načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2014/10 – Redakce XB-1

XB-1 2014/10

Elektronická kniha: XB-1 2014/10
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6560-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Ramsey Campbell: Willy Anorak

(Mackintosh Willy, 1979)

World Fantasy Award

Graham Masterton: Podpostelí

(Underbed, 1996)

Cena mezinárodního sdružení hororu

Robert Aickman: Stránky z deníku mladé dámy

(Pages from a Young Girl’s Journal, 1973)

World Fantasy Award

Domácí SF

Jan Pacas: Kdybychom je neměli

Jan Žlebek: Nekonečně křehká, neskutečně cenná

Hanuš Seiner: Vzpoura ve věku hojnosti

Viktória Laurent-Škrabalová: Planéta, ktorá nebola…

Publicistika

Martin Šust: Loncon 3: Worldcon konečně opět v Evropě

Antonín Tesař: Krvavý iluzionista Tom Savini

Fantastická věda

Dinosauři měli smůlu; Transformeři jdou!

Planeta příhodná pro život nikdy neexistovala;

Mikroskopický východ slunce

Filmfaroniáda

Filmová soutěž: Dead Snow: Rudý vs. mrtvý

Filmové premiéry; Lucy; Strážci Galaxie;

Herkules; Úsvit planety opic; V bolestech; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Jan Kotouč: Na prahu očistce;

Paolo Bacigalupi: Potopená města; Madeleine Rouxová: Asylum;

Julianna Baggottová: Čistý; Helene Wecker: Golema a džin v New Yorku;

Keyes, Greg: Úsvit Planety opic – Ohnivá bouře; Zdeněk Páv: Neočlověk;

Stella Gemmell: Město; Patrick Lee: Na útěku;

Martyn Waites: Žena v černém – Anděl smrti; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/5 XB-1 2019/5
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





        

   စထငစ





   



$ %%&'  ( )







       *   &    +  ,   %+  '  -./       !      " #   $  %   &    " '    ( %    %  %  %    % %  ) %      )  %       %           )  %  %  %  * 

 !"#$%" &$&'(%&)*%"%+ "&

+        %      )  %)    +  ,    -                 % %.)                  )  !        !                ) $      * 



,,,-%./$$$-0





$ 1&&.&23&0/4##5%&/"%65$/178



9:ဓငငစ39:စဈငငစ3:?@စဒငငစ%9:ဆထငငစ



2

XB-1

Hra na vraha

Filmová společnost Ducháček Mo

vies chystá na předvánoční trh vy

dání DVD s oběma díly hororové sé

rie HRA NA VRAHA. První film

měl premiéru již v roce 2001, za

tímco druhý až letos, ačkoliv byl na

točen již v roce 2002. Aby bylo

možné oba filmy vydat ve speciální

sběratelské DVD edici, rozhodli se

producenti vyzkoušet financování

formou sbírky, tzv. crowdfundingu.

Chcete-li také přispět a získat DVD

s oběma filmy nebo i roli v dalším

dílu série, dozvíte se, jak na to, na

stránkách společnosti: www.ducha-

cek.com.

DVD ve sběratelské edici vyjde

v omezeném nákladu 500 kusů.

Bude obsahovat také bonusy v po

době několika krátkých filmů (Psy

choanalýza, Marihuana aj.) z pro

dukce společnosti Ducháček Mo

vies.

Zemřel

Petr Biederman

Dne 21. srpna zem -

řel po krátké nemoci

dlouholetý člen

Klubu Julese Ver

nea, který se dostal

ke sci-fi přes svoji

ženu faní a spisova

telku Carolu Bieder

mannovou.

Křest Milana Fibigera

Dne 7. srpna proběhl slavnostní

křest monografické knihy malíře

Milana Fibigera v Lobkowiczkém

paláci na Pražském hradě.

Milan Fibiger patří k předním kniž -

ním ilustrátorům v této zemi a je po

važován za nástupce Zdeňka Bu

riana, zvláště v umělecké technice

černobílého kvaše.

Ilustrace a obálky za jeho 25 let

trvající profesionální kariéru zdobí

stovky knižních titulů především

dobrodružné, fantasy a sci-fi litera

tury, na kterou se specializoval a ke

které vnitřně tíhne. Jeho obálky

krášlí Čapkovy romány, Exuperyho

povídky nebo i knihu vybraných ci

tátů papeže Jana Pavla druhého.

Retrospektivní luxusní monogra

fická 250tistránková kniha, se stov

kami reprodukcí uměleckých děl

Milana Fibigera, vyšla v limitované

edici sto kusů signovaných autorem

textů Milanem Krejčím a samotným

Milanem Fibigerem.

Kmotry slavnostního křtu byli pá

nové Jiří Stegbauer, básník a Franti

šek Novotný, známý mořeplavec

a spisovatel, kteří měli úvodní slovo

a knihu pokřtili.

Publikace vznikla s dvouletým před

stihem k blížícím se padesátinám au

tora a k letošnímu výročí čtvrtstoletí

profesionální kariéry Milana Fibi

gera.

SPP

Tedy abych hned na začátku přeložil tu zkratku: SMĚŠNÁ POVINNÁ PARITA. Proč mě to napadlo právě jako téma úvodníku literárního SF měsíčníku? Snad právě pro tu sci-fi. Dokážu si představit, jak by to mohlo dopadnout, kdybychom to dovedli, jak je u nás obvyklé, ad absurdum. Jednomužná (či jednoženná) nakladatelství (např. Straky na vrbě, Poutník, Golem Ríša...) by zkrachovala díky pokutám ve výši, kterou by nedokázalyi zaplatit – což je v našem případě i jen několik tisíc korun. Možná by se to na nějakou dobu dalo vyřešit, kdybychom přešli ke třetímu pohlaví, které už uznali v Německu a Austrálii. Na nějakou dobu by to snad pomohlo. Nesměly by vycházet romány, jedině tak, že by v jedné knize byly dva, jeden od muže a druhý od ženy. Aby nakladatele nikdo nemohl napadnout, byl by jeden z jedné strany a druhý z druhé. Ovšem, jak dosáhnout toho, aby autoři napsali přesně stejný počet stran? To se nedaří ani takovému JWP a MŽ v sérii JFK. Recenze by musely být na každou z nich dvě. Sbírky povídek by musely být přísně vyvážené. Pro mě by to třeba byl problém, některé sbírky, které jsem sestavil (např. Zpěv kovových velryb), mají znatelnou převahu ženských autorek (6:3). Obálky by musely být také dvě, jedna od muže a druhá od ženy. Nesměly by se pořádat soutěže o nej obálku, jako to třeba děláme na našem webu. Za svůj už poměrně dlouhý život jsem měl docela dost nadřízených. Jednoznačně nejlepší z nich byla ředitelka MF Marie Košková. Určitě se nestala ředitelkou jen proto, aby se splnily nějaké připitomělé kvóty. A jak dobrá to byla šéfová, když dokázala ukočírovat bandu spisovatelů, malířů, redaktorů a jiných umělců, nemusím ani připomínat. Nesmysly, a není to jen výše zmíněná parita, které se čím dál tím víc prosazují v euroamerické civilizaci, jsou přímou cestou do pekel. Mám pocit, že v poslední době má pravdu ten, kdo nejvíc huláká, a ne ten, kdo přemýšlí a mimo jiné používá selský rozum. Příkladů je tolik, až se mi z toho dělá mdlo. No, snad se nedožiju toho, že fanatismus zvítězí a budeme tu mít něco jako 451 stupňů Fahrenheita nebo, ještě, něco jako polskou Sexmisi.

Vlado Ríša

p.s. Tak mě napadlo: chovatelé rybiček by museli mít v akváriu přesně stejný počet samečků a samiček. Chodily by k nim kontroly a počítaly je... to by bylo najednou míst pro úředníky, co?

Tak především se nejmenoval Willy Anorak. Nikdy jsem

se nedozvěděl, kdo mu tu přezdívku dal. Byla to snad jedna z těch, které se jakoby vynoří z kolektivního nevědomí a které všichni používají, aniž by s nimi kdo přišel jako první? Nějaké jméno člověk svým úzkostem dát musí, třeba jen proto, aby si mohl namlouvat, že nad nimi má vládu. Občas se přesto neubráním úvahám, nakolik jsme za jeho nestvůrnost mohli my sami. Nořím se do těch myšlenek, abych nemusel vážit svou zodpovědnost za to, jak všechno dopadlo.

Když mi bylo deset, domníval jsem se, že je Willyho jméno

napsané uvnitř přístřešku v parku. Obhlížel jsem tu boudu jenom zdálky, nebyl jsem z těch, kteří se při hraní hecovali, jestli se do ní odváží. V deseti letech jsem se nestyděl chovat bázlivě – to až později, během dospívání.

Při návštěvě Newshamského parku byste nejspíš jen špatně

chápali, čeho se v něm kdo může bát. Proč se ta děcka směle, ale obezřetně plíží zrovna k cihlovému přístřešku u soumrakem ztemnělé nádrže? Uvnitř byla jediná místnost, širší než delší, kam by se vešlo tak nanejvýš pár desítek jízdních kol a kde jistě nemohlo hrozit žádné nebezpečí. K večeru se okolí nádrže vylidňovalo, rybáři i zmenšené modely lodí zmizeli a zavládl klid; lampy na cestičkách spustily na hladinu pableskující chvosty. Ozýval se jen dětský šepot a šumění stromů kolem nádrže, případně zuřivé nesrozumitelné mumlání vycházející kdoví odkud. Mohli jste se utěšovat, že je to jenom hra.

A samozřejmě i byla: naším protihráčem byl strach. Pokud

byste vydrželi dost dlouho, možná byste z přístřešku zaslechli vrčení a neforemné převalování. Možná byste Willyho zahlédli, jak se křivičně belhá ven a připomíná zraněného pavouka cupitavě opouštějícího svůj úkryt. Kolik z toho, co se vašemu zraku v houstnoucím šeru nabídlo, byste považovali za skutečnost? Znepokojivou hbitost, se kterou se obézní, kulhavý stín pohyboval? Hlavu, která jako by patřila k jinému, daleko menšímu tělu, a ze které nebylo pod šedou kuklou vidět prakticky nic než zuřivý pohled probleskující špatně přiléhajícím otvorem pro oči?

Tím vším jen živil naši nenávist. Na snášenlivost jsme byli

moc mladí, a kromě toho Willy na oplátku nesnášel nás. Kam naše paměť sahala, neodmyslitelně k parku patřil. Střežil si svoje území i lahev červeného vína vylepšeného denaturákem, a jakmile se někdo příliš přiblížil, Willy hned začal mumlat. Pár slovům bylo občas rozumět: „Zatracenej parchante vlezlej špiclovskej... jen by ses parchante válel a krad... si myslíš, jakej nejseš chytrej? Já ti ukážu něco chytrýho...“

Nikdy jsme ho neviděli dříve než za soumraku, a právě to

z něj dělalo stvůru. Možná, že přes den býval se svými kumpány jinde, že posedávali na schodech zdevastovaných kostelů v centru Liverpoolu, povalovali se na trávě v St. John's Gardens nebo obléhali lavičky naproti městské knihovně, pod jejímiž zastavenými hodinami se jim čas jistě utloukal snáz. Ale pokud jsme na něco takového vůbec pomysleli, zase jsme to hned pustili z hlavy, tak nám to přišlo nicotné. Willy byl noční tvor.

Nemělo by z toho vyplývat, že když jsem ho poprvé spatřil

za denního světla, znamenalo to konec? Ve skutečnosti tím

všechno teprve začalo.

Byl parný den, moje desáté léto. Panující výheň mi bránila

i přemýšlet, jakou hrou bych si ukrátil prázdniny. Jenom jsem

dělal rodičům poslíčka, když potřebovali, a trochu při tom rep

tal.

Patřila jim nevelká trafika na West Derby Road. Měli slí

beno, že ten den dorazí nové výtisky Tuebroocké polnice. Můj

otec odjakživa podporoval nezávislé noviny, včetně těch, se

kterými nesouhlasil – Polnici, Liverpoolské svobodné listy...

Alespoň je neodkoupila větší společnost, ani je nezničil žádný

monopol. Zpoždění, které Polnice nabrala, ho znepokojilo. Že

by se noviny položily? Poslal mě, abych to ověřil.

West Derby Road jsem přeběhl právě ve chvíli, kdy světelná

křižovatka nahoře na kopci vypustila záplavu aut. Podchodem

chodily jenom holky, to by mi nikdo nevymluvil, a kromě toho

byl už zas plný vody. Obešel jsem betonovou budovu policejní

stanice a dal se oklikou přes park. Na to, abych někam šel pří

mou cestou, nebo se nedejbože hnal, bylo moc vedro.

Park byl plný skupinek hrajících fotbal, zaparkovaných ko

čárků, lidí slunících se na trávníku. Před nemocnicí na Orphan

Drive odpočívali na kraji parku pacienti. U vody seděli s do

nesenými tranzistoráky rybáři a švihali vlasci ve vzduchu. Na

mělké kruhové nádrži sousedící s rybníkem vrčely modely

lodí. Postál jsem, sledoval obrazce, které opisovaly, a vtom

jsem si všiml čehosi v přístřešku.

V první chvíli jsem myslel, že tam někdo pohodil na lavičku

starý šedivý pytel. Možná v něm byly odpadky a nějaké větve,

které ho na pár místech hranatě napínaly. Pak jsem pochopil,

že se ve skutečnosti dívám na špinavou větrovku, pláštěnku

nebo něco podobného, těžko říct. Původně jsem měl při zběž -

ném pohledu za to, že vedle pytle leží prastará nákupní taška;

teď jsem rozeznal zanedbanou pleť a matně se lesknoucí oko.

Na denním světle na něj byl ještě strašlivější pohled: obrov

ský, nehybný Willy jako by spíše jen dřímal než ležel v mrá

kotách. Přítomnost modelářů s dálkovým ovládáním v rukou

mě uklidnila. Loudavě jsem minul zahrádky na Pringle Street,

kde v jednom z řadových domků sídlila Polnice.

Šéfredaktorka Chrissie Maherová mě ujistila, že naše výtisky

jsou na cestě, a nedala jinak, než že mi uvaří čaj. Trochu ji roz

rušilo, když jsem ho do sebe kvapně hodil a hned vyběhl na déšť.

Asi se slušelo zdvořile počkat, až se přežene, ale já si ho po tom

vyprahlém dni musel co nejvíc užít, nechat si lijákem omýt holé

paže i tvář – skoro nepříčetně jsem lapal po dechu.

Ještě jsem minul zahrádky, kde zelné listy rachotily jako

kulomety z hračkářství, ale pak jsem už i já musel uznat, že

průtrž příliš zesílila. V parku se nebylo pořádně kam schovat,

i stromy pouštěly z korun opožděné miniatury bouří, které jed

noho mohly samy o sobě promočit na kost. Nejbližší přístřešek

stál u opuštěné nádrže s prolínajícími se kruhy na hladině. Se

běhl jsem kluzký asfaltový svah, botami při tom rozstřikoval

louže a pokoušel se z očí vymrkat déšť. Doufal jsem, že se

v přístřešku najde místo.

3XB-1

Willy Anorak

(MACKINTOSH WILLY)

Ramsey Campbell

Našlo se ho tam dost a dost, déšť totiž bez potíží pronikal

až hluboko do útrob cihlového stavení, a navíc už uvnitř někdo byl. Ležel tak, jak jsem ho viděl předtím, tvář pod promáčenou kuklou měl obrácenou vzhůru. Možná si ho modeláři raději nešli prohlédnout příliš zblízka? Dešťové kapky dopadaly do očí s nehybně rozevřenými víčky a stékaly po holé kůži.

Bylo to moje první setkání se smrtí. Fascinovaně jsem stál

na dešti a třásl jsem se zimou. Teď už jsem se Willyho bát nemusel. Šedavou větrovku měl na sobě narvanou tak, že se na několika místech rozpárala a já tak pod ní zahlédl cosi, co mohla být tmavá látka nebo podlitiny a chlupy. Nad mrtvým se po zdi přístřešku táhl nápis a já konečně zjistil, že tam vůbec nestojí jeho jméno. WILLY A NORA, hlásala písmena namačkaná na sebe. Zbytek zpola setřeného srdíčka si bylo snadné splést s chybějícím K.

Pohled mi pořád utíkal k mrtvému. Bylo těžší a těžší si ho

nevšímat, byl stále přítomnější. Svou beztvarostí a rozervanou bundou mi připomínal zapomenutý pytel s mokrým prádlem, do kterého se dala plíseň a rozklad. Ruka číhala v rukávu a kousek od ní byly s rozhozenými zátkami od Coca -Coly smíchané střepy z lahve, jejíž obsah možná Willyho zabil. Po matně zelené střeše bubnoval déšť a z leskle vyvalených očí stékala mrtvole voda. Najednou jsem měl strach. Překotně jsem se rozběhl domů.

„V parku někdo umřel,“ lapal jsem po dechu. „Ten pán, co

vždycky po všech vystartoval.“

„Ty vypadáš!“ zhrozila se máma. „Chceš dostat zápal plic?

Okamžitě se převlékni do suchého!“

Chvíli trvalo, než jsem dostal příležitost svoji novinku zo

pakovat. Déšť už mezitím ustal. „Nám to nepovídej,“ napomenul mě táta. „Policii to řekni. Stanici máš hned naproti.“

Myslel si, že jsem místo mrtvoly viděl opilce a jen jsem pře

háněl? Možná ho zaskočilo, že jsem se ke stanici okamžitě rozběhl, ale já si zkrátka nemohl nechat ujít příležitost nahlédnout dovnitř – pevně jsem věřil, že starší bratry některých mých spolužáků nikdo neviděl od doby, co si je policisté před léty odvedli dovnitř.

Okénko, které klidně mohlo patřit pokladně na nádraží, se

na zazvonění otevřelo a odhalilo policistu. Zamračil se na mě. Jak se jmenuji? Co jsem v tom parku dělal? Kdo tam byl se mnou? Když se vedle něj vynořila další hlava, policista jí neochotně objasnil: „Myslí si, že v parku někdo vypustil duši.“

Ze stanice mě vyzvedlo modro -bílé Mini, úplně jako taxík,

jen znamení na střeše hlásalo POLICIE. Lidé se na mě dívali, jako bych měl namířeno do vězení. Možná jsem měl: co když se Willy Anorak probudil a šel pryč? Na jak dlouho mě mohli zavřít za lhaní? V trávě a korunách stromů se třpytily falešné diamanty. Měl jsem tátu přesvědčit, ať to nahlásí on, říkal jsem si.

Šedavou hromadu v přístřešku jsem opět uviděl, jakmile

auto zastavilo. Řidič k ní s důstojnou toporností došel a podíval se zblízka. „Bože můj,“ uklouzlo mu zhnuseně.

Znal Willyho Anoraka už z dřívějška? Možná, ale kvůli

tomu to neříkal. „Jen se podívej,“ pobídl svého kolegu. „Viděl jsi někdy mrtvolu s mincemi na očích? Tak se podívej sem. Takhle si někdo představuje vtip.“

Vypadal otřeseně, znechuceně. Zastoupil mi výhled a udeřil

na mě: „To jsi udělal ty?“

Ničemu jsem nerozuměl a jeho zuřivá grimasa mě připra

vila o řeč. Kolega ale namítl: „Ten to nebyl. Jinak by nám to

přece nešel nahlásit.“

Zkusil jsem, jestli přes ně přece jen něco nezahlédnu, ale

kolega mě pobídl: „Běž už domů. Tak běž.“ Jeho vlídnost

v sobě měla něco výhrůžného. Náhle mě ovládl strach. Roz

běhl jsem se přes park k nám.

Nějakou dobu jsem se přístřešku vyhýbal. Neměl jsem tam

proč chodit, jen moje cesta ze školy vedla poblíž. Dřív jsem

příležitostně vídal, jak spolužáci Willyho trápí, a čas od času

jsem se k nim zpovzdálí přidal. Teď v prázdnotou zejícím

přístřešku zůstala jenom obnažená zašlá lavička. Temná nádrž

se převalovala a rozechvívala u kamenných břehů zelené plno

vousy. Vyhýbal jsem se parku především proto, že jsem tam

neměl s kým jít.

Celá potíž byla v tom, že jsem bydlel na hlavní třídě. Ne

patřil jsem do bočních uliček, kde se mezi zaparkovanými auty

hrál fotbal a kde se běhalo úzkými průchody. Nikdo mě nikdy

nepozval na oslavu. Cítil jsem, že nikam nezapadám, zvlášť

když jsem chtě nechtě musel obcházet skupinky výrostků,

kteří vysedávali na zábradlí před podchodem, líně komíhali

nohama a čekali na vhodnou oběť. Pokud jsem mohl, zůstával

jsem doma, v bytě nad trafikou, a četl všechno, co jsme v ob

chodě nabízeli. Ale zajídalo se mi to, čtení jsem měl dost ze

školy. Proto mi seznámení s Markem udělalo takovou radost:

slibovalo mi vytržení z izolace.

Ne že bychom se spřátelili okamžitě. Nahradil u našich

předchozího roznašeče novin. Několik dní jsme si jeden dru

hého ostražitě měřili. Byl vyšší a tím si u mě zjednal respekt,

nicméně si se svým vyčouhlým tělem nevěděl tak úplně rady.

„Co čteš?“ zeptal se konečně po čase.

Znělo to, jako by podle něj čtení bylo jen ztráta času.

„Knížku,“ odsekl jsem.

Nakonec jsem ji natočil tak, aby bylo vidět, že ji napsal Mic

key Spillane. „Můžu si ji přečíst po tobě?“ odvážil se zeptat.

„Není moje. Mám ji z trafiky.“

„Dobře, koupím ji.“ A doopravdy ji u táty hned zaplatil.

Každopádně byl majetnější než já. Navztekalo mě, že se před

vádí, ale když jsem se trochu uklidnil, došlo mi, že mě nechává

dočíst knížku, která teď patří jemu. Naschvál jsem se s ní lou

dal, aby ji ze mě začal tahat, ale nedočkal jsem se. Možná stál

za bližší seznámení?

Moje tušení mě nezklamalo. Mark nebyl jenom štědrý (jeho

táta bohatě vydělával na renovacích domů), ale taky mě

ochotně seznámil se svými přáteli. Brzy jsem si vydobyl místo

ve skupince před podchodem, zároveň jsem však byl ve skrytu

duše rád, že s ostatními bandami nikdy nedošlo na nic horšího

než na rituální výměnu výhrůžek. Možná naše potyčky mírnila

policejní stanice, v jejímž stínu se odehrávaly.

Mark se štědře dělil také o svoje nápady. Přestože partu ofi

ciálně vedl hromotluk Ben, většinou jsme dělali to, co navrhl

Mark. Začal roznášet noviny, aby se nenudil, nebo proto – jak

mě napadlo později –, aby přišel na jiné myšlenky? To on nám

nosil své kolečkové brusle, na kterých jsme neohroženě sjíž

děli dolů do podchodu, to on nám půjčoval kolo na projížďky

po vedlejších uličkách, to on nacházel průlezy do opuštěných

domů, to on přinesl tranzistorák, ze kterého jsme poprvé sly

šeli Beatles, zatímco nás po West Derby Road lhostejně míjela

auta. Ale nedělal to všechno jen proto, abychom ani nepomy

sleli na park?

4 XB-1


Nedalo se ani čekat nic jiného, než že Ben začne Markovi

jeho převahu zazlívat. Možná si ve své flegmatičnosti postupně odvodil, že Mark nemá park v lásce. Každopádně přišel na to, jak se Markovi nejlépe postavit.

Zvolil horký letní večer. Bylo mi tehdy už třináct. Auta ví

řila prach a výfukové plyny, na železničním mostě rachotil vagon za vagonem. Poflakovali jsme se po chodníku a kopali do zátek od Coca -Coly. Najednou se Ben nechal slyšet: „Jdeme, něco mě napadlo.“

Hrnuli jsme se za ním – prokličkovali jsme agresivním

hloučkem taxíků a namířili si to k policejní stanici. Nebylo vyloučené, že s námi chce něco ztropit právě tam, a když jen pyšně prošel kolem, všem se nám ulevilo. Všem až na Marka, protože nás vedl na Orphan Drive.

Nad asfaltem se tetelil horký vzduch. Pár kroků od nás

v parku šeptavě ševelily stromy a houstla tma. Ostrov uprostřed jezírka hlasitě kvákal a vodou nasáklé odpadky se líně vznášely na hladině nebo šátraly po břehu. Cítil jsem, jak je Mark nervózní. Přidal hlasitost na rádiu: šumem se probořil Elvis Presley a vzápětí mu zas přestalo být rozumět, když se mu do hlasu vkradla sousední frekvence. Proč byl Mark tak neklidný? Neviděl jsem nic než tmavnoucí nebe, oparem zastřené stromy na protější straně rybníka, plovoucí shluk smetí se zátkami od lahví lesknoucími se nahoře jako oči, blyštění rozbitých lahví v trávě.

Minuli jsme zamčený stánek se zmrzlinou. Ben měl namí

řeno ke kulaté nádrži obehnané zářivě oranžovou páskou, provizorním plotem napjatým mezi kovovými sloupky. Mark zaváhal jako vystrašený pes vlečený na vodítku. Tím vodítkem byla jeho hrdost. Nemohl na sobě dát znát strach, zvlášť když jsme nikdo neznali Benův plán.

Kolem nádrže vedla čerstvě vybetonovaná cestička. „Napí

šeme tam svoje jména,“ řekl Ben.

Temná hladina se rozbouřila, jako by chtěla uhasit odražená

světla, a na vodě se zlověstně kupila temná mračna táhnoucí oblohou – ze zálohy se k nám přikradla hrozící bouřka. Cihlový přístřešek zel jako jeskyně a vládlo v něm neproniknutelné šero. Protože jsem nechtěl být poslední, přistoupil jsem k oranžové zábraně a špičkou nohy se dotkl betonu. „Máme smůlu,“ upozornil jsem a kdovíproč pocítil úlevu. „Ztuhlo to.“

Někdo nás předešel, dokud byl beton ještě měkký. Naším

směrem se od temného přístřešku táhly stopy a postupně se vytrácely, určitě kvůli tomu, jak beton zvolna tuhl. Od pohledu je nechal někdo kulhavý.

Jakmile jsem na ně ukázal, Markem to určitě škublo, pro

tože se hudba z rádia skácela do šumu. „Co ti je?“ utrhl se na něho Ben.

„Nic.“

„Stmívá se,“ řekl jsem, ne na vysvětlenou, ale abych

všechny nenápadně nasměroval zpátky na hlavní ulici. Jenže moje poznámka vnukla Benovi nápad a do očí mu vstoupilo opovržení. „Já vím, co mu je,“ ukázal na Marka. „Tady se vždycky podělal strachy.“

„Kdo se podělal? Já teda ani náhodou.“

„Jen se nedělej. I slepej by to na tobě poznal,“ posmíval se

mu Ben a obrátil se na nás. „Starouš Willy ho proháněl kolem rybníka. Šíleně Marka nesnášel, dědek. Mark před ním zdrhal. Já ne. Já se ho nebál.“

„A já jako jo? Dávej si bacha, s kým mluvíš. Kdybys viděl,

co já jsem tomu parchantovi –“

Něco ho umlčelo, snad neklid kolem nás. Na všech stranách

se přeskupovalo šero: oblohou se rozprostírala temnota, z ná -

dr že se k nám valily bahnité obrysy, v jednom rohu přístřešku

se choulil nepokojný stín. Ale na Bena Markovo do prázdna

vyšumělé chvástání dojem neudělalo. „Tak se ukaž,“ ušklíbl

se. „Teď jsi podělanej. Vsadím se, že do toho jeho přístřešku

nestrčíš ani nos.“

„Proč bych nestrčil? Ty si radši dej bacha, ty!“

„Tak se předveď. Ukaž, že na to máš.“

Všem nám muselo být jasné, že se Mark bojí. Stál dočista

strnule, jako loutka. Už jsem se chystal zasáhnout, zalhat, že

jde policie, když odevzdaně pokrčil rameny a vykročil. Báz

livě přelezl pásku, jako by byla pod proudem, a vstoupil na

beton.

Dlouhým krokem zamířil k přístřešku. Vytočil na rádiu hla

sitost, až přehlušil všechno ostatní a odkázal mě jen na moje

oči; v hlubinách zrcadlící se oblohy se převalovaly temné

útvary a Mark s předstíraným hrdinstvím kladl nohy do pro

hlubní v betonu. Polykaly mu chodidla. Dospěl až skoro

k přístřešku, když jsem uviděl, jak sklopil pohled k rádiu.

Písnička se zase kamsi smekla, propletla se s ní další fre

kvence, zastřené mumlání. Pomyslel jsem si, že mě jen naka

zila Markova nervozita, připadalo mi totiž, že rozeznávám

slova. „Jenom pojď, synku, ať se na tebe podíváme.“ Ale třeba

ke mně jen zalétl útržek rozhlasové hry, proč by ne?

Mark šel pořád dál. S očima přilepenýma k rádiu vypadal

téměř zhypnotizovaně. Jinak by určitě uskočil, když se při

krčená silueta vedle lavičky vrhla vpřed – co na tom, že ji roz

pohybovala jen stínohra mraků.

Jakmile nakročil do přístřešku, úzkostlivě jsem zavolal:

„Vrať se, Marku, půjdem na brusle.“ Připadal jsem si jako jeho

zachránce, ale když k nám Mark doběhl zpátky, vyhnul se mi

očima, zrovna jako všem ostatním.

Pár dní pak se mnou sotva promluvil. Možná by nejradši

nechodil ani k našim do trafiky. Rozhodně se vyhýbal Benově

partě, a jak se ukázalo, bylo to jedině dobře, protože bez Mar

kových nápadů nedokázal Ben vymyslet nic lepšího, než že

se půjde krást. Nevedli si moc obratně, takže je brzy chytili.

Můj táta pak na Marka hleděl trochu podezíravě, ale Mark byl

při roznáškách vždy svědomitý a poctivý, takže ho u sebe po

chvíli přemýšlení nechal pracovat dál. Nakonec se mnou Mark

začal znovu mluvit, i když ne o parku.

Rozčilovalo mě to, chtěl jsem mu totiž říct, jak se přístřešek

změnil. Pořád jsem kolem něho měl cestu domů, i když jsem

už chodil na jinou školu. Někdo začal psát po zdech. Na tom

nebylo nic neobvyklého, podchod byl také plný čmáranic,

které z něj vybujely až do ústí ulic. Jenomže tyhle vzkazy byly

mírně řečeno zvláštní, podobaly se nástěnným mazanicím

v cele nějakého psychotika nebo blábolivému zaříkání. OD

KRÁGLOVAT TOHO PARCHANTA. VYŠKRÁBAT MU

OČI STŘEPAMA. VYPÍCHNOUT MU JE HÁKEM. A mezi

to byly jako sežvýkané kosti vpletené zářivé linky zpola se

třených slov WILLY A NORA.

Tabu, které jsem při rozhovoru musel dodržovat, mě ale ne

rozčilovalo tak, jak by mohlo, našel jsem si totiž svou první

holku. Jmenovala se Kim, byla z našeho bloku a snad pokaždé

voněla smaženou rybou a hranolky, které její rodiče prodávali.

Očividně ke mně vzhlížela. Tak například jsem mezitím zase

začal číst pro radost, zatímco většina jejích kamarádů se o nic

takového ani nepokoušela. Když mi Kim začala svěřovat svoje

5XB-1


tajemství, byla to pro mě zvláštní a notně opojná novinka, stejně jako to, když jsem se mohl po West Derby Road vést ruku v ruce s holkou, jedno jakou. Výsměch Bena a jeho kamarádíčků jsem milerád ignoroval.

Kim to v parku zbožňovala. Často jsme se tam procházeli

a dobročinně rozhazovali kachnám drobky. Ze všeho nejradši měla, když se z nádrže stáhly vrčící motorové modely lodí a ona mohla obdivovat plachtící zmenšeniny jachet. Také jsem se rád díval a držel při tom Kim za teplou, i když poněkud kluzkou ruku. Lehký vánek odnášel její kuchyňský odér do dálky. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že na stěnách pří - střešku přibyly malby křičících tváří s rudými cákanci místo očí. Pouliční malby s motivy násilí jsem nikde jinde neviděl.

Můj vztah s Kim dlouho nevydržel. Jak to v takovém věku

u podobných zážitků bývá, nebyl náš rozchod romantický a dojemný (pokud nějaké takové vůbec existují), ale hysterický a surový. Došlo k němu jednou večer cestou na pouť, která do parku zajížděla každé léto.

Z protější strany rybníka k nám doléhal jek dívek, kterými

to v autíčkách na kovových tyčích pohazovalo sem a tam. V jejich výskotu se mísila panika s nadšením a doprovázel ho zastřený křik starého šlágru, který jako by vyhrával z obřího tranzistoráku. Světla ruského kola stoupala do výšky a kreslila při tom do vzduchu tváře. Soumrak plál jako vánoční stromek a po hladině nádrže plula světla, takže Kim řekla: „Pojď se nejdřív jen posadit a koukat.“

Jediná lavička stála v přístřešku. Z propletených písmen sté

kala vlákna zaschlé barvy podobná krvi. Zhyzděné tváře němě křičely. Přesto jsem si říkal, že to v přístřešku vydržím. Posezení s Kim mi skýtalo příležitost osahávat jí prsa přes klamavě zaoblené košíčky podprsenky. Ten večer byla cítit novinami, jako by jimi byla ovinutá a já si ji mohl rozbalit. Určitě přes den obsluhovala zákazníky. Přesto jsem ji políbil a nedbal na to, že v jednom rohu přístřešku panuje temno jako ve skulině obývané pavoukem.

Ale Kim to neušlo, cítil jsem, jak se od kouta odtahuje. Za

hlédla něco, co já ne? Nebo na mě jen přeskočila její úzkost a proto mi přišlo, že v těch místech temnota zneprostupněla a chystala se k nám připlížit? Znervózněl jsem, ale hluk a světla pouti mi dodaly kuráž. Kim potřebovala ochránit a já se z toho rozhodl vytěžit co nejvíc, jenom mě ale odstrčila, podrážděně vyhrkla „Nech mě!“ a pokusila se vstát.

V tu chvíli jsem uslyšel zastřený hlas. „... oči z důlků,“

mumlal si pro sebe škodolibě. „Z důlků...“ Doléhal k nám z pouti? Možná někdo vyvolával před stánkem a ruch jeho hlas zkresloval, protože dál jsem zaslechl: „Něco pro tebe mám.“

Líbilo se mi, jak se Kim snaží vykroutit ruku z mého se

vření. „Pusť mě!“ zanaříkala. Sám jsem se strachu dokázal ubránit, takže mě její zděšení ani tak neodrazovalo, jako těšilo. Chystal jsem se popustit uzdu fantazii, bylo to lepší než si číst strašidelné povídky. Otočil jsem se do temného kouta a těšil se, jaké hrůzy mi představivost nabídne.

Vtom se mi Kim vytrhla a rozběhla se podél nádrže. Zkla

maně a dopáleně jsem za ní vyrazil. „Nech mě!“ plakala. „Seš hroznej. Už s tebou nikdy nepromluvím.“ Chvíli jsem ji ještě pronásledoval po temných cestičkách, když jsem se jí však začal doprošovat, jen jsem se sám na sebe naštval. Za to ztrapňování mi nestála. Nechal jsem ji být, vrátil se na pouť a chvíli jsem se jenom tak poflakoval. Když se připozdilo dost na to,

aby se rodiče nedivili, že se vracím tak časně, vydal jsem se

na cestu domů.

Chtěl jsem se na chvíli posadit v přístřešku a počkat, jestli

se něco nestane, ale uvnitř už někdo byl. Moc dobře jsem na

něj neviděl a blíž se mi chodit nechtělo. Určitě měl nasazené

brýle, protože jeho oči vypadaly dokonale okrouhlé a neleskly

se jako oči, ale jako kov.

Zanedlouho jsem na ten pohled ale zapomněl, ukázalo se

totiž, že Kim nepřeháněla a vážně se mnou nemluví. Potají

jsem začal pro rybu s hranolky chodit jinam a dospěl k názoru,

že jsem ji stejně neměl rád. Zamrzelo mě jen, když jsem si

uvědomil, že teď nemám s kým chodit na pouť. Až když se blí

žil konec prázdnin a tím i její odjezd, navrhl jsem konečně

Markovi: „Nešel bys večer na pouť?“

Zaváhal, ale nijak zvlášť zdráhavě nevypadal. „Proč ne,“

odpověděl s lhostejností, kterou jsme nově předstírali prak

ticky ke všemu.

V parku bylo jako v peci a plamenný soumrak nad obzorem

tomu jen odpovídal. Po cestičkách se ploužily dvojice a v ryb

níčku se cachtali ufunění psi. Mezi stromy se chvěla a třpytila

světla pouti, laciné pestré hvězdy. Když jsme míjeli nádrž,

všiml jsem si, že se nad stopami v betonu chvěje vzduch a šero

jako by nad nimi bylo hustší. Snad za to mohl prach. Bez pře

mýšlení ze mě vyletělo: „Co jsi udělal Willymu?“

„Sklapni.“ Nikdy jsem ještě Marka nezažil tak neurvalého

a nesdílného. „Měl jsem ho nechat na pokoji.“

Mohl jsem mu jeho hrubost vrátit i s úroky, ale místo toho

jsem se nechal nadchnout poutí, tou výspou světla uprostřed

rozježděné, holými místy poseté zeleně. Stánkaři s náznakem

únavy lákali obcházející party kluků i páry. Malé děti skrývaly

tváře v růžové cukrové vatě. Zazněla siréna připomínající spíš

chabé fouknutí do frkačky a autodrom se rozjel. S Markem

jsme v rozkývaném koši vystoupali nad nakřáple vyhrávající

hudbu, louže oslnivého světla i namačkaný dav. Musel jsem

maskovat lehkou nevolnost, ale Markovi atrakce pomohla na

lézt ztracenou jistotu. Krátce nato – zrovna jsme hráli na flipru

s unavenými pružinami – do mě šťouchl: „Hele, támhle jde

Lorna s takovou tou druhou.“

Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že ukazuje na vysokou

prsatou dívku, která nejspíš vypadala starší, než byla, a na

další, která byla zhruba stejně stará i vysoká jako já a drobnou

bystrou tvář měla ten večer letmo nalíčenou. Vzápětí už jsem

se milerád nechával vést přímo k nim.

Lorna byla ta vyšší, její kamarádka se jmenovala Carol.

Chvíli jsme se procházeli, překračovali při tom elektrické ka

bely, a já a Carol jsme si padli do oka. Pěkně voněla, snad jen

trochu moc pronikavě. Stánky začaly zavírat a Mark na střel

nici bez problémů vystřelil lesklé cetky, kterými dívky poda -

roval, takže se nechaly snadno přesvědčit, aby si s námi daly

sraz v sobotu večer. K přístřešku se Mark tou dobou už vůbec

neohlížel – pokud můžu říct, tak ne z opatrnosti, ale proto, že

z něj alespoň na pár chvil přestal mít strach. Pohledem jsem

zalétl na protější stranu nádrže a s obtížemi tam rozeznal kul

havě obcházející postavu, která jako by čekala na domluvenou

schůzku a docházela jí trpělivost.

Změnilo by se něco, kdyby si jí Mark všiml? V konečném

důsledku myslím ne. Ale ať to celé v hlavě obracím jak chci,

dobře vím, že část viny spočívá na mně.

Měli jsme s Lornou a Carol domluvený sraz na naší straně

6 XB-1


parku a návštěvu nedalekého kina Carlton. Dorazili jsme pozdě, nechtěli jsme totiž, aby to vypadalo, že se už nemůžeme dočkat, a tak jsme se dlouze strojili. Mezi parkem a policejní stanicí dělil ulici trojúhelníkovitý ostrůvek dost velký, aby se na něm uchytily stromy a mlází. Dívky nás měly čekat na nejbližším vrcholu trojúhelníku, ale ostrůvek byl liduprázdný, klec stromů věznila jenom temnotu.

Čekali jsme. Výlohy na West Derby Road hořely fosforeskující zelení. Za našimi zády skřípaly a šeptaly stromy. Každou chvíli jsme vrhli pohled do parku, ale jediná postava, kterou jsme na temných cestičkách zahlédli, byla bez doprovodu. Nakonec jsme začali bloumat kolem ostrůvku, abychom se něčím zabavili.

Všiml jsem si nápisu jako první: byl naškrábaný velkými písmeny na rohu směřujícím k parku. Patřilo písmo Lorně, nebo Carol? Vyvedlo mě z míry, jak pologramotně vypadá. Ale dívky určitě psaly kamenem, kterým to nešlo tak hladce jako perem. Některá písmena musely vyrýt do mechu, jehož skvrny se po chodníku tu a tam rozrůstaly. MARKU SEJDEM SE V PŘÍSTŘEŠKU, hlásal nápis.

Všiml jsem si, že Mark o krok ucouvl. „Ve kterém?“ zamumlal.

„Asi myslí ten u kiosku,“ řekl jsem, abych ho uklidnil.

Popoběhli jsme po Orphan Drive. Listoví nad lampami ostře svítilo. Po cestě k nádrži jsme přešli po mostě, odkud za denního světla pršela kachnám mana, a ocitli se v parku. Pouť už se po létě stáhla načerpat síly, na cestičkách a v labyrintu stromů panovalo ticho a černočerná tma. Čas od času jsem zahlédl nezřetelný pohyb a napadlo mě, že jsme se s děvčaty minuli, ale na to byla postava obcházející po nedaleké cestičce příliš otylá.

Přístřešek, který měl Mark na mysli, stál u kraje nejrozleh - lejšího trávníku, kousek od fotbalového hřiště. Na protějším okraji lemovaly prostranství věžáky obklopené zářivou aurou. Každou ze čtyř stran přístřešku tvořil výklenek s lavičkou. Do všech jsme nahlédli a odnesli si posměšky nebo nadávky.

„Já vím, kde budou,“ řekl Mark. „V tom u kuželek. Jen vyjdou z domu a jsou tam.“

Sice jsme v tu chvíli byli blíž k přístřešku u nádrže, ale stejně jsem se dal po cestičce za ním. Zahnuli jsme ke kuželkářské dráze a já zaletěl očima k nádrži, ale oslepilo mě světlo lamp. Prošli jsme úzkou uličkou mezi živými ploty a Mark se zarazil tak prudce, že jsem mu málem zakopl o kotníky. Pří - střešek byl prázdný a osaměle přes kuželkářský plácek hleděl na chátrající georgiánské domy.

K mému překvapení a rozčilení Mark pořád odmítal jít k nádrži. Místo toho jsme zamířili k nepoužívanému, křovím obrostlému hudebnímu pavilonu, kde zněl jen chřestot rozbitých cihel. Byl jsem si jistý, že by ho dívky neoznačily za pří - střešek, a samozřejmě jsme je tam nezastihli. Bachraté temné houští kolem nás svíralo kruh. „Musíme jít,“ řekl jsem, „jinak je mineme. Určitě budou u nádrže.“

„Nebudou.“ Markova odpověď mi přišla hloupá.

Vycítil jsem, jak rozrušený najednou je? Možná, ale jen mě to popudilo. Další příležitost k setkání s Carol už jsem nemusel dostat! Nevěděl jsem ani, kde bydlí. „Jak myslíš,“ ušklíbl jsem se. „Tak když je nechceš vidět...“

Celý se napjal. Možná si moje opovržení bral víc než Benovo, už jen proto, že jsem byl mladší. Než jsem pochopil,

7XB-1


k čemu se chystá, rázoval si to k nádrži takovou rychlostí, že bych ho musel dobíhat – a k tomu jsem se vzhledem k nepřátelství, které mezi námi vzplanulo, snížit nehodlal. Coural jsem se za ním s ostentativním nezájmem. Díky tomu jsem zahlédl, jak se v jednom z ostrůvků šera mezi lampami lemujícími cestičku cosi pohnulo. Otočil jsem se tím směrem a o pár set metrů dál uviděl Lornu a Carol.

Po chvíli na moje mávání odpověděly, poněkud zaraženě,

jak mi připadalo. „Támhle jsou,“ zavolal jsem za Markem. Určitě mezitím dospěl k nádrži, ale stály mezi námi lampy a pro jejich svit jsem na něj pořádně neviděl. Naznačoval jsem holkám, aby si pospíšily, a vtom se neostře rozpovídalo Markovo rádio.

V první chvíli mi ten hlas připomněl papoušky z příběhů

o námořnících. „Jen blíž, jen blíž,“ krákoral. Zněl nakřáple, rozkolísaně, tak staře, až bylo s podivem, že ještě neumlkl navěky. „Víš, o čem mluvím, synku?“ skřípěl vítězoslavně. „Pojď, pěkně na oči.“ V tu chvíli mi zatrnulo, protože jsem si uvědomil, že Mark ten den svůj tranzistorák nevzal.

Možná si někdo pouštěl rádio v přístřešku. Ale stejně mě

obcházela hrůza, nevěděl jsem přesně z čeho. Rozběhl jsem se k nádrži a volal: „Pojď sem, Marku, jsou tady!“ Lampy mě oslnily, všechno se se mnou kymácelo a já si nemohl být jistý, co vlastně vidím.

Určitě jsem viděl Marka stát v přístřešku. Těsně za prahem,

tváří v tvář temnotě. Než jsem stihl rozeznat, jestli tam s ním je i někdo další, Mark se slepě vypotácel s rukama před obličejem a spadl do nádrže.

Táhl při tom za sebou něco? Ve chvíli, kdy jsem ze světla

lamp vyběhl do šera, byl v čemsi jakoby zamotaný a chabě se snažil vyprostit. Plul ke středu nádrže, s napůl ponořenou hromadou smetí – buď se jí přidržoval, nebo ho táhla. Tam, kde odpadky vybíhaly nejblíž k jeho tváři, se na dvou místech odráželo světlo, možná od zátek z lahví? Všechno jsem si to stihl prohlédnout, protože jsem jen bezmocně stál a křičel na holky: „Dělejte, sakra! Topí se!“ Ano, topil se, a já neuměl plavat.

„Nedělej pitomce,“ slyšel jsem Lornu. Rozčílila mě tak, že

jsem se odvrátil od nádrže. „Co tím jako chceš říct?“ křikl jsem. „Co tím chceš říct, ty krávo zasraná?“

„Tak ty takhle?“ ohrnula nos a dál jen zarytě mlčela. Ale

Carol se nad mou hysterií ustrnula a vysvětlila mi: „Je tam metrová hloubka. Tam se utopit nemůže.“

Nebyl jsem si jistý, že se neplete, ale to jako výmluva ne

stačilo, musel jsem jít Marka zachránit. Ohlédl jsem se k nádr - ži a jenom zoufale vydechl, protože Mark byl pryč, pod hladinou. Vkročil jsem do vody a zmizel v ní až po pás. Hladina se mi jako led sevřela kolem pasu a těžkopádně mě zpomalila.

Na dně nádrže ležela tlustá vrstva slizkého smetí. Nohy se

mi smekaly, bál jsem se, že ztratím rovnováhu. Intuice mě vedla doprostřed nádrže, a také že jsem tam Marka našel, když ho můj zpomalený kopanec nabral do žeber.

Pokusil jsem se ho zvednout na nohy, ale něco ho drželo.

Musel jsem po něm poslepu šátrat v mrazivé vodě, cítil jsem, že jen nehybně leží. Přes tvář se mu rozprostíralo něco jako ohromná a naditá igelitová taška. Nechtěl jsem se jí dotýkat, bylo v ní cosi měkkého, nabobtnalého. Raději jsem Marka vzal za kotníky a po chvíli se mi ho povedlo osvobodit. Pak jsem ho za ramena vlekl k okraji a snažil se mu udržet hlavu nad

vodou. Byl děsivě těžký. Nakonec mi do vody seskočily na

pomoc obě dívky.

Ale přišli jsme pozdě. Když jsme Marka položili na beton,

jeho tvář jen dál němě křičela, v ústech mu stála voda. Ne

přišlo mi, že by měl něco s očima. Carol dostala záchvat a do

nemocnice se rozběhla Lorna, snad aby se na Marka nemusela

dívat. Chtěl jsem uvěřit, že vina spočívá na nich dvou, a začal

jsem na Carol dotírat, proč nečekaly v přístřešku. Jen jsem ji

ještě víc rozrušil, popřela ale, že nám vzkaz nechaly ony.

Úplně se přestala ovládat, když jsem se zeptal, proč nepočkaly

na ostrůvku. Při té otázce – nebo vzpomínce – ji jímala hrůza.

Už jsem ji nikdy nespatřil. Těch pár novin, které se o Mar

kově smrti obtěžovaly napsat, se shodlo na verdiktu „nešťastná

náhoda“. Policisté se na mě začali dívat skrz prsty. Tvrdošíjně

jsem totiž opakoval, že na dně možná byl ještě někdo, jenže

když nádrž vypustili, nikdo v ní neležel. Ať tam bylo, co

chtělo, alespoň je to pryč, říkal jsem si. Snad přinejmenším na

tom mám nějakou zásluhu.

Ale možná jsem jenom za každou cenu hledal, čím se utěšit.

Naposledy jsem se do těch míst odvážil před několika lety,

v zimě při noční cestě ze školy. V hloubi přístřešku se cosi

lesklo. Přibližoval jsem se a ustrašeně těkal očima z přístřešku

na nádrž, až jsem nakonec uviděl, jak se do mě ze tmy u la

vičky zabodávají dva lesklé terčíky. Byly to zátky od Coca -

-Coly, žádné oči, a určitě jen vítr mohl za to, že se nádrž zče

řila a zátky že se rozkutálely směrem ke mně. Prchal jsem tem

notou a ze všeho nejvíc mě děsilo, že pokud chci vidět na

cestu, nesmím podlehnout zoufalému nutkání, abych si ru

kama chránil oči.

Poprvé vydáno v antologii Shadows 2

sestavené Charlesem L. Grantem v roce 1979.

Přeložil Pavel Bakič

Ilustroval Roman Kýbus

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

RAMSEY CAMPBELL

Anglický hororový autor, editor a kritik (nar. 1946) je sku

tečně spisovatelem z jiného století. Jeho dětství bylo pozna

menáno propastí, která se rozevřela mezi rodiči. Matka trpěla

schizofrenií a otce uviděl po dvaceti letech poprvé až na jeho

smrtelné posteli. Není divu, že už ve svých jedenácti letech

začal sepisovat podivné příběhy a jeho zájem o hrůzostrašnou

literaturu ještě vzrostl poté, co objevil dílo H. P. Lovecrafta.

Pod jeho silným vlivem publikoval v roce 1962 svou první

povídku a o dva roky později i první sbírku. Dnes je Campbell

jedním z nejuznávanějších představitelů hororového žánru.

Početné romány začal publikovat v polovině sedmdesátých let

počínaje ve své době šokujícím titulem The Doll Who Ate

His Mother (1976). Z mnoha povídkových sbírek jmenujme

reprezentativní výběr Alone With the Horrors(1993). Z krat

ších prací pak nelze neuvést alespoň dnes už klasické povídky

„The Chimney“ (Komín, 1977, česky XB-1 12/2013) a „Mac

kintosh Willy“ (Willy Anorak, 1979, česky XB-1 10/2014),

za které obdržel Světovou cenu fantasy. Je rovněž nositelem

titulu Velmistra hororového žánru a Ceny Brama Stokera za

životní zásluhy.


Jakmile máma zavřela dveře pokoje, Martin se vždy za

vrtal pod přikrývky. Tahle část dne patřila mezi ty nejlepší. Během oné dlouhé, hřejivé hodiny mezi bdělostí a spánkem ho představivost dokázala odvát takřka kamkoliv.

Někdy ležel na zádech s přikrývkami přitaženými k nosu

a polštářem na čele, takže mu vykukovaly pouze oči. Tak si hrával na astronauta a polštář byl jeho helmou. Cestoval na vzdálenost třpytivých světelných roků, míjel Jupiter tak těsně, že viděl, jak na jeho povrchu běsní bouřky, potom se stáčel k Neptunu, studenému a zelenému, a k Plutu a ještě dál. Někdy v noci putoval tak daleko, že se nedokázal vrátit na Zemi, a nechával se unášet do dálav odlehlého mezihvězdného prostoru, až z něj zbyla pouhá maličká tečka blikající ve tmě, a tak usínal.

Jindy byl kapitánem ponorky uvězněné tisíce metrů pod

hladinou moře. Zatímco ho ze všech stran zaplavovala voda, musel se stísněnými a potemnělými chodbičkami prodírat k uzavíracím kohoutům, lokty si razit cestu podél torpédometu, aby unikl z pasti. Na hladinu se nořil v chladném vzduchu pokojíku a lačně lapal po dechu.

Nebo se zahrabával až na samý konec postele, kde byly

pokrývky opravdu důkladně zastrčeny pod matraci. Stával se havířem, který prolézal těmi nejužšími štěrbinami pod miliony tun kamenouhelných vrstev.

Nikdy si s sebou do postele nebral baterku. Ta by jen od

halila, že uvnitř kosmické helmy nejsou žádné ciferníky, tlačítka ani dýchací hadičky, že ponorka není umaštěná od oleje, plechová a posetá složitými ventily, že ponurá černá kamenná stěna, do níž tak zoufale rubal, není nic jiného než čistě bílé povlečení.

Dnes večer se před spaním díval v televizi na pořad o pro

zkoumávání jeskyní, a dychtil takový průzkum vyzkoušet. Měl být vůdcem podzemního záchranného týmu, který se snaží najít chlapce zaklíněného v jakési puklině. Měl se plazit jednou propojenou chodbou za druhou, pak se spustit do zatopené jeskyně a nakonec prolézt do maličké kaverny, kde hoch uvízl.

Jeho máma seděla v nohách postele a nepřestávala s ním

mluvit. Za dva dny se vracel do školy a neustále mu opakovala, jak se jí po něm bude stýskat. I jemu se po ní bude stýskat, i po Tiggy, jejich zlatém retrívrovi, a všem tady v domě na kopci. Ze všeho nejvíc se mu ale bude stýskat po dobrodružstvích pod pokrývkami. Ve škole se nořit pod přikrývky nemohl. Všichni by se mu nesnesitelně smáli.

Vždycky si myslel, jak je jeho máma krásná, a jiné to ne

bylo ani dnes večer, ale už si přál, aby odešla a nechala ho začít s průzkumem. Její krása byla o to působivější, že jí mělo být v dubnu třiatřicet, což Martin považoval za věk přímo prehistorický. Mámě jeho nejlepšího kamaráda bylo také teprve třiatřicet, ale ve srovnání s jeho mámou vypadala jako stařena. Jeho máma měla nakrátko střižené hnědé vlasy a širokou, velkorysou tvář bez jediné vrásky, a v ní tmavě hnědé oči, které vždycky prostupovala láska. Vracet se do školy pro něj bylo vždy bolestivé. Neuvědomoval si, jak hodně to bolí i ji; koli

krát za jeho nepřítomnosti sedávala na okraji této postele, ruku

přitisknutou ke rtům, oči zalité slzami.

„Táta se vrátí ve čtvrtek,“ řekla. „Chce nás všechny vzít

někam na jídlo, než odjedeš do školy. Kam bys chtěl zajet?“

„Mohli bychom jet do té čínské restaurace? Tam, kde dá

vají ty sušenky?“

„K Pangovi? Ano, to určitě můžeme. Táta se bál, že budeš

chtít do McDonaldu.“

Vstala se a políbila ho. Na okamžik si byli velmi blízko,

tváří v tvář. Neuvědomoval si, jak hodně je jí podobný – že se

oba dívají jakoby do zrcadla. Viděl, jak by vypadal, kdyby byl

žena; a ona viděla, jak by vypadala, kdyby byla takový chlapec

jako on. Byli dvěma odlišnými projevy téže osobnosti, což jim

dopřávalo tajnou důvěrnost, jakou nikdo jiný nemohl pocho

pit.

„Dobrou noc,“ popřála mu. „Sladké sny.“ A pak mu letmo

položila ruku na hlavu, jako by vycítila, že se mu stane něco

závažného. Něco, co by ho mohlo jednou provždy vyrvat z je

jího dosahu.

„Dobrou noc, mami,“ odpověděl a políbil ji na tvář, jejíž

hebkosti se nemohlo vyrovnat nic, čeho se dosud v životě do

tkl. Zavřela dveře.

Chvíli ležel na zádech, čekal, díval se na strop. Pokoj ne

tonul v úplné tmě; škvírou nade dveřmi se dovnitř linul úzký

proužek světla, který vykresloval bílý papírový lampion visící

nad Martinovou postelí, takže vypadal jako nějaká obrovská

bledá planeta (kterou často představoval). Martin setrval bez

hnutí, dokud neuslyšel, jak máma zavírá dveře do obývacího

pokoje, a potom se zavrtal pod pokrývky.

Jako mikrofon si k ústům přitiskl pěst a pronesl: „Pod

zemní záchranný tým číslo tři se hlásí do služby.“

„Zdravíme Podzemní záchranný tým číslo tři! Jsme moc

rádi, že tu jste! V Nohově ohbí, v hloubce dvfě stě dvacet pět

metrů, za Ďáblovým koutem, zůstal vězet chlapec. Je mu se

dmnáct a je těžce zraněný.“

„Bereme na vědomí, centrálo. Někoho tam okamžitě po

šleme.“

„Bude to muset být váš nejlepší člověk... je to tam opravdu

nebezpečné. Začalo pršet a všechny jeskyně zalévá voda. Máte

maximálně jen asi hodinu.“

„Žádné strachy. To zvládneme. Konec a přepínáme.“

Martin se nasoukal do výstroje. Oblékl si termoprádlo,

boty, nasadil si batoh a brýle. Kdyby ho někdo sledoval, viděl

by pouze přikrývky a pod nimi hroudu ve tvaru chlapce, jak

se svíjí, trhá a poskakuje nahoru a dolů. Když s tím přestal,

byl kompletně oblečený na výpravu do skulin Ďáblova koutu.

Jeho poslední hlášení do vysílačky bylo: „Centrálo?

Spouštím se dolů.“

„Podzemní záchranný týme, dávejte si pozor. Prší čím dál

víc.“

Martin zvedl hlavu a vtáhl do plic studený vzduch pokoje.

Potom se vrhl do první štěrbiny, kterou se měl dostat dolů do

jeskyní. Skalní strop byl nebezpečně nízko a musel se plazit

na loktech jako člen přepadového komanda. Na nepromokavé

9XB-1

Podpostelí

(UNDERBED)

Graham Masterton bundě si o kamenný výstupek roztrhl rukáv a líci mu rozčísl šrám, ale byl takový hrdina, že si krev otřel hřbetem ruky a pokračoval v lezení.

Zanedlouho dospěl do úzkého, problematického zákoutí,

ve skutečnosti na konec postele. Prolézt se jím dalo jen tak, že se položil na bok, natáhl ruku do nejbližší škvíry, chytil se kamene a kousek po kousku se sunul kupředu. Sotva se místem provlekl, už dospěl k dalšímu, kterým se musel prosmeknout úplně stejným způsobem.

Vzduch v podzemních kavernách byl stále dusnější a Mar

tinovi bylo nepříjemně horko. Ale věděl, že se nesmí zastavovat. Chlapec v Nohově ohbí na něj spoléhal, stejně jako zbytek Podzemního záchranného týmu číslo tři a celý svět na povrchu, který dychtivě čekal na jeho návrat z hlubin.

S krvácejícími prsty se provrtával kupředu, až dolezl k za

topené sluji. Byl to desetimetrový úsek tunelu, zcela zaplavený černou, mrazivou vodou. Od objevení jeskynního komplexu se v něm utopilo pět jeskyňářů včetně dvou prvotřídních expertů. Sluj byla nejen zatopená, ale přímo uprostřed v ní byl ostrý ohyb, do něhož vybíhaly skalní výstupky, na nichž se snadno zachytávaly jeskyňářské opasky nebo popruhy batohů. Martin na okamžik zaváhal, ale potom se zhluboka nadechl těžkého vzduchu a vnořil se pod hladinu.

Voda byla příšerně studená, ale Martin tunelem plaval

mocnými, pravidelnými tempy, dokud nedospěl do ohybu. Se stále zadrženým dechem se nahnul do strany a začal se soukat mezi zubatá, nelítostná skaliska. Už byl téměř na druhé straně, když se mu na nich zachytil popruh batohu a bylo mu jasné, že ve škvíře uvízl. Kroutil se, snažil se natáhnout ruku za záda, aby popruh ze skaliska uvolnil, ale podařilo se mu ho jen pevněji zamotat. Zkusil se vykroutit opačným směrem, ale to už se na popruhu udělal uzel.

Dech už zadržoval tak dlouho, že ho bolely plíce. V zou

falství sáhl do kapsy a vytáhl zavírací nůž. Poštěstilo se mu vytáhnout čepel, zkroutil si ruku za záda a sekl po utaženém popruhu. Prvními dvěma pohyby se netrefil, ale třetím ho do poloviny prořízl. Třebaže mu lezly oči z důlků a nedostatkem vzduchu mu už už měly prasknout plíce, nedovolil si kapitulovat. Ještě jeden sek a popruh se přetrhl.

Kopl oběma nohama a co nejrychleji pokračoval v plavání.

Dospěl na konec zaplaveného prostoru, vynořil se nad hladinu a obrovskými vděčnými nádechy si začal plnit plíce podzemním ledovým vzduchem.

Zrádnou kapsu zdolal, ale čekala ho další nebezpečí. Do

dolních partií jeskynní soustavy začínala pronikat dešťová voda z povrchu. Slyšel, jak se voda řine škvírami a pleská tunely. Za necelou půlhodinu bude podzemí zalité každé místo a jemu se uzavřou všechny únikové cesty.

Ale šinul se dál, proklouzl na břiše štěrbinou, která měla

jen na několika málo místech více než třicet centimetrů na výšku. Byl zhmožděný a vyčerpaný, ale už byl téměř v Ďáblově koutě. Odtamtud to bylo už jen několik metrů do Nohova ohbí.

Z nízkého vápencového stropu crčela dešťová voda a prou -

dila po stěně štěrbiny, ale Martin nedbal. Už byl promáčený a konečně se plazil Ďáblovým koutem. Prolezl k úzké svislé průrvě zvané Nohovo ohbí a nakoukl do ní; snažil se zahlédnout uvězněného hocha.

„Haló!“ zavolal. „Je tam někdo? Haló, slyšíš mě? Přišel

jsem tě vytáhnout!“

Napínal uši, ale neslyšel žádnou odpověď. Neslyšel ani

imaginární odpověď. Vtlačil hlavu ještě o trochu dál, aby viděl

hlouběji do průrvy, ale nikdo v ní nebyl. Nikdo tam nenaříkal,

nikdo z ní nevolal. Nevzhlížela k němu žádná bledá vyděšená

tvář.

Ve skutečnosti dospěl na konec postele a díval se přes

okraj matrace do sevřené kapsy přikrývek a prostěradla, odkud

dál nevedla žádná cesta.

Měl na vybranou, ale také velice málo času. Buď mohl

slézt do Nohova ohbí a zjistit, kde přesně hoch uvízl, nebo

mohl záchrannou misi vzdát a vrátit se nahoru. Za necelých

dvacet minut měly být jeskyně zcela zality vodou, a všichni

pod hladinou se měli utopit.

Rozhodl se to risknout. Slézt do hlubin Ohbí mu zabere

pouhých sedm či osm minut a dalších pět, aby se doplazil k za

topenému tunelu. Jakmile se dostane za tuto vodní překážku,

jeskyně už dosti strmě stoupaly k povrchu, takže by měl sluš

nou šanci z nich vyváznout předtím, než je zalije déšť.

Prosmýkl se přes okraj Nohova ohbí a začal se soukat do

průrvy. Každou chvíli mohl uklouznout, ruce a nohy se mu

chvěly vypětím. Cítil, jak se vápencové stěny začínají hýbat

– v pomalém, táhlém, seismickém skluzu, který v něm vyvo

lával dojem, jako by se kolem hroutil celý svět. Kdyby se No

hovo ohbí propadlo, zůstal by v něm uvězněn, nedokázal by

vylézt zpátky a do podzemních prostor by jen dál a dál prou -

dila voda.

Hekal námahou a pokoušel se udržet na stěně průrvy.

V jednom okamžiku si myslel, že se dokáže vytáhnout zpátky.

Ale potom všechno sklouzlo – přikrývky, prostěradlo, vápen

cové skály, a on skončil na dně Nohova ohbí, pohřben zaživa.

Zpanikařil. Sotva se mohl nadechnout. Ale potom se začal

chytat sesutého kamení, kámen po kameni se škrábat z průrvy.

Musela tu existovat nějaká úniková cesta. Kdyby o něco hlou

běji našel další jeskyni, třeba by mohl sešplhat na úpatí kopce

a vysoukat se ven nějakou dírou nebo kdovíjakou štěrbinou.

Pokud si vápencem dokázala najít únikovou cestu dešťová

voda, nepochyboval, že by to zvládl také.

Podařilo se mu odvalit všechny balvany. Teď už mu zbý

valo jen prohrabat se bahnem. Nabíral ho celými hrstmi a sta

hoval za sebe, až nakonec ucítil, jak do průrvy zavanul čerstvý

vzduch: čerstvý vzduch a vítr. Po čtyřech se vyplazil z Nohova

ohbí a rázem se ocitl na ploché, písčité pláži. Byl perleťově

šedý den, ale slunce viselo vysoko na obloze a v dáli se klidně

třpytil oceán. Otočil se a uviděl, že se za ním na kilometry da

leko rozprostírá šedá trsnatá tráva. Mezi trsy se nějakým způ

sobem vynořil jako člověk, který vylézá zpod těžké pokrývky.

Postavil se a ometl ze sebe špínu. Stále měl na sobě nepro

mokavou bundu a jeskyňářské boty. Byl za ně vděčný, protože

foukal ostrý a studený vítr. Nad hlavou mu neúnavně kroužili

bílí racci, nekřičeli ani neskřehotali, a v očích se jim zračily

prázdné výrazy, jak tomu bývá u žraloků. Z písku pod jeho

nohama vykukovaly škebličky hrající duhovými barvami.

Chvíli se nebyl schopen rozhodnout, co by měl udělat

a kam by



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.