načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2015/04 – Redakce XB-1

XB-1 2015/04

Elektronická kniha: XB-1 2015/04
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6515-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Caroline M. Yoachimová: Pět stupňů zármutku po invazi mimozemšťanů

(Five Stages of Grief After the Alien Invasion, 2014)

Ted Kosmatka: Do hlubin smrti

(Deadnauts, 2007)

Jay O’Connell: Ze všech možných světů

(Of All Possible Worlds, 2014)

Domácí SF

Kristýna Obrdlíková: Xueshan

David Šenk a Josef Novák: Stíny nad Prahou

Publicistika

Jason Sanford: Poslední akční vesmír

Roman Bílek: Neviditelné hvězdy filmu

Fantastická věda

Nejpevnější biomateriál; Podzemní oceány na Ganymedu;

Vzpomínky uměle vytvořené ve spánku; Bouřlivé mládí Měsíce

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Ex Machina; Hra na vraha 1+2: Ghoul;

Z temnoty; Hlasy; Vzkříšení démona; Dračí srdce 3;

Jurský masakr; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Julie Nováková: Prstenec prozření;

Helen Douglasová: Eden; Zdeněk Jukl: Horší než smrt;

Nicholas Briggs: Doctor Who – Dalecká generace;

Peter May: Pán ohně; Brandon Sanderson: Ocelové srdce;

Jessie Burtonová: Miniaturista; Přátelé Nadace;

Boris Razon: Palladium; L. J. Smith: Zakázaná hra: Lovec;

Zaklínač: Skleněný dům; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/05 XB-1 2015/05
 (e-book)
XB-1 2014/08 XB-1 2014/08
 (e-book)
XB-1 2011/06 XB-1 2011/06
 (e-book)
XB-1 2013/06 XB-1 2013/06
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/11 XB-1 2019/11
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Zemřel Leonard

Nimoy, Spock

z kultovního

seriálu Star Trek

Americký

herec Leo

nard Nimoy,

jehož prosla

vila role

Spocka

v kultovním seriálu Star

Trek, zemřel ve svém domě

v Los Angeles. V 83 letech

podlehl plicnímu onemoc

nění.

Nimoy byl synem židov

ských přistěhovalců, jimž se

narodil v roce 1931. Kromě

herectví se věnoval i dalším

oborům: poezii, hudbě a fo

tografii. Napsal dvě autobio

grafické knihy, jež koketují

se jménem jeho hlavní role

a zdánlivě se vzájemně vylu

čují: I Am Not Spock (1975)

a I Am Spock (1995).

Svoji životní roli Spocka

ztělesnil už v pilotním dílu

Star Treku s názvem Klec

v roce 1965 a v hlavní roli

vydržel v seriálu po tři se

zony, až do jeho konce

v roce 1969. Tím se ovšem

zdaleka s postavou polovič

ního člověka a polovičního

humanoidního mimozem

šťana Vulkánce nerozloučil.

Na začátku 70. let nadaboval

Spocka v animovaném Star

Treku, v letech 1979-1991 si

zahrál v šesti celovečerních

filmech, vycházejících ze

Star Treku. Sám režíroval

filmy Star Trek III: Pátrání

po Spockovi (1984) a Star

Trek IV: Cesta domů (1986).

Naposledy se jako Spock

objevil v roce 2013 ve filmu

Star Trek: Do temnoty.

Leonard Nimoy si zahrál

i v řadě dalších filmů a seri

álů, mimo jiné Hranice ne

možného, Columbo nebo

Teorie velkého třesku.

LARRY NIVEN

VELMISTREM

Autor dodnes věhlasné série

ze Známého vesmíru, z níž

je nejvýznamnějším dílem

cenami ověnčený román

Prstenec, se letos dočká nej

vyšší žánrové pocty – titulu

Velmistra žánru, který pod

názvem Damon Knight

Grand Master Award udě

luje americká organizace

Science Fiction and Fantasy

Writers of America od roku

1975. Titul mu bude udělen

4. června 2015 u příležitosti

vyhlášení cen Nebula v illi

noiském Chicagu.

C. C. FINLAY

EDITOREM F&SF

Z české edice dobře známý

magazín F&SF (The Maga

zine of Fantasy & Science

Fiction) nestřídá šéfredak

tory nijak často, a proto je

změna na tomto postu roz

hodně důvodem ke zvýšení

pozornosti, vždyť jde stále

o jeden z nejdůležitějších

zdrojů angloamerické žán -

rové povídky a každý šéfre

daktor s sebou přináší rov

něž změnu vkusu ve výběru.

Dosavadní šéfredaktor Gor

don van Gelder řídil maga

zín od roku 1997 a o čtyři

roky později se stal rovněž

jeho vydavatelem. Na postu

vydavatele sice nadále zůs

tává, ovšem od března 2015

ho v roli editora vystřídá

americký spisovatel Charles

Coleman Finlay, kterého

známe i ze stránek časopisu

XB-1 a jenž si svou novou

roli mohl už předtím vy

zkoušet jako hostující editor

dvou nedávných čísel.

P. CADIGANOVÁ

BOJUJE

S RAKOVINOU

Zákeřná nemoc ve svých

mnoha podobách řádí mezi

známými americkými spiso

vateli poslední dobou víc,

než je komukoli milé. Stačí

vzpomenout Iaina M.

Bankse či Jaye Lakea... Rov

něž „kyberpunková ba

bička“, jak se americké spi

sovatelce Pat Cadiganové

s oblibou přezdívá, má s ne

mocí své zkušenosti. Ne

dávno bohužel oznámila, že

jí lékaři diagnostikovali

nový výskyt rakoviny, tento

krát v neléčitelné formě.

Díky chemoterapii jí tak

předpovídají ne více než dva

roky života, přesto se však

spisovatelka nevzdává

a s vrozeným smyslem pro

humor proti svému onemoc

nění bojuje dál. Rádi by

chom jí i spolu s vámi ales

poň touto formou popřáli

sílu nadále vzdorovat.

300

Když jsem v roce 1990 odcházel z Univerzity Karlovy, kde jsem byl tehdy učil, do Mladé fronty zlomen Ondrou Neffem, abych se stal redaktorem no - vě vzniklého časopisu Ikarie, nikdy mě nenapadlo, že to bude na tolik let... že zcela opustím che mii i učitelování, kterým jsem se tehdy věnoval. Ostatně i Ondra počítal s tím, že časopis vydrží tak maximálně tři čtyři roky, jak to bylo až na výjimky (např. polská Fantastyka), obvyklé. Ostatně časopisy vzniklé v Mladé frontě po roce 1989 opravdu vydržely jen pár let, než ukončily svoji činnost. Proč ne my? Možná to bylo tím, že se Ikarie, právě tak jako nyní XB-1, vymykaly módním trendům a „modernosti“ prosazované do tiskovin (minimum písmenek, velké a drahé obrázky, pokud možno celý obsah je jedna zaplacená reklama...). Po privatizaci Mladé fronty, když se v ní začali střídat ředitelé jak na běžícím pásu, nebyl ani tak největší problém časopis jako takový, ale nutnost vysvětlit každému novému vedení, že nejde o časopis určený k prodeji reklamy, ale pro čtenáře, kteří, bohužel, v posledních letech jsou v žebříčku důležitosti většinou až na posledním místě. A mohu říct, že to byla v mnoha případech velká dřina. Časopisem se svými pracemi prošli prakticky všichni začínající spisovatelé SF - Kulhánek, Žamboch, Hauserová, Kadlečková, Vrbenská, Medek, Mostecký... prostě bych mohl vyjmenovat snad úplně všechny. Pravda, není se co divit, vždyť těch tři sta čísel musel také někdo naplnit. Když se ohlédnu, musím říct, že za těch pětadvacet let se redakce zase až tam moc nezměnila, i když těch tři sta čísel mám na triku jenom já. Právě ta redakční stabilita je, podle mne, jedním z pilířů, které časopis tohoto druhu drží nad vodou. Druhá věc je, že se vždy podařilo nahradit odcházejícího redaktora právě tak kvalitním nástupcem. Nemluvím tu jen o redaktorech jako takových, ale i o okruhu našich stabilních spolupracovníků, kterých není zase až tak málo. Například zpočátku díky americkému spisovateli, fanovi, sběrateli a agentu Forrestu J. Ackermanovi jsme mohli vydávat americké autory, aniž by to bylo načerno. Bylo to docela zvláštní - Forrest nám povolil vydávat autory, které zastupoval, s tím, že on jim zaplatí v Americe a my mu dáme peníze v korunách, až sem přijede. Tehdy účtárna MF neuměla platit honoráře do ciziny v dolarech. Kupodivu to fungovalo a Forry peníze dostal při své návštěvě u nás. Mnoho našich překladatelů, malířů i autorů pracovalo a pracuje za „hubičku“, za což jim patří neskonalé díky. Nicméně na obálku se nevešli, to by těch balonků muselo být setsakra víc. Dalším pilířem jsou až neuvěřitelně věrní čtenáři, bez nichž bychom už dávno skončili v propadlišti dějin. Samozřejmě mezi významné spolupracovníky počítám i ty, kteří nám pomohli a pomáhají jiným způsobem a kteří nejsou tak vidět, ale bez nichž by to nešlo - majitele. Vždyť XB-1 vyšla s necelým týdenním zpožděním oproti obvyklému datu. Také díky nim stále vycházíme a já tady mohu vzpomínat například na prodej prvního čísla v metru Anděl, kdy celá redakce pobíhala po stanici s tykadýlky na hlavách a soutěžila o co největší množství prodaných výtisků. Vyhrála Jeho Excelence velvyslanec (tehdy ještě ne) Jarda Olša se sloganem: Sex ve vesmíru. To ještě neznáte!, což byl název článku, který napsal do prvního čísla. Těch dvacet pět let stálo za to a jsem strašně rád, že se nenaplnily předpovědi, že takový časopis má před sebou jen pár let života. Strašně moc děkuji všem, kteří s námi spolupracují a spolupracovali, a našim čtenářům, že tady mohl vzniknout takový fenomén, jakým tento druh časopisu bezesporu je.

Vlado Ríša

p.s. Ikarie byla první tiskovinou v Československu, která se připravovala do tisku elektronicky. Nebylo to sice od prvního čísla, ale až od třetího, takže vbrzku bychom mohli oslavit další jubileum. o:)))

Fred Silberman se o svém rodném městě nevyjadřoval právě

nejuctivěji. Jednou je nazval „hnízdem křupanů, zavilých omezenců a tmářů“ a je pravda, že život ho odtamtud odvál hezkou řádku mil daleko. V Parlour’s Ferry však bydlela i Silbermanova jediná dosud žijící teta, Tanta Peša (přísně vzato to byla do rodiny přivdaná prateta), a na tu si naopak uchovával nejlepší vzpomínky. A tak se tedy (podle svého vlastního mínění velice ušlechtile) rozhodl, že se za ní zajede podívat, a osud ho za ten dobrý skutek odměnil – nebo potrestal – tím, že ho ve městě poznali a neprodleně mu učinili velice lukrativní pracovní nabídku. Fred ji přijal téměř s lítostí, a než si stačil pořádně uvědomit, na co to kývl, mohl se počítat mezi čelní představitele města, v němž si kdysi připadal málem jako vyvrhel.

Nu dobrá, takže ho čekala nová práce v neznámém oboru –

a co dál? Dál si musel sehnat i nové bydlení. Věděl, že kdyby přišel za starou tetičkou a oznámil jí, že se hodlá ubytovat v hotelu – a v Parlour’s Ferry skutečně jeden byl, všehovšudy jeden jediný –, Tanta Peša by pouze podotkla, že to je pěkné. A byl si právě tak jistý, že kdyby jí místo toho oznámil, že se nastěhuje k ní, dostal by navlas stejnou odpověď. On sám se nicméně domníval, že prostorné apartmá s vyhlídkou na řeku mu bude vyhovovat víc, a jak tak kráčel kdysi důvěrně známou ulicí, už si ho v duchu živě maloval. Když potom hotýlek (či vlastně spíše penzion) na protější straně ulice uviděl, nijak se nad ním nepodivil. Asi proto, že spíš než že by si ho v duchu představoval, prostě si na něj vzpomínal. Bytná stála venku na schodech a zametala, stejně jako když ji před patnácti lety, v roce 1935, viděl naposled. Silberman přešel ulici. Bytná zvedla hlavu.

„Paní Keeleyová, neměla byste volný byt? Jsem Fred Silber

man.“

„Ale,“ prohlédla si ho. „Ale, že ty budeš vnuk starýho Jakea

Silbermana! Máš jeho vobličej.“

„Jeho prasynovec.“

„Máš jeho vobličej.“

Nájem dělá sedmdesát pět dolarů na měsíc, malíři se hned

pustí do práce a paní Keeleyová si může gratulovat, že u ní bydlí samé slušné existence. Poslední poznámka Freda zaujala, protože když byl v jejím penzionu naposled („Přijď po škole k nám, sehnal sem knížku s vobrázkama z války,“ lákal ho tenkrát Peter Touey do jejich bytu v horním podlaží), paní Keeleyová mu zahradila cestu a vykázala ho slovy: „Tytady nebydlíš!“ Nu dobrá. Časy se změnily. A jestli ne časy, tak něco určitě.

Budovu, kde měl začít pracovat, postavili vzadu za místem,

kde dřív bývaly nájemní konírny. Silberman už ji samozřejmě viděl, ale napadlo ho, že by se tam mohl zajít znovu podívat. Většina chodníků v těch staromódních ulicích byla pořád ještě dlážděná těmi nádhernými, úctyhodně starými, těžkými modrošedými dlažebními kameny; moderní vymoženosti, mezi něž patřil i špinavý, rozpraskaný beton, měly do Parlour’s Ferry teprve dorazit. Fred si tu krásu potěšeně prohlížel, když vtom uslyšel volání: „Freddy! Freddy!“ Překvapeně se otočil a okamžitě v dotyčném poznal starého spolužáka ze školy.

„Ty jsi přece Freddy Silberman?! Já jsem Wesley Brakk, člo

věče, my tady pořád ještě žijeme.“ Chvíli spolu přetřásali minulost, vykládali si, kdo z nich byl kde za války, vybavovali si společné známé. A pak Wesley pozval Freda na návštěvu. „Víš ty co, pojď se mnou k nám. Držíme zrovna hromzil–“ tak nějak

to aspoň Fredovi znělo, „za tatínka.“ A hned dodal: „Ty ale ne

víš, co to je, viď? To máš tak, je to tři roky a tři měsíce, co táta

umřel, a tak se teď u nás tři dny po sobě scházejí příbuzní

a známí a my je hostíme jídlem a pitím. Je to stará tradice Slávů

a Huzuků.“ A tak tedy šli.

Prostorná, postaru zařízená kuchyně na konci chodby byla

plná lidí. Vzduch uvnitř byl prosycený pronikavými vůněmi –

na kamnech stála spousta hrnců, a k tomu pořádně velikých.

Jedna ze starších žen se na něco zeptala v cizím jazyce; v tu ránu

ji okřikl jakýsi mladík, jehož snědou tvář křivil vztek: „Kristova

noho, seš v Americe, tak mluv anglicky!“ Fred se dozvěděl, že

mladík se jmenuje Nick a že je to Wesův příbuzný.

„Tumáš, to je hovězí žaludek plněnej salámem a vajíčkama

natvrdo,“ přitočila se k Fredovi jiná žena. „Dávej pozor, taklenc

se vyndavá střívko.“

„Přece ten blivajz nebudeš?“ vpadl do toho Nick. „Nemusíš

se cpát těma jejich blafama, skočim pro hamburgery do Máminy

kantýny.“

Mámina kantýna! Aj, ten žluklý, přepálený tuk! A Máma,

věčně ucuchtěná: zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk! „To

je dobrý, Nicku, děkuju,“ odmítl zdvořile Fred.

Nick pokrčil rameny a hovor se znovu rozběhl.

Pak naráz všichni zmlkli, jak k nim z přední části domu do

lehl tenký hlásek. „Tak nakrmíš to děcko, nebo ne?! Kristova

noho!“ utrhl se Nick na svoji ženu, která se pokoušela vstát od

stolu a proklestit si cestu houfem hostů. Ale „stará paní Brak

ková“, buďto Wesova maminka, anebo jedna z jeho tet, jí po

kynula, ať klidně zůstane sedět. „Játo zařídím,“ ujistila ji a hned

také odněkud vyčarovala kojeneckou láhev a kastrůlek, do ně

hož vzápětí napustila ve dřezu vodu. Někdo se úslužně pokusil

sundat z kamen jeden z těch těžkých hrnců, aby bylo kde láhev

ohřát, ale stará paní utrousila dvě tři slova a hrnec zůstal, kde

byl. Fred asi jako jediný postřehl, že se paní Brakková pohnula

směrem k výklenku, kde na hromádce ležely plenky a dětské

prádélko, jako by je chtěla vzít s sebou. Jenže už měla obě ruce

plné, a tak Fred pohotově sebral hadříky místo ní a naznačil, že

ji doprovodí.

„Děkuju ti, panáčku,“ přikývla stará paní a pak mu věnovala

významný pohled, jako by snad měla nějaké tajemství, o němž

Fred zatím nemá nejmenší tušení. Zvláštní pohled, opravdu –

co tím myslela? Nu dobrá, to se uvidí.

„Mám tady slávský kamna,“ oznámila mu paní Brakková,

jak mile se ocitli v její komůrce. „Tos eště nikdy neviděl.“ Ne

byla to otázka, ale konstatování. Po pravdě řečeno, Fred do té

chvíle o slávských kamnech nikdy ani neslyšel. Zalétl k té věci

pohledem, ale ničím ho nezaujala. Podíval se podruhé. Na oby

čejném dřevěném prkně spočívala jakási mřížka, vyříznutá z ve

liké plechové piksly. Možná, že ta kamna vážně kdysi přivezl

z Evropy nějaký Sláv, ale piksla byla evidentně americké pro

venience. Nahoře na mřížce leželo cosi černého, přibližně o roz

měrech velice útlé knížky. Že by nějaký kámen? Fred se před

mětu opatrně dotkl prstem. Byl to kámen – nebo něco, co se ka

meni hodně podobalo. Zdálo se mu to na omak trochu umaš

těné.

„Prvně tam musíš dát ten černej,“ poučila ho paní Brakková.

Její vlasy byly pořád černé jako uhel, ačkoli snědý obličej měla

zbrázděný vráskami. Postavila na kamna kastrůlek s vodou

3XB-1

Slávská kamna

(THE SLOVO STOVE)

Avram Davidson a vložila do něj láhev. „Pak postavíš hrnec s vodou. A nakonec pod to dolu zasuneš ten modrej.“ Ten modrejměl přibližně rozměry i tloušťku časopisu a byl bledě namodralý. Na černém i modrém předmětu byly patrné stopy po odlomených částech. „No jo, bejvaly větší. Voba dva. Ách jo jo,“ mumlala si paní Brakková, zatímco pod plechovou mřížku zasouvala modrou desku. „Dřívějc se na nich nechalo uvařit celý jídlo. Nyčko je tu místa akorát na rendlík. Vařim si tady čaj, když se mi nechce štrachat až do sednice.“

Freda se zmocnil dojem, že černá deska se slabě zahřívá. Od

táhl z ní prst a dotkl se modré desky, uložené o několik palců níž. Byl si jistý, že modrá deska je pořád studená. Stará paní zatím vzala do náruče probouzející se děcko, obdařila je rozzářeným pohledem a začala je zahrnovat roztodivnými něžnůstkami: „No ano, ty můj balíčku; no ano, ty můj rubínku; no ano, ty můj medový pohárku...“ Z kastrůlku jako by začínala stoupat sotva viditelná pára. Paní Brakková při pobrukování přešla do své mateřštiny. Teď už nebylo nejmenší pochyby, že z kastrůlku stoupá pára. Silberman sklouzl na všechny čtyři a nakukoval do „kamen“. Naslinil si špičku prstu, jak to stokrát viděl dělat mámu a tety, když zkoušely horkou žehličku, a sáhl na modrou desku vespodu. Paní Brakková se krátce zasmála. Modrá deska byla pořád studená. Fred si navlhčil prst podruhé a velice opatrně vyzkoušel i svrchní, černou desku. Ta byla slabě zahřátá. Slabě. Kastrůlek byl o něco teplejší. A přitom z něj stoupala pára a vzduch nad lahví v kastrůlku byl... no dobře... horký. Jak to?!

„Můžeš klidně strčit ruku mezi ně, taklenc,“ navedla ho stará

paní, a přidržujíc si děcko jednou rukou na prsou, přišla blíž a strčila prsty volné ruky do prázdného prostoru mezi spodní a svrchní deskou. Fred to po ní zopakoval. Vzduch mezi deskami nebyl vůbec horký, nebyl ani nijak výrazně ohřátý.

Silberman obhlížel „kamna“ ze všech stran, ale neobjevil nic,

co by mu tu záhadu pomohlo osvětlit. Vlastně neobjevil vůbec nic. Stará paní se mu podívala do tváře a rozesmála se. Natáhla se pro spodní kámen (pokudto byl kámen) a odložila ho stranou; nezdálo se, že by ho dávala na nějaké k tomu určené místo, jako by na tom nezáleželo. Potom vzala láhev, odstříkla si pár kapek na předloktí a trochu ukápla na zápěstí i Fredovi. Musel uznat, že mléko je ohřáté jaksepatří. Zatímco stará paní krmila vnoučátko a nazývala je přitom svým stříbrným řetízkem, svým tepaným prstýnkem a nejjemnější cukrovou homolkou, Fred učinil dva zajímavé objevy: za prvé, že v komůrce staré paní je to cítit stejně jako u Tanty Peši, vydýchaným vzduchem a slabou vůní jakéhosi pokrmu, který ani vzdáleně nepřipomíná nic z tradiční americké kuchyně (jak ji kanonizovala slavná příručka od Fannie Farmerové) ani z řetězců rychlého občerstvení (a z Máminy kantýny už vůbec ne!). A za druhé, že mu srdce bije jako splašené. Začal něco povídat, a užasle uslyšel, jak koktá.

„A-a-aale j-jak to f-fung-funguje? Jak...“ Stará paní Brak

ková se usmála svým mírným úsměvem, který si s ní Fred už začínal spojovat. Pokrčila rameny. „Jak se hoch a děvče milujou? Jak lítá pták? Jak se voda mění v sníh – a jak se sníh rozpustí ve vodu? Jak?“

Silberman se znovu zakoktal a bezradně rozpřáhl ruce. Ani

nevěděl, jak se o chviličku později znovu ocitl v kuchyni, kam teď spolu s ním přibyli dva nově příchozí. Fredovi se vybavilo, že je v minulosti často potkával. Ale ani tenkrát nevěděl, jak se jmenují.

„Pan Grahdy, paní Grahdyová,“ představil mu je Wesley,

který teď Fredovi připadal trošičku nervózní. Vzhled paní Grahdyové jevil známky zašlé elegance, lépe se to popsat nedalo. Pan Grahdy se pyšnil vzhůru zatočenými kníry a prošedivělou bradkou á la Anthony Van Dyck a vůbec budil dojem někdej

šího módního šviháka. Nedovolil by si ukázat na Freda prstem,

a tak se pouze natočil přibližně jeho směrem a zahalasil: „Va

šeho dědečka mám v živé paměti!“ – („Byl to prastrýček.“) –

„I s tím jeho koněm a povozem! Vykupoval staré železo a no

viny. A občas prodával vajíčka.“

I Fred to všechno měl v živé paměti. Za jiných okolností by

se ochotně pohroužil do hovoru o místní historii a o svých sil

bermanovských prapředcích, ale ne teď. Mávl rukou ke ko

můrce, odkud se před okamžikem vrátil, a na celé kolo vzrušeně

vykřikl: „Nic takovéhojsem jakživ neviděl! Jakto funguje? Jak

to funguje?! Ty... ty...“ Jak že tomu ta staruška říkala? – „Sláv

ský kamna?!“

Říct, že Freda překvapilo, co se stalo pak, by zdaleka nevy -

stihovalo skutečnost. Fred nad tím tartasem, který se strhl, zůstal

úplně paf! Pan a paní Grahdyovi propukli v záchvat smíchu,

právě tak jako bělovlasý stařík v protějším koutě kuchyně. Sta

řík, aniž by přestal kuckat smíchy, navíc ve svém jazyce vykřikl

cosi, co znělo jako otázka. Na to se Grahdyovi rozesmáli ještě

víc. Jedna z Wesových tet (nebo to byla jeho maminka?) se po

tichu smála do hrsti. Dalším dvěma se na tváři objevily rozpa

čité úsměvy. Čtvrtá otevřela pusu a se strnulým výrazem obrá

tila oči ke stropu: strop byl původně kazetový, ale už ho tolikrát

přemalovali, že zdobný reliéf se na něm skoro nedal rozeznat.

V kuchyni s nimi seděl ještě takový mohutný, nahrbený chlap

(jestlipak si ho Fred nepamatoval z dřívějška? jezdíval přece

s vlastním koněm a povozem – které si určitě za denní rentu

půjčoval v té staré nájemní konírně – a v zimě vyvolával, že

prodává uhlí, a v létě vozil led!), a ten teď vystrčil z pusy špičku

jazyka a koulel očima z jednoho na druhého. Wes Silbermana

sledoval s naprosto nečitelným výrazem. A Nick na něj jenom

bezhlesně zíral, temný obličej zrůzněný hněvem. Tváří v tvář

takovému pozdvižení Fred cítil, jak jeho radostné vzrušení

opadá, až se vytratilo docela.

Pan Grahdy si nakonec otřel oči a něco řekl, ale Fred nechá

pal: opakuje to samé, co prve řekl tamten stařík, anebo říká něco

jiného? Mluví slávsky, anebo huzucky? A je v tom vůbec roz

díl? A pokud ano, tak jaký? Pan Grahdy se, celý rozjařený, na

Freda šelmovsky zadíval. Ale Fred ničemu nerozuměl, a tak nic

neřekl.

„Vy nemluvíte naším jazykem, mladý muži?“

„Ne.“

„Váš dědeček náš jazyk ovládal.“

„To ano, ale mě to nenaučil.“ Strýček Jake po pravdě Freda

pár slov naučil, a Fred si jedno nebo dvě pořád pamatoval, ale

teď se je zdráhal použít. Strýček Jake býval proslulý svým dosti

pokřiveným, pochybným smyslem pro humor; kdo ví, jestli ta

slova opravdu znamenala to, co Fredovi tvrdil. Wesova sestra

(sestřenice?) možná čistě ze zdvořilosti, možná aby změnila

téma hovoru, anebo možná ještě z úplně jiného důvodu navrhla:

„Paní Grahdyová je výborná recitátorka. Myslíte, že bychom ji

mohli přesvědčit, aby nám něco přednesla?“

Paní Grahdyová se vskutku dala přesvědčit. Vstala. Nasadila

naivní výraz. Strčila si prst do pusy. Najednou z ní byla malá

holčička. Její hlas začal střídat polohy. Postupně se stával pro

sebným, konejšivým, pošetilým, plačtivým, rozveseleným.

Mezi shromážděnými se ozvalo chichotání a hihňání. Pak si

paní Grahdyová přestala hrát se sukněmi, nechala všechny

ostatní výrazy, aby jí z tváře zmizely, svěsila koutky úst a po -

chmurně pohlédla na každého z přítomných. Ozvaly se jedno

tlivé projevy chvály, tu a tam někdo zatleskal; paní Grahdyová

všechen halas ve vteřině utišila. Na okamžik tam stála s kamen

ným výrazem, nehybná jako socha. A vzápětí začala živelně de

klamovat – recitovala ve verších, tolik Fred ještě rozpoznal. Ve

4 XB-1


tváři se jí střídavě zračily povznesenost i zoufalství, krutost a zuřivost; a spousta dalšího! A ty její rozmáchlé pohyby paží a gesta rukou! A jak se vysmívala a jak povýšeně se dívala! Jako by zlézala pohoří, oháněla se mečem! „To je vlastenecká báseň,“ zašeptal Fredovi kdosi tlumeně do ucha. Paní Grahdyová, obrazně řečeno, zabodla vlajku na Iwodžimu. Z publika zazněly hlasité projevy uznání. Následoval obrovský aplaus. Vlastenecká báseň byla nade vši pochybnost u konce. Paní Grahdyová znovu svěsila koutky úst, tentokrát to však nemělo symbolizovat masku Tragédie, ale ukázněný výraz člověka, který je příliš skromný na to, aby se ve chvíli svého triumfu radostně culil, či dokonce afektovaně usmíval.

Vzápětí se paní Grahdyová obrátila k Silbermanovi. „Chápu,

že jste z toho nerozuměl ani slovu, ale napověděl vám alespoň váš sluch, že to bylo v alexandrínech?“

Takové otázky se Fred nenadál. S ním se to mělo tak, že by

nerozeznal alexandrín od artyčoku; a přesto měl hned na jazyku odpověď. Aniž by tu dávnou vzpomínku nejprve v duchu přezkoumal anebo si lépe promyslel, co chce říct, bez zaváhání vyhrkl: „Jednou jsem slyšel nahrávku se Sarah Bernhardtovou...“ a hned by si nejradši nafackoval; paní Grahdyová si bude určitě myslet, že si z ní utahuje. Ale opak byl pravdou. Pohlédla na něj beze stopy přetvářky a věnovala mu nepatrnou, velice distingovanou a velice precizně provedenou úklonu, jíž si mezi sebou decentně projevují uznání lidé sobě rovní; takovou, jakou lze ocenit vybraný kompliment. Fred se nad tím zahloubal.

„Tak to jste ani nerozuměl, na co se to tamhle pan Kabbaltz

prve ptal?“ obrátil se k Fredovi pan Grahdy, decentně se přitom nakláněje do protějšího kouta kamsi k bělovlasému staříkovi. Fred zavrtěl hlavou a v duchu si slíbil, že jestli to bude mít co dělat s jambickým pentametrem, tak prostě omdlí. „Tady pan Kabbaltz se ptal, ohledně těch slávských kamen, však víte, jestli už je to aspoň vlažný! Haha hahaha!“ Pan Grahdy, paní Grahdyová i pan Kabbaltz znovu propukli v smích. Haha hahaha!

Blažená nevědomost, rozhodl se v duchu Fred, že nejlepší

bude si toho nevšímat, a raději obrátil pozornost ke kouřící míse, kterou před něj postavili v nekonečném sledu nových a nových pokrmů. Byla to hustá polévka? Dušené hovězí? Hašé? Fred se zařekl, že už se prozatím nebude na nic ptát; ale snad nic nezkazí, když jim tu lahůdku pochválí? „To je dobrota. To je taková dobrota!“ Hned poznal, že uhodil hřebíček na hlavičku. – Což ale nebyl žádný kumšt, protože ona to vážně byla dobrota.

„A to vás dědeček neposílal ani do Huzucko-slávského cen

tra, abyste se tam naučil jazyku?“ Panu Grahdymu to očividně nepřestávalo vrtat hlavou.

„Ne, pane Grahdy, tam mě neposílal.“

„A kam vás tedy posílal?“

„Do Hebrejské školy, jak tomu aspoň říkali. Abych se naučil

modlitby. A taky žalmy.“ V tu ránu Fredovi před očima opět vytanula ta starodávná masivní, olbřímí černá písmena, pochodující po stránce. Po stránce za stránkou. Jen o zlomek vteřiny později se k němu pan Grahdy mírně naklonil v postoji, kterým si kompenzoval ukazování prstem, a cosi krátce zadeklamoval. Pak se vyčkávavě odmlčel. Nakonec Freda pobídl: „No tak, jak pokračuje druhý verš?“

„Já nerozuměl ani tomu prvnímu, pane Grahdy,“ ohradil se

Silberman.

Překvapený pohled. „Jak to, že ne? Vždyť to byl přece žalm?

Psalmus?“ vyslovil pan Grahdy to slovo napodruhé odlišně. „Ovšem, latinsky. Přirozeně. Nuže...?“

„Latinsky nás to neučili.“

Ještě překvapenější pohled. Potom pan Grahdy zavrtěl hla

vou. Freda napadlo, že by nějaký žalm zarecitoval hebrejsky.

Zkusmo si v duchu přeříkal slova, ale přemohly ho pochyby.

Bylo to vůbec z žalmu? – a ne třeba, dejme tomu, z požehnání,

které se pronáší při spatření slona? ... nebo z kdovíčeho jiného?

Jejich učitel hebrejštiny, pološílený zběhlý rabínský student, ne

byl zrovna spolehlivou autoritou, pokud šlo o výklad. „Čtěte,“

říkával jim. „Čtěte.“

Na stůl se začaly nosit další pokrmy. Maso v křupavém těs

tíčku. Do toho znovu zazněl hlas pana Grahdyho: „Kdy zítra

přijdete? Snad bych mohl přinést svoje housle, violíny...“ zvolil

napodruhé odlišný výraz, „a něco zahrát.“

„To by bylo pěkné,“ odpověděl vyhýbavě Fred a raději se

znovu vrátil k pokrmům té vzpomínkové hostiny. „Výtečné!“

pochválil další chod.

„Už je to aspoň vlažný?“ – Hlas pana Grahdyho. Haha ha

haha! – Pan Grahdy, paní Grahdyová, pan Kabbaltz. Hosté při

cházeli, klábosili, jedli, pili a zase odcházeli. „Že vy ste vnuk

starýho Silbermana?“ zeptal se někdo. „Prasynovec.“ Když se

Fred po nějaké době rozhlédl po místnosti, zjistil, že pan Kab

baltz a Grahdyovi už jsou pryč. Na okamžik je ještě zaslechl za

dveřmi před vchodem. Smích, zvuky kroků. Zavírání branky.

Vypadalo to, že v domě už zbyli jenom členové rodiny. A Fred.

Ticho. „Tak, a zunkové sou fuč!“ prohodil kdosi. „Neříkej jim

tak! Říkej jim Huzuci,“ ozval se jiný hlas.

Wesley zhurta vyskočil, až málem překotil židli. Začal bušit

hlavou do stěny. „Nevadími, když někdo říká japončíci, žluťáci,

šikmoočkové, taloši, židáci, irčani!“ Buch! Buch! Buch!

„Wesley...“

„Wesi...“

„Wasyli...“

„Vác...“

„Skousnu negry i španěláky.“ Buch! Buch! „Ale nesnesu,

když jimněkdo řiká zunkové!“ Prudce se posadil zpátky na židli

a schoval si obličej do dlaní.

Fred si to v duchu vyhodnotil. Otázka: co je to zunk? Odpo

věď: urážlivý výraz pro Huzuka.

Wes začal nanovo: „Huzukovémluví latinsky. Mylatinu s bí

dou komolíme. Oni recitují poezii. My si leda tak vyprávíme

oplzlý vtipy. Oni mají houslisty. Kdo z nás dokáže na housle

aspoň zafidlat? Proč nás, takový mizerný lajdáky, potrestal Bůh

tím, že nás v Evropě strčil do stejný země jako je? A proč k nim

pořád musíme tak poníženě vzhlížet, dokonce i tady, v Americe?

Proč? Můžete mi to někdo říct?“

Wesova sestra, nebo možná švagrová, opatrně namítla:

„Když oni... mají lepší vzdělání...“

To ovšem byla voda na Wesův mlýn. „Oni mají ve svém ná

řečí knihy, časopisy, noviny! Co máme my? Katechismus a mi

sál. Oni...“

„My jsme taky měli noviny. Tatínkův bratr nám je přece no

síval... občas, nebo ne? My přece taky...“

Wesley jedním gestem smetl pomyslný etnický plátek ze

stolu. „Patriótsk? Myslíš Patriótsk?! Ten vycházel jednou za

měsíc! Na jediném archu, všeho všudy čtyři stránky papíru!

A co v něm bylo?! Přehled nových zákonů, cena prasat, pár nek

rologů a liturgický kalendář pro obě církve – a to je všecko! Fi

nito! Patriótsk!“ Neviditelné noviny se zřejmě musely vyšplhat

zpátky na desku stolu, protože Wesley je znovu jedním mách

nutím shodil na zem a vší silou po nich zadupal.

„Pane jo, to už je hodin. Budu muset jít. Moc vám děkuju za

ty dobroty...“

„Zabalíme ti něco s sebou,“ nabídla se jedna z Wesových tet.

Nebo to byla neteř?

„Ale to není...“

„To je tradice. A navíc ti to chutnalo.“

5XB-1


„To jo. Jenže můj byt ještě není hotový a tetička má přísně

košer domácnost.“ Nikdo k tomu neučinil žádnou ekumenicky vstřícnou poznámku, ani mu naopak nezačali vysvětlovat, že Pět knih Mojžíšových je zastaralá a zavrženíhodná příručka; prostě mu do papírové tašky začali nakládat ovoce. Spousty ovoce.

Ale Wes ještě neskončil; zvedl hlavu z dlaní a pokračoval

v lamentaci. „Proč? Proč? Můžete mi někdo říct proč?“

Wesova sestra (tohle byla určitěsestra), s příliš exaltovaným

výrazem, než aby to mínila vážně, zadeklamovala: „Oni jsou přece tak vznešení; sedlají si červené oře.“ Wes zaúpěl. Kdo kdy viděl Huzuka na koni? Kdo vůbec někdy viděl červené koně? Nickova žena Fredovi vysvětlila, že to je takové rčení, přísloví.

„No počkej, přece se taky řiká, že červenýdovopravdy nebyli

ty koně, ale – chm, to, co měli na sobě? V čem byli jako voblečený?“ To už Nick, který do té chvíle s nasupeným výrazem četl ty směšné noviny, vybuchl. „Komu na tom záleží, doprčic?! Přestaňte furt žvanit vo tom, jaký to bylo v tý pitomý Evropě!“ Fred poděkoval za všechno to ovoce. Wes se Nicka slušně optal, jestli ho nezajímá bohaté kulturní dědictví Starého světa, v němž má své kořeny. Nick, na kterého slušnost nijak neplatila, zařval, že to ho teda doprčic nezajímá. Wes rezignoval na slušnost a začal na Nicka taky řvát. Fred Silberman prohlásil, že už bude vážně muset jít, a vycouval z kuchyně.

Kdosi za ním vyšel do chodby, doprovodit ho ke dveřím:

stará paní Brakková... Fred si v duchu pomyslel, jak je to od ní laskavé. Z její komůrky se linulo slabé světlo. Stará paní se zastavila. Fred se také zastavil, aby jí popřál dobrou noc. Stará paní mu věnovala pohled, který by si – kdyby byla o nějakých čtyřicet let mladší – musel vykládat jako jednoznačné pozvání. Takhle jenom chápal, že to tím pohledem myslet nemohla – co tím ale myslela?

„Nechceš se u mě eště zastavit?“ nabídla mu. „Nechceš se

podívat, jak to funguje?“ Pokynula mu do světničky. Silberman poslechl. Začalo se ho zmocňovat stejné vzrušení jako prve, až se málem nemohl nadechnout. Vždyť na to úplně zapomněl! Jak jen to mohl pustit z hlavy?!

„Napřed sem nahoru položíš ten černej dílec.“ Deska o veli

kosti knížky vklouzla na svoje místo na plechové mřížce. Děťátko zavzdychalo ze spánku. „No ano, ty moje šňůrko perliček,“ broukla k němu měkce stará paní. „Pak na to postavíš rendlík s vodou. Uvařim si nyčko trochu čaje. No a pak... pak semdle dolu zasuneš ten modrej dílec. Taklenc, vidíš?“ Stará paní vložila desku o velikosti časopisu na místo. „Tak a je to, tomudle se řiká slávský kamna. No a teďkonc se to vohřeje...“

Co tím ale ti staří Huzukové, tihle dávní kvazi-krajani Slávů,

mysleli, když se ptali, jestli už je to aspoň vlažný? Silberman sledoval, jak z hladiny začíná stoupat pára, cítil, jak se nad rendlíkem zahřívá vzduch, a otázka se mu vykouřila z hlavy. Znovu si vyzkoušel, že prostor mezi oběma „dílci“ – silnějším úlomkem černého kamene (pokud to byl kámen) a tenčím úlomkem bledě modrého – zůstává studený; za chviličku už se díval, jak ze dna kastrůlku stoupají jako špendlíkové hlavičky drobné bublinky, a v příštím okamžení už voda naplno vařila. Stará paní si připravila čaj, a Fred tam pořád postával jako omráčený. Vůbec si nevzpomínal, že by si prve odkládal tašku s ovocem, ale teď ji zvedl, tiše staré paní poděkoval, popřál jí dobrou noc a odešel. Venku před domem bylo slyšet, že v kuchyni se pořád ještě hádají.

„To je pěkné,“ přikývla Tanta Peša, když jí Fred předal

ovoce.

„Tetičko, co to mezi sebou Huzukové a Slávové mají?“

Tanta vyndala z papírové tašky banány. „Huzukové?“ Umyla

banány, osušila je papírovou utěrkou a tu pak hodila do koše.

„Huzukové. S Huzukama je všecko v pořádku.“ Vylovila

z tašky pomeranče.

„Dobrá, a co Slávové?“

Tanta umyla pomeranče. „Slávové?“ Osušila pomeranče pa

pírovou utěrkou a tu pak vyhodila. „Slávové. Ti jsou čistotní.

U nich se dá jíst z podlahy. V sobotu večer hodně pijou.“ Fred

čekal, co se ještě dozví, ale teta už nic víc neřekla. Začala umý

vat jablka. Když je domyla, zaváhala. „Tak to aspoň bývalo

dřív,“ upřesnila. „Dneska už ti nepovím. Co jsem se odstěho

vala...“ Jak dlouho vlastně tetička a strýček Jake žili v soused

ství Slávů a Huzuků? Teta začala papírovou utěrkou utírat ja

blka. Jak dlouho? Čtyřicet let, odpověděla.

„Čtyřicet? Dvaačtyřicet? Řekněme čtyřicet.“

Slyšela někdy o slávských kamnech? Ne... v životě ne.

„To nevadí. Ale proč se – jak to, že se mezi sebou tak nesná

šejí?“

Tanta Peša k němu zalétla pohledem. „Oni se nesnášejí?“ Ho

dila papírovou utěrku do koše. Potom naskládala ovoce na ob

rovskou mísu, o krok ustoupila a prohlédla si ji. „To je pěkné,“

přikývla.

* * *

Časně ráno příštího dne odjel Silberman zpátky do velko

města, zařídil tam všechno potřebné, aby se mohl přestěhovat,

a vrátil se do Ferry. Zašel se podívat i na svůj příští příbytek:

vida, zastihl tam malíře v pilné práci! Paní Keeleyová přestala

zametat a ujistila ho, že za den, maximálně dva, bude jeho byt

připravený. „Řekněme, že eště pár dní,“ poopravila se. „Ale ne

budete litovat. Todle byla dycinky móc slušná čtvrť, jako to vo

někerejch částech tohodle města nemůžu povědít, s těma ži

vlama, co se sem vneska stěhujou. Jo, přenechám vám móc pěk

nou ledničku, pane Silberman.“

„Když myslíte, paní Keeleyová, tak vám děkuju. To budu

vážně rád. A paní Keeleyová, poslyšte, jakej je vlastně rozdíl

mezi Huzukama a Slávama?“

Paní Keeleyová pokrčila rameny a našpulila rty. „No helejte,

voni tydle tady vokolo nás kór moc nežijou. Ty bydlej spíš tam

dóle, co sou ulice Gerryho nebo De Witta, a taky v Tompkin

sově... spíš tam navokolo.“ Upravila si šátek na hlavě.

„No jo – ale jaký je mezi nimi rozdíl? Totiž, nějaký tu přece

musí být, když jedni jsou Huzukové a druzí Slávové. Takže

mezi nimi musí být rozdíl, že jo?“

Vo to sem se já na mou duši nikdá nestarala, přiznala paní

Keeleyová. „Velebníček vod Svatýho Karola, no přeci vod toho

velikýho kostela nahóře na kopci, to bejval Hucuk, pokoj jeho

duši. Aspoň jak sem to já slyšela. Teď počkej: tydlety tvý Bos

ňáci, jak si řikaj, ty bydlej hlavně tam, co je Greenvillská ulice

a Ashbyho ulice a ulice St. Lo. Lemkové, kerej čerchmant sem

tydle přitáhnul, a pardon, že takle kleju, tak ty byste našel nej

spíš v těch malejch uličkách vokolo potoka... Tam, co je Javo

rová, Škumpová, Vrbová, Liliová a Růžová... Teda, aspoň to

tak bejvalo. Vneska... vneska se lidi stěhujou jako vzteklý, furt

pryč,“ zabručela paní Keeleyová nevrle. „Já bych rači viděla,

dyby se to nedělo. Rači bych, dyby každej zvostal sedět pěkně

na zadku tam, kam ho Pámbu posadil. No a ty, co ste na ně byl

zvědavej, tydle Hucukové a Slábové, tak na ty narazíte hlavně

tam dóle, co je Tompkinsova, a taky Gerryho a De Witta... tam

navokolo. Kolikpak to máme hodin? Aby mi tak už dávali muj

program?“ A paní Keeleyová zašla k sobě do bytu a zavřela za

sebou. O chviličku později Fred zaslechl, jak uvnitř zesílilo rá

dio, a tak se vydal zpátky do ulic.

6 XB-1


Tyhle ulice.

Dřív bylo v těchhle ulicích místa dost, když ještě strýček Jake nebyl skoro poslední, kdo si v nich obstarával živobytí s koněm a povozem. Ale ta doba už je dávno pryč. Tehdy bývaly ulice plné dětí, a jaký to skýtalo utěšený, veselý obrázek – vážně si to myslíte? Jenže: když byl Fred Silberman malý kluk, tohle pro něj byla země Indiánů, plná nepřátel. A pak přišla hospodářská krize a město se povážlivě vylidnilo. Obchody zely prázdnotou a jednu z veřejných škol, „Sedmičku“, dokonce zavřeli. Jenomže asi tak rok dva před válkou několik zpustlých fabrik znovu rozjelo výrobu – předělali je na zbrojovky a v ulicích se díky tomu objevila spousta nových tváří. Jižanský černý huby. Přičmoudlíci z ostrovů. Bílý vidlácký ksichty z hor. A pak Fred narukoval do armády, a... vlastně... se zpátky vrátil teprve teď. Vynořil se z bezčasí s pocitem, že čas se podivně zakroutil.

Čtyřpodlažní činžáky zmizely, jeden blok po druhém; Fred se nyní ocitl v sousedství dřevěných domků, starých dřevěných domků, starých dřevěných plotů, starých... dřevěných... stromů. Proti němu přímo přes ulici byl krám, taková zprohýbaná hranatá škatule z prken. Fredovi připadalo, že si ho právě takhle pamatuje, včetně těch vystouplých písmen vpředu na skleněné výloze: SAL DA T A. Jenom nápis Mat Grahdy – Maso a potraviny už dlouho nikdo nenatřel. Když vcházel dovnitř, čekal, že se mu nad hlavou rozezní známý zvonek, a taky že ho uslyšel.

Skleněná vitrína po jedné straně krámu byla dost široká, aby se do ní vešly celé hromady masa; teď se v ní ztrácelo jen pár hubených kousků vepřového, štangle tlačenky, bochník švýcarského sýra, podnos nafialovělých klobás a (v kaluži sedlé krve) podélně rozpůlená hlava jakéhosi záhadného zvířete, která měla nepříjemně syrový anatomický vzhled. Krámek se zdál o to rozlehlejší, oč byl prázdnější; vonělo to tam jako v dobách, kdy byl ještě Coolidge prezident. Podlaha byla plná drsných třísek, ale doběla vymydlená. Pan Grahdy vzhlédl od pultu, kde si něco prohlížel, s výrazem naprostého úžasu. Tolik ho překvapilo, že ho přišel navštívit právě Fred Silberman? Nebo to, že do jeho krámu zavítal někdojako Fred Silberman? Anebo tak užasl jednoduše nad tím, že se tu vůbec někdo objevil?

Pan Grahdy se přívětivě usmál. Naklonil hlavu na stranu. Potřásl si s Fredem rukou. Fred poprosil o nějakou maličkost. Grahdy pokrčil jedním ramenem. Fred poprosil o jinou maličkost. Další pokrčení. Fred se urputně snažil vymyslet ještě nějakou jinou drobnou položku, otevřel pusu, aby něco řekl, ale vydal ze sebe jen bezmocné: „Mhm...“ Na nic nepřišel. Grahdy se zasmál a prsty si uhladil své dlouhé kníry. Pravý! Pak levý!

„Co třeba rýži?“ optal se. „Cukr? – Brambory?“ Teď se pro změnu zasmál Silberman. Starší muž se k němu připojil. Pak se Freda zeptal, jestli nechce kousek tlačenky. „A k tomu kus švýcarského sýra?“ navrhl. „Co takhle nakrájet ho na plátky? Přidám k tomu zadarmo hořčici.“ Ani se nenadáli a seděli spolu nad obloženým talířem. Fred si všiml, že na pultě leží na novinách rozevřená kniha, a zeptal se pana Grahdyho, co to čte.

Pan Grahdy k němu knihu otočil přebalem, jenže tím Fredovi nijak nepomohl, pokud šlo o něj, klidně to mohlo být napsané v řečtině. „Schiller,“ poznamenal hokynář a zalistoval stránkami. „Heine. Čtete Němce v originále?“ Když Fred zavrtěl hlavou, Grahdy se na něj podíval s očima rozšířenýma údivem. „Nemáte tušení, o jaké potěšení se připravujete. Nu dobrá. Ale co... Lermontova? Puškina? Jakže?! Také ne?“ Pohled vyjadřující mírné překvapení – a mírný nesouhlas. Povzdech. „Ach tak. Nu, pak ovšem není divu, že máte slávské přátele!“ Grahdy se pod čisťounkou, ale velice obnošenou zástěrou šibalsky zavrtěl.

7


A bylo to tu. Jeho narážka. „Pane Grahdy...“ Pan Grahdy se

zlehka uklonil. Můj kůň a můj kočár jsou vám plně k službám, pane Silbermane. „Pane Grahdy... co je to mezi vámi... mezi vašima lidma... vašimi lidmi... a Slávy? Vysvětlíte mi to? Hrozně rád bych to pochopil. Opravdu.“

Pan Grahdy si přejel rukou přes usměvavé rty, vandyckov

skou bradku i oba kníry. Silbermana náhle napadlo, že vypadá jako... že by mohl vypadat jako císařpán, kdyby ovšem bývalý německý císař a pruský král Vilém II. někdy vypadal, jako že má smysl pro humor. „Inu, to víte, že vám to povím. Celé to začalo ještě v dobách našeho starého království v Evropě. V jednom kraji žili převážně Huzukové. V jiném žili převážně Slávové. Ale v našem kraji žili Huzukové i Slávové pohromadě. Jak bych vám to měl podat? Slávové nebyli přímo našimi vazaly, nebo snad otroky. To by nebylo přesné. Nebyli ani našimi služebníky nebo poddanými... Mhm... kdepak... Podívejte. Naši králové byli cizího původu, pocházeli z cizích dynastií. A my jsme byli jejich feudálové. Rozumějte: my Huzukové. A Slávové byli zase našimifeudály!“ Pan Grahdy se vítězoslavně usmál, ani ne proto, že by ho tolik těšila podřízená pozice Slávů vůči Huzukům, jako spíš proto, že ho těšilo, jak to nakonec pěkně vysvětlil. A zatímco se Silberman vestoje opíral o obslužný pult a zpracovával, co se dozvěděl, starý hokynář pokračoval ve svém výkladu.

„Slávové nebyli, jak to říct, špatní lidé. Byli to prostí lidé,

velice jednoduší. Do Evropy se dostali před dávnými časy, když následovali Maďary a Avary. Získali svolení usídlit se v dolní části „neobydleného území“, které náleželo Huzukům. Přijali křesťanství a civilizaci. Zapomněli svůj původní jazyk. Osvojili si jazyk Huzuků, ale mluvili jím jen nevalně. Vlastně opravdu bídně.“ – V tomhle bodě dal Grahdy se smíchem k lepšímu několik komických příkladů slávského dialektu, z nichž Fred samozřejmě nepochopil ani zbla.

Využil však toho, že starý muž sám sebe natolik rozesmál,

až se z toho nejdřív rozkašlal, a potom upadl do spokojeného mlčení. „Ale co ta jejich kamna, pane Grahdy?“ připomněl mu Fred. „Co ta slávská kamna? Co to je? Co to je – a jak to funguje?“ Na ta slova pan Grahdy zvrátil hlavu dozadu a zplna hrdla se smál a zplna hrdla kašlal a zase se smál a zase kašlal a smál se a kašlal a smál.

Trvalo mu hodnou chvíli, než se z toho zotavil. Silberman ho

nejdřív praštil po zádech a potom pan Grahdy vysrkal celou sklenici vody a cucnul si životabudiče, a teprve pak (s vydatnou pomocí pantomimických gest a grimas) Freda ujistil, že už je v naprostém pořádku. A potom něco řekl, ale tak slabým hláskem, že mu nebylo rozumět. Zopakoval to tedy podruhé, už zřetelněji, i když stále ještě chraplavě: „Už je to aspoň vlažný?“ zeptal se.

Silberman vyskočil jako podebraný. „Ale co to má zname

nat?! Říkal jste to už včera, stejně jako ten děda (jak se jenom jmenoval) s tou hustou bílou čupřinou, a pak jste se oba smáli jako pominutí...“

„To je přece ta historka o té ženě – no, o té slávské ženě.

Vždyť víte, ta známá anekdota.“ A tak se Fred konečně dostal k tomu, aby řekl, že ne, že to právě neví! Grahdyho to rozveselilo. Vůbec tomu nemohl uvěřit. A když ho Fred nakonec přesvědčil, že ať už je ta anekdota slavná jak chce, on ji prostě v životě neslyšel – „A to vám ji pradědeček nikdy nevyprávěl? Ne? Vážně ne?“ –, Grahdy se úplně rozzářil blahem. Bůh ví, kdy se mu naposled poštěstilo, aby připadl na tak naprosto nedotčené publikum...

Jedna slávská žena se rozhodla emigrovat do Spojených států.

Přijela a nastěhovala se k příbuzným. Jednou takhle seděli

všichni pospolu doma a někdo navrhl, že by mohli postavit hr

nec vody na čaj. „Já to udělám,“ nabídla se nová přistěhoval

kyně. Ale jestlipak ví, jak se to dělá? ptali se jí. Samozřejmě, co

si o ní myslí? Ovšemže ví, jak se to dělá! „Neměl by radši jít

někdo s ní a ukázat jí, co a jak?“ starali se. Nesmysl, to přece

není potřeba! A tak žena odešla z pokoje do kuchyně postavit

vodu na čaj. Ostatní pokračovali v hovoru a čekali, co se bude

dít, čekali, čekali, ale dočkat se nemohli, a z kuchyně se pořád

nikdo neozýval. Neutekla nakonec zadními dveřmi pryč? uva

žovali. A tak se někdo přece jen zvedl a šel se za ní podívat.

Našli ji, jak stojí u sporáku a strnule na něj zírá. (Tady Grahdy

napodobil její zmatený pohled.) „Tak co, už je to horký?“ ze -

ptali se jí. Grahdy naznačil, že teď přijde ta skvělá závěrečná

pointa, založil si ruce v bok a nasadil výraz nechápavého roz

hořčení.

„Tak co, už je to horký?“

„Horký? Horký?! Dyk to eště neni ani vlažný!“

Silberman to ale pořád nechápal. Co to má k čertu znamenat?

Jenže anekdota ještě nebyla u konce. Po závěrečné pointě ná

sledovalo vysvětlení. (a) Čerstvě přistěhovalá slávská žena ne

byla znalá amerických poměrů a neměla ponětí, co je to plynový

sporák. (b) Takže si prostě myslela, že to, co byl ve skutečnosti

plynový sporák, jsou slávská kamna v americkém provedení.

(c) Takže když viděla, že železná mřížka – kterou samozřejmě

považovala za „černý dílec“ – už je na svém místě, postavila na

ni hrnec s vodou. (d) O plynový sporák byl náhodou opřený

plech na omastek, který se obyčejně zasouval o kus níž pod ho

řáky, aby zachycoval prskající a odkapávající tuk. Zrovna ho

vyčistili a nechali ho tam okapat. Byl smaltovaný a shodou

okolností světle modrý. (e) Žena si přirozeně myslela, že to je

kýžený „modrý dílec“, a zasunula ho na místo pod hořáky. (f)

Aniž by otočila knoflíkem a pustila plyn, (g) škrtla sirkou a za

pálila hořák, (h) tak tam prostě jen stála a čekala, že se americký

plynový sporák bude chovat stejně jako slávská kamna– a tady

znovu přichází řada na tu nevyhnutelnou dvojici otázky a od

povědi, nemilosrdnou jako antická tragédie a touhle dobou už

téměř tak slavnou jako Laurel a Hardy:

„Tak co, už je to horký?“

„Horký? Horký!? Dyk to eště neni ani vlažný!“

* * *

Nyní už měl Fred indicií víc než dost, aby pochopil, že tohle

je ta nejžhavější položka na žebříčku huzuckých vtipů, co svět

světem stojí: Baron Prášil i Charlie Chaplin se klidně mohli jít

zahrabat. Ok, ale teď se připravte na něco doopravdy vtipného:

znáte tu anekdotu o té slávské ženě, co se čerstvě přistěhovala

do Států? Jak si myslela, že stačí zasunout pod hořáky plech na

omastek, a ono to začne hřát, aniž by musela škrtnout sirkou

a pustit plyn?!

Hojajá!

Hoja-hoja-hojajá! Ej-juch!

Přijít na kloub tomu, pročtenhle otřepaný rasistický vtip, do

zajista hodný pousmání, když byl ještě úplně nový, pořád vy

volává takové laviny hurónského smíchu napříč několika gene

racemi Huzuků, Fredovi připadalo jako zapeklitý oříšek. Zato

teď mnohem lépe chápal, že Slávové, kteří to museli poslouchat

už... kolik?... čtyřicetlet? nebo osmdesát?pomalu začínají ztrá

cet trpělivost. Ale...

„Ale jak to teda funguje, pane Grahdy? Jaké to má... hm...

vědecké vysvětlení?“

Další pokrčení jedním ramenem. „Můj milý mladý příteli, to

je ve hvězdách. Považte, jakou obrovskou záhadou byly kdysi

8 XB-1


pro staré Řeky elektrické vlastnosti jantaru – a dnes? Když cvakáme vypínačem, sotva nad tím uvažujeme.“

* * *

Městská veřejná knihovna se od časů Andrewa Carnegieho,

který kdysi finančně přispěl na její založení, valně nezměnila; v kartotéce nebylo pod hesly Huzukové, Slávovéani Kamnanic, co by Fredovi pomohlo celou záhadu alespoň trochu objasnit. V encyklopedii našel jen zmínku o tehdejší vládnoucí dynastii spolu s nekonečně dlouhým, jednotvárným výčtem panovníků, a pak poznámku o tom, že v oblastech, které obývali Huzukové, postupovala uměřenou měrou industrializace, kdežto Slávové nadále zůstávali orientováni převážně zemědělsky a k jejich vývoznímu artiklu patřily takové komodity jako kachní peří, kančí štětiny, hrubé kozí žíně a vlna. Boha jeho.

Ve studovně sekundárních pramenů Freda pozorně vyslechla

drobná knihovnice s obrovskými brýlemi, a pak mu starosvětsky profesionálně ztlumeným hlasem poradila: „Měla by tu být taková malá brožurka...“ Byla. Malá brožurka, pevně svázaná se spoustou dalších brožurek na spoustu jiných témat do objemného, těžkého svazku. Anonymní autor-vydavatel („Vydáno vlastním nákladem“) maskoval fakt, že nemá moc co říct, poměrně obšírným způsobem vyjadřování. Silberman svazek s námahou rozevřel, a zatímco ho oběma rukama držel, aby se mu nezavíral, přečetl si v něm, že „Slovové sami přiznávají, že už před drahnou dobou ztratili jakékoli povědomí o tom, kde se alespoň přibližně nacházela jejich původní ‚Pravlast‘ či ‚Otčina‘ u ‚Velikých vod‘. Existují domněnky, že ‚Velikými vodami‘ mohlo být míněno Kaspické moře, případně také Aralské moře, ale vyskytly se i tak fantastické spekulace, že by se mohlo jednat o Bajkalské jezero. V Parlour’s Ferry Huzukové převážně splynuli se střední třídou a povětšinou jsou zaměstnáni ve sférách služeb a obchodu, zatímco Slovové vykonávají s příslovečnou svědomitostí a pílí nejrůznější práce manuální povahy.“ O kamnech však v brožuře nebylo ani slovo a Fred začínal cítit, že jestli nechce posílat fotografie svých předloktí na adresu kulturistické společnosti Charlese Atlase, měl by už tu bichli nechat být. Jen co z ní sundal ruce, svazek se sklapl jako past na medvědy.

Brožurka nejspíš obsahovala text referátu nějakého frekven

tanta předválečné večerní školy, který ho v opojení, že za něj utržil relativně slušnou známku, odnesl ještě za tepla do tiskárny. Fredovi maně blesklo hlavou, že to téměř (téměř?) jistě musel být Huzuk.

Když se Fred zastavil ve svém budoucím novém bytě, zjistil,

že už se v něm nemaluje; po malířích nebylo ani vidu, jenže ani vymalováno ještě nebylo. Jenom uprostřed odkapávací plochy vedle dřezu našel odložený sendvič z bílého chleba se sardinkami, z něhož chybělo jediné, dokonale souměrné sousto. Další nevyřešitelná záhada vesmíru; nebo se to tam ocitlo v důsledku neobvyklé konstelace atomů? Inu, proč by ne. Fred sešel dolů a zazvonil u paní Keeleyové. Dveře jejího bytu se váhavě otevřely na šířku štěrbiny, která byla dost velká, aby k Fredovi propustila těžké oddechování a závan ginu a cibule. Vzápětí se dveře zase s bouchnutím zavřely a za malou chvilku za nimi opět zesílilo rádio. Paní Keeleyová zjevně nepatřila mezi fajnšmekry, kteří by si potrpěli na vytříbenou kvalitu přenosu, takže Fred nebyl schopný určit, jestli na její oblíbené stanici Radioland zrovna pouštějí starou nahrávku Tasty Yeast Jestersanebo spíš některou z milostných písní od Prezidenta Hardinga. Sebral se a šel pryč.

A côte chez Brakk, přivítala ho jedna z Wesových tet, když

se u nich znovu ukázal. „Schovala jsem ti trochu ovocného po

varu.“ Objevil se Wes a rovnou mu nalil cosi, co na pohled vy

padalo velice lákavě. Fred z toho vyrozuměl, že hodovní shro

máždění pokračuje vesele dál a že jeho přítomnost je i nadále

vítaná. Ačkoli– rozevřené noviny klesly níž a za nimi se vynořil

Nick. „Ty, ne že naší staruchu eště kdy necháš, aby ti vokazovala

ty svý pitomý kamna,“ vyjel bez obalu na Freda. „Je z toho po

tom celá div živá.“

„Dobře, Nicku,“ souhlasil bezelstně Fred. „A kdo další ta

kový kamna ještě má?“ položil otázku tak všeobecně do pléna.

Všichni jako by na moment upadli v zamyšlení.

„Pokud je mně známo, tak nikdo,“ přerušil nakonec ticho

Wes.

„Dá se říct, že tenhle exemplář je takovej Poslední Mohy

kán,“ dodal po chvíli.

Nick prásknul novinami. „Nejlíp by uďála, dyby se toho

krámu zbavila. Slyšíte?! Rozsekám to na cucky a shodim

z mostu; vopovažte se vo tom krámu eště ceknout – neni divu,

že se nám porád všichni posmívaj!“ Všichni mlčeli, a tak si Nick

ještě ulevil peprným výrazem a pak za sebou s pocitem napro

stého zhnusení práskl dveřmi. Chviličku na to bylo slyšet zvuk

rychle odjíždějícího auta. Wes nehnul ani brvou, jako by už vůči

podobným výstupům otupěl.

Fred ochutnal lžičku ovocného povaru. Zajímalo ho, jestli

ovocný povar je něco jako ovocná zavařenina... vůbec ne. Ale

dobréto tedy bylo. Jen co vyškrábal z misky poslední zbyteček,

postavili před něj mísu s dalším chodem. A vedle dostal na talíři

ještě něco dalšího. „Tudle je šlehaný fazulový kyselo, s voctem

a podmáslím. A tady máš smažený jehněčí taštičky s čerstvým

koprem.“

Božíčku, to znělo podivně! A božíčku, to byly dobroty!

V protějším rohu kuchyně seděli staříček se stařenkou a ta

havě vyzpěvovali jakési náboženské texty z tlusté knížky, o kte

rou se spolu dělili a která nejspíš byla ve staré, rozvláčné hu

zučtině.

„To se prej zpívá pro potěchu duše zemřelého,“ poznamenal

uštěpačně jakýsi holobrádek s širokou, lesklou tváří.

„Hele, študáku, máš s tím problém?“ usadil mladíčka Wes.

Fred Silberman odložil lžíci. (To on jako jedl ty jehněčí taš

tičky lžící? No jasan. Co by ne? Máte s tím problém?) „Poslyšte,

ta ‚otčina Slávů u Velikých vod‘ – kde to bylo?“

„U Gitche Gumee,“ vystřelil bez váhání studentík, dozajista

jen proto, aby se blýskl tím, že ví, co jméno, které Hořejšímu

jezeru dali původní obyvatelé Ameriky, znamená.

Wes tím svým typickým způsobem pokrčil rameny, o dost

apatičtěji než Mat Grahdy. „To nikdo neví, krucinál. Nikdy to

nikdo nevěděl! Nebo myslíš, že si tenkrát kreslili mapy? Podle

mě se jim jeden rok neurodilo, a protože kozí bobky místo obilí

žrát nemohli, zvedli prostě kotvy a vyrazili na západ. A jakmile

přešli devatero hor a devatero řek, neměli už páru nejen o tom,

kde se to ocitli, ale ani odkud tam přišli.“

„Poslouchejte, poslouchejte mě,“ nedal se odbýt Fred, „Nick

tu teď není, a ani nikdo z Huzuků, jsme tu jenom my, malá kůz

látka, mek-mek-mek, a ať do mě hrom bací, jestli se vám budu

posmívat: kde se vzala ta kamna? Jak k nim Slávové přišli?“

„To nikdo neví, krucinál.“

„No dobře, ale měli je už tenkrát, když se rozhodli opustit tu

svoji otčinu... ať už pro mě za mě byla u jezera Titikaka nebo

třeba u Žlutýho moře? Přinesli si je odtamtud?“

Wes jenom zavzdychal. Ale jeho sestra (pokud to byla sestra)

se rozhodla, že Fredovi na všechny ty otázky odpoví, a co ne

věděla sama, na to se přeptala stařečků, a pak mu přeložila, co

říkali. Ano, podle starých lidových báchorek měli Slobové ta

9XB-1


kamna už předtím, než odešli ze svojí otčiny. Ty černý kusy pocházely z nitra hory, ty modrý z hlubin Velikých vod. Prej ze samýho srdce hory – ale zjakýhory, to žádnej neví, z jaký hory, a ze samýho hlubokýho dna Velikejch vod. A jak že je to celý napadlo? No, podle otce Jokima jim tu myšlénku vňukli andělové. Pche, podle otce Jokima!Podle starejch pamětníkůto bylo ouplně jinak. A jak to bylo podle starých pamětníků –? Podle starejch pamětníků to byli černý a bílý bůžkové, jenomže otec Jokim si myslel, že by je lidi měli za ďábly anebo démony, a tak to drobet upravil – Panebože, žádný černý ani bílý bůžkové přece neexistujou! – A nejseš ty ňákej chytrej, náhodou? –

„A co když byli z vesmíru,“ vyletělo ze Silbermana, a pře

kvapilo ho to stejně jako všechny ostatní. Nastalo hluboké ticho. Potom „študentík“, Wesův bratránek, nebo možná synovec, pomalu pronesl: „Možná, že byli.“ Další ticho.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.