načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2016/11 – Redakce XB-1

XB-1 2016/11

Elektronická kniha: XB-1 2016/11
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5285-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Vandana Singhová: Sómadéva: Sútra Nebeské řeky

(A Sky River Sutra, 2010, překlad Jitka Cardová)

Anil Menon: Do noci

(Into the Night, 2008, překlad Jiří Engliš)

Priya Sharma: Hadry, kosti

(Rag and Bone, 2013, překlad Ivana Svobodová)

Indrapramit Das: Múzy Šujedanu 18

(The Muses of Shuyedan-18, 2015, překlad Daniela Orlando)

Domácí SF

Ľudovít Plata: Nevěsta chladného severu

David Šenk: Instantní jogíni, instantní budoucnost

Pavel Urban: Tři kapky denně

Julie Nováková: Spiknutí hrdliček

Publicistika

Dr. Sami Ahmad Khan: Cesta světem indické science fiction

Jan Toman: Život, vesmír a vůbec. Co je vlastně život…

Alistair Rennie: Meč a magie

Tomáš Miklica: Česká filmová fantastika na přelomu věků

Fantastická věda

Eta-Carinae – hvězda převlečená za supernovu;

Jak přečíst zavřenou knihu; Curiosity pojede objížďkou;

Proč přibývá bílých kosatek

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Neon Demon; Želvy ninja 2;

Návštěvníci 3: Revoluce; Železný obr; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Tom Perrotta: Pozůstalí;

Sarah J. Maasová: Dvůr trnů a růží;

Neil Smith: Třinácté nebe; Ruth Hatfieldová: Kniha bouří;

František Kotleta: Velké problémy v Malém Vietnamu;

Vladimír Šlechta: Kukaččí mláďata; Christopher Row: Sfinga;

Peter Newman: Tulák; Caroline Wallaceová: Nalezení ztracené Marty;

Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/5 XB-1 2019/5
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Indie,

země fantastice zaslíbená

Zkušenosti čtenářů našeho časopisu s „indic kou fantastikou“ para doxně začínají a mnohdy i končí povídkovým cyklem Iana McDonalda v originále shrnutým do sbírky Kyberabadské dny, jenž rozvíjí bohatý svět budoucí Indie z autorova románu Řeka bohů. Do indické budoucnosti jsme měli možnost nahlédnout rovněž v novele Elizabeth Bearové v minulém ročníku, ovšem stejně jako u Iana McDonalda, i zde šlo o pohled zvenčí, o dílo autora celosvětově dominantní anglo-americké fantastiky, se kterou má český čtenář zkušenosti naopak neobyčejně bohaté. Podobné práce motivovaly nejen americké čtenáře ke zvýšenému zájmu o tvorbu indických autorů fantastiky. A protože Indie má jako bývalá anglická kolonie k celosvětově nejrozšířenějšímu jazyku současnosti blízko, je to jen krůček k anglicky psané tvorbě spisovatelů, z nichž jsme vám v letošním speciálu nabídli jen nepatrný vzorek. I tak však jde o jeden z nejobsáhlejších českých exkurzů do fantastiky jedné z největších a především nejlidnatějších zemí naší planety. Země v mnoha směrech dodnes navýsost exotic ké - i v době neustále sílící globalizace. Nicméně indická fantastika se samozřejmě neomezuje pouze na tvorbu psanou anglicky, naopak je stejně jako země samotná roztříštěná do množství regionálních pojetí, což jí našeho pohledu dává úžasnou a v mnoha směrech stále nepoznanou diverzitu přístupů a témat. Anglo-americká fantastika je oproti tomu do značné míry unifikovaná, a tak v posledních letech s nadšením vítá vlivy, které do ní přinášejí spisovatelé z jiných zemí, především autoři z Číny, Indie a dalších asijských kultur. Přes veškerou rozmanitost indické fantastiky můžeme i v ní nacházet společné prvky. Jedním z nich je kupříkladu morální poselství, jež se tu více či méně skrytě nese v nemalém množství prací psaných indickými autory. A přestože se regionální indické fantastice z pochopitelných důvodů nedaří tak bohatě ovlivňovat západní fantastiku, může ovlivňovat alespoň indické autory píšící anglicky a jejich prostřednictvím i celosvětové dění v dnes tak bohatě kvasící vědecko-fantastické literatuře. Jistě, silný vliv autorů z exotických zemí a s tím spojená roztříštěnost kdysi tak sevřené západní fantastické scény může být trnem v oku konzervativně smýšlejícím autorům i čtenářům, ovšem posuďte sami na povídkách z tohoto čísla, zda přece jen nejde o vítané oživení. Vždyť vědecko-fantastická literatura by měla být otevřená všem novým myšlenkám a vlivům, když ne ona, tak která jiná?

Martin Šust

Cena

M. Švandrlíka

Letošní září byla počtvrté předána

Cena Miloslava Švandrlíka; soutěž

o nejlepší humoristickou knihu or

ganizuje Obec spisovatelů ČR

a Městská část Praha 11. Třetina

přihlášených titulů příslušela do

žánru fantastiky (porotce zaujala

Rozmarná fantastika editorek Ka

taríny Čavojové a Lenony Štibliari

kové nebo Pirát jménem Šampaň

ský Petry Štarkové) – a patřilo jim

i finále. O hlavní ocenění se podě

lil pohádkový příběh Aleny Kast

nerové O nevyřáděném dědečkovi

(Mladá fronta) s románem Vy

smátá koza aneb Přízrak krásné

modelky (I+D Design) od Ivany

Vostřákové: duchařská detektivka

si pohrává se světem modelingu.

Čestné uznání obdržely fejetony

Zdeňky Ortové Koukejte do vý

střihů a space opera Vlada Ríši

Hvězdní vandráci o pašerácích mi

mozemských artefaktů, přičemž

při planetárních dobrodružstvích

bodují váleční roboti. Protože

autor byl během soutěže pověřen

funkcí předsedy poroty, ocenění se

vzdal, byť Hvězdní vandráci zís

kali od všech lektorů nezpochybni

telnou pochvalu. Ostatně, pře

svědčte se sami!

Všefandomová

maškaráda

Klub Terryho Pratchetta a CZ

Kontinuum Star Trek fan klub vás

zvou na další ročník Všefando

mové maškarády, který se bude

konat v pátek 11. listopadu 2016

od 20.00 hodin v KD Barikádníků

(Saratovská 20, Praha 10, zastávka

MHD „Strašnická“, tramvaj č. 7,

26, metro A). Prostory akce budou

pro hosty k dispozici od 19.30 ho

din.

Vstupné je 300 Kč, v předprodeji

250 Kč. Vstupenky si můžete ob

jednat či rezervovat na e-mailu ve

hali@discworld.cz. Výtěžek

z maškarního bálu bude tradičně

věnován AD Centru na výzkum

Alzheimerovy nemoci v České re

publice. Klub Terryho Pratchetta

výzkum této nemoci podporuje již

od roku 2011 a dosud bylo za jeho

pomoci na tento výzkum přispěno

několika stovkami tisíc korun.

27. ročník soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

1. Zábrodský Vladimír Simplonské

tunely

2. Vavřička Jan Nervy v čokoládě

3. Labský Viktor Temná hmota

magické noci

4. Vosáhlo Filip Zpozdilec

5. Klepal Petr Záblesky budouc

nosti

6. Klimeš Ladislav Interwiev s Ces

tovatelem

7. Škrobánek Michal Kniha zítřků

8. Kadlček Jan Z hlubin času

9. Koreček Martin Den v bludišti

času

10. Matějovský Bohumil Třicet

roků

Cena Karla Čapka

Mikropovídka

Radmila Tomsů: Škvarky

– udělena cena Pulec

Krátká povídka

Petr Bělohrad: A jeho plášť byl

z ptačích per...

– udělena cena Pulec

Povídka

Veronika Barborková: Zahrada

– udělena cena Mlok

Novela

Sirotek Michal: Nachové pustiny

– udělena cena Pulec

CENA MLOK za zásluhy

Martin Šust

CENA LUDVÍK

Egon Čierny


Jsem Sómadéva.

Kdysi jsem býval muž, básník a vypravěč, ale dnes už jsem

dlouho mrtev. Žil jsem na severu Indie v jedenáctém století křesťanského věku. Tenkrát jsme o tom bájném stroji, o udankhatole, lodi, jež létá mezi světy, mohli jen snít. Tenkrát byli vidjádharové přebývající v nebesích pouhým mýtem a náleželi jiné realitě než my. A jediná křídla, na nichž jsem se mohl vydávat na cesty, byla křídla mé představivosti...

Kým nebo čím jsem dnes, v tomto věku, kdy se létání mezi

světy stalo samozřejmostí? Kdo mne to povolal k existenci v tomto malém, stísněném prostoru s hladkými kovovými povrchy a kulatým okénkem, za nímž se rozprostírá nekonečné pole hvězd?

Chvíli mi trvá, než si povšimnu Íši. Leží na své palandě,

vlasy má rozhozené na polštáři a pozoruje mne.

A pak se mi vybaví, jak jsem se v tomhle prostoru probudil

poprvé a vůbec nic jsem nechápal. Íša mi tehdy vyprávěla, že mě znovu stvořila. Přečetla si knihu, kterou jsem napsal, osmnáctisvazkový soubor lidových vyprávění, mýtů a pověstí, a patnáct set let po mojí smrti se do mě zamilovala. Má kniha se jmenovala Kathásaritságara: Oceán z řek příběhů.

„Tu si pamatuješ?“ ptala se mě Íša úzkostně, jen co jsem

poprvé otevřel oči.

„Samozřejmě že si ji pamatuji,“ přisvědčil jsem jí, neboť

mě mezitím zaplavil příval vzpomínek.

Kathásaritságara byla moje životní dílo. Prochodil jsem

celou severní Indii, putoval jsem, kam mě vedly zvěsti o Ztraceném rukopisu, s nasazením života jsem zpovídal vrahy a démony, mámil příběhy na stařenách i kojících matkách, na kupcích i vladařích. Nashromážděné historky jsem pak uspořádal do složitě propletených kompozic. V mé knize se rodí příběhy uvnitř příběhů – hlavní vypravěč vykládá příběh, jehož postavy vyprávějí zase další příběhy a tak pořád dál. Pozdější vypravěči se odkazují k příběhům předchozích; až nakonec nezůstane jediný, jenž by zároveň nebyl sám účasten na ději. Kostry příběhů spolu utvářejí komplikovaný, mnohonásobně provázaný ornament a první ze všech příběhů vypráví o tom, jak vznikla Kathásaritságara.

Započal jsem své dílo kvůli sobě, proto, že v mém vlastním

životě tkvěla záhada, avšak má práce se stala z lásky konaným úkolem, pokusem o záchranu lidského života. Splétal jsem z příběhů záchrannou síť, abych v ní zadržel ženu, kterou jsem miloval. Nikdy bych si nepomyslel, že patnáct století po mé smrti si má slova přečte úplně jiná žena a zamiluje se do mne.

Při našem prvním setkání mi Íša řekla, že mne stvořila,

abych jí byl společníkem na cestách mezi hvězdami. Chce se stát Sómadévou své doby, putovat od planety k planetě napříč galaxií, již nazýváme Nebeská řeka, a sbírat příběhy. Jak jsem byl překvapen, když jsem uslyšel, že existují další obydlené světy s hojností příběhů! Íša mi vysvětlila, že mého ducha zajala do drahocenné křišťálové schránky. Schránka má dlouhá vnímavá vlákna, podobná hmyzím tykadlům, jež mi umožňují vidět, slyšet a čichat, a tak mohu světy, na které zavítáme, zakoušet naplno.

„Jak se ti povedlo vyrvat mého ducha smrti a minulosti?

Což jsem se do této kouzelné schránky převtělil?“

Íša však zavrtěla hlavou.

„Není kouzelná, Sómadévo. Ach, nemůžu to vysvětlit. Ale

pověz mi, musím to vědět. Proč jsi nevepsal do Kathásaritsá

gary i svoji postavu? A kdo je doopravdy ten tvůj vypravěč,

Gunádhja? Vím, že v tom vězí nějaká záhada –“

Íša se pořád na něco vyptává. Když jsme spolu sami, často

se takhle rozohní. Z hloubi duše jí toužím pomoci, tomu ztra

cenému děcku vzdálené doby.

Gunádhja má vzezření skřeta a to on je vypravěčem Ka

thásaritságary. Podle mého podání byl Gunádhja služebníkem

samotného Šivy, byl však proklet a znovu se narodil na Zemi

jako smrtelník. Aby se vykoupil, dostal za úkol vyprávět mno

hem větší příběh, Brhatkathá, v němž celá Kathásaritságara

nepředstavuje víc než pouhý list. Bylo mu však zapovězeno

hovořit a psát sanskrtem i každým jiným lidským jazykem.

Jednoho dne narazil na toulce lesem na sešlost masožravých

démonů – píšáchů. I ukryl se před nimi a naslouchal jim a na

učil se jejich podivnému jazyku. Když přišel čas, zapsal ono

veliké vyprávění, Brhatkathá, vlastní krví do knihy ze stro

mové kůry řečí píšáchů.

Říká se, že byl přinucen svůj rukopis spálit – jen jednu část

prý v poslední chvíli vytáhl z ohně jeho žák. Léta jsem byl

tomu zbylému zlomku na stopě, vypátral jsem však jen několik

nahodilých stran a nádavkem získal neúplné vzpomínky těch,

kdo spatřili originál anebo z něj slyšeli vyprávět útržky. Z toho

mála jsem pak zrekonstruoval své vyprávění, jež jsem nazval

Kathásaritságara. V tom všem jsem byl poslušen starobylé

indické tradice, podle níž je autor kompilátorem, jenž mluve

ným i psaným slovem šířené historky přizdobuje, brousí

a uspořádává a jednotlivé střípky svého vědění vkládá do úst

mnoha smyšleným vypravěčům, aby tak jejich prostřednictvím

přivedl na svět příběhy.

Ve většině starých děl jde autor ještě o krok dál – vstoupí

sám do svého vyprávění, jako herec na scénu.

A to je první bod, v němž jsem tradici porušil. Nemám

v příhodách Kathásaritságary svoji úlohu. A Íša chce vědět,

proč.

Občas Gunádhju, svého vyprávěče, vnímám tak, jako jiní

lidé vnímají duchy. Cítím vedle sebe jeho přítomnost. Je mezi

námi záhadný vztah, kterému nerozumím. Všechny ty roky

přichází do mých snů, vyplňuje mezery v mých příbězích,

nebo zase vypráví věci, jež protiřečí tomu, co jsem zapsal já.

Je to můj našeptávač a někdy to bývá on, kdo plně vládne

mým jazykem. Celou dobu přede mnou skrývá mnohá tajem

ství, mučí mne zámlkami v mezerách mezi slovy. Možná jen

čeká, až přijde pravý čas.

„Nevím,“ přiznávám Íše. „Nevím, proč jsem do svého vy

právění nevložil svoji postavu. Snad jsem si myslel, že postačí,

když z příběhů rozhodím síť, do níž bych lapil svou královnu.

Abych ji zachránil před smrtí –“

„Povídej mi o ní,“ zaprosí Íša. Ví o Súrjavatí všechno, ale

chce to slyšet ode mě. Pořád dokola.

3XB-1

Sómadéva: Sútra Nebeské řeky

Vandana Singhová

(SOMADEVA: A SKY RIVER SUTRA)


Vzpomínám si...

* * *

Na jeden balkon, je vysoko, otevřený a bez mříží. Horský

vzduch je omamný jako víno. Pod námi ve vnitřním dvoře se na slunci suší na obrovských oranžových hromadách meruňky. Za zdmi dvora je slyšet mužské hlasy a řinčení oceli, jak se vojáci cvičí ve svém vrahounském řemesle. To se král chystá do bitvy proti vlastnímu synovi, jenž zatoužil po trůnu a nemůže se dočkat, až si pro jeho otce přijde smrt. Já tu jsem ale kvůli královně. Stojí na balkonu u vysoké kamenné vázy a zalévá tulsi, posvátnou bazalku. Má na sobě dlouhou sukni syté, temně rudé barvy a přes bohatě vyšívanou tuniku si přehodila zelený šál. Její štíhlé prsty se chvějí; když ke mně pozvedne zrak, v strnulém pohledu se jí zračí utrpení. Služebnice kolem ní marně přešlapují, neschopny ulevit jí od bolesti. Konečně usedne, přes obličej si přitáhne cíp závoje z jemného hedvábí. Nepatrným pohybem ruky mi pokyne, abych začal s příběhem, jenž jí na okamžik vyhladí starostlivě stažené čelo.

To pro ni jsem upředl svou pavučinu příběhů. Den co den

má díky ní důvod zapomenout na své zoufalství, důvod zůstat o den déle naživu. Den co den se do ní nechává polapit, pokaždé o něco upoutanější. Jsou i dny, kdy na ni úzkost doléhá přespříliš, takže prolomí kouzlo příběhu a pověří mne docela jiným úkolem. Ale dnes, toho dne, na nějž se rozpomínám, abych Íše vyhověl, si Súrjavatí jednoduše přeje poslouchat, co jí vyprávím.

Myslím, že tenkrát, před těmi patnácti sty lety, jsem stran

Súrjavatí udělal chybu. Možná, že kdybych do Kathásaritságary vepsal svou postavu, pochopila by, jak moc potřebuji, aby zůstala naživu. Vždyť i Vjása, autor nesmrtelné Mahábháraty, byl stejnou měrou účastníkem vyprávěného děje jako jeho kronikářem. A totéž platí o Válmíkim, jenž napsal Rámajánu a zároveň byl postavou svého eposu, jeho aktérem.

A tak to nyní poprvé učiním i já – vepíši se do tohoto pří

běhu. Dost možná, že právě v tom spočívá tajemství, jak lze měnit běh událostí v jejich průběhu. A konec konců i já mám svou potřebu smyslu a určení. Gunádhjův duch vedle mě mlčky přitakává na souhlas.

* * *

Íša sedí v kajutě lodi a s ustaraným pohledem si vjíždí

prsty do vlasů. Jako vždy je plná neklidu. Navzdory všemu, s čím se mi svěřila, mohu jen hádat, co hledá, kvůli čemu skládá mýty a báje obydlených světů do vlastní mozaiky. Já těmi labyrinty příběhů, jež jsem vytvořil, bloudím v naději, že na jejich konci naleznu svoji Íšu, svou Súrjavatí.

Pokud vím, Íšu obzvláště zajímají příběhy o původu

a o předcích. Myslím, že je to tím, že neví nic o vlastní rodině. Jako mladá dívka se stala obětí vykradačů minulosti. Vzali jí všechny vzpomínky a ty jsou teď roztroušené všude možně, v zábavních představeních, v rozhovorech neznámých lidí, ve falešných vzpomínkách imitátorů. Připravili ji o totožnost tak důkladně, že i kdyby na své vzpomínky někde náhodou narazila, nic by jí neřekly. Jak ukrutná je tahle doba, a jak je úžasná, mohou-li se dít takové věci!

Na svých tuláckých cestách zatím Íša o své rodině nezjistila

nic. Má jedinou stopu, řadu omšelých, starobylých knih –

osmnáct svazků Kathásaritságary. Podle všeho se zdá, že je

to její jediné dědictví, víc jí toho po nájezdu lupičů nezbylo.

Stránky knih jsou zažloutlé a chatrné, písmo vybledlé či pro

měněné v prach. Značnou část svého mládí tak strávila tím,

že se učila ztracenému umění číst, luštila zapomenutá písma

dnes již mrtvých jazyků. Na vnitřní straně desek prvního

svazku je vybledlý vpisek, stojí tam jméno: Vandana. Stejná

ruka pak na okraje textu připisovala poznámky. Některý z mých

předků, myslí si Íša.

Proto ji tolik přitahují příběhy o původu. Doufá, že když

bude naslouchat historkám druhých lidí o tom, odkud pochá

zejí, zjistí tak něco i o sobě.

* * *

Tolik jsem pochopil na první výpravě, kterou jsem s Íšou

podnikl. Když mne povolala k existenci, vydali jsme se na

svět nazvaný Jesanli. Bylo tam několik městských států,

všechny se k nám však chovaly nepřátelsky. Nikdo se neměl

k tomu, aby se nás ujal, dokud jsme nenarazili na Kihy, no

mádský pouštní kmen, který pěstoval tradici pohostinství.

Žádní obyvatelé této planety se valně nevěnují umění ani ře

meslům, neznají technologie, nemají kulturu ani vzdělání.

Pouze Kihové přechovávají zvláštní poetické příběhy. Povím

vám první z nich.

Před dávnými časy žili naši předkové v téměř úplné tmě,

na jakémsi horkém, stísněném místě. Nevypadali jako my.

Nebyli to ani muži, ani ženy, měli jinou tělesnou podobu.

Špatně viděli, a tak žili v ustavičném strachu, a kdykoli se

jeden ocitl příliš blízko druhému, ihned od sebe s hrůzou od

skočili. Jako by se při každém takovém přiblížení děsili, že

do jejich osobního prostoru vtrhne nepřítel nebo cizinec. Před

stavte si spoustu lidí, kteří nemluví žádným jazykem a jsou

nuceni žít v přelidněné, tmavé jeskyni, když přitom každá na

hodilá srážka je pro ně noční můrou – neboť právě takhle to

pociťovali.

Strach se stal jejich fyzickou součástí, jako by byl břeme

nem, které vláčeli na zádech.

Ale vždy jednou za čas došlo ke srážce, při níž to k sobě

přimáčklo dva i více jednotlivců dost blízko, aby se těma švi

dravýma očima skutečně zahlédli, i když jen rozmazaně. V těch

vzácných momentech dokázali spatřit v druhých sami sebe,

spojit se s nimi a sblížit se. Časem si vytvořili malé, pevně

stmelené rodinné klany. Pak už nepotřebovali vláčet svá bře

mena strachu, a když se jich zbavili, jejich tma se změnila ve

světlo.

Ano, ano. Slyšeli jste dobře. Třebaže dál žili namačkaní ve

světě, který byl horký, těsný a tmavý jako pec, navzdory

všemu z nich vyzařovalo světlo.

Když si Íša to podobenství vyslechla, rozzářily se jí oči.

Vyložila Kihům, že jejich příběh v sobě nese skryté významy,

že je v něm obsaženo tajemství toho, jak hoří hvězdy. Kihové

jejímu vysvětlení zdvořile naslouchali a pak jí poděkovali za

její příběh. Íša chtěla vědět, kde tu legendu poprvé slyšeli, ale

taková otázka jim nedávala smysl. Později mi Íša vysvětlila,

že jelikož Kihové nepoužívají technologie, museli kdysi pře

bývat v nebesích.

Kihové vyprávěli Íše svůj příběh, aby jí tak splatili dluh,

protože jim přinesla dary. Když jim tedy vysvětlila pravý vý

znam jejich příběhu, museli jí vyprávět další, aby se s ní vy

4 XB-1



rovnali. Učinili tak ale váhavě, neboť příběh je dar, jejž není lehké věnovat cizinci.

Druhý příběh zněl následovně.

Na počátku existovalo jediné jsoucno, jehož jméno znělo

To, co jest beze jména. Bezejmenné jsoucno bylo nekonečné, nerozlišené a pouze v tichosti spočívalo a čekalo. Na tom místě nebyla tma, protože neexistovalo světlo.

Bezejmenné jsoucno pomalu omrzela vlastní existence. Pro

neslo do nicoty: Kdo jsem? Ale nedostalo odpověď, protože žádné jiné jsoucno nebylo. I pravilo si pro sebe: Být sám je břemeno. Rozdělím se a vytvořím si společníky.

A Bezejmenné jsoucno se sebralo a začalo se prudce rozta

hovat do všech stran a přitom se ztenčovalo. Nastala největší dosud známá exploze a z úlomků jsoucna se zrodili lidé, zvířata a hvězdy.

A proto kdykoli nyní dopadne světlo na vodní hladinu, muž

vystřelí na jiného muže šíp nebo matka zvedne do náruče dítě, Kdysi bezejmenné jsoucno si tím dává velice malou část odpovědi na otázku: Kdo jsem?

A přitom se Kdysi bezejmenné jsoucno rozpíná pořád dál,

natahuje se za horizont všeho, co víme, i všeho, co nevíme, a rozlamuje se na stále menší a menší úlomky, jemné jako vodní tříšť, když vlna udeří o skalnatý břeh. Ale co hledá a kam směřuje, nedokáže říct nikdo.

Viděl jsem, jak je Íša nadšená i druhým příběhem; chtěla

Kihům povědět, že se v něm ve skutečnosti vypráví o zrodu vesmíru – ale zadržel jsem ji. Kihům nesejde na tom, co je skutečné a co ne. Pro ně jsou to všechno jen příběhy a zase další příběhy a v jejich vesmíru je dost místa pro všechny.

Později se mne Íša zeptala:

„Jak mohli Kihové zapomenout, že kdysi létali mezi hvěz

dami? Ty dva příběhy obsahují základ veškerých věd – jsou to zamaskované vigján-šastry. Jak může být paměť tak nespolehlivá?“

Skousla siret; vím, že v tu chvíli myslela na vlastní ztrace

nou minulost. I v mém životě jsou mezery, které neumím vyplnit.

Příhody v Kathásaritságaře se těmto legendám Kihů v ni

čem nepodobají. Královna Súrjavatí byla vážného založení, trávila mnoho času rozjímáním o bohu Šivovi. Abych ji rozptýlil v jejím soužení, vybíral jsem historky o obyčejných, chybujících smrtelnících a božstvech: o nevěrných ženách, o nebešťanských vidjádharech schopných měnit svou podobu, o nebezpečných i laskavých obyvatelích pralesů. Traduje se, že tyto historky jako první vyprávěl sám Šiva. Jsou úplně jiné než legendy, které přechovávají Kihové.

Íša se toho musí tolik naučit! Je to nepřístupná žena, právě

tak jako Súrjavatí. Skrývá svou bolest před světem, jak nejlépe dovede. Její kontakty s Kihy jsou odměřené, jedná s nimi téměř chladně. Kdybych byl na jejím místě já, šel bych za nimi do jejich příbytků, žil s nimi, naslouchal jejich klevetám. Zjistil bych, kdo koho miluje, jaké radosti a strasti prožívají v tom či onom ročním období, které klany na sebe nevraží. Kosmická dramata mezi bohy a bájnými hrdiny mne nikdy příliš nezajímala.

Třetí legenda Kihů je však od prvních dvou velice odlišná.

Sám nevím, co si o ní mám myslet.

Kdysi, za časů temnoty, zabloudil jeden muž na pláž, kde

spatřil oheň. I přišel blíž a shledal, že ten oheň je jiný muž, celý ze světla, který se na pláži otáčí dokola jako opilý. První

muž, zahřátý horkem, jež z ohniváka sálalo, se s ním chtěl

pustit do řeči, ale ohnivák si ho vůbec nevšímal. Pořád se

točil v kruhu a první muž nepřestával vykřikovat otázky a při

tom se otáčel spolu s ohnivákem, aby mu viděl do tváře. Byli

tam s nimi i tři bodaví komáři, kteří se neodvažovali štípnout

ohniváka, ale rádi by se přisáli k tvářím toho druhého muže.

Neustále kolem něj poletovali, a přestože je od sebe odháněl

máváním, pokaždé se mu schovali za zády, až na ně zapomněl,

a pak kolem něj začali kroužit nanovo a štípat ho.

A dál?

Dál nic. Celá pětice je pořád ještě na té pláži, dál tam potmě

krouží a tancuje.

Íša soudí, že tato legenda je mladšího původu. Domnívá

se, že předkové Kihů pocházeli ze světa se třemi měsíci. Jejich

svět plul osamoceně vesmírem, dokud nenarazil na hvězdu,

která si ho k sobě přitáhla. Slyšel jsem, že takové světy existují,

planety, které bloudí nebem jako ovce bez pastýře. Není tak

vzácné, že si je nějaké slunce přisvojí. Tuhle legendu vyprávělo

Íše dítě, holčička, která se za námi potají rozběhla, když už

jsme odcházeli. Chtěla nám něco darovat a tohle bylo všechno,

co měla.

Pokud má Íša pravdu, pak nám Kihové své legendy vyprá

věli ve špatném pořadí. Seřaďte si je takto: zrození vesmíru,

zrození jejich hvězdy, vznik jejich světa.

Jenže tyto prastaré legendy mají tolik skrytých významů,

jako je na nebi hvězd. Přikloní-li se člověk k jedné interpretaci,

pak nic nepochopil. Vezměte si ten druhý příběh. Mohl by být

stejně tak převyprávěním jedné filozofické ideje ze starých

indoárijských textů zvaných upanišady jako obrazným vyjád

řením kosmologické teorie o vzniku vesmíru. Ve svém před

chozím životě jsem byl vzdělaný v sanskrtu.

Velkou měrou ovšem záleží na tom, co si z oněch příběhů

vezmeme my sami. Jaký význam jim přisoudíme, jako když

člověk na pláži nejprve najde jednu mušli, pak druhou, pak

další a navléká je na šňůrku podle vlastního uvážení.

Povím vám začátek příběhu, který mi vznikl, když jsem si

podle svého poskládal kižské legendy.

Na počátku Íša stvořila svět. Protože se chtěla poznat, roz

dělila se na mnoho částí. Jednou z nich jsem i já, Sómadéva,

básník a poutník. Navěky kolem sebe kroužíme, tvůrce a jeho

výtvor...

Občas přemítám, zda jsem si Íšu vymyslel, tak jako si ona

vytvořila mne. Jsme-li navzájem svými výtvory, utkaní pouze

z látky vzájemných vyprávění.

Snad mají pravdu Kihové: svět je utvářen příběhy.

* * *

Probouzím se a shledávám, že se nacházím na onom ka

menném balkonu vysoko nad zemí. Pozoruje mne královna.

V hliněné míse mezi námi hoří věčný oheň – angíthi. Nad

ním je na kovové tyči zavěšen černý kotlík s odvarem.

„Odvedlo tě to příliš daleko, můj básníku?“ ptá se mě usta

raně. „Vyprávěl jsi mi o vzdálených světech a neuvěřitelných

věcech. Chvílemi jsi užíval slov, jimž jsem nerozuměla. Byl

to zábavný příběh. Ale já si přeji pouze kratičce nahlédnout,

co se má stát v několika málo dnech, a ne za celé věky. Chci

vědět –“

Jsem zmatený. Když jsem prvně otevřel oči, myslel jsem,

že vidím Íšu. Měl jsem za to, že jsem na lodi a že jí vyprávím

6 XB-1


příběh o Súrjavatí. Ráda poslouchá, když jí recituji ze starých pověstí, zatímco leží uvelebená na své palandě a zlehka si přejíždí prsty po čele. Jak bych si přál to čelo sám polaskat.

Jak jsem se tedy ocitl zde? Jak to, že vdechuji ten borovicemi

provoněný himálajský vzduch? Jak to, že cítím v ústech tu složitou pachuť, již nedokážu přesně rozpoznat, jež však má spojitost s bylinným odvarem, z něhož se kouří v kotlíku? Jazyk mě lehce brní účinkem nějakého jedu v té směsi.

Nebo jsem se do svého vyprávění ponořil kvůli Íše tak hlu

boko, že se pro mne stal žitou skutečností?

Královniny oči jsou temné a naplněné slzami.

„Smím to po tobě žádat podruhé, můj básníku? Odvážíš se

ještě jednou riskovat život a příčetnost a vypovíš mi, co uvidíš? Nahlédni jen kousek za tuto chvíli, jen o pár dní dál. Kdo tuhle válku vyhraje –“

Nemohu jí říci, že jsem viděl, co si přeje znát. Vím, jak se

ta bitva zapsala do dějin. Princ, její syn, uloupí otcův trůn a přichystá mu smrt. A královna –

Nedá se to snést.

Můj plán je prostý: vyprávím jí příběh, v němž jsem zároveň

postavou. Mohu-li mít nějaké slovo v tom, jak se události vyvinou, snad bych ji mohl zachránit. Králi ani jeho synovi nemám jak pomoci. Avšak Súrjavatí podléhá vlivu příběhů. Pokud v lásce, již cítí můj smyšlený Sómadéva k Íše, dokáže vyčíst onu nevyslovenou, zmučenou lásku skutečného Sómadévy k ní, snad ještě ucouvne od prahu historie.

Mám strach, že svou Súrjavatí ztratím, bude-li běh událostí

poslušen toho, co se píše v dějinách. Budu pak s Íšou? Budeme spolu putovat po hvězdách a sbírat legendy? Nebo zemřu tady na Zemi, ve stínu palácových zdí, a noční nebe pro mne nebude víc než pouhý sen? Kdo přežije? Skutečný Sómadéva, nebo smyšlený? A který je který?

Nemohu dělat víc než zadržovat Súrjavatí svými neuvěři

telnými příběhy – a chovat naději.

„Nevím, jak daleko mne odvar odvede,“ pravím jí. „Ale

pro tebe, má královno, se znovu napiji.“

Polknu doušek.

Jsem zpátky na lodi. Íša spí, změť zcuchaných vlasů jí halí

tvář. Ve spánku má uvolněný výraz, až na to své neustále drobně nakrčené obočí. S tím lehkým zachmuřením však vypadá jen ještě víc jako dítě. Napadá mě, jestli se jí ve snech vracejí vzpomínky.

A tak se pouštím do dalšího příběhu, i když jsem pořád

trochu na vážkách. Kdo mi naslouchá? Íša, anebo Súrjavatí?

Budu vyprávět o Iniši. Iniš se nachází na jednom vzdáleném

světě a patří k těm nejpodivuhodnějším místům, jaká jsme navštívili.

* * *

Zdráhám se nazývat Iniš městem, protože to vlastně žádné

město není. Iniš je seskupení budov, lidí, zvířat a rostlin a místní o něm mluví, jako by bylo nadané vlastním vědomím. Navíc ani nemá jasné hranice, poněvadž miniaturní osady na jeho zdánlivém okraji se po libosti odpojují a stejně nahodile se zase vracejí.

Také s totožností obyvatel Iniše je to zapeklité. Každá

osoba sice má své jméno, řekněme kupříkladu Mana, ovšem je-li Mana právě se svou přítelkyní Ayo, tvoří společnou entitu zvanou Tukrit. Potkáte-li je, když jsou právě spolu, a ze -

ptáte se jich na jména, poví vám, že se jmenují „Tukrit“, ni

koli „Ayo a Mana“. A když se jich Íša jednou zeptala, jestli

Ayo a Mana jsou částmi Tukritu, obě se rozesmály. „Tukrit

se nedá rozkouskovat na to a ono,“ odpověděla Mana. „A

kdo tedy právě promluvil? Mana, nebo Tukrit?“ naléhala Íša

dál. „Samozřejmě že Tukrit,“ odpověděly jí se shovívavým

úsměvem.

„Já jsem Íša,“ nevzdávala to Íša. „Ale kdo jsem, pokud

jsem s vámi?“

„Potom jsme teso,“ pravily obě a vyměnily si pohled. Íša

věděla, co to znamená. „Teso“ je v jazyce Inišanů výraz pro

všechno, co ještě nemá pevný tvar, co ještě úplně neexistuje.

Je to výraz pro možnost, pro potenciál.

Pro cizince je těžké pochopit, jestli Inišané mají nebo nemají

rodiny. V jednom obydlí jich zpravidla žije několik, ale domy

jsou navzájem propojeny chodbičkami a tunely, a tak není

snadné určit, kde končí jeden a začíná druhý. V jednom domě

žijí pohromadě třeba čtyři starší ženy a jedna mladší, tři mladí

muži a pět dětí. Když se jich zeptáte na jména, odpovědi se

budou lišit podle toho, kdo z nich je právě přítomen. Pokaždé

vám řeknou jiné společné jméno. Bude-li doma jen Baijo,

Akar a Inha, poví vám, že se jmenují „Garho“. Pokud ale

bude doma i Zami, Kinjo a Vif, pak se bude jejich společná

entita nazývat „Parak“. A tak dál a tak podobně.

Jak se v tom oni sami vyznají, to je nad moje a Íšino chá

pání.

„Pověz mi, Íšo,“ nadhodil jsem jednou. „Ty a já – co jsme

my dva, když jsme spolu?“

Íša na mne smutně pohlédla.

„Íša a Sómadéva,“ odpověděla. Ale v hlase jí zněla pochyb

nost.

„Co bys řekl ty, Sómadévo?“ otázala se.

„Teso,“ pravil jsem.

Následující příběh je z Iniše.

Byla jednou Ikla. A pak zase nebyla, to když Bako odešla,

a co po ní zůstalo, byl nyní Sámiš. Na svém odchodu Bako

seznala, že je součástí nového nastávání, pořád však neviděla,

kdo nebo co se to s ní uskutečňuje. Aha, pomyslela si, to bude

goro; goro, jež o sobě dává vědět jen toužebným hnutím mysli.

Cítila, jak se zvolna buduje teso, vnímala, jak se ona sama

proměňuje v cosi tekutého, v oblohu, déšť. A pak už najednou

nebylo teso, nebylo goro, nebyla Bako, ale bylo naplnění

a zrání, a tak vzniklo Čihuli.

A toto Čihuli se s hurónským křikem řítilo letními ulicemi,

až od něj odletovaly stříkance bláta a kamínky, a volalo:

Bouřka! Přichází bouřka! A Čihuli vyběhlo na kopec, kde

kleslo na zem před posvátnými kameny a zemřelo. Nezbylo

po něm nic než Bako. A Bako obrátila své obrovské oči k ob

loze a cítila, jak v ní po zániku goro zůstala prázdnota.

Nyní se zamyslela. Proč si goro ke svému vyjádření vybralo

právě ji? Snad proto, že odjakživa cítila teso s bouřkami, a je

likož bouřky přicházely vzácně a lidi bylo třeba varovat, nosila

v sobě Bako prázdné místo pro ten druh goro, které žilo pro

bouřky a jejich varovné předzvěsti. A tak se stalo, že správný

druh prázdnoty přivedl k životu Čihuli.

Kolem Bako se neustále rojily skupinky, ona se však nene

chala žádnou přitáhnout. To proto, že už cítila teso s blížící se

bouřkou. Nikdo jiný s bouřkou teso necítil. Druzí měli slabost

pro jiné entity, divoká stvoření a zraky planoucí v temnotách,

dokonce i pomalostromy, ale jedině Bako v sobě nosila prázd

7XB-1


notu ve tvaru bouřky. A tak cítila teso, stejné, jako se jí prve zmocnilo s goro.

Vzduch praskal elektřinou; nebe se zatáhlo, mraky visely

nad zemí jako strop a hrozily, že ji zavalí. Kam člověk pohlédl, bylo šedivo: šedivá voda, šedivé bytosti vysílající k nebi udivené, vyděšené pohledy. Jediná Bako, v níž narůstalo teso, se chvěla vzrušením, očekáváním. Totéž před ní cítili mnozí, kteří našli svou jedinou pravou družinu, svoje spřízněné bytosti. Ten pocit nazrávání, nadcházejícího naplnění. Tu divoce omamnou sladkost takového pocitu. Jenže co Bako nyní cítila, bylo mnohonásobně silnější.

Nahoru na kopec, kde stála, se přiřítil Sámiš, pokusil se ji

pohltit, aby zas byla Ikla a aby teso, jež Bako cítila s bouřkou, nepřerostlo v nic většího. Bako se ale nedala a Sámiš odešel s nepořízenou. Tohle bylo silnější než pouta lásky, jež je doposud pojila.

Přišla bouřka. A byla to velkolepá bouře, mocně lilo a hří

malo a kolem Bako se na tenkých nohou roztančily blesky. Řeky se vzduly a prudce se valily krajinou, bořily domy a odnášely všechno pryč. Kopce se daly do pohybu a bytosti prchly ze svých domovů. Jediná Bako stála venku na dešti, na nejvyšším kopci, a bouřka pro ni tančila.

Teso se uskutečnilo. Stalo se něčím, čemu říkáme T’fan.

T’fan si pohrával se světem, zachvátil polovinu planety, stromy a kopce sevřel v mokrém náručí. Bouřka řádila, až si bytosti začaly myslet, že už nikdy nevyjde slunce a neoschne zem. A pak jednoho dne ustala.

Sámiš se posbíral a unaveně se štrachal na kopec, aby tam

našel Bako anebo oplakal smrt Ikly.

Bako tam nebyla. Ale na místě, kde ji zanechali, stálo cosi

jako ona s rukama vztaženýma k obloze. Bytost na ně pohlédla nepřítomnýma očima a oni poznali, že ačkoli obloha už se vyjasnila, uvnitř ní dál zuří bouřka. Ze špiček prstů jí sršely malé blesky a ožehlé vlasy jí doutnaly.

Pochopili, že bouřka vyplnila prázdnotu uvnitř Bako tak

úplně, že Ikla už nikdy nebude. Už ani necítili teso. A tak od ní odešli, aby se připravili na truchlení.

T’fan tam dál stojí bez hnutí, oči má naplněné bouřkami

a na prstech jí hrají blesky. Vlasy už má téměř sežehlé. Nepotřebuje jíst ani pít a zdá se, že si celkem vystačí s bouřkami. Kdykoli se nějaká bouřka objeví, její lid se shromáždí kolem ní a ona ožije a tančí v jejich středu, jako by ji navštívili příbuzní zdaleka. Pak T’fan odejde a jeho místo zaujme cosi mnohem většího a záhadnějšího, pro co ani nemáme jméno.

* * *

„Zajímalo by mě, co tenhle příběh znamená,“ zamračila se

Íša.

„Někdy jsou příběhy prostě příběhy,“ podotkl jsem.

„Nikdy jsi mi neřekl, jak to bylo dál se Súrjavatí, když jsi

vypil další doušek a pověděl jí další historku,“ připomněla mi. Moji poznámku přešla mlčky. Nechtěla slyšet, že vždycky nejde vyrvat z příběhu smysl, jako když se češe ovoce ze stromů – že význam vyprávění nikdy není cele obsažen v příběhu, ale spočívá zčásti v tom, co do něj vnese ten, kdo mu naslouchá. Tohle všechno však moje Íša právě teď není ochotná připustit. Je příliš netrpělivá.

Musím se obrnit.

„Královna se pominula žalem, když se její syn zmocnil

království a zničil svého otce,“ odpověděl jsem. „Vrhla se do

plamenů pohřební hranice. Nemohl jsem ji zachránit.“

V tom okamžení jsem si však plně vědom i královny. Má

oči ztemnělé zármutkem a palčivou touhou. Pozvedá ruku

s dlouhými prsty – vidím vybledlé henové ornamenty a zho

jenou ranku na pravém ukazováku –, aby si setřela slzu.

A přece je v jejím pohledu patrná určitá živost, probuzený zá

jem. Její mysl se toulá daleko, unášená mými příběhy putuje

vesmírem. Ty ohníčky v jejích očích jsou mojí veškerou na

dějí.

Možná, že jsem jen objevil časový úsek, který se opakuje,

a nyní jsem vzdor pustošivé historii s Íšou a Súrjavatí lapen

ve smyčce času daleko mimo hlavní proud. Mé příběhy tu ni

kdy neskončí; nikdy se mi nepodaří dospět do té chvíle, o níž

se ode mne Súrjavatí dychtí dozvědět, a Íša tu nikdy nevypátrá

svoji minulost. Gunádhja zůstane mým vnitřním našeptávačem

a náš vztah pro mne bude dál záhadou. Budeme se napořád

toulat po nebesích, Íša a já, novodobí vidjádharové, provázeni

Súrjavatiným upřeným pohledem. Kdo je však vypravěčem

příběhu a kdo mu naslouchá? Jsme lapeni v síti, v kruhu,

který jsme sami stvořili. A pokud ty, naslouchači z jiného

času a prostoru, na jehož čelo mé vyprávění dopadá jako

vodní tříšť z vlnobití oceánu – pokud ty, kdož potají nasloucháš

hovorům, které k tobě zanese vítr, vstoupíš do tohoto příběhu

a vezmeš jej s sebou zpátky do svého světa s jeho bolestmi

i střípky odhalených pravd, co s tebou bude? Staneš se i ty

součástí tohoto kruhu? Vypovíš mi svůj příběh? Usedneme

společně, ty, Súrjavatí, Íša a já, pocítíme v nitru narůstat teso

– a utkáme z vláken příběhu společný smysl?

Jsem Sómadéva. Básník a vypravěč.

Poprvé vydáno v online magazínu Strange Horizons

v březnu roku 2010

Přeložila Jitka Cardová

Ilustrovala Kateřina Bažantová

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

VANDANA SINGHOVÁ

Indická autorka fantastiky, narozena v Novém Dillí, dnes

žije nedaleko Bostonu ve Spojených státech a publikuje pře

vážně v anglickém jazyce. Vedle psaní je jako držitelka dok

torského titulu z teoretické částicové fyziky zaměstnána jako

asistentka profesora na Framinghamské státní univerzitě. Svou

první povídku publikovala v roce 2002 a od té doby vydala

přibližně třicet kratších prací a několik básní. Pozornost svou

povídkovou tvorbou budila takřka od začátku, za zmínku stojí

její povídky „Three Tales from Sky River: Myths for a Star

faring Age“ (2004), „Delhi“ (2004), „Of Love and Other Mon

sters“ (2007) či novely „Infinities“ (2008), „Distances“ (2008)

a „Entanglement“ (2014). S některými z nich se probojovala

na stránky prestižních ročenek Gardnera Dozoise i dalších

editorů a získala rovněž nominace na Cenu Britské asociace

SF či Pamětní cenu Jamese Tiptreeho Jr. Rané kratší práce

shromáždila ve sbírce The Woman Who Thought She Was

a Planet and Other Stories (2008). Společně s Anilem Me

nonem sestavila antologii Breaking the Bow: Speculative

Fiction Inspired by the Ramayana (2012).


K ostrovu Meridian zbývalo ještě třicet minut cesty, ale

Kallikulam Rámasvámí Iyer si už tolikrát protáhl krk, zakroutil rameny, zakroužil rukama a zavrtěl prsty u nohou, aby rozhýbal ztuhlé klouby, že by to vystačilo na celý tenhle a ještě příští život.

Byl unavený. Bylo mu dvaaosmdesát let a uvolňoval své

staré bráhmínské klouby během příliš mnoha náročných hodin, ale těch několik posledních dní patřilo k nejhorším: třináctihodinový let z Bombaje do Sydney s třídenním pobytem v Singapuru, potom čtyřhodinový let letadlem ve tvaru bumerangu ze Sydney na fidžijské letiště Nadi a odtud dvouhodinová plavba katamaránovým trajektem na Meridian. Daleko.

Rámasvámí zavrtěl hlavou. Proč se Ganga rozhodla usadit

tak daleko? Jeho dcera byla vždycky zvláštní, tahle dívka s bystrýma očima, kterou vypiplali od hořčičného semínka přes culíky a první školní brašnu k první menstruaci, jejich divoká dcera, jež jim tolik svírala srdce, svírala, až přísahali, že ji už nebudou mít rádi, což byly samozřejmě všechno jenom řeči, jak by dosvědčila jeho manželka. Nesedí snad nyní v břiše ryby a necestuje do země kanibalů právě kvůli jejich holčičce s bystrýma očima, kterou před pouhými sedm - atřiceti roky počali jako hořčičné semínko nepatrné jako mravenčí pšouk?

„Přemýšlejte v angličtině,“ radila jeho žena. „Tamilština

vám jenom ztíží přizpůsobení.“

Jen si poslechněme anglickou královnu! Kdo byl řádný stu

dent, madam? A kdo dvakrát neudělal zkoušku šestého stupně?

Člunem se převalila vlna smíchu. Ten opakovaný smích ho

začínal rozčilovat. Čemu se smějí? A proč je to legrační? Cestující na vedlejším sedadle, indická dívka štíhlá jako gepard, jež poslední půlhodinu gestikulovala stříbrnými náprstky, zvedla hlavu, rychle zamrkala a usmála se. Také vypadala unaveně. Co tady dělá sama, tak daleko od domova a manžela?

Znovu se ponořil do myšlenek. Mohla zůstat. V Indii byla

pro Hindy spousta pracovních příležitostí. Dokonce i práce v Evropě by byla přijatelná. Ale jižní Pacifik! Meridian byl tak nový, že ani nebyl uveden v jeho Rand McNallyho Světovém almanachu pro rok 1995. Kdo to mohl předvídat, když v roce 1962 odjížděl z Kallikulamu, sotva devatenáctiletý a s devadesáti rupiemi v kapse, když opouštěl rodiče, oblečený v jejich nejlepším naškrobeném oděvu a nechal je navždy za sebou na železniční stanici Thrichedur, kdo mohl předvídat tu poslední migraci o třiatřicet let později do země bez slonů, do země bez předků, kdo to mohl předvídat?

„Přestaňte bít na tenhle buben, pane,“ napomenula ho Paru.

„Padněte na kolena a děkujte svému Krišna-bhagavanovi, že máte tak skvělou dceru. Teď jste v její péči. Takže hlavu vzhůru a připravujte se na příští vtělení.“

Vy? Co se stalo s „my“? Jeho manželka Paru byla o deset

let mladší. Podle vší logiky měla v tomhle člunu sedět ona, ne on. Jenže samozřejmě těch více než šedesát let onoho „my“ skončilo v Elektrickém krematoriu Sion v Bombaji.

Protáhl si krk. Ne. To bylo jenom vypořádání se s koncem.

Konec přišel s nákupním seznamem. Paru ho poslala nakoupit

zeleninu, a když se vrátil, vrátil se do světa bez... Ne, nemělo

smysl zaobírat se tím dnem. Dnes byl první den začátku

zbytku jeho života.

Odevzdaně seděl, zatímco kolem znovu propukl smích.

Dívka se také smála. Musela vycítit, že si ji prohlíží, protože

k němu otočila hlavu. Oči měla mléčně zakalené jako bílé,

mrtvé korály, které viděl v okolí Fidži. Soucit v něm zápasil

s odporem. Ó, Bože, co má ta dívka s očními víčky? Proč je

ohrnuje nahoru? Skoro jako ještěrka. Chudák děvče. Ráma

svámí rychle odvrátil hlavu. I na Západě jsou tedy handica

povaní lidé. Jenže vždyť i sama Země je teď handicapovaná,

na dně a rozbitá.

Lidé si mohou říkat, co chtějí, pomyslel si Rámasvámí, ale

osud je slepý. Proč by jinak tahle krásná dívka byla slepá,

proč by jinak musela opustit Indii a proč by se jinak jeho po

slední rozhovor s manželkou týkal brambor, lilků a kokoso

vých ořechů, a ať si, proboha, prosím, prosím, důkladně pro

hlédne rajčata, než je koupí, protože posledně přinesl přezrálá

a prakticky shnilá. Mohl být o čemkoliv a také byl.

Netížilo ho, že jeho žena zemřela. Byla stále skleslejší, vy

čerpanější. Už ji nic nezajímalo, dokonce ani jejich hádky, její

urážky přestaly být urážkami a začaly připomínat pokyny člo

věka, který se chystá na nesmírně dlouhou cestu. Už byla una

vená, jeho Paru, jeho žena po šedesát let a sedm životů, unavená

čekáním, až Ganga vyřídí papíry a cestovní kredity, „abych vás

přivedla domů, ama. Mám vás ráda, vydržte, prosím, ano?“

Cože, byl snad jeho dům méně domovem? Nestaral se snad

o svou ženu? Paru chtěla odejít a jeho už unavovala snaha vy

trvat za oba. Nevadilo mu to. Ale neodešla s prázdnýma rukama.

Odnesla s sebou jeho vzpomínky. To mu vadilo.

Znamenalo to, že si musí vybavovat fakta a už se nemůže

spoléhat na zavolání „Paru!“ a na to, že přijde odpověď. Napří

klad jak se jmenovala škola, kterou ve čtyřicátých létech na -

vštěvoval. Mluvili spolu poprvé v kantýně firmy Esso, nebo to

bylo onoho monzunového dne, kdy jí nabídl deštník? Jak se

jmenoval jeho poslední šéf v Esso rok předtím, než se z firmy

stala Hindustan Petroleum? Živě si toho chlapíka pamatoval.

Hlavně jeho smích. Ten chlap se smál mohutným hýkáním či

rého zla a odhaloval přitom kaleidoskop bílého, červeného, žlu

tého a olověného lesku a pár špičáků zaostřených desítkami let

nenasytného masožroutství. Ale jak se jen jmenoval?

Ozvalo se nějaké hlášení, ale tomuto přízvuku nerozuměl.

Bylo zřejmé, že jsou skoro na místě. Obřími okny se daly za

hlédnout kousky a úseky obzoru. Lidé měli plné ruce práce se

sbíráním věcí; několik jich na sebe navzájempilně mrkalo.

Možná se v tomto koutě světa takhle loučili. To mrkání mu

připomínalo mravence na rozsypaném cukru. Katamarán s drc

nutím a trhnutím přirazil k molu.

„Jsme na místě,“ řekla jeho spolucestující. „Můžeme se

odpoutat.“

„Já vím,“ řekl Rámasvámí s úsměvem a zamrkal. „Rád

bych, vy byste také ráda, ale té přezce se nějak nechce.“

„Já se na to podívám. Cesta byla dlouhá, co?“

A než sttačil něco říci, sehnula se a jala se zápasit s bez

pečnostním pásem. Vlasy se jí leskly, jako by byly obalené

9XB-1

Do noci

Anil Menon

(INTO THE NIGHT


sklem. Nemohl si pomoci, aby se nedotkl jednoho pramenu, a ona na něj pohlédla. „Opatrně. Kovový povlak ještě není úplně zafixovaný.“

„Jste vdaná?“ zeptal se.

Zamračila se a neodpověděla. „Už je to!“ Rozepnula pás. „Pojďte, apa. Zavolám Áliji a dám jí vědět, že jsme přijeli.“

Apa? Ano, samozřejmě. Tohle je Ganga, jeho dcera. Jak ji mohl nepoznat? Ano, ty vlasy v tom hrály svou roli. Ale přesto. Co je to s ním? Byl tím výpadkem paměti tak užaslý, že zapomněl být zděšený.

„Jsem v pořádku,“ prohlásil, rozzuřený na Paru. Všechno to byla její chyba. Z ran jeho nedávné ztráty začala znovu prýštit lítost.

* * *

Už tady kdysi byl, cizinec v cizí zemi. V roce 1962 vystoupil na třetím nástupišti Victoriina nádraží v Bombaji s pachem sazí v nose, smotkem ložního prádla a hliníkovým kufrem plným dobrých rad. Přežil ten první nezvyklý den a druhý a třetí, až uplynulo celé roční období a on se stal součástí té podivnosti, s níž se setkal onoho prvního dne. Na pracovních cestách občas vystupoval z vlaku na tomhle nástupišti, na tamtom nástupišti, z téhle vesnice, z tamté vesnice, jezdil všude možně, nejezdil nikam.

Proč mu tedy toto přemístění připadá tolik jiné, jako by něco takového podstupoval poprvé? Možná se na podivnost prostě nedá zvyknout. Zejména když podivnost nespočívá v divech daného místa, ale v jeho běžných maličkostech.

S divy se člověk dokázal vyrovnat, protože všechny působily známým dojmem. Budovy, které si spolu údajně povídaly o energii, o politice a o životě. Nebo například „bubliny“. To byla auta s kapotou, která se se zvyšující se rychlostí rozechvěla a změnila tvar na kapkovitý. Dcera se mu pokoušela vysvětlit, jak to všechno funguje: elektronické řízení, gyro skopické blablabla, Gándhího bederní rouška a nefalšované čisté přepuštěné máslo ghí. Kdo ví, jak to funguje? Viděl na ní, že také nemá tušení. Ale byly to jenom vynálezy.

Totéž platilo o mžurce. Byl to zkrátka dalekohled spojený se sluchátky a mikrofonem. S mžurkou člověk viděl, co viděli jiní lidé, a slyšel, co slyšeli jiní lidé, za předpokladu, že také nosili mžurku. Ta využívala „mrkací membránu“ a byla samozřejmě bezdrátová. Bezdrátovost byla prostě nezbytná. Jeho samotného kdysi odpoledne napadlo něco podobného, a proto ho to příliš nepřekvapovalo.

Ne, podivnost spočívá v jiných věcech, ve věcech kdysi známých. Spočívá v Ganze. Měla tolik přátel. Odjakživa to slovo nesnášel: přítel. Omlouvalo všechno a nevysvětlovalo nic.

Jedna přítelkyně – Álija – byla podle všeho trvalý host. Jiná „přítelkyně“ žila prakticky jako zvíře; ležela schoulená na pohovce, neúnavně kmitala vyhublýma rukama s náprstky – Ganga tvrdila, že přemýšlí o matematice čehosi obecně relativního – vstávala jen k jídlu a vyjídala zásoby přímo z ledničky, přičemž stála na jedné noze jako plameňák a ostražitě po něm pokukovala, jako by očekávala, že ji napadne. Bylo tam mnoho dalších, samé ženy s navymýšlenými jmény, Tomi, Rex, Lace, Sharon, a jeden, jenom jeden muž s ostrým árijským nosem, vysokým čelem a dívčím jménem. Rámasvámí

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.