načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2016/01 – Redakce XB-1

XB-1 2016/01

Elektronická kniha: XB-1 2016/01
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6502-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Michael Swanwick: Mongolský čaroděj

(The Mongolian Wizard, 2012, překlad Tomáš Jeník)

Ian Tregillis: Co spatřil doktor Grigorjev

(What Doctor Ivanovich Saw, 2013, překlad Pavel Bakič)

Alex Shvartsman: Hi-tech víly a patálie s Pandorou

(High-Tech Fairies and the Pandora Perplexity, 2014, překlad Roman Tilcer)

Charles Stross: Blázinec

(Down on the Farm, 2008, překlad Petr Kotrle)

Domácí SF

Martin Gilar: Kosmické smetí

Vladimír Němec: Splátka

Alfred Barsch: Poutník

Publicistika

Jaroslav Jiran: Výsledky soutěže Daidalos

Jaroslav Jiran: Rozhovor s Martinem Gilarem

Jason Sanford: Vzpomeňme si i na neznámé autory

Boris Hokr: Docházejí v továrně na sny sny?

Fantastická věda

Další porážka od počítače; Ztrácí Antarktida led?;

Tajemný vetřelec v lidském břiše;

Nejvzdálenější objekt sluneční soustavy; Všudypřítomný plast

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Přeludy; Maggie; Šibenice;

Poslední nás zachrání; Brána temnoty; Povětří; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Robert Jackson Bennett: Město schodů;

Blake Charlton: Čarotepec; Ian Tregillis: Hořká setba;

Miroslav Žamboch, Tomáš Bartoš: Turbulentní vesmír;

Petr Schink: Jak lvové; Katarína Soyka: Cval kentaura;

D. Rinehart: Koruna tří: Prokletý král;

Sergej Lukjaněnko: Tance na sněhu;

William R. Forstchen: Sloup do nebe;

Kate A. Boormanová: Smrtná zima; Tomáš Dušek: Třetí vlna;

Wonder Woman: Krev; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/04 XB-1 2015/04
 (e-book)
XB-1 2016/03 XB-1 2016/03
 (e-book)
XB-1 2012/05 XB-1 2012/05
 (e-book)
XB-1 2011/07 XB-1 2011/07
 (e-book)
XB-1 2013/07 XB-1 2013/07
 (e-book)
XB-1 2019/1 XB-1 2019/1
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Zemřel Ing. Pavel Weigel

scifista, překladatel, spisovatel

(*26. 5. 1942 v Brně

+ 30. 11. 2015 v Praze)

Po dlouhé těžké nemoci zemřel 30. lis

topadu ve věku 73 let básník, spisovatel,

ekolog Pavel Weigel, překladatel litera

tury faktu a science fiction.

V roce 1965 ukončil Vysokou školu

chemicko-technologickou v Praze.

V letech 1965 až 1970 pracoval jako

technolog v SCHZ Lovosice. V letech

1972 až 1991 byl referentem minister

stva životního prostředí a pracoval též

jako redaktor časopisu Ochrana

ovzduší. Je spoluautorem dvou vyná

lezů. Od roku 1992 byl v invalidním

důchodu.

Byl členem PEN klubu, Syndikátu no

vinářů, Obce překladatelů a Obce spi

sovatelů (tajemník), předseda Dozorčí

rady DILIA a také Syndikátu autorů

fantastiky. Působil v několika porotách

(např. Hledáme dokonalé projekty či

Magnesia Litera, Cena Karla Čapka

Československého fandomu). V roce

1990 založil Společnost Stanislava

Lema. V roce 2011 inicioval založení

Ceny Miloslava Švandrlíka.

Těžiště jeho literární činnosti je přede

vším v překladech, kterých knižně pu

blikoval více než sto. Překládal hlavně

dětskou literaturu, literaturu faktu

a science fiction, především z polštiny

a ruštiny (Stanislaw Lem, Janusz Zaj -

del, Dorota Terakowska, Kir Bulyčov,

Sergej Lukjaněnko, Anatolij Karpov,

Andrzej Pilipiuk a mnoho dalších). Vy

dal básnické sbírky Laskání, Záznam

ník, Lemování, Mezitexty a také sbírku

Porůznosti, která obsahuje výbor

z autorovy publicistiky. Byl též edito

rem několika sbírek SF povídek. Ve

spoluautorství napsal humoristickou

knihu Krhútská kronika.

Za svou práci obdržel mnoho ocenění,

například prémii v rámci Ceny Josefa

Jungmanna (Stanisłav Lem: Summa

technologiae), cenu Euroconu pro nej

lepšího evropského překladatele sci

ence fiction, cenu Obce spisovatelů,

cenu Miloslava Švandrlíka za

Krhútskou kroniku.

Bude nám všem moc chybět.

Za XB-1 Vlado Ríša

Sci-fi klub ANDROMEDA Plzeň

vyhlašuje

27. ročník literární soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

Soutěžní podmínky:

Zaslané povídky musí být v žánru sci

fi. Upřednostňujeme zejména povídky

na téma cestování časem.

Musí jít zásadně o dosud nepubliko

vané povídky v českém nebo sloven

ském jazyce.

Rozsah povídky je omezen na 40 nor

mostran (doporučený formát je řádko

vání 1,5, písmo Times New Roman,

velikost písma 12, výchozí okraje

2 cm).

Každý autor může zaslat do soutěže

maximálně tři povídky.

Soutěž je NEANONYMNÍ - tzn. pří

spěvky musí mít v hlavičce jméno

autora či alias, pod kterým budou uvá

děny.

Texty musí být zaslané e-mailem nebo

na CD/DVD, napsané v běžném texto

vém editoru (ve formátu *.doc, *.docx,

*.txt apod.) nebo dodány ve dvou do

konale čitelných a oskenovatelných

exemplářích. Texty dodané v elektro

nické podobě není nutné zasílat záro

veň v papírové formě. Soubory by ne

měly obsahovat viry známého či ne

známého původu.

NEZAPOMÍNEJTE UVÉST ZPÁ

TEČNÍ POŠTOVNÍ ADRESU!

Nevyžádané písemné příspěvky se ne

vracejí.

SFK ANDROMEDA si vyhrazuje

právo na uveřejnění soutěžních poví

dek ve svém klubovém fanzinu.

Prosíme autory, kteří nesouhlasí se

zveřejněním svého příspěvku na Inter

netu, nechť nás na to laskavě upozorní.

Uzávěrka soutěže je dne

30. dubna 2016

Vyhlášení výsledků proběhne během

září 2016.

Soutěžní příspěvky zasílejte na adresu:

endymion@email.cz, kde získáte

i další informace.

Písemné práce zasílejte na adresu:

Petr Kaufner, Kralovická 41,

323 32 PLZEŇ.

Pořadatelé se zavazují, že osobní údaje

účastníků soutěže neposkytnou žádné

třetí osobě a využijí je pouze pro ko

munikaci s autory prací.

Stále jsme tady...

Ano, je to tak. Opět hluboce přemýšlím o úvodníku do prvního čísla ročníku. Co tedy přinesl minulý rok? V každém případě pátý plnohodnotný ročník našeho časopisu. Nárůst čtenářské obce, což s sebou přináší nutnost doplňovat méně peněz z kapes majitelů. Navíc se tak blížíme kýženému okamžiku, kdy se konečně překulíme do zelených čísel. Přešli jsme do jiné tiskárny, čímž jsme ušetřili další korunky. Spuštění sympatizujícího spolku XB-1 fans, což by měla být významná zásobárna nás podporujících lidí, fotbalově řečeno „tvrdé jádro“. Vydali jsme, ve dvanáctém čísle, fanzin, který by měl vycházet čtyřikrát do roka. Nebudu vypočítávat dál, které číslo přineslo jaký bonbonek, ale potěšil nás kladný ohlas na „speciály“. Podařilo se vydat v edici Kroniky karmínových kamenů knihu Lucky Lukačovičové. Ve stadiu dokončení je další kniha (předpokládané vydání únor, březen) a rukopis Jany Rečkové, coby dalšího dílu, je již v redakci a pracuje se na něm. Vloudily se i nějaké chybičky. Předávání účetnictví způsobilo zdržení výplat honorářů i platů redakce. Časové výkyvy v platbách některých distributorů nás také příliš nepotěšily, neboť se to nakonec projevilo i v proplácení honorářů a zpoždění plateb tiskárně. Prostě nějaká skvrnka se, samozřejmě, našla, ale přesto mohu s hrdostí za celou redakci a spolupracovníky prohlásit: Stále ještě jsme tady a doufám, že ještě dlouho budeme. Díky vám všem a do nového roku přeju hlavně zdraví a také mnoho dobrého čtení, nejen v našem XBéčku.

Vlado Ríša

PS: Pokud jste slyšeli nějaké Jobovy zvěsti o mém choření, tak vězte, že to sice je pravda, ale jsa zcela nezničitelný (tedy alespoň prozatím) už jsem se z toho vyhrabal a jedu dál.

Divocí gryfové, kteří proslavili celý kraj, se proháněli po ob

loze nad zasněženými vrcholky Rifejských hor, když Sir Toby – jako obvykle pozdě – dorazil na zámek Greiffenhorst. Konkláve už zasedalo třetí den a popravdě, nikdo si jeho nepřítomnosti ani nevšiml, dokud jeho kočár nezastavil na nádvoří. Pak se ovšem strhla taková mela – koně se vzpínali a divoce frkali, sloužící vykládali mosazí zdobené truhly a správce konferenčního centra křičel, až celý zrudl, když se pokoušel nosiče zavazadel nasměrovat do zadní části budovy –, že samotný příchod anglického lorda nevzbudil větší zájem.

Sir Toby vysoukal z kočáru své mohutné břicho a široce se

usmál, jako by ho hostitelé vřele vítali. V jedné ruce při tom držel klec s kotlíkovým dráčkem pro případ, že by snad urychleně potřeboval zahřát nohy, vystoupil z vozu, došlápl na zledovatělou dlažbu.

A už letěl.

Kapitán Franz-Karl Ritter si vyšel se svým vlkem Gerim ven,

aby si v zimním chladu vychutnal viržinko. Zrovna se klepáním pokusil uhasit luciferku, když uviděl, jak se na něj řítí ohromná lidská masa.

Srazili se. Ritterovi doutník vylétl z úst, opsal ve vzduchu

dokonalou kouřovou křivku a samotný kapitán zůstal, napůl omráčený, ležet na zemi. Vzápětí mu na nohy pomohl tentýž muž, který ho předtím smetl.

Ritter měl stěží čas s uspokojením zaznamenat, že Geri sice

ježil srst a cenil zuby, ale – přesně v souladu s výcvikem – nezaútočil. Potom sir Toby plácl Rittera do zad tak tvrdě, že ho málem zase srazil na zem. „Velmi galantní, mladý muži! Díky, že jste ztlumil můj pád. Nejspíš v tom nebyl úmysl, ale v mém věku už člověk na dobrý skutek nehledí tak skepticky.“ Podal Ritterovi ruku. „Tobias Gracchus Willoughby-Quirke k vašim službám. Narozen v Británii – což jste jistě poznal na první pohled –, leč nyní potulný mág na volné noze. A vy jste...?“

„Kapitänleutnant Franz-Karl Ritter. Vlkodlačí sbor. Mám

zde na starosti bezpečnost.“ Potřásli si rukama.

„Výborně, výborně! Můžete mým lidem pomoci s přípravou

představení. Tak si zajistíte ideální místo, abyste mohl všechno pečlivě sledovat.“ Sir Toby se otočil, zahlédl nějakého známého, vesele mu zaburácel na pozdrav a zamířil dovnitř. Hned za ním pochodovali čtyři sloužící a na ramenou nesli cestovní kufr, stejně vážní, jako by nesli na pohřbu rakev.

Ritter jim chvatně zastoupil cestu, varovně zvedl prst a roz

kázal: „Stát.“ Potom se rozběhl za tím anglickým maniakem.

Ve dveřích ho však zvednutou rukou zastavil markrabě von

und zu Venusberg. „Nech je jít, synovče,“ nařídil. „Sir Toby musí mít svoje divadélko.“ Mávl na sloužící, že mohou dovnitř. „Můžete to nachystat v kulečníkovém salonku,“ oznámil jim. „Po schodech nahoru, chodbou vpravo, třetí dveře nalevo.“ Potom se vrátil k Ritterovi. „Něco takového jsi ještě neviděl. Myslím, že tě to pobaví.“

„Neměl bych...?“

Markrabě povytáhl obočí a našpulil rty, což mu mělo patrně

propůjčit moudrý výraz. „Tohle je největší sešlost evropských

čarodějů za víc než deset let a já musel hodně tahat za nitky,

abych tě sem dostal. Můžeš tady poznat spoustu lidí a navázat

důležité kontakty. Tvoje rodiče by nepotěšilo, kdybys takovou

příležitost promarnil jen proto, aby sis mohl hrát na vojáka.“

„Jistě ne, strýci.“

Když došli do kulečníkového salonku, hosté se tam už schá

zeli, a na rozdíl od toho, co na nádvoří tvrdil sir Toby, jeho slu

hové nepotřebovali s přípravami nijak pomáhat. Opatrně posta

vili kufr na kulečníkový stůl a na jedné straně jej otevřeli. Uvnitř

se skrývala řada malých, dobře vybavených místností, jaké

byste obvykle našli v dětském domečku pro panenky, pokud by

ono dítě mělo bohaté rodiče a zálibu ve vojenských objektech.

Byly tam ubikace důstojníků, kasárna s jednoduchými palan

dami pro mužstvo, dvě oddělené jídelny, společenské místnosti

a kuchyň s maličkými vyblýskanými měděnými hrnci a pán

vemi.

Z kufru vypochodovala četa maličkých, maximálně pěticen

timetrových mušketýrů.

Miniaturní dudáci zaduli na dudy a maličké bubny zavířily.

Sloužící téměř bez povšimnutí zavřeli kufr a odnesli ho pryč,

zatímco vojáčci utvořili na zeleném sukně dokonalý dvojřad.

„Oddíle, pó-zor!“ zavelel sir Toby.

Vojáci strnuli v pozoru.

„Pro účel této ukázky budou moji muži pálit prachem bez sa

motné střely,“ poznamenal sir Toby. „Z bezpečnostních dů

vodů, abyste rozuměli.“ Potom vyštěkl: „První řada – připravit

k nabíjení!“

Vojáci v přední linii si opřeli pušky pažbami o zem. Vytáhli

patrony s prachem, ukousli vršek, nasypali trochu prachu na

pánvičku a zbytek do hlavně. Potom vytáhli nabijáky, nacpali

do hlavně papírovou ucpávku a utemovali ji, načež nabijáky

vrátili zpět do držáků pod hlavněmi. Celé to provedli v doko

nalém souladu.

„Druhá řada, připravit k nabíjení! První řada, namířit! Pal!“

Ritter fascinovaně sledoval, jak zadní řada mušketýrů nabíjí

a přední s třesknutím naráz vypálila.

„Nabíjení a střelba se skládá celkem z deseti kroků, ale v boji

s ohledem na efektivitu postačí rozkazy, které jsem vydal. Teď

moji muži předvedou ukázku boje ve formaci. Druhá řada,

vpřed a – pal!“

Mušketýři v zadní linii prošli mezerami v první řadě, přiložili

pušky k líci a vypálili. Za nimi zatím původní první řada nabí

jela.

„Britští vojáci mohou běžně vystřelit třikrát za minutu,“ vy

kládal sir Toby. „V této formaci to znamená jedna rána každých

deset vteřin. Vskutku působivé! Díky tomu, že pálí rychle za

sebou, místo aby stříleli současně, mohou moji muži vytvořit

palebnou clonu a zároveň postupovat přes bojiště. Teď se podí

váme, co se stane, když vytvoříme třířadou formaci. Povšimněte

si, že...“

Ritter se přistihl, že fascinovaně zírá na vynález sira Tobyho.

3XB-1

Mongolský čaroděj

Michael Swanwick

(THE MONGOLIAN WIZARD)


S těmi vojáčky na hraní mohl vojenský teoretik s minimálními náklady a nulovým nebezpečím pro skutečné vojáky navrhnout a vyzkoušet zcela nové bojové formace. Přímo před sebou měl počátek skutečné vojenské vědy – jejíž poznatky je možné testovat, ověřovat a reprodukovat. Napadlo ho, jestli si sir Toby vůbec uvědomuje, jaký má jeho vynález potenciál. Tohle mohlo modernizovat způsob vedení války, odstartovat novou, efektivnější éru!

Rittera vytrhl ze snění zdvořilý potlesk, který signalizoval

konec představení. Sir Toby zářil, jako by ho publikum odměnilo vskutku bouřlivým aplausem. „Díky! Díky! To, co jste právě viděli, byl jen takový nevinný trik! Teď však přichází pravý piéce de résistance!“ Na jeho pokyn si jeden sloužící s vážnou tváří klekl a stříbrným klínkem vypáčil podlahovou lištu. Miniaturní vojáci si mezitím hodili pušky a veškeré střelecké vybavení na záda a na provazech tenkých jako nitě se spouštěli z kulečníkového stolu na zem. Na orientálním koberci se znovu sešikovali. „Když se mě lidé ptají, proč jsem na všech velkých dvorech Evropy vítaný jako málokdo, vždy odpovídám: Protože po ukázce pořadových cvičení pošlu své muže do hlubin hostitelova domu, aby tam vystopovali a pozabíjeli všechny myši, krysy a vůbec všechnu havěť. Pro tento dar hostiteli, chcete-li, mě všichni bez výjimky tak milují.“

Sir Toby kývl na vojáčky a rozkázal: „Trubte k útoku.“

Maličký trubač přiložil trubku k ústům a vyloudil zvuk tak

slabý a vzdálený, že zněl jako rohy z Elflandu. Vojáčci s radostným pokřikem vyrazili k táflování a zmizeli.

Ritterovi spadla čelist. Podařilo se mu zůstat v klidu, dokud

ze salonku neodešli téměř všichni hosté, a teprve potom se polohlasem obrátil ke svému strýci: „Všiml sis, kolik přesně poslal sir Toby vojáčků na ten lov?“

„Ne, jistěže ne. Pochybuji, že by to někdo spočítal.“

„Přesně to mám na mysli! A jelikož to nikdo nespočítal, kdo

může mít jistotu, že ze zdi potom vyleze stejný počet vojáčků, jako jich tam napochodovalo?“

Do hlasu markraběte se vloudil pobavený tón. „Chceš nazna

čit, že je sir Toby špeh?“

„Jenom říkám, že bychom si na takovou možnost měli dávat

pozor.“

„Pojď se mnou ven.“

Ritter doprovodil strýce na balkon. Markrabě se oběma ru

kama chytil zábradlí a zahleděl se do dálky. „Přemýšlels někdy o tom, čím to je, že se schopností pracovat s magií vyznačuje téměř výhradně šlechta?“

„Vždycky jsem předpokládal, že právě magickým schopnos

tem vděčí za své společenské postavení.“

„Možná. Ano, tak to alespoň prezentujeme. Ale klidně to

mohlo skončit opačně – kdyby místo úcty a obdivu hleděla chátra na magii se strachem a odporem. Potom by z nás byla zbídačená, pronásledovaná menšina – bez výcviku, bez schopnosti rozvíjet své nadání, odsouzená k pomalému vyhynutí. Občas si říkám, jestli by to tak nebylo lepší.“

„Strýci!“

„Vidíš ten suchý strom ve svahu na druhé straně údolí?“ Rit

ter ho viděl, i když vypadal spíš jako hnědá šmouha v dálce. „Pozorně se dívej. Počítej v duchu do tří.“

Ritter mu vyhověl. Jedna... dvě...

Na tři strom vzplál.

„Působivé, říkáš si možná. Kanon by dokázal totéž! Ale pro

tože jsem se narodil s jistými vlohami a moji rodiče trvali na

tom, že je budu dlouhé roky rozvíjet, byla mi svěřena jistá zod

povědnost za osud mého národa.“

Ritter přikývl a přemýšlel, kam tím míří.

Potom se strýc obrátil k horám zády. „Magie je dosti chabý

zdroj moci. Musíš se naučit vynikat v politice, má-li náš rod

přežít. Většině velkých rodů to dnes nedochází, proto jim také

vládnou zabedněnci, kteří dokážou nanejvýš vést bezvýznamné

války a hádat se s ostatními čaroději. Všichni jsou slabí jako

zředěné mléko! A sir Toby je z nich ze všech nejhorší. Když

byl mladý, někteří předpovídali, že se jednoho dne stane jedním

z největších čarodějů na kontinentu. A co se vším tím potenci

álem udělal? Nic. Akorát si hraje na vojáčky!“

„Chápu,“ kývl Ritter. V duchu však pochyboval. Jak chytré

byly ty mechanické hračky sira Tobyho? Mohl se dívat jejich

očima a naslouchat jejich ušima? Sir Toby nakonec nemusel být

takový hlupák, jakého ze sebe dělal.

Věděl, že nemá cenu strýci cokoli povídat. Ale neuškodí na

to nezapomínat.

* * *

Větší či menší skupinky vyjednávaly vesměs za zavřenými

dveřmi a Ritter na tato jednání neměl přístup. Ale soudě podle

neformálních rozhovorů, které vyslechl, se nezdálo, že by se

v zamčených a střežených salonech dojednalo něco zásadního.

„Už mám po krk řečí o Mongolském čaroději!“ rozčílila se

večer na koktejlové party madam de Lafontaine. „Proč se toho

strašáka tak bojíme? Před pěti lety o něm nikdo nikdy nesly

šel.“

„Ovšem teď ovládá celé Rusko,“ utrousil hrabě Gasiewski.

„Vám to nepřijde znepokojivé?“

„Rusko může dobýt každý. Klidně i já. Ale chtěla bych vidět,

jak by ten přivandrovalec pokořil Francii.“

„To já také, pokud by moje země neležela mezi ním a vámi.“

Francouzka přešla rýpnutí bez povšimnutí. „Mimoto, jak by

mohl vládnout byť jen desetinou schopností, které jsou mu při

pisovány? Trvalo by staletí, než by je rozvinul.“

„Někdo říká, že je starý tisíc let,“ ozval se švédský generál

Tino Järvenpää. „Podle jiných je nesmrtelný. Poté, co jsem se

s jeho jednotkami utkal v Karélii, jsem ochoten věřit čemukoliv

a nemám chuť ho znovu vyprovokovat.“

Ritter stál po boku svého strýce a zdvořile naslouchal, když

náhodou zalétl pohledem na druhý konec sálu, kde sir Toby

dlouze rozebíral pořadová cvičení. Vtom Angličan poodstoupil

od hloučku diskutujících, kteří se patrně odchýlili od jeho ob

líbeného tématu – a zmizel.

Ritter zamrkal.

Ale právě v tu chvíli mu markrabě stiskl paži a poznamenal:

„Madam de Lafontaine je vskutku pozoruhodná žena, že?“ To

byla samozřejmě pravda. Polovinu mužů v sále to k ní táhlo

jako vosy ke zralé meruňce.

„Je krásná jako jaro.“ Proč by k sobě někdo přitahoval po

zornost neotesanou konverzací a potom doslova zmizel? Pro

tože by chtěl, aby si všichni pamatovali, že tam byl ještě dlouho

poté, co se vytratil. Takové jednání mohlo mít jistě nevinné dů

vody, ale kromě dostaveníčka s vdanou ženou nedokázal Ritter

4 XB-1


na žádné přijít. A sir Toby mu zrovna nepřipadal jako náruživý milovník žen.

„Táhne jí na šedesát,“ pokračoval markrabě.

„Co?“

„Její silnou stránkou je šarm a slabinou marnivost. A tak ji

využívá k tomu, aby vypadala stále mladě. Politicky zanedbatelná figura, ale nadaná v budoáru.“

„To mluvíš z vlastní zkušenosti?“ Ritter by se býval rád vy

pravil za sirem Tobym, aby zjistil, co má ten lotr za lubem. Ale věděl, že by mu to strýc nedovolil.

„Z mnoha zkušeností. Jednou jsme spolu strávili týden

v Terstu, kdy... No, myslím, že by stálo za to oživit naši známost.“ Důvěrně na Rittera mrkl. „Sleduj a uč se, jak zkušený muž jedná s takovou ženou.“ Madam de Lafontaine zrovna vytáhla z drahokamy vykládaného psaníčka cigaretu. Markrabě k ní přistoupil, že jí připálí plamínkem na špičce ukazováku. „Má drahá Gabrielle!“ zadeklamoval. „Nesmírně mě těší, že vás opět vidím.“

Tvář madam de Lafontaine ztuhla. Potom se k němu otočila

zády.

Někdo zalapal po dechu. Jeden dva gentlemani si zakryli ústa

kapesníkem, aby zamaskovali nezadržitelný smích. Sálem se rozběhla šeptanda, když ti, kteří incident viděli, zasvěcovali ty, kteří jej propásli: že markrabě von und zu Venusberg dostal košem. Panebože, vždyť ona ho okázale ignorovala. A na veřejnosti.

Markrabě zlostí zrudl, otočil se na patě a utekl ze sálu.

* * *

Hned, jak se jeho mentor vytratil, zamířil se svým vlkem

k východu z velkého sálu i Ritter. Tu a tam se zastavil, aby si vyměnil pár zdvořilostních frází (protože nezůstal zcela nepoznamenán strýcovými radami) s významnými hosty, s nimiž se předtím seznámil. Ve vestibulu vklouzl do Geriho mysli a zkušeně potlačil vlkův přirozený odpor vůči takovému vpádu. Potom si představil sira Tobyho. Vlkova mysl si okamžitě připomněla pach, složený z lidského potu, dýmkového tabáku, tmavého piva, italské usně, střelného prachu a indického inkoustu. Sleduj, rozkázal Ritter. Najdi.

Vlk v čele, Ritter těsně za ním, téměř nehlučně prošli veřej

nými prostorami konferenčního centra a ponořili se do spleti úzkých chodeb určených pro služebnictvo. Když si to Geri namířil do kuchyně, Ritter se zasmál a trhl mentálním vodítkem. „Ne, ne, ty hladovče. Nechci vědět, jaký poprask by ztropil šéfkuchař, kdybych do jeho hájemství vpustil masožravce, jako jsi ty!“ Pochyboval, že by si sir Toby odskočil pro něco k snědku, když se recepce hemžila sloužícími s podnosy plnými jednohubek. Takže tamtudy musel jenom projít. Trpělivost, říkal si v duchu Ritter. Potom vlka vyvedl ven bočním vchodem a společně obešli budovu k zadním dveřím kuchyně.

Tam Geri znovu zachytil pachovou stopu a vedl je dál kolem

konferenčního centra. Po chvíli objevili velká vrata a za nimi schody do sklepa. Voják, kterého tam Ritter postavil na stráž, mu zasalutoval.

„Nešel před chvílí někdo do suterénu?“

„Ne, pane!“

„Víš to jistě?“

„Ano, pane!“

Díky vlkovým smyslům cítil Ritter nezaměnitelný pach sira

Tobyho, který před pouhými pár minutami sešel po schodech

dolů. Beze slova se vydal za ním.

Ve skladišti vládla naprostá tma. Ale Ritter se neobtěžoval

škrtat sirkou, raději se spolehl na noční vidění svého vlka. La

byrintem chodeb pokradmu sledovali Angličanovu stopu, až na

konec ve tmě uviděli světlo svíčky a následně i korpulentní po

stavu sira Tobyho. Zuřivě šoupal zavazadla na policích z jedné

strany na druhou.

Ritter zakašlal, aby na sebe upozornil.

Sir Toby se prudce otočil, ruku se svíčkou zvedl do výšky

a druhou rukou současně zajel do kapsy kabátu. Když však zjis

til, že má před sebou Rittera, vytáhl ruku prázdnou.

„Kapitáne Rittere!“ zvolal. „Strašně rád vás vidím.“ V jeho

hlase nebylo najednou ani stopy po tom žoviálním kašparovi,

do něhož se předtím stylizoval.

„Doufám, že je tomu tak,“ prohlásil Ritter. „Protože mě zne

pokojuje, že jsem vás zastihl za tak podezřelých okolností, sire

Toby. Povězte mi, co přesně tady děláte, pane... a nezkoušejte

na mě použít ten svůj trik se zmizením. Smysly mého vlka ne

jsou tak omezené jako ty lidské.“ Držel Geriho mentální vodítko

lehkou rukou, připraven ho vypustit při první známce agrese.

Sir Toby však zůstal v klidu. „Hledám svoje muže. Čtyřicet

jich napochodovalo do táflování a žádný se dosud nevrátil. Tady

se v temnotě odehrálo něco hrozného, obávám se, že to byl ma

sakr.“

„Masakr... vojáčků?“

„Nejsou to žádné hračky,“ opáčil sir Toby ponuře, „ale živé,

myslící bytosti jako vy nebo já. Ti, které jste viděl, jsou žoldnéři

z nedávno objeveného ostrova v Tichém oceánu. Měli...“ Sir

Toby se odmlčel. „Pomohlo by mi, kdybych věděl, kolik jste se

toho už dovtípil.“

„Vím, že jste ve značně podezřelé situaci a jsem si v podstatě

jistý, že jste špion – čí, to zatím nevím. Chtěl bych vás upozor

nit, že diplomatická imunita, které požíváte nahoře, vás tady

dole, kde nejsou žádní svědkové, neochrání.“

„Jste tvrdý a podezřívavý muž, kapitáne, a já bych si přál,

aby pro mě takových, jako jste vy, pracovalo alespoň tucet. Ano,

jsem špion – ve službách Jeho Královské Výsosti Oberona VII.,

a ano, rozmístil jsem po budově své agenty, aby zjistili postoje

přítomných vlivných osobností. Váš národ stejně jako ten můj

si uvědomuje, že Mongolský čaroděj představuje nebezpečí,

takže je navýsost moudré usilovat o spojenectví hlavních vlád

noucích evropských rodů. Nemám v úmyslu se omlouvat za

činy, na nichž není nic k omlouvání.“

Geri tiše zavrčel. Aniž by spustil oči z anglického špeha, sle

doval Ritter vlkovy myšlenky. Potom poznamenal: „Zdá se, že

vaše historka je přinejmenším částečně pravdivá. Můj společník

zachytil pach malých mrtvol – mnoha mrtvol – o dvě místnosti

dál.“

* * *

Když sir Toby uviděl na podlaze poházená tělíčka, rozběhl

se k nim, klekl si a snažil se najít nějaké známky života. „Mrtví,

všichni jsou mrtví!“ zasténal. „Ale nikde nevidím žádné rány.

Co mohlo napáchat takové hrůzy?“

5XB-1


Rittera zatím dovedl odporný puch k rozbité bedně a v jejích

troskách našel něco, co vypadalo jako zmoklá mršina kohouta omotaného mrtvou zmijí. Dloubl do té věci špičkou boty, a potom zapálil sirku, aby si ji lépe prohlédl. Ztuhla mu krev v žilách.

Byl to bazilišek.

„Našel jsem příčinu toho masakru,“ ohlásil Angličanovi.

„Mrtvou, díkybohu.“

Sir Toby si přinesl svíčku. „Potvora je provrtaná kulkami.

Než je dostal jed té bestie, stačili ji moji muži zabít.“ Utřel si slzu z oka. Potom: „Bazilišek je pouštní tvor. Jak se pro všechno na světě ocitl tady?“

„Pustili ho ven. Z nějakého důvodu rozbili tu bednu a našli

ho uvnitř.“ Ritter začal bednu, laťku po laťce, rozebírat. Vnitřek byl v podstatě prázdný – coby sloužila jako dočasné útočiště baziliška jakožto strážce –, ale uprostřed ležela menší krabice, asi metr na metr, z týkového dřeva. Byla bohatě zdobená geometrickými vzory a stylizovanými plameny. Kapitán zvedl víko a ven se vyvalila vůně skořice, smilky a myrhy. Uvnitř leželo na sušených bylinkách cosi hladkého, zlatého a oválného.

Ve tmě to zářilo.

Sir Toby zezadu Rittera popadl a odtáhl ho od té věci pryč.

„Nedotýkejte se toho!“ vykřikl. „Je to tisíckrát nebezpečnější než bazilišek.“

„Co je to?“ zeptal se užaslý Ritter.

„Vejce fénixe.“

* * *

Účastníkům konference se pochopitelně vůbec nezamlou

valo, když se dověděli, že se mají evakuovat. Ale Ritter znal svoje pravomoci a hodlal je využít. Jednoho muže nechal tlouct na poplachový gong a zbytek vyslal do zámku, aby jej místnost po místnosti vyprázdnili. „Nebojte se zastřelit kohokoliv, kdo vás neuposlechne,“ rozkázal jim. Věděl, že voják s podobnými rozkazy se bude chovat tak, aby k tak drastickým opatřením nemusel sáhnout. Správci zámku nařídil: „Ať štolbové zapřá hnou koně a vyvezou na nádvoří všechny kočáry. Šlechtici a čarodějové pojedou pochopitelně jako první, ale chci, aby odsud do půlnoci odjeli všichni do posledního sluhy.“

„Ale kam mají jet?“ zajímal se správce.

Ritter střelil pohledem po siru Tobym. „Vesnice na úpatí hor

by měla být dostatečně daleko,“ odpověděl čaroděj.

„Pošlete je do Plattergartenu. Až tam dorazíme, seženeme

jim nějaké ubytování. Nikdo nebude čekat na zavazadla a nevezme si s sebou víc, než kolik bez potíží unese. Až vám dojdou kočáry, posílejte lidi dolů pěšky. Moji vojáci půjdou jako poslední a garantuji vám, že nebudou jednat v rukavičkách s nikým, kdo by tady chtěl zůstat.“ Přiřítil se k nim rozrušený šlechtic. „Ano, strýci?“

„Co je to za šílenost? Chceš si znepřátelit polovinu čarodějů

na kontinentu?“

„Lepší, když mě budou nenávidět, než aby umřeli.“ Ritter po

kynul jednomu ze svých mužů a ten hned vystoupil z řady. „Doprovoď markraběte ke kočáru a dohlédni na to, že odjede jako první.“

Když markrabě s eskortou zamířil k bráně, Ritter se polo

hlasně zeptal: „Myslíte, že se nám je podaří všechny dostat do

bezpečí?“

„Někdo sem to vejce fénixe propašoval a ten někdo musel

být jeden z čarodějů. Ať to byl kdokoliv, musí se těšit značné

důvěře Mongolského čaroděje. Není to nikdo, koho by se s leh

kým srdcem zbavil. Ale všichni delegáti jsou prozatím zde. To

mi spolu s tradicí, podle níž se fénix rodí vždy za úsvitu, zaru

čuje, že času máme ještě víc než dost.“

„Tak dobře,“ prohlásil Ritter. „Zdá se, že všechno běží, jak

má. Tak se podíváme, jestli se nám podaří chytit toho sabotéra.“

* * *

Stmívalo se, když do údolí vyrazil první kočár. Ritter stál ve

strážním domku u brány a díval se, jak kolem něj projíždí strýc

s tváří zachmuřenou a bledou jako duch. „Doufám, že jsem se

zrovna nenechal vydědit,“ poznamenal, přestože ho ta možnost

ani v nejmenším netrápila. Byl přesvědčený, že se schyluje

k válce, a za války se pro vojáka práce vždycky najde.

„Já zase doufám, že váš chlupatý přítel je tak dobrý, jak tvr

díte.“ Sir Toby stál vedle něj, ruce vražené v kapsách, a mračil

se. Šosy kabátu mu v mírném větru pleskaly o nohy.

„Skořice, smilka a myrha mají skutečně výrazné vůně. Geri

tu kombinaci za uplynulé tři dny ucítil už několikrát, ale já ji

považoval jen za závan parfému některé z dam. Náš sabotér má

stopy toho koření na rukou a neví o tom. Vyčmucháme ho, ne

mějte strach.“

Jeden po druhém zastavovaly kočáry u brány, načež se vy

kolébaly z brány zámku Greiffenhorst a zmizely ve tmě. Ritter

podupával a foukal si na ruce, aby se trochu zahřál. Čas od času

se objevila spojka a přinesla zprávy, nebo žádost o instrukce.

Ale Geri, přestože poslušně očichal všechny vozy, nic neobje

vil.

Až když u nich zastavil kočár madam de Lafontaine, vlk

v duchu zavyl tak hlasitě, až Rittera téměř překvapilo, že lady

nic neslyšela. „Kdybyste laskavě vystoupila z kočáru, má paní,“

požádal ji. „Je to jen formalita.“

Rozzářila se. „Celý ten cirkus jen proto, abyste se mohl se

mnou seznámit?“ pronesla madam de Lafontaine pobaveným

tónem. Koketně mu přitom namířila vějíř na prsa.

Geri s vyceněnými tesáky skočil bez varování . Ritter se oka

mžitě ponořil do vlkovy mysli, splynul s jeho identitou a v pod

statě se stal vlkem, aby ho ovládl. Ale než se mu to podařilo,

z konce vějíře se zakouřilo. Ritterem projela mučivá bolest,

když se kulka zaryla Gerimu do mozku.

Vlk sice okamžitě zemřel nebo umíral, ale setrvačností letěl

dál a srazil madam de Lafontaine na zem. Ritter se chytil za

hlavu a také se svezl k zemi.

Vleže mohl poté jen sledovat, jak sir Toby přistoupil s pistolí

v ruce k ležící ženě. Oči se jí rozšířily úlekem, když na ni na

mířil.

Potom sir Toby vystřelil.

Rázem se vzhled madam de Lafontaine změnil. Krásná mladá

Francouzka zmizela, ale nenahradila ji její starší verze, nýbrž

stejně mladá žena s krátkými černými vlasy a ostrými rysy –

čarodějka schopná měnit svůj zjev podobně jako madam de La

fontaine, ovšem ve službách jiného pána. Z vějíře se současně

stala pistole.

6 XB-1



To všechno Ritter zahlédl, než omdlel.

* * *

Za východu slunce vrcholek hory vybuchl v záplavě plamenů

a dočista zmizel. Dole ve vesnici si všichni, kdo vyšli do ulic,

aby sledovali, co se bude dít, před tou oslepující září zakrývali

oči rukama a odvraceli hlavy. Když se Ritter trochu rozkoukal,

uviděl, že se nad místem, kde stával zámek Greiffenhorst,

vznáší světélkující oblak kouře a popela. V samotném srdci po

žáru se pomalu zhmotňoval obrovský ohnivý pták. Ohromnými

křídly začal tlouct snad ještě dřív, než se zcela zformovala. Po

několika minutách se vznesl nad oblak dýmu a vydal se na

dlouhý let do své domoviny daleko na Východě.

„Děsivý pohled,“ pronesl Ritter.

„Čekají nás horší,“ opáčil sir Toby. „Přijel jsem na konferenci

pozdě, protože jsem na základě zvláštního pověření našeho cí

saře Ruperta navštívil wittenbergskou Sibylu. Věští zničená

města, spálená pole a masakry milionů lidí v nesmyslné geno

cidní válce. Všechno mi to vylíčila do nejmenších, úděsných

podrobností.“

„Ale to je zajisté jen možná budoucnost,“ namítl Ritter. „Po

kud to dobře chápu, tak Sibyla vždy nabízí dvě protichůdné

předpovědi, přičemž jedna je mnohem temnější než ta druhá.“

„Vy mi nerozumíte. To, o čem jsem mluvil, byla ta lepší bu

doucnost. Taková, v níž budou po strašlivém utrpení Mongol

ský čaroděj a jeho říše zla poraženi. Ta druhá možnost – no, o té

nemám vůbec chuť mluvit.“

Chvíli stáli v naprostém tichu, dívali se, jak oblak dýmu po

malu stoupá k nebi, zvětšuje se a připomíná gigantický hřib.

Nakonec sir Toby pravil: „Je mi líto, že váš vlk zemřel.“

„Geri byl voják jako já. Když jste vojákem, je občas vaší po

vinností zemřít.“

„Věřím, že to může být nutné, ale stejně lituju každé smrti.

Dnes, než půjdu spát, musím napsat rodinám čtyřiceti vojáků,

abych je informoval o hrdinství – a smrti – jejich blízkých. Věřte

mi, chápu vaši ztrátu.“

„Děkuji.“

„Slyšel jsem, že máte jiného vlka, téměř kompletně vycviče

ného. Jak dlouho bude trvat, než bude schopen služby?“

„Freki by měl být připraven za tři týdny. Proč se ptáte?“

„Protože odteď pracujete pro mě.“

Ritter se otočil k anglickému čaroději. „Cože?“

„Hodlám požádat vašeho strýce, aby přesvědčil vaši vládu,

že by mi vás měla dlouhodobě zapůjčit. Po tomhle všem...“ Sir

Toby máchl rukou k vrcholku hory, „... si nedovedu představit,

že by mě odmítl.“

„Ale... proč mě?“

„Jste chytrý, skeptický a s trochou dopomoci, myslím, mů

žete být i nelítostný. Navíc jsem nedávno přišel o jednoho ze

svých nejlepších agentů. Mám volné místo.“ Sir Toby položil

Ritterovi ruku na rameno a krátce je stiskl. „Vítejte v Britské

tajné službě, synu. A nyní, když mě omluvíte, musím napsat

spoustu dopisů.“

Ritter se díval, jak mohutný muž odchází, a hlavou mu při

tom táhly všelijaké myšlenky.

Existoval jen jediný člověk, který by získal, kdyby se fénix

vyklubal v době, kdy byla konference v plném proudu – Mon

golský čaroděj. Zahynula by při tom polovina vůdců zemí, do

nichž se chystal vtrhnout. Z tohoto pohledu měla zmařená sa

botáž zcela opačný účinek. Všichni ti pánové a čarodějové, kteří

se za běžných okolností nemohli vystát, teď zaručeně zapome

nou na vzájemné spory a utvoří pevné spojenectví proti společ

nému nepříteli, s jehož nemilosrdností se právě tak názorně se

známili.

Ovšem...

Ovšem z jiného úhlu pohledu – pokud ona sabotáž měla od

samého začátku skončit nezdarem, padalo podezření nevyhnu

telně na někoho úplně jiného.

Slunce už vyšlo, ale ledové ráno nijak zvlášť neprohřálo.

Zvedl se vítr, proklouzl Ritterovi pod oblečení a mráz se mu za

hryzl až do kostí. Sir Toby se zmínil, že nedávno zemřel jeho

nejlepší agent. Ritter se nemohl zbavit vzpomínky na překva

pený pohled v očích čarodějky, když ji sir Toby střelil. Byl to

šok z toho, že ji zradil? Její tělo zůstalo na vrcholku hory. Teď

už ho nikdo neidentifikuje. Ritter neměl šanci své temné pode

zření ověřit.

Ale i kdyby tušil správně, copak mohl svého nového nadří

zeného zcela odsoudit za čin, jenž měl zjevně prospěšné ná

sledky? Jedenačtyřicet mrtvých oproti milionům. Sir Toby si

nade všechno cenil pevné vůle a odhodlání. Pro něj to byla ja

kási rovnice, která se vyřešila sama.

Čekaly je temné časy a on se stane jejich součástí. Ritter si

toužebně přál, aby nikdy nedospěl do fáze, kdy mu taková oběť

přijde naprosto smysluplná.

Ale tušil, že tomu nejspíš neunikne.

poprvé vydáno v online magazínu Tor.com

v červenci roku 2012.

přeložil Tomáš Jeník

ilustroval Jan Štěpánek

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MICHAEL SWANWICK

Americký autor (nar. 1950) je českým čtenářům dobře

znám díky své povídkové tvorbě, vždyť za ni také získal pět

krát cenu Hugo, World Fantasy Award či Pamětní cenu The

odora Sturgeona. Knižně ji vydal hned v několika sbírkách,

z nichž prozatím poslední je reprezentativní výběr The Best

of Michael Swanwick (2008). Prozatím jsme se v českém

překladu bohužel nedočkali žádného autorova románu, i když

je rozhodně z čeho vybírat – jmenovat můžeme známou „hard

fantasy“ dvojici The Iron Dragon’s Daughter (1993) a The

Dragons of Babel (2008) či samostatné tituly In the Drift

(1985), Vacuum Flowers(1987), Nebulou oceněný Stations

of the Tide (1991), Jack Faust (1997) a Bones of the Earth

(2002). Ve svých posledních románech Dancing with Bears

(2011) a Chasing the Phoenix (2015) zavítal do postapoka

lyptického světa, v němž mezi ruinami technologické civili

zace prožívá svá dobrodružství dvojice hrdinů známá z něko

lika dříve publikovaných příběhů. Námi aktuálně publikovaná

povídka je úvodní prací cyklu vycházejícího v online maga

zínu Tor.com. Čaroděj


Onu středu, kdy poprvé vyzkoušeli Faradayovu klec vytvo

řenou pro ženu s nadpřirozenými schopnostmi, prohrál Alexandr Ivanovič Grigorjev časně dopoledne třicet rublů v sázce se skeptickým kozákem. To, že byla středa, Grigorjevovi navěky utkvělo, ještě téhož dopoledne ho totiž povolali do generálplukovníkovy pracovny, kde ho vedoucí Arzamasu -16 informoval, že Dimitrij, jeho poslední žijící syn, položil na východní frontě život v udatném boji. Dimitrij, pomocný kuchař.

Když však slunce toho dusného letního rána vyšlo nad bře

zový les, Grigorjev o telegramu z Vladivostoku ještě nic netušil. Zaměstnávaly ho myšlenky na test a na to, jestli peníze, o které obere Sapogina, budou konečně stačit, aby na frontu poslal balíček. Dimitrijovy dopisy poeticky hovořily o zimou zčernalých konečcích prstů a letních pijavicích nasátých krví. Syn v nich omrzliny a horečky popisoval s důvěrností, která by příslušela spíše myšlenkám na novou milou. Potřeboval lepší rukavice, lepší boty, lepší všechno. Situace volala po nápravě.

Slunce se třpytilo na vrcholcích masivních Teslových trans

formátorů a antén, které u vzdáleného bezpečnostního plotu čněly vysoko nad strážní věže. Plot, věže a transformátory obklopovaly Arzamas kolem dokola. Transformátory vybíhaly nahoře do hrotů ostrých jako jehly, připomínaly měděné drápy chystající se rozervat ocelově modrou oblohu. Světlo vycházejícího slunce se rozlilo i po křížcích korunujících cibulové báně starého kláštera a došplíchlo pod okapy ostatních budov, kde pozlatilo květinové motivy a ozdobné vlysy.

Arzamas -16 představoval architektonickou anomálii dočista

odlišnou od všech ostatních měst v Sovětském svazu, včetně do šířky se rozpínající Paříže daleko na západě. Až na několik staveb ruské pravoslavné církve, upomínajících na jiné století, vznikl Arzamas jako výsledek nucených prací vykonávaných legiemi zajatých vojáků Osy. Uplynulo patnáct let od doby, kdy se klášterní ves proměnila v tajné město uzavřené vládním výnosem. A neexistující na žádné mapě.

Žena s nadpřirozenými schopnostmi, Gretel, rovněž patřila

k německým zajatcům. (Pokud se ovšem Grigorjev nepletl, měli v sobě ona a její bratr stejný díl romské a stejně tak i teutonské krve. Možná i nějakou tatarskou.) Na rozdíl od legií vojáků wehr machtu ovšem Gretel nebyla nahraditelná. Patřila k hrstce zajatců, kterým podobně jako jí vedly do lebky dráty a kteří nikdy nevyčerpali svůj přínos, nikdy nezmizeli na Sibiři. Byli trvale užiteční. Představovali bezednou studnici. Bez nich by žádný Arzamas -16 neexistoval.

Spolu se sluncem stoupala také vlhkost. Letní rána v Sarově

byla cítit kalnými řekami, na jejichž soutoku se u výběžku poloostrova tvořil vír, okolním lesem, kde se těžilo dřevo, korditem a benzínem. Zimy byly cítit tmou, kouřícím dřevem, ledem a tvrdým pitím.

Úsvit se blýskl na lesklém měděném pletivu Greteliny klece.

Grigorjev si zastínil oči. Po táhlém svahu mířila k dějišti testu těžkým krokem trojice postav, dva muži a žena. Strážní vlekli židli a polní psací stůl.

„Támhle je máme,“ okomentoval dění kozák Sapogin.

Prstem tlustým jako klobása zatlačil na měděné pletivo. Pro

hnulo se. Očividně pochyboval, že by něco tak chatrného mohlo odrazit ničivý nápor Teslových kondenzátorů. Faradayovu klec vybudovali přímo pro Gretel, svou jedinečnou vězeňkyni. Ar

máda vědců, inženýrů a lékařů na Arzamasu -16 už v rekon

strukci technologie, ze které čerpala sílu Götterelektrongruppe

stvořená Třetí říší, úctyhodně pokročila. Dokonce dosáhla díl

čích úspěchů při pokusech napodobit schopnosti původních von

Westarpových oveček.

Gretelino nadání se ovšem veškerým rozborům vzpíralo.

Věštkyni měl Arzamas i po dlouhých letech stále jen jednu.

A byl pevně rozhodnutý její nadání nijak nenarušit. Nechat její

poznatky o budoucnosti proudit do Kremlu bez přerušení. Proto

dnešní test. Proslýchalo se, že Japonci pracují na primitivní

verzi stejné technologie rozšiřující lidské možnosti. Jestli to

byla pravda, dříve nebo později přijdou také na elektromagne

tická protiopatření. Proto Faradayova klec.

Sapogin utrousil: „Nebude to fungovat.“

Grigorjev spočítal bankovky v kapse. „Vsadím třicet rublů,

že bude.“

Sapogin přikývl. „Věděl jste, že Američané mají takové pří

sloví, Alexandře Ivanoviči? ‚U blázna se peníze dlouho ne

ohřejí.‘ Co na to říkáte?“

„Mohla by to být pravda,“ odpověděl mu doktor. „Američané

už si na peníze nesáhli desítky let.“ Od začátku jejich masivní

hospodářské krize. „Ale vaše budu mít brzo v kapse. Gretel se

nikdy neplete.“

„Takže sázíte na stoprocentní úspěšnost.“

„Sázím,“ potvrdil Grigorjev.

Gretel a její průvodci zdolali svah. Za jejich zády, v dálce za

obvodovým plotem, přejížděl osamělý automobil řeku po mostě

ležícím po proudu od brány Arzamasu. Strážným se na čele per

lil pot. Gretel měla límec a podpaží šatů ztmavlé mokrými ma

pami.

„Dobré jitro, doktore,“ zafuněla.

Sapogin se na ni pozorně zahleděl. Jako nejcennější tajná

zbraň Sovětského svazu tahle kostnatá osůbka s olivovou pletí

a několika stříbrnými prameny v uhlově černých vlasech roz

hodně nevypadala. Grigorjev odhadoval, že je jí čtyřicet pryč,

s jistotou to ale nikdo potvrdit nemohl.

Gretel si zatím prohlížela klec. Tvořil ji dřevěný skelet vy

mezující prostor právě tak velký, aby se do něj vešel polní stůl

a žena sedící za ním. Ze všech šesti stran byla konstrukce oba

lená lesklým měděným pletivem.

„Vidím, že jste nezaháleli,“ poznamenala Gretel. „Velice pů

sobivé.“

Viděla dokončenou klec poprvé. Grigorjeva by ale zajímalo,

kolikrát už ji spatřila vnitřním zrakem. Narážela na ni při svém

zkoumání budoucnosti? Dokázala díky ní dohlédnout dál? A,

což bylo nejpodstatnější, bude díky ní Gretelina jasnozřivost

dokonale zabezpečená před pustošivými elektromagnetickými

výboji?

Věděli, že její schopnost má své hranice – koneckonců Gretel

a její bratr padli do zajetí při pokusu o útěk před Rudou armá

dou. A to těsně po nasazení polních elektromagnetických

zbraní. Gretel v tu chvíli měla u sebe baterii. Výboj ji zjevně

zkratoval a vzal Gretel možnost nahlédnout byť jen okamžik do

budoucnosti. Ukryl před ní všechny možnosti, jak se s bratrem

udržet na svobodě. Gretelina jasnozřivost byla jinak natolik im

pozantní, že nebýt elektromagnetického pulzu, bylo by celé do

padení nevysvětlitelné. (Kdysi, téměř před deseti lety, nadhodil

9XB-1

Co spatřil doktor Grigorjev

Ian Tregillis

(WHAT DOCTOR IVANOVICH SAW)


jeden z vědců radikálně odlišný výklad. Podle Timošenkovy hypotézy se chytit nechala. Ale to byl samozřejmě nesmysl. Timošenko nedlouho nato zmizel v gulagu – neměl naznačovat, že jsou Kreml a Rudá armáda jenom hejlové napálení německou venkovankou.)

Grigorjev zkontroloval ukazatel na baterii, kterou přinesl.

Byla plně nabitá. Měl teorii, podle které Gretel vyčerpávala náboj tím víc, čím vzdálenější budoucnost četla – pokud nahlížela dál jen o několik minut, tak jako dnes, skoro se to neprojevilo. Z toho by vyplývalo, že její prorocké schopnosti mají omezený časový dosah. Pro scénář s velkou kapacitou akumulátorů nebylo Grigorjevovu hypotézu možné jednoduše ověřit – jak dlouho by museli čekat, aby zjistili, jestli se Gretelino proroctví potvrdí? Mohli by ovšem podniknout zkoušku se zvlášť vyrobenými minibateriemi, aby zjistili, jestli tak předpovědi omezí na pár minut nebo dokonce vteřin.

Grigorjev si nápad poznamenal do laboratorního zápisníku,

ještě se nad ním zamyslí.

Stránky sešitku podobnými nápady překypovaly. Jako interní

odborník na německou jasnovidku strávil Grigorjev posledních patnáct let snahou přijít jí na kloub.

„Začneme,“ oznámil a podal jí baterii.

Gretel ji zručným, dlouho navyklým pohybem zasunula do

pouzdra. Z vlasů si vymotala dlouhé dráty a zapojila je do baterie s ostrým cvak.

Strážní umístili do klece nábytek. Gretel se posadila. Grigorjev

jí podal pět obálek, pět listů papíru a pero. Gretel přes měděné pletivo zamžourala do míst, kde sluneční světlo zářilo na čelním skle osamělého automobilu běžícího na volnoběh u brány Arzamasu. Jiný stroj dole v provozu nebyl. Veškerou těžkou techniku – takovou, která nebyla postavená na elektronkách, a zčásti dokonce i tu – v očekávání ranní zkoušky odstavili a odstínili.

Měli by si pospíšit, pomyslel si Grigorjev, jinak spustíme test

a oni stále budou na otevřeném prostranství.

„Připravena?“

„Ano,“ přisvědčila Gretel.

Grigorjev zavřel průlez do Faradayovy klece a přesvědčil se,

že je Gretelina vodivá schránka dobře izolovaná a že ji nenarušují skuliny ani špatně doléhající místa. Když si byl jistý, že je Gretel i s baterií dobře chráněná před elektromagnetickými poli o všech relevantních frekvencích, vydal znamení. Jeden ze stráž ných mávl signalizačním praporkem na druhou skupinku, sestávající z Klause a jeho vlastní eskorty a čekající skoro osm set metrů od nich v říčním údolí. Bez dalekohledu ji na tu dálku nebylo v ranním oparu jasně vidět.

Gretel si v kleci povzdechla: „Chudák bratříček.“

Grigorjev věděl, že Klaus právě v údolí vzdychá také.

A zapojuje baterii.

A povolává to, co od stvořitele obou sourozenců dostalo ná

zev Willenskraft, aby se pouhou myšlenkou zneviditelnil až do chvíle, kdy...

... Výzkumným městem zavířil kolotoč Eliášova ohně. Zemi

roztřásl ohlušující úder hromu. Z Teslových transformátorů u plotu vytryskly zubaté a fialové elektrické blesky, přelétaly oblohou a vrhaly stíny soupeřící s vycházejícím sluncem. Byly dost silné na to, aby doktorovi za víčky vymalovaly pomalu blednoucí obrazce. Přeskakovaly z věže na věž a opřádaly Arzamas zmatečnou světelnou sítí. V závěsu za nimi následoval všeprostupující pach ozonu, štiplavý a kovový, tak silný, až se z něj Grigorjevovi obracel žaludek.

Ještě ani neutichlo poslední doznívající praskání z věží dobře

zajištěných proti selhání a Sapogin, dýchající otevřenými ústy, vydal pokyn: „Začněte.“

Gretel se chopila čistého listu papíru a dala se do psaní. Gri

gorjev si zapálil a dopřál si procházku po vrcholu kopce. Jak

očekával, řidiče vozu zastihla zkouška nepřipraveného. Auto

mobil se pod mostem zastavil o patu sloupu a zůstal na úpatí

kopce nakřivo zapadlý do příkopu. Dveře u řidiče byly otevřené

a ten cvok se vlekl do kopce. Ať to byl, kdo chtěl, ještě že auto

neutopil v Sarovce. Grigorjeva by zajímalo, proč řidiče na blí

žící se test nikdo neupozornil.

Gretel dopsala. Sapogin ji propustil z Faradayovy klece. Po

dala mu pět zapečetěných obálek, které svým ozdobným pavou

čím rukopisem označila čísly od jedné do pěti. Pak se bosky

courala trávou pryč, strážní se drželi za ní. Zastavila se, před

klonila, utrhla kvítek.

Grigorjev vytáhl zpod kabátu dalších pět obálek. Než ráno

vyrazil, vložil do nich náhodně zvolené útržky literatury a ma

tematických vzorců. Celou dobu je měl u sebe.

Srovnávání se ujal Sapogin. Grigorjevova první obálka ob

sahovala rozklad čísla 1 997 001 912 na prvočíselné dělitele.

Když ale kozák otevřel odpovídající obálku od Gretel, zvrátil

hlavu k obloze a rozřehtal se.

„Co je?“ chtěl vědět Grigorjev. Sapogin mu list ukázal.

Stálo na něm: Milý Sapogine – říkám si, jestli se se mnou po

dělíte o výhru? G.

Sapogin zatleskal. „Gospodi!“ Bože.

Grigorjev zhnuseně vytáhl z kapsy svazek rublů a nechal je

třepotavě snést ke kozákovým nohám. Jeho rozložitější společ

ník je ze země sebral a nepřestával se pochechtávat.

Na listu v Gretelině druhé obálce stálo jednoduše: Mrzí mě,

že jste prodělal, doktore.

„Taky bych se s vámi podělil,“ prohlásil a sám slyšel, jak po

drážděně to zní, jak málo se ta slova hodí k jednomu z vedou

cích výzkumníků na Arzamasu. Jak mohla klec selhat? Něco

tak prostého, taková dobře probádaná fyzika.

„Doktore! Doktore Grigorjeve!“

Volal na něj řidič nepojízdného automobilu. Grigorjev ho po

znal – úředník z administrativního odboru. V jedné ruce mával

telegramem a supěl do kopce. Když dorazil na jeho hřeben,

předklonil se a popadal dech. Hruď se mu na vlhkém vzduchu

vzdouvala jako měch, ze rtů mu visely kapičky slin. „Nesu...

pro vás...,“ pokoušel se ze sebe vypravit.

Sapogin si povzdechl: „Ven s tím, člověče.“

Posel se zhluboka nadechl a sebral síly. „Nesu vám telegram.

Z fronty.“

* * *

Posla za jeho soucit ztrestali. To, že donesl zprávu přímo Gri

gorjevovi, a nikoli do generálovy kanceláře, mu vyneslo do

časné převelení na pozici asistenta u zvláštních vojáků doktora

Lysenka. (Muži a ženy s dráty pod kůží příležitostně potřebovali

k tréninku živé cíle. Tak to v Sarově chodilo.) Grigorjev si tedy

od velitele Arzamasu -16 musel nejdříve vyslechnout desetimi

nutový zuřivý výlev na téma poslovy nekázně, než se dozvěděl,

že jeho poslední syn, Dimitrij, už není mezi živými.

Nejdříve Pjotr. Potom Leonid. A teď malý Miška, kterému

bylo na jaře teprve dvacet. Který nedržel pušku od základního

výcviku v sedmnácti. Armáda mu dvakrát slíbila přeložení

domů a dvakrát svůj slib odvolala. Miška sloužil na severním

výběžku ostrova Sachalin, pevné sovětské výspě ve sféře japon

ské agrese. Grigorjev si to přinejmenším odvodil z nemnoha de

tailů, které v Miškových dopisech ponechali cenzoři. Každá

cenzurovaná věta, každé vyčerněné slovo znamenaly, že navěky

ztratil další kousek svého syna. Že ho o něj obrala Rudá armáda,

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.