu životu.

Ani za předpokladu skvělé shody jste se neobešli bez útrap

imunosupresivní léčby a rizika smrtelných infekcí. Pro nás doktory to nebylo snazší. Když transplantace selhala, přišlo vám, že jste ztratili dva pacienty – příjemce i dárce.

Vědecko-fantastické dystopie varovaly, kam to může vést.

Některé země opravdu začaly plánovat popravy s ohledem na seznamy čekatelů na orgány. Udělovaly odklady, dokud někdo důležitý nepotřeboval srdce... vaše srdce. Pak jste šli nepro - dleně na rozebrání na díly.

Když mikrochirurgové získali dost zručnosti k transplantaci

rukou, nohou a tváří – v podstatě čehokoli – bylo nám jasné, že je jen otázkou času, kdy se vyplní Nivenova předpověď. Voliči by vyžadovali trest smrti za víc než jen ohavné zločiny. Dostali jste čtvrtou pokutu? Nadešel čas rozptýlit vás do světa. Je to opravdu smrt, když téměř všechny části vašeho těla žijí ve stovce vašich sousedů?

Rozevřelo se před námi peklo. Musel existovat lepší způ

sob.

A my jsme ho našli! Pěstování nových částí těla v labora

toři. Zcela nových, plně kompatibilních a eticky čistých.

Ty housenko jez! Sněz ten velký list pro nás.

Hnusná malá housenko, nadešel tvůj čas,

Všechno jsi spořádala, teď si najdi stvol.

Umotej si vak, zalez do něj a dovol

Změnu, malá housenko, stvoř křídla živá!

Jdi najít svůj osud. Příroda ti zpívá.

Když jsme se začali učit vyrábět orgány in situ, George

Stimson prohlásil, že tento postup bude nakonec jednoduchý.

Nabídl mi sázku – deset jídel v jeho oblíbeném salátovém

baru. Tu sázku jsem odmítla.

„O tohle se sázíš? Oběd v Souplantation? Haldy zeleniny?“

„A co je špatného na zdravém stravování? Mají tam všechno

originální.“

„Přesně tak, Georgi. Pokaždé, když tam jdeme, se podívám

na talíř plný zeleniny a napadne mě –

tohle přece jí skutečné jídlo!“

Několikrát zamrkal, pak se zasmál mému popíchnutí ma

sožravce a vrátil se zase k hlavnímu tématu – pěstování nových

lidských orgánů.

„Vážně. Vsadím se, že to půjde vyřešit nějakým opravdu

jednoduchým skeletem. Žádné složité vzorce růstových fak

torů a inhibitorů. Nic z toho.“

Ukázal na složité schéma lidského jícnu, který jsem vypra

covala o víkendu – dokonale podrobný plán, jak pružnou plas

tovou trubku obložit kolagenem s růstovými a imunosupresiv

ními látkami. Samozřejmě s pluripotentními buňkami, zázrač

nou složkou kultivovanou z vlastní tkáně pacienta. Některé

z přidaných chemických látek poté měly tu a tam přimět kme

nové buňky, aby se změnily na epiteliální. Jiné je zase podnítily

k tomu, aby vytvořily chrupavku tam a svalové úpony tady

a tady a...

... a podle George byla moje konstrukce příliš složitá.

„Mělo by stačit kmenové buňky napojit na cévní soustavu,

která by je živila,“ namítl. „A ty zařídí všechno ostatní.“

„Ale jak se dozvědí, ve které dospělé buňky se mají přemě

nit?“ zeptala jsem se. „Když jim to neřekneme? Jak získat

všechny ty prokládané vějíře a struktury vaziva, šlach, cév

a žláz...“

To bylo ještě krátce po přelomu století, kdy jsme teprve při

šli na to, jak odstranit stěny nebo vykuchat buňky a přeměnit

je zpátky na surové kmenové buňky, do stavu před zahájením

specializace, které jsou pluripotentní, tedy schopné stát se té

měř jakýmkoli jiným druhem, od nervových přes astrocyty po

renální... zkrátka jakékoli! Vzrušující časy. Jak ale rozdělit

všechny role v něčem tak složitém, jako je tělesný orgán? Ob

jevili jsme specifické antigeny, peptidy, růstové faktory, ale to

lik tkání by se vytvořilo jen v případě, že by byly rozložené

v ornamentálních vzorech. Stejně složité jako orgány, které

měly přestavět nebo nahradit.

Vzory, které jsme začínali budovat! Pomocí stejné techno

logie jako inkoustové tiskárny jsme utvářeli složité 3D konfi

gurace a doufali, že jednou replikujeme komplexní sítě cév

v ledvině, pak míchu a nakonec...

„Nemusíme to popisovat nijak podrobně,“ ujistil mě George.

„Život si najde svou cestu.“

3XB-1

Kukla

David Brin

(CHRYSALIS)


To filmové klišé jsem ignorovala. Ale co, proč ten jeho pří

stup nezkusit na pár prasatech?

Začali jsme vytrháváním jícnu zasaženého rakovinou a imp

lantací náhrady vyrobené ze strukturálního polygelu a živin. Tuto konstrukci jsme protkali vlastními kmenovými buňkami testovaných zvířat, vložili náhradu...

A pak se to stalo. Ustupte a staňte se svědky zázraku! Po

několika pokusech a omylech, k mému velkému úžasu, se Georgeův názor potvrdil. U těchto prvních implantovaných jícnů – a v následných testech s lidmi – se mé jemné vzory konkrétních růstových faktorů ukázaly jako zbytečné. Není potřeba jim vydávat zvláštní rozkazy: „Ty se staneš buňkou hlenové výstelky, ty budeš nosnou konstrukcí...“ Kmenové buňky se začaly dělit, diferencovat a znovu dělit, dokud nevytvořily kompletní dospělý jícen. A dělaly to uvnitř pacienta!

„Jak to vědí?“ zeptala jsem se, i když jsem počítala s tím,

co mi George odpoví.

„Ony to nevědí, Beverly. Každá buňka reaguje jen na své

okolí. Na chemické zprávy a podněty ze svého prostředí, zejména od svých bezprostředních sousedů. A vysílá náznaky, které na oplátku ovlivňují je. Každá z nich se chová jako dokonalý – i když složitý – malý...“

„... buněčný automat. Ano, ano.“

Ostatní, kdyby viděli, jak vzájemně dokončujeme své věty,

přirovnali by nás k milujícímu se starému manželskému páru. Kterým jsme v určitých směrech byli. Málokdo si všiml podtónu spalující rivality, která už trvala několik desetiletí. Okázale úspěšná týmová práce, pokud šlo o pohled okolí.

Svět bylo ostatně snadné ošálit. Tenkrát, o dvě nebo tři man

želství – každého z nás – dříve, v dobách, kdy byl George ten nejhezčí, geniální a vitální muž, jakého jsem kdy poznala... jsem se těšila, až se na sebe budu se zalíbením dívat v zrcadle nebo v pořadech na vědeckém kanálu. Teď? Přinejmenším nás oba stále považovali za geniální. I když jsem také slyšela výstřední a mrzoutský...

Samozřejmě, vědecký odstup neznamená, že jsme imunní

vůči mrzutosti nad nevyhnutelným stárnutím. Vlastně spíš vyvolává vzdorné odseknutí:

Kdo říká, že je nevyhnutelné! S Georgem jsme stále

sledovali jeden cíl. Za každou cenu plivnout smrti do tváře.

„Takže,“ pokračovala jsem, „jen to, že se na sebe mačkají

v chemické struktuře skeletu, samo o sobě stačí k tomu, aby se kmenové buňky samy specializovaly? Aby se rozdělily do desítek typů, navíc ve správné geometrii?“

„Ano, geometrii,“ přikyvoval George horlivě. „Geometrické

biochemii. To se mi líbí. Dobře. Není to stejné, jako když se buňky rozdělí do nesmírně komplexních vzorů v mozku vyvíjejícího se lidského plodu? Ty ale samozřejmě chápeš, co to všechno znamená.“

Pokynul k řadě laboratorních stolů na novější úspěchy,

o každý se pečlivě staral jeden nebo více studentů.

– funkční játra, vypěstovaná ze skeletu uvnitř myši, odkud

jsme je vyřízli. Orgán teď ležel in vitro, stále funkční, napájený nedalekým čerpadlem krve –

– kočka s tlustým střevem nahrazeným polygelovými tru

bicemi... které teď vyplňovaly všechny správné buňky, v podstatě dva metry plně funkčního střeva –

– dvě desítky potkanů s amputovanýma předníma nohama,

jejichž pahýly vězely v gelových kapslích. Bylo vidět, jak se na jednoduchých konstrukcích formují nové končetiny, protože vlastní buňky zvířete (s trochou přemlouvání od mých vybraných inhibitorů zjizvení a simulátorů kmenových buněk) se

přesouvaly do správných pozic vznikající struktury masa a li

neárních kostí. Když jsem pohled zvedla, spatřila jsem klece,

ve kterých na dorůstajících nohách pokulhávala starší zvířata.

Zatím to byla neohrabaná stvoření s pahýly nohou bez prstů.

Přesto byla úžasná.

Ano, chápala jsem, co tím George myslel.

„Vždycky jsme předpokládali, že savci ztratili schopnost

regenerovat orgány, protože v přírodě se to nestává. Plazi,

obojživelníci a některé ryby dokážou obnovit některé části

svého těla. Ale savci ve volné přírodě? Oni... my... dokážeme

jen jednoduché opravy poškození a pokryjeme je tkání jizvy.“

„Ale když zabráníme zjizvení,“ začal. „Když vytvoříme

skelet a sítě živin –“

„– pak se dočkáme úrovně vlastní regenerace mnohem dů

myslnější, než bychom si kdy dokázali u savců představit.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To ale nedává smysl! Proč si zacho

vat obecné schopnosti, když příroda nikdy neposkytne pod

mínky k jejich využití? Tyto latentní opravné systémy se znovu

aktivují, jen když jim v naší laboratoři poskytneme vhodné

podmínky.“

George se na okamžik zamyslel.

„Beverly, myslím, že jde o špatně položené otázky. Už jsi

někdy přemýšlela o tom, proč vlastně savci tuhle schopnost

ztratili... nebo se jí vzdali?“

„Samozřejmě. Odpověď je zřejmá. S naším rychlým meta

bolismem musíme hodně jíst. Žádný savec v přírodě si nemůže

dovolit několik týdnů nebo i měsíců polehávat, třeba jako had,

a čekat, až mu doroste důležitá končetina nebo orgán. Před do

končením rekonstrukce by umřel hlady. Lepší je soustředit se

na to, v čem jsou savci dobří – rychlost, hbitost a chytrost –

a závažným zraněním spíš předcházet. Savci ztratili schopnost

regenerace pravděpodobně ještě v triasu, před více než sto mi

liony let.“

Přikývl. „To vypadá jako rozumné vysvětlení. Co ti ale vrtá

v hlavě?“ pobídl mě se zdviženým obočím a doprovodil to ges

tem povzbuzení, které mi připadalo okouzlující možná už od

triasu.

„V hlavě mi ale vrtá, proč tahle schopnost celou tu dobu vy

čkávala! Číhala v našem genomu, nikdy nepoužitá.“

George zvedl ruku.

„Myslím, že trochu předbíháme. Za prvé musíme přiznat,

že lidé změnili rovnováhu, rovnici. Teď jsou z nás savci, kteří

můžou polehávat celé týdny nebo měsíce, zatímco nás krmí

někdo další. Nejprve se téhle povinnosti už v době kamenné

ujala rodina a kmen, později vesnice a města a –“

„– a samozřejmě i kanadské zdravotní pojištění. A tyhle ino

vace zvýšily poměr přežití po vážných zraněních,“ připustila

jsem. „Ale nikdy nedospěly až k dorůstání orgánů!“

Náhle jsem si uvědomila, že půl tuctu postgraduálních stu

dentů opustilo své nástroje a přístroje a začalo se pomalu pře

souvat směrem k nám. Věděli, že se jedná o významnou udá

lost. Hodnou Nobelovy ceny. Vůbec mi nevadilo, že poslou

chají. Ale vyhýbavost by neměla být tak očividná! Nikdy jsem

se nevyrovnala s obdobím, kdy jsem sama sloužila jako labo

ratorní otrokyně. Můj zdrcující pohled je všechny zahnal zpět

na jejich místa.

George, který jako obvykle nevnímal okolí, si dál vedl svou.

„Ano, ano. Aby k tomu mohlo dojít, aby se ty spící schop

nosti znovu probudily, budeme muset podle všeho doplnit

všechny ty ztracené útržky. Části procesu dorůstání, které se

narušily během těch – jaký že je tvůj odhad?“

„Sto milionů let. Od chvíle, kdy se pokročilí čtvernožci stali

4 XB-1


plně teplokrevnými, na počátku doby dinosaurů. Tehdy se podle všeho u našich předků deaktivovaly schopnosti regenerace orgánů. Není divu, že některé z dílčích procesů zeslábly nebo přestaly fungovat. Udivuje mě ale, že některé z nich — zřejmě většina z nich – se přesto dochovala!“

„Vadí ti to?“ zeptal se s prohnutým obočím.

„Samozřejmě že ne. Pokud tohle všechno obstojí,“ obsáhla jsem gestem ruky laboratoř, teď čtyřikrát větší díky významným finančním prostředkům, které jsme dostávali na podporu naší práce, „terapeutické důsledky budou ohromující. Zachráníme nebo zlepšíme miliony životů. Nikdo nebude muset živořit na seznamu čekatelů na dárce orgánů, modlit se za neštěstí někoho jiného.“

Nezmínila jsem druhý pravděpodobný přínos. Ještě jeden rok objevů a my dva budeme mít na dosah cestu do Stockholmu. Vlastně mi to připadalo už natolik jisté, že jsem se teď snažila na Nobelovu ceny vůbec nemyslet! Brát jako samozřejmost něco, co bylo – po celá desetiletí – ústředním bodem mého života, mé existence. Připadalo mi to divné, ale na nobelovce mi už skoro ani nezáleželo. Teď mi to došlo. Tu zlatou medaili provázela spousta nových trablů. Projevy a poradní komise. Veřejné akce a „inspirativní“ vystoupení, mnohem víc, než by George dokázal zvládat, protože každá charismatická vědkyně musela cestovat po světě, aby se stala vzorem pro další dívky. Různé povinnosti by se stále kupily, až by mě vytrhly z laboratoře.

Od hledání způsobů po záchranu mého života. Ale zejména od zjištění, co se vlastně sakra děje.

Cikáda pracuje sedmnáct let

Razí si chodby v zemi,

saje z kořenů stromů,

žádná světla, zvuků vjemy.

Až ti řeknou vnitřní hodiny:

„Teď pojď a proměň se v těle!

Vytvoř si křídla a pohlavní orgány.

Zapomeň na svůj humus směle.“

A tak vylezou, jako dospělci,

pištět, pářit se a hynout.

Krátká dospělost bez úst,

jak další generace minou.

Ponořili jsme se do genomu.

Jedním z velkých objevů dvacátého století bylo ohromující překvapení, že pouze 2 procenta naší DNA tvoří skutečné kódy, které předepisují tvorbu bílkovin. Jen nějakých dvacet tisíc z těchto „genů“ leželo rozházených po čtyřiceti šesti lidských chromozomech a většina zbývajících – 98 procent – tvořila introny, elementy LINE a SINE, retro-transpozony a tak dále...

Pár desítek let se to všechno ostatní označovalo jako „odpadní DNA“ a lidé ji považovali za šum, jen šum, dovedete si to představit? Odpad jako pozůstatek miliardy let působení evoluce od chvíle, kdy se náš první eukaryotický předek rozhodl spojit své síly s několika bakteriemi a spirochetami a zkusit něco většího. Něco víc společného a uspořádaného. Sdílený projekt v životě živočichů.

Odpadní DNA. Samozřejmě, že to nikdy nedávalo smysl! Vytvoření každé dvojité šroubovice z fosfátů, cukrů a denaturované nukleové báze vyžaduje cennou energii a zdroje. Darwinův princip by vmžiku odměnil jedince, kteří by se toho odpadu dokázali rychle zbavit. Stačí jen zvládat aktuální úkoly a o trochu navíc. Redundance je požehnaná, ale efektivita je božská.

5XB-1


Nakonec jsme zjistili, že velká část „odpadu“ je naopak

dost důležitá. Sekvence, které sloužily důležitým funkcím,

regulují, kdy se má gen zapnout, aby vytvořil svou bílkovinu,

a kdy se má zastavit. Ukázalo se, že spoustu DNA zabírá re

gulace. A velká část zbytku nejspíš způsobila napadení viry

– strašidelný fakt k zamyšlení, který pro mě ale nemá vý

znam.

Na chvíli, když svá tajemství začaly vydávat úseky regulač

ních kódů, si někteří mysleli, že máme úplnou odpověď na

„problém odpadní DNA“.

Až na to, že obrovské úseky si uchovaly svá tajemství. Ne

měly žádný zjevný účel; vypadalo to, že nedělají vůbec nic.

Byly ale příliš velké na to, aby šlo jen o konce, oddělení nebo

konstrukční prvky. Vrátila se teorie odpadu, protože kolegové

začali ty velké tajemné úseky nazývat bezvýznamné pozů -

statky...

... dokud jsme s Georgem nevydali naše prohlášení.

Ryby jsou ryby, jsou divné, víme,

nikdy je smát se neslyšíme.

Páří se úplně bez lásky,

v davech si tančí nad oblázky.

Pak začne...

... prosévání –

Deset miliard mlíčí, deset milionů vajec,

dají vzniknout sto tisíci larev,

stovky přežijí, stanou se z nich ryby,

A možná dvě začnou znovu.

CBC – Q: Vítejte zpátky, já jsem Jian Ghomeshi a tohle je

Q. Probíhá jedna z našich show s živou hudbou a rozhovory,

kterou přinášíme v dokonalém 5D z divadla Great Plains ve

Winnipegu. Vracíme se k dnešní fantastické noppopové sku

pině The Floss Eaters – ano, pódium je jejich! Teď se ale

všichni uklidníme a přivítáme na pódiu naše zvláštní hosty.

Vřele vítáme nejjasnější vědecké hvězdy Manitoby – Beverly

Wangovou a George Stimsona.

Profesor George Stimson: Díky, Jiane.

Profesorka Beverly Wangová: Ano, je skvělé vystupovat

ve vaší milé show. Páni, ta poslední písnička byla... Opravdu

osvěžující.

JG: Ha ha! To je fakt. Naprosto souhlasím. Získala jste si

tohle obecenstvo, paní profesorko. Žádný rock'n'roll našich ba

biček, co? A teď všichni rychle na svá sedadla. Bev s Geem

tady máme jen na pár minut, pak se zase musí vrátit ke svým

převratným objevům. Dovolte mi začít s Beverly, jménem

všech přítomných i našeho publika po celém světě. Všechny

nás ohromil ten úspěch, kterého jste vy dva dosáhli při rekon

strukci jednotlivých orgánů a částí těla a dali tak naději mili

onům lidí. Je pravda, že jste to také udělali sobě?

PBW: Ano, já mám novou ledvinu a játra, vypěstované v ná

dobách z mých vlastních buněk. Nabídli mi klasické transplan

tace – našli shodu. Ale zdálo se nám poctivější a vhodnější po

užít naše metody na sobě, jako jedni z prvních dobrovolníků.

Zatím si naše nové součásti vedou skvěle.

JG: A co vy, Georgi?

PGS: Moje štěpy byly méně ambiciózní... většinou jsem se

vypořádal s rozsáhlou artritidou. Opravil klouby a šlachy. Po

sílil je nebo nahradil.

JG: Jak to šlo?

PGS: Můžu tady žonglovat?

JG: No teda, doktore, ty lahve s vodou jsou... páni! To je

talent. Potlesk pro cirkus Stimson!

PGS: Když jsem studoval, rád jsem se předváděl... je to

spousta let, ale podle všeho jsem to...... Jejda!

JG: Žádný problém, to uklidíme. To je působivá ukázka ná

vratu mládí a elánu! V pořadu Q jsme ale pořád zvědaví... co

bude dál? Co chystáte kromě pěstování vlastních orgánů? Mu

sím vám prozradit, že se proslýchá, že máte v rukávu ještě

něco většího. Takzvanou Housenkovou kúru?

PGS: Víte, Jiane, tohle označení my nepoužíváme. Vzniklo,

když jsme popisovali, jak jsme jednoho smrtelně nemocného

pacienta zabalili, přesněji pokryli celé jeho tělo ochrannou

vrstvou –

JG: Zámotek!

PGS: Vlastně ano. V jistém smyslu. Pak jsme spouštěli pro

cesy, které dlouho bez užitku odpočívaly v genetické výbavě

savců. Naučili jsme se celkem schopně extrapolovat a doplňo

vat ztracené nebo chybějící prvky. A potom dáme tělu všechny

šance na opravu, vypěstování nebo dokonce náhradu jeho

vlastních součástí bez chirurgického zákroku, způsobem, který

je zcela... nebo většinou... přirozený.

JG: Páni... No teda! Neslyšel jsem tak divoký potlesk ži

vého publika od chvíle, když jsme do naší show pozvali Anvil

s Triumphem, když spolu hráli v Ottawě. Teď se zase uklid

něte. Profesorko Wangová, můžu se zeptat, co si myslíte o tom,

jak se k vaší práci staví populární kultura? Podle několika na

rychlo spíchnutých pollywoodských filmů se může tohle pro

buzení dlouho dřímajících rysů parádně vymknout z rukou.

Viděla jste některou z těch kabelových bajek?

PBW: Jen jednu, Jiane. Na oslavě v laboratoři nám pár na

šich studentů pustilo Je znovuzrozený! K smíchu. Všichni jsme

se hodně nasmáli.

JG: Nehrozí nám tedy, že by z těch zámotků vylézali nějací

oživení lidé z dávných časů? Žádná oprava a obnova těla, řek

něme, neandrtálce? Nebo dinosaura? Nebo obřího slimáka?

PBW: Ne, žádní neandrtálci ani dinosauři, slibuju. A má to

svůj důvod. Protože my všichni, včetně vás, mě i každého no

vorozence, jsme v naší konečné, dospělé podobě.

JG: Děti... jsou dospělé?

PBW: Můžu vám to stručně vysvětlit. Zvířata během svého

života původně procházela několika fázemi a stále to platí pro

většinu složitých druhů, jako je hmyz, členovci a většina ryb.

Pářící se dospělci vytvářejí embrya nebo vajíčka. Z vajíček

vzniká larvální stadium, v obrovském počtu, jehož úkolem je

jíst a růst. Malá část larev přežívá a znovu se proměňuje – třeba

když se hmyz zakuklí, například housenka a její zámotek –

a nakonec se promění v imago neboli dospělou formu, jejímž

primárním úkolem je dokončení cyklu. Víte... pohlavní roz

množování.

JG: Zjevně oblíbená slova některých našich diváků. Klid.

Doktore Stimsone, co to znamená –

PBW: Základní princip se nazývá holometabolismus neboli

úplná proměna a je to další příklad chytrosti přírody. Tento

rozfázovaný přístup k životu rozdělí nedospělé a dospělé je

dince do zcela odlišných světů, tak, aby spolu vzájemně ne

soutěžili. Je to tak úspěšný způsob života, že ho používá vět

šina hmyzu, a tím i většina všech zvířat.

JG: Páni. Dobře, Georgi, proč –

PBW: Ale někteří živočichové tento starý postup opustili.

Zdá se, že pro ptáky, plazy, vačnatce a zejména placentály byly

všechny nedospělé fáze směstnány do raného embryonálního

období. To všechno se odehrává uvnitř vajíčka nebo v matčině

6 XB-1


děloze. Proto, i když jsou neúplné a dětské, naše lidské děti se rodí již ve fázi dospělce. Když tedy pacient absolvuje rekuperační kuklu –

PGS: – žádný z nich nikdy nevyjde ven se starobylými rysy,

jako jsou vystouplé oční oblouky nebo ocasy a ani se nepohupuje na lucernách. Alespoň prozatím!

JG: Prozatím? Chcete říct, že stále existuje naděje! Možná

bych chtěl mít nějakou hezkou oháňku.

PGS: Pokud to někdy bude možné, Jiane, slibuju, že vás

o tom budu informovat jako prvního.

Pulec mrská ocasem

Dýchá vodu při přípravě

zbrusu nových plic a nohou

Laboratorní poznámky: George Stimson – 8. 8. 2030

Byl jsem nespokojený s Beverly. Žádali nás, abychom se ve

vysílání CBC drželi zpátky, nedělali žádnou velkou show. Začíná být pedantská a školometská. Jako by mi to nestačilo z dob, kdy jsme byli manželé. Ale zase, když se mi pletla do mého druhého manželství a radila nám, jak vychovávat naše... na tom nesejde.

Přesto jsem musel po tom vystoupení stále myslet na její

řeči o fázích života, které dorážely na moje podvědomí.

Samozřejmě jsem to všechno znal – o proměně embryo

larva-kukla-dospělec. Patří to do základů středoškolské biologie. Přesto jsem se té představy nemohl zbavit. A přemýšlel jsem.

Dokázali jsme „zázraky“ díky odhalování rysů, nástrojů

a postupů, které skrytě odpočívaly v lidském genomu sto milionů let, od chvíle, kdy savci vyměnili regeneraci orgánů za rychlý a agilní životní styl. S Beverly jsme si zajistili trvalou slávu, protože jsme se naučili, jak doplnit ztracené části kódu a restartovat procesy regenerace orgánů. Tyhle techniky nám oběma pomohly zachránit vlastní životy alespoň prozatímním zažehnáním zdravotních problémů a my jsme si mohli vychutnat naše renomé o chvilku déle.

To může uspokojit ji, já jsem ale vždycky byl trochu nena

sytná potvora. A nemůžu se ubránit pochybnostem.

Navzdory našemu pokroku jsme vysvětlili jen zhruba dal

ších pět procent tajemství DNA. I po doplnění metod regenerace orgánů, ztracených někdy v triasu, nám zůstává celá vrstva záhadné chemie. Obrovské segmenty genetického kódu, které jsou dosud neznámé a zjevně i starší než pouhé stovky milionů let!

Teď už je docela jasné, že značná část z jejich objemu nějak

souvisí s růstem náhradních orgánů, ovšem způsobem, který stále nechápu.

Je to k vzteku! Sestavoval jsem kódy, katalogizoval a inter

poloval většinu pravděpodobně chybějících kusů. Bez těchto ztracených spínačů spící geny strádaly, nepoužívané celé věky. Zatím jsem se odvažoval experimentovat vždy jen s jedním spínačem, v Petriho miskách, téměř nikdy u zvířat vyšších než lumíci. A nikdy se všemi najednou. Ne, pokud jsem neměl teorii, která by vysvětlila, čemu mají sloužit.

Ale teď se zabývám novou teorií. Jsem si jistý, že dobrou!

Při Beverlyiných řečech o fázích života jsem si uvědomil, jak daleko do minulosti tahle nová vrstva kódu skutečně sahá.

Při extrapolaci míry rozkladu je z měření posunu ča

sovačů zřejmá jedna věc – tato druhá vrstva tajemných genů nesahá jen jednu stovku milionů let do minulosti,...

... ale téměř tři sta milionů! Tedy až do období raného

permu, kdy předkové plazů, ptáků, dinosaurů a savců vytlačili

většinu obojživelníků. Kteří se všichni vzdali vícefázového

způsobu života. Přeskočili fáze larvy a kukly a strávili celý

svůj život jako dospělci.

To je ohromující. Může druhá vrstva spící DNA

opravdu pocházet z tak dávné minulosti?

Vypadá to tak! Což si žádá další otázku. Jakmile po

mocí virů vydělíte regulační geny spolu se spícími i s těmi pro

opětovný růst orgánů, které jsme objevili s Beverly,...

... mohla by zbýt jen DNA, která sahá tak dalekozpět?

Programovací instrukce používané naší vývojovou větví v do

bách, kdy předchůdci savců procházeli „larválním“ stadiem?

Pokud ano, jak by vypadala „larva savce“?

Můj odhad? Podívejte se na žábu! Obojživelníci jsou

nám nejbližší tvorové, kteří stále procházejí proměnou. Lar

vální pulec žije jeden druh života pod vodou a pak se promění

v žábu. Ale existují žáby a ropuchy, které opustily první, vodní

fázi a přeměnu provádějí jako my... uvnitř embrya...

A podívejte se na lidská embrya. Raný plod má žábry

a ocas! Říká se tomu rekapitulace fylogeneze – procházení po

žadovanými fázemi vývoje v děloze. Ale co když tvor v rámci

rekapitulace není evoluční fáze, ale naše základní larvální sta

dium?

To je úžasné. Všechno to zapadá! Před několika týdny jsem

připravil retroviry s náhradními kodony, ale nepokračoval jsem

dál, protože jsem neměl žádný vzorec, žádnou logiku. Vidím

to až teď!

Připravil jsem desítku jednotek kukel. Požádal jsem naše

postgraduální studenty, Patricka House a Dorothy Aguelleso

vou, aby pro každou připravili jednoho potkana. O injekce se

postarám sám. Může to trvat stovky iterací, ale všechny budou

pečlivě zaznamenané.

Připadám si, že hořím nedočkavostí. Není to vedlejší účinek

mé předchozí léčby? Obnovených kloubů a vazů? Nebo se mi

zatočila hlava z toho, jaký jsem při svém žonglování udělal

dojem na všechny ty mladé lidi v publiku? Ha!

Nebo jsou to vědecké vyhlídky, protože stojím na pokraji

objevu něčeho fantastického?

Třeba i skutečného pramene mládí.

Tučný a lesklý – šťastný jedlík

Mnohonohý – velký pozůstalý

Hlad se mění – teď je přesvědčivý

Vyber si stonek a – toužebně se zavěs

Vlň se a kruť, dokud – lesklé a lepkavé

prameny se vynoří z – překvapivých míst

Příroda tě tvoří – roztoč kolo pramenů

Příroda tě tvoří – tkej si oděv

trubici k proměně – na oděv

do kterého ses – narodila podle vůle

Laboratorní poznámky: George Stimson – 12. 10. 2030

Znovu se mi zdál ten sen, ještě intenzivnější než předtím –

že jsem zabalený v nějakém temném, uzavřeném prostoru, kde

se topím. Vyděšená ale byla jen část mého já! Nedůležitá část,

která se rozplynula do bezvýznamnosti. Utišená a vyvážená

rostoucím pocitem nadšení.

Rostoucí, intenzivní touhou po návratu do dělohy. Do nové

dělohy.

Probudil jsem se splavený potem. Tu vrstvu jsem odstranil

po delším drhnutí, pokožku jsem ale měl poté až dětsky jem

nou. Měkkou.

7XB-1


Tentokrát jsem dal na své podezření a po příchodu do labo

ratoře jsem si odebral trochu krve na rozbory.

Je to ve mně.

Nejnovější retrovirus. Z našeho nejnovějšího koktejlu s do

plněnými chybějícími DNA.

A kromě podivných snů sleduji další příznaky. Podivné svě

dění na kůži. Stoupající pocit radosti, téměř dychtivosti, po něčem, co sotva mlhavě vnímám.

A rakovina je pryč. Lymfom v krvi. Pomalý nádor prostaty.

Oba jsou prostě pryč!

Nebo snad... Podívám se důkladněji. Nádory jsou tam

stále... ale už nejsou divoké, nenasytné, nespolupracující. Místo toho se natlačily do strukturovaných pozic vůči sobě navzájem – diferencovaně.

S bušícím srdcem jsem přeběhl k poslední šarži potkaních

kokonů. Včera se zdály být v pořádku a zvyšovaly naše naděje. Po třiceti třech pokusech, při kterých zvířátka selhala a zemřela mnoha hrůznými způsoby, kvůli chybám v mé kolekci Beverlyiných extrapolací spínačů intronů, tahle šarže byla v pořádku! Stále zabalené ve svých ochranných pouzdrech, jevily známky neuvěřitelně mladistvého tonusu a vitality, spolu s chromozomální remethylací... podobně jako záviděníhodná stabilita zpracování bílkovin dlouhověkého rypoše lysého, ale ještě víc.

Konečně. Nakonec mi to došlo.

Vím, co se doopravdy děje!

„Vypěstoval jsem si své vlastní tělo,“ řekl. „Nikdo jiný to za

mě neudělal. Pokud jsem si ho tedy vypěstoval, musel jsem vědět, jak na to. Přinejmenším podvědomě. Ztratil jsem vědomou znalost jak ho pěstovat někdy během posledních několika set tisíc let, ale tu znalost v sobě pořád mám, protože – pochopitelně – jsem ji použil.“

– J. D. Salinger, Devět povídek

Milá Beverly,

až budeš číst tyto řádky, možná už nebudu tím Georgem

Stimsonem, kterého jsi znala.

Měl jsem pravdu, když jsem se inspiroval tvými řečmi o me

tamorfovaných fázích života. Ty i já jsme ale stále vnímali jeden aspekt chybně.

Vlastně úplně naopak.

Ano, druhá vrstva spících vlastností opravdu sahá tři sta mi

lionů let do minulosti, ne jen sto milionů. A ano, týká se výhradně fází života, kterých se v oněch dobách vzdali savci, plazi a ptáci. A ano, zdá se, že naše metody úspěšně zaplnily většinu mezer, natolik, aby za vhodných podmínek dokázaly tyto spící rysy znovu nastartovat.

Za tohle dostaneme druhou nobelovku. Klidně by ji mohli

zrušit.

Je to malá ryba ve srovnání s tím, co je teď v sázce.

Jednu věc jsem ale měl úplně špatně. A ty taky!

Myslel jsem si, že se ztratila larvální fáze, kterou naši před

kové před tak dlouhou dobou opustili – zbavili se jí tím, že vměstnali a shrnuli celý larvální vývoj do nejranějšího vývoje embrya. Ptáci, plazi a savci netvoří larvy jako významný životní cyklus, že? Sama jsi to řekla. Všichni přecházíme rovnou do dospělé fáze.

Tak jsem si řekl: Jak by mohlo uškodit, kdybych u pokus

ných zvířat aktivoval některé z těch starých rysů larev? Zjistil bych, jestli nám umožní obnovit celé tělo ve velkém stylu. Proč ne? Jak by mohly larvální geny uškodit dospělci?

K tomu má nemotornost v laboratoři. Náhodně jsem se bodl

a z nedbalosti jsem si tak omylem dal dávku obnovovacích ko

donů z transdruhového retroviru. Jasně, byla to moje chyba.

Ale potkanům se daří dobře, takže bych to měl zvládnout taky.

Navíc z toho může být největší dobrodružství mého života!

Abys věděla, Beverly, mýlil jsem se v klíčovém předpo

kladu. Stejně jako ty.

My savci, plazi, dinosauři a ptáci... jsme si zjednodušili své

životní cykly vyloučením jedné z fází. Ale nebyla to larvální

fáze, kterou jsme vynechali!

Vzdali jsme se dospělosti.

Před třemi miliony staletí všichni suchozemští obratlovci –

z nějakého důvodu – zastavili transformaci do své konečné

fáze života. Čápi a želvy. Krávy, lidé, lemuři a slepice. Jsme

všichni larvy! Nedospělá ztracená mládež, která už dávno od

mítla – jako Peter Pan – pokročit a stát se tím, co mělo násle

dovat.

Dělají to některé druhy housenek – nikdy se z nich nestanou

motýli nebo můry. Stejně jako ty a já a všichni naši příbuzní.

Všichni ti hrdí, teplokrevní, pernatí, chlupatí nebo šupinatí tvo

rové... včetně samolibého, nafoukaného homo sapiens. My

všichni – ztracená mládež.

Až teď se desítka potkanů a tvůj milý kolega chystají udělat

něco, co neprovedl žádný z našich společných předků po celé

tři stovky eonů. Ne během sedmi procent stáří Země. Ne v po

sledních deseti milionech generací.

Dospějeme.

Změna proměňuje zimu

Vítr fouká na jaře, na podzim

Smrt je náš maestro

12. prosince 2030

To je ale pitomec!

Ach, Georgi, ty bláznivý lovče odměn.

Vždycky jsem věděla, že jednoho dne provedeš nějakou ve

likou hloupost. Tohle ale strčí do kapsy všechny ty potrhlé

kousky, kterými mě častoval více než padesát let. Amatérská

laboratorní chyba, porušení poloviny pravidel pro manipulaci

s retroviry. A načmáral záplavu nedospělých zdůvodnění,

stejně jako když utekl s tou divokou čubkou Melisandou –

k čertu s ním! Mohla jsem zasáhnout, kdyby mi to George řekl

dřív. Spěchala bych domů z léčebného centra a hodila bych za

hlavu svoje problémy!

Mohla bych mu podat antivirotika. Možná bych ten proces

zastavila.

Nebo bych ho uškrtila. Žádná porota na Zemi by neodsou

dila umírající stařenu, navíc s tak očišťující výmluvou, kterou

mi poskytl.

Teď už je pozdě. Ty předpotopní rysy jsou plně aktivované.

Když jsem dorazila do laboratoře, naši studenti šíleli, polovina

z nich vyděšeně žvatlala, zatímco druhá polovina pobíhala ko

lem v šíleném záchvatu vzrušení a dělala to, o co je George

požádal.

Zaznamenávali údaje a starali se o jeho kuklu. Jeho zámo

tek.

Podívala jsem se do kontejneru. Uvnitř kovového obalu

naplněného rosolovitou kapalinou vytvářela jeho kůže další

ochrannou vrstvu – něco takového nedělal žádný savec od

chvíle, kdy mu začala růst srst nebo kdy začal kojit naše mladé.

Mrak z vláken, která se splétala a ukládala se tak, aby vytvořila

slupku silnější než pavoučí vlákno.

8 XB-1


Poslala jsem pro ultrazvukový skener. Mám v plánu mezi

tím obětovat jednoho z potkanů, abych zjistila, jestli je mé podezření správné.

V rámci Toxo parazitu

sídlí tři kompletní genomy

Tři různé fáze života dodrž

Jedna buňka se může specializovat

tím, že se změní v různé bytosti

přesně v daných časech

14. prosince 2030

Ano, Georgi, věřím, žes‘ měl do jisté míry pravdu a já se

mýlila.

Teď už ti věřím.

Lidské bytosti jsou larvy, nikoli dospělci.

Blahopřeju, právě jsi převrátil Dollův zákon, když jsi doká

zal, že je možné otevřít slepé uličky evoluce. Vyhrál jsi náš poslední spor.

Spolu jsme zjistili, jak restartovat proces, kterého se naši

předchůdci tak dávno zřekli. A ano, pokud obnovení kodonu je tak dobré, jak se zdá – a zatím to vypadá výborně – pak se chystáš na proměnu do té tak dlouho zapomenuté fáze imaga. Něčeho, co si nikdo z nás vůbec nedokáže představit.

Ale přes všechnu svou genialitu jsi – nebo jsi byl – hrozně

hloupý. Takhle by se věda dělat neměla! Učinil jsi velký objev a bezhlavě ses do toho vrhl jako šílený vědec v nějakém filmu podle Michaela Crichtona. Máme být otevření, trpěliví a zralí hledači pravdy. Vědci jdou příkladem tím, že se vyhýbají tajemství a spěchu a zachovávají si odpovědnost díky vzájemným kritikám. Všímáme si navzájem svých chyb.

Georgi, kdybys byl pacient, něco bych ti vysvětlila. Něco,

co jsi zjevně nevěděl.

Z housenky se nestane motýl.

Provedli jsme pitvu jednoho z potkanů z kukly a potvrdili

jsme moje obavy. Něco, co by můj partner – organický chemik, věděl, kdyby absolvoval Bio 101.

Lidé si myslí, že když housenka kolem sebe vytvoří zámo

tek, podstoupí radikální změnu tvaru těla. Že se její řady nohou nějakým způsobem promění v pestrobarevná křídla. Že její čelisti určené k požírání listí upraví svůj tvar na sosák umožňující sát nektar.

Tak to ale vůbec není.

Místo toho se housenka po zavinutí a utěsnění sebe sama

v kukle rozpustí! Rozteče se do suspenze super bohaté na živiny, které vykrmují úplně jiného tvora!

Zárodek motýla – několik drobných shluků buněk, které

byly po celou dobu součástí housenky – tohle embryo nyní začne prudce růst, živí se tekutou substancí bývalé housenky a roste z ní naprosto jiná bytost. Která nakonec protrhne kokon, rozvine svá křídla imaga a třepetavě vyrazí za svým osudem, o kterém nemůže mít žádná housenka ani potuchy, stejně jako vejce nedokáže pochopit život slepice.

Ovšem, je to složitější ,než jen že se hmyz rozpustí na ja

kousi „polévku“. Některé orgány zůstanou nedotčené, například celá tracheální soustava. Jiné, například svaly, se rozpadnou na shluky buněk, které lze znovu použít, jako figurka z lega rozložená na kousky, které znovu sestavíte na částečně starém a částečně novém skeletu. A některé buňky vytvoří imaginální disky – struktury, které produkují části dospělého těla. Například pár pro tykadla, pár pro oči, jeden pro každou nohu

a křídlo a tak dále. Pokud tedy kukla obsahuje polévku, je to

organizovaný vývar plný velkých kousků.

Přesto to nemá nic společného s dospíváním, s proměnou

dítěte v něco nového, dospělce, v ladných krocích. Nic, co by

žádný pozorovatel nemohl nazvat kontinuitou entity.

Jak že to řekl Richard Bach?

„Čemu housenka říká konec světa, Pán nazývá motýlem.“

Dvě zcela odlišné a oddělené formy života, které sdílejí

chromozomy a cykly života, ale s použitím samostatných ge

nomů, které se střídají. A žádný společný mozek, neurony ani

vzpomínky, které by je propojily. Tak to chodí u mnoha druhů

hmyzu, v nejčistší podobě metamorfózy.

Ano, jistě, přiznávám, že u obojživelníků to tak striktní není.

Pulec se sám promění v žábu a hrozivě nezemře, aby nakrmil

svého nástupce. Nebo spíše, smrt a náhrada probíhá postupně,

ve fázích, několik týdnů. Žába si může dokonce něco málo

z předchozí fáze mrskajícího se a dýchajícího nevinného vod

ního tvora pamatovat. Když jsme otevřeli kuklu potkana, dou

fala jsem, že najdu něco takového. Přerod, a ne celkové nahra

zení.

Ale ne.

Někteří studenti lapali po dechu, dávili nebo omdleli nad

tou záplavou jedovaté kejdy, která vytekla ven... potkaní kok

tejl ozdobený nerozpuštěnými zuby... pak se odtáhli s odporem

nad tou divnou věcí, kterou jsme našli růst v dolní polovině

kokonu, postupně se rozrůstající skelet z kousků potkana.

Bledý a kožovitý. Ještě malý, neurčitý a hladový. Měkká, ale

se zárodky žebrovaných křídel a prvními náznaky drápů; a také

tlamou, která zoufale toužila sát další a další části rozpuště

ného hlodavce, než konečně znehybněla.

A tak jsem věděla, ještě dřív, než dorazil vozík s ultrazvu

kem, jaký proces odhalíme v Georgeově kukle. V našich dlou

hých, vzájemně se proplétajících životech jsem ho nikdy ne

měla tak ráda, jak si mysleli ostatní. A jsem si jistá, že ten pocit

byl oboustranný. Dokonce i v posteli – a sex to byl velkolepý,

jak si vzpomínám – jsme častěji byli konkurenti při vzájem

ném poskytování rozkoše tomu druhému. S Georgem Stimso

nem jsem nezažila jediný okamžik uvolnění.

Tvořili jsme ale skvělý tým. A změnili jsme svět víc, než

mohl kdokoli vůbec považovat za možné. Oplakávám konec

toho larválního muže, kterého jsem znala...

... a chystám se seznámit s jeho dospělým nástupcem.

24. prosince 2030

Konečně rozumím rakovině.

Odbojné buňky, které začínají růst samy od sebe, bez ohledu

na svou roli ve větším organismu, se nenasytně dělí a ne

úprosně nahrazují zdravé tkáně. Dobývají.

Rakovina nikdy nedávala v Darwinově pojetí smysl. Žádné

z těchto chování nepřináší prospěch „potomkům“. Dokonce

i ve srovnání se způsobem, jakým zuřivá žravost viru tvoří

nové generace virů, se rakovina zjevně nestará o potomstvo

ani o výhodnosti Darwinovy „vhodnosti“.

A přesto není nevyvinutá ani náhodná! Nádory nejsou jen

buňky, které se nepovedly. Brání samy sebe. Nutí kolem sebe

růst cévy, aby mohly čerpat prostředky z těla, které je zásobuje

tak dlouho, dokud jim nepodlehne. Rakovina se přizpůsobuje,

s úžasnou houževnatostí bojuje proti našim lékům a zákrokům.

Ale jak a proč? Jakým reprodukčním výhodám tím pomáhá?

Jaká entita bude vybrána?

Teď to vím.

Rakovina je pokus o puč, povstání částí našeho vlastního

9XB-1


genomu. Částí, které byly potlačeny tak dávno, že benzín ve

vašem autě rostl jako strom v páchnoucí bažině permu, tehdy,

kdy tyhle geny měly naposledy reálné využití.

Částí, které se dál snaží říct: „Dobře, larvo, dostala jsi šanci.

Teď je čas pro vyjádření jiných genů, jiných znaků. Nech nás

osvobodit tvou druhou polovinu! Naplnit potenciál. Stát se

další bytostí, kterou ve své podstatě jsi.“

To se nám snaží říct rakovina.

Že je čas dospět.

Nesmírně komplexní transformace, kterou naši předkové už

dávno potlačili – (proč?) – se stále snaží povstat! Protože ale

bylo z důvodu nepoužívání ztraceno tolik spínačů a kódů, ni

kdy se ve skutečnosti nespustí. Jen záblesky, nejzákladnější

a reflexivní záležitosti. Staronové typy buněk se snaží probudit,

uchytit, přeměnit. I když se jim nedaří, stále to zkoušejí. To je

rakovina.

Teď to vím.

Vím to, protože mi to řekli potkani.

Laboratorní potkani jsou celkem náchylní k nádorům.

A tady, v Georgeově retroviru, který vyměňuje a vkládá chy

bějící kodony, existují desítky silně karcinogenních spínačů.

Proto je tahle poslední šarže úspěšná! A mohu také říct,...

... že jedna část rostoucí uvnitř Georgovy kukly vznikla

z jeho vlastní rakoviny. Tyhle části – embryo jeho dospělce –

teď přebírají vládu, diferencují do nových tkání a orgánů, spo

lupracují tak, jak rakovina dosud ještě nikdy nespolupracovala.

A vypadají téměř připravené k vylíhnutí.

To, v co se George proměnil. Možná zítra. Vánoční dárek

pro celý svět.

ZATRACENÝ čas, který uběhl, než začal někdo naslouchat.

Kdo by mě bral vážně! Dělníci ještě nemají hotovou budovu

izolace vedle. Ještě nejsme připraveni na plnou karanténní izo

laci.

Ba co hůř. Začala se projevovat moje rakovina. Vyvolává

píchání a podivné pocity. Rozbory krve nevykazují žádné pří

znaky retroviru! Ale znám jiné způsoby, jak se do mě ty nové

spínače mohly dostat, během posledních deseti let našeho

zmateného, závratného úspěchu při „náhradě nástrojů, o které

jsme přišli.“

Znovu se učí provádět něco, co se naši předkové rozhodli –

(ve své moudrosti?) — zapomenout.

Něco, co je možná vyděsilo natolik, že se rozhodli to odmít

nout. Odmítli vyrůst.

I když možná ještě nejsme připraveni, přichází na svět.

Dospělec.

Bude to nějaký primitivní tvor? Návrat do fáze, které se

vyšší obojživelníci moudře rozhodli vzdát? Chaotický a nevě

domý? Nebo děsivý se zvířecí silou?

Nebo možná skok nad to, čím dosud jsme? Využívající veš

kerého pokroku, kterého jsme my lidské larvy dosáhly... a star

tující výše? Transhumanismus bez Mooreova zákona?

Nemůžu si pomoct a představuju si všechny ty filmy a knihy

o upírech, které byly v módě. Je možné, že všechny ty hloupé

příběhy odrážejí část pravdy? Nějaký dávný vnitřní strach

v kombinaci s děsivou přitažlivostí?

Také jsem přemýšlela, když jsem pomocí přístrojů nahlížela

do kukly v jeho stále ještě skrčené podobě – fetálně složený

nový George – s ohledem na široká ramena a pevně zabalená

křídla, že v přírodě je hlavní úlohou dospělé fáze sex. A proto

se musím ptát – bude vůbec možné odolat tomu nádhernému

zvířeti, které se vylíhne?

Jak ho budeme moct omezovat?

Kolik si toho bude pamatovat?

Budeme ho ještě zajímat? A co já?

Otázka, jestli můžeme nového George nějak omezovat, je

myslím diskutabilní. Dlouhá éra nadvlády larev na Zemi brzy

skončí. Z našich postupů toho bylo otevřeně publikováno příliš

mnoho. Většina kodonů se pohybuje volně po světě. Především

nebude možné zatajit tuhle zprávu. Ani bych se o to nesnažila,

kdybych mohla. Teď nám pomůže jen otevřenost a skutečná

věda. Agilita savců a lidská moudrost. Ty by se mohly osvědčit

jako účinné nástroje.

Přesto...

... doufám, že nás bude mít rád.

Doufám, že tento nový druh nás bude přátelský. Možná

bude stát za to se v něj proměnit.

Někdy na jaře. Možná 2035

Stejně jako každý, kdo kdy přemýšlel o existenci, i já jsem

uvažovala, jestli byl svět stvořený pro mě – jen pro mě.

Na vzpomínky není spolehnutí. Stejně jako na záznamy,

které jsme zdědili – poznámky nebo zprávy. Památníky vyte

sané do kamene. Dokonce i dlouhé svědectví života samot

ného zapsané v našich genech.

„Vzpomínky“ přede mnou plují jako archaické sny. Odpad

z mnoha eonů chyb.

Úvah o mém dřívějším, nevědomém – nikoli nevinném – já.

A tak, s letmým povzdechem dospělosti, se pouštím do

úkolu, který mě čeká – uklidit nepořádek po jiných. Nepořádek

po mém bývalém já. Po našich bývalých já.

Začalo to, však víte,

s těmi nejlepšími úmysly.

Stejně jako mnoho hříchů.

Poprvé vydáno v magazínu Analog

v říjnu roku 2014

Přeložil Tadeáš Pelech

Ilustrovala Žaneta Kortusová

10 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

DAVID BRIN

Američan, nar. 1950 v kalifornském Glendale. Oblíbeného

SF spisovatele jsme podrobněji představili v říjnovém čísle

ročníku 2011 a čeští čtenáři už ho dlouhá léta velmi dobře

znají. Vůbec poprvé se v českém překladu oficiálně představil

na stránkách historicky prvního čísla časopisu Ikarie a od té

doby mu u nás vyšlo osm románů, z nichž nejznámější je tri

logie Povznesení a postkatastrofický The Postman (Pošťák,

1985, česky Ivo Železný 1998), jenž proslul rovněž díky fil

movému zpracování s Kevinem Costnerem v hlavní roli. Před

několika lety vydal po dlouhém čekání svůj nový velký SF ro

mán Existence (Existence, 2012, česky Triton 2015), myšlen

kově bohatý, ambiciózní příběh, na jehož počátku je zachycen

vesmírem putující krystal zřejmě mimozemského původu,

jenž se ukáže být vzkazem vybízejícím lidstvo ke kontaktu.

České vydání knihy získalo Cenu Akademie science fiction,

fantasy a hororu pro nejlepší knihu fantastického žánru roku

2015. Ve sbírce Insistence of Vision (2016) shromáždil svou

nejnovější povídkovou tvorbu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.