načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2014/08 - redakce XB-1

XB-1 2014/08

Elektronická kniha: XB-1 2014/08
Autor:

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6546-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Matthew Kressel: Zvuky staré Země

(The Sounds of Old Earth, 2013)

nominace na Nebulu

Sofia Samatarová: Příběhy o selkiích jsou pro žabaře

(Selkie Stories Are for Losers, 2013)

nominace na Huga, Nebulu, World Fantasy Award

a Cenu Britské asociace science fiction

  1. C. Finlay: Politický důstojník

(The Political Officer, 2002)

nominace na Huga, Nebulu a Pamětní cenu Theodora Sturgeona

Domácí SF

Josef Pecinovský: Interdikt

Dalibor Vácha: Sprint bez cíle

Stanislav Rýdl: Jižák

Publicistika

Jan Lukavec: Vlkodlaci, erotika a zločin

Julie Nováková: Rozhovor s C. C. Finlaym

Pavel Žďárek: Omdlévající divák

Fantastická věda

Čeljabinský meteor vznikl při kosmické kolizi;

Má Aralské jezero šanci?;

„Měkká“ elektronika do tkání a orgánů; Vlny na Titanu

Filmfaroniáda

Filmová soutěž: Lucy

Filmové premiéry; Na hraně zítřka;

Zloba: Královna černé magie; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Hugh Howey: Silo;

Victoria Schwabová: Archiv;

Vladimír Sorokin: Telurie; Pavel Obluk: Kra;

Lucie Fidlerová: Narozen o půlnoci – Dračí znamení;

Kass Morgan: Prvních 100; Svědkyně temnot;

Chloe Neill: Holky někdy koušou;

Ted Hughes: Železný muž; Thor – Poslední Viking;

Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Svatba v redakci

21. června ve 14.00 na Mezní loucepřišel o své manželské panictví redaktor

našeho časopisu Martin Šust. (viz foto)

Manželka Bohunka se jistě postará

o svého partnera tak, aby se i nadále

mohl ze všech sil starat o nejen o její

spokojenost, ale i o stálý přísun mate -

riálů do našeho časopisu.

Blahopřejeme!

AUDIOASFALT

V úterý 24. června 2014 uvolilo audio

vydavatelství Walker & Volf dodistribuce v pořadí svou třetí zvukovounahrávku. Ve formátu MP3 posluchačům

představuje „ASFALT I. Poslední tři

týdny“, nezapomenutelnou knihuŠtěána Kopřivy, která v nekrácené podobě

nabízí přes osmnáct hodin zběsilého

čtení na cestě do pekla. Ke stažení„poteče“ Asfalt přes audioportályAudiotéka, Palmknihy, Kosmas, Alza,Audiolibrix, Bontonland, Floowie aj.

Druhá část „ASFALT II. Efektivníbrutalita“, dalších čtrnáct hodin poslechu,

byla posluchačům k dispozici o necelý

měsíc později, 21. července 2014. Na

CD-MP3 vyjdou obě části vdvoudiskové výpravné podobě během prvnípoloviny října 2014. Pro tuto sběratelskou

edici (celkem přes 32 hodinbrutálně-satirického hororu) máme připravenpůsobivý potisk kompaktních disků z dílny

našeho grafika Petra Šimčíka. Nasamotné obálce nahrávky je využitapůvodní knižní ilustrace od Davida Hanzla.

Cena Aeronautilus

Aeronautilus je oceněním za uplynulý

rok pro české autory, výtvarníky apočiny v žánrech science-fiction, fantasy

a horor. Je to anketa, v jejíchžvýsledcích se zrcadlí názor odborníků ifanoušků – účastníků Festivalu fantazie,

největšího festivalu fantastiky a her

v ČR. Také je to skulptura rakety skovovou rozsochou na špici, představující

kosmickou loď Aeronautilus zklasického a nesmrtelného románu českého

klasika J. M. Trosky.

LETOŠNÍ LAUREÁTI JSOU:LETOŠNÍ LAUREÁTI JSOU:

KNIHA ROKU:Vilma Kadlečková:

Mycelium: Jantarové oči (Argo)

POVÍDKA ROKU: Jan Žlebek: Popel,

nebo prach (Legendy: Prokletéknihovny)

OBÁLKA ROKU: Jana Šouflová:Legendy: Prokleté knihovny (Straky na

vrbě)

WEB ROKU: XB-1

VELMISTŘI ŽÁNRU: Jiří W.Procházka a Michael Bronec

Zemřel Daniel Keyes

Ve věku 86 letzemřel v nedělispisovatel Daniel Keyes,

který se proslavil

jako autoroceňované knihy Růže

pro Algernon.

O jeho úmrtí na

komplikacezpůsobené zápalem plic

informovala média spisovatelova dcera.

Keyes se narodil v roce 1927 v New

Yorku a vystudoval psychologii. Později

pracoval jako editor v časopise určeném

milovníkům sci-fi.

Jeho nejslavnější příběh Růže proAlgernon vyšel v roce 1959 nejprve jako

krátká povídka. Později ji autorpropracoval do románové podoby a vydal

v roce 1966 - kniha byla přeložena do

sedmadvaceti jazyků a prodalo se jí přes

pět milionů kusů.

Kromě zpracování ve filmu Charly,

které v roce 1969 získalo Oscara díky

výkonu hlavního představitele Cliffa

Robertsona, se Růže pro Algernonobjevila i v divadle, a to i ve forměmuzikálu.

V Česku patří inscenace Růže proAlgernon, která měla v Divadle v Celetné

premiéru v roce 1993, k nejúspěšnějším

představením po roce 1989. Hra s Janem

Potměšilem v hlavní roli už má za sebou

730 repríz.

Povídky v soutěžích

a korektury

Vím, že jde oobehranou písničku.

V každém workshopu

nebo povídání o psaní

se zdůrazňuje, ženejen práce samotná, to

jest námět a výstavba

příběhu jsou důležité,

ale také jazyk český je podstatný. A to velmi.

Ostřílení autoři vědí, že je potřeba si práci po

sobě minimálně třikrát přečíst, aby seodstranily logické kopance, nejhrubší stylistické

chyby, chyby v gramatice, tedy jazykové

„drobnosti“, jako jsou shoda podmětu spřísudkem, užívání přivlastňovacích zájmen

a podobně.

Další postup se různí, někteří používajítakzvané betačtenáře, kteří proti autorům mají

výhodu toho, že příběh neznají a tudíž daleko

lépe odhalí logické chyby. Jiní zadají texty

profesionálním korektorům... Jenže i velcí

znalci češtiny a odborníci nemusejí znát

všechna slovní spojení v dané literárníoblasti. To se týká sci-fi ve valné míře. Jako

každý obor, má i SF svůj „slang“ – pamatuji

si, že v Mladé frontě mi paní korektorky

v publicistice opravovaly slova fan a faní na

fanoušek či fanda a mě mohl trefit šlak.

Pomáhají takzvané korekturní roboty, zná je

kařdý, kdo pracuje s wordem nebo jinýmtextovým editorem. Ty vychytají valnou většinu

„přelkepů“, jak jim s oblibou říká přítel

Ondra Neff. Jenže to je jen pomocný nástroj

a ještě velmi zrádný. Pokud se na něj člověk

příliš spolehne, a bohužel se tak, zvláště

v soutěžích, velmi často stává, odvede vám to

i s úroky. Pokud totiž „učiníte“ chybu, která

je normálním slovem, nechá ho tam a pak

dojde někdy k úsměvným okamžikům, jindy

k solidnímu trapasu. Příkladem byla jedna

z dnešních povídek, kdy autor napsal, že

hrdina měl omotaný řetěz kolem kroku...

Na závěr se ještě zmíním o nadužívánípřivlastňovacích zájmen. Zatahá vás za oči,

když autor napíše: opíral se o svou hůl. Ojakou jinou by se měl opírat? Takových hlášek

je obvykle v povídkách opravdu hodně.

Schválně jsem to počítal u jedné povídkyrenomovaného autora a bylo jich tam kolemšesti na jedné tiskové straně. Vím, že vhovorové řeči se často bezmyšlenkovitě používají,

ale v literatuře by to být nemělo.

Existuje program, který dokáže kroměpřeklepů vyhledávat i takové věci, jako jeopakování stejných slov v jedné větě, nebo snad

nejčastější chyby, tedy čárky mezi větami.

Pro úspěch v literární soutěži je podstatnénejen vymyslet námět, dobře text napsat, ale

napsat jej i dobře česky, protože nic tak ne -

zkazí požitek z dobré povídky jako hromada

chyb. Ale ani on není všemocný

Vlado Ríša

p.s. Autoři! Víte, jaký je to opruz zanášet

opravy do povídek, když na tiskové straně

(po redakční korektuře) je stále ještějednatřicet oprav?


Země ztichla, když všichni odletěli na novou. Vykračuju si

prázdnými ulicemi New Paltzu s obličejem neprodyšnězakrytým kyslíkovou maskou. Na těle se mi sráží mrholení kyselého

deště a vzduchotěsně zatavené výkladní skříně halí hustá mlha.

Minulý týden odvezli na Novou Zemi gízské pyramidy. Týden

předtím Stonehenge. Předpředminulý týden Versailles a slušnou

část Velké čínské zdi. Jenže převoz méně významných památek

vychází podle NEU příliš draho, takže sedm set let staráHugenotská ulice zůstane tady v New Paltzu, aby ji planetární lasery

rozkrájely, až za pár měsíců začnou trhat Zemi na kusy.

Napumpuju si do krevního oběhu nano, aby mi zmírnilopomalu postupující osteoartritidu, a pokynu několika dalšímodíračům. Procházíme se těmihle zaprášenými ulicemi každý den

v deset ráno, náš drobný akt vzpoury proti vyhlášené povinné

evakuaci. Zamávám na pozdrav šestadevadesátileté Martě velegantní růžové kyslíkovce. Potřesu si rukou s doktorem Wu,

který mi jako malému klukovi voperoval kraniálku. Usměju se

na stotřiatřicetiletou Cordelii, která kolem prokluše na nohou

vyztužených servokvadricepsy. Všichni jsme prožili v New

Paltzu celý život a všichni tu hodláme i zemřít.

Za mnou se někdo zasměje, zvuk, který jsem už dlouhoneslyšel. Skupinka náctiletých kluků a holek ke mně přijíždí po

rozpraskaném chodníku na stařičkých turbocyklech. Zastaví

smykem a měří si mě dychtivě zrudlými tvářemi. Nikdo z nich

nemá kyslíkovku, což je v rozporu se zákonem. Hned jsou mi

sympatičtí.

„Hej, šinchune!“ prohodí jeden kluk. „Nevíte, kde jsou tady

žáby?“

Než stihnu odpovědět, pohledná dívka s techplantem na tváři

si odfoukne z očí zelený dred a dodá: „Slyšeli jsme, že nějakej

wankchuc’timá tady starej barák, kde má žab jako gose.“ Jeden

z kluků do sebe lupne kolečko a další si stříkne cerebko zoranžového inhalátoru. Třetí potáhne z cigalektriky a vydechnefosforeskující kouř.

„Za mým domem je rybník, kde pár žab ještě pořád žije,“přikývnu.

„Sin!“ vykřikne dívka. „Nechcete se projet s náma? Já jsem

Lin.“

Všichni jsou vysmažení až na orbitálku, ale nedá se říct, že

bych ještě měl co ztratit. „Abner,“ opáčím.

A to už ji svírám kolem pasu, zatímco se řítíme k mému

domu po rozbité silnici, kterou žádné pozemní vozidloneprojíždělo už celá desetiletí. S větrem ve tváři hned pookřeju.

„Jsme z Albany,“ vykládá Lin. „Zkoušeli jsme to vzít po starý

federálce, ale když to Ť’üana shodilo na jednom z těch megarigolů, sjeli jsme raději na okresku. Trvalo nám to jungjie!“

Díky staticloně kolem pozemku se mých padesát akrů lesa

mihotá jako voda na slunci. Udržovat clonu v chodu na vysoký

výkon je pro mě otázka hrdosti; koneckonců jsem tu zatracenou

technologii sám navrhl. Jakmile přejedeme přes práh clony,

který je pod proudem, sundám si kyslíkovku a zhluboka senadechnu. Děcka se začnou usmívat, když ucítí úrodnou půdu

a tlející listí.

„Takhle to v Albany nevoní,“ podotkne Lin.

Zaparkujeme mašiny na přerostlé trávě a já je odvedu do lesa

za domem. Při pohledu na obrovské javory a břízy všichni

zmlknou.

„Žáby kuňkají nejhlasitěji vpodvečer a před deštěm,“vysvětluju. „Právě tehdy se samečci snaží přilákat družku.“ Děckapřelézají větve a hihňají se u toho. „Jestli je opravdu chcete slyšet,

budete muset vydržet do setmění.“

„Nemáte něco k jídlu?“ zeptá se jeden z kluků. „Od včerejška

jsme nejedli.“

Prohrabu se domácími zásobami a vrátím se s nějakýmiinstantkami, v podstatě tím jediným, co je teď na Zemi k sehnání,

zatímco děcka se třesou a potácejí po inhalaci cerebka.Zelenovlasá Lin poodejde stranou, aby se vyzvracela mezi stromy.

„Je v pořádku?“ zeptám se jednoho z kluků.

„No jo, Lin vždycky po prvním prásku blije. Dáte si?“Nabídne mi červený inhalátor, ale já odmítnu.

Sedíme u rybníka, všichni namačkaní na jednom povaleném

kmeni. Lin sedí vedle mě a já jí vybaluju brčko instantky. „Není

ti nic?“ vyzvídám.

„Vždycky se mi udělá totálně šunpin, když do toho zapluju.“

„Asi mi do toho nic není,“ nadhodím, „ale neměli byste být

ve škole nebo tak něco?“

„Školu zavřeli před čtyřma měsícema. Málo učitelů.“

„A co děláte celé dny?“

Utře si slinu z tváře a pokrčí rameny. „Sama nevím. Tohle.“

Další kluk se odšourá vyzvracet do lesa.

„Co vy? Žijete tady sám?“

Přikývnu.

„A co děláte celý dny vy? Paříte se žábama?“

„Většinu času mi zabere údržba staticlony, aby vůbecfungovala.“

„To je vaše práce nebo co?“

„Bývala. Jedenapadesát let jsem pracoval jako konstruktér

staticlon. Navrhoval jsem nanofiltry, které chrání ekosystémy

jako tenhle před envirotoxiny. Ale NRDC moji pozici před

čtyřmi lety zrušilo.“

„Proč? Tady je to sin!“

Přinutím se k úsměvu. „Protože toxfiltrace už je mrtvý obor.

Lidi zajímá jen vytváření nového života, ne ochrana tohostarého.“

Jako by si mě poprvé pořádně všimla. „Jak starý to tady je,

Abnere? Ty stromy vypadaj mega staře.“

„Zjistil jsem, že ten rybník se žábami tu byl už před čtyřmi

staletími, když moje pramáti stavěla tenhle dům.“

Povzdechne si. „A posraný NEU vás odsud chce vyhnat?“

„Ti odsud chtějí vyhnat všechny.“

Hodí kámen do rybníka, až tucet žab vykvikne hrůzou.

„Prosím tě,“ vezmu ji zlehka za ruku. „Vyplašíš je.“

„Jak dlouho ještě?“ opáčí se soucitným pohledem a jánetuším, jestli myslí žáby nebo moje vystěhování.

„Brzy.“

Děti dostanou zase hlad. Měl jsem tu pár těžko sehnatelných

vegisteaků, které jsem si šetřil pro vnoučata, jenže ta se tadyneukázala už celé věky. Ogriluju je na verandě, zatímco kouř se

vine mezi stromy a zapadající slunce protíná větve světelnými

traverzami.

Děcka vdechnou další cerebko, zavyjí smíchy a Linda se

znovu vyzvrací. Když je to unaví, zahlédnu v jejich krvípodlitých očích něco zoufalého, něco, co už znám z tváří Cordelie,

doktora Wu, Marty a ostatních odpíračů. Lítost vás neušetří jen

proto, že jste mladí.

„Kvůli tomuhle jste přijeli až z Albany?“ zeptám se Lin.

„Tam je akorát prach a mrakodrapy. Žádný opravdický

stromy. Slyšeli jsme, že tady je to sin. Máte děti, Abnere?“

3XB-1

Zvuky staré Země

(THE SOUNDS OF OLD EARTH)

Matthew Kressel


Ta otázka mě zaskočí nepřipraveného. „Jo, syna a dceru.

A dvě vnoučata. Trochu mi připomínáš moji vnučku Rachael.“

Krátce se nad tím zamyslí. „Jezděj sem často?“

„Teď už ne.“

„Proč ne? Já bych tady byla furt.“

„Odstěhovali se.“ Ukážu k nebi.

Zamračí se a její tělo se svěsí jako starý strom. „Taky sestěhujeme.“

„Na Novou Zemi?“

Nesouhlasně zamručí. „Ta je akorát pro zazobance. Nás čeká

Wal-Mart Toyota.“

„Tu neznám.“

„Ani byste nemoh. Je mega stará, jedna z prvních orbitálek.

Jenže člověk musí jít tam, kam ho pošlou, jinak – vždyť víte.“

„Vím,“ pronesu s pohledem upřeným na převrácený odraz

stromů odrážející se ve vodě.

Nad lesem se rozprostře noc a žáby se pustí naplno do vábení.

Jejich skřehotání přejde v hlomoz a děcka se zastaví anaslouchají. Vyjdou nádherné hvězdy a nevím, jestli se mi to jen

nezdá, ale je to, jako by je žáby znovu a znovu zapřísahaly:„Pomoc, pomoc, pomoc!“

Chvíli posloucháme, než se žáby unaví. „Je pozdě,“ pronesu.

„Do Albany je to pěkně daleko. Nechcete u mě přespat? Postelí

je tu dost.“

A tak zamíříme dovnitř. Ustelu jim čistým povlečením, které

jsem už roky nepoužil, a v noci slyším šukání, štrachání a smích,

zatímco si nalévám jednoho panáka žitné whisky za druhým,

dokud nevytuhnu. Pozdě v noci zaslechnu, jak mi někdo fňuká

přede dveřmi, a tak se zdrchaně vyhrabu z postele. Na chodbě

sedí Lin, která na mě upře oči rudé jako uhlíky.

„Omlouvám se,“ řekne a otře si slzy. „Já nevěděla, že tady

spíte vy.“

„Co tady děláš?“

„Nic,“ odpoví a vyškrábe se na nohy.

„Jsi v pořádku?“

„Jen mě tak napadlo. Vůbec nás neznáte, Abnere, a stejně jste

nás pozval k sobě domů.“

Pokrčím rameny. „Tenhle dům se stavěl pro hosty.“

Zadívá se na stěny. „Musel bejt moc hezkej, když byl plnej

lidí.“

Přikývnu. „Byl.“

Jak tam tak stojí, znovu mi připomene vnučku, kterou nikdy

nevídám. Nejradši bych ji objal a řekl jí, že budoucnost bude

sin, že všechno nakonec dobře dopadne. Na takové lhaní jsem

ale příliš opilý. „Je pozdě, Lin. Jdi spát.“

Po tváři se jí skoulí slza. Přikývne a odvrátí se. Zavřu dveře

s pocitem, že mi uniklo něco důležitého. Trvá mi věčnost, než

zase usnu.

Ráno jsou děcka pryč. Dům vypadá, jako by se jím přehnalo

tornádo. Jedna ložnice je však uklizená a na nočním stolku je

vzkaz.

„Žáby jsou krásný. Vy jste krásnej. Díky za dokonalej den.

– Lin.“

Se vzkazem v ruce upírám pohled z okna na prázdný dvůr.

Už teď se mi stýská po jejich smíchu.

* * *

Několik měsíců předtím, než mi přišla výzva k evakuaci,

jsem poprvé navštívil Novou Zemi. Průvodce mi dělal můj syn

Josef, který mě zavedl do rezervace Ishibuto-Mori, hustéhodeštného pralesa na severní polokouli. Obří sekvoje vysazené před

několika lety už vyrostly do výšky několika desítek metrů,genově upravené zmijovce vydávaly vůni cukrové vaty a do deště

se dávalo každý den přesně ve čtrnáct nula nula.

Stěny z čirého plexiskla nás bezpečně držely na dlážděnépěšině, která nás dovedla ke Galerii Johna Muira jako Dorotku do

země Oz. Šlo o honosné nákupní středisko, které zjevně počítalo

se všemi lidskými potřebami. Jídlo, oděvy, šperky, hospoda,

imerzní kino, lázně. To vše zde, přímo uprostřed deštnéhopralesa. Na nádvoří střediska nás uvítal holomoderátor, který nám

obšírně, jako by mluvil k dětem, vysvětlil, jak se Stará Země

stala neobyvatelnou a jak byl první domov lidstva navždyzničen, protože Ti Předtím si ani trochu nevážili přírody. FirmaIshibuto-Mori spolu s desítkami dalších podniků se však usilovně

snaží, aby Nová Země tomuto osudu unikla.

Jak jsme tak se synem pojídali předimenzované burgery na

zahrádce Pfizer-McDonaldu, všiml jsem si, že nikdo nezvedl

hlavu, když nad pralesním baldachýnem vyšla Země. Než se

dostavil další pravidelný liják, už jsme byli na zpáteční cestě

domů.

Josefova rodina obývala prostorný byt s mnoha okny v sedm -

adevadesátém patře třísetpatrového věžáku. Podobná luxusní

apartmá, prohlásil Josef, teď raší po celé Nové Zemi. Zahřálo

mě u srdce, když jsem uviděl svá vnoučata Rachael a Pima.

Osobně jsme se viděli naposledy před několika lety – na Zemi

už nejezdili. Pim zrovna slavil dvanácté narozeniny.

Vnuk sfoukl svíčky a všichni jsme si rozdělili papájový dort.

Androt z lesklého mahagonu nám na snašin povel nalil kávu,

přinesl sušenky a sklidil špinavé nádobí. Připadal jsem si jako

nějaký pohádkově bohatý generální ředitel. Přírodní obilniny

byly na Zemi absurdně drahé a těžko k dostání, ale na Nové

Zemi byly očividně stejně hojné jako naprogramovaný déšť.

„Pim není jediný, kdo dneska oslavuje,“ podotkl Josef mezi

dvěma doušky kávy. „Pověz dědovi tu skvělou novinu, Rach.“

Vnučka se rozzářila a řekla: „Dostala jsem studijnístipendium na GE Sinopec!“

„GE Sinopec?“

„Orbitální univerzitu!“

„Wa ! Studijní stipendium? To je sin!“

„Řekli jsme si s Esther,“ přidal se Josef, „že jí za odměnu

koupíme malý lobík. Divil by ses, jak levně se teď dají pořídit.“

„Na víkend budu jezdit k mámě a tátovi,“ vysvětlovalaRachael, „a v neděli odletím zpátky do školy. A představ si,dědečku, že existuje jeden nízkoenergetický manévr zvanýHohmannův transfer, který tě za dvě hodiny dopraví ke Staré Zemi.

Zaletíme se tam s Levou podívat, až ji začnou rozebírat,abychom to viděli zblízka.“

„Rachael,“ napomenula ji Esther. „Co kdyby ses zeptaladědečka, jestli nechce ještě kávu?“

„Jednu už má. A nekoupila jsi snad toho androta právě kvůli

tomuhle?“

„Nebuď drzá, Rachael!“

„Ale mami, vždyť má plnej šálek!“

„Rachael Kopperfeldová!“

„Prosím vás!“ vložil jsem se do toho. „Ano, ano, rozebírají

Starou Zemi. To není žádné kaise tajemství. Proč s tím všichni

přede mnou děláte takové okolky?“

„Protože vždycky, když na to dojde řeč, spustíš tirádu o tom,

jak ti chtějí zdemolovat domov,“ odpověděl Josef.

Změřil jsem si syna pohledem. „Kdysi to býval i tvůj domov,

jestli si pamatuješ.“

Josef se zamračil. „To už je dávno, tati.“ Mávl rukou ke

svému bytu. „Můj domov je teď tady a byl bych rád, kdyby si

Pim užil hezkou oslavu.“

„Je tam pořád ještě ten rybník se žábami, dědečku?“ zeptal

se Pim.

4 XB-1


„Ano! Ubránit rybník před toxiny je pěkná fuška, ale žáby

pořád ještě v létě kvákají po večerech. Pamatuješ, jak jsi je dával

do krabiček, abys vylekal babičku Shosh?“

Zahihňal se. „Rach jim zase vymýšlela legrační jména apořádala jim svatby.“

„Někdy tropily večer takový hluk,“ dodala Rachael súsměvem, „že mě z toho ještě ráno brněly uši.“

Zavrtěl jsem hlavou a sklopil oči k talíři se sušenkami. „Ta

nebohá stvoření netuší, že jejich odvěký domov bude brzyzničený.“

„Ne zničený,“ opravil mě Josef. „Rozebraný. To je rozdíl.“

„Vymře bezpočet druhů. Nevím, jak tomu chceš říkat.“

„K nějakým úmrtím dojde,“ přitakala Rachael. „Alegeoinženýři se hrdinně snaží zachránit všechny popsané druhy.“

„Hrdinně? Nechávají kolébku lidstva shnít, Rachael.“

„Já mám Zemi taky rád, tati,“ ozval se Josef. „Jenže vzduch

je tam samý jed. Půda je toxická. Celý svůj kaise život ses ji

snažil vyčistit a kvůli čemu? Abychom se mohli dívat, jak máma

pomalu umírá na tox?“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Chci

lepší život pro moje děti a ten mi tvoje Země nedá.“

Odložil jsem šálek. „Odkdy je to moje Země? Kdysi bývala

naše.“

Esther hlasitě usrkla kávu na znamení, že z našeho rozhovoru

nemá žádnou radost.

„Nejde jen o toxiny, dědečku,“ pokračovala Rachael, „ale

taky o přelidnění. Na vybudování Nové Země jsme spotřebovali

veškerou hmotu hlavního i Kuiperova planetkového pásu.Potřebujeme plášť Staré Země na výstavbu dalších kolonií. A navíc

je to přirozené.“

„Přirozené?“ zopakoval jsem, zatímco se mi břichemrozlévalo horko.

„Ano.“ Rachael se napřímila a ohlédla se po své matce, jako

by se na to připravovala celé týdny. „V živých organismech se

nové buňky rodí ze starých a ty staré pak odumírají. Ale život

jde dál. Buňky tvého těla se už mnohokrát zreplikovaly. Stará

Země nezaniká, dědečku, ale obrozuje se. Ze staré buňky vzniká

nová. A až stará buňka odumře, její obsah se rozloží azrecykluje. Takový už je koloběh života. Tělo Staré Země zmizí, ale

jeho podstata bude žít dál.“

Zíral jsem na svou rodinu, jejíž členové byli ochotni zahodit

penězi nevyčíslitelnou Zemi, jako by šlo o nějaký zastaralý

přístroj, a nesouhlasil.

* * *

Tři dny po Linině návštěvě vystupuju z auta v centru Albany.

Kráčím deštivou mlhou kolem prázdných mrakodrapů, kupvětrem navátých odpadků a vzduchotěsně zatavených budov, až

mi od nohou odletují obláčky šedého prachu. Na Livingstonově

třídě potkám odpíračku, která se mi představí jako Helen. Vpatách se jí drží nezdravě vypadající kotě.

„Moc dětí tu nezůstalo,“ říká Helen hlasem ztlumenýmpoškrábanou kyslíkovkou. „Zelený vlasy a techplant na tváři, ne?

Jo, to je Lin Bar-Martin. Jieongova dcera. Tahá se s partoulioumangů. Její táta Jieong se podílel na nanotestování, pokud si

dobře pamatuju.“

„Vědec?“

„Cha! Ne, to nano testovali na něm.“

„Aha. Kde bydlí?“

„Nikde.“

„Jak to myslíte? Je bezdomovkyně?“

„To určitě. Kdepak, tady je volnejch bytů spousta.Odstěhovala se.“

„Kam?“

„Do Wal-Mart Toyoty. Na orbitálku.“

„Myslíte nadobro?“

„Kde žijete, pajčch’i? Na Zemi se nikdo nevrací.“

„Co její přátelé?“ Štve mě, že si nejsem schopen vybavitjejich jména. „Jsou tady ještě?“

„Už jsem tu neviděla děti kolik dnů. Celá severní půlka města

odtáhla do Wal-Mart Toyoty. Prej je to děsná díra. Nechali ji

rozestavěnou, když vymysleli lepší metody stavby kolonií spomocí nanotechniky.“

„Ale ty děti byly před třemi dny u mě doma!“

„A předevčírem odjely. Odvezla je flotila lodí, úplně jako na

přehlídce.“

A v tu chvíli mi dojde, proč ta děcka jela po nebezpečných

silnicích až do New Paltzu, a pochopím ten výraz v Lininých

očích, když v noci plakala před mými dveřmi, ten pocit, že mi

něco uniklo. Byl to její poslední den na Zemi. Děti chtěly vidět

kus dávné Země, než ji navždy opustí.

„Děkuju,“ řeknu Helen.

Pohladím nemocné kotě a odjedu z jejího prázdného města.

Už se stmívá, když přijíždím domů. Na příjezdové cestě stojí

neznámé auto a na mé verandě sedí mladá žena. Na okamžik

mám dojem, že je to Lin. Pak ale poznám tmavé vlasy mé

vnučky.

„Ahoj, dědečku.“

„Co tady děláš, Rach?“

„Přišla jsem ti říct ahoj.“

Obejmu ji na uvítanou. „Trmácela ses až sem, jen abys mi

řekla ahoj? Proč jsi nezavolala? Uvařil bych večeři.“

„Rozhodla jsem se víceméně na poslední chvíli.“

„Moc rád tě vidím! Vypadáš dobře, Rach.“ Proutěné křeslo

zavrže, když usednu vedle ní. „Co škola?“

„Náročná, ale jinak sin.“ Díváme se na přerostlou trávu,zatímco ve stromech ševelí vítr. „Zahrada vypadá, že se jí opravdu

daří.“

„Snažím se.“

„Pamatuju si, jak jsem ti sedávala na klíně a tys mi vyprávěl

legrační historky.“

„Řekl bych ti, ať si uděláš pohodlí, ale na to už jsi asi moc

velká.“

Usměje se, ale hned zase zvážní. „NEU vidí z oběžné dráhy

každou blechu, dědečku. Před nimi se neschováš.“

„Nehodlám se schovávat. Hodlám zůstat přímo zde.“

„Vyženou tě odsud.“

Za stromy problikne porouchané místo na staticloně. „Možná

jim k tomu nedám příležitost.“

„Dědečku...“ Položí svou teplou ruku na moji. „My dva se

v mnoha věcech neshodneme. Slib mi, že neuděláš žádnouhlouost, až na to dojde.“

„Rachael...“

„Slib mi to.“

Když k ní vzhlédnu, spatřím dítě, jímž kdysi byla, dívku,

která oddávala žáby a tančila v lánech slunečnic. „Promiň, ale

tohle není tvoje Země. Nerozumíš tomu.“

„Třeba tomu rozumím líp než ty.“ Vyskočí z křesla. „Ne, už

musím jít.“

„Už? Vždyť jsi teprve přišla.“

„Ráno mám zkoušku.“

Obejme mě a stiskne až příliš silně. „Sbohem, dědečku. Mám

tě moc ráda.“

A za pár vteřin už její lobík stoupá k obloze. Dívám se, jak

se zmenšuje, až se z něj stane jen další z mnoha hvězd. Vzadu

za domem skřehotají žáby hlasitěji než kdy předtím.

* * *

Sedím pod hvězdami na vlhké trávě a tisknu k sobě láhev

5XB-1


žitné. Včera se tudy přehnal další hurikán, důsledek novéhogravitačního partnera Země. Před deseti lety by tu bouři rozehnali

těmi svými orbitálními lasery, jenže Země už za to prostěnestojí. Dokonce se ani neobtěžovali dát tomu hurikánu jméno.

Bouře spláchla prach a Měsíc i Nová Země jsou ukryté za

obzorem. A jak je obloha v té tmě krásná! Hvězdy jsou tak

jasné, že vrhají stíny, světelné body tak zřetelné, až mám pocit,

že bych je mohl otrhat z nebe jako jablka. Na východě pozvolna

vychází Jupiter, jasný jako anděl. A napříč nebesy je prosekaný

skvostný pás Mléčné dráhy. Kdybych do té oblohy mohl skočit,

padal bych do ní věčně.

„Ashey,“ oslovím kraniálku. „Přehraj ‚Návštěva vnoučat,

léto ’98.‘“

Před oči mi sjede holoprojekce. Malá Rach mi sedí na koleně

a hihňá se. Ptáci švitoří v letním slunci. Vůně růží. Jemný vánek

na mé tváři, to vše v hřejivém pohodlí dobře fungujícístaticlony. „Budeme zase sedět pod slunečnicemi?“ ptá se pětiletá

Rach mého mnohem mladšího já.

Sluneční svit prosakuje vějíři žlutých okvětních plátků, když

ji následuju do mého slunečnicového pole. Posadí se na zem

pod jejich obřími květy a řekne: „Chci bydlet ve stejném domě

jako ty, dědečku. Nechci se vracet domů.“

Dívám se, jak kreslí větvičkou do prachu dům. „Třeba

v tomhle.“

„Ashey, přehraj ‚Shoshanniny 60. narozeniny.‘“

Shosh před lety otvírá prastaré dubové dveře našeho domu.

Všichni vykřiknou: „Překvapení!“ Má manželka si přitiskne

ruce k ústům a vyjekne, přičemž upustí skleněnou mísu. Ta se

roztříští a všichni se nervózně rozchichotají. Po sinalé tváři jí

skane slza štěstí. Už teď jsou na ní vidět příznaky toxu.

Byl jsem kapacita v odstraňování nejhorších škodlivin zeživotního prostředí, ale ani s veškerými svými znalostmi jsem

před nimi nedokázal uchránit manželčino tělo.

„Ty ďáble,“ zašeptá stydlivě. „Myslela jsem, žes zapomněl.“

„Nikdy.“

„Sakra. Ta mísa byla drahá.“

„Vynahradím ti to.“

„Vážně?“

Nakloním se k ní, abych ji políbil, a tlak jejích měkkých rtů

cítím ještě poté, co nahrávka skončí.

„Ashey, přehraj ‚Josefovy první kroky.‘“

Tentýž dům o několik desetiletí dřív. Shosh mladší, zdravější,

tox bez příznaků. Malý Josef se odvážně staví na nohy, udělá

dva vrávoravé krůčky a pak upadne. Shosh vyskočí, aby holo

zveřejnila na netu a všichni je mohli obdivovat. Pyšně ke mně

přikročí a usměje se. „Kluk se učí rychle. Už teď chodí líp než

ty.“

Mé prastaré já se uchechtne.

„Ashey, zastav přehrávání.“

Vysoko nade mnou se vynoří kolonie Google-Wang. Tyhle

podnikové barvy bych poznal i na miliardu kilometrů. Znovu si

přihnu žitné a natáhnu se na vlhkou trávu. Do zad mi začnevsakovat chladná vláha. V dálce na nebi se mihne kolonie Čínské

národní banky, a přestože je vzdálená stovky kilometrů, mám

pocit, jako bych ji slyšel divoce svištět kosmem. Sedím apozoruju hvězdy, dokud nevyjde Nová Země a nezkazí tunádhernou noc.

Přikročím k domu s plastocelovým kanystrem v jedné ruce

a žitnou v druhé. V předsíni rozliju tekutinu z plastocelového

kanystru a v nose mě zaštípe uhlovodíkový pach.

Malým zapalovačem zapálím namočený hadr, který vhodím

dovnitř. Chvíli plane jako svíčka blikající v ložnici. Stíny se

roztančí po stařičkých stěnách jako vzpomínky. Píchne měhrůzou. Opravdu to takhle chci?

Jenže to už je pozdě. Předsíň zachvátí plameny a já uskočím.

Během několika vteřin burácí oheň hlasitěji, než to kdydokázaly žáby. Žár hořícího domu mi sežehne tvář.

A tak jsem zničil dům, který před čtyřmi sty sedmnácti lety

postavila moje prababička z patnácté generace.

Díky vypnuté staticloně se oheň svobodně vine ve spirále

vzhůru. Světlem Nové Země ozářený sloup dýmu se klene do

vzdálenosti několika kilometrů. Kdysi by něco takovéhospustilo stovku protipožárních botů. Co je ale dnes další požár, když

se všechno zanedlouho obrátí v popel?

Můj prastarý dům shoří do základů. Chvíli to trvá, a tak se

posadím k rybníku. Žáby mlčí, možná pozorují plameny se

mnou. Myslím na Rachael a na to, co jsem jí slíbil. A takymyslím na Lin.

Když za úsvitu dorazí policie, zbývá z domu už jen halda

uhlíků. Ve vzduchu jsou cítit saze, když mi ozbrojení mužipředčítají výzvu k evakuaci. Pak mi nasadí plastináramky a odvedou

mě z mého pozemku. Usadí mě do malého letounu a mladíksedící proti mně v hřmotném policejním úboru mi na let dovesmíru nabídne nano proti nevolnosti. Doufal jsem, že ještěnaosledy zahlédnu svůj pozemek, až budeme vzlétat, ale nejsou

tu žádná okna. Tohle je vězeňská loď.

* * *

Zaplatil jsem mastnou pokutu a dostal nařízeno, že se mám

zúčastnit „reintegračního“ kurzu, načež mě propustili. Působilo

to dojmem zautomatizovaného procesu a moc bych nedal za to,

že jsem jeden z tisíců. Josef mi za absurdní částku pronajal byt

ve svém apartmá a s Esther mě každý den zvou k nim na večeři,

jako by se vůbec nic nestalo. Občas mi zavolá Rachael, aby se

zeptala, jak si zvykám.

Když se zrovna neulejvám z reintegračního kurzu nebo sinehledám výmluvy, abych nemusel večeřet s Josefem a Esther,

trávím čas pozorováním Země rozkrajované jako kus ovoce,jejíž šťavnatá dužina bere za své v deset tisíc kilometrů dlouhých

geometrických dílcích.

Dnes večer se můj teleskop a datakanály zaměřují na severní

polokouli Země.

„Už je čas,“ upozorňuje mě Ashey. Díky nezákonnémunaojení na satelitní proxy servery disponuji přístupem kegeoinženýrské datasíti v reálném čase. Na holoobrazovce dvakrát

blikne zelené světlo, signál od předáka. Na monitoru se mi

zobrazí překlad, když předák panmandarínsky oznámí:„EDHL>22, můžete zahájit první délkový řez, až se vám bude chtít.“

Následuje minutu trvající pauza. Pak oslepující záblesk.

Žhnoucí kruh oranžového světla se několik minut posouvá podél

sedmdesátého poledníku na jih a i z téhle vzdálenosti září tak

jasně, že mi po něm zůstávají tečky před očima. Krájení na chvíli

ustane, aby se gyroskopy laseru stihly přeskupit. Pak přetnoučtyřicátou rovnoběžku těsně pod vylidněným New Yorkem.

Během hodiny opíše laser obrovský obdélník. Gravipaprsky

pak celý ten obrovský kus vyškubnou. Roztavené jádroodkaává do středu Země jako zmrzlina. Díky technice, kterou ani

nepředstírám, že chápu, se vrstevnaté stěny Země nezhroutí do

uvolněného prostoru, ale drží původní tvar. A do běla rozpálené

jádro, aspoň co jsem se dočetl, se uměle ochlazuje o jedenáct

celých pět desetin stupně za den.

Zajímalo by mě, jestli povinné evakuaci unikl někdo zodpíračů, jako byla Cordelia, Marta, doktor Wu nebo Helen se svým

kotětem. Představovali si, že letí vstříc Bohu, když pomalustouali k nebi?

V průběhu několika dalších hodin rozřežou lasery celý díl na

stovky kusů.

6 XB-1


„Tenhle,“ ohlásí Ashey a zvýrazní jeden bod v mém zorném

poli.

Půda, která bývala mým domovem, putuje do kolonie

Trump-Dominguez. Podle datasítě poslouží jako protizávaží,

aby si kolonie udržela svůj žádaný výhled na planetu. Čtyři a půl

miliardy let řas a antilop, brontosaurů a buvolů, mamutůsrstna

tých a ledovců, stromů, žížal a obojživelných žab skončí jako

těžítko, aby boháči měli po probuzení svou plastovou Zemi

hezky na očích.

Té noci se mi zdá o křičících žábách.

* * *

Roky plynou. Stará Země je tatam, spotřebovaná doposled

ního kousku.

Dnes sedím s Josefem, Esther a Pimem v několikatisícovém

amfiteátru. Rachael promuje na GE Sinopec s bakalářskýmti

tulem z aplikované biologie. Odsedíme si nekonečný průvod

jmen. Pim a já spolu prohodíme pár slov. Hlas má hlubší a už

vypadá víc jako chlap. Je zdvořilý a nehádá se se mnou, ale já

cítím, jak nás od sebe dělí celé vesmíry. Vím, že tenhle svět už

není můj.

Po obřadu jdeme na večeři do drahé restaurace, kde nízká

gravitace provádí s mým žaludkem strašné věci. Ve slavnostním

rouchu oblečená Rachael na mě celou dobu zírá. „Šel by ses se

mnou pak proletět, dědečku? Chci ti něco ukázat.“

Její matka se usměje.

„Přejedl jsem se. Jsem trochu unavený. Co třeba příště?“

Josef mě probodne pohledem. „Tati,“ pronese, jako byhubo

val malé děcko, protože přesně tím jsem se pro ně všechny stal.

Povzdechnu si. „Cos mi chtěla ukázat?“

Vyrazíme ven k Rachaelině lobíku, znepokojivě malé lodi,

do jejíhož sedadla pro spolujezdce se vytáhnu se stejnoudych

tivostí jako na šibenici. Nulová gravitace mi nikdy nedělala

dobře. Snažím se přemáhat třesavku, když se odpoutáme od GE

Sinopec a zamíříme střemhlav k Nové Zemi.

„Pro diplomovou práci jsme museli znovu vypěstovat nějaký

ekosystém ze Staré Země v rámci bioprojektů, které se snaží

zachránit co nejvíc organismů,“ vysvětluje. Zkoumám její tvář

v odraženém světle planety. Je krásná, ta moje vnučka. Podvy

hrnutým rukávem zahlédnu záblesk techplantu, který jí otecvý

slovně zakázal. Usměju se.

„Tak jsem si vybrala tvoji zahradu.“

„Prosím?“

„Konkrétně rybník za domem, se všemi těmi žábami.“

Lobík se mihne nad opadavým lesem a začne klesat o desítky

kilometrů níž. Mám pocit, jako bych nechal žaludek nauniver

zitě.

„Neřekla jsem ti o tom, protože vím, jak ses pořád navážel

do Nové Země.“ Zatají dech a když nic neřeknu, pokračuje: „A

taky proto, že jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to budefun

govat.“

„Co jestli bude fungovat?“ Přeletíme nad lány vlnící se trávy,

bahnitými mokřinami a hustými hvozdy.

„Ukážu ti to.“

Přistaneme na poli u tmavého lesa. V bahně jsou hluboké

otisky, známka mnoha předchozích přistání. Slunce visí nízko

nad obzorem a jeho oranžové světlo se rozlévá mezi stromy.

Rachael mě vede po klikaté pěšině do lesa a tu a tam sezasta

vuje, aby se ujistila, že jsem se jí neztratil, aby mě varovala před

zrádnou větví nebo kořenem. Vzduch tu je cítit mulčem, hlínou

a hojností života. Rachael se usměje a najednou jako by zase

byla batoletem, které mě vede do slunečnicového pole.

A pak je uslyším.

Žáby. Jsou jich tisíce a skřehotají zvláštními hlasy. Blížíme

se k rybníčku ne nepodobnému tomu, jaký jsem kdysi míval za

domem.

„Chodila jsem k tobě, když jsem věděla, že jsi pryč.“Om

luvně se na mě zadívá. „A sbírala jsem, é... vzorky. Samo -

zřejmě to nejsou tytéž žáby. Mají geny lépe přizpůsobenéto

muto konkrétnímu prostředí. Ale jsou to jejich přímí genetičtí

potomci. V podstatě jsou to pravnoučata tvých žab.“

Zvuk jejich skřehotání rozdmýchá vzpomínky na tisíc letních

večerů.

„Dělala jsem to pochopitelně kvůli škole. Ale taky kvůli tobě,

dědečku. Vzpomínám si, jak jsem v létě po večerech sedávala

u tvého rybníka a poslouchala žáby. Ty chvíle, když jsme byli

všichni pohromadě, jsou jedny z nejšťastnějších, jaké pamatuju.

Chtěla jsem ti něco z toho přinést sem na Novou Zemi. Teď už

mám populaci stabilizovanou – a splněný zápočet.“ Rozesměje

se. „Konečně ti to můžu ukázat.“

Jsem úžasem bez sebe. „Nevím, co na to říct.“

„Řekni ano.“ Mávne rukou a v mém zorném poli přistane

dlouhý dokument.

„Co je to?“

„Darovací listina. Využila jsem své konexe na škole a máma

s tátou mi trochu pomohli finančně. Nebo spíš hodně. Aleod

koupila jsem tenhle pozemek. A teď jsem převedla vlastnictví

na tebe. Těchhle patnáct hektarů patří tobě, dědečku. Je to dárek

ode mě.“

Vyrazí mi to dech. „To je nádhera, Rach.“ Natáhnu se k ní,

abych ji objal.

Přitiskne se ke mně, jak to dělávala kdysi dávno za letních

večerů u mě na verandě, a zašeptá mi do ucha: „Napadlo mě,

že bys tu třeba mohl postavit dům.“

Žáby skřehotají. Zní to jinak, trochu cize. A stromy jsouroz

místěné až moc úhledně. Není to moje Země. A nikdy nebude.

Představím si však zelenovlasou Lin a její přátele, Pima, Josefa

s Esther a Rachael, jak za mnou všichni jezdí na návštěvu.

„Ano,“ přitakám. „Velký dům se spoustou místa pro hosty.“

Poprvé vydáno v online magazínu Lightspeed

v lednu roku 2013

Přeložila Daniela Orlando

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MATTHEW KRESSEL

Americký autor fantastiky, celým jménem Matthew Owen

Kressel. Narodil se 7. června 1974 na Long Islandu ve státě

New York. Od roku 2003 vydává pod vlastní nakladatelskou

značkou Senses Five Press malonákladový časopis Sybil’sGa

rage. Doposud publikoval sedm čísel a v roce 2011 byl jako

vydavatel tohoto časopisu nominován na World Fantasy

Award. Sám publikuje od roku 2004 a jeho povídky seobje

vily například v online magazínech Electric Velocipede, Apex,

Beneath Ceaseless Skies, Clarkesworld či Lightspeed, odkud

je námi aktuálně vydaná práce, za niž byl letos poprvénomi

nován na cenu Nebula. Jedná se rovněž o jeho prvnípřelože

nou kratší práci. Vedle psaní a vydavatelské činnosti se věnuje

také programování, řízení kancelářských sítí a tvorběwebo

vých stránek, ať už pro různé univerzity, žánrové časopisy či

kolegy spisovatele. V současnosti žije spolu se svou ženou

v newyorském Queensu a užívá si prvních měsícůnovoman

želského života, k čemuž mu samozřejmě gratulujeme apře

jeme všechno nejlepší do budoucna.


8 XB-1

Nesnáším příběhy o selkiích, tuleních lidech. Jsou všechny

na jedno brdo: člověk vyleze na půdu, protože hledá nějakou

knížku, místo ní najde nechutný starý kožich, snese ho dolů

ve štipci mezi palcem a ukazovákem, zeptá se mámy: „Co

je to?“, a pak už ji nikdy v životě neuvidí.

* * *

Pracuju v restauraci Le Pacha. Vzala jsem to místo, když

máma odešla, abych pomohla s účty za domácnost. Když

jsem tam byla první večer, dvakrát mě seřval vrchní, spálila

jsem si prsty o horkou mísu, vylila si na zástěručočkovo-petrželovou polévku a zapomněla klíče v kuchyni.

Na to, že u sebe nemám klíče, jsem nepřišla hned.Postávala jsem na parkovišti, zvolna dýchala a nechávala si z vlasů

vyvanout zápach mastnoty, a teprve když už všechna ostatní

auta nastartovala a odjela, strčila jsem ruku do kapsy

u bundy. V tu ránu mi to došlo.

Rozběhla jsem se zpátky k restauraci a zabušila na dveře.

Samozřejmě nikdo nepřišel. Pak jsem ucítila cigaretový kouř

– o zlomek vteřiny dřív, než se ozval hlas.

„Hej.“

Otočila jsem se, a tam stála Mona a mezi prsty jí stoupal

bílý kouř.

„Nechala jsem tam klíče,“ hlesla jsem.

* * *

Mona je jediná další holka mezi číšníky v Le Pacha. Až

na mě je jinak s každým v podniku příbuzná. Strýček Tad,

jak si tu nechává říkat majitel, je doopravdy její strýc, bratr

její mámy. „Nebav se s ním víc, než je nutný,“ doporučila

mi Mona. „Ten má ruce všude.“ K tomu se ale dostala až

později. Nejdřív si vzdychla, zahodila cigaretu, rozdrtila ji

botou a stoupla si mi do nastavených dlaní, abych ji mohla

vyzvednout do okna. Pak se tím oknem protáhla do kuchyně

a přišla mi zevnitř otevřít. „Madam,“ pronesla chraplavým

hlasem a uklonila se. Aspoň myslím, že řekla madam. Mohlo

to být také mylady. Mám na tu noc trochu zamlženévzpomínky, protože jsme vypily spoustu vína. Mona totižprohlásila, že když už jsme se tam vloupaly, tak rovnou můžeme

i něco ukrást, načež vyrovnala do řady všechny načaté láhve

červeného. Posvítila jsem jí mobilem a Mona z hrdelvytahala speciální gumové špunty a z každé flašky trochu odlila

do plastové karafy. Říkala tomu „stolní víno“. Překvapilo

mě, že je na mě najednou taková milá, když na mě předtím

během směny sotva promluvila. Později mi prozradila, že ze

začátku nesnáší každého. Zavolala jsem domů, ale táta to

nezvedal; asi byl ve sklepě. Nechala jsem mu vzkaz avynula si telefon. „Představ si, co mi dneska večer řekl jeden

týpek,“ spustila Mona. „Chtěl si dát halvu, a místo tohopovídá: Doneste mi arabskou hlavu.“

* * *

Monina máma v Le Pacha nepracuje, ale občas se tam

ukáže, přijde kolem třetí hodiny, posadí se do Monina rajónu

a brečí. To si pak Mona vždycky narazí svoji oranžovoubaseballovou čepici, vyjde zadem ven a tam kouří, zatímco já

obsluhuju i na jejím úseku. Monina máma si u mě nicneobjedná. Má Moniny oči, anebo má Mona její: veliké, hněvivé

oči s řasami, které se na koncích stáčejí nahoru. Zavrtí hlavou

a zaštká: „Nic! Nic!“ Až se konečně objeví Strýček Tad

a Monina máma ho začne objímat a líbat a přitom vzlyká cosi

v arabštině.

* * *

Po práci se Mona zeptá: „Klíče máš?“

Nasedneme ke mně do auta a já nás přes město zavezu ke

čtvrti Smrti, obrovskému hřbitovu na kopci. Zajedu na

prázdné parkoviště a Mona ubalí jointa. Je tu jen jedna

lampa, svítí uprostřed parkoviště vysoko umístěným,studeným světlem. Mona se vyzuje, natáhne nohy na palubní

desku a brečí. Tu noc, co jsme se seznámily, mě před tímvarovala – řekla jsem jí nějakou blbinu, jako že je s ní legrace,

a ona mi na to odpověděla, že ve skutečnosti dost brečí a že

bych to o ní měla vědět. Byla jsem tak ráda, že si myslí, že

bych o ní takové věci měla vědět, že mi to bylo fuk. Ani teď

mi to nevadí, ale je pravda, že Mona fakticky dost brečí.

Brečí, protože se bojí, že s ní její máma odejde do Egypta,

kde jejich rodina žila dřív, i když Mona sama tam nikdynebyla. „Co bych tam dělala? Vždyť ani nemluvím arabsky.“

Mona si utře řasenku do rukávu a já ji pobídnu, ať se podívá

ven na tu lampu a představí si, že ta skelná záře je veskutečnosti ohýnek, do kterého my dvě právě vlastnoručněházíme všechny příběhy o selkiích, co kdy byly napsány, adíváme se, jak hoří na popel.

„Ty a ty tvoje příběhy o selkiích,“ vzdychne si Mona. Na

to se ohradím, že to nejsou moje příběhy, to ani omylem, já

o selkiích nikdy vyprávět nebudu, a to je fakt, v životě ne,

a taky že jí nevykládám, jak jsem jednou vylezla na půdu,

abych našla jednu knížku, co jsem čítala jako malá, O krásce

a zvířeti, což je mimochodem moc pěkný příběh o tom, jak

se zvíře promění v člověka a už tak zůstane, přesně jak to má

být. Nevykládám jí, že na okraji stránky se zachytil černý

vlas Krásky, ani že Zvíře mělo žluté rohy a župan, ani že

místo té knížky jsem na půdě našla kožich a moje máma si

ho oblíkla a pak vyšla kuchyňskými dveřmi ven anastartovala auto.

* * *

V jednom z příběhů o selkiích se vypráví o muži zMýrdaluru, který jednou lezl po útesech, když vtom uslyšel, jak

se z nitra jeskyně ozývá hluk, jako by tam zpívala a tančila

Příběhy o selkiích jsou pro žabaře

(SELKIE STORIES ARE FOR LOSERS)

Sofia Samatarová


horda lidí. Všiml si, že na skále leží hromada kůží, jednu

z nich sebral, odnesl a doma ji zamkl do truhly. Když se pak

vrátil k útesu, našel tam sedět opuštěnou plačící dívku. Byla

nahá a muž jí dal něco na sebe a odvedl si ji domů. Vzali se

a měli spolu děti. Však víte, jak to v těchhle příbězích chodí.

Jednou se muž převlékl do jiných šatů, zapomněl v kapse

klíč od truhly a žena ho pak našla při praní.

* * *

„Do žádného Egypta nepojedeš,“ řeknu Moně. „My dvě

spolu jedeme do Colorada, vzpomínáš?“

To je náš velký sen, odjet do Colorada. Mona se tamnarodila a žila tam do svých čtyř. Pořád si pamatuje skály aborovice a studené, sychravé povětří. Tvrdí, že oblaka nadColoradem září jako střepy zrcadel. Její rodiče se v Coloradu

rozvedli a Monina máma se tam poprvé pokusila osebevraždu. Jednou to zkusila i tady. Strčila do trouby polštář

a položila si na něj hlavu. Mona tehdy chodila do sedmičky.

* * *

Selkie se vracejí zpátky do moře bez mrknutí oka, jako by

z něj ani nikdy neodešli. I v tom se liší od lidských bytostí.

Můj táta se jednou pokusil někam vrátit: sloužil v armádě

a byl posádkou v Německu, a tak se vydal do Norska, aby se

podíval po městě, odkud pocházela moje prababička.

Opravdu to místo našel, a s ním dokonce i starou farmu, která

nesla stejné jméno jako naše rodina. Ve městě si zašel dorestaurace a objednal si lutefisk, takový odporný blivajz z ryb,

co vařívá babička. Z kuchyně vyšla kuchařka, podívala se na

něj jako na magora a řekla mu, že lutefisk se jí jen oVánocích.

Tak dopadl tátův pokus znovu si přivolat pravou chuťlutefisku. Místo toho se z Norska vrátil jen s biblí po mojíprababičce. A také s jejím deníkem, který si tam na severu na

farmě psávala – ten ale nedokážeme rozluštit. Anglicky je

v celém notesu jenom pět slov: Bože můj, jaký příšerný den.

* * *

Možná si teď myslíte, že táta si moji mámu našel nahoře

v Norsku, kde mají tuleně. Jenže tak to nebylo. Potkal ji ubazénu.

* * *

Co se mámy týká, ta o svých příbuzných nikdy nemluvila.

Jednou jsem se jí zeptala, jestli nějaké má, a ona mě odbyla,

že „to vůbec nejsou lidi“. Tenkrát jsem si myslela, že tím

chce říct, že jsou to feťáci a vrahouni, co nejspíš sedí někde

za katrem. Dneska lituju, že to nebyla pravda.

* * *

Jeden z příběhů, které Moně nevyprávím, pochází zeSlovníku britského folklóru v jazyce anglickém. V tomhle příběhu

je to právě selkiina malá dceruška, kdo jí prozradí, kde je

kůže schovaná. Ta maličká samozřejmě netuší, co se stane,

ví jenom, že maminka hledá nějakou kůži, a vzpomene si, že

tatínek jednu vytahoval zpod postele a hladil ji. Maminka té

holčičky vytáhne kůži ven a rovnou se rozloučí: „Sbohem,

peerie buddo!“ Nemyslí na to, jak ji ta malá bude postrádat,

nebo že když už dýchala vzduch tak dlouho, určitě by to

mohla ještě chvíli vydržet. Ne. Prostě si tu kůži navleče

a skočí do moře.

* * *

Když máma odjela, čekala jsem na tátu, až se vrátí z práce

domů. Neřekl ani slovo, když jsem mu pověděla o tomkožichu. Stál tam ve světle hodin na sporáku a lehce si o sebe

třel prsty, skoro jako by luskal, jenomže bez zvuku. Pak se

posadil k jídelnímu stolu a zapálil si cigaretu. Nikdy předtím

jsem ho uvnitř v domě kouřit neviděla. Máma o to přijde,pomyslela jsem si, ale hned mi došlo, že ne, že máma o nicneřijde. To my jsme břídilové, kteří něco ztratili. Táta a já.

* * *

Táta má pořád ve zvyku na mě v noci čekat, a tak těsně

před půlnocí vyjedu z parkoviště. Doufám, že se domůdostanu dost brzy, aby nebručel, ale zároveň už dost pozdě na

to, aby se mu ještě chtělo štrachat se ze sklepa, kde rozebírá

staré televize, a domlouvat mi kvůli škole. Už jsem mu řekla,

že na vysokou nepůjdu. Odjedu do Colorada, což jevnitrozemský stát. Z padesáti států je jich jenom dvacet úplněvnitrozemských, čímž mám na mysli, že nesousedí s mořem ani

s Velkými jezery. Mona rozsvítí a pokusí se nanést si

v zrcátku oční linky; schválně škubnu volantem, takže si je

akorát rozmaže. Mona vypne světlo a praští mě. Máme

všechna okénka stažená, aby se v autě vyvětralo, a Monědivoce vlají vlasy okolo tváře. Peerie buddo, jak praví slovník,

je „výraz láskyplného oslovení“. „Peerie buddo,“ oslovím

Monu. Dostane škytavku. Nedokáže se přestat smát.

* * *

Nikdy jsem Monu nepolíbila. Mockrát jsem na to myslela,

ale pokaždé se rozhodnu, že ještě nepřišel čas. Ne že bych

se snad bála, že by Mona začala vyšilovat nebo tak. Nebojím

se ani toho, že by mi polibek nevrátila. Je to horší: mám

strach, že by mě sice taky políbila, jenže by to tak nemyslela.

* * *

Jedním z vůbec nejhorších žabařů, co se kdy zamilovali

do selkie, byl asi chlapík, který s sebou pořád nosil její kůži

v batohu. Tolik se bál, aby ji manželka neobjevila, že ji ssebou tahal úplně všude, ať vyrážel na rybolov nebo na pijatyku

do města. Jednou se mu podařil kapitální úlovek. Nachytal

tolik ryb, že je všechny ani nemohl odnést v síti domů.Vyrázdnil tedy batoh a naplnil ho rybami a kůži si přehodil

přes rameno, ale když přicházel k domovu, kůže mu sklouzla

na zem.

„Vpředu šedá, vzadu šedá – to je ta věc, kterou hledám.“

Takhle to řekla jeho žena, když kůži spatřila. Manžel se za

ní ještě rozběhl, aby ji chytil, a dokonce ji i políbil, přestože

9XB-1


už se mezitím stačila proměnit v tuleně, ale ona sebou jen

mrskla a převalila se do vody. Chlapík tam stál po kolena

v ledových vlnách páchnoucích rybinou a plakal. V příbězích

o selkiích polibek nikdy nic neřeší. Selkie se nepromění

v člověka jen proto, že dostane polibek. Nezačne vás milovat

jen kvůli tomu, že ji milujete vy. Copak takhle vypadajípohádky?

* * *

„Vůbec se neprobrala,“ vykládá Mona. „Vytáhla jsem jí

hlavu z trouby, uložila jsem ji na podlahu, vypnula jsem plyn

a otevřela okna, ale to ne, že by mi to tak pálilo, já u toho

vůbec nemyslela. Zavolala jsem Strýčku Tadovi a na policii

a pořád jsem nedokázala uvažovat.“

Nevěřím, že jí to nemyslelo. Dokonce se pokusila o masáž srdce a plic, ale její máma se probrala až zadlouho poté, vnemocnici. Museli sáhnout hluboko, aby ji vyrvali ze spárů smrti, tak byla blizoučko. Smrt je tak blízko, jako by to byla druhá kůže, říká Mona. Vpředu šedá, vzadu šedá.

* * *

Drahá Mono: moje kůže mě bolí, když se na tebepodívám.

* * *

Zajedu na příjezdovou cestu, abych Monu vysadila. Jejich dům je temný, je to nejtemnější dům v ulici, protože Monina máma nemá ráda, když se na verandě svítí. Tvrdí, že světlo prosvítá žaluziemi a nedovolí jí spát. Má v patře nádhernou ložnici se spoustou fotek v pozlacených rámečcích, ale spává na gauči v obýváku vedle akvária. Pohled na ryby jí pomáhá usínat, i když zároveň prohlašuje, že v téhle zemi žádnépořádné ryby nemají. Mona říká, že tyhle řeči patří k máminým „litaniím“.

Vystoupí si a vyrve mi tím z těla ten kousíček srdce, který s ní putuje, kamkoli se hne. Už stojí venku, ale otevřenými dveřmi se ještě nakloní do auta. Sotva ji v té tmě rozeznám, cítím ale citronovou vodičku, kterou si vtírá do vlasů,smíšenou s vůní potu a trávy. Mona voní lesem, ne mořem.„Božínku,“ vzdychne si, „ještě jsem ti neřekla – víš, jak dneska večer seděli ti lidé na šestce? Ta velká sešlost kamarádů Strýčka Tada?“

„Jo.“

„No, tak ti si před jídlem objednali polívku, a já na tozaomněla, a víš, co mi řekl ten starej dědula? Ten střízlík, co seděl v čele?“

„Co?“

„Řekl mi: Vous êtes bête, mademoiselle!“ Napodobí dědu hrubým, nakřáplým hlasem a zachichotá se. Poznám leda, že je to francouzsky, nic víc.

„Co to znamená?“

„Slečno, vy jste ale kráva!“

Vtáhne hlavu mezi ramena a dusí v sobě hihňání.

„Řekl ti, že jsi kráva?“

„Jo, bête znamená taky zvíře, bestie.“

Mona natáhne krk a zakroutí hlavou. Po nose jí přejede

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist