načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2014/12 – Redakce XB-1

XB-1 2014/12
-10%
sleva

Elektronická kniha: XB-1 2014/12
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 45
+
-
1,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6642-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Mike Resnick: Jó MacDonald ten si žil

(Old MacDonald Had a Farm, 2001)

Paul Cornell: Kodaňská interpretace

(The Copenhagen Interpretation, 2011)

Suzanne Palmer: Odleť domů

(Fly Away Home, 2014)

Domácí SF

Jana Rečková: Vánoční autobus

David Šenk: Srdce ledu

Vladimír Zábrodský: Xusingar

Jaroslav Kolůch: Na křídlech hlavolamu

Petra Kubátová: Dům přes ulici

Publicistika

Martin Šust: Angloamerická fantastika v roce 2012

Jason Sanford: Co když se světonázor SF…

Boris Hokr: Stylové revoluce nebo skutečně dětský film?

Fantastická věda

Aktivní sopky na Měsíci?; Hadí robot;

Vesmírní detektivové; Nové elektronické protézy

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Výchozí bod; Drákula: Neznámá legenda;

Dead Snow: Rudý vs. Mrtvý; Annabelle;

APPLESEED ALPHA; Klapka!

Vivisektor

Lupa: Plnou parou vpřed!

Čtenáři čtenářům; Maja Lidia Kossakowská: Grilbar Galaxie;

Štěpán Kopřiva: Aktivní kovy; James Dashner: Labyrint – Útěk;

  1. J. Sansom: Nadvláda; Michaela Burdová: Volání sirény – Prokletí;

Ann Brashares: Tady a teď; Miroslav Žamboch: In nomine Sanguinis;

Jason M. Hough: Darwinský výtah; Kiera Cassová: Selekce;

Ondrej Herec: Netvor; Útok titánů 1; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/04 XB-1 2015/04
 (e-book)
XB-1 2016/03 XB-1 2016/03
 (e-book)
XB-1 2012/05 XB-1 2012/05
 (e-book)
XB-1 2011/07 XB-1 2011/07
 (e-book)
XB-1 2013/07 XB-1 2013/07
 (e-book)
XB-1 2019/1 XB-1 2019/1
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





        

   စထငစ





   



$ %%&'  ( )







       *   &    +  ,   %+  '  -./       !      " #   $  %   &    " '    ( %    %  %  %    % %  ) %      )  %       %           )  %  %  %  * 

 !"#$%" &$&'(%&)*%"%+ "&

+        %      )  %)    +  ,    -                 % %.)                  )  !        !                ) $      * 



,,,-%./$$$-0





$ 1&&.&23&0/4##5%&/"%65$/178



9:ဓငငစ39:စဈငငစ3:?@စဒငငစ%9:ဆထငငစ



2

XB-1

Audiokniha Solaris

Hluboké, atmosférické, plné vý

znamů jako vesmír sám. Právě ta

kové je nové zpracování nesmrtelné

sci-fi Stanisława Lema Solaris, které

v těchto dnech vstupuje na pulty ob

chodů. Nezkrácená audiokniha

o délce 9 hodin představuje na české

zvukové scéně novum hned v něko

lika rovinách. Text příběhu o planetě

pokryté nevyzpytatelným oceánem

citlivě dokreslují rozsáhlé ambientní

plochy, zvukové efekty a melodie

z dílny studia Needles. Tvůrci se roz

hodli k původní nahrávce namluvené

roku 1995 Richardem Honzovičem

přizvat jeho dceru Renatu Volfovou.

Vznikl tak dialog, v němž se oba ob

líbení hlasatelé spojili po téměř de

seti letech od Honzovičovy smrti. Za

hutnou atmosférou audioknihy stojí

měsíce rekonstrukce a citlivé zvukař

ské práce. Skrytý příběh za sebou má

i ilustrace na obalu CD. Jedná se

o výsek z projektu Sembion (2004)

od vizuálního aktivisty Federica

Díaze. V Díazově práci vznikají soft

warovou analýzou syntaxe řeči tvary,

které jsou pomocí dynamických

vzorců následně převedeny do vizu

ální formy.

Televize

a Artur C. Clarke

V poslední době sledujeme postup

nou obrodu vědeckofantastických

motivů nejen v literatuře, ale i ve

filmu a na časy se blýská rovněž

v televizi. Jedním z příznaků tohoto

obnoveného zájmu jsou i různá chys

taná televizní zpracování klasických

i moderních SF příběhů. Z té klasiky

můžeme zmínit především chystanou

šestidílnou minisérii Konec dětství na

motivy stejnojmenného románu

A. C. Clarka, kterou chystá stanice

SyFy dle scénáře Matthewa Gra

hama a v produkci Nicka Hurrana.

Do televize se chystá také autorův

román 3001: Poslední vesmírná ody

sea, jejž by společnost Warner Hori

zon Television měla rovněž uvést na

stanici SyFy. Nezbývá než věřit, že

se tento trend ukáže jako úspěšný

a my se tak dočkáme dalších podob

ných projektů.

Kdo z autorů nejvíc

vydělává?

Americký ekonomický časopis For

bes nedávno opět zveřejnil svůj pra

videlný žebříček nejvýdělečnějších

světových spisovatelů za posledních

12 měsíců. Lidového kuchaře a rá

doby gurmána Láďu Hrušku či

krvavé monstrum Jirku Kulhánka

v něm sice nenajdete, zato obsahuje

hned několik v našem žánru oblíbe

ných autorů. Za zmínku stojí Step

hen King (17 milionů dolarů), Vero

nica Rothová (17 milionů), Suzanne

Collinsová (16 milionů), J. K. Row

lingová (14 milionů), George R.R.

Martin (12 milionů) a Rick Riordan

(10 milionů). Stačí se jen naučit po

řádně anglicky a s chutí do toho!

Nová kniha

Daniely Kovářové

Členka plzeňského sci-fi klubu An

dromeda, právnička a bývalá mini

stryně spravedlnosti vydala cynický

miniromán o justici, nazvaný Advo

kátka v šoku. Autogramiáda, spojená

se křtem, se uskutečnila se ve čtvrtek

20. listopadu v Paláci knih Luxor na

Václavském náměstí. Knihu pokřtily

Kateřina Neumannová a ústav ní

soud kyně V. Formánková.

Knihy, audioknihy, e-knihy...

V poslední době se na nás čtenáře vrhá nejen záplava knih... (Kde jsou ty doby, kdy jsem se pyšnil tím, že stačím přečíst všechny SF knihy, které vyšly) ale i mnoho novinek z jiného soudku. Na čtečky a e-knihy jsem si už pomalu zvykl - a nejen já. V tramvajích, metru, vlacích už je mnozí mají v rukách místo tradiční papírové knihy. V Praze to odhaduji tak padesát na padesát. I já už jsem majitelem této „hračky“. Ty uvozovky jsou na místě, čtečka je v mnoha ohledech velice přívětivá věc. Už nejsa nejmladší, horší se mi zrak. Což není nic divného, když celý den a část noci zírám doma na monitor. A ve čtečce si mohu písmenka nazvětšovat, jak je potřeba. Navíc některé knihy jsou svojí vahou už spíš zbraně (viz tisícistránkové Legendy apod.) a nosit je s sebou je sice dobré i pro zdraví, člověk nemusí do posilovny a navíc i ušetří (na té posilovně), ale občas má pak ruce vytahané jako gibbon. Do čtečky se vejdou stovky knih, což zvláště u takových čtenářských maniaků, jako jsem já, také není od věci. V kolika rodinách se vedou spory o tom, kam s nimi, a občas si mě napadají, myšlenky s nimiž se potýkal už Jan Neruda, i když v jeho případě se to netýkalo knih, ale starého slamníku. V neposlední řadě – e-knihy jsou mnohem lacinější než ty tradiční. Další novinkou jsou audioknihy. Prosazují se pomaleji, ale vzhledem k tomu, že jsou teprve na začátku kariéry, ví bůh, jak to s nimi nakonec dopadne. Faktem je to, že jsem za ně byl vděčný v době, kdy můj otec, náruživý čtenář, oslepl a já pro něj mohl tyto knihy půjčovat. Nicméně zatím to není moje parketa, neboť autem nejezdím tak často, aby mě tento druh knih nějak enormně přitahoval a se zrakem to, doufám, nebude tak hrozné. Co bude v budoucnosti? Přijdou s palivovou krizí na řadu lidé-knihy, jako tomu bylo v Bradburym? Nebo skončíme jako v Lemových Astronautech, kde se kosmonaut prochází po jiné planetě a pod nohama mu praskají jakési kuličky, přičemž on nemá ponětí, že právě likviduje největší klenoty cizí literatury? Naštěstí si zatím můžeme jen vymýšlet, jak to v budoucnosti bude vypadat, a knihy jsou i nadále našimi průvodci životem. Všechny ty elektronické vynálezy jsou fajn, ale já stejně mám nejraději ty papírové a to nejen pro písmenka, která obsahují, ale třeba i pro vůni, kterou každá kniha vydává.

Vlado Ríša


Jel jsem tam, abych Caesara vychválil, ne ho pohřbil.

To vlastně my všichni, sakra.

Farma, která se před námi rozprostírala, byla zelená

a zvlněná, posetá výběhy a koryty na vodu. Vypadala jako jedno z těch míst, o kterých jste snili, že vás tam rodiče jednou vezmou, když jste ještě byli děti a svět byl pořád plný zázraků.

No, svět už možná plný zázraků nebyl, ale tahle farma ano.

Problém spočíval v tom, že nebyly tak úplně toho druhu, o kterém jste vždy snili – ledaže jste se probudili z opravdu špatného drogového rauše.

Farma byla duchovním dítětem Caesara Claudia MacDo

nalda. Konečně podlehl tlaku veřejnosti a souhlasil, že ji ukáže tisku. A tady nastupuji na scénu já.

Mé jméno je McNair. Míval jsem kdysi i křestní jméno, ale

zbavil jsem se ho, když jsem dospěl k názoru, že jednoslovné jméno autora pod titulky článků bude zapamatovatelnější. Pracuji pro SunTrib, největší zpravodajský kanál v Chicagu a okolí. Zrovna nedávno jsem napsal článek, který dostal za mříže Billyho Cheevera, po němž šla policie celé roky. Za svou námahu jsem chtěl vlastní syndikátní sloupek; místo toho mě čekal výlet na farmu.

I když toho o MacDonaldovi nikdo moc nevěděl a on se prak

ticky vůbec neobjevoval na veřejnosti, zvládl si udělat jméno za méně než dva roky. Naši vydavatelskou společnost vlastnila jedna z jeho korporací, a přesto jsme toho o něm v našich složkách moc neměli, v podstatě jenom to, co měly i všechny ostatní zpravodajské kanály: získal několik doktorátů, byl to vdovec, ve všech ohledech věrný své manželce, zdědil hromadu peněz a pak si ještě mnohem víc vydělal vlastními silami.

MacDonald byl rodák z Colorada, který se přestěhoval na

Jižní ostrov Nového Zélandu, koupil si tam farmu o rozloze čtyřicet tisíc hektarů a během let si najal celou řadu laborantů. Pokud se někdo divil, proč velká farma na Jižním ostrově nepotřebuje žádné ovce, nejspíš si jen pomyslel, že MacDonald přišel na nějaký způsob, jak se vyhnout placení daní.

Já jsem si to sakra myslel taky. Proč by se přece někdo

s jeho penězi zahrabal na půl života v takovém zapadákově?

Pak, týden po svých šestašedesátých narozeninách, učinil

MacDonald Prohlášení. Bylo to toho roku, kdy propukly výtržnosti kvůli nedostatku jídla v Kalkatě, Riu a Manile a kdy svět přicházel na to, že vyprodukovat jedenáct milionů lidských bytostí je snazší, než je pak nakrmit.

Někteří říkají, že MacDonald vyvinul novou životní formu.

Jiní tvrdí, že vytvořil hybrid (i když s tímhle názorem nesouhlasí jediný genetik). Další – a těm jsem si zvykl se pošklebovat – prohlašují, že se ponořil do tajemství, která „člověku není souzeno poznat“.

Podle zářících počítačových kostiček, které nám rozdali,

strávil MacDonald se svým týmem skoro třicet let manipulováním s molekulami DNA způsobem, který do té doby nikoho nenapadl. Udělal hodně práce metodou pokus-omyl na embryích, až nakonec získal prototyp, který hledal. Pak strávil pár dalších let snahou zajistit čistou linii. A nakonec svůj triumf oznámil světu.

Mistrovským dílem Caesara MacDonalda byl buclouš, zvíře

chované na maso, které dospívalo ve věku šesti měsíců

a mohlo se rozmnožovat po osmi měsících, s obdobím gravi

dity dlouhým čtyři týdny. V dospělosti vážilo dvě stě kilo

gramů a vyhladovělá lidská populace mohla zkonzumovat kaž

dou část jeho těla, dokonce i kosti.

To samo o sobě bylo dílem vědecké brilance, avšak pro mě

byla tím pravým puncem geniality ohromná účinnost trávícího

systému bucloušů. Takový slon – v dobách, kdy ještě sloni

existovali – sežral za den tři sta kilogramů vegetace, ale doká

zal z ní využít jenom asi čtyřicet procent, zbytek vyloučil v po

době trusu. Krávy a prasata, před buclouši nejběžnější zvířata

chovaná na maso, byly o něco efektivnější, ale i ty hodně dra

hého krmiva proplýtvaly.

Oproti tomu buclouši zužitkovali sto procent toho, čím byli

krmeni. Každá granule krmiva, kterou strávili, šla přímo do

tvorby masa, které bylo bioinženýrsky pečlivě upraveno tak,

aby uspokojilo chutě prakticky kohokoliv. Tak se to alespoň

tvrdilo v nekonečné sérii veřejných prohlášení.

MacDonald konečně souhlasil, že dovolí hrstce reportérů,

aby se přijeli přesvědčit sami.

Doufali jsme, že uvidíme i MacDonalda, možná s tím Velkým

mužem dokonce uděláme rozhovor. Když jsme tam ale dorazili,

dozvěděli jsme se, že se už několik měsíců drží v ústraní. Uká

zalo se, že trpí depresemi, což bych čekal, že bude ta poslední

věc, která by mohla postihnout nejnovějšího spasitele lidstva,

jenže kdo ví, z čeho mají deprese géniové? Možná, jako Ale

xander, toužil po dalších světech, které by mohl dobýt, nebo mu

bylo líto, že buclouši neváží čtyři sta kilogramů. Nebo možná

jenom příliš dlouho dřel, anebo si snad uvědomil, že je mnohem

blíž ke konci svého života než k jeho začátku a příliš se mu to

nelíbilo. S největší pravděpodobností nás jenom nepovažoval

za dost důležité, aby se s námi obtěžoval.

Ať už byly důvody jakékoliv, nebyli jsme přivítáni samot

ným MacDonaldem, ale tiskovým mluvčím jménem Judson

Cotter. Domýšlel jsem se, že musí pracovat ve styku s veřej

ností: jeho vlasy byly až příliš dokonalé, oblek až příliš podle

poslední módy a ruce příliš měkké, než aby mohl být čímkoliv

jiným než dotěrným promotérem.

Poté, co se omluvil za MacDonaldovu nepřítomnost, začal

uctivě odříkávat životopis svého šéfa, který se ani ždibeček ne

odchyloval od toho holografického, který nám ukázali cestou

v letadle.

„Nicméně předpokládám, že jste tady proto, abyste si pro

hlédli farmu,“ zakončil po pěti minutách parafrázování živo

topisu.

„Ne,“ zamumlala Julie Balchová zNyVidu, „urazili jsme ta

kovou dálku, jenom abychom tu stáli na tomhle studeném vě

tru a obdivovali vaše oblečení.“

Pár se nás zasmálo a Cotter vypadal lehce dotčeně. Udělal

jsem si v duchu poznámku, že mám Julii koupit drink, až pro

hlídka skončí.

„A teď zvedněte ruce,“ vyzval nás Cotter. „Kdo z vás už ně

kdy viděl živého buclouše?“

3XB-1

Jó MacDonald ten si žil

(OLD MACDONALD HAD A FARM)

Mike Resnick

Kde tebe našli? pomyslel jsem si. Kdybychom někdy něja

kého viděli, myslíš, že bychom opravdu letěli takovou pekelnou dálku, jenom abychom se podívali na dalšího?

Rozhlédl jsem se. Nikdo ruku nezvedl. Což se dalo čekat.

Dle mého nejlepšího vědomí, nikdo, kdo nepracoval pro MacDonalda, nikdy žádného buclouše naživo neviděl, a na veřejnost se dostalo jenom pár fotografií a hologramů. Šířila se dokonce fáma, že všichni MacDonaldovi zaměstnanci museli podepsat přísahu mlčenlivosti.

„Existuje pro to samozřejmě důvod,“ navázal Cotter plynule.

„Dokud mezinárodní soudy neověřily patent pana MacDonalda, vždycky tu existovala možnost, že se nějaké bezcharakterní individuum nebo dokonce některý ze států nedodržujících mezinárodní konvence pokusí buclouše napodobit. Z tohoto důvodu, ačkoliv dodáváme a prodáváme jejich maso po celém světě a to vždy po inspekci a se souhlasem místních potravinářských a zdravotnických úřadů, jsme nikdy nikomu nedovolili spatřit nebo prozkoumat samotná zvířata. Teď když ale soudy rozhodly v náš prospěch, otevřeli jsme dveře tisku.“ A ječeli jste u toho, jako by vás na nože brali, pomyslel jsem si.

„Jste první skupinkou žurnalistů, kteří si farmu prohlédnou,

ale přijde mnoho dalších, a siru Richardu Peregrinovi dokonce dovolíme, aby si tady na farmě natočil jeden z těch svých holografických dokumentárních filmů.“ Odmlčel se. „V nejbližších dvou nebo třech letech ji plánujeme zpřístupnit veřejným prohlídkám.“

Najednou se mi v hlavě rozezněly poplachy detekující

snůšky hovadin.

„Proč ne dřív, když už jste ten případ vyhráli?“ zeptala se

Julie, která nejspíš slyšela úplně stejné poplašné zařízení.

„Byli bychom raději, kdybyste první články a holografie

bucloušů předložili veřejnosti vy,“ odpověděl Cotter.

„To je od vás velice velkorysé,“ nenechala se odbýt. „Ale

pořád jste nám neřekl proč.“

„Máme svoje důvody,“ řekl. „Než tahle prohlídka skončí,

budou vám jasné.“

Nenápadně ke mně přistoupil můj dávný přítel, Jake Mon

fried ze SeattleDisku. „Doufám, že vydržím tak dlouho neusnout,“ poznamenal sardonicky. „Stejně jsou to všechno nesmysly.“

„Já vím,“ souhlasil jsem. „Jejich rivalové ani nějaké zatra

cené holografie nepotřebují. Kterýkoliv středoškolák může popadnout steak z buclouše a vyrobit si klon.“

„Tak jak to, že to neudělali?“ zeptala se Julie.

„Protože MacDonald má na výplatních listinách padesátkrát

víc právníků než vědců,“ odpověděl Jake. S ustaraným výrazem se odmlčel. „Ale stejně nám ten chlápek lže – a je to hloupá lež, a on zas tak hloupě nevypadá. Zajímalo by mě, co před námi sakra tají?“

Na to, až to zjistíme, jsme si museli počkat, protože s námi

Cotter vyrazil přes zvlněnou pláň směrem k chlévu. Obešli jsme pár vodních nádrží, ve kterých se brodilo a napájelo několik tuctů ptáků. Celé to vypadalo jako nějaký obraz od Normana Rockwella nebo babičky Mosesové, tak bezvadné a nevinné to bylo – a přesto na mě všechny moje instinkty ječely, že je tady něco špatně, že nic nemůže být tak mírumilovné a poklidné, jak se to jeví.

„Abyste ocenili, čeho tady pan MacDonald dosáhl,“ vyprá

věl Cotter, zatímco jsme kráčeli k velkému chlévu na úbočí, „musíte si uvědomit, jaké výzvě čelil. Více než pět miliard

mužů, žen a dětí trpí vážným nedostatkem proteinů. Tři mili

ardy z nich doslova umírají hlady. A samozřejmě, cena masa

– jakéhokolivmasa – vyšplhala tak vysoko, že si je mohou do

volit pouze ti velmi bohatí. Proto jsme museli stvořit zvíře,

které by bylo nejenom tak naprosto a zcela výživné, jako jsou

buclouši, ale které by zároveň dospívalo a rozmnožovalo se

natolik rychle, aby pokrylo potřeby lidstva nyní i v budoucnu.“

Zastavil se, aby naši skupinku mohlo dohnat pár loudalů.

„Na začátku měla jeho práce podobu počítačových simulací.

Pak si najal skupinku vědců a laborantů, kteří, vedeni jeho gé

niem, skutečně upravili DNA do té míry, až buclouši přestali

existovat pouze na obrazovce a v mysli pana MacDonalda a za

čali být z masa a kostí.

Trvalo to pár generací, než vznikla čistá linie, ale naštěstí

jedna generace bucloušů trvá výrazně méně než jeden rok. Pan

MacDonald pak nechal své lidi strávit několik let masovou pro

dukcí bucloušů. Byli navrženi tak, aby měli několik mláďat,

nikoliv jenom jednoho potomka, průměr se pohybuje mezi de

seti až dvanácti na jeden vrh, a všichni naši jedinci byli znovu

a znovu šlechtěni, takže když jsme konečně před dvěma lety

představili buclouše světu, měli jsme jistotu, že dokážeme

držet krok s poptávkou, aniž by nám buclouši došli.“

„Kolik jich tady máte?“ zeptal se chlápek z Eurocom Inter

national, rozhlížející se po zvlněných pastvinách a prázdných

polích.

„V tomto zařízení jich máme víc než dva miliony,“ zněla

odpověď. „Pan MacDonald vlastní nějakých dvacet sedm fa

rem tady a v Austrálii, každá z nich je stejně velká nebo větší

než tato a všechny se věnují chovu bucloušů. Každá farma má

vlastní zpracovatelskou továrnu. S pýchou poznamenáváme,

že jsme nejenom zajistili jídlo pro miliardy lidí, ale také jsme

vytvořili pracovní místa pro více než osmdesát tisíc mužů

a žen.“ Odmlčel se, aby se ujistil, že jsme si to číslo nahráli

nebo poznamenali.

„Až tolik?“ ozvala se Julie zamyšleně.

„Vím, že to vypadá, jako bychom svět přepadli ze zálohy,“

usmál se Cotter. „Ale z právních důvodů jsme byli nuceni

držet samotnou existenci bucloušů v tajnosti, dokud jsme ne

byli připraveni začít je prodávat – a ve chvíli, kdy jsme s nimi

vyšli na veřejnost, jsme už od samého začátku na každé farmě

zpracovávali, vyváželi a prodávali stovky tun měsíčně. Aby

chom toho byli schopni, museli být naši lidé připraveni.“

„Jestli mu dají Nobelovku, bude si moct dovolit ty peníze

odmítnout,“ poznamenal Jake jízlivě.

„Jsem přesvědčený, že je pan MacDonald připravený věno

vat je na charitu, pokud by k té šťastné události někdy došlo,“

opáčil Cotter. Otočil se a vykročil k chlévu. Pak se asi pěta

dvacet metrů od něj zastavil.

„Musím vás připravit na to, co uvidíte...“

„Už jsme viděli holografie,“ přerušil ho francouzský repor

tér.

Cotter na něj chvíli civěl, pak začal znovu. „Jak jsem říkal,

musím vás připravit na to, co uslyšíte.“

„Uslyšíme?“ zopakoval jsem zmateně.

„Došlo k takové náhodě,“ vysvětloval, a snažil se tvářit lhos

tejně, ale moc mu to nešlo. „Nešťastné náhodě. Anomálii. Věc

se má tak, že buclouši dokážou vyslovit pár slov, podobně jako

papoušci. Mohli jsme tu schopnost samozřejmě eliminovat,

jenže by si to vyžádalo další experimentování a víc času, a hla

dová světová populace nemohla počkat.“

4 XB-1


„A co říkají?“ zeptala se Julie.

Cotter předvedl něco, o čem si určitě myslel, že je to uklid

ňující úsměv. „Opakují jednoduše to, co slyší. Není za tím žádná inteligence. Žádný z nich neumí víc než tucet slov. Většinou vyslovují svoje nejzákladnější potřeby.“

Otočil se k chlévu a kývl na muže, který stál u dveří. Muž

stiskl tlačítko a dveře se odsunuly stranou.

Prvním velkým překvapením bylo naprosté ticho, které nás

v chlévě přivítalo. Pak, jako by nás slyšeli přicházet – nemluvili jsme, ale ozývalo se cinkání mincí a šoupání nohou – se ozval hlas, pak stovka, pak tisíc a volali:

„Nakrm mě!“

Byla to kakofonie zvuků, ne zcela lidských, slova se opako

vala znova a znova a znova: „Nakrm mě!“

Vešli jsme do chléva a konečně poprvé uviděli buclouše.

Byli stejní jako na holografiích, velcí a baculatí, skoro legračně roztomilí, ze všeho nejvíc vypadali jako obří jasně růžové balony. Měli čtyři drobné nožičky, dobré pro udržování rovnováhy, ale sotva způsobilé k pohybu. Neměli žádné krky, které by stály za řeč, jenom malé růžové balonky, které se otáčely na vršku těch velkých. Měli velké kulaté oči s širokými zřítelnicemi, uši velikosti malých mincí, dvě štěrbiny místo nozder a pořádné tlamy bez jakýchkoliv viditelných zubů.

„Oči jsou jedinou částí bucloušů, která není prodejná,“ řekl

Cotter, „a to jenom z estetických důvodů. Údajně jsou docela jedlé.“

Nejbližší buclouš vykročil k okraji svého stání.

„Pohlaď mě!“ zapištěl.

Cotter se natáhl, podrbal ho na čele a buclouš potěšeně za

pištěl.

„Dám vám pár minut, abyste se prošli po chlévě, a pak se

sejdeme venku, kde odpovím na vaše otázky.“

V tomhle měl pravdu. Protože kolem nás několik tisíc buc

loušů pořád zběsileji řvalo „Nakrm mě!“, nedalo se tady uvnitř skoro ani myslet. Prošli jsme se tam a zpátky řadami malých stání, zaznamenali to místo na filmy, pásky, disky a kostky, a pak jsme se vrátili ven.

„To bylo působivé,“ přiznal jsem, když jsme se opět všichni

shromáždili kolem Cottera. „Ale neviděl jsem tam ani zdaleka dva miliony bucloušů. Kde je zbytek?“

„Na farmě je více než tři sta chlévů a navíc také ohrady,“

odpověděl Cotter. „Kromě toho, skoro půl milionu je venku na pastvinách.“

„Vidím tady jenom prázdná pole,“ poukázal Jake a mávl ru

kou k neposkvrněným pozemkům.

„Tohle je velká farma, a my dáváme přednost tomu držet

buclouše mimo dohled zvídavých očí. Tenhle chlév byl vlastně postaven teprve před měsícem, když jsme se konečně rozhodli vpustit na naše pozemky návštěvníky. Je to jediná budova, která je vzdálená jenom jeden a půl kilometru od hranic našich pozemků.“

„Říkal jste, že někteří z nich jsou na pastvině,“ zajímala se

Julie. „Co žerou?“

„Trávu ne,“ ujistil ji Cotter. „Jsou venku vlastně jenom

proto, že se množí příliš rychle a my v tuto chvíli nemáme dostatek chlévů.“ Odmlčel se. „Jestli jste si je pozorně prohlédli, určitě jste si povšimli, že spásání trávy není v jejich možnostech.“ Zvedl malou zlatou granuli, abychom ji viděli. „Krmí se tímhle. Je to naprosto umělé, vytvořené zcela chemicky. Pan MacDonald byl neústupný v tom, že se buclouši nikdy nesmí

krmit ničím, čím by se mohl živit člověk. Jejich trávicí soustavy

byly uzpůsobeny tak, aby zpracovávaly toto konkrétní krmivo,

kterým by se nemohl živit žádný jiný tvor na Zemi.“

„Když už jste se jim hrabali v trávicí soustavě, proč jste

z nich neudělali požírače trusu?“ zeptal se Jake, jenom napůl

v žertu. „Mohli sloužit dvěma účelům najednou.“

„Předpokládám, že to bylo myšleno jako vtip,“ řekl Cotter,

„ale faktem je, že to pan MacDonald jistou dobu zvažoval. Ko

neckonců, v exkrementech nějaké živiny opravdu zůstávají –

ale bohužel ne dost. Chtěl vytvořit zvíře, které dokáže zpra

covat sto procent toho, čím ho nakrmíme.“

„Jak moc jsou chytří?“ zeptal se jeden z Britů. „Když jsem

byl dítě, měl jsem psa, který pořád chtěl, abych ho krmil nebo

drbal, ale nikdy mi to neřekl.“

„Ale ano, řekl,“ namítl Cotter. „Jenom k tomu nepoužil

slova.“

„To je pravda,“ přiznal Brit. „Ale stejně bych chtěl vědět...“

„Jsou to hloupá farmářská zvířata,“ prohlásil Cotter. „Ne

přemýšlejí, nezdají se jim sny, nemají žádné naděje ani touhy,

nechtějí se stát arcibiskupy. Jenom se tak nějak stalo, že doká

žou vyslovit pár slov, podobně jako mnoho ptáků. Určitě si ne

myslíte, že by pan MacDonald vytvořil myslící zvířata na

maso.“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ vložila se do toho Julie. „Ale sly

šet je mluvit je pořád tak trochu šok.“

„Já vím,“ pokývl Cotter. „A to je skutečnýdůvod, proč jsme

vás sem pozvali a proč zveme tolik dalších zástupců tisku –

abyste na to připravili veřejnost.“

„To si vyžádá hodně příprav,“ pravil jsem pochybovačně.

„Někde začít musíme,“ pronesl Cotter. „Musíme dát lidem

o této konkrétní anomálii vědět. Lidé s oblibou antropomorfi

zují, a u mluvícího zvířete by to šlo ještě mnohem snáz. Spo

třebitele je potřeba přimět pochopit, bez sebemenšího stínu po

chyb, že jsou to neinteligentní zvířata určená na maso, že ne

vědí, co znamenají slova, která říkají, že nemají žádná jména

a nejsou to mazlíčci, že netruchlí nad ztrátou svých sousedů

o nic víc než krávy nebo kozy. Jsou poslední nadějí lidstva –

povšimněte si, že jsem ani neřekl nejlepší poslední nadějí lid

stva – a my nemůžeme nechat bez odpovědi protestující a stáv

kující, o kterých víme, že proti nám budou demonstrovat. Na

šimvysvětlením nikdo věřit nebude, ale měli by uvěřit vysvět

lením nezávislého světového tisku.“

„Jasně,“ pošeptal jsem Jakeovi. „A když děti nechtějí jíst

srnečka Bambiho, ovečku Shaun nebo prasátko Vilíka, jak je

asi někdo přemluví, aby se zakously do buclouše Žvanílka,

který skutečně existuje?“

„Já to slyšel,“ reagoval Cotter ostře. „A musím poukázat na

to, že děti, které díky bucloušům přežijí, skoro určitě nikdy ne

slyšely o Bambim, Vilíkovi ani o ničem podobném.“

„To vydrží tak rok, možná dva,“ odvětil jsem nevzrušeně.

„Ale nepotrvá dlouho a budete ve Spojených státech prodávat

buclo-burgery na každém rohu.“

„Ne dokud nesplníme naši misi mezi těmi méně šťastnými

lidmi tohoto světa. A do té doby by už lidé, o kterých mluvíte,

měli být připraveni buclouše akceptovat.“

„Tak to můžete doufat,“ poznamenal jsem.

„I kdyby k tomu nikdy nedošlo, nesejde na tom,“ pokrčil

Cotter teatrálně rameny. „Naším úkolem je nakrmit ty podvy

živené miliardy obývající tuto planetu.“

Oba jsme věděli, že k tomu dojde, a dříve, než by kdokoliv

5XB-1


plánoval, ale když se o tom nechtěl hádat, mně to nevadilo. Byl jsem tu jenom proto, abych napsal článek.

„Máte ještě nějaké otázky, než vám ukážu zpracovatelskou

továrnu?“ zeptal se Cotter.

„Máte na mysli jatka, že?“ poznamenal Jake.

„Mám na mysli zpracovatelskou továrnu,“ odvětil Cotter

vážně. „Určitá slova ve slovníku nemáme.“

„Vy nám chcete opravdu ukázat, jak se buclouši... zpraco

vávají?“ zeptala se Julie znechuceně.

„To rozhodně ne,“ odvětil Cotter. „Ukážu vám jenom to

várnu. Zpracování je bezbolestné a efektivní, ale nevidím žádný smysl v tom, abyste mohli napsat, že jste se dívali, jak naše zvířata připravujeme k prodeji.“

„Dobře!“ souhlasila Julie s očividnou úlevou.

Cotter zamával na otevřený autobus, který byl zaparkovaný

pár set metrů od nás, a ten zakrátko přijel. Jakmile se všichni usadili, vylezl si na stupátko vedle řidiče a obrátil se k nám.

„Továrna je zhruba osm kilometrů daleko, téměř zcela pře

sně uprostřed farmy, chráněná před zvídavýma očima a ušima.“

„Ušima?“ chytila se toho Julie. „Oni u toho křičí?“

Cotter se usmál. „Ne, to byla jenom fráze. Jsme docela hu

mánní, mnohem humánnější než kterákoliv jiná továrna na maso, jaká kdy existovala.“

Autobus najel na několik hrbolů, které Cottera málem vy

střelily do vzduchu, ale držel se jako voják a nepřestával nás bombardovat informacemi, z nichž tři čtvrtiny byly příliš technické nebo příliš samoúčelné, než aby nám k něčemu byly.

„A jsme tady,“ oznámil, když autobus zastavil před zpraco

vatelskou továrnou. Velikostí zastiňovala chlév, který jsme právě opustili. „Všichni prosím vystupte.“

Vystoupili jsme z autobusu. Začichal jsem, jestli ve vzduchu

nezachytím zápach čerstvé krve – ne že bych věděl, jak páchne – ale samozřejmě jsem nic necítil. Žádná krev, žádné hnijící maso, nic než čistý svěží vzduch. Byl jsem skoro zklamaný.

Nedaleko stála řada ohrádek a v každé se nacházel asi tucet

bucloušů.

„Možná jste si všimli, že nemáme vozidla schopná přepra

vovat ty stovky a tisíce jedinců, které musíme denně zpracovat,“ zeptal se Cotter, ačkoliv to znělo spíš jako oznámení než otázka.

„Předpokládám, že jsou někde jinde,“ odvětila dáma z In

die.

„Byly neefektivní,“ prohlásil Cotter. „Zbavili jsme se jich.“

„Jak tedy buclouše přesouváte?“

Cotter se usmál. „Proč ucpávat všechny silnice vozidly, když

nejsou potřebná?“ řekl a vyťukal něco na svém kapesním počítači.

Hlavní vrata zpracovatelské továrny se odsunula a já si

všiml, že buclouši doslova nadskakují nadšením.

Cotter přešel k nejbližší ohrádce. „Kdo chce jít do nebe?“

zeptal se.

„Jít do nebe!“ zapištěl buclouš.

„Jít do nebe!“ zaskřehotal další.

Zakrátko jich to opakovalo všech dvanáct, skoro jako nějaký

chorál, a já měl najednou pocit, jako bych byl uvězněn uvnitř jakési podivné surrealistické hry.

Konečně Cotter odemkl ohrádku a oni odhopsali – v chlévě

jsem žádného z nich pohybovat se neviděl – k vratům a do továrny.

„Takhle jednoduché to je,“ chlubil se Cotter. „Peníze, které

ušetříme za vozidla, palivo a údržbu, nám umožňují...“

„Na tom nic jednoduchého není!“ utrhla se na něj Julie. „To

hle je něco mezi rouháním a obscénností! A když už jsme

u toho,“ dodala podezřívavě, „jak by asi tak hloupé zvíře

mohlo vědět, co je to nebe?“

„Znovu opakuji, že nemají vědomí,“ prohlásil Cotter.

„Stejně jako máte vy kódová slova pro svoje psy a kočky, my

je máme pro buclouše. Zeptejte se svého psa, jestli chce paml

sek, a on bude štěkat nebo se posadí nebo udělá cokoliv jiného,

k čemu jste ho vycvičili. My jsme buclouše vycvičili úplně

stejným způsobem. Neznají význam slova ‚nebe‘ o nic víc, než

zná váš mazlíček význam slova ‚pamlsek‘, ale vycvičili jsme

je tak, aby se jim toto slovo spojovalo s dobrým pocitem a se

vstupem do zpracovatelské továrny. Radostně budou pocho

dovat celé kilometry v prudkém dešti, jenom aby mohli ‚jít do

nebe‘.“

„Ale nebe je tak... filozofický koncept,“ nedala se odbýt In

dka. „Už jeho použití působí...“

„Váš pes ví, kdy byl hodný,“ přerušil ji Cotter, „protože mu

to řeknete a on vám bezvýhradně věří. A taky ví, kdy hodný

nebyl, protože mu ukážete, čím vás nepotěšil a řeknete mu, že

je ošklivý pejsek. Myslíte si ale, že chápe abstraktní filozofické

koncepty dobra a zla?“

„No dobře,“ řekla Julie. „Máte pravdu. Ale pokud by vám

to nevadilo, raději bych vnitřek těch jatek vidět nechtěla.“

„Zpracovatelské továrny,“ opravil ji. „A pokud byste se cítili

nepříjemně, tak do ní samozřejmě vstupovat nemusíte.“

„Já zůstanu taky tady venku,“ řekl jsem. „Viděl jsem dost

zabíjení v Paraguayi a Uruguayi.“

„My tady nikoho nezabíjíme,“ vysvětloval Cotter naštvaně.

„Jenom vám ukazuji...“

„Stejně zůstanu venku,“ přerušil jsem ho.

Pokrčil rameny. „Jak si přejete.“

„Jestli nemáte žádná vozidla, kterými byste je vozili do to

várny,“ zeptal se Brit a přistoupil ke vchodu, „jak odvážíte...

ehm, hotové produkty?“

„Pomocí velmi účinného systému podzemních pásových

dopravníků,“ sdělil mu Cotter. „Maso se uchovává v podzem

ních mrazácích na okraji pozemku, dokud není expedováno.

A teď...“ Otevřel druhou ohrádku, nabídl bucloušům nebe

a dostalo se mu více méně stejné reakce.

Ubožáci, myslel jsem si, když jsem je pozoroval, jak hop

kají a kolébavě kráčejí k vratům továrny. V minulosti lákali

ovce na jatka trénovaní berani, které ovce slepě následovaly.

Můžete se ale spolehnout, že dokážeme přijít s ještě lepší od

měnou za to, když někdo šťastně nakráčí na řeznický špalek:

samotné nebe.

Buclouši následovali první tucet svých druhů do nitra bu

dovy a zbytek novinářů následoval Cottera dosti podobným

způsobem. Dala se v tom najít paralela, ale nezajímalo mě to

natolik, abych ji hledal.

Všiml jsem si, že Julie kráčí k jedné z ohrádek. Vypadala,

že nestojí o společnost, proto jsem zamířil k ohrádce nachá

zející se opačným směrem. Když jsem k ní došel, čtyři nebo

pět bucloušů se namáčklo na plot kousek ode mě.

„Nakrm mě!“

„Nakrm mě!“

„Pohlaď mě!“

„Nakrm mě!“

6 XB-1


Protože jsem neměl žádné jídlo, spokojil jsem se s tím, že jsem pohladil toho, který měl větší zájem o hlazení než o krmení.

„Je to dobré?“ zeptal jsem se nedbale.

„Je to dobré!“ řekl.

Málem jsem se zarazil.

„Jsi zatraceně dobrý imitátor, víš o tom?“ poznamenal jsem.

Žádná odpověď.

„Umíš říct, co říkám?“ zeptal jsem se.

Ticho.

„Tak jak ses sakra naučil říkat, že je to dobré, jestli ses to právě nenaučil ode mě?“

„Pohlaď mě!“

„Dobře, dobře,“ řekl jsem a podrbal ho za jedním z drobných oušek.

„Velmi dobře!“

Ucukl jsem rukou, jako bych dostal zásah elektrickým proudem. „Nepoužil jsem slovo ‚velmi‘. Kde ses ho naučil?“ Aco je důležitější, jak ses naučil dávat ho dohromady se slovem ‚dobře‘?“

Ticho.

Dalších deset minut jsem se ho snažil přinutit říct něco jiného. Nebyl jsem si jistý, o co se pokouším, ale to nejlepší, co jsem z něj dostal, bylo „Pohlaď mě!“ a několikrát „Dobře.“

„V pořádku,“ řekl jsem nakonec. „Vzdávám se. Běž si hrát s kamarády a kéž bys nemusel jít do nebe moc brzo.“

„Jít do nebe!“ řekl a začal poskakovat. „Jít do nebe!“

„Moc se netěš,“ utrousil jsem. „Není to tam tak úžasné, jak se říká.“

„Uvidět mámu!“ zapištěl.

„Cože?“

„Uvidět Boha! Uvidět mámu!“

Náhle jsem pochopil, proč se musel MacDonald léčit z depresí. Ani trochu jsem se mu nedivil.

Spěchal jsem zpátky k jatkám, a když se z nich o chvilku později vynořil osamocený Cotter, přistoupil jsem k němu.

„Musíme si promluvit,“ řekl jsem a popadl ho za paži.

„Všichni vaši kolegové jsou uvnitř a prohlížejí si zařízení,“ odpověděl a snažil se vymanit z mého sevření. „Jste si jistý, že se k nim nechcete přidat?“

„Sklapněte a poslouchejte mě!“ zavrčel jsem. „Právě jsem si popovídal s jedním z vašich bucloušů.“

„Řekl vám, abyste ho nakrmil?“

„Řekl mi, že až půjde do nebe, uvidí Boha.“

Cotter ztěžka polkl. „Do prdele. Další.“

„Jaký další?“ naléhal jsem. „Další, co má vědomí?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ bránil se Cotter. „Ale i když našim zaměstnancům neustále zdůrazňujeme, aby zachovávali naprosté mlčení, stejně si mezi sebou před buclouši povídají, nebo dokonce mluví přímo na buclouše. Tenhleten zjevně někoho slyšel říkat, že v nebi žije Bůh. Koncept Boha pochopitelně nechápe. Nejspíš si myslí, že je to něco dobrého k jídlu.“

„Taky si myslí, že se uvidí se svou matkou,“ pokračoval jsem.

„Je to imitátor!“ trval Cotter zarputile na svém. „Určitě nevěříte tomu, že si vzpomíná na svou matku? Proboha živého, vždyť byl odstaven ve věku pěti týdnů!“

„Jenom vám povídám, co řekl,“ odpověděl jsem. „Ať už se vám to líbí nebo ne, ve vztahu k veřejnosti tady máte zatraceně velký problém. Kolika lidem chcete, aby to řekl?“

7XB-1


„Ukažte mi ho,“ dožadoval se Cotter, který vypadal, že pro

padá panice. „Okamžitě ho zpracujeme.“

„Myslíte si, že je jediný, který má takovýhle slovník?“

„Jsem si jistý, že je jedním z mála.“

„Tak tím si tak jistý nebuďte,“ prohlásila Julie, která se

k nám připojila, zatímco jsem mluvil s Cotterem. Tvářila se

podivně, jako někdo, kdo měl právě zážitek náboženské po

vahy a přeje si, aby k němu nebylo došlo. „Ten můj se na mě

podíval těma svýma něžnýma hnědýma očima a požádal mě,

velmi jemně a velmi plaše, jestli bych je mohla už dál nejíst.“

Vypadalo to, že si Cotter nadělá do svého drahého obleku.

„To není možné!“

„To teda zatraceně je,“ odsekla.

„Nemají vědomí,“ opakoval zatvrzele. „Jsou to imitátoři.

Nepřemýšlejí. Nevědí, co říkají.“ Chvíli na ni civěl. „Jste si

jistá, že neřekl, abyste mu dala najíst? Zní to hodně podobně

jako dál nejíst. Musela jste se přeslechnout.“

Dávalo to smysl. Doufal jsem, že má pravdu.

„Abych mu dala najíst?“ opakovala Julie. „Jediný buclouš

na farmě, který má dobré způsoby?“

„Někteří mluví lépe než ostatní. Mohl si jenom čistit hrdlo,

nebo se pokoušel říct něco, co se mu tak docela nepovedlo.

Kdysi jsem dokonce narazil na jednoho, který koktal.“ Uvě

domil jsem si, že se Cotter ze všech sil snaží přesvědčit neje

nom ji, ale i sebe. „Testovali jsme je stovkou různých způsobů.

Nemají vědomí. Nemají!“

„Ale...“

„Vezměte v úvahu fakta,“ přerušil ji Cotter. „Vysvětlil jsem

vám, že ta slova znějí podobně. Vysvětlil jsem vám, že buc

louši nemluví všichni stejně dobře. Vysvětlil jsem vám, že po

nekonečných laboratorních experimentech došli špičkoví svě

toví odborníci na chování zvířat k závěru, že buclouši nemají

vědomí. To všechno je na jedné straně. Na druhé straně je to,

že si myslíte, že jste možná slyšela něco tak neuvěřitelného,

že jakékoliv jiné vysvětlení dává větší smysl.“

„Já nevím,“ váhala Julie. „Znělo to úplně jako...“

„Určitě ano,“ uklidňoval ji Cotter. „Prostě jste se zmýlila.“

„Nikdo jiný nikdy nic takového neslyšel?“ zeptala se.

„Nikdo. Ale kdybyste mi chtěla ukázat, který z nich to

řekl...“

Otočila se k ohrádce. „Všichni vypadají stejně.“

Vykročil jsem spolu s nimi k bucloušům. Strávili jsme tam

asi pět minut, ale žádný z nich neřekl nic jiného než „Nakrm

mě!“ a „Pohlaď mě!“, až si Julie nakonec odevzdaně po

vzdechla.

„No tak jo,“ uznala unaveně. „Možná jsem se spletla.“

„Co myslíte vy, pane McNaire?“ zeptal se mě Cotter.

Moje první myšlenka byla: proč se sakra ptáš mě? Pak jsem

se mu podíval do očí, ze kterých mu prakticky koukaly pod

mínky naší dohody, a já pochopil.

„Teď, když jsem měl pár minut, abych si to promyslel, si

myslím, že jsme se spletli,“ odvětil jsem. „Vaši vědci o tom

vědí mnohem víc než my.“

Obrátil jsem se, abych zjistil, jak bude reagovat Julie.

„Ano,“ souhlasila nakonec. „Nejspíš ano.“ Zahleděla se na

buclouše. „Kromě toho, MacDonald je sice miliardář a samo

tář, ale nemyslím si, že by byl netvor, a jenom netvor by mohl

udělat něco tak... no... ano, určitě jsem se spletla.“

A to je konec příběhu. Nejenom, že jsme byli první sku

pinka novinářů, která farmu navštívila. Byli jsme taky poslední.

Ostatní nevěděli, k čemu došlo a Cotter jim to samozřejmě

nehodlal říct. Podali zprávu o tom, co viděli, řekli světu, že

jeho modlitby byly vyslyšeny a jenom tři z nich se vůbec kdy

zmínili o speciálním talentu bucloušů.

Přemýšlel jsem o buclouších během celého dlouhého letu

domů. Všichni experti říkali, že nemají vědomí, že jsou to je

nom imitátoři. A myslím, že ten můj buclouš mohl klidně ně

koho slyšet říkat, že v nebi žije Bůh, stejně jako mohl někoho

slyšet používat slovo ‚velmi‘. Bylo to trochu přitažené za

vlasy, ale mohl jsem tomu uvěřit, pokud jsem musel.

Kde ale mohl buclouš Julie Balchové slyšet nějakého člo

věka prosit, aby ho nejedli? Snažil jsem se přijít s odpovědí na

tuto otázku od chvíle, co jsem opustil farmu. Na žádnou jsem

zatím nepřišel – zato jsem dostal svůj syndikátní sloupek, zá

sluhou konglomerátu, který vlastní naši vydavatelskou spo

lečnost.

Využiji ho k tomu, abych o tom světu řekl?

A to je můj další problém: Co bych měl vlastně říct? Že se

tři miliardy dětí mohou vrátit k umírání hlady? Protože ať už

Cotter mluvil pravdu nebo nám bezostyšně lhal, když dojde

na to vybrat si mezi buclouši a lidmi, vím, na kterou stranu se

musím postavit.

Některé věci kontrolovat můžu a některé ne; některé věci

vím a některé se ze všech zatracených sil snažím nevědět. Jsem

jenom jeden člověk a nejsem zodpovědný za záchranu světa.

Ale jsemzodpovědný sám za sebe – a od toho dne na farmě

je ze mě vegetarián. Je to malý krok, ale člověk někde začít

musí.

Poprvé vydáno v časopise Asimov's Science Fiction

editora Gardnera Dozoise v září roku 2001

Přeložil Ľudovít Plata

Ilustroval Petr Kopl

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MIKE RESNICK

Oblíbený americký autor science fiction (nar. 1942) a držitel

pěti cen Hugo, jedné Nebuly a mnoha dalších ocenění je na

stránkách časopisu XB-1 častým hostem (naposledy jsme

s ním v červnovém čísle lovili záludného snárka). V poslední

době se opět s vervou věnuje také editorské činnosti, ať už

tomu bylo při vedení nově vzniklého časopisu Galaxy’s Edge

či ve spolupráci s Robertem T. Garciou při sestavení antologie

Worlds of Edgar Rice Burroughs (2013), která se vrací do

populárních světů klasika fantastického žánru. S předsudky

proti příběhům vyprávěným v první osobě se pokouší zatočit

ve své letošní povídkové sbírce First Person Peculiar(2014).

Vzpomínky na četné světové sjezdy fanoušků fantastické lite

ratury shromáždil v nebeletristické knize Mike Resnick’s

Worldcons (2014), jen je škoda, že ten letošní v Londýně ze

zdravotních důvodů nenavštívil. Jak je vidět z každoročního

přehledu nových knih, i po sedmdesátce je stále literárně ak

tivním spisovatelem. Povídka z tohoto čísla obdržela Cenu čte

nářů časopisu Asimov’’ SF a nominaci na cenu Hugo, sloven

sky vyšla v časopise Fantázia, ovšem v českém překladu vy

chází poprvé.


Nejlepší pohled na Kastellet se naskýtá večer, kdy se staré

opevnění hemží světluškami jako orientační bod pro každého, kdo se na město dívá při příletu shora. Zde se nachází jeden z velkolepých kodaňských parků, obranné komplexy, včetně sídla Forsvarets Efterretningstjeneste, a jeden větrný mlýn, spíš na ozdobu než funkční. Přes Langeline vane silný vítr a po západu slunce kostra velryby, zapuštěná do země, souladně vibruje a vydává kvílení, které je slyšet až ve Švédsku.

Hamilton dorazil diplomatickým vozidlem, bez dokumentů,

a jak vyžadovala etiketa, i beze zbraní a prostorových záhybů a také bez jediné součásti uniformy. Díval se za vozidlem, jak se vznáší ke ztmavlému nebi nad parkem, zatáčí k jihozápadu, kolébá se ve větru a klouže po prostorovém záhybu, který si vytváří pod stupátky. Byl si jistý, že FLV zaznamenává každý detail. Do diplomatické zásilky sice nenahlížíte, ale zato víte zatraceně dobře, kde skončí. Vyšel z parku zhojenou bronzovou bránou, zamířil po schodech dolů směrem k diplomatické čtvrti a nemyslel přitom na nic. Míval to ve zvyku, když ho trápily naléhavé otázky, na které neznal odpověď, místo aby je převaloval stále dokola v hlavě a nechával se jimi užírat.

Kodaňské ulice. Dámy a gentlemani vystupující z vozidel, tu

a tam trikolóra nebo péra na klobouku a jednou dokonce tartan přehozený přes rameno. Hamilton se přistihl, že ho to rozzuřilo. Ale potom uviděl, že je to Campbell. Mladík ve večerním obleku byl ten druh hlupáka, který pochytil nářečí v baru a nosil cokoliv zjevně zakázaného jako projev impotentního protestu proti světu. A nechával se tak oškubávat od Skotů.

Hamilton se na sebe pro svou zlost zlobil. Nedokázal se

ovládnout.

Prošel kolem průčelí britské ambasády s příslušníky Hano

verského pluku na stráži, zabočil za roh a počkal v jedné z oněch příhodných temných uliček, jež tvoří druhý plán diplomatických čtvrtí všude na světě. Za chvíli se otevřely dveře bez jakéhokoliv vnějšího kování, kdosi ho uvedl dovnitř a odebral mu kabát.

* * *

„Ta dívka přispěchala k hlavním dveřím, jako by byla v ne

snázích. Mluvila na jednoho z našich Hanoveřanů, vojína Glassmana, a ještě víc ji rozrušilo, když jí nerozuměl. Potom zřejmě usoudila, že jí nebude rozumět nikdo z nás. Pokoušeli jsme se ji provést skenerem ve vstupní hale, ale nechtěla o tom ani slyšet.“ Velvyslanec se jmenoval Bayoumi a byl to musulman s prošedivělým plnovousem. Hamilton se s ním už jednou setkal na plese v paláci vyváženém na jediné vlně, vyzvednuté z oceánu a udržované na místě, aby dávala najevo přítomnost členů královských rodů tří velmocí. Byl přesně tak elegantní, jak bylo třeba, a choval se, jako by jeho povinnosti byly lehké jako pírko. Na tomto místě mu to tak možná připadalo.

„Mohla by tedy být ozbrojená?“ Hamilton se už dříve přiměl,

aby se posadil, a nyní se soustředil na kresbu lakovaného puškovníkového dřeva desky velvyslancova stolu.

„Může být poskládaná jako origami.“

„Jste si jisti identifikací?“

„Nu...“ Hamilton rozeznal okamžik, kdy diplomatické doved

nosti kontinentálního velvyslance přebírají řízení. Nebo se při

nejmenším začínají projevovat. „Majore, kdyby to šlo, rád bych

to vyřešil, aniž bychom kompromitovali důstojnost té dívky...“

Hamilton ho přerušil: „Vaši lidé kurýrovi nesvěřili víc než jen

jméno a domněnku, že spojení prostřednictvím výšivky odsud

není bezpečné.“ Což byla až děsivě amatérská výmluva. „Co to

má znamenat?“

Velvyslanec vzdychl. „Dávám si záležet, abych se dámy

nikdy nevyptával na věk.“

* * *

Zadržovali ji ve vstupní hale a velvyslanectví na ten den pro

veškerou jinou agendu zavřeli. Posléze rozšířili bezpečnostní

kryt velvyslanectví až k hale, vytvořili do něj vchod otvorem

probouraným ve zdi a uvnitř pro ni zařídili malý pokojík. Od

zbytku velvyslanectví ji odděloval prostorový záhyb, jímž bylo

proháněno světlo, takže ji Hamilton mohl pozorovat na inteli

gentní projekci, jež zabírala velkou část stěny jedné z mnoha

nevyužívaných kanceláří velvyslanectví.

Hamilton uviděl její tvář a přistihl se, že zatajuje dech. „Pusťte

mě dovnitř.“

„Ale jestli...“

„Jestli mě zabije, nebude to nikomu vadit. A proto to ne

udělá.“

* * *

Vešel do místnosti stvořené z prázdného prostoru, jejíž stěny

byly vyladěny na bílý lesk, aby těm, kdo se nacházejí uvnitř,

pohled kolem sebe nezpůsoboval potíže. Zavřel za sebou dveře.

Podívala se na něj. Možná už ho začíná poznávat. Kolísala

v nejistotě.

Posadil se naproti ní.

Reagovala, když ji hltal pohledem. Uvědomovala si, že se na

ni nedívá tak, jak by se cizí člověk díval na dámu. Možná jí to

pomáhalo v rozpomínání. Ale také to nemuselo nic znamenat.

Tělo bezesporu patřilo Lustře Saint Clair: chlapecký účes,

plné rty, brýle jen na ozdobu, ublížený pohled laskavých očí.

Ale nemohlo jí být víc než osmnáct. Potvrzení v jeho očích

to potvrzovalo nade všechny možnosti kosmetiky.

Tohle byla Lustre Saint Clair, jak ji znával. Lustre Saint Clair

z doby před patnácti lety.

„Jsi to ty?“ vypravila ze sebe. Enochiánsky. Lustřiným hla

sem.

* * *

Když mu bylo čtrnáct, poprvé opustil Cork, kvůli otcovu

dluhu zapsaný k výcviku u 4. dragounského pluku, hrdý na to,

že jej svou službou bude moci splatit. Otrkal se, obrousil drsné

hrany a vypěstování nových v Keble ho teprve čekalo. Bydlel

ve Warminsteru a byl každým coulem kadet gentleman. Musel

9XB-1

Kodaňská interpretace

(THE COPENHAGEN INTERPRETATION)

Paul Cornell najít společnou řeč s ostatními šaržemi, jež mívaly ve zvyku smát se jeho aristokratickému irskému přízvuku. Neustále na něj směřovaly dotazy, kolik toryů zabil, a on nikdy nedokázal najít vhodnou odpověď. O mnoho let později dospěl k přesvědčení, že měl po pravdě říci, že dva, schválně, jak by na to reagovali. Palčivě si uvědomoval své panictví.

Lustre byla jedna z mladých dam, s nimiž bylo přijatelné se

veřejně stýkat. Hamiltona k ní velmi přitahovalo to, že byla starší než on. Zejména proto, že byla tichá, ostýchavá a neschopná ho rázně usadit. To mu umožňovalo chovat se směle. Někdy až příliš směle. Neustále se rozcházeli a zase dávali dohromady. Jednu chvíli byla jeho stálou tanečnicí, při třech příležitostech ani nepotřebovali taneční pořádek, a jindy zase prý vyrazila s nějakým jiným kadetem. Jenže Lustre vždycky dráždilo, že Hamilton nebere její ostatní ctitele vážně, a pokaždé se k němu vrátila. Celá ta hloupost netrvala ani tři měsíce, jak nyní prozrazoval jeho vnitřní kalendář. Bylo to stěží uvěřitelné, ale měl to roky jako vytesané do kamene.

Nevěděl jistě, jestli k němu Lustre cítí nějakou náklonnost,

až do chvíle, kdy ho zasvětila do svých tajemství. A i té noci se poškorpili. Ale potom alespoň strávili chvíli pohromadě, neohrabaní a nervózní.

Lustre byla sekretářkou lorda Surteese, ale Hamiltonovi té

noci intimnějšího sblížení prozradila, že to je v podstatě lež, že je také kurýrkou, že má v hlavě sémě diplomatického jazyka, že ji jednoho dne požádají, aby vyslovila heslo, které způsobí, že se v ní rozroste, a ona potom nebude znát žádný jiný jazyk a bude všude a pro všechny cizinkou, s výjimkou tuctu lidí ode dvora a z vlády, s nimiž se bude schopna dorozumět. Kdyby ji někdo unesl, vysloví jiné heslo, nebo ji k tomu přinutí její výbava, a zůstane v myšlení, vzpomínkách i řeči odkázaná na jazyk, kterým nemluví nikdo jiný, který se nikdo jiný nebude schopen naučit, a zůstane tak až do smrti, jež po takovém odříznutí od souhrnu lidstva tvořícího rovnováhu přijde pravděpodobně brzy. Snad.

Sdělila mu to, jako by se zmiňovala o počasí. Nikoli s nezú

častněností, již se Hamilton naučil obdivovat u svých vojáků, ale s fatalistickou odevzdaností, která v něm té noci vzbudila odpor a strach. Nevěděl, jestli jí má věřit. Její zjevná jistota, jak skončí, ho té noci přiměla k rozčilené reakci a zatáhla je do další z nekonečných hádek mezi dosud nevyzrálými osobnostmi. Ale v následujících týdnech si její důvěry začal spíš považovat a zaplašil myšlenky na to strašné břemeno, které na něj vložila, a na slabost, kterou tím prokázala, pokud to všechno byla pravda, protože ho okouzlovala.

Jako kadet udělal i mnoho jiných pošetilých a hrozných věcí.

Občas míval pocit, že by měl nějaké litovat. Ale jaký by to mělo smysl? Ovšem jednu věc přece jen neudělal. Neodešel z toho malého pokoje v patře hostince, nezamířil přímo do kasáren, nepožádal o rozhovor poručíka Rašída a neoznámil mu, že tato předpokládaná dáma byla s to prozradit tajemství svého postavení. A neudělal to ani v následujících týdnech.

Tu jednu věc neudělal a ona se mu teď vrátila jako řízením

osudu z řecké tragédie, nebo jako následek vynechané modlitby.

O šest měsíců později, poté, co následovala Jeho Lordstvo

zpátky do Londýna a přestala Hamiltonovi odpovídat na dopisy, Lustre Saint Clair zmizela.

Dověděl se o tom jenom díky tomu, že na jednom plese za

hlédl jednu její přítelkyni, doprovodil svou tanečnici ke stolu a šel oné přítelkyni složit poklonu. Uslyšel o slzách a zděšení

a o tom, že žádná z dívek v Surteesových službách neví, co se

s ní stalo.

Nedal na sobě nic znát. Ani tehdy, ani potom. Pátral, jak si to

jen mohl dovolit. Vyšel skoro naprázdno. Posháněl deníky

z onoho dne a objevil cosi o diplomatickém incidentu mezi dvo

rem sv. Jakuba a Dány. Navzájem se obviňovali z „nedorozu

mění“, jež autor článku nemohl podrobněji popsat, neboť byl

vázán mlčenlivostí, ale nepochybně k němu došlo vinou typic

kého dánského vrtochu. Mezi řádky se dalo vyčíst, že se něco

ztratilo, pravděpodobně diplomatická zásilka. Tou zásilkou, nebo

její součástí byla patrně Lustre. A potom byl jeho pluk znena

dání odvelen jinam a Hamiltona od toho všeho odvedly povin

nosti.

Celé měsíce, ba roky, z toho měl špatný pocit, jenž začal ná

hlým značným strachem tam u psacího stolu. Ten ho tížil a opa

dal jenom pozvolna. Ale nic z toho nakonec nebylo. Zatímco po

vyšoval a začali ho pověřovat neuniformovanými pracemi, uti

šoval své svědomí ujišťováním sebe samého, že nezná žádné

konkrétní detaily, které by svým nadřízeným předložil. Pouštěla

si pusu na špacír a málo se vyznala ve světě. To nejsou důkazy,

to jsou pocity.

A to bylo v její věci všechno až do dnešního rána. Kdy znovu

uslyšel její jméno z Turpinových úst v jeho kanceláři u Horse

Guard Parade.

Její jméno a informaci o jejím údajném návratu po patnácti

letech, během nichž byla pokládána za mrtvou.

V Hamiltonovi nesmírně hrklo, ale nedal nic najevo. Teď už

v tom uměl chodit. Jeho irská krev byla držena v anglickém

džbánu.

Aspoň se konečně dověděl podrobnosti, na které se obezřetně

nikdy nevyptával od chvíle, kdy začal vykonávat neuniformo

vané práce. Před všemi těmi roky poslali Lustre do Kodaně na

rutinní předávku informací, poznatků výzvědných služeb pova

žovaných za příliš choulostivé, než aby je svěřili výšivce nebo

čemukoliv jinému, co mohlo podlehnout rozmarům člověka

nebo Boha. Turpin mu neprozradil, o jaké informace šlo, jenom

že byly označeny jako Určeno Jejich Veličenstvům, což zname

nalo, že je mohou vyslechnout pouze korunované hlavy urče

ných velmocí a jejich vybraní rádcové. Lustre vysadili v jednom

z parků, tam se jí ujali příslušníci Politiets Efterretningsjeneste

a odvedli ji do paláce Amalienborg. Tedy, alespoň to měli udělat.

Protože tam ani ona, ani oni nikdy nedorazili. Jednoduše nepřišli

a Dánové po hodině zdvořilého vyčkávání, jestli se snad nezas

tavili někde na oběd nebo na skleničku, vyhlásili poplach. Nic

se nikdy nezjistilo. Nenašli se žádní svědkové. Jestli to byl únos,

pak byl dokonalý.

Velmoci zpanikařily, vysvětloval Turpin. Očekávaly, že se

rovnováha zhroutí, že záhy bude následovat válka. Armády po

celém kontinentu a Sluneční soustavě byly rozmístěny po pří -

stavech a parkovištích vozidel. Hamilton si vzpomínal na tu ná

hlou mobilizaci, kdy byl jeho pluk odeslán oklepat si bláto z bot

do Portsmouthu. Brzy se to změnilo jenom v další cvičení. Tur

pinův předchůdce přišel v důsledku té aféry o místo a krátce na

to i o život při nehodě na lovu, jež měla rysy spíše lovu než ne

hody.

Hamilton byl toho rána v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.