načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2015/05 - redakce XB-1

XB-1 2015/05

Elektronická kniha: XB-1 2015/05
Autor: redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6516-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Caroline M. Yoachimová: Pět stupňů zármutku po invazi mimozemšťanů

(Five Stages of Grief After the Alien Invasion, 2014)

Ted Kosmatka: Do hlubin smrti

(Deadnauts, 2007)

Jay O’Connell: Ze všech možných světů

(Of All Possible Worlds, 2014)

Domácí SF

Kristýna Obrdlíková: Xueshan

David Šenk a Josef Novák: Stíny nad Prahou

Publicistika

Jason Sanford: Poslední akční vesmír

Roman Bílek: Neviditelné hvězdy filmu

Fantastická věda

Nejpevnější biomateriál; Podzemní oceány na Ganymedu;

Vzpomínky uměle vytvořené ve spánku; Bouřlivé mládí Měsíce

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Ex Machina; Hra na vraha 1+2: Ghoul;

Z temnoty; Hlasy; Vzkříšení démona; Dračí srdce 3;

Jurský masakr; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Julie Nováková: Prstenec prozření;

Helen Douglasová: Eden; Zdeněk Jukl: Horší než smrt;

Nicholas Briggs: Doctor Who – Dalecká generace;

Peter May: Pán ohně; Brandon Sanderson: Ocelové srdce;

Jessie Burtonová: Miniaturista; Přátelé Nadace;

Boris Razon: Palladium; L. J. Smith: Zakázaná hra: Lovec;

Zaklínač: Skleněný dům; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/02 XB-1 2016/02
 (e-book)
XB-1 2016/08 XB-1 2016/08
 (e-book)
XB-1 2013/01 XB-1 2013/01
 (e-book)
XB-1 2011/03 XB-1 2011/03
 (e-book)
XB-1 2017/09 XB-1 2017/09
 (e-book)
XB-1 2018/11 XB-1 2018/11
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Terry Pratchett

1

2

3

4

5

6

1 Terry a Honza Kan

tůrek pějí ankh-mor

porskou hymnu před

započetím

autogramiády (2001)

2 Fronta na podpisy

se táhla až za roh

(2001)

3 Uvnitř knihkupectví

bylo vedro, tak se

Terry a Honza

přestěhovali ven

(2001)

4 Tuto obří želvu

z pražské ZOO začal

Terry sponzorovat

v roce 1996

5 Proslov Terryho

Pratchetta po derniéře

Maškarády (2011)

6 Společná fotografie

spisovatele s jeho fan

klubem po derniéře

Maškarády (2011)



2

XB-1

Není snad jediného scifisty, který by

neznal jeho jméno. Proslavil se

především svou sérií knih Úžasná

Zeměplocha, kterou do češtiny geni

álně přeložil Jan Kantůrek. Však také

měl od autora jako jeden z mála do

voleno překládat volně. Při jedné

z návštěv dokonce Honza dostal od

Terryho jeden z jeho pověstných klo

bouků.

Prvním vydaným dílem byla povídka

The Hades Business (Kšeft v Há

desu), uveřejněná v jeho školním ča

sopise, když mu bylo třináct, a poté,

v roce 1963, znovu v časopise Sci

ence Fantasy, za níž obdržel 14 liber.

Druhá uveřejněná práce se jmenovala

Night Dweller (Noční tvor) a obje

vila se v 156. čísle časopisu New

Worlds v listopadu 1965. Po od

chodu ze školy v roce 1965 začal

pracovat v místních novinách Bucks

Free Press. Později působil v něko

lika dalších regionálních novinách.

V roce 1980 se stal tiskovým mluv

čím elektrárenské společnosti Central

Electricity Generating Board, kde

v jeho působnosti bylo několik jader

ných elektráren. Později vtipkoval

o tom, že předvedl svůj smysl pro

dokonalé načasování, protože změna

zaměstnání následovala brzy po ja

derné havárii v elektrárně Three Mile

Island v Pensylvánii v USA. V roce

1987 tuto práci opustil, protože v té

době už začal vydělávat víc peněz

příležitostným psaním. To mu umož

nilo zvýšit tempo a ve svém nejpro

duktivnějším období napsat dvě

knihy ročně. Úžasnou Zeměplochu

začal vydávat v roce 1983. Prvním ti

tulem byla Barva kouzel, jež v čes

kém překladu vyšla o deset let poz

ději. Celkem napsal kolem sedmde

sáti knih. Poslední dokončil loni

v létě. Některé texty ze zeměploš

ského cyklu byly převedeny na prkna

divadel (Soudné sestry, Maškaráda).

V Česku je inscenovalo mimo jiné

Divadlo v Dlouhé v Praze. Terry se

zúčastnil představení Maškarády jak

při premiéře, tak i při derniéře (27.

února 2011), kdy už byl těžce ne

mocný. Už se nepočítalo, že Terry na

derniéru přijede, tak se měla odložit,

protože jedna z hlavních postav, Sta

řenka Oggová, byla po operaci. Terry

však přijel a hra se hrála. Paní Po

korná odehrála svoji roli na vozíku

pro invalidy a s berlemi.

Ve filmech natočených podle jeho

knih si zahrál malé epizodní role.

V roce 1998 obdržel Řád britského

impéria v hodnosti Officer za službu

literatuře. Se sobě vlastní ironií to

komentoval prohlášením ve smyslu

„mám podezření, že 'službu litera

tuře' prokážu, když se zdržím dalších

pokusů nějakou napsat“. V roce 1999

mu byl udělen čestný doktorát litera

tury na univerzitě ve Warwicku.

Jako svoje záliby Pratchett uváděl

„psaní, procházení, počítače, život“.

Dobře je znám také díky své zvláštní

zálibě v pokrývkách hlavy, což je vi

dět na zadních stranách obálek origi

nálních vydání většiny jeho knih. Fi

nančně přispíval na záchranu orangu

tanů a v Praze dokonce sponzoroval

jednu želvu obrovskou.

Ke konci roku 2007 mu bylo diagno

stikováno onemocnění Alzheimero

vou chorobou.

1. ledna 2009 ho královna Alžběta II.

jmenovala rytířem, díky čemuž mohl

používat titul sir.

V roce 2009 Pratchett oznámil, že

hodlá podstoupit eutanázii předtím,

než nemoc dospěje do kritického sta

dia. 1. února 2010 byl vybrán, aby na

toto téma přednesl přednášku Ri

charda Dimblebyho (od roku 1972

přednáší nějaká významná osobnost

přednášku na aktuální téma). Před

náška se jmenovala Shaking Hands

With Death (Potřást si rukou se

smrtí/Smrtěm). Pratchett přednášku

napsal, ale vzhledem ke svému zdra

votnímu stavu ji nemohl přednést

osobně, místo něj ji proto přečetl

autorův přítel herec Tony Robinson

(Baldrick ze seriálu Černá zmije).

Terra Pratchett zemřel ve svém domě

12. března 2015 obklopen rodinou

a v přítomnosti své kočky, která na

posteli ležela vedle něj.

Korektnost za každou

cenu i ve sci-fi

Narazil jsem na článek, který mě mírně vyvedl z míry. Jmenoval se Ženy bojují proti sexismu. Překreslily oblíbené hrdinky z her i komiksů. Pod vedením art direktorky L. Panepintové se skupina profesionálních výtvarnic pustila do překreslování známých ženských postaviček z komiksů a počítačových her pod heslem: je potřeba navrhovat ženské postavy tak, aby byly sexy jak pro muže, tak pro ženy. Takové mohou být sexy, aniž by byly sexuálním objektem. (Podle mě se jim to tedy moc nepovedlo a některé jsou přímo úplně vedle - ale to je jen můj osobní názor). V rámci politické a jiné korektnosti se jejich nápad určitě ujme. Vzniknou bojůvky, které budou ničit v prodejnách vystavené komiksy s „nepřijatelnými“ ženskými postavami, budou pálit nikoli podprsenky, ale počítačové hry s Larou Croft a dalšími ženskými postavami vytvořenými z pohledu bílého heterosexuálního muže (citát). Ti umírněnější budou na sociálních sítích bojovat za bojkot takových paskvilů, které neberou ohled na jiné názory, nejlépe co nejšílenější. Tohle není zase až tak scifisticko-recesistický pohled na možný další vývoj naší civilizace. Nedávno jsem se doslechl, že firma připravující RPG hru ze středověku, odehrávající se v české kotlině, čelila nařčení z rasismu, neboť v její hře není žádný černoch. A bylo to prý míněno smrtelně vážně. Doufejme, že to byl jen nedostudovaný remcal, který neví, kde se česká kotlina nachází a jak to tady mohlo vypadat. A to se stále ještě pohybuji v rámci SF. V reálném životě jsem překvapován leckdy víc, než v těch nejšílenějších SF a fantasy. Jsem odpůrce každého fanatismu a příznivec „selského rozumu“, ale mám pocit, že takových je nás čím dál míň. Doufejme, že se mýlím a celé je to dané jen uřvaností těch, kteří se chtějí zviditelnit za každou cenu, a že to brzy přejde. Ovšem na druhou stranu, když vidím fotovoltaické elektrárny a globální oteplování, už si tak jistý nejsem.

Vlado Ríša

p.s. Kdo se chce podívat nakolik se jim povedlo vylepšit dané postavičky, tak zde je adresa: http://muddycolors.blogspot.kr/2015/03/what- women-wantin-women-characters.html

Sir Terence David John Pratchett

zemřel


Popírání

Ellie se choulila v koutku dětského pokoje. Tiše zpívala uko

lébavku a v náručí chovala pevně zavinuté miminko. Lexi byly čtyři měsíce – nebo jí bylo třináct měsíců? Ellie zavrtěla hlavou. Neslavili žádné narozeniny a třináctiměsíční děti nepotřebují povijan. Pokusila se urovnat zavinovací peřinky, aby Lexi nezakrývaly tvářičku, ale pokaždé, když se jí povedlo jednu vrstvu odhrnout, objevily se jen další peřinky.

„Oskare,“ zavolala. „Pojď sem na chvilku a vezmi si malou,

musím do obchodu pro dětskou výživu.“

Oskar vešel a pohlédl na ni s tím nešťastným výrazem, který

mu nemizel z tváře, jak byl týden dlouhý. V práci to musí být na levačku, usoudila Ellie. Přála by si, aby se jí Oskar svěřil, jenže on ji nechtěl zatěžovat svými starostmi. V pokojíku byla tma a vypínač nefungoval. Ellie vytáhla rolety, ale okenní sklo bylo natřené bílou barvou, takže nebylo vidět ven.

„Ty jsi zamaloval okna?“ Bydleli ve třetím patře a z bytu měli

hezký výhled do korun stromů. „Lexi se bude chtít dívat na ptáčky.“

„Zamoření sporami všechny ptáky zabilo,“ ucedil Oskar hořce.

„A pro dětskou výživu chodit nemusíš. Už to trvá měsíce, Ellie. Vím, že je to těžké, ale já už takhle dál nemůžu. Ta bolest je dost zlá i bez toho, abych ji s tebou dennodenně prožíval nanovo.“

Ellie se zamračila. „Jestli nemáš čas malou pohlídat, tak to

můžeš říct rovnou.“

Oskar se k ní sklonil a políbil ji na temeno hlavy. „Odcházím,

Ellie. Našel jsem karavan, který mě vezme až do L.A. Od příletu spor nemám od Jessiky jedinou zprávu. Neodpověděla ani na dopis, ve kterém jsem jí psal o Lexi. Najal jsem pečovatelku, bude ti k ruce, abys to tady beze mě zvládala. Jmenuje se Marybeth. Spory jí zabily manželku, a tak mě napadlo, že společně svůj zármutek třeba překonáte snáz.“

„Pomocnice v domácnosti se bude hodit,“ souhlasila Ellie.

„A svou sestru ode mě pozdravuj.“

Ellie se usmála. Jessika měla na Oskara vždycky dobrý vliv.

Ta už mu určitě spraví náladu.

Když se Oskar obrátil k odchodu, měl v očích slzy. Ellie na

padlo, jestli to není jeho alergií. Prve se zmínil o sporách. Až půjde pro výživu, měla by mu rovnou vyzvednout antihistaminika.

* * *

Ellie posadila Lexi do vysoké židličky, pořád zavinutou v pe

řinkách, a zkusila ji po lžičkách nakrmit přesnídávkou z rozmixovaného hrášku. Nedařilo se jí to. Ve čtyřech měsících byla holčička na pevnou stravu ještě moc malá a celý obsah zavařovací skleničky skončil na povijanu místo v dítěti. Ellie postavila prázdnou sklenici do dřezu.

Někdo zaklepal na dveře, odemkl si a vešel. Nebyl to Oskar.

„Váš manžel mi dal klíč,“ vysvětlila příchozí. „Jsem Mary

beth. Vy budete určitě Ellie.“

Ellie přisvědčila. „A tohle je Lexi. Zrovna se celá pobryn

dala.“ Ellie otřela povijan bryndáčkem a rozpačitě dodala: „Ještě je na to trochu malá, ale zkusila jsem ji nakrmit.“

Marybeth se smutně usmála. „Lexi umřela, Ellie. Je to už de

vět měsíců, co Eridani zamořili Zemi sporami. Když zjistili, že

planeta je obydlená, pokusili se zachránit, co šlo, ale starým li

dem ani malým dětem už nebylo pomoci.“

„Ještěže se to stalo před devíti měsíci, a ne teď,“ odpověděla

Ellie a přejela desku jídelní židličky utěrákem zmazaným od

přesnídávky. „Oskar vás najal, abyste Lexi hlídala? A nemohla

byste taky prát? Ty peřinky by to už potřebovaly.“

Marybeth opatrně odvinula svrchní vrstvu zavinovačky a od

ložila ji do koše na prádlo. „Bylo by lepší, kdybyste se s tím

smířila, Ellie. Tohle vám neprospívá.“

Ellie, viditelně potěšená, že se Marybeth dokáže o miminko

postarat, odešla do koupelny, aby se osprchovala. Drhla si po

kožku v proudu studené vody úplně doruda, aby měla jistotu,

že se zbavila všech spor. Oskar je na ně alergický a ona roz

hodně nechce, aby se mu udělalo hůř. Ale co ta paní na hlídání?!

Přišla zvenčí, ta musí být sporami úplně posetá.

Ellie vyběhla celá mokrá z koupelny, zabalená jen v osušce.

„Přišla jste zvenčí! Chudinka Lexi! Vystavila jste ji kontaktu se

sporami!“

Marybeth vzala Ellie kolem ramen a jemně ji postrčila zpátky

do koupelny. „Jenom klid, už se není čeho bát. Žádné spory už

venku nejsou, ze všech vyrašily rostliny.“

* * *

Následujícího dne přišla Marybeth zas a tentokrát s sebou

přivedla starého muže. Ellie jen doufala, že stařík není ne

mocný. Navzdory počasí byl velice teple oděný: vězel v něko

lika vrstvách neforemného oblečení, na nohou měl těžké černé

boty a na hlavě beranici s klapkami přes uši. Byl menší, ale za

valitý, měl popelavě šedou pleť a podivně široký úsměv přes

celý obličej. Ellie napadlo, že vypadá jako ropucha, ale hned tu

nelichotivou myšlenku zahnala.

„Pojďte dál, prosím, pojďte dál,“ zvala návštěvníky dovnitř,

dokud jí trochu opožděně nedošlo, že Marybeth i se svým – ta

tínkem? nebo spíš dědečkem? – už stojí v předsíni.

„Říkala jsem si, že byste se měla setkat s jedním z Eridani,“

vysvětlovala Marybeth. „Třeba vám to pomůže vyrovnat se

s tím, co se stalo.“

„Ráda vás poznávám, pane Eridani,“ přivítala muže Ellie. Už

byl čas, aby uložila Lexi do postýlky. V bytě bylo teplo, pro

holčičku na spaní tak akorát, ale Ellie by možná prospěla trocha

čerstvého vzduchu. „Umíte zpívat, Marybeth?“

„Zpívat?“ opáčila Marybeth. „No, vlastně ani ne.“

„A co vy, pane Eridani?“ zeptala se Ellie starého pána. „Ne

zazpíval byste mojí dceři ukolébavku? Ráda bych si vyšla na

malou procházku.“

„Možná jí udělá dobře, když se dostane z domu,“ obrátila se

Marybeth k dědečkovi. „Myslím, že byla chyba ta okna zama

lovat.“ Přešla k oknu v kuchyni a rázně je otevřela, až se všude

rozletěly částečky zaschlé barvy.

Ellie se otočila ke kuchyni zády, aby Lexi ochránila před tím

dotěrným prachem. „Dejte pozor, ať se toho nenadýchá. Ještě

se zotavuje z ošklivého kašle.“

3XB-1

Pět stupňů zármutku

po invazi mimozemšťanů

Caroline M. Yoachimová

(FIVE STAGES OF GRIEF AFTER THE ALIEN INVASION)


Starý pán přikývl a vztáhl ruce, aby si od ní Lexi vzal. Choval

dítě něžně v náručí, ale i když se pořád tak doširoka usmíval, Ellie připadalo, že jeho vypouklé černé oči posmutněly. Pomyslela si, že stařík možná touží po vlastních vnoučatech.

„Nebuďte smutný. Vidíte, jak vás má Lexi ráda? Vždyť ani

nezaplakala.“ Ellie si natáhla svetr a otevřela dveře od bytu. „Nebudu pryč dlouho.“

Stromy rostoucí podél chodníku měly podivné, fialově zbar

vené listy a kolemjdoucí jí v tom slunečném sobotním odpoledni připadali nezvykle ztrhaní; jak ale přecházela pod otevřenými okny, zaslechla tiché broukání ukolébavky, sladké a pomalé, a spokojeně si vydechla. Tohle její dcerušku krásně ukonejší ke spánku.

Hněv

Když přiletěly spory, Amélii bylo dvanáct a živě se na tu noc

pamatovala. Atmosférou proletěly tisíce jasně hořících meteoritů. Ohořelé černé kapsle narážely do země a vybuchovaly v prudkých explozích. Za úsvitu už byl vzduch zamořený vířícími kotouči oranžové mlhy, jako kdyby vítr zvedl ze stromů mračna pylu. Každý člověk a vůbec každý tvor na planetě se toho nadýchal. Jako první pomřeli ptáci, ale zdaleka nebyli poslední.

„Běž od toho okna, cvrčku,“ Brayden prohrábl sestře vlasy,

jako kdyby jí bylo zase šest. „Táta bude doma co nevidět, a ty nemáš hotové úkoly.“

„Nebudu dělat úkoly. Je hloupost předstírat, že se nic ne

stalo,“ namítla Amélie. „Všichni ve třídě kvůli sporám někoho ztratili. Kamarády, prarodiče... sourozence. Tia přišla o oba rodiče. Zabili je při nepokojích. A Zachův starší brácha uhořel při jednom z požárů. A pak to, jakým způsobem nás uzdravovali...“

Amélie se otřásla. Pořád ji pronásledovaly noční můry. Vra

celo se jí, jak se jeden z těch žabích felčarů proměnil v pramínek mlhy a protáhl se jejím hrdlem, aby jí v plicích vysbíral spory a uzdravil poranění, která už stihly napáchat první výhonky. Bylo to buď to, nebo umřít, až ze spor vyrostou rostliny, ale Amélie od té doby trpěla záchvaty, při nichž sebou zmítala tak silně, že ji otec musel držet, aby si neublížila.

„Je to už jedenáct měsíců,“ připomněl Brayden. Zvedl oči

k nebi a na okamžik se ponořil do vlastních myšlenek. „Co můžeme dělat jiného než vrátit se zpátky k normálu? Kdybys neměla školu, seděla bys celý den doma s rukama v klíně jako ten chlápek odvedle, co sem přijel až z Portlandu.“

Bratra jejich sousedky tu minulý týden vyložil projíždějící

karavan. Přijel sem za Jessikou, jenže ta už mezitím odletěla na vesmírnou stanici, vybraná do týmu expertů, kteří se měli podílet na vyjednání dohody s mimozemšťany. Jediná dohoda, o jakou stála Amélie, zněla jasně: ‚Padejte z naší planety i s těma hnusnýma fialovýma kytkama.‘

„Aťsi Oskar vysedává doma s rukama v klíně,“ dopálila se,

„ale já – já bych šla zabíjet žabáky.“

Brayden zavrtěl hlavou. „Žabáci se přece zabít nedají. Lidi

to zkoušeli. Nemůžeš je probodnout, zastřelit ani otrávit. Je jedno, co jim provedeš, zase se zacelí a zahojí. Kdybys dělala svoje domácí úkoly, tak bys to třeba věděla.“

Jenže na rozdíl od ostatních školních předmětů, které ji pře

staly zajímat, zrovna anatomii žabáků studovala Amélie důkladně. Přestože se na pohled jevili hmotní, jejich základní životní formou byla vnímavá mlha. Přičaplá, jakoby žabí těla, která tady na Zemi používali, byla ve skutečnosti tvořena sytě šedým oblakem, dostatečně hustým, aby na něm drželo oblečení, ale ne o mnoho víc. Střely nebo čepele mlžinou pronikly,

aniž jí mohly vážně ublížit, jedovaté látky prošly skrz, aniž se

vstřebaly.

Amélii napadlo něco jiného. Kousek po kousku žabáka po

chytá do zavařovacích sklenic a ty pak jednu po druhé nahází

do ohně. Ráda by věděla, jestli mu takovou smrtí způsobí stejně

hroznou bolest, jakou jejich malému bráškovi působily poslední

zoufalé nádechy. Gavinovi byly jen čtyři roky a svou poslední

noc prokřičel hrůzou a v bolestech. Doktor řekl, že spory mu

spálily plíce zaživa.

Amélie se pokusí spálit zaživa žabáka.

* * *

Žabáci bloumali ulicemi jako duchové, tu a tam se některý

zastavil, aby se nakrmil listím z fialových rostlin, které všude

vyrostly z jejich spor. Podle oficiálních zpráv to byli pozorova

telé, sbírali informace, aby mohli napravit víc způsobených

škod, ale podle toho, co viděla Amélie, se u nich ty velké šedé

žáby normálně zabydlovaly. Číhala na ně za jednou z těch ci

zích, lékořicí vonících rostlin s kartonovou krabicí plnou skle

něných zavařovaček.

Jen co se objevil první žabák a začal uždibovat listí, Amélie

vyskočila z úkrytu za keřem se sklenicí v ruce. Nabrala pořádný

kus mlhy přímo z žabákova ropušího obličeje. Mlžná látka byla

hustší, než čekala, spíš než mlhu připomínala pudink nebo že

latinu. Bledý rosol uvězněný v zavařovačce se až nechutně po

dobal lidskému masu, a když Amélie šroubovala na sklenici

víčko, zvedl se jí žaludek. Žabák pronikavě zakvílel. Třebaže

měla nádobku plnou šedivé třaslaviny, v jeho odpudivé tváři

nebylo ani stopy po nějakém zásahu.

Jenže to nedokázala udělat. Přinesla si plnou krabici sklenic

a přála si, aby žabák shořel zaživa, ale nemohla se přinutit na

brat do další zavařovačky víc toho bledého masa. Žabák na ni

hleděl kulatýma černýma očima a dál tence kvílel, teď už o něco

slaběji, ale pořád stejně žalostně a drásavě.

„Zabili jste Gavina!“ vykřikla Amélie. „Všecko jste zničili

a teď si tu chodíte, jako by vám to tady patřilo! Za to byste měli

shořet v plamenech!“

Třískla zavařovačkou s šedivým sulcem o chodník. Sklenice

narazila do betonu a kusy skla se rozletěly do všech stran.

Z třpy tivých střepů se zvedl chvějivý obláček šedivé mlhy, při

plul zpátky k žabákovi a splynul s ním.

Amélie zalovila v krabici, popadla další zavařovačku

a mrskla s ní po žabákovi. Sklenice se od ropušího obličeje od

razila, aniž by z něj aspoň na okamžik vymazala ten široký žabí

úsměv. „Táhněte, odkud jste přišli!“ ječela a házela po žabákovi

jednu sklenici za druhou, dokud nebyla krabice prázdná a chod

ník pohřbený pod hromadou skleněných střepů.

Žabák nabral střepy velkýma, blanitýma prackama a začal je

hníst a modelovat z nich svou vlastní podobu. Amélie ho proti

své vůli sledovala jako očarovaná. Uhlazoval střepy skla s leh

kostí sochaře tvarujícího hlínu, dokud nevznikla socha žabáka,

jemuž v mohutných skleněných prackách spočívalo lidské dítě

neurčité podoby. Nebyl to její bratříček, ale bylo to zrovna ta

kové dítě jako on. Dítě jako všechny děti, které se mu mohly

podobat. Na rozdíl od ostatních žabáků, které kdy Amélie spat

řila, tomuhle na tváři chyběl odporný ropuší úsměv.

Přiběhl k nim Brayden. „Zaslechl jsem ten kravál, a...“ Zíral

na sochu.

„Chytla jsem žabáka. Chtěla jsem ho hodit do ohně, ale ne

mohla jsem to udělat,“ přiznala Amélie. „Ani po tom všem, co

nám provedli.“

Možná to byla jen klamavá hra světla, ale Amélii se zdálo,

že socha není prázdná. Uvnitř skleněné postavy žabáka jako by

4 XB-1


tančily slabé oranžové plamínky a spolu s nimi tam byly chomáčky šedivého dýmu, stejné jako ten mihotavý obláček mlhy, který se prve vznesl do vzduchu, když mrštila sklenicí o beton a pustila žabáka na svobodu. Jako by uvěznil část sebe do nitra skleněné sochy, aby tam hořela.

Amélie si pomyslela, že je to jen výplod její představivosti,

jenže Brayden to viděl také. „Tak se mi zdá, že už za to, co nám provedli, hoří.“

Žabák sklonil hlavu na prsa, otočil se a odešel.

Vyjednávání

Mimozemšťan stojící naproti Jessice měřil čtyři stopy na

výšku, byl břidlicově šedivý a vypadal jako přerostlá ropucha. Byl cítit křídou a vydával slabý sípavý zvuk, který téměř zanikal v hučení orbitálních stabilizátorů. Teplota na palubě byla nastavená tak, aby vyhovovala příslušníkům lidské rasy, a tak byl mimozemšťan navlečený v tlustém svetru, který upletla jedna z někdejších Jessičiných postgraduálních studentek a který přijal darem na důkaz dobré vůle celého lidstva. Na fialové vlně byla připíchnutá veliká kulatá placka s číslem 17. Eridani nepoužívali jména.

Eridani 17 před sebe natáhl blanitou pracku, jeho prsty zprů

svitněly a vytvořily iluzi pramínků kouře, stoupajících ve spirálách vzhůru nad jeho dlaň. Kouř se zformoval do tvaru Severní Ameriky a pak se proměnil v panoráma velkoměsta.

„Toronto?“ hádala Jessika podle povědomého tvaru jedné bu

dovy. Eridani zavrtěl hlavou.

Vyjednávat s Eridani bylo jako hrát Pictionary, Svět v obra

zech, oblíbenou hru, při níž jednotliví hráči ve skupině střídavě kreslí obrázky a ostatní podle nich mají uhodnout zadání. Rozdíl byl v tom, že Jessika teď byla střízlivá a chvála bohu sama nic kreslit nemusela. Malovat u nich v rodině uměl odjakživa jen Oskar, její bratr, a v Pictionary ji s přehledem porážel, už když byl o polovinu mladší než ona. Nakolik však mohla soudit z jeho nedávného vzkazu, nekreslil teď Oskar nic jiného než obrázky své duchem nepřítomné ženy, která přišla o rozum, když jim spory zabily holčičku.

„Seattle,“ tipla si.

Eridani rozuměli mluvené řeči, ale ne tak, že by si překládali

významy jednotlivých slov. Podle toho, na čem se shodovali nejlepší tlumočníci, se zdálo, že Eridani dokážou v mezerách mezi slovy zachycovat myšlenky.

Jessika doufala, že je to pravda. Neměla oprávnění, aby

mohla Eridani požádat o to, po čem v hloubi duše toužila, a schůzky byly monitorovány.

Eridani 17 zformoval svou dorozumívací rukou obraz něko

lika zástupců jeho druhu stojících mezi dvěma mrakodrapy. Zatímco se Jessika dívala, objevila se mezi budovami obrovská síť a vzápětí přibylo i několik kokonů s čímsi, co byla nejspíš eridanská mláďata.

„Seattle je hustě osídlený lidskou populací, ale jsem si jistá,

že najdeme jiné, méně zalidněné lokality, které budou vyhovovat vašim potřebám,“ navrhla Jessika. Například Atlanta, pomyslela si. Je tam tepleji a mimozemské spory to tam zamořily s neobyčejnou hustotou.

Eridani 17 neodpověděl a jeho ruka ztuhla a zpevněla. To

znamenalo, že alternativní oblast je přijatelná. Jessika pořídí seznam vylidněných a téměř vylidněných měst a na zítřejší schůzce ho předloží k jednání.

Nadešel čas, aby přešla k dalšímu bodu svého jednacího pro

gramu. Měla za úkol Eridani požádat o podpůrné technologie pro udržení a obnovu lidských populací v oblastech nejhůře zasažených sporami. Vyjednávání probíhala na mnoha paralelních schůzkách zároveň, v libovolnou chvíli se jich účastnily desítky

lidí, kteří se s Eridani setkávali za stejných podmínek, s každým

Eridani vždy pouze jeden člověk. Jessika se podívala na tablet,

aby zjistila, jestli její agendu nepozměnily průběžné výsledky

některého z ostatních jednání.

„Tak jako mnoho dalších lidí i já jsem kvůli sporám přišla

o svoje blízké,“ načala nové téma. V duchu se soustředila na svoji

malou neteř, droboučké miminko, které měla jen jednou jedinkrát

v náručí. „Všemožně se snažíme se s našimi ztrátami vyrovnat.“

Byla pověřena požádat Eridani o pokročilé technologie v ob

lasti dopravy a komunikací, o inovativní zemědělské metody

k posílení odolnosti pozemských plodin, aby mohly prospívat ve

dle invazivních fialových rostlin, vzešlých z eridanských spor.

Očekávalo se od ní, že svou řeč v duchu podpoří příslušnými

představami, aby tak mimozemšťané mohli mezi slovy pochopit,

co od nich lidé potřebují. Ona však místo toho myslela na své

blízké, zabité sporami a během nepokojů, které se strhly po za

moření – myslela na mrtvé příbuzné, kolegy, sousedy a přátele.

Vraťte nám je, žádala úpěnlivě. Eridani byli tak vyspělí, určitě

mohou něco udělat. „Přece musíte znát nějaké technologie,

které by nám pomohly.“

Eridani 17 se celý proměnil vmlžný oblak, takže po něm na

podlaze zbyla jen neforemná hromádka fialového svetru. Oblak

na sebe vzal podobu Gavina, čtyřletého synka od sousedů, kte

rého spory zabily. Chlapec před ní seděl na zemi se zkříženýma

nohama a na klíně mu spočívalo miminko v povijanu, s uslin

taným úsměvem a dolíčky ve tvářích. Lexi.

Podobu obou dětí si mimozemšťan musel vyvolat z její pa

měti, ale stvořený výjev mezi její reálné vzpomínky nepatřil.

Gavin se s Lexi ve skutečnosti nikdy nesetkal. Ale kdyby

k tomu došlo, uznala v duchu Jessika, mohlo by to takhle vy

padat. Chlapci se ve tváři zračila směsice zvědavosti a opatr

nosti, a Lexi...

Jessika málem vyslovila, co měla na srdci, že by dala cokoli

za to, aby se Lexi vrátila. Její smrt a Elliino zhroucení ničily

Oskara. Každé úmrtí způsobené sporami ústilo v tisíce nepa

třičných následků, až se nakonec rozpadl celý svět. Přece musí

existovat způsob, jak by to Eridani mohli odčinit, musí vrátit

čas nebo ohnout prostor a všechna ta úmrtí napravit. Nějaká

cesta musí existovat!

Gavin si jednou rukou přidržoval Lexi na klíně a druhou začal

zvedat před sebe. Prsty jeho vztažené ruky zprůsvitněly, až se

z toho Jessice udělalo nevolno. Věděla, že přízraky dětí jsou jen

transformací Eridaniho 17, ale stejně nebylo v pořádku, když

lidské prsty průsvitněly tak, jak se to právě dělo s těmi Gavino

vými.

„Chcete říct, že nám vrátíte lidi, které jsme ztratili,“ Jessika

se odmlčela, aby si prostudovala mapu, která se nyní vznášela

v místech, kde měla být Gavinova dlaň, „když vám dáme celé

Západní pobřeží?“

Bylo to jako ledová sprcha, která Jessiku vrátila zpátky do

reality. Eridani neustále projevovali lítost nad tím, co lidem pro

vedli. Kdyby věděli, že naše planeta je obydlená, nikdy by sem

podle svých tvrzení kapsle se sporami – a později ani koloni

zační lodě – neposlali. Jessika proto nebyla připravená, že by

Eridani mohli její zármutek využít, aby si vyjednali výhodnější

podmínky. Neměla právo s nimi obchodovat tak rozsáhlá

území, a už vůbec ne za pouhé přízraky.

„To nejde, ne za vidiny a vzpomínky,“ pronesla nahlas.

Gavin se předklonil a políbil maličkou Lexi na čelo. Bylo to

tak blizoučko tomu, po čem toužila; vypadalo to téměř oprav

dově. Rozhodně to mělo ke skutečnosti blíž než Elliin prázdný

uzlík svázaných peřinek. Možná by to stačilo, aby se její šva

grová znovu vzchopila k životu. Bylo to tak blízko skutečnosti,

a přece to k ní mělo nekonečně daleko. A ona by s Eridani ne

mohla tak rozsáhlá území vyměnit, ani kdyby jí slíbili, že vrátí

5XB-1


opravdové děti, že je nějak přivedou z minulosti. „Nejsem oprávněná sjednávat tak značné územní ústupky.“

Gavin a Lexi se jí rozplynuli přímo před očima, roztekli se do kalužky, z níž pak na sebe Eridani 17 přijal svou obvyklou podobu žabáka. Ze schůzky se pořizoval kompletní záznam a Jessika nepochybovala, že dole na Zemi už nahrávku analyzují. Až zjistí, že měla v očích slzy, pošlou ji s ostudou zpátky domů. Totiž, pošlou ji zpátky na Zemi, domů ji poslat nemůžou. Domov pro ni představovalo místo, kde byly obě děti ještě naživu.

Sklíčenost

Oskar přišel domů po dlouhé šichtě, během níž vytrhávali mimozemské rostliny z avokádového háje. Ruce měl plné fialových skvrn a byl cítit lékořicí. Na kuchyňskou linku postavil pětikilovou papírovou tašku plnou avokád. Plánoval, že s dětmi od sousedů vymění několik plodů za jednoho z těch pstruhů, které chovali v kašně na nádvoří, ale teď se mu nechtělo jíst. Zavřel se v sestřině ložnici pro hosty a civěl do stropu, zavalený tíhou svých špatných rozhodnutí.

Neměl Ellie opouštět.

Stěny pokoje byly pokryté kresbami a na všech byla jeho žena. Její úsměv, oči, její útlé ruce. Tváře pokropené zlatavě hnědými pihami. Vlasy svázané do ohonu, s uvolněnými pramínky, které jí rámovaly obličej. To ona ho opustila. Odmítala přijmout skutečnost a raději celé dny předstírala, že ten uzlík svázaných hadříků je jejich holčička. Nikdo ho nemůže vinit za to, že už nechtěl prožívat tutéž bolest pořád dokola. Vydržel to měsíce. A Marybeth je dobrá známá a on jí přenechal všechno, co měli, aby se o jeho ženu mohla postarat.

Aby on mohl odjet za sestrou. Říkal si, že Jessika možná potřebuje, aby jí někdo pomohl. Jenže Jessika neseděla bezmocně doma na zadku. Kdepak, ona místo toho odletěla na vesmírnou stanici, delegovaná mezi pozemské vyjednavače. Oskar si v duchu maloval, jak bude mít konečně šanci dokázat, že už není malý bratříček, jak sem vtrhne a zachrání ji před zmatkem, který po invazi určitě zpustošil život i jí, ale ona ho vůbec nepotřebovala. Vždycky se bez něj obešla. Oskar ani nevěděl, jestli dostala jeho vzkaz, který se jí odsud pokusil poslat.

Někdo zabušil na dveře. Nejspíš sousedovic děti. Brayden avokáda zbožňoval a vyměnit je s Oskarem bylo jednodušší než pokoušet se je kupovat bůhvíkde.

Oskar došel otevřít. „Ahoj, Jessiko.“

„To je k nevíře, tys mi fakticky vyměnil zámky!“ Jessika se na oko zamračila, pak se usmála a dlouze Oskara objala. „Vypadáš příšerně.“

* * *

Oskar se uklidil do ložnice pro hosty. Mohl to Jessice vysvětlovat horem dolem, ale jeho sestra odmítala pochopit, jak to, že odjel za ní a nechal Ellie samotnou.

Do L.A. začaly proudit davy lidí z východu. Stěhovali se do opuštěných bytů, kancelářských budov, nákupních středisek. Z Los Angeles se znovu stávalo rušné velkoměsto. Od Jessiky Oskar věděl, že vláda přenechala Arizonu a Nové Mexiko žabákům. Kvůli všem těm přistěhovalcům bylo těžší zavadit o práci. A se sevřeným srdcem bylo pro Oskara každé ráno těžší probudit se a čelit novému dni.

Když už se druhý den zpěčoval vylézt z postele, Jessika k němu do pokoje vpochodovala, jako když jí bylo dvacet a jemu deset a ona ho mohla sekýrovat podle libosti. „Nakresli mi ptáka.“

6 XB-1


„Jdi pryč,“ zavrčel. Žádní ptáci už nebyli a taktika jeho sestry

mu připadala průhledná. Ptáci byli symbolem šťastnějších dnů. Myslela si, že když ho přinutí kreslit ptáky, zažene tím jeho stísněnost? Jenže to se spletla. Jestli mu bude připomínat, jaké to bylo dřív, Oskar se bude cítit jenom hůř. „Ptáci nejsou. Spory je zabily.“

„Ber to jako nájemné. Prospěje ti, když budeš chvíli kreslit

něco jiného než v jednom kuse jen Ellie. Nechci po tobě nic víc než jeden povedený obrázek ptáka.“ Jessika odešla, ani nepočkala na jeho odpověď.

Zbývalo mu posledních pár čtvrtek tvrdého papíru; většinu

jich vypotřeboval na kresby Ellie. Teď jednu čistou čtvrtku vytáhl, zavřel oči a pokusil se představit si sojky Stellerovy, jak zobou buráky z krmítka za oknem jejich bytu, ještě před příletem spor. Vybavil si jejich modré a černé peří i přibližný tvar hlavičky, na detaily si však vzpomínal jen mlhavě. V knížkách by snadno našel fotografie, ale chtěl se bez nich obejít. Měl by zvládnout nakreslit ptáka z hlavy. Vždyť je to teprve rok.

Poprvé za dlouhé týdny vytáhl rolety. Byt se nacházel ve

čtvrtém podlaží a z oken bylo přes uličku vidět na téměř identickou cihlovou budovu naproti. Oskar se pokusil představit si ptáky, jak prolétají uličkou, usedají dole na beton a hledají si hmyz a semena. Myšlenky na létání ho ale přivedly k představě, že by se mohl vyhoupnout na římsu a odplachtit do zapomnění.

Raději rolety zase zatáhl.

* * *

O dva dny později Oskarovi zbývala poslední čtvrtka papíru

a pořád neměl obrázek ptáka hotový. Jedl, jen když ho k tomu Jessika přiměla, a spal, dokud ho nedonutila vylézt z postele. Kreslit ptáky nemělo smysl. Už nemělo smysl dělat vůbec nic.

Do pokoje vešla Jessika s polovinou avokáda. To už ho zase

bude nutit jíst? Ale sestra se pustila do jídla sama, s chutí lžičkou vyjídala zelenou kašovitou hmotu a culila se přitm, jako by další avokádo, navíc jen tak samotné, byla kdovíjaká lahůdka. „Tohle je poslední, co zbylo v tašce. A středisko sociální péče omezilo příděly jídla, takže s nimi už nevystačíme. Musíme se rozhodnout, co uděláme dál. Našla jsem jeden karavan, který jede na sever, přímo přes Portland.“

Jenže Oskar se domů vrátit nechtěl. Co když Marybeth na

vzdory svým slibům nechala Ellie samotnou? Oskar to nechtěl vědět. „Já tady zůstanu.“

Jessika zavrtěla hlavou. „Nezůstaneš. Hodlám tenhle byt vy

měnit za místo v karavanu a jídlo na cestu. Jestli chceš zůstat v L.A., budeš si muset poradit sám.“

Odešla, aby si to mohl v klidu rozvážit. Oskar zabloudil po

hledem k oknu. Bylo by to tak snadné, tak rychlé. Kdyby už se k Ellie nikdy nevrátil, mohl by si představovat, že je v pořádku, že je snad i šťastná. Nemusel by se potýkat se světem, ve kterém už nikdy nic nebude, jak má být.

Vytáhl rolety. Pod ním procházel uličkou mimozemšťan

a usmíval se tím pitomým žabím úsměvem, jakým se neustále usmívali všichni mimozemšťani. Žabák ho v okně zpozoroval a proměnil se v oblak kouře, z něhož se v mžiku stalo hejno ptáků. Nebyly to sojky Stellerovy, které se Oskar marně pokoušel nakreslit, ale načepýření šediví holubi. Ptáci vyletěli vzhůru a usadili se na předprsních oken a na drátech elektrického vedení. Nebyli sice skuteční, ale na to, aby v něm vyvolali zřetelnou vzpomínku, to stačilo.

Oskar mohl buďto vylézt na římsu, anebo podle oživené

vzpomínky nakreslit Jessice obrázek a pak s ní odjet zpátky do Portlandu.

Počkal, až se mu přestanou třást ruce, a začal skicovat.

Smíření

Marybeth doprovázela Ellie na kliniku. Ellie trvala na tom,

že s sebou vezme i ‚Lexi‘, uzlík špinavých hadříků, který dál

umanutě vydávala za svoji mrtvou holčičku. Marybeth doufala,

že nová léčba Ellie pomůže. Ellie byla úžasná žena, uměla se

radovat z každičké maličkosti. I teď, když spolu kráčely prázd

nými ulicemi a míjely eridanské vyživovací rostliny, švitořila

Ellie ke svému hadrovému děťátku o tom, jak jsou ty oranžové

květy na těch pěkných fialových stromech hezoučké.

Marybeth na těch ‚květech‘ nic hezoučkého neviděla. Vždyť

to ani nebyly květy, ale trsy mrňavých kuliček, z nichž každá

byla plná oranžových spor. Bylo zřejmé, že spory se z kuliček

už brzy uvolní, a třebaže je Eridani nepřestávali ujišťovat, že

tentokrát budou pro všechny naprosto neškodné, Marybeth se

nemohla zbavit vzpomínek na prvotní zamoření a na všechny

ty lidi, které spory zabily. Na Jolandinu smrt.

Pro zdravé dospělé jedince spory smrtelné nebyly, jenže její

manželka nebyla zdravá. Jolanda trpěla rozedmou plic, zapří

činěnou deficitem alfa-1-antitrypsinu, což byla genetická poru

cha, kvůli níž měla ve dvaatřiceti letech plíce šedesátileté těžce

závislé kuřačky. I bez napadení sporami se její stav rapidně

zhoršoval. Měla propracovaný celodenní systém prášků a inha

látorů, aby všechny ty záchvaty kašle, nápory dušnosti a sípání

udržela pod kontrolou, a k tomu měla neustále po ruce zásobu

přídavného kyslíku na skutečně špatné dny.

Jolanda by krásu mimozemských stromů nepřehlédla, stejně

jako Ellie. Marybeth se na Ellie dívala a bylo to téměř, jako by

zase viděla Jolandu, v dobách, kdy byla mladší, v prvních letech

jejich vztahu, předtím, než z ní nemoc vysála veškerou sílu.

Jenže zamilovat se do heterosexuální ženy by nejspíš nebylo

o nic příčetnější než opatrovat uzlík špinavých peřinek.

* * *

Byla to eridanská klinika, jedna z několika, jejichž zřízení

bylo součástí dohody s mimozemšťany. Když ženy vstoupily,

přivítal je muž v bílém plášti a zavedl je do malé čekárny s čer

nými plastovými křesílky a potrhanými časopisy datovanými

z doby před příletem spor.

„Sejdeme se tady s Oskarem?“ zeptala se Ellie. Se stejnou

tvrdošíjností, s níž odmítala akceptovat smrt svého dítěte, Ellie

věřila, že se Oskar vrátí.

„Oskar tady není, El. Přišly jsme sem za jedním Eridani,“ vy

světlila jí Marybeth. „Možná znají způsob, jak tě uzdravit.“

Ve dveřích se objevil mimozemšťan, zamotaný v něčem, co

vypadalo jako prošívaná péřová deka uvázaná na způsob tógy.

Žabák se na obě ženy zkoumavě zahleděl korálkově černýma

očima a potom kývl k Ellie, jako by se rozhodl, že z nich dvou

je to spíše ona, kdo potřebuje vyléčit.

„Ráda bych šla dovnitř s ní,“ požádala Marybeth.

Eridanský lékař přikývl na souhlas.

* * *

Léčba nebyla příjemná a bylo trýznivé to celé sledovat. Mi

mozemšťan zprůsvitněl v šedivou mlžinku a začal se proměňovat

v obrazy, které Ellie vytáhl z mysli – nebylo to přísně vzato čtení

myšlenek. Kdyby Ellie nemluvila, mimozemšťan by se k jejím

myšlenkám nedostal. Jen tehdy, když se rozhovořila o svojí hol

čičce, zpřístupňovala mu i svoje vzpomínky. Pak už to bylo jako

promítání diapozitivů, vyvedených ve stupních šedi:

Oskar v porodnici, držící Lexi v náručí toho dne, kdy se na

rodila.

Elliiny potíže s kojením, když se Lexi nechtěla přisát.

7


Lahvičky s výživou, kterou opatrně připravovali a ohřívali

v každou noční hodinu.

Tolik výjevů, které Marybeth neznala, tolik vzpomínek, které

ubohou Ellie pronásledovaly tak mocně, že odmítala skutečnost.

A pak přišlo to nejhorší, přílet spor.

Ellie odcházející z bytu pro kojeneckou výživu.

Ellie po návratu, obalená jemným prachem.

Lexi, jak žalostně kašle a slabě naříká.

Poslední dny, kdy už Lexi spala jen vzpřímená, přitisknutá

Ellie na prsou.

Pak nastal konec, okamžik, po němž už nenásledovaly žádné

nádechy, a Oskar odnesl Lexi pryč. Když holčička opustila troj

rozměrný výjev, který Eridani vytvářel částečkami vlastního

těla, Marybeth vykřikla. Potom s nadějí pohlédla na přítelkyni,

aby zjistila, jestli jí terapie pomohla. Ellie plakala, ale nepřestá

vala mluvit dál. Věděla už, že její děťátko je po smrti, ale tím

to pro ni ještě nekončilo.

Přicházely nové výjevy a v nich byla Lexi starší, v budouc

nosti, které se nedožila, ve světě, který neexistoval. Lexi, bato

lící se po obývacím pokoji. Lexi se směšně velikým batohem

na zádech, vystrojená na cestu do školky. Lexi, krmící v parku

kačeny. Kachny už nebyly a Lexi nikdy nebude šest let, ale po

scénách z tragické minulosti lékař předváděl další a další obrazy

z nedosažitelné budoucnosti.

Lexi při promoci. Lexi jako nevěsta. Narození Elliyna prv

ního vnoučete. Napříč časem se míhaly stále nové výjevy, až

už to Marybeth nedokázala sledovat dál. Nemohla už ani dál

poslouchat, co Ellie vykládá. Seděla tam, dívala se už jen na

svoji přítelkyni zahleděnou přes slzy do vytoužených obrazů,

a držela ji při tom za ruku. K mimozemskému lékaři se otočila

zády, a tak hned nepostřehla, kdy se Eridani vrátil do své ob

vyklé podoby. Ellie už nemluvila, jen tiše vzlykala.

Pak se podívala Marybeth do očí, a v jejím pohledu byla

hloubka, která tam předtím chyběla.

„Moje Lexi,“ zaštkala. „Moje holčička je pryč.“

* * *

Po vyléčení už Ellie pečovatelku nepotřebovala, ale Mary

beth dávno opustila svůj byt a obě ženy těšilo bydlet společně.

Ellie se ve tváři objevoval týž zasmušilý úsměv, který tak často

zdobil Jolandinu tvář, když byla nemocná, a v Marybethině

srdci to probouzelo starý cit. Připomínala si, že Ellie není stejná

jako ona, že není na ženy, ale nemohla si pomoci a v skrytu duše

doufala, že jednou, až uplyne dost času, by třeba všechno mohlo

být jinak.

Ellie dělala pokroky a postupně se smiřovala s pravým stavem

věcí. Společně rozebraly Lexiinu postýlku a vynesly ji na chodník

před domem. O chvilku později se zpoza rohu vynořila žena,

která vypadala, že by mohla být těhotná, a postýlku si odnesla.

Oskar se vrátil z L.A. Ve dveřích ho přivítala Marybeth. Ne

měla na vybranou, musela ho pustit dál, přestože nechal Ellie

samotnou, když ho nejvíc potřebovala.

„Jsem tak rád, že jste obě v pořádku,“ vydechl Oskar. Ale

Marybeth pokrčila rameny. Bylo jedno, co Oskar řekne – na

tom, co Ellie provedl, tím nic nezmění. Marybeth jenom dou

fala, že teď, když je Oskar zpátky, ona kvůli tomu Ellie neztratí.

„Ahoj, Oskare,“ pozdravila ho Ellie. Při pohledu na něj se

rozplakala, ale Marybeth by nedokázala říct, jestli Ellie pláče

radostí, smutkem anebo rozhořčením.

„Je mi to hrozně líto,“ omlouval se Oskar. „Nechtěl jsem tě

tu takhle nechat, ale zůstat jsem nemohl. Pro mě to bylo taky

bolestné.“

„Já se na tebe nezlobím,“ odpověděla Ellie. „Vím, jak těžké

to muselo být.“

Oskar se usmál a vykročil k ní, aby ji objal, ale Ellie ucouvla.

„Nezlobím se, ale to neznamená, že všechno bude jako dřív. Vi

děla jsem, jaké to mohlo být, kdyby Eridani nepřiletěli a Lexi

zůstala naživu, a věř mi, že to bylo nádherné. Mohli jsme mít

fantastický život. Ale nic z toho už se nestane, a já ty představy

musím pustit z hlavy a soustředit se na to, co možné je.“

„Potkala jsi jiného muže?“ zeptal se Oskar, a pak si uvědomil,

že tam s nimi stojí Marybeth. „Nebo jinou ženu?“

Ellie zavrtěla hlavou. „Nepotkala jsem nikoho jiného. A ur

čitě v tom není Marybeth, ačkoli jsem v ní našla opravdovou

přítelkyni.“

Marybeth už chápala, že je to tak. Od začátku věděla, že Ellie

není na ženy, a Ellie jí nikdy nedala ani náznakem najevo, že

by po ní toužila. Ellie by nikdy nemohla být Jolanda.

Marybeth si vzala kabát a zdvořile se rozloučila. Ellie s Os

karem si toho potřebovali hodně říct a ona to nechtěla poslou

chat. Vyšla z domu a nazdařbůh se pustila ulicí.

Zvedl se vítr a svál z eridanských stromů oblak oranžového

prachu. Spory se už začaly uvolňovat z výtrusnic. Započínal se

nový cyklus života mimozemšťanů. Podle zpravodajů byly

první spory, které zamořily Zemi, modifikované; musely být

dostatečně agresivní, aby se ujaly i v silně nehostinném pro

středí cizí planety a zaručily tak prvním Eridani, že budou mít

po příletu do nového domova co jíst. Tyhle nové spory měly

být stejně neškodné jako pyl.

Marybeth se nadechla oranžového vzduchu a rozkýchala se,

ale ani ji nenapadlo, aby se vrátila zpátky do domu.

Neměla v úmyslu se před tímhle novým světem schovávat.

Poprvé vydáno v online časopise Clarkesworld

editora Neila Clarka v srpnu roku 2014.

Přeložila Jitka Cardová

Ilustroval Karel Zeman

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

CAROLINE M. YOACHIMOVÁ

Americká autorka narozená na Havaji, ovšem už jako dítě se

spolu s rodinou odstěhovala na tichomořský severozápad Spo

jených států, kde také dodnes žije v Seattlu, hlavním městě

státu Washington. Po získání magisterského titulu v dětské

psychologii v roce 2005 se začala věnovat psaní fantastiky

a o rok později absolvovala v touze po zlepšení svého literár

ního umu známý workshop Clarion. Vedle psaní se věnuje

rovněž fotografování a grafickému designu. Prozatím publi

kovala jen kratší práce, nejčastěji na stránkách online maga

zínu Daily Science Fiction, ale také vLightspeedči Interzone.

Svou patrně nejznámější prací – na cenu Nebula nominovanou

noveletu „Stone Wall Truth“ (2010, česky Pravda na Ka

menné zdi/XB-1 12/2011) – poprvé pronikla i na stránky zná

mého časopisu Asimov's SF. V posledních letech už každý rok

publikuje slušné množství povídek a zdá se, že její literární

kariéra je na dobré cestě, což by snad měla v budoucnu po

tvrdit debutovým románem. Vzhledem k pozornosti, kterou

svou tvorbou poutá, je její knižní debut očekáván se vzrůstající

netrpělivostí.


Ten, kdo se z krya probudí jako první, to cítí nejsilněji.

Záblesky v hlavě, jako věci, které jste viděli – serotoninový

vodopád, a vizuální části mozku vybuchují jako bomba. Myslíte si, že máte oči dokořán, dokud je neotevřete; potom mrkáte, mnete si z řas led, malé kulaté okýnko představuje díru v realitě. Černá noc a hvězdy a prázdnota. Vakuum tak tvrdé, že se o něj zlomíte.

* * *

Probouzím se a zvracím. Je to vždycky stejné. Zvracím, jako

bych umírala, spolu se zdušenými výkřiky, které nedokážu zadržet, ze mě vychází moje nitro.

Když je po všem, utírám si ústa, vylézám ze své jednotky a na

roztřesených nohou přecházím místností. Kovová podlaha je tak studená, že se mi k ní lepí nohy a zůstávají za mnou tmavé šlápoty se sloupnutými vrstvičkami pokožky. Zakládám si ruce na holé hrudi, sedám si a stahuju nohy pod sebe. Vzduch je cítit plastově, sterilně. Celou minutu sedím nahá u stolu, probírám se, kouří se ze mě, pořád jsem příliš mrtvá, než abych se chvěla, příliš mrtvá, než abych myslela. Civím okýnkem na všechnu tu nicotu za sklem.

„Hluboký vesmír je tvář Boha,“ říkám lodi.

Loď nevyjadřuje nesouhlas.

* * *

Cvak. Vrčení malinkatých servomechanismů. Zapínají se

topná tělesa a je cítit spáleninu. Připomíná mi to mámin starý toustovač, ještě v Keni, když jsem byla teprve malá holka v červeném sarongu. Ale to bylo předtím, než umřel otec, před Amerikou. Je ironie, že věci, které toužím zapomenout, nezapomínám.

Zavírám oči a modlím se. I když bych to neřekla, ulevuje se

mi. Topení občas vypadne ze synchronizace s bdělým cyklem. Loď, Pouť, rozhodně nebyla navržena, aby letěla tak daleko nebo tak dlouho. Jsme přežitek, průzkumnická třída, a jednou topení možná vůbec nenaskočí. Jiným posádkám, na jiných výpravách se to už stalo. A byla by to ta největší ironie: člověk by se probudil z krya, jen aby následně umrzl.

Další cvaknutí a loď ožívá. Hlubší lomoz strojů, dlouhé za

syčení – a jedna z dalších třinácti rakví se otevírá.

Je to Johnova jednotka. Snažím se něco cítit, nějakou emoci,

ale i ty jsou zmrzlé.

Rozsvěcuje se zelené světlo a ozařuje tvář, která kdysi mohla

být pohledná – nebo by snad i teď mohla připadat pohledná někomu jinému. Někomu, kdo neviděl to, co já. Tělo je vzhledem k podlaze nakloněné pod úhlem pětačtyřicet stupňů.

Všichni jim teď říkáme rakve. Postele jsou na spaní, nebo na

šoustání. Tohle nejsou postele. Sarkofágy, napadá mě, to slovo ke mně s třepotáním vylétá z nějakého zasutého koutu mysli. Nemůžu si vzpomenout, co znamená, ale cítím jistotu, že jde o správný výraz. Je toho tolik, na co si už nedokážu vzpomenout.

Skláním se k Johnovi. Už dýchá, hlava se mu pohybuje,

krátké plavé vlasy na širokém čele roztávají do vlhkých bodlin.

Potom se dostavuje suché dávení, ústa se otevírají, soply připo

mínající ztuhlý sirup cákají na zem jako krev po výstřelu a John

padá na kolena – je téměř nahý, a na chvilku je vzpomínka na

nás dva tak silná, až mi připadá, jako by všechno ostatní, co se

stalo, musel být sen.

„Ahoj, Johne,“ povídám.

Ale John na mě jen hledí, nepřítomný a hloupý a němý.

„Jak jsme se sem dostali?“ ptám se a najednou na mě z toho

všeho padá smutek. Tohle přece nemůže být pravda. Nemůže

to být takhle.

John se otáčí po zvuku mého hlasu. Je to reflex. Dotýkám se

ho na hlavě. Nic neříká a usmívá se jako idiot – jeho oči jsou

teď prosté jakékoli inteligence stejně jako vzduchoprázdno za

sklem.

„Miluju tě, Johne,“ říkám a přemýšlím, jak dlouho to byla

pravda.

* * *

Říká se tomu malá smrt. Ne spánek, to v žádném případě.

Tak tomu neříká nikdo. Aspoň ne nikdo, kdo si tím prošel. Pro

tože když spíte, dýcháte; tluče vám srdce; vaše endokrinní sou

stava dál pracuje – stárnete. Ve spánku se vám zdají sny.

V kryu žádné sny nejsou. Ani mozkové vlny. Nic. Stejné nic

jako v hlubokém vesmíru. Je to stav klinicky nerozeznatelný od

smrti. A jen probuzení to mění.

Hodně o tom přemýšlím, o tom, co se stane, když člověk

v kryu umře. Předtím, než jsme vyrazili, jsem byla nevěřící, ale

tady, v prostoru mezi hvězdami, si mě víra našla. Říkám si, jestli

i to není známka poškození mozku.

Nejdřív to potkalo Mendozu. Rozmrzla stejně jako my os

tatní; jenomže rozmrzla mrtvá. A já kvůli tomu následujících

pár měsíců pracovního cyklu nespala, pořád mi vrtalo hlavou,

kdy přesně odešla. Byl to totiž dlouhý skok – delší než cokoli,

co jsme kdy chtěli nebo zkusili. Jelikož jsem lodní doktorka,

bylo na mně, abych do záznamu vyplnila úmrtní list – a přišlo

mi nemístné nevědět, nemoct aspoň zapsat, ve kterým zasraným

tisíciletí daná osoba umřela.

Ale v kryu jsme mrtví všichni a jen probuzení to mění.

Takhle o tom mluvíme. A všichni jsme Lazaři, všichni do jed

noho, pokaždé, až do chvíle, kdy je tomu najednou jinak. Jako

u Mendozy. A tak jsem jí do úmrtního listu napsala datum, kdy

skok začal.

„Byla mrtvá už tisíc let,“ utěšovala jsem Luise, když plakal.

Podíval se na mě. „Tohle se nemělo stát.“

„Umřela, když se jí zastavilo srdce, hned jak zmrzla.“

Shlédl na její tělo. Pohladil ji po tváři. K obličeji se jí přilepil

pramen vlasů ztmavlých vlhkostí. „Zažila už tolik trápení.“

Pomyslela jsem na svůj červený sarong a na otce. „Mendoza

je mrtvá už dlouho,“ řekla jsem. „Jenom jsi na to přišel až teď.“

„Tomuhle ty věříš?“ zeptal se mě.

„Tohle si musíš říkat,“ poradila jsem mu. „O všech, co nás

opustili.“

* * *

9XB-1

Do hlubin smrti

Ted Kosmatka

(DEADNAUTS)


Na Mendoze člověka dostal její smích. To, jak se ve zvlášt

ních chvílích řehtala, jako kdyby byla drobet potrhlá. V šestadvaceti jsme byly stejně staré. Jak já byla vysoká, ona byla malá, a taky byla stejně pěkná jako já, i když to John popíral, dokonce i po tom, co se s ní vyspal.

Když se mnou jednou ležela v posteli, zašeptala: „Pověz mi

něco o sobě.“

„Co?“ Neměla jsem na ty její hry náladu.

„Nějaký tajemství. Něco, cos nikdy nikomu neřekla.“ Od

mlka, Mendoza se protáhla, zasunula mi nohu mezi nohy a rozevřela je. „Hm?“

Dlouho jsem na ni hleděla. „Moje tajemství nejsou jako ta

tvoje,“ řekla jsem.

* * *

Pomáhám Johnovi vstát. Je zatraceně velký, nezvedla bych

ho, takže má kliku, že ještě může chodit. Vedu ho po tající jinovatce k ložnicím. Je poddajný, nechá se. Myslím, že se mi nějakým nejasným způsobem snaží udělat radost. Možná, že je to jeho skrytá povaha, teď když se všechno ostatní ztratilo. Uklá - dám ho na lůžko a zapínám ho. Tahle se mi líbí, říkám si.

„Dobrou,“ loučím se.

Ale spát nebude, to je mi jasné. Po kryu nedokáže usnout ni

kdo z nás, trvá to celé dny. Bude ležet a mrkat do tmy, bdící a nehybný a prázdný.

Slézám po žebříku do výzkumného oddílu a cítím, že gravi

tace se vlivem Coriolisovy síly a zkrácené osy rotace mírně přesouvá na stranu. Světla se rozsvěcují automaticky. Uprostřed modulu není vůbec žádná přitažlivost. Celá hmota Pouti se kolem mě otáčí rychlostí vteřinové ručičky.

Rozmrazení buněk je choulostivý proces. Znovu si pročítám

standardní postup, abych měla jistotu, že všechno udělám, jak se patří – ale činí mi potíže soustředit se. Všechno je rozepsané tak dopodrobna. Musím si odborný jazyk překládat do slov, která chápu, a píšu si na okraj poznámky: nejdřív udělej tohle, potom tohle, pak tohle. Přidávám malá čísílka, abych nezapomněla správné pořadí. Píšu si další poznámky na tabuli. V koutě si všímám vzkazu od Talliera. Může být starý 500 let.

Maximální bioredukční potenciál živých buněk je úměrný je

jich schopnosti snášet oxidační poškození způsobené ionizujícím zářením. (Subatomárními šrapnely.) Deterministické účinky potlačuje tamofixen, ale jen v koncentracích, které jsou pro buněčný život toxické. Přál bych ti nějaké teplé místečko, Olo.

Tallier.

Zírám na vzkaz. Čtu si ho čtyřikrát. Dělám to proto, abych

se necítila tak sama. Připisuju k němu dodatek:

Tady žádné teplo není.

Ola.

Vracím fixu na proužek suchého zipu. Potom začínám pra

covat na kulturách IGF-1, díky nimž s Johnem zvládneme další skok.

* * *

Když jsme vyrazili, nebyla jsem nejchytřejší člen posádky.

Ale nakonec mi tohle prvenství připadlo.

Protože kryo člověku ubližuje. Ovlivňuje ledviny, játra

i mozek. Ovlivňuje všechny orgány a soustavy v těle. A každého ovlivňuje jinak.

Po skoku nikdy nejste úplně stejná osoba jako před ním.

Jakožto lodní lékařka jsem jediná, kdo má přístup k osobním

složkám. Průměrné IQ posádky bylo 159. Krom toho, že máme

Ph.D., jsme taky stavitelé. Jsme pracující inteligence. Jsme

užiteční. To nás definuje.

Po čtvrtém probuzení začal Braham huhlat. Dokázal se s námi

bavit, už se ale nedovedl učit. Obrovské jezero jeho vědění – dříve

učiněné vnitrozemské moře – se proměnilo v nebezpečné úžiny

s divokými vlnami, místo plné divných proudů a nepředvídatel

ných spodních protiproudů. Po čtvrtém skoku začal místo „spe

cificky“ říkat „pacificky“. Pořád to ale byl Braham, a to na tom

bylo nejhorší, protože si uvědomoval, o co přišel.

Pro Mendozu jsem neplakala, ale pro tohle ano. Pro tohle jsem

plakala, tiše, zapnutá ve svém lůžku.

Poškození mozku je trvalé. Tohle místo obrušuje vaše vlohy,

dokud nejsou hladké a ploché a nicotné. A potom začne vymílat

vás.

Po čtvrtém skoku, když se poškození začalo projevovat, jsem

poznala, že jsem jedna z těch, co mají štěstí. Věděla jsem, že

můj úpadek bude popisovat pozvolnější křivka.

Mysleli jsme si, že budeme potřebovat dva skoky, možná tři.

Mysleli jsme si, že až se vrátíme na Zemi, budeme stejně staří

jako naše děti, nebo možná děti našich dětí – a Pouť bude plná

cenných vědeckých dat; něco se ale zvrtlo, něco, čemu

nerozumím. Máme za sebou už šestnáct skoků a pořád jsme ne

našli cestu domů. Nedokázala jsem se přinutit počítat roky.

Největší kliku měl Zapato. Nikdy ho nebolela hlava. Z točení

genetickou ruletou vyšel jako vítěz. Doma, před odletem, NASA

právě zkoumala, proč někteří lidé snášejí kryo lépe než jiní. Stu

dovala vliv stravy a tělesné kondice a dva tucty dalších faktorů,

nakonec šlo ale o geny. Obyčejné geny. Obyčejné štěstí.

Jednu dobu jsem si představovala, že s ním mám dítě. Uvažo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist