načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2015/11 – Redakce XB-1

XB-1 2015/11

Elektronická kniha: XB-1 2015/11
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6538-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Sia Ť’ia: Tchung-tchungino léto

(Tongtong’s Summer, 2014, překlad Daniela Orlando)

Čchen Čchiou-fan: Rok krysy

(The Year of the Rat, 2013, překlad Ľudovít Plata)

Ken Liu: Mono no aware

(Mono no aware, 2012, překlad Karel Makovský)

Cena Hugo za rok 2012

Liou Cch‘-Sin: Kruh

(The Circle, 2014, překlad Karel Makovský)

Domácí SF

Dalibor Vácha: Zatraceně moc sněhu

Bodnárová: Mraganino rozhodnutí

Martin Moudrý: Když dítě neshnije

Publicistika

Jason Sanford: Vkročte do úžasného světa sci-fi a fantasy

Boris Hokr: Současné animované filmy pro dospělé

Fantastická věda

Nový druh pravěkého člověka;

Superhenge zastiňuje Stonehenge;

Spor o černé díry; Jak to vypadá na Plutu?

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Labyrint: Zkoušky ohněm;

Sinister 2; Šílenství Debory Loganové; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Svědkyně zítřka;

Nick Cutter: Hlubina; Marie Rejfová: Čarověník;

Dean Koontz: Město; Petr Chudožilov: Kouř z komína;

Kim Stanley Robinson: Icehenge;

Sarah J. Maasová: Skleněný trůn;

Mo O´Harová: Moje velká tlustá zombí ryba – Zpackaný pokus;

Autobus; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2015/09 XB-1 2015/09
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Maškaráda

Klub Terryho Pratchetta a CZ Konti

nuum vás zvou na Všefandomovou

maškarádu – 4. zeměpošský maš

karní bál, který se bude konat 13. lis

topadu 2015 od 20:00 hodin na Mar

jánce (adresa Bělohorská 262/35,

Praha 6 – Břevnov, zastávka MHD

„Marjánka“, tramvaj č. 22, 25). Pro

story akce budou pro hosty k dispozici

již od 19:30 hodin. Vstupné je 300 Kč,

v předprodeji 250 Kč. Vstupenky si

můžete objednat či rezervovat na e

mailu vehali@discworld.cz. Výtěžek

z maškarního bálu bude tradičně věno

ván AD Centru na výzkum Alzheime

rovy nemoci v České republice.

Letošní ročník vzniká ve spolupráci se

Star Trek fan klubem CZ Kontinuum,

který – jak již jeho název napovídá –

sdružuje fanoušky sci-fi fenoménu

Star Trek. Klub Terryho Pratchetta

a CZ Kontinuum tento rok slaví 20.

výročí od založení obou klubů.

Podrobnosti o této akci naleznete na

http://www.discworld.cz/bal

Přebor autorů

fantastiky (PAF)

na nové adrese

Organizátoři Přeboru autorů fantas

tiky oznamují, že od září tohoto roku

se webové stránky PAF přestěhovaly

na web Československého fandomu.

Všichni autoři, příznivci, znalci i kri

tikové sci-fi, fantasy a hororu najdou

vše o PAF na adrese http://paf.fan-

dom.cz/

Kromě stěhování stránky dochází

i k rozdělení soutěží do tří typů

a k částečné změně pravidel v přidě

lování bodů.

Rada PAF

Výsledky

26. ročníku soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

Letošní Halmochron se nesl ve zna

mení souboje renomovaného a na

konci minulého století velmi známého

autora Martina Petišky (známějšího

pod pseudonymem Eduard Martin)

a držitele Halmochronu z doby ne

dávné Petra Klepala. Dlouho byl je

jich souboj vyrovnaný, až nakonec, po

započtení hodnocení posledního po

rotce, zvítězil držitel Halmochronu

z roku 2012 Petr Klepal s povídkou

Borari. Byl to však nejen souboj gene

rací, ale také rozdílného přístupu k vy

právění příběhu a stylu psaní. Zatímco

Petr Klepal zvolil akční story, která

odsýpá od začátku do konce, a přesto

po jejím přečtení máte pocit, jako by

šlo o prolog daleko rozsáhlejšího pří

běhu, Martin Petiška vás v podstatně

kratší práci polapí do neustále se opa

kujícího smrtícího deja-vu a když po

pár stránkách vybalí nečekanou

a údernou pointu, donutí vás to trochu

popřemýšlet nad tím, kde je hranice

úměrnosti trestu za spáchaný zločin.

Další autoři tentokrát skončili za

výše zmíněnou dvojicí s velkým bo

dovým odstupem a souboj o třetí

místo byl proto bojem o každý bodík.

1 Klepal Petr: Borari

2 Petiška Martin: Popravy aneb Smrti

3 Doležal Petr: Neznámý 19870419

4 Matějovský Bohumil: Hologram

5 Sivok Jiří: A jen růže po něm zů

stala

6 Vorobok Tomáš: Načítání

7 Konečný Jan: Teorie

8 Matějovský Bohumil: Naruby

8 Doležal Petr. Vodka k Bouillon de

boeuf

10 Heveroch Tomáš: Vánoční koleda

2843

11 Franc Václav: Černý den Johna W.

12 Čermáková Libuše: Filmový

festival

13 Křížová Marie: Vintage

14 Koksteinová Sára: Ztracená v čase

15 Pospíšil Štěpán: Stroj času

16 Felcmanová Vítězslava: Coma

Berenices

17 Hošková Iva: Na rozcestí zítřka

18 Doboš Václav: Emisar Eva -

Ztroskotání

19 Bublová Kateřina: Jak jsme po

t kali dinosaury

Blízká setkání

s čínskou SF

Zvykli jsme si objevovat nové netušené kouty vesmíru, místa vzdálená napříč nepředstavitelnou propastí času i prostoru, ale někdy se těch nejpřekvapivějších věcí dočkáme doslova za humny. Čína není nedosažitelná, ačkoli většina z nás se tam nejspíš nikdy osobně nepodívá. Byla by však škoda nepoznat kousek Číny alespoň skrze tamní literaturu. Fantastika vzkvétá po celém světě a Čína není výjimkou. Naopak, čínská SF se zdá být na vzestupu. Teda Chianga i Kena Liu už dobře znáte. V lednovém čísle jste se setkali i s prací Johna Chu, která loni získala Huga za nejlepší povídku. Chiangova slavná novela Příběh tvého života se zřejmě brzy dočká filmového zpracování. Ken Liu letos vydal svůj první román, jenž se dočkal značné popularity. Snad ještě větší očekávání však vzbudil jeho překlad nejznámější čínské SF posledních let. The Three-Body Problem autora Liou Cch‘-Sina vyšel anglicky koncem loňského roku, okamžitě si získal srdce kritiků i mnoha čtenářů a vysloužil si cenu Hugo za nejlepší román roku 2014. Liou Cch‘-Sin se dá připodobnit k A. C. Clarkovi současné Číny: erudovaný, zábavný, originálně se zamýšlející nad vědou a technologiemi i naší společností. Čím to, že čínsko-američtí autoři jako Chiang, Liu či Chu nebo původní čínští spisovatelé jako Liou Cch‘-Sin získávají na popularitě? Částečně za to může rozkvět SF přímo v Číně. Vznikají tam nové žánrové magazíny a organizace, což do jisté míry umožnila i internetová éra. Ta má patrně lví podíl i na představení čínské SF na angloamerickém trhu. Dnes je daleko snazší získat potřebné kontakty, projít si vhodná díla a domluvit spolupráci. Narůstá také hlad po SF představující i jinou než americkou kulturu a společnost. V neposlední řadě právě čínsko-američtí autoři, vyrůstající spíše v západním prostředí a píšící anglicky, ale nezapomínající na čínskou kulturu, pomohli tento trend probudit vlastními úspěšnými díly a překlady. Svět ještě nikdy nebyl menší, a tak se může stát, že se čínský překladatel ozve anglicky píšícímu českému autorovi a čínští čtenáři se setkají s českou SF. Výsledkem je vydání mé povídky Zaříkávač lodí v čínském literárním magazínu ZUI Found. Doufám, že jde o začátek cesty celé řady zdejších autorů. Cesta do Číny je možná náročná, ale pomyslné hranice ve světě literatury se smazávají rychleji než ty politicko-geografické. V tomto čísle můžete poznat alespoň střípek jedinečné mozaiky, kterou je čínská science fiction.

Julie Nováková


Máma oznámila Tchung-tchung: „Děda se k nám za pár dní

nastěhuje.“

Děda žil po babiččině smrti sám. Tchung-tchung od mámy sly

šela, že děda celý život pracoval pro revoluci a teď prostě neumí zahálet. Bylo mu sice už přes osmdesát, ale pořád si nedal vymluvit, že bude každý den docházet na polikliniku za pacienty. Před několika dny uklouzl, když se v dešti vracel z kliniky, a poranil si nohu.

Naštěstí ho hned odvezli ho nemocnice, kde mu dali sádru.

Ještě bude několik dní odpočívat a zotavovat se, než ho zase pustí domů.

Máma zdůrazňovala jednotlivá slova, když říkala: „Dědeček

je starý, Tchung-tchung, a nemívá vždycky dobrou náladu. Jsi dost dospělá na to, aby ses chovala ohleduplně. Snaž se, aby kvůli tobě nebyl ještě nešťastnější, než je, ano?“

Tchung-tchung přikývla a v duchu si říkala Copak se vždy ne

chovám ohleduplně?

* * *

Dědův invalidní vozík připomínal zmenšené elektrické auto

a do opěrky pro ruku měl zabudovaný maličký joystick. Stačilo jím jen lehce pohnout a vozík se hladce rozjel požadovaným směrem. Tchung-tchung to přišlo děsně legrační.

Co Tchung-tchung pamatovala, vždycky se dědy trochu bála.

Měl hranatou tvář s dlouhým bílým hustým obočím, které mu trčelo jako tuhé borové jehličí. Neznala nikoho, kdo by měl tak dlouhé obočí.

Navíc mu špatně rozuměla. Děda mluvil mandarínštinou s vý

razným přízvukem svého rodného topolektu. Při večeři, když mu máma vysvětlovala, že pro něj musí najmout pečovatelskou službu, pořád vrtěl nesouhlasně hlavou a opakoval: „Ale jen se neboj!“ Tomu už Tchung-tchung rozuměla.

Když byla babička nemocná, také pro ni najali pečovatelskou

službu. Pečovatelská služba byla paní z venkova. Byla malá a drobná, ale měla pořádnou sílu. Dokázala sama zvednout z postele babičku, která tou dobou už trochu přibrala, umýt ji, posadit ji na záchod a převléknout ji do čistého. Tchung-tchung ji viděla předvádět tyhle silácké kousky na vlastní oči. Potom, když babička umřela, k nim už pečovatelka nechodila.

Po večeři si Tchung-tchung pustila videostěnu, na které hrála hry.

Svět ve hře je úplně jiný než svět kolem mě, říkala si. Ve hře se prostě jenom umřelo. Aniž byste byli nemocní nebo seděli na vozíčku. Za ní se máma s dědou dál hádali o pečovatelské službě.

Táta k ní přistoupil a řekl: „Už to prosím tě vypni, Tchung

tchung. Trávíš u toho nějak moc času. Zničíš si oči.“

Tchung-tchung zavrtěla hlavou jako děda a odpověděla: „Ale

jen se neboj!“

Máma s tátou se rozesmáli, ale děda se nesmál. Seděl tam s ka

menným výrazem a ve tváři neměl ani náznak úsměvu.

* * *

Pár dní nato táta přišel domů s nějakým hloupě vypadajícím

robotem, který měl kulatou hlavu, dlouhé paže a pár bílých rukou. Místo nohou měl kola, aby se mohl pohybovat dopředu, dozadu a točit se na místě.

Táta něco zmáčkl v týle robotovy hlavy. Prázdnou hladkou vej

čitou koulí třikrát problikl namodralý svit a pak se na jejím po

vrchu objevila mladá mužská tvář. Měla tak vysoké rozlišení, že

vypadala úplně jako skutečný člověk.

„Páni,“ vydechla Tchung-tchung. „Ty jsi robot?“

Tvář se usmála. „Ahojky! Jmenuju se A Fu.“

„Můžu si na tebe sáhnout?“

„Jasně.“

Tchung-tchung přitiskla ruku na hladký povrch a pak si osahala

robotovy paže a ruce. A Fuovo tělo bylo pokryté vrstvou měk

kého silikonu, který hřál jako opravdická kůže.

Táta jí řekl, že A Fua vyrábí firma Guokr Technologies, a. s.,

a že jde o prototyp. Jeho největší výhodou bylo, že byl stejně in

teligentní jako člověk – uměl oloupat jablko, nalít šálek čaje, do

konce i vařit, umývat nádobí, vyšívat, psát, hrát na klavír... No

a s A Fuem po ruce bude o dědu dobře postaráno.

Děda tam pořád seděl s tím kamenným výrazem a stále mlčel.

* * *

Po obědě se děda usadil na balkonu s novinami. Za chvíli začal

klimbat. A Fu k němu nehlučně přijel, zvedl ho svými silnými

pažemi, odvezl ho do ložnice, opatrně ho uložil do postele, přikryl

ho, zatáhl závěsy, vyjel z pokoje a zavřel za sebou dveře, aniž by

u toho vydal jediný zvuk.

Tchung-tchung za ním chodila a všechno sledovala.

A Fu ji jemně poplácal po hlavě. „Proč si taky nezdřímneš?“

Tchung-tchung naklonila hlavu a zeptala se: „Opravdu jsi robot?“

A Fu se pousmál. „Copak, ty si to snad nemyslíš?“

Tchung-tchung si ho pozorně prohlédla. Pak se vší vážností

odpověděla: „Jsem si jistá, že nejsi.“

„Proč?“

„Robot by se takhle neusmíval.“

„Tys nikdy neviděla usměvavého robota?“

„Když se robot usměje, nahání to hrůzu. Ale tvůj úsměv hrůzu

nenahání. Takže určitě nejsi robot.“

A Fu se zasmál. „Chceš vidět, jak vypadám doopravdy?“

Tchung-tchung přikývla, ale srdce jí bušilo.

A Fu přejel k videostěně. Z jeho temene vystřelil světelný pa

prsek, který promítl na stěnu nějaký obraz. Tchung-tchung v něm

uviděla muže sedícího v zaneřáděném pokoji.

Muž v obrazu na ni zamával. Současně s ním jeho zamávání

bezchybně zopakoval i A Fu. Tchung-tchung si zkoumavě pro

hlížela muže v obrazu, který byl oblečený do tenkého šedivého

overalu s dlouhými rukávy a páru šedivých rukavic. Na rukavi

cích byla spousta drobounkých světýlek a přes oči měl nasazené

obrovské ochranné brýle. Tvář za brýlemi byla bledá, úzká a vy

padala přesně jako A Fuova.

Tchung-tchung užasla. „Aha, takže ty jsi pravý A Fu!“

Muž v obrazu se rozpačitě podrbal na hlavě a trochu zkroušeně

pronesl: „A Fu je jenom jméno, které jsme dali robotovi. Moje

pravé jméno je Wang. A protože jsem o něco starší než ty, ne

chceš mi říkat strejdo Wangu?“

Strejda Wang jí řekl, že studuje čtvrtým rokem na univerzitě

a teď je zrovna na praxi ve výzkumném oddělení společnosti

Guokr Technologies. Jeho tým vyvinul A Fua.

Vysvětlil jí, že stárnoucí populace s sebou přinesla závažné so

ciální problémy – řada seniorů nedokáže vést samostatný život,

ale jejich děti nemají čas na to, aby o ně pečovaly. V domovech

3XB-1

Tchung-tchungino léto

Sia Ť’ia

(TONGTONG’S SUMMER)


důchodců si připadají osamělí, odříznutí od společnosti, a po kvalifikovaných službách pečovatelů z povolání je vysoká poptávka.

Kdyby ovšem v takové domácnosti byl někdo jako A Fu, situ

ace by byla mnohem lepší. Když se A Fu zrovna nepoužívá, může sedět někde, kde nebude nikomu překážet. Až ho bude zapotřebí, stačí vydat příkaz a hned se k němu dálkově připojí operátor, aby starému člověku pomohl. Ušetří se tak čas i náklady na dojíždění pečovatelské služby do domácností a zvyšuje se tím výkonnost i kvalita poskytované péče.

A Fu, kterého mají před sebou, je prototypem první generace.

V celé zemi jich jsou jen tři tisíce, které teď testují tři tisíce rodin.

Strejda Wang říkal, že měl rovněž nemocnou babičku, která

musela strávit delší dobu v nemocnici, takže měl s péčí o seniory určité zkušenosti. Proto se také nabídl, že půjde pečovat o dědu k ní domů. Šťastnou shodou okolností pocházel ze stejného kraje jako děda a díky tomu rozuměl jeho topolektu. Běžný robot by mu asi nerozuměl.

Strejda Wang prokládal své vysvětlování mnoha technickými

výrazy a Tchung-tchung si nebyla jistá, jestli všemu rozuměla. A Fu jí však přišel jako úžasný nápad, skoro jako z nějaké vědeckofantastické povídky.

„No a děda ví, kdo jsi doopravdy?“

„Tvoje máma a táta to vědí, ale děda ještě ne. Povíme mu to

za pár dní, až si na A Fua trochu zvykne. Tak mu to neříkej.“

Tchung-tchung mu to slavnostně slíbila: „Ale jen se neboj!“

Společně se tomu zasmáli.

* * *

Děda skutečně neuměl sedět jen tak doma a nic nedělat. Trval na

tom, aby ho A Fu vzal ven na procházku. Ale už po první procházce si stěžoval, že je moc velké vedro, a poté už chodit ven odmítal.

A Fu potají Tchung-tchung prozradil, že si děda připadá trapně,

když ho někdo postrkuje na vozíčku. Měl pocit, že na něj všichni na ulici zírají.

Třeba ale všichni zírali na A Fua,pomyslela si Tchung-tchung.

Děda teď nemohl chodit ven, a tak měl čím dál horší náladu

z toho, jak je pořád zavřený doma. Tvářil se den ode dne smutněji a občas udělal scénu, když mu povolily nervy. Několikrát ječel na mámu a tátu, ale ani jeden z nich nic nenamítal. Jen tam stáli a mlčky snášeli jeho křik.

Tchung-tchung pak ale jednou přišla do kuchyně a přistihla

tam mámu, jak se schovává za dveřmi a pláče.

Děda už vůbec nebyl ten děda, kterého si Tchung-tchung pa

matovala. Bylo by mnohem lepší, kdyby tehdy neuklouzl a nezranil se. Doma už ji to štvalo. Kvůli převládajícímu napětí měla pocit, že se dusí. Každý den ráno vybíhala ze dveří a vracela se až k večeři.

Táta vymyslel řešení. Přinesl další vynález firmy Guokr Tech

nologies – brýle. Podal jí je a řekl jí, aby si je nasadila a chodila po domě. Všechno, co Tchung-tchung viděla a slyšela, se promítalo na videostěnu.

„Chtěla bys dědovi dělat oči, Tchung-tchung?“

Tchung-tchung souhlasila. Zajímalo ji všechno nové.

* * *

Léto bylo Tchung-tchungino oblíbené období. Mohla nosit

sukni, jíst melouny a nanuky, chodit plavat, hledat v trávě svlečky cikád, brouzdat se loužemi v sandálech, honit se po bouřce za duhou, zpotit se při běhání venku a pak si dát studenou sprchu, pít studenou polévku z meruněk na kyselo, chytat v tůních pulce, trhat fíky a hroznové víno, vysedávat po večerech na dvorku a dívat se na hvězdy, lovit cvrčky po setmění s baterkou... Jedním slovem – v létě bylo všechno báječné.

Tchung-tchung si nasadila nové brýle a šla si hrát ven. Brýle

byly těžké a pořád jí sklouzávaly z nosu. Bála se, aby jí neupadly.

Od začátku prázdnin si každý den chodila hrát s víc než tuctem

kamarádek a kamarádů. V jejich věku se hraní vyznačovalo bez

meznou rozmanitostí. Jakmile je omrzely staré hry, vymysleli si

nové. Když byli unavení nebo jim bylo horko, vyrazili k řece

a naskákali do vody, jako když se talíř knedlíčků vyklopí do

hrnce. Nad hlavami jim sálalo slunce, ale voda v řece byla studená

a svěží. Byl to učiněný ráj.

Někdo navrhl, že by mohli šplhat po stromech. Na břehu řeky

stál vznosný jerlín, který měl tak vysoký a objemný kmen, že při

pomínal draka stoupajícího k modré obloze.

Jenže Tchung-tchung hned uslyšela u ucha dědův naléhavý

hlas: „Nelez na ten strom! Moc nebezpečné!“

Aha, takže ty brýle fungují i jako telefon. Vesele zahalekala:

„Ale jen se neboj, dědo!“ Lezení po stromech jí šlo skvěle. I její

otec říkával, že v minulém životě musela být opičkou.

Děda jí ovšem nedal pokoj. Pořád jí bzučel v uchu a ona mu

nerozuměla ani slovo. Šlo jí to na nervy, a tak si brýle stáhla a po

hodila je do trávy pod stromem. Pak si zula sandály a pustila se

do šplhání, stoupajíc k nebi jako obláček.

Tenhle strom byl snadný. Husté větve se k ní natahovaly jako

ruce a zvedaly ji vzhůru. Lezla pořád výš a výš a brzy nechala

ostatní za sebou. Už byla skoro úplně nahoře. Mezi listy hvízdal

vítr a koruna stromu se strakatila slunečními paprsky. Bylo tu ta

kové ticho.

Zastavila se, aby se nadechla, a v tu chvíli uslyšela zdálky ot

cův hlas: „Tchung-tchung, hned... slez... dolů...“

Vykoukla z větví a podívala se dolů. V hlubině pod sebou uvi

děla postavu drobnou jako mraveneček. Byl to opravdu táta.

Cestou domů jí dával co proto.

„Jak jsi mohla udělat takovou hloupost?! Vyšplhat sama až

úplně nahoru. Nechápeš snad, co ti hrozilo?“

Bylo jí jasné, že to na ni děda řekl. Kdo jiný věděl, co dělá?

Byla bez sebe vzteky. Sám už nemůže šplhat po stromech, a tak

to nedovolí ani ostatním? To je tak ubohý! A když tam táta přišel

a ječel na ni, bylo to děsně trapný.

Nazítří ráno zase odešla z domu, jak jen to šlo. Ale tentokrát

už si brýle nevzala.

* * *

„Děda si o tebe jenom dělal starost,“ vysvětloval A Fu. „Kdy

bys spadla a zlomila si nohu, taky bys musela sedět na vozíčku

jako on, nebo snad ne?“

Tchung-tchung našpulila rty a odmítla se s ním bavit.

A Fu jí řekl, že děda viděl, jak vysoko vyšplhala, díky brýlím,

které nechala ležet pod stromem. Měl o ni takový strach, že křičel

až do ochraptění a málem vypadl z vozíčku.

Tchung-tchung se na něj však zlobila dál. Proč ten strach? Už

vyšplhala na spoustu stromů vyšších, než byl tenhle, a ještě nikdy

si přitom neublížila.

Protože se brýle přestaly používat, táta je zabalil a poslal

zpátky do Guokru. Děda tím pádem zase trčel doma a neměl co

na práci. Někde vyhrabal staré čínské šachy a dožadoval se, aby

s ním A Fu hrál.

Tchung-tchung šachy hrát neuměla, a tak si přitáhla stoličku

a posadila se k nim, aby viděla, o co jde. Líbilo se jí, jak A Fu

zvedá štíhlými bílými prsty staré dřevěné figurky s barvami

oprýskanými stářím; líbilo se jí, jak zlehka bubnuje prsty na stůl,

když zvažuje další tah. Robot měl tak krásnou ruku, skoro jako

vyřezanou ze slonoviny.

Ale i jí bylo už po několika hrách jasné, že A Fu není pro dědu

žádný protivník. Pár tahů nato sebral děda A Fuovi další figurku,

až deska zapraštěla.

4 XB-1


„Ty jsi taky houby šachista,“ zamumlal.

Tchung-tchung chtěla být užitečná, a tak zopakovala: „Houby

šachista!“

„Skutečný robot by hrál líp,“ dodal děda. Už zjistil, jak se to

s A Fuem a jeho operátorem má doopravdy.

Děda pořád vyhrával a po několika hrách měl zase lepší ná

ladu. Nejenže se celý rozzářil, ale navíc pokyvoval hlavou a broukal si lidovky. I Tchung-tchung měla radost a její dřívější vztek na dědu vyprchal.

Jenom A Fu nebyl zrovna moc nadšený. „Asi bychom vám

měli najít schopnějšího soupeře,“ poznamenal.

* * *

Když se Tchung-tchung vrátila domů, málem vyletěla z kůže.

Z dědy se stala nestvůra!

Byl oblečený do tenkého šedivého overalu s dlouhými rukávy

a páru šedivých rukavic. Na rukavicích byla spousta drobounkých světýlek. Přes oči měl nasazené obrovské ochranné brýle, mával rukama a gestikuloval.

Na videostěně před ním se objevil další pán, ale nebyl to strejda

Wang. Tenhle pán byl starý jako děda a stříbrošedé vlasy měl ještě krásně husté. Neměl ochranné brýle a před sebou měl čínskou šachovnici.

„Pojď povědět ahoj, Tchung-tchung,“ vyzval ji dědeček. „To

hle je děda Čao.“

Děda Čao byl dědečkův kamarád z dob, kdy spolu sloužili v ar

mádě. Právě mu voperovali cévní endoprotézu. Nudil se stejně jako děda a i jeho rodina dostala svého A Fua. Byl také fanda do čínských šachů a celé dny si stěžoval, že jeho A Fu neumí pořádně hrát.

Strejdu Wanga napadlo poslat dědečkovi přenosové vybavení

a naučit ho s ním zacházet. Za několik dnů už dědeček dokázal dálkově ovládat A Fua dědy Čaa tak dobře, že s ním mohl hrát šachy.

Kromě hraní šachů spolu oba staří pánové mohli také mluvit

svým rodným topolektem. Děda měl takovou radost a byl tak nadšený, že Tchung-tchung připomínal malého kluka.

„Sleduj,“ prohlásil.

Zahýbal rukama a na videostěně bylo vidět, jak A Fu dědy Čaa

zvedá dřevěnou šachovnici, která se ani nehnula, zručně ji protáčí ve vzduchu a zase ji pokládá, aniž by pohnul jedinou figurkou.

Tchung-tchung sledovala dědečkovy ruce bez mrknutí. Jsou

to stále ještě ty ochablé, rozklepané ruce, které dědovi všechno tak komplikují? Bylo to ještě úžasnější než kouzlo.

„Můžu si to zkusit?“ zeptala se.

Děda si stáhl rukavice a pomohl jí je navléct. Byly natahovací,

takže na Tchung-tchunginých ručičkách zbytečně neplandaly. Tchung-tchung zkusila pohnout prsty a také A Fu na videostěně jimi pohnul. Rukavice kladly odpor, který zmírňoval a uhlazoval její pohyby, a tím pádem i A Fuovy pohyby.

„Pojď, potřes si rukou s dědou Čaem,“ vybídl ji dědeček.

Děda Čao na videostěně s úsměvem natáhl ruku. Tchung

tchung se opatrně natáhla a potřásla jí. Cítila okamžité drobné změny tlaku v rukavici, jako kdyby si opravdu s někým potřásala rukou – dokonce cítila i teplo! To je fantazie!

S pomocí rukavic navedla A Fua, aby se dotkl šachovnice, fi

gurek a kouřícího šálku čaje, který stál vedle nich. Ve špičkách prstů náhle ucítila horko sálající ze šálku. Úlekem odtáhla prsty, načež šálek spadl na zem a rozbil se. Šachovnice se převrhla a figurky se rozkutálely všude kolem.

„Ajaj! Opatrně, Tchung-tchung!“

„To nic! To nic!“ Děda Čao se pokusil vstát, aby došel pro

smetáček a lopatku, ale dědeček mu řekl, ať zůstane sedět. „Dávej si pozor na ruce!“ napomenul ho. „Já to zařídím.“ Navlékl si ru

kavice a začal navigovat A Fua dědy Čaa, aby figurky jednu po

druhé posbíral a pak zametl podlahu.

Dědeček se na Tchung-tchung nezlobil a ani jí nepohrozil, že

řekne tátovi, jakou nehodu zavinila.

„Je ještě malá, nemá tu správnou trpělivost,“ řekl dědovi Čaovi

a oba staří pánové se rozesmáli.

Tchung-tchung se ulevilo, i když si zároveň připadala maličko

nedoceněná.

* * *

Máma a táta se už zase hádali s dědou.

Hádka probíhala trochu jinak než předtím. Dědeček zase opa

koval pořád dokola „Ale jen se neboj!“ Jenže mámin hlas zněl

čím dál přísněji.

Čím déle Tchung-tchung poslouchala, tím větší zmatek měla

v tom, o co se vlastně dohadují. Pochopila jen, že to nějak souvisí

s cévní endoprotézou dědy Čaa.

Máma nakonec vyjela: „Jak to myslíš, jen se neboj? Co když

se stane nehoda? Přestaneš už přidělávat problémy, prosím tě?“

Dědeček se tak naštval, že se zavřel u sebe v pokoji a nevyšel

ani na večeři.

Máma s tátou pak videofonovali strejdovi Wangovi. Tchung

tchung nakonec pochopila, co se stalo.

Děda Čao hrál s dědou šachy, ale hra ho tak rozrušila, že to jeho

srdce nevydrželo – endoprotéza zřejmě nebyla voperovaná správně,

Nikdo jiný tou dobou nebyl doma. Dědeček s pomocí A Fua poskytl

dědovi Čaovi první pomoc na dálku, a pak zavolal sanitku.

Pohotovost nakonec dorazila včas a zachránila dědovi Čaovi

život.

Nikdo ovšem nepředvídal dědečkův návrh, že se půjde starat

o dědu Čaa do nemocnice – ne, nemyslel to tak, že za ním bude

chodit osobně, ale že tam pošle A Fua a bude ho řídit z domova.

Jenže i dědeček potřeboval stálou péči. Kdo bude pečovat o pe

čovatele?

Dědeček navíc přišel s nápadem, že až se děda Čao zotaví, na

učí ho zacházet s přenosovým vybavením. Oba staří pánové se

pak budou moci starat jeden o druhého a nebudou potřebovat

další pečovatele.

Dědovi Čaovi to přišlo jako skvělý nápad. Oběma rodinám

však jeho plán přišel absurdní. Dokonce i strejda Wang o tom

musel chvíli přemýšlet, než řekl: „Mno... tuhle situaci musím

ohlásit vedoucímu.“

Tchung-tchung se nad tím důkladně zamyslela. Nebylo těžké

pochopit, jak hrát A Fuovým prostřednictvím šachy. Ale starat

se s pomocí A Fua o druhého člověka? Čím déle o tom přemý

šlela, tím se to zdálo složitější. Soucítila s rozpaky strejdy Wanga.

Ach jo, děda je jako malej kluk. Vůbec neposlouchá mámu ani

tátu.

* * *

Dědeček teď trávil veškerý čas ve svém pokoji. Tchung-tchung

si zprvu myslela, že se stále ještě zlobí na její rodiče. Pak ale zjis

tila, že se situace úplně změnila.

Děda nezahálel. Už zase přijímal pacienty. Ne, nedocházel na

kliniku; místo toho s pomocí přenosového vybavení navigoval

A Fuy po celé zemi a navštěvoval seniory doma. Naslouchal je

jich stížnostem, měřil jim tep, vyšetřoval je a předepisoval jim

recepty. Rovněž chtěl s pomocí A Fuů provozovat akupunkturu

a aby si ji procvičil, zapichoval prostřednictvím svého A Fua

jehly sám do sebe!

Tchung-tchung se od strejdy Wanga dozvěděla, že dědův zlep

šovák by mohl od základů změnit celé zdravotnictví. V budoucnu

už pacienti možná nebudou muset jezdit do nemocnice a vysedá

5XB-1


vat hodiny v čekárnách. Lékaři vás budou moci jednoduše na - vštěvovat doma s pomocí A Fuů nainstalovaných v každé čtvrti.

Strejda Wang říkal, že výzkumné oddělení firmy Guokr vyčle

nilo zvláštní operační skupinu, aby vyvinula specializovaný vylepšený model A Fua pro využití v přenosové medicíně, a dědečka přizvali jako konzultanta. Takže děda teď byl ještě vytíženější.

Jelikož se dědovy nohy pořád ještě úplně nezotavily, strejda

Wang se o něj staral dál. Pracovali však na vývoji internetového systému, který by umožnil zápis do registru dobrovolníků každému, kdo bude mít zrovna volno a chuť pomáhat ostatním. Dobrovolníkům by se pak přidělovali A Fuové v domácnostech po celé zemi, aby pečovali o seniory, děti, pacienty a domácí mazlíčky, případně pomáhali jiným způsobem.

Kdyby jejich plán vyšel, byl by to další krok k nastolení zlatého

věku, jak si ho před několika tisíci lety představoval Konfucius: „A pak by se lidé starali o všechny přestárlé, jako by to byli jejich rodiče, a milovali všechny děti, jako by byly jejich vlastní. Staří by stárli a umírali zajištění, mladí by měli možnost přispět svým dílem a žít v blahobytu, a děti by vyrůstaly pod ochranou a vedením jich všech. Vdovy, sirotci, chromí i nemocní – všem by se dostalo péče a lásky.“

Takový plán měl samozřejmě svá rizika – otázky soukromí

a zabezpečení, zneužití přenosové technologie zločinci, poruchy a nehody, a to byl teprve začátek. Jenže technologická změna už nastala, takže bylo nejlepší postavit se k následkům čelem a navádět je žádoucími směry.

Navíc docházelo i ke zvratům, které nikdo nepředvídal.

Strejda Wang jí pustil spoustu webových videí, v nichž A Fu

ové vykonávali nejrůznější zajímavé činnosti – vařili, starali se o děti, spravovali v domácnostech vodovodní potrubí a elektřinu, pečovali o zahrádky, řídili auta, hráli tenis a dokonce už učili děti hrát go, malovat kaligrafii, vyřezávat pečetítka a hrát na er-chu...

Všechny tyhle A Fuy ovládali staří lidé, kteří sami potřebovali

stálou péči. Někteří z nich už se pohybovali s obtížemi, ale pořád ještě měli bystré oči, uši i rozum; někteří se už hůř rozpomínali, ale pořád ještě měli v malíčku dovednosti, které si osvojili zamlada, a většina z nich vlastně neměla skoro žádné fyzické problémy, jen se cítila osamělá a deprimovaná. S A Fuem však najednou byli všichni v pohybu a pořád něco dělali.

Nikoho nenapadlo, že A Fu by se dal využít ke všem těmhle

účelům. Nikdo si nemyslel, že muži a ženy by ještě v sedmdesáti nebo osmdesáti letech mohli být tak vynalézaví a tvůrčí.

Na Tchung-tchung udělal dojem hlavně orchestr lidové hudby

složený z víc než deseti A Fuů, kteří se scházeli u jezírka v parku a vyhrávali hlasitě a s vervou. Podle strejdy Wanga se proslavili na internetu. Jejich operátory byli nevidomí muži a ženy, kteří orchestr nazvali Staří slepci.

„Tvůj dědeček odstartoval revoluci, Tchung-tchung,“ komen

toval to strejda Wang.

Tchung-tchung si vzpomněla, jak máma často říkávala, že děda

je starý revolucionář. „Celý život pracoval pro revoluci; je na čase, aby si odpočinul.“ Ale děda byl přece doktor, ne? Kdy se zapojil do té „revoluce“? A co to vůbec bylo za povolání, „pracovat pro revoluci“? A proč to musel dělat celý život?

Tchung-tchung se v tom nevyznala, ale měla pocit, že „revo

luce“ je něco úžasného. Dědeček už jí zase připadal jako ten děda, kterého znávala dřív.

* * *

Děda měl pořád spoustu energie a dobré nálady. Když měl ně

kdy chvilku pro sebe, vždycky si zazpíval pár veršů z nějaké tradiční lidové opery:

Třikrát pak jejich děla zahřmí před táborem

a z paláce Tchien-po vyjde žena chránící svou vlast.

Na stříbrných vlasech jí pevně drží zlatá přilba

a na ramenou má opět válečnou zbroj.

Pohleďte na bojový prapor, jak hrdě hlásá její jméno:

Mu Kuej-jing jde ve třiapadesáti zase do války!

Tchung-tchung se rozesmála. „Ale tobě je třiaosmdesát, dědo!“

Děda se uchechtl. Vstal a zapózoval jako nějaký dávný voje

vůdce s mečem na válečném koni. Tvář měl zrudlou radostí.

Za pár dní mu bude čtyřiaosmdesát.

* * *

Tchung-tchung byla doma sama a hrála si.

V ledničce byly talíře s připraveným jídlem. Tchung-tchung si

je večer sama vytáhla, ohřála a snědla. Večerní vzduch byl těžký,

vlhký a cikády bez ustání cvrkaly.

Předpověď počasí hlásila bouřky.

V rohu pokoje třikrát bliklo modré světlo a z kouta vyjela ně

jaká postava – A Fu.

„Máma s tátou odvezli dědu do nemocnice. Ještě se nevrátili.“

A Fu přikývl. „Tvá matka mě poslala, abych ti připomněl: ne

zapomeň zavřít okna, kdyby se mělo dát do deště.“

Robot s dívkou pak společně pozavírali okna v celém domě.

Když přišla bouřka, dešťové kapky dopadaly na okenní tabule

jako paličky na buben. Tmavé mraky protrhávaly fialovobílé zá

kmity blesků a pak se k nim přivalil ohlušující hrom, po kterém

Tchung-tchung začalo zvonit v uších.

„Ty se bouřky nebojíš?“ zeptal se A Fu.

„Ne. A ty?“

„Jako malý jsem se bál, ale teď už se nebojím.“

Tchung-tchung napadla důležitá otázka: „Myslíš, že každý

musí vyrůst, A Fu?“

„Asi ano.“

„A co pak?“

„A pak zestárneš.“

„A pak?“

A Fu neodpověděl.

Pustili si videostěnu, aby mohli sledovat kreslené filmy.

Zrovna dávali Tchung-tchungin oblíbený seriál Vesnice duhových

medvídků. Venku si mohlo pršet sebeusilovněji, ale medvídci žili

ve své vesnici pořád šťastně. Třeba byl zbytek světa jen jako;

třeba byl skutečný jenom svět medvídků.

Po nějakém čase jí ztěžkla víčka. Zvuk deště působil hypno

ticky. Opřela se o A Fua. A Fu ji zvedl do náručí a odnesl do lož

nice, zlehka ji uložil do postele, přikryl ji a zatáhl závěsy. Ruce

měl teplé a měkké, úplně jako opravdické.

Tchung-tchung zamumlala: „Proč se děda ještě nevrátil?“

„Spi. Než se vzbudíš, děda se vrátí.“

* * *

Děda se nevrátil.

Máma s tátou dorazili domů. Oba vypadali smutně a unaveně.

A přitom měli čím dál víc práce. Každý den museli odejít

z domu a někam jít. Tchung-tchung zůstávala doma sama. Někdy

si hrála, jindy sledovala kreslené filmy. A Fu občas přišel, aby jí

něco uvařil.

Pár dní nato si ji máma zavolala. „Musím s tebou mluvit.“

Děda měl v hlavě nádor. Posledně upadl, protože mu nádor tla

čil na nějaký nerv. Lékařka doporučila okamžitou operaci.

V dědově věku byla operace dosti nebezpečná. Neoperovat by

však bylo ještě nebezpečnější. Máma s tátou a dědou už byli

v dalších nemocnicích, kde dostali několik revizních posudků,

6 XB-1


a po několika dnech, během kterých to spolu probírali, se roz

hodli, že děda musí na operaci.

Operace trvala celý den. Nádor byl velký jako vajíčko.

Děda zůstal po operaci v kómatu.

Máma ji objala a rozvzlykala se. Třásla se jako osika.

Tchung-tchung objímala mámu vší silou. Když zvedla hlavu,

uviděla mezi máminými černými vlasy několik bílých. Všechno

jí připadalo tak neskutečné.

* * *

Tchung-tchung šla do nemocnice s mámou.

Bylo hrozné vedro a slunce děsně pálilo. Tchung-tchung se

s mámou dělila o slunečník. Máma nesla ve druhé ruce termosku

se světle červenou ovocnou šťávou, kterou vytáhla z ledničky.

Na ulici skoro nikdo nebyl. Cikády dál zpívaly svou nekoneč

nou písničku. Léto už bylo prakticky u konce.

Klimatizace v nemocnici jela na plné obrátky. Chvíli čekaly

na chodbě, než přišla sestra a oznámila jim, že je děda vzhůru.

Máma řekla Tchung-tchung, ať jde dovnitř jako první.

Děda vypadal jako cizí člověk. Měl vyholené vlasy a oteklou tvář.

Přes jedno oko měl gázový obvaz a druhé měl zavřené. Tchung

tchung ho držela za ruku a bála se. Vybavila se jí babička. Stejně

jako předtím i tady byly všude kolem hadičky a pípající přístroje.

Sestra oslovila dědu jménem. „Přišla se na vás podívat

vnučka.“

Děda otevřel oko a zadíval se na ni. Tchung-tchung se pohnula

a oko kopírovalo její pohyby. Nemohl se však hýbat ani mluvit.

Sestra zašeptala: „Můžeš na dědečka mluvit. Slyší tě.“

Tchung-tchung nevěděla, co říct. Stiskla dědovu ruku a ucítila,

jak jí děda stisk oplatil.

Dědo! volala v duchu. Poznáváš mě?

Provázel ji pohledem.

Nakonec se jí vrátil hlas. „Dědo!“

Na bílé prostěradlo kanuly slzy. Sestra se ji snažila utěšit. „Ne

plač! Děda bude moc smutný, když tě uvidí plakat.“

Pak ji odvedli z pokoje a Tchung-tchung dlouho plakala na

chodbě. Slzy se jí řinuly po tvářích jako malé holce, ale jí bylo

jedno, kdo to uvidí.

* * *

A Fu byl na odchodu. Táta ho zabalil, aby ho mohl poslat

zpátky do Guokru.

Strejda Wang jí vysvětlil, že by se rád přišel osobně rozloučit

s Tchung-tchung a její rodinou. Z města, kde bydlel, to však bylo

hodně daleko. Aspoň, že se teď dalo snáz komunikovat na dlouhé

vzdálenosti, a v budoucnu si můžou zavolat nebo popovídat po

videofonu.

Tchung-tchung byla u sebe v pokoji a kreslila si. A Fu se k ní

nehlučně přiblížil. Tchung-tchung pomalovala papír spoustou

malých medvídků a teď je vybarvovala pastelkami různých barev.

A Fu si obrázky prohlédl. Jeden z největších medvídků byl vy

barvený všemi odstíny duhy a přes obličej měl černý klípec, takže

bylo vidět jen jedno oko.

„Kdo je to?“ zeptal se A Fu.

Tchung-tchung neodpověděla. Jen si dál malovala, odhodlaná

vybarvit medvídka všemi barvami na světě.

A Fu ji zezadu objal. Robotovo tělo se chvělo. Tchung-tchung

pochopila, že A Fu pláče.

* * *

Strejda Wang jí poslal videozprávu.

Dostala jsi ten balíček, který jsem ti poslal, Tchung-tchung?

V balíčku byl plyšový medvídek. Byl duhově zbarvený a měl

černý klípec, takže viděl jen na jedno oko. Vypadal úplně jako

ten, kterého si Tchung-tchung namalovala.

Medvídek je vybavený přenosovým zařízením a připojený na pří

stroje v nemocnici – k jeho srdeční činnosti, dechu, tepové frekvenci

a tělesné teplotě. Když má zavřené oko, znamená to, že dědeček

spí. Když bude dědeček vzhůru, bude mít medvídek otevřené oko.

Všechno, co medvídek vidí a slyší, se promítá na strop nemoc

ničního pokoje. Můžeš na něj mluvit, vyprávět mu příběhy nebo

mu zpívat, a tvůj dědeček to uslyší a uvidí.

Víme s jistotou, že slyší a vidí. Nemůže sice hýbat tělem, ale

uvnitř je vzhůru. Takže musíš na medvídka mluvit a hrát si s ním,

aby slyšel tvůj smích. A dědeček tím pádem nebude sám.

Tchung-tchung přiložila ucho na medvídkovu hruď: buch

buch. Tep byl pomalý a slabý. Medvídkova hruď hřála a s každým

nádechem a výdechem se pomalu zvedala a zase klesala. Spal

jako dudek.

I Tchung-tchung už byla ospalá. Uložila medvídka vedle sebe

do postele a přetáhla přes něj deku. Až se děda ráno probudí, řekla

si, vezmu ho ven, ať si užije trochu sluníčka, lezení po stromech

a procházek v parku, kde budeme poslouchat dědečky a babičky,

jak zpívají lidové opery. Léto ještě neskončilo. Pořád si můžeme

užít spoustu legrace.

„Ale jen se neboj, dědo!“ zašeptala. Až se vzbudíš, všechno

bude dobré.

* * *

(Poznámka autorky: Tuhle povídku bych chtěla věnovat svému

dědovi. Psala jsem ji v srpnu, na který také připadá výročí jeho

úmrtí. Vždycky si budu cenit doby, kterou mi s ním bylo dopřáno

strávit. Povídku také věnuji všem babičkám a dědečkům, které mů

žete každý den ráno vidět v parku, jak cvičí taiči, mávají meči, zpí

vají operu, tančí, předvádějí své zpěvné ptactvo, malují, vytvářejí

kaligrafii nebo hrají na harmoniku. Díky vám jsem pochopila, že

žít s vědomím blízké smrti není nic, čeho bychom se měli bát.)

Anglicky poprvé vydáno v antologii Upgraded

sestavené Neilem Clarkem v září roku 2014

Přeložila Daniela Orlando

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

Sia Ť’ia

Čínská autorka fantastiky, vlastním jménem Wang Jao (nar.

1984). Publikovat začala už během vysokoškolských studií, při

čemž z jejích raných prací jmenujme povídku „Kuan Jao-ťing

te Pching-c'“ (2004) vydanou v magazínu Kche-chuan Š'-ťie

(Svět science fiction). Pozdější práce odrážejí její akademický

přerod od vědeckých studií až k uměleckému zaměření. Ne

dávno získala doktorát v oboru komparativní a světové litera

tury na univerzitě v Pekingu a nyní sama vyučuje na univerzitě

v Si-an Ťiao-tchung. Jejím knižním debutem se stala sbírka

volně propojených povídek Ťiou-čou Ni-lu(2009), která je sou

částí tzv. sdíleného světa. Ve svých příbězích s oblibou sleduje

svět pohledem dětských protagonistů, jako je tomu kupříkladu

v povídce „Paj Kuej Jie Sing Ťie“ (2010), kterou stejně jako ně

kolik dalších následně publikoval americký online magazín

Clarkesworld v překladu Kena Liu. Námi přetištěnou povídku

přeložil do anglického jazyka stejný autor a publikována byla

v transhumanistické antologii Upgraded (2014) editora Neila

Clarka.


8 XB-1

Zase se stmívá. Trčíme v téhle špinavé díře už dva dny, ale

zatím jsme nezahlédli ani krysí chlup.

Moje ponožky jsou jako umaštěné hadry na nádobí. Je to tak

rozčilující pocit, že mám chuť někoho praštit. Žaludek se mi svírá hlady, ale nutím své nohy kráčet dál. Mokré listy mě plácají přes obličej jako otevřené dlaně. Bolí to.

Chtěl bych Hráškovi vrátit učebnici biologie, která mě tíží

v báglu, a říct mu, že ta blbá knížka má 872 stran. Taky bych mu chtěl vrátit jeho brýle, i když ty nejsou těžké. Vůbec nejsou těžké.

Hrášek je mrtvý.

Výcvikový instruktor říkal, že pojišťovna jeho rodičům něco

proplatí. Neřekl kolik.

Hráškovi rodiče by na něj jistě chtěli mít nějakou památku.

Proto jsem mu z kapsy vytáhl brýle a z nepromokavého báglutu zatracenou knížku. Možná, že si pak jeho rodiče budou pamatovat, jaký byl jejich syn dobrý student, na rozdíl od nás ostatních.

Hráškovo skutečné jméno bylo Meng Sien. Všichni jsme mu

ale říkali Hrášku, zaprvé proto, že byl malý a hubený, jako hrachový lusk, a zadruhé proto, že rád vtipkoval o tom, že mnich, který experimentoval s hrachem, Gregor „Meng-De-Er“ Mendel, byl jeho předek.

Řekli nám, že se to seběhlo takhle: když četa pochodovala

po přehradní hrázi opuštěné vodní nádrže, Hrášek si všiml vzácné rostliny v trhlině zabláceného betonu na okraji hráze. Opustil formaci, aby ji utrhl.

Možná byl na vině jeho špatný zrak, nebo ho snad ta těžká

kniha vyvedla z rovnováhy. Každopádně, poslední, co všichni viděli, byl Hrášek, který opravdu vypadal jako hrachové zrnko, kutálel se a hopsal dolů po zakřiveném svahu hráze víc než sto metrů, až se nakonec jeho tělo prudce zastavilo, nabodnuté na ostrou větev trčící z vody.

Výcvikový instruktor nás poslal, abychom tělo přinesli a za

balili ho do pytle na mrtvoly. Instruktorovy rty se ještě chvíli tiše hýbaly, pak znehybněly. Věděl jsem, co chtěl dodat – všichni jsme ho to slýchali říkat každou chvíli – ale tentokrát si to odpustil. Vlastně jsem to od něj tak trochu slyšet chtěl.

Vy děcka z vejšky jste idioti. Nevíte ani jak zůstat naživu.

Má pravdu.

Někdo mi poklepe na rameno. Je to Černé dělo. Omluvně se

na mě usměje. „Jídlo.“

Překvapuje mě, jak přátelsky se ke mně chová. Možná je to

tím, že když Hrášek zemřel, kráčel hned vedle něj. A teď ho mrzí, že ho včas nezachytil.

Usadím se vedle táboráku, abych si usušil ponožky. Rýže

chutná jako hovno smíchané se zápachem vlhkých ponožek opékajících se u ohně.

Zatraceně. Normálně jsem se rozbrečel.

* * *

Poprvé jsem s Hráškem mluvil na konci posledního ročníku,

na univerzitním mobilizačním mítinku. V přední části posluchárny visel jasně červený transparent: „Je čestné milovat zemi a podporovat armádu; je záslužné chránit lidi a zabíjet krysy.“

Na pódiu se se svými projevy střídal nekonečný zástup admi

nistrativních pracovníků školy.

Sedl jsem si vedle Hráška náhodou. Já byl vysokoškolským

studentem v oboru čínské literatury; on byl absolventem na ka

tedře biologie. Neměli jsme nic společného, kromě toho, že

jsme ani jeden nemohli po dokončení studia najít práci. Naše

složky musely zůstat na škole, kde jsme měli proflákat další rok,

nebo možná i delší dobu.

Pokud jde o mě, úmyslně jsem neudělal zkoušku z klasické

čínštiny, abych mohl zůstat na škole. Nezamlouvala se mi před

stava, že si hledám práci, pronajímám byt, chodím do práce na

devátou, jenom abych se mohl těšit, až bude konečně pět odpo

ledne, řeším kancelářskou politiku, atd., atd. Na škole to bylo

mnohem příjemnější: mohl jsem si zadarmo stahovat hudbu

a filmy, jídelna byla levná (deset jüanů člověku zajistilo plné

břicho), každý den jsem spal až do odpoledne a pak hrál bas

ketbal. Taky tu byly hezké holky – samozřejmě, na ty jsem se

ale mohl jenom dívat, nesahat.

Abych byl upřímný, s ohledem na aktuální trh práce a můj

nedostatek využitelných schopností nebylo to, že jsem zůstal na

škole, tak doopravdy mojí „volbou“. Svým rodičům jsem to ale

přiznat nehodlal.

Pokud šlo o Hráška, kvůli obchodní válce se Západní aliancí

nemohl dostat víza. Student biologie, který nemůže opustit zemi,

nemá doma žádné vyhlídky na zaměstnání, obzvláště když zjevně

patřil k těm, jimž se víc daří při čtení knih než v strkanici.

Neměl jsem nejmenší zájem vstoupit do Jednotky pro boj

s hlodavci. Zatímco propaganda na pódiu pokračovala, zamum

lal jsem si pod nos: „Proč nepošlou armádu?“

Jenže Hrášek se ke mně otočil a začal mě poučovat: „Copak

nevíš, že situace na hranicích je teď hodně napjatá? Úlohou ar

mády je chránit zemi před nepřátelskými národy, ne bojovat

s krysami.“

Kdo takhle mluví?Rozhodl jsem se, že si z něj trochu vystře

lím. „Proč nepošlou místní rolníky?“

„Copak nevíš, že jsou teď zásoby obilí značně omezené?

Úkolem rolníků je pěstovat jídlo, ne bojovat s krysami.“

„Proč nepoužijou jed na krysy? Je to rychlé a levné.“

„Tohle nejsou obyčejné krysy, ale Neokrysy

TM

. Obyčejné

jedy jsou k ničemu.“

„Tak by měli vyrobit genetické zbraně, takové, které krysy

po pár generacích vyhubí.“

„Copak nevíš, že genetické zbraně jsou nesmírně nákladné?

Jejich úkolem je sloužit jako strategický prvek proti cizím ne

přátelským národům, ne v boji proti krysám.“

Povzdechl jsem si. Tenhle chlápek byl jako jedna z těch te

lefonních hlasových nabídek s omezeným počtem frází, jež

v jeho případě používal pořád dokola. Střílet si z něj nebyla

žádná zábava.

„Takže ty si myslíš, že úkolem vysokoškolských studentů je

bojovat proti krysám?“ zeptal jsem se a usmál se na něj.

Vypadalo to, že se dusí, a obličej mu zrudl. Nějakou dobu

nedokázal nijak odpovědět. Pak se uchýlil ke klišé jako „osud

země leží v rukou každého z nás“. Nakonec ale správnou odpo

Rok krysy

(THE YEAR OF THE RAT)

Čchen Čchiou-fan věď našel: „Členové Jednotky pro boj s hlodavci mají zajištěné jídlo i přístřeší a po propuštění ze služby zaručené zaměstnání.“

* * *

Četa se vrátila do města, aby doplnila zásoby.

Všichni studenti v Jednotce pro boj s hlodavci jsou přidělo

váni k četám operujícím daleko od jejich domova, aby je to odradilo od dezerce. Nerozumíme si ani navzájem kvůli odlišným dialektům, a proto si všichni lámeme jazyk a mluvíme moderní standardní mandarínštinou.

Odešlu Hráškovu knihu a brýle jeho rodičům. Snažím se jim

napsat srdceryvný dopis, ale nenacházím slova. Nakonec napíšu jenom: „Mrzí mě vaše ztráta.“

Pohlednice, kterou napíšu Siaosii, je však hustě zaplněná

drobnými znaky. Myslím na její dlouhé, předlouhé nohy. Tohle je nejspíš už třiadvacátý dopis, který jí posílám.

Najdu obchod, kde si můžu nabít telefon a poslat textovou

zprávu domů rodičům. Když operujeme v poli, většinu doby nemáme signál.

Majitel krámku si ode mě vezme jeden jüana zakření se. Oby

vatelé města nejspíš nikdy tolik vysokoškolských studentů pohromadě neviděli (i když jsme teď špinaví a nevypadáme moc chytře). Pár starců a stařen se na nás usměje a ukáže nám zdvižený palec – i když možná jenom proto, že si myslí, že do ekonomiky jejich města napumpujeme nějaké peníze navíc. Když si vzpomenu na Hráška, mám chuť ukázat jim zvednutý prostředníček.

Poté, co se výcvikový instruktor postará o náležitosti Hráš

kova pohřbu, vezme nás do levné restaurace.

„Do naplnění kvóty nám pořád chybí nějakých dvacet čtyři

procent,“ řekne.

Nikdo mu neodpoví. Všichni jsou zaměstnáni tím, aby do

sebe co nejrychleji naházeli co nejvíc rýže.

„Pořádně zaberme a pokusme se získat Cenu zlaté kočky,

jo?“

Stále mu nikdo neodpovídá. Všichni víme, že se k ceně váže

finanční bonus pro výcvikového instruktora.

Ten praští do stolu a vstane. „Chcete být celý život bandou

líných pobudů, co?“

Popadnu svou misku s rýží v obavě, že se chystá převrhnout

stůl.

Ale neudělá to. Po chvilce se posadí a pokračuje v jídle.

Někdo zašeptá: „Myslíte, že máme rozbitý detektor?“

Najednou začnou mluvit všichni. Většina s tou myšlenkou

souhlasí. Někdo přijde s drbem, že se nějaké četě podařilo použít detektor k hledání ložisek vzácných kovů a ropy. Přestali lovit krysy a dali se na dolování, čímž jedním tahem vyřešili problém s nezaměstnaností celé čety.

„To je k smíchu,“ reaguje výcvikový instruktor. „Detektor

vyhledává stopovací prvky v krvi krys. Jak by mohl hledat ložiska ropy?“ Na chvíli se odmlčí, pak dodá: „Když budeme postupovat po proudu, určitě je najdeme.“

* * *

Když jsem výcvikového instruktora spatřil poprvé, okamžitě

jsem dostal chuť jednu mu vrazit.

Poté, co jsme se prvního dne ve výcvikovém táboře seřadili,

začal před námi s vážnou tváří přecházet a zeptal se: „Kdo mi řekne, proč tu jste?“

Po chvíli váhavě zvedl ruku Hrášek.

„Ano?“

„Abychom chránili domovinu,“ řekl. Všichni vyprskli smí

chy. Jen já jsem věděl, že to myslí vážně.

Výraz výcvikového instruktora se nezměnil. „Myslíš si, že

jsi vtipný? Odměním tě za to deseti kliky.“ Všichni se rozesmáli

ještě víc.

Brzy se však smát přestali. „Pokud jde o vás ostatní, sto

kliků!“

Zatímco jsme hekali a snažili se splnit rozkaz, výcvikový in

struktor pomalu procházel mezi námi a napravoval nám držení

těla obuškem.

„Jste tady, protože jste selhali! Žili jste na nových kolejích

postavených za peníze daňových poplatníků, jedli rýži, kterou

vypěstovali rolníci, užívali jste si všech privilegií, jež vám země

mohla nabídnout. Vaši rodiče utratili za vaše vzdělání peníze

ušetřené na své pohřby. Ale nakonec jste si ani nedokázali najít

zaměstnání, nedokázali jste se ani uživit. Hodíte se jenom k chy

tání krys! Jste vlastně míň než krysy. Krysy se dají exportovat

za valuty, ale vy? Co kdybyste se podívali do zrcadla na svoje

ošklivé ksichty? Co doopravdy umíte? Řeknu vám to: vykecá

vat se s holkama, hrát počítačové hry, podvádět při testech. Dě

lejte kliky! Dokud neskončíte, nedostanete najíst.“

Při každém kliku jsem zaskřípal zuby. Kdyby se mu někdo

z nás postavil na odpor, určitě bychom ho společně sundali, my

slel jsem si.

Všichni si mysleli totéž, takže k ničemu nedošlo.

Později jsem při jídle v jednom kuse slyšel zvonění jídelních

hůlek narážejících na misky, protože se nám třásli ruce a paže.

Jeden rekrut, tak opálený, že jeho pokožka vypadala jako tmavá

vydělaná kůže, nedokázal udržet hůlky vpustil na zem kus masa.

Výcvikový instruktor to viděl. „Zvedni to a sněz to.“

Rekrut byl ale tvrdohlavý. Civěl na výcvikového instruktora

a nehýbal se.

„Odkud si myslíš, že se to jídlo bere? Dovol mi, abych ti něco

vysvětlil: peníze na vaše jídlo jsou vymáčknuté z rozpočtu na

obranu. Takže každé zrnko rýže a každý kousek masa, který

sníte, znamená, že nějaký opravdický voják zůstane o hladu.“

„Koho to zajímá?“ zamumlal rekrut.

Prásk!Výcvikový instruktor převrhl stůl stojící přede mnou.

Všichni jsme na sobě měli polívku, zeleninu, rýži.

„V tom případě nebude jíst nikdo.“ Výcvikový instruktor od

kráčel.

Od té chvíle jsme vzpurnému rekrutovi říkali Černé dělo

1

.

Na druhý den poslali „hodného poldu“, hlavního správce ob

lasti. Ten zahájil politickou lekci. Začal citátem z Knihy písní

(10. století p.n.l.) („kryso, ach kryso, nesežer mé proso“) a zma

poval tři tisíce let dlouhou historii nebezpečí, které pro obyčejný

lid představuje zamoření krysami. Pak s odkazem na současný

vývoj mezinárodní makro-politicko-ekonomické situace zana

lyzoval jedinečnou hrozbu, kterou představuje aktuální zamo

ření, a nezbytnost jejího naprostého vymýcení. Nakonec nám

nabídl vizi naděje a víry, kterou do nás lidé vkládají: „Je čestné

milovat zemi a podporovat armádu; je záslužné chránit lidi a za

bíjet krysy.“

Toho dne jsme se dobře najedli. Po nepřímé narážce na inci

dent z předchozího dne správce zkritizoval výcvikového in

struktora. Poznamenal, že my vysokoškolští absolventi jsme

„nejlepší z nejlepších, budoucí vůdci naší země“ a že instruktor

musí být „spravedlivý, zdvořilý, přátelský“ a položit důraz na

„techniku“, místo spoléhání na pouhé „primitivní násilí“.

Nakonec se chtěl správce s námi všemi vyfotit. Pochodovým

krokem jsme se vyrovnali do jedné řady. Správce držel lano,

9XB-1


kterého se musely dotýkat špičky našich nohou, aby předvedl, jak spořádaně umíme pochodovat.

* * *

Jdeme po proudu. Výcvikový instruktor má pravdu. Nacházíme krysí trus a otisky pacek.

Začíná být chladno. Máme štěstí, že operujeme na jihu. Neumím si ani představit, že bychom stavěli tábor na severu, kde jsou teploty pod bodem mrazu. Oficiální zprávy jsou neúnavně optimistické: Jednotky pro boj s hlodavci už byly v několika oblastech se ctí rozpuštěny a jejich členové získali dobrá zaměstnání v několika málo státem vlastněných závodech. Mezi jmény šťastlivců v informačním zpravodaji však nenacházím nikoho, koho bych znal. Stejně jsou na tom všichni ostatní v četě.

Výcvikový instruktor zvedne pravou pěst. Stát.Pak roztáhne prsty. Rozptýlíme se a zkoumáme terén.

„Připravte se na bitvu.“

V tu chvíli mi dojde, jak je to všechno směšné. Jestli může být tenhle masakr – jako když si kočka hraje s myší – nazývaný „bitvou“, pak někdo jako já, kdo nemá žádné ambice a žije zbaběleji než domácí pes, může být „hrdinou“.

Ze zelenohnědého křoví se vypotácí stín. Neokrysy jsou geneticky modifikované tak, aby chodily vzpřímeně, proto jsou pomalejší než obyčejné krysy. Mezi sebou žertujeme, že je dobře, že jako předlohu nepoužili Jerryho ze seriálu Tom a Jerry.

Tahle neokrysa jde ale po čtyřech. Břicho má nafouknuté, což ještě víc omezuje její pohyb. Copak čeká mlád– ale ne. Spatřím její pohupující se penis.

Začíná se z toho stávat fraška. Tlupa chlapů s ocelovými zbraněmi se plíží za krysou s nafouklým břichem. V naprosté tichosti se pomalu blížíme polem. Krysa najednou skočí, skutálí se z kopce a zmizí.

Svorně zaklejeme a vrhneme se za ní.

Na úpatí kopce je v zemi díra. V té leží třicet čtyřicet krys s nafouklými břichy. Většina z nich je mrtvá. Ta, která tam právě skočila, pořád těžce dýchá, hrudník se jí zvedá.

„Mor?“ zeptá se výcvikový instruktor. Nikdo neodpoví. Pomyslím na Hráška. Kdyby tady byl, znal by odpověď.

Vžuk. Kopí probodne břicho umírající krysy. Drží ho Černé dělo. S úšklebkem kopí vytáhne a rozřízne přitom břicho jako zralý meloun.

Všichni zalapají po dechu. V břichu krysího samce se nachází víc než tucet krysích plodů: jsou růžové, svinuté mezi vnitřnostmi jako koktejlové krevety. Pár chlapů naprázdno dáví. Černé dělo, stále ještě s úšklebkem, znovu zvedne kopí.

„Dost,“ zastaví ho výcvikový instruktor. Černé dělo ustoupí, směje se a točí kopím.

Neokrysy byly vyrobeny tak, aby se omezila jejich reprodukční kapacita: na každou narozenou samici připadá devět samců. Důvodem byla možnost kontrolovat velikost populace a udržet tak tržní cenu krys.

Teď to ale vypadá, že reprodukční opatření selhává. Samci před námi zemřeli, protože jejich břišní dutiny nedokázaly vyživit plody. Jak je ale vůbec možné, že jsou březí? Jejich geny se zjevně snaží obejít vyprojektovaná omezení.

Vzpomenu si na jiné možné vysvětlení. Jde o něco, co mi kdysi dávno řekla Siaosia.

* * *

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.