načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2016/12 – Redakce XB-1

XB-1 2016/12

Elektronická kniha: XB-1 2016/12
Autor: Redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5284-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Will McIntosh: Tanec s cizincem v zemi lazarů

(Dancing with a Stranger in the Land of Nod, 2015, překlad Jitka Cardová)

Mary Robinette Kowalová: Polib mě dvakrát

(Kiss Me Twice, 2011, překlad Daniela Orlando)

Domácí SF

Lucie Matějíčková: O ztraceném přání

Kateřina Špirochová: Škola

Pavel Houser: Tajemství krve

Jana Rečková: Zlaté kapradí

Publicistika

Jasona Sanford: Worldcon jako dětský sen

Antonín Tesař: Problém tří těles a deseti let

Fantastická věda

Tabbyina hvězda stále záhadnější;

Optimističtí čmeláci; Život poháněný kosmickým zářením

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Doctor Strange; Kubo a kouzelný meč;

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti;

Jako ty; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Pavel Jedlička, Martin Chval: Armabetton

Lars Kepler: Playground;

Jon Baird, Kevin Costner a Stephen Meyer: Cech objevitelů;

James Swallow: DEUS EX – Černé světlo; Hry s příběhem: Volání divočiny;

Angus: Hrůzostrašné povídky; Kai Meyer: Stránky světa;

Michal Březina: Měsíční deník; Sergej Lukjaněnko: Stráž;

S. Robinson: Roky rýže a soli; Václav Šorel: Tvrz; K. K. Kudláč: Anatomie pocitu úžasu; Tokijský ghúl 1.; Rubášová, J. Janíček: Podivuhodná robotí expedice;

Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/02 XB-1 2016/02
 (e-book)
XB-1 2016/08 XB-1 2016/08
 (e-book)
XB-1 2013/01 XB-1 2013/01
 (e-book)
XB-1 2011/03 XB-1 2011/03
 (e-book)
XB-1 2017/09 XB-1 2017/09
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Soutěže a knihy

Oproti jiným literárním směrům máme ve sci-fi daleko víc soutěží a zřejmě i work - shopů. Z toho potom vyplývá vyšší úroveň zasílaných prací. Kdysi jsem si povídal s jedním významným českým básníkem a ten se velmi podivoval, když jsem mu zcela vážně tvrdil, že až deset procent prací zaslaných do soutěží je vydatelných, byť některé po redakčních úpravách. Vrtěl nad tím hlavou a pravil, že u nich jsou to tak dvě, maximálně tři procenta. Tím nechci říct, že scifisti jsou jeden vedle druhého géniové, ale spíš mají víc možností získat ohodnocení či publikaci. Z každého Čapkova mloka vyjdou dvě knihy, z Broncových Žoldnéřů jedna, z našeho Daidala se tisku dočká asi dvacet povídek a to zdaleka není všechno. Samozřejmě, že jsou ještě sbírky povídek, které vydávají různá nakladatelství nezávisle na soutěžích, viz například Bájná stvoření, Smrt v parovodu, Zpěv kovových velryb, Sex ve zvěrokruhu, nebo připravované povídky ženských autorek Dáma se lvem atd. Tady však editoři vesměs oslovují známé či méně známé autory a tím se zužuje pravděpodobnost, že se do nich prosadí nějaký začínající autor. Nicméně jsem přesvědčený, že momentálně prožíváme, tedy my autoři, zlatý věk. Možnost být vytištěn je opravdu vysoká. A to nemluvím o internetových možnostech. Spíš mám teď trochu obavy, aby vbrzku nebylo víc spisovatelů než čtenářů. Nedávno mé obavy poněkud rozptýlili dva mluvčí velkých knihkupectví, kteří pravili, že prodeje papírových knih rostou. Jeden z nich řekl kouzelnou větu, se kterou moje čtenářská dušička zarezonovala: Lidé se vracejí k papírovým knihám, vůni papíru nic nedokáže nahradit. A to platí i o našem časopisu. První, co udělám, když přijde nové číslo je, že si k němu čuchnu. Právě tak jako k novým knihám. Takže vám přeju, abyste si nejen počichali, ale i početli.

Vlado Ríša

Bájná stvoření

a další sbírky

Z reklamy na protější straně víte, že vy

šla další sbírka SF a F povídek českých

autorů. Pro příští rok připravuje redakce

další sbírku, jejímž hlavním motem ten

tokrát bude SPACE OPERA, tedy, jak

říká šéfredaktor, kosmická střílečka. Po

vídky by měly být dlouhé maximálně 20

normostran a samozřejmě vynikající.

Prozatím účast slíbili Františka Vrben

ská, Jarek Mostecký... Ovšem nikterak

se nebráníme dalším autorům, kteří by

měli zájem účastnit se této sbírky.

Další scifistka

píše detektivky

Členka plzeňského scifi klubu, práv

nička a bývalá ministryně spravedlnosti

Daniela Kovářová vydala po několika

SF knihách již druhou detektivku. Ne

odehrává se tentokrát na golfovém

hřišti, ale hlavně v budově Městského

soudu v Praze a mezi právníky. Kniha

se jmenuje Smrt v justičním paláci.

Světové ceny fantasy

Letošní Světové ceny fantasy (World

Fantasy Awards) se udílely 30. října na

World Fantasy Conu v americkém Co

lumbusu a dominovaly jim ženy. Cenu

za nejlepší román si odnesla Anna

Smail lová za titul The Chimes, v kate

gorii novela zvítězila Kelly Barnhillová

za „The Unlicensed Magician“ a za krát

kou fikci cenu obdržela Alyssa Won

gová za námi v říjnovém čísle otištěnou

povídku „Hungry Daughters of Starving

Mothers“ (česky Hladové dcery lačných

matek). Slavit mohla dále editorská dvo

jice Silvia Moreno-Gariaová a Paula

R. Stilesová za sestavení antologie She

Walks in Shadows a spisovatelka

C. S. E. Cooneyová za povídkovou

sbírku Bone Swans. Nejlepší výtvarnicí

minulého roku byla zvolena Galen Da

rová. Na muže pak zbyly profesní ceny

– za profesionály ji obdržel Stephen Jo

nes za sestavení výtvarného alba The

Art of Horror a cenu za amatérskou čin

nost získal John O’Neill, vydavatel

a editor online magazínu Black Gate.

Ocenění za celoživotní dílo bylo in me

moriam uděleno nedávno bohužel ze -

snulému editoru Davidu G. Hartwellovi

a polskému mistru žánru Andrzeji Sap

kowskému.

Autorská svatba

Dvě spisovatelské hvězdy současné fan

tastiky, které známe i ze stránek našeho

časopisu, oznámily společný sňatek. Eli

zabeth Bearová a Scott Lynch uzavřeli

manželství dne 8. října 2016 a my jim

srdečně blahopřejeme a přejeme hodně

štěstí.

Hachette žaluje

Setha Grahame-Smithe

Nakladatelská spo

lečnost Hachette ža

luje spisovatele Se

tha Grahame-Smi

the, autora románu

Pýcha, předsudek

a zombie, za poru

šení smlouvy s žádostí o navrácení pěti

set tisíc dolarů vyplacených jako záloha

za knihu, kterou autor neodevzdal v ter

mínu. Hachette s autorem uzavřel

smlouvu po vydání románu Abraham

Lincoln: Lovec upírů a vyplatil mu je

den milion dolarů za příslib dvou knih,

z nichž autor v roce 2015 odevzdal

pouze román Poslední americký upír.

Druhou knihu i přes nabídku prodlou

žení lhůty neodevzdal. Tři roky po uza

vření smlouvy zrušilo nakladatelství

smlouvu, nicméně autorovi nabídlo dal

ších šedesát dnů k odevzdání rukopisu.

Autor druhou knihu nakonec odevzdal,

nicméně ne ve stavu, s nímž by naklada

tel mohl být spokojen.

Ze zadních reproduktorů se rozezněla závěrečná melodie

z Lvího krále a Teale zašátrala v hromadě dévédéček po dalším filmu, aniž by spustila oči ze sněhem zaváté dálnice. Přidržela si obal před nosem. Muzikál Ledové království.

Srolovala okénko a vyhodila dévédéčko ven.

„Co takhle trochu muziky?“ Střelila pohledem do zpětného

zrcátka, doprava na Elijaha, doleva na Chantilly. Že jsou naživu, se dalo poznat jen podle toho, že občas mrkli, a podle mírného zdvihání a klesání jejich hrudníčků. „Teď je na řadě Elijah, že jo? Co bys říkal na Riche Homie Quana?“

Vyhrabala správné cédéčko a vložila ho do přehrávače jejich

nového minivanu Mercedes R-350. V dobách před kývacím virem Teale hip-hop nesnášela, ale teď jí Elijahova oblíbená muzika přirostla k srdci; připomínalo jí to časy, kdy Elijah ještě skákal, běhal a tancoval. Ve zpětném zrcátku viděla, jak Elijah rychle jezdí očima do všech stran, jako kdyby něco zoufale hledal. Jeho oči – jenom ty jeho – to občas dělaly, a ona neměla ponětí proč.

Natáhla ruku k sedadlu spolujezdce a poklepala na koleno

Wilsonovi. „Žádný strachy, teď už jsou na řadě dospěláci. Co třeba –“ Teale zavadila pohledem o ukazatel teploty na palubní desce a v tu ránu zapomněla, co chtěla říct.

Rafička budíku ukazovala výš, než by se jí líbilo – byla téměř

v červeném poli. Byla tak už od chvíle, co vyjeli? Teale ten minivan vzala v jednom autosalonu těsně před cestou a v přístrojové desce se zatím nevyznala. Věděla, že jednu věc absolutně nemůže riskovat – aby teď v zimě zůstali trčet s rozbitým autem uprostřed Colorada. Proto si do prdele vybrala fungl novou mercedesku. Existuje spolehlivější auťák než fungl novej mercedes?

Rafička se vyšplhala ještě výš. Blizoučko k červené. Co když

ji to auto nechá na holičkách? Venku bylo sedm pod nulou.

Teale vyhlížela dálniční sjezd.

„No tak. Vydrž.“

Zpod kapoty vyklouzl obláček řídkého kouře.

„Vydrž.“

Kouř začal houstnout a černat.

Teale si pokoušela vzpomenout, kdy naposledy míjela exit

nebo mezi hustým listovím aspoň zahlédla nějaké městečko. Nejmíň dvacet mil nazpátek. Jestli se ten krám rozbije, nezbude jí než pokračovat pěšky po směru a doufat, že další sjezd je blíž. Jak dlouho by vydržely děti v autě bez topení? Neměla představu.

Auto poskočilo a začalo vynechávat. Teale sešlápla plyn. Nic.

„Kurva. Kurva.“ Praštila do volantu. Auto pomalu sjíždělo ke

krajnici, až zastavilo. Teale tlouklo srdce až v krku. Široko daleko nebylo nic v dohledu – žádné domy, silnice, nikde nic. Wilsonova tvář byla pořád stejně mrtvolně ochablá, ale v očích se mu teď objevil vlahý lesk znepokojení. Oči byly to jediné, co na nich jevilo známky života, jako by se do nich celí přestěhovali.

Teale se otočila dozadu na děti. „Nic se neděje. Seženu nám

jiný auto. Vrátím se cobydup.“

Vyklouzla dveřmi u řidiče ven a rychle za sebou zavřela, aby

neunikalo teplo. Přeběhla kolem auta dozadu, otevřela skříňové dveře a vytáhla kufr se zimním oblečením. Navlékla dětem kabáty, rukavice a čepice, a zatímco ji vyděšeně sledovaly, usilovně se snažila zachovat klid. Zabalila je do přikrývek a dala jim napít z termosek. Zase se nechala zaskočit tím, jak jim tvářičky vždycky oživnou, kdykoli se slámka dotkne rtů a ústa začnou sát. Oblékla ještě Wilsona, pak si sama vzala čepici, šálu a rukavice a nakonec

se natáhla k přední přihrádce, vylovila z ní pistoli a strčila si ji

do batohu.

„Tak jo, hlavy vzhůru a nic se nebojte. Budu zpátky, než se

nadějete.“

Jen co opustila vyhřátý minivan, zakousl se do ní štiplavý vítr.

Zamkla auto a rozběhla se sprintem, protože věděla, že ji všichni

tři sledují. Musí vypadat, jako že je dost rychlá a silná, aby jako

nic takhle doběhla až do dalšího města.

Jakmile se jim ale ztratila z dohledu, zvolnila. Plíce měla

v jednom ohni a nohy jako z rosolu. Nebyla žádná sportovkyně;

byla obyčejná ženská, zvyklá na domácí pohodlí, měla svých

patnáct kilo nadváhy a nejlíp se cítila za psacím stolem ve vytá

pěné místnosti. Byla pravým opakem Elijaha, který měl hyper

kinetickou poruchu, a dokud ho kývací virus nepřipravil o radost

z fyzického těla, musel být neustále v pohybu.

Asi půl míle před sebou Teale uviděla návěstí. Přinutila se

běžet rychleji; zelená cedule se k ní zvolna blížila, ale pořád se

nedalo přečíst, co na ní je. Teale zpomalila do kroku, aby jí nápis

před očima tolik neposkakoval, přimhouřila oči a zalapala po

dechu.

GUNNISON 13

Potlačila vzlyknutí. Třináct mil? To by trvalo hodiny. Předsta

vila si děti a Wilsona v minivanu; určitě jsou už teď celí zkřehlí.

Přelétla pohledem temné hvozdy, které svíraly dálnici. Nemohla

by si zkrátit cestu lesem? Ale co když se před ní táhnou tisíce

akrů divočiny?

Tady se nedalo nic vymyslet. Teale se snažila nepropadnout

panice. Znovu se rozběhla po krajnici.

Už po deseti minutách se jí udělalo zle a musela zase přejít do

kroku. Píchalo ji v boku, ale přitiskla si tam ruku a nutila se jít

dál, myslela na muže a na děti, jak tiše sedí v autě a od prochlad -

lých úst jim stoupají obláčky bílé páry. Představila si, že se k nim

vrátí a najde je zmrzlé, mrtvé –

Zavrávorala. Na prchavý okamžik se jí při představě, že by po

návratu našla svoji rodinu mrtvou, zmocnil ten nejstrašlivější

pocit.

Úleva.

Úleva, že už jim nebude muset měnit pleny, krmit je a nosit je

do postele. Úleva, že unikli z vězení vlastních těl. A taky úleva,

že je neuvidí umírat, aniž by je přitom musela opustit, jako to

svým blízkým udělala spousta ostatních.

Teale zaslechla lomoz a zbystřila. Chvíli trvalo, než si uvědo

mila, že to v dálce sílí hučení blížícího se motoru. Zastavila

a otočila se.

Na dálnici se vynořilo SUV a řítilo se k ní.

Stoupla si do vozovky a začala mávat rukama. „Hej! Hej, po

moc!“

SUV zpomalilo, zajelo ke krajnici a zastavilo před ní s pade

sátimetrovou rezervou.

Teale se k němu vydala.

Když z auta nikdo nevystupoval, zaváhala. Proč nevylezou?

Na co čekají? Až budou mít jistotu, že je sama a neozbrojená?

Shodila z ramene batoh, schválně z něj vytáhla pistoli tak,

aby ji všichni v autě viděli, a zasunula si ji za pásek u džínsů.

Doufala, že si její signál vyloží správně: Mám zbraň na svoji ob

ranu, ale nemám zlé úmysly.

3XB-1

Tanec s cizincem v zemi lazarů

Will McIntosh

(DANCING WITH A STRANGER IN THE LAND OF NOD)


Kráčela k autu a v duchu se modlila, ať uvnitř sedí samé ženské

nebo důchodci. Hlavně ne chlapi s hustými plnovousy a automatickými puškami.

Otevřely se dveře u řidiče. Ven vystoupil běloch v kanadách.

Přes rameno si přehodil pušku a se skloněnou hlavou k ní vykročil.

Teale se zastavila a se sevřeným žaludkem nahmatala pažbu

pistole. „Jste sám?“

„Ne.“ Teale o pár kroků ucouvla a vytáhla pistoli.

„Počkejte. Nechoďte blíž.“

Muž se zastavil, zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Stopla jste si

mě. Potřebujete pomoc, nebo ne?“

„Jo. Rozbilo se mi auto. Stojíme pár mil zpátky. Vezu rodinu,

čekají tam.“

Muž mávl rukou k SUV. „Tak si nastupte. Zastavíme se pro

ně. Můžu vás hodit do nejbližšího města.“

Teale si SUV podezíravě měřila. Stálo daleko a mělo tmavá

skla, takže neviděla dovnitř. „Kdo s vámi jede?“

„Moje žena a dcera.“

Když přišla blíž, muž jí otevřel zadní dveře a ustoupil stranou.

Teale nervózně nakoukla dovnitř v obavách, jestli po ní někdo nesáhne.

Vzadu sedělo strnulé děvčátko zhruba v Elijahově věku;

vpředu na místě spolujezdce byla nehybná žena.

„Nasedněte.“

Teale si všimla, že zadek SUV je až po střechu nacpaný věcmi.

„Jak se sem všichni vejdeme? My jsme čtyři.“

Muž pokrčil rameny. „Něco z těch krámů vyhodím. Jídla i věcí

se všude válí habaděj. Aspoň zatím.“

Teale se usadila vedle té asi desetileté holčičky. Byla to pravda.

Pokud se člověk obrnil proti zápachu, mohl vlézt téměř do každého domu a opatřit si konzervy s jídlem, přikrývky, zbraně i nářadí. Mohli jste si všude vzít, co vás napadlo, šperky, nábytek, spotřebiče, cédéčka, toaletní papír. A pokud vám nevadilo, že musíte odklidit mrtvoly, mohli jste si klidně nechat i celý dům.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se muž. „Jinak, já jsem Gill.

Tohle je Season,“ ukázal na ženu vedle sebe, „a naše dcera Arial.“

Teale se usmála a kývla na Arial. „Já jsem Teale. Jedeme

z Denveru. Hledáme nějaké menší město, kde bychom se mohli na čas usadit.“

„No jo, Denver. Tam je asi hodně mrtvol, co?“

„No právě. Možná to zvládnu, až z nich zbydou jen kosti, ale

teď je to na mě vážně trochu moc.“

„A přitom musíš myslet na různý nemoci. S náma je to stejný.“

Gill mluvil chraplavým hlasem; rukávy u košile měl vyhrnuté až k loktům, takže mu bylo vidět tetování: oči, z nichž se ronily slzy.

Chvíli si vyměňovali útržky informací, posbíraných buď z rádia,

nebo od jiných lidí, kteří nákazu přežili a s nimiž se v těch posledních měsících po kolapsu setkali. Z rádia sice pravidelně promlouval prezident, ale všichni byli přesvědčení, že jde o imitátora. Ten hlas prostě nebyl úplně v pořádku.

„Myslíš, že by svět ještě někdy mohl vypadat jako dřív?“ ze -

ptala se Teale.

Za zatáčkou se objevil minivan a Gill přibrzdil. „To víš že jo.

Dřív nebo pozdějc se všechno vrátí do starých kolejí.“

To bylo absurdně optimistické tvrzení. Teale uvažovala, jestli

to Gill řekl kvůli svojí ženě a dcerce. Ona by to udělala, kdyby měla v autě děti a manžela.

Připadalo jí divné nechávat u silnice jídlo jen tak, aby se zka

zilo. Jenže jídlo se prostě kazilo všude. Čerstvé potraviny se zkazily v prvních týdnech poté, co se virus rozšířil. Teď už začínaly zatuchat i krabice s cereáliemi a slané brambůrky. Za pár let jim nezůstane nic než jídlo v plechovkách, to jim ale vystačí ještě na

dlouho. Mají čas, aby si všechno nově uspořádali a společně se

naučili, jak pěstovat obilí nebo postavit ohrady a nahnat do nich

zdivočelý dobytek.

Teale se natáhla a pohladila po koleni Chantilly. Dotýkala se

teď manžela i dětí mnohem víc než dřív.

„Tak co, Teale, čím ses předtím živila?“

„Lobbovala jsem pro jedno sdružení za volné užívání marihu

any. Chtěli jsme dosáhnout legalizace na celonárodní úrovni.“

Gill se rozchechtal. „Tak se mi zdá, že jste uspěli. Teď si

každej může hulit, jak chce.“

Dřív, když ještě všechno fungovalo normálně, Teale věřila, že

její práce má smysl. Myslela si, že to, co dělá, je důležité. Zpětně

jí to připadalo zbytečné, stejně jako tolik dalších věcí, které

patřily k životu před nákazou. Když je devadesát sedm procent

populace po smrti nebo ve stavu naprosté strnulosti, spousta

věcí, na kterých předtím záleželo, zákonitě přestane dávat smysl.

„A ty? Cos dělal ty?“

„Naposledy jsem byl muž v domácnosti, táta na plný úvazek.

Předtím jsem měl místo na střední škole jako suplující učitel

a trenér dívčího tenisu a ještě předtím jsem pracoval pro jednu

kabelovku. Vystřídal jsem hodně zaměstnání.“

Cedule města Gunnison ve státě Colorado hlásala, že zde sídlí

Western State College, což vzhledem k velikosti městečka musela

být hodně provinční vysoká škola. Jak ale projížděli po hlavní

třídě, která byla ve skutečnosti docela malebná, když si člověk

odmyslel vytlučená okna a bílé pytle s oběťmi viru naskládané

podél chodníků, Teale se přestávala dívat po vhodné náhradě za

rozbitý minivan a čím dál víc si prohlížela samotné městečko.

Dokonale splňovalo její představu typického amerického malo

města. Třeba už jsou tu od Denveru dostatečně daleko.

Na chodníku se zastavila stará paní v modré teplákové sou

pravě a ohlížela se za nimi. Teale jí zamávala; stařenka také

zvedla ruku a pak se otočila a šla si zase po svých.

Vpředu po levé straně ulice Teale zpozorovala Holiday Inn.

„Víš co, Gille? Tamhle je Holiday Inn, vysaď nás tam. Po autě se

můžu podívat později.“ Gill, který si za pomalé jízdy město sám

pozorně prohlížel, vyhodil blinkr.

Teale se rozesmála. „Komu ukazuješ, že budeš zatáčet? Ve

verkám?“

Gill se zachechtal. „Zvyk je železná košile.“ Předjel před ho

telový vchod a otočil se na Teale. „Tak si říkám, jestli oba mys

líme na to samé. Že zrovna tady by se klidně dalo na chvíli usa

dit.“

„Říká se, že velcí myslitelé vidí svět podobně,“ usmála se Te

ale.

„Tak to je skvělý. Bylo by hezký znát aspoň jedny sousedy.“

„Jedny z těch čtyř, co tu budeme mít?“ zavtipkovala Teale

a už se hrnula z SUV.

Vstupní dveře do haly byly odemčené. Teale se po zhasnuté

hale rozhlížela, dokud nespatřila vozík na zavazadla.

„Vy si chcete najít bydlení ještě dneska a rovnou se nastěho

vat?“ zeptala se Gilla, zatímco jí pomáhal naložit Wilsona na

vozík. Teale je bude muset odvézt na pokoj jednoho po druhém.

„Spíš to uděláme jako vy. Někde se na noc ubytujeme a zítra

se porozhlídneme po něčem dlouhodobějším.“

„Tak proč tu nezůstanete s námi?“

„Určitě?“ přeptal se pro jistotu Gill. „Jestli chcete, můžete to

tu mít pro sebe. Je tu spousta dalších hotelů,“ ukázal rukou dál

po ulici.

„Myslím, že Wilson i děti pro změnu uvítají společnost.“

A Teale jakbysmet. Zvlášť pokud to bude společnost někoho,

s kým si může normálně povídat. Někdy se v mlčenlivé společ

nosti svých nejbližších cítila osamělejší, než kdyby opravdu zů

stala sama.

4 XB-1


* * *

Teale pevně držela hrneček, dokud z něj Wilson na šestkrát nevysrkl brčkem i poslední kapku silně říznutého vaječného koňaku. Ze sterea jim k tomu Nat King Cole tklivě vyzpěvoval o bílých Vánocích.

Teale měla v krku obrovský knedlík. Z toho, jak polykala slzy, už ji bolely uzliny. Jenže proti záplavě vzpomínek na všechny společně prožité Vánoce, která se na ni bez přestání valila, byla úplně bezmocná.

Vážně to bylo teprve loni, co se Elijah s Chantilly v předvečer Santova příchodu rozhodli, že vydrží celou noc vzhůru, a nakonec ve čtyři nebo v pět ráno usnuli a celé sváteční dopoledne pak místo rozbalování dárků prospali? A je to na den pět let, co se Wilson převlékl za Santu a rozběhl se přes zasněžený dvorek do lesa, takže děti, které Santu vyhlížely z okna v podkroví, se rozkřičely nadšením, že ho vážně viděly?

Píseň dozněla. „Kdo vybírá další písničku?“ zeptala se Teale přiškrceným, nepřirozeně veselým hlasem.

„Myslím, že Arial,“ vyskočil na nohy Gill. Sršel energií a dobrou náladou, ale usmíval se při tom, jako by ho bolely zuby. Založil do přehrávače vánoční album nějaké klučičí skupiny. Když už u sterea postával nápadně dlouho, Teale si všimla, že se mu třesou ramena, a pochopila, že brečí.

Ani se k nim neotočil a nenápadně zmizel v kuchyni.

„Donesu ti ještě koňak, miláčku?“ Teale zvedla ze stolku prázdný hrníček a zamířila do kuchyně.

Gill seděl na podlaze, držel si žaludek a neslyšně vzlykal. Konejšivě mu položila ruku na rameno. Gill k ní zvedl mokrou tvář se zarudlýma očima.

„Strašně mi chybí. Stýská se mi po nich, a přitom se za to proklínám, protože tu přece pořád jsou.“

„Já vím. Já vím.“ Teale se svezla na zem vedle něj. Opřela se zády o kredenc.

Gill stáhl z dvířek u sporáku utěrku, otřel si s ní oči i obličej, ale nepřestával popotahovat. „Někdy váhám, jestli vůbec dělám správnou věc. Děsí mě pomyšlení, že kdyby Season mohla ještě naposled promluvit, řekla by mi‚ že je to peklo a že ji mám nechat umřít.“

Teale mlčela. Mockrát uvažovala o tomtéž, ale nechtěla na to myslet.

„Ale já nemůžu,“ pokračoval Gill. „To prostě nejde, když nevím, jestli to doopravdy chtějí.“

Teale konečně vytryskly slzy, kterým se poslední tři hodiny bránila. „Říkala jsem ti, že Elijah má hyperkinetickou poruchu?“

Gill zavrtěl hlavou.

„Než se nakazil, nevydržel sedět v klidu ani minutu. Pro něho to musí být učiněná muka, když se nemůže ani hnout.“ Na Teale znovu plnou vahou dolehlo vědomí, že její děti se už možná nikdy nepohnou. „Já to nesnesu, vidět je takhle. Bolí to tak, že to nejde vydržet.“

„Ale přitom nechceš, aby poznali, jak tě to trápí,“ přizvukoval Gill.

„Přesně.“ Teale se skoro nemohla nadechnout, jako by jí na prsou ležel kus železa. Přála si, aby už ta pitomá klučičí skupina přestala zpívat. „A taky nechci, aby poznali, jak hrozně je někdy nenávidím.“

Zhrozila se vlastních slov. Zakryla si pusu rukou, otočila se a se vzlykotem zabořila čelo Gillovi do límce.

Gill ji pohladil po hlavě a zašeptal: „No jo. Ještě to taky.“

Ten odpor a nevole, které pociťovala nad jejich nemohoucností, se skrývaly vespod, v temnějších koutech její duše. Nebylo to vůči nim spravedlivé – nemohli za to –, ale stejně to tak cítila, a zároveň se za to nenáviděla.

5XB-1


„Měli jsme se na Vánoce vykašlat, dělat, že je obyčejný den,“

zamumlala Gillovi do krku.

„Promiň. Kdybych si pořád nevedl záznamy, ani bychom ne

věděli, kolikátého je.“

„Byl to můj nápad, slavit Vánoce. Mohli jsme to nechat být.“

Teale zvedla hlavu, aby se narovnala. Jak se jí o tvář otřel Gil

lův obličej, naklonila se a políbila ho.

Sotva ho znala, ale když se líbali, zaplavil ji příval uklidňujícího

tepla. Poprvé za celou věčnost zase cítila něco jiného než bolest a strach. Když se od sebe odtáhli, Teale si položila hlavu Gillovi na prsa. Seděli tak, dokud nedozněla Tichá noc a nevystřídala ji skladba Jingle Bell Rock.

„Měli bychom se radši vrátit,“ hlesl stísněným hlasem Gill.

„Dobře.“

Trochu se za ní opozdil, jako by nechtěl, aby je ostatní viděli

přicházet společně.

* * *

Teale sklidila ze stolu a uložila děti i Wilsona do postele

a pak se šla projít, aby si vyčistila hlavu a mohla v klidu přemýšlet o tom, co se stalo v kuchyni. Bylo jí z toho nanic, cítila se příšerně provinile, ale zároveň si připadala živá, jako už dlouho ne. Než se to stalo, na nějaké líbání s Gillem ani nepomyslela. V tu chvíli to ale bylo jako sáhnout z posledního vypětí sil po záchranném kruhu, když už nadobro klesala pod hladinu.

Když člověk cítí smutek a beznaděj, ale má pro to dobrý dů

vod, říká se tomu taky deprese? Teale v tom neměla jasno. Ale asi na tom houby záleží, jak si to pojmenuje. Jestli prožívá „smutek“, „depresi“ anebo prostě „nový normální duševní stav“.

„Ahoj.“ O kapotu SUV se opíral Gill, jednu nohu měl zapřenou

o nárazník. Teale projel tělem záchvěv vzrušení. Snažila se ho potlačit, ale stejně se jí honilo hlavou, jestli Gill vyšel ven schválně, protože doufal, že se potkají, nebo jestli je to jenom náhoda.

Došla k SUV a připojila se k němu.

„Chceš si o tom promluvit? Však víš, o tom v kuchyni. Nebo

na to prostě zapomeneme, nebo –“ Gill se nejistě odmlčel.

„Nebo co? Existuje ještě jiná možnost, než že si o tom buď

promluvíme, nebo ne?“

Gill se usmál. Byl nervózní a vyhýbal se jejímu pohledu.

„Musíš mi pomoct – já se v tom moc nevyznám.“

Teale se chraptivě, hořce zasmála. „A ty myslíš, že já jo?“

Ale to nebylo fér – to ona ho políbila, ne naopak. Jenže ona

teď vážně neví, co s tím. V tom dřívějším světě, před nákazou, nikdy jiného muže nepolíbila. Ani když byla opilá. A ani potom, co Wilsonovi přišla na jeho románek s Bethy Edwardsovou.

„Já – nemůžu se Season nic mít. Myslím sexuálně. Jednou

jsem to zkusil. Ale nešlo to, připadal jsem si spíš jako nějaký zvrhlík než milenec.“ Gill si přitiskl ruku na oči. „Vůbec nevím, proč ti to vykládám.“

„Já jsem ani nenašla kuráž, abych to s Wilsonem zkusila.

Chápu, že za to nemůže, ale není snadný najít v sobě chuť milovat se s někým, kdo má plínky. Jednou za čas mu pomůžu, víš co, uvolnit napětí. Rukou.“

V tom náročném období, které po nákaze nastalo, si Teale ani

nestihla uvědomit, jak ji to ticho a odloučenost zdeptaly. Málem zapomněla, jak prostou radost člověku působí, když něco řekne, cokoli, a jiná lidská bytost mu odpoví!

„Jsi dobrá manželka,“ usmál se na ni Gill.

„Doteď jsem si to o sobě myslela.“ Teale začínalo docházet,

že hlavní potíž není v tom, že Gilla políbila, ale v tom, že to chce udělat znovu.

Přes střechu autoopravny bylo v dálce vidět oranžovou zář.

Někdo si musel doma na dvorku rozdělat ohýnek.

„Asi bych měla jít dovnitř,“ povzdychla si Teale.

Tentokrát políbil jako první on ji.

* * *

Teale se probrala ze spánku s pocitem, že někdo šeptá její

jméno. „Wilsone? Byls to ty?“

Wilson vedle ní ležel s rukama podél těla, tak jak ho večer

uložila. Oči měl zavřené.

„Prosím tě, řekni, žes to byl ty.“ Zkoumavě si prohlížela man

želovu tvář. Ve spánku vypadal normálně, jako by měl co nevidět

otevřít oči a oblažit ji svým širokánským hřejivým úsměvem.

Přemítala, jestli něco ví. Tuší něco? A jestli ano, chápe ji?

Anebo v duchu prožívá muka a užírá se žárlivostí? Teale mu ne

musela lhát, protože Wilson se nemohl na nic ptát.

„Teale!“ Naléhavé zašeptání přilétlo zvenčí. Teale přistoupila

k oknu.

Venku stál potmě Gill s rukama v kapsách.

Potichu se vykradla z pokoje, zkontrolovala Elijaha a Chantilly

a pak si oblékla kabát a vyšla ven.

V Gillově náruči celá roztála. „Jak se máš?“

„Teď už dobře.“

„A jak pokračuje tvůj velký plán na městskou radu?“

„Nijak zvlášť, pokud vím.“ Gill ji políbil na šíji. „Ale aspoň

jsem dokončil to sčítání. Ve městě Gunnison ve státě Colorado

oficiálně žije šedesát devět obyvatel.“

„Mhm, zajímavý číslo.“

„Říkal jsem si, že se ti bude líbit.“ Gill ji pustil z objetí a chytil

ji za ruce. „Poslyš, chci se tě na něco zeptat.“ Olízl si rty. Vypadal

nervózně.

„A-ha.“

Pustil jednu její ruku ze sevření a z kapsy kabátu vytáhl bílou

krabičku. Palcem odklopil víčko.

Uvnitř na sametu spočíval prsten s diamantem. Kámen, vy

broušený do tvaru markýzy, musel mít alespoň tři karáty. „Chci

tě požádat, aby sis mě vzala.“

Teale stáhla ruku a dotkla se svého snubního prstýnku s půl

karátovým kamenem. Otáčela si jím na prstu a snažila se pocho

pit, co se to děje.

„Miluju tě,“ naléhal Gill. „Už to nechci dál skrývat. Nemůžu.

Nemůžu se za tebou pořád tajně plížit Season za zády. A vím, že

tebe to trápí zrovna tak.“

Ano, trápilo ji to. Poslední měsíc chodila s ustavičně sevřeným

žaludkem. Chvílemi si byla téměř jistá, že Wilson ví, co Teale

doopravdy dělá, když mu říká, že se jde projít.

„Ale co chceš dělat jinýho? Říct jim to?“ Představila si, jak

Wilsonovi oznamuje, že se provdá za Gilla. Jasně, nemohl by jí

na to nic říct. Ani Chantilly a Elijah. Ale jak by jim asi bylo, až

by jim maminka vysvětlovala, že má ráda Gilla? „Vžij se do té

situace. Celý den sedíš, nemůžeš se hnout, a tvoje žena se zatím

líbá s jiným mužským. To bych radši umřela.“

Gill upíral pohled do země. „Stejně by podle všeho byli radši

mrtví.“

Teale si vybavila ty hrozné dny během největšího řádění viru.

Všechny ty tlumené debaty o tom, jak své nejbližší bezbolestně

zbavit trápení. Kolik oxykodonu nebo valia je potřeba rozmíchat

ve sklenici s vodou. Sama byla jednou u toho, s šátkem přitisk

nutým na nos a na pusu, když jejich kamarád ze sousedství,

Mark Melancon, dal svému synkovi vypít hroznovou šťávu vy

lepšenou valiem. Pořád ještě v duchu viděla, jak se tenkrát Mar

kovi koulely slzy po tvářích, zatímco Jeremy pil. Pár dní nato

přidržela Vanessa Melanconová stejný hrníček u rtů Markovi.

6 XB-1


„Já bych byl na jejich místě vděčný, kdyby mi Season zamí

chala do džusu plnou hrst oxykodonu,“ prohlásil Gill. „Kdybych

nevěděl, co piju, klidně usnul a už se nevzbudil? Nemohla by mi

prokázat větší laskavost.“

„Tak proč to pro ni ty neuděláš?“ zeptala se tiše Teale. Nikdy

se těch, kteří přežili, neptala, co se stalo s jejich blízkými, jak to,

že většina z nich je sama a nemusí nikomu měnit pleny. Rozhodli

se jinak než Teale. Nesoudila je.

Gill upíral oči na kousek země pod jejich nohama. „Vím, že

bych jí tím posloužil. Ale stejně si nejsem jistý, že to dokážu

udělat.“

Nejsem si jistý, že to dokážu udělat. Ještě před měsícem říkal,

že by nemohl.

„Já taky nevím, jestli bych to zvládla,“ přiznala Teale.

Kousek od nich přeběhlo přes ulici nějaké zvíře – možná svišť,

nebo mýval. Gill se otočil, aby zjistil, na co se Teale dívá.

„Mluvíme o tom –“ Gill se zajíkl. Odkašlal si. „Mluvíme

o tom, že bychom to měli udělat?“

„Já nevím, o čem to mluvíme.“ Teale se podívala nahoru

k oknu, kde spaly její děti. Rty ji brněly a bolelo ji u srdce. Ne

chtěla se s ním o tom bavit; chtěla si zalézt do postele a nevylézt

celé dny.

„Co když jsme oba potřebovali postrčit, abychom konečně

udělali to, co je správné?“ pokračoval Gill. „Co když je to od

nás sobecké, udržovat je naživu bez šance na uzdravení?“

Bylo to postavené na hlavu, ale z určitého pohledu to dávalo

smysl: potřebují sobeckou motivaci, aby se přiměli udělat, co je

ve skutečnosti správné. Na pohnutkách nezáleží; hlavní je, aby

dokázala udělat, co bude pro Elijaha a Chantilly nejlepší.

Teale zalapala po dechu – právě se jí rozpadla další iluze.

Vlastně to všechno dělá jen kvůli dětem. Nebýt jich, Wilsona by

z té bídy už dávno vysvobodila.

Ano. Cítila, že teď je k sobě konečně upřímná. Wilsona vzal

čert. Ale co Elijah a Chantilly? Bylo by pro ně lepší umřít než

zůstat naživu? Celý svět se jí smrskl na tuhle jedinou otázku.

Teale zavřela oči. Pokusila se zapomenout na Gilla, na Wilsona,

na všechno kolem, a snažila se naslouchat jen svému srdci.

Když oči znovu otevřela, sotva ze sebe ta slova mezi vzlykáním

vypravila:

„Myslím, že je musíme nechat jít.“

* * *

Teale zasunula Elijahovi do uší pecky sluchátek a pustila mu

Iggyho Azaleu. Zatímco poslouchal, vyčistila mu zuby a učesala

ho. Vlasy už měl zase moc dlouhé. Bude ho muset brzy ostříhat

Ta myšlenka jí uklouzla v nestřeženém okamžiku. Zapomněla

se, ale vzápětí jí to došlo a zalila ji vlna zoufalství. Přišel čas ne

chat je jít. Dnes. Dnes v sobě s Gillem najdou sílu, aby své

blízké nechali odejít, protože je milují.

Elijahovy oči už zase jezdily z místa na místo jako splašené –

zorničky mu poskakovaly jako gumové míčky na tvrdém betonu.

Stejně jako tehdy, když mu v minivanu pustila Riche Homie

Quana a jako už tolikrát předtím. Teale ho pohladila po tváři; už

mu rašilo první chmýří, chloupky jemné jako na broskvi. Široce

se na něj usmála. Byla rozhodnutá nedat najevo, že se tenhle den

nějak liší od všech ostatních. Hlavní bylo, aby nic nepoznali.

Teale si přála, aby odpluli ve spánku, pěkně klidně, beze strachu

a bolesti.

Na dnešní den vybrala Chantilly bílé kalhoty a mikinu se sně

hulákem Olafem, a zatímco ji oblékala, Elijahovy oči pořád ne

přestávaly tancovat –

Teale ztuhla s mikinou v ruce, jednu Chantillinu ruku nasou

kanou v rukávu, druhou ještě venku.

Tancovat.

Tohle přece Elijah dělá. Tancuje – tancuje očima.

Kolikrát se je Teale pokoušela přimět, aby s ní komunikovali

očima? Podívat se doleva znamená ano, doprava ne. Ale nešlo

to, ani oči je neposlouchaly, reagovaly reflexivně, na pohyb.

Stejně jako když se jejich rty vždycky našpulily při pití.

Ale Elijahovy oči uměly tancovat. Pro něho byl tanec stejně

přirozený jako schopnost sát. A ať už to byl reflex nebo ne, hudba

ho zjevně těšila. Její syn prožíval radostné chvíle.

Možná to pro ně nakonec není zas až takové peklo.

* * *

Přes vzdálené hřebeny Skalistých hor se draly první sluneční

paprsky, když Teale prostrčila lístek pode dveřmi Gillova pokoje

a vyšla z hotelu.

Před vchodem na ni čekala nastartovaná Honda Odyssea.

V autě seděla její rodina. Teale usedla za volant, a přestože se

dusila slzami, nasadila veselý tón: „Tak a můžeme vyrazit! Po

jedeme jenom pár hodin a pak si někde najdeme nový hotel.“

Byla vděčná, že se neobjevil Gill. Kdyby teď vyběhl ven,

určitě by se zhroutila, a jestli Wilson pořád ještě nic netušil, tak

by zaručeně všechno pochopil.

„Kdo vybere první album?“

Vyjela s autem na ulici a namátkou sáhla po jednom obalu.

Rich Homie Quan.

„Na jaře si vyrazíme na pořádnou výpravu po Státech. Podí

váme se do Velkého kaňonu, do sekvojového parku, dojedeme

až k Tichému oceánu a pak budeme pokračovat nahoru podél

pobřeží, pořád dál.“

Ve zpětném zrcátku Teale sledovala mizející město a dívala

se, jak Elijahovy oči tancují.

Poprvé vydáno v antologii The End Has Come

sestavené Johnem Josephem Adamsem a Hughem Howeym

v květnu roku 2015

Přeložila Jitka Cardová

Ilustrovala Žaneta Kortusová

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

WILL MCINTOSH

Americký autor SF (nar. 1962), jenž v roce 1990 úspěšně do

končil doktorandské studium sociální psychologie a poté se

oboru věnoval jako vysokoškolský profesor, přičemž se v po

sledních letech čím dál víc soustředí na svou spisovatelskou

činnost. V roce 2003 absolvoval známý workshop Clarion

a od té doby publikoval téměř padesát kratších prací. Poprvé

na sebe výrazněji upozornil námi dříve vydanou povídkou,

kterou o šest let později rozvedl do debutového románu Soft

Apocalypse (2011). Následovaly romány Hitchers (2012),

Love Minus Eighty (2013) a Defenders (2014), z nichž po

slední dva opět vznikly rozvedením autorovy dříve publiko

vané kratší práce. V nejnovějším McIntoshově románu Bur

ning Midnight (2016) se lidská společnost změní poté, co se

po celém světě začnou objevovat záhadné koule, s jejichž po

mocí se člověk může stát lepším – vyšším, chytřejším, po

hlednějším... Nikdo však netuší, odkud se koule vzaly

a k čemu mají sloužit. Námi aktuálně vydaná povídka je třetí

a poslední z volně propojeného „virového“ triptychu.


8 XB-1

Skupinka frikulínů přešlapovala před policejní páskou, zjevně

rozpolcená mezi zvědavostí a potřebou doplnit kofein v sousední kavárně. Scott Huang zaletěl pohledem do rohu virtuálních brýlí, kde se vznášela umělá inteligence jejich oddělení. „Koukám, že vražda přebíjí kafe, co?“

Metta, momentálně s tváří Mae Westové, klesla hlasem do

zastřeného rejstříku filmové hvězdy. „Mám ráda kávu černou jako mé srdce.“

„Ty přece nemáš srdce.“

„Tak mám ráda kávu černou jako můj procesor.“

„Hezky.“ Huang se na ni ušklíbl. Přizpůsobovala rozhraní

každému policistovi zvlášť, ale v Huangově případě tíhla ke hvězdám stříbrného plátna. Její Diamond Lil ovšem byla něco extra; dokonce se pro tu příležitost přepnula do černobílého zobrazení.

U zátarasu ho odmávl službukonající policista a Huang vešel

do budovy. Vstupní hala se honosila zrestaurovanou výzdobou a vysokým stropem z dvacátých let dvacátého století. V rozích stály květináče s okrasnými buxusy zastřiženými do různých tvarů. „Nepamatuju si, že by přístavní čtvrť někdy byla tak nóbl.“

„Tuto část Portlandu postihl úpadek v polovině sedmdesátých

let, kdy se odsud odstěhovala většina podniků. Nyní tu už druhým rokem pokračují revitalizační snahy. Za revitalizaci, která se však neobešla bez několika pochybných transakcí, je z větší části zodpovědný náš zesnulý, Neil Patterson. Kdybys chtěl, můžu ti zobrazit jeho data.“

„Souvisejí některý z těch pochybnejch transakcí s motivem?“

„Zatím není známo nic určitého.“

Huang v odpověď zamručel a natáhl se po tlačítku výtahu.

Metta ve virtuálních brýlích na něj mrkla. „Promiň, Scotte.

Výtah nejezdí. Tak co kdybys někdy zašel ke mně nahoru?“

„Správně je to ‚Co kdybys někdy zašel nahoru ke mně?‘

Častá chyba.“

Obraz zvedl hlavu a zadíval se doleva, jak to Metta dělávala

při vyhledávání. „Máš pravdu... Což mě pěkně štve. Měla jsem si porovnat scénář s databází citátů.“

Huanga se zmocnila nečekaná pýcha. Řekla, že měl pravdu.

„Jo, tak v tom případě dělá skóre člověk versus úíčko 1:549.“ Ale stejně řekla, že měl pravdu.

Metta znovu sklopila řasy a nadmula hereččino poprsí. „Ni

kdy mě nezajímalo skóre, jenom hra.“ Zasmála se. „A teď hurá do schodů.“

Prošoupané linoleum mu zadunělo pod nohama, když došlápl

na první schod. Za druhým patrem už slyšel, jak mu tluče srdce, a měl co dělat, aby nezačal sípat. Sevřel zábradlí, přinutil se vystoupat do dalšího patra a nehlasně prohodil k Mettě: „Připomeň mi, ať začnu zase chodit do fitka.“

„Nemůžu se o tebe starat mimo pracovní dobu.“

„Já vím.“ Nahoře vyšel dveřmi do chodby potažené ano

nymním béžovým kobercem. Stěny ho překvapily. Dolní polovinu lemovalo obložení z draze vypadajícího dřeva a nad obložením začínala tmavozelená tapeta, jejíž sametové hlubiny pohlcovaly světlo.

„Nevadilo by ti chvilku počkat, Scotte? Za třicet vteřin mám

naplánované zálohování a ráda bych měla celé místo činu

v jedné paměťové bance.“

„Jasně.“ Opřel se o stěnu. „Tos nemohla zálohovat, když

jsme šli po schodech?“

„Nemám to v rozpisu. Směrnice vyžadují zálohování každých

šest hodin bez ohledu na typ systému. Snažila jsem se vysvětlit

náčelníkovi, že u umělých inteligencí je to jiné, ale...“

„Já vím... Banks to nepochopil.“ Huang mrkl na kameru

eŠpion, kterou měl upevněnou v límci, aby se ujistil, že dobře

sedí na místě. Nezasvěcený divák by v ní viděl obyčejný

manžetový knoflíček, průzračné sklo vsazené do stříbrného

lůžka, ale čočka v něm ukrytá byla napojená přímo na Mettu.

Viděla sice sklem jeho virtuálních brýlí, ale na místech činu

dávala přednost lepšímu rozlišení specializované kamery

eŠpio nu.

Huang zašoupal botou v krátkém vlasu koberce. Musel pře

máhat nutkání přejet rukou po horním okraji... „Jak se tomu

říká?“ Namířil eŠpiona na dřevěné obložení stěn.

„Táflování. Používalo se k ochraně zdiva před zavedením

sádrokartonu.“

„Díky. Připomíná mi moje cello.“

„Pořád ještě na ně hraješ?“

„Necvičil jsem od chvíle, kdy jsem si vyhodil rameno, jak

jsem lezl za tím klukem přes plot.“

„Já jsem ti říkala, že se to dalo oběhnout.“

Pokrčil rameny, i když věděl, že Metta to vidět nemůže.

„Adrenalin. Co ti na to mám říct?“

„Díky. Zálohováno bylo dokončeno.“ Chodba končila pro

stými dřevěnými dveřmi s malou mosaznou cedulkou. „Tudy.“

Metta na okamžik zvětšila obraz v Huangových brýlích, aby

viděl, že do cedulky je vyryto Střecha – vchod.

„Bezva. Další schody.“

„Je na čase vzít si rukavice, Scotte.“

„Nemusíš mi to připomínat.“ Neochotně si natáhl nafasované

rukavice z fialové gumy.

„Promiň, neviděla jsem, že už pro ně saháš.“

Rukavice mu s lupnutím obepnuly ruce. „Nedalas mi příle

žitost.“

Metta si odkašlala a pokračovala. „Bez výtahu jde o jediný

vchod na střechu, takže podezřelý nejspíš opustil místo činu

stejnou cestou, jakou přišel.“

Schody se leskly čistotou. „Zdá se mi to, Metto, nebo ti taky

přijdou čerstvě vytřený?“

„Nejsem si jistá. Nikdy jsem nevytírala.“

Kovové zábradlí pokrývala černá usazenina, kterou tu v prů

běhu let zanechaly dlaně kolemjdoucích, ale popraskané lino

leum se třpytilo. Nad vším se vznášela čistá citronová vůně.

Huang si mimoděk odfrkl, když ucítil ten vtíravý odér.

Mae Westová se vznášela na okraji jeho zorného pole jako

černobílý duch. „Cítíš nějaký pach?“

„Jo. Smrdí to jako sidolux.“

„To je analýza nebo metafora?“

Huang zaváhal a nasál vzduch, jako kdyby ochutnával čaj.

„Ne tak docela. Je to uměle vyrobená citronová vůně, ale nevím

přesně, kolik čisticích prostředků má stejnej čichovej profil.“

Polib mě dvakrát

(KISS ME TWICE)

Mary Robinette Kowal


„Dole už jsou lidé z forenzního oddělení, kteří mi slíbili

spektrogram. Griggsová ti vzkazuje, že máš skvělý postřeh; sama je nachlazená a zápach by jí unikl.“ Půvabně se zamračila. „Vzhledem k rozměrům místnosti bych měla být schopná určit podle odpařování zápachu, kdy proběhlo vytírání.“ Dělala, že se rozhlíží kolem. „Řeknu jí, ať to tady projede luminolem, jestli neobjeví stopy krve. Můžeš pokračovat.“

Zamířili vzhůru po krátkém schodišti ke dveřím na střechu.

Huang zamrkal při pohledu na travnaté pahorky pokrývající hořejšek budovy. Zprostředka trávníku se zvedala malá cihlová terasa se stolkem a křesílky.

Metta si odkašlala, aby dala najevo, že vyřizuje zprávu pře

poslanou jiným pracovníkem z oddělení. „Mám ti od Griggsové připomenout, abys na nic nesahal.“

„Pro všechno na... Jednou. Jednou jsem se zapomněl,

sakra...“ Huang sevřel ruce v pěst a vyšel na terasu, popuzený připomínkou, že je služebně nejmladším na oddělení vražd. Tenhle případ dostal jen proto, že k němu došlo na střeše a Oakes trpěl strachem z výšek. Jinak mu dávali ty lehké, ty, které už Metta vyřešila a potřebovala jenom policistu z masa a kostí na pochůzky v terénu. Ne že by to někdo řekl nahlas, ale bylo to jasné jako facka.

Udělal grimasu a zadíval se na místo činu. Oběť ležela zhrou

cená u zídky na jižním konci střechy. Kousek za ní ležel překocený invalidní vozík.

„Seznam se s Neilem Pattersonem, Scotte.“

„Ale ale... kdopak vás sem dovezl, pane Pattersone?“ Huang

si přidřepl k vozíčku a zamžoural na mrtvolu. Šlo o mrtvého bělocha, který vypadal na pětačtyřicet, i když v jeho složce stálo dvaapadesát. Nazrzlé světlé vlasy měl úhledně zastřižené do podnikatelské varianty ježka. V jinak slušně vypracovaném trupu měl jedinou střelnou ránu. Od pasu dolů vykazoval atrofické příznaky ochrnutí. V okolním trávníku byly díry po vyrýpnutých drnech, jako kdyby Patterson nezemřel hned. Hlína a krev na prstech to zřejmě potvrzovaly.

Přes drátěný stolek uprostřed střechy byl přehozený ubrus

z bílého plátna, na kterém stály dva šálky, bílé jako kost a tak tenké, že se v ranním slunci zdály skoro až průsvitné. Stejně křehké byly i podšálky. Okraje podšálků a šálků zdobil tenký stříbrný proužek. V šálku na vzdálenější straně stolu byly zbytky jakési slámově zbarvené tekutiny. Když se Huang naklonil, aby si k ní přičichl, ucítil náznak kouřové zemitosti a posečené trávy. Na dně ležely nerozvinuté čajové lístky.

„No?“ Metta povytáhla obočí. „Chceš se předvést?“

Pousmál se. Identifikace nápojů byla jediný obor, ve kterém

nad ní měl navrch. Tedy aspoň bez laboratoře. „Tipuju to na čaj gunpowder.“

„Scotte... vždyť tady není čajový servis.“

Narovnal se a znovu si prohlédl prostřený stolek. Šálky, pod

šálky, lžičky, dokonce i plátěné ubrousky. Oprava. Jeden ubrousek chyběl. Ale nebyla tu konvice, cukr ani smetana. „Slyšel někdo výstřel?“

Metta zavrtěla hlavou a kývla k vyvýšené magistrále. „Asi

splynul s hlukem dopravy.“

„Kdo objevil tělo?“

„Anonymní telefonní hovor v osm hodin třináct minut. Číslo

patří kavárně Nesemletí v přízemí.“

„Přehraješ mi ten hovor?“

Přikývla a zvuk, který slyšel v uchu, se změnil. Ze šumu

v pozadí se vylouply hlasy zabrané do hovoru a hukot dopravy

vystřídal sykot kávovaru. Operátorovi odpovídal muž hovořící

se slabým přízvukem. „Je tam muž. Na střeše. Asi umírá. Musíte

přijet rychle.“

„Kde se nacházíte?“

„Na rohu Everettovy a Nábřežní. Adresu neznám.“

A pak sluchátko oněmělo. Huang povytáhl obočí. „To je

všechno?“

„Ano. Po zavěšení už se tady nezdržoval.“

„Takže... tadyhle náš chlapík umíral, ale ještě nebyl mrtvej,

když ten člověk volal na ústřednu. Není nad to znát dobu úmrtí.“

„Jestli ji koroner potvrdí.“

„Jasně. Samozřejmě. Až tady skončíme, ověřím si to u per

sonálu kavárny. Třeba toho svědka budou znát.“ Sklonil se,

aby se podíval po otiscích bot. Do střešní trávy byly vyryté

hluboké rýhy od kol vozíčku. „Pověz mi víc o Pattersonovi.“

„Neil Patterson má prsty v nemovitostech po celém městě.

Jeho jméno se asi před rokem objevilo v souvislosti s realitním

skandálem, ale nic mu nedokázali.“

„Myslíš to s tím rozprodáváním zrenovovanejch nemovitostí,

který nesplňovaly stavební předpisy?“

„Přesně tak. Svalil vinu na stavbyvedoucího, který pak dostal

vyhazov, ale všechno nasvědčuje tomu, že Patterson o úsporách

věděl a schvaloval je. Mezi důkazními materiály jsou i položky,

které nebyly připuštěny k soudu.“

„Jako třeba?“

„Příslušné soubory jsou zablokované.“ Zatvářila se otráveně.

„Promiň, nemůžu ti je zpřístupnit.“

Huang přikývl, když vstával, aby se vydal podél okraje bu

dovy. „To nevadí. Už si to vybavuju. Fitzgerald na tom dělal

a pěkně ho to vytáčelo.“ Když mu to Metta nemůže říct, může

se prostě zeptat rovnou Fitzgeralda.

Za jeho zády se otevřely dveře na střechu, z nichž vyšla Ur

sula Griggsová z forenzního doprovázená lidmi z úřadu koro

nera.

Začala mluvit a Metta zesílila Huangovi její hlas. „Na schodech

i na podestě byla krev. Našli jsme vzorek. Metta ti oznámí vý

sledky DNA testu.“ Forenzní eŠpiony zviditelňovaly jinou část

elektromagnetického spektra než standardní modely. Griggsová

s Mettou budou schopné důkladně prozkoumat celou oblast.

„Díky. Máme tady střelnou ránu. Chceš mi pomáhat při hle

dání nábojnice?“

„Beze všeho. Metta už mě o to požádala.“

„Aha.“ Huang se pomalu otočil, aby si Metta mohla pro

hlédnout okolí. Na protější straně ulice se tyčila štukovaná bu

dova se štíty vytesanými do kamenných opěrných pilířů. Dolní

půlku budovy zakrývalo lešení, které tu očividně postavili

v rámci zkrášlovacích snah. Za ní se táhla dálnice I-5, která

procházela těsně kolem horního okraje domu. Pár desítek metrů

od Huanga svištěla auta, která neměla ani tušení o přítomnosti

mrtvého.

Jak se vozíčkář dostal na střechu bez funkčního výtahu?

A proč ten čaj pro dva? Odvrátil se od mrtvoly a začal přecházet

podél okraje střechy.

Severní a východní stěna budovy tvořily nároží obrácené do

ulice. Západní stranu oddělovala od sousedního domu úzká

proluka, v níž byly obvyklé kontejnery, krabice a vyhozené

překližkové desky, ale nic, co by Huanga zaujalo na první po

hled.

Pokračoval v pomalém obcházení střechy. Griggsová za ním

nahrávala a fotografovala Pattersonovo tělo. Když skončila, ko

9XB-1


roner vložil mrtvolu do igelitového pytle a umístil ji na nosítka, aby si ji odvezl do márnice.

Huang doufal, že na přírodním střešním trávníku najde otisky

bot nebo něco užitečného, ale veškeré viditelné stopy vzaly za své při Pattersonových smrtelných křečích. Mezi Pattersonovým vozíčkem a dveřmi k výtahu zahlédl v trávě šroubek. Okolní tráva byla zbarvená do tmavočervena. „No ne. Můžeme z toho sejmout otisky a kontaktní DNA?“

„To hned zjistíme.“

Huang za sebou uslyšel kroky a když se obrátil, uviděl, jak

se k němu blíží Griggsová se svým nádobíčkem. Tmavě kaštanové vlasy měla zastrčené pod čapkou až na pramínek, který jí visel přes tvář. „Díky, že sis toho všiml.“

„Jasně. Dej mi vědět, až tady skončíš, abych sem mohl zajet

s tím vozíkem.“

Vytáhla stativ a fotoaparát s vysokým rozlišením, zdoku

mentovala šroubek, pak všechno zase sbalila a otočila se k vozíku, přičemž zároveň přeposílala fotky Mettě. Umělá inteligence si prožene ostré snímky několika filtry, aby z nich mohla sejmout otisky. „Chvíli to bude trvat. Musím zdokumentovat zbytek místa činu, než dojde ke kontaminaci,“ vysvětlovala Griggsová.

Huang poodstoupil a snažil se nedávat najevo netrpělivost,

zatímco Griggsová se věnovala své práci.

„Metto?“ oslovil nehlasně úíčko. „Jak dlouho už je výtah

mimo provoz?“

„Snažím se to zjistit od chvíle, kdy jsme přišli, ale nemůžu

se dovolat domovníkovi.“ Obraz náhle znehybněl. „Výstřely na velitelství.“ Metta zkoprněla a upřela pohled někam za něj. „Máme raněného. Jednotky 235 a 347, zajistěte lokalitu!“

Huang zatajil dech a zaposlouchal se, jako by výstřely z ve

litelství mohly dolehnout až sem. Za brýlemi viděl Griggsovou, jak reaguje na Mettin výkřik.

„Tři ozbrojené subjekty v počítačové místnosti. Opakuji,

útočníci jsou ozbrojení – Amado! Máme dva raněné.“

Jak se sakra dostali k Mettě? Místnost s počítačovou skříní

se nacházela v suterénu a byla pod neustálým kamerovým dohledem. Huang se otočil na patě a rozběhl se přes střechu. „Můžeš to zobrazit, Metto?“

Běžel ke dveřím a vnímal, jak se za ním dávají do pohybu

ostatní policisté. „Odpověz, Metto. Kdo je tam? Můžeš to zobrazit?“

Dole na ulici se zabouchly dveře auta.

Brýlemi prokmitl záběr. Muž. Ne. Tři muži v maskách. Jeden

z nich se natáhl po kabelu připojenému ke kartotéce – ne ke kartotéce. K Mettině skříni.

Metta vykřikla. A strnula.

V Huangově periferním vidění zůstala viset postava Mae

Westové s pusou otevřenou dokořán. Pak blikla a zhasla.

* * *

Když Huang doklusal k policejní stanici, zrovna od ní odjíž

děla sanitka se sirénou houkající na plné kolo. Polkl a zadoufal, že veze jednoho z těch hajzlů, co se vloupali do budovy. Kordon policistů tvořil živý zátaras a pátral v davu po případných hrozbách. Kolem bloku se táhla žlutá policejní páska a civilisté stojící před ní si ukazovali s horečnatou zvědavostí. Baňatý nos zpravodajské satelitní antény se zvedal k obloze a reportéři strkali objektivy ke každému policistovi, který prošel kolem.

Huang vytáhl odznak, přestože znal oba policisty hlídající

u vchodu do budovy. Všichni měli nervy napjaté k prasknutí. Bo

wes mu pokynul, ale oči přitom odtrhl od davu jen na okamžik.

„Náčelník chce, abychom všechny posílali do starý soudní budovy.

Zřídili tam dočasný velitelství, než forenzní prohlídne barák.“

Huang vytáhl palmtop, aby se ujistil, že je zapnutý. „Nikdo

mi nic neřekl.“

Bowes zavrtěl hlavou. „Vysílačky jsou mimo provoz. Metta

řídila dispečink. Kdybys někoho potkal, řekni mu to, jo?“

„To byl Amado v tý sanitce?“

Bowes se zamračil. „Fitzgerald. Ti hajzlové ho zabili.“

Huang se staženým žaludkem doběhl o dva bloky dál k soudní

budově, odkud na město shlížela obří socha Portlandie. Vypa

dala, že se nesouhlasně mračí. Uvnitř si od něj uniformovaný

policista vyžádal průkaz, než ho poslal do druhého patra. De

tektivní oddělení si pro sebe zabralo jednu z čekáren pro po

rotce.

Woodrow Delarosa zvedl hlavu, když Huang vešel, a pronesl:

„Máme Huanga. Kdo ještě zůstal venku?“

Sigmundson u okna se podíval do zápisníku a odpověděl:

„Pořád ještě chybí Fitzgerald.“

„Chlapi...“ Huang se zarazil a vztekle zalapal po dechu.

„Ten je mrtvej.“

Všichni v místnosti strnuli a Delarosa zanadával. „Tak jo.

My ty parchanty dostaneme. Banks mi to zadal jako hlavní

úkol. Zatím víme tohle – krátce po jedenáctý vnikl do budovy

neznámej počet útočníků. Sejmuli dva naše chlapy, Amada

a Fitzgeralda, a bez jedinýho škrábnutí upláchli se staničním

úíčkem. Nic na ty hajzly nemáme, protože veškerý bezpečnostní

záznamy byly uložený v kompu a naši lidi se shromažďovali na

jiných místech.“ Zavrtěl hlavou. „Počítač klekne a všichni za

pomenou, jak zajistit lokalitu.“

Delarosova nechuť vůči Mettě byla předmětem mnoha vtipů

kolujících po revíru, ale tohle už překračovalo meze. Unesli ji

a on se tvářil, jako by šlo jen o obyčejný počítač. Jenže to už

Delarosa hřímal dál. „Dokud nenajdeme někoho, kdo ty par

chanty viděl...“

Huang zvedl ruku. „Já jich pár viděl.“

„Jak je to do prdele možný? Byls na druhým konci města.“

„Řekl jsem Mettě, ať mi to zobrazí.“ Nad hlavou se mu s kla

páním točil stropní větrák, jako kdyby odpočítával minuty.

Delarosa na něj zůstal civět s otevřenou pusou. „To mě podrž.

Zatím jsi jedinej, koho to napadlo.“

„Moc jsem toho neviděl.“

„Pořád víc než já.“ Delarosa zafuněl, jako by nemohl uvěřit,

že Huang se zmohl na něco užitečného.

„Ale... Jak je to možný?“

„Do prdele...“ ulevil si Sigmundson. „Já nejdřív myslel, že

se jenom porouchala.“

„Je to jedna z tvejch parťaček. Jak tě to mohlo napadnout?“

„Je to jenom stroj.“ Delarosa si promnul oči. „Pracoval jsem

i s dalšíma policejníma ú



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist