načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2016/03 – Redakce XB-1

XB-1 2016/03

Elektronická kniha: XB-1 2016/03
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6499-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Elizabeth Bearová: Podaná ruka

(The Hand is Quicker, 2014, překlad Jiří Engliš)

Daniel Abraham: Snění nejvyššího krále

(The High King Dreaming, 2013, překlad Ľudovít Plata)

Martin L. Shoemaker: Dneska jsem Paul

(Today I Am Paul, 2015, překlad Karel Makovský)

nominace na cenu Nebula

Michael Moorcock: Ztracená čarodějka z Umlklé citadely

(The Lost Sorceress of the Silent Citadel, 2002, překlad Robert Tschorn)

Domácí SF

Miroslav Hokeš: Odhoď nohy a běž

Vladimír Zábrodský: Svědectví dvojího hlasu

Tomáš Dostál: Věž z Babylonu

Publicistika

Julie Nováková: Rozhovor s Elizabeth Bearovou

Jason Sanford: Space opera se odvážně vydává do hlubin lidské fantazie

Boris Hokr: Řídký a natažený Hollywood…

Fantastická věda

Jsou mimozemské civilizace v kulových hvězdokupách?;

Zamrzlé oceány na Plutu?; Kdo byli „lovci jelenů“?

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Les sebevrahů;

Hotel Transylvánie 2; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Roman Bureš: Propast času;

František Kotleta: Vlci; Zdeněk Řehák: Hra o nežádoucí;

Neil Gaiman: Spáčka a vřeteno; Royce Scott Buckingham: Nemám co ztratit;

Petra Lukačovičová: Sbírka ctností; Jaga Rydzewska: Válečníci;

Katarína Soyka – Lenona Štiblariková: Rozmarná fantastika;

Marellion; Pierre Pevel: Vznešené království – Rytíř

Zázrak 1: Magický počátek; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Důvěra...

Dovolte, abych se představila: jsem AA. Tedy, ne anonymní alkoholička, ale absolutní ateista. Nevěřím v Boha ani v bohy, nevěřím v ďábla (jenom v toho, kterého si každý nosí v sobě), nevěřím v nadpřirozeno, v magii ani v zázraky. Domnívám se, že všechno, co nám připadá nepochopitelné, je nepochopitelným jen proto, že vlastně víme velmi málo. Víme málo o přírodě, o mozku, o sobě samých... Naše myšlení se pohybuje ve vyjetých kolejích a zatím z nich neumíme uhnout, vyjet, zabočit nebo dokonce vzlétnout. A přesto věřím. Credo. Věřím v každodennost. Věřím, že když nastoupím do autobusu, řidič mě v pořádku a spolehlivě doveze tam, kam potřebuji. Věřím, že mě nikdo ze spolucestujících nechce pobodat nožem, věřím, že se dokonce se mnou nikdo nechce ani pohádat - no, já se s nikým hádat nechci, tak proč by měli chtít oni? Věřím, že základem společnosti je rodina, věřím, že muži jsou muži a jako takoví chtějí svoji ženu a děti živit a chránit. Věřím, že ženy jsou ženami a jako takové chtějí pečovat o své muže a děti. Věřím, že děti jsou naše radost a naděje a dokonce i věřím, že je lze vychovat (vím, teď už se na mě zlobíte a křičíte, že sci-fi nepatří rovnou do úvodníku). Ještě chvíli strpení, prosím. Půjdu ještě dál. Věřím, že naše euroatlantická civilizace potrvá. Nevím, jak dlouho, nevím, zda to moje úsilí může nějak ovlivnit. Ale hodlám se snažit. Nehodlám se vzdát bez boje. Budu žít, jak jsem zvyklá, budu cestovat, budu chodit na koncerty, mezi lidi a do metra. A taky na cony. Nenavleču si ve své zemi na obličej burku, ale budu i nadále ctít zvyklosti té země, do které pocestuju, tak, jak jsem to dělala dosud. A věřím, že nebudu sama. Jo, a taky věřím, že XBčko bude vycházet tak dlouho, jak budeme my chtít. K tomu nám dopomáhej důvěra. Amen.

Helena Šebestová

D. G. HARTWELL

(1941-2016)

Ve věku čtyřiasedmdesáti let zem -

řel 20. ledna 2016 významný žán -

rový editor David Geddes Hartwell

(nar. 10. července 1941 v Salemu).

Editorské činnosti se věnoval od

roku 1971 v různých nakladatel

stvích, od roku 1983 pracoval pro

nakladatelství Tor/Forge. Pracoval

na několika tisících SF knih a sesta

vil více než čtyřicet antologií,

z nichž mnohé patřily k význam

ným a na žánr vlivným publikacím.

Byl jednačtyřicetkrát nominován

na cenu Hugo (cenu obdržel třikrát)

jako editor či díky redakční práci

pro The New York Review of Sci

ence Fiction. Obecně je pokládán

za jednoho z nejvýznamnějších žá

nrových editorů přelomu dvacátého

a jednadvacátého století.

KIM S. ROBINSON

Autor dobře známý z českých pře

kladů díky románům Rudý Mars,

Zelený Mars a Icehenge a množ

ství povídek získal Cenu Roberta

A. Heinleina díky své skvělé lite

rární tvorbě, která lidstvo nadále

inspiruje ke zkoumání vesmíru.

Vítězové ceny jsou voleni komisí

SF spisovatelů v čele s předsedou

Michaelem F. Flynnem. Cena

bude předána 27. května 2016 bě

hem padesátého ročníku Balticonu

v americkém Baltimoru.

Neúspěšný konkurz

Konkurzu na další díl Hvězdných

válek se zúčastnil nepříliš známý

pražský herec a praotec trekkie

Honza Pavlík. Měl vyhlídnutou

postavu princezny Lei Organy

Solo, kde měl nahradit Carrie

Fisher, která se podle něj už na

akční hrdinku nehodí. Z nepo

chopitelných důvodů nebyl přijat.

Zjevně i v Hololyweodu panují

nekalé praktiky, které nedovolily

tomuto excelentnímu reprezenta

tovi české herecké školy prorazit

na americký trh.


Spolu s Rose jsme minulé léto chodívali k řece. Ve volnu

mezi semestry jsem byl pánem svého času – tedy až na povinnou práci na článku, o němž jsem doufal, že poslouží jako základ pro mou první knihu, a občasné konzultace se svými postgraduálními studenty.

Rose pro mne nosívala dlouhé tmavé vlasy a světlé zeleno -

hnědé oči. Já jsem nosil to co vždy – maličko idealizovanou verzi těla, se kterým jsem se narodil. Chtěl jsem pro ni být sám sebou. Byl jsem zvědavý, jestli je i ona pro mne sama sebou, ale když jsem jedinkrát sebral odvahu se na to zeptat, zasmála se a usadila mě: „Myslela jsem, že historikové chápou, že příběhy bývají subjektivní a tendenční!“

Miloval jsem ji, protože pro mne byla hádankou. Myslel jsem

si, že i ona mě miluje, dokud jednoho dne nezmizela. Neodpovídala na mé výzvy, nezanechala po sobě ani stopu na našich oblíbených místech. Zablokovala mě.

Nenesl jsem to dobře. Měl jsem problémy na univerzitě. Opí

jel jsem se. Neudržoval jsem své postavení občana. Když byla Rose pryč, pomalu mi docházelo, nakolik se můj život začal točit kolem ní.

Ať už ke mně cítila cokoli, věděl jsem, že měla ráda prome

nádu podél řeky lemovanou smutečními vrbami a květinami, po nichž dostala jméno. Když jsem tou cestičkou kráčel nyní, byly dlouhé listy na svěšených proutcích vrb zežloutlé. Několik posledních růží ještě nepodlehlo mrazu, ale ve srovnání se vzpomínkami na letní bujnost zůstalo květů jen poskrovnu.

Dokonce i vůně byla nyní jiná než na vrcholu léta. Prchavější,

slabší. Změna byla zřejmě dílem dobrovolníků; nemyslím si, že by rozpočet města dokázal pokrýt skinování změn vůně růžových záhonů podle ročních období. Věděl jsem, že Rose je starší než já bez ohledu na to, jak vypadal její skin, protože říkávala, že když byla malá, vonívaly různé odrůdy růží různě, takže procházka po růžové zahradě s sebou přinášela celou mozaiku vůní. Opravdové růže se tak nejspíš chovaly i dnes.

Nevím, jestli jsem je vůbec někdy cítil.

Po pěšině se procházeli i jiní lidé – všichni zaskinovaní.

Město si strhlo vstupné prostřednictvím čipu ve vaší dlani už při průchodu bránou. Ten dluh mě nemrzel. Beztak jej nikdy nesplatím. Ani se sem už nikdy nevrátím. Tohle bylo poslední rozptýlení.

Odfiltroval jsem ostatní lidi. Chtěl jsem být sám, a když jsem

je neviděl, neviděli ani oni mě. A to bylo dobře, protože jsem se netvářil šťastně, a to poslední, co jsem chtěl bylo, aby si nějaký náhodný kolemjdoucí prohlédl můj emocionální ukazatel a začal mi vnucovat dobře míněné rady.

Protože jsem tam byl naposled, uvažoval jsem o tom, že bych

vyměnil skiny – za další poplatky bych si nechal nábřežní promenádu zobrazit v jiném možném vzhledu, jako fantastickou krajinu, nebo jako Rio, nebo třeba jako měsíční kolonii. Rose a já jsme to dělávali, když jsme sem začali chodit, ale ukázalo se, že oba máme raději přirozený vzhled. S ročními obdobími.

Seznámili jsme se v zimě. Připadalo mi přiléhavé, že jsem ji

i všechno ostatní, na čem mi záleželo, ztratil na podzim.

* * *

Všechno se změnilo o půlnoci.

Nikoliv o mé půlnoci, aby se vyhovělo mystickému klišé

z nějaké zapomenuté pohádky, ale zhruba v době na večeři, jež

odpovídala půlnoci greenwichského standardního času – aby se

vyhovělo mystickému klišé zapomenutého impéria. Nejspíš

zkrátka musíte někde udělat čáru. Svět je plný hraničních pat

níků mrtvých říší od Hadriánova valu po Velkou čínskou zeď,

od pozůstatků zdi v Arizoně až po pozůstatky té berlínské.

Mé jméno je Ozymandias, král králů.

Přemýšlel jsem o té básni, když jsem přecházel Henderso

novu třídu – na semaforech: znal jsem člověka, který si nedával

pozor a srazilo ho neskinované vozidlo. Řidič dostal trest odnětí

svobody za zabití, jenže to mrtvé nevzkřísí. Byl nádherný říj

nový večer, slunce zrovna zapadalo a stromy byly dosud plné

listí ve všemožných odstínech zlaté a oranžové. Já jsem si jich

i chladného větříku sotva všiml, jak jsem tam čekal a nervózně

přešlapoval na dlažbě.

Měl jsem se setkat se svým přítelem Numairem v Garyho

olympijské pizzerii a měl jsem trochu zpoždění, takže na mne

už čekal v našem obvyklém rohovém boxu. Objednal nám pivo

a topinky s česnekem. Ty čekaly na stole a pod sklenicemi se

na papírových ubrouscích tvořily vlhké kroužky.

Vklouzl jsem na tvrdou lavici naproti němu a snažil jsem se

nedávat najevo stísněnost, která mě svírala. Vinyl byl umělecky

popraskaný a džíny se mi zachytávaly o odchlípené okraje. Ne

byl jsem nervózní z Numaira, ale kvůli financím. Správně bych

tady neměl být – věděl jsem, že si nemohu dovolit dokonce ani

pizzu a pivo – ale potřeboval jsem ho vidět. Jestli mi něco mohlo

pročistit hlavu, byl to Numair.

Jedna z věcí, které se mi na Numairovi líbily byla, že si na

nic nehrál. Sám jsem nepoužíval přehnané skiny – na rozdíl od

řady lidí, kteří procházeli podmořskými krajinami plnými inte

ligentních chobotnic, nebo se přestrojili za draky a předstírali,

že žijí v Elfii – jenže on byl tak přízemní, až bych se na místě

vsadil, že jeho standardní skin vypadal přesně stejně jako on.

Byl to urostlý chlapík, vysoký a s mohutným hrudníkem, s ku

drnatými tmavohnědými vlasy, jež mu na spáncích šedivěly.

A měl rád topinky s česnekem.

Bylo od něho tedy velmi milé, že na talíři stále zbývaly dva

krajíčky, když jsem jej přitáhl k sobě.

„Ahoj, Charlie,“ pozdravil mě.

„Ahoj, Numaire.“ Topinka mi zachroupala mezi zuby a po

bradě mi steklo máslo a olivový olej. Otřel jsem si mastnotu

ubrouskem. Pivo, černé a s výraznou sladovou chutí, jsem ne

poznal, ačkoliv jsem vypil třetinu sklenice, abych si byl jistý.

„Co to je za značku?“

„Trois Draggonnes.“ Pokrčil rameny. „Licence minipivo

varu... tuším, že ze Shreveport.com. Na zdraví.“

„Ať nám čvachtá,“ odpověděl jsem a vyprázdnil sklenici.

On si přihnul umírněněji a postavil svou sklenici na ubrousek.

„Vypadáš rozčileně.“

Přikývl jsem. Garyho podnik byl zařízen ve starém stylu a asi

o půl minuty později přišla reálně vyhlížející servírka a vymě

nila mi prázdnou sklenici za plnou. Nevěděl jsem, jestli je to

zaměstnankyně nebo simulace, ale práce jí šla od ruky. Takřka

hned nato se objevila pizza vybalancovaná na kovové trojnožce

s plastovou lopatkou pro servírování. Řecký styl, se zelenými

vločkami dobromysli viditelnými ve sladké husté omáčce.

3XB-1

Podaná ruka

Elizabeth Bearová

(THE HAND IS QUICKER)


Vždycky jsem dostal totéž: mleté maso, špenát, česnek, žampióny. Chutné. Nikdy jsem se nezajímal o to, co jí Numair.

Z vůně jídla se mi zvedl žaludek.

„Asi se tu nějakou dobu nebudu moc vyskytovat.“ Nacpal

jsem si zbytek topinky do úst, abych si udělal místo. A získal čas. „Je mi to trapné...“

„Hele,“ zarazil se s dílkem pizzy ve vzduchu. Od pizzy k lo

patce se táhly dokonalé provázky mozzarelly. Leskly se. Box zavrzal pokaždé, když jsme se pohnuli. „Mně se můžeš svěřit.“

„Dobře. Mám finanční potíže. Obrovské.“

Položil si dílek na talíř a nabídl mi lopatku. Mávnutím jsem

ji odmítl. Ta vůně mi stačila. Opožděně jsem ji vypnul. Proč bych nemohl používat filtry, dokud je mám? Pivo však stále vyhlíželo lákavě a já se ještě trochu napil.

„No dobře,“ řekl. „Jak obrovské?“

Pivo mělo trpkou příchuť ponížení a mýdlové pěny. „Pro -

blémy s daněmi. Přijdu o všechno,“ přiznal jsem. „O všechna aktiva, o všechny virtuály. Víš, myslel jsem, že to zvládnu splatit... ale potom mě vyhodili z univerzity a nenašel jsem jiný zdroj příjmů. Až mi to spočítají...“ Pomyslel jsem na Rose, s níž mě seznámil právě Numair. Po pátečních večerech pařili hry, dokud beze slova nezmizela. Pořád jsem ji chtěl vyhledat offline a navštívit, ale... Bylo snadnější nechat ji jít než vědět jistě, že mě pustila k vodě. Je neuvěřitelné, jak snadno ztratíte stopu lidí, když se v obvyklou dobu neukazují na obvyklých místech. „Dnes ráno jsem dostal doporučený e-mail. Ruší moji identifikaci daňového poplatníka. Budu pryč stejně jako Rose. Až na to, že já se přišel rozloučit, než se vypařím.“

Zamrkal. Odložil pizzu na talíř a ten odstrčil špičkami prstů.

„Rose zemřela,“ řekl.

Poškrábal jsem se na zátylku. To, že se všechna ta hořkost

proměnila v něco drásavého a strašlivého, mým sevřeným vnitřnostem nijak neulevilo. „Zemřela? Jako doopravdy?“

„Zemřela a byla zpopelněna. Její rodina není připojená, takže

jsem se to doslechl jenom díky tomu, že chodila s Billem do školy a on někde na síti narazil na odkaz na její zádušní obřad. Tys to nevěděl?“

Zamrkal jsem na něj.

Zavrtěl hlavou. „Hloupá otázka. Kdybys to věděl... Každo

pádně jsi nejspíš zkoušel všechno možné, takže ti nebudu dávat hloupé rady.“

„Díky.“ Doufám, že z mého tónu pochytil, jak mě to potěšilo.

Není nad to, když vás přátelé ze sítě zahrnují neuvěřitelně samozřejmými – nebo neuvěřitelně praštěnými – radami, když jste v rejži. „Ale stejně...“

„Dáš mi na sebe offline kontakt?“ Pozvedl svůj telefon a já

jsem mu poslal žádané informace. Byla to jen formalita. Věděl jsem, nakolik je pravděpodobné, že o něm ještě někdy uslyším. A sotva jsem si mohl udržet byt bez daňového identifikačního čísla.

I kdyby měl sebelepší úmysly.

Právě v tu chvíli se čtvrt obrátky planety daleko přehoupla

půlnoc. A já vypadl ze skinu.

Byl to náhlý, ostrý předěl. Někde se provedl řádek progra

mového kódu a z mého účtu bylo strženo posledních několik online kreditů. Dvakrát jsem zamrkal, abych se pokusil zaplašit závrať, která prudký přechod doprovázela. Oči jsem teď měl vysušené a jakoby plné písku.

Numair stále seděl v boxu naproti mně. Bylo zvláštní vidět

ho bez skinů. Ohledně jeho neokázalosti jsem měl pravdu: vypadal prakticky stejně jako vždy, snad jenom méně upraveně, ale měl jiný oděv.

Jelikož on zůstal zaskinovaný, věděl jsem, že jsem propadl

jeho filtry. Stejně dobře jsem mohl neexistovat. A Garyho piz

zerie na rozdíl od Numaira tím přechodem opravdu utrpěla.

Pizza, jež chladla na stole přede mnou, byla pokrytá náhraž

kou sýra a vypadala žmolkovitě a oschle. Sice byla zdravější

než ten mazlavý koláč, který mi ještě před chvilkou předkládaly

filtry, ale byla šedivá a deprimující. Náhle jsem byl rád, že jsem

ji nežvýkal, když nastal přechod.

Špinavá podlaha byla posetá ubrousky. Servírka byla sku

tečná, považte, ale jenom stín svého prsatého virtuálního já...

vlastně ne, je to muž, uvědomil jsem si. Že by práce v převleku

vynášela vyšší spropitné? Anebo ten skin byla uniforma. To už

se nedovím.

A potom jsem tam byl já.

Já jsem se sebou nebyl tak spokojený jako Numair. Jak jsem

říkal, neskinoval jsem se přehnaně – jenom jsem dolaďoval

vzhled. Ale moje skiny mě dělaly o chloupek vyššího, o chlou

pek mladšího. Vlasy... o chloupek světlejší. A tak dále. Když

byly vypnuté, byl jsem hubený a nedorostlý do běžeckých tep

láků, jež mi na ramenou a na zadku plandaly.

Stát se sám sebou zabolelo.

Levou rukou jsem sáhl po pivu, protože zaplacení účtu stejně

zůstane na Numairovi. Bylo světle žluté a chutnalo po pro

středku na mytí nádobí. Možná tedy ta pachuť druhé sklenice

byla přece jen způsobena něčím jiným než mým trápením. Ale

na tom nesejde.

Vyprázdnil jsem sklenici a zamířil jsem ven.

Skleněné dveře byly špinavé a jedna prasklá tabule byla

zpevněná lepicí páskou. Cestou dovnitř byly bez poskvrnky

a ozdobené modrobílými samolepkami s mapou Řecka. Zatlačil

jsem do nich špičkami prstů, abych je otevřel, a vykročil jsem

ven.

Ulice byla tmavá a zatuchlá. Na okraji chodníku ležely hro

mady neodvezeného odpadu. Místy páchl organicky, shnile.

Jasné porušení kompostovacích zákonů. Na firmách se jejich

dodržování možná tak přísně nevynucovalo. Došel jsem po po

praskaném betonu na roh a zastavil jsem se u přechodu.

Na ulici bylo víc lidí než předtím. Anebo tam spíš byli celou

dobu, jenom odskinovaní. Podle pohybu se dalo poznat, kdo

nosí filtry – s napřímenými zády si užívali večera. My ostatní

jsme se šourali s hlavami skloněnými. Snažili jsme se vidět toho

co nejméně. Večer, kterým jsem kráčel, byl plný zápachu a roz

padajících se budov, jež vypadaly, jako by je drželo pohromadě

jenom graffiti.

„Ale do hajzlu.“

Semafor přeblikl. Přešel jsem. Samozřejmě jsem nemohl jet

domů taxíkem ani autobusem. Zaskinovaní řidiči mě neuvidí

a moje čipy jsou zrušené. Do metra bych neprošel dveřmi otví

ranými čipem.

Zajímalo mě, jak asi přežívají chudí. Předpokládal jsem, že

to brzy zjistím.

* * *

Neznal jsem cestu domů.

Byl jsem zvyklý na to, že mě vedly moje skiny, na nenápadné

naváděcí pokyny. Jediné, co jsem nyní měl, byl studený vítr

profukující větrovkou, jež nebyla tak teplá, jak jsem čekal, a pár

bolavých nohou. Všechno páchlo. Všechno bylo špinavé. Na

všech oknech byly ocelové mříže a na všech dveřích čipové

zámky.

Z doslechu jsem o tom věděl, ale nikdy jsem si neuměl do -

opravdy představit, jak ponurou scenerii to vytváří. Neudržo

vané ulice roztroušeně lemovaly stromy a na každém rohu jsem

4 XB-1


se proplétal nánosy smetí. Věděl jsem, že na údržbu infrastruktury není mnoho peněz a to, co bylo k dispozici, padlo na nejkritičtěji potřebné projekty. Ale na tom nezáleželo; to, co potřebovalo malou kosmetickou pomoc, se vždycky dalo překrýt skinem.

Jistě, viděl jsem ve zprávách reportáže. Ale zhlédnout video

byla jedna věc a přímo se tím brodit bylo něco jiného.

Asi patnáct minut poté, co jsem si uvědomil, jak jsem ztra

cený, jsem si také uvědomil, že mě někdo sleduje. Zaskinované nikdo neobtěžuje – díky okamžitému přímému hlasovému i vizuálnímu spojení můžeme mít hlídkové roboty Stráže po boku během několika sekund. Musel by to být hodně zoufalý zločinec, aby se pustil do některého z nás. Některého z nich. Jenže tohle byla další služba, za kterou jsem nemohl zaplatit, vedle příjemnější reality a přístupu do hromadné dopravy.

Už jsem nebyl zaskinovaný a vsadím se, že ten, kdo mě sle

doval, to poznal. Pochopitelně už jsem neměl ani žádný kredit – ani hotovost. Počítám, že nezaskinovaní stále používají hotovost, karty velikosti dlaně s magnetickými proužky. Na spoustě míst už je nepřijímají. Jenže když nemáte účty, ani funkční čip v dlani, co jiného můžete dělat?

Nu, kdybyste byli tím chlápkem za mnou, odpověď by oči

vidně zněla: obrat někoho jiného.

Jsem malý a hubený, ale život ve skinech mě udržoval v do

cela dobré formě. Konec konců do nich byla vestavěna celá řada kondičních programů tak důmyslně nenápadných, že si člověk stěží všiml, že žije zdravě. A skinované jídlo udržovalo krevní tlak na nízkých hodnotách bez ohledu na to, kolik mastné pizzy jste spořádali.

Pronásledovatel se držel asi dvě třetiny bloku za mnou. Poč

kal jsem, než zajdu za roh. Jakmile jsem ho ztratil z dohledu, dal jsem se do běhu.

A byl to docela parádní běh. Měl jsem na nohou prstové boty,

protože jsem je měl rád, a když byly zaskinované, nikdo neviděl, jak hloupě vypadají. Byly také pohodlné. A snad i vědecky navržené pro přirozené běžecké držení těla, takže člověk dopadal na špičky a nedupal. Rychle jsem chytil dech, nohy se mi jen míhaly – zatočil jsem za první roh, ke kterému jsem doběhl, a potom rychle za další.

Nezaskinovaní lidé se po mně překvapeně otáčeli, když jsem

se kolem nich přehnal. Jeden po mně hrábl rukou a další za mnou něco vykřikl, ale to už jsem byl pryč. A potom jsem zbyl úplně sám v nějaké postranní ulici a utíkal jsem po úzké cestičce prohrnuté chodci v hromadách odpadu.

Sice to možná byla ještě bezútěšnější ulice a většina lamp

byla spálená, ale já běžel dál. Znenadání mi to přinášelo dobrý pocit, jako bych dělal něco přínosného. Něco jiného než se plácat na místě. Jako by to byl pokrok.

Ten pocit pokroku mi vydržel až k řece. Ale potom, když

jsem stanul u díry v drátěném plotu, mi to naopak přišlo jako špatný nápad.

Řeka byla hotová stoka. Když jsem tady byl předtím – tedy

ne dole pod mostem, ale na nábřeží nahoře – rozléval se po zvlněné modré vodě sluneční svit. Teď jsem viděl plující krabice od mléka a cítil jsem kyselý mrtvolný a fekální zápach.

* * *

Položil jsem ruku na plot. Drát byl špinavý a mastný. Plot se

prohnul, když jsem se do něj opřel, ale já potřeboval, aby unesl moji tíhu. Píchalo mě v boku a každý nádech mi dráždil plíce. Nevěděl jsem, jestli to je z běhu, nebo špatným vzduchem. Ale byl to stejný vzduch, jaký jsem dýchal celou dobu. Filtry nemě

nily vnější svět. Jenom naše vnímání. Jak mě tedy mohl vzduch

nyní dusit, když jsem jej předtím dýchal bez jakýchkoliv prob

lémů?

Pokřik za mnou nasvědčoval tomu, že můj pronásledovatel

měl kamarády. Nebo že můj úprk vzbudil pozornost. Byl jsem

ve stínu – ale žluté tepláky se nedaly ani náhodou pokládat za

dobré maskování.

Pod nohama mi chrastil a klouzal štěrk. Zvedl jsem cíp natr

ženého trojúhelníku pletiva a přikrčeně jsem vklouzl do vlhké

tmy pod mostem.

Něco se tou nocí pohybovalo. Domýšlel jsem si, že jsou to po

tkani, ale některé zvuky vypadaly na cosi většího. Co jiného

mohlo žít v téhle špíně? Představoval jsem si zdivočelé psy, tou

lavé kočky – zvířecí společníky, kteří někoho omrzeli a byli po

necháni osudu. Troufnou si zaútočit na kořist o velikosti člověka?

Jestli ano, jak s nimi budu bojovat?

Tápal jsem podél podpěry mostu a špičkami nohou jsem pá

tral po opoře. Kameny vyzděný břeh se svažoval k hladině a ob

louk byl široký a plochý. Držel jsem ruku nahoře, abych se o ne

viděné staré zdivo neuhodil do hlavy. Nátěr byl vlhký a kluzký

a malta se při doteku drolila. Neviděl jsem ani ruku přímo před

obličejem, ale světlo se od olejnaté hladiny odráželo nahoru

a kameny tvořící spodek mostu bylo vidět zřetelně.

Plížil jsem se do té vlhké chátrající nádhery, dokud mi zá

blesky světel na drátěném plotu neprozradily, že mě pronásle

dovatelé našli a že přišli v přesile. Hrdlo se mi sevřelo a žaludek

se mi rozhoupal obavami. Přikrčil jsem se, vmáčkl jsem se do

nejnižší části oblouku a zašmátral jsem po telefonu.

„Policie,“ řekl jsem. Tohle by mělo fungovat, i když byla

moje smlouva zrušena. Někde jsem slyšel, že tísňovou linku lze

kdykoliv vytočit z každého telefonu. A skutečně se ozvalo vzdá

lené zabzučení a potom klidný hlas:

„Tísňová linka. Vaše daňové identifikační číslo, prosím.“

Hlas se mi zadrhl v hrdle. Nikdy předtím ho po mně nechtěli.

Jenže nikdy předtím jsem nevolal z nezaskinovaného telefonu.

Bez rozmýšlení jsem vychrlil čtrnáct číslic svého starého čísla,

toho, které bylo zrušeno. Pak jsem zadržel dech. Třeba se změna

ještě nerozšířila. Třeba...

„Číslo není platné,“ oznámila operátorka.

„Podívejte,“ zašeptal jsem, „Mám nějaký spor s finančním

úřadem. Určitě se to vyřeší, ale právě teď se mě chystají pře

padnout...“

„Je mi líto,“ prohlásila dokonalá profesionálka na opačné

straně linky. „Tísňové služby jsou jenom pro daňové poplat

níky.“

Než jsem mohl něco namítnout, linka ztichla. Zůstal jsem tr

čet sám ve tmě se svítícím telefonem přitisknutým k uchu. Ale

ne na dlouho, ani ne za vteřinku mě našlo oslnivé světlo baterky.

Instinktivně jsem sklonil hlavu a zakryl jsem si oči – rukou s te

lefonem.

„A hele. Copak to tu máme?“ Hlas byl předstíraně přívětivý,

plný oné laškovné mírnosti, kterou používají školní tyrani už

od dob, kdy Romulus zmlátil Rema.

Trhl jsem sebou. Neodpověděl jsem. Ne proto, že bych ne

chtěl, ale proto, že jsem nenacházel hlas.

Snažil jsem se v sobě najít tu část osobnosti, která usměrňo

vala neklidné studenty a výtržníky z poslucháren, ale ta zmizela

spolu s mými účty a policejní ochranou. Skrčil jsem se ještě víc

a mžoural jsem mezi prsty, ale přes záři svítilny jsem nově pří

chozího viděl jenom jako stín. Obklopovala ho nejméně tři další

světla.

Prudce mi vykroutil telefon z ruky, až mě zabolelo v zápěstí.

Stáhl jsem ruku zpátky.

5XB-1


„Hm,“ utrousil. „Hádám, žes nezaplatil daně, he? Co ještě máš?“

„Nic,“ hlesl jsem. RFID čip voperovaný do dlaně nebyl k ničemu. Vyříznou mi jej i přesto? Neměl jsem žádnou hotovost, ani nic jiného. Jenom telefon a v něm celý svůj život – celý svůj výzkum, všechny své fotografie. Tři téměř dokončené články. Existovaly samozřejmě i zálohy, ale ty se nacházely na síti a tam jsem se bez skinů neměl možnost dostat.

Už jsem nebyl skinovaný. Uvědomil jsem, si, že předměty mají své upotřebení. Mají hodnotu. Jsou něco víc než jenom prostředek, jak se dostat k datům.

„Dej sem bundu,“ přikázal pobuda. „A boty.“

Zaryl jsem prsty do štěrku. „Boty potřebuju...“

Světla se zahoupala. Věděl jsem, že bych měl uhnout, ale to vědomí se nepřetavilo v čin.

Zpočátku to vůbec nebolelo. Jenom mnou otřásl úder a následoval výdech, který jako by vycházel až z mých prstů u nohou a nechtěl skončit. Teprve potom se dostavila bolest, vystřelující ze solar plexu, a vlny nevolnosti jako nádavek.

„Bundu,“ zopakoval.

Dal bych mu ji. Ale nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem se ani nadechnout. Zvedl jsem ruku. Myslím, že jsem zavrtěl hlavou.

Myslím, že by mě zbil tak jako tak. Myslím, že mě chtěl zbít. Protože když jsem upadl, bil mě dál. Bil a kopal. A nejenom on, ale i někteří z jeho kamarádů.

Další průběh mi většinou splývá dohromady. Pamatuji si jen některé okamžiky. Dupnutí, které mi rozdrtilo levou ruku. Kopanec, který mi zlomil kostrč. Zvedl jsem kolena a schoulil se, abych si uchránil hlavu, takže mě pro změnu kopali do ledvin. Do boku, do kterého mě nekopali, se mi zarýval štěrk. Kdybych se do něj dokázal zahrabat, byl bych v bezpečí. Kdybych jím mohl propadnout, možná bych přežil. Toužil jsem být malý, tvrdý a ostrý jako ty kameny.

Za chvíli už se mi nedostávalo dechu na to, abych ještě křičel.

* * *

Zpočátku bolel i chlad, ale po chvíli se mi stal přítelem. Všiml jsem si, že mě přestali bít. Všiml jsem si, že škrábance a podlitiny o sobě dávají vědět bodavou bolestí, zatímco zlomené kosti bolestí tupou a tepavou. Moje ruce působily křehkým a rosolovitým dojmem. Představoval jsem si, že jediné bodnutí špendlíkem by způsobilo, že by napnutá pokožka explodovala pod tlakem obsahu jako balonek naplněný vodou. Šťouchal jsem jazykem do viklavého zubu.

Ale potom se do zranění rozlezl chlad a ona přestala bolet. Kousek po kousku, počínaje končetinami. Pronikal dovnitř. Už mi tolik nevadilo, že mě do žeber tlačí ostré hrany štěrku. Necítil jsem tu volně visící nepoužitelnou ruku. Bušení v hlavě pomalu ustoupilo do pozadí, zatlačeno pocitem žízně.

Když se čas naplnil, posadil jsem se. Byl to přirozený pohyb, jako když se posadíte po vydatném nočním spánku poté, co jste leželi v posteli tak dlouho, že se vaše tělo zvedne samo, bez vašeho přispění. Myslel jsem na vodu. Tekla tu řeka, ale ta páchla jedovatě. Nakonec však nejspíš budu mít tak velkou žízeň, že se z ní napiju. Uvažoval jsem o tom, jaké mohu chytit nemoci. Žloutenku. Choleru snad ne.

Tváře i nos jsem měl necitlivé, ale stále jsem mohl normálně dýchat. Nos tedy nejspíš zlomený nebyl. Vzduch mi přinášel mozaiku chladných pachů: hnijící odpadky, zkažené maso, moč. Ten mastný nádech z řeky. Štěrk zdobila jinovatka a díky tomu, že jsem si jí všiml, jsem si uvědomil, že kolem šedne ráno a mo

6 XB-1


hutný oblouk mostu se rýsuje jako silueta proti nebi. Obzor lemovala růžová a stříbrná barva a poznal jsem, kterým směrem je východ, protože slunce ozářilo kondenzační stopu letadel, která musela být tak vysoko, aby se už nacházela mimo ustupující zemský stín.

Poblíž zachrastily kroky směřující ke mně. Byl jsem příliš

omámený a zpohodlnělý, než abych se pohnul. Jsem v šoku,po- myslel jsem si, ale nepřipadalo mi to důležité.

„Copak to je?“ ozval se kdosi.

Trhl jsem sebou, ale hlavu jsem nezvedl. Jeho stín na mne

padnout nemohl. Oba jsme se nacházeli ve stínu mostu.

„Panejo,“ utrousil. Zachrastění štěrku mi prozradilo, že při

dřepl vedle mne. Když mě vzal prsty za bradu a otočil mi hlavu, uviděl jsem jeho obličej a překvapilo mě, že je ještě natolik ohebný, aby si mohl dřepnout. Vypadal, jako by měl na krku hodně křížků. „A přišel jste i o boty. To je smůla.“

Nepřekvapilo ho, když jsem se přikrčil, ale ani se mu neroz

svítily oči. Tohle nebyl výsměch tyrana.

„Můžete chodit?“ Vzal mě jemně za loket. Prohlédl si moji

zlomenou ruku. Když mi rozepínal bundu, chtěl jsem se odtáhnout, ale bolest byla tak silná, že jsem se nemohl ani pohnout. Když mi zasunul ruku pod bundu mezi knoflíky košile, uvědomil jsem si, že improvizuje závěs.

A jako by jeho dotek byl opakem analgetika, všechny moje

bolesti se znovu probudily. Chtěl jsem zavrtět hlavou, ale při pouhém pomyšlení na jakýkoliv pohyb mě rozbolely všechny svaly.

„Myslím, že ne.“ Můj hlas zněl krákoravě a zbídačeně.

„Jestli můžete, mám oheň,“ řekl. „A čaj. A jídlo.“

Zavřel jsem oči. Když jsem je znovu otevřel, natahoval ke

mně ruku. Levou, protože pravou jsem měl přišpendlenou na prsou jako chirurgickou rukavici vycpanou větvičkami a malinovým džemem.

Jídlo. Teplo. Já jsem to možná vzdal, ale někde vzadu v mé

mysli se ukrývalo zvíře, které nechtělo zemřít. Přihlížel jsem, jak vydává odhodlaný chraplavý zvuk a natahuje nezlomenou ruku.

Nechat se jím vytáhnout na nohy byl vybraný druh mučení.

Zapotácel jsem se a v periferním vidění se mi zatmělo. Podepřel mě, abych neupadl. Bolelo to jako tisíc čertů. „Pojďte,“ pobídl mě.

Pamatuji se na chůzi, ale nepamatuji se kam nebo jak dlouho

jsme šli. Připadalo mi to jako věčnost. Odjakživa jsem kráčel. Budu kráčet navěky. Bez ustání. Nemá to konce.

Bolest je věčnost.

* * *

Ohniště se skládalo z odpadků a kusů dřeva dokola oblože

ných polámanými cihlami a kusy asfaltu. Oheň vrtkavě doutnal a teplo kousíček po kousíčku probudilo moje bolesti. Chodidla mi od chůze po štěrku krvácela. Kvůli kostrči jsem nemohl sedět, ale vykoumal jsem, jak si lehnout na bok. Bolelo to sice, ale všechny jiné polohy bolely víc.

Podle slibu měl i čaj, sáčkový Lipton louhovaný v rezavé ple

chovce. Doufal jsem, že jej neuvařil z říční vody. Přidal do něj ale cukr a já jsem se opatrně napil.

K jídlu byly sušenky a kuře z odpadového kontejneru, stu

dené a pokryté žmolky ztuhlého tuku. Jedl jsem zdravou rukou po malých soustech. Vnitřek tváří jsem měl poraněný, jak jsem o něj narážel při úderech zuby. Když jsem žvýkal opatrně jenom na jedné straně, ve viklavém zubu to jenom pulsovalo. Doufal jsem, že by se mohl nakonec usadit.

Proč jsem vlastně myslel na budoucnost?

Slunce zahnalo šero natolik, že jsem i svýma napuchlýma

očima začal rozeznávat starce naproti sobě. Mně přehodil přes

ramena tuhé páchnoucí deky, ale jak slunce ohřívalo břeh, zdálo

se, že jemu je v několika vrstvách košil a kalhot dobře. Propadlá

ústa lemoval zažloutlý plnovous. Ruce v roztrhaných rukavicích

měl jako hubené pařáty. Nebojácně popíjel čaj a ohříval si svou

porci kuřete na kamenech u hořících odpadků. Pomyslel jsem

na výpary z plastů a dál jsem svůj příděl ohryzával studený.

Po chvíli řekl: „Zvyknete si na to.“

Zvedl jsem hlavu. Díval se přímo na mne a umaštěné stříbrné

vlasy stažené do ohonu se mu na slunci matně leskly. „Že si

zvyknu na bití?“ Můj hlas zněl lépe, než jsem se obával. Nos

jsem opravdu neměl zlomený. Malý zázrak.

„Zvyknete si na život pobudy.“ Zakousl se do sušenky

a uznale se zašklebil.

Trhl jsem sebou při pomyšlení, jak dlouho mi asi bude trvat,

než si začnu vychutnávat den staré tuky a uhlohydráty z rych

lých občerstvení. Potom jsem sebou trhl bolestí z toho trhnutí.

Stařec dožvýkal sousto a polkl. „Je to aspoň poctivý život.

Ne jako mazání polevy na dort, aby nikdo s trochou finančních

prostředků nepoznal, že je zkažený. Jak se jmenujete?“

„Charlie,“ představil jsem se.

Přikývl. Na příjmení se nezeptal. „Jean-Khalil.“ Přemýšlel

jsem, jestli je používání jen křestních jmen součástí sociálních

zvyklostí komunity pobudů.

Šok ustupoval. Snad cukr v čaji prováděl svá neurochemická

kouzla. Zlomená ruka mi ležela na břiše, zahřívaná tělesným

teplem, a pot, který mi stékal po trupu, mi připadal stejně hustý

jako krev.

Svým způsobem jsem toužil být zpátky v šoku. Podíval jsem

se na kuře a kuře juklo na mne. Zvedl se mi žaludek. Ústa mi

naplnila hořkost, ale spolkl jsem ji. Věděl jsem, jak zoufale po

třebuji udržet jídlo v sobě.

Vybalancoval jsem maso na zídce ohniště vedle Jeanova

Khalilova jídla. „Dojezte si to.“

Otřel si hřbetem ruky vousy. „Dojím. A vy potřebujete zajít

na kliniku.“

Položil jsem si hlavu na nezlomenou ruku. I kdybych přežil,

jaké mám šance, když si nenechám ruku prohlédnout, že bude

použitelná, až se uzdraví? „Nemám daňové identifikační číslo.“

„U Svatého Františka je klinika zdarma,“ oznámil. „Ale jen

o útercích a čtvrtcích.“

Podařilo se mi spočítat, že pokud jsem se s Numairem pra

videlně scházel o útercích, je právě středa ráno. A to znamenalo,

že musím počkat něco přes čtyřiadvacet hodin, podle toho, kdy

klinika otvírá. Čtyřiadvacet hodin počkat dokážu. Dokážu pro

spat čtyřiadvacet hodin? Možná dřív zemřu na otravu krve. To

by byla úleva.

O Svatém Františkovi jsem slyšel, ale nevěděl jsem, kde to

je. Někde v téhle čtvrti? Jestli klinika poskytovala služby po

budům, muselo to být někde tady. Do lepších čtvrtí by přes či

pové brány neprošli.

Navzdory dekám, které jsem měl přehozené přes sebe, země

z mého těla vysávala teplo. Stařec do mne šťouchl. Otevřel jsem

oči. „Převalte se na tohle,“ pobídl mě.

Hned vedle místa, kde jsem ležel, poskládal lůžko z dalších

špinavých dek. S jeho pomocí jsem se na ně všelijak dokroutil

a nasoukal. Kvůli kostrči jsem nemohl ležet na zádech, nemohl

jsem se sám otočit a jednou rukou jsem si nemohl podložit hlavu.

Znovu na mně upravil deky. Něco se dotklo mých rtů – jeho

vyzáblé prsty, trčící z těch špinavých rukavic. Odvrátil jsem

hlavu.

7XB-1


„Vezměte si to. To je metadon. Funguje i na potlačení bo

lesti.“

„Přišel jste o daňové identifikační číslo kvůli drogové závi

slosti?“ Musel jsem si zakrýt ústa nezlomenou rukou.

„Jsem odpadlík,“ řekl. „Vezměte si tu oplatku.“

„Nechci skončit jako feťák.“

Vzdychl jako matka nad neposlušným dítětem. „Jsem doktor

medicíny. Tohle je šedesát miligramů metadonu. Neudělá vám to víc, než že to zmírní ty nejhorší bolesti, ale snad vám to pomůže usnout.“

Nevěřil jsem, že je odpadlík. Dobrovolně odpojený. Kdo by

si vybral něco takového? Ale věřil jsem mu, že je doktor. Možná proto, jak zdůraznil, že medicíny. „Já jsem byl učitelem dějepisu,“ řekl jsem. Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych řekl profesor. „Proč máte u sebe metadon, když nejste závislý?“

„Říkal jsem vám to přece,“ odpověděl. „Jsem lékař.“

„A nechal jste se odpojit.“

„Ze zkaženého systému.“ V hlase mu znělo opovržení

a možná i přesvědčení. „Kolik lidí pro vás bylo dřív neviditelných? Kolik z reality toho pro vás bylo neviditelného?“

Kdyby bylo po mém, nechal bych to všechno zase znevidi

telnit. Když mi znovu přiložil ruku na ústa, tentokrát jsem papírovou oplatku uchopil rty a rozžvýkal. Měla umělou ovocnou chuť. Znovu jsem zavřel oči a snažil se dýchat zhluboka. Bolelo to, ale byla to spíš celková tupá bolest než ohraničené píchání, které jsem si spojoval se zlomenými žebry. Potkalo mě tedy něco dalšího, kvůli čemu jsem se mohl považovat za šťastného.

Věděl jsem, že za rychlý nástup ospalosti může vyčerpání

a placebo efekt, ale nehodlal jsem se s ním přít.

Zeptal jsem se: „Co vás přimělo k rozhodnutí žít na ulici?“

„Jedna dívka...“ Hlas se mu zadrhl. „Moje dcera. Rakovina.

Bylo jí dvacet. Možná kdyby se tolik neskinovala, kdyby neměla tak negativní postoje...“

Položil jsem mu zdravou ruku na rameno a ucítil jsem, jak se

rytmicky zvedá a klesá. „Promiňte.“

Pokrčil rameny.

Trvalo dobrou minutu a půl, než jsem našel odvahu položit

mu otázku, která mě náhle napadla: „Jestli jste odpadlík, pak máte daňové identifikační číslo. A nepoužíváte je.“

„Správně,“ kývl stařec. „Je to prohnilý systém. Nakonec sám

uvidíte, co tím myslím.“

„Jestli je nechcete, dejte mi je.“

Zasmál se. „Kdybych to chtěl udělat, jednoduše bych ho pro

dal na černém trhu. Klinice by se peníze hodily. Teď si odpočiňte a zítra zajdeme na prohlídku vaší ruky.“

* * *

Nevím, jak jsem se na kliniku dostal. Nedošel jsem tam – na

těch bosých rozedraných nohách by to nešlo – a nepamatuji se, že by mě nesli. Pamatuji si čekárnu plnou mužů a žen, které bych před ztrátou daňového identifikačního čísla nikdy neviděl. Jean-Khalil mi dal další metadonovou oplatku a ta mě udržela v jakžtakž použitelném stavu. Ale nemohl jsem sedět, nemohl jsem chodit, nemohl jsem se opřít o stěnu. Jean-Khalil sehnal někoho, kdo pro mne přivezl pojízdné lehátko, já si lehl na bok a pokusil jsem se zdřímnout si, blažený, že neležím na kamení nebo na psích výkalech.

Netrvá dlouho, než člověk sníží nároky.

Později jsem si uvědomil, že jsem patřil mezi ty šťastnější,

protože mi polámané kosti zajistily přednost před celou řadou ostatních. Ale přesto trvalo čtyři hodiny, než mě odvezli do jednoho z prostorů za závěsy, jež sloužily jako vyšetřovna, a přišla

mě prohlédnout žena v lékařském oděvu, jehož díly k sobě ne

ladily, a v bílém laboratorním plášti. „Nazdar,“ oslovila mě.

„Jsem doktorka Tankovitchová. Doktor Samure říkal, že jste

měl špatnou noc. Charlie, že?“

„Tu nejhorší,“ odpověděl jsem. Byla hezká – Asiatka, bou

belatá, bystré oči za brýlemi – a já se přistihl, že s ní flirtuji.

Vlna hanby mě spláchla zpět do uzavřenosti. Ona byla pro

spěšný člen společnosti, který se tu věnoval charitativní práci.

A já jsem byl tulák.

„Upřímně řečeno, se zlomenou kostrčí nemůžete mnoho udě

lat, kromě toho,“ soustrastně se zasmála, „že na ni budete dávat

pozor. Začneme tedy rukou.“

Natáhl jsem ji a ona mě jemně vzala za zápěstí. I tak jsem za

sykl.

Zatvářila se soucitně. „Podle modřin v obličeji soudím, že

jste k tomu nepřišel, když jste si zkoušel karate na cihlové zdi.“

„Policie nepřijde, když nejste v systému.“

Položila mi ruku na rameno. „Já vím.“

* * *

Měl jsem štěstí. Poprvé za celé týdny jsem měl štěstí. Ruka

nepotřebovala operaci, což znamenalo, že jsem nemusel čekat

na ordinační dobu chirurgie, kterou pro kliniku zajišťovala měst

ská nemocnice někdy od půlnoci do čtyř ráno. Místo toho mi

doktorka Tankovitchová píchla koňskou dávku novokainu

a opatřila mi ruku primitivním sádrovým obvazem, technikou

tak zastaralou, že jsem se s ní dosud nikdy nesetkal. A jestli

jsem se s ní setkal, odskinoval jsem ji. Dala mi nějaké prášky

proti bolesti, které nezabíraly tak dobře jako metadon a neměly

na ulici hodnotu, a řekla mi, abych přišel za týden na kontrolu.

Obvaz byl tak bílý, až jiskřil. Jak dlouho takový vydrží, když

budu spát někde pod mostem?

Nenabídla mi kontaktní informace na kliniku a já je po ní ne

žádal. Jak bych jim asi tak měl volat bez telefonu? Ale když

jsem se vypotácel z vyšetřovny, už jsem se tolik nelitoval. Měl

jsem v plánu znovu najít Jeana-Khalila a požádat ho, aby mi

ukázal, kde mám hledat jídlo a bezpečnou pitnou vodu. Hlava

už se mi rozjasnila natolik, abych věděl, že ho tím budu využí

vat, jenže jsem neměl kam jinam se obrátit. A on se mě svým

způsobem dobrovolně ujal, když mě vytáhl z pankejtu, ne?

Když se ujmete vyhladovělého psa a postaráte se o něj, ne

pokouše vás. To je hlavní rozdíl mezi psem a člověkem.

Tolik Mark Twain. Bylo v tom hodně pravdy, ale já byl od

hodlán zachovat se spíš jako ten pes než jako člověk. Jean-Kha

lil byl starý člověk. Určitě by se mu hodila moje pomoc. A věděl

jsem, že potřebuji jeho pomoc. Jeana-Khalila jsem nikde nevi

děl. Ale když se ve mně začaly vzdouvat vlny paniky a opuště

nosti – stejně jako předtím po odchodu Rose – někoho jsem

spatřil. O zeď u dveří se opíral Numair.

Numair mě postřehl dřív – byl jsem v pohybu a on mne hledal

– takže viděl, jak jsem se zarazil a zazíral. Váhavě zvedl ruku.

„Smím tě pozvat na večeři?“ zeptal se. Díval se na mne a ne

hnul ani brvou.

Podle délky stínů venku jsem poznal, že slunce skoro zapadá.

„Pokud to bude někam, kde ji mohu sníst vestoje.“

* * *

To znamenalo pouliční stánek a tři párky v rohlíku, se všemi

dochucovadly byly to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy ochutnal.

Numair pil pivo, ale vepřové nejedl, takže chroustal bramborové

lupínky a pozoroval, jak se nakláním kupředu, aby mi chilli a ci

8 XB-1


bulka nepadaly na špinavou košili. Věděl jsem, že je to směšné, ale přesto jsem to dělal. Měl jsem pocit, jako bych si tím zachovával důstojnost. Jakou důstojnost? To jsem tak úplně nevěděl. Ale přesto mi na tom záleželo.

„Mrzí mě to,“ ozval se Numair. „Opravdu mě to mrzí. Kdybych býval tušil, že o Rose nevíš... Prostě mě to nenapadlo. Byli jste si tak blízcí. A nikdy ses o ní nezmiňoval – měl jsem za to, že o ní nechceš mluvit.“

„Nechtěl jsem.“ Chtělo se mi říci, že jsme se pohádali. Něco, co by mě omlouvalo, že jsem se po ní nepídil. Ale když se přestala přihlašovat, usoudil jsem, že se prostě rozhodla mě zasklít. Nebyla by první a věděl jsem, že má i jiný život. Manželku. Mluvili jsme spolu o tom, že jí přizná, že má poměr.

A potom... se prostě přestala ozývat. Ze sociálních sítí každou chvíli vypadávají nějací lidé. To se stává. Sebevědomější jedinci by nejspíš nepředpokládali, že problém spočívá v nich. Ale já byl zvyklý na to, že problém vždy spočívá ve mně. Numair je jediný přítel, který mi zbyl z party z vysoké školy.

Spolkl jsem zpola rozžvýkaný párek. Bolelo to. Numair mi podal otevřenou plechovku limonády a já jsem sousto spláchl. „Jak zemřela?“

Nebyla stará. Totiž, neskinovala se jako stará. Ale kdo ví, jakou to, sakra, mělo spojitost s reálným světem.

„Zabila se,“ odpověděl Numair bez obalu a přímočaře. Bylo mu to podobné.

Zavrávoral jsem. Doslova, dva kroky stranou. Nemohl jsem se zarazit, protože by mi jinak spadl poslední párek v rohlíku, který jsem vyvažoval na čisté sádře. Už se u mne vyvinul instinkt chránit si jídlo. Člověk nejspíš ani nemusí zažít příliš velký hlad, aby se to rychle naučil.

„Ježíšikriste,“ vyhrkl jsem a bylo mi mizerně.

Zatvářil se chlácholivě. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jestli mě vidí, není zaskinovaný. „Numaire. Ty jsi přišel kvůli mně až sem?“

„Charlie. Přece nenechám starého kamaráda padnout bez pomoci.“ Položil mi ruku na rameno, zase ji spustil a zamračil se. Rozhlédl se znechuceně kolem. „Víš, ve zprávách slýcháváš, jak je to tady ošklivé. Ale opravdu ti to nedojde, dokud to neuvidíš na vlastní oči. Otrávené životní prostředí a tak vůbec. Ale tohle je šok. Podívej, můžeme podat odvolání. Nechat znovu projednat tvoje postavení. Třeba ti přidělí nové číslo. Můžeš zůstat u mne a Ilony, než se to vyřeší.“

O takových věcech se točily horory. Pobudové koneckonců žili mimo společenskou kontrolu. Nic jim nebránilo páchat strašlivé zločiny. „Ty si k sobě nastěhuješ pobudu? To mi tedy opravdu důvěřuješ, jsem v zoufalé situaci.“

Usmál se. „Já tě znám.“

* * *

Ilona mě znala jenom jako skin, ale když jsem se ukázal v její domácnosti v přírodní podobě, nemohla být přívětivější. I ona vypnula své skinování, aby mě viděla a mohla se mnou komunikovat. Poznal jsem však, že ji to vyvádí z míry – očima neustále těkala od mého obličeje, aby se podívala na hypertext nebo sledovala odkaz související s konverzací, ale pochopitelně tam nic nebylo. Po chvíli mi tedy ukázala koupelnu, přinesla mi čisté oblečení a ručník a vrátila se ke svému telefonu, aby, jak tvrdila, stihla termín zakázky. Pracovala jako reklamní textařka a ona a Numair si udělali pracovnu z jednoho kouta obývacího pokoje jejich starého domu. Slyšel jsem ji cvakat tlačítky, když jsem si svlékal špinavé oblečení a odhazoval je kus po kusu do kbelíku na odpadky. Jednou rukou to šlo ztěžka a ještě obtíž -

9XB-1


nější bylo zabalit sádrový obvaz do plastového sáčku a přelepit

jej.

Nikdy dřív mi nevadilo zbavovat se poškozeného oblečení,

ale dnes mě z toho jímala úzkost. Tohle je ještě dobré. Někdo

by to mohl donosit.Nastavil jsem sprchu na horkou vodu a vlezl

jsem pod ni. Voda crčela vlažným čůrkem; sotva mě namočila.

Nejspíš si ji při sprchování skinovali teplejší.

Snažil jsem se to vydržet a vychutnat si čistotu, ale chlad

vody v chladné místnosti mě vyhnal mokrého na rohož. Když

jsem se pak oblékal do Iloniných džínů a mikiny, dolehl ke mně

dětský pláč.

Vyšel jsem ven a zastihl Numaira, jak ve výklenku vedle ku

chyně přebaluje svou dceru. Jmenovala se Mercedes a vždycky

mi připadala jako růžová kulička. Přistoupil jsem k němu, abych

mu podal mastičku na opruzeniny, a na plínce, kterou odložil

stranou, jsem uviděl krvavé skvrny.

„Kristepane,“ vyhrkl jsem. „Není jí nic?“

„Je jí devět měsíců a začíná menstruovat,“ odvětil, dolní ret

ustaraně vysunutý. Všiml jsem si toho, protože jsem se na jeho

bradu díval zespodu. „U malých holčiček je to čím dál tím běž

nější.“

„Běžnější?“

Zručnými pohyby upevnil Mercedes plenu na jedno použití.

Tu špinavou sbalil a zalepil chlopněmi. „Doktor říká, že za to

mohou hormony z životního prostředí. Dá se to odskinovat –

zařídí, aby pro sebe i pro ostatní vypadala normálně, dokud ne

bude dost stará na to, aby se začala vyvíjet.“ Pokrčil rameny

a dítě zvedl. „Prý má v péči i několik batolat s rostoucími ňadry

a kosmetická úprava jim funguje.“

Zadíval se na mne, oči ustaraně zjihlé.

Sklopil jsem oči. „Myslíš, že je to uspokojivá odpověď?“

Zavrtěl hlavou. Už jsem dál nenaléhal.

* * *

Spát mě nechali v pokoji pro hosty a dávali mi najíst – ne

skinovaná potrava byla mdlá břečka, ale byla to potrava a zvykl

jsem si na to, že mě při jídle neviděli a nemluvili se mnou. Po

týdnu jsem se už cítil mnohem silnější. A jelikož bylo zřejmé,

že Numairovy a Iloniny přímluvy mi přízeň finančního úřadu

nevrátí, pomalu jsem sestavil další plán.

Jeana-Khalila jsem nemohl pod mostem najít. Jeho ohniště

bylo opuštěné, deky odnesené. Přesunul se jinam a já jsem ne

věděl kam. Dobrý skutek už vykonal.

Člověk by si to mohl myslet. Dokud mi nedocvaklo, co mi

dosud unikalo.

Dorazil jsem na bezplatnou kliniku hned příští úterý ráno, jak

zněl pokyn doktorky Tankovitchové. A čekal jsem tam, dokud

doktorka nevešla a s ní i doktor Jean-Khalil Samure s hrnkem

kávy ve vyzáblé ruce.

Netvářil se při pohledu na mne nijak překvapeně. Měl jsem

čisté oblečení a sádra byla jen trochu ušmudlaná. Byl jsem oho

lený a překvapilo mě, že mě poznal i bez rozbitého rtu a ote

klého obličeje.

„Jeane-Khalile,“ oslovil jsem ho.

Zdržování doktora kliniky bylo zřejmě něčím nepřístojným,

protože se doktorka Tankovitchová zatvářila, jako by mě chtěla

odpálkovat, nebo zavolat ostrahu. Ale Jean-Khalil ji zvednutím

ruky zarazil a usmál se. „Charlie. Vypadáte, jako byste nacházel

půdu pod nohama.“

„Pomohl mi kamarád.“ Zamračil jsem se a podíval se na své

vypůjčené tenisky. Patřily Iloně a byly mi velké. „Já takhle dál

nemohu, Jeane-Khalile. Musíte mi pomoci.“

Klinika nepochybně měla všemožné problémy s drogově zá

vislými. Protože doktorka Tankovitchová teď skutečně couvala

a dělala rukama přivolávací gesta. Naklonil jsem se blíž a mluvil

jsem rychleji: „Potřebuji vaše daňové identifikační číslo. Vy je

nepoužíváte. Podívejte se, jediné, co potřebuji, je postavit se

zase na nohy a pak bych vám mohl všelijak pomáhat. Peníze.

Publicita. Přihlásím se na vaši kliniku jako dobrovolník...“

„Charlie,“ přerušil mě. „Vy víte, že to nestačí. To, jak žijete

– to, jak jste žil – je lež. Není to udržitelné. Je to návykové cho

vání. Kdyby všichni viděli škody, které páchají, chovali by se

jinak.“

Sevřel jsem rty. Díval jsem se stranou. Na podlahu. Kamko

liv, jenom ne na Jeana-Khalila. „Je tu jedna dívka. Jmenuje se

Rose.“

Díval se na mne. Uvažoval jsem, jestli ví, že lžu. Možná jsem

nelhal. Mohu si najít nějakou jinou a naskinovat ji jako Rose.

Možná se bude jmenovat jinak. Ale mohl jsem tohle nadělení

napravit. Vést si lépe. Jenom kdyby mi dal šanci.

„Nepoužíváte je,“ zopakoval jsem.

„Dívka,“ řekl. „Vaše dcera?“

„Moje přítelkyně,“ odpověděl jsem.

A dodal jsem: „Prosím.“

Zavrtěl hlavou a protočil oči. Potom příkře vytrhl ruku

z kapsy. „Ať to padne na vaši hlavu.“

Nebyl jsem připraven na mohutnou úlevu, která mě naplnila.

Pokorně jsem sklonil hlavu a sepjal ruce. „Mnohokrát vám dě

kuji.“

„Nemůžete zachránit lidi před nimi samými,“ vzdychl.

Poprvé vydáno v antologii

The Book of Silverberg sestavené

Gardnerem Dozoisem a Williamem Schaferem

v květnu roku 2014

Přeložil Jiří Engliš

Ilustroval Karel Zeman

10 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

ELIZABETH BEAROVÁ

Americká autorka fantastiky (nar. 1971), vlastním jménem Sa

rah Bear Elizabeth Wishnevsky. Je čtyřnásobnou držitelkou

ceny Hugo včetně dvou ocenění za povídky „Tideline“ (Hra

nice odlivu, 2007, česky Ikarie 4/2009) a „Shoggoths in

Bloom“ (Kvetoucí Shoggothové, 2008, česky Ikarie 3/2010).

Z nedávno publikovaných knih jmenujme román Steles of the

Sky (2014), třetí díl fantasy série The Eternal Sky volně in

spirované historickými reáliemi dávného Mongolska, či titul

An Apprentice to Elves (2015), třetí svazek fantasy série

Iskryne psané ve spolupráci se Sarah Monetteovou a odehrá

vající se ve světě válečníků bojujících po boku obřích vlků.

Za zmínku stojí rovněž samostatný román Karen Memory

(2015), s nímž se autorka sklouzla po současné steampunkové

vlně. V námi aktuálně vydané povídce vykreslila až děsivě re

álný obraz budoucnosti zčásti inspirovaný povídkami „Vhoď

vojáka. Později: vhoď dalšího“ (česky Ikarie 1/1991) a „Plout

do Cařihradu“ (česky Ikarie 2-3/1993) Roberta Silverberga,

však také povídka ne náhodou poprvé vyšla v antologii věno

vané právě tomuto mistru vědeckofantastických vizí.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.