načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2016/10 – Redakce XB-1

XB-1 2016/10

Elektronická kniha: XB-1 2016/10
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5286-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Alyssa Wongová: Hladové dcery lačných matek

(Hungry Daughters of Starving Mothers, 2015, překlad Ivana Svobodová)

– cena Nebula

Laird Barron: Halíme kouřem záři severu

(We Smoke the Northern Lights, 2015, překlad Jitka Cardová)

Thomas Ligotti: Červená věž

(The Red Tower, 1996, překlad Milan Žáček)

Cena Brama Stokera

Caitlín R. Kiernanová: Rudá jako nach

(As Red as Red, 2010, překlad Petr Kotrle)

Domácí SF

Lukáš Hrdlička: Virtuální řepa

Vladimír Zábrodský: To nejlepší pro Sandru

Radoslav Kalaš: Batarochoi

Publicistika

Orrin Grey: Ale je to strašidelné?

Julie Nováková: Život, jak ho (ne)známe: Divoký zrod astrobiologie

Jason Sanford: Znepokojeni Lovecraftem

Tomáš Miklica: Stephen King a Dollar Babies…

Fantastická věda

Nejstarší obratlovec? Žralok!; Záhadný předek Austrálců;

Antibiotikum z nosu; Geneticky modifikovaní komáři pomáhají;

Hory na Venuši míchají s mračny

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Sebevražedný oddíl: Můj kamarád drak;

Star Trek: Do neznáma; Smrtelné historky; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Kristina Hlaváčková: Artefakt;

Matthew Mather: Kyberbouře;

Scarling Alice: Lacrimosa – Rekviem pro Saschu;

Redwine: Stínová královna. Havraní říše I;

John Boyne: V tomto domě straší; Garth Stein: Záblesk světla;

Laura Barnett: A co kdyby to bylo jinak?;

Sebevražedný oddíl: Kopanec do zubů; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2011/10 XB-1 2011/10
 (e-book)
XB-1 2016/04 XB-1 2016/04
 (e-book)
XB-1 2012/02 XB-1 2012/02
 (e-book)
XB-1 2012/12 XB-1 2012/12
 (e-book)
XB-1 2013/09 XB-1 2013/09
 (e-book)
XB-1 2018/05 XB-1 2018/05
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Příliv temných sil

Z žehrání na stav hororu na českém trhu se v po - slední době stala mantra. Na druhou stranu se v u - plynulých několika letech situace neustále zlepšuje a každý rok přibývá něko - lik hororových titulů navíc. Dokonce i zasnění romantičtí upíři už si pomalu sbalili kufry a přestali otravovat velectěná viktoriánská hrabata vyrážející na lov z útrob rodinné hrobky. K světu se má český horor, i když se prozatím pohybuje především v mezích amatérských či poloprofesionálních publikací (i ty se vyplácí sledovat). Nemusí tomu však být navždy, jak dokázal Pavel Renčín románem Vězněná, jenž se i díky inspiraci skutečnými událostmi stal literárním hitem přesahujícím žánr a jako třešničku si vysloužil Cenu Akademie SFFH. Argo na to konto připravuje české vydání Strachu slovenského bestselleristy Jozefa Kariky a nelze se než těšit na odvážlivce, kteří budou kráčet v těchto šlépějích do budoucna. Ani překladová tvorba už dávno není jen Stephen King, popřípadě Clive Barker, Dan Simmon či Dean R. Koontz. Objevují se díla nových tváří v čele se synátorem Joem Hillem, jemuž letos česky vychází horká novinka Ohnivý muž. Poměrně čerstvě vykopanou hrůzností je i Hlava plná přízraků od Paula Tremblayho a z letos vydaných chuťovek můžeme doporučit kupříkladu duchařinu V tomto domě straší od Johna Boyna či na zajímavém motivu založený román V pasti od Joshe Malermana. Do budoucna se chystá zajímavý Hex nizozemského autora Thomase Olde Heuvelta či antologie In Sunlight or in Shadow inspirovaná malířskou tvorbou Edwarda Hoppera a mohli bychom pokračovat, nemluvě o edicích věnujících se dávné hrůzostrašné klasice či pokračovatelům díla H. P. Lovecrafta. Ještě pořád chcete mluvit o naprostém přehlížení hororu? I kdyby, pak malou oázu mrazivých zážitků snad může nabídnout tradiční hororové číslo našeho časopisu. V minulosti jsme otiskli povídky Ramseyho Campbella, Roberta Aickmana, Grahama Mastertona, Joa R. Lansdala, Lucy Snyderové či Garyho Braunbecka, autorů, kteří patří ke světové špičce. Letos v tomto trendu pokračujeme s povídkami Caitlín R. Kiernanové, Thomase Li - gottiho či Lairda Barrona. Všechno to jsou v rámci hororu jména natolik zvučná, až se nám z toho trochu točí hlava a doufáme, že i vám se tento pravidelný příliv temných sil zalíbil, nemluvě o tom, že jsme ani nestačili v předchozím soupisu zmínit hned dvě chystané Barronovy povídkové sbírky. Přátelé hororu, to vše je přece důvod k oslavě, co říkáte?

Martin Šust

CENY

BRAMA STOKERA

Asociace autorů hororu (HWA) ozná

mila vítěze letošních Cen Brama Sto

kera již v květnu, ovšem my jsme si

jejich soupis nechali až na říjnový ho

rorový speciál:

Román:

- Paul Tremblay: A Head Full of

Ghosts

Debutový roman:

- Nicole Cushingová: Mr. Suicide

Román pro mládež:

- John Dixon: Devil's Pocket

Dlouhá povídka:

- Mercedes M. Yardleyová: „Little

Dead Red“

Krátká povídka:

- John Palisano: „Happy Joe's Rest

Stop“

Sbírka:

- Lucy A. Snyderová: While the

Black Stars Burn

Antologie:

- Michael Bailey sest. The Library of

the Dead

Mimo beletrii:

- Stephen Jones: The Art of Horror

Za celoživotní zásluhy:

- Alan Moore & George A. Romero

DALŠÍ

LITERÁRNÍ OCENĚNÍ

V poslední době se udílelo hned

několik důležitých literárních ocenění.

Začneme Cenou Arthura C. Clarka,

kterou letos získal u nás dobře známý

Adrian Tchaikovsky se svým prvním

vědecko-fantastickým románem Chil

dren of Time. Udělena byla i Pamětní

cena Johna W. Campbella, kterou

letos obdržela Eleanor Lermanová,

autorka známá spíše svou nežánrovou

poezií, za svůj rovněž první SF román

Radiomen. Pamětní cenu Theodora

Sturgeona si letos vysloužila Kelly

Linková za povídku „The Game of

Smash and Recovery“. Zcela novým

oceněním je Pamětní cena Eugie Fos

terové, založená na počest nedávno

zesnulé, mladé a talentované spiso

vatelky. Vůbec první ocenění nesoucí

toto jméno získala Catherynne M. Va

lenteová za povídku „The Long

Goodnight of Violet Wild“.

CONY

Fan City

20.10.2016 – 23.10.2016

Velký festival popkultury s pestrou

zábavou pro hráče, fanoušky, geeky...

Hry na konzolích a počítačích, des

kové a karetní, hry miniatur, RPG...

Sci-fi, věda a technologie; horor, fan

tasy, mýty a historie; anime, comics...

Hraní a turnaje; seriály a filmy; před

nášky, besedy, workshopy, soutěže...

https://www.facebook.com/events/168

6240751590543

Hotel Fantazie Riegrova 6 Chotěboř FF

info@festivalfantazie.cz

DESKOHRANÍ

22. 10. 2016 – 30. 10. 2016

Deskohraní je festival plný deskových

a karetních her, předváděček, turnajů,

volného hraní a jiných atrakcí. Je ur

čen všem hravým lidem z celého

světa, malým i velkým, expertům

i amatérům. Připravujeme program

pro děti i dospělé, pro hráče i veřej

nost, nabízíme mistrovské turnaje i za

čátečnické soutěže.

https://www.facebook.com/desko-

hrani/

TYRŠŮV DŮM Újezd 450/40 Praha

deskohraní info@deskohrani.cz

Kozmodróm 2016

22. 10. 2016

Jednodňový con pre priaznivcov vedy,

vedeckej fantastiky a popkultúry,

Aktu álny ôsmy ročník sa bude niesť

v duchu hesla "Do nekonečna a ešte

ďalej" a oslávi aktuálne výročia feno

ménov Star Trek, či Star Gate. Tešiť

sa môžete na tradičný galavečer a ko

láče v cene lístka.

Bratislava

elendilka@gmail.com

Replicon

5.11.2016 – 6.11.2016

Jako každý rok chystáme i letos řadu

novinek a inovací, o kterých vás bu

deme průběžně informovat. Proto sle

dujte naše webové stránky i zde face

book, kam budeme o novinkách prů

běžně psát.

Od nynějška tedy přijímáme přihlášky

prodejců, přednášejících i lektorů. Bu

deme se těšit na spolupráci a na vás

všechny.

https://www.facebook.com/Repli-

conCz/?fref=nf

Praha

replicon info@replicon.cz

Zatímco mladík, se kterým jsem si dala rande – Harvey? Har

vard? – opěvuje svou almu mater a střešní byt na Manhattanu, ukousnu ždibec předražené kapusty a sleduju, jak mu nad hlavou víří odporné myšlenky. I když je docela pohledný, je obtížné věnovat mu pozornost, když mi kručí v břiše a jsem celá jako na jehlách. Nezdá se být o moc starší než já, ale jeho myšlenky pokryté ostny a stonožčími končetinami se lesknou, plné prastaré zášti, a čpí suverénem z Ivy League, který si myslí, že mu patří celý svět.

„Z mého bytu je fantastický výhled na město,“ říká právě a jeho

myšlenky kloužou jedna přes druhou jako tmaví štětinatí hadi, tlustí jako Harveyho zápěstí obemknuté rolexkami. „U západní zdi jsem si zrovna naistaloval jacuzzi, takže když se vrátím z posilovny, můžu sledovat západ slunce a relaxovat.“

Přikývnu a jen zpola poslouchám slova, která se mu linou

z pusy. Víc mě zajímají ta, která myšlenky nad ním cedí skrz zaťaté zuby.

Má perfektní kozy. Jenom čekají, až je zmáčknu. Miluju pevný

kozy.

Ošukám tu děvku tak drsně, že do smrti nebude chodit rovně.

Hnus. „To zní skvěle,“ odpovím. Upiju šampaňské a podívám

se na něj zpod falešných řas. Jen doufám, že pod ubrusem neprosvítá ztemnělá obrazovka mého iPhonu. Tenhle týpek mě nudí k smrti a už jsem zpátky na Tinderu, kde procházím případné objekty zájmu, které bych příští týden vytáhla na večeři.

Je do mě celá udělaná. Koncem večera o to bude škemrat.

Nemůžu se dočkat, až ji rozříznu.

Prudce zvednu oči. „Promiň, co jsi říkal?“ zeptám se.

Harvey zamrká. „Řekl jsem, že Argentina je nádherná země.“

Hezká čubička. Bude vypadat moc hezky, rozkuchaná všude po

podlaze.

„Správně,“ já na to. „Jasně.“ Krev mi tepe v hlavě tak divoce,

že se musí zdát, že jsem rudá jako rak.

Jsem tak vzrušenej, že se mi skoro zvedá.

To jsme dva, pomyslím si, vypnu iPhone a věnuju Harveymu

svůj nejhezčí úsměv.

Číšník přistoupí s další láhví šampaňského a nabídkou dezertů

vypálenou na dřevěné destičce, já na něj však mávnu, že může jít. „Večeře byla příjemná,“ pošeptám Harveymu, nakloním se k němu a políbím ho na tvář, „ale mám chuť na jiný zákusek.“

Ááá, rozplývají se jeho odporné myšlenky a uvelebí se mu jako

jemně zčeřená vlna na ramenou. Odvezu ji domů a rozpářu ji celou odshora až dolů. Jako zasraný ovocný koláč.

Takhle já ovocné koláče obvykle nejím, ovšem kdo jsem,

abych ho soudila? Koneckonců, dezert jsem odmítla.

Když zaplatí účet, nedokáže se na mě přestat usmívat. Stejně

jako odporné myšlenky, které mu syčí a pochechtávají se za uchem.

„Co že jsi tak šťastný?“ zeptám se ho upejpavě.

„Jen jsem nadšený, že s tebou strávím zbytek večera,“ odpoví.

* * *

Ten zmrd má vlastní parkovací místo! Takže žádný taxík. Do

konce přijel v tesle. Kožená sedadla voní sladce a po másle, když vklouznu do auta a uvelebím se v něm. Puch Harveyho myšlenek poskvrnil vzduch. Už jen to stačí, aby se mi zatočila hlava. Divže nezačnu vrnět. Jak tak poklidně míříme na okraj města k jeho nóbl bytu, požádám Harveyho, aby na chviličku zastavil poblíž Queensboro Bridge.

Ve tváři se mu mihne podráždění, ale zaparkuje teslu mimo

hlavní silnici. Vrhnu se do zapadlé uličky, na čtyřpalcových pod

patcích překlopýtám po prázdných plechovkách a odhozených

špačcích od cigaret a přitom za sebou zanechávám cestičku

zvratků, šampaňského a kapusty, až k popelnici přistrčené ke

zdi činžáku.

„Jsi v pořádku?“ zavolá Harvey.

„V pohodě,“ zamumlám zmoženě. Jediný zvědavec neotevře

nad námi okno.

Harveyho kroky se nesou uličkou. Vystoupil z auta a míří ke

mně, jako bych byla zvíře, k němuž se musí přibližovat opatrně.

Možná bych to měl udělat teď.

Ano! Teď, teď když ta čubka má co dělat sama se sebou.

Jenže mám svou metodu. Takhle neuvidím její vnitřnosti všude

hezky rozprostřené –

Vrhnu se na něj. Zanořím mu prsty krutě do těla a drsně ho

hryznu do rtů. Pokusí se vykřiknout, jenže já ten zvuk polknu

a vrazím mu do úst jazyk. Tam, hned za zuby, je to, co hledám:

odporné myšlenky, vazké jako vařené šlachy. Nasaju je vyjící

a vzpouzející se do hrdla, zatímco se Harveyho tělo otřásá a no

sem mu uniká tiché kňourání.

Připadám si zkažená a špinavá, nateklá nejkrutějšími sny, jaké

jsem kdy ochutnala. Harveyho chabý vzdor skoro nevnímám;

v tomhle stavu, po tom, co jsem mu z úst vysála nejtemnější části

jeho já, pro mě nemůže být soupeřem.

Nikdy nejsou tak silní, jak si myslí.

Když konečně ochabne a poslední z jeho myšlenek mi zmizí

v mém hrdle, mé tělo se začíná měnit. Ruce a nohy se prodlužují,

mohutní a šaty mi jsou najednou příliš úzké, jak se mi roztahují

žebra. Musím postupovat rychle. S lehkostí vypracovanou zku

šenostmi svléknu šaty, i když uvolnit živůtek na svalech vypra

covaných v posilovně, které mi bují pod pokožkou, není jen tak.

Vysvléct Harveyho z jeho obleku mi taky netrvá dlouho. Ruce

mám sice roztřesené, ale silné, a když si zapnu košili a přehodím

přes sebe jeho sako, má čelist se zapraskáním napodobí jeho rysy

a rýhy na otiscích prstů už se mi mezitím stihly plně přetvořit.

Harvey je o tolik větší než já a širší prostor jeho těla částečně uleví

tlaku v mém rozhozeném žaludku, který je k prasknutí přecpaný

jeho odpornými myšlenkami. Šaty, které jsem ze sebe shodila,

nacpu do kabelky. Podpatky střevíců zaťukají o prázdnou zava

řovačku na dně, když si přehodím popruh přes nezvykle široké

rameno.

Kleknu a zkontroluju Harveyho puls – pomalý, ale pravidelný.

Pak jeho bezvládné tělo odkutálím k popelnici a přikryju ho pytli

s odpadky. Třeba se probere, třeba ne. Není to můj problém. Ale -

spoň pokud se neprobudí během následujících deseti minut a ne

spatří svého dvojníka, jak si to kráčí ven z uličky v jeho obleku

a ohmatává přitom jeho peněženku a klíče k tesle.

Harveyho auto očumuje hlouček opilých studentů. Když je

sjedu arogantním pohledem – musím uznat, že se v tom těle umím

pohybovat líp než on – rozejdou se.

Nemám sice řidičák, ale Harveyho tělo si pamatuje, jak se řídí.

* * *

Tesla pode mnou slastně pracuje, ale já auto nechám v parko

vací garáži v Bedfordu, kde se schovaná za sloupem svléknu v re

lativním soukromí druhého horního poschodí. Když nechám klíče

položené na Harveyho pečlivě složeném obleku a zavřu dveře

auta, vytáhnu z kabelky zavařovačku a co nejtišeji se do ní vy

3XB-1

Hladové dcery lačných matek Alyssa Wongová

(HUNGRY DAUGHTERS OF STARVING MOTHERS)


zvracím. Černá hustá lepkavá tekutina dopadne za syčení a vrčení Harveyho slov na dno. Zatímco si od něj takhle pomáhám, mé tělo se otřese, údy se zkrátí a páteř se přetvoří.

Dalších pár minut mi trvá, než vklouznu do své přibližné po

doby, alespoň dost na to, abych si na sebe mohla znovu vzít šaty a obout střevíce. Nakonec strčím sklenici do kapsy a prsty si pročísnu zcuchané vlasy. Když vycházím z garáže, hlídač na mě kývne a bez zájmu mě přelétne očima. Jeho myšlenky jsou šedým, nevýrazným mumláním.

Linkou L se dostanu zpátky domů do Bushwicku a když otevřu

dveře bytu, najdu v kuchyni Aiko, jak na lince válí těsto na mochi.

„Jsi tady,“ sdělím jí přihlouple. Pořád mám hlavu trochu jako

v mlze z toho, jak jsem ze sebe setřásla Harveyho podobu, a skvrny jeho myšlenek na mě dosud ulpívají a zrychlují tep mé krve a nepříjemně ji rozpalují.

„To si piš. Pozvala jsi mě na návštěvu.“ Nepřevlékla si uni

formu cateringové agentury a krátké hladké vlasy jí lemují tvář a v kuchyňském světle přímo září. Na sporák za ní nevrhá stín jediná odporná myšlenka. „Zase jsi na to zapomněla?“

„Ne,“ zalžu, když u dveří skopávám boty. „To bych neudělala

ani omylem. Čekáš dlouho?“

„Asi hodinu, nic zvláštního. Dveřník mě vpustil dovnitř a ještě

pořád mám tvůj náhradní klíč.“ Krátce se usměje a to gesto působí oproti rázným pohybům jejích rukou jemně. Na vyhrnutých rukávech má mouku a mně se srdce zachvěje způsobem naprosto odlišným od toho, když jsem venku na lovu. „Vypadá to, že tvoje rande musela být pěkná bída. Kdyby to šlo dobře, asi by ses vůbec nevrátila domů.“

„Tak nějak.“ Sáhnu do kabelky a uložím vrčící zavařovačku do

ledničky, kde zazvoní o ostatní. Skoro tucet lahví zlovolných zbytků označených jako zdravé nápoje.

Aiko kývne hlavou doprava. „Přinesla jsem ti nějaké pečivo

z dnešní akce. Je v papírovém pytlíku na přepážce.“

„Jsi anděl.“ Vyhnu se jí, abych se nedotkla jejího těla. Aiko je

přesvědčená, že mám problém dotýkat se lidí, ale pravda je taková, že voní jako všechno dobré v tomhle světě, neměnně a známě, současně lehce i těžce a už jen to stačí, abych z toho začala šílet.

„Měl ti aspoň zaplatit taxíka domů,“ prohodí Aiko a natáhne

se pro misku s pastou z červených fazolí. Pohrávám si se sáčkem s pečivem a předstírám, že si v něm vybírám. „Ty takové exoty přímo přitahuješ. To ti povím.“

V tom se neplete; velmi pečlivě si vybírám, komu budu nad

bíhat. Koneckonců se tím živím. Jenže nikdo předtím nebyl tak lahodný a šeredně zvrácený jako Harvey. Nikdo jiný nebyl zabiják.

Odvezu ji domů a rozpářu ji celou odshora až dolů.

„Možná jsem moc divná,“ poznamenám.

„Nejspíš jsi až moc normální. Tinder používají jenom asociální

úchylové.“

„Tak ti pěkně děkuju,“ zaprotestuju.

Zazubí se a cvrnkne po mně fazolovou pastu. Slíznu si ji

z paže.

„Víš, jak to myslím. Zajdi se mnou někdy k nám do kostela.

Tam je spousta milých kluků.“

„Randění v tomhle městě je fakt k pláči,“ zabručím a spustím

palcem Tinder. „Asi odolám.“

„No tak, Jen, odlož tu věc.“ Aiko zaváhá. „Když jsi byla pryč,

volala tvá máma. Chce, aby ses vrátila do Flushingu.“

Vyrazím ze sebe krátký ostrý smích a má dobrá nálada je

vmžiku tatam. „To je mi novinka.“

„Nemládne,“ dodá Aiko. „A cítí se osamělá.“

„To bych řekla. Všichni její parťáci z mahjongu už musejí být

po smrti.“ Představím si mámu v jejím malém bytě ve Flushingu skloněnou nad laptopem, se závěsy s květinovým vzorem staže

nými přes okna, aby vytěsnila zbytek světa. Jen ona a zdi kolem

oživlé sykotem a pokryté hnusnými pozůstatky jejích milenců

stočených do sklenic.

Aiko si povzdechne. Přistoupí k přepážce a opře se o mě. Pro

jednou se neodtáhnu. Všechny svaly v těle mám ztuhlé a napjaté.

Bojím se, že bych mohla vzplát, ale nechci, aby odešla.

„Co by ti to udělalo, kdybys k ní byla vlídná?“

Vybavím si, jak se můj táta rozplynul ve vzduchu, když mi

bylo pět. To, co z něj zbylo, skončilo zkroucené v mámině ža

ludku. „Podle tebe se mám vrátit?“

Chvíli mlčí. „Ne,“ odpoví nakonec. „Není dobré, abys v tom

domě zůstávala. Aby tam kdokoli zůstával.“

Jen o pár palců dál čeká v lednici výřad sklenic plných černé

mazlavé tekutiny a jejich obsah si sám pro sebe mumlá. Aiko je

neslyší, ale každé šplíchnutí o sklo je tichým záludným zasyče

ním.

kdo si myslí, že je, ta zkurvená píča

měl jsem ji dostat, když jsem měl šanci

Pořád na jazyku cítím Harveyho a jeho zášť a zvrácenou radost.

Ke všemu jsem plná věcí, které mi předala máma. „Jsem ráda, že

to vidíš stejně.“

* * *

Během příštích pár týdnů se nacpávám baliči a absolventy, kte

rými se hipsterské bary v St. Marks jen hemží, ale po Harveym

mi nic nechutná. Vodnaté esence, které jsem vymáčkla z původ

ních majitelů, kteří taktak že vzdorovitě zaskučeli, mi dokážou

sotva pokrýt žaludeční stěny. Někdy to přeženu. Vysaju je dosu

cha, ponechám prázdnou skořápku, a když jsem s nimi hotová,

setřesu ze sebe jejich podobu jako kapky deště.

Když mi Aiko řekne, že vypadám ztrhaně, vymluvím se na to,

že jsem pařila. Řekne mi, ať tolik nepiju, a tváří se přitom chladně

a její myšlenky jsou ztěžklé obavami. Zastavuje se u mě častěji,

a dokonce mi vaří večeře. Její přítomnost mi na jednu stranu do

dává rovnováhu, na druhou mě dohání k šílenství.

„Dělám si o tebe starost,“ poví mi, když ležím na zemi, kde

netečně procházím stránky profilů na internetových seznamkách

a hledám prázdnotu a prohnilost, které Harveyho činily tolik při

tažlivým. Aiko připravuje lo mein podle mámina receptu a z toho

olejnatého pachu mi mravenčí kůže. „Strašně jsi zhubla a v lednici

nic nemáš. Jenom pár prázdných sklenic od marmelády.“

Neřeknu jí, že Harvey leží pod mou postelí a že noc co noc oli

zuju jeho zbytky, abych nervy vyburcovala opět do euforie. Ne

řeknu jí, jak často se mi zdává o mámině bytě, o policích plných

zavařovaček, na které mi nedovolila sáhnout. „Vážně není prob

lém, když trávíš tolik času mimo svou cateringovou agenturu?“

zeptám se místo toho. „Čas jsou peníze a Jimmy se naštve, když

bude muset všechny zákusky chystat sám.“

Aiko přede mě postaví misku lo mein a sedne si vedle mě na

podlahu. „Nikde bych nebyla radši než tady,“ řekne a já v hrudi

ucítím příliv nebezpečné, zářivé něhy.

Jenže hlad se s každým dnem zhoršuje a brzy už si v její blíz

kosti nebudu moct věřit. Zajistím dveře západkou, a když se u mě

Aiko zastaví, aby mě zkontrolovala, odmítnu ji vpustit dovnitř.

Zprávy mi rozsvěcují mobil jako mihotavé ohňostroje, když se

choulím pod dekou na druhé straně dveří s tváří přitisknutou na

dřevě a s poškubávajícími prsty.

„Prosím, Jen, já to nechápu,“ naléhá Aiko z chodby. „Udělala

jsem ti něco?“

Nemůžu se dočkat, až ji rozříznu, napadne mě a nenávidím se

ještě víc.

Když Aiko konečně odejde a její kroky odezní, spatřím, že

jsem v nátěru na dveřích nadělala nehty a zuby hluboké rýhy. Má

ústa jsou plná opojné vůně Aiko.

4 XB-1


* * *

Mámin byt ve Flushingu páchne pořád stejně. Nikdy si nepotrpěla na čistotu a od toho, co jsem definitivně odešla z domu, se sbírka haraburdí všude kolem jenom znásobila. Kvůli hromadám novin, starým nádobám na jídlo a plyšovým hračkám mám problém otevřít dveře a puch mě nutí kašlat. Mámina veteš mi sahá až po ramena, místy i výš, a když se jí prodírám, zvuky, které dokreslovaly mé dětství, zesilují: kolem hor odpadků se line nekonečné skučení tchajwanské telenovely doprovázené krutou kakofonií spousty známých hlasů:

Ještě jednou se mě dotkni a přísahám, že tě zabiju –

Kolikrát jsem ti říkal, ať nepereš oblečení takhle. Otevři hubu –

Doufám, že její ošklivá šikmooká dcera není dnes večer doma –

Zdi pod odpadky, které máma nasbírala, jsou ověšené policemi připomínajícími plástve, na nichž je vyskládané to, co zbylo z jejích milenců. Ponechává si je jako nechutné trofeje, ze kterých se sbíhají sliny. Touhy sterilované v žaludeční kyselině a žluči. Kdybych chtěla, nejspíš bych je zvládla pojmenovat; když jsem byla malá, lehávala jsem na pohovce a sledovala tátova ducha, jak se míhá po skleněném povrchu.

Máma sedí schoulená v kuchyni. Obrazovka laptopu jí tvář barví churavě modrou září. Její myšlenky ji přikrývají tiše jako deka.

„Udělala jsem ti niu ro mien,“ řekne. „Je na sporáku. Je v něm tvůj táta.“

Žaludek se mi sevře, ale těžko říct jestli odporem, nebo hladem. „Díky, mami,“ odpovím. Najdu misku, která je skoro čistá, opláchnu ji a naberu si pořádnou porci tlustých nudlí. Vývar vůní vzdáleně připomíná cigarety Hongtashan a já ho do sebe narvu tak rychle, že ho pomalu nestíhám polykat. Před očima mi problesknou vzpomínky na mé dětství z pohledu někoho jiného: malá holčička, kterou postrkuje na houpačce v parku, její smích, když honí holuby po ulici; ruka pozvednutá k druhému úderu, zatímco se její matka vrhá k nám, mezi nás, s vyceněnými zuby –

„Jak ti chutná?“ zeptá se máma.

Hnusně. „Skvěle,“ odpovím. Jídlo upokojí můj žaludek, ale - spoň na chvíli. Jenže můj táta nebyl Harvey a už teď cítím, jak se hlad plíží zpět a čeká na dokonalou příležitost k útoku.

„Snědla jsi něco, co jsi neměla, viď, Meimei?“ Máma ke mně vzhlédne poprvé od okamžiku, co jsem vkročila do místnosti, a vypadá skoro stejně unavená, jako se cítím já cítím. „Proč ses nepoučila ode mě? Radila jsem ti držet se drobných kriminálníků. Učila jsem tě, jak zůstat neviditelná.“

Snažila se mě naučit zmizet sama v sobě, tak jako ona zmizela v tomhle bytě.

„Já vím, že jsem to zvorala,“ odpovím. „Už mi nic nechutná a v jednom kuse mám hlad. Ale nevím, co mám dělat.“

Máma si povzdechne. „Jakmile ochutnáš zabijáka, není cesty zpět. Budeš po té intenzivní chuti prahnout až do smrti. A ta může u takových, jako jsme my, přijít po velmi dlouhém čase, Meimei.“

Dojde mi, že vlastně nevím, jak je máma stará. Její myšlenky jsou staré a pokryté suky, sešité z pozůstatků prožitků jiných lidí. Jak dlouho s tímhle stavem bojuje? S těmi neodolatelnými, neodbytnými touhami?

„Nastěhuj se zpátky,“ nabídne mi. „Zločin tu jen bují. Ulice přetékají jídlem. Pomalu nemusíš chodit ven. Stačí otevřít okno a ucítíš, jak to venku vře. Zášť, nože a kulky...“

Obrázek, který mi představuje, mě rozechvěje a ústa mě svrbí. „Nemůžu všechno jen tak opustit, mami,“ namítnu. „Už mám vlastní život.“ A nemůžu žít v tomhle bytě prodchnutém pachem lítosti a zloby, kam nepronikne sluneční světlo a čerstvý vzduch.

„Co se stane, jestli se vrátíš? Přestaneš se ovládat a ukousneš si z Aiko?“ Všimne si, jak jsem ztuhla. „Tomu děvčeti na tobě příliš záleží. Nejlepší věc, kterou můžeš udělat, je držet se od ní dál. Nedopusť, aby se Aiko stala stejná věc jako tvému otci.“ Natáhne

5XB-1


se pro mou ruku a já ucuknu. „Zůstaň tu, Meimei. Máme jen jedna druhou.“

„Já tohle nechci.“ Ustupuju a ramenem vrazím do smetí, takže

hrozí, že obě skončíme pohřbené pod lavinou zahnívajících plyšových zvířat. „Není to tady bezpečné, mami. Taky bys tu neměla zůstávat.“

Máma zakašle a oči se jí ve tmě zablýsknou. Od sbírky sklenic

k nám jako zlovolná přílivová vlna dolehne záludné pochechtávání. Bývalí milenci se pohupují na policích.

„Jednoho dne zjistíš, že v životě jsou důležitější věci než so

bectví, Meimei.“

V tu chvíli se k ní obrátím zády, proderu se odpadky a zhova

dilostmi, kterými její byt přetéká. Nechci umřít, ale co se mě týká, žít jako máma, odloučená od zbytku světa, s dveřmi zabarikádovanými hromadami zbytečných tretek a zhořklých vzpomínek, je horší než smrt.

Sklenice mě chlípně sledují a pochechtávají se, když odcházím,

a máma se za mnou nepokusí vydat.

Pach Flushingu se mi drží na kůži a nemůžu se dočkat, až ho

setřesu. Jakmile to jde, nastoupím do metra, a když linka M projíždí nad zemí, už jsem zpátky na Tinderu. Oči se mi zalévají slzami a s tím, jak se vagon otřásá, mi sklouzávají na tvář. Zlostně je setřu, a když znovu zaostřím zrak, zadívám se zpátky na obrazovku. Objeví se zářící fotografie ženy s hladkými tmavými vlasy, úzkými želvovinovými brýlemi a úsměvem, který se zdá trochu ostýchavý, ale zvláštně krásný. Na pozadí je panorama středu města. Má kulaté tváře, ale její obličej má podivně plochý vzhled. A k tomu ji samozřejmě provázejí sny, tak silné, že prosakují obrazovkou ven jako husté, omamné výpary. Všechny ty nesčetné oči se upírají přímo na mě, až mi naskočí husí kůže.

Narychlo si prohlédnu informace na jejím profilu a krev mi

v žilách prudce tepe, až cítím, jak mi pulzují špičky prstů: ta žena vypadá celkem mladě, ale je dost stará na to, aby byla sestřenicí mé matky. Záliby: dobré jídlo, návštěvy Cloisters za deštivých dnů, toulání se po antikvariátech. Místo: Manhattan.

Vypadá trochu jako Aiko.

Její odpověď přijde rychle. Zatímco flirtujeme, tělem mi pro

bíhá nepříjemný třes vyvolaný studeným potem a adrenalinem. Všechno je ostřejší a skoro jako bych slyšela smích z Harveyho sklenice. Nakonec se objeví slova, na která jsem čekala:

Ráda bych se s tebou setkala. Máš dnes večer čas?

Udělám krátkou odbočku domů a srdce mi buší jako zvon,

když nasednu na metro směrem na Lower East Side se rty dokonale namalovanými rudou rtěnkou, rozechvělými pažemi pod nažehleným značkovým kabátem a dvěma máminými zavařovačkami zastrčenými v kabelce.

* * *

Jmenuje se Seo-yun, a když mě sleduje při jídle, oči jí těkají

mezi mou pusou a hrdlem, a v jejím úsměvu postřehnu skryté ostří, o které bych se mohla pořezat.

„Miluji takováto místa,“ poznamená. „Autentická zákoutí

s pouhými dvanácti místy. Byla jsi někdy v Haru?“

„Ne,“ zamumlám. Prsty neohrabaně svírám hůlky a v třesavce

jimi ťukám o sebe, takže mi dělá potíž zvednout jídlo. Bože, Seoyun voní lahodně. Nikdy jsem nepotkala nikoho s tak zvrácenou a chuťově výraznou myslí; její zloba je vytříbená a jemně propracovaná jako nejelegantnější dezert.

Odvezu ji domů a rozpářu ji jako –

Téměř ji cítím na jazyku. Nejlepší jídlo, jaké jsem kdy okusila.

„Tak to pro tebe mám překvapení,“ prohodí Seo-yun, když nám

číšník – jediný další zaměstnanec kromě kuchaře za pultem – přinese další konvici čaje. „Tato restaurace začínala v Japonsku jako krámek ve stanici metra.“

„Páni,“ já na to. „To je... úžasné.“

„Taky bych řekla. Jsem ráda, že založili pobočku na Manhat

tanu.“

Za jejíma laskavýma očima se svíjí pokroucená změť pradáv

ných odporných myšlenek jako ocasy krále krys. Nikdy jsem jich

neviděla tolik na jednom místě. Plazí se jí z úst a uší, plíží se vzdu

chem na nohách pokrytých pláty šupin a jejich hlasy jsou bzuče

ním přistávajících kobylek.

Nejsem její první. To je mi už jasné. Na druhou stranu totéž

platí pro ni.

Celý večer se potím látkou šatů a hůlky mi div nepadají z ruky.

Nedokážu přestat zírat na ty hnusné myšlenky, které šeptají ob

scénnosti, jež jsou protipólem Seo-yunina něžného hlasu, a syčí,

co by mi chtěly dělat. Stojí mě veškeré přemáhání, abych je ne

popadla ze stolu a neskousla je tady a teď vší silou mezi zuby, ne

vklouzla Seo-yun na klín a nevyrvala jí z hlavy všechny my šlenky

do jediné.

Seo-yun je na mě příliš, ale jsem v tom zabředlá moc hluboko

a beznadějně; musím ji mít.

Usměje se na mě. „Nemáš hlad?“

Pohlédnu na talíř. Zvládla jsem sníst jen pár nigiri. „Držím di

etu,“ zamumlám.

„Chápu,“ ujistí mě upřímně. Odporné myšlenky se jí plazí přes

hřbety rukou a vrhají duhové kapky do její misky se sójovou

omáčkou.

Když se číšník konečně vytratí do kuchyně, nakloním se nad

stůl a políbím ji. Vydá překvapený zvuk, tvář jí něžně zrůžoví,

ale neodtáhne se. Loktem klesnu do exoskeletu jednoho z brouků

z její mysli a rozmáčknu ho na kůži do černé vlhké pasty.

Otevřu pusu k prvnímu soustu.

„Zajímalo by mě,“ broukne Seo-yun a její dech mě pohladí po

rtech, „kdo je Aiko?“

Vytřeštím oči. Seo-yun se usměje, a když znovu promluví, její

hlas je hřejivý a láskyplný, a je plný temných ostnů.

„Já jen, že se zdá milá. Překvapuje mě, že jsi ji ještě neochut

nala.“

Ucuknu tak rychle, že převrhnu šálek a vroucí čaj se rozlije po

celém stole. Seo-yun však sedí bez hnutí, jen se usmívá tím vlíd

ným, něžným způsobem, zatímco její zrůdné myšlenky decentně

olizují mokrý ubrus.

„Voní tak zrale,“ zašeptá. „Ale ty se bojíš, že ji zničíš, viď? Že

ji celou sníš, a kvůli čemu? Stejně, jako když tvá matka pozřela

tvého otce.“

Ne, ne, ne. Strašlivě jsem se přepočítala. Jenže mám takový

hlad a jsem hrozně mladá a ona voní prastarou mocí. Nemám

šanci jí utéct. Zvládnu ze sebe vysoukat: „Vypadni z mé hlavy.“

„Já v tvé hlavě nejsem, zlatíčko. Tvoje myšlenky se z tebe hr

nou do okolí, takže je může vidět každý.“ Nakloní se blíž a po

depře si bradu rukou. Myšlenky propletené kolem její hlavy jako

živoucí koruna vyprsknou suchým, chřestivým smíchem. „Líbíš

se mi, Jenny. Jsi ambiciózní. Poněkud lehkovážná. To se ovšem

dá napravit.“ Seo-yun poklepe prsty na stůl a číšník se objeví

znovu, obratně složí ubrus a položí na obnažený stůl jediný po

krm. Na talíři leží vějířovitě rozložené tenké průhledné plátky,

které se lesknou záští. Rozpůlené oči každého kousku se blýskají

a ústa jsou ztuhlá v zavrčení. „Stačí jen trocha cviku a disciplíny

a nikdo nebude tušit, co si ve skutečnosti myslíš.“

„Samozřejmě na účet podniku, madam,“ podotkne tiše číšník.

Než opět odejde, všimnu si temných myšlenek se spoustou noh,

které má ovinuté kolem zápěstí jako náramek.

Seo-yun si dá první sousto a zadívá se na mě zpoza brýlí. „Tvá

matka se mýlila,“ prohlásí. „Domnívala se, že jste samy, jen vy

dvě. Proto tě naučila jíst pouze tehdy, když to bylo nutné, aby tě

nechytili. Vyčkávaly jste mezi jídly jako hadi.“

„Nic o mně nevíš,“ ucedím. Z omamného aroma hniloby stou

pající z talíře přede mnou se mi hladem točí hlava.

6 XB-1


„Má matka dělala dost podobné věci. Máme prý jíst, abychom

přežily, ne pro potěšení.“ Ukáže na talíř hůlkami. „Nabídni si, prosím.“

Jídlo mizí a já se dokážu ovládnout jenom na několik kousků,

než mé hůlky vystřelí a ulovím sousto pro sebe. Je tak kyselé, že mám jazyk v jednom ohni a oči mě pálí, zato chuť, která mi přetrvává v ústech, je podivně sladká.

„Chutná ti to?“

Místo odpovědi zhltnu další dva plátky a Seo-yun se tlumeně

zasměje. Harvey byl v porovnání s tímhle, s těmihle zvláštně destilovanými spojeními emocí, mdlý –

Zalapám po dechu, když se mé tělo začne měnit. Ruce mi vy

sychají, kolem paží se mi ovíjejí jizvy po spáleninách. Prožene se mnou vlna benzínu, zášti, dětinské radosti, opojné směsi vzpomínek a smrště smyslových podnětů. Rty Seo-yun se náhle dotýkají mých, její zuby mě zatahají, když polkne a vytáhne to ze mě. Popáleniny se vytratí, ale mravenčení kruté euforie zůstává.

Uhlazeně si utře ústa. „Myslím, že jsi jedla příliš rychle, dra

houšku,“ poznamená. „Chci říct, že věřím v to, že máme jíst pro potěšení, ne jen pro přežití, Jenny. A samozřejmě společně. Několik z nás se u mě občas schází na večeři nebo na drink, a byla bych moc ráda, kdyby ses k nám dnes večer mohla připojit. Je to svého druhu gurmánský klub.“

Můj pohled zatěká k jejím myšlenkám, ty však sedí nehybně,

jako by byly z kamene, a jen mě bez mrkání pozorují. Dotek jejích rtů mě dosud pálí.

„Chtěla bych tě ostatním představit co nejdřív. Už nemusíš být

sama.“ Když číšník odnese talíř a kývne na ni – aniž by přinesl účet, nějaký doklad, cokoli – Seo-yun dodá: „A dnešní večer ještě nemusí skončit, pokud nechceš.“ Podá mi ruku. Po chvilkovém zaváhání ji uchopím. Je menší než moje a hřeje.

„Ano, prosím,“ odpovím s očima upřenýma na její myšlenky

místo na tvář.

Když opouštíme restauraci, vtiskne mi polibek na čelo. Její rty

se mi vpálí do kůže, až mi nervy zpívají v doběla rozžhavené extázi. „Zamilují si tě,“ ujistí mě.

Užijeme si spoustu zábavy, sdělí mi myšlenky proplétající se

jejími tmavými vlasy.

Přivolá taxi ze záplavy aut, která krouží ulicí jako vlci, a spo

lečně do něj nastoupíme.

* * *

O dva měsíce později, když vynáším poslední krabici se svými

věcmi, narazím před bytem na Aiko. Tváří se překvapeně a drží tašku s divokým česnekem, papedou, palmovou dužinou – všechny tyhle přísady bych před dvěma měsíci, než jsem se seznámila se Seo-yun, neznala.

„Ty se stěhuješ?“

Pokrčím rameny. Hledím jí přitom nad hlavu a uhýbám pohle

dem. „Ehm, jo. S někým teď chodím a ona má moc hezký byt.“

„Aha.“ Aiko polkne a povytáhne si tašku s nákupem na boku

výš. „To je skvělé. Nevěděla jsem, že se s někým vídáš.“ Slyším její rozechvělý úsměv. „Vidím, že tě dobře krmí. Vypadáš zdravěji.“

„Díky,“ odpovím, i když o tom zapochybuju. Je pravda, že

jsem teď upravenější a mám víc sebedůvěry. Už se doma sotva ukážu a většinu času trávím v bytě Seo-yun v Chelsea, kde se učím vařit s rozmanitými druhy soli a kořením prostoupenými ošklivými sny a popíjím víno destilované ze zpovědí vyřčených na smrtelných postelích. Časy, kdy jsem courala ulicemi a pátrala po drobných kriminálníčcích, jsou tytam. Proč se ale má sebedůvěra vypařila, když jsem uviděla Aiko? A když ten zoufalý hlad po Harveyovi pominul, proč zadržuju dech, abych nevdechla její vůni?

„Jaká vlastně je?“

„Starší, trochu... “ – trochu se ti podobá – „menší postavy.

Ráda vaří, v tom ses trefila.“ Zkusím projít kolem ní. „Hele, ta

krabice je těžká a dole na mě čeká dodávka. Měla bych jít.“

„Počkej,“ zarazí mě Aiko a popadne mě za paži. „Tvá máma

mi pořád volá. Stále má moje číslo z... dřívějška. Dělá si o tebe

starost. Navíc jsem tě celé věky neviděla a ty prostě jen tak ode -

jdeš?“

Aiko, drobná a skromná. Její ruce voní jako domov, jako rý

žová mouka a špatné vzpomínky. Jak mi to kdy mohlo připadat

přitažlivé?

„Nemusíme se loučit. Určitě se zase uvidíme,“ zalžu a vyklouz -

nu z jejího sevření.

„Někdy zajdeme na večeři,“ navrhne Aiko, ale to už odcházím.

* * *

Lidé z cateringové agentury poletují bytem jako kosi v pečlivě

nažehlených černých uniformách. Jejich zlé myšlenky jsou sple

tené do copů a zajištěné sponkami, aby jim nepadaly do očí. Je to

dvoupodlažní byt a hosté se shlukují všude, kde je místo, od Seo

yuniny knihovny nahoře po obývák v přízemí. Seo-yun dokonce

lidi z agentury požádala, aby připravili něco z mých receptů, a mě

z toho hřeje u srdce.

„Jsi senzační,“ řeknu jí, když klečím vedle ní na posteli,

a zlehka ji políbím na tvář.

Seo-yun mi s úsměvem upraví vlasy. Oblékla si hladké, tma

vomodré šaty a její vražedné myšlenky jí dnes obepínají ramena

jako široký šál, oživlý svíjející se přehoz. Zuby se jí třpytí jako

drobounké diamanty. Nikdy jsem ji neviděla tak krásnou. „Jsou

to dobré recepty. Moji přátelé je s nadšením ochutnají.“

Už jsem hodně z nich poznala. Všichni jsou podstatně starší

než já. Znervózňují mě. „Půjdu zkontrolovat jídlo,“ prohodím.

Pohladí mě palcem po tváři. „Dělej, jak myslíš, lásko.“

Uniknu do kuchyně a krátce brouknu na pozdrav hostům, které

potkám cestou. Jejich úděsné sny je zdobí jako šperky. Mihotají

se a sápou se po mně, když proklouznu kolem. Když minu pár

kuchařů, všimnu si muže, který mi připadá neurčitě povědomý.

„Ahoj,“ pozdravím ho.

„Přejete si, madam?“ Muž z agentury se otočí a já si uvědo

mím, kde jsem ho viděla. Aiko se s ním vyfotila na mobil, jak

spolu pózují před stolem s občerstvením na velké akci, pro kterou

vařili. Srdce mi najednou bije pomaleji.

„Nejste kolega Aiko?“

Zazubí se a přikývne. „Ano, jmenuji se Jimmy. Podnikáme

spolu. Hledáte ji?“

„Moment, ona je tady?“

Zamračí se. „Měla by tu být. Nikdy nevynechá jediný večírek

paní Sun.“ Usměje se. „Paní Sun nám dovoluje vzít si všechny

zbytky domů, když party skončí. Je velmi štědrá.“

Prudce se otočím. Vydám se ke schodišti do ložnice a rázně se

prodírám davem. Přitom mě bombardují myšlenky: Věděla Aiko

o mně a mámě? O tom, čeho jsme schopné? Jak dlouho? A co hůř

– Seo-yun o Aiko celou dobu věděla a dělala ze mě pitomce.

Rozrazím dveře a spatřím Aiko. Leží bezvládně roztažená na

koberci. Sako má roztržené. Seo-yun dřepí na podlaze nad ní ve

svých skvostných šatech a rty má tmavé a lesklé. Nezdá se být

v nejmenším překvapená, že tu jsem.

„Jenny, lásko. Snad ti nevadí, že jsme začaly bez tebe.“ Seo

yun mi věnuje úsměv. Rtěnku má rozmazanou po bradě a skvrny

od ní pokrývají i obličej Aiko zbavený jakéhokoli výrazu. Nedo

kážu rozpoznat, jestli Aiko ještě dýchá.

„Ustup od ní,“ vyzvu Seo-yun tiše.

„Jak si přeješ.“ Elegantně vstane a plynulým krokem přejde

místnost. „S touhle jednohubkou už jsem stejně hotová.“ Zvuky

večírku pronikají za mnou do místnosti a já vím, že se nemůžu

dát na útěk a současně popadnout Aiko.

7XB-1


Zavřu tedy dveře, zamknu a zjemním hlas do sladkého za

vrnění: „Proč jsi mi o Aiko neřekla? Mohly jsme se o ni podělit.“

Seo-yun se ale jen dá do smíchu. „Mě neoblafneš, Jenny. Cítím

tvou zuřivost až sem.“ Natáhne ruku, dotkne se mé tváře a já

ucuknu a vrazím do dveří. „Jsi o to krásnější. Poslední koření

v pokrmu, který je téměř hotový.“

„Jsi šílená a já tě zabiju,“ řeknu. Políbí mě na krk. Její zuby

mě škrábnou na hrdle a její vůně je tak omamná, že mě div ne

zradí kolena.

„Viděla jsem ji v tvé mysli. Lahůdku, jaké není rovno,“ zašeptá.

Její odporné myšlenky mi syčí na pažích a omotávají mi pas. Na

zápěstí ucítím bolestivé bodnutí, a když se podívám, vidím, že mi

jedna z nich začala hryzat kůži. „A v tu chvíli jsem věděla, že tě

prostě musím mít.“

Ozve se rána a Seo-yun vykřikne, když se jí o týl roztříští por

celánová lampa. Aiko vstala, nejistě se kolébá a na tváři má hro

zivý výraz. „Jdi, kurva, od ní,“ zavrčí a její hlas je sotva víc než

šepot.

„Ty malá čubko –“ ucedí Seo-yun.

Jenže já využiju příležitost a vrhnu se na ni. Zatnu jí zuby dolů

do šíje, přímo tam, kde se stýká přehoz jejích myšlenek a zahýbá

dovnitř. Koušu a polykám, koušu a polykám, hltám ji. Její myš

lenky jsou teď mé, přestože se zmítají, když jí je vyrvu, a zachy

tím obrazy sebe, Aiko a mnoha dalších, jako jsme my, v různých

stavech zmatku a přípravy.

Máma se mi jednou svěřila, že takhle skončil táta; omylem ho

vysála, až ho dočista vymazala z existence. Poprvé v životě ji na

prosto chápu.

Náramky Seo-yun dopadnou se zazvoněním na podlahu. Její

prázdné šaty se neslyšně zatřepotají a spadnou. Aiko klesne

k zemi spolu s nimi. Složí se, jako by byla z papíru.

Vzít si toho tolik bolí. Žaludek mi stahuje strašná křeč a celé

tělo mám nabobtnalé příšernými myšlenkami. Přitom jsem se ni

kdy necítila tak živá, plná možností a nezkrotné zuřivosti.

Svezu se k Aiko na podlahu. Zloba jí vytéká z úst a skapává na

koberec.

„Aiko, probuď se!“

Připadá mi však prázdná, lehčí, nicotná. Ztratila dokonce i svou

vůni.

Někdo zaťuká na dveře. Škubnu sebou.

„Madam,“ ozve se hlas, který přiřadím šéfovi obsluhy. „První

z hlavních chodů je hotový. Pan Goldberg se ptá, jestli přijdete

dolů pronést přípitek.“

Sakra. „Já –“ spustím, ale ten hlas mi nepatří. Spěšně pohlédnu

do zrcadla a – jistě, dívá se z něj na mě Seo-yun se svými tem

nými, děsivými sny svíjejícími se kolem těla ve spleti uzlů. „Hned

jsem tam,“ odpovím a opatrně položím Aiko na postel. Potom se

obleču, vyjdu z ložnice a srdce mi bije až v ústech.

Dovedu Seo-yuninu podobu po schodech dolů do jídelny, kde

se to hemží hosty s talíři v rukou, a vykouzlím Seo-yunin úsměv.

Pokud se sobě příliš podobám, no – podle toho, co jsem viděla,

když jsem polykala její myšlenky, bych nebyla prvním nadějným

debutantem, který by na takovém večírku zmizel. Někdo mi podá

sklenici vína, a když si ji vezmu, ruka se mi netřese, přestože ve

skrytu duše zoufale řvu.

Upírá se na mě padesát párů očí a zraky obsluhujícího perso

nálu se chladně lesknou ve stínech. Odhalil mě někdo? Poznal to

některý z nich?

„Na vaše stálé zdraví a na báječnou večeři,“ pronesu a po

zvednu sklenici. Všichni se svorně napijí.

* * *

Seo-yunin byt je teď, když hosté i obsluha odešli, potemnělý.

Všechny dveře jsou zamčené, všechny závěsy zatažené.

Sebrala jsem z kuchyně veškeré zavařovačky, umělohmotné

nádoby, hrnce a pánve, které teď pokrývají podlahu ložnice, tá -

hnou se chodbou a dolů po schodech. Spousta z nich je plná a je

jich zákeřný obsah syčí a našeptává mi zvrácené sliby, když si cpu

prsty do krku a zvracím do hrnce na klíně.

Aiko leží bledá a nehybná na posteli. Na klopách saka má

mouku a zvratky.

„Vydrž,“ pošeptám jí, ale nereaguje. Zatočím hrncem a hledám

v tekutině stopu Aiko, ale ze světelných obrazců třpytících se na

hladině se na mě spokojeně usmívá tvář Seo-yun. Odstrčím hrnec

a tekutina vyšplíchne na koberec.

Popadnu další z moře plazivých myšlenek, které mě ovíjejí,

a zanořím zuby do jejího těla. Trhám ji na kusy, zatímco ječí

a vyje děsivé přísliby. Přísliby, které nebude moct splnit. Sním ji

syrovou. Když ji koušu na kaši, její šupiny mě dřou do patra. Čím

bude rozmělněnější, tím snazší bude vytřídit kusy, které z ní zbyly,

až ji vyzvracím.

Jak dlouho jsi o tom věděla? Věděla jsi to odjakživa?

Najdu ji, pomyslím si, když mi z úst na ruce vytéká vazká černá

tekutina a pálí mě v krku. Pole nádob mě obklopuje jako bouře

zlovolných hvězd a všechny šeptají mé jméno. Někde tu je. Vidím

její obraz těkající po hladinách. Najdu ji, i kdybych měla roztrhat

každičký kousek Seo-yun, který mám, od jejích snů po hebkou

pihovatou kůži ovinutou kolem mého těla. Vyždímám ze sebe

každou kapku Seo-yun, dokud Aiko nenajdu, a pak ji znovu na

plním. Zaliju jí ústa její duší.

Jak bych na ni kdy mohla zapomenout? Jak bych kdy mohla

zapomenout na její chuť a vůni, na něco tak strašného a nádher

ného, jako je domov?

Poprvé vydáno v magazínu

Nightmare v říjnu roku 2015.

Přeložila Ivana Svobodová

Ilustrovala Žaneta Kortusová

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

ALYSSA WONGOVÁ

Nadějná autorka fantastiky filipínsko-amerického původu.

V roce 2013 získala bakalářský titul za studium anglického

jazyka a dramatického umění na prestižní soukromé

Dukeově univerzitě v Durhamu a ve stejném roce absolvo

vala rovněž známý autorský workshop Clarion, aby pod ve

dením instruktorek Kelly Linkové a Karen Joy Fowlerové

následně s úspěchem vstoupila do žánru povídkou „The

Fisher Queen“ (Královna rybářů, 2014) na stránkách ma -

gazínu F&SF a hned si za ni překvapivě vysloužila nomi

nace na Cenu Shirley Jacksonové, Světovou cenu fantasy

a cenu Nebula. Doposud publikovala pouze šest kratších

prací na stránkách online magazínů Tor.com, Strange Hori

zons a Uncanny či v britském Black Static. Úspěch své de

butové práce brzy překonala námi aktuálně publikovanou

povídkou „Hungry Daughters of Starving Mothers“

(Hladové dcery lačných matek, 2015) ze stránek online

magazínu Nightmare, za kterou získala cenu Nebula

a k tomu ještě nominace na Cenu Shirley Jacksonové,

Světovou cenu fantasy a Cenu Brama Stokera. Zdá se, že

má před sebou skutečně zajímavou žánrovou budoucnost

a snad se tedy na stránkách našeho časopisu neobjevuje na


Bílý ďábel

Hoch se probudil uprostřed noci, ale byl už natolik obez

řetný, že se mu pod dekami z jačích a leopardích kůží nepohnul jediný sval. Prozkoumal svoji zšeřelou spací celu, aniž by musel otočit hlavou. V koutě vysoko na zdi prskala v úchytu pochodeň. Práh dveří byl pokrytý jinovatkou. Zavřenými okenicemi lomcoval vítr a na okenní předprseň se sypal sníh.

V nohách chlapcovy postele seděl cizinec. Vražedná zima

mu zřejmě nevadila. Měl na sobě oblek od Brooks Brothers, v levé náprsní kapse vetknutý rudý karafiát. Krátké černé vlasy mu zářily jako leštěná ocel. Někteří by ho dle svého vkusu označili za zvláštním způsobem pohledného, jiní naopak za krajně odpudivého. „Ahoj, chlapče. Já jsem Tom.“ Byl takový nanicovatý, uhlazený a měl divnou pokožku, oči i hlas. Kdyby zničehonic ožila plastová figurína, klidně by mohla vypadat a znít jako on. „Sifu tě pěkně terorizuje. Jenomže tvůj problém je v tom, v čem je potíž se všemi primáty – totiž právě v tom, že jsi primát.“

„Vy jste přítel našeho sifu?“ Chlapec se bál a jen díky tvrdé

sebekázni to na sobě nedával znát. Předstíral, že přítomnost krajana ze západu, vyšňořeného jako na zahradní slavnost, ho nijak nezneklidňuje. Do prostor kláštera měli přístup pouze mnichové asasíni a jejich mladí žáci, i proto se ostatně nalézal na vrcholku odlehlé hory uprostřed Himálaje, stovky mil od civilizace a všech jejích ďáblů, bílých i těch ostatních.

„Jsem Tom. Sifu Kung Fan patří k těm nejpodlejším, nejod

pornějším ničemům, jaké tahle zem kdy nosila. Ovšemže je mým drahým přítelem.“

„Tom – a jak dál, když dovolíte?“

„Tom Mandibole.“

„Rád vás poznávám, pane Mandibole. Co vás do těchto kon

čin přivádí?“

„Kdysi jsem vstoupil do služeb jednoho sultána jako antro

polog. Můj pán je upoután na lůžko, lze-li to tak říct, a hledá rozptýlení ve věcech podstatných stejně jako v nicotnostech. K mojí smůle mne zanechal v téhle větry bičované pustině. Jako on i já využívám příležitostí, abych si dopřál drobných či větších potěšení, kdykoli se mi naskytnou.“

„Jistě ve vás má cenného služebníka. Muselo k tomu dojít

nedopatřením.“

„Nikoli, můj hochu. Nechal mne tady vězet, protože se tím

baví. Vesmír je mnohdy utvářen jako sled nahodilých hrůz. Avšak nic z toho tě nemusí příliš znepokojovat. Náš rozhovor si nebudeš pamatovat.“

Chlapec uvážil svoje možnosti a rozhodl se nic neříkat.

Tom Mandibole se usmál. Rty se mu ztuhle rozhýbaly. „Šel

jsem kolem a všiml jsem si, že svítíš. Plamen v temnotách vábí.“

„To jste si notně zašel. Tady jsme daleko od vyznačených

cest.“

„Se svými služebníky zavítám v noci ledaskam. Vyrazili

jsme ztýrat obávaného netvora wendigo, rozpouštět ledová iglú v proudech horké, krvavé moči, zahalit kouřem záři severu. Dívat se, abychom viděli a věděli.“

„Ach tak. Tady jste ale trochu moc na východ.“

„Jak jsem řekl, jen tudy procházím, jsem na cestě jinam. Mí

řím na místo, které je mnohem chladnější a mnohem temnější.

Ačkoli jsem už byl i na chladnějších a temnějších místech než

tam.“

„Severní pól je bezva. Přešel jsem na sněžnicích deltu Kus

kokwimu.“

„Nechtěl bys hádat, co jsem zač, synku?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

Tom Mandibole semkl rty a dál mluvil, aniž by hýbal ústy.

„Já jsem zkáza tvé existence. Něco ti povím. Sice si to nebudeš

pamatovat, ale v tvojí mladé, tvárné mysli se to uchytí jako

hrůzné semeno. Teď dobře poslouchej.“ Cizinec pronesl něko

lik slov a pak si pomalu dřepl, jako by chtěl tancovat kozáčka,

a rozpustil se v kaluž rudě zbarvených stínů, která se rozlila

po zemi.

Chlapec se otřásl. Pod pokrývkami pevně sevřel rukojeť

svého kukri, který podle sifu Kung Fana připravil o hlavy čtyři

desítky mužů, a zíral do stropu, dokud mu neztěžkla víčka.

Spal. A jak mu Tom Mandibole slíbil, ráno si z návštěvy nic

nepamatoval.

Schůzka na útesu Woolfolk Bluff

Bratři Toomsové se vrátili domů do Mid-Hudson Valley

v červnu roku 1956 po další zničující zimě v chrámu Sněžného

levharta. Zimu jim vyplnily kondiční tréninky, při nichž cvičili na

okrajích bezedných propastí a občas i nad nimi, studium pokro

čilých metod travičství, k němuž patřilo i nechat se otrávit, dů

věrné noční hovory a zdokonalování se v nejrůznějších úskocích

a lstech na mistrovské úrovni, jež zahrnovala i pokusy o úkladné

vraždy na ostatních studentech. Z Himálaje se Macbeth s Drede

rickem vraceli rozjaření znovunabytou svobodou a rozhodnutí

vrchovatou měrou si užít zaslouženého odpočinku a zábavy.

Oblékli si košile, saka a kravaty, naskočili do tátova třešňově

červeného chrysleru z roku 1939 se sklápěcí střechou a vyrazili

na projížďku. Mac stopil ve spižírně na cestu půl druhé láhve

osmnáctileté glenrothesky. Dred zabavil karton oldgoldek a tá

tovu třetí nebo čtvrtou nejoblíbenější loveckou pušku na jeleny.

Berrien Lochinvar, prošedivělý legionář a nynější majordomus,

se ani nesnažil vyptávat, na co ji potřebují nebo kam mají na

mířeno. Stál na schodišti před domem, a když hoši s rámusem

vystartovali po soukromé příjezdové cestě vstříc zlatorůžo

vému západu slunce jako vystřiženému z Metro-Goldwyn

Mayera, jen za nimi nešťastně mávl rukou. Možná si to později

strašlivě odpykají, a možná taky ne, podle toho, v jaké náladě

se pan a paní Toomsovi vrátí z výletu do Monaka. Nebyla

žádná náhoda, že si Toomsovi starší naplánovali začátek do

volené dřív, než domů dorazí na prázdniny jejich potomci.

Mládenci si udělali krátkou zastávku ve Phoenicii, aby tam

v bistru u Mastnýho Dicka sbalili dvě místní rajdy – Betsy

a Veru. Betsy a Vera měly zrovna společnost, dva hřmotné far

mářské dělníky, kteří se právě chystali rozfofrovat s nimi tý

denní výplatu. Mac se jim vysmál a zamával ve vzduchu hrstí

bankovek. Oba maníky nevítaný vpád dvojky takových napa

9XB-1

Halíme kouřem záři severu

Laird Barron

(WE SMOKE THE NORTHERN LIGHTS)


ráděných cucáků pěkně namíchl. Dred jim ukázal loveckou pušku. Maníci se začali rozkřikovat a dělali ramena. Dred ustřelil Mastnýmu Dickovi neonový vývěsní štít a maníci se rázem zklidnili.

Mac to za volantem chrysleru pořádně osolil a celou cestu

až k útesu Woolfolk Bluff si přitom notně nahýbal z flašky. Whisky neměla na jeho řidičské umění skoro žádný vliv, leda v něm ještě posílila umanutost. Dovezl je v pořádku na místo a tam se rozdělili do dvojic, aby si zapíchali. Předtím, mezitím i potom všichni čtyři kouřili oldgoldky jako o závod a vyzunkli všechen chlast.

„Pro krindáčka.“ Bloncka Betsy si zapnula sukni. „Kolik ti

vůbec je, hošánku?“ změřila si Dreda přimhouřenýma očima, jako by ji ta otázka napadla teprve teď. „Hele, je ti aspoň dvanáct?“

„A půl.“ Dred se v celé svojí nahotě natáhl na zemi a sledo

val, jak mu z úst stoupá kouř a naráží na hvězdnatý strop. Byl středně vysoký, fortelný a měl hustší a bujnější kštici než jeho bratr. „Macovi je čtrnáct.“

„A půl,“ dodal Mac. Byl vytáhlejší než Dred, měl trochu

jemnější vlasy a dřímalo v něm mnohem víc síly a tvrdosti, než by se mohlo na první pohled zdát. Namířil puškou na Pás Orionu a zmáčkl kohoutek. Buď netrefil, anebo se to ještě nedalo říct. „Copak, dámy, přišla na vás pozdní lítost?“

„Jo, za todle pudem na beton do pekla,“ přikývla Vera, hně

dovláska.

„Ale jdi, vy dvě jste propadly peklu dávno předtím, než jste

nás potkaly,“ opravil ji Dred. „A vsadil bych se, že za mnohem horší věci. Tihle nádeníci na farmách mají všichni syfilis.“

„Taky blechy,“ poškrábala se Betsy.

„Hele, kluci, a kde jste vůbec sebrali ty legrační anglánský

výrazy? Píchačka? Píchačka tomu nikdo neříká.“

„Jo! A taky jak to, že furt měníte přízvuk?“

„Naše matka je Egypťanka,“ prozradil Mac. „Vystudovala

v Oxfordu. Něco z její mluvy se na nás asi přeneslo.“

„Vaše máti je barevná?“ zdvihla obočí Vera.

„Matka je matka,“ prohlásil ledově střízlivým hlasem Mac.

Po nebi se přehnal meteorit. Po něm další. Třetí letící objekt

opsal ohnivě rudý oblouk nízko nad obzorem a dopadl na zem za horským hřebenem na druhé straně údolí. PRÁÁÁSK! udeřil do země sám praotec všech blesků a hromů. Horizont zaplál načervenalým výbuchem. Síla nárazu otřásla stromy. Obě lehké holky se k sobě přitiskly, hezké pusinky jim strachy vykroužily dokonalé ó, ale muselo se jim nechat, že ani jedna nezaječela.

Dred bratrovi uznale poklepal na rameno. „Pěkná trefa, kov

boji.“

Mac mrkl na hodinky. „To byla záchrana na poslední

chvíli.“

Oba dva se fofrem oblékli. Mac hodil Veře klíčky od auta

a požádal ji, ať ho ve Phoenicii zaparkuje v Nelsonových garážích. Načmáral na kus papíru jejich aktuální souřadnice, dal jí telefonní číslo a nařídil jí, aby zavolala Arthuru Navarrovi, jejich dobrému příteli. Slíbil jí padesát babek, pokud nic z toho nezvorá. Když kněžky lásky odfrčely v chrysleru, Dred zavrtěl hlavou. „To je pěkný risk,“ podotkl, „svěřit těm holkám takovou silnou káru. Táta to auto miluje. Víš, že mě s mámou počali na zadním sedadle.“

Mac si sundal brýle, aby si je otřel. Měl uslzené, zarudlé oči.

Pokrčil rameny a vyrazil na cestu.

„Hele! Jaks to vůbec věděl?“ volal za ním Dred.

„Arthur mi dal echo, abych se dneska večer poflakoval ko

lem útesu,“ křičel zpátky Mac, zatímco už mizel za skalním

okrajem. „Musíme sebou hodit. Takový ohňostroj už někdo ur

čitě jede prověřit.“

„Kdo, prosím tě? Armáda? Policejní komando? Nebo děde

ček?“

„Co na tom sejde? My dva přece nechceme potkat nikoho

z nich, nebo jo?“

Dred zouf



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.