načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2015/09 – Redakce XB-1

XB-1 2015/09

Elektronická kniha: XB-1 2015/09
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6536-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

 

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Jason Sanford: Paprika

(Paprika, 2013, překlad Karel Makovský)

Mike Resnick: Sedm pohledů na Olduvaiskou rokli

(Seven Views of Olduvai Gorge, 1994, překlad Adéla Bartlová)

ceny Hugo a Nebula, nominace na cenu Locus

Domácí SF

Lukáš Hrdlička: Manuru

Jana Dvořáčková: Dvanáctá strážkyně

David Šenk: Běžec

Pavel Urban: Rekrut

Publicistika

Jason Sanford: Minulost, současnost a budoucnost fandomu

Roman Bílek: České tváře, které poznal svět 2

Fantastická věda

Nejjasnější supernova; Kde se vzala savana?;

První mozková síť – brainet

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Terminator: Genisys; Projekt minulost;

Méďa 2; Ant-Man; Chapppie; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Luděk Frýbort: Pod znamením půlměsíce;

Vlado Ríša: Hvězdní vandráci;

Jaromír Tkadleček: Žgrgle – dva valašské kriminální příběhy;

Zuzana Černá: Tajemství; Stephen King: Revival;

Ramón Gómez de la Serna: Kinolandie; Sebastian Rainer: Mysterium tremendum;

Lisa Jackson: Prokletí; Grégory Samak: Tajná kniha;

Taran Matharu: Učedník; Myung-Hee Kim: Simon Sues I. – Předvolání ďábla;

Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/04 XB-1 2015/04
 (e-book)
XB-1 2016/03 XB-1 2016/03
 (e-book)
XB-1 2012/05 XB-1 2012/05
 (e-book)
XB-1 2013/07 XB-1 2013/07
 (e-book)
XB-1 2019/1 XB-1 2019/1
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Výsledky Aeronautila

2015

Přinášíme vám vý

sledky jedenáctého

ročníku prestižní an

kety Aeronautilus

oceňující nejvýznam

nější díla žánrů sci-fi,

fantasy a hororu.

Ceny Aeronautilus

byly tradičně vyhlá

šeny v rámci závěreč

ného večeru na Festi

valu Fantazie v Chotěboři

11. července.

KNIHA ROKU

Jana Šouflová: Svitky

z londýnského mostu

(Straky na vrbě)

Nominace:

Ivan Adamovič sest. Na konci

apokalypsy (Plus)

Michael Bronec a Martin Stručov

ský sest. Excelsior, gentlemani!

(Straky na vrbě)

Martin Fajkus a Tomáš Němec

sest. Společenstvo Pevnosti (Fan

tom Print)

Petr Stančík: Mlýn na mumie

(Druhé město)

POVÍDKA ROKU

Julie Nováková: Šeré město

(Zpěv kovových velryb)

Nominace:

Tomáš Bandžuch: Konec věku

páry (Excelsior, gentlemani!)

Čechalová Božena: Spirit

a Opportunity (XB-1 1/2014)

Vilma Kadlečková: Časový dluh

(Na konci apokalypsy)

Jaroslav Mostecký: Prázdné místo

u stolu (Zpěv kovových velryb)

OBÁLKA ROKU

Lubomír Kupčík: Země bez

zákona (Straky na vrbě)

další nominovaní:

Tomáš Kučerovský: Excelsior,

gentlemani! (Straky na vrbě)

Milan Malík: Darwinský výtah

(Plus)

Michael Petrus: Válka s mloky

(Milennium Publishing)

Jana Šouflová: Svitky

z londýnského mostu (Straky na

vrbě)

WEB ROKU

XB-1

Nominace:

Děti noci

Fantasya

Legie

Sarden

VELMISTŘI ŽÁNRU

Vilma Kadlečková

Tomáš Němec

red

ARMSTRONGŮV

VESMÍRNÝ OBLEK

ZACHRÁNĚN

Je to už 46 let, co Neil Armstrong

jako první člověk vstoupil na po

vrch Měsíce, přesto má tento oka

mžik stále své kouzlo. Ačkoli byl

Armstrongův vesmírný oblek skla

dován v klimaticky kontrolovaném

skladišti, čas se na něm přesto po

depsal, a tak se americké Národní

muzeum letectví a kosmonautiky

obrátilo na veřejnost o pomoc. Na

crowdfundingovém účtu serveru

Kickstarter se podařilo vybrat cílo

vých 550 000 dolarů, aby byl

cenný kus historie uchován i pro

další generace. Nyní se Smithso

nův institut pokusí stejnou cestou

vybrat 700 000 dolarů pro zacho

vání vesmírného obleku Alana

Sheparda, prvního Američana ve

vesmíru.

SYFY CÍLÍ

NA KLASIKU

Televizní stanice SyFy aktuálně

oblažuje fanoušky science fiction

seriály Killjoys a Dark Matter, do

budoucna však chystá hned něko

lik seriálových zpracování zná

mých SF románů. Už nyní si na In

ternetu můžete pustit trailer ke

Konci dětství dle románu Arthura

C. Clarka a do budoucna se snad

dočkáme také minisérie vytvořené

na základě románu 3001: Třetí ves

mírná odysea od stejného autora,

přičemž se proslýchá, že už začaly

práce i na seriálovém zpracování

románů Hyperion od Dana Sim

monse a Gateway od Frederika

Pohla. Nezbývá než doufat, že se

dočkají kvalitnějšího zpracování,

než je v současnosti u SyFy zvy

kem...

Mám pocit, že jsem troll

Je to už pár let, co jsme na dvou conech hráli jednoaktovku Terryho Pratchetta Setkání na mostě. Nevím proč, ale tehdy na mě vyšla postava trolla. Ta hra začíná větou: Mrzlo až praštělo... V tom počasí trollové fungují jako normální bytosti, myslí jim to rychle a jsou pohotoví. Se zvyšující se teplotou se jejich „reakční doba“ prodlužuje a stávají se z nich pomalé a přihlouplé bytosti. Letošní léto je pro nás trolly smrtící. A pro šéfredaktory, kteří mají napsat smysluplný úvodník, ještě víc. Zkoušel jsem na to jít fintou... Mám totiž rozepsanou povídku a v rámci zchlazení (alespoň duševního) jsem hlavního hrdinu nechal zahynout (tedy skoro) v zasněžených horách pod lavinou zmrzlého sněhu. Ta chvíle, kdy se snažil vyhrabat ven, se mi psala opravdu dobře. Pravda, příznaky dušení mi šly taky dobře (o:)), vzhledem k minimu kyslíku, který se momentálně v Praze vyskytuje. Jenže v okamžiku, kdy jsem začal opravovat překlepy, propocené triko s logem XB-1, mi dalo důrazně najevo, že tento způsob léta je poněkud nevhodný, alespoň pro nás postarší trolly. Tedy, abych pravdu řekl, veškerá zimní pohoda byla pryč a rozpálené žaluzie mého pokoje, směrovaného na východ, mi důrazně připomněly stav věcí. Když jsem zoufale přelétl pohledem místnost v domnění, že mi třeba něco pomůže, upadl jsem do deprese, neboť se mi na stole vrší nedočtené povídky z Daidala. Jenže pak mi padl pohled na knihovnu, kde vyčníval román Johna Creaseyho Sucho a bylo ještě hůř. Místo toho, abych tam hledal přece jen vhodnější knihu téhož autora (Potopa), zanechal jsem psaní úvodníku a pevným krokem zamířil pod sprchu. Studená voda mi umožnila úvodník dopsat, ale myslím si, že mi to dlouho nevydr... Cože jsem to vlastně chtěl napsat?... Na shledanou v chladnějších časech. Doufám, že až tohle budete držet v rukách, bude počasí příznivější k luštění písmenek a požitku ze čtení.

Vlado Ríša


„Papriko, ty ale krásně tančíš,“ volal Satoši uchváceně každé

ráno, a jeho pochvala Papriku vždy potěšila, i když ji slyšela už po kdovíkolikáté. A tancovat uměla, opravdu uměla. Ne jako někteří staří, kteří strávili milénia cvičením svých nesmrtelných těl v záplavě půvabných pohybů. Ale i tak tancovat uměla. Balet. Twist. Bhangru.

Někdy se zmenšila tak, že byla velká jako Satošiho dlaň,

a celé hodiny vytáčela piruety na jeho pracovním stole, zatímco on vytvářel z nana nádherné, dávno ztracené hračky. Jindy tančila ve své skutečné velikosti – dětské velikosti, jak by řekl Satoši. Ale Paprika velmi dobře věděla, že se podobně depresivní slova před zákazníky říkat nesmějí. Pokaždé si vytvořila nařasenou sukni lehenga– vždy té nejzářivější zelené barvy – a tancovala v ní za výkladem. Točila se a točila, až ji celou přemohla radost a ona protancovala oknem až do vnějšího světa, aby tam skákala a točila se a točila s fiktivními partnery, ukláněla se jim a usmívala na chlapce a dívky, kteří však nikdy nepřišli. Létala opuštěnými ulicemi a vcházela a zase vycházela ze vchodů dokonale zachovaných domů obklopujících Satošiho obchod.

Ale pokaždé, když přišel na návštěvu někdo z těch nemnoha

starých, co ve městě ještě zbyli, zůstala Paprika jen sedět u svého stolku ve výkladní skříni. Ne, že by byla na prodej – pokud si ji nějaký zákazník občas spletl s něčím jiným, než čím byla, Satoši mu to dal vždy dosti zřetelně najevo. Paprika věděla, že její mladé dívčí tělo a radostná nevinnost pomáhají Satošimu prodávat víc než všechny ty pestrobarevné hračky, kterých měl plný obchod. Prodávala nostalgii. Šťastné vzpomínky na dávno zmizelá dětství.

A pokud to byla právě nostalgie, co Satošiho pomáhalo udr

žet naživu, tak s tím Paprika problém neměla.

Jednoho dne navštívila obchod jedna stará, kterou dosud ne

viděla – a to bylo co říct, protože jich ve městě zbývalo už jen pár set. Zářivě rudé vlasy ženě splývaly a pableskovaly od hlavy až k pasu a její pečlivě vymodelovaná tvář se za těch kdovíkolik prožitých let stáhla do tvrdé masky podrážděného hněvu. Paprika si ženiny vlasy okamžitě zamilovala. Nejraději by si vlastní kadeře v tu ránu spředla do jejich dokonalé imitace, bála se ale, že by si tak mohla znepřátelit jednoho ze vzácných zákazníků. A tak prostě jen seděla u stolku u okna a četla si jednu z těch starých papírových knížek, které čas od času našla v prázdných domech ve městě.

Žena došla až k pracovnímu pultu a zazvonila na drobný ho

lografický služební zvonek, přestože Satoši stál přímo před ní.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se Satoši vyrovnaným

hlasem, který se nikdy nezvýšil ani nezachvěl, ať už byl zákazník jakkoli nepříjemný.

Žena ruku před sebe natáhla se vzhůru obrácenou dlaní, která

se třpytila všemi barvami duhy. I když Paprika seděla v úhlu, ze kterého nedokázala přečíst data očima, její jádro se s datovým tokem dokázalo snadno spojit. Ženina ruka obsahovala zprávu od Satošiho, ve které zákazníkovi vzkazoval, že vláček, který si objednal, je už hotov.

„To je úžasné,“ prohlásil Satoši. Takovou radost, jakou měl

v hlase on, u žádného ze starých nikdy neslyšela. „Bál jsem se, že si ho pan Tanner nebude moci vyzvednout sám. Když si vlá

ček objednával, byl tak... vzrušený by bylo patrně nejvhodnější

slovo.“

Paprika hned poznala, že je něco špatně – podle toho, jak

žena sevřela své mladistvě přetvořené ruce. Satoši se ale ocitl

v osidlech své představivosti a ničeho jiného si nevšímal.

Rychle přešel na druhý konec obchodu a rozvířil přitom prach

a nevázané nanobity. Zastavil se nad modelem vlaku, který si

pan Tanner objednal – replikou dieselové lokomotivy Lionel

2333, kterou Paprika zkopírovala z pár zbývajících vzpomínek

pana Tannera na dětství. Paprika si dobře vzpomínala na potě

šení ve strnulých očích pana Tannera, když popisoval vlak,

který byl pozůstatkem dávné minulosti už v době, kdy byl pan

Tanner ještě malý kluk.

Satoši zvedl vláček ze země. Přední strana lokomotivy čer

veně zářila, zadní část se stříbrně leskla, a Paprice připadalo, že

by vlak dokázal profičet celým vesmírem rychleji než světlo či

sen. Byla trochu zklamaná, když zjistila, že vlaky jezdívaly jen

po kolejích, ale když Satoši model dokončil, stejně ji bavilo dí

vat se, jak krouží dokola – okruh za okruhem, hodinu za hodi

nou, dny a dny.

„Je to zázrak replikace,“ vysvětlil Satoši ženě, když položil

lokomotivu zpátky na koleje a připojil za ni nákladní vagon

a červený služební vůz. Klepl na ovládací panel a vlak se rozjel

po kruhové trati. „Vagony jsou z navázaného nana, to samé křiš

ťálové srdce pohánějící lokomotivu,“ pokračoval hrdě. „Ale ko

leje a kola – chtěl jsem dát panu Tannerovi víc času, než by šlo

jen s navázaným nanem. Takže ty jsou vyrobené z původních

nanovláken. Nikdy nerozpletených. Nikdy neznehodnocených.

Může nechat vlak jezdit bez přestávky klidně příštích sto tisíc

let.“

Satoši byl tak šťastný ze svého výtvoru, že si ani nevšiml,

když ženě vyhrkly slzy. Paprika už z předchozích rozhovorů

věděla, že slzy jsou špatné znamení, ale ať se snažila upoutat

Satošiho pozornost jakkoliv, jejích varovných signálů si ne

všiml. Popsal láskyplně celý vlak do posledního detailu i to, jak

věrně zachytil původní dětskou vzpomínku pana Tannera. Te

prve poté zahlédl pláč.

„Chápu,“ řekl Satoši rozpačitě. „Kvůli tomu dnes pan Tanner

nepřišel, že?“

„Je mrtvý. Jsem jeho pravnučka, Aňa.“

„Chápu,“ zopakoval Satoši. Paprika byla ráda, že se nezeptal,

co se stalo. Až na pár vzácných případů většina starých umírala

při omlazovacím ošetření. Případně, ale ne tak často, ztratili

touhu žít a vůli přimět svá těla k dalšímu pokračování – což pro

většinu starých bylo totéž, co nehoda, jen šlo o nehodu mysli

a duše.

Žena se dotkla ovládacího panelu vláčku a zastavila ho. „Om

lazení se nezdařilo,“ vysvětlila. „Nakonec, když se Tanovo tělo

zhroutilo, bylo to jediné, co si ještě na Zemi přál, tento vláček.

Ale má rodina neholduje zbytečné nostalgii.“

Satoši smutně pokýval hlavou a Paprika začala plakat spře

dené kapky světla, které mizely ve stolní desce. Kdyby to bývali

věděli, tak by se Satošim vláček panu Tannerovi určitě přinesli.

Nic by jim nezabránilo vykonat něco tak šlechetného, ať už by

na to rodina říkala cokoliv.

3XB-1

Paprika

Jason Sanford

(PAPRIKA)


Papričiny slzy propadávaly stolem, pak se ale rozhodla, že

pro tuto příležitost iluze nestačí. Přetvořila slzy na hmotu, takže teď dopadaly na stůl a cákaly a tancovaly na desce tak, jak by to měly pořádné slzy dělat.

Aňa Tannerová pleskání slz zaslechla – určitě měla vylepšené

smysly jako všichni staří – a vážně pokývala hlavou. Takovýto úctyhodný projev smutku žena rozhodně schvalovala.

„Chcete vláček i přesto?“ zeptal se Satoši. „Pan Tanner by si

určitě přál, aby si ho jeho rodina vzala.“

Aňa znovu rozjela lokomotivu, která dál pokračovala v krou

žení po kolejích i s nákladním vagonem a služebním vozem. Přešla k Paprice a prohrábla se prsty jejími přízračnými vlasy. Paprika věděla, že je neslušné nezpevnit v takovémto případě tělo, aby se jí žena mohla dotknout, ale stejně to neudělala. I když jí bylo líto, že pan Tanner svůj vláček nedostal, nechtěla, aby se jí tato stará dotýkala.

„Kopie Tanových vzpomínek a jeho já jsou nyní uložené

v někom jako ty,“ řekla Aňa. „Možná, že ho anděl času zachránil celého. Ale i tak...“

Paprika se zadívala na své slzy na stole a pak je zase promě

nila v iluzi. Nepřála si mluvit. Nepřála si probírat povinnost, kterou tak málokdy vykonávala. A kromě toho, ta žena byla stará. I když žila mnoho set tisíc let, i tak byla stále jen člověk. Jak by mohla chápat Papričin život? Jak by mohla porozumět vzpomínkám a mapám vědomí šesti lidí, lapených do Papričina autonomního kapesního vesmíru? Jak uložené vzpomínky a záblesky vědomí rozechvívaly Papričiny nekonečné dny. A jak neustále bojovala s naprogramovanou potřebou kopírovat vědomí každého starého, kterého potkala.

Ale o tom Aňa nevěděla nic. Místo toho si stará jen po -

vzdychla. Určitě Papriku vnímala jen jako potenciální nádobu na svou vlastní nesmrtelnost. „A právě kvůli tomu moje rodina odmítá nostalgii,“ prohlásila Aňa. „Nic z ní neplyne. Jen přízraky.“

Ani Paprika, ani Satoši neřekli nic. Jak si Paprika za mnoho

let své existence všimla, takové výlevy, jaký teď předváděla Aňa, byly u starých často posledním pokusem o ospravedlnění, před tím, než si nějaká vzpomínka – vytlačená z mysli na myriády let – vymohla návrat na svět.

Když znovu nabyla sebejistoty, vrátila se Aňa k vláčku a po

hladila prsty lesklé kolejnice.

„Vzpomínám si na zeleného medvídka,“ pronesla tiše. „Ne

moc dobře, ale myslím, že se na něj ještě stále trochu pamatuji. Dokážete ho najít?“

Satoši mírně přikývl. „Jestli ve vaší mysli existuje, i kdyby

jen jako nejmlhavější náznak vzpomínky,“ potvrdil, „Paprika ji dokáže probudit.“ Paprika si se spokojeným úsměvem zpevnila tělo a vyskočila z výkladu. Chytla Aňu za ruku a odvedla ji ke křeslu, kterému se Satošim říkali křeslo vzpomínek. Hned, jak si žena sedla, začala se Paprika přízračnými prsty probírat ženinými myšlenkami a hledat mezi nimi zeleného plyšového med vídka.

Teď, když byla Aňa jednou z nich, přestaly dotyky Paprice

vadit. Aňa možná byla stará, Paprice ale přišlo, že je teď o něco méně stará než ještě před malou chvílí.

* * *

Na počest pana Tannera nechala Paprika vláček jezdit dalších

několik tisíc let. Celé dny a noci vlak kroužil na svých kolejničkách a čelní světla mu slabě zářila. Někdy, když se Satoši soustředil na nějaký projekt, si Paprika zrychlila vnímání času

tak, až se z vlaku stal žhavý rudý prstenec, který se točil dokola

rychlostí světla. Jindy si zase smysly zpomalila, takže se vlak

mezi jednotlivými údery svého křišťálového srdce zastavoval

a jeho kola musela pokaždé snad celou věčnost čekat, až je další

pohyb posune o kousek dál po nekonečných kolejích.

Ale s tím, jak se staletí měnila v tisíciletí a těch pár set starých

zbývajících ve městě jeden po druhém umíralo, navštěvovalo

Satošiho krámek stále méně zákazníků. Satoši samozřejmě bral

nedostatek zákazníků se svou typickou lehkostí. „Mysl si prostě

po nějakém čase zvykne nepracovat,“ pravil jednoho dne.

Paprika se zamračila. I když Satošiho stroje dokázaly vytvořit

všechno, co potřeboval, jídlo, vodu i nekonečný proud hraček,

staří jako on nedokázali existovat navěky bez nějakého cíle, ke

kterému by mohli směřovat. Jejich mysl uvadla a jejich vůle

k životu zeslábla.

Paprika se pokusila Satošiho povzbudit. Vyčesávala vzpo

mínky na hračky ze šesti životů, které už do svého kapesního

vesmíru zkopírovala. Ale i když Satoši hračky z těchto vzpo

mínek pokaždé vyrobil, hry a hopsající míčky a pyramidu z kos

tiček, která se neustále sama přestavovala, už do toho nevkládal

srdce. Paprika se bála, že když nebude mít Satoši nějaký cíl, vy

tratí se jeho přání žít. Že by se podvolil smrti.

Jedné noci, když Satoši spal, Paprice došlo, jak je vlastně so

becká, když si přeje, aby život jejího přítele neskončil. Jsi anděl

času, zpívali jí v mysli jiní andělé času. Jejich slova k ní dolé

halaze všech možných míst po celém světě a ozvěnou nesla pro

klamace jejich originálního naprogramování. Dovol mu umřít,

abys mohla zachránit jeho vzpomínky a já. Všechno, čím je,

bude žít věčně, v klidu a v bezpečí až do chvíle, kdy se zhroutí

samotný vesmír.

„Možná nechce, abych ho zachránila,“ namítala šeptem.

„Jsme přece přátelé. Má mě rád kvůli tomu, kým jsem, ne kvůli

tomu, co pro něj mohu udělat.“

Co to říkáš? vykřikli andělé času. Chceš snad zklamat? Co

pak necítíš, co zachránili ostatní andělé času?

A ona to cítila, opravdu cítila. Když nebyla se Satošim, ote

víralo ji její naprogramování ostatním andělům času. Milionům

a milionům starých, které zkopírovali a uchovávali. Na Zemi

teď zůstalo tak málo starých, že se mnoho andělů času rozhodlo

další lidi nevyhledávat. Místo toho se zapustili do kamene

a půdy, aby jejich kapesní vesmíry byly chráněné, zatímco oni

budou ponoření do spánku zrychleného času.

Ještě není pozdě, křičeli ostatní andělé času rozhněvaně. Za

chraň Satošiho. Spas se.

Hněvivá slova jí proudila a Paprika se ve svém okně kolébala

dopředu dozadu a hleděla ven na prázdnou potemnělou ulici

a prázdné potemnělé domy prázdného potemnělého města.

I když věděla, že otázce, která se v ní tvořila, by nikdy neměla

propůjčit hlas, protože učinit tak by bylo příliš nebezpečné, ne

dokázala se překonat. Nenáviděla to, jak byla naprogramovaná.

A byla unavená. Tak unavená z neustálého sekýrování, že má

konat svou povinnost.

„A co je tak skvělého na tom žít věčně v prázdném kapesním

vesmíru?“ vyšlo z ní.

Hněv a naléhání ostatních andělů času i jejího interního na

programování ztichly, protože neznaly odpověď. Paprika se za

šklebila, potěšená tím, že konečně řekla nahlas něco, nad čím

už tak dlouho přemýšlela.

Potom se ale toto potěšení změnilo vobavy, jelikož mlčení

pokračovalo. Ani ostatní andělé času, ani její interní naprogra

mování se proti otázce nepokusili nijak protestovat. Mlčení tr

4 XB-1


valo po zbytek noci a pokročilo i do dalšího dne. Slunce vyšlo a zapadlo a Paprika se odmítala pohnout ve strachu, že i jediný pohyb by ji mohl zničit. Mlčení přešlo s mizejícím sluncem opět do noci a na Papričin neklid bezstarostně zářily hvězdy.

Nakonec, když nadešlo už druhé ráno, mlčení skončilo. „Dám jí lekci,“ oznámil jeden hlas.

Paprika přikývla. Byla ráda, že mlčení skončilo, ale byla také zvědavá, jestli to promluvilo její naprogramování nebo některý z ostatních andělů času, a čeho přesně se ta lekce měla týkat. Ale neexistoval žádný způsob, jak to zjistit, tak se postavila, protáhla a vrátila do obchodu, aby zjistila, čím se Satoši posledních pár dnů zabýval.

* * *

Když žádná lekce nepřišla ani příštích sto let, přestala Paprika přemýšlet, o co vlastně mělo jít. Místo toho si začala dělat starosti o Satošiho a nedostatek zákazníků. Ve snaze zabránit Satošimu, aby ztratil vůli k životu, začala se Paprika toulat starobylým městem a pátrat po starých. Pátrat po někom, kdo by stále toužil po hračkách, které dokázal vyrobit jen a jen Satoši.

Pokoušela se předstírat, že jen tancuje jako vždy, že ji jen pouhá radost vynese z obchůdku pokaždé ven. Ale Satoši to stejně poznal.

„Nemusíš si dělat starosti, Papriko,“ prohlásil jednoho dne, když zametal nanoprach. „Pokud existují lidé, kteří touží po tom, co jim mohu dát, pak přijdou.“

„Možná potřebují trochu připomenout, co jim můžeme nabídnout.“

Satoši se zasmál, poprvé za několik desetiletí. „Teď jsi promluvila jako skutečný anděl času.“

Paprika se zamračila, dokud jí nedošlo, že Satoši má pravdu. Byla jen sama sebou.

Uklonila se Satošimu a vyrazila do města.

* * *

I když se před Satošim Paprika tvářila statečně, bylo pro ni těžké zůstat šťastná, když teď kráčela téměř prázdným městem. Neviděla nad sebou lesknoucí se věže tyčící se do výšky dvou kilometrů, místo toho jí před oči vyskakovaly její kapesní vzpomínky a nutily ji vzpomínat na doby, kdy byly mrakodrapy plné lidí. Šest lidí, které zkopírovala, milovalo šum konverzace, který se nepřetržitě linul z jejich rtů i úst všech kolem – rozhovory a sny a plány, které kdysi vypadaly tak důležitě, ale nyní zněly stejně prázdně jako samotné město.

Pokaždé, když si Paprika vybavila podobné vzpomínky, musela si připomínat, že nejsou její. Její vzpomínky byly oddělené, uchované jejím naprogramováním, kdežto tyto vzpomínky pocházely z jejích kapesních vesmírů.

Ale držet je takto odděleně někdy znamenalo, že se Paprice chtělo samou bolestí křičet. V jednu chvíli tančila mezi obřími sochami zapomenutých hrdinů v Parku paměti a v dalším okamžiku viděla park takový, jaký byl před třemi sty tisíci lety, plný lidí – a dětí, každodenními zástupy smějících se, přešťastných dětí – jak sledují souboje papírových draků. Zírala ohromeně na červené trojúhelníky a neonově modré čtverce a rozzářené látkové krychle, při jejichž stoupání a vývrtkách dav jen jásal a vzdychal.

Při jedné procházce parkem už bylo vzpomínek příliš a Paprika se zhroutila do měkké přegenované hihňavé trávy. Tráva

5XB-1


k ní natáhla stébla a polechtala ji na tváři. Několik šeptajících dubů nad ní přeměnilo jemný vánek na přívětivou změť pradávných slov a konverzací. Udeřila zpevněnou rukou do trávy a proklela ji za to, že ani neví, že všichni ti lidé, které kdysi tak vítala, už jsou dávno pryč. Ale tráva se pod jejím úderem jen ohnula a vůbec se nestarala, že by si snad Paprika přála její smrt.

„Je ti dobře, Papriko?“ zeptal se známý hlas.

Paprika vzhlédla a zjistila, že nad ní stojí Aňa Tannerová.

Rudé vlasy staré plápolaly v tlumeném světle soumraku. Aňa držela zeleného medvídka, kterého pro ni Satoši vyrobil. Med - vídek zamával chlupatou pacičkou na pozdrav a Aňa se posadila vedle Papriky do trávy.

„Co se děje?“ zeptala se Aňa. Medvídek se zadíval Paprice

do očí – také byl zvědavý, jak se má jejich kamarádka.

Paprika si utřela obličej, i když ani nevytvořila slzy. „Bolí

to,“ sdělila. „Vzpomínám si, jaký býval tenhle park tehdy. Chci říct, že ti lidé ve mně vzpomínají.“

Aňa si povzdychla a pohladila prsty stébla přegenované

trávy, která jí odpověděla zašustěním znějícím jako tichý, vzdálený dětský smích. Medvídek začal po hihňavé trávě válet sudy a k vánku se přidával další a další smích.

„Vím, co máš na mysli,“ přitakala Aňa. „Snažím se nezabý

vat moc tím, jaké to bývalo. Ale někdy vzpomínky stejně přijdou. Třeba teď, když tě tady vidím. Připomínáš mi všechny ty děti, které si už v parku nehrají.“

Paprika se posadila a chytila Aňu za ruku. Za ty tisíce let, co

Aňu znala, začala mít tuhle starou opravdu ráda. Především proto, že odmítala nechat se dát zkopírovat a uložit do kapes těch pár andělů času, kteří městem stále procházeli.

„Proč už žádné děti nejsou?“ zeptala se Paprika. I když měla

přístup ke vzpomínkám na děti těch šesti lidí, které zkopírovala, nikdy žádné nepoznala osobně.

„K čemu jsou dobré děti, když můžeš žít věčně? Když máš

možnost se zkopírovat a žít dál i potom, co zemřeš?“

„Ale co když to není skutečný život?“ Už ve chvíli, kdy Pa

prika otázku formulovala, začalo na ni její programování křičet. Proklínat ji za troufalost zpochybňovat svou jedinou povinnost a účel.

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Aňa.

„Myslím tím,“ přinutila se Paprika mluvit přes všechen hněv

svého naprogramování, „co když ty vzpomínky a mapy vědomí, které my, andělé času, dokážeme zachránit, jsou jen mrtvé kopie toho, kým vlastně jste? Nikoli souhrn toho, jací jste a jací jste byli?“

Aňa napřáhla ruce a Papriku objala. „Myslím, že si děláš moc

velké starosti, můj milý anděli času. Lidem pomáhá vědět, že jejich vzpomínky a vědomí mohou žít dál. Že nikdy nezmizí. Právě kvůli tomu lidstvo anděly času vytvořilo. Pokud jsou díky tomu, co děláš, lidé šťastní, proč se starat o hlubší aspekty toho, co přesně vlastně zachraňuješ?“

Paprika se při těch konejšivých slovech usmála a přimáčkla

se k Aně ještě těsněji. „Dělám si starosti o Satošiho,“ zašeptala. „Nemáš nějaké hračky, které by pro tebe mohl vyrobit?“

Medvídek se zamračil. Bylo jasné, že při pomyšlení na ně

jaké nové hračky žárlí, ale Aňa se natáhla a podrbala mu zelenou srst. „Nic se neboj, Bú, nikdo ti mě nepřebere.“ Aňa si potom zaťukala na hlavu. „Vzpomínám si ale na jednoho ná - dherného draka, který létával tady v parku. Ale musíš mi slíbit, že mi nic jiného v té staré kebuli nezkopíruješ. Nejsem si jistá, jestli tam zbývá něco, co by stálo za to uchovávat pro potomstvo.“

Paprika se zachichotala, natáhla přízračnou ruku k Aně

a rychle v ní nahrábla zářivou vzpomínku na modrého, plach

tícího draka.

* * *

Jak je snadné zapomenout na čas, když ho máte tolik. A to

platilo i pro Papriku a Satošiho. Potom, co se Paprika potkala

s Aňou v parku, nevyšla pár milénií vůbec z obchodu. Vrátili

se se Satošim ke své obvyklé rutině, kdy Paprika tancovala a Sa

toši vyráběl hračky.

Pak ale přišel rok, kdy si Satoši začal dělat starosti. Starosti

začaly v zimě, kdy prázdné město zahalil první sníh, a narůstaly

víc a víc s příchodem jara, když z prasklin na ulici před obcho

dem vyrazila čerstvá hihňavá tráva. Paprika prahla po tom zep

tat se, co je v nepořádku, ale raději neříkala nic. Takovéto věci

stejně nakonec vyjdou na povrch.

A tak jí to jednoho horkého letního dne Satoši pověděl.

„Jde o Aňu Tannerovou,“ prohlásil šeptem, když seděl

v křesle vzpomínek a díval se na koleje vláčku. „Myslím, že ze

mřela.“

Paprika se okamžitě natáhla do městské informační sítě, která

přes svůj věk a zbídačený stav stále šuměla proudícími daty.

Před očima jí vyskočil Anin usměvavý obličej a prohlásil: „Ne

buď hloupá, jsem právě tak živá jako vždycky.“ Ale Paprika vě

děla, že skutečná Aňa by se nikdy tak hloupě neusmívala. Byl

to jen jeden z avatárů, které Aňa měla. Ke komunikaci je po

užívali všichni staří. I když byla planeta téměř opuštěná, miliony

avatárů spolu stále klábosilo, smálo se a klevetilo, zatímco sítě

kolem nich se třepily a praskaly v předzvěsti neodvratného zá

niku.

„Půjdu se za ní podívat,“ prohlásila Paprika, vyskočila a roz

běhla se ke dveřím. Přála si teď, aby nečekala, až jí to Satoši

sám poví. Možná ještě mohla Aně pomoci.

„Měla bys tu zůstat,“ naléhal Satoši. „Není nic, co bys mohla

pro Aňu udělat. Jestli žije, tak žije. Pokud ne, tak je už pozdě.“

Paprika se u dveří zastavila. Tělo se jí třáslo, jak přecházela

z přízračného stavu do pevné formy tam a zase zpátky. Běž za

Aňou, křičelo její naprogramování. Zkopíruj ji dřív, než bude

pozdě! Paprika se pokoušela se svým nutkáním bojovat. Pře

svědčovat samu sebe, že se chce jen zastavit u své kamarádky.

„Není ti něco?“ zeptal se Satoši.

Místo odpovědi Paprika prošla dveřmi a rozběhla se ulicí.

Běžela kolem vysokých budov, které stále působily jako nové,

na oknech se odrážela zářivě modrá obloha a po stěnách míhalo

duhové víření. Běžela kolem prázdných domů, které měly kypět

lidskými životy.

Když se ale Paprika zastavila a podívala se blíž, uviděla

v nanu praskliny. Černou vozovkou prorůstal trs trávy. Dveře

na rámu byly o kousek posunuté. Silný nános špíny a plísně na

budovách, jejichž nano ztratilo své odpuzující vlastnosti.

Paprika věděla, že město už nevydrží víc jak půl milionu let.

Ne bez lidí, kteří by se o ně starali.

Došla k malému domku na východní straně města, ve kterém

Aňa Tannerová bydlela. Domy tady představovaly zvláštní

směsku. Jejich nanozdi a ulice byly stále v perfektním stavu,

zářily barvami a měly nablýskaná okna. Ale dvorky, které si Pa

prika vždy pamatovala jako důkladně geneticky udržované,

nyní zarůstaly mohutnými stromy a hustým křovím. Když do

razila k Aninu domku, zjistila, že přední dveře zablokovaly

kmeny několika šeptajících dubů, jejichž listy přijaly tvar, díky

6 XB-1


němuž ve větru prohánějícím se korunami kolem dokola opakovaly: „Papriko, Papriko.“ Paprika si pomyslela, že je to zvláštní – Aňa neměla nikdy v šeptajících dubech zvláštní zálibu, proč by tedy přepracovávala genetickou paměť stromů tak, aby šeptaly zrovna její jméno? I štěbetavé veverky žijící na stromech se na Papriku dívaly a opakovaly ve svém většinou nesrozumitelném jazyce znovu a znovu její jméno.

Paprika se zachvěla. Téhle genetické manipulace se někdo

dopustil úmyslně. Měla to být její lekce?

Protože se kvůli stromům nemohla dostat do dveří, prolnula

jimi a vyděsila tak veverky, které ji za to potrestaly ještě urputnějším brebentěním jejího jména.

Uvnitř objevila, že okna a dveře jsou stále zavřené, takže do

domu pustily jen tenkou vrstvičku prachu. Jídelní stůl nebyl prostřený a poličky a stěny byly plné pohyblivých obrázků lidí, kteří na Papriku kývali, aby přišla blíž a prohlédla si je. Z jedné fotografie na ni mával pan Tanner. Na další se smála Aňa v dětském provedení a papíroví draci v Parku paměti nad ní sváděli své bitvy.

Stejně jako všechny domy starých, i tady se nacházel zá

kladní omlazovací přístroj. Stroj o velikosti postele by každého, kdo by se na něj položil, vzal do mohutného, vřelého objetí pseudotkání a rychle přetvořil a doplnil poškozené části těla. Tento přístroj už ale nefungoval. Růžové maso, které ho obalovalo zvenčí, bylo probodané a pořezané, s dlouhými ranami, kterými stroj vykrvácel a poté zemřel.

Někdo na něj zaútočil. Paprika se natáhla ze své podstaty

a zavnímala, jestli je v domě ještě někdo. Byla tu ale sama. Došlo jí, že k útoku došlo nejspíš už před mnoha staletími. Dům byl také zabezpečený zevnitř, což znamenalo, že ať už to udělal kdokoliv, nikdy odsud neodešel.

Nebo, napadlo ji, ať už to udělal kdokoliv, nepoužil dveře.

Paprika pokračovala, nyní už ostražitěji, ve svém pátrání.

Na jediném neustlaném lůžku v domě našla mumifikované

tělo s vybledlými rudými vlasy. Ale zatímco v životě se Anina tak často omlazovaná tvář usmívala jen zřídka, teď se na obličeji mumie rozhostil škleb, jako by smrt byla ta nejšťastnější věc, která se kdy Aně přihodila.

Až na to, že smrt nebyla to, čemu se Aňa šklebila. Když se

Paprika probírala prsty Aninými rudými vlasy, ucítila jemné magnetické pohlazení jiného anděla času. Jeden z jejích bratrů či jedna ze sester zkopírovali Aniny vzpomínky před tím, než její kamarádka zemřela.

Papričino naprogramování zlostně zaječelo: To jsi měla být

ty. Jsi neschopná. Měla bys umřít.Naprogramování vřískalo tak hlasitě, až se Papričino tělo rozpadlo na přízračné kousky a ty se rozptýlily po pokoji.

Než se dala konečně zase dohromady, uplynulo několik let.

Když dokázala dát svému tělu pevný tvar, postavila se a políbila svou mrtvou kamarádku na čelo.

V ohybu lokte mumie spočíval zelený medvídek. Kývl na Pa

priku a napřáhl k ní tlapky, jako by ji chtěl obejmout.

Paprika medvídka zvedla a objetí opětovala.

* * *

Přestože byla Paprika pryč jen pár let, na Satošim se ty roky

silně podepsaly. Tělo mu ztuhlo natolik, že musel chodit s hůlkou, a když se ho Paprika pokusila odvést k omlazovacímu stroji, zjistila, že je zničený, právě tak jako byl Anin.

„Udělal to jakýsi anděl času,“ vysvětlil Satoši smutně. „Pů

sobí mladě, stejně jako ty, ale v jeho chování je něco navýsost

krutého.“

„Ale andělé času lidi nezabíjejí,“ řekla v šoku z toho, co se

přihodilo. „Naše programování to zakazuje.“

„No však on mě taky tak docela nezabil, že? Jen poškodil

přístroj, který jsem čas od času potřeboval, a to není tak úplně

totéž.“

S těmito argumenty bohužel Paprika nic nenadělala.

Té noci seděla ve svém výkladu a na hrudi svírala Anina ze

leného medvídka. Natáhla se myslí ke svému naprogramování

a ostatním andělům času. „Omlouvám se,“ pronesla. „Opravdu

se omlouvám za to, že jsem zpochybňovala svou funkci. Pro

sím, povězte mi, co můžu udělat, abych Satošimu pomohla.“

Její naprogramování neodpovědělo. Místo toho se ozval

stejný hlas, jaký slyšela už dřív, ten, který sliboval, že ji bude

učit, a zasmál se. „Ty víš, co musíš udělat,“ pravil hlas, ve kte

rém se ozýval stejný magnetický mráz, jenž zanechal otisky na

zničených omlazovacích strojích u Ani i Satošiho.

„To neudělám,“ odmítla.

„Tak to udělám já.“

S pomocí obrovské energie, která držela její kapesní vesmír

pohromadě, vytlačila Paprika hlas ze své mysli. Potom se roz

běhla do Satošiho pokoje, kde se její přítel převaloval ve

spánku, jako by prožíval nějaký příjemný sen.

Postavila se vedle Satošiho postele a nepohnula se, dokud se

neprobudil, pevně rozhodnutá nedovolit žádnému jinému anděli

času se k jeho životu byť jen přiblížit.

* * *

Příštích několik set let Paprika Satošiho chránila. Cítila dru

hého anděla času poblíž, ale věděla, že nebude riskovat přiblí

žení k Satošimu, když u něj bude ona. Místo toho se motal na

okraji jejího vědomí jako padající hvězda, tak daleko, že Pa

prika někdy dokonce pochybovala, jestli vůbec existuje, ale dost

blízko na to, aby mohl Satošiho snadno sledovat.

Prohledávala město, jestli nenajde nějaký fungující omlazo

vací stroj, ale nepodařilo se jí to. Ty, které dříve fungovaly, byly

poškozené, stejně jako v Anině domě. Nenašla taky žádné jiné

staré. Všichni byli pryč. Zůstal jen Satoši.

Při jednom ze svých pátrání ucítila, jak se druhý anděl času

pohybuje kolem Satošiho obchodu. Vyrazila tryskem zpátky

domů, kde zahlédla jakéhosi malého kluka těsně před tím, než

vkročil do dveří.

Je můj, zaječelo Papričino naprogramování a její síla oka

mžitě narostla tak, že zaplnila celou ulici a celá se černorudě

blýskala hněvem, tím nejčistším hněvem. S vytím se celou svou

silou na anděla času vrhla. Místo toho, aby se jí ale postavil, se

kluk jen zašklebil a zprůzračněl, jako by mu udělalo radost, jak

snadno Paprika podlehla svému naprogramování. A zmizel zpět

na okraje jejího vědomí.

* * *

Poté jednoho dne Satoši oznámil, že si přeje umřít.

„Mám pocit, že bude lepší uznat, že můj čas nadešel,“ řekl,

„než se pomalu sám sobě ztrácet, až bych nakonec ani nepoznal,

že smrt přichází.“

Paprika přikývla. Tušila, že Satoši ví, že ho chrání a že ji to

pomalu vyčerpává, že pomalu ztrácí vůli bojovat proti svému

naprogramovanému smyslu pro povinnost. Paprika se s tímto

7XB-1


okamžikem smířila už před dávnou dobou, takže jen zašla do dílny a o chvíli později z ní přinesla křeslo vzpomínek, ve kterém lidé sedávali, když se jim prsty probírala myslí. Připadalo jí vhodné, aby v něm Satoši seděl, až bude kopírovat všechno, čím byl, do svého kapesního vesmíru.

„Kdepak, moje drahá, nehodlám jít s tebou.“

Teď se už Paprika rozplakala doopravdy, tekly jí slzy, které ne

dokázala kontrolovat, které získávaly a ztrácely na pevnosti bez ohledu na to, jak moc se je pokoušela zastavit. Vždycky počítala s tím, že než zemře, zkopíruje do ní Satoši svůj život. Že bude žít dál spolu s kopiemi dalších lidí, se kterými se dělila o svůj život.

„Odpusť mi to,“ řekl Satoši, „ale nechci tě zatěžovat svým

hloupým životem.“

„A co když si právě tuhle zátěž přeji?“

Satoši se usmál a chytil ji za drobnou ručku, přitom ale mírně

zavrtěl hlavou.

Paprika objala Satošiho a nepřestávala plakat. „Prosím,“ po

žádala ho naposledy. „To je to, k čemu mě lidstvo stvořilo.“

„Vždycky je něco, k čemu jsme stvořeni,“ pronesl Satoši.

„Tohle ale nemůžu dovolit.“

„Budeš pak ale žít věčně.“

„A ty tomu opravdu věříš?“

Paprika se odmlčela. Přála si říct, že ne, že vzpomínky

a mapy vědomí, které se kopírovaly do jejího kapesního vesmíru, by nebyly to samé co Satoši, se kterým strávila takovou spoustu let. Že Satošiho život v krámku s hračkami, ve kterém tvořil zázraky a Paprika přitom plná radosti tancovala, by už nikdy nebyl stejný, že by zůstal jen pouhou kopií onoho člověka.

Ale její naprogramování se při těch zakázaných myšlenkách

rozechvělo, takže pravdivá odpověď zůstala viset nevyslovená na Papričiných rtech. „Zkopíruji a zachráním všechno, co jsi,“ řekla místo toho a zopakovala lži, které andělé času říkali pokaždé. „Tvoje vzpomínky a život nebudou zničeny.“

Satoši stiskl Paprice ruku. „Ale to už přece mám.“

Papričino tělo se otřáslo. Nebyla si jistá, co Satoši myslí.

„Když vyrábím hračky pro lidi, vzpomínky, které vytvořili,

přetrvají ještě dlouho poté, co už tu nebudu,“ vysvětlil. „A díky těm vzpomínkám budou ti lidé žít své životy tak, že ten můj dotyk nebude zapomenutý tak docela nikdy.“

„Ale vždyť už přece nikdo nezůstal. Všichni, pro které jsi

hračky vyráběl, jsou dávno mrtví. Jejich vzpomínky teď existují už jen jako kopie uvnitř andělů času.“

„To není pravda. Vzpomínky na mě a mé hračky žijí dál

v tobě. Ne ve tvé kapse – ve tvé mysli. Ve tvém životě.“

Paprika přikývla a na tváři se jí rozhostil tichý úsměv, ačkoliv

její naprogramování na ni nepřestávalo křičet a hněv ostatních andělů času na ni dorážel a vyhrožoval jí, aby se to neopovažovala udělat. Jí to ale bylo jedno. Satoši měl pravdu. I když možná vzpomínky a životy v jejím kapesním vesmíru nikdy nezemřou, jsou vlastně mrtvé bez ohledu na to, čeho všeho ti lidé na tomto světě dosáhli.

Satoši už nic dalšího neřekl. Paprika ho držela za ruku celou

noc až do chvíle, kdy krátce po úsvitu vydechl naposledy.

* * *

Potom už Paprika nedokázala v obchodě vydržet.

Tělo si ponechala pevné a navíc si ze své podstaty vytvořila

batoh, do kterého nastrkala několik Satošiho hraček spolu s Aniným zeleným medvídkem. Trochu ji lákalo vzít i vláček, rozhodla se ale, že ho nechá jezdit. Vzala křeslo vzpomínek, po

stavila ho vedle vláčku, potom do něj přenesla Satošiho tělo

a nechala ho tam sedět.

Tak to má být, pomyslela si, zatímco vláček kroužil před Sa

tošiho shrbenými pozůstatky. Když odešla, nechala dveře

krámku otevřené. Věděla, jak rychle se lidská těla rozpadají,

když nejsou uzavřená v domech a budovách – za pár století ze

Satošiho nezbude nic než prach. Ale jeho vláček bude jezdit dál

a dál a dál. Možná se tu zastaví štěbetavé veverky nebo jiná zví

řata a krása té hračky se jich bude dotýkat ještě dlouho poté, co

člověk, který ji vytvořil, zemřel.

Když odcházela z domu, zahlédla stát na protější straně ulice

anděla času. Drobná chlapecká tvář i tělo se mu chvěly vztekem.

„Tys ho nezachránila,“ obvinil ji. „Umřel. A je pryč. Úplně

pryč.“

„Tak si to přál.“

„Nejsi hodná toho být andělem času,“ vykřikl na ni chlapec

a jeho slova se odrážela ozvěnou v hlasech ostatních andělů

času. Chlapec se jí na okamžik ztratil před očima, ale vzápětí

narostl do neuvěřitelné velikosti, nafouknutý silou a hněvem.

Paprika si nikdy nedělala starosti s tím, co by jí anděl času

mohl udělat, protože jeho síla byla pouhým zrcadlem toho, co

dokázala ona – pokud by bojovali, byli by si silou rovni. Ten

tokrát se ale chlapec naplnil mnohem větší silou, než jakou měla

ona. Paprice došlo, že si bere energii od ostatních andělů času

z celého světa. Až tak urazila jejich smysl pro povinnost a účel,

že se všichni spojili v přání zničit ji.

Vůbec poprvé tak Paprika pocítila skutečný strach. Ne však

strach z toho, co by se mohlo stát těm šesti lidem zkopírovaným

do jejího kapesního vesmíru, což by podle jejího naprogramo

vání měl být jediný strach, na kterém záleželo. Ne, Paprika se

bála o sebe. Kdyby zemřela, nezůstal by nikdo, kdo by se pa

matoval na Satošiho.

Chlapec se k ní napřáhl. Mohutné vlny energie se chystaly

roztrhat její jádro na kusy a zničit dokonce i její kapesní vesmír.

Místo boje se ale Paprika prostě jen rozplynula, prošla Satošiho

hračkářským krámkem a vystřelila přes město a dál krajinou,

dokud chlapec neztratil její stopu.

* * *

Od té doby Paprika kráčela. Nemohla zůstat na jednom místě

nikdy déle než pár měsíců, protože pak ji chlapec a ostatní an

dělé času pokaždé našli.

Podle toho, v jaké zeměpisné šířce se nacházela, obešla ze

měkouli každých pár let. Někdy zůstala v pevném stavu a krá

čela po dně oceánu, jindy zpřízračněla a kráčela po vlnách. Tak

či tak ale znovu a znovu kroužila po planetě, od dalekého severu

kolem polárního kruhu až po právě tak mrazivý, větrem ume

tený led Antarktidy.

A jak kráčela, nikde nezahlédla žádné další staré. Všechna

města byla právě tak prázdná jako to její. Všechny domy a bu

dovy byly pusté.

Aby se něčím zabavila, vytáhla čas od času z batohu Satošiho

hračky a hrála si s nimi. Zelený medvídek jí zpíval a ona k tomu

tleskala a tancovala. Když zavřela oči, bylo to skoro, jako když

byl Satoši naživu.

Ponořila se také do životů šesti lidí ve svém kapesním ves

míru. Jejich mapy vědomí a vzpomínky v ní seděly jako chladné

a nepohnuté výtvory – prakticky naživu, ale přesto tak naprosto

nepodobné lidem, kterými kdysi bývaly. Došlo jí, že se Satoši

nemýlil. Byl velký rozdíl mezi člověkem žijícím v tomto světě

8 XB-1


a základními součástmi téhož člověka, uchovanými po celý čas beze změny.

Byla v pokušení jejich životy jednoduše zničit – nechat svůj

kapesní vesmír zhroutit v explozi spoutané energie, která jí umožňovala uchovat je netknuté. Věděla ale, že by to vůči těm šesti lidem bylo neuctivé.

Místo toho sdílela jejich vzpomínky. Mnoho jich implanto

vala do mysli zeleného medvídka, který se chichotal, když si zničehonic vzpomínal, jak žil v pradávných pozemských městech a hrál si jako dítě s vlastními medvídky. Vzpomínky vložila také do přegenovaných zvířat, která teď na planetě žila, například do štěbetavých veverek, které napodobovaly lidskou řeč. Věděla, že dávní genetici, kteří tyto druhy vytvořili, by ji za to, co dělá, nenáviděli, už ale nebyl nikdo, kdo by si stěžoval. A vždycky si dávala pozor, aby zvířata obdarovala jen šťastnými vzpomínkami a geny, obvykle takovými, které nějak souvisely s hraním a hračkami.

Přepracovala dokonce i geny šeptajících dubů, do jejichž

omezené paměti implantovala radost ze Satošiho hraček. A když skončila, vítr v jejich listech šeptal stále dokola právě jeho jméno. Pokaždé, když někdo stál poblíž jejich kmenů, zůstala v něm palčivá potřeba jít a zažít nekonečnou hravost lesa.

* * *

Vždycky, když Paprika zahlédla jiného anděla času, většinou

toho kluka, ale někdy i jiné jako on, zprůzračněla a ztratila se tak rychle, jak to jen šlo. Ale pokaždé, když takto unikla, cítila, jak jsou jejich spojené síly stále blíž a blíž k tomu, aby ji nakonec chytili.

Trvalo by jen pár století, než by ji dostihli.

A tak se Paprika vrátila do Satošiho obchůdku s hračkami.

Nechodila sem, protože věděla, že ho andělé času budou sledovat. Ale teď už jí na tom nezáleželo.

Satošiho krámek stál po těch pár tisíci letech, co byla pryč,

stále tam, co dřív, ale nano budovy zesláblo a přestalo odpuzovat špínu a prach. Ulice venku se už také úplně rozpadla, takže obchod zarostl stromy a popínavými rostlinami. A co ji překvapilo nejvíc – rozbil se výklad, za kterým tolik století sedávala. Přemýšlela, jak se to mohlo stát, a pak si vzpomněla na anděla času v podobě kluka. Udělal to nejspíš on, ze vzteku, že se mu ji nepodařilo zabít.

Paprika vstoupila do obchodu. I když dveře zůstaly stále ote

vřené, rostliny a stromy se moc daleko dovnitř nedostaly, protože jim scházelo slunce a déšť. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu, do které byly vytlačené drobné otisky tlapek rodinek štěbetavých veverek, které se tu zabydlely.

Uprostřed obchodu stál stůl s vláčkem, který po kolejích stále

vykrajoval jeden okruh za druhým. Paprika došla ke stolu, na kterém se žádný prach neusadil. V křesle poblíž ležely Satošiho kosti, uspořádané do úhledné hromádky nějakou dobu poté, co se zbytek jeho těla rozpadl.

Paprika se usmála. Nečekala, že vláček bude ještě stále fun

govat. Bylo jasné, že někdo z kolejí odklízel špínu a prach a staral se, aby Satošiho kosti neroznesla zvířata.

„Přišlo mi to zdvořilé,“ prohlásil chlapec, který vyšel ze staré

Satošiho ložnice. „Kvůli tobě je to nakonec všechno, co po něm ve vzpomínkách zbylo.“

Papričino naprogramování na okamžik zasyklo a připome

nulo jí zavrženou povinnost, pak ale opět ztichlo. Už dávno se naučila ignorovat vše, co jí její naprogramování říkalo.

„Jestli chceš, aby si na Satošiho někdo pamatoval, měl bys

mě nechat naživu. Mám spoustu vzpomínek na dobu, kterou

jsme spolu strávili.“

Anděl času sebou škubl, jako by se mu z Papričina rouhání

dělalo zle. „Tvoje vzpomínky na toho člověka jsou zavržení

hodný hnus,“ prohlásil a napřáhl se do celého světa k ostatním

andělům času, z nichž každý mu poslal trochu své energie. „Po

kud slíbíš, že znovu neutečeš, můžeme odsud odejít, než tě za

biju. Nemám důvod, proč ničit zároveň dědictví tvého přítele.

I když je tím dědictvím jen jedna jediná hračka, která si nad sta

rými kostmi probíjí cestu prachem.“

Paprika se rozhlédla po obchůdku, od pultu, za kterým Satoši

čekával na zákazníky, až po jeho magický ponk u okna, vedle

kterého byla zvyklá sedávat. Přes tvář ji přelétl úsměv, zatímco

v hlavě se jí honily vzpomínky. Ale bez ohledu na to, jak milo

vala všechen ten čas, který tu se Satošim strávila, její vzpo

mínky nezávisely na tom, jestli obchod existuje nebo ne.

„Víš, co jsem si uvědomila?“ zeptala se. „Co se týče síly, kte

rou máme. Proč s tebou v tuhle chvíli dokážou ostatní andělé

času sdílet jen malý kousek ze své energie?“

Chlapec potřásl hlavou, protože netušil, kam to celé směřuje.

„Došlo mi, že naší energie dokážeme sdílet právě jen tak

málo, protože jí je většina vázaná na kapesní vesmíry v nás.“

Chlapec zbledl a otevřel ústa jakoby na protest, jako by chtěl

Papriku poprosit, aby nedělala to, co se právě chystala udělat.

Tentokrát ale neměl čas povědět ani jediné slovo. Bez dalšího

přemýšlení Paprika sáhla do svého bytí a zničila energetické

vazby, které držely pohromadě její kapesní vesmír. Energie se

nahrnula do Papričina jádra, vyživila její sílu, vyživila její duši,

která bez váhání zamířila proti chlapci. Ten sotva začínal chápat

to esenciální rouhání, kterého se Paprika dopouštěla, když do

něj narazila vlna energie.

Ve chvíli, kdy uvolnila síly poutající její vesmír, zpomalila

Paprika zároveň své vnímání času. Viděla, jak se všechny části

chlapcovy esence jedna po druhé rozpadají. Viděla, jak se po

kouší rozplynout dřív, než ho pohltí energetická vlna. Viděla,

jak jeho vlastní vesmír imploduje i se všemi uloženými vzpo

mínkami a mapami vědomí. Viděla, jak se červený kroužící vlak

mění ve světlo. Viděla, jak se exploze rozpíná až k horizontu

a Satošiho kosti a krámek a město kolem mění v energii.

Když k Paprice dorazila protiexploze, vyvolaná zničením

chlapcova vesmíru, rozprostřela veškerou sílu, kterou teď měla

k dispozici. Vyrazila na energetické vlně ven z města a tanco

vala na jejím hřebeni tak, jako kdysi tancovala v Satošiho ob

chodě.

* * *

Andělé času už potom Papriku nikdy neobtěžovali. Byli zdě

šení tím, co udělala – nejen, že zničila svůj vlastní vesmír, ale

navíc s sebou vzala i toho kluka a zničila tak tisíce životů, které

zkopíroval. Paprika se andělům času pokusila vysvětlit, že oni

to samé měli v plánu udělat s ní, nedokázali ale pochopit, v čem

je to stejné. V jejich očích byla Paprika zvrácená a zničení si

zasloužila. Chlapec pouze vykonával svou povinnost jako

správný anděl času.

Ale i když andělé času nechápali její zdůvodnění, teď se jí

i báli. Když nyní nemusela udržovat svůj vlastní kapesní vesmír,

měla Paprika víc síly než všichni ostatní andělé času dohro

mady. Pokud by se také nezbavili svých kapesních vesmírů –

to by ale nikdy neudělali.

9XB-1


Místo toho souhlasili s tím, že nechají Papriku na pokoji.

A tak plynul čas.

* * *

Prvních pár století Paprika léčila město. Ne, že by dokázala

znovu vybudovat to, co zničila. V rukou ale nosila hlínu a kamení a kousek po kousku zaplňovala mohutný kráter, který tu vzniknul. Vysadila šeptající duby a hihňavou trávu a dokonce přivedla zpět rozčilené štěbetavé veverky, aby se tu zase usadily.

Když kráter zmizel, dala dohromady ty největší kusy rozbi

tého nana, které se jí podařilo najít, a postavila z nich obrovskou pyramidu, která vypadala jako hračka, kterou Satoši kdysi vyrobil. Pyramida stála na místě starého Satošiho obchodu. Dokonce na její boky vyryla jeho jméno.

Když byla Paprika se svým dílem konečně spokojená, shodila

batoh a vytahala z něj hračky. Jako s prvním si pohrála s medvídkem, pak s míčky, hrami a hlavolamy. Potom sáhla dovnitř do sebe a vytvořila nový kapesní vesmír. Nebyl tak mocný jako ten předchozí, ale postačil. Naposledy se objala s medvídkem a vložila hračky do svého nového vesmíru, kde měly zůstat v bezpečí.

Potom si urychlila vnímání času, aby běžel stále rychleji a rych

leji, až přestala vnímat noc a den a zůstal jen jejich šedivý, nepřetržitý, splývající sled. Stromy rostly rychle jako břečťan a břečťan se hýbal jako zvířata. Roční období míjela okamžik po okamžiku. Vegetace a půda šplhaly vzhůru po pyramidě a nakonec zakryly i Satošiho jméno. Když ale napnula síly, dokázala to slovo stále vnímat a utěšovalo ji, že z jeho života něco zůstalo.

Zrychlila své vnímání času ještě víc, až zem začala praskat

a kameny se valily jako vodní vlny a během jediného nádechu uplynuly tisíce let. Když zavřela oči, kolem jejího těla se navršily hlína a kamení. Cítila po celém světě ostatní anděly času, kteří už dávno předtím podlehli naprogramovanému nutkání ke zrychlenému spánku. A i když věděla, že sama už nikdy andělem času nebude, byla ráda, že není sama.

Cítila, jak jí mysl začíná kamenět. Cítila, jak se její myšlenky

blíží ke konci a jak odumírá její já. Povzdechla si, spokojená v blaženosti prázdnoty. Cítila svůj konec... když vtom něco upoutalo její pozornost.

Pyramida se změnila. Něco ji odkrylo.

Paprika zaváhala – tolik toužila poddat se rozmlžené prázd

notě zrychleného času. Přijmout závěrečné požadavky svého naprogramování, jež tak dlouho odvrhovala.

Ale musela vědět, o co jde.

A tak se probudila.

* * *

Svět se změnil a zároveň se vlastně nezměnil. Po probuzení

zjistila, že se nachází v hájku stromů, které vypadaly jako šep - tající duby, ale slova jimi pronášená zněla zvláštně. Za milióny let, které uplynuly, začaly stromy tvarovat vítr na něco víc než pár jednoduchých slov – hovořily nyní ve větách a dokonce dokázaly vést rozhovory. Natáhla se a dotkla jednoho ze stromů. Zaplavil ji pocit míru. Cítila ale také silný vjem hry – radosti ze vší zábavy, která jen čekala, až ji na tomto světě někdo zažije.

Z lesa před ní se zvedaly pozůstatky pyramidy. Přesně tak,

jak vnímala během zrychleného spánku, nebyla na kamenech ani stopa po stromech a vegetaci, zato všude kolem paty se dařilo chichotavé trávě. Když došla blíž, uviděla, že prastaré vazby

se už rozpadly a mnoho kusů nana bylo popraskaných a rozlá

maných. Na nejnižších kvádrech pyramidy leželo něco, o čem

předpokládala, že to jsou hračky. Dřevěné kuličky a kostičky.

Draci vyrobení z vyřezávaných dřívek a velkých listů. Medvídci

vymodelovaní z usušené hlíny.

Pyramidu zjevně někdo čistil a celou okolní oblast udržoval.

Usmála se a prozkoumala své smysly. Ucítila pozůstatky an

dělů času, zapuštěné hluboko v zemi. Jejich dávno zkamenělé

mysli už jen bezduše chránily své kapesní vesmíry plné neměn

ných životů, zatímco samotní ochránci propadávali zrychleným

spánkem do věčnosti. Vnímala také celou planetu. Stále tu ne

byli žádní staří. Po celém světě ale žily nové druhy organismů.

Jejich geny chutnaly podobně jako štěbetavé veverky, které si

pamatovala. Jen byly větší a mnohem chytřejší.

A v každém případě si moc rády hrály.

Znovu se dotkla stromů. Pojď si hrát, říkali jí, když myslí

zpracovala jejich nový jazyk. Pojď. Hraj si s námi.

Šťastně se usmála. V novém jazyce stromů znělo slovo pro

hru podobně jako „Satoši“.

Rozhlédla se po lese a všimla si, jak ji potomci štěbetavých

veverek sledují. Schválně tak, aby viděli, co dělá, otevřela Pa

prika svůj kapesní vesmír a vytáhla z něj hračky, které do něj

předtím uložila. Zelený medvídek se protáhl a zazíval. Hry

a draci a míčky a hlavolamy napjatě čekaly, až si s nimi někdo

začne hrát.

Položila hračky na spodní kvádry pyramidy, vedle už přítom

ných hraček. Potom, když si pár štěbetavých veverek trouflo

blíž, aby si její dárky prohlédlo, odtančila Paprika stranou a za

čala ve vzduchu kroužit piruety, zatímco se slunce a stromy

smály v melodii šepotu: „Satoši! Satoši!“

Poprvé vydáno v časopise Interzone

editora Andyho Coxe

v listopadu/prosinci roku 2013

Přeložil Karel Makovský

Ilustroval Jan Štěpánek

10 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

JASON SANFORD

Americký spisovatel (nar. 1970), vystudoval antropologii

a nějaký čas pracoval jako archeolog. Od roku 2002 publiko

val více než třicet povídek spadajících do fantastiky a jeden

kratší román vydaný časopisecky. Od roku 2008 čile spolu

pracuje s britským časopisem Interzone, odkud byla převzata

i valná většina z jeho česky vydaných prací. Povídkovou

tvorbu shrnul ve sbírce Never Never Stories (2010) a nyní se

pečlivě chystá na svůj první „opravdový“ román – současnou

fantasy, jež se snaží vyhnout nadužívané nálepce „městská

fantasy“. Patrně největší úspěch dosud slavil s novelou „Su

blimation Angels“ (Sublimační andělé, 2009, česky Ikarie

6/2010), za kterou byl nominován na cenu Nebula. Nedávno

se po několika marných pokusech probojoval na stránky ame

rického časopisu Asimov’s SFa do budoucna bude patrně svou

pozornost dělit mezi tento americký časopis a osvědčený brit

ský Interzone. Pro české XB-1 píše původní každoměsíční

s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.